PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT ČR

Transkript

1 funkční období 223 Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Úmluva o mezinárodní ochraně dospělých osob, přijatá v Haagu dne 13. ledna

2 NÁVRH USNESENÍ Senát Parlamentu České republiky dává souhlas k ratifikaci Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob, přijaté v Haagu dne 13. ledna 2000.

3 PŘEDKLÁDACÍ ZPRÁVA PRO PARLAMENT ČR I. Obecná část Úmluva o mezinárodní ochraně dospělých osob, přijatá v Haagu dne 13. ledna 2000 (dále jen Úmluva ), obsahuje normy mezinárodního práva soukromého, jimiž se řídí ochrana dospělých osob, které trpí poruchou (postižením) nebo nedostatkem osobních schopností, jež jim brání chránit své vlastní zájmy, ať již osobní či majetkové. Takovými osobami mohou být osoby mentálně postižené, popř. osoby v pokročilém věku trpící chorobou, která je zbavila schopnosti chránit své osobní a majetkové zájmy (např. Alzheimerovou chorobou). Často se jedná o dospělé osoby, jež byly zbaveny způsobilosti k právní úkonům nebo jim byla tato způsobilost omezena. Ze všech těchto důvodů jsou takové dospělé osoby Úmluvou považovány za zranitelné v mezinárodním měřítku. Potřeba mezinárodní ochrany dospělých osob v poslední době narůstá, a to zejména v souvislosti se zvyšující se migrací lidí do ciziny z osobních nebo pracovních důvodů. Počet obyvatel Evropy žijících mimo území jejich domovského státu roste, stoupá migrace seniorů, kteří se rozhodli strávit stáří v příjemnějším klimatu nebo poblíž rodin svých dětí žijících v cizině. S prodlužováním délky průměrného života se zvyšuje výskyt nemocí doprovázejících stáří a vedoucích ke ztrátě nebo zhoršení osobních schopností. Tyto trendy se nevyhýbají ani České republice. Je proto v zájmu České republiky a jejích občanů, aby Česká republika ratifikovala Úmluvu a participovala na mechanismu jím zavedeném. Zapojí se tím do mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany dospělých osob a vytvoří předpoklady pro ochranu zájmů zranitelných dospělých českých občanů a respektování jejich důstojnosti i ve smluvních státech Úmluvy. Obdobně bude Česká republika poskytovat ochranu zranitelným dospělým cizincům, kteří se rozhodnou žít na jejím území. Prioritou EU je zajištění existence jednotných pravidel pro řešení nepříznivých situací, v nichž se mohou ocitnout zranitelné dospělé osoby na území druhého členského státu. Protože v rámci EU neexistuje právní nástroj, který by harmonizoval mezinárodní ochranu zranitelných dospělých osob v členských státech, EU podporuje přístup jejích členských států k Úmluvě. Z členských států EU Úmluvu zatím podepsaly a ratifikovaly Francie, Německo a Velká Británie (doposud s účinností jen na území Skotska) a nově v r též Finsko a Estonsko. Vedle České republiky Úmluvu podepsaly ještě Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Nizozemí, Řecko a Polsko. Dle informací poskytnutých na pracovních skupinách orgánů Evropské unie se k ratifikaci Úmluvy připravují Irsko, Velká Británie s účinností pro další územní celky vedle Skotska a rovněž též Slovensko a Rakousko. Z nečlenských států EU Úmluvu podepsalo a ratifikovalo Švýcarsko. Usnesením Vlády České republiky ze dne 9. března 2009 č. 276 bylo odsouhlaseno, aby Česká republika podepsala Úmluvu, k čemuž byl zmocněn prezidentem republiky ministr spravedlnosti. Úmluva byla podepsána dne 1. dubna 2009 ministrem spravedlnosti JUDr. Jiřím Pospíšilem v Haagu. Termín podpisu Úmluvy byl zvolen s ohledem na tehdejší mezinárodněpolitický kontext, kdy ČR byla jako předsedající stát Rady EU motivována k tomu, aby sloužila jako modelový příklad pro ostatní členské státy, a to tím spíše, že mnoho členských států v té době již Úmluvu podepsalo. Zároveň spojení podpisů shora citované

4 Úmluvy s Úmluvou o dohodách o volbě soudu, přijatou v Haagu dne 30. června 2005, podpořilo velmi dobré renomé, jemuž se Česká republika dlouhodobě těší na půdě Haagské konferenci mezinárodního práva soukromého. Ratifikace Úmluvy byla ovšem odložena z důvodu potřeby vyjasnit otázku určení ústředního orgánu dle čl. 28 odst. 1 Úmluvy a zajistit případné legislativní změny v právním řádu ČR nutné k provádění Úmluvy. Po dlouhotrvajících jednáních se spolugestorem Úmluvy Ministerstvem práce a sociálních věcí a na základě konzultací s dotčeným rezortem Ministerstvem zdravotnictví byla zvolena varianta, aby se role ústředního orgánu ujalo Ministerstvo spravedlnosti ČR, jakožto řešení, jež nebude vyžadovat legislativní změny v právním řádu ČR. II. Zvláštní část Úvodem lze konstatovat, že Úmluva strukturou více méně odpovídá paralelní mezinárodní úmluvě v oblasti ochrany dětí (tj. osob do 18ti let) - Úmluva o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (Haag, 19. října 1996, vyhl. pod č. 141/2001 Sb. m. s., dále Úmluva o ochraně dětí ), jíž je ČR vázána od 1. ledna Pro většinu otázek používá i totožné, v praxi již osvědčené řešení. Kapitola I Předmět Úmluvy Článek 1 odst. 1 vymezuje působnost Úmluvy a široce definuje okruh osob, které z pohledu Úmluvy potřebují mezinárodní ochranu. Stanoví, že se Úmluva použije k ochraně dospělých osob v mezinárodních situacích, kdy tyto osoby nemohou pro poruchu, kterou trpí, nebo pro nedostatek osobních schopností chránit své zájmy (dále též zranitelní dospělí ). V článku 1 odst. 2 jsou definovány cíle Úmluvy. S ohledem na použití Úmluvy v mezinárodních situacích, tj. tehdy, kdy je třeba poskytnout ochranu zranitelným dospělým nacházejícím se mimo území státu, jehož jsou občany nebo kde mají obvyklé bydliště, se těmito cíly rozumí: - určení státu, jehož orgány jsou příslušné k přijetí opatření k ochraně těchto osob a jejich majetku (určení tzv. mezinárodní pravomoci či příslušnosti), - jakého práva tyto orgány použijí při svém rozhodování a jakého práva se použije pro řešení otázek souvisejících se zastupováním zranitelných dospělých, - zajistit uznání a výkon rozhodnutí o opatřeních k ochraně zranitelných dospělých ve smluvních státech Úmluvy a - usnadnit spolupráci mezi orgány smluvních států k dosažení cílů Úmluvy. Článek 2 obsahuje definici dospělé osoby pro účely Úmluvy. Rozumí se jí osoba, jež dosáhla věku 18 let. Současně stanoví, že se Úmluva vztahuje i na opatření, která byla učiněna v době, kdy osoba ještě nedosáhla věku 18ti let. Toto ustanovení umožňuje, aby v okamžiku dosažení 18ti let věku konkrétní osoby mohla být Úmluva použita na uznání a výkon opatření přijatého před dosažením zletilosti této osoby, aniž by bylo třeba vést nové řízení o stejném opatření podle Úmluvy. Například byl-li takové osobě v době její nezletilosti ustanoven českými orgány opatrovník nebo poručník podle českých právních předpisů nebo podle mezinárodní smlouvy a po dosažení věku 18ti let bude mít tato osoba společně s opatrovníkem nebo poručníkem bydliště na území jiného smluvního státu, např. SRN, bude moci být opatření přijaté českým orgánem uznáno v SRN podle Úmluvy, aniž by bylo třeba vést v SRN nové

5 řízení a určit tytéž osoby opatrovníkem nebo poručníkem. Tím není dotčena možnost změny původního opatření, jestliže pro to vzniknou důvody (opatrovník nebo poručník již není způsobilý ze zdravotních či jiných důvodů plnit svoje povinnosti). Článek 3 obsahuje demonstrativní výčet opatření k ochraně osob, na která se Úmluva vztahuje. Výčet není taxativní, jelikož opatření k ochraně osob se v jednotlivých státech liší. Orgány smluvních stran budou moci přijímat pouze taková opatření, která jim dává k dispozici použitelný právní řád (obvykle lex fori, tj. právní řád státu, jehož orgán příslušné opatření přijímá). V České republice se jedná o: - rozhodnutí soudu o omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům podle 10 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník ) (procesněprávní úprava v 186 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád )); - institut opatrovnictví podle 27 odst. 2 a 3 občanského zákoníku (procesněprávní úprava v 192 a 193 občanského soudního řádu); - rozhodnutí soudu na základě 191a a násl. občanského soudního řádu o vyslovení přípustnosti převzetí osoby ústavu vykonávajícího zdravotnickou péči, jestliže osoba, jevící známky duševní choroby ohrožuje sebe samu ( detenční řízení ). Český soud tak např. rozhodne o přípustnosti převzetí dospělé osoby do zdravotnického zařízení (např. psychiatrické léčebny), do něhož byla přijata bez svého souhlasu, a o jejím setrvání v tomto zařízení, nikoliv ovšem např. o jejím umístění do zařízení, kde jsou poskytovány sociální služby výhradně na smluvním základě (např. dům s pečovatelskou službou). Úmluva umožní českým soudům použít předmětná opatření k ochraně dospělých osobcizinců, kteří budou mít obvyklé bydliště v ČR. Doposud tomu brání ustanovení 42 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZMPS ), které stanoví, že české soudy mohou přijmout pouze předběžné opatření k ochraně práv cizince a informovat o tom orgán jeho domovského státu. Teprve kdyby orgán domovského státu tohoto cizince v přiměřené době jeho poměry neupravil, učiní tak český soud podle českého práva. Úmluva, jež bude mít přednost před tímto zákonem ve smyslu jeho 2, umožní českým soudům řešit situaci dospělé osoby-cizince operativně. Článek 4 taxativně vyjmenovává věci, na něž se Úmluva nevztahuje. Podle odst. 2 se však vynětí nevztahuje na určení osoby, která je oprávněna jednat v uvedených věcech jako zástupce dospělé osoby. S ohledem na toto ustanovení si tedy např. každý stát posoudí podle svých vnitrostátních právních předpisů, zda přizná určité dospělé osobě dávky sociální péče, avšak určení zástupce dospělé osoby, jemuž budou tyto dávky vypláceny, provede už podle ustanovení Úmluvy. Podobně např. je-li dospělá osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům účastníkem dědického řízení a právo použitelné pro právní poměry dědické stanoví, že tato osoba musí být povinně zastoupena, určí se zástupce v souladu s ustanoveními Úmluvy, avšak na jiné otázky související s dědickým řízením se Úmluva nepoužije. Kapitola II Pravomoc Článek 5 stanoví jako hlavní kritérium určení mezinárodní pravomoci podle Úmluvy obvyklé bydliště dospělé osoby tj. pravomoc přijímat opatření k ochraně dospělé osoby nebo jejího majetku mají soudní nebo správní orgány smluvního státu jejího obvyklého bydliště. Pojem

6 obvyklého bydliště není Úmluvou definován. Při jeho výkladu se v mezinárodním právu a justiční i správní praxi (neboť se jedná o pojem, který je používán i jinými instrumenty) vychází z faktického stavu, tj. za obvyklé bydliště se považuje místo, kde se osoba fakticky či převážně zdržuje. V případě změny obvyklého bydliště dospělé osoby do jiného smluvního státu mají pravomoc orgány státu nového obvyklého bydliště osoby. Aplikace článku 5 Úmluvy nebude činit problémy českým soudům s ohledem na přednost Úmluvy před ustanoveními zákona č. 97/1963 Sb. ( 2 a 42). Článek 6 upravuje pravomoc orgánů smluvního státu přijímat opatření k ochraně osob, jež jsou uprchlíky, osob, které byly vysídleny v důsledku nepokojů v jejich domovském státě, a osob, jejichž obvyklé bydliště nelze zjistit. Pravomoc učinit opatření k jejich ochraně mají orgány smluvního státu, na jehož území se nacházejí. Humanitární a právní hledisko článku 6 Úmluvy je identické s právní úpravou ochrany dětí uprchlíků, dětí, jejichž bydliště nelze zjistit, a dětí, jež byly v důsledku nepokojů přemístěny do různých zemí, obsaženou v článku 6 Úmluvy o ochraně dětí. Použití jejího článku 6 umožnilo v řadě případů vhodným způsobem řešit situaci nezletilých dětí-cizinců, které byly často bez doprovodu zajištěny na území ČR. Ratifikace Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob významně doplní vnitrostátní právní rámec mezinárodní ochrany osob, které jejich nepříznivá životní situace donutila k migraci a ocitly se na území ČR. Články 7, 8 a 9 vymezují pravidla pro určení subsidiární pravomoci orgánů státu, jehož je osoba státním občanem (tyto orgány mohou přijmout opatření k ochraně osoby za určitých podmínek), pravidla pro delegaci pravomoci na orgány jiného smluvního státu z důvodu vhodnosti a pravidla pro určení pravomoci k ochraně majetku dospělé osoby na území jiného smluvního státu. Účelem právní úpravy obsažené v těchto článcích je, aby v konkrétním případě mohl být bez zbytečného prodlení identifikován příslušný orgán, který přijme opatření k ochraně osoby v jejím nejlepším zájmu, odpovídající konkrétní situaci, v níž se tato osoba nachází. Ustanovení mají rovněž usnadnit přijetí opatření k ochraně majetku dospělé osoby v jiném smluvním státě v rozsahu, v jakém jsou taková opatření slučitelná s opatřeními přijatými orgány majícími pravomoc podle článků 5 až 8 Úmluvy. Dle čl. 42 Úmluvy je třeba při ratifikaci notifikovat příslušné orgány ve smyslu čl. 8, které orgán jiného smluvního státu příslušný na základě čl. 5 a 6 může požádat o přijetí potřebných opatření, je-li to v zájmu dotčené osoby nebo jejího majetku. Dožádaný orgán nemá povinnost žádosti vyhovět. V ČR budou taková opatření přijímat okresní soudy místně příslušné dle 84 an. občanského soudního řádu. Pro přijímání žádostí by však měl být notifikován ústřední orgán, který žádost příslušnému soudu postoupí, neboť cizozemský orgán by mohl mít problém se zjištěním příslušného soudu a jeho kontaktních údajů (na tomto principu je postaven např. mechanismus předávání žádostí dle haagské úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v občanských a obchodních věcech z r. 1965). Články 10 a 11 se použijí při řešení situace dospělé osoby v naléhavých případech, kdy orgány smluvního státu, na jehož území se tato osoba nebo její majetek nachází, nemají pravomoc k přijetí opatření podle článků 5 až 9 Úmluvy. Má se tím na mysli například situace, kdy se tato osoba nachází mimo své obvyklé bydliště a musí se bezodkladně podrobit operaci ve zdravotnickém zařízení nebo v něm musí být hospitalizována např. z důvodu mozkové mrtvice. Časová prodleva do doby, než přijme opatření orgán příslušný podle článku 5 Úmluvy, by mohla vést k ohrožení života této osoby nebo ke zhoršení jejího zdravotního stavu s trvalými následky. Ustavnovení je ovšem třeba vykládat striktně. Ustanovení článků 10 a 11 stanoví, že opatření k ochraně osob nebo jejich majetku přijatá na jejich základě, mají povahu nezbytného opatření nebo výjimečného opatření a pozbudou účinnosti, jakmile

7 přijmou opatření k ochraně osoby nebo jejího majetku orgány mající pravomoc podle článků 5 až 9 Úmluvy. Tyto orgány musejí být samozřejmě informovány o přijetí nezbytných a výjimečných opatření učiněných orgány smluvního státu, jež tato opatření přijaly. Z informační povinnosti jsou vyňata nezbytná nebo výjimečná opatření týkající se osob zmíněných v článku 6 a v článku 7 odst. 1. Informační povinnost dle Úmluvy budou plnit orgány, které opatření přijaly, tj. v České republice soudy (prostřednictvím ústředního orgánu). Tímto ustanovením není dotčena oznamovací povinnost zdravotnického zařízení dle 24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s 191a občanského soudního řádu. Článek 12 umožňuje kontinuitu při zajišťování ochrany osoby. Jestliže odpadl důvod nebo se změnily okolnosti na základě kterých orgány příslušné podle článků 5 až 9 přijaly opatření k ochraně osoby, článek 12 zachovává platnost těchto opatření do doby než budou nahrazena, změněna nebo zrušena orgány příslušnými podle této Úmluvy. Takovou změnou okolností je třeba změna obvyklého bydliště osoby nebo jejího státního občanství či změna místa, kde se nachází její majetek. Kapitola III Použitelné právo Články 13 a 14 umožňují, aby orgány smluvních států, jež mají pravomoc k přijetí opatření podle ustanovení kapitoly II, obvykle použily své vlastní právo. Podmínky provádění opatření přijatého v jednom smluvním státě se řídí v jiném smluvním státě právním řádem tohoto jiného státu. Takto stanovené kolizní normy podstatně zjednodušují orgánům smluvních stran přijímání opatření k ochraně osob a jejich následné provádění - např. v situaci, kdy dotčená osoba změní svoje obvyklé bydliště, nebo jestliže zástupce dospělé osoby (bez ohledu na to, zda byl ustanoven opatřením k ochraně dospělé osoby či na základě plné moci udělené zástupci samotnou dospělou osobu) vykonává svou činnost v jiném státě, než podle jehož právního řádu zastoupení vzniklo (např. úkon zmocněné osoby je třeba schválit soudem jiného smluvního státu). Odst. 2 čl. 13 zakotvuje určitou klauzuli flexibility a umožňuje výjimečně použít či přihlédnout k právu jiného státu, k němuž má situace podstatný vztah (například v situaci, kdy je třeba učinit dispozice s majetkem osoby, který se nachází v cizině, a tyto dispozice si vyžadují schválení soudem). Články 15 a 16 obsahují kolizní normy, jež upravují existenci, rozsah, změnu a zánik plné moci udělené dospělou osobou, buď na základě smlouvy nebo jednostranným úkonem, jež má být uplatněna v případě, že tato osoba nebude schopna chránit své zájmy. Tento tzv. mandát pro případ nezpůsobilosti uděluje dospělá osoba dobrovolně a jeho výkon je vázán na splnění odkládací podmínky. Oprávnění vyplývající z mandátu mohou být rozdílná, mohou souviset s majetkem, stejně tak jako s péčí o osobu. Často je jedním z oprávnění možnost odmítnout dlouhotrvající léčbu v případě, že osoba trpí nevyléčitelnou chorobou. Smlouva nebo jednostranný právní úkon, jež zakládají vznik takového mandátu, se řídí právem státu obvyklého bydliště dospělé osoby v době sepsání smlouvy nebo provedení úkonu, jestliže nebyl výslovně a písemnou formou zvolen jiný z právních řádů taxativně uvedených v článku 15 odst. 2. Volba právního řádu umožňuje zmocniteli upravit do budoucna svou situaci, jestliže se např. jeho majetek nachází ve více státech, nebo zvolit z právních řádů uvedených v tomto článku ten, který umožňuje zmocniteli udělit mandát pro případ jeho nezpůsobilosti v budoucnu. Způsob výkonu plné moci k zastupování je podřízen právu státu, na jehož území se plná moc vykonává. Jestliže výkon plné moci nepostačuje

8 dostatečně k zajištění ochrany dospělé osoby nebo jejího majetku, může být zrušena nebo změněna na základě opatření přijatých orgánem majícím pravomoc podle Úmluvy. Při zrušení nebo změně plné moci k zastupování je třeba přihlédnout v největším možném rozsahu k právu určenému podle článku 15. Tento požadavek má opodstatnění zejména v případech, kdy stát, který rozhoduje o změně nebo zrušení plné moci, nemá ve svém právním řádu upraven institut mandátu pro případ nezpůsobilosti. Článek 17 upravuje ochranu třetí strany, která učinila právní úkon v dobré víře, že druhá osoba je oprávněna zastupovat osobu dospělého. Ustanovení tohoto článku se použije jak v případě, že zmocnění vyplývá z opatření orgánu, tak i v případě, že šlo o mandát udělený dospělou osobou (viz článek 15). Podmínkou je, že třetí osoba jednala s domnělým zástupcem dospělé osoby, a nikoliv přímo s dospělou osobou. Úkony, jejichž ochranu upravuje článek 17, se mohou týkat např. majetku dospělé osoby, souhlasu s lékařským zákrokem atd. Články 18 až 21 vymezují univerzální charakter ustanovení kapitoly III Úmluvy (použitelné právo), vylučují použití kolizních norem státu, jehož právo se v konkrétním případě použije podle ustanovení této kapitoly, umožňují uplatnění výhrady veřejného pořádku a nebrání použití tzv. imperativních norem státu, v němž se činí opatření k ochraně dospělé osoby. Rozumí se tím např. situace, kdy právo státu, v němž se musí dospělá osoba podrobit závažnému lékařskému zákroku, obligatorně vyžaduje, aby souhlas s provedením lékařského zákroku dala kromě opatrovníka nebo poručníka dospělé osoby i její osoba blízká. Ustanovení článků 18 až 21 jsou slučitelná s obdobnými ustanoveními mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána (např. Úmluva o lidských právech a biomedicíně), a ustanoveními 2 a 36 ZMPS. Kapitola IV Uznání a výkon Články 22 až 24 obsahují právní úpravu podmínek uznání opatření přijatých orgány jednoho smluvního státu na území jiného smluvního státu. V čl. 22 odst. 2 jsou taxativně vymezeny důvody, pro které nemusí být opatření uznáno (nedostatek pravomoci orgánu, jež opatření vydal, porušení procesních práv dospělé osoby v řízení o přijetí opatření, výhrada veřejného pořádku atd.). Orgán dožádaného smluvního státu je při uznávání opatření vázán skutkovými zjištěními, na jejichž základě orgán státu, v němž bylo opatření přijato, založil svoji pravomoc. K uznání se nevyžaduje zvláštní řízení, k opatření příslušný orgán pouze přihlédne jako by šlo o opatření přijaté jeho orgány. Strana, vůči níž je uznání opatření uplatňováno (např. v průběhu soudního řízení) a která s ním nesouhlasí, musí sama namítat existenci některého z důvodů neuznání uvedených v čl. 22 odst. 2. Čl. 23 nicméně umožňuje, aby o uznání či neuznání opatření přijatého v jiném smluvním státě bylo rozhodnuto ve zvláštním řízení. Smyslem takového postupu je buď vyvolat co nejdříve účinky opatření v tomto státě, nebo naopak tyto účinky vyloučit. Postup se řídí právem státu, v němž má být opatření uznáno tj. v ČR českými procesněprávní předpisy, přičemž se pro toto řízení nemusí uplatnit pravidla stanovená Úmluvou ohledně prohlášení vykonatelnosti tedy aby se jednalo o řízení jednoduché a rychlé. Tento typ řízení je již upraven i jinými instrumenty v oblasti mezinárodního práva soukromého např. nařízením Rady (ES) č. 44/2001 (tzv. Brusel I), nařízením Rady (ES) č. 2201/2001 či Úmluvou o ochraně dětí. Uplatní se pro něj 68b ZMPS a jinak ustanovení občanského soudního řádu. Články 25 až 26 stanoví, že má-li být opatření přijaté v jednom smluvním státě vykonáno v jiném smluvním státě, musí být nejprve v tomto jiném smluvním státě prohlášeno za

9 vykonatelné či registrováno pro účely výkonu rozhodnutí. Předpokládá se řízení na návrh dotčené strany. V řízení o prohlášení opatření vykonatelným či registraci opatření pro účely výkonu rozhodnutí, jakož i při výkonu opatření postupují orgány dožádaného státu podle svých procesněprávních předpisů. Prohlášení vykonatelnosti nebo registrace opatření může být orgány dožádaného státu zamítnuto z důvodů taxativně uvedených v článku 22 odst. 2. Věcný přezkum přijatého opatření při jeho uznávání, prohlášení vykonatelným, registraci či výkonu v dožádaném smluvním státě Úmluva zakazuje (článek 26). Právní úprava obsažená ve výše citovaných článcích kapitoly IV o uznání a výkonu opatření se uplatní přednostně před právní úpravou v 63 až 68 ZMPS. Pro uvedená řízení se uplatní ustanovení 68a 68c zákona č. 97/1963 Sb., čili by bylo pro přehlednost vhodné doplnit do poznámky pod čarou 6 v 68a odst. 1 cit. zákona odkaz na Úmluvu (v poznámce pod čarou 6 se nicméně jedná o demonstrativní výčet, proto doplnění není nezbytné). Kapitola V - Spolupráce Články 28 až 29 Dle článku 28 odst. 1 určí každý smluvní stát ústřední orgán, který bude pověřen plněním úkolů uložených Úmluvou. Tyto úkoly bude ústřední orgán plnit nejen ve vztahu k orgánům svého státu, ale především navenek v rámci mezinárodní spolupráce s ústředními orgány jiných smluvních států za účelem dosažení cílů Úmluvy. Hlavní role ústředních orgánů totiž spočívá v napomáhání komunikaci a usnadnění styku mezi smluvními státy při aplikaci Úmluvy (pokud bude mít např. český orgán informaci, jež by měla být předána orgánům cizozemským, obrátí se na ústřední orgán ČR, který předání zajistí prostřednictvím ústředního orgánu dotčeného státu) a zajišťování cirkulace informací mezi nimi (např. o národní legislativě a poskytovaných službách v dotčené oblasti). V dalších ustanoveních Úmluvy jsou tyto obecné požadavky konkretizovány jednotlivými dílčími úkoly. Jako ústřední orgán za ČR je pro účely Úmluvy navrhováno Ministerstvo spravedlnosti ČR, neboť Úmluva dopadá především na situace, o nichž rozhodují v ČR soudy na základě občanskoprávních předpisů. Nicméně s ohledem na charakter činnosti, kterou by dle Úmluvy měl ústřední orgán vykonávat (je mu přisouzena především role koordinační a informační spočívající v navazování kontaktů mezi orgány domovského a jiného smluvního státu a předávání zjištěných informací) ve spojitosti s oblastí působení, která vykazuje silnou průřezovost do sociální oblasti a zdravotnictví (často se bude jednat o ochranu osob umisťovaných do sociálních či zdravotnických zařízení, resp. zjišťované informace budou v mnoha případech vyplývat z dokumentace těchto zařízení), bude nezbytné, aby probíhala úzká součinnost s dotčenými rezorty (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Ministerstvo zdravotnictví). Alternativně byla zvažována možnost, aby ústředním orgánem pro účely Úmluvy byl určen Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen Úřad ), který v současné době funguje jako ústřední orgán jak podle Úmluvy o ochraně dětí, tak podle nařízení Brusel II bis. Toto řešení ovšem bylo odmítnuto s ohledem na odlišnosti cílových skupin (adresátů) předmětných nástrojů a související nutnosti rozsáhlé novelizace právních předpisů upravujících postavení a působnost Úřadu. Podle článků 31 až 37 jsou ústřední orgány výslovně pověřeny těmito úkoly:

10 - Poskytují pomoc při zjišťování pobytu dospělé osoby, která potřebuje ochranu a jeví se jako pravděpodobné, že se nachází na území konkrétního smluvního státu. Ministerstvo spravedlnosti ČR již disponuje dálkovým přístupem do informačního systému evidence obyvatel a evidence cizinců. - V případech, kdy orgán, který má pravomoc podle článků 5 až 8 Úmluvy, zvažuje umístění dospělé osoby v zařízení nebo na jiném místě, jež se nacházejí v jiném smluvním státě, je povinen to projednat s ústředním orgánem tohoto smluvního státu, anebo s jiným příslušným orgánem tohoto jiného smluvního státu (tzv. obligatorní řízení). Tato povinná konzultace svěřuje přijímajícímu státu určitou kontrolu nad rozhodováním orgánu jiného smluvního státu o umístění dospělé osoby na jeho území a možnost předjednat podmínky, za nichž k tomu může dojít (např. s ohledem na platné imigrační zákony na území přijímajícího státu či úhradu nákladů spojených s výkonem předmětného opatření). Nutností je, aby dožádaný stát měl k dispozici zprávu popisující situaci dospělé osoby a obsahující zdůvodnění opatření. Pokud by orgán přijímajícího státu s umístěním nesouhlasil, sdělí v přiměřené lhůtě svůj nesouhlas. Pokud se toto řízení neuskuteční, má to za následek možnost odepřít uznání a výkon opatření. Za ČR bude souhlas s umístěním udělovat ústřední orgán. Jelikož ovšem český právní řád nezná povinné umístění do určitého zařízení (toliko rozhodnutí o přípustnosti faktického převzetí do takového zařízení) a není možné, aby v přeshraničních případech byla poskytována vyšší součinnost orgánů veřejné moci než ve vnitrostátních případech (což ostatně ani Úmluva nevyžaduje), bude na cizozemském orgánu, resp. zejména opatrovníkovi dospělé osoby vyžadující ochranu, aby si v případě zájmu nejprve sám dojednal podmínky s příslušným zařízením, do něhož by dospělá osoba měla být umístěna. Ústřední orgán pak udělí souhlas s umístěním pouze za předpokladu splnění předepsaných podmínek. Pro usnadnění spolupráce mezi smluvními strany se dále uplatní tato pravidla: - Příslušné orgány smluvního státu mohou podporovat, buď přímo nebo prostřednictvím jiných orgánů, použití mediace nebo obdobných prostředků pro dosažení smírných řešení na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku v situacích, na které se vztahuje Úmluva. - Příslušné orgány smluvního státu mohou požádat kterýkoliv orgán v jiném smluvním státě, který má k dispozici informace významné z hlediska ochrany dospělé osoby, aby je sdělil (těmito orgány se rozumí pouze státní orgány, které mají pravomoc přijímat opatření k ochraně osob, nikoliv nevládní orgány nebo asociace či dokonce soukromé osoby). Je na dožadujícím orgánu, aby odůvodnil důležitost požadovaných informací. Dožádaný stát pak tyto informace poskytne v rozsahu, jaký připouští jeho vnitrostátní právní řád (např. právní předpisy týkající se profesní povinnosti mlčenlivosti), případné odmítnutí poskytnout požadované informaci nemusí písemně odůvodňovat. Pokud by poskytnutí informací mohlo způsobit, že život nebo majetek dotčené dospělé osoby by byly v nebezpečí nebo by byly vážně ohroženy život či osobní svoboda rodinného příslušníka dospělé osoby, nebude dožadující orgán požadovat poskytnutí informací nebo mu tyto informace dožádaný orgán neposkytne. - Příslušné orgány smluvního státu se mohou obracet na orgány jiného smluvního státu se žádostí o pomoc při provádění opatření přijatých k ochraně dospělé osoby na základě Úmluvy (dle vysvětlující zprávy to může být využito např. v situaci, kdy bude dospělá osoba umisťována do zařízení na území jiného smluvního státu, než který přijal příslušné opatření, či bude přemisťována ze zařízení na území jednoho smluvního státu do zařízení na území druhého smluvního státu).

11 - Příslušné orgány, které přijaly či zvažují přijetí opatření k ochraně dospělé osoby, mají informační povinnost vůči orgánům jiného státu, pokud zjistí, že dotčená dospělá osoba, která je vystavena vážnému nebezpečí (např. nemoc, která vyžaduje okamžité léčení, drogová závislost, vliv sekty, apod.), se do tohoto jiného státu přestěhovala či přemístila. Toto ustanovení je použitelné i ve vztazích k nesmluvnímu státu. Zjišťování a předávání potřebných informací o určité osobě či prošetření konkrétních podmínek, jakož i komunikace mezi příslušnými orgány budou probíhat přímo na bázi Úmluvy. Komunikační spojení bude obvykle přes ústřední orgány, které žádosti předají příslušným orgánům v daném státě. Limity předávání informací vyplývají jednak přímo z Úmluvy, jednak z vnitrostátních právních řádů smluvních stran. Náklady spolupráce: Příslušné orgány smluvních stran Úmluvy, jakož i jimi určené ústřední orgány, nesou samy náklady, které jim vzniknou v souvislosti s opatřeními podle této Úmluvy (jedná se o administrativní náklady, náklady spojené se zjišťováním požadovaných informací či o náklady spojené s prováděním opatření přijatého orgánem jiného smluvního státu; naopak toto ustanovení nedopadá na náklady soudního řízení včetně soudních poplatků a nákladů na advokáta). Úmluva ovšem umožňuje, aby příslušné orgány uložily přiměřené poplatky za obstarání služeb, spojené např. se zjišťováním pobytu dospělé osoby či poskytováním informací. Úmluva mimo to nebrání tomu, aby kterýkoliv smluvní stát uzavřel dohody s jedním nebo více smluvními státy Úmluvy za účelem dalšího usnadnění spolupráce podle kapitoly V a rozdělení si nákladů spojených s touto spoluprací. Jedná se o řešení, které již bylo zvoleno v mnoha jiných mezinárodních smlouvách v oblasti mezinárodní soudní spolupráce, k nimž ČR přistoupila (např. Úmluva o ochraně dětí z r či Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z r. 1980). Úprava spolupráce smluvních stran ohledně ochrany zranitelných dospělých v mnoha ohledech koresponduje se shora citovanou Úmluvou o ochraně dětí, na základě níž byl zaveden a v praxi dobře funguje mechanismus spolupráce mezi ústředními orgány v oblasti ochrany dětí. Ve vztazích mezi členskými státu EU funguje v oblasti ochrany dětí prakticky stejný mechanismus na základě nařízení Rady č. 2201/2003, o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti (tzv. Brusel II bis). Kapitola VI Všeobecná ustanovení Články 38 až 52 stanoví další požadavky na provádění Úmluvy, jež jsou převážně technického charakteru. Rozumí se jimi vystavování potvrzení nebo osvědčení osobám pověřeným ochranou dospělé osoby nebo jejího majetku (členské státy ovšem nemají povinnost takové potvrzení či osvědčení vydávat) v ČR by takové osvědčení měl vydávat ústřední orgán, ochrana osobních údajů při nakládání s nimi, osvobození listin zasílaných nebo vydaných podle Úmluvy od vyššího ověření (legalizace), zasílání oznámení depozitáři Úmluvy a Stálému úřadu Haagské konference mezinárodního práva soukromého. Dále upravují jazykový režim spolupráce ústředních orgánů a příslušných orgánů smluvních stran Úmluvy, právní situaci smluvních států Úmluvy, ve kterých platí různé právní systémy (např. USA, Kanada), řeší vztah Úmluvy a jiných mezinárodních smluv, jimiž jsou smluvní státy vázány nebo je hodlají v budoucnu sjednat, jakož i časovou působnosti Úmluvy. Ohledně jazykového režimu je zavedena povinnost opatřovat zasílaná sdělení překladem do úředního jazyka dožádaného státu, a není-li to možné, překladem do angličtiny či francouzštiny. Použití

12 jednoho z těchto jazyků lze výhradou vyloučit. Česká republika tak při ratifikaci vyloučí dle čl. 51 odst. 2 použití francouzštiny. Dle čl. 49 odst. 1 Úmluva nenahrazuje jiné mezinárodní smlouvy, jejichž stranami jsou smluvní státy a jež obsahují ustanovení o záležitostech upravených Úmluvou to se týká především bilaterálních smluv o právní pomoci, jež jsou pro Českou republiku závazné. Prohlášením lze ovšem upřednostnit použití Úmluvy. ČR by tuto možnost měla využít vždy, bude-li mít i druhý smluvní stát dané bilaterální smlouvy o toto prohlášení zájem. Proto by měla zkontaktovat jak dotčené stávající smluvní strany Úmluvy, s nimiž má uzavřenu bilaterální smlouvu upravující otázky spadající do působnosti Úmluvy (Francie, Švýcarsko), tak i dotčené nově přistupující státy. Kapitola VII Závěrečná opatření Články 53 až 59 obsahují právní úpravu otázek souvisejících s podpisem a ratifikací Úmluvy nebo přístupem k Úmluvě. Upravují režim prohlášení a výhrady, jež je možné k Úmluvě učinit. ČR nebude činit prohlášení dle čl. 55, neboť není státem s více právními systémy, ani prohlášení dle čl. 32 odst. 2, na základě něhož by o sdělení informací relevantních pro ochranu dospělé osoby bylo možné žádat pouze prostřednictvím ústředního orgánu. Využije však možnosti učinit výhradu dle čl. 51 odst. 2 v tom smyslu, že vylučuje možnost použití francouzského jazyka při zasílání sdělení českým orgánům. V posledních článcích této kapitoly je upraven vstup Úmluvy v platnost, vypovězení Úmluvy a notifikace, jež je depozitář Úmluvy povinen zasílat smluvním stranám Úmluvy. III. Soulad Úmluvy s právním řádem ČR a jejími mezinárodními závazky, legislativní dopady Úmluvy a finanční dopady Úmluvy na státní rozpočet Sjednání Úmluvy je v souladu s ústavním pořádkem ČR a obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a nedotkne se závazků vyplývajících z členství ČR v Evropské unii ani závazků ČR z jiných mezinárodních smluv, jimiž je vázána. S ohledem na zvolenou variantu ústředního orgánu nejsou vyžadovány legislativní změny v právním řádu ČR. Ustanovení Úmluvy mají převážně tzv. samovykonatelný charakter (selfexecuting rules), kdy jejich obsah je natolik určitý, že není zapotřebí jejich recepce do vnitrostátní legislativy (obdobně je tomu i u paralelní Úmluvy o ochraně dětí z r. 1996, jakož i mnoha dvoustranných smluv o právní pomoci, jimiž je ČR vázána). České soudy (tj. orgány, které budou dle české právní úpravy přijímat opatření k ochraně dospělé osoby podle Úmluvy) použijí přímo ustanovení Úmluvy, která budou mít ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR a 2 ZMPS, přednost před příslušnými ustanoveními českého právního řádu. Úmluva neukládá smluvním stranám závazek upravovat ve svých právních řádech nové instituty, ale pouze předpokládá, že budou využívat již vnitrostátně zavedených institutů. Soudy budou o doporučeném postupu informovány pomocí vnitřního právního předpisu (formou novelizace stávající Instrukce pro justiční orgány pro styk s cizinou č.j. 59/2010-MOC-J). Úmluva nebude mít dopad na platné vnitrostátní předpisy z oblasti sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění, jelikož tyto oblasti jsou z působnosti Úmluvy vyloučeny (viz článek 4 Úmluvy).

13 Nepředpokládá se významný finanční dopad provádění Úmluvy na státní rozpočet. Činnost ústředního orgánu bude moci být financována z rozpočtové kapitoly rezortu spravedlnosti, přičemž bude možno využít stávajících organizačních a personálních struktur. Nelze nicméně vyloučit, že s ohledem na počet případů bude nutno přikročit k odpovídajícímu personálnímu posílení příslušného útvaru. V současné době se ovšem předpokládá, že počet případů ročně se bude pohybovat v řádu několika jednotek, a tedy nová agenda bude na Ministerstvu spravedlnosti pokryta stávajícími pracovníky. Výhledově v návaznosti na postup ratifikace Úmluvy dalšími státy, který však není možné nyní specifikovat, se předpokládá posílení příslušného útvaru o jednoho pracovníka právníka zařazeného dle současné úpravy do 14. platové třídy. Finanční dopady na soudní aparát předpokládány nejsou. Navýšení počtu funkčních míst v dalších rezortech se rovněž nepředpokládá. Zdravotní péče poskytovaná dospělým osobám, na něž se Úmluva vztahuje, bude hrazena z jejich zdravotního pojištění nebo z jejich prostředků (spravovaných jejich poručníky či opatrovníky). Podle článku 14 Úmluvy se na provádění opatření k ochraně dospělých osob budou vztahovat vnitrostátní předpisy o zdravotním pojištění, právní předpisy EU a příslušné mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána v oblasti zdravotní péče o cizince. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu též povinnost cizince mít uzavřené zdravotní pojištění pro účely povolení pobytu na území České republiky. Obdobně se budou ve smyslu článku 14 Úmluvy řídit právní poměry při provádění opatření k ochraně dospělých osob v rezortu práce a sociálních věcí. Poskytování sociálních služeb a eventuelně další sociální péče, včetně jejich úhrady, se bude řídit právními předpisy ČR, případně právními předpisy EU a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika v této oblasti vázána. Nepředpokládá se, že provádění Úmluvy bude mít za následek zvýšení výdajů z rozpočtové kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí. Sociální služby jsou v současné době poskytovány v České republice na smluvním základě a zpravidla za úplatu. Kromě toho nelze v budoucnu reálně očekávat dramatický nárůst migrace dospělých osob, na něž se Úmluva vztahuje, do České republiky, neboť Česká republika není pro takové osoby primární cílovou zemí. Může se jednat nanejvýš o desítky osob ze států, jež Úmluvu podepíší a ratifikují, tj. převážně o dospělé osoby z členských států EU. Současně je třeba uvést, že obdobně budou moci migrovat do smluvních států Úmluvy dospělé osoby - státní občané ČR a náklady na provádění opatření k jejich ochraně ponesou tyto cizí státy. Provádění Úmluvy nebude mít dopad na podnikatelské prostředí v ČR, Úmluva nijak neomezuje poskytování zdravotní péče nebo sociálních služeb vnitrostátními podnikatelskými subjekty. Úmluva je mezinárodním smluvním dokumentem prezidentské povahy, protože se týká záležitostí, jejichž úprava je vyhrazena zákonu, v tomto případě zákonu č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů. Podle článku 49 písm. e) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je k její ratifikaci zapotřebí souhlasu obou komor Parlamentu ČR. Úmluva vstoupí pro Českou republiku v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uplynutí tří měsíců po uložení listiny o ratifikaci u depozitáře Úmluvy, jehož funkci plní Ministerstvo zahraničních věcí Nizozemského království. Návrh byl projednán v připomínkovém řízení se všemi členy vlády, s předsedou Legislativní rady vlády, s předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů a prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky s prezidentem republiky. Dále byl rovněž zaslán k informaci předsedům

14 zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu Parlamentu České republiky. Provádění Úmluvy bude náležet do působnosti ministerstev spravedlnosti, práce a sociálních věcí a zdravotnictví. Vláda schválila návrh na ratifikaci Úmluvy usnesením č. 582 ze dne 20. července V Praze dne RNDr. Petr Nečas, v.r. předseda vlády

15 TEXT VÝHRADY podle čl. 51 odst. 2 Úmluvy o mezinárodní ochraně dospělých osob, přijaté v Haagu dne 13. ledna 2000, jíž by Česká republika měla učinit v okamžiku ratifikace V souladu s čl. 56 Úmluvy Česká republika činí výhradu, již umožňuje čl. 51 odst. 2 Úmluvy, a pro překlady sdělení zasílaných ústřednímu nebo jinému orgánu České republiky vylučuje možnost použití francouzského jazyka. Pursuant to Article 56 paragraph 1 of the Convention, the Czech Republic makes the reservation provided for in Article 51 paragraph 2 and objects to the use of the French language for translations of communications sent to the Central Authority or to another authority of the Czech Republic.

16 35. ÚMLUVA O MEZINÁRODNÍ OCHRANĚ DOSPĚLÝCH OSOB (Uzavřena dne 13. ledna 2000) Signatářské státy této Úmluvy, uvažujíce o potřebě zajistit v mezinárodních situacích ochranu dospělých osob, které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy; přejíce si předcházet rozporům mezi svými právními systémy týkajícími se pravomoci soudů, použitelného práva, uznávání a výkonu opatření na ochranu dospělých osob; uvědomujíce si význam mezinárodní spolupráce pro ochranu dospělých osob; potvrzujíce, že zájem dospělého a respektování jeho důstojnosti a samostatnosti musejí být brány v úvahu v prvé řadě, se dohodly na následujícím: KAPITOLA I - PŘEDMĚT ÚMLUVY Čl Tato Úmluva se vztahuje na ochranu dospělých osob v mezinárodních situacích, které z důvodu postižení nebo nedostatečně vyvinutých schopností nedokáží chránit své zájmy. 2. Její cíle jsou: a) určit stát, jehož orgány mají pravomoc přijímat opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku; b) určit, jakého práva mají tyto orgány při výkonu své pravomoci používat; c) stanovit právo použitelné pro právní zastoupení dospělé osoby; d) zajistit uznávání a výkon těchto opatření na ochranu ve všech smluvních státech; e) zajistit mezi orgány smluvních států spolupráci nezbytnou k dosažení cílů této Úmluvy. Čl Pro účely této Úmluvy se za dospělou považuje osoba, jež dosáhla 18 let věku. 2. Úmluva se rovněž vztahuje na opatření týkající se dospělé osoby, jež v době, kdy byla taková opatření přijata, ještě nedosáhla 18 let věku. Čl. 3 Opatření uvedená v článku 1 se mohou týkat zejména: a) rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům nebo o omezení způsobilosti k právním úkonům, zavedení ochranného režimu; b) umístění dospělé osoby pod ochranu soudního nebo správního orgánu; c) opatrovnictví, poručnictví a obdobných institutů; d) jmenování a funkcí osoby nebo orgánu majících na starosti dospělou osobu nebo její majetek, zastupujících dospělou osobu nebo poskytujících takové dospělé osobě pomoc; e) umístění dospělé osoby do zařízení nebo jiného místa, kde je možno zajistit ochranu dospělé osoby; f) správy a ochrany majetku dospělé osoby nebo dispozice s ním; g) oprávnění ke konkrétnímu zásahu na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku.

17 Čl Úmluva se nevztahuje na: a) výživné; b) uzavření, prohlášení za neplatné a rozvod manželství nebo obdobného svazku, rovněž se nevztahuje na soudní rozluku; c) majetkové režimy vztahující se k manželství či obdobným svazkům; d) svěřenství nebo dědictví; e) sociální zabezpečení; f) veřejná opatření všeobecné povahy v záležitostech týkajících se zdravotnictví; g) opatření přijímaná vůči určité osobě v důsledku trestných činů spáchaných touto osobou; h) rozhodnutí o právu na azyl a imigraci; i) opatření související výlučně s veřejnou bezpečností. 2. Vynětí podle odstavce 1 se nevztahuje na určení osoby, která je oprávněna jednat v těchto věcech jako právní zástupce dospělé osoby. KAPITOLA II - PRAVOMOC Čl Soudní nebo správní orgány smluvního státu obvyklého bydliště dospělé osoby mají pravomoc přijímat opatření na ochranu této dospělé osoby nebo jejího majetku. 2. V případě změny obvyklého bydliště dospělé osoby do jiného smluvního státu, mají pravomoc orgány státu nového obvyklého bydliště dospělé osoby. Čl Vůči dospělým osobám, které jsou uprchlíky, a dospělým osobám, jež byly v důsledku nepokojů v jejich státě vysídleny, vykonávají pravomoci podle článku 5 odst. 1 orgány smluvního státu, na jehož území se tyto dospělé osoby v důsledku jejich vysídlení nacházejí. 2. Ustanovení předchozího odstavce se rovněž vztahuje na dospělé osoby, jejichž obvyklé bydliště nelze zjistit. Čl S výjimkou dospělých osob, které jsou uprchlíky, nebo dospělých osob, jež byly v důsledku nepokojů ve státě, jehož jsou státními občany, vysídleny, mají orgány smluvního státu, jehož je dospělá osoba státním občanem, pravomoc přijímat opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku, jestliže se domnívají, že mají lepší předpoklady pro posouzení zájmů této dospělé osoby, a pokud o tom předem informují orgány mající pravomoc podle článku 5 nebo článku 6 odst Tato pravomoc se neuplatní, pokud orgány mající pravomoc podle článku 5, článku 6 odst. 2, nebo podle článku 8 informovaly orgány státu, jehož je dospělá osoba státním občanem, že přijaly opatření, jež si situace vyžadovala, nebo se rozhodly, že není třeba přijímat žádná opatření, nebo že u těchto orgánů probíhá příslušné řízení. 3. Opatření přijatá podle odstavce 1 pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článku 5, článku 6 odst. 2, nebo článku 8 přijmou opatření, jež si určitá situace vyžaduje, nebo se rozhodnou, že není třeba přijímat žádná opatření. O tom budou tyto orgány informovat orgány, jež přijaly opatření v souladu s odstavcem 1.

18 Čl Jestliže se orgány smluvního státu mající pravomoc podle článku 5 nebo článku 6 domnívají, že je to v zájmu dospělé osoby, mohou ze svého vlastního podnětu nebo na žádost orgánu jiného smluvního státu, požádat orgán jednoho ze států uvedených v odstavci 2, aby přijal opatření na ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku. Žádost se může týkat všech nebo jen některých aspektů takové ochrany. 2. Smluvní státy, jejichž orgány mohou být požádány v souladu s předchozím odstavcem, jsou následující: a) stát, jehož je dospělá osoba státním občanem; b) stát předchozího obvyklého bydliště dospělé osoby; c) stát, na jehož území se nachází majetek dospělé osoby; d) stát, jehož orgány si písemnou formou zvolila dospělá osoba, aby přijaly opatření na její ochranu; e) stát obvyklého bydliště osoby blízké dospělé osobě, jež je ochotna zajistit ochranu této dospělé osoby; f) stát, na jehož území se nachází dospělá osoba, pokud jde o ochranu této dospělé osoby. 3. Pokud orgán určený podle předchozích odstavců nebude souhlasit s tím, aby na něj byla pravomoc delegována, mají nadále pravomoc orgány smluvního státu určeného podle článku 5 nebo článku 6. Čl. 9 Orgány smluvního státu, na jehož území se nachází majetek dospělé osoby, mají pravomoc přijímat opatření týkající se ochrany tohoto majetku v rozsahu, v jakém jsou taková opatření slučitelná s opatřeními přijatými orgány majícími pravomoc podle článků 5 až 8. Čl Ve všech naléhavých případech orgány smluvního státu, na jehož území se nachází dospělá osoba nebo majetek patřící této dospělé osobě, mají pravomoc přijmout nezbytná opatření na ochranu. 2. Opatření přijatá podle předchozího odstavce ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm ve smluvním státě pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článků 5 až 9 přijmou opatření, která situace vyžaduje. 3. Opatření přijatá podle odstavce 1 ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm v nesmluvním státě pozbudou účinnosti v každém smluvním státě, jakmile jsou opatření, která situace vyžadovala a jež byla přijata orgány jiného státu, v dotyčném smluvním státě uznána. 4. Orgány, jež přijaly opatření podle odstavce 1, budou, pokud to bude možné, informovat o přijatých opatřeních orgány smluvního státu obvyklého bydliště dospělé osoby. Čl Ve výjimečných případech mají orgány smluvního státu, na jehož území se nachází dospělá osoba, pravomoc přijímat dočasná opatření na ochranu této dospělé osoby, která mají územní účinnost omezenou na dotyčný stát, pokud jsou tato opatření slučitelná s opatřeními již přijatými orgány, které mají pravomoc podle článků 5 až 8, a pokud o nich byly předem informovány orgány mající pravomoc podle článku 5.

19 2. Opatření přijatá podle předchozího odstavce ohledně dospělé osoby s obvyklým bydlištěm ve smluvním státě pozbudou účinnosti, jakmile orgány mající pravomoc podle článků 5 až 8 přijaly rozhodnutí ohledně opatření na ochranu, která situace vyžaduje. Čl. 12 S výjimkou uvedenou v článku 7 odst. 3, opatření přijatá podle článků 5 až 9 zůstanou v platnosti ve svém rozsahu, i když v důsledku změny okolností odpadl důvod, který založil pravomoc, dokud orgány mající pravomoc podle Úmluvy nezměnily, nenahradily nebo nezrušily taková opatření. KAPITOLA III - POUŽITELNÉ PRÁVO Čl Při výkonu pravomoci podle ustanovení kapitoly II použijí orgány smluvních států své vlastní právo. 2. Pokud to však ochrana dospělé osoby nebo jejího majetku vyžaduje, mohou výjimečně použít nebo přihlédnout k právu jiného státu, k němuž má daná situace podstatný vztah. Čl. 14 Pokud se opatření přijaté v jednom smluvním státě provádí v jiném smluvním státě, podmínky jeho provádění se řídí právem tohoto jiného státu. Čl Existence, rozsah, změna a zánik plné moci k zastupování udělené dospělou osobou, buď na základě smlouvy nebo jednostranným úkonem, jež má být uplatněna v případě, že tato dospělá osoba nebude schopna chránit své zájmy, se řídí právem státu obvyklého bydliště dospělé osoby v době sepsání smlouvy nebo provedení úkonu, pokud nebyl v písemné formě výslovně zvolen jeden z právních řádů uvedených v odstavci Státy, jejichž právní řád lze zvolit, jsou: a) stát, jehož je dospělá osoba státním občanem; b) stát předchozího obvyklého bydliště dospělé osoby; c) ve vztahu k majetku dospělé osoby stát, v němž se nachází tento majetek. 3. Způsob výkonu plné moci k zastupování se řídí právem státu, v němž se tato plná moc vykonává. Čl. 16 Pokud není plná moc k zastupování uvedená v článku 15 vykonávána způsobem, který by dostatečně zajistil ochranu dospělé osoby nebo jejího majetku, může být tato plná moc zrušena nebo změněna na základě opatření přijatých orgánem majícím pravomoc podle této Úmluvy. Bude-li taková plná moc k zastupování zrušena nebo změněna, je třeba přihlédnout v co možná největším rozsahu k právu určenému podle článku 15.