JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA. Michaela Řepová. Pusinky. reţijní debut Karin Babinské

Transkript

1 JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ DIVADELNÍ FAKULTA Michaela Řepová Pusinky reţijní debut Karin Babinské - Film Pusinky v kontextu tzv. ţenského filmu- Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce: Doc. Jan Gogola Brno 2008

2 PROHLÁŠENÍ: Prohlašuji, ţe jsem absolventskou bakalářskou práci pod vedením doc. Jana Gogoly vypracovala zcela samostatně a veškerou pouţitou literaturu jsem citovala v soupise literatury. V Brně, dne 20.srpna Michaela Řepová 2

3 Poděkování: Tímto děkuji Mgr. Václavu Holancovi, Arch. Miriam Machové, MgA. Karin Babinské za pomoc a věcné připomínky při vzniku této práce. 3

4 OBSAH: 1. ÚVOD 1.1 Proč film Pusinky? str.5 2. OBECNÉ VNÍMÁNÍ ROLE ŢEN VE SPOLEČNOSTI str.8 3. ŢENSKÝ FILM str KARIN BABINSKÁ A PETRA UŠELOVÁ str Karin Babinská 4.2 Petra Ušelová 5. OD NÁPADU KE KOPII str KRITIKA VERSUS FILMAŘI str PUSINKY str ZÁVĚR str POUŢITÁ LITERATURA A TISKOVINY str POZNÁMKOVÝ APARÁT str.48 PŘÍLOHY ANOTACE 4

5 1.ÚVOD 1.1 Proč film Pusinky? V roce 2007 bylo premiérově v českých a moravských kinech uvedeno 17 nových tuzemských filmů (leckdo by mohl podotknout, ţe to není příliš velké mnoţství, ale oproti statistice za rok 2006, to však bylo o 2 filmy více). Nejočekávanějšími filmy roku byly Vratné láhve Jana a Zdeňka Svěráků a film Tajnosti reţisérky Alice Nellis. V nabídce nových českých filmů se ale také objevily, vedle těchto zaručených trháků matadorů české kinematografie, filmy, na něţ si divák velmi dlouho a pečlivě utvářel názor.třeba svébytný kousek z produkce Čestmíra Kopeckého A bude hůř v reţii Petra Nikolaeva, se stal nejoblíbenějším filmem u kritické obce. V podstatě zaujal svojí koncepcí, námětem i osudem podobně, jako kdysi Nuda v Brně reţiséra V. Morávka. Bylo to dáno i velmi dobře promyšlenou producentskou taktikou, kdy A bude hůř byl představován jako typický artový film - z počátku jej nešlo shlédnout v kině. Diváci se na něj mohli dívat pouze v hospodách či malých klubech, tak jako na zakázané filmy za totalitního reţimu. Kontroverzní film Poslední plavky v rehţii Micala Kraiňáka vzbudil u všech spíš úsměvy a rozpaky neţ pochopení, (dokonce i samotný producent filmu označil na premiéře tento film za: jakýsi omyl, ztrátu komunikace mezi scénářem a výsledným dílem). Další originální film, který navíc rozdělil názory kritiků na dva tábory, byl debut reţisérky Karin Babinské v produkci CineArtu V. Schwarcze a České televize - Pusinky. Film vyprávějící o putování tří dospívajících dívek, které na cestě za dobrodruţstvím a prací v Holandsku (kam se mimochodem dostane nakonec jen jedna z nich), vlastně hledají a nalézají samy sebe. Je to film tak osobitý, ţe nebylo lehké pro něj najít vhodné označení, formát, ţánr, do kterého by jednoznačně spadal, který by 5

6 reprezentoval. Nejeden z kritiků chybně řadil Pusinky do letní prázdninové komedie, roadmovie nebo do nedozrálého pokusu o drama. Tábor kritiky, vychvalující Pusinky jako nejlepší film roku 2007, byl trochu zdrţenlivější a pouţíval opatrnější termín, do kterého Pusinky řadil - do termínu: ŢENSKÝ FILM. Vychvaloval naturalistické scény, skvělé výkony mladých hereček (zkušenosti s natáčením filmu měla z nich jen Sandra Nováková role Karolíny) a velmi kladně také hodnotil neotřelý reţisérský přístup nové nadějné posily českého filmu Karin Babinské. Tábor kritiků, který Pusinky nepřesvědčily, poukazoval na neschopnost českého filmu ukázat příběh se vším všudy ( jednou z nejvíce vytýkaných věcí bylo to, ţe hrdinky neustále hovoří o cestě do zahraničí, ale nikdy to zahraničí nevidíme). Navzdory všem těmto nepříliš opodstatněným výtkám si myslím, ţe právě Pusinky jsou po dlouhé době filmem, který ukazuje úplně všechno. Nic není tajné, nic není tabu. Ať uţ pro hrdinky samotné, tak pro diváka. Názory kritiků se tedy diametrálně lišily. A lišily se nejen mezi recenzenty, ale také v průběhu roku. I ti nejzarytější nadšenci, kteří po premiéře vychvalovali Pusinky aţ do nebes, přispěli k mylnému obrazu tohoto filmu v diváckém povědomí, kdyţ se před premiérou, neznaje scénář a maje snad jen útrţky informací, horlivě vypisovali, ţe diváky čeká letní prcičková komedie pro holky (termín prcičková je odvozen od teenagerovské americké trilogie Prci, prci, prcičky), další z komerčně úspěšných trháků, navazující a hlavně čerpající z úspěchu Snowborďáků Karla Janáka. A tak se Pusinky dostaly do, škatulek, ze kterých se jim jen velmi těţko dostávalo. Pusinky jsou podle mě bezesporu jedním z filmů poslední doby, nad kterým se lze pozastavit. Karin Babinská s Petrou Ušelovou nám poskytují pohled na 6

7 nepříliš vábné období dospívání. Nic netají. Dospívání je krásná věc, ale taky sloţitá. Hrdinky příběhu jedou na opravdové prázdninové dobrodruţství. Zde zjistí, ţe největším dobrodruţstvím je ţivot, který je na prahu dospělosti čeká, a to ne zrovna s otevřenou náručí. Pusinky jsou připraveny ukázat kinematografii, ţe si v ní zaslouţí své pevné místo. Otázkou je, zda je dnešní česká kinematografie připravena přijmout tento film. 7

8 2. OBECNÉ VNÍMÁNÍ ROLE ŢEN VE SPOLEČNOSTI Dovolím si tuto kapitolu začít kontroverzním tvrzením. Postavení ţen v naší společnosti je stále ještě druhořadé. Člověk se nemusí zrovna hlásit k feministickému hnutí, aby mohl s čistým svědomím říct, ţe profesně mají ţeny určitě horší pozici neţ muţi. Zde se nabízí uţ moţný první argument, zda toto tvrzení není způsobeno pouze tím, ţe se ţeny drze ucházejí o pozice, které byly odedávna povaţovány za ryze muţské. Zda ţeny nezačaly útočit na teritoria, která si byli muţi zvyklí dlouho, tvrdě a zoufale bránit. Problémem rovnosti se zabýval ve své práci uţ Ludwig von Mises, kdyţ psal: Lidé jsou si naprosto nerovni. Dokonce mezi sourozenci existují ty největší odlišnosti tělesných a duševních vlastností. Příroda se ve své tvorbě neopakuje, nevyrábí tuctové zboţí, nezná sériovou výrobu. Člověk vycházející z její dílny nese pečeť individuálního, jedinečného, neopakujícího se. Lidé si nejsou rovni a poţadavek stejného zacházení prostřednictvím zákonů nelze například odůvodnit tím, ţe rovným náleţí rovné zacházení. Postupem času, převáţně během 20. století, pronikla ţena do mnoha muţských profesí. Ať je to ţena za volantem, ţena ve vesmíru nebo jen ţena záchranář, muţi mohli začít pociťovat jistou vnitřní tíseň. Tíseň z toho, ţe ţeny mohou být rovnocenné. Ţe ţenská práce se dokáţe vyrovnat té muţské. A to je, po mnoha staletích, kdy se v naší společnosti udrţoval jiný systém společenské hierarchie, svým způsobem kruté poznání. Ţena navţdy bude mít navíc moţnost přivést na svět dítě, coţ se muţům (i přes mnohé vědecké pokusy a teorie) zřejmě nikdy nepodaří. Opět je tu moţnost polemiky, tentokrát na téma reprodukce, ale to by byl nejspíš obsah jiné práce. Ţeny zkrátka dokázaly, ţe zvládnou nejen úlohu 8

9 matky a rodičky, která jim byla přisouzena uţ pradávno, ale mohou se profesně vyrovnat muţské populaci v jakékoli oblasti. Eva Hauserová ve své knize I na koštěti se dá lítat popisuje vývoj role ţeny v patriarchální společnosti. Je to kniha zaměřená na ţenskou otázku, dobře chceme-li, na pochopení a upřesnění pojmu feminismu v českém prostředí. Obecně poukazuje na to, ţe feminismus je v naší zemi povaţován za něco opovrţeníhodného. Většinou také, kdyţ o ţeně řeknete, ţe je feministka, 90-ti procentům lidí se toto slovo spojí s asociací feministka - rovná se lesba. Jak ţenám, tak muţům. Hauserová popisuje, ţe bylo bláhové od průkopnic feminismu v Čechách, kdyţ si myslely, ţe stačí aplikovat model amerického feminismu na české prostředí a české ţeny. Uţ jen z historického hlediska to není moţné. Vývoj obou společností se v letech 20. století tak diametrálně lišil, ţe nelze uplatnit principy, kde se klade důraz jen na to, ţe ţena by měla rozhodovat, jestli bude úspěšná v práci či v rodinném ţivotě. Definice feminismu neexistuje. Feministických hnutí jsou desítky a program kaţdého je jiný. Jsou mezi nimi i zmiňované feministky lesby. Jsou zde ale také ne aţ tak radikální feministky, které se rozhodly neupřednostňovat rodinu před sebou sama. V Česku jsou pro změnu označovány jako studené psí čumáky, vědkyně, jeţibaby nebo workholičky. Podřadná role ţeny ve společnosti, jak Hauserová zmiňuje, je výsledek zakořeněných principů a důsledek výchovy. Komunismus zobrazoval ţenu jako matku údernici (v 50. letech), později v sedmdesátých letech měla ţena mimo péče o rodinu, dobrých pracovních výsledků ještě na starosti reprezentativní zjev a ţenské vystupování. Od ţeny se vţdy očekávalo, ţe bude plnit roli manţelky a matky, přičemţ muţ je ten kreativní, ten tvůrčí. Kdyţ se podíváme do minulosti, kolik českých autorek známe? Já osobně jen dvě. Boţenu 9

10 Němcovou a Karolínu Světlou. Němcová se zaměřila na tématiku ţeny pečovatelky, Světlá na pro ţeny (podle muţů) nejvhodnější ţánr - román. Jedna byla povaţována za divnou, druhá je v kontextu vnímána víc jako milenka slavnějších kolegů, neţ jako kvalitní autorka. Muţi zkrátka neviděli rádi, kdyţ se ţena pouštěla do něčeho kreativního, tvůrčího. A dnes to také nevidí rádi, jenţe doba je natolik jiná, ţe se s tím budou muset naučit ţít. 10

11 3. ŢENSKÝ FILM Přejděme od obecné polemiky role muţe a ţeny ve společnosti ke konkrétním faktům pozice ţeny ve filmu a u něj. Mohlo by se zdát, ţe hledání nějakého výsledku nebude zas aţ tak sloţité. Ţeny provází film od jeho vzniku, stejně jako muţi. Jenţe zadíváme-li se do prvních pěti let nového média, nenajdeme jedinou zmínku o ţeně filmařce. První filmy, projekce, prototypy kamer i herecké pokusy jsou připisovány muţům. A zcela právem. Za vznikem první kamery stojí muţi, bratři Lumiérové, první reţiséři jako Meliés či Kříţenecký jsou opět muţského rodu. Ţeny zkrátka na konci 19. století nepatřily do skupiny badatelek a objevitelek tohoto tehdy zcela nejistého řemesla. První zmínky o ţenách ve filmu jsou z desátých let 20. století. Tehdy se začal ve světě ( ale i u nás) objevovat poprvé fenomén, který měl zůstat pro ţeny u filmu na dlouhou dobu klíčovým a jediným. Tím fenoménem je ţena herečka. Jakoby se tímto ústupkem měla vykompenzovat pro ţeny moţnost uplatnění se jakkoli jinak u filmového průmyslu. Ţenský herecký fenomén potřeboval pouhých patnáct let na to, aby zcela zacpal pusu těm, kteří snad ţadonili o uznání ţen filmařek i na jiném pracovním postu. Kdyţ zmíním jména Gréta Garbo, Marilyn Monroe či Bridgette Bardot, je víc neţ jasné, o které kategorii je řeč. Například u nás ale před první světovou válkou existovala společnost ASUM, která ve své značce skrývala jména dvou majitelů: Maxe Urbana a Anduly Sedláčkové. Sedláčková je dnes jiţ zapomenuta v kinematografické historii, ale uţ ve své době byla vnímána spíš jen jako průměrná herečka (v porovnání třeba s tehdy uznávaným sex symbolem Itou Rinou). Ale byla to také filmová producenka, i kdyţ za trochu jiných podmínek, neţ jaké jsou dnes. I nejznámější reţisérka 11

12 všech dob Leni Riefenstahlová neměla snadnou pozici. Vţdy bude vnímána spíš jako figurka, která byla jedním z mnoha Hitlerových nástrojů k šíření propagandy, neţ jako velmi schopná a nadějná reţisérka, která dala filmovému světu několik důleţitých inovací. Nebyli to muţi, ale právě ona, kdo poprvé pouţil filmové jízdy ve svém záběru či kamery pod vodou.. Hlavní důvod, proč začínám zcela konkrétní téma Pusinky reţijní debut Karin Babinšké, obecnou problematikou role ţeny u filmu, je ten, ţe prakticky neexistuje ţádná dostupná literatura, která by obsáhla toto téma jako celek. Knihovny jsou plné knih a prací o reţírování, o nejdůleţitějších etapách filmu. V Sadoulových dějinách filmu je popsána celá historie, ale látku, která dokumentuje vývoj ţen - reţisérek tam nikde nenajdete. Jistě se dá najít několik kvalitních knih, které se zabývají ţivotopisy slavných reţisérek. U nás třeba vyšlo několik publikací o Věře Chytilové nebo Alici Nellis. Ale vţdy jsou to knihy o jedné reţisérce nebo o jednom filmu. Komplexně o reţisérkách nevyšlo nic. V cestě za hledáním ţenské reţijní tradice jsem narazila na velmi zajímavý festival, o kterém se prakticky vůbec neví. Jmenuje se Femina Film a letos se bude konat jiţ jeho čtvrtý ročník v Ústí nad Labem. Jistě, uţ jen název Femina Film zavání feminismem a zřejmě jeho návštěvu bude detailně zvaţovat kaţdý muţ. I tvůrkyně a autorky festivalu si poloţily otázku, proč navštívit festival? Ptejme se: dokázali bychom vyjmenovat víc jak deset reţisérek? Na kolik hlavních ţenských filmových hrdinek bychom si teď vzpomněli? Vídáme častěji filmy o muţském přátelství či dobrodruţství nebo o ţenách a jejich ţivotech? Jestli Vás alespoň trochu znepokojuje, ţe ani na jednu z otázek si upřímně nedovedete odpovědět ve prospěch autorek, hrdinek a jejich osudů, pak je tu pro Vás Femina Film - festival filmů o ţenách a od ţen. Většina projekcí, které se primárně 12

13 zabývají sociálními a kulturními aspekty postavení ţen ve společnosti. Na festivalu je rovněţ k vidění filmová tvorba, která se cíleně nezabývá genderovými otázkami, ale přesto u ní můţeme vypozorovat zvýšenou citlivost vůči osudům jednotlivých ţen nebo k jiným upozaďovaným příběhům. Krátké studentské snímky jsou rozděleny do tří projekcí. Tak jako se reţisérky, scenáristky a další umělkyně nezabývají jen tématy, které ţenám tradičně přiřkla společnost, tudíţ rodinou a péčí o druhé, stejně omezené by bylo povaţovat animovanou tvorbu za striktně určenou dětem. Porovnám- li mnoţství reţisérů a reţisérek u nás (mluvíme o hraném filmu), pak je to aţ alarmující, jak málo ţen si trouflo usednout do výhradně muţské reţijní ţidle. Dnes jsou vedle stálic jako Věra Chytilová a Marie Poledňáková nadějemi i Alice Nellis, Irena Pavlásková nebo Andrea Sedláčková. Otázkou zůstává, proč je tak málo odváţných ţen, které by měly zájem o tuto náročnou profesi. Na vysokých školách uměleckého zaměření je poměr studentů a studentek vyrovnaný, takţe se nelze bavit o nezájmu či nějaké diskriminaci, jak ze strany studentek, tak ze strany škol. Tak kde je problém? Moţná je to tím, ţe připravit v dnešní době film znamená mít hlavně pevné nervy a nezáleţí ani tak moc na tom, jestli je člověk ţena nebo muţ. A pokud se dnes ţena budoucí reţisérka rozhoduje zda podniknout dlouhou a nejistou cestu ke svému prvnímu filmu, dostává strach. Někde hluboko je také ukotveno ono mít potomka. Být reţisérkou není tedy asi povolání pro kaţdou ţenu. Navíc, kdyţ uţ se nějaká ţena rozhodne přeci jen do pořád ještě muţského světa reţie vstoupit, musí být připravena, ţe se s ní nebude zacházet jako se ţenou v rukavičkách, ale jako s rovnocenným soupeřem, který předkládá svůj film divácké obci. 13

14 Proč tedy, pokud ţena reţisérka přistoupí na pravidla muţského světa filmů, stále se u nás pouţívá v souvislosti s jakýmkoliv natočeným filmem ţenou označení ţenský film? Není to právě ona diskriminující část? Kdyţ se ještě vrátím k festivalu Femina Film, můj názor na tento festival je rozporuplný. Na jednu stranu, jsem ráda, ţe existuje festival, který je určen výhradně ţenám, ale na straně druhé toto vymezení dokazuje, ţe ţeny točí jiné filmy neţ muţi. Pusinky jsou ţenským filmem. Slogan či motto, které se v případě tohoto filmu skloňovalo po premiéře snad ve všech pádech. Jenţe, co je to vlastně ten ţenský film? Co se skrývá v této škatulce, do které si čeští filmový kritici zvykli ukládat ne jeden filmový kousek, kde alespoň trochu figuruje ţena? Je ţenský film filmem, který je určený výhradně ţenám? Je to snad film, který je o ţenách a nebo toto označení platí pro ty filmy, které ţeny vytvořily? Kde se vlastně vůbec poprvé objevil tento neobjektivní, spíš hanlivý termín a proč se s ním dnes tak plýtvá? Ţeny jsou odjakţiva větší romantičky neţ muţi. Vrátím li se k předchozí kapitole, pak je to opět ono klasické rozdělení role muţe a ţeny ve společnosti. Moţná jsou ţeny citlivější neţ muţi, ale proč jim stále někdo přisuzuje roli nemyslících bytostí, pro které je určený program - film o něčem obecném (rodina, láska), tudíţ pro muţe zcela nepodstatném? Nejčastěji se v souvislosti s nálepkou film pro ţeny setkáváme právě u romantických filmů, které jsou natáčeny podle románů z červené knihovny. Jistě by nejednoho škatulkáře překvapilo, ţe tyto filmy sledují i muţi. Pokud uţ někdo chce dělit filmy na ţenské a muţské, jaký by byl film pro muţe nebo přesněji řečeno muţský film? Znám termíny film pro dospělé, film pro 14

15 děti, film pro náročného diváka. Rozdělení se má podle mě řídit principem skupiny. Proč, kdyţ uţ ţeny někdo řadí do skupiny, nemají tuto skupinu i muţi? Nebudu se pouštět do názorově vyhraněné kontroverzní polemiky na téma postavení ţen ve světě dříve a nyní. Film Pusinky je filmem o ţenách, pro ţeny a také jeho autorky jsou ţeny. Muţi jsou v něm zobrazeni jen jako jednoduché epizodní postavičky. Děj přímo neovlivňují, nikam ho neposouvají. Přesto si myslím, ţe to není ţenský film. Naopak. Dává moţnost muţům podívat se či aspoň nahlédnout do dívčího světa, třeba mu lépe porozumět a nebo jej natrvalo odmítnout. Pokud by označení ţenský film znamenalo to, ţe autorkou je ţena, co pak všechny ony filmy pro ţeny pod kterými je podepsán muţ? Pokud je tím myšleno, ţe ţenský film je filmem, ve kterém je hlavní hrdinkou ţena, ptám se, co pak s filmy jako jsou třeba Ţelary? Myslím si, ţe by Ondřej Trojan nebyl příliš vděčný za toto zaškatulkování. Od obecného ke konkrétnímu a od současnosti k minulosti. Delší dobu jsem se snaţila pátrat v české kinematografii po filmu, který bych s klidem označila za ryze ţenský film. Chvíli jsem koketovala s myšlenkou, ţe by se nějaký kousek snad našel v díle Věry Chytilové. Ovoce stromů rajských jíme, Sedmikrásky a nebo poslední Chytilové film Hezké chvilky bez záruky. To byly jediné filmy, které sice pojednávají o ţenách, jsou od ţeny, ale rozhodně nejsou jen pro ţeny. Chytilová se soustředí na ironii, se kterou se skrz svůj reţijní a scenáristický přístup snaţí divákovi přiblíţit myšlení a motivy jednání svých hlavních hrdinek. Další ţenský film a to první film Ireny Pavláskové Čas sluhů, je označován za ryze ţenský jen proto, ţe ho v době, kdy vznikl, nebylo muţské diváctvo schopno zcela otevřeně přijmout. V té době velmi otevřená kritika muţské společnosti byla 15

16 zcela odmítnuta. A film byl raději zmiňován, jen v kontextu s vynikajícími hereckými výkony neţ s tématem samotným. Odlišný přístup reţisérek se očekává, ale jakoby si muţi potřebovali tyto filmy definovat. Vţdy je jednodušší označit film nějakým kritériem (nálepkou) neţ se snaţit jej pochopit jako další moţnost vyobrazení ať uţ čehokoliv. Ne muţskou nebo ţenskou. Moţnost všeobecnou. Stejnou pro všechny. V celé naší kinematografii jsem nenašla onen film německého nebo amerického romantického typu, podle kterého se hodnotí i naše filmy o ţenách a pro ţeny jako ţenské filmy. 16

17 4. KARIN BABINSKÁ A PETRA UŠELOVÁ 4.1 Karin Babinská- reţisérka Karin Babinská se narodila 27. června 1974 v Brně. Po dvou letech se s rodiči a starší sestrou Miriam přestěhovali do Prahy, kde bydlí dodnes. V dětství hrála v několika hraných filmech. Po absolvování základní a střední školy začíná v roce 1993 studovat Filmovou akademii muzických umění obor filmová a televizní reţie pod vedením Karla Smyczka. Během studia se seznamuje se scenáristkou Petrou Ušelovou. S Petrou nejdříve spolupracuje na jejím absolventském scénáři Jahodový křik (problematika týrání dětí), který se nepodaří dovést k realizaci. Jako nový projekt vzniká filmová povídka s názvem Poslední léto (později Pusinky). Během studia natáčí také několik krátkých filmů: Vyhnanci (1995), Hledání cest (1995), Křehké touhy (1997), z nichţ film Jakub a Veronika (1996) s Aňou Geislerovou a Filipem Novákem v hlavních rolích získává řadu ocenění na mezinárodních festivalech. V pátém ročníku natáčí pro Českou televizi tři povídky do cyklu Bakaláři ( Aţ budeš starší, Profesor, Nedělejte ze mě vola! ). Po skončení studia na FAMU (r. 1998) se věnuje natáčení reklam. Pusinky jsou jejím filmovým debutem. V současné době ţije s kameramanem Martinem Doubou. V březnu r se jim narodila dcera Jasmína. 4.2Od reklamy k debutantce Jak uţ bylo řečeno od roku 1999 se věnuje výhradně natáčení reklam. Jenţe to neznamená, ţe přestala být filmařka. Pokud se v českých poměrech začnete jako reţisér věnovat jen jednomu ţánru, dostáváte okamţitě nálepku. A tak i Karin 17

18 Babinská dostává v roce 1999 nálepku reţisérka, ale reklam. Měla jsem moţnost poznat Karin v obou oborech z hlediska profesního přístupu osobně a i kdyţ ona tvrdí, ţe se diametrálně neliší natáčení reklamy a filmu:... člověk brzo pochopí, ţe film je jenom strašně dlouhá reklama, mnohem větší peklo na zemi, protoţe máš mnohem míň profesionální štáb neţ na kaţdý Nestlé, nemůţeš si dovolit přesčasy, k tomu tě furt někdo prudí a říká ti, ţe něco nejde! tak si přesto myslím, ţe do kaţdého ţánru vkládá kus toho ze sebe., který si člověk neustále nese. Karin jako reţisérka reklamy je neosobní profesionálka. V oboru dělá deset let. Je jednou z našich nevyhledávanějších reklamních reţisérek. A nejen v Čechách. Reklamy jezdí točit do jiţní Ameriky, do států Evropské unie. Na rozdíl od některých ne tolik nekompromisních kolegů jako je ona, si reklamy v dnešní době uţ vybírá. V reklamě se nesnaţí dělat umění, spíš hledá výrobky, u kterých můţe uplatnit gag či pointu a tak trochu i svůj tvůrčí potenciál. Příběhy bez pointy jsou nuda..., říká. Během natáčení reklamy je zvyklá na komfort, který začíná uţ u úrovně cateringu (za jídlo a servis, který je poskytován na české reklamě by se nemusel stydět ani americký filmový štáb) a končí u přesčasů a libovolné spotřeby samozřejmě, ţe filmového materiálu. Rozpočet reklamy je mnohdy větší, neţ jsou finance potřebné k natočení celovečerního nízkorozpočtového filmu. Takţe komfort je to, co je na reklamě nejlákavější a nečastější důvod, proč ji začít vůbec dělat a ţivit se tím. Na druhou stranu být šéfkou někdy i padesátihlavé masy lidí, jejíţ platy by zamávaly s nejedním středoškolským učitelem nebo úředníkem, není zas tak úplná legrace. Skoro vţdycky je na reklamě přítomná delegace klientů z firmy, která si reklamu objednala. Jsou to většinou lidi, kteří umí dobře dělat 18

19 svojí práci, ale o reklamě a natáčení reklam neví zpravidla vůbec nic. Jenţe mají peníze a tedy i poslední slovo, a kdyţ se jim cokoliv nelíbí, reţisér i štáb musí vyhovět a respektovat přání klienta. V tomhle ohledu není reklama vlastně svobodná. Jako reţisér se zodpovídáte klientovi a o vaší práci, kdyţ je dobře odvedená, se nikdo nedozví. Reklama trvá obvykle třicet sekund a není tudíţ prostor někam cpát titulky. V tomhle ohledu je anonymní. Pokud, je ale reklama špatná, je aţ s podivem, jak rychle se o tom reklamní svět dozví. Mnohdy si pak lidé, co natočí špatnou reklamu (nemyslím teď bezduchou či trapnou, bez příběhu a bez vkusu, to je otázka storyboardu kresleného scénáře, který si schvaluje klient), v této branţi uţ nezatočí. Dostanete jen jednu šanci. Buď uspějete nebo ne. Dělala jsem s Karin reklamu na jeden nejmenovaný přípravek pro muţe (aţ mám chuť napsat: muţský přípravek, protoţe opravdu nevím, co by s tímto výrobkem dělaly ţeny). Karin byla dokonale připravena. Příběh měl pointu, vtip. Třicet sekund se natáčelo dva dny a nejedno oko amatérského filmaře by zaslzelo nad tou obrovskou spotřebou všeho. Reklamní štáb je vesměs skupina absolutně namyšlených lidí, kteří jsou profesionálové. Takţe si to tak trochu mohou dovolit. Kaţdý si dělá jen svoji práci. Ţádné kamarádství, nic. Reklama je boj. Z kaţdého jednání je cítit rivalita. Kdyţ si totiţ nejste schopni dělat svoji práci dobře, nikdo o vás nestojí. Naopak. Za vámi uţ v tu chvíli stojí deset dalších lidí, kteří rádi zaujmou vaši pozici a je jedno, jste- li reţisérka nebo třeba osvětlovač. Reklama je o prestiţi. Také je to ţánr, který má výsledky a hned jen tak nevymizí. Proto se Karin k reklamě vrátila. Je v ní dobrá. I kdyţ mně osobně, se daleko více líbila Karin Babinská jako debutující reţisérka Pusinek. 19

20 Debutantka! Na to slovo jsem uţ byla fakt alergická. Jasně, byl to můj první film. Ale stěţí první natáčení....opravdu si nedovedu představit, jak by to dopadlo, kdybych vyšla ze školy, deset let netočila, a pak se připotácela na plac Pusinek. V reklamě se naučíš řemeslo - pravda, záleţí na ţánru, ale já většinou točila věci s pointou, příběhy ve zkratce, coţ je sice těţké, ale přináší to cvik. Komerčním ţánrům jsem se navíc nikdy nebránila, prostě mě baví. Karin - reţisérka filmu je perfekcionistka, puntičkářka a pedantka. Ani jedno z těchto označení nemyslím ale hanlivě. Naopak. Kdyţ jsem s Karin Pusinky natáčela, nesetkala jsem se nikdy (ani předtím a vlastně ani potom) s tak dokonalou a přesnou představou, kterou Karin o filmu měla. Moţná k tomu přispělo i to, ţe film připravovala s Petrou Ušelovou celých pět let. Na kaţdou otázku měla odpověď. Věděla přesně co chce. Narozdíl od reklamy se ale musela vypořádat během natáčení s nekonečným mnoţstvím překáţek a problémů. Místo profesionálního štábu, který má u reklamy, musela začít točit a spolupracovat s lidmi, kteří byli sice obrovští nadšenci, ale vesměs poloprofesionálové. Na druhou stranu jejich platy se nevyrovnaly ani platu středoškolského učitele. Musela svoji přesnou vizi začít přizpůsobovat podmínkám. 4.3 Petra Ušelová - scenáristka Petra Ušelová se narodila 15. prosince Absolventka FAMU obor scenáristika a dramaturgie. Spolupracovala s Českou televizí (2 bakalářské povídky 1999), Českým rozhlasem (Studna osamění třídílná adaptace stejnojmenného románu 2000, původní hra Lomeno , literární pořad Kdybychom byli lepší o spisovatelce George Eliot 2001, dosud nerealizovaná třídílná adaptace románu Emila Zoly Mistrovské dílo), od roku 2005 spolupráce s 20

21 TV Nova seriál Ulice. Za scénář Studny osamění + absolventský scénář Jahodový křik ocenění Prémie Nadace ČLF (ještě během studia). Scénář Pusinky (ještě pod názvem Poslední léto) získal 2. cenu v českém kole Hartley Merill Prize (r ) S Petrou Ušelovou jsem měla moţnost setkat se méněkrát neţ s Karin, ale o to bylo setkání vţdy zvláštnější. Poprvé jsem se s ní setkala, kdyţ jsem zkoušela štěstí v seriálové továrně v Hostivaři. Lákalo mě psát seriál, a tak jsem se rozhodla zkusit prorazit na Ulici. Je to rutinní scenáristická práce, kde se ale hodně naučíte, pokud se později chce člověk psaním zabývat na plný úvazek. Není to nic lehkého, jak si většina lidí myslí. Dostat se do příběhu, pochopit tzv. pavouka vztahů. To všechno chce čas a trpělivost. Petra je v tomhle směru jedna z mála lidí, kteří s Ulicí ţijí od začátku. A ví, o čem mluví. Jelikoţ jsem ji znala jako tu, co napsala Pusinky, oslovila jsem ji, zda by se mi nemohla chvíli věnovat. Petra mi zadala na zkoušku jeden díl seriálu (a to jsem si mohla vybrat tématickou linku, coţ normálně scenáristi na Ulici nemůţou) a já se dala do psaní. Po týdnu ustavičných oprav a škrtů, jsem se odváţila svoji verzi poslat. Došel mi červený e mail s tisícovkou připomínek. Bylo to kruté. Moje první setkání s psaním seriálů a hned jsem dostala takovou sprchu. Neustále jsem četla: Tohle by ta postava nikdy neřekla, Tohle je fakt ubohý..., Co tím myslíš?, Zbytečně dlouhé, atd. Petra se zachovala jako upřímná profesionálka, kdyţ mi napsala: Ještě to zkus předělat, ale myslím si, ţe psaní seriálu chce hlavně vytrvalost a čas. Zvaţ, jestli jsi na to připravená. Já myslím, ţe zatím ne. Ovšemţe to byl názor jedné osoby. Mohla jsem s ním nesouhlasit. Mohla jsem odmítnout. Ale tak nějak vnitřně jsem s Petrou vlastně souhlasit musela. Chce to čas. 21

22 Kdyţ jsem se s ní setkala podruhé., byla to uţ úplně jiná situace. Petra se přijela podívat na natáčení Pusinek. Přijela na návštěvu, i kdyţ byla vlastně tou, bez které bychom nikdo na natáčení nebyli. V době, kdy přijela, uţ jsme byli fungující štáb a ona působila zaraţeně a zamlkle. Nesnaţila se zapadnout. Přijela se podívat na svůj film. Seděla stranou, aţ skoro roztomile se bála přistoupit k monitoru a podívat se na zrovna natáčený obraz. Chvíli s Karin debatovala. Pak nás tak trochu pozorovala a neţ se člověk nadál, odjela. Ani se nedivím. Existuje jakési nepsané pravidlo (které proslavila autorská dvojice Svěrák- Smoljak ve filmu Trhák), ţe scénárista by neměl být přítomen na place. V podstatě, i kdyţ máte jistojistě jako scénárista zásluhy na tom, ţe všichni ti lidé, celý ten filmový štáb, herci, jsou zde díky vám, díky vašemu scénáři, máte také pocit jakési bezmocnosti, ţe všichni ti lidé, celý ten filmový štáb, herci, jsou zde kvůli vám, kdyţ mrznou třeba v dešti nebo uprostřed noci, kvůli noční scéně nebo okamţiku, kdy při východu slunce jemně mrholí, protoţe ta scéna se vám zdála na papíře tak krásně poetická a pro příběh nepostradatelná. Poslední setkání s Petrou bylo na premiéře Pusinek. Tehdy jsme se začaly poprvé otevřeně bavit o psaní. Petra se baví otevřeně (na lidi totiţ zprvu působí jako zaraţená intelektuálka) prakticky o všem. O svých scénářích i o své orientaci (je lesbička). Měla jsem pár výhrad k finální verzi Pusinek. Tak trochu musím sebekriticky přiznat (dnes s odstupem času), ţe některé mé výhrady byly snad aţ příliš přehnané a naschvál kritické (zřejmě jsem se snaţila tak trochu Petře vrátit to, jak krutě na mě působila její kritika mého psaní nebo ty noci, které jsme probděly během natáčení, čekajíc na správný lyrický okamţik). Petra se zachovala ovšem jako profesionálka. Nesnaţila se hájit slovy, typickými pro mnoho scénáristů a autorů díla, typu: Ty tomu tak rozumíš, To pochopíš aţ se naučíš 22

23 pořádně psát, atd.. Zajímal jí můj názor, snaţila se vést debatu a spoustu věcí mi vysvětlit, i kdyţ k tomu neměla sebemenší důvod. Rozebíraly jsme motivy postav. Na něčem jsme se shodly, na jiném zase ne. Petra mi nevnucovala svá stanoviska. Jediné, co striktně odmítala (dokonce se přímo rozčilovala), bylo zařazení Pusinek, právě do škatulek. Vedle zmíněného ţenského filmu, to byla prázdninová roadmovie, české Prcičky pro holky nebo velmi oblíbené označení Rafťáci v sukních ( po vzoru Rafťáků filmu Karla Janáka., který vypráví příběh dvou dospívajících kluků a je teenagerovskou komedií). Absolutně jsem s ní souhlasila, ţe tyto rámce, do kterých kritika film zařadila, filmu nejspíš uškodí. Jestli lze tento film označit nebo přiřadit k nějakému ţánru, pak je to dramedy temná a zároveň velmi jemná komedie s hořkým koncem poznání a deziluze. V souvislosti s víc neţ malým mnoţstvím našich setkání, by bylo dobré, abych dala i jí prostor se k filmu vyjádřit. Tomu, jak jsem ji měla moţnost poznat, se nejvíc přibliţuje článek, který je na oficiálních stránkách filmu. (rozhovor převzat ze serveru ) Jako absolventka scenáristiky na FAMU uţ za sebou máte zkušenosti z rozhlasu, spolupracujete na televizním seriálu Ulice a nyní vznikl podle vašeho scénáře celovečerní film. Jaký pocit ve vás převaţuje radost, nebo obavy, jak bude váš příběh přijatý diváky. Samozřejmě, obavy jsou součástí mých pocitů, a bylo by asi divné, kdybych je neměla. Přece jen, Pusinky jsou můj filmový debut. Na druhou stranu jsem na něj čekala poměrně dlouho. Často se v takových případech mluví - uţ trochu otřepaně - o těţkém porodu, já bych to přirovnala spíš k příliš dlouhému těhotenství. Takţe ve mně teď převaţuje velká radost, ţe je to dítě na světě a nadšení, ţe ho konečně můţu předvést. 23