Neuskutečněné budoucnosti jsou pouze odnožemi minulosti: zaschlými odnožemi. (Italo Calvino: Neviditelná města)

Transkript

1 STATI ] Neuskutečněné budoucnosti jsou pouze odnožemi minulosti: zaschlými odnožemi. (Italo Calvino: Neviditelná města) Je utěšující věřit, že musí existovat i něco jiného než jen tady a teď. (Judith Schalansky: Atlas odlehlých ostrovů) Abstrakt: Utopické projekty a představy o ideálním společenském uspořádání jsou tradičně vnímány jako nedílná součást předsociologických společenských teorií. Od poloviny 20. století zároveň prestiž utopického myšlení a jeho význam ve veřejném diskurzu znatelně klesá. Nabízí se tak otázka, zda dnes utopie patří minulosti, nebo se pouze proměnily podoby utopického myšlení. Spolu s pokusem o sociologické uchopení pojmu utopie je právě vývojový pohled na utopie základním rámcem textu. Pojem utopie je v textu užíván pro označení ucelené racionální koncepce dokonalého společenského uspořádání, explicitně či implicitně kritického ke stávajícímu společenskému uspořádání nebo jeho kulturním projevům. Přiblíženy jsou některé historické souvislosti utopie ve vztahu k dějinám sociologie a další aspekty, které téma utopie a utopického myšlení legitimizují jako sociologicky relevantní problémy (např. experimentálně realizované utopie v podobě utopických komunit). Utopie jsou dále promýšleny na základě jejich vztahu k času a prostoru (vnitřnímu času/prostoru a vnějšímu času/prostoru). V závěrečné části článku se zabývám jak vztahem utopického myšlení a modernity, tak rolí utopie v pozdně moderní společnosti. Předkládám tezi, že utopické myšlení sice v posledním století prošlo zásadní proměnou, ale jeho význam v soudobé společnosti nadále přetrvává. 4

2 (1) Úvodem Uvažujeme-li o virtuálních světech v historické perspektivě, utopie nelze přehlédnout. 1 Utopie jsou, jak píše v úvodu své knihy Patrik Ouředník, virtuální prostor, nereálná realita, nepřítomná přítomnost (201 0 : 9). Utopické projekty a představy o ideálním společenském uspořádání bývají zároveň v kontextu dějin sociálního myšlení chápány jako významná součást předsociologických společenských teorií. Utopie lze interpretovat jako projev kolektivního či sociálního snění, či přinejmenším historicky specifického snění konkrétních sociálních skupin o budoucnosti především pak o cíli, k němuž by vývoj společnosti měl směřovat. Z tohoto hlediska jsou utopie odrazem hodnot a názorů lidí žijících v určité době, obsahem sféry imaginace a dokladem o dobových představách mezí a možností, jimiž je sociální dynamika ohraničena. Možnosti a cíle společenského vývoje vždy odrážejí dobu, kdy byly formulovány a jako takové nám poskytují materiál pro zkoumání představ o povaze společnosti, jimiž lidé v minulosti disponovali. Patří však dnes utopie opravdu pouze (či především) minulosti? Jsou utopie překonanou formou sociálního vědění, nebo se jen proměnily podoby utopického myšlení? To jsou ústřední otázky mého textu, v němž si kladu za cíl prozkoumat sociologickou relevanci pojmu utopie a souvisejícího zkoumání utopického myšlení jako fenoménu v současné společnosti. Přístup, který jsem pro tento záměr zvolil, by bylo možno označit jako historickoteoretický. Nečiním si nárok na ucelené pojednání specifických utopií či jejich komparaci, ani na analýzu utopie jako konceptu, sociálního jevu či literárního žánru: tato témata již dříve, obsáhleji, erudovaněji a v různých kontextech otevřeli mnozí další badatelé (Mumford /1 922/ 2003; Manuel 1 966; Manuel Manuel 1 979; Berneri 1 982; Vacková 201 0; Ouředník 201 0; Naxera Stulík aj.). Než se dostanu k vlastnímu vymezení pojmu utopie pro účely tohoto textu, pokusím se v rámci úvodu naznačit šíři a hloubku tohoto tématu, stejně jako jeho historický význam. Utopie bývají nejčastěji považovány za specifický kulturní fenomén Západu (srv. např. Kumar : 424). I přesto bylo utopiím dalších kulturních oblastí (zejména orientálním utopiím) věnováno nedávné číslo časopisu Utopian Studies, jehož editoři v úvodu píší: Jsme si dobře vědomi toho, že jakmile autoři [pocházející z jiných kultur, pozn. JM] objevili západní literární žánr, mnoho z nich tuto literární formu přejalo, tvrdíme však také, že i v rámci této literární formy existují značné kulturní variace a že utopie existovaly v řadě kultur dříve, než tyto kultury objevily západní utopický žánr. (Dutton Lyman 201 3). Podobně, byť v dosti odlišném kontextu, uvažuje o utopiích také S. N. Eisenstadt, který vznik utopií a heterodoxií chápe jako významný prvek procesu modernizace axiálních civilizací, tedy nejen civilizace evropské, ale také čínské, indické či japonské (srv. např. Eisenstadt 1 999; podrobněji dále v odd. [4.1 ] tohoto článku). Jakákoliv polemika vedená na tomto poli dříve či později narazí na problém definice utopie, kterou v žádném případě nelze považovat za konsensuálně sdílenou (ostatně podobně 1 Rád bych na tomto místě poděkoval redakci časopisu Cyan Sociology a dvěma anonymním recenzentům za cenné připomínky a věcné kritické poznámky k textu. 5

3 jako u většiny dalších společenskovědních pojmů). Ani tehdy, když ponecháme stranou význam pojmu v běžné každodenní řeči a soustředíme se pouze na akademické užití pojmu, není situace o mnoho jednodušší. 2 V podobných případech se jako vhodný přístup k prvotnímu projasnění pojmu nabízí etymologický rozbor: řecké kořeny pojmu utopie bývají vykládány dvojím způsobem, a to jako (1 ) eu-topia ve smyslu dobré místo, nebo (2) outopia jako žádné místo. Oba významy jsou pro nás do určité míry relevantní, jelikož utopií bývá rozuměno dobré místo, které nikde reálně neexistuje. Frank E. Manuel, jeden z autorů monumentálního spisu o západním utopickém myšlení (Manuel Manuel 1 979), ve svém textu z roku dokonce doporučuje ponechat otázku definice utopie otevřenou: Záhy dochází ke shodě, že bychom raději vůbec neměli začínat s pokusem o dosažení obecné definice pojmu utopie. Pokud bychom chtěli překročit záměry lexikografů, každý by se musel potýkat se svým vlastním pojetím. Zpravidla jsme se drželi moudrosti Nietzscheho, který učil, že definovat lze jen to, co nemá žádnou historii. (Manuel : xiv-xv) A právě obsáhlou historii rozhodně nelze utopickým koncepcím společnosti upřít. Vzhledem ke svému literárnímu rázu a nejednoznačnému vymezení se navíc utopie vyznačují nápadnou rozmanitostí. 3 Obsahy utopií a konkrétní obrysy i hranice utopických projektů se proměňují a mění se také společenská funkce a všeobecný význam utopie jako takové. Zlatým věkem sociálních utopií je doba renesance, humanismu a osvícenství (kdy se díky Thomasi Morovi kodifikuje utopie jako specifický literární žánr, viz Ouředník : 11 ), avšak literární i vědecké utopie vznikají ještě na přelomu 1 9. a 20. století, 4 stejně jako pokusy o jejich realizaci. Význam a prestiž klasického utopického myšlení nicméně klesá v polovině 20. století, kdy se naopak rodí několik dodnes populárních literární dystopií či antiutopií. 5 Zdá se, že historická zkušenost stalinistických 6, nacistických a jiných totalitních 2 Např. Vladimír Naxera a Ondřej Stulík v rámci své politologické komparace utopií nabízejí definici, v níž chápou utopii jako fiktivní společenské zřízení vnímané dle různých ideologických kritérií jako ideální (201 2 : 1 2). Je zřejmé, že s ohledem na svůj oborový kontext je tato definice pro potřeby sociologie problematická: setkáváme se v ní navíc několika pojmy, které lze interpretovat různě (přinejmenším adjektiva fiktivní a ideální ). 3 Manuel zachycuje tuto pestrost utopií následovně: [Utopie] může znovuobnovovat dobrou historickou společnost, která tu už byla v dávné minulosti a měla by se znovu objevit. Může idealizovat nebo romantizovat existující politické zřízení, dokonce něčí vlastní, může promítat vizi daleko v prostoru na vzdálený ostrov, vrcholek hory, do skrytého údolí, na jinou planetu, do útrob země nebo v čase, do dob budoucích. Představa se může rodit z prostého přání, nebo spíše beznadějného přání; či na druhé straně, její ztvárnění může být přijato jako předmět víry v určitém historickém nebo náboženském smyslu, v němž se samotné odlišení prosté předpovědi od snění stává problematickým. (Manuel : viii) 4 K této problematice např. Shklar 1 969; Jacoby 1 999; Hayles 2002; Paris 2002; Pinder 2002 : Otázka konce nebo smrti utopií je také součástí diskuse o ideologiích, vedené na přelomu 50. a 60. let v návaznosti na texty Raymonda Arona (/1 955/ 2001 ) a Daniela Bella (1 960). Manuelovi (1 979) spatřují počátek konce klasických utopií v díle Darwina a Freuda, a konstatují: Neohraničený způsob, kterým utopická imaginace odpovídá na dystopické působení Darwina a Freuda, je projevem slábnutí a útlumu dřívejších idejí a obraznosti, a fráze 'soumrak utopií' se jeví být popisem nejnovějšího období. (Manuel Manuel : ). 5 Ke klasickým textům patří vedle Orwellova 1984 a Huxleyho Krásného nového světa (česky jako Konec civilizace ) také Zamjatinův román My. Všem zmíněným dystopiím se podrobněji věnují např. politologové Naxera a Stulík (201 2). Dystopický charakter mají i další literární díla, často řazená do kategorie science-fiction. 6 Viz např. Texler

4 režimů 7 postupně zdiskreditovala samotný koncept konkrétní vize budoucnosti, který tvořil základní rámec evropského myšlení přinejmenším od raného středověku (v souvislosti s křesťanskou eschatologií a lineárním pojetím dějin; od osvícenství pak v sekularizovanější podobě idejí pokroku). 8 Jako by se od poloviny 20. století evropské společnosti od budoucnosti odvracely novou motivaci tomuto trendu patrně dodalo i uvědomění environmentální krize a jeho průnik do veřejného i politického diskurzu. Není náhodou, že 70. léta zrodila dvě hnutí, jež budoucnost ironizují: postmodernismus s tezí o konci velkých vyprávění 9 a punk s heslem no future. Revoluce a pády režimů na přelomu 80. a 90. let pak daly podnět k úvahám o konci dějin. 1 0 Ačkoli události počátku 21. století jako 11. září 2001 nebo finanční krize započatá rokem 2008 tyto teze vcelku přesvědčivě vyvrátily, ucelená a smysluplná vize budoucnosti na individuální i kolektivní úrovni zřejmě chybí. A když budoucnost mizí (a s ní i utopie, které žádoucí budoucnost zpodobňovaly), hledáme útěchu v minulosti: zájem o paměťová studia, dějepisectví, retrospektivní narativitu, autobiografie i orální historie, exponenciálně narůstající v posledních třech desetiletích, 11 lze přinejmenším zčásti vysvětlit také tímto způsobem. 1 2 (2) Co znamenaj í utopie pro sociologii? Jak již bylo řečeno, utopie jsou tradičně považovány za nedílnou součást předsociologického (protosociologického) myšlení, resp. dějin sociální filosofie a myšlení o společnosti, jejichž kořeny nacházíme již v antickém období. 1 3 Tradice by však sama o sobě neměla být jediným opodstatněním a legitimizací sociologického zájmu o problematiku utopií v současné době. Jak a proč tedy může být zkoumání utopií pro sociologii zajímavé? 7 Genocidám ve 20. století na pozadí politického a mocenského prosazování utopických ideologií se věnuje Eric D. Weitz (2003). 8 V širším kontextu vztahu pojmů minulosti a budoucnosti o tom píše Jacques Le Goff: Krach marxismu, odhalení stalinského světa a gulagů, hrůzy fašismu a především nacismu a koncentračních táborů, oběti a ničení druhé světové války, atomová bomba, jež byla prvním historickým vtělením možné apokalypsy, objevení kultur odlišných od kultury západní, to vše vedlo v polovině 20. století ke kritice myšlenky pokroku... (Le Goff 2007 : 1 9) Le Goff zde odkazuje též na knihu G. Friedmanna Krize pokroku, publikovanou již v roce (česky 1 937); k dějinám ideje pokroku srv. např. Loewenstein Samotnou myšlenku pokroku nebo vizi budoucnosti nemůžeme sice ztotožnit s utopickým myšlením jako takovým bezpochyby lze formulovat utopie vystavěné na odporu vůči pokroku nebo naopak neutopický progresivismus, důraz na pokrok a časová orientace na budoucnost je však jedním z charakteristických rysů utopií století, jak ještě uvidíme dále. 9 Lyotard Uveďme zde např. známou knihu F. Fukuyamy (2002), podrobněji viz dále v pozn. 31. Srv. též Bann Kumar : 63 a násl. 11 Viz např. Brian Jaisson Mukherjee Podrobněji k temporálním aspektům utopií a jejich proměnám v odd. (3.1 ) tohoto textu. 1 3 Do přehledu předcomtovské sociologie zahrnuje Barnes (1 91 7) klasické utopie Platóna, Mora, Campanelly, Bacona ( Nová Atlantida, 1 626) i Harringtona ( The Commonwealth ofoceania, 1 656). Tentýž autor se spolu s Howardem Beckerem věnuje široce pojatým dějinám protosociologického sociálního myšlení i v prvním svazku spisu Social Thought from Lore to Science (1 938). Z autorů bližších současnosti předkládá podobný výčet utopistů např. Delanty (2000), jenž označuje Morovu Utopii za dílo, které lze chápat jako jednu z prvních reflexí moderní společnosti, a dále upozorňuje, že [u]topie byla vlivným tématem sociálního a politického myšlení raně moderního období, odrážejícím tehdejší přesvědčení, že sociální realita a racionální politické zřízení mohou být utvářeny lidskou vůlí na základě vědění. (Delanty 2000 : 23) 7

5 (2.1) Vymezení utopie Na tomto místě se již nelze vyhnout vymezení pojmu utopie, jak mu v rámci tohoto textu budu rozumět. Utopické myšlení lze chápat jako typicky moderní a reflexivní sociální vědění: jeho cílem není jen vytvoření společnosti podřízené racionálním principům, ale často také kritika stávajícího společenského uspořádání. Tato kritika může být vedena s různou mírou explicitnosti, ale nespokojenost se stávajícími společenskými poměry či alespoň některými jejich dílčími aspekty je vždy a všude hlavní motivací autorů utopických textů, stejně jako motivací těch, kdo se jimi snažili řídit své každodenní jednání. Dokonalost a definitivnost utopických koncepcí vychází z racionálního přístupu ke světu, z rozumového uchopení světa a z precizní a pozitivistické organizace reality, v níž lidé žijí (Kumar ). Právě tím se utopie odlišuje od náboženských eschatologií, zemí zaslíbených, rájů chudých a lidových snů o zemích, kde létají pečení holubi do úst. Utopie není jen popisem světa, který by se nám líbil. Nejde tedy vlastně ani o sociální snění, jak utopie označují Claeys a Sargent (1 999) metafora snění je pro popis utopií nevhodná, jelikož právě racionalitě se proces snění vymyká, s trochou nadsázky bychom však utopie mohli metaforicky označit jako denní snění nebo fantazírování právě proto, že utopie jsou záměrným, racionálním a často do nejmenšího detailu promyšleným imaginárním konstruktem. Jak dokládá Barbora Vacková, postplatónské utopie jsou založené na racionálním řádu, odlišném od náboženského či božského řádu (201 0 : 23 a násl.). Utopické myšlení je moderní (a sociologické) v tom smyslu, že samu společnost konceptualizuje jako lidský produkt a výsledek sociálního jednání, nikoli jako součást božího stvoření nebo přírody podléhající božským či přírodním zákonům. 1 4 Pojem utopie tedy v tomto textu užívám pro označení ucelené racionální koncepce dokonalého společenského uspořádání, explicitně či implicitně kritického ke stávajícímu společenskému uspořádání nebo jeho kulturním projevům. Zmíněná ucelenost se může v konkrétních utopických projektech lišit, stejně jako formální povaha utopické koncepce (může jít o představu, její popis či jiné zpodobnění). Také další elementární prvky této formulace je třeba blíže osvětlit: (1 ) utopie popisují společenské uspořádání, které reálně neexistuje (je fiktivní či imaginární), ovšem za daných podmínek je potenciálně uskutečnitelné; (2) společenské uspořádání je v utopiích představeno v komplexní podobě, která zahrnuje i specifické zasazení do časových a prostorových souřadnic (podrobněji viz odd. [3] tohoto článku); (3) utopie slouží jako model, jehož prostřednictvím je stávající sociální realita hodnocena, což často vede k jejich politické i praktické instrumentalizaci Dalším projevem tohoto pojetí společnosti jsou klasické koncepce společenské smlouvy, jejichž inherentní vazbu k utopiím výstižně popisuje literární vědec Northrop Frye: Existují dvě sociální koncepce, které můžeme chápat pouze jako mýty. První je společenská smlouva, jež představuje vysvětlení původu společnosti. Druhou z nich je utopie, která je tvořena obraznou vizí cíle nebo účelu, k němuž společenský život směřuje. Oba tyto mýty začínají analýzou přítomnosti, vlastní společnosti tvůrce mýtu, a přenášejí tuto analýzu v čase a prostoru. Společenská smlouva ji promítá do minulosti, utopie do budoucnosti nebo na nějaké vzdálené místo. (Frye 1966 : 25) 15 Jako ilustraci použijme tvrzení Státu vládnou pouze ženy. Toto tvrzení samo o sobě není utopií dle uvedené definice, ačkoli je v souladu s bodem (1) i (3); neodpovídá však požadavku ucelenosti obsaženém v bodě (2). Přesvědčení, že státu mají vládnout jen ženy, se však nepochybně může stát dílčím prvkem komplexněji pojaté utopie. 8

6 Je třeba podtrhnout, že utopie mají (explicitně nebo implicitně) sociálně reformní povahu, nebo jsou alespoň zamýšleny jako kritika stávajícího společenského uspořádání. Tato skutečnost je klíčová ucelenou koncepcí dokonalého společenského uspořádání by totiž mohl být i např. právní řád, který však jako utopii označit nelze, neboť neobsahuje subverzivní prvek či potenciál, který je v našem pojetí utopiím vlastní. V souladu s Mannheimovým (1 991 ) hlediskem tedy jako utopie chápeme koncepce (ve smyslu určitých představ a jejich zpodobnění), které nejsou bezprostřední součástí ani produktem stávajících politicko-mocenských struktur a neplní ve vztahu k nim legitimizační funkci. Zároveň je v této souvislosti nutno poukázat na dvojí charakter utopií: jde (1 ) o utopie jako žánr či literární artefakt a (2) utopismus, popř. utopicismus nebo utopické myšlení jako utopickou mentalitu, mannheimovský stav mysli. Konkrétní utopie jako literární útvary lze s odkazem k Mannheimovi považovat za kulturní objektivace, v nichž se utopická mentalita projevuje. Oba tyto fenomény, které se do značné míry překrývají, budu v tomto textu pojednávat souhrnně, byť je to třeba považovat za provizorní řešení. Pojem racionality, který je v definici obsažen, má zachytit zvláštní reflexivněnormativní charakter utopií, které vznikají jakožto intelektuální konstrukty či spekulativní myšlenkové experimenty. Neznačí tedy nutně provázanost utopických koncepcí s filosofickým racionalismem (jakkoli lze tuto souvislost od 1 6. století sledovat). Tak můžeme za utopii dle naší definice považovat Platónovu vizi ideálního státu, která jistě není racionalistická ve filosofickém smyslu slova, je však racionální reflexí nedostatků tehdejší athénské polis: pokusem o systematické promýšlení alternativního a lepšího sociálního a politického pořádku. (2.2) Utopie a sociologie Utopie jsou legitimním problémem pro sociologické myšlení, neboť představují specifický typ sociálního vědění, a to vědění typicky moderního (svou reflexivitou, racionalitou a odklonem od nadpřirozených výkladů světa). Cílem utopických koncepcí je zpravidla vytvoření společnosti podřízené racionálním principům a není náhodou, že klasické období utopií se překrývá s obdobím zrodu moderní společnosti, tedy dobou renesance, humanismu a osvícenství. Pojem modernity zde ovšem chápu v širším smyslu (blízkém např. pojetí Maxe Webera 1 6 ), souvisejícím s procesem racionalizace, odkouzlením světa a reflexivním přístupem k sociální realitě, chápané jako produkt lidského působení, nikoli jako důsledek metafyzických příčin. Myšlenkové zárodky modernity tak můžeme retrospektivně odhalit již v obdobích, která značně předcházejí samotnému historickému období modernity definovanému politicky, kulturně či sociálně (tj. od novověku dále). Kupříkladu antické utopie můžeme považovat za určitý myšlenkový předvoj modernity, ač nepochybně ve formě rudimentární. Podle výše uvedené definice lze tedy jako utopie označit i texty, které nejsou moderní z hlediska historického (např. utopické texty Platónovy nebo některé pasáže z díla 1 6 Ve stručném shrnutí např. Habermas : 1-5; Keller 2005 :

7 Diodóra Sicilského 1 7 ), ale okruhem témat, záměry i aspiracemi do značné míry předznamenávají utopie vznikající v době renesance, která se ostatně k odkazu antické kultury vědomě navrací. Utopie jsou zároveň sociologicky relevantní tím, že v sobě vždy obsahují určitý prvek analýzy dobové společnosti. 1 8 V případě utopií a tímto se utopie rovněž překrývají s částí dnešní sociologie je tato analýza kritická, normativní a hodnotící. Východiskem a motivací utopií je obvykle určitý pocit anomické situace a společenské krize: rozkladu společnosti plynoucí z individualizace (Thomas More), dezintegrace a úpadku morálky (Tomasso Campanella), rozvratu hodnot (Valentinus Andreae) nebo morálních zmatků (Francis Bacon). Utopie, jak zdůrazňuje Bauman (2008 : 91 ) jsou snahou o vytvoření bezpečného, přehledného a jistého světa v době rozpadu dosavadních pořádků. Stávají se tak přinejmenším pro své autory a jejich příznivce jakýmsi místem naděje: odkrývají touhy a hodnoty společnosti, a tak i hranice myšlení, vědění a imaginace jejích členů; umožňují únik do světa alternativ vůči statu quo. Utopie tedy zdaleka nejsou nahodilou fantazií, ale reflektují dobu svého vzniku a leccos o ní vypovídají: proto Bauman ve své rané práci o utopiích konstatuje, že sociálnímu životu nelze porozumět bez důkladné pozornosti věnované společenské funkci utopií (Bauman : 1 2). 1 9 Ačkoli lze jednotlivé konkrétní utopické projekty či koncepce kritizovat a některé se mohou z dnešního pohledu jevit fantasticky nebo směšně, samotná cesta k utopii zůstává nástrojem ohledávání hranic naší stávající přítomnosti a možností dalšího vývoje. Takto např. Rothstein (2004) nahlíží zrod technologie internetu na konci 20. století jako ilustrační příklad kvazi-utopického projektu, který sice patrně není tak revolučním prostředkem proměny sociální interakce, identity a způsobů komunikace, jak si jeho tvůrci zprvu představovali, ale přesto během necelých dvou desetiletí zásadním způsobem proměnil sociální realitu euroamerických společností. Spolu s Baumanem (1 976) můžeme říci, že utopie otevírají cestu kritickému přístupu a kritickým aktivitám právě tím, že odkrývají neúplnou povahu stávající skutečnosti a prohledávají pole možností, v němž reálné tvoří jen dílčí zápletku. Utopie tak nelze považovat pouze za historickou fázi dějin předsociologického myšlení, ale jde o jeden z podstatných kořenů sociologie samotné. Jako příklad uveďme dílo Augusta Comta, obecně pokládaného za otce vědecké sociologie, jež je ve vztahu k utopiím relevantní přinejmenším ze dvou důvodů: nejen pro svou inspiraci v díle utopického socialisty Henri de Saint-Simona, jehož byl Comte tajemníkem, ale také proto, že sám Comte na sklonku života vytvořil pozitivistické náboženství s řadou utopických rysů. Ačkoli Comte s názory svého učitele Saint-Simona spíše polemizoval, značná část jeho díla je systematizací a 1 7 Srv. Ouředník : 22 a násl. 1 8 Jedná se v podstatě o diagnózu doby ve významu, který tomuto pojmu dávají Petrusek a Balon (2011 : 7-28) 1 9 Ve své knize Socialism: The Active Utopia dále Bauman vymezuje čtyři aspekty či dimenze, které jsou pro utopie charakteristické: (1 ) transformativní dimenze relativizace přítomnosti; (2) kulturně-kreativní dimenze zkoumání možných extrapolací přítomnosti; (3) kritická dimenze pojetí reality jako sledu soupeřících očekávání; (4) praktická dimenze výrazný vliv utopií na vývoj historických událostí (Bauman : 1 3 a násl.; viz též Jacobsen 2008 : 21 4). 10

8 rozpracováním Saint-Simonových myšlenek a názorů. Program sociologie jako vědy je u Comta motivován velmi podobnými cíli jako u autorů moderních utopií: snaha o nápravu společnosti a znovuobnovení sociálního řádu v době rozpadu tradičních hodnot. Utopisticky vyznívá rovněž pozitivistický požadavek řízení společnosti na čistě racionálních základech (dle Comta na základě sociologických poznatků). Jisté utopické prvky lze dále najít v Comtově pozdním myšlení, zejména pak v závěrečném svazku spisu Systém pozitivní politiky, napsaném během šesti měsíců roku Comte se stal zakladatelem (a samozvaným veleknězem) náboženství lidskosti či církve Pozitivismu, která měla stát na vzájemné lásce a harmonii (podrobněji Manuel Manuel 1 979: 71 7 a násl.; Wernick 2001 ). Tato závažná proměna nevyhnutelně šokující úzkou skupinu jeho racionalistických obdivovatelů, jak píší Manuelovi (1 979 : 720) snad byla zčásti způsobena i Comtovými existenčními a psychickými potížemi; k málo známým faktům však patří, že ještě čtvrt století po Comtově smrti existovaly nejen ve Francii, ale i v USA a Jižní Americe skupinky Pozitivistů žijících v souladu s jeho náboženskými idejemi. Na brazilské vlajce ostatně dodnes můžeme spatřit symbol pozitivismu a motto Řád a pokrok (Ordem e progresso), které tomuto filosofickému a později náboženskému hnutí dal do vínku jeho zakladatel. Jedním dechem je však třeba poznamenat, že v první i druhé generaci klasických sociologů se setkáváme se značnou kritikou sociálních a politických utopií (např. Pareto 1 979). S originálním pojetím utopie přichází Karl Mannheim, který v rámci své sociologie vědění vymezuje ideologie a utopie jako její dvě hlavní složky. Jedná se o formy falešného vědomí v marxovském smyslu, přičemž ideologii Mannheim chápe jako falešné vědomí vládnoucí třídy (akceptované bytí), zatímco utopie je falešným vědomím ovládané třídy (neakceptovaným bytím). V protikladu tak stojí utopické myšlenky nižších tříd, zakořeněné v nadějích zaměřených k budoucnosti, s ideologií těch, kdo profitují z daného společenského a politického uspořádání (srv. Mannheim 1 991). Paul Ricoeur (1 986 : ) Mannheimovi vytýká, že ve své kategorizaci přehlíží nemarxistické utopické projekty, a připomíná, že důležitým rysem utopického myšlení vždy byla snaha o narušení stávajícího řádu, což v Mannheimově pojetí utopie schází. Mannheimovo dílo nicméně zůstává užitečným výchozím bodem sociologického zkoumání, jak ve své studii ideálních měst a jejich společenské struktury dokládá Vacková (201 0), pro níž je Mannheimova koncepce jedním z ústředních východisek. Jak je patrné, Mannheimův výklad s mým vymezením pojmu spojuje především jistý subverzivní potenciál utopie, ale také rozumění utopii jako určité formě sociálního vědění a světového názoru (z níž jako kulturní objektivace vyrůstá mj. utopický literární žánr). (2.3) Contradictio in adjecto? Realizované utopie Přestože jsem výše pojal utopie jako ideální koncepce společenského uspořádání, jež nemusí být primárně zamýšleny jako doslovný návod pro konkrétní jednání, je realizace utopických projektů tématem, které by samo o sobě vystačilo na rozsáhlou publikaci. Četné snahy o zakládání komunit na základě utopických ideálů můžeme chápat jako sociální (či sociologické) experimenty, jejichž cílem je ověřit praktickou aplikovatelnost konkrétních aspektů utopických projektů. 11

9 Zastavme se na tomto místě nad důležitou otázkou: je nutno chápat utopie jako z principu nerealizovatelné? Jak vyplývá z oddílu (2.1 ), nerealizovatelnost či nerealizovanost v mém pojetí k definičním znakům utopií nepatří. Utopie mohou (ale nemusí) být formulovány i jako návod k určitým formám praktického jednání. 20 Dynamika, k níž utopie přispívají, a jistý reformní náboj, který přenášejí, totiž vyplývá právě z potenciální uskutečnitelnosti konkrétní utopické koncepce (nebo alespoň většiny jejích podstatných aspektů). Povšimněme si, že jde o uskutečnitelnost potenciální: důsledně vzato, utopie tak jako každý ideální a dokonalý model či vzor je ve všech svých detailech prakticky nerealizovatelná. Tak jako každý ideální a dokonalý model či vzor ale může utopie posloužit jako inspirace; utopie je v tomto smyslu cílem, k němuž je lidské jednání orientováno, jímž je vedeno a motivováno. Utopie tak vyvolávají u svých sympatizantů určitou touhu po změně a v některých případech mohou být praktické postupy odvozeny z prvotní utopie dalšími aktéry, následovníky původního autora dané utopické koncepce. Například u politických programů a projektů se také jeví jako užitečné uvažovat v historické perspektivě o přechodné utopické fázi: samostatné Československo (nebo projekt Evropské unie) byly na jistém stupni svého vývoje bezpochyby určitými horizonty naděje, imaginárními a utopickými koncepcemi, plně odpovídajícími výše formulované definici utopie. Ve chvíli, kdy vzniká ČSR (resp. EU), ovšem jako legitimně existující politické subjekty svůj utopický charakter do značné míry ztrácí. 21 Tendence k praktickému uskutečnění utopických myšlenek, zpravidla v rámci samostatných a izolovaných komunit, tak patří k sociálním důsledkům utopií od samých počátků. Za zakladatele moderního utopického myšlení bývá často považován výše již zmíněný Platón, který ve svých spisech Ústava a Zákony načrtl obrysy vlastního pojetí ideálního státu, jež je poněkud paradoxní kombinací společnosti s elitářskými a zároveň rovnostářskými prvky (podrobněji viz Naxera Stulík : 24 43). Uvádí se, že sám Platón usiloval o praktické uplatnění svých představ a pokoušel se některé prvky svého ideálního státu prosadit během pobytu na dvoře tyrana Dióna v sicilských Syrakusách, ačkoli neúspěšně (Störig 2000 : 11 7). Je-li období humanismu a osvícenství zlatým věkem utopického myšlení, v nemenší míře to platí i o utopické praxi. Rozmach evropského kolonialismu v této době otevírá nebývalý prostor pro zakládání experimentálních komunit na základě konkrétních utopických principů, a to zejména v Novém Světě severoamerického kontinentu, skýtajícího zdánlivě 20 Mému pojetí utopie tak odpovídá i Marxova a Engelsova představa komunistické společnosti, předložená čtenářům včetně praktického návodu k jejímu dosažení, např. v Komunistickém manifestu (Marx Engels 1 949). Marx sám se sice negativně vymezuje vůči utopickým socialistům (srv. Schumpeter 2004), tento zdánlivý rozpor či paradox lze nicméně vysvětlit rozdílným chápáním utopie. Vztahu utopického myšlení a kapitalistického výrobního způsobu se podrobněji věnuje např. Wolfe (201 0), který kapitalismus považuje za základní příčinu proměny utopického myšlení jako takového, když píše: Na úsvitu dvacátého století se kapitalistické vztahy rozšířily do takové míry a jejich vnitřní dynamika se rozvinula do takového stupně, že to vedlo k nepochybným změnám v konstituci utopií. Mezi tyto hlavní změny podle Wolfeho patří historicizace a globalizace utopií. K proměnám charakteru utopií během 20. století viz dále odd. (4). 21 Což neznamená, že v jejich rámci jakožto reálně existujícího politicko-společenského uspořádání nemohou vznikat další reformní utopie (např. utopie komunistického Československa, popř. utopie EU disponující společnou měnou). 12

10 neomezené možnosti. Rozmanitým náboženským i sekulárním utopistickým společenstvím na území dnešních USA je věnováno několik ucelených publikací (Holloway 1 966; Kanter 1 972; Oved 1 987; Berry 1 992; Pitzer 1 997; Sutton 2004 a další). Zřejmě první komunitu v explicitní návaznosti na konkrétní utopický text založil Vasco de Quiroga, misionář v Mexiku, po vzoru myšlenek Thomase Mora krátce po vydání Utopie (/1 51 6/ 1 978). Jakkoli mohly de Quirogovy cíle býti do jisté míry pragmatické domorodé obyvatelstvo shromážděné ve dvou komunitních osadách šlo snáze podrobit křesťanskému vzdělávání a výchově, jeho věhlas v oblasti Michoacanu přetrvává do dnešních dnů (Gassent 2001 ; Mumford 2002). Ohromující rozmach komun a komunit s utopickými kořeny pak nastává od poloviny 1 7. století do konce 1 9. století. Z díla Charlese Fouriera ( ), sociologicky zajímavého detailně promyšlenou (třebaže značně fantaskní) koncepcí dějin lidstva a vývoje společnosti, například již v průběhu 1 9. století čerpali inspiraci aktéři řady povětšinou neúspěšných pokusů o alternativní a soběstačný komunitní život. Do Fourierovy smrti byl však podniknut pouze jediný pokus o založení komunity (tzv. falanga) podle jeho doporučení a tento experiment skončil neúspěchem ještě dříve, než se vůbec podařilo dokončit samotnou stavbu hlavní budovy falanstéry (srv. Guarneri ). Podobný průběh měl i utopický experiment amerických transcendentalistů 22 na Brook Farm, kterou založil George Ripley v dubnu se svou ženou a tuctem příznivců (po určitou dobu zde žil i spisovatel Nathaniel Hawthorne, srv. Mellow 1 980). Základní principy této utopistické komunity jsou zachyceny v Ripleyově dopise Emersonovi (/1 840/ 201 3) a také v dokumentu Původní ústava ( Original Constitution ). Ripleyovým cílem byla především soustavná snaha o naplnění transcendentalistických cílů individuální svobody a důraz na kultivaci mezilidských vztahů: Přeji si vidět společnost vzdělaných přátel, pracujících, přemýšlejících a žijících pospolu bez jakýchkoliv svárů, s výjimkou rozporů v každém z nás, jak budeme usilovat o co největší příspěvek ku prospěchu všech, napsal Ripley v dopise z roku Ústředním prvkem života v Brook Farm byla fyzická aktivita (zejména práce), chápaná jako činnost povznášející a podmiňující duševní blahobyt a zdraví, pročež každý jednotlivec věnoval tělesné námaze alespoň několik hodin denně. Uvedené komunitní hodnoty jsou zřejmou snahou o naplnění ústředního transcendentalistického principu lidské sebekultivace. Po čtyřech letech byla Brook Farm reorganizována na základě principů fourierovského asocianismu, což však vedlo jen k prohloubení sporů a finančních problémů. Krátkou historii Brook Farm nakonec uzavírá rok 1 847, kdy požár zničil falanstéru, kterou členové komunity několik let budovali (Delano 2004). 22 Transcendentalismus je myšlenkový směr, spojovaný nejčastěji s osobou zakladatele a nejvýraznějšího představitele Ralpha W. Emersona ( ). Transcendentalistické myšlenky ovšem rozvíjela i řada jeho následovníků, např. H. D. Thoreau či N. Hawthorne. Filosofie transcendentalismu vznikala zejména pod vlivem platonismu a německého idealismu a v kontrastu vůči dogmatickému racionalismu. Emersonovo myšlení výrazně ovlivnil F. W. J. Schelling a také romantismus S. T. Coleridge a T. Carlyleho. Ústředním zájmem transcendentalistů jsou především romantické ideály sebepoznání a sebeúcty. Ačkoli byl Emerson spíše spisovatelem než filosofem, jeho myšlení bylo značně vyzdvihováno např. H. Bergsonem či F. Nietzschem; přesto v mnoha soudobých filosofických kompendiích a slovnících chybí. Transcendentalismus nicméně na sklonku 20. století prožil jistou renesanci, zejména pro svůj sociálně kritický aspekt a opozici vůči masové 13

11 Tímto způsobem bychom mohli pokračovat na desítkách stran, věřím však, že ilustrační záměr uvedených příkladů byl dostatečně naplněn. Kategorie Utopian Communities na anglickojazyčné Wikipedii odkazuje na 83 komunit 23 : historických i současných, náboženských i sekulárních, vycházejících z rozmanitých ideových či ideologických základů a existujících v různých obdobích mezi lety a Většina z nich se nachází či nacházela na území USA, ale najít lze i příklady z Velké Británie (včetně zahradních měst Ebenezera Howarda), Francie, Itálie či Rumunska. Z původních utopistických, náboženských, experimentálně-socialistických či obecně egalitářských komunit na území USA se obvykle dříve či později vytrácejí reformní myšlenky, které stály u jejich zrodu, a mění se v běžná městečka, jejichž přechodná utopická fáze je již historií. Velká část realizovaných utopií založených v posledních třech staletích přetrvala zpravidla jen několik let, což je vcelku typickým rysem, jehož bývá užíváno k diskreditaci utopií jako takových. 24 (3) Rámce utopického myšlení Analýza utopií je stejně stará jako samy utopie: už Aristoteles formuluje potřebu kriticky zkoumat ideální státy teoretiků jako Platon, Hippodamus Milétský nebo Faleas z Chalcedonu; první vskutku akademické pojednání o utopiích je ze samého počátku 1 8. století. 25 Utopie je možné nahlížet z mnoha různých hledisek; jde o téma bytostně interdisciplinární, jež má své místo ve většině společenských a humanitních věd nejen v sociologii, jak jsem se pokusil doložit v předchozím oddíle, ale také v politologii, filosofii, literární vědě, historiografii či ekonomii. Jak už bylo úvodem předesláno, nebudu se zde pokoušet o vyčerpávající analýzu završenou typologií utopií, ale nastíním pouze dva základní charakteristické rysy utopického myšlení jako takového: vztah utopie k času a prostoru a pozici utopie v rámci těchto základních dimenzí. Specifický vztah k času a prostoru v utopických koncepcích totiž tvoří jeden z prvků širší definice utopií, jež byla předložena výše. Právě tento specifický vztah v tomto oddíle podrobněji objasním. V klasickém antickém pojetí jsou čas a prostor vzájemně úzce provázané, neboť vědomí času je závislé na pohybu, např. pohybu nebeských objektů (v klasické podobě u Aristotela) a obecněji rytmu světa i lidské existence. Sv. Augustin poprvé v návaznosti na Aristotelovo kosmologické pojetí času konceptualizuje čas v jeho subjektivní formě jako dimenzi lidského vědomí. 26 Podrobný výklad významu pojmů času a prostoru pro lidské myšlení lze nalézt u Kanta (2001 : 53 76), který tyto kategorie považoval za základní apriorní podmínky smyslového vnímání. Není proto překvapivé, že prostor a čas jsou rovněž 23 Stav v červenci Domnívám se však, že jde o nedorozumění, jelikož hodnotu a smysl utopických projektů nelze poměřovat výhradně (ne)možností jejich praktické realizace utopie jsou totiž ze své podstaty nedostižným cílem, vzorem dokonalosti, jehož nikdy nelze zcela dosáhnout. Právě díky tomu ovšem utopie lidem slouží jako rámec toužebně vyhlížené budoucnosti, zdroj naděje a snů (Latouche : 38) a mnohdy i základ pocitu smysluplnosti vlastní existence. 25 Jedná se o disertaci Henrica ab Ahlefelda Disputatio philosophica de fictis rebus publicis vydanou v Kolíně nad Rýnem roku (Manuel : ix; podrobněji viz Biesterfeld 1 972). 26 Ke komparaci aristotelského a augustinovského pojetí času srv. Ricoeur

12 důležitými koordinátami sociologického uvažování, ačkoli jako takové nejsou vždy explicitně reflektovány. Sociální prostor i sociální čas se ostatně během 20. století stávají legitimním předmětem zkoumání sociologie i sociální antropologie, byť problematika času až poněkud později (srv. např. Šubrt 2000; 2003). Ačkoli samotné kategorie času a prostoru nelze považovat za zcela samozřejmé, jedná se o dimenze, které můžeme uplatnit k analýze sociálních jevů. Utopie, jak jsem vyložil výše, jsou sociálním fenoménem, konkrétně pak formou reflexivního sociálního vědění, jež určitým způsobem odráží nejen obecný postoj k času a prostoru, ale časoprostorové souřadnice figurují v textech také jako implicitní rámce. Dimenze času a prostoru zde tedy předkládám jako možný analytický nástroj k sociologickému zkoumání či typologizaci utopií, protože konkrétní utopické společenské ideje a projekty lze vedle jiných charakteristik nahlédnout právě skrze jejich vztaženost k času a prostoru. 27 (3.1) Utopie a čas Temporální charakter utopií (podobně jako jejich charakter prostorový) lze uchopit na dvou úrovních: (1 ) vnější čas, tj. situovanost utopie v historickém čase jako takovém; (2) vnitřní čas, tj. pojetí času v rámci samotné utopické koncepce. Utopie mohou být na přímce vnějšího času, času historického plynutí a změny, situovány prostřednictvím dvou trajektorií: do minulosti nebo do budoucnosti. K minulosti (resp. návratu do minulosti) jsou tradičně orientovány utopie romanticky nostalgické, vycházející z teze, že pokrok a proces civilizace má na společnost a její členy spíše negativní dopad. 28 V dějinách moderní západní filosofie bychom kořeny tohoto hlediska patrně nalezli u J.-J. Rousseaua (/1 755/ 1 989), který v mytické historii lidstva hledá invariantu lidské přirozenosti (lidskou rovnost a svobodu), kolem níž následně rozvíjí vlastní koncepci principů ideální společnosti. Utopie situované explicitně do budoucnosti jsou naopak časté v kontextu klasických (post)osvícenských idejí pokroku a myšlenkových směrů, které ideu pokroku přejímají a rozpracovávají. 29 Jedním z prvních autorů utopického science-fiction (pro něž se používá i pojem uchronie nebo euchronie: viz Manuel Manuel : 1 5; Ouředník : ) byl italský osvícenec Louis-Sébastien Mercier, který v roce vydal knihu Rok Výjimkou není ani paradoxní vztah k času, jako v případě textu Edwarda Bellamyho Looking Backward: z roku 1 887, který je podle Ericha Fromma jednou z nejpozoruhodnějších knih vydaných v USA: Bellamyho vypravěč zde formou jakési 27 Následující řádky patří pouze stručnému nástinu analýzy časových a prostorových aspektů ve vztahu k sociálním utopiím. Důsledný rozbor jednotlivých dílčích utopických koncepcí z hlediska jejich časových a prostorových dimenzí, se zvláštním důrazem na sociologické aspekty, přesahuje rámec tohoto textu. Měl by se však stát jeho logickým rozpracováním a vyústěním. 28 V krizi ideje pokroku by snad bylo možno hledat i jedno z vysvětlení soudobého příklonu k zájmu o minulost, dějiny a paměť, zmíněného v úvodních pasážích tohoto textu. 29 Např. utopický socialismus nebo výše již zmíněný A. Comte s lineární představou pokroku. Naproti tomu Charles Fourier (1 983 : 1 4 a násl.) předkládá velmi propracované pojetí pokroku, které je v jádru cyklické; v tomto ohledu je mu blízký i Oswald Spengler (201 0), jehož však na rozdíl od Fouriera za utopistu považovat nelze. 15

13 futuristické retrospektivy z roku 2000 přehlíží vývoj americké společnosti od konce 1 9. století dále, sleduje její pozvolný přechod od kapitalismu k socialismu. Zdá se však, že klasické utopie jako racionální a ideální konstrukce společnosti se nejčastěji nacházejí mimo čas a jako ahistorické či nadčasové modely stojí mimo lineární přímku vedoucí skrze přítomnost od minulosti k budoucnosti. 30 Podobnou situaci nacházíme také tehdy, přistoupíme-li k úvaze o vnitřním čase utopií. Utopické projekty se totiž zpravidla snaží čas popřít jsou totiž popisem stavu po konci dějin 31, kdy je jakýkoliv další vývoj nežádoucí, protože již bylo dosaženo ideálního a dokonalého stavu. Jak poznamenávají Naxera a Stulík, moderní utopie kombinují křesťanskou představu ideálního času a antickou představu ideálního místa (201 2 : ). Utopie představují zcela statické společenství, které nemusí podléhat historické změně, protože už je dokonalé. Utopie je definitivním modelem a řešením sociálního uspořádání a organizace, a jako taková může trvat na věčné časy, v čemž lze spatřovat odraz augustinovské touhy člověka po věčnosti, které jako jednotlivec nikdy nedosáhne, pokouší se ji proto projektovat do okolního světa. Cílem a snem utopií je společenská stabilita v historicky nestabilním prostředí; utopie času vzdorují a lineárně pojatý čas se v jejich světle ukazuje jako provizorní a dočasný, s cílem dosažení času cyklického a v konečném důsledku nehybného (srv. Eliade 1 966). S tím také souvisí skutečnost, že samotný koncept dějin se v rámci utopií proměňuje nebo dokonce pozbývá smyslu. Utopie je tak jednou z forem vyjádření trajektorie teleologicky pojatých dějin, která toto pojetí zároveň sama v sobě přesahuje tím, že konkrétní utopické uspořádání společnosti je pojato jako cíl, k němuž by měl dějinný vývoj společnosti směřovat, ale tento cíl zároveň může zahrnovat popření dějin jako takových. (3.2) Utopie a prostor Ve stručném pojednání vztahu utopií k dimenzi prostoru budu sledovat podobné členění jako v předchozím oddíle. Zaměřím se na (1 ) geografické umístění utopie samotné (vztah k prostoru vně utopie) a (2) vnitřní prostorovou strukturaci utopické společnosti samotné (vztah k prostoru uvnitř utopie). Vztah utopie k vnějšímu prostoru vychází z etymologie pojmu samotného: utopie je žádné místo, jež se nachází mimo (prozkoumaný či existující) prostor. Tento rys je nejzřejmější u klasických renesančních utopií, které mají zpravidla podobu smyšlených 30 Jak konstatuje N. Frye, právě vize konce společenského úsilí, nevinný svět splněných tužeb, svobodná lidská společnost je ústředním mýtem umění (Frye : 1 8, cit. dle Pechar : 86). Právě tento rys považuje Spengler za jeden z aspektů západní kultury, když píše: Očividně je potřebou západoevropského sebevědomí spojovat s vlastním projevem něco jako konec. (Spengler 2008 : 1 23) 31 Podobnost se slavnou a kontroverzní knihou Francise Fukuyamy není náhodná: jeho kniha z roku Konec dějin a poslední člověk bývá některými autory označována za poslední velký utopický text 20. století (Fukuyama 2002). Zdá se, že chápat fukuyamovský endismus jako projev utopismu není zcela mylné; jak poznamenává Patrik Ouředník, perspektiva konce dějin a 'lepší svět' jsou nezbytným materiálem vší novodobé utopické konstrukce (201 0 : ). Vymezení utopie v tomto textu však Fukuyamova práce odpovídá pouze zčásti a za čistou formu utopie ji pokládat nelze. Je zde také záhodno zmínit, že sám Fukuyama svou euforickou koncepci zmírnil už v roce (Fukuyama 2006), částečně i pod vlivem prací S. Huntingtona 16

14 (či falešných ) cestopisů: Thomas More ve svém textu popsal fiktivní cesty námořníka Rafaela Hythlodaia a jeho literární postupy převzali nejen autoři dalších utopických spisů, 32 ale dokonce i autoři skutečných cestopisů (Manuel Manuel 1 979: 23; srv. též Adams 1 962). Jak uvádí Ouředník, utopická narace je takřka vždy podána formou cestopisu. Cestovatelské schéma zdůrazňuje symbolický charakter: přechod ze světa, v němž dominují staré hodnoty, do světa, v němž jsou v chodu hodnoty nové. (201 0 : 11 ) Za volbou autorů umístit své ideální státy do vzdálených krajin můžeme na jedné straně spatřovat snahu upoutat a oslovit čtenáře v době rozmachu zámořských plaveb a objevování neznámých oblastí světa, na druhé straně i způsob, jak se vyhnout hrozbě (církevních i světských) perzekucí, která by mohla hrozit, kdyby svým politicky a sociálně kritickým názorům dali formu filosofických nebo teologických spisů. Poněkud pozoruhodnější je vztah utopických projektů k jejich vnitřnímu prostoru, který bývá, na rozdíl od prostoru vnějšího, v textech explicitně a obsáhle tematizován. Jak bylo již několikrát zmíněno, k základním rysům utopií patří jejich přísná racionalita není tedy překvapivé, že také prostor je strukturován zásadně racionálně. Materiální prostředí utopických komunit a měst je navrženo zcela pravidelně a symetricky, prostorové útvary bývají podrobně propočteny a popsány (plány města, čtvrtí, parcel, pozemků), a patrně není shodou okolností, že už v polovině 1 5. století napsal spis o ideálním městě slavný reneseanční architekt Leon Battista Alberti. Často se objevují středově souměrné (čtverec J. V. Andreae; kruh T. Campanella, K. Stüblin, F. Bacon) nebo osově souměrné útvary (hvězda T. More). Platí zde předpoklad, že prostorová dokonalost a pravidelnost (kvalitativní i kvantitativní rovnost, např. vzhledem k vybavení obydlí a obývanému prostoru, dělbě prostoru na rovné díly) je zdrojem a základem dokonalosti sociální struktury. Požadavky rovnosti a kolektivismu, které se v klasických utopiích pravidelně objevují, vždy mají svůj prostorový aspekt. Utopické obce jsou zároveň mnohdy uzavřené ve smyslu omezené prostupnosti hranic a dokonalost utopií se ve vztahu k prostorové dimenzi projevuje tím, že v očích svých konstruktérů mají tvořit uzavřený samoregulující systém, fungující v co možná nejmenším kontaktu s vnějším světem. 33 (4) Kam zmizely utopie? Položme si nyní znovu otázku, co se vlastně v posledních sto letech s utopiemi stalo a jaká je pokud vůbec role utopického myšlení v soudobé společnosti. Patří utopie k překonaným formám kritické společenské analýzy, nebo se pouze proměnila jejich podoba? 32 Např. J. du Moulin nebo J. V. Andreae, podrobněji viz Ouředník : 74 a násl. 33 Samostatným tématem, jež zde mohu zmínit jen letmo, je vztah utopií a městského plánování. Konkrétní utopické projekty mají často podobu měst, přičemž existence agrikulturního venkova bývá spíše mlčky předpokládána. Jak známo, právě urbanismus a architektura jsou jednou z mála oblastí, kde byly některé návrhy utopistů reálně uplatněny: z celé gigantické vize společnosti Charlese Fouriera měly dlouhodobější praktický dopad pouze jeho architektonické náměty, jimiž se inspiroval např. renomovaný Le Corbusier. Z utopických představ městského prostoru čerpal také modernismus, funkcionalismus nebo socialistická architektura (tzv. sorela). Čtenáře zde odkazuji na knihu B. Vackové Prostor, moc a utopie: Ideální město a jeho společnost (201 0), která se mimo jiné podrobně zabývá konkrétními urbanistickými aspekty utopického myšlení. 17

15 Jsou-li dnes utopie rozesety v náznacích, šlo by tyto náznaky systematizovat a chápat jako jakési utopické paradigma současnosti? Pokud utopie ze soudobého společenského (a společenskovědního) diskurzu mizí, kde nacházet příčiny a vysvětlení tohoto trendu? Jistě zde nemohu usilovat o plné zodpovězení těchto otázek, pokusím se však alespoň načrtnout některé směry, jimiž by se při hledání odpovědí mohly ubírat naše úvahy. (4.1) Utopie a modernizace V návaznosti na výše nastíněný vztah utopického myšlení k času a prostoru se na tomto místě nejprve zaměřím na obecnější souvislosti utopií a modernizačního procesu. Inherentní provázanost utopií a modernity je výrazně reflektována v pracech Shmuela N. Eisenstadta (1 989; 1 999; 2003 : ), který považuje utopie za podstatný faktor ovlivňující proces modernizace. Utopické vize v sekulárním prostředí působí analogicky k náboženským heterodoxiím a sektářských skupinám: Z koncepcí možných alternativních způsobů spásy, alternativních kulturních a společenských uspořádání a strukturování časových dimenzí, se ve všech těchto civilizacích [tj. axiálních civilizacích 34, pozn. JM] vynořuje nový prvek a to je utopická vize, tedy vize alternativního kulturního a společenského řádu mimo jakýkoli daný prostor nebo čas. (Eisenstadt : 472) Utopické koncepce podle Eisenstadta vnášejí do úvah o sekulární problematice sociálního a kulturního řádu jistý transcendentální prvek, jelikož pozemský řád musí vždy být budován s ohledem na vyšší cíl, za neustávajícího hledání ještě lepšího, alternativního uspořádání (ibid.; podrobněji též Eisenstadt 2003 : ). Revoluční utopické sektářství je jedním ze stavebních kamenů evropské modernizace: Jsou to právě tato hnutí sektářské heterodoxie, která tvoří také [ ] ústřední složku utváření modernity v Evropě, a to zejména ve Velkých revolucích. (Eisenstadt 1999 : 3) Utopie samozřejmě nejsou jen subjektem modernizace, ale jsou i jejím objektem. Jak poukazuje Wolfe (201 0), časoprostorový charakter dobových utopických koncepcí od 1 9. století prochází výraznými proměnami, paralelně s probíhajícím procesem formování moderní společnosti. Zatímco klasické utopie vznikaly jako ahistorické a nadčasové modely nebo kritické myšlenkové experimenty, s rozvojem osvícenské filosofie dějin jsou utopie stále častěji zasazovány do širšího rámce lineárního historického času jako vize budoucí společnosti, což je nezřídka spojeno s politickou instrumentalizací utopií. Koselleck (2002 : 85) tento proces přeměny utopického myšlení ve filosofii dějin výslovně označuje jako temporalizaci utopií. Počátkem 20. století se ovšem mění i prostorový aspekt utopií: uzavřená a izolovaná společenství v utopiích ustupují vizi globálního společenství, které se stává předmětem utopické transformace jako celek. V průběhu 20. století vznikají v rámci odborného a akademického diskurzu i zcela nové způsoby pojednání budoucnosti. Již v roce jsou položeny základy specializované vědy o budoucnosti, futurologie, která přinejmenším některé sociální funkce utopie přejímá 34 Jedná se o civilizace, jejichž kořeny jsou v duchovní a intelektuální revoluci, proběhnuvší v době od 5. století př. n. l. do 1. století n. l. paralelně v oblasti antického Řecka, Číny, Indie, Persia a Judské říše (podrobněji např. Šubrt Německý : 825). 18