TANZÁNIE ZAMBIE MALAWI ZIMBABWE. Indick oceán JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA SVAZIJSKO CABO DELGADO NIASSA NAMPULA TETE ZAMBÉZIA MANICA SOFALA INHAMBANE GAZA

Transkript

1

2

3 Malawi TANZÁNIE Rovuma ZAMBIE MALAWI Lichinga NIASSA CABO DELGADO Pemba Cahora Bassa TETE Tete Lago Chirua Rio Lúrio NAMPULA Nampula Moçambique ZAMBÉZIA ZIMBABWE MANICA Zambezi Queliname SOFALA Chimoio Beira Indick oceán Rio Save INHAMBANE JIHOAFRICKÁ REPUBLIKA GAZA MAPUTO Xai-Xai Maputo Inhambane SVAZIJSKO

4 S t r u č n á h i s t o r i e s t á t ů Mosambik JAN KLÍMA Nakladatelství Libri, Praha

5 doc. PhDr. Jan Klíma, Libri, ISBN

6 Obsah Úvodem Doba svobody Příchod Bantuů (do roku n. l.) Pod prorokovým půlměsícem ( n. l.) Zimbabwe a Monomotapa (od. století) Mezi Lisabonem a Goou Plachty s křížem ( ) Předsunuté základny ( ) Mezi africkými a evropskými soupeři ( ) Prazos model soužití ( ) Afričané, Indové, běloši ( ) Otrokářská kolonie ( ) Neovládnutá země ( ) Rozptýlený odboj Válka bantuských králů ( ) Konec obchodu s otroky? ( ) Bouřlivá padesátá léta ( ) Sláva a soumrak válečníků ( ) Pomalá modernizace ( ) Závod o Afriku ( ) Ultimatum a hranice ( ) Gaza proti reformám ( ) Ngungunhanova porážka ( ) Pod portugalskou kontrolou Boje nekončí ( ) Pokoření země ( ) Vítězství kolonialismu ( ) Tíha Velké války ( ) Pochybné vítězství ( ) V zóně mlčení Spor o práci ( ) V Novém státě ( ) Sjednocení diktaturou ( ) Objevme Mosambik ( ) Na úsvitu industrializace ( ) Vznik nacionalistických organizací ( )

7 Boj o Mosambik Výstřely v Chai ( ) FRELIMO proti impériu ( ) Bez Salazara, bez Mondlana ( ) Konflikt pod tlakem světa ( ) Revoluce ( ) K nezávislosti bez demokracie ( ) Nezávislost Marxismus v Africe ( ) Machelova cesta k úpadku ( ) Občanská válka ( ) Chissanova éra odraz ode dna ( ) Nové začátky (od roku ) Česko-mosambické vztahy Od neznalosti k politizaci Od bratrství k zapomnění (a zpět?) Encyklopedické heslo Rady pro turisty Adresy diplomatických zastoupení Jazyková první pomoc Seznam a vysvětlení použitých zkratek Slovníček méně známých pojmů Bibliografická poznámka

8 Úvodem Mosambická republika leží na jihovýchodě afrického světadílu. Stát desetkrát větší než Česká republika hraničí s Tanzánií, Malawi, Zambií, Zimbabwe, Jihoafrickou republikou a Svazijskem. Přes milionů obyvatel přesahuje absolutním počtem i hustotou na čtvereční kilometr africký průměr. Země klesá od západních hor tvořících ve střední a jižní části státního území hranice se Zimbabwe a od jezera Malawi (Ňasa) situovaného na severozápadě k Indickému oceánu, který tvoří východní hranici. Mosambický průliv mezi Mosambikem a Madagaskarem je frekventovanou námořní trasou. Bohatství mosambického podzemí se teprve začíná využívat stejně jako další významné kapacity hydrografi cké, agrární, průmyslové, turistické a hlavně lidské. Dnešní Mosambická republika je státem mnoha národů, kmenů, jazyků a kultur, které teprve vytvářejí politický národ; jeho jednota se opírá nejen o současnou spolupráci, ale také o společné osudy v minulosti. Vývoj naplněný kmenovými válkami, koloniálními konflikty, bojem za osvobození a občanskou válkou umožňuje teprve nyní organické vřazení Mosambiku do mezinárodního společenství. Historie odkázala zemi evropské i asijské dědictví, nepopřela přitom africkou podstatu mosambického národa ani geopolitickou orientaci země na specifické prostředí jihovýchodní Afriky a západního Indického oceánu. Dnes se Mosambik mění ve významnou turistickou destinaci a ve spojnici Afriky s křesťanským i muslimským světem. Dějiny Mosambiku se v období globalizace stávají také pro Středoevropany užitečným podkladem pro pochopení dnešní i budoucí role nadějného afrického státu ve stále menším světě.

9 Doba svobody Příchod Bantuů (do roku n. l.) Území na jižním okraji východoafrické příkopové propadliny patřilo ke kolébce lidstva. Přímé archeologické důkazy o paleolitickém člověku však zatím chybí. Mezolitičtí i neolitičtí lidé, převážně předkové Khoinů (Hotentotů) a Sanů (Křováků/Bušmenů/), tu však nepochybně žili. Asi let před změnou letopočtu začala Sahara vysychat. Robustní negroidi, pro něž se po roce ujal název Bantuové, se kolem přelomu letopočtu vydali od delty Nigeru k dolnímu toku řeky Kongo, některé skupiny pak dál k jihu nebo k východu. Východní Bantuové osídlovali střední a jižní Afriku a vytlačovali odtud k jihu a jihozápadu původní obyvatele. Ačkoli některé teorie datují první příchod Bantuů do oblasti Maputa do doby kolem roku, nálezy v Matole, Xai-Xai, Vilanculos, u řeky Save a jinde svědčí spíše o pozdějším příchodu. Vykopávky v Mavitě dokazují, že významnější bantuská vlna osídlila Transvaal a jižní Mosambik na přelomu. a. století. Další příchozí se probíjeli do nové vlasti po celé další tisíciletí. Východní Bantuové se věnovali zemědělství, sběru, lovu zvěře i rybolovu. Chovali hovězí dobytek, ovce a kozy. K oddělení řemesla od zemědělství došlo jen v případě některých kovářů-šamanů, které musila uživit práce příbuzných. Vyměňovaly se kůže, sloní kly, některé druhy hlíny a hornin. Příbuzenství se odvozovalo na severu od matky, na jihu naopak od otce. V čele rodů nebo širších klanů (frátrií) stáli náčelníci. Ti rozdělovali půdu pokládanou za nezcizitelné kolektivní dědictví předků a regulovali manželské vztahy například poplatkem za nevěstu zvaným lobolo. Společnost se postupně dělila na aristokracii, svobodné poddané a na domácí otroky, přičemž otroctví se nechápalo jako trvalý, nebo dokonce dědičný vztah. V čarodějné i léčitelské magii šamanů-náčelníků splývaly sociální, morální a politické představy, zdůrazňovala se vaz-

10 Pod Prorokovým půlměsícem ba mezi člověkem a přírodou. Mýty zachycovalo také umění. Zruční řezbáři Makondové na severu dodnes vypravují pověst, že pramatku jejich kmene vyřezal jako dřevěnou sošku první muž, jenž žil na tomto světě. Řezby Makondů stejně jako masky Jaů či Makuů, ceremoniální sekery východobantuských národností a další artefakty pro denní i sváteční užití potvrzují odvěkou potřebu krásna. Severní klany měly svá jména a jejich počet zůstával díky přísným matrilineárním pravidlům příbuzenství stabilní. Makuové i Jaové (Ajauá) absorbovali i civilizační vlivy přicházející od Indického oceánu. Také jižně od Zambezi začaly z tříště rodů vznikat pevnější politické útvary Tsongů a Mašonů. Do ještě nedokončených migrací zasáhl vliv cizinců postupujících do země od moře. Pod Prorokovým půlměsícem ( n. l.) Před začátkem našeho letopočtu se část východní Afriky dostala pod nadvládu jihoarabských knížectví. Podle Ptolemaia bylo ve. století pobřeží Ethiopie známé až k mysu Prasos, který dnes jako Cabo Delgado tvoří severní hranici mosambického pobřeží. Helénistický název těchto krajů Zingis upravili Arabové na Zindž nebo Zandž, ale označovali jím bantuské černochy. K břehům Zandžů připlouvaly i řecké a indické koráby, od. století lodě Peršanů, Arabů a dalších Asiatů. Od Bantuů nakupovali asijští kupci kůže, jantar, rohy nosorožců, slonovinu, zlato a otroky. Exportní oblastí mohla být i Sofala, kterou snad v. století založili perští Sásánovci. Expanze Arabů po přijetí islámu v. století vystavila obchodní osady na východoafrických březích intenzivnímu vlivu arabsko-perských muslimů. Arabský cestovatel Abú l-hasan Alí al-mas údí poznal východní Afriku v roce. Podle něho zpracovávali Zandžové kovy a železa si vážili více než zlata. Pěstovali čirok a další rostliny, jedli med, maso, kokosy a banány. Byli dobrými obchodníky i řečníky. Uctívali prý všechno, ať je to rostlina, zvíře či kov. Ctili také panovníka, ale když se král choval jako tyran, zabili ho. Nejjižnější část Arabům známého východoafrického pobřeží nazvanou Bilad as-sufala, země Sofala ozna-

11 Doba svobody čil Mas údí jako království, jehož organizace je vyšší a pevnější než společenské uspořádání jiných Afričanů. Slovo Sufala u Mas údího znamená obecně nížiny, což je výstižný popis pobřeží mezi ústím Zambezi a Limpopa. O Sofale informuje v. století také Peršan Ibn Šáhrijár. Arabové a Peršané obchodovali také s jižnějšími oblastmi. Archeologické nálezy na ostrovech Bazaruto v dnešní provincii Inhambane vydaly perské nádoby. U oceánu pronikla do afrického jazykového substrátu arabská, perská a indická slova a postupně se vytvořil jazyk pobřeží (arabsky sáhil) nazývaný svahilština (ki-swahili). Vznikla africká národnost Svahilců odlišná od vnitrozemních a jižních Kafrů (káfir je arabsky nevěřící ) vřazená do islámského civilizačního okruhu. V. letech. století referoval andaluský muslim Al-Idrísí o Sufale ležící mezi ostrovem Pembou na severu a městem Daghúta v ústí Limpopa na jihu, o velkém počtu rudných dolů v horách a o tom, že pobřežní města Dendema a Džentema (snad Quelimane a Chinde) obchodují se železem. Od. století, kdy Arabové založili Kilwu (na pobřeží dnešní Tanzánie), vzniklo nejdůležitější svahilské středisko v Mosambiku na ostrově Angoche [Angoše]. Severně od Angoche vznikl sultanát Sangaže, šejchát Sankul a šejchát Quitangonha [Kitangoňa]. Jedním ze samostatných ohnisek obchodu byl také ostrov Mosambik. Všechny tyto státy byly dílem Afričanů. To potvrdil arabský cestovatel Ibn Battúta v roce i první Portugalci, kteří spatřili v ústí Zambezi typické Bantuy, k nimž ovšem přijížděly bárky (pangaio, zambuco) světlejších obchodníků. Svět islámu ovlivnil především severní a střední pobřeží; i zde však rozvíjely společnost, stejně jako na jihu a ve vnitrozemí, také ryze domácí státotvorné procesy. Zimbabwe a Monomotapa (od. století) V polovině. století se od břehů jezera Tanganika posunuli k jihu předkové Karangů (Wakaranga = děti slunce), z nichž se později vyvinula národnost Mašonů (Šona). Usadili se na náhorní planině chráněné řekou Zambezi ze severu a hora-

12 Zimbabwe a Monomotapa mi z východu. Vytlačili odtud Sany, částečně se smísili s khoins kými pastevci a pod vládou klanu Rozvi (Warozwi) zahájili politickou a teritoriální expanzi. Stavby zavlažovacích kanálů na úbočích kopců pomohly stejně jako železné motyky vytvořit ze suché krajiny produkční oblast, kde se rozvíjelo už dříve provozované hornictví. Stálá armáda stabilizovala stát, kam od. století přiváželi muslimští kupci do vnitrozemí po řekách Save, Zambezi a Búzi látky, oděvy a ozdoby. Za ně žádali zlato, měď, železo a další užitečné komodity. Mezi léty a se na náhorní planině vyvinul útvar označovaný podle kamenných sídel aristokratů Zimbabwe (madzimbaué znamená přibližně sídlo vládců ). Reprezentačním sídlem dvora se stal komplex kamenných staveb známý jako Velké Zimbabwe. Despotická vláda krále králů spočívala na povinné práci bezprávných poddaných. Někdy kolem roku se náčelník Wakarangů Mutota vydal k severovýchodu, podmanil si obyvatele těchto krajů a začal se nazývat mwene-mutapa ( velký plenitel či vládce-plenitel ). Jeho stát převzal tento název, přepisovaný Araby jako Muánamutáfa nebo Banamútafa, Portugalci jako Benametapa, Monomotapa nebo Manamutapa. Mutotův syn Matope (asi ) naposledy vládl obrovské doméně, která se rozpadla, když Matopův syn Čanga na jihu založil svůj stát zvaný Čangamire. Říši Monomotapa pak zbyly kraje poblíž Zambezi od Kariby k soutoku se Šire. Stát živilo pastevectví a zemědělství, výroba keramiky, kovářství i tkaní látek. Těžila se měď; zlato se vyskytovalo spíš v závislých oblastech na východ od hlavní domény, tj. v Bárué, Manice a Kisanze. V čele vesnice stál stařešina, nad ním byl provinční náčelník, stát vedl král nazývaný mambo ( pán ). Říše se vyvíjela i v závislých územích, kterými byly Sedanda, Kiteve a Maungve zasahující na teritorium Mosambiku. Podle prvních portugalských zpráv žilo v říši Monomotapa na počátku. století na Maurů (tj. muslimů), kteří ovládali zahraniční obchod. Koncem. století odpadl od centra stát Guruuswa (Butua). Kolem roku vyhnali Karangové monomotapu Mukonga ze země. Další monomotapa Čikuje (asi ) zastavil expanzi Čangamirů jen za ce-

13 Doba svobody nu vlastního vyčerpání. Zesláblý stát Monomotapa však přežil v údolí Zambezi a na jihozápadě provincie Tete až do začátku. století. Archeologové odkryli na území Mosambiku nejvýznamnější lokalitu patřící do zimbabwského a monomotapského okruhu. Za linií ostrovů Bazaruto, asi kilometrů od zátoky Vilanculos v provincii Inhambane, leží Manyikeni. Zdejší středisko budované mezi léty (± ) a (± ) bylo ve. století obklopeno kamennou hradbou. Nálezy barevného skla, porcelánu, jemných skleněných flakónů svědčí o dálkovém obchodu vládců Manyikeni, kteří za orientální zboží platili měděnými i železnými náramky, náhrdelníky z mořských mušlí a dalším zbožím. V Manyikeni se vyráběly motyky, hřebíky, sekyry, keramika včetně závaží pro tkaní bavlněných látek. Některé nalezené předměty jako železné koule či zlaté zboží dosvědčují styky mezi Velkým Zimbabwe a Manyikeni vzdálenými od sebe asi kilometrů. V. a. století patřilo Manyikeni do území Sedanda, které bylo volnou součástí státu Monomotapa. Pozdější faktorie na pobřeží a úpadek Monomotapy však odsoudily Manyikeni k vylidnění a zapomnění. Po Zambezi pronikali Svahilci. S jejich zprostředkovatelskou rolí počítala Sena na jižním břehu dolní Zambezi, brzy také vzniklo výš proti proudu obchodní středisko v Tete. Z kraje konžských Lubů přišli mezi řeky Šire a Lwangwa mezi léty lidé skupiny Marave (Malawi) vedení klanem Phiri. Od jezera Ňasa si Marawijci podmaňovali kmeny jazykové skupiny Makua-Lomwé. Ve stejné době sílila národnost Jao (Ajauá) na severozápadě Mosambiku. Slonovina se do zemí u Indického oceánu vozila i z jižního pobřeží, zejména z ostrova Inhaca ležícího proti dnešnímu Maputu. Tady se mezi Tsongy začaly utvářet domény Gvambe, Iňampura, Maňisa, Mpfumu a Tembe.

14 Mezi Lisabonem a Goou Plachty s křížem ( ) Po dobytí Ceuty v roce postupovali portugalští kapitáni podél západoafrických břehů k jihu. Bartolomeu Dias obeplul na přelomu let a mys Dobré naděje i Střelkový mys. Dál na východ, do poloviny světa vyhrazené Portugalcům Tordesillaskou smlouvou se Španělskem z roku, vyplula v červenci z Lisabonu flotila čtyř lodí, jíž velel Vasco da Gama. Koncem roku se pohybovala u pobřeží, jemuž dal Gama jméno Natal (Vánoce). Od začátku roku pak pluly Gamovy lodě podél břehů dnešního Mosambiku. Tam si Vasco da Gama všiml používání kovů a řeku Inharrime nazval Měděná řeka. Koncem ledna odplouvali Portugalci od Quelimane, zanedlouho zakotvili u ostrova, který už kronikář první admirálovy plavby nazývá Mosambik (Moçambique [musambik]). Lidé je tu nejprve pokládali za Turky, a když zjistili, že jde o křesťany, došlo ke konfliktu. Lučištníky na člunech ovšem snadno rozprášila lodní děla. Na počátku dubna objevil Vasco da Gama ostrovy Querimba,.. zakotvil před Mombasou, pak pokračoval do Malindi a odtud dospěl.. k indickému Kalikatu. Gamova výprava se pak podle mosambických břehů vracela v únoru a březnu zpět do Evropy. Také Pedro Álvares Cabral vedl svou flotilu v příštím roce k Indii Mosambickým průlivem a tudy se v březnu roku vracel. Jeho obchodní úspěch povzbudil portugalského krále Manuela ( ), aby.. udělil obchodní výsady faktoriím v Guineji, Mině, Çofale (tj. Sofale) a Indii. Panovník vyslal v únoru k Indii znovu Vaska da Gamu v čele velké flotily lodí. António do Campo, velitel jedné z lodí Vaska da Gamy, vplul do dnešní Maputské zátoky tvořené ústím řek Umbelúzi, Motola a Tembe, která dostala jméno Rio da Lagoa, později Baía da Lagoa (Jezerní řeka, Jezerní zátoka). Na další cestě se objevitel zmocnil Sofaly i Kilwy a ovládl Indický oceán. Při plavbě do Orientu i při návratu

15 Mezi Lisabonem a Goou na přelomu let a využíval znalostí mosambického pobřeží. Mosambickým průlivem pak pluly všechny portugalské flotily vyslané do Indie. Pro nákupy zlata ve vnitrozemí a pro kontrolu tras obchodu se slonovinou založil.. Pêro de Anhaia pevnost Sv. Kajetána (São Caetano) chránící vznikající faktorii v Sofale na jih od ústí řeky Búzi. Z Kilwy a Sofaly bylo roku vyvezeno mitkalů (miskalů, tj. celkem kg) zlata. Ze Sofaly bylo také možné zasáhnout do vnitřních sporů v Zimbabwe. Horké podnebí, bažinatá půda a nevalná kotviště však brzdily rozmach Sofaly. Pêro Quaresma přivezl.. do Sofaly první posily, ale lidské i materiální rezervy v africkém horku rychle roztávaly a mizely. Manuel Fernandes složil.. úřad sofalského faktora, funkci sofalského kapitána s právy obchodu převzal.. Nuno Vaz Pereira. Už v září ho nahradil Vasco Gomes de Abreu. V roce bylo rozhodnuto zřídit centrum portugalské moci namísto nevýhodné Sofaly na ostrově Mosambiku. Vasco Gomes tu začal budovat faktorii. Ostrov posloužil v roce Tristãovi da Cunhovi jako východisko k loupežné výpravě na severozápadní Madagaskar. Základna potřebovala ochranu před pohany, kteří chodí nazí a jsou pomazáni červenou hlínou. Duarte de Melo tedy roku začal stavět pevnost. Pobřeží mezi Kilwou a Sofalou dalo Portugalcům v letech za měsíců mitkalů ( kg) zlata, v letech za měsíců mitkalů (, kg). Vyhoštěnec António Fernandes působící od roku v Sofale pronikal od roku do vnitrozemí přes Maniku. V povodí řeky Sabi (Save) se roku jako první běloch dostal ke zlatým dolům v dnešním Zimbabwe, setkal se s monomotapou a byl svědkem stavby posledního kamenného zimbabwe. Snad na podzim roku Fernandes dospěl do zlatonosného kraje kolem dnešního zimbabwského města Gwelo (Gweru) a po řekách se vrátil zpět do Sofaly. Své zkušenosti vypsal portugalskému králi v letech a. Podle tradice založili drobné státní útvary na korálovém ostrově Mosambiku a v Quelimane muslimští uprchlíci z Kilwy Músa a Hasani. Hasani zahynul při ztroskotání lodi jihový-

16 Předsunuté základny chodně od Angoche. Músa navštívil Hasaniho hrob a přitom zjistil, že Angoche má dobré podmínky pro obchod. Nastolil proto Hasaniho syna Xosu jako sultána Angoche. Rozvíjející se Angoche však hodlali kontrolovat také běloši. V roce se portugalská výprava z ostrova Mosambiku vylodila v Angoche. V hořícím městě byl zajatý sultán přinucen ke spolupráci. Domorodé Angoche tím nezaniklo. Xosův syn Iňanandare založil rody Iňamilala, M bilinzi a Iňaitide, které vládly na pobřeží až do doby, kdy války Hasaniho potomky z čela Angoche vypudily. Předsunuté základny ( ) Do roku kontrolovali Portugalci celé východoafrické pobřeží, ale jejich lodě uhýbaly s pasátními větry k Indii už za mysem Delgado. Když Portugalci roku opustili svou faktorii v Kilwě, stala se pevnost Mosambik jejich hlavním opěrným bodem ve východní Africe. V letech nakupovala sofalská faktorie sorgo, rýži, sůl, olej, cukr, maso, kaferskou kukuřici a další zboží. Královský faktor Pedro Vaz Soares, který se ujal počátkem ledna Sofaly, si posteskl, že Kafři a mouřeníni přinášejí z vnitrozemí jen velmi málo větších zlatých slitků. Cristovão de Távora, kapitán Sofaly a Mosambiku, jmenovaný do úřadu.., i jeho nástupce Sancho de Tovar, ustanovený v květnu, se tedy orientovali na severnější končiny. Šejkové státu Quitangonha, který se zformoval mezi léty a nedaleko ostrova Mosambiku, uzavřeli s Portugalci přátelskou alianci. V roce obsadili Portugalci Ostrovy u Dlouhého mysu (Ilhas de Cabo Delgado) čili Querimbas na severu dnešního mosambického pobřeží. Drancování tam vyneslo cruzados zisku. Portugalci však stále nedokázali sami proniknout do Monomotapy. Náčelník Iňamunda z Kiteve ve spojení se čangamirskými vládci regionu Butua blokoval cesty do vnitrozemí stejně úspěšně jako rod Šikanga ovládající průchody v horách Maniky. Portugalská státní mincovna přijala.. první zlato ze Sofaly. Právě odtud vyvezli Portugalci roku na kg

17 Mezi Lisabonem a Goou slonoviny, ale svou základnu tu udržovali jen obtížně. Mezi léty a zemřel v Sofale objevitel a první průzkumník hlubokého vnitrozemí António Fernandes. V té době Portugalci zároveň v Sofale zabili místního vládce Sulejmana a nahradili ho poslušnější osobou. Kvůli francouzským obchodníkům byly.. aktualizovány předpisy pro sofalskou faktorii, roku byl Vicente Pegado, který od října působil v Sofale, jmenován kapitánem Mosambiku nikoli jako vojenský velitel, nýbrž korunní správce. Stejnou odpovědnost převzal v letech Jorge Teles de Meneses jako kapitán Mosambiku a Sofaly. Hlavní základnou bělošského vlivu byl v té době ostrov Mosambik s posádkou, špitálem a přestupní stanicí pro misionáře. Proto bylo rozhodnuto postavit na ostrově Mosambiku větší pevnost sv. Šebestiána. Až z Portugalska se vozily žulové kvádry na mohutný hrad stavěný v letech. V pevnosti se mohlo bezpečně ukrývat až tisíc lidí. Dobrá kotviště, snadná obrana a vynikající poloha učinily z Mosambiku nepostradatelnou základnu. Podle ostrova se začalo brzy říkat i přilehlé pevnině. Kolem roku se Portugalci rozhodli vniknout do delty veliké řeky, které říkali Rios de Cuama nebo Zambezi. Roku založili opěrný bod s pevností São Marçal v Seně asi km od ústí Zambezi, mezi léty další základnu v hlubokém vnitrozemí Tete s pevností svatého Jakuba Staršího a roku nebo roku založili stanici na severním rameni delty Zambezi zvanou Quelimane. Do velké zátoky na jižním pobřeží přivedl skupinu Portugalců a mulatů v roce námořní kapitán Lourenço Marques, který tu začal obchodovat se slonovinou. Také na ostrově Inhaca se dobře obchodovalo, Portugalci ovšem museli počítat se suverenitou náčelníků z rodu Ňaka. Kastilec Gonçalo da Silveira se v lednu roku vydal pokřtít monomotapu. Roku se mu to sice podařilo, z Ngomy se stal Sebastião (Šebestián), misionář však za svůj úspěch zaplatil nejvyšší daň na udání muslimských obchodníků ho dal Ngoma zabít. Následnou epidemii ale vysvětlili portugalští kupci domorodcům jako boží hněv za smrt svatého muže, a tak dal černý křesťan Sebastião muslimy popravit nebo vy-

18 Předsunuté základny hnat. Silveirova mučednická smrt inspirovala papeže Pia IV., aby.. založil mosambické prelátství. Do mosambického jádra portugalské východní Afriky přijel v roce Francisco Barreto, dřívější místokrál Indie. V příštím roce se vypravil na Zambezi. Zvítězil nad Afričany ve dvou bitvách a pronikl na km hluboko do vnitrozemí. Mezi základnami Sena a Tete se však proti portugalské invazi postavil maravijský náčelník Monga. Barreto ztrácel koně i lidi, brzy musel vyklidit povodí veletoku a vrátit se na ostrov Mosambik pro posily. Nová expedice dobře vybavených ozbrojenců vyrazila k Seně roku. Francisco Barreto však zemřel na žlutou zimnici, a tak se velení chopil Vasco Fernandes Homem. Od Sofaly stoupal na západ k Manice a cestou získával černošské spojence. Spatřil zlaté doly na Inyanze za Manikou, u Penhalongy na dnešní mosambicko-zimbabwské hranici si získal krále lidu Cikanga, zato jižněji vypálil sídlo krále Kitevů vystavěné ze dřeva a slámy. Vasco Homem zjistil, že zlata je zde o mnoho méně než hladu a bídy. Poslal tedy mužů hledat alespoň stříbro do regionu Čikoa nad peřejemi na Zambezi zvanými Cahora Bassa. Tím rozptýlil své síly a jen s obtížemi pak odolával útočícím Mašonům. Nakonec se roku vrátil na ostrov Mosambik prakticky s prázdnou. Dominikánský mnich João dos Santos, který v letech cestoval po Sofale, Seně, Tete, Querimbách a ostrově Mosambiku, popsal ve své knize Etiópia Oriental makuáské domény severně od Quelimane i Sofalu, vypsal poměry v království Kiteve, vylíčil, jak vypadají portugalské opěrné body v Seně a v Tete a jak Portugalci obchodují na monomotapských tržištích Massapa, Luanga a Manzova. Potvrdil i suverenitu domácího vládce: Mosambický kapitán platí při nastoupení do úřadu manamotapovi tři tisíce cruzados ve zboží za tři roky svého kapitánství, za volný obchod v jeho zemích Kolem roku zahájili Portugalci invazi od Zambezi k severu. Prošli územím Makuů a Lómwů a podél pobřeží dosáhli až Mombasy a Malindi. Zároveň se však před rokem dali do pohybu Ňandžové, válečníci z domény Lundu. Tyto

19 Mezi Lisabonem a Goou lidojedy Portugalci porazili a vrhli zpět do území lómwéských kmenů. Pod tlakem Ňandžů se pohnuli někteří Makuové vedení náčelníkem Maurusou blíž k ostrovu Mosambiku. Maurusa při tom Portugalce porazil v roce. Jiný proud vetřelců označovaných jako Zimbové pronikl na pobřeží u ostrovů Querimbas, vyloupil Kilwu a dospěl až k Mombase a Malindi. V Mombase Zimbové přispěli k porážce turecké flotily Míra Alího Beje a vítězství oslavili tak, že snědli všechny zajaté Turky. Teprve roku byli nájezdníci rozdrceni v okolí Malindi. Invaze ohrozila jak Afričany, tak portugalské obchody v údolí Zambezi, v Quelimane a na ostrově Mosambiku. Domorodé státy na severu a uprostřed země proto vyhledávaly pomoc bělochů. Za náletu kobylek roku byla taková nouze o potravu, že se Kafři přicházeli prodávat do otroctví za pouhé jídlo a své děti směňovali za mírku prosa. Neustálé kmenové války, do nichž stále častěji zasahovali Portugalci, situaci ještě zhoršovaly. Obtížně manévrující lodě mívaly problémy u jihoafrických břehů, a jestliže navlhlé koření ucpalo čerpadla, často se zde i potápěly. Trosečníci odtud obvykle putovali do Sofaly nebo až na ostrov Mosambik jako cestující z lodí São Tomé ( ) nebo z lodi Santo Alberto, kteří po svém ztroskotání v roce našli díky zkušenostem Nuna Velha Pereiry, generálního kapitána Mosambiku a Sofaly v letech, cestu k maputské zátoce. Po smrti krále Šebestiána v Maroku roku se Portugalsko v roce spojilo do personální unie se Španělskem. S ním sdílelo jak porážku velké armady u břehů Británie v roce, tak konec nadvlády na oceánech. Po vítězství nad Španěly se na přelomu století vydali na moře Nizozemci, oslabení španělsko-portugalské námořní moci využili Francouzi a pak i Britové. Evropská rivalita ovšem nesledovala prospěch Afričanů a také pro Mosambik znamenala spíše růst neznámých rizik. Mezi africkými a evropskými soupeři ( ) Podle svědectví Joãa dos Santose, který prošel v letech pobřeží od rovníku až po Maputskou zátoku, bylo v zemi Butua v dnešním zimbabwském Mašonsku mnoho čistého zla-

20 Mezi africkými a evropskými soupeři ta. Když však monomotapa roku zemřel, začaly války. Na trůn se s portugalskou pomocí prodral jednooký Gatsi Lucere. Vůdce portugalských obchodníků v Tete Diogo Simões Madeira za to donutil černošského vládce podepsat.. akt vazalství, jímž propůjčil portugalskému králi všechny doly na zlato, měď, železo, olovo a cín, pokud se v mé říši nacházejí. Roku postavili Portugalci v monomotapově zimbabwe svou první stálou pevnůstku. Běloši se však svářili mezi sebou, navíc nenašli žádné doly, a tak si Gatsi Lucere udržel až do své smrti v roce dostatečný manévrovací prostor. V roce se zmocnil trůnu monomotapů Iňambo zvaný později Kapranzina. Arogance dominikánských misionářů i bílých obchodníků vyvolala jeho averzi vůči bělochům. André Ferreira, velitel pevnosti Massapa na Kapranzinově území, pobýval v roce na vládcově dvoře, když dal černý náčelník rozkaz pobíjet Portugalce. Ferreira utekl do Massapy. Začala válka trvající do května. Portugalci pak nastolili na trůn monomotapů Kapranzinova strýce. Mavura ( ) se odvděčil přijetím křtu a jména Filipe podle tehdejšího vládce Portugalska i Španělska. Novou smlouvou z.. se prohlásil vazalem Portugalců, jimž povolil stavět kostely. Slíbil také vyhnat muslimské konkurenty bělochů. Proti privilegovaným Portugalcům vyburcoval roku vyhnaný Kapranzina vzpouru. Nový velitel mosambického kapitanátu Diogo de Sousa de Meneses přepravil z Indie do Mosambiku dvě stovky mušketýrů, porazil černošské útočníky a se muži táhl do Maniky, kde zabil místního vládce. Koncem roku byla ohniska portugalské moci obnovena, protivníci rozdrceni a Mavura byl znovu nastolen. Roku si monomotapa stěžoval portugalskému místokráli v Indii, že v jeho zemích je mnohem víc těch, kteří slouží portugalským obchodníkům, než poddaných, kteří by se řídili příkazy svého krále. Roku žádal vládce Kiteve své poddané, aby se více věnovali zemědělství a méně dolování. Mezitím se Nizozemci postavili proti španělsko-portugalské říši. Admirál Steven van der Hagen přivedl v červnu k ostrovu Mosambik lodí. Holanďany však pohled na portugalské opevnění přiměl v srpnu odplout, aniž by zaútočili. Koncem března se Paulus van Caarden o útok na ostrovní

21 Mezi Lisabonem a Goou základnu přece jen pokusil. Holandský nápor se však rozbil o pevnost São Sebastião a o hrdinství obránců; Caarden tak. května odplul. O rok později se z moře vynořilo lodí; kapitán Pieter Verhoeven oblehl pevnost, ale odpor ho donutil ukončit.. operaci a odplout na východ. Protestantskému nebezpečí mělo čelit roku oddělení africké církve od církevní správy v indické Goe. Ale za třiceti leté války anglicko-holandská flotila obrany od roku pronásledovala Portugalce na oceánech, roku blokovaly anglické lodě ostrov Mosambik a útočily na blízké plantáže na pevnině. Teprve roku portugalsko-anglické nepřátelství skončilo. Když Portugalsko obnovilo koncem roku svou nezávislost, muselo se usmířit s nizozemskými i anglickými konkurenty, aby vydrželo válku se Španělskem. Roku, pět let po uzavření portugalsko-holandské dohody o ukončení nepřátelství, začali holandští obchodníci také v Mosambiku nakupovat otroky pro svá území dobytá v Brazílii. Poté, co roku poslední nizozemské sbory v Recife kapitulovaly, potřebovala mosambické otroky holandská osada na Mauriciu v letech i francouzská kolonie vyrůstající po roce u Fort Dauphinu na Madagaskaru. Portugalci sice začali v roce stavět pevnost Fort Jesus v Mombase, ale sultán Malindi, Mombasy a Pemby v roce všechny křesťany v dosahu své moci pobil a na čas se zmocnil i pevnosti. Během. let pokračoval ománský imám Sultán ibn Sajf v likvidaci portugalských faktorií na Zanzibaru i v okolí Fort Jesus. Mohutné pevnosti se zmocnil až po tříletém obléhání v roce. Přitom padlo na Portugalců a na jejich afrických spojenců. Lisabonu zbývaly jen opěrné body roztroušené od Dlouhého mysu k Baía da Lagoa. Zde na jihu přešla privilegia předního obchodního partnera roku z domény Ňaka na Tembe. Portugalci obvykle přijížděli k pevnině z ostrova Xefina a obchod se slonovinou se jim vyplácel do té míry, že roku udržovali v okolí zátoky pět trhových osad. Přestože po roce zdejší obchod pozvolna slábl, vznikla díky jeho předchozí intenzitě představa portugalské zájmové zóny táhnoucí se od ostrovů Querimbas po celém pobřežím Mosambického průlivu až k velké jižní zátoce.

22 Prazos model soužití Na ostrovech Querimbas fungovaly plantáže i dominikánský kostel. Osada na ostrově Ibo dostala kolem roku dostatek děl ke své obraně. Soustavný styk mezi domorodci a Portugalci v severním vnitrozemí neexistoval, na pobřeží byl vzácný. Jezuita António Gomes, který ztroskotal před rokem mezi Quelimane a Angoche, popsal poprvé zdejší Makuy. Chodili špatně oblečení nebo nazí, měli zbroušené zuby a tetované obličeje. Páter Gomes viděl mezi Makuy i čerstvě usekané hlavy nepřátel napíchané na palisády nebo uříznutý lidský prst v jídle, na které byli běloši přátelsky pozváni. U jezera Ňasa (Malawi) vznikl v té době silný maravijský stát. Prameny se k roku zmiňují o Kalongovi, císaři Maravijců. Jeho kolegové Lundu a Undi šířili maravijskou doménu k východu do oblasti mezi řekou Lwangwa a mořem. Portugalská přítomnost pak byla nejvýraznější v centrální části země. Od. let zabral osadník ze Seny Fernando Dias Baião okrajové části země Kiteve. V zemi Manica vznikl trh Čipangura později zvaný Masekesa (Macequece), kde sídlil portugalský velitel a kněz. Také nedaleká Matuka a Vumba se staly portugalskými opěrnými body. Po Mavurově smrti v roce prosadili dominikáni na trůn monomotapů loajálního pretendenta jménem Siti Domingos. Prazos model soužití ( ) Tlak Ňandžů vyvolal migrace na sever od Zambezi. Portugalci zaznamenali nová etnika Bororo (Alolo), Anguro (Manguro) či Ašuabo (Ečuabo). Jejich území zvané souhrnně Boror se pokoušela kontrolovat portugalská osada v Quelimane, která se stala východiskem jediné důležitější kolonizace. Královský příkaz z roku nařizoval místokráli, aby rozdělil země Rios de Cuama na stejné díly a ty přidělil všem ženatým mužům, které tam může poslat. Na patnácti námořních mílích pobřeží a na deseti mílích po řece vzhůru se kolem Quelimane usazovali Portugalci, kteří dostávali výsadní právo na půdu a za udělení donace měli povinnost přispěchat se svým Kaferstvem na pomoc Quelimane, pokud by je o ni požádal tamní kapitán. Feudální úděly měnily jména i hranice, Portugalci v nich nahradili černošské představené a namísto

23 Mezi Lisabonem a Goou nich také vybírali poplatky a daně. Majitel si vydržoval ozbrojený oddíl pro případ války. Manuel Barreto o bílých feudálech poznamenal, že jsou vlastníky rozsáhlých krajů nebo provincií, které si koupili a k nimž denně (od monomotapy) přikupují nové. V údolí řeky Zambezi tak vznikly domény zvané prazos ( lhůty ). Každé prazo uděloval stát uživatelům na tři životy (generace) a zakazoval je zcizovat ve prospěch církve. Po této lhůtě se zkultivované území mělo vrátit zpět koruně. Ale absence skutečné zemědělské činnosti jako hlavního poslání dávala prazos od samého počátku jiný smysl. Bělošských kolonistů se majitelé nedočkali. Dálkový obchod sice dodal do povodí Zambezi indické látky a benátskou bižuterie, ale držitelé donací se spokojili s požitky sousedních afrických potentátů; nutili jen víc místní lidi hledat poklady. Černošské okolí rychle afrikanizovalo majitele zambézijských prazos. Vládci velkých domén, obchodníci, bývalí vojáci, dezertéři nebo odsouzenci, se reprezentovali svými ženami. Kromě zástupů černých konkubín ponechávali volnost svým manželkám. Významné dámy zvané siňára (z portugalského senhora = paní) rády vystavovaly na odiv svou pohodlnost, moc a majetek, často i samostatnost. Početné manželky a milenky plodily mulatské děti a ve třetí či čtvrté generaci se feudálové s portugalskými jmény od domorodého okolí nelišili ani barvou pleti, ani svou kulturou. Každý pán údělu-praza si vydržoval armádu složenou z vycvičených otroků. Když vlastník praza zemřel, nastalo stejně jako při úmrtí monomotapského mamba chaotické loupení a zabíjení. Prazos tak nezahájily kolonizaci, naopak ukazovaly, že pouhá populační síla Afriky evropské dobyvatele pohltí. Afričané, Indové, běloši ( ) Místokrál portugalské Indie vytvořil v roce v Diu společnost, v níž fungovali agilní gudžarátští obchodníci zvaní Baneanes. Na ostrov Mosambik přijelo prvních indických obchodníků; pak už Indové soustavně vytlačovali obchodníky svahilské, arabské a nakonec i bělošské. Mezi Mosambikem a Indií působila v letech také čistě portugalská ob-

24 Afričané, Indové, běloši chodní společnost, kterou založil roku markýz Angeja; dosáhla % zhodnocení vloženého kapitálu. Pak převzal aktivitu Výbor pro svobodný obchod Mosambiku a řek Cuama. Pro dluhy byla jeho činnost zastavena v roce a obnovena opět bez úspěchu v letech. Hospodářsky aktivní pak zůstávali v Mosambiku jen rozptýlení Baneanes. V zemi Butua vystřídal v. letech. století dynastii Torva náčelnický rod Čangamire z klanu Rozvi. Vládnoucí Čangamire porazil v roce Portugalce u Maungve. Na začátku. let poslal vládce Čangamirů emisara do Maniky, aby tam od Portugalců vybral pravidelnou daň v látkách. Bílí obchodníci však posla zbičovali. Druhý posel, který za čas došel do Maniky, se vrátil nejen bez látek, ale i bez vlastních uší. To byl jeden z mnoha podnětů velké vzpoury. Druhým jejím motivem byl neúspěch portugalského vazala Pedra při nástupu na trůn monomotapů. Sídelní zimbabwe obsadil Ňakunimbiri, který požádal o spojenectví Rozvije. V nastalé válce bílí a mulatští osadníci ve spojení s neúspěšným Pedrem krátce vítězili, ale roku proti nim vyvolali Rozvijové všeobecné povstání. Většina trhových osad na vysočině zmizela stejně jako křesťanské kostelíky. Portugalci se museli stáhnout do opevněných osad Tete, Sena a Quelimane. Teprve po drahné době se znovu vydali hledat zlato, tentokrát do bezpečnějších krajů na sever od Zambezi. Rozvijští náčelníci vytlačili monomotapu Čangaru ( ) dál k severovýchodu mezi Zumbo a Tete, kde pak impérium dožívalo. Rozvijové vedení klanem Čangamire obnovili svou suverenitu a až do začátku. století potvrzovali vládce Maniky. Indické látky, evropské sklo, čínský porcelán, různá bižuterie a ozdoby se staly prestižním odznakem afrických vládců, prostředkem korupce a odměňování domácích potentátů včetně monomotapy. Ti nutili své poddané dolovat vzácné kovy pro obchod s Portugalci. Prostřednictvím vlivu na africké náčelníky kontrolovali Portugalci poměry na Zambezi, v podhůří Inyangani i v Kiteve. Jejich základny se nyní zkoncentrovaly na menším prostoru a znovu v blízkosti řek a moře. U Zambezi vytvořili Portugalci prozatím jedinou pevnější oporu svého pronikání do Mosambiku v podobě tříště pra-

25 Mezi Lisabonem a Goou zos. Páni prazos také podporovali dolování, na které používali nejčastěji zajatkyně pracující ve skupinách. Drobní náčelníci posílali vládcům prazos jako dar a výpomoc své poddané chycené při krádežích nebo dlužníky. Nejčastěji náčelníci nabízeli své lidi v dobách nedostatku jídla. Vznikl stav nevolníků a kolem převádění do nevolnictví se ustálily příslušné ceremonie. Tzv. okuliha probíhala tak, že kandidát na klienta-nevolníka musel natrhnout oděv pána či své paní (siňáry), a tak získal za svou pokoru jejich ochranu. Koruně se nikdy nepodařilo podřídit si síť prazos. Stát se tak stáhl na pobřeží, kde Portugalci vybírali clo a vyměňovali slonovinu a africké předměty za látky z Indie nebo skleněné předměty z Portugalska či Benátek. Často také vysílali Afričany (zvané patamares) do vnitrozemí; indoportugalští obchodníci jim dávali na cestu látky, jejichž cenu stanovili vysoko, a předpokládali splacení této zapůjčené hodnoty v jiném žádaném zboží. Na Afričany dopadala všechna rizika ztráty nebo poškození zapůjčených látek, málokdy se podařilo výhodně vyměnit látky za atraktivní položky. Afričtí zájemci o obchodní činnost brzy upadali do dluhů a Baneanes se zmocňovali téměř všech domů, pozemků, palmových hájů a otroků a dalšího majetku těchto obyvatel. Roku založili Portugalci nové tržiště daleko na západě v Zumbu u soutoku Lwangwy a Zambezi, obnovili roku i trhovou faktorii v Manice. Neovládali však domény Makuů na severovýchodním pobřeží, kam procházeli Jaové od jezera Ňasa s náklady slonoviny. Generální kapitán Mosambiku závisející na místokráli sídlícím v indické Goe neměl přímou moc nad druhým nejvýznamnějším ohniskem portugalského vlivu, kterým byla Zambézie označovaná jako Rios de Sena. Zdejší místodržící si roku vymohl takřka nezávislé postavení a z Indie dostával speciální instrukce, které nijak nesouvisely s ostatní východní Afrikou. Nejvyšší bělošský funkcionář tedy fakticky vládl jen ostrovu Mosambiku a pevnostem v Ibu, Sofale a Inhambane. V zátoce Delagoa se snažili roku uchytit Holanďané, ale když nedodávali černošským náčelníkům střelné zbraně, museli v roce oblast vyklidit. Pány zůstali domorodci. Mangobe (nebo Nwanzove), král země Tembe v letech,

26 Otrokářská kolonie svěřil končiny na jih a východ od dnešní řeky Maputo svému synu Maputovi. Ten dobyl kraje náčelníka Ňaky a po smrti svého otce ovládl i Tembe. Z obou domén pak kontroloval trasy obchodníků se slonovinou. Portugalci se prosadili severněji v Inhambane. Jezuitská misie založená zde roku měla ovšem jen krátké trvání. Roku tu kapitán portugalské obchodní lodi Bernardo Castro Soares chtěl zamezit obchodování Nizozemců, proto s pomocí ze Sofaly vybudoval v Inhambane pevnůstku na hájitelném místě mil nad ústím řeky. Otrokářská kolonie ( ) Mezitím se roku Francouzi uchytili na ostrově Bourbon (Réunion), v roce se usadili na ostrově Île de France, pozdějším Mauriciu. Plantáže kávovníku, cukrové třtiny a bavlníku hledaly otrockou pracovní sílu a začaly ji dostávat roku. Podle zákonů vydaných.. a.. byl zakázán přístup cizích plavidel do portugalských přístavů kdekoli v říši s výjimkou krajní nouze. Přesto mosambický generální kapitán Nicolau Tolentino de Almeida ( ) dovoloval Francouzům obchodovat na ostrově Mosambiku, v Inhambane, v Quelimane, a především na Querimbách u Dlouhého mysu. Lourenço de Noronha ( ) a Pedro do Rego Barreto ( ) v takové politice pokračovali pod záminkami nedostatku zásob nebo potřeby materiálu pro opravy. Královský výnos z.. nařizoval potlačit obchody s Francouzi, ale autorita centra do Afriky nedosáhla. Na Querimbách obchodoval s otroky dominikán João de Meneses, faktický držitel moci na ostrovech v letech, stejně jako jeho následovník, rovněž dominikán Manuel Nunes Salgado. Na počátku vlády Josefa I. ( ), jejíž osvícenskou reformní politiku vedl první ministr Sebastião José de Carvalho e Melo, markýz Pombal, došlo k zásadní administrativní změně vyjádřené dokumentem z.. : Protože je mi znám úpadek vlády v Mosambiku, bude vhodné oddělit ji od vlády Goy, aby se mohla zotavit Od té doby se guvernér a generální kapitán Mosambiku, Zambezi a Sofaly opíral o vrchního velitele pevniny na ostrově Mosambiku a vrchního ve-

27 Mezi Lisabonem a Goou litele korunních zemí v Seně. Osadníci vytvářeli od roku své orgány municipální samosprávy. Po vyhnání jezuitů v roce byla budova jezuitské koleje na ostrově Mosambiku přestavěna na guvernérský palác. I když bylo roku zřízeno mosambické biskupství, býval biskupem obvykle jen formálně jmenován nějaký nepřítomný prelát. Za prvního samostatného správce, jímž byl Francisco de Melo e Castro ( ), dosáhla hodnota indického zboží dovezeného do Mosambiku ( ) asi cruzados, zatímco protihodnota mosambické slonoviny, otroků a zlata vyvezených do Indie činila miliony cruzados. Guvernér roku osvobodil od celních poplatků zboží vyvážené na Madagaskar a na Komory i dobytek a potraviny dovážené z těchto ostrovů. Sofala měla ještě roku asi křesťanských obyvatel, ale v roce tu žilo jen nebo křesťanů a Maurů. V Quelimane roku našel portugalský svědek kolem dvaceti evropských usedlíků, ( ) kromě několika Indů z Goy a místních mulatů. Dál proti proudu Zambezi byla roku rekonstruována pevnost v Seně povýšené roku na město. Když bylo roku přeneseno sídlo správy Rios de Sena do mil vzdáleného Tete, Sena chřadla. Tete mělo roku jen významnějších domů, vybudovalo přesto arzenál, radnici, věznici, guvernérovu rezidenci a roku získalo dokonce stálou chirurgickou službu. V Zumbu vzdáleném od pobřeží nejvíc žilo roku celkem křesťanů, z toho ale jen Evropanů. V letech, kdy byl generálním kapitánem Pedro de Saldanha e Albuquerque (poprvé ), obchod s otroky sílil. Podíleli se na něm také páni povodí Zambezi, kde existovalo roku už prazos. Jejich páni se oddávali bojům a své válečné zajatce prodávali. Řadu prazos vlastnily afroportugalské dámy. Dona Inês Garcia Cardoso se dvakrát bohatě vdala a nakonec řídila čtyři prazos. Dona Inês de Almeida Castelo Branco po čtyřech manželstvích kontrolovala kraje Gorongosa a Cheringoma. Mulatka Catarina de Faria Leitão měla v roce snad černých otroků a nejrozsáhlejší pozemky v Quelimane. Naprostá převaha domorodců si vynutila multirasové právní chápání zámořského poddaného v duchu ministerského

28 Otrokářská kolonie příkazu z.. : aby všichni vazalové narození v tomto státě, jsou-li pokřtěnými křesťany a nemají-li jinou právní nedostatečnost, požívali bez nejmenšího rozdílu stejných poct, vyznamenání, prerogativ a privilegií, jakých požívají rodáci z tohoto království (tj. z Portugalska). Francisco de Melo e Castro zjistil roku, že v Baía de Lagoa obchodují Angličané. Na jih se roku vydal podplukovník António José de Melo. Jeho snaha založit základnu však ztroskotala. Úspěšný nebyl ani brazilský obchodník Domingos Jacinto Rosa; nad jeho obchodní stanicí roku zavlála britská vlajka. Francouzi se kolem roku pokusili uchytit v Lourençu Marques, odkud je vypudili angličtí obchodníci. V portugalské sféře vlivu prosperovala na severu osada na ostrově Ibo, která se roku stala samosprávným municipiem, i vzdálené Zumbo na střední Zambezi, dokud je roku nevyraboval jeden z místních náčelníků. Portugalci poté zřídili novou trhovou osadu v blízkosti zničené; tentokrát tu vystavěli i řádnou pevnost. Kolem roku přišel do mosambického vnitrozemí z indické Goy Gonçalo Caetano Pereira. Zmocnil se nalezišť zlata na sever od Tete a v území zvaném Makanda začal budovat obrovskou doménu právě v dobách, kdy široké okolí Tete zažívalo poslední vlnu zlaté horečky. Do Zambézie přicházeli další dobrodruzi. V roce se ve vnitrozemí usadil Nicolau Pascoal da Cruz, voják portugalsko-siamského původu. Vzal si mulatku, stal se majitelem malého praza, ale jeho četné potomstvo pomalu připojovalo k doméně zvané Massangano další a další země. V letech se v kraji otevřelo mnoho dolů, kde obyčejně pracovaly otrokyně. Většina jam byla brzy vyčerpána. V. letech fungoval už jen důl Kasunsa, kde těžili Portugalci z Tete, a důl Mišonga kontrolovaný ze Zumba. Také Manika nabízela trochu zlata, ale průzkum mohl kvůli místním válkám provést až v roce přírodovědec Manuel Galvão da Silva. Guvernér Baltasar Pereira do Lago ( ) pro zajištění své obchodní politiky poprvé podněcoval přistěhovalectví bělošských kolonistů. Pozvedl Inhambane do kategorie měst, i když Portugalců tu bylo tak málo, že nedokázali obsadit ani potřebné funkce na radnici. V roce byla založena Společ-

29 Mezi Lisabonem a Goou nost pro obchod s Jay a Makuy v intencích pombalovského merkantilismu; měla však kratičké trvání a žádný úspěch. Při obchodech se jako měnová jednotka užíval arabský mitkal pro, gramů zlatého prachu. Jeden bar slonoviny vážil, kg v Zambézii nebo v Sofale a, kg na ostrově Mosambiku. V polovině. století stál jeden bar slonoviny na Zambezi a v Sofale portugalských cruzados. Mušle kauri se z ostrovů Querimbas vyvážely až do východní Asie; v Mosambiku stálo litrů mušlí cruzado ( reálů). Směnnou jednotkou bylo také šuabo kus zelené, modré nebo tmavé látky nejčastěji o rozměru cm. takových kusů se nazývalo bar de fato s hodnotou cruzados. Jeden svazek ( šňůrek) populárních korálků (misanga), v němž byla polovina korálků bílých, čtvrtina modrých a čtvrtina zelených, měl hodnotu cruzados, tj. reálů. Kolem roku se na ostrově Mosambiku začaly razit měděné mince. První stříbrné mince se ve. letech razily v indické Goe a stejně jako zlaté mince z. let nesly označení AF(rica) OR(iental). Obchod přivedl k mosambickým břehům také Wilhelma Boltse. Mezinárodní dobrodruh v září ustavil se svolením habsburské panovnice Marie Terezie Rakousko-východoindickou obchodní společnost, o něco později s lodí Joseph und Theresia připlul do Maputské zátoky, kde postavil rakouskou obchodní stanici. Na západním pobřeží Indie vybudoval další pobočky. Místokrálové Portugalské Indie José Pedro da Câmara ( ) a Frederico Guilherme de Sousa Holstein ( ) Boltse upozorňovali, že Baía de Lagoa leží na portugalském území. Bolts nereagoval. Když Rakušané nakoupili od náčelníků v okolí zátoky na sloních klů, Portugalci zasáhli. Z Indie vyplula.. k jihovýchodní Africe válečná flotila, jíž velel Nicolau Delgado Figueira da Cunha de Eça. Koncem března vplula expedice do Delagoa Bay. Portugalci obsadili rakouské dělostřelecké stanoviště a zajali jednu z nepřátelských lodí. Boltsův podnik se tak rozpadl a portugalské demonstraci síly se podřídili i afričtí náčelníci. Koncem září byl Cunha de Eça zpět v Goe i se zabavenými sloními kly. Na jižním pobřeží vzniklo ještě téhož roku portugalské presidio

30 Neovládnutá země (opevněná obchodní základna) Lourenço Marques chráněné pevností Nossa Senhora da Conceição. Když v roce nastoupil do guvernérského úřadu podruhé Pedro de Saldanha e Albuquerque, dostal příkaz dodržovat zákaz přistávání francouzských lodí. Guvernér se dohodl s francouzským kolegou, že otroky budou na Maskarény vozit lodě portugalské. Otrokářství pokračovalo i za Josého Vasconcelose de Almeidy. V Pombalově době nedošlo k žádnému pokusu o vytvoření produkční ekonomiky, Mosambik drancovali Indové, Portugalci, Francouzi, Svahilci i vlastní barbarští válečníci. Neovládnutá země ( ) Ve druhé polovině. století skončila expanze Ňandžů z vnitrozemí k severomosambickému pobřeží. Ňandžové obsadili členité pobřeží oceánu od Pemby po Angoche. Jméno jedné podskupiny Ňandžů nese dodnes název okresu Maganja da Costa. Západně odtud, v údolí Zambezi, se rozvíjela Makanga Gonçala Caetana Pereiry zvaného Dombo-Dombo ( Hrůza ) pro jeho hrubiánství při lovu otroků. Poté, co si Pereira koncem století vzal za jednu z mnoha žen dceru náčelníka satelitního státu Undi, kontroloval i kraje západně od jezera Ňasa. Také dynastie Cruzů v Massanganu se povznesla, když se António José da Cruz, nejstarší syn Nicolaua Pascoala narozený roku, oženil s dcerou monomotapy. Zambézijské komodity obohatila od. let palmová kořalka vyráběná v prazu Licungo. Teprve brazilský rodák Francisco José de Lacerda e Almeida zahájil roku systematický průzkum země. Ke králi Lundů, zvanému mwata kazembe, uprostřed kontinentu dospěl ale nejdříve Manuel Caetano Pereira z Tete roku. Jeho otec Gonçalo Caetano Pereira zvaný Hrůza později doprovázel Lacerdu e Almeidu jako guvernéra Seny k Lundům, kde však Lacerda e Almeida koncem roku zemřel. Zbytek výpravy se pak vrátil do Tete. Povědomí o zemi se zlepšilo až v roce, kdy do Tete došli až z Benguely angolští obchodníci s otroky Pedro João Baptista a Amaro José.

31 Mezi Lisabonem a Goou Když Makuové zablokovali pobřeží v zázemí ostrova Mosambiku, pozornost obchodníků se přenesla k jihu. Zdravé podnebí kolem zátoky a obchodní zdatnost zdejších náčelníků rychle povznesly bělošskou osadu v Lourençu Marques. Daly se tu nakupovat také rohy nosorožců, zlato a měď, které přinášeli Kafři z hor (asi Lembové z Transvaalu), v pobřežních píscích navíc svítil jantar. Také odtud se vyváželi otroci. Otrok stál kolem roku asi cruzados, po roce už dvojnásobek: cruzados. Podle jednoho odhadu z roku se ze země vyváželo čtyři až pět tisíc otroků ročně. Mezi léty ukončili makuáští náčelníci na severu své spory a svorně lovili otroky ve vnitrozemí. Severně od Maputské zátoky ovládly rody Khosa a Nuamba mezi léty a obchodní cesty od jihu až k Sofale na úkor kdysi silné domény Matola. Evropské války sem pronikaly jako francouzské útoky na Inhambane, Ibo a Querimbas ( ). Dvě francouzské lodě přepadly.. Lourenço Marques a zapálily zdejší presidio. Od roku napadali pobřeží lovci otroků ze státu Betsimisaraka na severovýchodním Madagaskaru. Proti pirátům na velkých pirogách bylo pobřeží bezmocné. Ohrožení podnikatelé se utíkali pod ochranu děl pevnosti na ostrově Ibo. Teprve roku způsobila zdejší artilerie nájezdníkům první porážku. Nebezpečí pominulo roku, kdy středomadagaskarský stát Imerina zabral pirátské domény. Teprve roku byla v ostrovním hlavním městě otevřena první třída základní školy. Odlehlý Mosambik byl dobrý jako místo vyhnanství pro odsouzence. Skončili tu účastníci odhaleného spiknutí v brazilském Minas Gerais, miliční podplukovník Francisco de Paula Freire de Andrade a básník Tomás Antônio Gonzaga. Zato v zemi nenašly žádný ohlas tak vážné události jako útěk portugalského dvora před francouzskou invazí na přelomu let nebo napoleonské války. Pány země zůstávali Afričané. Šejkům z Quitangonhi nedokázali Portugalci zabránit v lovu otroků. Severní Makuové přemohli roku výpravu, která proti nim byla vyslána, a zabili přitom i guvernéra ostrovů Querimbas. U Zambezi sahalo roku prazo Cheringoma mezi budoucí Beirou a Zam bezi od dvousetkilometrové pobřežní čáry celých kilometrů