Experimentální technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů s cílem minimalizace výsledních objemů

Transkript

1 Experimentální technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů s cílem minimalizace výsledních objemů Jana Dymáčková, Petr Polivka, Tomáš Černoušek, Centrum výzkumu Řež, s.r.o, dym@cvrez.cz Souhrn V současné době je trendem v oblasti nakládání s radioaktivními odpady orientovat se na nové technologie a procesy pro snižování objemu radioaktivních odpadů, z hlediska dopadů na životní prostředí. Pro nové reaktory LWR GEN II a GEN III se vychází z požadavků EUR (Europian Utility Requeirements). Pro solidifikaci kapalných nízko a středně aktivních radioaktivních odpadů jsou v EU nejčastěji využívány metody bitumenace, vitrifikace a cementace, které jsou známy již mnoha let. Jiné formy těchto odpadů jako např. solné bloky přesycených koncentrátů nejsou v státech EU povoleny pro ukládání do úložišť. V současné době se pro solidifikaci začínají uplatňovat i další matrice, jako jsou syntetické polymery, alkalicky aktivované materiály, geopolymery nebo syntetické horniny. Tyto nové materiály výrazně rozšiřují možnosti imobilizace nebezpečných a radioaktivních odpadů. V rámci projektu SUSEN (Sustainable energy) bude vybudovaná laboratoř pro nakládání s kapalnými a semi-kapalnými radioaktivními odpady, zaměřená na nové modernější a účinnější technologie solidifikace těchto odpadů. V rámci této laboratoře bude postavena čtvrt provozní technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů, s cílem minimalizace výsledných objemů těchto odpadů. Linka a její zařízení budou koncipovány jako modulární systém, tj. jednotlivé zařízení mohou být provozovány samostatně nebo po jednotlivých solidifikačních větvích a technické řešení linky bude umožňovat rozšíření, výměnu a záměnnost některých komponent, dle potřeby. Primárně jako fixační médium budou studovány polysiloxanové a geopolymerní matrice v interakci s vysoce zahuštěnými kapalnými superkoncentráty. Výsledné matrice budou srovnávány s konvenčními solidifikačními metodami. Výstavba zařízení je plánována v období Klíčová slova: kapalný radioaktivní odpad, solidifikace, polysiloxan, geopolymer, odpařování, krystalizace, MSO, studený kelímek, homogenizace, Úvod Radioaktivní odpady vznikají při využívání jaderné energie a ionizujícího záření v energetice, průmyslové výrobě, zdravotnictví, zemědělství a výzkumu. Jsou to odpady, které obsahují radionuklidy ve vyšším množství, než jsou povolené limity stanoveny Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Nakládání s radioaktivními odpady se řídí zákonem č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření, tzv. Atomový zákon [1]. Vedle toho jsou respektovány i další obecně přijímané principy obsažené v dokumentech mezinárodních organizací. V legislativě jsou zohledňovány současné trendy v oblasti nakládání s radioaktivními odpady vyplívající z doporučení mezinárodních institucí, např. Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), nebo požadavky EUR (European Utility Requirements). Dle těchto požadavků systémy elektrárny musí být vyprojektovány tak, aby mohly být provozovány s minimální produkcí kapalných a pevných radioaktivních odpadů. Systémy na zpracování radioaktivních odpadů musí zahrnovat pokročilé technologie pro koncentraci odpadu a redukci objemu. Celkový konečný objem pevných radioaktivních odpadů (zpevněných kapalných, pevných slisovaných nebo nestlačitelných) by neměl být větší než 50 m 3 na MWe za rok normálního provozu elektrárny [2].

2 Výzkum a vývoj v oblasti nakládání s nízko a středně aktivními radioaktivními odpady se provádí od 60-tých let. Vývoj technologií úpravy radioaktivních odpadu byl s počátku zaměřen zejména na vitrifikaci, bitumenaci a cementaci. Dnes jsou tyto technologie komerčně využívány po celém světě. V posledních 20 let se výzkum a vývoj soustřeďuje také na využití vysokoteplotních technologií, tj. vitrifikace, která je vhodná zejména pro vysokoaktivní odpady a odpady obsahující vysoký obsah dlouhodobých radionuklidů, výzkum nízkoteplotních technologií s využitím materiálů na bázi pokročilých cementů, geopolymeru, polyetylénu, syntetických sorbentů a dalších anorganických i organických látek a výzkum syntetických hornin, které převyšují stabilitu skel [3]. Dosud však není dostupná univerzální technologie použitelná pro všechny typy a formy nečistot obsažené v kapalných a semi kapalných, nízko a středně aktivních radioaktivních odpadech vhodná pro bezpečné a hospodárné nakládání s těmito odpady. V České republice se nacházejí dvě jaderné elektrárny, které provozují celkem šest jaderných reaktorů. Jaderná elektrárna Dukovany (EDU) provozuje čtyři bloky VVER 440 s tlakovodními reaktory typu V 213, dva o elektrickém výkonu 440 MW, další dva s výkonem 456 MW. Jaderná elektrárna Temelín (ETE) je vybavena dvěma bloky VVER-1000 s tlakovodními reaktory typu V320, každý o elektrickém výkonu 1000 MW [2]. Radioaktivní odpady zde vznikají v důsledku úniku štěpných produktů z paliva nebo v důsledku neutronové aktivace materiálů a médií v aktivní zóně reaktoru. Štěpné a aktivační radionuklidy z chladiva primárního okruhu kontaminují dále různá plynná, kapalná média a pevné materiály. Pro aktivitu kapalných médií je zdrojem voda primárního okruhu, kde se radionuklidy vyskytují v rozpustné a nerozpustné formě (především korozní produkty). Dominantní složkou je zde kyselina boritá v průměrné koncentraci cca 3 g/l [2]. Dalšími zdroji kapalných a semi- kapalných radioaktivních odpadů jsou tzv. potenciálně radioaktivní vody (jsou to vody např. z praček, regenerace ionnexů a dekontaminace, ve kterých radiační limity přesáhnou hodnotu pro uvolnění do životního prostředí), kaly ze sedimentačních nádrží a přesycené ionexy z filtrů, které už nelze regenerovat. Stručný přehled dostupných technologií pro nakládání s kapalnými a semi kapalnými radioaktivními odpady Bitumenace kapalných RAO se v ČR začala vyvíjet od začátku 70-tých let v ÚJV Řež, kde se postupně experimentálně odzkoušely bitumenátory kotlového typu a filmová rotorová odparka typu LUWA. Technologie byly přizpůsobeny požadavkům na vývoj solidifikace radioaktivních odpadů z přepracování vyhořelého paliva, zpracování odpadů ÚJV Řež a požadavkům pro zpracování odpadů EDU a ETE. Byly odzkoušeny a vyvinuty různé druhy matric. Bitumenová matrice se vyznačuje dobrými vlastnostmi z hlediska vyluhovatelnosti kontaminantu (při obsahu 30 40% solnosti koncentrátů) a na rozdíl od cementace při procesu bitumenace nedochází k nárůstu objemu výsledného produktu. Bitumenace se využívá zejména pro imobilizaci kapalných radioaktivních koncentrátů. Proces probíhá při teplotách C, kde dochází k odpařování vody obsažené v odpadu. Vzniklé soli spolu s radionuklidy zůstávají fixovány v bitumenové matrici. Bitumenací je možné zpevňovat radioaktivní koncentráty, jejichž maximální hodnota specifické beta a gama aktivity je řádově Bq.kg -1. Nevýhodou využití bitumenové matrice je nízká pevnost v tlaku a riziko samovolného vznícení v případě, že jsou v odpadu přítomny oxidační látky [2,3,4,6]. Bitumenové emulze při zpracování matrice vylučují emise obsahující heterocyklické a polycyklické aromatické uhlovodíky, což jsou karcinogenní prvky (Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny monografie sv. 103, květen 2013). Vitrifikace (solidifikace skleněnou matricí) se využívá především pro imobilizaci zbytků z přepracování vyhořelého paliva ve Francii, UK a Rusku, ale také pro imobilizaci nízko a středně aktivních radioaktivních odpadů (Jasovské Bohunice). Používají se zejména borosilikátová skla, které se vyznačují značnou variabilitou složení, zvláště SiO 2, BrO 2, a alkálií. Výhodou vitrifikace oproti nízkoteplotním způsobům solidifikace je nízká hodnota

3 vyluhovatelnosti a výrazná redukce objemu výsledných produktů. Nevýhodou tohoto procesu jsou vysoké náklady pro optimalizaci procesu, energetická náročnost (proces vitrifikace probíhá při vysokých teplotách C) a vznik toxických či radioaktivních plynů, které musí postoupit další čištění. V současné době se studují nové způsoby vitrifikace jako např. vitrifikace v Studeném kelímku. Cementace se sleduje a využívá více než 40 let, protože se jedná o technologii finančně nenáročnou na technologické vybavení a vlastní provoz. Používaná zařízení i materiály matric jsou na trhu běžně dostupná ze stavebních oborů. Cementová pojiva jsou vhodná pro fixaci pevných odpadů a práškových materiálů např. popílků ze spalování kontaminovaných pevných materiálů a drobných pevných nespalitelných materiálů. Nejběžnější využívané pojivo pro cementaci je Portlandský cement (OPC). Obr.1 3D model Cementační linky UK [5]. Obr.2 Instalace cementační linky [5] Nevýhodou cementace je, že v závislosti na jeho kompatibilitě s odpadem zvyšuje objem výsledného produktu. Například obsah vysycených iontoměničů z jaderných elektráren v cementových směsích je maximálně 15%. U cementace kapalných nízko a středně aktivních roztoků (koncentrátů z odparek) je nejdůležitějším kritériem jejich solnost, tj. koncentrace přítomných iontů urychlujících nebo zpomalujících proces tuhnutí cementové směsi. Mechanismus účinku těchto iontů je velmi složitý a je předmětem rozsáhlých studií. Při vysokém naplnění produktu solemi (45 %) je získaný produkt nekvalitní a nestálý (nízká pevnost a odolnost). Problematická je hlavně přítomnost boritanových iontů retardujících proces tuhnutí cementového produktu, které mohou při vysoké koncentraci vést až k trvalé plasticitě cementového produktu. Limitující je také obsah organických látek obsažených v cementové směsi. Loužitelnost kontaminantů je závislá na obsahu naplnění, poměru vody k cementu a dalších faktorech. Voda může do cementu pronikat a kontaminanty, které jsou cementem pouze obklopeny při kontaktu s vodou můžou difundovat do okolního prostředí [2,3,6]. V posledních letech se výzkum a vývoj zaměřil na zlepšování vlastností matric na bázi cementů přídavkem např. alkalicky aktivovaných směsí (alkalických popílků), strusky, kaolinických látek a fosfátů. Standardně se začali používat také plastifikátory různých typů, které zlepšují viskozitu směsi, vlastnosti plniv a tím i celkovou zpracovatelnost cementové směsi. Vyžaduje to však úpravu odpadů i cementových směsí před procesem solidifikace. Mezi nové a inovativní metody pro imobilizaci kapalných a semi- kapalných radioaktivních a nebezpečných odpadů patří fixace do geopolymerů. Geopolymery jsou materiály, které jsou připravovány ve vodném prostředí reakcí kaolinických směsí s alkalickým aktivátorem. Proměnným poměrem základních surovin a přídavkem vhodně zvolených aditiv se dají modifikovat vlastnosti finální matrice. Geopolymery dosahují vlastností jako vysoká mechanická pevnost, vysoká hydrolytická odolnost, odolnost proti vlivům geologického prostředí, tepelná stabilita až do 1400 C. Ve srovnání s běžnými cementy na bázi Portlandského cementu používaných pro cementaci, geopolymerní materiály prokázaly mimořádnou odolnost desítek let ve vysoce agresivním prostředí, (např.

4 podpovrchové nebo hlubinné úložiště, radiačním prostředí, terciární obvody, atd..). Významnou vlastností geopolymerních matric je jejich vysoká záchytná schopnost pro kationy těžkých kovů a radionuklidů. V průběhu posledních 15 až 20 let jsou testovány geopolymerní matrice pro solidifikaci ionexů, kalu a smíšených odpadů [3,6]. Výsledky týkající se solidifikace ionexů ukázali výrazné problémy týkající se výsledné stability materiálů ve vodě při testech vyluhovatelnosti [3,6]. Nicméně v případě solidifikace kalů pomocí geopolymerní matrice byly vykázány vnikající výsledky (60% obj. odpadu ve fixované matrici, nízká vyluhovatelnost a hodnota pevnosti v tlaku výsledné matrice až 18 MPa ). Kromě anorganických matric se pro solidifikaci radioaktivních a nebezpečných odpadů mohou použít i různé typy syntetických organických polymerů, jako např. polyetylén (PE), epoxidové pryskyřice, vinil- styrenové pryskyřice a siloxany neboli silikony. Loužitelnost těchto matric je obecně velmi malá, avšak tyto matrice mohou být citlivé k mikrobiologické, radiační a tepelné degradaci. Chemicky i radiačně odolnými syntetickými polymery jsou polysiloxany. Jsou to netoxické a nehořlavé materiály odolné do teplot až 500 C. Další výhodou je možnost provádět solidifikaci za teplot okolního prostředí. Výběrem vhodných siloxanových směsí je možno dosáhnout široké škály vlastností (od pryžovitého až po tvrdý materiál). V ÚJV Řež a Centru výzkumu Řež, už několik let probíhá výzkum a studium různých polysiloxanových matric pro imobilizaci iontoměničů a kalů. V roku 2008 byl vydán patent pro způsob solidifikace těchto odpadů a do dnešní doby probíhá testování v základním měřítku. Bylo prokázáno, že polysiloxanová matrice je vhodná pro imobilizaci suchého odpadu s maximálním nasycením vody do 5%. Objemový obsah sušiny v matrici byl až 70%. Polysiloxanové směsi byli vytvořeny z komerčně dostupných materiálů a solidifikace probíhala při pokojové teplotě. Nicméně v patentu je popsán i způsob fixace těchto odpadů i při vyšším nasycení vody [3,6]. Projekt SUSEN Projekt SUSEN (Sustainable energy) je realizován jako regionální centrum výzkumu a vývoje. Jeho cílem je být výzkumným partnerem pro spolupráci s aplikační sférou včetně navazování partnerství a spolupráce s významnými výzkumnými evropskými centry. Jedná se o tzv. velký projekt, jehož schválení náleží Evropské Komisi. Projekt byl schválen v prosinci 2011 v rozsahu dotace 95 mil. Eur. Zaměření projektu je zejména na prodlužování životnosti současných zařízení a na rozvoj technologií pro nové generace jaderných zařízení, ale také na výzkum materiálů pro klasické elektrárny. SUSEN se dělí na 4 výzkumné programy, které jsou: Technologické experimentální okruhy (TEO), Strukturální a systémová diagnostika (SSD), Jaderný palivový cyklus (JPC) a Materiálový výzkum (MAT). Infrastruktura projektu bude vybudována částečně v Řeži (areál ÚJV Řež, a. s.) a částečně v sídle Západočeské univerzity v Plzni partner projektu [7]. Obr.3 Struktura programů projektu SUSEN

5 Výzkumný program Jaderný palivový cyklus (JPC) je zaměřen na výzkum a vývoj zejména v oblasti zadního konce jaderného palivového cyklu, především v oblasti nakládání s radioaktivními odpady a přepracování vyhořelého jaderného paliva. V rámci projektu SUSEN a programu Jaderný palivový cyklus bude postavena laboratoř pro nakládání s kapalnými a semi - kapalnými radioaktivními odpady s cílem zaměřit se na výzkum a vývoj nových moderních technologií a technologických postupů pro zpracování kapalných a semikapalných radioaktivních odpadů s co největší minimalizací výsledných objemů a úpravu problematických radioaktivních odpadů. V laboratoři budou umístěny technologie: Experimentální technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů Technologie MSO (Molten salts oxidation technology) Technologie Studeného kelímku. Tyto technologie budou pracovat samostatně a v návaznosti na sobě, v rámci jedné vitrifikační větve. Blokové schéma procesu je vidět na obrázku č.4. Obr.4 Blokové schéma vitrifikační větve s využitím odpařovacího zařízení technologické linky pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů Experimentální technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů Technologická linka bude sloužit pro výzkum, vývoj a testování v oblasti solidifikace kapalných a semi- kapalných radioaktivních odpadů s cílem minimalizace výsledných objemů odpadů. Vzhledem k výborným výsledkům z hlediska minimalizace výsledných objemů budou primárně studovány geopolymerní a polysiloxanové matrice. Studium se zaměří na samotné metody fixace a zároveň na formy odpadů vstupujících do procesu solidifikace (zejména formy koncentrátů z odparek) a procesy probíhající v jednotlivých zařízeních, s cílem ověření možnosti záměny fixačních médií v komerčně využívaných zařízeních. Výzkum bude soustředěn na kapalné a semi- kapalné odpady s dominantní složkou kyseliny borité, což jsou odpady z jaderných elektráren v ČR a SR. Uvažuje se však také o využití této linky, nebo některých částí linky i pro solidifikaci jiných odpadů např. z reaktorů GEN IV.

6 Linka a její zařízení budou koncipovány jako modulární systém, tj. jednotlivá zařízení budou moci být provozována samostatně nebo po jednotlivých solidifikačních větvích a jejich technické řešení bude umožňovat jejich rozšíření, výměnu a záměnu některých komponent dle potřeby. Obr.5 Blokové schéma technologické linky pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů Technologická linka se bude skládat z těchto zařízení: Odpařovací zařízení Extruder Fixační zařízení a bude provozována v těchto větvích: Dvě solidifikační větve pro fixaci polysiloxanové matrice s granulátem (tuhý koncentrát z odparky) a jedna bitumenační větev. Zde budou porovnávány dva způsoby fixace koncentrátu z odparky a smíšeného koncentrátu v polysiloxanové matrici v extruderu a ve fixačním zařízení při různých podmínkách. Bitumenační větev bude simulovat procesy, které probíhají ve filmových rotorových odparkách, využívaných při imobilizaci radioaktivních koncentrátů v jaderných elektrárnách ČR a SR. Bitumenační fixace bude probíhat v extruderu. Proces bude probíhat i za

7 stejných parametrů (např. stejná bitumenová matrice, stejná solnost koncentrátů, stejný poměr dávkování odpadu a bitumenu atd.). Účelem je ověření možnosti záměny fixačních médií v stejném nebo podobném zařízení, nebo v zařízení pracujícím na stejném nebo podobném principu. Dvě solidifikační větve pro fixaci geopolymerní směsi s granulátem (tuhý koncentrát z odparky) a superkoncentrátem (přesycený roztok) a jedna solidifikační větev pro fixaci geopolymerní směsi s vysycenými ionexy. Všechny fixační procesy budou probíhat ve fixačním zařízení. Budou zde porovnávány fixace různých forem koncentrátů, smíšených koncentrátů a ionexů ve fixaci s geopolymeními matricemi a různými druhy aktivátorů při různých podmínkách, s cílem dosáhnout co největší minimalizace výsledných objemů těchto odpadů. Odpařovací zařízení bude řešeno ve dvou stupních, které budou moci být provozovány jako jedna dvoustupňová odparka nebo dvě samostatná zařízení. Druhý stupeň zařízení bude krystalizační odparka pracující ve vakuu. Technické řešení krystalizační části odpařovacího zařízení bude zároveň uzpůsobeno pro zpracování nasycených ionexů, které se budou homogenizovat spolu s koncentrátem a vázat v granulátu, a také pro recirkulaci matečných louhů. Granulát z krystalizační části se bude odvádět do speciálního zásobníku, který bude odnímatelný. Technické řešení, dispoziční řešení a prostorové uspořádání celé technologické linky bude umožňovat snadnou a bezpečnou manipulaci s tímto zásobníkem, spolehlivé napojení a dávkování pro extruder, fixační zařízení a technologii MSO (uspořádání míst napojení v jedné linii). Krystalizační část odpařovacího zařízení, zásobník s granulátem a celý manipulační prostor pro propojení zásobníku budou umístěny v stínících boxech. Tab.1 - Parametry na výstupu z odpařovacího zařízení: Navazující fixace v médiu: Bitumen Polysiloxan, geopolymer Solnost na výstupu ze zařízení 300 g/l 1200 g/l Objem na výstupu ze zařízení 5 10 l l Výslední forma Kal granulát Procento vody obsažené v roztoku 40-60% 0,5 5 % Frakce (velikost částic) granulátu ---- Max. 3 mm Pro proces bitumenace bude odebírán zahuštěný koncentrát z první části odpařovacího zařízení (standardní odparka) do nádrže. Nádrž bude opatřena míchadlem a elektrickým ohřevem. Teplota zahuštěného koncentrátu bude C, objem koncentrátu 5 10l. Extruder bude sloužit pro fixaci granulátu do polysiloxanové matrice, nebo fixace koncentrátu do bitumenové matrice. Dávkování fixačních směsí bude prováděno stejnou cestou. Fixační médium a koncentrát nebo granulát budou do zařízení přiváděny samostatnými vstupy. Dávkování koncentrátu v poměru s nástřikem bitumenu bude cca 2:3. Poměr dávkování granulátu a polysiloxanu budou předmětem výzkumu (7:1 až 1:5). Maximální podíl vody granulátu použitý pro tento způsob fixace bude 5%. Objem granulátu na výstupu z extruderu bude 5 20 l. Výsledný produkt bude vypouštěn do 20-50l sudů. V extruderu budou probíhat minimálně tyto procesy: Homogenizace směsi Odpařování volné vody Odpařování chemicky vázané vody Zhutňování směsi Zařízení bude dvoušnekové a celý proces solidifikace bude rozdělen do 5 zón. Extruder bude pracovat rozsahu teplot C. Stabilizace teploty směsi bude dosažená elektrickým ohřevem extruderu po celé délce. Pro fixaci koncentrátu v bitumenu bude zařízení zabezpečeno proti zahoření monitoringem viskozity směsi na vstupu a výstupu do

8 extruderu a havarijním vodním chlazením zabudovaným uvnitř šneku (v případě zahoření voda zaplaví komoru extrudru). Extruder bude chráněn proti přetlaku a zabezpečen proti možným zdrojům přetlaku pojistnými ventily a havarijním odvodem par do aktivní VZT. Fixace bude probíhat přímo v sudu, který bude hermeticky uzavřen do segmentů se zabudovaným elektrickým ohřevem. Jednotlivé části segmentů budou spojeny mezi sebou těsným přírubovým spojem. Boční segmenty a víko budou mít posuvné části, usazené na podpůrné ocelové konstrukci zařízení. Víko bude opatřeno míchadlem, umožňující pohyb/ míchání vertikálně i horizontálně. V zařízení bude probíhat homogenizace směsi a následný monitoring průběhu tuhnutí při různých podmínkách. Pracovní teploty v zařízení budou regulovatelné v rozmezí C, pracovní tlaky 5Pa 1kPa. Podtlak bude vytvořen odtahem vzduchu z prostoru zařízení přes vývěvu do VZT. Víko bude opatřeno 5 samostatnými vstupy pro dávkovací systémy. Celá technologická linka bude řízena prostřednictvím senzorického a kontrolního systému založeného na otevřeném standardu PXI od firmy National Instrument, programovaného ve vývojovém rozhraní LabView. Řídící systém bude společný pro všechny technologie laboratoře. Zjednodušené technologické schéma linky je vidět na obr. 6. Obr.6 Zjednodušené technologické schéma technologické linky pro výzkum vývoj a testování solidifikace kapalných radioaktivních odpadů V současné době probíhá výběrové řízení pro dodávky tohoto zařízení. Lhůta pro dokončení stavby a uvedení do provozu je září 2015.

9 Závěr V rámci tohoto příspěvku byly představeny solidifikační metody používané pro imobilizaci kapalných a semi- kapalných radioaktivních odpadů komerčně používaných i nově vyvíjených, jejich výhody i nevýhody. V současné době se výzkum a vývoj nových metod a technologií v oblasti nakládání s radioaktivními odpady zaměřuje na minimalizaci objemů výsledných odpadů. V rámci projektu SUSEN bude postavená technologická linka pro výzkum, vývoj a testování solidifikace kapalných a semi- kapalných radioaktivních odpadů. pro studium polysiloxanové a geopolymerní matrice. Výzkum se zaměří nejen na samotnou solidifikaci ale i na formy odpadů vstupujících do procesu silicifikace, zejména na formy koncentrátů z odparek a smíšených koncentrátů. Studovány budou procesy v jednotlivých zařízeních pro ověření možnosti záměny fixačních médií v komerčně využívaných technologiích. Technologická linka bude postavena a uvedená do provozu v září Poděkování Tato práce je finančně podporována projektem realizovaného v rámci ERDF SUSEN CZ.1.05/2.1.00/ Literatura 1. Zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů (Atomový Zákon). 2. P. Sázavský a kol.: MPO E2.6 Vývoj projektových modifikací zaměřených na oblast chemických režimů a nakládání s RAO; A. Vokál a kol.: Výzkum a vývoj nových materiálů a technologií pro úpravu radioaktivních a nebezpečných odpadů; Závěrečná správa úkolu MPO FI-IM/128; A. Vokál a kol.: Výzkum a vývoj nových materiálů a technologií pro úpravu radioaktivních a nebezpečných odpadů; Odpadové fórum, Patentový spis , Ústav Jaderného výzkumu Řež: Způsob solidifikace radioaktivních a nebezpečných odpadů 7.