4/2012. Ilustrace a design Ondřej Košťák

Transkript

1 4/2012 cena 39 Kč / ročník 43 Ilustrace a design Ondřej Košťák

2 Inzerce

3 Obsah Milí čtenáři, vyprávěla mi jedna milá starší sestra svůj životní příběh. Začínal tím, že se jako malé dítě velmi bála smrti. Svojí dětskou vírou věřila v Pána Boha, znala Ježíše jako svého Spasitele a věděla, že po smrti bude s ním v nebi. Ale v tom právě byl problém. Ve známé probuzenecké písni se totiž zpívalo: potom budem s anděli, věčnou slavit neděli. A neděle byla pro malé děvčátko dnem hrůzy. Musela s rodiči časně vstávat, celý den chodit ve svátečních šatech, které nesměla umazat, dopoledne i v podvečer poslouchat dlouhé a nesrozumitelné řeči ve shromáždění. Nesměla si hrát a ani jinak vyrušovat dospělé z jejich zbožného rozjímání a k tomu ta hrozná píseň. Nechápala, proč ji rodiče s takovým nadšením zpívají. Když jsem měla vlastní děti, dodávala, vždycky jsem byla ráda, že se mládež mohla po shromáždění sejít, bavit se, jít na výlet nebo hrát volejbal. Vždyť odpočinek není jenom nudné nicnedělání. Zdá se, že dnes máme opačné problémy. Možná nás znepokojuje, jak snadno sváteční duch z neděle vyprchá pod tíhou časového stresu a hromady (někdy i zbožných) povinností. Žijeme ve společnosti, která je orientovaná na výkon. Lehce se nám potom může přihodit, že pracovní úsilí všedního dne zaměníme za náboženské výkony dne svátečního. Kde a jak však máme najít rovnováhu mezi ztišením, slavením, službou, nutnými povinnostmi na jedné straně a odpočinkem, zábavou či společenskými aktivitami na straně druhé. Odpověď není snadná. Rozhodli jsme se jejímu hledání věnovat velikonoční číslo časopisu BRÁNA v naději, že biblické výklady podpořené příběhy ze života nám mohou při jejím hledání trochu napomoci. Přinejmenším v tom, že si uvědomíme, že naše nedění problémy nejsou jenom naše, ale prožíváme je podobně jako ostatní. Pokusme se tedy společně o to, aby pro nás neděle nebyla dnem hrůzy, ale stala se nám skutečným Dnem vzkříšení. Přeji Vám požehnané Velikonoce. jiří sedláček, vydavatel 04 Za nás všecky jej vydal 06 Rozhovor V církvi jako u Romů 10 Svědectví Kamkoli půjdeš, půjdu Téma Neděle, den vzkříšení 20 Zápisník Útržky z Indie 22 Cestopis Konec světa 28 Etika Hypermarkety 36 Setkání Kostelík v Sofii příště tiráž Sex. Sprosté slovo? ed. Viktor Ber Číslo 4/2012, ročník Bratrské rodiny 44, Českobratrské rodiny 69 Vyšlo Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Matěj Hájek, Mgr. Miloš Hejzlar, Bc. Anna Chrásková, ing. Peter Komrska, Jana Matulíková, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková, Mgr. Petr Grulich j.h. Výtvarník: Ondřej Košťák Sazba: Olga Kutílková Vydavatel: Jiří Sedláček IČ Ev. č. MKČR: E 5080 ISSN X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, Praha 1 tel brana@cb.cz

4 SLOVO Nějakou dobu jsem přešlapoval okolo sem a tam, ale nedokázal odejít. Sotva jsem to uviděl, byl jsem polapen, háček se zasekl. Neodolám, natahuji ruku, abych si to prohlédl zblízka. Ano, je to skutečně ono, co jsem si přál mít. Ale ne, tolik peněz je příliš, raději ne, snad někdy příště. Odcházím pryč. Po pár krocích se ovšem otáčím a opět vracím. Je rozhodnuto. Ten film Umučení Krista mne zaujal natolik, že ho prostě mít musím. Málo platné, když člověk nejen slyší, ale také i vidí, působí to na něj mnohem silněji. Vidět Umučení Krista na vlastní oči je pak obzvlášť silný zážitek. Nejen pro jeho působivé zpracování, ale především proto, že se jedná o utrpení a ukřižování našeho Pána a Spasitele. Působivá je už celá atmosféra Jidášovy zrady, nenávisti, výsměchu Židů, ale také bezcitné krutosti vojáků a strachu učedníků. Nezapomenutelný je Ježíšův úpěnlivý zápas v Getsemane. Moje nitro se zachvívá, když vidím dopadat důtky na jeho rozdrásané tělo. Jednu chvíli je mi skoro, jako kdyby ta rána zasáhla i mne. Potom vlastní ukřižování, kladivo dopadající na hřeb. Krev, která vystřikuje. Té krve je tu vůbec všude plno. Podle některých kritiků až příliš. Prý to ani není možné, jiní zase tvrdí, že ano. Nevím. Já to pochopil jako obraz jinak skrytých, nevyjádřitelných věcí. Toho, že Pán Ježíš na sobě nenese jen fyzickou bolest, vlastní tíhu dřeva kříže, ale nesnesitelnou tíhu hříchů celého světa, nás všech. Proto jeho krev smývající hříchy neustále stéká všude a po ŘÍMANŮM 8,32 Za nás všecky jej vydal všem. Myslím, že to má svůj důvod. Ostatně ukřižování musela být krvavá, surová záležitost. Ale už dost, skoro to vypadá, jako bych psal opožděnou recenzi. Ne, nechci psát o filmovém, ale o skutečném umučení Ježíše Krista. O utrpení, které je skryté za tím nenápadně prostým prohlášením Písma: za nás za všecky jej vydal. Ono se to přečte tak snadno a možná za tím ani necítíme všechno to ponížení, plivance a rány, bičování do krve, přibití na kříž. Několikahodinové umírání vyčerpáním a pozvolným dušením. Rány vnější, na těle, ale i vnitřní, na duši. Myslím, že ty byly ještě daleko horší. Opuštěnost Bohem. Skutečný sestup do pekel, jak vyznáváme v apoštolském vyznání. Žádný film, byť sebepůsobivější, nemůže pojmout a vyjádřit hloubku toho, co se všecko odehrálo. Přesahuje to všechno naše chápání. Jak moc jsem milován! Za nás za všecky jej vydal. Jestli za všechny, tak to v těch všech jsem jistě i já, a proto si dovolím číst: za mne jej vydal. Pán Ježíš všecko utrpení snášel kvůli mně, pro můj hřích. Avšak nezní to tu jako trpká výhružka: Podívej se, co všecko jsem kvůli tobě musel vytrpět, teď si to vypiješ. Je to vyznání lásky. Ano, kvůli tvému hříchu jsem musel vydat utrpení a smrti svého jediného milovaného syna. Avšak udělal jsem to pro tebe rád, abys to nemusel snášet ty. Abys mohl žít. Protože tě mám rád, nesmírně mi na tobě záleží. Není nic, co duben 2012

5 bych pro tebe neudělal. To je důraz, který zde apoštol Pavel přináší jako přímý důsledek velikonoční události. Když pro nás Bůh obětoval svého vlastního syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Je-li s námi On, kdo proti nám? Nikdo už nemůže žalovat, obviňovat, když Bůh ospravedlňuje, když krev jeho syna očišťuje od každého hříchu. Kristus sám se za nás přimlouvá, takže nikdo a nic, žádná síla ani moc nás nemůže odloučit, oddělit od jeho lásky. Nejednou si zakládáme na svém společenském postavení nebo i na svém majetku, na tom, co jsme získali, čeho jsme dosáhli, co dokázali a co umíme. Případně na svých dobrých skutcích, zbožnosti, obětavosti atd. To všecko je úplné nic, jako domeček z karet, dům na písku. Jediné, co obstojí a zůstane, je hodnota, kterou nám dává Boží a Ježíšova láska. Nám, třebaže maličkým, slabým a neúspěšným. Když jsme selhali, provedli něco ošklivého. Když nejen v očích druhých lidí, ale zejména ve svých vlastních ztrácíme jakoukoliv hodnotu. Pán Ježíš říká ne a ne. Nejsi bezcenný ubožák. Vždyť já jsem pro tebe trpěl a umíral. Já sám jsem na sobě nesl tvou bolest i bídu. Tvůj hřích smývá má krev. Mám tě moc rád, miluji tě. Je úžasné zakoušet, jaký smysl a hodnotu mému životu dává utrpení Božího syna. Pavel Fér (52) kladenský rodák, šťastně ženatý, pyšný otec šesti dětí. Pracuje v dětském odboru Církve bratrské. S praktickou průpravou opraváře televizí a jiné elektroniky nyní servisuje sbor v jihočeském Husinci. Velikonoční dotloukly lidské ruce dotlouklo srdce Božího Syna opuštěný Otcem napojený octem je to i moje vina je to i moje vina na hrob nesu kytky uplakané mazlavé vzpomínání na kameni kámen nezůstane Pán Ježíš je živý i ty vstaneš ze smrti do svítání Daniela Sedláčková Jak moc jsou milováni všichni hříšníci Za nás za všecky jej vydal. Je nádherné, když tuto pravdu smíme vztáhnout sami na sebe. Pokud však zůstaneme jen u toho, dopouštíme se nepřípustné deformace pravdy a nechápeme, o čem Velikonoce jsou. Bůh svého syna přece nevydal jen za tebe, či mne, ale za nás za všecky. To množné, povšechné číslo tam musí nutně zůstat. Nebudou-li tam totiž všichni, pak tam nejsi ani ty. Jestliže s někým nepočítáš a zapomínáš na něj, jestliže ho dokonce vylučuješ z tohoto okruhu, vylučuješ nakonec sám sebe. Ježíš byl vydán za nás za všecky. Dokonce i za ty, pro které bychom snad nehnuli ani prstem. Kteří jsou nám protivní a ublížili nám. Vůči kterým máme vážné, nejen osobní, ale zcela zásadní výhrady. Nedokážeme si jich vážit, natož je mít rádi. Protože zhřešili, těžce se provinili nejen vůči nám, ale zejména vůči Bohu. A přece platí: Za nás za všecky jej vydal. Za všecky, bez výjimky. I za takové, za hříšníky, za nehodné. Nakonec bez toho by evangelium ani nebylo evangeliem. Jestliže je to tak, jestliže jej vydal za nás za všecky, pak to nemůže znamenat nic jiného, než že úplně stejně jako miluje mne, miluje i všecky okolo nás. Také každému z nich, mému bližnímu, sousedovi, spolupracovníkovi, podřízenému a nadřízenému, bratru a sestře, dal nesmírnou hodnotu své lásky svým utrpením a smrtí. Jsou to nesmírně vzácní lidé, ne snad svou vlastní vnitřní kvalitou, ale láskou Pána Ježíše Krista, cenou jeho oběti. Rozumíte, proč je společenství sboru něčím nesmírně vzácným, drahocenným? Vzácným dokonce i ve chvílích těžké vnitřní krize? Proč je tak jedinečné, i když snad neplní svou funkci a nedává nám to, co po právu očekáváme? Proč jsou vzácní a nesmírně cenní všichni lidé? Všichni naši bližní. Dokonce i neschopní a velice problematičtí. Vždy, když máte problém je přijmout a milovat, si připomeňte: Za tohoto člověka zemřel můj Pán Ježíš Kristus, stejně tak jako za mne. Jemu stálo za to pro něj nesmírně trpět a umírat, prolít svou drahou krev. Tato perspektiva pak promění celý náš život. Prozáří ho radostí a vděčností za Golgotu. Dá nám nové, uzdravené vztahy, krásné společenství Božího lidu. Bude nás pudit ke svědectví, vyznávání Ježíšovy lásky. duben 2012

6 rozhovor Rozhovor s kazatelem patrikem horváthem V církvi jako u Romů Demonstrace a násilnosti na severu Čech přiměly nejen starosty měst a vládu, ale i veřejnost zabývat se intenzivně romskou otázkou. V době, kdy roste nedůvěra a napětí mezi Romy a zbytkem společnosti, může být církev místem přijetí, kde se na nikoho nedívá jako na parazita. Cesta každého člověka ke Kristu a do církve je jiná, kudy vedla tvoje? Začala v kině filmem Ježíš. Bylo mi čtrnáct let a já jsem se poprvé dozvěděl základní informace, kdo Ježíš je, proč přišel a umřel na kříži. V následujících čtyřech letech jsem ale procházel obvyklými problémy dospívání a na víru, natožpak na církev, jsem nemyslel. Tehdy po revoluci totiž vtrhlo do Čech v plné síle všechno západní pokušení: drogy, značkové oblečení, sex na E 55, a kdo uměl udělat peníze, byl v mých očích borec. V tom všem jsi lítal? Ve všem ne, ale spousta mých kamarádů ano. Měl jsem nakročeno ke krádežím aut. Jednou, když jsem měl jít s kamarádem vykrást své první auto a zazvonil jsem u něj, mi jeho mladší brácha z okna řekl: Před chvilkou ho vzali policajti! Tenkrát jsem poprvé uslyšel hlas vnitřního svědomí: Ty jsi vždycky chtěl něčím bejt a teď je z tebe zloděj. To byl zlom, této cesty jsem nechal a věnoval se škole. Druhá zlomová událost přišla bezprostředně na hodině společenských věd. Učitelka se zeptala, kdo je v naší třídě věřící? Vzpomněl jsem si na film Ježíš a před všemi řekl, že v něho věřím. Ona ale oponovala, že má jiný názor, a já jsem se s ní pohádal, ač jsem vlastně ještě v pravém smyslu věřící nebyl. Ze školy domů jsem šel naštvaný a v jakémsi přetlaku jsem vybafl na zastávce autobusu na jediného kluka, který tam stál: Vona mi řekla, že byl rebel! To musel být překvapený, jak na to zareagoval? Ptal se mě nejdřív, kdo? Když jsem mu řekl, že Ježíš, divil se, že mě to zajímá, ale řekl, že chodí do Církve bratrské, a pozval mě na setkání mládeže. Domluvili jsme se, dal jsem mu na sebe kontakt a on pro mě poslal svou kamarádku. Tak jsem se dostal do církve, kde jsem postupně získal spoustu nových kamarádů, později našel svou ženu a hlavně doopravdy uvěřil v Krista. Zajímalo by mě, co na to tvoji rodiče? Bylo jim to úplně jedno, pro ně bylo hlavní, že nemám nemanželské dítě a že nefetuju. Ptám se na rodiče, protože tvé příjmení naznačuje maďarské nebo romské předky Ze strany otce byl můj dědeček skutečně Maďar a babička Romka. Na sever Čech přišli po válce na vysídlené území po Němcích. Přijeli ze slovensko-maďarského pohraničí. Zato moje maminka je původem Češka z České Lípy a jmenovala se za svobodna Neumannová. Takže já jsem takový maďarsko-romsko-českoněmecký mix, což se ve mně neustále hádá. Cítil ses v dětství jako míšenec a dávalo ti to tvé okolí znát? Vůbec ne, nikdo mi nikdy nic takového pocítit nedal. To spíš já sám jsem vnitřně vnímal, že mám ve své genetické výbavě cosi, co neodpářu. Například to, že Romové čtou lidi. Jak celoživotně kočovali, vyvinula se v nich jakási intuice, takže rychle odhadnou, s kým si začít a s kým raději ne. Poznají, co je doopravdy a co kamukeri, tedy naoko, prostě divadlo. A mně se zdá, že v tomto smyslu jsem dostal něco podobného do výbavy. Pere se ve mně Horváth s Neumannem, rozum s emocemi, racionalita s intuicí. Jsem za to vděčný, ale leckdy jsem z toho vnitřního zápasu vyčerpaný. Jsi tedy částečně Rom, zdá se mi proto docela logické, že ses dostal ke službě Romům. Jak to začalo? Náš tehdejší ústecký kazatel Daniel Fajfr mě k tomu pozval. Vzal kytaru, balón a šlo se ven na ulici do romské čtvrti. Na hřišti jsme si s dětmi zahráli fot- duben 2012

7 Foto Bronislav Matulík bal, zazpívali nějaké písně a pak jsme se modlili. Navazovali jsme na to, že každý Rom respektuje Boha. Samozřejmě je otázka, jaký to je bůh. Jestli biblický Bůh, nebo bůh pověr, nebo jen strach z ducha smrti Mula No a pak mně a mé ženě Daniel službu Romům zcela přenechal. Představuji si, že to chtělo výdrž. Jak dlouho jste to dělali? Asi čtyři nebo pět let. Jenomže pak jsme se ženou konstatovali, že nevidíme vůbec žádné výsledky. To nás vedlo na kolena, modlili jsme se i postili, a pak se stala zvláštní věc. Byli jsme jako obvykle uprostřed týdne na svém obvyklém místě a hráli na kytaru. Najednou z ničeho nic přijel karavan, otevřely se dveře, vystoupili Romové, které jsme nikdy neviděli, vzali své kytary, připojili se k nám a začali romsky zpívat o Bohu! To byla naše hmatatelně vyslyšená modlitba. Prostě přijeli přímo za námi švédští nebo finští letniční Romové, kteří byli na cestě do Rumunska. Během okamžiku se rozkřiklo, že jsou tady, a do čtvrt hodiny přišlo na dvě stě padesát lidí! Bc. Patrik Horváth (36) Takže jste to nevzdali a pokračovali dál. Jak? Začali jsme dělat romské bohoslužby ve stylu Billa Wilsona Metro Ministries New York pro děti v panelákové čtvrti Krásné Březno, kde jsem vyrostl. Pronajali jsme si na každou neděli kino a dělali program na způsob soupeření kluků a holek do určitého věku, kdy ještě o sebe nejeví zájem a kdy se vlastně nesnášejí. Doprostřed pódia se dala stužka, kluci nalevo, holky napravo a na každou stranu se připevnilo pět nafukovacích balonků. A pokaždé, když někdo něco udělal špatně, balonek jsme praskli. Ta rána je zastavila, děti se lekly a samovystudoval VŠ UJEP v Ústí nad Labem obor marketing a je absolventem ETS. Pět let pracoval pro německou softwarovou společnost. Jako vikář sloužil ve sboru CB Ústí nad Labem a od roku 2009 v rámci libereckého sboru působí v Jablonci nad Nisou jako druhý kazatel. S manželkou Ivanou mají děti Natanaela (8), Sáru (6) a Annu Noemi (4). duben 2012

8 ROZHOVOR zřejmě bod šel dolů. Základem bylo, aby se během první půlhodiny totálně vyblbly. Takže mohly dělat hip-hop, tancovat, brejkovat, prostě všechno na sto procent. Pak jsme se ztišili, zahráli divadlo, nějaký biblický příběh, zpívali jsme a modlili se. To jsme dělali následující dva roky týden co týden. Chodilo tam od patnácti do čtyřiceti děcek. Dnes na stejném místě na nás navazuje Apoštolská církev. Věnoval ses s manželkou romské misii pět anebo šest let, tvoje cesta ale vedla dál, kam? Přišlo povolání ke službě do církve, což obnášelo, že jsem musel opustit intuitivní stránku své osobnosti a zaměřit se na racionální. Byl jsem zvolen do staršovstva a nebylo to jednoduché. Moje romská duše se dívala po stylu bohoslužeb a já zjistil, že mi víc vyhovuje charismatický způsob. Nebylo to ale proto, že by se mi to víc líbilo nebo že by to pro mě byla nějaká životně nutná potřeba, bylo to proto, že tam je prostor pro vyjádření emocí. Proto bych si přál, aby lidé v Církvi bratrské měli zdravý a otevřený postoj k emocím a nebáli se je kultivovaně vyjadřovat. Emoce nám Pán Bůh dal stejně jako rozum. Co ještě pro tebe znamenalo, žes opustil svou romskou cestu? Nahradil jsem ji kazatelsko-vikářskou službou. Už nebyl čas na skupinky v naší čtvrti, musel jsem se plně věnovat sboru pastorací, občas i kázáním, aby se nerozpadl, abychom nepřicházeli o lidi. Nám se totiž stalo, že jsme během roku přišli až o dvacet pět lidí! Ale když už jsem si myslel, že moje romská cesta definitivně skončila, dostal jsem se jako kazatel do liberecké stanice v Jablonci nad Nisou. Zjistil jsem, že je to velmi specifické společenství. Rekrutuje se mimo jiné z bývalých vězňů. No a do takového společenství nemají Romové strach přijít, protože si nikdo na nic nehraje. Dalo by se říct v tom nejlepším slova smyslu, že kde je v církvi místo pro vězně a bezdomovce, je místo i pro Romy. Takže ses ocitl opět na romské cestě Ano, a souvisela s tím i naše cesta s rodinou do Hermanovců nad Topľou na Východní Slovensko, kde jsou v rámci Církve bratrské romské stanice. Skvělou práci tam dělá Pierre van Vuuren. Ve mně tam začalo rezonovat: Bože, vracíš mě zpátky? Nemám zatím na tuto otázku odpověď, ale nedělalo by mně problém znovu Romům sloužit, protože mi je s nimi dobře. Mám zkušenost, že po požehnaném kázání Romové v pláči vyznávají: Joj, Bože, odpusť mi! Vyznávají, že se napili, že zase ženu uhodili Kdy naposled jsme slyšeli, že bílý hříšník přišel do církve a vyznával své hříchy, že byl nevěrný nebo hrubý na manželku? A přitom se nad Romy snadno povyšuje. Takový Rom, když je naštvaný, řekne hned všechno narovinu, natvrdo a zase je všechno v pohodě. Tato vlastnost mně v české církvi leckdy chybí. Bílý křesťan má tendenci říkat, že naštvaný není, a ještě to zopakuje, aby vás ujistil, ale přitom si po generace či desítiletí drží hořkost a zlobu v srdci! Dostaňme se k problematice Romů v Církvi bratrské. Je v ní pro ně místo? Řekl bych, že začíná být, ale ne v kterémkoliv sboru. Přitom ale vím, že Církev bratrská je nastavena tak, aby lidem bez rozdílu pomáhala. Možná se to ale někdy nepotká s tím jak pomáhat. Protože česká národnost i komunita je od romské kulturně odlišná. Jistěže nejde o to, měnit tvář Církve bratrské, ale na druhé straně, když přijde Rom do našich sborů, může Bílý křesťan má tendenci říkat, že naštvaný není, a ještě vás o tom ujišťuje, ale přitom si po generace či desítiletí drží hořkost a zlobu v srdci! to být pro ostatní impuls k přemýšlení. Třeba o tom, jestli jednou za čas něco neudělat jinak. Nemluvím o žádné revoluci, ale o nějakém kroku vstříc druhým, o zdnešnění církve nově příchozím. Vedeme přece Romy ke Kristu a nikoliv do naší kultury. Asi je dobré Romům říci, že je v církvi rádi vidíme (musí to být ale pravda, protože to poznají!) a zároveň jim dát svobodu, ať se rozhodnou, jestli jim to v našich sborech vyhovuje. Vyhlížím Romské sbory v rámci CB. V čem je specifická romská kultura? Nedá se paušalizovat, ale mám za to, že zcela určitě více rozumějí Ježíšovu nedělejte si starost o zítřek. My bychom mohli chápat naši starost jako zodpovědnost a je vidět jako nezodpovědné, jenomže oni neumějí žít jinak. Zítřek budou řešit až zítra. Proto Romové většinou neumějí hospodařit s penězi. Tři čtyři dny si dopřejí, co nemohou, a pak po zbytek měsíce žijí jen z mouky, pokud ji teda mají. Myslím si ale, že to je v Kristu formovatelné. Příklad, přivedli jsme do romského sboru neobrácenou romskou rodinu. Nutno říci, že v takovém duben 2012

9 Romská skupinka z Matiční ulice někdy v roce 2003 shromáždění jsou většinou obyčejné ženy, uklízečky. A teď se jedna z nich podívala na tu nevěřící romskou ženu, kterou jsme přivedli, přečetla si ji a řekla: Ty nemůžeš chodit do církve jako na sociálku s napřaženou rukou! Byla to Romka, ale mluvila jako zodpovědný občan. Nebo starostové na východním Slovensku nikdy neviděli, aby si v romské osadě někdo zametal, ale křesťanská romská rodina si zamete docela přirozeně. Ne proto, že se přizpůsobila kultuře, ale kvůli Kristu. Další, na co myslím, je schopnost radovat se v těžkých situacích a okolnostech. Trochu mi zde rezonuje starozákonní apel na časté slavení Izraelských svátků. Neztrácíme schopnost se radovat v komunitě, v církvi? Zmíním bezprostřednost Romů a také to, že nejsou lakomí ve svém nedostatku. Rozdělí se s tím, koho mají rádi, o poslední bramboru. Co bys ale řekl na špatné zkušenosti s Romy? Já můžu říct, že negativních zkušeností mám za sedmnáct let služby jak s Romy, tak s bílými lidmi. Vím samozřejmě, že se špatné věci stávají, že například i v Jablonci se lidem, kteří sloužili Romům, ztratila aparatura. Ale myslím si, že toto riziko musíme podstupovat, když jim chceme sloužit. To se ovšem týká každého. Když chceme sloužit bílým, také musíme jít do rizika. Chce-li se někdo starat o bezdomovce nebo vězně, opět jde do rizika. Varoval bych však před naivní snahou pomoci. V čem vidíš největší problém romské komunity? Mně připadá celkem nefér to takto říct, protože problém je v naší společnosti úplně s každým. Vždyť jestli někdo nejvíc okrádá republiku v milionových a miliardových částkách, tak to jsou bílé kravaty. Samozřejmě, když vidíme Roma, jak někde strhne okap a jde ho zpeněžit do sběrny, oprávněně nás to naštve. Ale to je v různých obměnách obraz celé společnosti. Nefér je také říci, že jenom bílí mají problémy s Romy a ne obráceně. Samozřejmě! Zajímavé je, že díky tzv. romské problematice si z toho mnozí dělají byznys, všelijaké využívání grantů atp. Máme zkušenost s matkou, která prodávala své dvě dcery, nebo s klukem, který se živil jako prostitut, což je hrozné. Když ale uvěřili, hned toho nechali. Ale kdo byli jejich zákazníci? Bílí Holanďani, Britové či Němci. Neváhali si kupovat i pětiletou holčičku! Co nás z toho víc pohoršuje a zaráží? V čem tedy vidíš největší problém Romů? Především ve vzdělání a z něho pramenící malé sebedůvěry a vědomí nedobré perspektivy. Starší generace, která nemá vzdělání, nemůže nikde sehnat práci, s čímž souvisí nezaměstnanost a ekonomická nouze. A samozřejmě určitá diskriminace. Z vlastní rodiny vím, že když se někdo telefonicky snaží získat práci a představí se Horváthová, nemají pro ni místo. A to neotvírám debatu, jak někteří romští podnikatelé neplatí romským dělníkům za odvedenou práci. Říkám si ale, že v dnešní době, kdy roste nedůvěra a napětí mezi Romy a bílými, může být církev místem přijetí, kde se na ně nedívá jako na parazity. Existuje ve vztahu k Romům v naší církvi nějaký pevný záchytný bod? Romové mají smysl pro rodinu. A to je vlastně velmi podobné Církvi bratrské. U nás je to vlastně také jako u Romů. Je-li někdo po generace Kočnar, Hejzlar, Hanuš nebo Štifter, tak to něco znamená, o něčem to vypovídá. A to stejné funguje i u Romů. Ty jsi tam toho bratranec, tak to jsme rodina! A to se mi líbí. Bronislav a Jana Matulíkovi duben 2012

10 SVĚDECTVÍ ján A blanka valachovi v belgii Kamkoli půjdeš, půjdu... Letos v lednu zemřela v belgických Antverpách sestra Blanka Valachová. Byl jsem požádán, abych jako kazatel ze Soukenické a přítel rodiny Valachovy přijel kázat při pohřebním rozloučení. Příprava na tuto službu v cizím prostředí a potom krásná setkání s bratrem Jankem Valachem mi znovu otevřela něco z historie duchovních i rodinných přátel i z historie Církve bratrské v České i Slovenské republice. Ján Valach se narodil na Slovensku v městečku Hnúšťa jako syn lékaře. Otec, který vystudoval v Praze, se po čase kvůli své medicínské specializaci přestěhoval do Prahy a bydlel se svou rodinou ve sborovém domě v Soukenické. Několik let byl také členem staršovstva sboru. Janko, jak byl Ján nazýván, odmalička projevoval hudební nadání. Naučil se hrát na klavír a později objevil krásu varhan. Jednou v Soukenické v neděli onemocněl varhaník a k překvapení všech desetiletý Janko doprovodil společné písně na varhany. U Valachů byly časté domácí koncerty, protože všechny čtyři děti hrály na různé hudební nástroje a zpívaly. V roce 1938, v době vzniku slovenského státu, se rodina vrátila na Slovensko. Ján vystudoval gymnázium a zároveň hudební školu na housle a klavír. Hudba už ho neopustila a brzy vystupoval na různých koncertech a zakládal různá hudební tělesa. Následovalo studium na konzervatoři v Bratislavě. V roce 1946 přišel opět do Prahy na nově otevřenou Akademii múzických umění, kde začal studovat varhany a dirigování. Brzy se věnuje také dirigování různých komorních a symfonických těles. Setkání s Blankou V době studií začal ve svém pronajatém pražském bytě shromažďovat přátele věřící i nevěřící, kteří zde v době nastupující totality vedli diskuse na různá témata. Studentů přibývalo a byt již byl malý. Skupinu, která si začala říkat rodinka, pozval do svého velkého bytu pracovník rozhlasu Hurta. V padesátých letech bylo takové shromažďování nebezpečné. Tehdy jim však vyšel statečně vstříc kazatel František Zdychynec, který umožnil, aby se tato setkávání ekumenické mládeže konala v Soukenické. Mladých lidí přibývalo a někdy se jich scházelo 60 až 80. Biblických programů se tehdy ujal mladý Miroslav Heryán. Skupina ukončila svoji činnost v roce 1952, kdy hlavní vedoucí dostudovali a život je zavál na různé strany. Ján Valach našel mezi mladými přáteli Blanku Havlinovou, dívku svého srdce, se kterou se oženil. Následovala dvouletá vojenská služba a přišlo první pronásledování. Z kádrových důvodů nebyl přijat do armádního hudebního souboru a pracoval jako řidič a automechanik nákladních aut. Jako zázrakem tehdy vyhrál armádní uměleckou soutěž hry na klavír, stal se dirigentem sboru slovenských učitelů a složil několik skladeb. Později následovalo angažmá ve Slovenském národním divadle a dále Ján Valach působil jako umělecký šéf opery v Banské Bystrici. Po uvedení řady oper přišla na řadu nastudování opery Krútňava od Eugena Suchoně. Významný dirigent, varhaník a skladatel začal mít stále více problémů se státním dohledem. Nemohl jezdit do zahraničí a jeho koncertní činnost bývala silně omezována. Vše vyvrcholilo v roce 1968, kdy politické důvody způsobily, že Ján Valach přijal pozvání k dirigování Královské vlámské opery v Antverpách. Od té doby Valachovi začínají budovat svůj nový domov v Belgii. Nový domov Tím došlo k velkým změnám pro Slováka a Češku žijící od této chvíle v Belgii. Ján pokračoval v koncertní, dirigentské a skladatelské práci, ke které časem přibyla ještě činnost pedagogická. Blanka se plně soustředila na hudební činnost svého manžela a začala pracovat jako manažerka koncertů. I když sama nebyla hudebnicí, naučila se rejstříkovat podle záznamů v notách svého manžela při varhanních koncertech. Nelze vyjmenovat všechny důležité body v uměleckém díle Jána Valacha. Jisté je, že jako málokdo jiný, šířil slávu české a slovenské hudby v nejrůznějších zemích při dirigování významných orchestrů a při varhanních recitálech. V Antverpách se stal známým hrou na varhany snad ve všech kostelích a každoročním prováděním Bachových Matoušových pašijí. Všechny tyto koncerty měly velkou návštěvnost a popularitu. Není divu, že Jána Valacha, kromě různých jiných cen, poctila vyznamenáním i belgická královna Fabiola. Na příběhu manželů Valachových je možné si uvědomit něco z tragédie našich národů. Kolikrát 10 duben 2012

11 Vlevo: Ján Valach Vlevo dole: Pohřební rozloučení s Blankou Valachovou v krematoriu v Antverpách Dole: Blanka a Ján Valachovi spolu prožili padesát čtyři let Foto archiv v dějinách se stalo, že významní lidé byli přinuceni k emigraci kvůli náboženskému či politickému útlaku? Je krásným svědectvím, že Valachovi nezahořkli, zachovali živou křesťanskou víru a po revoluci několikrát navštívili naše země, a dokonce uspořádali několik koncertních vystoupení. Jejich manželství bylo skutečně československé a po celu dobu své emigrace cítili sounáležitost se svou mateřskou Církví bratrskou. Rozloučení Sestra Blanka byla v lednu 2012 odvolána do nebeského domova. Na pohřbu kázal český kazatel ze Soukenické. Ján Valach na pohřbu sám na varhany doprovázel písně operních pěvců. V přeplněném krematoriu v Antverpách se sešli přátelé, zástupci uměleckého a kulturního života i ekumeny. Zazněla píseň také v češtině a podle místního zvyku i česká státní hymna. Prožíval jsem zvláštní atmosféru, kterou vytvořilo svědectví manželů Valachových v cizí zemi. Ve smutečním shromáždění bylo možné prožívat něco, co je možné označit jako bázeň Boží. Pohřbu se zúčastnila také šéfka českého konzulátu z Bruselu, předsedkyně krajanského spolku a další hosté. Kdybych mohl ovlivnit letošní udílení státních vyznamenání, potom by bratr Ján Valach byl vhodným kandidátem jako ten, který šířil českou a slovenskou hudbu ve světě a nezanevřel na svou vlast, která se k němu prostřednictvím představitelů totalitního režimu a jejich přisluhovačů hanebně zachovala. To nejdůležitější je ale živá víra v Krista, která zůstala a která nese své ovoce dál i v době, kdy přišlo loučení s milovanou manželkou. Pavel Černý duben

12 TÉMA Ilustrace Ondřej Košťák rád bych se hned pustil do slavnostního výkladu o neděli, prvním dni po sobotě, dni Páně, který přece musí člověka naplnit duchovním entuziasmem, radostí a nadějí. Vždyť staví před křesťana základ víry utrpení a vzkříšení Pána Ježíše. Nějak mi to ale nejde. Pohled na prostředí a podmínky každodenního života je tak silný, že ho nemohu nezmínit. Snad na pozadí bídy života Satan při vědomí krátkosti svého času intenzivně usiluje o to, abychom ztráceli hlavu i srdce v horečnaté sebedestruktivní aktivitě. William Still zazáří Boží dar dne Páně ještě jasnějšími barvami. Zdá se, že s ekonomickou krizí, stále se zmenšujícími finančními prostředky a rostoucí byrokratickou legislativou se život stává čím dál méně snesitelný. Maně si klademe otázku, co ještě člověk zvládne a jak dlouho může pracovat a žít na minimálně 150 %? Dnešní svět se zdá být dobrý hlavně pro silné a svobodné, kteří jsou schopni a ochotni věnovat všechny síly pouze své profesi. Ti ostatní úpí a s nimi i jejich rodiny. Pokud zápřah nevydrží či onemocní, jsou odsunuti stranou. Na jejich místo přicházejí další, kteří stojí v řadách nezaměstnaných. Přidejme k tomu i to, že sami chceme stihnout víc, než je moudré a dobré. Vždyť máme tolik možností, bylo by hříchem je nevyužít. A pro křesťany je zde neděle s dalšími požadavky. Zdá se, že jsme chyceni v destruktivním kolotoči toho, co musíme, co by se mělo a co bychom sami chtěli. Co s tím? Přijdou někdy lepší časy? Není pokoj šalom pouze 12 duben 2012

13 V Sovětském svazu prý kdysi experimentálně zavedli desetidenní pracovní cyklus. Člověk to po nějakou dobu vydržel, ale tehdy běžný pomocník v zemědělství kůň ne. Dnes je situace podobná, jen už naneštěstí většinou nepracujeme s koňmi, proto nemáme korekci. A je to mnohdy naše volba. Bůh ale dal šest dní k práci a jeden k odpočinku. Jenomže co s tím sedmým dnem? Umíme ještě občerstvit nejen tělo, ale i duši? jan ASSZONYI fikce, eschatologický termín anebo pouze duchovní kategorie? Velikonoční přemýšlení o neděli jako dni vzkříšení se neděje ve vzduchoprázdnu, ale právě tady a teď v podmínkách současného života. Boží dar výjimečného sedmého dne je nám nabídnut jako zvláštní mezník. Jeho obsah a význam se v průběhu dějin od stvoření až k dokonání na věčnosti postupně rozšiřuje. Slavnost stvoření Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gn 1,31 2,3) Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho. Ex 20,8-11 Jinakost sedmého dne patří k řádu stvoření. Životní rytmus 6+1 je zakódován v DNA člověka. Jakkoli to dnes vypadá, že žijeme v rytmu 5+2, je to stále šest dní, v nichž konáme svou práci bez ohledu na to, zdali jsme za ni placeni. Sedmý den má zůstat jako den, který je především Hospodinův. Základním obsahem sedmého dne s ohledem na stvoření je ustání a odpočinek. Hospodin ustal od své dokonané stvořitelské práce, odpočinul (aby doslova nabral dech; oddechl si, Ex 31,17) a oddělil posvětil sedmý den. Viděl, že jeho úsilí se neminulo účinkem. Dílo bylo hotovo a bylo dobré. Den odpočinku měl v sobě slavnostní charakter kolaudace stvoření. duben

14 TÉMA Za povšimnutí stojí skutečnost, že den odpočinku je pro Adama jeho vůbec prvním dnem, do kterého se probudil. Začíná svůj život ne prací, ale společenstvím se svým Stvořitelem. Naše civilní kalendáře jsou opačné. Od se řídí mezinárodním standardem, v němž je neděle považována za poslední den týdne. Křesťané se asi shodnou na tom, že svůj život a dílo chtějí před Bohem a s Bohem jak začínat, tak i končit. Svou jedinečnou příchuť měl sedmý den v ráji. Jinou má ale po vyhnání z ráje. Od té doby práce očekávaný užitek někdy přinese, a to je Boží milost a dar. Jindy ovšem zůstává dílo dokončeno jen zčásti, anebo vůbec. Ať už je to tak či onak, s obojím úspěchem i neúspěchem je potřeba ustat. Ani v jednom případě to není lehké. Z hlediska stvoření je smyslem šabbatu přerušení díla, odpočinek těla a duše. Sedmý den nutí zastavit se a obnovit fyzické i duševní síly. Slavnost spásy, smlouvy a společenství Nevyslovenou a nedílnou součástí přerušení díla v ráji je samozřejmost a přirozenost společenství se Stvořitelem. Ta mizí s vyhnáním z ráje. Její potřeba ovšem zůstává. Jestli i po vyhnání z ráje člověk nakonec mohl oddělit sedmý den jako den odpočinku, neměl již samozřejmý přístup ke společenství se svým Stvořitelem. Přerušení díla bez možnosti strávit uvolněný čas s Bohem sice může vést k obnovení fyzických sil, duše je ale ponechána napospas pouze sama sobě, napospas úskalí úspěšného i neúspěšného pachtění. Kde najde odpočinek a útěchu? Hospodin nenechal lidstvo napospas své beznadějné odcizenosti. Milostivě mu nabízel novou možnost obnoveného společenství s ním samotným. Pro člověka je to doslova spása. Vrcholem starozákonního spásného přiblížení se Hospodina k člověku je vyvedení Izraele z egyptského otroctví a smlouva s ním. Znamením obojího je den odpočinku: Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. (Dt 5,15) praxis pietatis Poučení, jak zbožně trávit neděli Jan Amos Komenský Především má mysl i tělo odpočinout Odložit všechny práce související se zaměstnáním, od těžkých až po nejsnadnější. (Ex 20,10). Hřeší i ti, kdo se bez vážného důvodu baví v neděli projížďkami. Nic se nemá přenášet ani stěhovat (Jr 17,21). Odpočívat mají také zvířata, vždyť Stvořitel slyší i jejich nářek (Dt 25,4; 1 K 9,9; 1 Tm 5,18). V neděli se nemá obchodovat (Nh 13,15nn). Nikdo nemá číst nic kromě Písma svatého a kromě knih o duchovních věcech. Ve sváteční den se máme starat, abychom byli naplněni Duchem svatým (Ef 5,19). Má-li v nás působit Duch svatý, musí všechno ostatní ustoupit. Cokoli slouží k získání majetku nebo vědomostí, má být v neděli odloženo (Ex 16,20-29). Hrám a zábavám má být ve sváteční den zamezeno. Je-li zakázaná práce, pak tím spíše nepotřebné hraní. Křesťan nemá vědět o větší radosti než o té, která se mu dostává z vědomí Boží přítomnosti a milosti (Iz 48,13) Chceš-li se osvěžit zábavou, máš k tomu šest dalších dnů. Není slušné, abys ve sváteční den zdobil/a/ své tělo zbytečnými okrasami, jak činila Jezábel (2Kr 9,30) nebo jeruzalémské panny, jimž Bůh hrozil pomstou (Iz 3,16-23). Především se máme vyhýbat nestřídmému jídlu a pití. Tu se plýtvá časem a mysl je pak nezpůsobilá k plnění svátečních povinností (Dt 28,47n; Ef 5,15-17). Sváteční den také nemáme trávit planými řečmi. Neužitečným a hloupým klábosením se ztrácí čas a rozmnožují se hříchy (Mt 12,36). Mnohomluvnost nebývá bez hříchu (Př 10,19). Jak si počínat v neděli před odchodem do shromáždění Předcházejícího dne přestaň zavčas pracovat, abys měl čas odpočinout na duchu i na těle. Ráno pak budeš svěží. Jestli se v sobotu prací příliš unavíš, budeš v neděli při bohoslužbě malátný a ospalý k pohoršení druhých Mezi křesťany byl starý zvyk, že se v sobotu před večerem zvonilo, všichni zavírali své dílny a krámy, ukončili práci a ve shromáždění zasvěcovali nastávající neděli modlitbami. Později se od tohoto zvyku upustilo a zůstalo jen při zvonění. Během noci je každý povinen dbát na svoji bezúhonnost a čistotu, aby příštího dne mohl přinést před Boha svoji duši co nejčistší (Ex 19,15; 1 Te 4,4; 1 S 21,5; Gn 35,2). V neděli dlouho nelež a časně vstaň, protože služba Bohu je to nej- 14 duben 2012

15 Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. (Exodus 31,16-17) Sedmý den opět může být úplný. Už je nejenom slavností stvořitelského a lidského odpočinku, ale také připomínkou vysvobození ke svobodě a znamením obnoveného vztahu s Hospodinem. Tak to lid prožívá v bohoslužebném shromáždění ( qodeš miqra = svatá konvokace; Lv 23,3) sedmého dne. Ohnisko šabbatu tak již není především v přerušeném díle samotném. Z Boží milosti vytváří přerušení díla prostor ke společenství s Bohem a lidmi při společném shromáždění. V něm se slaví Boží vysvobození a Boží věrnost a zároveň je v něm lidu připomínána jeho identita a zaměření být svatými. Výslovně je řečeno, že sobotní den je zde proto, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji (Ex 31,13). Mimo to v konceptu odpočinku začínají již během putování pouští v Tóře zaznívat tóny budoucího odpočinutí v zaslíbené zemi (Lv 25,2). Na to posléze navazuje autor listu Židům, který pravé odpočinutí, jehož předzvěstí je to pozemské, staví do eschatologické roviny věčnosti (Žd 4,9). Zvěst proroků ukazuje na to, že v praxi starozákonní doby měl Boží lid problémy jak s ustáním od svých pochůzek, prosazování svých zálib,... a planých řečí (Iz 58,13-14), tak i s vyprázdněním bohoslužby. Hospodin na to dokonce reaguje: Dny odpočinku a svolaná shromáždění, to nemohu vystát (Iz 1,13-14). Oproti soudům pak zní pozvání k objevení rozkoše v Hospodinu (Iz 58,14) skrze zachovávání sedmého dne (srov. Jr 17,21-27; Neh 13,15-22). V intertestamentální době od Ezdráše do doby vzniku křesťanské církve jsme svědky rozkvětu židovského zákonictví. To se začíná se utápět v bezpočetných drobných KOMENTÁŘ Bílá sobota Součástí velikonočního tridua je vedle Velkého pátku a nedělního Hodu Božího také Bílá sobota. V pátek si připomínáme Kristovo ukřižování, v neděli slavíme Kristovo vzkříšení. Co však slavíme na Bílou sobotu? Případně proč na Bílou sobotu neslavíme? Zvony odletí do Říma, v katolických kostelích umlknou bohoslužby, na jeden den ustane mše. A my protestanti po Velkém pátku a před nedělí vzkříšení nemáme snad ani potřebu a důvod se scházet. Bílá sobota se zdá divně bezbarvá, prázdná. Ani v evangeliích se v onu sobotu mezi pátkem ukřižování a nedělí vzkříšení nic neděje. Čteme, že Josef z Arimatie a Nikodém sledováni ženami z Ježíšova doprovodu stihli Pánovo tělo pohřbít právě včas, ještě před začátkem sabatu (v pátek vpodvečer), na který zrovna připadl pesachový seder, hostina, při níž se v rodinách jedl velikonoční beránek. Po pátečním pohřbu však v evangelním vyprávění už bezprostředně následují události prvního dne po sobotě, kdy za kuropění vyrazily k Ježíšovu hrobu zmíněné ženy. Jen Lukáš stručně předešle, že o sabatu ženy zachovaly předepsaný klid (L 23,50). A Matouš poznamená, že kněží a farizeové sobotního klidu využili k dalším intrikám proti ukřižovanému (Mt 27,62-66). Jinak všude vládne mír a klid : pesachová sobota evangelistům za příliš inkoustu nestála. Zato o jiných sobotách a o sabatu obecně se v evangeliích dočteme v hojné míře! Opakovaně se dovídáme, že Ježíš o sabatu navštěvoval synagogu a občas zde předčítal z Písem a vyučoval (Mk 1,21nn; 6,1nn; L 4,1nn aj.). Opakovaně ovšem také čteme, že právě den klidu se stával dějištěm, ne-li přímo roznětkou střetů s farizeji a jednou z příčin Ježíšova krvavého konce (Mt 12,6; Mk 3,6; L 6,11; J 5,18). Jednou byl důvodem farizejského útoku přístup Ježíšových žáků k sobotnímu zákazu práce, podle farizeů přístup laxní a liberální (Mt 12,1nn a paralely). Jindy a opakovaně byly jádrem sporu Ježíšovy sobotní zázraky (Mt 12,9nn; Mk 3,1nn; L 13,10nn; J 5,1nn aj.). Že záchrana lidského, ba i zvířecího života v akutním ohrožení má přednost před sobotním klidem, bylo obecně přijímaným stanoviskem; jestli však je sabat příhodný pro léčbu chronických nemocí, to už jasné a nesporné nebylo (Mt 12,11n a paralely). Navíc když jak se strážcům Tradice zdálo a jak se právem vnucuje i dnešnímu čtenáři Ježíš o sabatu uzdravoval úmyslně a se záměry daleko přesahujícími blaho nemocného: zjevně chtěl prolomit bariéry farizejského výkladu; udělit svým protivníkům i následovníkům lekci o skutečných prioritách Božího zákona; a hmatatelně demonstrovat svůj nárok: Syn člověka je pánem sabatu ; a nejen jeho pánem, nýbrž i jeho obsahem, naplněním, ztělesněním: Ježíš je od Boha poslaným osvoboditelem, lékařem, utěšitelem, zjevovatelem (Mt 11,25 12,8; J 7,19-24 aj.); v Ježíši se dovršuje stvoření i exodus. V této širší souvislosti evangelní rozpravy o sabatu se velikonoční sobota najednou nemusí zdát tak podivně bezbarvá. Mlčení Bílé soboty není mlčením prázdným. Je to ticho, ze kterého se v skrytu rodí nové, netušené věci: osvobození, uzdravení, odpočinutí a zjevení Boha v Kristově vzkříšení. Proto západní církev setrvává mlčky jakoby u Ježíšova hrobu, aby o sobotní noci, při velikonoční vigilii, příp. při bohoslužbě nedělního rána, slavila nový život a uváděla křtěnce v bílých rouších proto Bílá sobota do Kristovy smrti a vzkříšení. A proto východní křesťané už přes den hlasitě a radostně chválí Boha: Ježíš totiž v hrobě jen mrtvolně neležel, nýbrž ve smrti spíše odpočíval a sbíral síly; a sestoupil do říše mrtvých, aby rozbil okovy smrti. Neděle tak vyjevuje, co se zrodilo v sobotním tichu. Bílá sobota je završením starého světaběhu a zrodem stvoření nového (2 K 5,17): v temné noci hrobu, v mlčení evangelií, kdy nepřátelé kuli pikle, a Ježíšovy milující žačky odpočívaly podle přikázání. A kdy Bůh vskrytu konal své dílo. David Beňa duben

16 TÉMA ustanoveních a podrobných popisech toho, co se o šabbatu smí a nesmí. Dnešnímu člověku to silně připomíná tvorbu všelijakých standardů kvality. Do tohoto prostředí přichází Pán Ježíš a vnáší do něj novou svobodu, když nakonec řekne, že sobota je určena pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou. (Mk 2,27-28). Neznamená to, že by Pán Ježíš znevážil, či dokonce rušil ustanovení sedmého dne. Jeho zvykem bylo navštěvovat synagogu o šabbatu (L 4,16). Jeho postoj k němu je ovšem ve srovnání se soudobými zákony dosti liberální. Jako Boží syn na svůj postoj, jež reprezentoval návrat k Božím záměrům, měl plné právo a bylo to v posledku právě prosazování tohoto práva, co jeho odpůrcům vadilo nejvíc. Dodejme nakonec, že Pán Ježíš žádný nový den svůj den během svého pozemského života neustanovil. Slavnost spásy a nového stvoření Dějinný zlom týkající se ustanovení sedmého dne přichází s velikonočními událostmi. Vzkříšení Kristovo bylo tak silnou skutečností, že se ani nedivíme, že se křesťané přirozeně začali v tento den scházet ke společným shromážděním, a to proto, aby vzkříšení oslavovali. Byl to pro ně den (vzkříšení) Páně, začátek nového věku, den nového stvoření. Přechod od slavení šabbatu ke slavení dne Páně byl postupný tak, jak se vyvíjela identita křesťanské církve, která se vyrovnávala s tím, co je pro ni ze starozákonní praxe relevantní a co ne. Po letnicích se církev scházela krom chrámových bohoslužeb každý večer k naslouchání apoštolské zvěsti, k lámání chleba a k modlitbám (Sk 2,41-47). Pochopitelná každodenní setkání při vzniku církve se postupně transformují do setkání zvláštního dne Páně. Evangelista Lukáš zmiňuje ve Skutcích (20,7) příchod apoštola Pavla do Troady, kde první den v týdnu jsme se sešli k lámání chleba a Pavel promluvil ke shromáždění. Protože chtěl na druhý den odcestovat, protáhl řeč až do půlnoci. (Sk 20,7) Za zmínku stojí skutečnost, že první den v týdnu v té době nebyl volným dnem (až do zákona císaře přednější a žádný pán ji neodměňuje lépe než on. Vstaň tedy a začni tím, že si připomeneš svoji hříšnost a nestatečnost a uvědomíš si, jak svaté je nám místo, kde máš přistoupit před obličej Páně, který hledí k srdci a nenávidí hřích a přetvářku Žádej o posilu a dar Ducha svatého, abys naslouchal slovu s užitkem a pokud bude vysluhována večeře Páně, abys byl hoden přijímat. S jakou zbožností a myslí jít do shromáždění Když jdeš do kostela, uvědom si nejprve, kam jdeš a proč. Jdeš ke dvoru nejvyššího Pána, abys s ním v modlitbě rozmlouval a naslouchal jeho slovu; abys přijal jeho požehnání pro tělo, duši i výsledek práce celého týdne. Po cestě si opakuj Davidova slova: Jako laň dychtí po bystré vodě, tak dychtí duše má po tobě, Bože! Po Bohu žízním, po živém Bohu. Kdy se smím ukázat před tváří Boží? (Ž 42,2) Den ve tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde. (Ž 84,11) Pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. (Ž 5,8) Když vejdeš do kostela, řekni: Jistě je na tomto místě Hospodin. Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská. (Gn 28,16n) atp. Zbožné chování křesťana při bohoslužbách Při úvodní písni přestaň myslet na vedlejší věci a mysli na to, co se zpívá, abys sloužil Bohu jedním srdcem a soustředěnou myslí. Zpěv nejen vnímej, ale také sám zpívej a tak chval Pána Boha. Kdo nezpívá při společné písni, je buď líný, nebo domýšlivý. David prokazoval svoji víru horlivým zpěvem: Budu zpívat Hospodinu po celý svůj život, svému Bohu zpívat žalmy, dokud budu. (Ž 104,33) Nestyděl se zpívat ani před svými služebníky, radostně poskakoval, a musel proto snášet posměch. (2 Sm 6,14nn) Když tedy církev zpívá ke cti Bohu, ať není nikdo tak domýšlivý, že by se nepřipojil srdcem i ústy Když se Boží služebník s lidem modlí, připoj se, aby bylo všechno konáno jedním srdcem. Náš Bůh je Bohem řádu a chce, aby bylo všechno konáno jedním srdcem (1Kor 14,40) Obřadům vyhov jako ostatní, bez zvláštností. Vstávej, sedej či klekej podle zbožného zvyku a druhé nevyrušuj. V Božím řádu prokazuj pokornou stálost. Když vstoupí na kazatelnu duchovní, následuj ho myslí i zrakem. Pozorně mu naslouchej a měj ho na očích, pomůže to tvé pozornosti Nebuď tedy podobný nedbalému učedníku, který myslí při projevu učitele na něco jiného a při zkoušce pak nic neumí. Takový nedbalec se nelíbí ani světskému učiteli, ani nebeskému. S užitkem můžeš naslouchat dvojím způsobem. Předně vyslechni biblický text a pozoruj, jak jej kazatel rozčleňuje a rozvádí, jak jej vykládá 16 duben 2012

17 Konstantina o neděli jako dni klidu z ), a proto ono večerní shromáždění, které se protáhlo. Korintské Pavel pobízí ke sbírce pro jeruzalémské chudé a říká: V první den týdne nechť každý z vás dá(vá) stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu. (1 K 16,2) Vytržení, v němž se octl apoštol Jan, se stalo také v den Páně: Ocitl jsem se ve vytržení ducha v den Páně, (Zj 1,10) V těchto biblických textech je založena legitimita přechodu od šabbatu k neděli. Na praxi pobiblické církve ukazuje jeden z nejranějších dokumentů Didaché aneb Učení dvanácti apoštolů. Ten nabádá křesťany: A v den Páně se shromažďujte k lámání chleba a díkůvzdání, vyznávajíce nejprve svá přestoupení, aby vaše oběť byla čistá. (Didaché 14,1) Připomeňme také slova Jana Kalvína, který v Instituci říká: To, že raní křesťané nahradili šabbat za nedělní den, nebylo bez důvodu. Vzkříšení Kristovo vnímali jako konec a dokonání pravého odpočinku, ke kterému starozákonní šabbat stín budoucích věcí odkazoval. Katolický katechismus říká, že neděle se jasně liší od soboty, po níž časově každý týden následuje, a nahrazuje pro křesťany její obřadní předpis. V Kristově Veliké noci (pascha) dovršuje duchovní náplň hebrejské soboty a ohlašuje věčné odpočinutí člověka v Bohu. Vždyť bohoslužba zákona připravovala na Kristovo tajemství a to, co se v ní konalo, bylo předobrazem poukazujícím na Krista: Ti, kteří žili ve starém řádu věcí, se obrátili k nové naději a nehleděli už k sobotě, ale žili podle neděle, dne Páně, v němž je náš život posvěcen skrze milost Pána a jeho smrt. KOMENTÁŘ Taková normální neděle 6:30 budíček 6:45 sprcha - po nepříliš vydařené noci. 6:50 chystání snídaně a postupné buzení celé rodiny. Každý hned něco potřebuje nejmladší nakojit, druhý vytáhnout z postele, třetí chce rozhodně snídat, a to hned. 7:30 snídaně je šance, že proběhne bez větších zádrhelů. Všichni snídají totiž rádi a hodně, a tím pádem i dlouho. 8:05 čištění zubů a oblékání (pokud se ovšem zuby nečistily již v nedělním oblečení, protože to pak musíme vsunout mezikrok hledání nového nedělního oblečení). Vzorně nachystaná a vyžehlená hromádka oblečení z předchozího večera se vmžiku mění v beztvarou hromadu nejrůznějších kusů oblečení. Přebalit. Zkontrolovat noty, materiály do besídky 8:35 zoufalé hledání notýsku do besídky 8:40 znova přebalit 8:45 fronta na záchod před odchodem 8:50 odjezd do shromáždění 9:00 příjezd 8:55 začala zkouška zpěvu! Místo dechových cvičení rozdýcháváme ráno. 9:15 zkouška končí. Je potřeba ještě nakopírovat obrázky pro besídku. 9:25 děti vyčůrat před shromážděním 9:30 začíná shromáždění. Ztišení se nekoná v prvních lavicích se naše milá besídka ztišit nehodlá anebo zatím neumí; následuje modlitba s jedním okem otevřeným 9:50 odchod do besídky; ukazovací písničky, odchod na záchod s klukama, příběh s překvapením pro děti, hra na sochy (Proč jsem si raději neoblékla kalhoty místo sukně! A korále byl taky hloupý nápad...), odchod na záchod s holkama, dodělávání obrázků a veršíčků 10:35 konec shromáždění a úklid besídkových materiálů 10:50-11:50 setkávání a povídání s lidmi ve sboru 11:55 odjezd domů; Snad už naše návštěva nebude přešlapovat za dveřmi bytu. 12:10-12:40 dodělávání oběda, prostírání, konverzace s návštěvou, znovu nakojit, nakrmit mrňata, znovu přihřát oběd, dát spát nejmladšího 13:00 oběd!!! Hurá! 14:00 -??? milé odpoledne s návštěvou, popř. procházka s dětmi a návštěvou 18:00 večeře s dětmi a případně návštěvou 18:30-19:30 chystání do postýlek čtení, převlékání, kojení, povídání před spaním, ukládání 19:40 uloženo!!! 19:42 dát napít 19:45 ještě vyčůrat 19:50 ještě pusinku 20:00 hledání vařečky v šuplíku!!! 20:05 KLID 20:15 nedělní večerní čtení z Bible Je to nějaké zdlouhavé, asi proto, že každý odstavec musím číst aspoň dvakrát, nějak mi unikají souvislosti. 20:45 večerní modlitba Byla nějaká krátká, a proč manžel opakuje tak významně amen? 21:00 spánek se dostavuje za doprovodu úžasných varhan či sborových zpěvů 21:02 těším se na zítřejší pracovní den Od pondělí totiž nemám žádná očekávání ohledně odpočívání. PS: Děti rostou, v noci spíme, nekojíme, už ani nežehlíme, vaříme jen jídla předem připravitelná, notýsky a noty hledáme neustále a na každou neděli se vždycky znova těšíme. Jana Chrásková duben

18 TÉMA Změna dne znamenala změnu obsahu sedmého dne, i když spíš než o absolutní náhradě neděle za sobotu je potřeba mluvit o naplnění. V křesťanské církvi dochází zároveň k rozchodu se starozákonním konceptem šabbatu a zároveň k duchovní syntéze prvků obojího. Co jsme přijali, to odevzdáváme Narážkou na slova apoštola Pavla, která vyslovil u večeře Páně, můžeme shrnout to, co jsme přijali od otců víry. Oddělováním sedmého dne, který nazýváme dnem Páně Kristovým (a tedy i Hospodinovým), respektujeme stvořitelský řád s jeho potřebou poskytnout odpočinek tělu i duši. Respekt ke stvořitelskému řádu, jenž vymezuje rytmus života 6+1, zůstává. Stále potřebujeme fyzickou, duševní a duchovní obnovu sil. Základní rámec odpočinku od zdaru i nezdaru ovšem nyní tvoří nejenom to, že nebeský Otec ustal od své stvořitelské práce, ale také to, že Syn dokonal dílo spásy skrze oběť a vzkříšení. Jestli jsem se v úvodu článku pokusil nastínit kontury současného života, pak vítězství Kristovo zářící z prvního dne po sobotě vnáší do podmínek doby jasné světlo svobody, síly a důvodu poprat se s životem. Daří-li se, nedělní den staví hráz chamtivosti a ukazuje, že důležitější než práce a úspěch, je Bůh sám a potažmo také já sám. A nejenom to, je to i můj bližní, s nímž se o výsledky své práce mohu podělit. Nedaří-li se, přináší nám Kristovo vzkříšení a vítězství naději. Odpočinek od neúspěšného pachtění, který smíme prožívat v Boží blízkosti, v radosti ze spásy a společenství, ujišťuje o naší stálé hodnotě před Bohem navzdory neúspěchu, a také tím vlévá naději a sílu k dalšímu úsilí. To, co formálně ze starozákonní praxe rovněž zůstává, je bohoslužebné shromáždění církve v oddělený den. Neděle je nejenom dnem Páně, ale také dnem církve. Je to den bohoslužebného shromáždění, v jehož centru je vzkříšený Pán Ježíš Kristus a jeho Slovo. Základním vyjádřením této skutečnosti je zvěstování (kazatelna) a eucharistie (stůl Páně). a vysvětluje. Dále pak, jaké dává poučení při každém oddíle a jak vše potvrzuje Písmem. Zdá-li se ti výklad nejasný, nebo nedrží-li se kazatel takového pořadí, řiď se těmito radami: a) uslyšíš-li, co jsi dříve nevěděl, dobře si to zapamatuj, případně poznamenej, aby sis vše mohl doma v mysli obnovit; b) dávej pozor, mluví-li se o hříchu, týkajícím se právě tebe bedlivě naslouchej, aby sis jej mohl zošklivit a najít pomoc v jeho překonání. Podobně si počínej, mluví-li se o ctnostech, kterých chceš dosáhnout; c) naslouchej slovům Písma s vědomím, že k tobě hovoří sám Bůh z nebe. Tak se naučíš poslouchat ne člověka (služebníka církve), ale Boží moc, která působí ve tvém srdci Po skončení hned neodcházej jako těch devět malomocných (Lk 17,17), bez poděkování Pánu Bohu. Zůstaň, vroucně se s církví pomodli a chval Pána písněmi. Při požehnání povstaň a naslouchej mu vírou, jako by je nad tebou pronášel sám Bůh, jehož je kazatel služebníkem. Kristus přece říká: Kdo slyší vás, slyší mne. (Lk 10,16) Slaví-li se toho dne večeře Páně, přistup i ty ve svatebním rouchu pokání a víry, abys byl hoden pozvání ke stolu Páně. Při odchodu z kostela pamatuj na dar do pokladnice podle apoštolského pokynu (1 K 16,1n; 2 K 8,12). Takové dary se Bohu líbí. (Žd 13,16) Co má činit zbožný člověk v neděli po kázání Když se vrátí zbožný otec ze shromáždění, svolá všechny ve svém domě, stručně připomene výklad Božího slova, klekne a poděkuje Bohu za to, že své slovo rozséval jako zrno. Prosí, aby Bůh dal svým požehnáním vyrůst všemu dobrému. Tak zůstane slovo v našem srdci; jinak by zůstalo na povrchu, bylo by pošlapáno a zapomenuto. K obědu pozvi nějakého hosta. Tak činíval Job už od svého mládí (Jb 31,17n). Tak nabádal i Kristus (Lk 14,13), protože v hostu je přítomen on sám (Mt 25,35n). Je-li návštěva andělů něčím (Žd 13,2), oč vzácnější je, můžeme-li mít jako hosta Krista? Není-li to možné, snaž se alespoň poslat něco od stolu nemocnému nebo chudému Po skončení oběda a poděkování Pánu se mají znovu všichni svolat a uvědomit si, co si zapamatovali z kázání. Mohou si něco přečíst z katechismu a čtené srovnat s tím, co se kázalo. Také je vhodné přečíst něco z Písma svatého. Až do večeře a po ní je možno se procházet, konat návštěvy a hovořit o užitečných věcech. Zbožní si k tomu vždycky najdou vhodnou chvíli, protože každý tvor je jako otevřená kniha, v níž se zračí Boží dobrota Když uplyne den a přiblíží se čas odpočinku, odejdi na tiché místo. Protože není nikdo, kdo by sváteční den světil dokonale, vždyť všichni hřeší slovy, myslí i skutky, pokoř se před Bohem a smiř se s ním modlitbou. 18 duben 2012

19 Slavení eucharistie není součástí každonedělního shromáždění protestantských církví. V reformovaném kostele je nezbytná kazatelna, ale ne už stůl Páně. Rozsah tohoto článku nedovoluje sledovat toto téma podrobněji, a tak nechť zazní hlas prof. P. Filipiho, který bychom neměli přeslechnout: Máme plné pochopení pro obavu, aby stůl Páně nebyl uváděn v nevážnost Se stejným pochopením ovšem nemůžeme brát obavu, která se dodnes občas vyskytuje, aby častým přijímáním stůl Páně nezevšedněl, neztratil svou slavnostnost a výjimečnost. V reformačním prostředí je tento názor až urážlivě nedůsledný, protože dává svátosti podstatně vyšší důstojenství nežli zvěstovanému slovu. Nikdo, soudím, ještě nevyslovil obavu, že by evangelium o Kristově vykoupení mohlo každotýdenním posloucháním zevšednět, ztratit svou neslýchanou výjimečnost. Proč by tedy měla být taková obava oprávněná, jestliže jde o svátost, jež obsahově přece nepřináší nic nad zvěstované slovo? Dar ke slavení a užívání Křesťanská neděle je Božím darem člověku. V jeho středu je spása, odpuštění hříchů a nová životní perspektiva vyrůstající ze společenství s Bohem skrze víru. Každá neděle je příležitostí vracet se k duchovnímu základu vlastního života, který nás bude stavět na nohy a bude přinášet pokoj. Je příležitostí vracet se k duchovnímu magnetickému poli spásy, které bude rovnat střelku našeho životního snažení. Je předzvěstí pravého odpočinku, který je před námi u našeho nebeského Otce. Co znamená, že pro vás má být svatý? Nic víc než to, že se máte zabývat svatými slovy, činy a životem. Sedmý den sám o sobě nepotřebuje být posvěcován, neboť byl svatý od počátku. Bůh si ovšem přeje, aby byl svatý pro vás. Proto se (znovu) stává svatým či nesvatým podle vašeho přičinění, podle toho, jestli se zabýváte věcmi svatými či nesvatými. Martin Luther Jan Asszonyi KOMENTÁŘ Neděle Moje babička v neděli neuklízela. Babička v neděli ani nevařila. Uvařila v sobotu a v neděli jídlo již jen ohřála. Neděle pro ni byla dnem odpočinku. Maminka mého kamaráda měla téměř každou neděli na oběd hosty. Nebyli to její příbuzní ani přátelé, ale lidé žijící mezi ploty. Lidé všelijak osamělí a odstrčení, někdy i zvláštní. Neděle pro ni byla dnem konkrétní křesťanské lásky. Bible nás vyzývá, abychom světili den odpočinku, a to odpočinkem, láskou a bohoslužbou. Bible také upřesňuje některé konkrétní podoby takového svěcení. Bratr Asszonyi nám připomíná rytmus 6:1. 6 dní práce, 1 den odpočinku. Rytmus, který ustanovil sám Bůh. Někteří lidé, křesťany nevyjímaje, jsou z Božího rytmu nervózní. Někteří by raději 1:6. Co nejrychleji odbýt práci a bavit se, bavit se, bavit se. Bible nás varuje před následky podceňování práce. Lenochu, jak dlouho se chceš povalovat? Chvilku pospíš, chvilku zdřímneš, chvilku složíš ruce v klín a chudoba tě přepadne jako ozbrojený lupič, přijde jako loupežník. (Př 6,9-11) Někteří lidé zase zkoušejí žít v rytmu 7:0. Zkoušejí pracovat 7 dní v týdnu. Chtějí být odpovědnější a pracovitější než Bůh. Se všemi následky, které to obnáší. Někdy to nemusí být přemíra odpovědnosti, ale přemáhá je úzkost, vnitřní neklid, či špatný time management. Pracovat sedm dní v týdnu je vlastně takovým novodobým otroctvím. Co je na něm smutné, že se do něj někdy vháníme sami. Sami si připoutáváme kouli k noze. Jeden den v týdnu nepracovat bylo a je projevem svobody věřících lidí, ve starověku, před padesáti lety i dnes. Bible také připomíná věřícím, že mají odpovědnost nejen za sebe, za svůj den odpočinku, ale i za to, zda si mohou dovolit den odpočinku i druzí. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. (Ex 20,10) V tomto ohledu žijeme na divném místě a v divné době. Prodavačka v Albertu se má hůř než otrok ve starověkém Izraeli. I zvířatům v Izraeli se vedlo lépe, než se vede pomocným dělníkům na našich stavbách. Zůstaneme realisty. Doba je, jaká je. Žijeme v zemi, ve které žijeme. Nepředěláme společnost. Pracovních příležitostí je málo a někdy člověk vezme zaměstnání, ke kterému patří i práce v neděli. Položme si však otázku, jak v této oblasti můžeme být solí země. Každý z nás máme svou sféru vlivu a v té se můžeme snažit zajistit den odpočinku i svým bližním. Určitě ve své rodině. Ve své firmě. Pokud jsem majitelem, tak stojím před otázkou, jak zajistím svým zaměstnancům právo na nedělní odpočinek? Nemusím být majitelem, a stejně se mohu o dobro svých bližních zajímat. Musím jim volat v neděli? Musím je v neděli zaměstnávat nějakou agendou? Nemohl bych si lépe naplánovat čas, a zajistit tak den odpočinku sobě i druhým? Máme svou sféru vlivu i jako zákazníci. Jsou služby, u kterých je nezbytné, aby fungovaly v neděli. Lékaři, zdravotní sestry, hasiči, policisté a další nutně pracují v neděli. Jsou však služby, kde to není nutné. A tak si mohu začít klást otázku jako zákazník. Je to nezbytné? Je nezbytné, abych odebíral tuto službu v neděli? Řekneme si: Co tím asi změníme? Společnost nepředěláme. Ježíš nás nevede k předělávání společnosti, ale k tomu, abychom v ní působili jako sůl. Nepatrná, a přece vlivná a blahodárná. Naše společnost služeb a informací je určitě jiná než izraelská společnost malých rodinných farem. Co máme společného? Máme stejného Boha. A nabízí nám stejný dar den odpočinku. David Javornický duben

20 ZÁPISNÍK Doc. Petr Kolman, Ph.D. jedné manželky muž, otec 2 3 dětí. Člen CB v Berouně. Pracuje na MFF UK v Praze. Útržky z Indie Miluj Hospodina, svého Boha, z celého srdce Miluj bližního svého Tento známý text mi padl do oka hned po vstupu do informačního centra chrámu Bahá í v Dillí. Chrám určitě znáte z obrázků. Velkolepá moderní stavba ve tvaru lotosového květu, trochu podobná Opeře v Sydney. Byl by to pěkný kostel. Slečna v informačním centru, mladá dobrovolnice z Nového Zélandu, mě ochotně seznamovala s vírou Bahá í. Krista samozřejmě uznávají. Stejně jako Kršnu, Buddhu nebo Mohameda. Prostě každá doba má svého učitele. Kristus je jedním v řadě. Nemusíš věřit, že to je od Boha. Prostě začni číst a uvidíš. Tu odpověď znám. Tentokrát jsem ji slyšel v jiné souvislosti, než jsem zvyklý. Řeč byla o Koránu. Byl to sympatický mladý kluk. Dal se se mnou do řeči při návštěvě mešity Džámi masdžid, největší mešity v Indii. Na univerzitě si dělá MBA. Sem přicházívá pravidelně, nejen aby se jako správný muslim modlil, ale aby islám představoval přicházejícím cizincům. Našli jsme si kousek dlažby prosté všudypřítomného holubího trusu, posadili se na zem a dokud mne se soumrakem jako bezvěrce z mešity nevyvedli, povídali jsme si. O Mohamedovi. O Koránu. O Kristu. Samozřejmě ho taky berou. Velký prorok. Předpovídal příchod Mohameda. Kde? To nevěděl přesně. Ale v příloze ke Koránu, co mi poslal em, jsem se to dočetl. Jan Jen to církev trochu překroutila. Nenáviď hřích, ne hříšníka. Nápis nad výdejním okénkem jídelny nejnižší cenové kategorie na kampusu Indického institutu technologie v Dillí, jedné z nejprestižnějších indických univerzit. Byl tam anglicky a hindsky. Těsně nad zákazem kouření a kousek pod obrázkem Višnua. Kde už jsem něco podobného slyšel? Snažím se jí nebýt. To byla odpověď mé indické kolegyně na otázku, zda je hinduistkou. Ale někdy mi to nejde, hlavně nemodlit se. Teď už to je lepší. Kdo by se divil. Byla tak vychovaná. Od mala přivyklá na plejádu bůžků a bohů. Teď už se ale modlit nechce. Vědomě konvertovala k ateismu. A pochvaluje si, jak skvělý krok ke svobodě to byl. Nikomu se nemusí zodpovídat, nikoho se bát. Její manžel, Maďar, mlčky naslouchal. Pouze nakonec dodal, že díky své konverzi už manželka nechodí do práce pozdě. Ušetří ráno půl hodiny na modlení. Jdete také dovnitř? Můžu? Samozřejmě, jsme tu pro všechny, vysvětloval mi urostlý muž, odhadem šedesátník. Jen bylo potřeba odložit boty a zakrýt si hlavu. S botami to bylo jednoduché hlídač bot byl nedaleko. A šátek na hlavu mi můj neznámý průvodce také okamžitě sehnal i uvázal. A už jsme šli dovnitř do chrámu. Byl otevřený na všechny čtyři strany. Obvyklý způsob, kterým sikhové vyjadřují svou otevřenost vůči všem. Každý může přijít, zůstat a modlit se, případně i najíst se a přenocovat. Do Indie jsem jen krátce nahlédl. Ale skoro všude, kde jsem byl, jsem se setkával s viditelnými naboženskými projevy. Leckdy snad až skoro bohulibými. Není nakonec jedno, čemu a komu člověk věří? Našlo by se tolik zdánlivě či skutečně podobného. Citáty z Bible, řeči o Kristu, pochopení pro hříšníka, pomoc nuzným, oslava Stvořitele, otevřenost ke každému, prožitek svobody či Božího oslovení. Skoro nesnadné se v tom vyznat. Ale o jednom jsem tam neslyšel: o Kristu Spasiteli a Králi. Foto archiv autora 20 duben 2012