Kdyby americkým, evropským a ruským analytikům v roce 2012 někdo tvrdil, že pouhé tři roky po egyptském majdanu prezident Egypta

Transkript

1 Současný Egypt Kdyby v roce 2012 někdo řekl vůdci egyptského majdanu a oblíbenci amerického ministerstva zahraničních věcí (United States Department of State) Muhammadu Mursímu, že jej nečeká triumfální prezidentské období, ale převrat, soudní proces a rozsudek smrti, který byl později nahrazen doživotním trestem odnětí svobody, nikdy by tomu neuvěřil. Život se však ukázal být složitější. Kdyby americkým, evropským a ruským analytikům v roce 2012 někdo tvrdil, že pouhé tři roky po egyptském majdanu prezident Egypta přiletí do Moskvy na vojenskou přehlídku 9. května a bude usilovat o pomoc Kremlu v otázkách zahraničněpolitické ochrany, označili by ho za blázna. A udělali by tím velkou chybu. I kvůli takovému podcenění ze strany politologů, expertů a stratégů se Egypt stal velmi dobrým příkladem a poučením pro celý svět. Egypt se totiž stal první zemí, v níž tzv. barevnou revoluci, nehledě na různorodé výklady tohoto pojmu, nahradila khaki kontrarevoluce. Paradoxně tento egyptský obrat zapříčinily samy západní mocnosti zejména svým způsobem nahlížení na státy nepatřící do tzv. západního světa a z toho plynoucím chováním vůči nim. Zatímco západní globalisté a příznivci teorie konce dějin hlásají utopii postsvrchovanosti, podle níž slabé a silné státy spolupracují jako rovný s rovným ve světě bez hranic, v praxi pozorujeme pravý opak. Lstivá globalistická rétorika se snaží pouze přesvědčit mimozápadní mocnosti, aby se vzdaly svých národních zájmů a obrany a nechaly se ovládnout korporacemi a finančními institucemi, což je postupně má zbavit i pouhé možnosti vyvíjet vlastní kurz pro své budoucí směřování. Bohužel, z perspektivy Západu jediným možným programem ekonomického růstu a základním kamenem ekonomické politiky i nadále zůstává pohlcování rozvíjejících se trhů. Na konci osmdesátých let a na počátku let devadesátých takové pohlcování, až na výjimky v podobě balkánských válek, probíhalo relativně klidnou cestou. Zlom nastal 9. září 2011, kdy teroristické útoky v New Yorku umožnily Spojeným státům vést mnohem agresivnější politiku, jejímž vrcholem je otevřená vojenská invaze. Evropa se zpočátku držela stranou, ale závažnost vlastních problémů uvnitř Evropské unie donutila evropské státy naskočit do rozjetého vlaku pod názvem změna politických režimů, který v plné rychlostí přejel státy typu Libye, Sýrie a Ukrajiny. Egypt, který od konce sedmdesátých let byl dlouhodobým spojencem Západu, s údivem zjistil, že i on sám se stal obětí predátorské západní politiky, a to prostřednictvím revoluce na náměstí Tahrir, jež vedla ke zcela legitimnímu a demokratickému příchodu k moci Muslimských bratrů 1, které svrhli egyptští vojáci okamžitě, jakmile této zemi začala bezprostředně hrozit občanská válka. Skutečnost, že Muslimské bratry finančně podporovali američtí spojenci z regionu Perského zálivu, zejména Turecko a Katar, ujistilo Egypt v tom, že i on se může stát terčem pro státem sponzorovaný džihádismus a že USA nebyly schopny nebo ochotny donutit své regionální spojence, aby nezahrnovali Egypt mezi své cíle. Vojenský puč maršála as-sísího a následné represe vůči Muslimským bratrům snížily stupeň vojenského napětí uvnitř samotného Egypta. Přesto však stále přetrvává nebezpečí z okolních států. Zatímco Sýrie představuje pro Káhiru pouze periferní problém, občanská válka v Libyi, 1 V tomto smyslu Egypt není nijak výjimečný nebo ojedinělý. Podobné procesy, kdy prostřednictvím demokratických voleb se k moci dostávají radikální strany, se odehrávaly i v evropských zemích. Jako příklad je možné uvést příchod k moci NSDAP pod vedením Hitlera v Německu v roce 1933 nebo Komunistické strany v Československu v roce Konec konců i dnešní posílení populistických stran typu Pegidy v Německu a Národní fronty ve Francii je projevem stejných politických jevů. Uvedené strany sice nemůžeme označit za vysloveně radikální, ovšem jejich rétorika se značně vychyluje od politickému středu, který je v Evropě obvyklý. 1

2 kde se různá islamistická uskupení těší podpoře monarchií Perského zálivu, se jeví jako bezprostřední hrozba, a to hned z několika důvodů. V krátkodobém výhledu zničená Libye může být využita jako základna pro přípravu různých útoků vůči Egyptu a také jako útočiště v případě egyptské odvety. V dlouhodobé perspektivě hrozí, že se z libyjské vlády stane loutka v rukou nepřátelských sil Zálivu, jejichž konečným cílem je kontrola nad Egyptem a Suezským kanálem. To znamená, že v současné době by vyřešení libyjského konfliktu mělo představovat prvotní zájem egyptské vlády jak z politického, tak i bezpečnostního hlediska. Tady ovšem narážíme na další významný problém současného Egypta. Řešení politických výzev a prosazení národních zájmů na mezinárodní aréně úzce souvisí s finančními možnostmi státu a jeho schopností alokovat prostředky na geopolitické a vojenské manévry. V průběhu velmi krátké, ale pestré vlády bývalé opozice a amerických kurátorů egyptská ekonomika utrpěla vážnou újmu a chybělo málo, aby se stala zcela nefunkční. Zaměříme-li se na vybrané finanční ukazatele, zjistíme, že krátce před revolucí egyptská ekonomika byla poměrně zdravá. Na počátku tisíciletí přírůstek hrubého domácího produktu činil pozoruhodných sedm procent ročně. Podle Egyptské centrální banky se v roce 2010 devizové rezervy země rovnaly 35 miliardám dolarů. Výpočty Světové banky ukazují, že ve stejném roce HDP na jednoho obyvatele dosáhlo výše 2600 dolarů, což představovalo téměř padesátiprocentní nárůst oproti 1400 dolarům v roce Prezident Abd al-fattáh as-sísí převzal Egypt už v úplně odlišném ekonomickém stavu, kdy státní pokladna nutně potřebovala podstatné finanční infuze od mezinárodního společenství po zavedení kontroly kapitálů v roce Cena egyptské libry se propadla z 5,5 libry za 1 americký dolar v lednu 2010 na 7,8 libry za dolar v lednu letošního roku. Cena libry na černém trhu se pohybuje dokonce na mnohem nižších hodnotách. Devizové rezervy k listopadu 2015 činily pouhých 16,4 miliardy dolarů. Dalším finančním ukazatelem, na kterém lze demonstrovat propad egyptské ekonomiky za vlády Muslimských bratrů, je výše přímých mezinárodních investic. Ze statistik Světové banky lze vyčíst, že v roce 2014 došlo k mírnému nárůstu přímých mezinárodních investic na 4,8 miliardy dolarů oproti 4,2 miliardy v roce Nicméně ani v součtu tyto hodnoty zdaleka nedosahují k 11,6 miliardy dolarů, které proudily v podobě přímých zahraničních investic do egyptské ekonomiky v roce Ze dvou předešlých odstavců jasně vyplývá, že po upevnění bezpečí a politické rovnováhy, stabilizace ekonomiky země představuje další mimořádně důležitý zájem Káhiry. Přesto v Egyptě existuje jedno místo, v němž se všechny státní zájmy sbíhají. Napoleon kdysi prohlásil: Geografie je osud. V případě Egypta by bylo možné tuto větu přeformulovat následně: Suezský kanál je osud. Skutečně, význam tohoto infrastrukturního objektu pro Egypt a celý svět lze jen těžko přecenit. Příjmy z provozu kanálu tvoří lví podíl v egyptském rozpočtu. Suezský kanál vynáší i jiným státům a nadnárodním korporacím, které díky používání kanálu šetří čas a peníze. Právě velká finanční zainteresovanost mnoha hráčů dává jakousi záruku toho, že Suezský kanál není prozatím využíván jako prostředek politického ovlivňování, což přispívá i k zachování bezpečnosti v bezprostřední blízkosti kanálu. Nebylo tomu tak však vždy. Britskofrancouzsko-izraelská avantýra v roce 1956, známá jako suezská krize, je toho důkazem. Tento konflikt se nachází ve stínu karibské krize, přesto nesmí být opomíjen vzhledem ke svým bezprostředním následkům pro mezinárodní politiku. 2 2 Důsledkem suezské krize bylo definitivní zařazení Francie a Británie do kategorie velmocí druhé třídy, protože se prokázala jejich neschopnost podniknout vojenskou akci, která by nebyla předem schválena v USA. Jako jediné supervelmoci světa se ukázaly být Spojené státy a Sovětský svaz, který se začal aktivně angažovat v arabském světě. Právě suezská krize dala vzniknout pohotovostním jednotkám OSN, tzv. modrým helmám, které byly 2

3 Budoucnost Suezského kanálu však může být mnohem významnější než jeho historie. Tato námořní komunikace je totiž nezbytnou součástí koncepce tzv. nové hedvábné stezky, kterou v současné chvíli usilovně buduje Čína. Jak je vidět na mapě, tato nová hedvábná stezka má dvě větve: červenou železniční cestu a modrou námořní. Fakticky vzato, pozemská část stezky funguje už dnes. Zboží je přepravováno z Číny do Německa a zpět, jenže objemy přepravy a její rychlost zatím dosahují velmi nízkých hodnot. V tomto kontextu se kontrola nad Suezským kanálem a přesněji vliv na Egypt stává významným geopolitickým trumfem. Ten, kdo dnes dokáže zapojit Egypt do svých strategických zájmů, zejména v energetické a vojenské oblasti, získá zítra cenu v podobě možnosti utáhnout kohoutek obchodu mezi Čínou a Evropou. Příležitost umístění svých výrobních kapacit přímo na nejrušnější obchodní cestě světa v průmyslové zóně v oblasti Suezu slibuje též velké finanční dividendy. Samozřejmě existuje i tzv. střední cesta, která může vést přes území Indie, Pákistánu, Íránu, Iráku, Sýrie a Turecka v nejrůznějších variacích, ale tato trasa má dva obrovské nedostatky reliéf a Islámský stát. Pro realizaci projektu tzv. nové hedvábné stezky je stabilita a prosperita Egypta nedílnou součástí. Dnešní egyptská vláda si velmi dobře uvědomuje, že pro dosažení tohoto cíle musí najít spolehlivé spojence a sponzory. Navazuje aktivní kontakty po celém světě. Níže jsou popsáni klíčoví hráči v boji o přátelství s Káhirou a jejich vztahy se současným egyptským vedením. Evropa. Evropské státy neskrývají svůj negativní postoj k as-sísímu a jeho vládě. Soudní proces s Mursím, zákaz činnosti strany Muslimských bratrů a razantní opatření vůči jejím členům vyvolaly kritiku v mnoha evropských zemích. Ovšem finanční výhoda plynoucí ze spolupráce s Káhirou pro řadu států převažuje nad celoevropskou solidaritou v otázkách ochrany demokracie a lidských práv. poprvé nasazeny právě v tomto konfliktu. Přímým důsledkem bylo také posílení vlivu Egypta, jehož tehdejší prezident Násir se stal vůdcem arabského světa. Krize měla význam i pro Izrael, který už podruhé uhájil svou existenci a ukázal arabským nepřátelům kvalitu své armády. 3

4 Francie ustoupila od kritiky egyptské vlády, jen aby prodala Egyptu vrtulníkové výsadkové lodě Mistral, které byly původně vystavěny pro ruskou armádu. Po dalším neuskutečněném obchodu, tentokrát s Indií, Paříž podepsala záchrannou dohodu s Egyptem, na základě níž má poskytnout stíhačky Rafael, fregat Freem a také rakety malého a středního doletu. Příkladu Francie následují i ostatní evropské země. Přestože řada z nich stále kritizuje as- Sísího a neuznává jeho legitimitu, pozice lídrů Evropské unie, tedy Německa a Francie, mluví sama za sebe. Vojensko-technická spolupráce, rozšíření kontaktů v oblasti potírání terorismu, spolehnutí na zvýšení vlivu Egypta v regionu a následné zpomalení nebo i zastavení nelegální migrace. USA. Ani dlouhotrvající partnerství USA s Egyptem nezabránilo Američanům v tom, aby v roce 2011 nechali svého spojence Husního Mubáraka na pospas armády. Vojenský převrat v roce 2013 Washington naopak přijal velmi negativně, a proto demonstrativně zmrazil veškeré své vztahy s Egyptem. Do té doby klíčovou otázkou spolupráce mezi těmito státy byla oblast vojensko-technického průmyslu. Podle programu každoroční bezplatné finanční pomoci Spojené státy poskytovaly Egyptu výzbroj a služby související s výukou nebo výcvikem vojáků, pořádaly speciálních kurzy a cvičení v částce 1,3 miliardy dolarů. Po svržení Mursího byla pomoc pozastavena. Ale situace na Blízkém východě, v Libyi, Sýrii, Jemenu a především začínající sbližování Egypta s Ruskem donutily USA k ústupu. Amerika se nyní pokouší o návrat Káhiry do sféry svého vlivu. Kritika egyptského režimu se sice ze strany USA občas objevuje, ale nejedná se o nic jiného než o pouhé deklarace. S takovou kritikou je Egypt smířen a nebere ji vážně, dokud se zároveň obnovuje americká finanční pomoc a dodávky vojenské techniky v podobě stíhaček F-16, vrtulníků AH-64D Apache, součástí pro sestavení tanků M1A1 Abrams a protilodních raket. Je pozoruhodné, že aktivizace amerických kontaktů s Egyptem byla nejvíce vidět po významných událostech rusko-egyptské spolupráce: po návštěvě ruského prezidenta v únoru 2015 nebo po společných vojenských cvičeních v roce 2015 a Čínská lidová republika. Čína tradičně nepodmiňuje ekonomickou spolupráci s rozvíjejícími se zeměmi nutností udržení nebo nastolení určitého politického režimu v dané zemi. Peking spolupracoval a zřejmě má v úmyslu i nadále spolupracovat s kteroukoli vládou v Egyptě. Současný obrat zboží mezi těmito státy činí miliard dolarů a objem čínských investic do egyptské ekonomiky dosahuje 500 milionů dolarů. Klíčovým pro čínsko-egyptskou spolupráci bude zapojení Suezského kanálu do sítě tzv. nové hedvábné stezky. Přitom však nelze zapomínat na to, že pro Peking je rozhodující jen jeho vlastní ekonomická výhoda. Tuto strategii už jednou uplatnil v roce 2011, kdy skupoval obilí, čímž zvyšoval jeho cenu a v důsledku toho vyvolal revoluci, a tak se jí zřejmě bude držet i nadále. Turecko. Turecko dlouhou dobu pěstovalo ideu spočívající v tom, že se stane regionálním vůdcem Blízkého východu, a Egypt se svou váhou v arabském světě a poměrně stabilními vztahy s Izraelem představoval významnou překážku pro ambiciózní tureckou politiku. Navíc se Turecko svého času pokoušelo zaujmout rozhodující roli v izraelsko-palestinském konfliktu, což bylo také v rozporu s egyptskými zájmy. Právě proto příchod arabského jara a ukončení Mubárakovy éry nahrávalo Turkům do karet. Turecká vláda vsadila na Muslimské bratry, ale svržení Mursího pořádně zamíchalo s těmito plány. Až doposud vztahy Egypta a Turecka nebyly urovnány. Ankara neuznává legitimitu současné vlády v Káhiře, ale naznačuje určitou možnost ekonomické spolupráce. V tomto duchu se 4

5 vyjádřil zejména turecký premiér Binali Yildirim. Ovšem egyptská strana trvá na tom, že kompletní normalizace vztahů je možná pouze po uznání revoluce 30. června, dne vojenského převratu v roce Na druhou stranu Egypt oplácí Turecku stejnou mincí, zejména tím, že neuznává posílení Erdoganovy moci za demokratické. To se promítlo do faktické blokace prohlášení OSN odsuzující pokus státního převratu v Turecku. Izrael. Po odejmutí moci Muslimským bratrům v Egyptě se izraelsko-egyptské vztahy začaly pomalu zlepšovat. Životním zájmem Izraele je situace v Pásmu Gazy, kde se upevnil jeho dávný nepřítel Hamás. Izraelci pouze nestranně přihlíželi, když do tohoto regionu začala pronikat i jiná teroristická uskupení, zejména al-káida, a tiše doufali, že meziarabský boj o prvenství oslabí extremisty. S takovým scénářem však není spokojen Egypt, protože teroristé spojení s al-káidou a Islámským státem si oblíbili Sinajský poloostrov a stali se zdrojem velkých potíží pro Káhiru. I přesto byl v poslední době zaznamenán zřetelný nárůst v kontaktech mezi Egyptem a Izraelem. Zdá se, že se stranám podařilo dohodnout se na společném postupu v regionu. Káhira na jaře letošního roku předložila novou iniciativu k mírovému řešení palestinskoizraelského konfliktu. Tel-Aviv ze své strany aktivně pomáhal při vyšetření teroristického útoku vůči ruskému letadlu nad Sinaji a podle posledních informací se spolu s egyptskou armádou účastní společných vojenských akcí proti teroristům na Sinajském poloostrově. Vážným znamením sblížení Egypta a Izraele se stala návštěva egyptského ministra zahraničí Sameha Shoukryho, která se odehrála v červenci letošního roku, tedy po více než desetileté pauze. Jedním z hlavních témat jednání bylo řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Izraelci kategoricky nesouhlasí s tím, aby se do řešení angažovala Saúdská Arábie. Zároveň vztahy Tel-Avivu s Washingtonem nejsou v takovém stavu, aby Amerika mohla jako dříve posadit bojující strany k jednomu stolu. V takové situaci Izrael vnímá Egypt jako prioritního prostředníka, i když egyptský návrh mírového řešení se téměř shoduje s návrhem Rijádu. Saúdská Arábie. Od okamžiku vojenského převratu v Egyptě Saúdská Arábie aktivně pomáhala as-sísímu prostřednictvím významných finančních infuzí (5 miliard dolarů v červenci 2013, 4 miliardy v březnu 2015 a smlouvy na 25 miliard v dubnu 2016). Na oplátku Saúdové očekávali podporu Káhiry při prosazování svých zájmů na Blízkém východě, zejména při soupeření s Íránem v Jemenu nebo Sýrii. Ale všechno neprobíhá tak hladce, jak by si představovala arabská monarchie. Egypt ze začátku podpořil agresi mezinárodních sil v čele se Saúdskou Arábií v Jemenu. Rychlého vojenského vítězství nad proíránskými Hútíi se však dosáhnout nepodařilo, uvnitř koalice začaly vznikat rozpory, a tak Saúdové požádali egyptskou vládu o intenzivnější zapojení do operace, což ovšem nebylo splněno. Dalším směrem, kam se ubírá saúdská mezinárodní politika, je Sýrie. Ale i v této otázce arabská monarchie nenašla pochopení ani podporu ze strany Káhiry. Egypt, ač podporuje americkou koalici, vystupuje proti sesazení Bašára Asada. As-Sísí, jakožto přemožitel islamistů ve vlastní zemi, už z principu nemůže bojovat za svržení syrského prezidenta. Toto se potvrdilo i během hlasování v Radě bezpečnosti OSN v říjnu letošního roku, kdy Egypt podpořil ruskou rezoluci ohledně Sýrie, zatímco Saúdská Arábie vystupovala pro konkurenční francouzskou rezoluci. Následně svůj vděk as-sísímu za podporu správné rezoluce vyjádřil během oficiální návštěvy samotný ředitel Úřadu pro národní bezpečnost Sýrie Ali Mamlouk. Ale jak v takovém případě hodlá Egypt platit za velkorysou saúdskou pomoc? Odpověď byla dána v průběhu návštěvy krále Saúdské Arábie v Káhiře v dubnu tohoto roku, během které 5

6 strany prohlásily, že Egypt postoupí Saúdům dva ostrovy v Rudém moři. Spolu s touto zprávou bylo ohlášeno vytvoření investičního fondu, rozvoj ekonomické zóny na Sinaji a výstavba mostu přes Rudé moře. V samotném Egyptě tyto kroky vyvolaly nepokoje a celý případ ještě není zdaleka vyřešen, vzhledem k tomu, že na konci června egyptský soud prohlásil prezidentovo rozhodnutí o postoupení ostrovů za nezákonné. Rusko. Rychle se rozmáhající nestabilita na Blízkém východě spolu s tradičně proměnlivou mezinárodní politikou Washingtonu donutily egyptského prezidenta hledat spojence v jiných oblastech. V tomto smyslu status politické mekky získala Moskva, která se v tomto regionu prezentuje jako principiální hráč, jenž dodržuje své sliby. Za poslední tři roky se rusko-egyptská spolupráce prohloubila několikanásobně. Tady jsou její hlavní směry vývoje. Prioritní oblastí posílené spolupráce je vojenská technika. V tomto odvětví má Rusko mnoho co nabídnout místo amerických zbraní. Kreml počítá s kontrakty na dodávky letecké a námořní techniky, komplexů protiraketové obrany. Zvláštní kapitolu tvoří výbava lodí Mistral ruským zařízením a vrtulníky. Vojenská spolupráce se neomezuje pouze na obchod se zbraněmi, v roce 2015 a 2016 proběhly společná cvičení ruské a egyptské armády a v posledních měsících se objevují zprávy o možné výstavbě ruské vojenské, především letecké, základny na území Egypta. Zprávy sice oficiální představitelé obou stran popřeli, takový vývoj však není nereálný. Dalším společným zájmem těchto dvou států je turistika. Ruští turisté vnášeli obrovský podíl do turistického ruchu v Egyptě. V současné době je tato oblast značně ochromena kvůli katastrofě letadla ruské společnosti Kogalymavia nad Sinají. Teroristé tímto útokem nemířili jen na nevinné cestující, ale především na strategické zájmy Moskvy a Káhiry. Za obchodem s vojenským zbožím nezaostává ani obchod s potravinami. Export obilí do Egypta tvoří čtvrtinu celkového ruského vývozu obilovin. Vzhledem k neustálému nárůstu egyptského obyvatelstva lze předpokládat, že i objemy dovozu obilí a jiných potravin z Ruska budou nadále stoupat. V nedávné době egyptský prezident uvedl, že Egypt má zájem o spolupráci s Euroasijskou unií a o vytvoření zóny volného obchodu s tímto ekonomickým svazem. V neposlední řadě stojí i průmysl. V únoru letošního roku Moskva a Káhira podepsaly memorandum o vytvoření průmyslové zóny v okolí Suezského kanálu. Režim daňových úlev a egyptská jurisdikce umožní Rusům vyrábět a prodávat průmyslovou produkci jak v samotném Egyptě, tak i za jeho hranicemi. Zájem o účast na tomto projektu již projevili takoví obři ruského průmyslu, jako je Gazprom, UAZ, KAMAZ, Tatnefť a GAZ. Počátek stavby je naplánován na polovinu roku 2018 a předpokládané investice se oceňují na 4,6 miliardy dolarů. A samozřejmě na vrcholu průmyslové spolupráce stojí budoucí jaderná elektrárna, kterou podle plánu budou tvořit čtyři atomové bloky a kterou mají postavit nedaleko města El Alamein ruské společnosti s použitím ruských technologií. Výrazný ruský zájem o Egypt je zcela pochopitelný. Z pohledu Moskvy Egypt představuje další bezpečnostní hráz proti západnímu pronikání na Blízký východ a symetrickou reakci na rozšíření NATO v Evropě, program Východního partnerství a barevné revoluce. Ruské základny v Egyptě v kombinaci s vojenskou přítomností v Sýrii, obecnou proruskou orientací Kypru a neutralizací Turecka, která byla způsobena mimo jiné nezdařeným pokusem o převrat, by přeměnily východní Středomoří v ruské jezero. Taková aliance by následně mohla vést k rozšíření a nastolení aspoň přiměřené stability v regionu a ukončení války všech proti všem. A co na to Egypt? V dnešní době stále platí, že dění uvnitř Egypta může být podstatně ovlivněno silnými mezinárodními hráči. Ovšem o tom, kam se tato arabská země skutečně 6

7 vydá, s finální platností rozhodnou její současní vůdci. Z jejich strany dnes pozorujeme jakýsi pokus o vytvoření zcela samostatného egyptského kurzu, který ve výsledku má pozvednout Egypt na úroveň, kdy on sám bude ovlivňovat slabší státy ve světě. A nemůže tomu být jinak. Moderní Egypťané vnímají váhu své historie, cítí příležitost se znovu stát prosperující zemí, vůdci arabského světa. Politická krize posledních let však přivedla Egypt na geopolitickou křižovatku, na které je nucen si vybrat správné spojence, chce-li dosáhnout svých cílů. Zájem nejrůznějších mocností o Egypt je velký a v Káhiře to velmi dobře vědí. S největší pravděpodobností se egyptský prezident bude snažit co nejdéle balancovat mezi všemi zájemci o spolupráci a udržovat nastalý status quo. Bude i nadále přijímat finance od bohatých monarchií Zálivu a od Ameriky, aby si mohl pořídit ruské zbraně. Pro případ, že by tyto peníze měly přestat proudit, as-sísí láká investory z Číny, Evropy a Ruska. Každý ze zúčastněných se bojí o svou pozici a snaží se nabídnout co nejvíce, z čehož Egypt bude i nadále těžit. Hlavním mezníkem ve znovuobnovení prosperity a významu Egypta je nastolení politické stability a bezpečí uvnitř země. A právě tady budou klíčovou roli hrát ruské zbraně, které mají být pojistkou proti svržení prezidenta a násilné změně režimu. Pokud toto jsou skutečné cíle současného vedení, pak lze předpokládat, že v nejbližší době Egypt povede jen jednu skutečnou válku, a to s Muslimskými bratry a dalšími teroristickými uskupeními (především na Sinaji, popř. v Libyi nebo Sýrii), která vytvářejí nebezpečí občanské války a odstrašují turisty a investory. Na regionální úrovni se Káhira pokusí co nejdéle se vyhýbat přímým konfrontacím jak s Izraelem, tak i s arabskými státy. V širším mezinárodním poli lze očekávat pokračování ve sbližování s Moskvou, ovšem jen do takové míry, aby nebyly kompletně přerušeny ani vztahy se Saúdskou Arábií, ani se Spojenými státy. Změna tohoto kurzu nastane teprve tehdy, až Egypt dostatečně posílí a upevní své pozice ve světě, což není otázkou několika let, ale desetiletí, nedojde-li v mezidobí ke globálním proměnám v rozložení politických sil ve světě. 7