Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra trestního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST V PRÁVNÍ ÚPRAVĚ ČESKÉ REPUBLIKY A USA KOMPARATIVNÍ POHLED Lukáš Bábík 2014/2015

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Okolnosti vylučující protiprávnost v právní úpravě České republiky a USA komparativní pohled zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. V Ratíškovicích dne

3 Poděkování Tímto bych rád poděkoval své vedoucí diplomové práce, doc. JUDr. Věře Kalvodové, Dr., za poskytnutí cenných rad a připomínek k práci. Současně patří poděkování mé rodině a nejbližším přátelům, za jejich podporu a motivaci po celou dobu mého studia. 2

4 Anotace Tato diplomová práce je zaměřena na komparativní pohled okolností vylučujících protiprávnost trestných činů z hlediska české a americké právní úpravy s důrazem na instituty krajní nouze a nutná obrana. Autor v rámci dané problematiky podrobil jednotlivé právní řády důsledné analýze a zjištěné poznatky porovnal užitím komparativní metody. Autor v závěrečné části ze získaných informací navrhl pro českou právní úpravu náměty de lege ferenda, jež by mohly v rámci dané problematiky sloužit ke zdokonalení české právní úpravy. Abstrakt This diploma thesis is focused on comparative view of circumstances excluding illegality in czech and U.S. criminal law, with emphasis on necessity and self-defense. Within the issue, author subjected both legal systems with consistent analysis and compared identified findings, using comparative method. In final part of the diploma thesis, author suggested for czech law de lege ferenda proposals, which could be used for improvement of czech penal laws. Klíčová slova Okolnosti vylučující protiprávnost trestný činů, nutná obrana, krajní nouze, svolení poškozeného, komparace, právo Spojených Států Amerických, trestní právo, návrhy de lege ferenda Key words Circumstances excluding illegality, justification defense, self-defense, necessity, consent as a justification defense, comparison, law of the United States of America, criminal law, de lege ferenda proposals 3

5 OBSAH 1. Úvod Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v českém právním řádu Krajní nouze Obecně ke krajní nouzi Nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním právem Podmínka subsidiarity Požadavek proporcionality Povinnost určitých osob nebezpečí snášet Putativní krajní nouze a exces z krajní nouze Nutná obrana Obecně k nutné obraně Útok přímo hrozící Protiprávnost útoku Přiměřenost nutné obrany Exces z nutné obrany Svolení poškozeného Přípustné riziko Oprávněné použití zbraně Okolnosti vylučující protiprávnost v zákoně výslovně neuvedené Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA Obecně k právnímu řádu v USA Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v USA Necessity krajní nouze Obecně ke krajní nouzi Výklad pojmu přímo hrozícího nebezpečí Další podmínky krajní nouze Self-defense - nutná obrana Obecně k nutné obraně

6 Přímo hrozící protiprávní útok a posuzování jeho reálnosti Meze obranného jednání, užití smrtelné síly a povinnost k útěku Pomoc v obraně, obrana domova, majetku Souhlas, jako okolnost vylučující protiprávnost Výkon a vynucování práv Komparace okolností vylučujících protiprávnost trestných činů v rámci analyzovaných právních úprav Obecné rozdíly Komparace krajní nouze Komparace nutné obrany Komparace ostatních okolností vylučujících protiprávnost Komparace souhlasu poškozeného a přípustného rizika Komparace oprávněného užití zbraně a výkonu práva Návrh na úpravu okolností vylučujících protiprávnost trestných činů de lege ferenda Krajní nouze Nutná obrana Návrhy de lege ferenda na úpravu ostatních okolností vylučujících protiprávnost trestných činů Závěr

7 1. Úvod Okolnosti vylučující protiprávnost je institut, který se v různých podobách vyskytuje v rámci většiny právních řádů po celém světě. Je možno ho nalézt jak v oblastech práva trestního, občanského tak i správního. Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů (dále už jen OVP ) mají povahu jistého materiálního korektivu, kdy stanovují, které jednání, za normálních okolností označeno jako trestné, má takový charakter, pro který ho za trestné nelze považovat. OVP trestných činů slouží především k ochraně zájmů, či skutků, které jsou společností tolerovány, vyžadovány. OVP jsou instituty probírané jak odbornou veřejností, tak i veřejností neodbornou. Každý má možnost z médií slyšet případy, kdy došlo k situaci, která mohla být z hlediska trestního práva kvalifikována jako nutná obrana, či krajní nouze. Často se v těchto případech může stát, že právní řešení problému nemusí být v souladu s všeobecným morálním povědomím. Právní vědomí ohledně této problematiky je dle mého názoru poměrně nízké, i přestože právě tato oblast trestního práva by měla být známa široké veřejnosti už z toho důvodu, že právě teoretická znalost těchto institutů pak může mít velkou hodnotu např. při jednání v nutné obraně, kdy obránce musí mít perfektní znalost o tom, pokud ještě jeho jednání může být kvalifikováno jako nutná obrana v mezích zákona a kdy už se bude jednat o exces z nutné obrany. Kromě samotného rozboru právní úpravy aktuálně účinné v České republice jsem se rozhodl také pro její komparaci s jiným právním řádem. Při výběru konkrétního právního řádu, se kterým komparaci provedu, jsem se rozhodoval na základě atraktivnosti daného právního řádu z hlediska dané problematiky. Pro právní řád Spojených států amerických jsem se rozhodl právě z důvodu, že na instituty chránící autonomii jedince, jako například sebeobrana, je kladen velký důraz a z informací, ke kterým se lze běžně dostat, je možno usoudit, že jsou zde tyto instituty nakloněny spíše ve 6

8 prospěch toho, kdo v obraně jedná. Touto prací se tedy pokusím mimo-jiné zjistit, na kolik jsou tato tvrzení pravdivá a na kolik je dané řešení vhodné. V neposlední řadě jsem také chtěl svou práci odlišit od jiných prací, zabývajícími se OVP. Dle mých informací doposud žádná podrobnější komparace české právní úpravy této problematiky s americkou provedena nebyla. Celou práci budu mít rozdělenou na tři části. V první části práce představím a důkladně rozeberu jednotlivé instituty dle českého právního řádu, kdy největší pozornost budu věnovat institutům v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku (dále už jen trestní zákoník ) výslovně uvedeným v 28-32, s hlavním důrazem na krajní nouzi a nutnou obranu, nicméně neopomenu zmínit ani OVP v trestním zákoníku výslovně neuvedené. Pro rozbor a analýzu jednotlivých institutů budou využity nejrůznější prameny, jako jsou komentáře, učebnice, související judikaturu i odborné články zaměřující se na danou tématiku. Rozhodl jsem se vypustit jakýkoliv exkurz do vývoje OVP v Českých zemích, jsem toho názoru, že na dané téma již bylo v nejrůznějších pracích napsáno mnoho a v této práci pro tuto materii prostor nebude. V druhé části rozeberu právní úpravu OVP ve Spojených Státech Amerických (dále už jen USA ). Považuji za naprosto nezbytné provést úvodem co možná nejstručnější přehled základů samotného právního systému USA, protože bez informací zde uvedených, by pro čtenáře neerudovaného v právním systému USA, byl rozbor samotných OVP matoucí a neúplný. V rámci této části rozeberu jednotlivé instituty OVP v USA, tak jak se jimi zabývá tamější nauka. Jelikož se na území USA v důsledku federálního státního zřízení vyskytuje zkoumaná problematika v mnoha různých podobách, budu vycházet především ze základních principů, na nichž tato problematika v USA stojí a také z modelového trestního zákoníku. V této části budu čerpat z několika publikací zaměřených na oblast trestního práva v USA doplněnou o judikaturu tamějších soudů. V závěrečné části pak budu hodnotit zjištěné poznatky z jednotlivých právních úprav. Srovnám instituty, které budu 7

9 moci proti sobě postavit v přímé komparaci a u těch, u kterých to možné není, uvedu proč tomu tak je. Úplným závěrem práce se pokusím ze získaných poznatků doporučit ideální úpravu de lege ferenda. Jsem si vědom skutečnosti, že právní systém v USA a samotné OVP fungují na zcela jiném principu než je tomu u nás. Konkrétní komparace jednotlivých institutů v některých případech ani nebude zcela možná. Nicméně i tak dle mého názoru stojí za to, se o to pokusit, zjistit jak si v rámci uvedené problematiky stojí kontinentální právní systém proti angloamerickému a který model je v daném prostředí vhodný více či méně. 8

10 2. Okolnosti vylučující protiprávnost trestných činů v českém právním řádu Pro absolutní pochopení samotného pojmu OVP dle současné právní úpravy je nutno vymezit vůbec pojem trestného činu a trestní odpovědnosti. Trestný čin, jak jej chápe trestní zákoník, charakterizuje trestný čin jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V zásadě je nutno tedy splnit dvě podmínky, pro kvalifikaci daného jednání jako trestného, a sice protiprávnost a naplnění typových znaků skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Mezi typové znaky skutkové podstaty trestného činu zařazuje současná právní teorie objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku trestného činu. Každý z těchto znaků obsahuje znaky obligatorní a některé i fakultativní. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu stačí, jsou-li v jednání pachatele trestného činu spatřeny všechny obligatorní znaky skutkové podstaty. Tyto existují u každé skutkové podstaty bez výjimky, naproti tomu fakultativní znaky trestného činu obsahují pouze některé skutkové podstaty a jejich význam spočívá v tom, že mimo obligatorní znaky trestného činu, které musí být splněny pokaždé, přibývají další speciální požadavky k naplnění skutkové podstaty. 1 V zásadě je tedy možno říci, že jsou-li naplněny výše zmíněné požadavky, je možno dané jednání klasifikovat jako trestné, postižitelné sankcemi trestního práva. Většina právních řádů po celém světě, českého nevyjímaje, však zná instituty, nazývané také jako OVP. Tyto okolnosti způsobují, že jednání, které jinak splňuje všechny podmínky k tomu, aby bylo kvalifikováno jako trestný čin, obsahuje jisté elementy, které dané jednání zbavují společensky nebezpečného charakteru a jsou nazývány OVP. Pokud 1 JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné. 4. vyd. Praha: Nakladatelství Leges, 2014, s

11 jakékoliv jednání obsahuje OVP, je na takové jednání od počátku, tedy ex tunc pohlíženo jako beztrestné. 2 Skutečnost, proč jsou některé činy jinak trestné zbaveny trestní odpovědnosti, jsou zřejmé. Je nutno si uvědomit, že nedílnou součástí každého trestného činu nejsou jen znaky formální, tedy uvedené ve skutkové podstatě daného trestného činu, ale také znaky materiální, které lze definovat jako společenskou nebezpečnost. Je v ní vyjádřena sociálně-politická podstata trestného činu a je důsledkem a zároveň vysvětlením, proč je dané jednání označeno jako trestné. Pokud je však čin jinak trestný spáchán za OVP, pak dané jednání postrádá právě znak společenské nebezpečnosti. Ať už by byl čin jinak trestný spáchán za podmínek např. krajní nouze nebo nutné obrany, není považován za společensky nebezpečný, kdy dokonce ve většině případů je takové jednání žádoucí a společensky vítané. 3 Trestní zákoník ve své obecné části v upravuje tyto OVP krajní nouzi, nutnou obranu, svolení poškozeného, přípustné riziko a oprávněné použití zbraně. Charakter těchto ustanovení je zřejmý, zatímco skutkové podstaty trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku označují, které jednání je nutno považovat za trestné, těchto pět ustanovení obecné části naopak stanovuje, které jednání, je nutno považovat za společensky dovolené a vylučující protiprávnost. Další OVP lze nalézt také ve zvláštní části, např. ustanovení 363 o beztrestnosti agenta, neoznámení trestného činu podle 368 odst. 3, beztrestnost pachatele podle 367 odst. 2, nebo neoznámení trestného činu podle 368 odst. Tento výčet OVPTČ stanovený v trestním zákoníku však není rozhodně konečný. Pro interpretaci situací, kdy je možno aplikovat OVPTČ, je přípustná analogii in bonam partem, tedy ve prospěch pachatele. Jednou ze zásad trestního práva je zákaz analogie k tíži pachatele, avšak pokud budeme 2 KRATOCHVÍL, Vladimír a kol. Kurs trestního práva. 1. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s SOLNAŘ, Vladimír a kol. Systém českého trestního práva. 1. Vyd. Praha: Nakladatelství Novatrix, 2009, s

12 analogicky rozšiřovat OVP, pak se o analogii k tíži pachatele nejedná. Právní teorie uvádí další OVP, které budou zmíněny v rámci samostatné kapitoly. 4 Důležitou skutečností, ospravedlňující jednání pachatele činu jinak trestného za podmínek OVPTČ, je jeho subjektivní vnímání dané situace. Pokud si je pachatel vědom okolností, za kterých páchá čin jinak trestný, pak je jeho jednání beztrestné. Pokud však nastane situace, kdy páchá trestný čin, za OVP, aniž by o nich věděl, trestní odpovědnosti ho to zcela nezbavuje. Z charakteru takového jednání je vyloučeno, aby byl takový skutek kvalifikován jako úmyslný trestný čin, nelze však vyloučit zavinění z nedbalosti. Je třeba si uvědomit, že důsledky OVP mají v zásadě účinky nejen co do sféry trestního práva, ale platí v rámci celého právního řádu. Krajní nouze a nutná obrana jsou instituty, které zná také přestupkový zákon a v neposlední řadě také nový občanský zákoník. Je však nutno poznamenat, že zatímco trestní právo a přestupkové právo, jakožto součást práva správního, si jsou svým charakterem velmi blízké, tedy i OVP mají zpravidla stejné účinky, právo občanské a právo trestní jsou rozdílné. V případě OVP, se tento rozdíl projevuje v rozdílné dikci zákonných ustanovení týkajících se krajní nouze, kdy některé jednání, které dle trestního zákoníku zbavuje pachatele trestní odpovědnosti, ho nezbavuje odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a naopak. 5 Naopak některé jednání, které trestní zákoník bude považovat za trestné, může občanský zákoník považovat za dovolené. 6 4 ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník: komentář. I, Vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012, s. 386,387 5 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s. 386,387 6 Viz Zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 11

13 2.1. Krajní nouze Obecně ke krajní nouzi Krajní nouze je v trestním zákoníku upravena v 28 odst. 1 tak, že je stanoveno, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Odstavec druhý dále specifikuje situace, kdy se o krajní nouzi nejedná. K činu v krajní nouzi je oprávněn zásadně každý, čili nemusí se přímo jednat o osobu, které nebezpečí hrozí, nýbrž v krajní nouzi může jednat i ten, jehož zájmy ohroženy nejsou, tato situace se nazývá pomoc v krajní nouzi. Obecně se o krajní nouzi dá říct, že je to nejobecnější ze všech OVP v našem právním řádu vůbec. Jsou-li naplněny znaky krajní nouze, je vyloučeno, aby dané jednání bylo označeno jako trestné. Je dokonce vyloučeno, aby se na jednání, které splnilo podmínky krajní nouze, aplikovaly správní předpisy práva přestupkového s odůvodněním, že došlo pouze ke snížení společenské nebezpečnosti. 7 Podstata krajní nouze spočívá v ochraně zájmu chráněného trestním zákonem na úkor chráněného zájmu jiného. Tento zájem může být jak stejného druhu, tak i zcela rozdílného. V případě krajní nouze tedy dochází ke střetu zájmů chráněných trestním zákonem. Tyto zájmy nejsou v účinné právní úpravě výslovně uvedeny v žádném konkrétním ustanovení, nicméně lze je snadno interpretovat z ustanovení zvláštní části, kdy je zcela zřejmé, jaké zájmy trestní zákon chrání. Namátkou mohu vyjmenovat ochranu zdraví, tělesnou i psychickou integritu člověka, ochranu majetku, státu a další. 8 Konflikt těchto zájmů je řešen stanovením přísných podmínek, za nichž lze aplikovat institut krajní nouze. Takové řešení zvolil zákonodárce z důvodu, že vzniklé nebezpečí nelze přímo přičíst útočníkovi, jako je tomu např. u nutné obrany, kde jsou podmínky pro jednání v nutné obraně podstatně shovívavější. V případě krajní nouze je naopak dotčen chráněný zájem třetích osob, kdy tyto 7 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne , sp. zn. 7 Tz 25/79 8 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 391,392 12

14 jsou často uvedeny v danou situaci nezávisle na své vůli. 9 Pro jednání v krajní nouzi je nutno splnit následující podmínky Přímo hrozící nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem, nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak, následek není zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil a nejedná se o situaci, kdy je pachatel povinen nebezpečí snášet Nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním právem Jedním ze základních požadavků pro kvalifikování jednání jako jednání v krajní nouzi je nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním právem. Tato podmínka je zakotvena v 28 odst. 1 trestního zákoníku. Samotnou formulaci lze rozčlenit na tři části, a to na nebezpečí, přímo hrozící a zájem chráněný trestním právem. Co se týče nebezpečí ve smyslu výše zmíněného ustanovení, tak ho můžeme chápat jako stav, kdy hrozí porucha zájmu chráněnému trestním právem. V zásadě je pro splnění podmínek krajní nouze bezpředmětný původ tohoto nebezpečí, kdy může být vyvolán jak člověkem, tak i zvířetem, přírodní silou apod. Pojem nebezpečí však nelze chápat absolutně. Pokud je toto nebezpečí vyvoláno úmyslným jednáním osoby, která je ohrožena (osoba rozdráždí psa za účelem jeho usmrcení v krajní nouzi), pak se logicky o krajní nouzi nejedná, naopak toto jednání fakticky splňuje podmínky přípravy trestného činu. Oproti výše uvedenému případu, kdy nebezpečí bylo ohroženým vyvoláno záměrně za účelem spáchání trestného činu, existují případy, kdy pachatel činu jinak trestného se uvede v nebezpečí vlastní nedbalostí nedopatřením zapálí dům a ohrozí tím jak cizí majetek, tak i svůj život. 10 V tomto případě je jednání v krajní nouzi dovoleno, dotyčného to však nemůže zbavit případné trestní odpovědnosti za původně spáchaný nedbalostní trestný čin. 9 KRATOCHVÍL, op. cit., s KRATOCHVÍL, op. cit., s

15 Někdy také může nastat situace, kdy nebezpečí je vyvoláno útokem člověka. V daném případě nám splývá možnost užití nutné obrany i krajní nouze. 11 Pro rozbor takové situace je ideální uvést příklad z praxe, kdy si lze představit přepadení obsluhy u benzínové pumpy za účelem získání hotovosti z pokladny. Obsluha má v zásadě jak možnost užít institutu nutné obrany a tedy pokusit se útočníkovi vzepřít a přiměřeným způsobem útok odrazit, nebo má možnost v krajní nouzi vydat útočníkovi hotovost. V této situaci lze rozpoznat, že nebezpečí hrozilo jak obsluze, tak i hotovosti uložené v pokladně, tedy zde byl zájem třetí osoby. Pokud by se obsluha rozhodla zakročit proti útočníkovi sama, nemohla by se na danou situaci aplikovat krajní nouze, protože by v tomto případě obsluha vystavila nebezpečí vlastní tělesnou integritu. Pokud by se však obsluha rozhodla vydat svěřené peníze a byly by splněny všechny potřebné podmínky, jednala by v mezích krajní nouze. Nebezpečí, výše specifikované, musí hrozit zájmu chráněnému trestním právem přímo. Tento pojem je nutno chápat tak, že nebezpečí musí hrozit přímo, aktuálně a bezprostředně, nebo jsou splněny všechny okolnosti k tomu, aby takové nebezpečí vzniklo, kdy jediné na čem vznik nebezpečí závisí, je už pouhá shoda náhod, nezávislá na lidské vůli. 12 Může se jednat o památný strom, prasklý po bouřce, kdy skutečnost, zdali se tento strom rozlomí a spadne na dům stojící vedle něj, závisí na pouhé shodě okolností. Majitel tohoto domu, ale i jiná osoba (pomoc v krajní nouzi), by měli možnost takový strom pokácet i bez příslušného povolení, aby zabránili škodě na majetku, přestože za normálních okolností je takové jednání trestné podle 301 trestního zákoníku. Dalším znakem, který je nutno splnit, je skutečnost, že nebezpečí přímo hrozí zájmu chráněnému trestním právem. Je zde podstatná skutečnost, že jednání v krajní nouzi nemůže směřovat k ochraně zájmům, které jsou sice 11 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne , sp. zn. 7 Tz 9/87 12 KRATOCHVÍL, op. cit., s

16 chráněny v rámci celého právního řádu, ale v rámci trestního práva jako celku chráněn není. Zájem chráněný trestním právem není v trestním zákoníku výslovně nikde definován žádným ustanovením. V zákoně č. 140/1961 Sb., trestním zákoně platném do 1. ledna 2010 byl tento výčet zájmů souhrnně uveden hned v 1, kdy jsou zde stanoveny tzv. rodové objekty trestných činů, které jsou dále individualizovány pomocí interpretace jednotlivých ustanovení ve zvláštní části. 13 Podobné znění v novém trestním zákoníku nenajdeme, jejich výčet však lze vyvodit ze zvláštní části, podle jednotlivých hlav. Tyto hlavy sdružují skutkové podstaty, které chrání určitý zájem, ať už je to zájem na ochraně osob, státu, životnímu prostředí atd. Výčet zájmů, chráněných trestním zákoníkem tedy není možno taxativně určit, z jednotlivých ustanovení zvláštní části můžeme dedukovat, které zájmy chráněny jsou a které nikoliv Podmínka subsidiarity Podmínka tzv. subsidiarity krajní nouze je formulována v 28 odst. 2. Spočívá v tezi, že jednání v krajní nouzi, je dovolené pouze v tom případě, nešlo-li odvrátit nebezpečí jinak. Je zřejmé, že osoba, která v krajní nouzi odvrací nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, tak činí pouze porušením jiného zájmu chráněného trestním zákonem. Pokud by tomu tak nebylo a osoba jednající v krajní nouzi by neporušila žádný zájem chráněný trestním zákonem, logicky by o krajní nouzi nemohlo jít, jelikož by vůbec nešlo o jednání, které trestní zákon označuje jako trestné. Dotyčná osoba je tedy povinna, pokud existuje reálná možnost, nebezpečí odvrátit jinak, tedy způsobem, který trestní zákon neoznačuje jako nedovolený. Pokud dotyčný tuto možnost nemá, pak může odvrátit nebezpečí porušením jiného chráněného zájmu. 13 SOLNAŘ, op. cit. s ŠÁMAL, Komentář, op. cit

17 Ohledně otázky subsidiarity však nepanuje všeobecný konsensus. V zásadě existují dvě roviny názorů, jakým způsobem by měla být subsidiarita chápána. Ten hlavní a všeobecně převládající názor, je takový, že osoba jednající v krajní nouzi splní podmínku subsidiarity vždy, pokud se jednoznačně neprokáže, že nebezpečí, které hrozilo chráněnému zájmu, nešlo za daných okolností jinak. Samotný způsob odvrácení však není podstatný, pokud je splněna podmínky proporcionality. 15 Existují však názory, které zastávají tezi, že v rámci subsidiarity je osoba jednající v krajní nouzi vybrat mezi různými možnostmi (pokud jsou jí k dispozici) tu co možná nejšetrnější k jinému zájmu chráněnému trestním zákonem. Jako příklad lze uvést situace, kdy horský turista zabloudí ve vánici na horách a hrozí mu umrznutí. Pokud najde horskou chatu, kde se může schovat, měl by volit co nejšetrnější způsob vniknutí dovnitř, tedy pokud je možnost se dovnitř dostat menším sklepním oknem, musí, aby splnil podmínku subsidiarity rozbít toto okno, místo rozbití dveří. 16 Pro splnění podmínky subsidiarity dle převládajícího názoru by nemuselo být bráno v potaz, jaký způsob vniknutí by byl zvolen, pokud zde nebyla jiná možnost jak odvrátit nebezpečí (v našem případě zachránit život), je bezpředmětné v rámci podmínky subsidiarity uvažovat nad možnostmi, které dotyčná osoba má. Daný spor je možno dle mého názoru vyřešit pouze extenzivním výkladem samotného ustanovení, kdy je stanoveno, že podmínka subsidiarity je naplněna, pokud nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Pokud samotnou dikci, ze které odvozujeme podmínku subsidiarity, podrobíme interpretaci v rámci celého ustanovení zakotvující krajní nouzi, pak je nutno vzít v potaz samotný účel krajní nouze. Tímto účelem je odvrácení nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, kdy následek tímto jednáním způsobený nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který původně hrozil. Pokud by se v rámci krajní nouze hodnotil ještě způsob 15 ŠÁMAL, Komentář, op. cit JELÍNEK, op. cit., s

18 odvrácení nebezpečí, jako je tomu například u nutné obrany, stalo by se splnění podmínek krajní nouze ještě obtížnější a konečný výsledek by působil značně kontraproduktivně. Je nutno si uvědomit, že osoba jednající v krajní nouzi je často pod psychickým a časovým tlakem, kdy se musí rozhodnout často ve zlomcích vteřiny a pokud by se v rámci krajní nouze začal přezkoumávat i způsob jednání, byly by kladeny neúměrné požadavky na osoby v krajní nouzi jednající Požadavek proporcionality Aby jednání mohlo být kvalifikováno jako jednání v krajní nouzi, musí být splněn požadavek proporcionality. Této podmínky jsem se lehce dotkl již v předchozích subkapitolách, nyní tuto podmínku rozeberu detailně. Trestní zákoník v 28 odst. 2 stanovuje, že následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. V podstatě se zde opět dotýkáme zájmů chráněných trestním zákonem, kdy osoba jednající v krajní nouzi musí zvážit, zda svým činem, kterým bude odvracet nebezpečí přímo hrozící, nezpůsobí škodu zřejmě stejně závažnou, nebo větší, než která původně hrozila. Pokud osoba v krajní nouzi jednající zvažuje hodnotu dvou zájmů stejného charakteru (zabiju druhého, abych si zachránil život), pak lze celkem snadno dovodit, jestli zájem obětovaný bude zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější. Komplikovanější a nejspíš i častější situace ovšem nastává, kdy se dostávají do střetu rozdílné chráněné zájmy a je nutno vybrat, který z nich má v dané chvíli vyšší hodnotu. Lze usoudit, že i v případě, kdy bude ohrožen zájem na ochranu života či zdraví, což je zájem všeobecně přijímán jako nejvýše chráněný, pak nelze automaticky stanovit, že nebude jednat v krajní nouzi ten, kdo se například dopustí ublížení na zdraví za účelem odvrácení škody velkého rozsahu na majetku. Stejně tak nelze říci, zdali mají přednost 17

19 zájmy individuální nebo kolektivní. 17 Při samotném posuzování situace, zda následek splnil podmínku proporcionality, je nutno zvážit jak subjektivní tak objektivní stránku věci. Tedy jak skutečně vzniklý následek učiněný v důsledku jednání v krajní nouzi, tak i jeho psychický stav v dané situaci. Jedná se o interpretaci pojmu zřejmě v dikci zákonného ustanovení. 18 Toto řešení, ač všeobecně považováno za správné, může čelit argumentu, kdy výraz zřejmě, by dle mého názoru mohl v rámci gramatického výkladu být vykládán jako jistý regulativ přísnosti hodnocení následků, tedy aby nedocházelo k příliš striktním požadavkům na tyto následky. Nutno však připomenout, že v rámci výkladu teologického, kdy vezmeme v potaz samotný účel celého ustanovení krajní nouze, pak hodnocení ze subjektivní strany je v tomto případě nezbytné. Ostatně podobně se vyjádřily soudy také ve své judikatuře Povinnost určitých osob nebezpečí snášet V rekodifikaci trestního zákoníku z roku 2010 byla nově zavedena podmínka krajní nouze, která absentovala v zákoně č. 140/1961 trestní zákon, a sice povinnost určitých osob nebezpečí snášet. Tuto povinnost osobám implicitně přiznával i starý trestní zákon, zde však byla tato povinnost dovozována pouze rozšířenou interpretací a judikaturou. Proto bylo nejvýše vhodné tuto povinnost zakotvit v zákonném ustanovení explicitně. Význam je zřejmý, bez tohoto ustanovení by mohlo dojít k situacím, že osoby, které se vystavují nebezpečí již z povahy výkonu svého povolání, by mohly odmítnout jednotlivé úkony provést s poukazem na jednání v krajní nouzi, kdy v určitých situacích musí nasazovat vlastní život pro záchranu druhých. Může se jednat o policisty, hasiče apod. Je nejvýše zřejmé, že povinnost snášet nebezpečí nelze 17 JELÍNEK, op. cit. s. 262, Srovnej ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 394 a KRATOCHVÍL, op. cit Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne , sp. zn. 3 Tz 54/71 18

20 chápat absolutně. Nelze například nutit lékaře, aby ošetřoval pacienta trpícího nevyléčitelnou nakažlivou chorobou bez ochranných pomůcek, stejně tak nelze požadovat po hasičích, aby se vydali do trosek hořícího domu, jehož statika je tak vážně narušena, že každým okamžikem hrozí zřícení Putativní krajní nouze a exces z krajní nouze Putativní krajní nouzí rozumíme situaci, kdy dojde ke splnění všech podmínek krajní nouze až na tu základní, a sice reálnost nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem. Pokud tedy nebezpečí hrozí pouze subjektivně, tedy z pohledu osoby jednající v krajní nouzi, avšak objektivně takové nebezpečí reálné není, splňuje dané jednání podmínky putativní krajní nouze. Je otázkou, jak se s danou situací právně vypořádat. Je zřejmé, že pokud jedná osoba v krajní nouzi, pak obětuje zájem chráněný trestním zákonem ve prospěch zájmu hodnotnějšího. V našem případě však druhý, hodnotnější zájem chybí a tedy můžeme celkem správně presumovat, že v daném případě nic nebrání tomu, aby byl pachatel plně trestně odpovědný. Celou věc ovšem nelze brát čistě objektivním pohledem, naopak je nutno vzít v potaz subjektivní stránku trestného činu, tedy zavinění. Pachatel neměl v úmyslu spáchat trestný čin, zájem ohrozil pouze s cílem ochránit zájem hodnotnější, a tedy je vyloučeno, aby mu byly přičteny trestné činy, u nichž je předpokladem úmyslné jednání, naopak u nedbalostních trestných činů odpovědnost pachatele vyloučena není. 21 Excesem z krajní nouze pak rozumíme případ, kdy nejsou zcela splněny podmínky krajní nouze, avšak jednání naplnilo většinu znaků, které jsou pro krajní nouzi požadovány. V těchto případech, kdy nejsou zcela splněny podmínky krajní nouze, se uplatňuje institut polehčující okolnosti, dle 41 písm. G). V případě excesu z krajní nouze není podstatné, zdali to byl exces 20 JELÍNEK, op. cit. s ŠÁMAL, Komentář, op. cit., s

21 z proporcionality, subsidiarity, dotyčný byl povinen nebezpečí snášet, nebo nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem nehrozilo přímo, nebo naopak už byl zájem mimo nebezpečí. V každém z těchto případů je nutno brát v potaz konkrétní překročení podmínek v dané situaci, její závažnost a nakolik byl exces markantní, což by měly aplikující orgány vzít v potaz při určování druhu a výše trestu Nutná obrana Obecně k nutné obraně Nutnou obranou obecně rozumíme situaci, kdy je odvracen útok na zájmy chráněné trestním zákonem způsobem, který by sám o sobě zakládal trestní odpovědnost, avšak v kontextu předchozího útoku je dané jednání beztrestné. V České republice je problematika nutné obrany, jako OVP upravena v 29 trestního zákoníku. Platná úprava stanovuje, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Odstavec druhý pak upravuje dovolený způsob, kdy je uvedeno, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Jak vyplývá z výše uvedeného, nutná obrana upravuje kolizi zájmů, tedy na jednu stranu zájem na ochranu zdraví, svobody, či jiných zájmů na straně útočníka a stejných zájmů na straně obránce. Subjekt práva, který v rámci nutné obrany vystupuje v pozici útočníka a bude v důsledku obranného jednání zraněn, by za normální situace byl chráněn normami trestního práva, avšak pokud k újmě dojde v důsledku v mezích užité obrany ze strany obránce, nebude z pozice trestního práva chráněn. Je nutno stanovit, že zákon v rámci dikce ustanovení nutné obrany upřednostňuje práva obránce před právy útočníka. Toto vymezení má své opodstatnění z hlediska prevence a celkové bezpečnosti osob, kdy bezpečnostní orgány, které mají zákonem stanovenou povinnost chránit osoby, nemohou být přítomny všude a v těchto 20

22 případech je právě nutná obrana jedním z žádoucích institutů jak zabezpečit veřejný pořádek a jak chránit zájmy chráněné trestním zákonem. Je nutno však zmínit, že ačkoliv trestní zákoník ve své terminologii užívá pojem nutná obrana, není ve skutečnosti obrana nutností, nýbrž pouze právem obránce tohoto oprávnění využít. Je vždycky na zvážení obránce v konkrétní situaci, zdali vzhledem k okolnostem je pro něj obrana možným a efektivním řešením. 22 Právo nutné obrany však v zásadě přísluší každému, nejen tedy osobě, vůči níž je útok směřován, ale také osobě, která je pouze svědkem zásahu do zájmu jiné osoby, kdy pokud tato třetí osoba zasáhne, může za určitých podmínek být tento zásah kvalifikován jako pomoc v nutné obraně. Aby jednání mohlo být kvalifikována jako nutná obrana, musí být splněny dva druhy podmínek a to způsobilost útoku být předmětem nutné obrany a dále přiměřenost obranného jednání Útok přímo hrozící V rámci rekodifikace byly navrhovány rozsáhlé změny institutu nutné obrany, tyto však po připomínkách právních teoretiků byly postupně zredukovány. První odstavec 29 zůstal nakonec ve stejném znění, kdy vytváří vůbec možnost jednat v nutné obraně. Definicí vůbec samotného útoku je několik, stručně ho lze charakterizovat jako jednání úmyslné, protiprávní, nebezpečné určitou měrou ne zcela nepatrnou. Jiné definice hovoří o útoku jako o ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem protiprávným jednáním komisivním nebo omisivním. 24 Útok lze posuzovat z několika různých právních hledisek, avšak určení toho správného má zásadní vliv na posuzování útoku jako takového. Lze ho posuzovat čistě subjektivním pohledem, lze ho posuzovat z hlediska ex ante, 22 KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999, s Tamtéž, s Tamtéž, s

23 z objektivního hlediska, z hlediska průměrného občana nebo z hlediska tzv. objektivní pravdy. Metoda využívaná v českém právu je kombinací posuzování z hlediska ex ante (tedy z hlediska osoby v daném místě, v daném čase a v dané situaci) a z hlediska objektivního. Hledisko ex ante je nezpochybnitelné. Orgán činný v trestním řízení musí v rámci aplikace práva posoudit danou situaci nikoliv ze svého subjektivního pohledu, ale z pohledu osob, útočníka a obránce avšak současně s vnímáním objektivní reality, kdy je nutno zvážit, zdali objektivně existoval stav vyžadující nutnou obranu. 25 Útok je ve většině případů způsoben fyzickou osobou. Z povahy institutu nutné obrany vyplývá, že útok nemůže vyvolat právnická osoba, avšak v případě, že fyzická osoba bude jednat jménem a na příkaz právnické osoby, pak se toto jednání může přičíst i právnické osobě, jednání v nutné obraně jako takové však bude přesto směřovat vůči fyzické osobě, která útok provedla. Útok může být proveden jak jedním pachatelem tak i více pachateli. Pokud útok provádí více pachatelů, musí aktivně jednat každý z nich. Pokud někteří pachatelé nejsou aktivní v útoku na zájem chráněný trestním zákonem, nelze proti nim nutné obrany použít, pokud v dané situaci nelze usuzovat, že se k útoku bezprostředně přidají. Útok v zásadě může způsobit zvíře, kdy by taková situace byla řešena v rámci ustanovení o krajní nouzi. Pokud však je zvíře poštváno proti zájmu chráněnému trestním zákonem fyzickou osobou, jednalo by se defakto o živý instrument v rukou útočníka a proti takovému jednání by nutná obrana možná byla. 26 V případě, že útok ve skutečnosti objektivně neexistuje, nicméně obránce si subjektivně myslí, že zde útok je a v obraně jedná, pak se daná situace nazývá putativní nutnou obranou. Z povahy věci lze usoudit, že v případě, že zde útok objektivně nebyl, není možno založit trestní odpovědnost útočníka. Pokud tedy obránce zasáhne v putativní nutné obraně proti útočníkovi, kdy tímto jednáním spáchá trestný 25 KUCHTA, Nutná obrana, op. cit., s HRUŠKA, J. Institut nutné obrany ve světle navrhované rekodifikace trestního zákoníku, Trestní právo. 2007, roč. 10, č. 12, s

24 čin, pak za něj bude trestně odpovědný, jelikož ustanovení nutné obrany se na něj nepoužije. Zároveň je ovšem v takovém případě vyloučeno zavinění ve formě úmyslu, přichází zde v úvahu pouze nedbalost. Další podmínka stanovená odstavcem prvním je aktuálnost útoku, tedy že útok musí být přímo hrozící. Jednoznačně tato podmínka naráží na časovou působnost samotného útoku, tedy na jeho počátek, průběh a ukončení, jelikož jednotlivé etapy mají přímý důsledek na skutečnost, zdali jednání bude v mezích nutné obrany či nikoliv. Útok dle současné dikce ustanovení nutné obrany musí bezprostředně následovat, tedy není nutno vyčkávat, až skutečně k útoku dojde, nýbrž pokud obránce z hlediska ex ante usoudí, že k útoku bezprostředně dojde, může v obraně jednat ještě před započetím samotného útoku např. útočník sahá po zbrani. 27 Stejně tak v zásadě může obránce v obraně jednat, pokud útok stále trvá, pokud však byl útok již ukončen a zájem chráněný trestním zákonem již ohrožen není, nepřichází jednání v nutné obraně v úvahu. Takové jednání by bylo kvalifikováno jako odveta, nový útok a osoba takto jednající, by za svůj čin byla trestně odpovědná. 28 S otázkou přímého ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, úzce souvisí problematika využití automatických obranných zařízení, sloužících k zabezpečení objektů, jako jsou nejrůznější pasti, nástražné výbušniny apod. Jedná se o část nutné obrany, na kterou nepanuje mezi akademiky jednoznačný konsensus a v této práci není pro danou materii dostatečný prostor. Blíže se tomuto tématu věnují například Šámal, Kuchta apod ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s Rozhodnutí Krajského súdu v Bratislave ze dne , sp. Zn. 6 Tk 445/51 29 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s a KUCHTA, op. cit. s

25 Protiprávnost útoku Aby útok mohl vyvolat stav, při kterém je možno využít nutné obrany, musí být protiprávný. Nutnou obranu nelze použít proti činům páchaným v rámci OVP, tedy především jednáním v krajní nouzi, či nutné obraně. 30 Protiprávnost, tak jak ji zná současná dikce zákonného ustanovení, je nutno chápat nikoliv pouze ve smyslu trestního zákoníku, nýbrž z hlediska celého právního řádu. Otázkou zůstává, zdali protiprávnost chápat z objektivního nebo ze subjektivního hlediska. Někteří autoři zastávají názor, že protiprávnost je nutno chápat z hlediska subjektivního, tedy jako znak kvalifikující čin jako takový, který odporuje normě jako pravidlu určujícímu jednání 31, kdy takové pojetí znamená, že není možno užít institutu nutné obrany proti činu, který postrádá znak protiprávnost, například tedy činům jinak trestným (spáchaných osobami nepříčetnými, či mladistvými). Proti takovýmto útokům se pak obecně připouští užití institutu krajní nouze dle 28 trestního zákoníku, kdy ovšem jak již bylo uvedeno výše, je takový výklad k tíži obránce, jelikož podmínky pro splnění krajní nouze jsou těžší, než je tomu u nutné obrany. Zde poukazuji především na nutnost splnění podmínky subsidiarity a striktnější meze v rámci proporcionality. Tento závěr je nejen z mého pohledu, ale také z pohledu jiných autorů ne zcela vyhovující. Kuchta je zastáncem spíše objektivního pojetí protiprávnosti, kdy dle jeho názoru samotné znění ustanovení, v němž se přímo hovoří o útoku na zájem chráněný trestním zákonem, nikoliv však o protiprávnosti, vyznívá spíše pro objektivní pojetí. 32 Obránce nemá v dané situaci zpravidla čas hodnotit, zdali útočníkovo jednání naplňuje subjektivní stránku protiprávnosti trestného činu a jelikož účel nutné obrany je ochrana zájmů chráněných trestním zákonem, pak je jeho pojetí lépe vyhovující. 30 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR ze dne , sp. zn. 4 Tz 40/78 31 SOLNAŘ, op. cit. s. 117, KUCHTA, Nutná obrana, op. cit. s

26 Řešení a celkové pojetí protiprávnosti má velký význam na dílčí podotázky týkající se protiprávnosti útoků především osob trestně neodpovědných, či osob nepříčetných. Další otázkou protiprávnosti útoku jsou případy tzv. vyprovokovaných útoků ať nedbalostních či úmyslných. Dle převládajících názorů takovéto vyprovokované útoky nevylučují využití nutné obrany. Pokud však tento útok byl záměrně vyvolán za účelem pod záminkou obrany způsobit útočníkovi újmu, byla by v tomto případě nutná obrana nepřípustná. Jiná situace je v případě, kdy dvě osoby na sebe navzájem útočí, s cílem poškodit tělesnou integritu druhého. V takovém případě by nemohl jednat v nutné obraně ani jeden. Vždy je však nutno situaci posuzovat z hlediska ex ante v kombinaci s objektivními skutečnostmi v dané situaci. Pokud by v takovéto situaci byly alespoň tři osoby, splňovalo by takové jednání skutkovou podstatu trestného činu rvačky podle 158. Pokud se má na danou situaci aplikovat institut nutné obrany, musí být zcela zřejmé, kdo ze zúčastněných je obráncem a kdo útočníkem, velkou roli tedy má časová posloupnost, kdo konflikt začal, jaký měl úmysl, motiv, kdy na základě těchto okolností se následně může usuzovat, zdali jednání bylo prostým útočením jednoho na druhého, nebo by bylo možné aplikovat institut nutné obrany. Specifickou otázkou jsou útoky osob v rámci výkonu zákonem svěřených pravomocí, která není v našem právním prostředí zcela uspokojivě vyřešena a tak se omezím na stanovení základních tezí, ze kterých se při určování protiprávnosti útoku vychází. Obecně je nutno stanovit, že veřejní činitelé, dle 127 trestního zákoníku mají označení úředních osob, velmi často v rámci výkonu svých pravomocí ohrožují, nebo dokonce poškozují zájmy chráněné trestním zákonem. Právě však na skutečnost, že je jim tato pravomoc svěřena zákonem, nemůže být výkon této pravomoci zároveň trestný. Proti takovému útoku nutná obrana možná není. Pokud by však tento zásah nebyl v mezích jejich pravomocí, nebo by byl zřejmě trestný činem, pak by se dalo presumovat, že proti takovému jednání by nutná obrana možná byla. Podobně 25

27 se ostatně v rámci své judikatury vyjádřil nejvyšší soud. 33 Pokud by však veřejná osoba činila úkony na základě nezákonných rozhodnutí státních orgánů, nebyla by zřejmě proti takovémuto jednání nutná obrana přípustná s poukazem na skutečnost, že tato veřejná osoba není oprávněna přezkoumávat správnost tohoto rozhodnutí, na základě kterého jedná. 34 Útok musí být vždy směřován proti zájmu chráněnému trestnímu zákonem, v této části odkážu na svůj předchozí výklad u krajní nouze, kdy v rámci nutné obrany, by tyto subkapitoly byly totožné Přiměřenost nutné obrany Zatímco v případě odstavce prvního, na který je v rámci právní praxe v České republice vcelku ucelený a konzistentní názor, v případě odstavce druhého platné úpravy všeobecný konsensus nepřevládá. Důkazem může být již samotný proces rekodifikace, kdy zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon nahradil zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V průběhu tohoto procesu byl původní vládní návrh zákona z roku 2005, který zahrnoval podstatné změny ovlivňující chápání přiměřenosti obranného jednání, na základě připomínek několikrát upraven, aby nakonec zůstal v takřka nezměněné podobě minulé úpravy. Obecně je možno stanovit, že k jednání v nutné obraně je v zásadě oprávněn každý, jehož trestním právem chráněné zájmy jsou ohroženy. Kromě osoby, jejíž práva jsou přímo ohrožena, je k obraně v zásadě oprávněna a jiná osoba, kdy se taková situace nazývá pomocí v nutné obraně. Pomoc v nutné obraně je v zásadě připuštěna pokaždé, dá-li se předpokládat, že by osoba, vůči níž útok směřuje, dala k této pomoci souhlas. Existuje však jedna výjimka, kdy je pomoc v nutné obraně připuštěna vždy, a sice v případě, kdy 33 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne , sp. zn. 6 Tz 70/79 34 Rozhodnutí Najvyššího súdu SSR, ze dne , sp. zn. 7 Tz 15/87 35 Viz. Kapitola

28 je útok směřován proti tělesné integritě osoby, kdy k takovému zásahu není připuštěn souhlas nikdy v souladu s analogickým využitím 30 odst. 3. Pomoc v nutné obraně nelze směřovat vůči útokům v legraci, či nemyšlených vážně, takové jednání by pak bylo možno posoudit dle zásad o skutkovém omylu. 36 V 29 odst. 2 je výslovně uvedeno, že o nutnou obranu nejde, je-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z této formulace lze vyvodit, že není zcela podstatné, zda bude intenzita obranného jednání větší než jednání útočníka, důležité pouze je, aby toto jednání nebylo zcela zjevně přehnané. Pokud má být obrana účinná, je nutné, aby byla dostatečně intenzivní, tedy není zde omezení jako u krajní nouze, kdy v rámci splnění podmínky proporcionality je vyžadováno, aby způsobený následek nebyl zřejmě stejně závažný nebo závažnější. U nutné obrany tedy není vyloučeno způsobit závažnější následek, než původně hrozil jemu, pokud obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená. Trestní zákoník nepřichází s žádným jasným výkladovým měřítkem pro posouzení, zdali obrana splňuje podmínku přiměřenosti nebo už se jedná o exces, aplikující osoba musí vždy zvážit všechny okolnosti týkající se předmětné situace a to z především z pohledu osoby, která se útoku brání. Tento subjektivní přístup však nelze chápat absolutisticky, mohlo by dojít k zneužívání takovéto interpretace obránci a tak je nutno vždy zkoumat celou situaci jak z pohledu obránce tak současně s braním v potaz celkové objektivní reality. 37 Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, mezi akademiky se v minulosti v rámci rekodifikačních prací hojně diskutovalo nad terminologickou změnou tohoto pojmu. Nakonec se tak nestalo a tak pojem způsob útoku, zavedený novelou trestního zákona z r zůstal v nezměněné podobě i v novém trestním zákoníku. Pojem způsob útoku bývá nejčastěji vykládán jako intenzita obrany a útoku, druh prostředků a způsob jejich použití, kdy pod tento pojem můžeme zahrnout vlastnosti útočníka i 36 KUCHTA, Nutná obrana, op. cit., s ŠÁMAL, Komentář, op. cit. 405,406 27

29 obránce, jejich počet, fyzickou kondici, sílu, stáří, věk, předcházející zranění, zvláštní schopnosti k útoku či obraně apod. 38 V rámci způsobu útoku je nutno dále brát v potaz použité prostředky útočníkem, jelikož z nich může obránce usoudit, zda a jakých prostředků bude nucen k obraně použít, případně obranu jaké intenzity musí použít, aby byla obrana účinná. Není tedy jednoznačně vyloučeno, že užití střelné zbraně obráncem, který je buďto proti přesile, nebo proti jednoznačně silnějšímu neozbrojenému protivníkovi, který mu vyhrožuje smrtí, nebude v mezích nutně obrany. 39 V zásadě velký rozdíl lze spatřovat v absenci požadavku subsidiarity, který v nutné obraně oproti krajní nouzi chybí, je to další z prostředků, kterým právo zvýhodňuje zájmy obránce před zájmy útočníka Exces z nutné obrany Nutná obrana jak již bylo uvedeno, je institutem, který je využíván v rámci své povahy jako institut, který má napomáhat realizovat funkci trestního práva, jíž je ochrana určitých společenských zájmů. Občas však může nastat situace, kdy povaha obrany, kterou obránce použije je zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Hovoříme zde o excesu z nutné obrany, tedy o situaci, kdy ačkoliv tu byl reálný útok a byly zde dány podmínky pro užití obranného jednání, tak z důvodu překročení mezí nutné obrany, již není možno dané jednání považovat jako beztrestné. Exces dělí právní teorie na extenzivní a intenzivní. Extenzivní exces spočívá v překročení mezí nutné obrany v časovém úseku, tedy že obránce neupustil od obranného jednání, jakmile byl útok spolehlivě zažehnán, ale pokračoval v něm. Intenzivní exces naopak spočívá v překročení samotného způsobu, nutné obrany, kdy způsob obrany byl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Dikce ustanovení nutné obrany nevylučuje ani jeden ze 38 DOLENSKÝ, A. Nová koncepce nutné obrany. Bulletin advokacie, 1994, č.1, s Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne , sp. zn. 1 Tzn 25/97 28

30 způsobu excesů, kdy oba přijímá trestní zákoník jako možné. Je ovšem otázkou, jaká je nutná míra zavinění co do způsobeného následku a zavinění co do samotného excesu. Zpravidla existují tři různá pojetí. První pojetí říká, že rozhodující je zavinění ke způsobenému následku, přičemž zavinění k excesu je nerozhodné. Druhé pojetí říká, že rozhodující je forma zavinění k negativním znakům trestného činu, tj. ke znakům nutné obrany, kdy forma zavinění k pozitivním znakům skutkové podstaty je nerozhodná. Podle třetího, v současné době nejčastěji přijímaného řešení, je třeba vzít v úvahu zavinění jak k excesu, tak i ke všem dalším okolnostem a znakům skutkové podstaty. 40 Dle tohoto pojetí se vždycky na základě výše uvedených indícií určuje, zdali byl exces úmyslný nebo nedbalostní jak co do excesu tak do následku. Toto pojetí bude mít samozřejmě vliv na stanovení přesné právní kvalifikace, kdy některé skutkové podstaty v rámci stejného trestného činu se dělí na úmyslné a nedbalostní, kdy úmyslné jsou samozřejmě trestány přísněji. Důsledky pro osoby jednající v excesu z nutné obrany jsou různé. Platný Trestní zákoník pracuje s různými instrumenty, které se mohou aplikovat na osobu, která zcela nesplní podmínky nutné obrany. Výše jsem již nastínil, že důležité pro rozhodnutí o právní kvalifikaci a tím pádem výši trestu je správné určení, zdali trestný čin bude chápán jako úmyslný nebo nedbalostní. Pokud se jednalo o úmyslné vybočení z podmínek a mezí nutné obrany v důsledku silného rozrušení, strachu, úleku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, můžeme v některých případech využít několika málo privilegovaných skutkových podstat, které jsou v trestním zákoníku uvedeny, jako trestný čin zabití, nebo ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. 41 Konečně posledním institutem, který výslovně zakotvuje polehčující okolnost v případě excesu z nutné obrany nebo krajní nouze je 41 písm. g), kdy tuto skutečnost by měl vzít soudce v potaz při stanovení výše trestu. 40 KUCHTA, Nutná obrana, op. cit. s. 167,168, podobně také ŠÁMAL, komentář, op. cit. 408,409, 41 ŠÁMAL, Komentář, op. cit. s