CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Sociální práce zaměřená na aktivizaci klienta s lehkým mentálním postižením

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Sociální práce zaměřená na aktivizaci klienta s lehkým mentálním postižením Kateřina Čermáková Vedoucí práce: Mgr. Miloš Votoupal Ph.D Olomouc 2015

2

3 Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci vypracovala samostatně a použila jsem jen uvedené prameny a literaturu. V Olomouci dne:

4

5 Poděkování Poděkování bych ráda věnovala panu Miloši Votoupalovi Ph.D, zejména pak za vedení práce, cenné rady a trpělivost.

6

7 Obsah Úvod... 7 Teoretická část Integrace Definice integrace Princip normalizace Sociální fungování Sociální fungování osoby s lehkým stupněm mentálního handicapu Komunikace s osobou s mentálním handicapem Změna pohledu na osoby s mentálním handicapem Postavení klienta s handicapem ve společnosti v kontextu předsudků a stigmat Způsoby sociální práce s osobou s mentálním handicapem Podpora klienta v samostatném bydlení Možnosti práce a trávení volného času Pracovní možnosti osob s mentálním handicapem Chráněné dílny a chráněná pracovní místa Pracovní rehabilitace a rekvalifikace Volný čas Sociální rehabilitace Ateliér Samuel Empirická část Cíl empirické části Zvolený typ a metoda výzkumu Varianta případové studie Jednopřípadová studie Kazuistika Reflexe životní situace pana Jindřicha v rámci principu normalizace Další možné návrhy řešení situace osoby s lehkým mentálním handicapem Závěr... 32

8 Zdroje Anotace Abstract... 36

9 Úvod Pro svou absolventskou práci jsem si zvolila téma Sociální práce zaměřená na aktivizaci klienta s lehkým mentálním handicapem. Na osoby s mentálním handicapem je v české společnosti pohlíženo s despektem. Z mého pohledu se domnívám, že si společnost stále neuvědomuje důsledky deinstitucionalizace. Nedokáže přijmout to, že lidé s mentálním handicapem s nimi sdílejí jeden prostor. Stále ve společnosti panují předsudky a stigmata vůči těmto lidem, které často vycházejí z holé nevědomosti a neschopnosti přijmout něco nového, odlišného. Během studia na CARITAS VOŠs jsem mohla v rámci praxe navštívit mnohá zařízení. Jedním z nich byla sociální rehabilitace pro osoby mentálně handicapované. Problematika těchto osob mi tedy není cizí. Cílem předkládané absolventské práce je kompilačně zpracovat otázku mentálního handicapu, dále pak postoje a předsudky, které panují ve společnosti vůči osobám s mentálním handicapem. A v neposlední řadě nastínit otázku integrace osob s lehkým mentálním handicapem do společnosti. Pro empirickou část jsem si zvolila za cíl zpracovat kazuistiku osoby s lehkým mentálním handicapem a následně její životní situaci reflektovat pomocí principu normalizace. V této části zmapuji nejen zapojení osoby s lehkým mentálním handicapem do společnosti, tedy jeho integrovanou, ale také se budu věnovat jeho aktivizaci v rámci volnočasových a pracovních aktivit. 7

10 Teoretická část 1 Integrace 1.1 Definice integrace Integrace je velice široký pojem. Charakteristickou definici uvádí Novosad (1997), kde vysvětluje integraci jako proces rovnoprávného společenského začleňování do vzdělávacího a pracovního procesu. Integrovaný člověk, je tedy ten, který má schopnost zapojit se do společnosti, uznává společenská pravidla a hodnoty, je schopen v této interakci vytvářet a formovat pozitivní vztahy. (Novosad 1997: 9) Začleňování s sebou přináší další kritéria, která musí dobře integrovaný člověk splňovat. Společnost klade u takového člověka důraz na samostatnost, tedy nezávislost na druhých osobách, která je charakterizována absencí speciálních ohledů a přístupů ze strany přirozeného prostředí. (Novosad 1997: 9-10) Integraci se věnuje také Slowík (2007) a charakterizuje ji jako pojem dnes velice známý avšak stále ne zcela pochopený. Označuje tak vrcholný stupeň socializace člověka. Začlenění do společnosti, tedy sociální integrace je proces, kterým si prochází každý z nás bez výjimky. Možné místo konfliktu může vyvstat při setkání minority, která je výrazně odlišná od majority. Nastává v situacích, kdy majoritní skupina není schopna dosáhnout uznávané socializace klasickými způsoby. V tomto případě je nezbytná aktivní podpora a snaha napomoci přirozené integraci minoritní skupiny a zabránit tak její segregaci. (Slowík 2007: 31) Pro ilustraci bych ráda zmínila dva odlišné přístupy integrace. Jsou jimi asimilační a koadaptační integrace. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy tví v tom, že první ze zmiňovaného typu klade důraz na preferenci majority. Její pravidla a normy musí minorita přijmout za vlastní a splynout s majoritní společností. Oproti tomu koadaptační směr integrace zdůrazňuje partnerství a participaci obou skupin a snaží se o nekonfliktní a vzájemné obohacování. (Novosad 1997: 12 13) Z tohoto odstavce tedy vyplývá, že metoda, kterou bychom my jako majoritní společnost měli zastávat, je koadaptace. Zjednodušeně můžeme říci, že cílem integrace je spojit minoritu a majoritu v jeden participující a dobře fungující celek. Ačkoliv, dle mého názoru je naše společnost stále vysazená vůči odlišnostem. Jinakost se trestá stigmatizací, nevlídnými pohledy, posměšky 8

11 a nevůlí k akceptaci. Z mého pohledu bude české společnosti ještě nějakou chvíli trvat, než bude na občany s jakýmikoliv odlišnostmi nahlížet jako na sobě rovné, bez předsudků. Než přijme fakt, že tito lidé mají stejná práva a může se od nich i něčemu přiučit. Než přestane být omezená ve své nevědomosti a otevře náruč něčemu novému. V dnešní době se do popředí dostávají stále větší a aktivní snahy zapojit občany s handicapem a přesunout je ze škatulky izolace do škatulky většinové populace. Pokud se naše společnost chce zaměřit na integraci těchto osob, jsou jedním z hlavních kroků stejná práva a příležitosti ve všech oblastech života. 1.2 Princip normalizace Princip normalizace je charakterizován jako přeměna prostředí tak, aby bylo možné vytvořit pro handicapované jedince normální podmínky pro život. Tento pojem a princip je dílem dánského právníka Nielsa Erika Bank Mikkensena. O deset let později se o jeho rozvoj zasadil švédský psycholog Bengt Nirje a uvedl jej do odborné literatury. (Procházková 2009: 31 in Thimm 1994) Bengt Nirje také vymezil 8 bodů, které jsou s normalizací spjaty. Jsou jimi: 1. Normální denní rytmus spánek, vstávání, oblékání, stravování, změna mezi prací a volným časem. Celkový denní rytmus je třeba přizpůsobit jako u člověka bez postižení stejného věku. 2. Normální týdenní rytmus zde je třeba dbát na jasné dělení práce, volného času a bydlení, tak jak to u většiny lidí bývá. Znamená to také změna místa či kontaktních osob. Vzdáleně to znamená i každodenní práci a ne jen jednou za týden terapii, stejně jako u pobytů ústavů to znamená vykonávání aktivit mimo ústav. 3. Normální roční rytmus u většiny lidí dochází k opakování či novému prožívání důležitých (známých) událostí jakými jsou prázdniny, cestování, návštěvy či rodinné oslavy. S ohledem na princip normalizace by mělo i u lidí s postižením k těmto zážitkům docházet. 4. Normální zkušenosti v průběhu životních cyklů nabídka pro postižné a zacházení s nimi by měly jasně odpovídat věku dané osoby. I postižený člověk má právo na to, aby se s ním zacházelo jako s dítětem, mladistvým, dospělým, seniorem apod. 5. Normální respekt před individuem a jeho právem na sebeurčení tento princip znamená, že mají být postižení lidé co možná nejvíce zapojeni do hledání a objasňování 9

12 vlastních potřeb. Jejich přání, rozhodnutí a vyjádření vůle je třeba brát nejen na vědomí, nýbrž je také respektovat. 6. Normální sexuální vzor dané kultury normalizace znamená, že postižení lidé mají stejné potřeby jako všichni ostatní lidé, tedy i potřebu kontaktu k osobám různého pohlaví. Ty je jim třeba umožňovat. 7. Normální ekonomické životní vzory a práva v rámci společenských událostí v rámci sociálního zákonodárství to znamená zajistit všem lidem obvyklé ekonomické standardy. Kromě zajištění obživy by měli mít postižení lidé pravidelně k dispozici určitou částku jako kapesné na individuální osobní výdaje. 8. Normální vzory prostředí a standardy uprostřed společenství tento aspekt znamená, že s ohledem na velikost, polohu, vybavení atd. zařízení mají být pro postižené osoby použita taková měřítka, která by byla považována za přiměřená i pro člověka bez postižení. (Procházková 2009: in Nirje 1994 in Karas 2004: 32 33) Na principu normalizace jsem se rozhodla demonstrovat svou kazuistiku. Dle charakteristiky vybraných bodů reflektuji v empirické části klientovy životní podmínky. 10

13 2 Sociální fungování 2.1 Sociální fungování osoby s lehkým stupněm mentálního handicapu V této kapitole charakterizuji lehkou mentální retardaci z pohledu několika autorů. Z psychologického hlediska představuje mentální retardace sníženou úroveň rozumových schopností, které známe pod souhrnným názvem inteligence, kdy pomocí inteligenčního kvocientu lze identifikovat intelektový vývoj. Pro výpočet se používá souhrnný vzorec: IQ = mentální věk / chronologický věk x 100. Vznik mentální retardace je nejčastěji ovlivněn patologickými faktory, které ovlivňují centrální nervový systém. Zejména pak v období těhotenství, během porodu a krátce po něm. (Ruisel 2000: 121) Při zjištění podprůměrného intelektu, IQ 70 a méně, můžeme mluvit o mentální retardaci. S tímto faktem se také berou v potaz další faktory, které můžeme rozpoznat. Jsou to například: sociální a mezilidské dovednosti, oblast školních dovedností, zájmová aktivita, bezpečnost, dále pak oblast sebe péče a adaptačnímu chování v komunikaci. (Mahrová, Venglářová: 88) Nyní se zaměřím na specifickou skupinu mentální retardace, která obsahuje charakteristické rysy klientů s tímto postižením. Jak jsem již zmínila v předchozích odstavcích, nedílnou součástí klasifikace mentální retardace je inteligenční kvocient. Pro tuto kategorii je rozmezí kvocientu mezi 50 a 69 body. (Mahrová, Venglářová: 88) Pro lehkou mentální retardaci jsou charakteristické zejména poruchy motorického vývoje, dále opožděný vývoj řeči, jednoduché vyjadřování, zpomalené chápání nebo snížená logická paměť. (Švarcová 2006: 40-41) S těmito faktory jsou spojeny následné problémy s učením a psaním. Pro tento stupeň mentální retardace lze hledat uplatnění v zaměstnání, kde se využívají spíše teoretické schopnosti člověka. (Švarcová 2006: 34) Mezi poruchy citů a vůle můžeme zařadit afektivní labilitu, impulzivitu, citovou vzrušivost. V některých případech se vyskytuje zvýšená potřeba uspokojení a bezpečí. Běžný je také opožděný psychosexuální vývoj. (Švarcová 2006: 40-41) Další problémy v oblasti lehké mentální retardace se mohou objevit v případech, kdy se člověk není schopen vyrovnat s požadavky okolí a účinně se adaptovat. Jedná se například o sžití se s rolí matky či manželky. (Mahrová, Venglářová: 88) Tito lidé jsou schopni samostatného bydlení, zvládají péči o domácnost. Jsou schopni stát se nezávislými 11

14 v oblasti osobní péče, co se týče stravování, osobní hygieny a hygienických návyků. (Švarcová 2006: 33) Bez ohledu na zvláštnosti, odlišnosti nebo omezení jsou lidem s mentálním handicapem vlastní stejné potřeby jako kohokoliv z nás. Velká část je schopna relativně samostatného bytí, je schopna pracovat, navazovat kontakty a účastnit se volnočasových aktivit. (Slowík 2007: 118) 2.2 Komunikace s osobou s mentálním handicapem V následující kapitole se budu zabývat specifiky kontaktu s klientem a komunikací ve vztahu ke klientovi. Tuto kapitolu jsem do své práce zařadila, protože se domnívám, že vhodná a vstřícná komunikace s těmito lidmi pomáhá vybudovat pevný, partnerský vztah, který je důležitý pro spolupráci. Také proto, že lidé (většinová společnost) často podléhají různým stereotypům. Komunikace s klientem by se měla odehrávat v bezpečném prostředí. Pro práci s tímto typem klientů je důležitý profesionální vztah mezi klientem a sociálním pracovníkem. Interakce by měla být založena na podpoře klienta. (Mahrová, Venglářová: 125). Sociální pracovník by měl při rozhovoru sledovat nejen verbální projev, ale také neverbální projev klienta. (Michalík 2011: 135) Dále bych chtěla zdůraznit důležitost principu partnerství a respektu. Oba zúčastnění by si měli být vědomi možnosti sdílení svých myšlenek, nápadů, možných hledisek, pochybností a dát tak prostor pro společné plánování spolupráce. (Mahrová, Venglářová: 97-98) Klient by se neměl zdráhat vyjádřit své pocity, obavy, které plynou z jeho tíživé situace. (Mahrová, Venglářová: 124) Nedílnou součástí takového vztahu by měl být vzájemný respekt. To znamená snažit se přizpůsobit a akceptovat jedinečnost druhého člověka. Sociální pracovník by v žádném případě neměl posuzovat klienta na základě svých hodnot, ale snažit se vcítit do pozice klienta. (Mahrová, Venglářová: 97-98) Při komunikaci s mentálně postiženým klientem je důležité aktivní naslouchání, dát najevo svůj zájem a poskytování zpětné vazby. Zpětná vazba by měla probíhat mezi oběma zúčastněnými. Sociálnímu pracovníkovi dává zpětná vazba jistotu, že rozumí hlavním myšlenkám, kontextu problému, potřebám a požadavkům klienta. Pro účinnou spolupráci je také nezbytné, aby klient rozuměl pracovníkovi. Je třeba dát prostor pro klientovy otázky. Pokud si klient není jistý nebo nerozumí pracovníkovi, je potřeba mu výklad zopakovat, adekvátně zjednodušit, názorně ukázat nebo přizpůsobit jeho specifickému stylu mluvy. Můžeme tak předejít nedorozuměním nebo ztrátě důvěry klienta 12

15 v pracovníka. (Mahrová, Venglářová: ) K lidem s postižením se není vhodné chovat jako k malým dětem, ale přistupovat k nim jako ke kterémukoliv jinému člověku bez postižení. Informace je třeba dávkovat v přiměřené míře, postupně. Můžeme též kontaktovat osoby v blízkosti postiženého a nechat si ohledně komunikace s klientem poradit. Pokud uznáme za vhodné, nebojme se využít přátelský fyzický kontakt například pohlazení. (Michalík 2011: 135) Sociální pracovník by se při rozhovoru s klientem měl snažit zachytit veškeré detaily. I nepatrný detail v tomto případě může pro klienta mít velký význam. Sociální pracovník se může touto nedirektivní cestou, pomocí otevřených otázek dozvědět o klientovi důležité informace pro další spolupráci. (Pörter 2009: 59) Příhodné je vysledovat, která témata jsou pro klienta zajímavá. (Michalík 2011: 136) Snaha vyvíjená sociálním pracovníkem by měla směřovat ke konkretizaci klientovy zakázky, přání. Lépe tak pochopí klientovi požadavky a na tomto základě může nastavit podmínky a cíle další spolupráce. (Pörter 2009: 59) Důležitým aspektem práce je aktivní zapojení klienta, s ohledem na jeho možnosti a schopnosti. Sociální pracovník by při řešení zakázky měl zastávat pozici podpory připravenou zasáhnout v případě nouze. Podporovat klienta v jeho samostatném jednání, zároveň mu ale dát najevo, že je tu pro něj. Aktivně jej povzbuzovat v jeho vlastním jednání. Zde můžeme použít adekvátní pochvalu. Ačkoli se může jednat o, z našeho pohledu, jen nepatrnou věc, pro klienta je to prostor pro budování sebedůvěry, ocenění jeho aktivního přístupu. (Pörter 2009: 49,55,69) Na druhou stranu bychom se podle Michalíka neměli zdráhat ani případné kritiky, která by měla být spíše cílená na projevy chování osoby než na osobu samotnou (tvé vyjadřování je sprosté). (Michalík 2011: 136) Při komunikaci s klientem s mentálním postižením je velmi důležité přizpůsobit se jeho komunikaci. Pracovník sociálních služeb by měl svou komunikaci adekvátně přizpůsobit vzhledem ke klientovi. Měl by brát ohled na intenzitu postižení klienta, vyjadřovací schopnosti. Rozhodně by s klientem neměl mluvit jako s dítětem nebo s někým méněcenným. Tak jako celá práce s klientem i komunikace by měla být vedena v partnerském duchu. Může se jednat o popis, vysvětlení nejasného, použití názorných ukázek nebo jiné komunikační pomůcky, které jsou klientovi blízké, a kterým rozumí. Doptávat se klienta, zda všemu, co bylo řečeno, rozumí. Klient tak poskytuje pracovníkovi zpětnou vazbu. 13

16 Abychom napomohli lepší integraci mentálně postižených osob, je důležité, aby sociální pracovníci zvládali také komunikace směrem od svých klientů, tedy směrem k majoritní společnosti. V kontextu práce s mentálně postiženými lidmi mohou vyvstat, ze strany pracovníka nebo většinové společnosti, názory, které nemají co dočinění s lidmi s tímto postižením. Stereotypizace, předsudky či neznalost vnášejí do problematiky mnohá zbytečná nedorozumění. Tyto domněnky nejsou nikterak podloženy. (Michalík 2011: ) Proto je velice důležitá nejen dovednost komunikovat s cílovou skupinou, ale i vhodně informovat majoritní společnost. Můžeme tak předcházet důsledkům již zmiňovaných předsudků, domněnek a stigmat. Minimalizací těchto překážek ze strany majority napomáháme lepšímu vnímání mentálního handicapu a též dláždíme cestu mentálně postiženým k lepší a jednodušší socializaci. (Valenta, Müller 2003: 235) Pro ilustraci uvedu některé vybájené myšlenky, které ve své publikaci popsal Michalík. Scestné představy o nakažlivosti mentální retardací, nemožnosti zaměstnávání těchto lidí. V úvahu nepřipadá ani jejich vzdělávání, založení rodiny, či být šťastný. Mentálně postižení mají naprosto jiné potřeby, než my normální, nedokážou se o sebe samostatně postarat a proto je třeba jejich umístění v ústavu. (Michalík 2011: ) Více se předsudkům a stereotypizaci věnuji v podkapitole Postavení klienta ve společnosti v kontextu předsudků a stigmat. V dnešní době se tyto názory zdají až středověké. Bohužel, mezi námi jsou stále přívrženci těchto nesmyslných idejí. 2.3 Změna pohledu na osoby s mentálním handicapem V této kapitole bych chtěla uvést některé tendence, které se v naší zemi začínají rozvíjet. Dle mého názoru se otevírají dveře pro vzájemné soužití mezi lidmi s a bez postižení. Společnost opouští myšlenky na umisťování postižených do ústavů. Snahy o integraci a vzájemnou komunikaci jsou patrné nejen v knihách, ale i v praxi. Počáteční snahy o integraci zdravotně handicapovaných osob spatřuji v postupné deinstitucionalizaci, tedy v postupném rušení ústavních zařízení. Touto problematikou se zabývá Manuál transformace ústavů, který má napomoci uplatnění strategií a politik sociálního začleňování a dosažení souladu praxe s právním řádem. Materiál čerpá z poznatků získaných v projektu Podpora transformace sociálních služeb, využívá dosavadní zkušenosti s transformací ústavních zařízení pro lidi s postižením a informace získané předchozí prací řady odborníků a týmů. Vlivem již zmíněné deinstitucionalizace přišla většinová společnost do bezprostředního kontaktu se zdravotně handicapovanými lidmi. Informacemi a osvětou se sociální pracovníci snaží obeznámit většinovou společnost 14

17 s touto situací. Manuál klade důraz na komunikaci s veřejností. Na osvětu, která vysvětluje dosavadní nerovné postavení a izolovanost zdravotně handicapovaných. Zdůrazňuje nerovné postoje a omezování práv. Manuál také nabádá, aby bylo veřejnosti předáváno, že handicapovaní lidé mají právo se zapojit do společnosti, zúčastňovat se jak kulturního tak aktivního dění v jejich okolí a jsou schopni samostatného života. Komunikace s většinovou společností musí být reálná, aby se zabránilo nerealistickým představám majority. 1 Tuto charakteristiku deinstitucionalizace bych ráda doplnila pohledem Miloše Votoupala (2014), který nahlíží na problematiku mentální retardace z pohledu lidských práv. Seznamuje nás s faktem, že lidé s mentálním handicapem se vzhledem k lidským právům potýkají s významnými problémy, jejichž příčiny jsou následující. Jako jednu z příčin uvádí, že problematice mentálního handicapu není příliš věnována pozornost jak ve společnosti, tak ani v kontextu odborné praxe. Další významnou příčinu vidí v reflektování mentálního handicapu směrem ke společnosti, který znemožňuje chápat osoby s handicapem jako nositele lidských práv. (Votoupal 2014) Integrace mentálně postižených nezůstává jen v hledáčku autorů odborných studií. Touto problematikou se mimo jiné zabývá i Světová zdravotnická organizace (WHO). Snahu o integraci charakterizuje osmi body, a to z hlediska míry zapojení se do sociálních vztahů. V dokumentu WHO nalezneme následující definice. Sociálně integrovaný jedinec je schopný plně se účastnit společenských činností. Dále se dokument věnuje rozdělením účasti na: Účast inhibovanou, která je charakterizována jako mírné omezení v důsledku postižení. Účast omezenou, kdy se jedinec nedokáže nebo nemůže účastnit standardních společenských činností (sexuální život, manželství, atd.). Zmenšenou účast popisuje takové omezení, kdy jedinec není schopen navázat kontakty s jinými lidmi kromě rodiny a nejbližšího okolí. V posledních čtyřech bodech jsou charakterizovány vztahy jednotlivců. O ochuzených vztazích mluvíme tehdy, pokud je jedinec omezený na vývoji bez tendence k dalšímu zlepšení. Pokud mluvíme o redukovaných vztazích, je jedinec v důsledku svého postižení omezen pouze na určitou skupinu či jedince. Jedinci, kteří nejsou schopni zachovat trvalejší vztah, mají vztah narušené. Společensky izolovaný jedinec je naprosto odříznut od společnosti. (WHO in Valenta, Müller 2003) 1 Národní centrum podpory transformace sociálních služeb [ 15

18 2.3.1 Postavení klienta s handicapem ve společnosti v kontextu předsudků a stigmat Následující podkapitola detailněji popisuje předsudky a stigmata, které panují v naší společnosti. Dle mého názoru, jsou některé z nich mezi námi silně zakořeněny. Z obecného hlediska můžeme definovat předsudky a stereotypy jako Představy, názory a postoje, které určité skupiny lidí chovají k jiným skupinám nebo k sobě samým. Tyto názory a postoje jsou relativně neměnné, přenášené mezi generacemi a obtížně odstranitelné. Předsudky a stereotypy mají silný emocionální náboj, zatímco racionální obsah v nich může být potlačen. (Průcha in Michalík 2013: 105) Nyní bych chtěla demonstrovat některé předsudky, které jsou dle mého názoru ve společnosti nejvíce patrné. Uvedla bych například podceňující postoj vůči lidem s handicapem, který je demonstrován politováníhodnou situací života handicapované osoby. Ve společnosti jsou převážně viděni jako bezmocní a nemohoucí ubožáci. Dle mého názoru je velice frekventovaným předsudkem odmítání znevýhodněných osob ve smyslu neužitečnosti a zbytečnosti pro majoritní společnost. S tímto předsudkem můžeme spojit i hostilní předsudek, který vidí handicapovaného člověka jako někoho, kdo má jen samé výhody a je mu ve všem ustupováno. Zmínit můžeme také heroizující zveličování dosažených výkonů. Předsudek projektivní je z mého hlediska dobrým příkladem, na kterém může sociální práce stavět při předávání informací majoritní společnosti. Jde o ochranitelskou vizi, kterou společnost spatřuje jako potřebu sociální práce a pomoci, která je v životě člověka s handicapem nezbytná. (Krhůtová in Michalík 2011: 48) Ráda bych tento předsudek doplnila popisem pana Novosada (2011), který zmiňuje fakt, že veřejnost pravdivě a realisticky informována o výhodách ve formě služeb, dávek nebo příspěvků, které jsou ovšem nenárokové. (Novosad 2011: 79) Zde vidím potenciál možného uvedení na pravou míru. Přesvědčit a ukázat veřejnosti, že člověk s handicapem sice potřebuje pomoc sociálních služeb, ale nemusí na ní být rozhodně závislý. Tento výčet bych chtěla doplnit další předsudky, které charakterizuje Novosad (2011). Jsou jimi odmítavě a degradující předsudky, kdy je veřejnost přesvědčena o tom, že pomoc handicapovaným lidem je provozována na úkor normálních osob. Také zastávají názor, že si za postižení člověk může sám, což já osobně považuji za kardinální nesmysl. Handicap nese často nálepku patologie. Rozšířená je také bagatelizace toho, čeho handicapovaný člověk dosáhl. I přes to, že jeho čin není pro majoritní společnost běžný. Dalším jevem, který neulehčuje handicapovaným jejich situaci je jejich mediální obraz. Dojem, který vrhají média na handicapované je zkratkovitý, neobjektivní. Vzbuzuje dojem, 16

19 že tyto osoby dostanou na vše příspěvek nebo úhradu v plné výši. Nejsou obeznámeni s faktem, že stát poskytuje pouze příspěvky, které nedosahují celkové ceny věci. Ale také to, že na tyto příspěvky nemá každý handicapovaný nárok. (Novosad 2011: 79) Ráda bych také demonstrovala některé postřehy, které jsem nabila v praxi. Zaměřila jsem se na negativní postoje, se kterými se setkávají sociální pracovníci, kteří dělají doprovod osobě s mentálním handicapem. Ve společnosti nadále panuje patrná obecná nervozita směrem k mentálně handicapovaným. Většinová společnost stále nahlíží na mentálně handicapované jako na něco divného, něco vymykající se normálu, něco špatného. Většinou tyto předsudky pramení z nevědomosti. Negativní reakce okolí se objevuje například v obchodech, kdy klientům déle trvá, než si přepočítají peníze a zaplatí útratu. Pokud je v obchodě člověk poprvé, prodavačky jsou nervózní a někdy dokonce slovně popohánějí klienta. Na druhou stranu se sociální pracovníci setkávají se situacemi, kdy je klient známým zákazníkem a prodavačka již respektuje klientovu rychlost a poskytne mu dostatek času na přepočítání částky, bez nátlaku. Zde spatřuji negativum moderní společnosti, která je uspěchaná a zaměřená na výkon. Osoba s handicapem má v tomto kontextu výkon nižší, než ten, který je pro majoritu přijatelným standardem. Dále se osoby s mentálním handicapem stávají častými oběťmi v hledáčku zprostředkovatelů podvodných obchodů, výhodných nákupů a zprostředkovatelů smluv, kde se klient zaváže k něčemu, čemu ani pořádně nerozumí. Tímto nedůstojným způsobem se tak tito lidé dostávají do dluhové pasti. Dle mého názoru jsou výše zmíněné stereotypy a předsudky velice silně zakořeněny v naší společnosti. Ačkoliv se společnost v poslední době snaží přistupovat k handicapu jako k něčemu naprosto běžnému a nestigmatizujícímu, domnívám se, že předsudky ze společnosti nikdy zcela nevymizí. Nikdo z nás není bez chyb. Nakonec, jsme jen lidé, kteří vyjadřují své sympatie či antipatie. Ovšem i tato lidská přirozenost by měla mít své hranice. Hranice respektu, každý přece nejsme přes kopírák stejný shluk buněk. Každý máme svoje chyby a přednosti. Ne každému bylo dáno být zdravý. Měli bychom se tedy snažit potlačit své ego a otevřít mysl směrem k porozumění a akceptaci. Být odlišný se přeci nerovná být špatný. 17

20 3 Způsoby sociální práce s osobou s mentálním handicapem V následující kapitole bych ráda uvedla některé metody práce s mentálně postiženými klienty, které jsem viděla v praxi. Jedněmi z autorů, kteří se zabývají ve své publikaci sociální prací s mentálně postiženými, jsou Valenta a Michalík, tito autoři představili vedle lékařských modelů také modely zaměřené spíše na osobnost člověka. První model, který bych ráda uvedla je model ekologický. Ekologický model se zaměřuje na řešení praktických problémů, které vyplývají z integrace osob s mentálním postižením. Přístup je tedy zaměřen na participaci člověka s mentálním postižením a většinovou společností. Participace je v tomto modelu hlavním faktorem, který vylučuje segregaci mentálně postižených mimo širší komunitu. Mentální retardace je v tomto modelu chápána jako interakce jedince s prostředím. Je tedy zjevné, že aktéři v jednom prostředí vidí mentálně postiženého člověka s jeho handicapem, v jiném kontextu prostředí je však člověk viděn bez jakýchkoliv odlišností. Cílem sociální práce podle ekologického modelu je podpora klienta při participaci s prostředím. Charakteristika klienta je založena na míře podpory, kterou člověk potřebuje v určitém prostředí. Není vázána na úroveň jeho intelektu. Dále se autoři zabývají prací se silnými stránkami klienta. Cílem této metody je charakterizovat silné stránky klienta, jeho sny a vize do budoucna a také způsob a míru podpory, která je pro klienta vhodná. (Valenta, Michalík 2012: 40 41) Sociální pracovníci se však neorientují jen směrem od handicapovaných ke společnosti, ale nedílnou součástí jejich práce je právě práce s handicapovaným člověkem, kterému by měli co nejvíce umožnit zařadit se mezi majoritní společnost. Zapojení sociálních pracovníků by mělo být dostatečné. Jejich aktivita a pomoc vůči mentálně handicapovaným by měla vycházet ze znalosti o této cílové skupině. Má zachovávat klientovu samostatnost, podporovat nezávislost na službě. Služby poskytované klientům s mentálním postižením by měly posuzovat klienta nejen podle standardizovaných metodik posuzování postižení, ale také podle adaptačních schopností a samostatnosti klienta. Zároveň se sociální pracovníci snaží o postupné zmenšování podpory klienta tak, aby činnosti, které je schopen zvládnout sám, vykonával samostatně. Neméně důležitou součástí integrace je vzdělavatelnost. U dospělého člověka s mentálním postižením by sociální pracovníci měli mít na paměti nejednat s klienty jako s dětmi, ale jako s dospělými. Toto jednání zahrnuje nejen komunikaci, která by měla být založena na 18

21 partnerském vztahu a předávání informací ve formě srozumitelné klientovi. Ale i respekt soukromí, oproštění se od bagatelizace jejich rozhodnutí. (Matoušek 2010: ) Více se tématu komunikace s klientem věnuji v kapitole Komunikace s osobou s mentálním handicapem. Domnívám se, že integrace je velice obecný cíl, kterého nebude jednoduché dosáhnout. V následujících bych ráda nastínila cíl podpory mentálně handicapovaných v kontextu integrace tak, jak ho popisuje Matoušek (2010). Cílem podpory ze strany sociálních pracovníků je co největší samostatnost a začlenění člověka s postižením. Jinými slovy, jedním z cílů současné sociální práce s lidmi s mentálním postižením je jejich integrace do společnosti. Předpoklad pro začlenění je už samotná přítomnost těchto lidí v běžných každodenních situacích (doprava, obchody, restaurace, atd.). Samostatnost v těchto situacích je prvním krokem k integraci. Dalším předpokladem je podpora a rozvoj schopností a dovedností klienta. (Matoušek 2010: ) Jiný náhled na problematiku práce s mentálně postiženými klienty představila Mahrová, která vyzdvihla důležitost práce s jednotlivcem pomocí případové práce. Pro práci s cílovou skupinou mentálně postižených se v praxi nejčastěji využívá přístup nazývaný případová práce. Je založen na aktivní spolupráci klienta a sociálního pracovníka. Označuje se tak proces, který zahrnuje klientovu studii, vyšetření, intervenci s klientem a ukončení. V sociální (klientově) studii se sociální pracovník společně s klientem orientují na problém klienta. Zásadním prvkem v této fázi je motivace klienta k aktivnímu řešení vlastní situace. Nenechat ho zabřednout v pasivitě. Ve fázi vyšetření si klient a pracovník vymezují konkrétní problém a stanovují cíle řešení, které jsou přizpůsobeny klientovým schopnostem, potřebám a reagují na dostupnost služeb. Poslední částí tedy ukončení by měla předcházet jasná formulace toho, čeho chce klient dosáhnout. Po ukončení by měl klient být schopen vidět to, co se mu podařilo. (Mahrová 2008: ) 3.1 Podpora klienta v samostatném bydlení Vzhledem ke klientově situaci je vhodné charakterizovat i způsob bydlení, který tvoří kontext jeho životního prostředí. Vzhledem k minulosti klienta bych zmínit popis chráněného bydlení. A v návaznosti na klientovu aktuální situaci přiblížit způsob podporovaného bydlení. 19