Kapitola I. subkapitola: 5. Právní normy

Transkript

1 Kapitola I. subkapitola: 5. Právní normy Právní normy představují základní skladební jednotku právního normativního aktu, vyznačují se: všeobecnou závazností vynutitelností (v případě nedodržení pravidla následuje postih stanovený právem), normativností (dané chování je normováno v podobě abstraktního pravidla) Právní normy kogentní a dispozitivní Kogentní právní normy, které jsou závazné bezvýhradně a nepřipouštějí žádných odchylek. Musejí být aplikovány vždy. Dispozitivní právní normy, které jsou relativně nezávazné, umožňují smluvní stranám, aby si svůj vztah upravili jinak, než stanoví právní norma. Rozdíl mezi kogentní a dispozitivní normou tedy spočívá v tom, zda zákon stranám dovoluje, aby si svůj vztah upravili jinak, než stanoví právní norma. Právní norma, která něco stanoví s dovětkem jinak je smlouva neplatná, je kogentní. Naopak právní norma, která něco stanoví s dovětkem nebylo-li dohodnuto něco jiného je dispozitivní. Struktura právní normy Právní norma má svoji logickou strukturu, která se skládá z těchto částí: Hypotéza stanoví za jakých podmínek, se má realizovat určité pravidlo chování. Je zde vymezen vznik, zánik určitých právních vztahů, okruh adresátů, čas, působnost. Dispozice práva či povinnosti, která nastupují za předpokladu, že nastaly okolnosti stanovené v hypotéze. Sankce je tou částí právní normy, která stanoví nepříznivé důsledky, postih v případě porušení či nedodržení pravidla obsaženého v dispozici. Druhy právních norem Existuje celá řada norem. V právním řádu jsou nejčastější normy určité takové, které přímo stanoví určité pravidlo. Podle způsobu formulace tohoto pravidla se tyto právní formy dělí na: Přikazující ukládají subjektům povinnost chovat se určitým způsobem. Zakazující stanovují povinnost zdržet se určitého chování. Opravňující formulují určitá oprávnění, tedy možnost subjektu chovat se určitým právně relevantním způsobem (ne však povinně). Vedle norem určitých se objevují také pomocné normy, které ve vztahu k normám určitým, mají doplňující funkci. Tyto (Zvláštní) normy obsahují pravidlo chování, avšak formulují je odlišným způsobem, neboť stanoví oprávnění, ne povinnosti. Rozlišují se tyto zvláštní právní normy:

2 Deklaratorní vymezují principy, zásady, normy Definiční v nichž zákonodárce stanoví obsah určitého pojmu, jak má být vykládán v procesu realizace práva. Operativní mezi ně patří normy derogační (obsahují zrušení dosud platného předpisu) nebo kolizní (upravují volbu mezi právními předpisy různých států). Působnost právních norem Pod pojmem působnost právních norem chápeme vymezení dopadu norem z hlediska prostorového, časového, věcného, či osobního. Prostorová působnost vymezuje území, na kterém právní předpis platí. Rozlišuje se působnost: o Celostátní působí na území celého státu o Exteritoriální sahá za hranice státu o Omezená omezují se na územní obvod daného města či obce. Časová působnost uplatňuje se základní zásada, že právní normy působí směrem do budoucnosti. Jiná zásada stanoví, že u vydaného normativního aktu není v okamžiku jejího schválení známo, kdy jeho časová působnost skončí. Další zásadou je, že platný text právního předpisu je tvořen výchozí právní regulací, která je doplňována přijatým změnami (novelami). Kapitola I. subkapitola: 6. Realizace práva a právní vztahy Jedním z nejvýznamnějších způsobů realizace práva je vytváření právních vztahů. Jedná se o takové společenské vztahy, ve kterých osoby vystupují jako nositelé práv a povinností. K nezbytným předpokladům právních vztahů patří: Existence právní normy dává danému vztahu právní kvalitu Existence právní skutečnosti okolnosti, s níž daná právní norma spojuje vznik, změnu či zánik určitého právního vztahu. Subjekty právních vztahů nositelé oprávnění a povinností v daném právním vztahu. Objekty právního vztahu k nimž se upíná jednání subjektů účastníků právního vztahu Obsah právního vztahu práva a povinnosti vyplývající z právních norem popř. ze smlouvy (dohoda mezi účastníky). Právní skutečnosti Všechny právní vztahy vznikají, mění se a zanikají na základě podmínek, s nimiž právo spojuje určité právní následky. Ustanovení právních norem upravují konkrétně práva a povinnosti účastníků

3 jednotlivých vztahů. Současně však tyto normy stanoví, s jakými skutečnostmi je spojen vznik, změna či zánik jednotlivých právních vztahů. Tyto skutečnosti se nazývají právní skutečnosti. Subjektivní právní skutečnosti jsou projevem vůle lidí a projevují se jako lidské chování. o Veřejnoprávní individuální právní akty jsou výsledkem rozhodovací činnosti státních orgánů. Jimi se zakládají, mění nebo ruší. o Soukromoprávní úkony označuje se tak lidské chování, které právo uznává jako projev vůle jednajícího subjektu. Je tedy zaměřeno k tomu, aby vyvolalo určité právní následky. Právní úkony mohou být, podle počtu stran: jednostranné, dvoustranné, vícestranné. Podle požadavku formy úkonu: formální (písemné), neformální (volitelně písemné nebo ústní). Dále mohou být typické nebo atypické (podle toho zda se jedná o určitý pravidelný smluvní typ daný zákonem) Objektivní právní skutečnosti nejsou přímo závislé na lidském chování, respektive nemohou jim být ovlivnitelné (události, stavy). o Chování podle práva o Protiprávní chování následkem protiprávního chování je právní odpovědnost jeho původce. Právní vztah vniklý následkem takového chování je zaměřen na nápravu nežádoucího stavu, popřípadě na uplatnění sankčních následků vůči porušiteli. Právní řád nazývá porušení práva delikt: Veřejnoprávní delikty porušení právních norem spadajících do veřejného práva (trestné činy, správní přestupky a správní delikty) Soukromoprávní delikty porušení povinností spadajících do soukromého práva (občanskoprávní delikty, pracovněprávní delikty). Čas jako objektivní právní skutečnost pro právo má dvojí význam, a to jako pevně stanovený čas (datum) nebo čas planoucí (lhůta). Trvání lhůty může být dáno ve dnech, měsících či letech, přičemž právní normy stanoví počátek běhu lhůty. Rozlišují se lhůty: o Pro trvání určitého práva o K uplatnění určitého nároku zde se rozlišují lhůty prekluzivní (v důsledku marného uplynutí dochází k zániku práva) a promlčecí (zde právo nezaniká, ale oslabuje se strana, která měla dříve povinnost, může poukázat na to, že uplynula promlčecí lhůta a nelze tak nárok již vymáhat, pokud tak neudělá, nárok lze vymáhat). Subjekty právních vztahů Jedná se o osoby, které vystupují v těchto vztazích jako nositelé práv a povinností. Z tohoto hlediska mohou být subjekty právních osob: Jednotlivci (označovaní jako fyzické osoby) Společnosti, organizace, sdružení, spolky atd. (právnické osoby)

4 Stát Fyzické osoby Jako fyzické osoby jsou označováni jednotlivci, kteří jsou nositeli práv a povinností, a to v rozsahu v jakém k nim mají právní subjektivitu. Ta má svoji pasivní stránku způsobilost k právům a povinnostem (získávají osoby narozením a ztrácí smrtí) a aktivní stránku způsobilost k právním úkonům (je vázána na dosažení určitého věku (18 let) a na určitou rozumovou a volní vyspělost). Zákonem může být tato věková hranice snížena (například uzavřením manželství v 16 letech). Na druhou stranu lze v případě nedostatečného intelektuálního a volního vývoje způsobilost k právním úkonům omezit či zcela vyloučit. Zastupování fyzických osob Fyzická osoba v právních vztazích nemusí jednat osobně může si ustanovit zástupce. Právní úkon tedy činí jiná osoba, než ta, které svědčí následek z tohoto úkonu. Institut zastupování fyzických osob se uplatňuje také v případě, že osoba není schopná samostatně činit právní úkony z důvodu nezpůsobilosti (osoba nezletilá či duševně nesvéprávná). Zastupování fyzických osob může být zákonné nebo smluvní: Zákonné zastoupení vzniká ze zákona, popřípadě na základě rozhodnutí státního orgánu. Je upraveno pro: o Osoby, které nejsou způsobilé k právním úkonům o Osoby, jejichž pobyt není znám o Případ střetu zastoupeného a jeho zákonného zástupce o Zastupováni manželi v rámci běžného nakládání s věcmi ve společném jmění manželů Smluvní zastoupení vzniká na základě smlouvy mezi zástupcem a zastupovaným. Jedná se o zastoupení na základě udělené plné moci (jednostranný právní úkon, kterým osoba opravňuje svého zástupce, aby ji zastupoval ve vymezeném rozsahu). Plnou moc lze udělit písemně i ústně. Právnické osoby jedná se o určitá sdružení osob, popřípadě věcí, jež jsou pro účely práva považována za jediný subjekt se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Z hlediska zdroje právní úpravy vzniku a rozsahu oprávnění k jednání rozlišuje teorie práva: Veřejnoprávní korporace politické strany Soukromoprávní korporace obchodní společnosti, sdružení občanů, družstva Nadace a fondy majetkové podstaty vytvořené k určitému cíli či účelu stanovenému v podmínkách nakládání s majetkem nadace či fondu. Zastupování právnických osob

5 U právnických osob musí být vždy ustanoven zástupce, který jedná jejím jménem a na její účet. Zástupcem může být jak osoba fyzická, tak osoba právnická. Odpovědnost vůči zastoupenému nese zástupce. Zastoupení může vzniknout: Ze zákona Na základě dohody o plné moci Stát jak subjekt právních vztahů vystupuje prostřednictvím svých orgánů, které mohou jednat jak jménem svým, tak jménem státu. Objekty právních vztahů také objekty lze považovat v jistém smyslu za předpoklad a prvek právního vztahu. Jsou stimulem vstupu subjektu do právního vztahu, neboť subjekty usilují o uspokojení určitých zájmů a potřeb, které realizují v rámci oprávnění a povinností. Objektem právního vztahu je tedy to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů. Mohou jimi být: Věci a ovladatelné hmotné přírodní síly Výsledky tvůrčí duševní činnosti Chování a výsledek chování Hodnoty lidské osobnosti nemajetkové povahy Kapitola VIII. subkapitola: 1. Základy občanskoprávních vztahů Občanské právo je tvořeno souborem právních norem. Tyto normy upravují základní vlastnické poměry mezi subjekty, právní zásady, kterými se řídí fyzické a právnické osoby, ale také vztahy upravené nehmotnými právy a sankce za porušení práv a povinností z těchto vztahů vyplývajících. Občanské právo tvoří obecný základ a východisko úpravy dalších odvětví soukromého práva. Základním pramenem občanského práva je Ústava ČR a Listina základních. Z kterých vychází zákonné prameny občanského práva především občanský zákoník. Kapitola VIII. subkapitola: 2. Občanské právo hmotné Upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z tvůrčí duševní činnosti neboli autorské právo. V rámci systematicky uspořádaných norem hmotného občanského práva můžeme rozlišovat obecnou a zvláštní část právní úpravy. Obecná část vymezuje základní otázky a pojmy. Zvláštní důraz je kladen na občanskoprávní smlouvy. Zvláštní část zahrnuje oblasti občanskoprávní regulace: o Věcná práva vztahující se k ovládání věcí o Závazková práva o Dědické právo o Práva k nehmotným statkům

6 Základní zásady občanského práva Za hlavní zásadu občanského práva, je považován postulát: dovoleno je vše, co není výslovně zakázáno. To znamená, že si účastníci občanskoprávních vztahů mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje. Tato volnost subjektu je vyjadřována jako zásada smluvní volnosti neboli zásada autonomie vůle. Ta se projevuje jako: Svoboda učinit či neučinit právní úkon Svoboda volby obsahu právního zákonu Svoboda volby formy právního úkonu Zásada právní jistoty - Je spravedlivé, aby právo bylo předvídatelné. Je spravedlivé, aby ten, kdo se na právo spolehne, kdo v dobré víře svěří své záležitosti pod ochranu práva, aby nebyl zaskočen nečekaným zvratem. Je to princip, který způsobuje, že právo se nerado mění, že tíhne ke stálosti a jen pomalu a neochotně se přizpůsobuje společenským změnám. Zásada zachování dobrých mravů zavádí se tím uplatňování pravidel slušnosti, která doplňují obsah právního rámce výkonu práv a povinností. Princip zákazu zneužívání občanských práv - Vymezení míry únosnosti realizace zejména těch práv, která nemají zákonem dané limity a jejichž neomezené uplatnění by mohlo být na újmu jiným. Obecné otázky občanskoprávních vztahů Z hlediska působení následků stanovených právem, jsou právní skutečnosti jednoduché a složené: Jednoduché právní skutečnosti právní účinky vyvolává jen jedna právní skutečnost Složené právní skutečnosti k vyvolání právních účinků působí několik právních skutečností a to současně nebo postupně Občanskoprávní úkony Občanskoprávní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Občanský zákoník stanoví podrobně, jaké náležitosti musí právně relevantní chování osob vykazovat, aby vyvolalo právní následky občanskoprávního úkonu. Právní úkony musí mít náležitosti stanovené právními normami, aby bylo možné s nimi spojovat zamýšlené nebo stanovené právní následky. Jsou to: Náležitosti subjektu subjekt, který právní úkon činí, musí mít způsobilost k právním úkonům. Nemesí však jednat sám, může být zastoupen. Náležitosti vůle pod tímto pojmem chápeme její skutečnou existenci (nikoli předstírání). Nesmí jít o mimoděčný projev (např. kývnutí hlavou) nebo o vůli jiného subjektu než toho, který úkon činí (např. dodatečné vyplnění formuláře třetí osobou). Dále musí být vůle:

7 o Vážná jednající subjekt chce způsobit právní následky spojené s jeho jednáním. Vážnou není vůle projevená při hře, v rámci výuky, ze žertu. o Prostá omylu subjekt nesmí mít nesprávné nebo nedostatečné představy o právních následcích, které z právního úkonu mohou vyplynout. Omyl činí právní úkon neplatným. o Svobodná nesmí být ovlivněna způsobem, který by jednajícímu subjektu bránil volně se rozhodnout, zda určitý projev vůle učiní či nikoli. o Vyjádřena navenek to se nazývá projev vůle a musí být učiněno způsobem, který ji učiní srozumitelnou třetím osobám. Vůle může být vyjádřena ústní formou, písemně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o vůli subjektu. Písemnou formu musí mít jen ten právní úkon nebo ta smlouva, u kterých to stanoví zákon výslovně. K náležitostem předmětu právního předmětu právního úkonu patří možnost a dovolenost. Předmět právního úkonu musí být možný, tedy fyzicky, objektivně splnitelný. Plnění je možné, pokud jej lze uskutečnit. Dovolenost vyjadřuje právní možnost plnění, okolnost, že plnění není v rozporu se zákonem ani jej nijak neobchází. Vady právních úkonů Právní úkon, který nemá náležitosti stanovené právními normami, je vadným právním úkonem. To znamená, že nevyvolává účinky zamýšlené smluvními stranami. Neznamená to však, že by neměl žádné následky (např. vrátit vše, co bylo do té doby na jeho základě poskytnuto, náhrada způsobené škody, možnost odstoupit od smlouvy). Jiným následkem vad může být odporovatelnost právním úkonům. Její podstatou je právo věřitele domáhat se u soudu určení, že právní úkony, které učinil dlužník a které maří uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, jsou vůči němu právně neúčinné. Právo odporovat musí věřitel uplatnit u soudu podáním odpůrčí žaloby. V případě, že soud vyhoví, může se věřitel domáhat uspokojení svých pohledávek. Právní události Jsou to skutečnosti aprobované právem, které jsou na lidské vůli nezávislé. Patří sem například narození a smrt člověka, působení přírodních sil. U soukromoprávních vztahů patří k nejvýznamnějším událostem čas, kde se jedná především o lhůty, které počínají a končí v určitý okamžik. Protiprávní úkony a protiprávní vztahy Protiprávní úkony jsou projevem lidské vůle, ale na rozdíl od právních úkonů nejsou právem dovolené. Nazýváme je občanskoprávní delikty. Následkem spáchání deliktu je vznik odpovědnostního právního vztahu. Delikty mohou spočívat nejen v činnosti, ale i v nečinnosti (například neprovedení díla).

8 Protiprávní vztahy jsou právní skutečnosti, které jsou právem reprobovány a jsou nezávislé na vůli subjektů. Mohou být ale nepřímo lidským chováním vyvolány (sesuv půdy v důsledku důlní činnosti). Od právních událostí se liší negativními důsledky, které je třeba odstranit. Právní domněnky a fikce Právní domněnky (presumpce) - Právní domněnka je konstrukce užívaná v právu, jíž se za určitých okolností v zájmu právní jistoty presumuje (předpokládá) právní skutečnost, o níž není jisto, zda nastala. Právní domněnky mohou být vyvratitelné nebo nevyvratitelné. Vyvratitelné právní domněnky považují za exitující skutečnosti, pokud není prokázán opak. Nevyvratitelná právní domněnka nepřipouští důkaz opaku. Právní fikce je skutečnost, která realitu pouze předstírá, ačkoli je zřejmé, že pravý stav věci takový není. Například právní fikce doručení (něco se považuje za doručené, ač se ví, že fakticky doručeno nebylo) má být stimulem pro to, aby se úředně obeslané subjekty nevyhýbali doručení nepříznivých zásilek. Rozdíl mezi nevyvratitelnou právní domněnkou a právní fikcí tkví v tom, že zatímco u domněnky nevíme, zda nějaká skutečnost nastala nebo nenastala, a pouze stimulujeme to, že nastala, u fikce zcela jistě víme, že skutečnost nenastala, a přesto ji za nastalou považujeme. Kapitola VIII. subkapitola: 2.3 Základy právní úpravy věcných práv Věcné právo představuje úplné nebo částečné panství nad konkrétní věcí. Postavení osoby věcně oprávněné se vyznačuje tím, že tato osoba vylučuje kohokoliv jiného z působení na věc = právo absolutní. Pojmem věc lze rozumět hmotné předměty či přírodní síly za předpokladu, že jsou užitečné a ovladatelné. Dělení věcí: Věci jednotlivé a věci hromadné věcí jednotlivou je jeden hmotný předmět, s kterým lze v právních vztazích nakládat (počítač). O věc hromadnou se jedná v případě, kdy jediný předmět tvoří několik hmotných věcí (sada pneumatik). Věci movité a věci nemovité určení věcí movitých je dáno negativně, to znamená, že věci, které nejsou nemovitostmi ve smyslu zákona, jsou věcmi movitými. Za nemovitosti považuje zákon pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Součást a příslušenství věcí Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být od ní odděleno, aniž by se tím daná věc znehodnotila (např. součástí televizoru je obrazovka). Součást věci není v právním smyslu samostatnou věcí. Spolu s věcí hlavní tvoří celek. Bude-li mít oddělení věci od věci hlavní trvalý charakter, může mít za následek, že součást se stane samostatnou hlavní věcí (např. z havarovaného automobilu bude vyjmut motor, který bude samostatně prodáván). Příslušenství věci obecně charakterizuje to, že je samostatnou věcí v právním smyslu, která je oddělitelná od věci hlavní a je vlastníkem určena k trvalému užívání s věcí hlavní.

9 Vlastnické právo Je to základní právní institut, který zakotvuje existující ekonomické vlastnické vztahy. S vlastnictvím je spojeno několik subjektivních práv vlastníka: Právo užívat věc tedy realizovat užitnou hodnotu věci a brát si přírůstky vlastněné věci. Právo disponovat s věcí realizovat směnnou hodnotu věci, rozhodovat o osudu věci. Právo věc držet tedy mít ji ve své faktické moci a ovládat ji. Nabývání vlastnictví Vlastnické právo lze nabývat na základě různých právních skutečností. Může to být způsobem originárním (např. zhotovení nové věci) odvozeným, derivativním (koupí, zděděním). Právní skutečnosti nabývání vlastnického práva definuje občanský zákoník. Je to nabývání: Smlouvou Děděním Rozhodnutím státního orgánu Na základě jiných skutečností Zánik vlastnického práva K zániku vlastnického práva může dojít na základě různých právních skutečností. Může to být zánik: Absolutní vlastnictví jedné osoby zanikne, aniž je nabyla osoba jiná. Relativní vlastnické právo zaniká bývalému vlastníkovi, avšak současně je nabývá někdo jiný. Opuštění věci pokud vyjadřuje vůli vlastníka nebýt již déle vlastníkem věci, potom vlastnictví přechází na stát Ztráta věci pokud nemohla být vlastníkovi věc vrácena, je nálezce povinen odevzdat věc obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se vlastník věci do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce. Ochrana vlastnického práva Práva vlastníka jsou chráněna právními prostředky, které ukládají všem osobám povinnost zdržet se všeho, čím by nad přiměřenou míru mohly obtěžovat vlastníky ve výkonu jejich práv. Zvláštní povinnosti jsou uloženy u ochrany nemovitostí a to sousedskými právy. Za ohrožení práva jiného se při rozhodování sousedských sporů považují zejména: Úpravy stavby nebo pozemků, které ohrožují sousedovu stavbu nebo pozemek Hluk, vibrace, kouř, plyny, světlo, stínění apod.

10 Vnikání chovaných zvířat na sousední pozemek Vstup na pozemky K nejdůležitějším procesně právním prostředkům ochrany patří vlastnické žaloby. Jde o žaloby: Žaloba na vydání věci je určena k ochraně vlastníkových práv při neoprávněném zadržování Žaloba zápůrčí je určena pro ostatní případy, kdy došlo k zásahům do vlastnického práva k věci. Žaloba určovací jejíž podstatou je kvalifikované rozhodnutí, že existuje vlastnické právo určité osoby k dané věci. Spoluvlastnictví V případě, že vlastnické právo k téže věci současně náleží více osobám, hovoří občanský zákoník o spoluvlastnictví věci. Podílové spoluvlastnictví právní vztah mezi dvěma nebo více osobami, kterým společně svědčí vlastnictví k jedné a téže věci. Výkon jejich spoluvlastnických práv je omezen spoluvlastnickými podíly k věci. Právo držby Držba je jednak částí vlastnických práv (právo vlastníka věc držet), ale také samostatný zvláštní institut občanského práva, kdy držitel je osoba jiná než vlastník. V takovém případě, kdy držitel a vlastník jsou dvě různé osoby, je vyžadováno splnění dvou základních předpokladů: Faktické ovládání věci určitou osobou, kdy dotyčná osoba má věc ve své moci Nakládání s věcí jako se svou vlastní Vedle držby může nastat případ, kdy osoba sice fakticky nějakou věc ovládá, ale chybí zde vědomí vlastnictví (chová se k věci jako k cizí, protože si je vědom, že mu nepatří -pronájem). Držba v dobré víře znamená, že držitel je zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří. Dobrá víra je přesvědčení nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si například přisvojuje určitou věc. Na druhé straně lze hovořit o držbě ve zlé víře. Zloděj, který věc ukradl, se nemůže dovolávat dobré víry. Neboť moc dobře ví, že mu kradené věci nepatří. Rozlišování držby v dobré nebo zlé víře je významné pro nabytí vlastnického práva vydržením. Jen držitel, který je v dobré víře, může nabýt vlastnické právo vydržením, což je způsob jak získat věc z držby do vlastnictví. Podmínkou vydržení je nepřetržitý výkon držby, a to po dobu: 3 let u věci movité 10 let u věci nemovité

11 Věcná práva k věci cizí Tato skupina práv umožňuje užívání cizích věcí zákonem vymezeným způsobem. Jejich obsahem jsou pouze určitá oprávnění, částečné právní panství nad věcí. Mezi věcná práva k cizí věci patří: Věcná břemena Zástavní, resp. podzástavní právo Zadržovací právo Věcná břemena jedná se o práva, která omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch jiné osoby. Ukládají mu tedy určité povinnosti, a to: Povinnost něco strpět (přechod jiného přes jeho pozemek) Povinnost něčeho se zdržet (povinnost vlastníka nezvyšovat dům) Povinnost něco vykonat (udržovat příjezdovou komunikaci v provozuschopném stavu) Oprávněná osoba, které svědčí právo z věcného břemene, může být vymezena dvojím způsobem, a to jako: Určitá osoba toto právo je nepřenosné na jinou osobu (právo doživotního bydlení) Osoba určená okolností, že vlastní jinou nemovitost (zpravidla sousední) Věcná břemena mohou vzniknout: písemnou smlouvou, poslední vůlí zůstavitele, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím soudu, rozhodnutím jiného státního orgánu, ze zákona. Nejčastější je zřízení věcného břemene písemnou smlouvou. Předpokladem nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni je vklad do katastru nemovitostí na základě uzavřené smlouvy. K zániku věcného břemene může dojít: uzavřením dohody mezi stranami, v důsledku právní události, rozhodnutím státního orgánu, uplynutím doby, na kterou byla smlouva sjednána. Vznik změna a zánik věcného břemene se zapisují vkladem do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu. Zástavní právo zástavní právo umožňuje zajištění pohledávky s příslušenstvím (například s úroky či poplatky z prodlení). Podstata zástavního práva spočívá v tom, že v případě nesplnění povinností dlužníka je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci. Zástavní právo zajišťuje pohledávku tak, že v případě nesplnění povinnosti planoucí ze smlouvy dlužníkovy je zástavní věřitel oprávněn domáhat se: Zástavní žalobou u soudu uspokojení ze zástavy jejím prodejem Prodeje nemovitosti ve veřejné dražbě Žalobou na plnění původní pohledávky Zadržovací právo jeho podstata spočívá v možnosti věřitele nevydat cizí movitou věc tomu, komu je věc povinen vydat, aby tak zajistil svou splatnou pohledávku vůči tomuto subjektu.

12 Kapitola VIII. subkapitola: Ochrana osobnosti fyzických osob Práva každé fyzické osoby: každá fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, a to zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti. Dále pak také soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Jedná se však pouze o demonstrativní výčet, nikoliv úplný. Dále sem patří například právo na tělesnou integritu, právo na podobu, hlas atd. Osobnostní práva jsou nepromlčitelná, nezcizitelná a fyzická osoba se jich nemůže vzdát. Vznikají narozením a končí a končí smrtí fyzické osoby. Právo na ochranu osobnosti má každá fyzická osoba, tedy každý jednotlivec bez ohledu na to, zda je zletilý či nezletilý, svéprávný nebo zbavený způsobilosti k právním úkonům nebo s omezenou způsobilostí k právním úkonům. Ochrana je poskytována všem osobám bez ohledu na státní příslušnost. Některá práva se však mohou týkat i nascitura, tj. počatého dítěte, za předpokladu, že se narodí živé. Po smrti fyzické osoby se ochrany mohou domáhat manžel a děti dotčené fyzické osoby, není-li jich, pak její rodiče. Nejedná se v žádném případě o dědění osobnostních práv. Práva na postmortální ochranu zemřelé fyzické osoby jsou právy samostatnými a původními a náleží pouze tomuto úzce vymezenému okruhu osob. Ochrana právnických osob není podle této právní úpravy možná. Je taky obsažena v občanském zákoníku, ale je omezena pouze na ochranu názvu a dobré pověsti právnické osoby. K omezení osobnostních práv může dojít pouze se svolením fyzické osoby, pokud jsou to práva, se kterými může fyzická osoba platně disponovat (například udělení souhlasu s použitím jména a podoby v reklamě). Občanský zákoník obsahuje zákonná omezení osobnostních práv: Úřední licence svolení fyzické osoby není třeba, použijí-li se osobní údaje k úředním účelům na základě zákona. Vědecká a umělecká licence stanoví, že lze použít osobní údaje FO, pořídit nebo použít přiměřeným způsobem pro účely vědecké a umělecké. Není dovoleno užití písemností osobní povahy (deník, soukromá korespondence). Zpravodajská licence dovoluje pořídit a použít osobní údaje osoby pro účely tiskového, filmového, rozhlasového a televizního zpravodajství. Zde rovněž není dovoleno použít písemností osobní povahy. Ani takovéto použití nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, i když sama osoba s použitím těchto projevů osobní povahy souhlasila. Určité omezení práva na tělesnou integritu obsahují některé veřejnoprávní normy, a to tehdy, jeli to například nezbytné v zájmu veřejné bezpečnosti, předcházení trestným činům, ochrany veřejného zdraví. Pak je fyzická osoba povinna strpět i takové zásahy, jako například odběr krve nebo povinné léčení.

13 Prostředky ochrany osobnostních práv = žaloba u soudu Nároky: Upuštění od neoprávněných zásahů Odstraněny následky zásahů Poskytnuto přiměřené zadostiučinění Náhrada škody Vydání bezdůvodného obohacení Tiskový zákon Institut odpovědi poskytuje fyzické osobě, která utrpěla újmu tím, že bylo v periodickém tisku zveřejněno sdělení, jež se dotýkalo její cti, důstojnosti nebo soukromí právo, aby vydavatel uveřejnil její odpověď na toto tvrzení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit. Bylo-li v tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupku vedeném proti fyzické osobě, anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě, kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení. Osobě je tedy dáno právo na dodatečné sdělení. Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit. Zákoník práce Antidiskriminační zákon rovné zacházení a zákaz diskriminace v pracovně-právních vztazích. Obrácené důkazní břemeno - chrání toho, kdo měl být diskriminován. Pokud jde konkrétně o pracovně právní spory, v případech, kdy zaměstnavatel diskriminuje zaměstnance, bude to právě zaměstnavatel, který bude muset prokazovat, že k diskriminaci nedošlo. Zaměstnavatel je oprávněn vést osobní spis zaměstnance. Osobní spis smí obsahovat jen písemnosti, které jsou nezbytné pro výkon práce. Požádá-li zaměstnanec zaměstnavatele o vydání posudku o pracovní činnosti (pracovní posudek), je zaměstnavatel povinen do 15 dnů zaměstnanci tento posudek vydat; zaměstnavatel však není povinen vydat mu jej dříve, než v době 2 měsíců před skončením jeho zaměstnání. Pracovním posudkem jsou veškeré písemnosti týkající se hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace, schopností a dalších skutečností, které mají vztah k výkonu práce. Jiné informace o zaměstnanci než ty, které mohou být obsahem pracovního posudku, je zaměstnavatel oprávněn o zaměstnanci podávat pouze s jeho souhlasem, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Nesouhlasí-li zaměstnanec s obsahem potvrzení o zaměstnání nebo pracovního posudku, může se domáhat do 3 měsíců ode dne, kdy se o jejich obsahu dověděl, u soudu, aby zaměstnavateli bylo uloženo přiměřeně jej upravit.

14 Zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Zaměstnavatel toto může přiměřeným způsobem kontrolovat. Bez vážného důvodu spočívajícího v povaze jeho činnosti nesmí zaměstnavatel podrobovat zaměstnance: o otevřenému nebo skrytému sledování, o odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, o kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Jestliže je dán vážný důvod, spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele: O zavedení kontrolních mechanismů (kamery, záznam telefonických hovorů) je povinen zaměstnance přímo informovat. Zaměstnavatel nesmí vyžadovat informace, které nesouvisejí s výkonem práce, zejména o: Trestní zákon A) těhotenství B) rodinných a majetkových poměrech C) sexuální orientaci D) původu E) členství v odborech F) politických stranách G) příslušnosti k církvi H) trestněprávní bezúhonnosti To neplatí v případech A, B, H, kdy je pro takový dotaz dán věcný důvod spočívající v povaze práce, která má být konána zaměstnancem. Neoprávněné nakládání s osobními údaji - kdo, byť i z nedbalosti, neoprávněně užije osobní údaje, které byly o jiném shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné moci, a způsobí tím vážnou újmu na právech nebo oprávněných zájmech osoby, jíž se osobní údaje týkají, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Poškození cizích práv - kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl, nebo využije něčího omylu, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Porušení tajemství dopravovaných zpráv - kdo úmyslně poruší tajemství: o uzavřeného listu nebo jiné písemnosti při poskytování poštovní služby nebo přepravované jinou dopravní službou nebo dopravním zařízením, o datové, textové, hlasové, zvukové či obrazové zprávy posílané prostřednictvím sítě elektronických komunikací a přiřaditelné k identifikovanému účastníku nebo uživateli, který zprávu přijímá, nebo

15 o neveřejného přenosu počítačových dat do počítačového systému, z něj nebo v jeho rámci, včetně elektromagnetického vyzařování z počítačového systému, přenášejícího taková počítačová data, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Stejně bude potrestán, kdo v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch prozradí tajemství, o němž se dozvěděl z písemnosti, telegramu, telefonního hovoru nebo přenosu prostřednictvím sítě elektronických komunikací, který nebyl určen jemu, nebo takového tajemství využije. Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí - kdo neoprávněně poruší tajemství listiny nebo jiné písemnosti, fotografie, filmu nebo jiného záznamu, počítačových dat anebo jiného dokumentu uchovávaného v soukromí jiného tím, že je zveřejní, zpřístupní třetí osobě nebo je jiným způsobem použije, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty. Pomluva - kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Kapitola VIII. subkapitola: 9. Základy autorského práva Autorské právo je součástí práva duševního vlastnictví předmětem ochrany je nehmotný majetek. Při stanovení působnosti autorského zákona je třeba si uvědomit, že tradiční autorské právo vychází z principu teritoriality, to znamená, že při ochraně díla se aplikuje právo toho státu, kde k užití díla dochází. Autorský zákon se vztahuje na díla a výkony umělců, kteří jsou občany ČR, ať byly vytvořeny nebo zveřejněny kdekoli. Na díla cizinců se autorský zákon vztahuje, pokud to ČR dohodla v mezinárodní smlouvě nebo pokud je zaručena vzájemnost. Autorský zákon se také vztahuje na díla autorů, kteří nejsou občany ČR, ale dílo bylo poprvé v ČR zveřejněno nebo zde mají trvalé bydliště. Předmětem autorského práva je dílo literární, umělecké a vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoliv objektivně vnímatelné podobě. Autorské právo se vztahuje na dokončené dílo i na jeho jednotlivé vývojové fáze, včetně názvu a jmen postav. Předmětem autorského práva je také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka. Platí však, že k překladu či jinému zpracování díla, je nutný autorův souhlas. Dílem je zejména dílo slovesné, hudební, dramatické, choreografie, pantomima, fotografie, za dílo se považuje též počítačový program, je-li původní a také databáze, která je způsobem výběru nebo uspořádáním obsahu autorovým vlastním duševním výtvorem.

16 Souborné dílo dílo, které vzniklo jako soubor nezávislých děl a spolu tvoří jedinečný výsledek tůrčí činnosti (časopis). Zaměstnanecké dílo o zaměstnanecké dílo se jedná tehdy, pokud autor vytvořil dílo ke splnění povinností z pracovního poměru. Majetková práva na toto dílo má zaměstnavatel. Pokud mu plyne velký zisk z tohoto díla, má autor nárok na přiměřenou odměnu. Autorova osobnostní práva zůstávají nedotčena. Není-li sjednáno jinak, má se za to, že autor udělil zaměstnavateli svolení k dokončení svého nehotového zaměstnaneckého díla (skončí PP vztah nebo zaměstnanec nedokončí řádně a včas). Počítačové programy, databáze a kartografická díla se považují za zaměstnanecká díla i tehdy, byla-li autorem vytvořena na objednávku - objednatel se v takovém případě považuje za zaměstnavatele. Smrtí nebo zánikem zaměstnavatele (bez právního nástupce) nabývá oprávnění k výkonu práv autor. Nevykonává-li zaměstnavatel majetková práva vůbec nebo nedostatečně má autor právo požadovat udělení licence. Kolektivní dílo na tvorbě se podílí více autorů, je vytvářeno z podnětu a pod vedením fyzické nebo právnické osoby a je uváděno na veřejnost pod jejím jménem. Školní dílo dílo vytvořené studentem ke splnění studijních povinností. Škola může použít toto dílo nevýdělečně. Odpírá-li autor udělit svolení bez závažného důvodu soud. Autor může své dílo užít sám či poskytnout jinému licenci, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy školy. Škola může požadovat, aby z výdělku takto dosaženého přiměřeně přispěl na úhradu nákladů. Dílo vytvořené na objednávku a soutěžní dílo - Objednatel může užít dílo vytvořené na základě smlouvy o dílo pouze k účelu vyplývajícímu ze smlouvy. K užití díla nad rámec tohoto účelu je objednatel až na zákonné výjimky oprávněn pouze na základě licenční smlouvy. Nedohodnou-li se jinak, autor může dílo vytvořené na objednávku užít a poskytnout licenci třetí osobě, není-li to v rozporu s oprávněnými zájmy objednatele. To se netýká počítačových programů a databází, kartografických děl a kolektivních děl. Audiovizuální dílo za autora takového díla se považuje režisér. Je zde promítnuta ochrana investic takového výrobce vzhledem k tomu, že výroba audiovizuálního díla vyžaduje značné výrobní náklady. Dílem není námět díla, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický vzorec atd. Autor a jeho práva Autorem může být pouze fyzická osoba, která dílo vytvořila. Vzniklo-li dílo společnou tvůrčí činností dvou nebo více autorů, jedná se o spoluautorství. Právo autorské vzniká v okamžiku, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Autorský zákon umožňuje využití námětu, který je obsažen v cizím autorském díle námět není předmětem ochrany.

17 Autorský zákon se nevztahuje na právní předpisy, veřejné listiny, veřejně přístupné rejstříky, sněmovní a senátní publikace, státní symboly, obecní kroniky, výtvory tradiční lidové kultury a podobná díla. Obsah autorského práva Obsah autorského práva tvoří dvě skupiny práv, práva osobnostní a práva majetková. Osobnostní práva spočívají v tom, že autor má právo: o Rozhodnout o zveřejnění díla o Prohlašovat se autorem díla o Na nedotknutelnost svého díla Osobnostních práv se autor nemůže vzdát, jsou nepřevoditelná a zanikají smrtí autora. Po smrti vzniká právo osobám autorovi blízkým na ochranu jeho užití Majetková práva majetkovým právem je dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva. Právem dílo užít je zejména právo na: o Rozmnožování díla o Rozšiřování díla o Pronájem díla o Půjčování díla o Sdělování díla veřejnosti Majetkových práv se autor nemůže vzdát, jsou nepřevoditelná. Lze je dědit, přičemž dědicové z nich mají prospěch ještě 70 let po smrti autora. Po uplynutí 70 let po smrti autora se dílo stává volným a není již chráněno z hlediska majetkových práv. Omezení autorského práva Přestože je autorské právo právem absolutním, autorský zákon uvádí výčet omezení autorských práv, která je povinen strpět. Jedná se o následující omezení: Volná užití tedy pořízení rozmnoženiny díla pro osobní potřebu. Tato rozmnoženina nesmí být použita k jinému účelu, pouze pro osobní potřebu. Je zde stanovena povinnost zaplatit autorovi odměnu, která mu náleží. Nepřípustné u rozmnoženiny počítačového programu, elektronické databáze, díla architektonického, pořízení záznamu AV díla při jeho přenosu nebo provozování ze záznamu. Bezúplatná zákonná licence uživatel může autorské dílo užít bez souhlasu autora a bez povinnosti platit mu autorskou odměnu. Jedná se o tyto případy: citace, katalogová licence, zobrazení díla umístěného na veřejném prostranství a další licence.

18 Speciálně se autorský zákon věnuje omezení rozsahu autorských práv k počítačovému programu. Obecně je PC program chráněn jako dílo literární. Za autorské dílo se považuje jen tehdy, když je výsledkem jedinečné tvůrčí duševní činnosti autora. Počítačový program, bez ohledu na formu jeho vyjádření, včetně přípravných koncepčních materiálů, je chráněn jako dílo literární. Myšlenky a principy, na nichž je založen jakýkoli prvek počítačového programu, včetně těch, které jsou podkladem jeho propojení s jiným programem, nejsou podle AZ chráněny. Pro ochranu stačí pouhá původnost PP. Jak již bylo výše uvedeno, právo dílo užít je výlučným majetkovým právem autora a k užití díla třetí osobou je nutný autorův souhlas. Pro uplatnění výjimek a omezení se vždy uplatní tzv. třístupňový test, tedy výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze: ve zvláštních případech stanovených autorským zákonem; a pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití; a pokud užitím díla nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Autorskoprávní ochrana databází Samotné informace autorským právem chráněny nejsou; může však být chráněn způsob, kterým jsou uvedeny a uspořádány, vykazuje-li znaky autorského díla (hlavně tvůrčí přínos; např. abecední řazení jistě není výsledkem tvůrčí činnosti). Taková ochrana se však opět vztahuje výhradně na tento konkrétní způsob uspořádání, nikoli na informace samotné. Soubory dat (databáze) jsou ovšem v autorském zákoně chráněny zvláštními právy pokud při jejím sestavování dodal pořizovatel kvalitativně nebo kvantitativně podstatný vklad k pořízení, ověření nebo předvedení jejího obsahu, má výhradní právo na vytěžování a zužitkování databáze jako celku či její podstatné části, které trvá 15 let od jejího pořízení či zveřejnění. Toto výhradní právo však neomezuje běžné a přiměřené používání takové databáze jejími oprávněnými uživateli. Databáze tvůrčí povahy je autorovým vlastním duševním výtvorem a její součásti jsou systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky nebo jiným způsobem. Databáze netvůrčí povahy soubor nezávislých děl, údajů nebo jiných prvků, systematicky nebo metodicky uspořádány a jednotlivě zpřístupněny elektronicky nebo jiným způsobem. Licenční smlouva Je upravena v ustanovení 46 a násl. Autorského zákona. Jde o smlouvu, kterou autor díla (popř. jiný nositel autorského práva majetkového) poskytuje jinému licenci k užití díla. Podle ustanovení 12 Autorského zákona platí, že autorské dílo lze užít jen se svolením autora (popř. jiného nositele majetkového autorského práva), které autor uděluje smlouvou. Výjimky, kdy lze dílo užít bez smlouvy, jsou výslovně uvedeny v Autorském zákoně jako např. užití pro osobní potřebu, citace (viz ustanovení 29 a násl. Autorského zákona).

19 Výhradní a nevýhradní licence Licence může být poskytnuta jako tzv. výhradní. V takovém případě pak autor nesmí poskytnout licenci třetí osobě a je povinen se i sám zdržet užití díla způsobem, ke kterému licenci udělil. Ten, kdo licenci získá, je tak jediným, kdo je oprávněn dílo užít. Smlouva, kterou je poskytována výhradní licence, musí být uzavřena písemně. Naproti tomu nevýhradní licence (kdy dílo může užít i autor či další osoby, kterým autor poskytne licenci) může být poskytnuta i ústní smlouvou. Odchylka od Občanského zákoníku při uzavírání smlouvy prostřednictvím internetu - Návrh na uzavření smlouvy je platný i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob. Souhlas s návrhem může příjemce návrhu vyjádřit provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele, tím, že se podle něj zachová. Licence může být omezena na jednotlivé způsoby užití díla, ty mohou být omezeny rozsahem, zejména co do množství, místa nebo času užití. Nestanoví-li smlouva jinak, má se za to, že územní rozsah licence - území ČR časový rozsah licence - je omezen na dobu obvyklou u daného druhu díla a způsobu užití, nikoli však na dobu delší než jeden rok od poskytnutí licence množstevní rozsah licence je omezen na množství, které je obvyklé u daného druhu díla a způsobu užití. Nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je sjednáno jinak. Autor může od smlouvy odstoupit nevyužívá-li nabyvatel výhradní licenci vůbec nebo využívá-li ji nedostatečně jestliže jeho dosud nezveřejněné dílo již neodpovídá jeho přesvědčení a zveřejněním by byly nepříznivě dotčeny jeho oprávněné osobní zájmy, autor je pak povinen nahradit nabyvateli škodu. Licenční smlouva nakladatelská - smlouva, kdy autor poskytuje licenci k rozmnožování a rozšiřování díla slovesného, hudebně dramatického nebo hudebního, výtvarného a fotografického. Není-li uvedeno jinak, má se za to, že jde o smlouvu výhradní. Nakladatel má právo na autorskou korekturu - provedení drobných tvůrčích změn v díle před vydáním díla. Ochrana autorského práva Pokud se autor domnívá, že jeho autorské právo je ohroženo nebo, že dílo někdo neoprávněně užívá, může se domáhat: Určení svého autorství Zákazu ohrožení svého práva Sdělení údajů o původu padělaných rozmnoženin nebo o totožnosti osob, které se zhotovování nebo rozšíření těchto padělků účastní

20 Stažení a zničení padělků Poskytnutí zadostiučinění omluvou nebo v penězích Uveřejnění rozsudku na náklady toho, kdo v soudním sporu neuspěl Autor může rovněž vymáhat škodu a bezdůvodné obohacení. Výše tohoto odškodnění činí dvojnásobek odměny, která by byla na získání licence obvyklá v době neoprávněného zacházení s dílem. 46 Licenční smlouva - Základní ustanovení (1) Licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle 49 odst. 2 písm. b) sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu. (2) Autor nemůže poskytnout oprávnění k výkonu práva dílo užít způsobem, který v době uzavření smlouvy ještě není znám. (3) Nabyvatel je povinen licenci využít, ledaže je ve smlouvě sjednáno jinak. Ustanovení 53 tím není dotčeno. (4) Smlouva vyžaduje písemnou formu, poskytuje-li se licence jako výhradní. (5) O podání návrhu na uzavření smlouvy jde i tehdy, směřuje-li projev vůle i vůči neurčitému okruhu osob. (6) S přihlédnutím k obsahu návrhu nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo zvyklostem může osoba, které je návrh určen, vyjádřit souhlas s návrhem na uzavření smlouvy provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele tím, že se podle ní zachová, zejména že poskytne nebo přijme plnění. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn. Kapitola III. Základy práva hospodářské soutěže Fyzické i právnické osoby, které se účastní hospodářské soutěže, i když nejsou podnikatelé (dále jen soutěžitelé ), mají právo svobodně rozvíjet svou soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského prospěchu a sdružovat se k výkonu této činnosti; jsou pak povinny přitom dbát právně závazných pravidel hospodářské soutěže a nesmějí účast v soutěži zneužívat. Soutěžitelé širší pojem než podnikatelé, kromě podnikatelů se mohou soutěže účastnit také samosprávné územní celky, nadace, státní orgány, svobodně tvořící umělci, kulturně charitativní instituce, fondy. Hospodářská soutěž má dvě oblasti (2 právní předpisy upravující zneužívání účasti v hospodářské soutěži): Soukromoprávní nekalá soutěž (bráníme se žalobou u soudu). Stanovuje, jaké nekalé praktiky nesmí soutěžící mezi sebou používat.