Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat. Management chovu běžců v podmínkách České republiky Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat Management chovu běžců v podmínkách České republiky Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Radek Filipčík, Ph.D. Vypracoval: Roman Konečný Brno 2012

2

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Management chovu běžců v podmínkách České republiky vypracoval samostatně s použitím uvedených zdrojů. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího práce a děkana AF Mendelovy univerzity v Brně. Dne Podpis

4 Poděkování Tímto bych chtěl poděkovat panu Ing. Radku Filipčíkovi, Ph.D. za zadání bakalářské práce a za odborné vedení při jejím zpracování. Dále děkuji majitelům pštrosí farmy v Hodějicích za poskytnutí mnoha informací ohledně chovu pštrosů, které jsem uplatnil při psaní této práce.

5 Abstrakt Cílem práce bylo obecně charakterizovat jednotlivé druhy běžců, popsat podmínky jejich chovu, zhodnotit ekonomickou stránku chovu a užitkovost těchto hospodářských zvířat v podmínkách České republiky na konkrétní farmě. V úvodní části jsou představeny jednotlivé druhy běžců, které se využívají k faremnímu chovu. Práce je zaměřena především na pštrosa dvouprstého, a to vzhledem k tomu, že je jeho chov nejvíce rozšířen. Další části se věnují vývoji chovu pštrosů v České republice a charakteristice jejich produktů. K tomu, aby byl chov pštrosů efektivní, je nutné dodržovat řadu technických a technologických zásad. K těmto zásadám patří především dodržování životních podmínek, nepříbuzenská plemenitba, krmení a správný postup při líhnutí. Závěrečná část práce se zabývá ekonomickou stránkou chovu a hodnocením užitkovosti pštrosů na konkrétní farmě. Z výsledků vyplynulo, že chov běžců je rentabilní, ale nedosahuje vysokých hodnot, proto se farmy orientují například i na rostlinnou výrobu. Klíčová slova: běžci, faremní chov, pštros dvouprstý, produkty, technologie, užitkovost Abstract The main goal of this bachelor thesis was to specify individual forms of ratites in general, to describe the conditions of their breeding, to evaluate economics and efficiency of breeding of this kind of livestock in conditions of the Czech Republic in terms of a particular stock farm. The opening part of this thesis introduces individual forms of ratites used for farm breeding. This diploma work especially aims at Struthio camelus because of the fact that breeding of this form is most widespread. Following parts of the thesis deal with the development of ostrich breeding in the Czech Republic and characteristics of their products. In order to be efficient in ostrich breeding, it is necessary to follow number of technical and technological conventions. Among these conventions above all belong - observation of living conditions, mating of unrelated animals of the same breed, feeding and the proper procedure during hatching. The final part of the work is devoted to breeding economics and efficiency evaluation of ostrich in terms of a particular stock farm. The outcome of the research showed that the breeding of ratites is profitable, but the profit is not reaching high levels and for that reason the farms must focus on for example plant production as well. Keywords: ratites, farm breeding, ostrich (Struthio camelus), products, technology, efficiency

6 Obsah 1 Úvod Cíl práce Literární přehled Zoologická klasifikace běžců Ptáci Běžci Tinamy Nanduové Kasuárové Kiviové Pštrosi Chov běžců Charakteristika chovaných běžců Nandu pampový Emu hnědý Pštros dvouprstý Historie chovu pštrosů Chov pštrosů ve světě Chov pštrosů v Evropě Faremní chov pštrosů v České republice Vývoj stavu v chovech v ČR Způsoby chovu pštrosů v ČR Intenzivní způsob chovu Polointenzivní způsob chovu Extenzivní způsob chovu Produkty z chovu pštrosů... 20

7 3.7.1 Pštrosí peří Stříhání peří Vytahování brk Škubání peří Maso Pštrosí kůže Ostatní produkty Technika a technologie chovu a odchovu Výběhy, ustájení, vybavení farmového chovu běžců Označování a evidování běžců Identifikační prostředky Stájový registr Úřední evidence Manipulace s chovanými zvířaty a jejich přemisťování Plemenitba Sestavování chovných skupin Požadavky na plemenná zvířata Líhnutí Líhně Způsoby dezinfekce a očista vajec Teploty při líhnutí Relativní vlhkost vzduchu Prosvěcování vajec Obracení vajec Dolíheň Líhnutí pštrosáčat Poloha plodu... 33

8 Postup líhnutí Výživa a krmení Porážka Ekonomika chovu Investice do podnikání Příjmy z podnikání Hodnocení užitkovosti Závěr Seznam použité literatury Seznam tabulek... 48

9 1 Úvod Běžci tvoří skupinu ptáků, kteří ztratili schopnost letu, ale mají dobře vyvinuté silné nohy, které jim slouží k rychlému běhu. Do nadřádu běžců patří pštrosi dvouprstí, nanduové, kiviové, kasuárové a pštrosi emu. Tato práce je zaměřena především na chov pštrosa dvouprstého. S chovem pštrosů ve světě se začalo kolem osmdesátých let 19. století v Africe. Postupně se farmy rozšiřovaly i do ostatních zemí. V České republice se objevovaly farmy přibližně v devadesátých letech minulého století a dnes se jich u nás nachází přibližně 180. Jedná se v převážné většině o menší farmy, které pštrosy nechovají jako hlavní zdroj příjmů. Pštros je přizpůsobivé a nenáročné zvíře k chovu. Jelikož je chov pštrosů v České republice teprve v počátcích, tak se mnozí chovatelé setkali s neúspěchem, protože nedodržovali zásadní podmínky chovu těchto mohutných ptáků. K těmto podmínkám patří zajišťování životních potřeb a hlavně dodržování šlechtitelských zásad. Při chovu pštrosů se setkáváme s různými způsoby chovu. V ČR jsou nejčastěji používány triády, které tvoří jeden samec a dvě samice. Při tomto způsobu je přesně znám původ vylíhlých mláďat a je tak v budoucnu zabráněno příbuzenské plemenitbě. 9

10 2 Cíl práce Cílem práce bylo obecně charakterizovat jednotlivé druhy běžců, popsat jejich podmínky chovu, zhodnotit ekonomickou stránku chovu a užitkovost těchto hospodářských zvířat v podmínkách České republiky na konkrétní farmě. 10

11 3 Literární přehled 3.1 Zoologická klasifikace běžců Říše: Živočichové (Animalia) Kmen: Strunatci (Chorvata) Podkmen: Obratlovci (Vertebrata) Třída: Ptáci (Aves) Nadřád: Běžci (Palaeognathae) Řád: Tinamy (Tinamiformes) Řád: Nanduové (Rheiformes) Řád: Pštrosi (Struhioniformes) Řád: Kasuárové (Casuariiformes) Řád: Kiviové (Apterygiformes) Ptáci Ptáci jsou teplokrevní obratlovci, kteří se vyvinuli z podtřídy plazů archosaurů (Archosauria). Charakteristickým znakem většiny zástupců ptáků je adaptace stavby těla na let. Ptačí kosti se pneumatizovaly, čímž se výrazně snížila hmotnost celé kostry. Přední končetiny ptáků se pozměnily v dokonalý letový aparát křídla. Typickým ptačím pokryvem těla je peří, které vyniká malou hmotností a vysokou schopností tepelné izolace (VESELOVSKÝ, 2001) Běžci Tento nadřád zahrnuje pět řádů a k nejznámějším zástupcům patří pštrosi, nanduové, emuové, kasuáři a tinamy (KREIBICH, 1994). Většina zástupců tohoto nadřádu postupně ztratila schopnost letu (VESELOVSKÝ, 2001). Běžci patří mezi nejrychleji běhající ptáky. Podobně jako dokonalým běžcům u savců se i ptačím běžcům redukovaly prsty na noze, a to nejčastěji na tři. U většiny běžců obstarává výchovu potomstva samec (VESELOVSKÝ, 1996) Tinamy Řád tinam je blízce příbuzný nanduům, přestože tinamy dosahují jen velikosti koroptve a létají. Cítí-li nebezpečí, prudce vystartují, ale po několika metrech, zcela vyčerpány, přistanou. Využívají raději svého krycího zbarvení a nehybně se přikrčí k zemi. Žijí v oblastech sahajících od Mexika až do Patagonie. Při námluvách se spojí samice, společně si zvolí jednoho samce a snesou mu do hnízda co nejrychleji 10 vajec. Poté se hned 11

12 společně vydají za dalším samcem. Sezení na vejcích a vodění mláďat obstarává samec (VESELOVSKÝ 1996) Nanduové Nanduové jsou často srovnávaní s pštrosy, ale jsou menší a mnohem lehčí. Žijí na travnatých polohách Jižní Ameriky až po úpatí And v hejnech o několika desítkách ptáků. Díky šedohnědému opeření je obtížné je v krajině postřehnout. Podobně jako pštrosi i samci nanduů se páří s několika samicemi a podílí se na výchově mláďat. Před několika stoletími byl nandu velmi hojný pták, ale dnes jsou jeho stavy zdecimované lovem a ničením jeho přirozeného prostředí (KOLEKTIV AUTORŮ, 2008) Kasuárové Do řádu kasuárů patří dvě čeledi kasuáři a emuové. Tito velcí ptáci se zakrnělými křídly žijí v Austrálii a na Nové Guineji. Jediný druh, kasuár přilbový, žije v obou oblastech. Je pozůstatkem doby, kdy byly Austrálie a Nová Guinea spojeny pevninským mostem. Na rozdíl od pštrosů a nanduů má tento pták jemně větvená pera a jeho opeření vypadá jako hrubá srst. Kasuáři žijí v lesích, zatímco emuové obývají buš a step. Při hledání potravy se potulují rozsáhlými oblastmi (KOLEKTIV AUTORŮ, 2008) Kiviové Kiviové mají na první pohled hlavu zdánlivě posazenou přímo na zadní části těla. Střední část těla jakoby chyběla a nejsou vidět ani křídla. Jejich tělo je kryto peřím připomínajícím spíše savčí srst (REICHHOLF, 1998). Obývají husté lesy Nového Zélandu a jsou nejmenšími běžci. Délka těla kolísá od cm, hmotnost se pohybuje od 1,5 3,5 kg. Samice jsou větší a mají delší zobák (VESELOVSKÝ, 1996). Kivi klade neobvykle velká vejce, která jsou 12 až 13 cm dlouhá a váží téměř 500 g, což odpovídá asi pětině hmotnosti těla slepice kiviho (REICHHOLF, 1998) Pštrosi Pštrosi jsou největší žijící ptáci na světě. Mají vyvinutá křídla, ale se zjednodušenými letkami, a kosti jen částečně pneumatizované. V ohrožení se zachraňují rychlým během. Mezi pštrosy patří jediný druh a to pštros dvouprstý. Pštrosi žijí v otevřené krajině, zpravidla ve skupinách. Často doprovázejí stáda kopytníků. Při výchově mláďat hraje hlavní roli samec. Pštrosi se dokážou velmi účinně bránit, když jsou zahnáni do úzkých, ale v zajetí jsou krotcí (KOLEKTIV AUTORŮ, 2008). 12

13 3.2 Chov běžců Chovatelský řád běžců uvádí, že každý, kdo se chce zabývat chovem běžců, musí být obeznámen se způsobem jejich chování a musí být způsobilý k jejich chovu a manipulaci s nimi. Musí být schopen rozeznat onemocnění a stres. Před vlastním založením chovu by měl být chovatel patřičně proškolen. Chovatel musí se svými zvířaty navázat osobní kontakt, zvláště v době, kdy jsou zvířata mladá tak, aby je naučil rozeznávat typické zvuky např. volání ke krmení Charakteristika chovaných běžců Při faremním chovu běžců se chová převážně nandu pampový, emu hnědý a pštros dvouprstý. Nejvíce se však chová pštros dvouprstý Nandu pampový Nandu pampový žije v severovýchodní Brazílii a ve střední Argentině. Dosahuje výšky 1,5 m a váhy více než 25 kg. Tento obyvatel rozlehlých pamp vyhledává k hnízdění i močálovité oblasti, rád se koupe, dokonce i plave. Žije v menších skupinách, které se sdružují s jeleny, nebo i domácím skotem. V době rozmnožování si samec na suchém místě vyhloubí důlek a vystýlá ho trávou. Roztaženými křídly začne lákat samice, které mu postupně snesou 11 18, ale i více vajec, která váží 600 g. Sezení na vejcích (38 42 dní) i vodění mláďat obstarává výlučně samec (VESELOVSKÝ, 1996). V malém počtu jsou nanduové chovaní i na farmách (REICHHOLF, 1998) Emu hnědý Emu je velký nelétavý běžec, vzpřímený měří cm a váží kg. Postavu ovlivňují dlouhé a mohutné nohy a dlouhý, většinou tlustý a neopeřený krk. Téměř lysá kůže hlavy a krku má převážně namodralé zbarvení. Zakrnělá křídla jsou téměř neviditelná. Masivní tělo protáhlého tvaru je porostlé chundelatým peřím šedohnědé až načernalé barvy (VESELOVSKÝ, 1996). Emu žije pouze v Austrálii na otevřených plochách a pastvinách. Vyhýbá se velmi suchým oblastem. Pohybuje se velmi rychlým klusem a při ohrožení běží velkou rychlostí (KOLEKTIV AUTORŮ, 2008). Samice je poněkud větší než samec a poznáme ji podle charakteristického hlasu připomínajícího hluboký tlukot bubnu. Samice snáší až 15 modrozelených vajec o váze větší než 500 g. Samec sedí na vejcích dní a v té době prakticky nepije a nežere. Vylíhlá mláďata jsou tmavě pruhovaná na krémovém podkladě (REICHHOLF, 1998). 13

14 Pštros dvouprstý Africký pštros patří do stejné skupiny nelétavých ptáků jako jihoamerický pštros nandu a australští běžci zastoupení kasuáry, kivii a emuem. Jako všichni běžci mají málo vyvinuté prsní svalstvo, proto se jateční surovina těží z dobře vyvinutých končetin (JEDLIČKA, 2009). Výška těla činí cm. Samci váží kg a samice kg. S uvedenými parametry je pštros dvouprstý největší současný pták světa. Plochá hlava nese krátký, u kořene široký zobák se zaokrouhlenou špičkou. Hnědé oči o průměru 5 cm jsou největším zrakovým orgánem pozemního obratlovce. Dva mohutné prsty nohy, z nichž vnitřní prst je mnohem delší než prst vnější, jsou ozbrojeny dlouhými drápy. Je jediným ptákem na světě, jehož končetiny jsou zakončeny dvěma prsty. Vznikly tak specializované a k rychlému běhu dobře přizpůsobené končetiny, které slouží i k obraně před nepřáteli a jsou účinnou zbraní v soubojích s rivaly (REICHHOLF, 1998). Pštros neumí létat. Svou kompenzaci za neschopnost létání má v silně vyvinutých nohou, s nimiž může dosáhnout rychlosti až 60 km.h -1 po více jak 10 minut a při kopnutí vyvolá silový účinek 200 kg na 6,54 cm 2 (SNÍŽEK, 1998). Dospělý samec se od samic liší nejen rozdílnou velikostí, ale i sytě černým peřím s bílým zbarvením křídel a ocasních per. V době páření se samcům zbarvují rudě zobáky, okraje očí a kůže nad běháky. Toto zbarvení je způsobeno sekrecí hormonů varlat. U samic jsou to hormony vaječníků, které potlačují tvorbu černého opeření a udržují si proto šedohnědé zbarvení. Pštrosi jsou polygamní. Ve volné přírodě žije samec ve skupině s několika samicemi, z nichž jedna bývá dominantní. Ve faremních chovech se pštrosi chovají v párech, triádách (jeden samec, dvě samice), anebo v hejnech s mírně vyšším počtem samic. Pštrosice dosahují pohlavní dospělosti ve dvou až třech letech, samci asi o rok později. Snášková sezóna začíná zpravidla v březnu a trvá až do září. Samice snáší vejce každý druhý den, zpravidla v odpoledních hodinách. Pštrosi se dožívají 50 až 60 let (KUBESA, 2003). Hnízdiště volí samci a jedna nebo více samic klade vejce do společně vyhrabané hnízdní kotlinky. Na vejcích sedí většinou dominantní samice, která se často střídá se samcem. Vylíhlá mláďata jsou nekrmivá. Často se sdružují do školek, které doprovází jeden nebo několik rodičů. Doprovázená mláďata nemusí být přímými potomky pěstounů (REICHHOLF, 1998). 14

15 3.3 Historie chovu pštrosů Před více než miliony lety byli předkové dnešních pštrosů rozšířeni v rámci širokého pruhu, který se rozprostíral od Španělska na západě, podél severního okraje Středozemního moře až do Číny na východě. Teprve později migrovaly pštrosí populace do Afriky a usadily se na severu, východě a jihu kontinentu (DOKTOROVÁ, 2005). Lidské zhodnocení pštrosa a jeho výrobků se datuje asi před lety. První lidskou rukou podaný úkaz existence pštrosů je skalní malba na Sahaře, na které je zobrazen pštros, který byl chycen leopardem nebo gepardem (5 500 př. n. l). U Egypťanů byla pštrosí pera symbolem pro spravedlnost na základě jejich dokonalé symetrie. Pštrosí vejce se používala pro léčebné účely. Faraon Tutanchamon byl vybaven zlatým pštrosím vějířem na svých zahraničních cestách. Pštrosi se vyskytují v řecké mytologii a jsou zobrazování u Řeků jako tažná zvířata před otevřenými povozy (KREIBICH, 1994). Pštros byl zdomácněn přibližně kolem osmdesátých let 18. století, především v Jižní Africe, pštrosí farmy však vznikaly i v jiných zemích světa. Velmi brzo se stalo Malé Karoo centrem pštrosího průmyslu. Malé Karoo je malá poušť v kapském regionu Afriky. Velký rozmach chovu pštrosů umožnily dva faktory. První faktor bylo pěstování vojtěšky, ideálnímu krmivu pro pštrosy a zavedení drátového oplocení. Druhým důležitým faktorem bylo vynalezení parafinové pštrosí líhně, která poprvé umožnila rozmnožování pštrosů v průmyslovém měřítku (KREIBICH, 1994). Dnes je domestifikovaný pštros chován pro maso, kůži a peří. Je důležitou součástí zemědělství v Jižní Africe, Namibii, Zimbabwe a Izraeli, zájem chovatelů roste i v USA, Austrálii i v Evropě (SNÍŽEK, 1998). 3.4 Chov pštrosů ve světě Zájem o chov pštrosů se rozšířil již na všechny světové kontinenty. Z hlediska dobré adaptability pštrosů na střídavé klimatické podmínky a možnost využití jejich produktů se mnoho chovatelů rozhodlo (a i nadále rozhoduje) pro faremní chov těchto největších ptáků světa. V největším počtu se pštrosi chovají v Jihoafrické republice. Dynamicky se rozvíjí chov pštrosů v dalších zemích Afriky, např. v Zimbabwe, Botsvaně a Namibii. Chov pštrosů je populární i na jiných světadílech např. v USA. Poměrně velký zájem o chov pštrosů je zaznamenán také v Kanadě, dokonce v jejich studených a sněžných oblastech. V Izraeli se pštrosi chovají od počátku 80. let 20. stol. Pružně se vyvíjí chov pštrosů v Číně. V poslední 15

16 době se také začíná s chovem v Indii, Egyptě, Maroku a Saudské Arábii (HORBANCZUK, 1999). 3.5 Chov pštrosů v Evropě V Evropě je chov pštrosů rozšířen skoro všude s tím, že jsou rozdíly v počtu farem a velikosti stád. Ve srovnání s minulými lety v Evropě vzrostl několikrát počet farem a hlavně počet ptáků. Ačkoliv je velmi obtížné stanovit přesné údaje o počtu pštrosů, můžeme na základě orientačních informací, které poskytl svaz chovatelů konstatovat, že na počátku roku 1999 činila populace pštrosů v Evropě asi 500 tis. ks. Nejvíce chovů se nacházelo v Itálii 2 tis. farem a asi 200 tis. ptáků. Ve Španělsku bylo evidováno asi 700 farem a ve Velké Británii 450. Ze skandinávských států zaznamenávalo nejdynamičtější rozvoj Dánsko, kde bylo registrováno 250 farem. Poměrně mnoho chovů vzniklo v Maďarsku, Slovensku, Polsku a České republice. V Polsku je chov pštrosů velmi populární. Vnitřní trh je zde již nasycen reprodukčním materiálem, přesto se stále objevují noví zájemci o chov pštrosů (HORBANCZUK, 1999). Na Slovensku má chov pštrosů svoje počátky v roce 1992, kdy se chovalo jen pár kusů. V roce 1995 byl pštros uznán za hospodářské zvíře. K roku 1999 chovalo pštrosy 80 chovatelů a celková populace čítala 3000 kusů (JAGOŠ, 1999). 3.6 Faremní chov pštrosů v České republice Již v roce 1993 se v ČR započalo s chovem pštrosů s prvními zvířaty dovezenými ze Slovenska. V následujících letech byl další chovný materiál dovezen z Francie, Itálie, Rakouska a Nizozemí. Dnes najdeme větší či menší pštrosí hejna v celé republice, téměř ve všech okresech (KUBESA, 1999). I přes vysoké pořizovací ceny chovného materiálu a nejistých možnostech odbytu, se afričtí pštrosi mezi domácími chovateli rozšířili (JEDLIČKA, 2009). Pštrosi jsou nenáročná zvířata. V jejich chovu nejsou potřebné drahé technologie, výrazná veterinární péče ani neúměrně drahé speciální krmné směsi. Neznamená to ale, že chovatel může péči zanedbat (DOKTOROVÁ, 2007). Hlavní produkcí v prvních letech chovu byl chovný materiál. Je třeba upozornit na to, jak důležitou roli zde hraje koordinace plemenitby, neboť značná část založených chovů pocházela z nizozemského chovu a hrozilo nebezpečí příbuzenské plemenitby projevující se různými anomáliemi, jako jsou deformace zobáků a končetin, nebo enormně nízkou snáškou až úplnou sterilitou obou pohlaví. Této živelnosti si byli někteří chovatelé vědomi a byli u 16

17 zrodu Českého svazu chovatelů pštrosů, jehož hlavním cílem je podpora a zajištění podmínek pro chov, rozmnožování, šlechtění a další odbornou činnost jednotlivých v ČR chovaných plemen pštrosů. Svaz obdržel od ministerstva zemědělství ČR oprávnění ke šlechtitelské činnosti v chovech pštrosů a vedení plemenné knihy. Ministerstvo zemědělství jmenovalo z řad nejzkušenějších chovatelů a odborníků uznávací komisi, která navštívila chovy, vybrala, posoudila a označila zvířata vhodná ke šlechtění a zapsala je do plemenné knihy. V těchto chovech se provádí kontrola užitkovosti a chovný materiál je prodáván s průkazem původu (KUBESA, 2003). Chov pštrosů se již dostal do podvědomí legislativních orgánů a v novém veterinárním i plemenářském zákoně jsou běžci zařazeni mezi hospodářská zvířata (KUBESA, 1999) Vývoj stavu v chovech v ČR Počet pštrosů chovaných v České republice se postupně zvyšuje a jejich chov se stává stále významnějším odvětvím živočišné výroby (DOKTOROVÁ, 2002). V současné době je dle plemenné příslušnosti v našich chovech zastoupen pštros dvouprstý africký černý v 75 %, modrokrký v 17 %, červenokrký v 1 %, emu v 6 % a nandu v 1 % (KUBESA, 1999). Podle Českého svazu chovatelů pštrosů počet chovatelů v letech značně vzrostl a to z 1 na 217 chovatelů. V letech počet chovatelů poklesl na 176 (graf 1). Tento pokles byl zapříčiněn nejspíš tím, že chovatelé nebyli schopni zajistit pštrosům dostatečné podmínky a chov se pro ně stal ztrátový, a proto od chovu pštrosů raději upustili. 17

18 Graf č. 1: Počet chovatelů v ČR Počet chovatelů v ČR Zdroj: Český svaz chovatelů pštrosů počet chovatelů Počet jedinců chovaných v České republice od roku 1993 také vzrostl. Zatímco se v roce 1993 chovalo v ČR 25 kusů, tak v roce 2011 bylo evidovánu u Českého svazu chovatelů pštrosů kusů (graf 2). V letech se stavy pštrosů příliš nezměnili a to i přes to, že počet chovatelů v těchto letech poklesl. Graf č. 2: Počet chovaných pštrosů v ČR 3500 Počet zvířat v ČR počet zvířat Zdroj: Český svaz chovatelů pštrosů 18

19 3.6.2 Způsoby chovu pštrosů v ČR V podmínkách České republiky se při chovu pštrosů využívá několik způsobů. Patří k nim intenzivní, polointenzivní a extenzivní způsob chovu Intenzivní způsob chovu Při zakládání faremních chovů pštrosů v našich podmínkách se vychází z možnosti chovu na omezené ploše sloužící pro výběh a pštrosi jsou krmeni statkovými krmivy s přídavkem granulované krmné směsi. Chovné kusy jsou chovány v triádách. Vejce jsou odebírána z hnízda a uměle líhnuta. Kuřata jsou odchovávána v oddělení pro odchov kuřat. Tento intenzivní způsob chovu zaručuje dobré výsledky reprodukce, chovatel má neustálý kontakt s kuřaty a má možnost sledovat jejich vývin a zdravotní stav. Vysoká koncentrace zvířat vyžaduje intenzivní ošetřování, přísnou hygienu chovu, aby se předešlo zavlečení a rozšíření onemocnění nebo nákazy. Náklady na krmení zejména u jatečných kusů jsou při tomto způsobu chovu vyšší (KUBESA, 2003) Polointenzivní způsob chovu U polointenzivního způsobu chovu jsou chovní ptáci chováni během chovné sezóny v hejnech do 40 ks na ploše 0,2 0,4 ha na jeden kus. Chovní ptáci jsou zásobování před a během snášky krmivem. Vejce jsou sbírána z ohrad a uměle líhnuta. Mladí a jateční ptáci se pasou na vojtěškové či jetelové pastvě s doplňkovým přídavkem kompletní krmné směsi. Větší prostor na jeden kus oproti intenzivnímu způsobu chovu působí příznivě na zdravotní stav a snižuje náklady na krmení. Při tomto způsobu lze však stěží sledovat chovnou užitkovost zvířat nebo párů. Ztížen je odhad plemenné hodnoty a selekce nevhodných kusů (KUBESA, 2003) Extenzivní způsob chovu Při extenzivním způsobu chovu se pštrosi chovají téměř jako divoce žijící ptáci na rozsáhlé ploše, líhnutí a odchov je přenechán výhradně pštrosům. Kuřata ve stáří 3 4 měsíců jsou odstavována od rodičů. Doplňkové krmivo se nepodává nebo jen v omezeném množství během sezóny líhnutí. Výsledky reprodukce na jednu samici jsou však nízké, protože ptáci sedí na vejcích již od ukončení první násady a pak je pro ně sezóna líhnutí ukončena. Připočteme-li potřebu velkých ploch, které musí být k dispozici a potíže s manipulací ptáků, kteří jsou téměř divocí, pak nízké náklady na krmení u tohoto způsobu chovu nevyváží přednosti intenzivního nebo polointenzivního chovu. Pro ekonomicky směrované zemědělské 19

20 využití pštrosů není tento způsob chovu v našich podmínkách dobře praktikovatelný (KUBESA, 2003). 3.7 Produkty z chovu pštrosů Pštrosi jsou zvířata s mnohostrannou užitkovostí. V kožařství je pštrosí kůže vysoce ceněna jako exkluzivní materiál. Je velice odolná vůči opotřebení i propustnosti vody, předčí dokonce krokodýlí kůži. Maso pštrosa považují znalci za lahůdku, je neobyčejně libové a obsahuje minimum tuku i cholesterolu. Další produkty jsou vejce a peří (DOKTOROVÁ, 2005) Pštrosí peří V Africe používají pštrosí pera domorodci ke zdobení svých štítů. Pštrosí pera byla dlouho vývozním artiklem do Evropy jako ozdoba dámských klobouků nebo vějířů (VESELOVSKÝ, 2000). Pštrosí pera jsou používána v oděvním průmyslu, na dekorativní účely, ale také v cirkusech a varieté. Pštrosí peří je bez tuku a má schopnost se elektricky nabít. Proto přitahují velké množství prachu a udržují ho přisátý. Pštrosí prachovka z per na tyči pracuje o hodně efektivněji než umělá (GARTNER, 2009). Z jednoho zvířete je možno získat asi 2 kg peří. Poprvé se získává při uzrání mladého opeření ve stáří kolem 16 měsíců a to buď stříháním, škubáním nebo vytahováním brk (KUBESA, 2003) Stříhání peří Peří se stříhá 2 cm od kůže. Odstřihují se hlavně bílá pera křídel a ocasu. Cílem je získat pera v období jejich nejvyšší hodnoty a připravit rovnoměrný růst peří. Pera jsou plně vyvinuta přibližně 6 měsíců od začátku růstu a ještě nejsou opotřebována, takže z komerčního hlediska jsou nejcennější. V tomto období není ale ještě zralý brk, to znamená, že je ještě prokrvován. Vytrhávání ještě nezralých brk je pro zvíře bolestivé s vysokou ztrátou krve a je nebezpečí i možného úhynu (SNÍŽEK, 1998) Vytahování brk Zbylé části ustřihaných brk se vytrhávají kleštěmi. Brko je zralé, když vnější pochva je obnažena až na kůži, to znamená asi 2 měsíce po stříži. Jestliže špička brka má ještě červený bod, pak brka nejsou ještě dostatečně zralá a jejich vytrhávání se musí odložit o jeden týden. Po vytržení brk se kůže ošetřuje vazelínou, která má na kůži příznivé účinky a podporuje růst nového peří (SNÍŽEK, 1998). 20

21 Škubání peří Peří se škube ručně jednou rukou za současné podpory násadce pera palcem a ukazovákem druhé ruky. Doporučuje se škubat jen jednotlivá pera, aby se šetřila kůže a peří. Škubají se všechna pera kromě per ustřižených. Peří na hřbetě by se škubat nemělo, aby se předcházelo popáleninám slunečními paprsky. Peří by se mělo škubat, i když se neuvažuje s jeho komerčním zhodnocením. Při přirozeném pelichání nová pera vyrážejí ze starých. Na svědivé dráždění, které při pelichání vzniká, reagují pštrosi tím, že mrtvá pera klovají a snaží se je vytáhnout. Přitom hrozí poranění cenné kůže a mohou vznikat i otevřené rány (SNÍŽEK, 1998) Maso Hlavním produktem z chovu pštrosů je maso, na celkovém zpeněžení se podílí bezmála 80 procenty. Maso se prodává především do hotelů a restaurací, ale podle chovatelů vzrůstá zájem i u drobných spotřebitelů (DOKTOROVÁ, 2003). Pštrosí maso je nejen zdravotně nezávadné, ale navíc obsahuje hodně proteinů a málo tuků (tabulka 1). Pštrosího masa užívala dokonce již v 11. století svatá Hildegarda z Bingenu, abatyše kláštera v Rupertsbergu, jako posilující výživy pro nemocné (ČERNÁ, 2001). Pštrosi dosahují jatečné zralosti ve 12 až 16 měsících a živé hmotnosti kg. Ze zvířete ve stáří 14 až 16 měsíců činí průměrná výtěžnost masa s kostí 60 až 65 kg a průměrná výtěžnost čistého masa u zvířat ve stáří 14 až 16 měsíců 32 až 35 kg a u dospělých kusů 42 až 45 kg (tabulka 2). Přehled o jednotlivých podílech masa z pštrosího jatečného těla uvádí tabulka 3. Podstatná část komerčně využitelného masa pochází ze stehen asi 74 %, zbytek připadá na prsa, krk, křídla, žebra a ocas. Pštrosí maso je použitelné k přípravě výborných pokrmů a výborných steaků. V zahraničí se prodává buď jako čerstvé nebo jako mražené, balené v plátcích jako pštrosí filet, steak nebo upravené jako špízy, rolády, řízky, pečeně nebo hamburgery (KUBESA, 1999). 21

22 Tab. 1: Srovnání pštrosího masa s ostatními druhy (hodnoty se vztahují na 100 g masa) Druh hosp. zvířete Zdroj: KUBESA, 1999 Kalorie Proteiny v g Tuk v g Tab. 2: Výtěžnost čistého masa z pštrosího těla Cholesterol v mg Pštros Krůta Brojler Skot Vepř Stáří zvířete Výtěžnost masa v kg měsíců Dospělý Zdroj: KUBESA, 1999 Tab. 3: Přehled o jednotlivých podílech masa pštrosího jatečného těla Trup jatečného pštrosa Produkt Dospělý ( kg) 14 měsíců (80 90 kg) kg % kg % Filet 5,0 10,6 3,5 9,6 Steak 9,0 18,9 6,3 17,0 Biltong 15,5 32,6 9,7 26,1 Maso pro uzeniny 12,3 25,9 17,5 47,3 Kosti 5,7 12,0 - - Celkem 47, ,0 100 Zdroj: KREIBICH,

23 Zájem o pštrosí maso mají nejlepší restaurace, prestižní řeznictví, velké samoobsluhy, zpracovatelské a uzenářské podniky. Je to výrobek, který dává možnost se odlišovat vzhledem k jeho nutričním hodnotám, ale také proto, že je to trend (KUBESA, 2003) Pštrosí kůže Pštrosí kůže je vysoce ceněna jako exkluzivní materiál špičkové kvality. Je cennou surovinnou v oděvním, kožařském i obuvnickém průmysl, kde se z měkké hebké kůže vyrábí kabáty, rukavice, boty, kabelky, tašky všeho druhu, opasky, peněženky a další zajímavé výrobky. Nejlepší kůže se získává z pštrosů v jatečném stáří měsíců, kdy celková plocha kůže činí 1,2 1,5 m 2. Kůže se získává v tomto období, protože je již vyzrálá a ještě není opotřebovaná nebo poškozená (KUBESA, 2003). Jedinečná zvláštnost torza kůže jsou vyvýšené kožní bradavice (noppy) na hřbetě a prsou pštrosa. Podle zvýraznění noppů se řídí rovněž cílová cena produktu: čím zřetelnější a hustší vzor, tím vyšší cena. Od pravé kůže lze jednoznačně odlišit všechny imitace, protože imitované noppy nejsou vyvýšeny (zkouška nehtem prstu). Tyto imitované noppy nezpůsobují také lehce praskající šum, který vzniká při hlazení kožních bradavic pravé pštrosí kůže. Jiný typ kůže, který lze získat z pštrosů je na běháku. V USA se tato kůže používá i k výrobě kovbojských vysokých bot a jako taková je velmi žádaná (KREIBICH, 1994) Ostatní produkty Mezi ostatní produkty se počítají vejce, tuk, suvenýry, informační materiál, literatura, turistika. Neoplozená vejce jsou mnohostranně upotřebitelná. Vejce může být za min. uvařeno nebo podáno jako míchaná vajíčka ke snídani pro tucet hostů. Pštrosí vejce se též nabízejí pro pečení ve velkém měřítku. Z čistých vajec mohou být zhotoveny pomalováním nebo vyrytím umělecké nebo ozdobné předměty vysoké sběratelské hodnoty nebo z nich mohou být zpracovány lampy, poháry. I úlomky z vaječných skořápek se dají zpracovat na zvláštní brože a náušnice. Vedle již zmíněných předmětů se prodávají v Africe v tamních obchodech se suvenýry také doplňky (např. popelníky) vyrobené z pštrosích prstů a prodávají se prachové vějíře zhotovené z pštrosích pér (KREIBICH, 1994). Pštrosí tuk se dá využít nejen k výrobě lahůdkových paštik a dalších specialit, ale je velmi zajímavou a vysoce ceněnou surovinou v kosmetickém průmyslu. Vyrábí se z něj pleťové krémy, krémy pro denní i noční použití, které mají výrazný hydratační efekt, obnovující hebkost a pružnost pleti. Vyráběné regenerační pleťové mléko vyniká lehkostí, vstřebatelností 23

24 a snášenlivostí s citlivou pokožkou. Luxusní krém na ruce se pštrosím tukem je vysoce kvalitním přípravkem pro ošetření pokožky rukou či nohou a speciální krém se pštrosím tukem zmírňuje pocit únavy a ztuhlosti svalů a kloubů (KUBESA, 1999). 3.8 Technika a technologie chovu a odchovu Všechna opatření, technologie a technika chovu běžců musí odpovídat požadavku na welfare zvířat. Životní pohoda a pohodlí zvířat označované jako welfare spočívají v zajišťování nerušeného přirozeného druhového chování přizpůsobeného průběhu jejich životních pochodů. Při tom bolest a utrpení zvířete jsou považovány za extrémní reakce na určité záporné vnější vlivy, které zcela nežádoucím způsobem ovlivňují jeho životní pohodu a pohodlí. Chov běžců musí v tomto smyslu vycházet z fyziologických a etologických potřeb zvířat. Zvířata musí mít možnost uspokojení svých základních přirozených zvyků i chování. Při chovu běžců jsou v tomto smyslu podstatné zejména: - kvalita chovatelské práce, která je ovlivněna kvalitou i motivací chovatele, jeho citovostí a laskavostí ke zvířatům a zkušenostmi, - kvalita provozního řízení, - kvalita ustájení, která závisí na velikosti ustajovací plochy a výběhu, na vybavenosti pomocnými prostory (KONOPÁSEK, 1994) Výběhy, ustájení, vybavení farmového chovu běžců Chovatelský řád běžců doporučuje, že k chovu běžců je z hlediska utváření krajiny vhodnější použít pozemek, který se nachází na otevřeném, přehledném terénu, bez většího podílu nepropustné vegetace keřů a stromů. Objekty používané k chovu běžců musí být situovány v suchých a klimaticky příznivých podmínkách. Většinou je doporučováno využít pozemek mimo souvislou zástavbu. Předpokládá se vybavení dostatečným zdrojem napájecí vody a zdrojem elektrické energie. Místo by mělo být vybráno mimo hlavní komunikace a tratě, bez rizika chemizace. Velikost farmy závisí na přírodních podmínkách a množství chovaných ptáků. 24

25 Tab. 4: Prostorové nároky pro jednotlivé běžce (m 2 /ks) Věk Pštros dvouprstý Emu Nandu přístřešky výběhy přístřešky výběhy přístřešky výběhy < 4 d 0,25-0,25-0,25-4 d 3 t 0,25-1,2 10 0,25 0,5 5 0,25 0,5 5 3 t 6 m m / rok chov. věku / Dospělí / Zdroj: Chovatelský řád běžců, 2000 Dále chovatelský řád běžců stanovuje nároky na oplocení farmy. Farma musí být oplocena plotem ve výšce stanovené podle druhu ptáků. Plot musí být dostatečně silný ale i bezpečný, aby v případě nárazu nedocházelo k poranění ptáků a současně bylo zabráněno vnikání volně žijících nebo toulavých zvířat z okolí. K oplocení farmy se může použít materiál, který však nesmí mít takové vlastnosti, aby se do nich ptáci mohli zamotávat nebo se zranit. Ohrazení musí být dostatečně pevné, musí mít zaoblené tvary bez ostrých hran, výstupků, výčnělků a jiných vyčnívajících předmětů (hřebíky, části drátů atd.), aby se co nejvíce snížilo riziko poranění. U pštrosů dvouprstých by oplocení mělo mít minimální výšku 1,6 m pro mladé pštrosy (4 5 měsíců) a 2 m pro dospělé, tak aby pletivo zaplňovalo minimálně 1,5 m oplocení, sloupy oplocení by měly být od sebe vzdáleny nejdále 4 m. U emuů je nutné zajistit výšku oplocení pro mladé 1,6 m a pro dospělé 1,8 m. Při chovu nanduů musí oplocení dosahovat výšku 1,6 m pro mladé a 1,7 m pro dospělé jedince. Stáj, kde budou zvířata chována, má být suchá, dobře větratelná, bez průvanu. Má být čistá, se suchou nezaplísněnou podestýlkou. Podlaha má být dobře čistitelná, rovná, pevná a odolná proti skluzu, protože bývá často příčinou různých poranění končetin (KUBESA, 1999). Minimální výška přístřešku pro dospělé pštrosy je tři metry. Minimální šířka dveří a průchodů je 150 cm. Minimální výška přístřešku pro dospělé nandu a emu je 2,5 m. Minimální šířka 25

26 dveří a průchodů je 150 cm. Stěny přístřešku ho musí uzavírat ze tří stran a přístřešek má obsahovat uzavírací systém, který umožňuje oddělení samce (REKL, 2010). Výběhy by měly být dostatečně velké s úkryty, aby umožnily jednotlivcům únik před nežádoucími útoky jiných ptáků, měly by být tak dlouhé, aby v něm ptáci mohli běhat a žádná strana výběhu by neměla být tak krátká, aby se rychle běžící pták nestihl zastavit a poranil se. Dvě strany výběhu nesmí svírat ostrý úhel, aby zde nedocházelo k zatlačování a věznění slabších jedinců. Dva sousedící výběhy dospělých ptáků musí být odděleny tak, aby nedocházelo k vzájemnému napadání zvířat. Ptákům musí být poskytnuty volně přístupné úkryty, sloužící k jejich ochraně před vlivy počasí déšť, sníh, sluneční úpal. Nevhodné jsou výběhy zamokřené, zabahněné, zamořené parazity, kde hrozí nebezpečí poranění končetin, výskyt a rozšíření plísňových onemocnění běháků a zvyšuje se riziko chovů přemořených parazity. Je nutno dát pozor na cizí předměty ve výběhu, jako je sklo, dráty, hřebíky, kousky plechu, dřeva či provázky, které pštrosi sesbírají. V zimě je třeba posypat zledovatělá místa pískem, zabrání se tím zranění nebo zlomení končetin (KUBESA, 1999). Chovatelský řád běžců uvádí, že ustajovací prostory a výběhy musí být vybaveny dostatečným množstvím krmítek a napáječek odpovídající dané věkové kategorii. Krmná a napájecí zařízení musí být umístěna tak, aby se na minimum snížila kontaminace vody výkaly nebo rozlévání vody, rozbahnění terénu, případně poranění ptáků. Všechna zvířata musí mít stálý přístup ke zdravotně nezávadnému krmivu a napájení. Zvířata starší pěti dnů musí mít stálý přístup ke gritu (kamínkům), jeho velikost je určována podle stáří ptáků a nemá přesahovat velikost poloviny drápu jejich končetin. Odchovna kuřat musí být čistá, vzdušná, s účinnou desinfekcí. Kuřata do týdne stáří je vhodné umístit zvlášť na tepelně izolované a neklouzavé podložce při teplotě C. Po týdnu stáří je vhodné kuřata přesunout do většího oddělení s možností pohybu. Na jedné straně umístit tepelný zdroj s podložkou pro odpočinek, na druhé straně umístit krmítka a napáječky. Velmi důležité je větrání, kuřata jsou totiž velmi citlivá na čpavek (KUBESA, 1999) Označování a evidování běžců Chovatelé zvířat, pštrosů nevyjímaje, jsou povinni zajistit jejich označování identifikačními prostředky. Označování a evidenci běžců upravuje vyhláška č. 202/2010 Sb., kterou se stanoví podrobnosti označování zvířat a jejich evidence a evidence hospodářství a osob stanovených plemenářským zákonem (RYTINA, 2005). 26

27 Identifikační prostředky Identifikačními prostředky pro označování běžců jsou známky. Známka musí být z materiálu, který je odolný proti opotřebení, biologicky inertní, nedráždivý a zdravotně nezávadný. Samotná známka musí být svým tvarem a konstrukcí uzpůsobena k zavěšení do křídla, musí minimalizovat bolest a možnost poranění zvířete, zajišťovat trvalé připevnění na zvířeti a neumožňovat opakované použití. Známky musí být neměnitelné, nezaměnitelné, čitelné po celou dobu života zvířete a označeny alfanumerickými znaky, které nelze odstranit. Označení ručně psanými alfanumerickými znaky je nepřípustné. K zavěšování známek pro označování běžců se používají aplikační kleště (RYTINA, 2005). Běžci se označují jednou plastovou známkou o výšce nejméně 50 mm, šířce 40 mm a velikost znaků musí být nejméně pět milimetrů. Známka musí obsahovat identifikační číslo zvířete a kód příslušného úřadu. Každé kuře musí být označeno před opuštěním hospodářství, v němž se narodilo, nejpozději do šesti týdnů po vylíhnutí, a to u pštrosa dvouprstého a nandu pampového známkou vpíchnutou do pravé křídelní řasy, u emu hnědého známkou do kůže šíje v dolní části krku. Běžci přemístěni z jiných členských států nebo dovezeni ze třetích zemí se označují výše uvedeným způsobem do 72 hodin ode dne příchodu do místa určení (RYTINA, 2005) Stájový registr Pro každou stáj vede chovatel běžců stájový registr, a to písemně na formulářích, které mu poskytuje pověřená osoba, nebo formou počítačové databáze. Ve stájovém registru se pro každý kus běžce drženého ve stáji eviduje identifikační číslo běžce, druh, datum vylíhnutí, pohlaví, pokud je známo, přemístění, přesun běžce mezi stájemi, úhyn, ztráta nebo utracení běžce, přičemž se eviduje datum, kdy k této události došlo, registrační číslo hospodářství, provozovny jatek, asanačního podniku nebo uživatelského zařízení, odkud nebo kam byl běžec přemístěn, popřípadě kód země, jestliže jde o běžce dovezeného nebo vyvezeného. V případě přesunu zvířete mezi stájemi se zaznamená stáj, odkud nebo kam byl běžec přesunut. Každý chovatel předá pověřené osobě údaje o vylíhnutí běžce, a to identifikační číslo běžce, datum vylíhnutí, identifikační číslo matky (RYTINA, 2005) Úřední evidence Pověřená osoba vede registr hospodářství, registr zvířat a státní registr plemeníků. Podkladem pro vedení ústřední evidence běžců je označování zvířat, stájové registry, hlášení o vylíhnutí zvířat, jejich úhynu, ztrátě, utracení a přemístění. Do informačního systému ústřední evidence 27

28 jsou údaje zapisovány do patnácti pracovních dnů od data doručení. Pověřená osoba poskytuje evidovaným osobám formuláře registračních lístků do pěti pracovních dnů ode dne doručení jejich žádosti (RYTINA, 2005) Manipulace s chovanými zvířaty a jejich přemisťování Podle chovatelského řádu pštrosů je nejpoužívanější metodou uchopení kuřete vsunutí jedné ruky pod tělo kuřete a držení kuřete druhou rukou, aby nemohlo kopat. Starší a větší ptáci musí být znehybněni tak, že chovatel obkročmo stiskne nohama pštrosa za křídly a rukama ho obejme okolo hrudi nebo krku v jeho spodní části. Běžci nesmí být chytáni a drženi za nohy, peří nebo za jedno křídlo. Doporučuje se, aby dospělé zvíře odchytávaly minimálně tři osoby. Dospělí ptáci se nejlépe odchytávají za šera a přistupuje se k nim zezadu. Ruční odchyt bývá u ptáků, kteří nejsou zvyklí na člověka riskantní jak pro člověka, tak pro ptáka. Pokud je k odchytu použita odchytová tyč, tak se odchyt děje zepředu. Odchytová tyč se zahákne ptákovi za krk těsně pod hlavou a hlava se stáhne pod úroveň hřbetu. Pak je možné držet pštrosa tak, že jednou rukou drží chovatel pštrosa za zobák vepředu a druhou rukou tlačí hlavu dolů. Toto opatření brání ptákovi kopat dopředu. Velká pozornost musí být věnována tomu, aby krk nebyl poškozen. K usměrnění pštrosa mohou být použita ocasní pera a křídla. Pokud se používá při odchytu pokrývka hlavy (čepička), neměla by být použita déle než na nezbytně dlouhou dobu. Dále chovatelský řád uvádí, že k dopravě pštrosů musí být použita odpovídající vozidla s vhodně upravenou ložnou plochou. Pro nenásilnou nakládku a vykládku zvířat by měla být zajištěna vhodná rampa. Pštrosi se přepravují ve skupinách na uzavřené ložní ploše. Kuřata se mohou přepravovat pouze v klimatizovaných vozidlech. Při přesunech zvířat, která jsou určena k dalšímu chovu, dodá chovatel společně se zvířaty nabyvateli dokumenty o evidenci zvířat a o jejich označení Plemenitba Při chovu pštrosů je nutné dodržovat zásady čistokrevné plemenitby a zabránit připařování příbuzných jedinců, protože příbuzenská plemenitba přináší řadu komplikací. Vyskytují se deformace zobáků, končetin a je snížena celková užitkovost. Dochází ke zhoršení takových vlastností, jako je životnost, plodnost (např. počet vajec na slepici) a výkonnost. Může dojít také až k úplně sterilitě obou pohlaví (KREIBICH, 1994). 28

29 K tomu, aby bylo předcházeno příbuzenské plemenitbě, bylo Českému svazu chovatelů pštrosů uděleno od Ministerstva zemědělství České republiky oprávnění ke šlechtitelské činnosti v chovech pštrosů s pověřením k vedení Plemenné knihy běžců v ČR. ČSCHP vypracoval Řád plemenné knihy, jenž obsahuje plemenné standardy jednotlivých plemen a systém jejího exteriérového posuzování. Nedílnou součástí je také metodika provádění kontroly užitkovosti v chovech běžců. Pomocí výpisu z registru zvířat Plemenné knihy je možno získat informace o samotných zvířatech zapsaných v této knize, a to především původ, dosažené exteriérové hodnocení uznávací komisí, tělesné parametry, výsledky kontroly užitkovosti snáška, oplozenost, líhnivost (WIEDER, 1999). Na jaře roku 1999 proběhlo uznávací řízení šlechtitelských chovů v chovech, které se přihlásili k šlechtitelskému programu ČSCHP. Vybrané kusy byly na místě očipovány a zavedeny do evidence národního registru. U každého zvířete byl hodnocen jeho zdravotní stav, rámec, užitkový typ a exteriér (tabulka 5). Hodnocenému zvířeti byla změřena délka trupu, obvod trupu, obvod stehna a obvod běháků. Při výběrech zvířat byl především kladen důraz na užitkový, plemenný a tělesný rámec zvířete. To vše s ohledem na budoucí výtěžnost masa a kůže v odchovech (WIEDER, 1999). Z výsledné kontroly vyplývá, jaké je nutné uskutečnit kroky při šlechtění. Především je nutné zcela určitě rozdělit plemena na mateřská a otcovská. Dále bude vhodné pro ustálení jednotlivých plemenných linií, přejít v užitkových chovech ke vzájemnému křížení a využití heterozního efektu (WIEDER, 1999). Tab. č. 5: Tělesné míry pštrosů dvouprstých v cm Plemeno Kritérium africký černý modrokrký červenokrký Délka trupu Obvod trupu Obvod stehna ,2 41,2 48,3 46 Obvod běháků 16, ,9 16,5 17,3 17 Zdroj: WIEDER,

30 3.8.5 Sestavování chovných skupin Někteří chovatelé uvádějí, že pštrosi se mohou chovat ve velkých skupinách. Pokud mají dostatečně velký prostor, žijí bez problémů. Každý pštros vytváří vlastní teritorium, zatímco pštrosice se může pohybovat od jednoho teritoria ke druhému a mohou se tak pářit s různými pštrosy. Výsledkem je vysoká snáška vajec. V odchovu je dobré pštrosy chovat v triádách, aby bylo možné zaručit, který plemeník je otcem mláďat. Počítá se s přesnou identifikací všech plemenných zvířat, opatřených čipy implantovanými pod kůži (SNÍŽEK, 1998). Kreibich (1994) uvádí, že výsledek rozmnožování se měří pomocí: počtu snesených vajec, stupně oplození, počtu vyklubaných kuřat, životnosti potomstva Požadavky na plemenná zvířata K tomu, abychom dosáhli výborné produkce, je nutné vybírat k plemenitbě kvalitní jedince. Wieder (2009) ze svých zkušeností s chovem pštrosů popisuje, že požadavky na plemenného samce jsou: - schopnost zabrat si své teritorium, - v teritoriu vyhrabat hnízdo, - přilákat samici svým fenotypem (kvalitní opeření), - pářit se a oplodnit, - nebýt fixován na člověka. Dále uvádí, že požadavky na plemennou samici jsou: - flexibilní chování, - ochota k páření, - schopnost snášet vejce o váze v rozmezí 1,3 1,8 kg, - schopnost snášet dostatečný počet vajec s kvalitní strukturou skořápky. 30

31 3.8.6 Líhnutí Pro většinu chovatelů je líhnutí nejvíce obávanou činností při chovu pštrosů, protože líhnutí je otázkou velké trpělivosti. Nejen čas a péče o vejce před líhnutím, ale i takové detaily, jako je vlhkost, teplota a kvalita vzduchu jsou rozhodující. Podcení-li se tyto faktory, chovatelé se pak setkají s neoplozenými vejci, nemocnými kuřaty a jinými problémy. Při sběru vajec je ideální používat jednorázovou rukavici. Chovatelé by měli rovněž vejce označit a to tak, aby mohli být identifikováni rodiče budoucího kuřete. Rovněž datum snůšky je nutno si zaznamenat. Je dobré, pokud chovatel ví, za jakých podmínek bylo vejce sneseno (WIEDER, 2009). Vejce jsou mírně eliptická a symetrická v podélné ose. Jedno vejce váží od 1,3 1,9 kg. Skořápka je 2 3 mm silná, porcelánovitě se leskne a je poseta póry, podle nichž se rozlišují vajíčka jednotlivých poddruhů. Doba, než se vylíhne kuře, činí dnů. Pokud jsou zvířata zdravá a chována v dobré kondici, zůstanou plodná 40 let i déle (KUBESA, 2003) Líhně V komerční činnosti je nezbytné líhnutí pštrosích vajec v líhních. V současnosti se u nás vyrábějí klasické skříňové líhně s lískami upravenými přiměřené velikosti pštrosích vajec. Do líhní se nasazují vejce maximálně po deseti dnech skladování při C. Avšak jiná doporučení uvádějí, že skladování by mělo trvat maximálně jen 2 3 dny při teplotě C, aby nedošlo k prochlazení embryí. Líhnutí ve vztahu k době skladování uvádí tabulka 6. Relativní vlhkost při líhnutí by se měla pohybovat v rozmezí %. Vejce vkládaná do líhní mají být suchá. Desátý den od vložení vajec do líhní se vejce prosvěcují a kontroluje se jejich oplozenost. Potom se vývoj zárodku sleduje přibližně jednou za týden až do 42. dne, kdy by se pštrosáčata měla líhnout. Přesná doba líhnutí závisí na teplotě v líhni. Při vyšší teplotě se pštrosáčata proklubávají o něco dříve (SNÍŽEK, 1995). Větrání líhně je nutné pro odvod odpařené vody z vajec a vytvářeného oxidu uhličitého. Z důvodu přenosu nákaz musí být přívod a odvod vzduchu odděleně. Nasávaný vzduch má být filtrovaný (SNÍŽEK, 1998). 31

32 Tab. 6: Výsledky líhnutí ve vztahu k době skladování v % Líhnivost Počet dnů skladování vajec do 7 od 8 do 12 od 13 do 17 Z naložených 57,6 56,6 52,5 Z oplodněných 81,9 79,0 75,1 Pomoc při líhnutí 15,6 16,2 19,2 Zdroj: WIEDER, Způsoby dezinfekce a očista vajec Před vložením vajec do líhně je nutné je očistit a dezinfikovat. Jemné nečistoty se opatrně odstraní smirkovým papírem. Je dobré vejce ponořit do 2% roztoku jodu při teplotě 38 C a následně je opláchnout tekoucí vodou a nechat samovolně osušit. Ideální je pro každé vejce vytvořit novou lázeň s roztokem jodu. Silně znečištěná vejce raději nenasazujeme (WIEDER, 2009) Teploty při líhnutí Názory na teploty při líhnutí se různí. Někteří autoři uvádějí, že líhnou 42. den při stálých teplotách v rozmezí 36,7 37,8 C, nebo v rozmezí 35,5 37,5 C. Bezpečné teploty při líhnutí se pohybují v rozmezí 35,5 36,5 C (SNÍŽEK, 1998) Relativní vlhkost vzduchu Převládající vlhkost vzduchu v líhni přímo řídí množství vody, které vejce odpaří. Toto opět určuje velikost vzduchové bubliny a tím také kolik vzduchu k dýchání má kuře k dispozici než prorazí skořápku vejce. Příliš vysoké hodnoty vlhkosti vzduchu mají za následek nepohyblivá kuřata s výrony krve na krku, patě a prstech, kuřatům se musí pomáhat ze skořápky. Příliš nízká vlhkost vzduchu vede k nerovnoměrnému klubání, dehydrovaným kuřatům a suchým pupečním šňůrám. Dobré výsledky se dosahují při relativní vlhkosti vzduchu v intervalu % (KREIBICH, 1994) Prosvěcování vajec Vejce se prosvěcují pro zjištění oplozenosti a umístění vzduchové bubliny 10. den líhnutí a potom se opakuje jednou týdně. Pštrosáčata se líhnou za 42 dní. Ostře konturovaná tmavá skvrna svědčí o oplozenosti vajec. Vzduchová bublina se ukáže jako světlá skvrna na jednom 32