Nástin vývoje sbližování práva čr s právem evropské unie ve vybraných dokumentech

Transkript

1 Brno International Business School Nástin vývoje sbližování práva čr s právem evropské unie ve vybraných dokumentech Karel Schelle Renata Veselá Ladislav Vojáček KEY Publishing s.r.o. Ostrava 2007

2 Publikace byla vydána ve spolupráci se soukromou vysokou školou Brno International Business School (B.I.B.S., a.s.). Název: Autoři: Vydavatel: Tiskárna: Vydáno v roce: 2007 Vydání: první Nástin vývoje sbližování práva ČR s právem Evropské unie Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. JUDr. Renata Veselá, Ph.D. Doc. JUDr. Ladislav Vojáček, CSc. KEY Publishing s.r.o., Nádražní 733/176, Ostrava-Přívoz KEY Publishing s.r.o. Karel Schelle, Renata Veselá, Ladislav Vojáček 2007 ISBN (KEY Publishing s.r.o.) ISBN (B.I.B.S., a.s.)

3 Obsah Historická východiska sbližování českého soukromého práva. s evropskou právní kulturou...7 Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období... 9 Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie... 9 Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II Dokončení kodifikace občanského práva Všeobecný občanský zákoník (ABGB) Vliv přirozeného práva na kodifikační proces soukromého práva ABGB a římské právo Související směrnice a zákony ÚMLUVA o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června PRVNÍ PROTOKOL o výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, Soudním dvorem Evropských společenství DRUHÝ PROTOKOL o přenesení určitých pravomocí ve věci výkladu Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, na Soudní dvůr Evropských společenství NAŘÍZENÍ RADY (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE) PŘÍLOHA I AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI UVEDENÉ V ČL. 2 ODST PŘÍLOHA II AKCIOVÉ SPOLEČNOSTI A SPOLEČNOSTI S RUČENÍM OMEZENÝM UVEDENÉ V ČL. 2 ODST SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností TŘETÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. října 1978, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o fúzích akciových společností (78/855/EHS) ŠESTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 17. prosince 1982, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností (82/891/EHS) DVANÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem (89/667/EHS) JEDENÁCTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (89/666/EHS)... 94

4 Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003 o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) Směrnice Rady 2003/72/ES ze dne 22. července 2003, kterou se doplňuje statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců PŘÍLOHA REFERENČNÍ USTANOVENÍ (podle článků 7 a 8) SEDMÁ SMĚRNICE RADY ze dne 13. června 1983, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy o konsolidovaných účetních závěrkách (83/349/EHS) ČTVRTÁ SMĚRNICE RADY ze dne 25. července 1978, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o ročních účetních závěrkách některých forem společností (78/660/EHS) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí PRVNÍ SMĚRNICE RADY ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (68/151/EHS) SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/115/ES ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění) SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2006/116/ES ze dne 12. prosince 2006 o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (kodifikované znění) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 96/9/ES ze dne 11. března 1996 o právní ochraně databází SMĚRNICE RADY ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (89/552/EHS) SMĚRNICE RADY ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (91/250/EHS)

5 kapitola Historická východiska sbližování českého soukromého práva. s evropskou právní kulturou Římské právo není kámen mudrců, který stačí nalézt. Evropskému právnímu myšlení nelze porozumět jen četbou antických textů a obdivem k juristické erudici římských právníků. Je třeba číst i to, co následovalo a bez čeho by římské právo nebylo tím, čím je dnes. 1 Proto je třeba při hledání kořenů a východisek evropské právní kultury začít od historicky doložených pramenů. Již samotný termín soukromé právo (ius privatum) je pojem, který se objevil v jedné z nejznámějších právních památek starověku, v Digestech. Jeden z nejvýznamnějších římských právníků Domitius Ulpianus v nich definoval rozdíl mezi soukromým a veřejným právem tak, že soukromé právo se dotýká ochrany zájmů jednotlivce, zatímco veřejné právo směřuje k římskému státu a jeho činnosti. (D, 1, 1, 1,2) 2. Uvedená Ulpiánova definice je dodnes často citována právě tak, jako je naopak zejména právními teoretiky - nezřídka zpochybňována. Většinou je jí vytýkáno to, že jde o zjednodušení směřující k vnějším znakům obou pojmů, nikoliv k jejich obsahu. Základní výtkou vůči Ulpiánovi obvykle je, že nedefinuje základní rozdíl mezi soukromým a veřejným právem, a to princip rovnosti subjektů. Skutečností však zůstává, že opravdový obsah pojmů soukromé a veřejné právo vážně řešila až doba mnohem pozdější. Bylo to období, v němž se 1 Urfus,V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha Publicum ius est, quod ad statum rei Romanae spectat, privatum quod singulorum utilitatem; sunt autem enim quaedam publicae utilia, quedam privatim. Publicum ius in sacris, in sacerdotibus, in magistratibus consistit privatum ius tripertitum est: collectum etenim est ex naturalibus praeceptis aut gentium aut civilibus. 7

6 začala vytvářet moderní občanská společnost, tj. perioda, pro niž je příznačný vznik novodobých právních řádů. Středověk a tehdejší právní řád spočíval totiž na zcela jiných principech, než na odlišování práva soukromého a veřejného. Tezi od odlišení práva soukromého a veřejného jednoznačně akceptoval tzv. kontinentální právní systém (klasickým způsobem jej propracovala evropská právní věda v 19. století), zatímco anglosaské právo tuto diferenciaci nezohledňovalo. Pokud tedy budeme zkoumat kořeny evropského soukromého práva, respektive evropské právní kultury, budeme vždy klást důraz na dějiny evropské kontinentální právní kultury a kontinentální právní vědy, Její počátky sice nalézáme již ve středověku, kdy vznikala právní věda v obecném slova smyslu, i když její zájem se velmi záhy začal soustřeďovat převážně na majetkoprávní vztahy, tedy na oblast typickou pro soukromé právo. Základy moderní právní vědy v Evropě můžeme skutečně chápat především jako základy právní vědy novodobého soukromého práva. Jinak řečeno: Tato věda měla skutečně evropský ráz, byla naukou nadnárodní a v tomto smyslu se stávala i jakousi obecnou teorií práva a práva soukromého zvláště. Proto dějiny soukromého práva v Evropě jsou jak je možno znovu opakovat daleko více dějinami této právní vědy a daleko méně dějinami jednotlivých právních úprav. Tato nadnárodní evropská právní věda, která byla současně právní vědou v obecném smyslu i vědou soukromého práva, byla skutečnou silou, sjednocující intelektuální svět minulých dob a tvořící dodnes myšlenkový základ novodobé právní kultury civilizované společnosti. 3 Vývoj novodobé právní vědy na evropském kontinentě, který vycházel ze středověkých základů a směřoval posléze převážně k soukromoprávním otázkám, nebyl pochopitelně zcela přímočarý. Přestože se v jednotlivých historických obdobích ubíral mnoha peripetiemi, úskalími i vrcholy, právní věda se i s přihlédnutím k výše zmíněnému shoduje na jedné základní myšlence. Základ novodobé právní vědě a tudíž i novodobého evropského kontinentálního právního systému je nutné jednoznačně spatřovat v obnoveném zájmu o římské právo, který můžeme vystopovat již v 11. století a ve stoletích těsně navazujících u italských středověkých římskoprávních škol. Další, i když poněkud odlišný směr evropské právní vědy pak představuje právní humanismus, směr typický zejména pro rozvoj právní kultury ve Francii, ale například i v Nizozemí. K němu velmi brzy přistupuje další velmi podstatný vliv v podobě racionalistického přirozeného práva, u něhož podle obecného mínění právních historiků můžeme najít některé styčné body s francouzským právním humanismem. Právně teoretické postuláty z racionalisticky pojímaného přirozeného práva sice do značné míry ovlivnily zejména evropskou právní vědu soukromého práva, nikdy však zcela nepřerušily její spojení s římskoprávními prameny. Racionalisticky tradované a využívané přirozené právo je tak rozhodujícím činitelem, který má vliv na vzniku nové legislativní tvorby, jejímž hmatatelným výstupem jsou 3 Urfus, V.: Historické základy novodobého práva soukromého. Praha 1994, s. 2.

7 systematicky pojaté odvětvové zákony. Tyto kodifikace, z nichž první vznikly již v 18. století, představují základ tzv. moderního, v mnoha případech dodnes platného práva států dnešní Evropy. Tím se ovšem paradoxně začaly s konečnou platností rozcházet cesty evropské právní vědy, která si do 18. století, resp. jeho přelomu se stoletím následujícím přece jen udržovala relativní jednotu. Ještě jedenkrát však, tentokrát v německých poměrech, jakoby znovu ožila jednotící síla společné právní vědy. Měla překlenout nejen politickou ale i právní roztříštěnost Německa. Právě v tom sehrál rozhodující roli právně teoretický směr označovaný jako německá pandektistika, který se stal, zjednodušeně řečeno, jakousi obecnou teorií práva. Další vývoj ovšem předznamenal ještě v jednom ohledu: pandektistiku můžeme považovat za jakéhosi předchůdce právního pozitivizmu, který se stal určujícím právně teoretickým směrem evropské právní kultury 19. století. Odstranění právního partikularismu v pobělohorském období První etapa vytváření moderního právního systému na našem území spočívala v odstraňování právního partikularismu. Šlo o odstranění rozdílů mezi právem zemským a právem městským, případně vrchnostenským. Počátky patří do období pobělohorského. Již v Obnoveném zřízení zemském pro království české z roku 1627 byl prohlášen Koldínův zákoník za pramen doplňující zemské právo. V roce 1641 poskytl Apelační soud císaři dobrozdání, že právo zemské s městským není možné sjednotit, nicméně subsidiární aplikaci ustanovení Koldínova zákoníku doporučil. Rozhodnější krok ke sjednocení práva v Čechách a na Moravě se uskutečnil až počátkem 18. století. Dvorským dekretem ze dne 7. října 1709 byly zřízeny dvě komise, jedna v Praze a druhá v Brně, jimž bylo uloženo snažit se o universitas iuris statutarii durch Combination der Landesodnungen mit ihren Nachtrágen, tedy přivodit uniformitu statutárního práva kombinací zemských zřízení s jejich dodatky. Výsledkem jejich činnosti byl však jen první díl obsahující právo veřejné. V roce 1723 došlo k reorganizaci kodifikačních komisí, ale ani toto nepomohlo. Další práci komise zmařila válka, která vypukla po smrti Karla VI. Teprve roku 1748 si vláda vzpomněla na obě komise a rozhodla o obnovení jejich činnosti. Návrhy vypracované pražskou komisí jsou obecně známé jako Elaboratum bohemicum a brněnské jako Elaboratum moravicum. Výsledek však nesplnil očekávání. Podklady obou komisí ke kodifikaci rozhodně nestačily. Kodifikace občanského práva za vlády Marie Terezie Nové snahy o unifikaci práva vznikly v souvislosti s centralizačními snahami, které vyvrcholily zrušením české dvorské kanceláře a rakouské dvor- 9

8 ské kanceláře, na jejichž místě byly (v důsledku snah o oddělení justice od správy) zřízeny Directorium in publico-politicis et cameralibus, jakožto nejvyšší úřad pro správu vnitřní a finanční, a nejvyšší soud (Oberste Justizstelle). Již v únoru 1753 oznámil na základě rozhodnutí Marie Terezie nejvyšší kancléř hr. Haugwitz nejvyššímu soudu, že se zřizuje komise pro vypracování společného zákoníku pro země české a rakouské, který se měl nazývat Codex Theresianus. Komise byla svolána na 1. května Sídlem komise se stalo Brno. Prvním rozhodnutím komise bylo oddělit právo veřejné a soustředit tak pozornost pouze na právo soukromé. Dále došlo k rozdělení veškeré materie, podle systému práva římského, na tři di1y, z nichž první měl obsahovat práva osob, druhý práva věcná a třetí právo obligační. Tím bylo definitivně rozhodnuto, že se bude jednat o kodifikaci pouze práva soukromého. Marie Terezie plán schválila a zdůraznila nutnost existence stejného práva ve všech dědičných zemích. Původní záměr rozdělit látku na tři díly byl brzy opuštěn, a přikročilo k dělení na díly čtyři s tím, že čtvrtým mělo být soudní řízení. I toto rozhodnutí však bylo dočasné a nakonec se komise přece jen vrátila ke svému původnímu rozhodnutí - dělení látky na tři části. Následovala další systemizace látky. V červnu 1758 byl hotov první díl a započaty práce na dílu druhém. Ale práce opět nešla tak rychle, jak panovnice očekávala. Nicméně přes řadu potíží byly práce na osnově zákoníku roku 1766 u konce. Codex Theresianus byl zaslán panovnici a byla vypracována osnova uvozovacího patentu. Na první pohled však bylo patrné, že se jedná o dílo velmi rozsáhlé, rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné. Osnova uvozovacího patentu vycházela z předpokladu, že zákonodárné právo přísluší výlučně panovnici. Římskému právu měla být přiznána podpůrná platnost a zemské zákoníky měly zůstat v platnosti, dokud nebudou derogovány zákoníkem novým. Je zajímavé, že oproti původnímu předpokladu bylo z prvého dílu vypuštěno ustanovení o poddaných, takže ti měli být z působnosti občanského zákoníku vyloučeni a unifikace práva se tak neměla týkat vesnice. Jednotlivé díly se dělily na hlavy, na paragrafy a na odstavce. Přesto, že hned po dokončení práce osnova vyvolávala značné rozpaky, nepochybovalo se, že bude císařovnou sankcionována. Nasvědčovalo tomu zejména jednání o vytištěný německého textu kodexu a osnova se začala překládat do češtiny a italštiny. Současně s pořizováním překladů se začalo uvažovat o tom, nebylo-li by vhodné, aby se na univerzitách v Praze a ve Vídni zřídily stolice pro Codex Theresianus. Rovněž se měla zřídit komise, která by dohlížela na to, zda tento zákoník je náležitě plněn. Zatím však uplynuly roky 1767 a 1768 a sankce nepřicházela. Vše nasvědčovalo tomu, že osnova zákoníku, sankcionována nebude. Když pak Marie Terezie dala příkaz k zastavení práce na překladech, bylo všechno jasné. Osnova se stala jen Literárním dílem, svědčícím sice o vyspělosti rakouského právnictví, nicméně ukazovala na neschopnost zevšeobecňovat. 10

9 Proto bylo nařízeno celou osnovu přepracovat a při tom se řídit následujícími zásadami: 1. ze zákoníku je třeba vypustit vše, co patří do učebnice; 2. je nutné vyjadřovat se krátce, stručně, zbytečné podrobnosti vynechat; 3. je nutno vystříhat se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování a rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný rozumný člověk nepochybuje; 4. není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o přirozenou slušnost; 5. není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak je třeba usilovat o jednoduchost. Za vlády Marie Terezie však k výraznějšímu posunu k kodifikačních pracích nedošlo. Kodifikace občanského práva za vlády Josefa II. V roce 1780 nastoupil na trůn syn Marie Terezie Josef II. Jeho právnické vzdělání se nezapřelo. Okamžitě přikročil k kodifikačních prací. Zároveň rozhodl, že se nebude vyčkávat, až bude zákoník celý hotov, ale že jednotlivé díly budou postupně vydány tak, jak budou dokončovány. Současně začal provádět reformy i v jiných oblastech práva. Zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Zejména první z uvedených dvou reforem měla vliv na sblížení se jednotlivých vrstev obyvatelstva. Navíc zrušení nevolnictví mělo význam i pro vlastní kodifikační práce. Odstranila se tak další překážka na cestě ke sjednocení práva. Jako první byla vypracována stať o právu manželském. Jejím výsledkem byl manželský patent vydaný dne 16. ledna 1783 (čís. 117 Sbírky zákonů soudních). Tímto patentem byly věci manželské odňaty církevním soudům a přikázány k rozhodování světským soudům. Jeho vyhlášení způsobilo zejména v řadách vysokého duchovenstva značný rozruch. Zároveň dolnorakouská zemská vláda při této příležitosti navrhla zavedení obligatorního civilního manželského sňatku. S tímto návrhem však nesouhlasila spojená dvorská česko-rakouská kancelář, poukazujíc na to, že zavedením obligatorního civilního sňatku by byla vážnost manželství úplně pochována. Na základě toho císař zaslal zákonodárné komisi návrh s žádostí o dobrozdání. Komise se vyslovila proti obligatornímu civilnímu sňatku. Vedle práva manželského byla vypracována i stať o právu dědickém. I ta byla zákonodárnou komisí schválena a předložena císaři k sankci. Ve státní radě byla schválena v únoru 1786 a poté byla vyhlášena jako patent o dědické posloupnosti dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.). Tím byla zavedena rovnost a jednotná posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče. Došlo k odstranění jakýchkoli stavovských rozdílů. 11

10 V říjnu 1785 byl dokončen celý prvý díl připravované občanskoprávní kodifikace. Zákonodárná komise ho celkem bez připomínek schválila a předložila císaři k sankcionování. Proti původní osnově byly provedeny dosti značné změny, a také jeho obsah byl zkrácen. Císařským rozhodnutím z 21. února 1786 byly nařízeny některé další změny. Osnova byla definitivně odevzdána v březnu 1786 státní radě, která navrhla císaři její schválení, což císař také 31. března 1786 učinil. Osnova byla jako platný zákoník vyhlášena 1. listopadu 1786 (čís. 591 Sb. z. s.). Do češtiny byl tento zákoník přeložen adjunktem registratury a tlumočníkem českého jazyka a profesorem české řeči a literatury na univerzitě ve Vídni Josefem Zlobickým pod názvem Wsseobecná Práwa Městská. Dlj prwnj. Dokončení kodifikace občanského práva Po smrti Josefa II. nastala v kodifikační práci výrazná přestávka. Nový císař Leopold II. vytvořil Dvorskou komisi ve věcech zákonodárných, jejímž předsedou byl jmenován svob. pán Martini. Další kodifikační práce probíhaly v poněkud jiné atmosféře. Marie Terezie a Josef II. se pokládali za absolutní zákonodárce, takže při vydávání zákonů byla směrodatná jen jejich vůle. Za vlády Leopolda II. však důsledkem obecného úsilí o restituci stavovských ústav se snažili stavové jednotlivých zemí dosáhnout účasti na legislativních pracích. Tyto snahy byly patrné zejména z tzv. desiderií, s nimiž se panovník musel vyrovnat. A tak v Čechách alespoň dvorským dekretem z 12. srpna 1791 vydaným jako odpověď na druhý spis desiderií českých stavů bylo dáno v čl. 2 stavům ujištění, že budou vždy slyšeni, půjde-li o vydání nebo změnu ústavy nebo takových zákonů, které se dotýkají celé země. Skutečně také bylo v Čechách o celé řadě zákonů vydaných za Leopolda II. jednáno na zemském sněmu a poradním orgánem, resp. jakousi přípravnou komisí, byl zemský výbor. Takovýmto způsobem měli tedy stavové zajištěnu účast na zákonodárných pracích, i když i nadále oficiálně zákonodárcem zůstal panovník. Nejprve byla připravena reforma prvního dílu občanského zákoníku vydaného za Josefa II. Tato reforma byla také v únoru 1791 sankcionována jako novela občanského zákoníku. Po této novelizaci bylo přikročeno k přepracování josefínského občanského zákoníku. V návrhu, který byl předložen panovníkovi v červenci 1791 bylo zdůrazněno, že pro dobrý pořádek, jistotu vlastnictví a obecný vnitřní blahobyt není nic škodlivějšího, než časté změny zákonů, ústav a nařízení, čímž prý se opětně ruší, co sotva mělo čas zapustiti kořeny. Tento návrh byl v březnu 1792 schválen novým panovníkem Františkem I. Zároveň bylo stanoveno, že přepracovaná osnova prvního dílu se svaluje a nařizuje se okamžité rozeslání apelačním soudům k podání dobrozdání. Přitom se připomíná, že v dědičných německých a českých zemích má být zavedeno jednotné právo a že úkolem apelačních soudů není osnovu kritizovat, nýbrž jen posoudit, zda není v rozporu s podstatnými zvláštnostmi zemských zákonů. Zároveň byli profesoři univerzit ve Vídni, 12

11 Praze, Lvově, Innsbrucku a ve Freiburku vyzváni k vypracování posudků osnovy. Kodifikační práce pokračovaly až do roku Tehdy nařídil císař František, aby byla hotová osnova zaslána zemským koncertačním komisím k vyjádření. Ty na to měly dva roky. Zároveň bylo rozhodnuto, aby byla celá osnova občanského zákoníku tak zvaně na zkoušku uvedena v platnost v západní Haliči, která byla dva roky předtím získána při třetím dělení Polska. A tak patentem z 13. února 1797, čís. 337 Sb. z. s. byla osnova vydána jako Západohaličský zákoník. Dvorská komise ve věcech zákonodárných mohla zahájit další práce, až došla vyjádření od zemských koncertačních komisí, což trvalo téměř čtyři roky. V roce 1802 předložila komise císaři k sankci prvý díl občanského zákoníku. Císař však sankci neudělil, nýbrž po dvou letech oznámil komisi, že jej vzal prostě na vědomí. Komise zatím pracovala na druhých dvou dílech zákoníku. Roku 1806 skončila porady o všech třech dílech, provedla ještě jejich revizi a v lednu 1808 předložila hotovou osnovu celého zákoníku císaři k sankci. Společně s osnovou byl předložen srovnávací spis s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil. Zároveň byl zaslán návrh uvozovacího patentu. Předseda komise, státní ministr Jindřich hr. Rottenhann, však v únoru téhož roku předložil císaři svoji vlastní osnovu uvazovacího patentu, podle kterého platnost občanského zákoníku měla být omezena jen na případy, které nejsou v jednotlivých zemích právem upraveny. Na základě některých poznámek státní rady, která byla v roce 1808 reaktivována, nařídil císař František I. superrevizi osnovy, která byla také s velkou rychlostí provedena a dne 22. ledna 1810 předložil nový předseda komise, nejvyšší zemský soudce v. Haan, celou osnovu císaři k sankci. Sankce se však zdržela, protože bylo navázáno jednání s dvorskou komorou o redakci několika paragrafů upravujících zápůjčku. Vyjádření dvorské komise vsak dlouho nepřicházelo a tak císař s výjimkou několika paragrafů, k nimž se měla dvorská komora vyjádřit, udělil sankci a nařídil jeho vytištění a zahájení přednášek o něm na univerzitách. Dvorské komoře dal císař lhůtu jednoho týdně k vyjádření. Avšak jednání o sporných paragrafech se protáhlo. Zatím byl totiž vydán finanční patent z 20. února 1811 a 15. března 1811 nařídil císař, aby v zákoníku byly v důsledku něho provedeny příslušné změny. Dvorská komise se však tomuto rozhodnutí vzepřela s tím, že příslušné změny mají být pojaty do uvozovacího patentu. Tomuto návrhu císař vyhověl a po konečné stylizaci sporných paragrafů udělil rozhodnutím ze dne 26. dubna 1811 celé osnově občanského zákoníku sankci. Zákoník byl pod názvem Všeobecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné rakouské monarchie (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie) vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna

12 Všeobecný občanský zákoník (ABGB) Jak již bylo uvedeno, ABGB byl vyhlášen pro všechny rakouské země, kromě Uher. Rakouskými (resp. německými zeměmi) se mínily všechny země, ze kterých se v roce 1811 skládalo rakouské mocnářství. Kdyby byla habsburská monarchie pařížskými smlouvami a kongresovou vídeňskou smlouvou rozšířena, měla být rozšířena i platnost zákoníku: Později se tak stalo v Krakovsku patentem z 23. března V uherských zemích byl podle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851 vyhlášen občanský zákoník jako platné právo tzv. absolutistickými patenty, a to patentem z 29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. v Uhrách, Chorvatsku-Slovinsku, Vojvodině a Temešvárském Banátu, patentem z 5. května 1853 v Sedmihradsku. Po vydání Říjnového diplomu byl však v Uhrách restituován předešlý stav, a tak základem občanského práva zde byla usnesení tzv. Judexkuriální konference. Chorvatska-Slovinska a Sedmihradska se však usnesení Judexkuriální konference netýkala, a tak zde všeobecný občanský zákoník zůstal v platnosti. Zákoník byl vyhlášen v německém jazyce a v odst. 10 vyhlašovacího patentu bylo řečeno, že tento text je autentický, podle něj je třeba posuzovat překlady do jazyků habsburských provincií. Zákoník se skládal z 1502 paragrafů, jež byly uspořádány vedle úvodu do tří dílů. První od 15 do 284, druhý od 285 do 1341 a třetí od 1342 do Úvod, který je nadepsán o občanských právech vůbec obsahuje pojednání a pojmu občanského práva, působnosti zákoníku, jeho výkladu atd. První díl pojednává o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol. Nejobsáhlejší je díl druhý, který je nadepsán o právu k věcem a skládá se z úvodu a třiceti kapitol. Ty jsou rozděleny do dvou oddílů. První oddíl zahrnuje rozdělení věcí, ustanovení o držbě, vlastnickém právu a dědění. Druhý díl obsahuje ustanovení o smlouvách. Třetí díl zákoníku hovoří o společných osobních a mocných právech. Všeobecný zákoník občanský byl bezesporu nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na našem území. Patřil ve své době ke třem stěžejním evropským civilním zákoníkům, vedle francouzského a německého. Jeho dokonalost prokázala především jeho doba platnosti. S drobnými změnami u nás platil až do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes. Vliv přirozeného práva na kodifikační proces. soukromého práva Jedním z rozhodujících zdrojů kodifikace soukromého práva byly přirozenoprávní teorie, tedy učení o ideálním právu, svým zdrojem nezávislém na státu, protože vyplývajícím z rozumu a podstaty člověka. Ideje přirozeného práva prošly složitým vývojem. Poprve se objevují v antice (Sokratés, Platón). Ve středověku se přirozené právo považovalo za druh božského zákona (Tomáš Akvinský). Nejvíce se ovšem ideje přirozeného práva rozvi- 14