Afrika / Keňa. Keňa - Základní informace. Metodická stránka pro učitele

Transkript

1 PODPŮRNÉ MATERIÁLY

2 Afrika / Keňa Metodická stránka pro učitele Citát: Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO chrání památky a přírodu. Na celém světě však není zákon, jenž by dokázal ochránit přírodní národy, jejich náboženství, kulturu a zvyky. Přesto jsou dle mého názoru tito dodnes žijící lidé největším pokladem, který lidstvo má (Zdroj: Petr Jahoda, Žijící lidé pravěku) Keňa - Základní informace Oficiální název: Hlavní město: Keňská republika = Jamhuri ya Kenya Nairobi Rozloha: km 2 Počet obyvatel: Administrativní rozdělení: Nezávislost: 8 provincií a distrikt hlavního města od 12. prosince 1962 statut samosprávného dominia 1964 vyhlášena nezávislou republikou Prezidenti: Jomo Kenyatta Daniel Toroitich Arap Moi ? Emilio Mwai Kibaki Měna: Úřední jazyk: Rozloha vodní plochy: Rozloha pevniny: Délka hranic: Délka pobřeží: Sousedící země: Průměrný věk: 48 keňský šilink (Ksh) angličtina, svahilština km km km 536 km Procento gramotné populace: 78% Průmyslová odvětví: Zemědělství: Přírodní zdroje: Nejvyšší hora: Nejnižší bod: Nejdelší řeka: Největší město: Uganda, Tanzanie, Súdán, Somálsko, Etiopie zpracování zemědělských plodin pěstování kukuřice, pšenice, čiroku, prosa, ječmene, rýže, manioku, batátů, brambor, luskovin, zeleniny, čajovníku, kávovníku, tropického ovoce chov hovězího dobytka, koz, ovcí, velbloudů, rybolov zlato, sůl, vápenec, voda Mt. Kenya metrů nad mořem Indický oceán Tana (800 km) Náboženství: protestantské 45% římskokatolické 33% islám 10% původní náb. 10% ostatní 2% Nairobi (cca obyvatel /až se slumy/) 1

3 Pomůcky vlajka Keni, mapa Afriky se jmény jednotlivých afrických zemí, slepá mapa Afriky, post-it papírky, případně ještě velkoformátová slepá mapa Afriky nebo projektor s elektronickou verzí slepé mapy Afriky. Možné aktivity: Text: 1. Co víme o Africe/ Keni a. Použijte metodu brainstormingu (více informací v části 1 A Techniky skupinové práce). Co víte o Africe/ Keni? Co se vám vybaví, když se řekne Afrika/ Keňa? Možné další otázky: Co víte o africké / keňské kultuře? Znáte nějaké africké / keňské tradice? Znáte někoho, kdo pochází z Keni nebo byl v Keni? Znáte něco typicky afrického / keňského? Jaké je tradiční Africké / keňské jídlo? Co se v Keni jí nejčastěji a jakým způsobem? (Ukažte studentům obrázky jídla.) Umíte jíst rukama? Jaké písmo se používá v Keni? 2. Požádejte studenty, aby na slepé mapě Afriky odhadli, kde leží Keňa, případně ukázali další africké státy, které znají. 3. Požádejte studenty, aby na slepé mapě vybarvili 5 libovolných afrických států, které doposud neznali a vyhledali si jejich jména na mapě Afriky. Následně je požádejte, aby ve dvojicích hádali, které státy vybarvil jejich partner ve dvojici. (Nakonec je možné studenty rozdělit do 2 týmů a formou soutěže hádat správné názvy jednotlivých zemí. Studenti jednoho týmu vybírají na slepé mapě zemi pro druhý tým. Počet zemí záleží na časových možnostech. Tým, který správně uhodne víc zemí vyhrává. Pro tuto variantu je dobré mít velkou slepou mapu Afriky nebo ji promítnout projektorem.) 4. Požádejte studenty, aby si přečetli text na konci této stránky a vyhledali zmiňovaná místa na mapě, případně aby vyhledali aktuální informace na téma původ člověka. V případě jejich zájmu je možné rozvinout diskusi na toto téma. Keňa je pravděpodobně místo, kde se poprvé na Zemi objevily lidské bytosti. Na březích jezera Turkana a nedávno i v Tugen Hills byly objeveny bezesporu nejstarší pozůstatky jejich předchůdců hominidů. Objevy zkamenělin druhu Homo ukazují, že evoluční linie, která nakonec vedla k lidským bytostem, byla založena už před pěti miliony lety. V roce 2000 v Tugen Hills objevené nálezy dosud neznámého druhu pojmenovaného Orrorin tugenensis jsou pravděpodobně zbytky tvora starého asi šest milionů let, který se sice ještě řadil k opicím, ale takovým, které už chodily vzpřímeně po dvou nohách. Stejně významný byl objev takřka kompletní kostry dvanáctiletého chlapce, jejíž stáří se odhaduje na 1,6 milionů let. Patřil k druhu Homo erectus, což byl náš přímý předchůdce. Byl to Homo erectus, kdo vyvinul řeč, objevil, jak rozdělávat oheň, a enormně vylepšil způsob výroby nástrojů (Homo habilis). A pokud je teorie o kolébce lidstva správná, byl to Homo erectus, kdo rozšířil humanoidní geny do Asie, Evropy a zbytku Afriky, kde se za několik dalších stovek tisíců let objevil Homo sapiens. (zdroj: Richard Trillo, Keňa, Rough Guides, 2006) (Inspiraci pro některé navrhované aktivity jsme získali podle aktivity Co víme o Číně z publikace Multi-Kulti pro SŠ, Agentura rozvojové a humanitární pomoci Olomouckého kraje, o.p.s.,olomouc 2009, str ) 2

4 Metodická stránka pro učitele Historie Keni Klíčová slova: Kmeny, migrace, kolonizace, dekolonizace, republika, Harambe, Uhuru Citát: Hakuna matata Žádný problém Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1. Další aktivita: Dekolonizace Keni Pomůcky: kopie textu pro starší studenty a pedagogy 1 kopie do dvojice, velký arch papíru, fixy Po přečtení informací z kapitoly Historie Keni (především podkapitoly Nezávislost Uhuru a Kenyattova éra harambee táhnutí za jeden provaz) rozdělte studenty do skupin. Každá skupina má k dispozici velký arch papíru, na který bude zapisovat odpovědi na otázky týkající se vývoje v polokoloniální Keni. Nejde o zkoušení studentů, ale o inspirativní návrhy možného vývoje vedoucího k lepší situaci, než je v současné Keni. Studenti spolu diskutují a odpovědi by měly být výsledkem shody celé skupiny. Předpokládaný čas: 45 minut, důraz klademe na spolupráci a schopnost shody ve skupině. Inspirace k otázkám: - Odcházejí všichni kolonisté? - Pokud někdo zůstává, proč? - Může být přítěží nebo spíš přínosem pro budoucnost země? (vymyslete různé příběhy k jednotlivým možnostem) - Jak probíhá předávání moci v zemi? - Který kmen má největší šanci na uchopení moci a jaké z toho plynou důsledky? - Do jakých struktur by se měla nově vzniklá samostatná země zapojit? (MMF, SB, OSN, MOP apod.) - Jak předejít etnickému napětí v zemi? Na základě zodpovězených otázek jednotlivé skupiny napíšou svůj příběh a návrh, jak by měl vypadat postkoloniální vývoj země, aby se předešlo etnickému napětí, občanské válce, vzestupu chudoby a byl nastartován pozitivní ekonomický a sociální vývoj. Jednotlivé skupiny pak své příběhy interpretují. 3

5 Texty pro starší studenty a pedagogy Keňa výlet do historie, bez kterého se neobejdeme, pokud chceme pochopit 1 První zcela nevyvratitelné nálezy potvrzují přítomnost lovců a sběračů. Nebylo jich pravděpodobně víc než a žili v malých tlupách o několika rodinách. Žili buď na jednom místě po celé generace nebo se stěhovali podle ročních období. Tito první lidé byli pravděpodobně příbuzní dnešních Pygmejů a Křováků a nejspíš se dorozumívali mlaskavými jazyky, podobnými těm, kterými dnes mluví Křováci (Khoiové a Sanové). Prvními známými příchozími do Keni byli lidé z Etiopské vysočiny. Byli to lovci a sběrači, ale i pastevci a zemědělci. Měli rozvinutou materiální kulturu, k výrobě nádherných hrotů šípů, nožů a sekyr používali kámen, hlavně obsidián, a vyráběli celou škálu hliněného nádobí. Pro dnešní Keňu začaly nejdůležitější příchody obyvatel v prvních staletích našeho letopočtu. Ze severozápadu a od pramenů Nilu přišli předchůdci kalenjinských kmenů, ze západu a jihu předkové dnešních Kikujů, Gusiiů, Akambů a Mijikendů. S novými příchozími se do oblasti dostaly i nové technologie, včetně znalosti zpracování železa. Železo umožnilo, aby se Bantuové (ntu člověk, ba plurál) rozšířili z oblasti Nigérie a Kamerunu do centrální Afriky, vymýtili lesy a okopávali půdu pro své plodiny. Na východě se setkali s novými plodinami - banány, jamy (druh brambor) a rýží které dorazily do východní Afriky po indonéské kolonizaci Madagaskaru. Tyto nové plodiny umožnily lidem usadit se na nových územích natrvalo. Kalenjinské kmeny se usadily na Západní vysočině. Úspěšní byli hlavně Bantu, a jak se jejich hospodářská základna v jižní polovině Keni upevňovala, jejich jazyky se rychle rozšířily. Pastevectví, lov, rybolov a sběr tvořily významný doplněk zemědělství a obchod, hlavně se železnými nástroji, které Bantu směňovali se svými výlučně pasteveckými a loveckými sousedy, jejich vliv ještě více rozšiřoval. Zhruba okolo roku 1000 n. l. vystřídala v Keni dobu kamennou doba železná, a jak si lidé stále více podmaňovali přírodu, začaly kmeny i se skutečnou specializací v oblasti zemědělství a pastevectví. Na pobřeží se Bantuové v průběhu několika staletí smísili s dřívějšími obyvateli i nově příchozími usedlíky z Arábie a Perského zálivu. Po příchodu islámu vznikla z této směsice svébytná kultura a civilizace: Svahilové, kteří mluvili jazykem Bantu s mnoha cizími slovy. Svahilové tvořili spojení Keni se zbytkem světa, vyměňovali zvířecí kůže, slonovinu, zemědělské produkty a otroky za látky, kovy, keramiku, obilí a cukr na obchodních lodích, které připlouvaly ze středního východu, Indie a Číny. Svahilové byli prvními Keňany, kteří získali střelné zbraně. Jako první také začali zapisovat svůj jazyk (arabským písmem) a zakládat složité, stratifikované komunity, založené na systému měst a venkova. Příchod muslimů Výpravy muslimů z Arabského poloostrova a z Persie k pobřeží východní Afriky začaly okolo 8. století n. l. Narozdíl od jejich počínání v severní Africe a ve Španělsku, které chtěli především dobýt, přijížděli do této oblasti hlavně za obchodem nebo se usadit. Arabské plachetnice se u pobřeží objevily s příchodem severovýchodních monzunů a přivážely žádané zboží: sklo, železné předměty, látky, pšenici a víno. Do své země se pak vracely se slonovinou, želvovinou a rohy nosorožců. Mnozí přistěhovalci se zde usadili natrvalo a uzavírali manželství s Afričany. Výsledkem bylo založení mnoha relativně bohatých měst po celém východním pobřeží od Somálska až po Mozambik, která sloužila jako překladiště či skladiště zboží. Přirozeně zde čas od času vypukaly mezi městy boje, ale až do 16. století zde vládl relativní klid. Vše se zásadně změnilo až s příchodem Portugalců. Portugalská kolonizace Zatímco Španělské království bylo plně zaměstnáno objevováním Ameriky, Portugalci se rozhodli ukončit převahu osmanských Turků při obchodování s Dálným východem. Týkalo se to hlavně obchodu s kořením, které bylo v této 1 Zpracováno podle: Trillo R. Keňa, nakladatelství JOTA, Praha, 2007, případné ostatní zdroje jsou uvedeny v poznámce. 4

6 době v Evropě cennější než zlato. Během celého 15. století prozkoumávali západní pobřeží Afriky, v roce 1498 pod vedením mořeplavce Vasco da Gamy obepluli Mys Dobré naděje a zamířili podél východního pobřeží Afriky směrem k Indii. První útoky na pobřežní města začaly v roce 1505 s příchodem armády velitele Doma Francisca de Almeidy. Sofala byla vypleněna a vypálena, Kilwa 2 (Tanzánie) okupována a obsazena vojenskou posádkou a Mombasa byla několikrát vypleněna. Navzdory několika pokusům osmanských Turků znovu převzít kontrolu nad východním pobřežím v letech 1585 až 1589 ztratili Arabové své výsadní postavení nad obchodováním v oblasti Indického oceánu. Po prvotních útocích následovala dvě staletí kruté koloniální nadvlády. Na všechny neportugalské lodě, které navštěvovaly pobřežní města, byly uvaleny vysoké daně. I po sebemenším odporu následovaly tvrdé tresty. Finanční vykořisťování šlo ruku v ruce se snahou donutit místní obyvatelstvo přestoupit na křesťanství. Portugalci však nezaznamenali v tomto ohledu příliš mnoho úspěchů, protože obyvatelé se stále vraceli zpět ke své víře, tedy k islámu a kořenům animistických náboženství. Hlavní základnou vojáků ve východní Africe byla Mombasa, ve které byla také v roce 1593 postavena pevnost Fort Jesus. Vyhlídky Portugalska na ovládnutí východoafrického pobřeží byly nepříznivé, protože zásoby do základen musely být dováženy až z Goa v Indii, kde sídlil místokrál. Začátek konce vykořisťování přišel v roce 1698, kdy padla pevnost Fort Jesus, po téměř 33 měsících obléhání Araby. V roce 1720 opustili Portugalci keňské pobřeží. Ománská dynastie Arabové kontrolovali pobřeží východní Afriky až do příchodu Britů a Němců na konci 19. století. Ačkoli si drancování z období Portugalců vyžádalo velkou cenu a neustálé hádky mezi arabskými správci vedly k úpadku obchodu a prosperity, obyvatelé východoafrického pobřeží si mohli užívat svobody. Na politické a ekonomické zotavení si však museli počkat až do začátku 19. století. V průběhu 18. století se k moci postupně dostaly ománské dynastie z Perského zálivu. Pouze formálně byly pod kontrolou ománského sultána až do nástupu sultána Seyyid Saida na ománský trůn v roce Ománská dynastie vybudovala během 2. poloviny 18. století relativně silné námořnictvo a Seyyid Said ho využil k tomu, aby přivedl východoafrické dynastie k poslušnosti. V roce 1822 poslal armádu, aby si podmanila města Mombasa, Paté a Pemba, která byla do této doby ovládána klanem Mazrui. Mazruiové požádali o pomoc Velkou Británii, která ji poskytla následujícího roku ve formě dvou válečných lodí, které byly v této oblasti na průzkumné misi. Velitel jedné z lodí se rozhodl jednat první, a tak byla nad Mombasou v pevnosti Fort Jesus vztyčena britská vlajka a byl vyhlášen protektorát. Po třech letech se však britská vláda protektorátu zřekla. Následujícího roku Seyyid Said znovu převzal kontrolu, posádka se vrátila do pevnosti Fort Jesus. V roce 1832 přesunul svůj dvůr na Zanzibar, kde byly založeny rozsáhlé plantáže na pěstování hřebíčku. Pozdější migrace Nové americké plodiny kukuřice, kasawa 3 a tabák se v Keni rozšířily po příjezdu Portugalců na začátku 16. století. Zcela nepochybně se díky nim zvýšil počet obyvatel a vzniklo větší množství trvalých osad. Plodiny se staly novým vývozním artiklem. Asi ve stejné době se do Keni začaly ze severozápadu stěhovat pastevecké kmeny mluvící nilotštinou, které byly vzdálenými příbuznými Kalenjinů. Byli to první mluvčí jazyka luo, kteří o několik generací později opustili svoji vlast 2 Kilwa Kisiwani byl významný přístav východní Afriky, v současné době s jedná především o archeologickou lokalitu v roce 1981 zařazenou na seznam světového dědictví UNESCO. en.wikipedie.org/wiki/kilwa_kisiwani 3 Kasawa známá spíše jako maniok či yuca, je kulturně tropická rostlina z čeledi Pryšcovité. Někdy se jí přezdívá sladké brambory. Pochází z tropické Ameriky. Tvoří základní potravinovou složku pro více než 500 milionů lidí světa. Používá se i jako krmivo. cs.wikipedia.org/wiki/maniok 5

7 (v Súdánu) z důvodů zejména ekonomických. Předchůdci kmenů Luo se neustále stěhovali a živili se pastevectvím, zemědělstvím, lovem a rybolovem. Populační tlak nutil méně dominantní skupiny odejít a hledat vodu a nové pastviny. Většinou odcházeli na jih. Cestou se k nim přidávali další, kteří nemluvili jazykem luo, a ti se postupně asimilovali pomocí smíšených manželství a změny jazyka. Kmen Luo byl vždy pozoruhodný impozantními znaky královské moci a společenského postavení jejich ruothů luoských králů. Na březích Viktoriina jezera, kde se nakonec usadili, jim většina stád uhynula následkem spavé nemoci. 4 Byli to ale pragmatičtí, vynalézaví lidé, kterým v době migrace pomáhala znalost zemědělství a pastevectví. Dali se na zemědělství a později i na rybolov. Na konci 17. století se v Keni objevil další nilotský pastevecký kmen Turkanové. Věnovali se i rybolovu. Zajímaví jsou tím, že jako jediný kmen na území Keni přestal praktikovat iniciační rituál ženské obřízky. 5 Mluvčí jazyka Maa Masajové a Samburové přišli do Keni jako poslední. Od začátku 17. století se začali stěhovat na jih, díky svému nomádskému pasteveckému způsobu života se rychle rozšířili a během několika generací se z nich stala dominantní síla v tomto regionu. Značné množství své kultury přejali od svých sousedů, hlavně kalendjinských kmenů. Přejali kalendjinské kulturní hodnoty včetně obřízky, systému stařešinů i několika starobylých tabu, která zakazují jíst ryby a některá divoká zvířata. Začátkem 19. století se už pevně usídlili v Rift Valley a ve všech nížinách mezi jezerem Turkana a Kilimandžárem. Pod vlivem masajské dominance mnoho Bantuských kmenů přejalo jejich způsob života a zvyky. Iniciace pomocí genitálního zmrzačení, kterou už předtím praktikovala většina Bantuských kmenů, získala nový význam zvláště pro Kikuje smíšenými sňatky a blízkými vztahy s Masaji. Nutno podotknout, že tyto vztahy nebyly vždy mírumilovné. Úporná sucha tlačila v 19. století Masaje při hledání nových pastvin dál a dál, a proto museli bojovat a obchodovat s jinými kmeny. Kvůli suchu, nemocem a epidemiím dobytčího moru došlo ve druhé polovině 19. století k několika občanským válkám mezi různými masajskými kmeny. Kvůli tomu byly přerušeny obchodní stezky z pobřeží do vnitrozemí. Do vnitrozemí po nich putovalo zboží z Nizozemí, Anglie a Francie, dokonce i z Ameriky (bílá látka kaliko6). Ze západní Keni a Ugandy se odváželi otroci určení do zahraničí až do posledních chvil obchodu s otroky. Hlavně kvůli otrokářství a neustálým bojům se ve vnitrozemí usadili první misionáři (okolo roku 1846). V té době Masajové přerušili své přesuny a začali útočit na svahilské otroky, Bantuské obchodníky i cestovatele - misionáře. Masajští bojovníci, morani, byli speciálně cvičeni na nájezdy (způsob guerilové války), ale přestože byla jejich pověst strašlivá, mezi sebou byli velmi nejednotní a nedokázali se zorganizovat na vyšší než kmenové úrovni. V době, kdy si Evropa rozparcelovala Afriku, nezmohli se Masajové, kteří měli na to stát se neporazitelnými nepřáteli imperialistů, na účinný odpor. Ten kladli nejvíce Nandiové ze Západní vysočiny, hlavní kmen kalendjinské skupiny, kteří vystřídali Masaje na postu nejobávanějších keňských válečníků a odpůrců koloniálního panství. Byli organizováni tak, že měli jediného duchovního vůdce orkoijota, který vládl jejich organizaci, která byla v podstatě teokracií. Vyčerpávající válka s nimi zpozdila ovládnutí Keni Brity o mnoho let. Teprve v okamžiku, kdy se Britům podařilo zavraždit orkoijota Koitalela, rozpadla se válečná organizace Nandiů a nastal čas k ovládnutí Keni jako kolonie. Všechny keňské kmeny alespoň částečně vzdorovaly koloniální dominanci. V prvních dvaceti letech pokusů o koloniální nadvládu byly desetitisíce obyvatel Keni zabity v masakrech a honech na lidi a ještě mnohem víc jich přišlo o domovy. Berlínská konference7 v roce 1884 rozdělila kontinent na sféry vlivu. Německo dostalo území, 4 Spavá nemoc (resp. africká trypanosomiáza) je onemocnění člověka způsobené prvokem Trypanosoma brucei a přenášené mouchou respektive bodalkou tse-tse. Nemoc je endemická v rozsáhlé oblasti Subsaharské Afriky (zasahující do 36 zemí a osídlené cca 60 milióny lidmi). Každý rok jí onemocnění zhruba lidí a z nich zemře. První příznaky připomínají chřipku (horečka, zduření mízních uzlin ). Následuje anémie a různé další potíže s krevním oběhem a vylučovací soustavou. V závěrečném stádiu dochází k halucinacím a výbuchům zuřivosti a totálnímu rozhození spánkového cyklu. V závislosti na formě nemoci ústí tento stav buďto do relativně rychlé smrti, nebo v postupnou prohlubující se letargii. cs.wikipedie.org/wiki/spava_nemoc 5 FGM Female Genital Mutilation označení WHO pro iniciační rituál 6 Kaliko řidší bavlněná látka z režných nebo obarvených přízí, nazvaná podle indického města Kalikuta, Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha, Berlínská konference 1884 německý kancléř Bismark svolal do Berlína konferenci, kde si evropské mocnosti upravovaly sféry vlivu v Africe 6

8 které se stalo Tanganikou, Británie Keňu a Ugandu. V roce 1886 byly podepsány oficiální smlouvy. Ohniskem zájmu byla Uganda, protože Keňa zdecimovaná suchem, kobylkami, dobytčím morem a válkou vypadala jako pustina. Uganda byla strategicky významná kvůli ovládnutí Nilu, což byl už dlouhou dobu jeden z hlavních britských zájmů. Británie s obavami sledovala konspirace zahraničních mocností. Britský nárok na Ugandu by byl ohrožen, pokud by tam nebyly vyslány posádky se zásobami. Uganda byla i centrem obchodu s otroky, proti kterému Británie, která nepotřebovala otroky, ale nové trhy, chtěla velmi důrazně zakročit. V roce 1895 převzala britská vláda oficiálně zodpovědnost a vyhlásila protektorát nad Ugandou a Keňou. Celá oblast se nacházela ve stavu chaosu a vláda Jejího Veličenstva s tím musela něco udělat. Rozhodla se postavit železnici. Výstavba trvala šest let a stála životy stovek indických dělníků. Její dokončení změnilo budoucnost východní Afriky. Byly zajištěny transportní trasy. Vyhlídky na rozvoj chladných, úrodných keňských vysočin najednou vypadaly mnohem přitažlivěji než vzdálená neznámá Uganda a její mocná království. Kolonie Keňa Druhý guvernér protektorátu, sir Charles Eliot, navrhl osidlovací plán. Přes všechny hlasy, které upozorňovaly na neopomenutelná práva domorodců, zvítězil názor britských daňových poplatníků kteří vlastně železnici zaplatili a jakýkoliv altruismus byl záhy potlačen. Eliotovy extravagantní zprávy o potenciálu BEA (British East Afrika) se dostaly do tisku a vládní politika se zaměřila na přesídlení osadníků a splácení železnice. Do Keni začali proudit aristokraté bez půdy, dobrodruzi, lovci zvěře, vysloužilci a Afrikánci (kampaň probíhala i v Jižní Africe). V letech před 1. světovou válkou se ze zástupu osadníků stala přílivová vlna a do roku 1916 už Evropané obsadili čtverečních kilometrů té nejlepší půdy. Dovezený dobytek zkřížili s místními houževnatými druhy, zavádělo se a vzkvétalo pěstování kávovníku, sisalu a ananasu. Skoro polovina úrodné půdy byla v rukou osadníků, ale rychle se ukázalo, že na jejich pozemcích i nadále žijí místní obyvatelé. Koloniální invaze se odehrála v době, kdy se keňským domorodcům nedařilo, a ti, nepřipraveni na rozsah této invaze, byli rychle zatlačeni do domorodých rezervací nebo se stali nezákonnými osadníky bez práv. V okamžiku, kdy se domorodé populaci začalo dařit, nastal velký nedostatek půdy. Brity ustanovení náčelníci jejichž hlavním úkolem bylo vybírat daň za každou chýši byli příčinou nenávisti vůči koloniální politice. A tito první kolaboranti se stali základem třídní struktury keňské společnosti. Bez peněžní ekonomiky bylo zaměstnání jedinou možnou formou splácení daní. Britům se tak podařilo ve velmi krátké době vytvořit systém nucené roboty. Celý aparát brzy upevnila série zákonů o půdě a práci. K dani z chýše přibyla ještě daň z hlavy. Všichni afričtí muži se museli registrovat, aby se proces nájemné práce usnadnil. Afričtí osadníci na zabrané půdě museli splácet nájem svojí prací. Pěstování výnosných plodin na afrických parcelách bylo omezováno nebo přímo zakázáno (např. pro pěstování kávy dostávali licenci pouze běloši). Vysočiny byly přísně vyhrazeny pro bílé osadníky a půda, kterou nevlastnili Evropané, se stala půdou Koruny, která ji africkým obyvatelům blahosklonně pronajímala a mohli z ní být kdykoliv vyhnáni. Z vysočin byli vyloučeni i Asiaté. Vůdce keňských Indů A. M. Jeevanjee volal po transformaci Keni v Ameriku hinduistů, Britům ovšem byl takový nápad jen pro smích. Indové nemohli jakkoliv farmařit s výjimkou oblastí daleko na západě, kde pěstovali hospodářsky významnou cukrovou třtinu takže si zakládali po celé zemi obchody dukas, investovali do malých podniků a provozovali služby. První světová válka Tato válka měla na zemi velký dopad, přestože v samotné Keni se odehrávalo jen poměrně málo bitev. Asi afrických nosičů a vojáků bylo odvedeno a posláno do Tanganiky (Německé východní Afriky), kde z nich každý čtvrtý přišel o život. Cílem Britů bylo zaměstnat bojem v Africe co nejvíce německých vojáků a tím si uvolnit ruce v Evropě. Němci válku o Tanganiku prohráli a Británie získala ve východní Africe další území. 7

9 Raný nacionalismus Domorodci s misijním vzděláním a veteráni z války se spojovali do politických sdružení, asociací, jako například Kikuyu Association, Young Kikuyu Association a Young Kavirondo Asociation. Zde se objevuje první významná osobnost protikoloniálního boje, a to Harry Thuku 8, který Young Kikuyu Association přeměnil na East Africa Association s cílem vytvořit organizaci na národní, nikoliv pouze kmenové úrovni. Jeho prvním požadavkem bylo zrušení registračního zákona, který přikazoval africkému obyvatelstvu nosit pas kipande. Dále se zasazoval o snížení daní, zavedení vlastnického práva na půdu a zvýšení mezd. Svou snahu spojil se stejně nespokojenými indickými asociacemi a v roce 1921 vypukly protesty a shromáždění lidu. Thuku byl zatčen a uvězněn, došlo k násilným represím. Při masovém shromáždění, které požadovalo Thukuovo propuštění, zastřelila policie 25 demonstrantů. Thuku zůstal ve vězení 11 let. Indové získali dvě nominovaná (nevolená) křesla v Legislativní radě. Afričané zůstali bez zastoupení, bez půdy, volebního práva vyřazeni kvůli barvě kůže. Keňa se oficiálně stala kolonií v roce Deklarovaným cílem byla usedlická samospráva po vzoru Kanady nebo Jižní Afriky. Úřady zcela jednoznačně odmítaly požadavky Afričanů. Ovšem s Indy to měl Koloniální úřad nepopiratelně těžší, protože Indové byli britskými občany a jejich požadavky na rovná práva se těžko odmítaly. Pokusné návrhy dát Indům volební právo, umožnit neomezenou emigraci z Indie a zrušit segregaci vyvolaly pozdvižení a vlnu nesouhlasu mezi usedlíky. Jejich Convention of Association vytvořil Civilní stráž, která vypracovala detailní vojenské plány pro případ povstání, včetně únosu guvernéra a deportace Indů. Koloniální úřad tedy vypracoval mírnější verzi postupu, podle které mohlo být do Legislativní rady (místní vlády kolonie) zvoleno pět Indů, jeden Arab a jedenáct Evropanů. Domorodé obyvatelstvo tak nemělo zastoupení ve správě své země. Byl praktikován de facto systém apartheidu, osadníci zažívali svůj zlatý věk Happy Valley life. Vzdělání Příležitosti ke vzdělání vznikaly pro Afričany skoro výhradně prostřednictvím misijních škol. Koloniální úřad byl, alespoň na papíře, povinen přispívat k rozvoji země a jejího obyvatelstva. Ovšem osadníci tvrdili, že vzdělání domácího obyvatelstva povede jedině k obtížím. Prostředkem komunikace mezi Afričany a Evropany se stala hrubá forma svahilštiny. Zastánci tvrdé linie považovali i výuku angličtiny za zdroj možných a velmi pravděpodobných obtíží. Kikujové si proto ve 30. letech 20. století začali zakládat svépomocí kikujské nezávislé školy, hlavně proto aby se jejich děti mohly učit anglicky. Koncem 30. let bylo v Keni již tolik vzdělaných Afričanů, že se skutečně pro bílou nadvládu stali velmi nepříjemnou výzvou, se kterou bylo nutno počítat. Jedním z těchto vzdělaných Afričanů byl Jomo Kenyatta. Narodil se na konci 90. let 19. století, vystudoval misijní školu a byl pokřtěn. Zároveň podstoupil obřízku a vstoupil mezi kikujské dospělé. Jméno si zvolil podle obchodu, který v Nairobi vedl, Kenyatta Stores, a ten byl zase pojmenován podle tradičního korálkového pásku (kenyatta), který Jomo neustále nosil. Východoafrická asociace byla rozpuštěna po Thukuově uvěznění a krveprolití v Nairobi a na její místo nastoupila Kikujská ústřední asociace (KCA), do které Kenyatta vstoupil v roce KCA byla průkopníkem nacionalismu a tvrdě lobovala za návrat ukradené půdy, snížení daní a za zvolení afrických zástupců do Legislativní rady. Také protestovala proti snahám církve zakázat ženskou obřízku s tím, že jde o snahu potlačit tradiční kikujskou kulturu. Poslední jmenovaný konflikt vedl ke krizi a rozporům ve vedení KCA a vedl tak k ohrožení akceschopnosti v řešení ostatních problémů. Kenyatta v tu dobu pobýval převážně v Británii, kde studoval antropologii a propagoval KCA. Druhá světová válka a hnutí Mau Mau V okamžiku, kdy Italy obsazená Etiopie (tehdy Habeš) vyhlásila Keni válku, nechali se domorodci rychle naverbovat do King s Africans Rifles. Dobrovolníci chtěli peníze, vzdělání a také se podívat do světa. Vše bylo lepší než žít doma bez možnosti pracovat na svém a vzdělávat se a nebo žít v rezervaci, kde to nebylo o nic lepší. Někteří Afričané se domnívali, že pokud vyhrají válku, jejich postavení v Keni se zlepší. Vojenská tažení v Etiopii a Barmě vděčí za úspěch 8 Harry Thuku ( ), narozen v Keni, příslušník kmene Kikuju. 8

10 do značné míry právě africkým vojákům. Ti se z války vraceli s novým vědomím identity. Přesto byli v každé oblasti svého života utlačováni a ponižováni. KCA byla zakázána hned na počátku války, údajně kvůli podpoře italských fašistů, a africký politický život v Keni byl oslaben. Opravdová změna zůstala pro většinu obyvatel pouhým snem. Po válce keňský export ovoce prosperoval a bylo jasné, že kolonie Keňa výrazně přispěje k obnově Británie. Poválečná labouristická vláda podporovala ekonomickou expanzi, ovšem nenapadlo ji zahrnout Afričany do seznamu příjemců investic. Industrializace nabrala na tempu a docházelo k rychlému růstu měst. Vláda podporovala bílou migraci, příliv nových usedlíků začal brzy po válce. Růst populace a intenzivní tlak na půdu ve venkovských oblastech vedly k velkým otřesům tradičního komunitního života, protože lidé byli vysídlováni do rezervací nebo odcházeli z venkova do měst hledat práci. Na politické scéně militantní odborová hnutí, kterým vládli veteráni z války, postupně uzurpovala pozice těch afrických vůdců, kteří byli připraveni spolupracovat s vládou. V roce 1944 se do Legislativní rady dostal jediný Afričan, Eliud Mathu. Daleko důležitější ovšem bylo založení Kenya African Union (KAU), poradní skupiny vůdců, kteří se souhlasem vlády spolupracovali s Mathuem. Prvním prezidentem KAU se stal Harry Thuku, ale teprve návratem Jomo Kenyatty z Londýna v roce 1946 začal boj za africká politická práva a zrodil se nový směr nacionalismu. Přes veškerou Kenyattovu snahu udržet politiku ve středním kurzu, se KAU radikalizovala a začali ji ovládat Kikujové. Nicméně nespokojení radikálové, např. Dedan Kimathi, vstoupili do podzemního hnutí a přísahali věrnost boji proti Britům. Zrada tohoto hnutí se trestala smrtí a za zradu se považovala i spolupráce s vládou. Přísahající skupiny se objevovaly po celé Centrální vysočině a v roce 1952 vznikl ústřední výbor, aby organizoval jejich aktivity. Hnutí Mau Mau (od slova muma tradiční kikujská přísaha) přitahovalo velké množství mladých mužů z venkovského okolí měst jako Nyeri, Fort Hall (Murnga) a Nairobi. Mnoho se jich zúčastnilo stávek na koci 40. let. K násilným akcím je přiměl nedostatek půdy a kontrast s ekonomickými úspěchy evropských osadníků. Přáli si vyhnat Evropany z bílých vysočin. Ti, kteří přísahali Mau Mau, si říkali Land and Freedom Army (Armáda země a svobody). Při jejich vojenských akcích hráli důležitou úlohu bývalí vojáci, kteří bojovali za Británii, mnozí z nich se naučili zásady guerilové války v Barmě. V roce 1952, v atmosféře kypícího afrického nacionalismu a občasných výbuchů násilí na osadnických farmách, přinutili osadníci vládu k vyhlášení výjimečného stavu. Mau Mau bylo zakázáno a všechny africké nacionalistické strany vypovězeny. Kenyatta, i přes svou umírněnou politiku, a další vůdcové KAU byli zatčeni, obviněni ze založení a vedení Mau Mau a posláni do vnitřního exilu. Během dalších čtyř let trvání výjimečného stavu nasadili Britové veškeré vojenské síly, aby revoltu potlačili. Do Keni byly vyslány tisíce britských vojáků. Pro ty byl každý Afričan potenciální terorista a každá domácnost skrýší Mau Mau. Jádro gueril uteklo do lesů, odkud příslušníci povstání vyráželi na překvapivé nájezdy. Spoléhali na značnou podporu kikujských domácností, vyzvědačů a ukradených zbraní. Výjimečný stav umožňoval politiku rozdělení půdy a přestěhování desítek tisíc Kikujů do tzv. bezpečných vesnic nebo jejich zadržování v koncentračních táborech. Jednu dobu byla v zajetí držena celá třetina mužské kikujské populace. Právě v té době dostala skupina úzce příbuzných kmenů jméno Kalenjinové, které v jejich společném jazyce znamená Povím ti Říkám ti. Koloniální vláda dala dohromady kmeny Nandi, Pokot, Elgeyo, Marakwet, Tugen a další, když se pokoušela získat podporu proti kikujskému Mau Mau. Revolta skončila po zatčení a popravě Dedana Kimthiho, velitele Land and Freedom Army. K potlačení posledních enkláv povstání byly nasazeny vrtulníky a defoliant 9. Západní tisk psal o zvěrstvech Mau Mau, i když o život přišlo 32 evropských civilistů a asi 50 vojáků. Na straně Afričanů přišlo o život asi mužů, žen a dětí, hlavně Kikujů. Mnoho z nich nemělo nic společného s Mau Mau, jen v klíčových oblastech z pohledu Britů. Nezávislost Uhuru Když byl výjimečný stav odvolán, vůdci KAU, kteří zůstali na svobodě, začali zneužívat strach Evropanů, že se vše může opakovat. Cokoli by zdrželo naplnění afrických nacionalistických ambicí, mohlo být příčinou další revolty. Na konferenci Lancaster House v Londýně v roce 1960 dosáhli zástupci Afriky přesvědčivého vítězství 9 Defoliant druh herbicidu, který u rostlin způsobuje opadávání listů. 9

11 při prosazování opatření k získání většiny v Legislativní radě a Radě ministrů. K jejich členům, nominovaným koloniální vládou, patřili Tom Mboa, prominentní luoský odborový předák, radikální politik Odinga Odinga (další Luo), stejně jako Daniel Arap Moi (Kalenjin) a vůdce Mijikendů Ronald Gala. Byla navržena nová ústava a nakonec byl odsouhlasen i přístup do bílých vysočin. Deklarace přislíbila, že Keňa bude africkou zemí. Osadníci považovali všeobecné volební právo a boj za nezávislost za nešťastnou zradu. Vyhlášení nezávislosti očekávali do deseti let. V roce 1960 vznikla strana Kenya African National Union (KANU). Brzy poté vznikla s britskou podporou druhá, umírněnější strana, Kenya African Democratic Union (KADU), ve které se sdružily menšinové, většinou venkovské politické svazy v širokou obrannou alianci proti kikujsko-luoské dominanci. Jedním z vůdců KADU byl Daniel Arap Moi. V roce 1961 se konaly volby, ve kterých KANU získala19 křesel a KADU jedenáct. KANU však odmítla sestavit vládu, dokud nebude z vězení propuštěn Jomo Kenyatta. Byla vytvořena dočasná koaliční vláda, ve které byla zastoupena KADU, Evropané a Asiaté. Kenyatta byl propuštěn a půl roku na to se stal ministrem ústavních záležitostí a ekonomického plánování v nové koaliční vládě, kterou vytvořila aliance KADU a strana KADU. Volby, které měly rozhodnout o nezávislosti, se konaly o rok později (přestože je bojkotovali Somálci na severovýchodě, kteří si nepřáli zůstat v Keni). KANU v nich získala ještě větší počet křesel a mandát k vytvoření nefederální struktury. Dne 1. června 1963 na Madaraka Day se Jomo Kenyatta stal prvním premiérem Keni. 12. prosince 1964 přešlo Ministerstvo zahraničí do keňských rukou, Keňa se stala oficiálně nezávislým státem a Kenyatta jejím prvním prezidentem. Kenyattova éra harambee Táhneme za jeden provaz V každodenní politice Kenyattovy vlády všeobecně převládalo vytváření klik, které ve své podstatě obnášelo vztahy Kikujů versus vše, co se netýká Kikujů východiskem pro ochranu a přízeň byly kmenové svazky a Kikujové ovládali zemi z hospodářského hlediska. V Oxfordském slovníku světové politiky čteme, že si Kenyatta osvojil roli Mzee otce národa a velmi ostře potíral opozici.10 Jiné prameny uvádějí, že titul Mzee získal díky své dobrosrdečnosti a vstřícné politice vůči osadníkům, kteří na území Keni zůstali i po vyhlášení nezávislosti. Dne 12. prosince 1964 se stala Keňa republikou a hlavou státu už nebyla královna, ale prezident Kenyatta. KADU byla v zájmu národní jednoty rozpuštěna a její vůdci se přidali k vládnoucí straně KANU. Zdálo se, že opozice už není potřebná, všichni byli na jedné lodi a Keňa se stala de facto státem s jednou stranou. Kenyatta razil svou ideu harambee (táhnutí za jeden provaz). Srazy harambee se staly unikátní národní institucí, pořádaly se na nich veřejné peněžní sbírky, na kterých místní prominentní politici věnovali dary na zdravotní péči a výukové programy. V 60. a 70. letech 20. století byly takto postaveny a vybaveny stovky harambee škol. Ostentativní dary a zejména popularita zajištěná zveřejňováním jmen dárců v tisku někdy snižovaly vizi harambee o rozvoji komunity a stávaly se předváděním sponzorství a bojem o společenské postavení. Na poli ekonomiky došlo po získání nezávislosti k poměrně velkému rozvoji, a to hlavně v zemědělství. Industrializace pokračovala pomaleji, Keňa měla poměrně omezené zdroje minerálů a byla závislá na dovozu ropy. Zahraniční investice nepřinesly výrazné výsledky, protože investoři dostali povolení dovážet zařízení a technické know-how a vyvážet většinu zisků. Už od začátku bylo jasné, že plody nezávislosti se nebudou rozdělovat spravedlivě. Dominanci Kikujů a Luo ale hlavně Kikujů nesly ostatní kmeny nelibě. Sociální rozdíly mezi příjmy Kikujů a ostatními kmeny se prohlubovaly. Etnické uvědomění mezi příslušníky kmene Kikuju se primárně nerozvinulo kvůli faktu, že přišli o spoustu půdy ve prospěch bílých osadníků. Masajové a Girjamové museli odevzdat stejné, ne-li větší množství půdy. Vynucená účast Kikujů na koloniálním dění vedla k tomu, že mezi nimi brzy začala narůstat sociálně-ekonomická prosperita. Vstoupili do koloniálního hospodářství dříve než ostatní etnické skupiny. V průběhu dekolonizace se pak rychleji chopili příležitostí v narůstajícím národním hospodářství a zaujali zde větší podíl, než byl jejich podíl v populaci. Tuto výhodu Kikujů ostatní kmeny v Keni nelibě nesly, a stala se tak odrazovým můstkem pro nepřátelský postoj 10 Oxfordský slovník světové politiky, OTTOVO nakladatelství s.r.o., Praha

12 všech ostatních kmenů vůči Kikujům. Tento fakt byl a je samozřejmě využíván politickými elitami v době koloniální nadvlády i dnes k upevnění moci a to je nejen v Keni, ale principiálně i v celé Africe a všude jinde ve světě. Spíše než radikální přerozdělení bohatství, které se vrátilo po získání nezávislosti do rukou Afričanů, byl hlavní zájem vlády růst. Přesidlovací program byl ukončen v roce 1966 s tím, že jeho cíle byly z velké části naplněny. Mnoho rolníků, kteří pracovali jako dělníci na evropských farmách, se stalo ilegálními dělníky na soukromé africké půdě. Tisíce jich odešly do měst, kde byla nezaměstnanost velký problém. Keňa se stávala třídně rozdělenou společností. V tomto klimatu se vedení KANU rozpadlo na frakce. Odinga Odinga, víceprezident strany, odstoupil v roce 1966, založil stranu Kenya Peoples Union (KPU) a přidalo se k němu 29 poslanců. Kenyatta a Mboya složili svoje funkce v KANU. KPU byla protikapitalistická a chtěla mluvit za masy, které prý Uhuru zradil. Nedokázali se shodnout při tvorbě zahraniční politiky. KANU veřejně odsoudila opozici kterou přitom vedl Tom Mboya a zdůrazňovala úzké vztahy se Západem, podnikání, zahraniční investice a ekonomické podmínky, které by přilákaly zahraniční pomoc. Postoj KPU prý zemi rozděloval: země se měla spojit, aby mohla čelit trojímu zlu chudobě, nevzdělanosti a nemocem. KPU byla tři roky pouze tolerována, její členové zastrašováni bezpečnostními silami, její aktivity omezovány novými legislativními a ústavními dodatky. Odinga měl silnou a spolehlivou podporu v západních okresech Luo a Gusii. Zastánců Toma Mboyi však bylo ještě víc, včetně mnoha chudých Kikujů. Koncem 60. let rostly spekulace, jestli by se mohl po Kenyattově smrti stát prezidentem. Vzhledem k tomu, že byl Mzeova pravá ruka, se mělo za to, že je to možné a to děsilo Kenyatovy kikujské příznivce. Mboyu zastřelil kikujský atentátník v centru Nairobi 5. července Jeho smrt byla devastující ranou pro křehkou keňskou stabilitu a zvýšila napětí mezi jednotlivými třídami a kmeny. Došlo k mohutným bojům a nepokojům mezi příslušníky kmene Kikujů a Luo, které posilovaly roky nepřátelství a rostoucích pocitů křivdy z toho, že kmen Luo neměl zastoupení ve vládě. Když přijel Kenyatta na návštěvu Kisumu, kde se zúčastnil veřejného mítinku, na němž byl i Odinga se svými příznivci, odpor vůči jeho návštěvě byl tak velký, že policie začala střílet do demonstrantů a zabila minimálně deset lidí. KPU byla okamžitě zakázána a Odinga byl uvězněn bez soudu. Přestože ústava dál zaručovala právo na vytváření opozičních stran, kandidatura jiných stran než KANU do parlamentu byla prakticky zakázána. Stále více Kikujů, Merů a Embů se dávalo na cestu přísahy, kterou zároveň slibovali, že budou podporovat kikujskou vládu. Kikujský kontingent v armádě byl posílen a byla vytvořena nová jednotka rychlého nasazení, General Servis Unit (GSU), kterou vedli kikujští důstojníci. Nebyla podřízena policii ani armádě, měla působit jako vnitřní bezpečnostní síla. V zahraničí byla Keňa vnímána jako stabilní, bezpečná africká země, otevřená vstupu nadnárodních korporací na svůj trh. Ve srovnání s většinou afrických zemí, které ještě stále bojovaly o svou nezávislost nebo byly paralyzovány občanskými válkami, suchem apod., vypadala budoucnost Keni poměrně nadějně. Ale po dosažení rekordního ekonomického růstu dostávaly zahraniční zájmy přednost před domácími. Bohatí podnikatelé, pro svou zálibu v automobilech značky Mercedes Benz nazývaní Wabenzi, získávali enormní příjmy z transakcí se zahraničními společnostmi. Nepotismus byl velmi křiklavý a Jomo Kenyatta byl svého času jedním z nejbohatších lidí světa. Pro masy keňských lidí nebyl život o nic lepší než před získáním nezávislosti. Střední školy chrlily absolventy, kteří měli jen malou šanci získat zaměstnání a svou kvalifikaci uplatnit. Růst počtu obyvatelstva byl (a stále je) jedním z nejvyšších na světě. Největším problémem ovšem bylo to, že rozdělení půdy zůstávalo nadále velmi nespravedlivé, a to ve společnosti, kde je půda hlavním zdrojem obživy pro naprostou většinu lidí. Keňa byla kritizována za korupci, která prosakovala od prezidenta a jeho rodiny, a další problémy jakou obchod se slonovinou apod. Ovšem ze strany Západu Keňa kritizována nebyla. Byla vnímána jako protikomunistický spojenec Británie a Ameriky, dostávala půjčky a granty ve vysokých hodnotách (tok těchto peněz ovšem byl poněkud pochybný, viz dále). Jomo Kenyatta zemřel 28. srpna Jeho smrt překvapila celou Keňu. Zemí proběhla vlna zármutku, nicméně pro mnoho lidí jeho smrt znamenala velkou úlevu a naději na splnění ideálů z doby získání nezávislosti. Daniel Arap Moi hladce převzal po Kenyattovi vládu klidnou a ústavní cestou. Brzy si získal lidovou podporu, když zasáhl proti korupci ve státní správě. Postavil se i proti kmenovému nepotismu a propustil Kenyattovy politické vězně, ubezpečoval svět, že bude usilovat o nápravu křivd minulé vlády. To ovšem netrvalo dlouho. V roce 1979 ve všeobecných volbách Odinga a bývalí poslanci KPU nesměli kandidovat. Znovu vypukly studentské protesty. Nedařilo se měnit ekonomiku ve prospěch chudých obyvatel Keni, což se stalo příčinou domácí kritiky. Za vlády Daniela Arapa Moie 11

13 se de facto existující stát jedné strany v červnu 1982 změnil ve stát jedné strany de iure, když se stal Keňský africký národní svaz jedinou legální stranou. Bylo zrušeno tajné hlasování v primárních volbách a podkopána nezávislost soudnictví, když byl zrušen dodatek oddělující soudní a výkonnou moc. Na počátku 90. let zesílilo hnutí za demokracii. Duchovenstvo, právníci, studenti a opoziční politici začali otevřeně projednávat přednosti systému více stran. Moi prohlásil, že tyto debaty jsou protiústavní a nezákonné, a nařídil veškeré diskuse ukončit. Jeden z mála hlasů opozice, vlivný měsíčník Nairobi Law Monthly, byl zakázán a jeho redaktor uvězněn. Volby přes všechny skandály a podezření z volebních podvodů přinesly obnovení mezinárodní pomoci, která byla vázána na striktní podmínky, mezi nimi i rozsáhlou privatizaci znárodněného průmyslu, včetně pošt, telekomunikací a národního výboru pro plodiny a obilí. Koncem 90. let byla Keňa poznamenána násilím, stávkami a nepokoji. Následovaly pumové atentáty na americkou ambasádu, etnicita a kmenová rivalita byla nebezpečně na vzestupu. V celé zemi se vynořují otázky přednostního práva na půdu. Keňské etnické rozepře se odrážejí v dlouhodobých ekonomických nerovnostech, které bylo potřeba řešit. Kmeny jako Masajové, Kalenjin nebo Samburu kvůli svému pasteveckému a venkovskému stylu života zaostávaly v oblasti vzdělání. S tím kontrastovali ekonomicky dominující Kikujové a Luo, kteří žijí v ekonomicky nejrozvinutějších oblastech a městech. Sociální nerovnost byla (a je) tedy jednou z hlavních příčin narůstajícího napětí ve společnosti. Od získání nezávislosti žije v Keni zhruba pětkrát více obyvatel (tehdy asi osm milionů, dnes téměř třicetdevět). Růst životní úrovně se, i přes nepopiratelné ekonomické úspěchy, zpomaluje a podle některých indexů v posledních dvou desetiletích dokonce klesal. Politicky v posledním desetiletí došlo k přesunu od státu jedné strany k pluralitnímu systému. Přesto nedošlo k jakémukoliv zlepšení v oblasti právního státu. Naopak, veškerá mezinárodní reputace, které se Keňa těšila v 60. a 70. letech, vzala za své během druhého funkčního období Daniela Arapa Moie ve funkci prezidenta, kdy docházelo k nespočetným případům porušování lidských práv. Lze pozorovat, že po druhých pluralitních volbách v roce 1997 se situace ještě zhoršila. K nejzávažnějším a nejvíce kritizovaným nedostatkům dnešní Keni patří především neuvěřitelně zkorumpovaný soudní systém, podle zjištění organizace African Right jedny z nejhorších vězení na světě (podle Keňské komise pro lidská práva ve vězení zemřelo v roce 1995 přes 800 vězňů), systematické týrání politických vězňů (Amnesty International), obrovská korupce v ekonomice i státní správě, podfinancování infrastruktury, včetně Kenya Reilways, jehož následkem bylo obrovské železniční neštěstí v roce 1999, a antiintektualismus vlády KANU, který vážně ohrožuje existenci funkčního vzdělávacího systému nedostatek škol, nedostatek financí na jejich vybavení a platy učitelů, zavírání kolejí a univerzit na dlouhá období jako následek studentských nepokojů. Cesta, kterou ještě Keňa musela urazit k současnosti, byla plná politických machinací, násilí, věznění nepohodlných politiků a aktivistů. Počet lidí žijících v chudobě se stále zvyšuje, stejně jako počet těch, kteří nemají přístup k pitné vodě. Sucha se střídala s povodněmi, a i když mezitím byla úroda vždy dobrá, Keňa v žádném případě nebyla a není soběstačná. Hlavním vývozním artiklem je káva a čaj, dále řezané květiny a měkké ovoce, které se vyváží do evropských supermarketů. Je nasnadě, že podmínky získávání těchto produktů zrovna neodpovídají standardům Mezinárodní organizace práce (ILO). Stejně jako ve většině rozvojových zemí i v Keni dochází k jevům, jako je dětská práce, nízké mzdy nebo nelidské podmínky na plantážích, v květinových sklenících apod. Počet onemocnění HIV/ AIDS narůstal a narůstá velmi rychle, což je samozřejmě tragédie pro obyvatele země, ale i pro ekonomiku, protože turistický průmysl vinou této skutečnosti zaznamenal silný pokles. Chudoba, nemoci a násilí devastují obyvatele, životní prostředí i ekonomiku. Rozvoj je dodnes velmi závislý na zahraničních grantech a půjčkách Mezinárodního měnového fondu (IMF) a Světové banky (WB), nejsou pracovní místa, minimální mzda zaostává za inflací, průměrný roční příjem asi 300 dolarů klesá tempem 7% a i oficiální místa uznávají, že více než polovina Keňanů trpí podvyživou. Současný trend v žádném případě nenabírá příliš optimistický směr. 12

14 Metodická stránka pro učitele Národnosti a kmeny Jak žijí? V co věří? Klíčová slova: náboženství, etnika, tradice, rituály Citát: Pokusme se přijmout ideu světa beze zdí mezi lidmi různých náboženství, různé barvy pleti, různých tradic a zvyklostí, různých jazyků a temperamentů. Pokusme se pochopit odpovědnost každého z nás za budoucí osudy lidského rodu jako organické součásti všeho, co na této Zemi vzniklo a vzniká a co spoluvytváří velký zázrak bytí. (z novoročního projevu Václava Havla, ) Možné aktivity: Použijte kteroukoliv techniku skupinové práce či aktivitu z Části 1. Text: V dávné době před mnoha tisíci lety, kterou nazýváme pravěkem, žili lidé v jeskyních nebo primitivních chýších, živili se lovem zvěře a sběrem plodin, používali pazourky, kamenné a kostěné nástroje, znali oheň a uměli jej udržovat. Oblékali se pouze do zvířecích kůží, pokud se vůbec oblékali. Věřili v animistické přírodní bohy a fetiše, tedy ve stromy, kameny, převtělené živočichy, v moc větru, duchů zemřelých a ve všeliké jiné věci a síly. Měli své náčelníky a šamany. Zdobili se zuby zvířat, peřím ulovených ptáků, jizvami či kresbami na nahém těle. Žili v kmenech a rodinných klanech a občas mezi sebou vedli drobné války. Takový byl pravěk. Když masajský chlapec dospívá v muže, musí prodělat poměrně náročnou zkoušku dospělosti. Na dobu tří měsíců se z něj stává Sikólio. Obleče se do černého, pomaluje si obličej bílými kresbami a odejde do buše, kde musí dokázat sám přežít. Teprve pak se z něj stane bojovník (Morani). El Molové jsou maličký národ žijící v severní Keni na břehu jezera Turkana. Dnes se jeho příslušníci počítají pouze na desítky. Jazyk El Molů si pamatuje pouze několik nejstarších lidí. Oblast, kterou obývají, je více než nehostinná, ale přesto se na jejich teritorium dostávají příslušníci jiných civilizovaných kmenů. Mladí se asimilují a staří umírají. El Molové tak mohou přijít o svou identitu a lidstvo o celou jednu kulturu. 13

15 Texty pro starší studenty a pedagogy Národnosti V Keni žije velké množství rasově 11 i kulturně odlišných skupin, které se mezi sebou mísily. Afričané Afričané v Keni spadají do více než sedmdesáti etnických skupin. Rozdíly mezi nimi se stávají postupně stále méně výraznými. To je ovlivněno přejímáním hodnot západní kultury a vzájemným mísením kmenů sňatky. Tradiční hodnoty ztrácejí na významu také proto, že se lidé stěhují do měst, což vede k rozpadu rodinných struktur a kmenových skupin v jejich původní podobě. I když se navenek zdá, že se Afričané odloučili od kmenových zvyků, kmen je stále nejdůležitější částí jejich osobnosti. Když se potkají dva Afričané, téměř vždy je součástí představování také informace, ke kterému kmeni patří. Někteří mluví až čtyřmi jazyky, protože kromě oficiálních jazyků svahilštiny a angličtiny hovoří ještě kmenovými jazyky obou rodičů. Třebaže většina z nich jsou formálně křesťané, mnozí stále dodržují tradiční zvyky. Příkladem může být například stále se provádějící obřízka dívek i chlapců jako iniciace do dospělosti nebo u některých kmenů přetrvávající polygamie. Etnické skupiny je možno nejseriózněji rozdělit podle jazyka. John Ilife uvádí, že jazyky, jimiž se na kontinentu hovoří, se dají rozdělit do čtyř rodin, které jsou navzájem tak odlišné, že mezi nimi nebyl nalezen žádný vztah, z čehož lze usoudit, že se vyvíjely naprosto odděleně. Tyto jazykové rodiny do určité míry korelují s naznačenými rasovými skupinami. Jihoafričtí sanští lovci a sběrači a jejich pravděpodobní příbuzní, khoikoští pastevci, mluví zvláštními mlaskavými jazyky, které řadíme do khoisanské jazykové rodiny. Do jazykové rodiny afroasijské dnes patří jazyk Etiopie, severoafrická berberština, hauština v severní Nigérii a jazyky malých skupin po severní Tanzánii a spolu s nimi i arabština, hebrejština a v minulosti také stará egyptština. Většina jazyků, jimiž dnes hovoří negroidní populace v západní Africe, patří do skupiny nigerokonžské. Ostatní negroidní populace mluví jazyky nilosaharskými. 12 Keňa leží na pomezí jazykových rodiny nilosaharské a afroasijské. Jednotlivé kmenové skupiny můžeme rozdělit do tří jazykových skupin: Bantu, nilotské a kušitské. Bantu Patří sem jazyky západní Bantu, střední Bantu a pobřežní Bantu, které zahrnují např. Embu, Akamba, Kikuyu, Kisii, Luhya, Meru, Kuria, Mbere, Pokomo, Thakara atd. Kmeny patřící do této skupiny pocházely původně ze západní a jihozápadní Afriky. Kikuju, kteří sem patří, jsou v současné době největším kmenem v Keni, s více než milionem příslušníků. Tito lidé žijí především mezi Mt. Elgonem 13 a městem Lamu. Nilotské jazyky Sem patří jezerní, nížinná a horská nilotština, kam se řadí např. Luo, Iteso, Nandi, Kipsigis, Marakwet, Kalenjin. Podle některých pramenů sem patří i Masajové a Samburové, ale někdy jsou tyto kmeny stavěny mimo toto rozdělení. Kmeny této jazykové skupiny pocházejí ze severní a severovýchodní Afriky. Kmen Kalenjin je velmi podobný Masajům. 11 Rasa jedná se o sociální konstrukt zpochybňovaný současnými výzkumy, viz. dále. 12 Iliffe John, Afrika a Afričané, Vyšehrad, Praha, Mt. Elgon leží blízko rovníku severně od Viktoriina jezera. Je to největší a nejstarší osamocený vulkán ve východní Africe. 14

16 Kušitské jazyky Jižní a východní kušitština zahrnuje Boran, Rendille, Orma, somálštinu, Boni atd. Tyto kmeny pocházejí ze severní a severovýchodní Afriky, ze Somálského poloostrova. Tato jazyková skupina se dělí do dvou podskupin. K té větší patří Somalis, kteří se usadili ve východní a severovýchodní Keni. Do druhé podskupiny patří například Rendille nebo Orma. Kmenům v Keni výrazně uškodilo rozdělení území kolonizátory, kteří při stanovování hranic nehleděli na tradice a práva domorodých obyvatel a potřeby kmenů, které zde žily. Například cesty polokočovného kmene Masajů, kteří po nich migrovali po staletí dlouho před příchodem kolonizátorů, v dnešní době nejsou na území Keni, ale zasahují daleko do vnitrozemí Tanzánie. Asiaté Ekonomicky velmi významná asijská menšina je tvořena lidmi indického původu, jejichž předkové pocházeli ze severozápadní Indie a Pákistánu, především Pandžábci a Gudžárátci. Spojení Indie s Východní Afrikou sahá až ke dnům, kdy se stovky plachetnic každý rok vydávaly na cestu od západního pobřeží Indie nebo z Perského zálivu do pobřežních měst Východní Afriky. I když do této oblasti mířilo velké množství obchodníků, jen velmi málo se jich tu usadilo natrvalo. Situace se ale změnila při výstavbě železnice mezi Mombasou a Ugandou. Na stavbu bylo britskými úřady přivezeno téměř dělníků z Pandžábu. Když vypršely jejich smlouvy, mnoho z nich se rozhodlo tu zůstat a prosadit se v různých oborech. Díky své průbojnosti a obchodnímu nadání dosáhli úspěchu jako obchodníci, finančníci a řemeslníci a záhy kontrolovali mnoho odvětví hospodářství v Keni, Tanzanii a Ugandě. Po druhé světové válce počet asijských přistěhovalců vzrostl a Indové záhy ovládli rozsáhlé oblasti východoafrického hospodářství. Navzdory naléhání tehdejšího indického premiéra se příliš nepodíleli na podpoře národněosvobozeneckého hnutí domorodého obyvatelstva a po získání nezávislosti poměrně rozpačitě přijímali nové občanství. To vyvolalo v keňské společnosti poměrně silnou nedůvěru, Afričané se domnívali, že Indům jde jen o to, aby mohli domorodé obyvatelstvo vykořisťovat. V Keni sice nedošlo k antiasijským pogromům jako v Ugandě za vlády Idiho Amina, nicméně tisíce prodejen (duka), které vlastnili asijští přistěhovalci, byly zkonfiskovány a Asiatům nebylo dovoleno věnovat se obchodu ve venkovských oblastech. Keňa se naštěstí poučila z ugandského hospodářského kolapsu a volání po odchodu asijské komunity ze země postupně sláblo, až zaniklo docela. 14 Arabové První skupina Arabů se na keňském pobřeží objevila na počátku 7. století a stále zde žijí, i když jejich komunita se spíše zmenšuje. Evropané Necelých příslušníků této skupiny pochází původně z celé řady evropských zemí. Někteří z nich mají keňské občanství. Působí zde v oblasti zemědělství, obchodu a především cestovního ruchu. 14 Parkinson T., Phillips M., Gourlay W., Keňa, Svojtka&Co., Praha

17 Jak žijí Akamba Tradičním domovem Akambů je minimálně již 500 let oblast východně od Nairobi směrem k národnímu parku Tsavo National Park. Jejich předkové patřili do jazykové skupiny Bantu a do tohoto regionu se přistěhovali z jihu, kde trpěli nedostatkem potravy. Staré legendy vyprávějí, že se vydali hledat posvátný strom baobab, který jim poskytuje jídlo a vodu. Vzhledem k tomu, že půda nebyla schopná je uživit, začali obchodovat s Kikuji a získávat jídlo. Akambové byli vynikající obchodníci a postupně obhospodařovali rozlehlou oblast od pobřeží k Viktoriinu jezeru až směrem na sever k jezeru Turkana. Hlavním obchodním artiklem byla slonovina, dále pak pivo, med, železné zbraně a proslulý jed. V průběhu kolonizace byli Akambové oceňováni pro svou inteligenci a bojeschopnost a byli najímáni v hojném počtu do britské armády. Tisíce jich během 1. světové války přišly o život. V armádě jich řada slouží i v dnešní době a mnoho bychom jich našli i v řadách policie. Všichni dospívající (okolo 12 let) musejí při svém uznání za dospělé projít řadou uvítacích rituálů. Akambové sami se dělí do několika skupin podle věku. Muži a v menší míře i ženy absolvují vždy určitý rituál, aby byli přijati do vyšší věkové skupiny. Mladí rodiče (mwanake pro muže a mwiitu pro ženu) jsou zodpovědní za údržbu vesnice. Jakmile jejich děti dosáhnou věku, aby se mohly zase ony stát rodiči, mwanake prochází obřadem a je uznán za středně staršího (nthele) a později za staršího (atumia ma kivalo). Tito členové kmene se starají o posmrtné obřady a dbají na dodržování zákonů. Posledním stupněm je nadřízený starší (atumia ma kisuka), který zodpovídá za svatá místa. Mezi Akamby začleňujeme i kmeny Kitui, Masaku a Mumoni. El-molo Kmen El-molo je velmi úzce spojen s kmenem Rendille, svým blízkým sousedem. Oba kmeny uctívají stejného boha (Wak) a pohřbívají své mrtvé do mohyl z kostí. Ještě na začátku minulého století mluvili stejným jazykem. Avšak, zatímco Rendillové jsou kočovní pastevci, kmen El-molo je zcela závislý na jezeře Turkana a živí se převážně rybami, občas doplněnými o krokodýla, želvu, hrocha nebo ptactvo. Kvůli této chudé stravě byl kmen velmi náchylný k chorobám a snadno podléhal nájezdům silnějších kmenů. Jednu dobu měl El-molo pouze 500 členů, ale manželství s členy z ostatních kmenů a adaptace jejich způsobu života na neustále se měnící podmínky pomohly ke zvýšení jejich populace. Opustili své domovy na dvou malých ostrůvcích v jezeře Turkana a momentálně žijí nedaleko Loyangalani, na jihovýchodním pobřeží a živí se rybolovem a finančními dary od turistů, kteří přijíždějí tyto velmi příjemné a zajímavé lidi obdivovat. Svým počtem si vysloužili označení nejmenší kmen na světě. Gabra Tento malý kočovný kmen arabsky vypadajících lidí žije na severu Keni, od východního pobřeží jezera Turkana až směrem k ethiopským hranicím. Kraj je suchý, nevlídný a najdeme zde jen velmi málo nevysychající vodních toků nebo ploch. Gabrové vytvořili velmi úzce propojenou komunitu. Mezi otci a syny jsou navazovány velmi úzké vztahy a manželství je trvalým spojením dvou klanů. O problémech kmene jednají politicky starší nazývaní Jallaba. Nejvýše postavený hayyu je největší autoritou a jen on se zabývá nejvážnějšími problémy kmene. Sucho a epidemie dobytčího moru ke konci 19. století vyhubily téměř všechen jejich dobytek a malárie a neštovice málem zahubily celý kmen. Etiopská armáda je pak vyhnala do pouště Chalbi v jižní Etiopii. Kmen byl nelítostně zahnán Turkany, Rendilly a Sambury a nakonec i britskou armádou. Naštěstí Gabrové přežili a dnes dále živoří v drsném prostředí severní Keni. 16

18 Gusii Gusii je obydlená oblast západní vrchoviny východně od Viktoriina jezera. Protože Gusiové byli poměrně malá skupinka, byli donuceni dalšími většími kmeny se přestěhovat. Po migraci do okolí hory Mt. Elgon byli někdy okolo 15. století vytlačeni útočným kmenem Luo směrem na jih. O několik století později došlo ke konfliktu mezi nimi, Masaji a Kipsigy. Nakonec se asi před 200 lety natrvalo usídlili ve vrchovině Kisii. Po neustálých bojích o svoji autonomii nebyli ochotni se vzdát ani britské armádě a na začátku 20. století utrpěli velké ztráty v následných masakrech. Po porážce bylo mnoho mužů odvedeno do britské armády, kde sloužili také během první světové války v tzv. Carrier Corps jako nosiči zbraní, munice a zásob. Typická gusiijská rodina se skládá z muže, jeho žen a synů s jejich rodinami. Všichni žijí společně v jednom domě. Založení takto velkých rodin má většinou dva cíle. Navzdory vysoké dětské úmrtnosti je přežití rodiny zajištěno. A zároveň velký počet lidí usnadňuje obranu. Zasvěcovací ceremoniály jsou pořádány pro dívky a chlapce a rituály jsou také součástí různých důležitých akcí. Za příčinu smrti je spíše považováno čarodějnictví než přirozené důvody. Gusiové jsou tradičními chovateli dobytka a zemědělci a vaří prosné pivo. Stejně jako v případě mnoha dalších keňských kmenů jsou šamani vysoce privilegované a respektované osoby. Prosluli především trepanacemi lebky, kterou otvírají, aby odstranili bolesti hlavy a další choroby. Kalenjin Jméno Kalenjin bylo vytvořeno v 50. letech 20. století, aby popsalo skupinu lidí, které dříve Britové nazývali Nandi. Toto pojmenování bylo nesprávné, protože všichni patřili do jazykové skupiny Nandi, ale ne všichni byli Nandiové. Ostatní skupiny, které řadíme ke Kalenjinům jsou Kipsigis, Eleyo, Marakwet, Pokot a Tugen. Slovo Kalenjin znamená v jazyce Nandi: Říkám ti. Kalenjinové obývají západní stranu geologického zlomu Rift Valley, tedy oblasti Kericho, Eldoret, Kitale, Baringo a Mt. Elgon. Poprvé přišli do Keni (západně od jezera Turkana) asi před 2000 lety z jižního Súdánu a postupně pronikali směrem na jih v závislosti na změně klimatu a úbytku lesů. Ačkoli byli původně pastevci, po první migraci se většina z nich přeorientovala na obdělávání půdy. Někteří se i nadále živili lovem zvěře a sběrem rostlin. Běžnou činností se stalo pěstování včel a s medem bylo nejen čile obchodováno, ale byl využíván také pro vaření piva. Nandiové, druhá největší skupina Kalejinů, se usadili v pohoří Nandi Hills mezi 16. a 17. stoletím a od Luů a Luyhů se naučili zemědělské techniky. Po celém kraji měli úžasnou vojenskou reputaci a mezi roky 1895 a 1905 se střetli s Brity kvůli stavbě železnice do Ugandy. Dosáhli odložení stavby o více než 10 let až do té doby, kdy byl zabit jejich náčelník Koitalel. Stejně jako většina keňských kmenů, rozdělují se i Kalenjinové do několika věkových skupin. Po obřízce se muž stává členem některé této skupin a zůstává v ní až do konce svého života. Soudy se konají v koku (neformální ohrazený prostor pro kmenové starší). Kalenjinští léčitelé, což jsou překvapivě většinou ženy, nadále používají léky z bylin. Další specializovaní šamani stále praktikují trepanaci (vyjmutí částí lebky, aby vyléčili určité zdravotní potíže od duševních chorob až k bolestem hlavy). Kalenjinové, obzvláště pak Nandiové a Kipsigisové, jsou slavnými atlety. Kikuju Kikuyjové jsou nejpočetnější etnickou skupinou. Předkové Kikujů pocházeli z východní a severovýchodní oblasti a jižněji migrovali po několik století od počátku 16. století. Patřili do skupiny známé pod jménem Meruové. Poté si v podstatě podrobili původní obyvatelstvo Athii a Gumby (ale mnoho z nich si také Kikuje vzalo nebo s nimi obchodovalo). Nový domov Kikujů hraničil s krajem Masajů, a ačkoli po určitou dobu žily obě skupiny v míru, přišly doby loupežných nájezdů. Obě skupiny kladly velký důraz na dobytek, kvůli kterému vznikla řada válečných konfliktů. Přesto mezi oběma kmeny fungoval čilý obchod a manželství mezi členy obou kmenů také nebylo neobvyklé. 17

19 Proto mají mnoho společných znaků obzvláště v oblečení, výzbroji a tanci. Na počátku 20.století obsadili evropští osadníci obrovské plochy jejich pozemků a Kikujové odpověděli vytvořením opoziční politické organizace v roce Následně vyprovokovali povstání Mau Mau v 50. letech 20. století. Kikujové věří, že jejich bůh (Ngai) sídlí v Mt. Kenya, s čímž souvisí také to, že dveře domů Kikujů jsou orientovány směrem k této hoře. Přijímací ceremoniály jsou velmi významnými obřady pro chlapce i dívky. Jejich důležitou součástí je obřízka u chlapců a ženská obřízka (FGM) u děvčat a jsou doprovázeny složitými přípravami a rituály. Ženská obřízka byla sice zakázána pro svou brutalitu, ale úplně odstranit se ji nedaří, stále se ilegálně provádí. Dnes tento kmen obývá hlavně oblasti Muranga, Kiambu a Neyri v centrální Keni. Mnoho příslušníků tohoto kmene žije v Nairobi a zastává důležité politické a obchodní funkce. Z tohoto kmene pocházel první prezident nezávislé Keni Jomo Kenyatta. Luo Druhou nejpočetnější etnickou skupinou, tvořící asi 15% populace, jsou Luové. Žijí v západní části Keni na březích Viktoriina jezera. Okolo 15. století se do této oblasti přistěhovali z povodí Nilu v Súdánu. Přestože docházelo k těžkým bojům s původním obyvatelstvem lidmi z jazykové skupiny Bantu, nevyhnuli se míšení kultur a smíšeným manželstvím. V průběhů bojů o nezávislost pocházelo mnoho čelních představitelů Keni a obchodních unionistů právě z řad Luů včetně Toma Mboy (zavražděn 1969) a bývalého viceprezidenta Odinga Odinga. Jako jedni z mála Luové nepraktikují obřízku ani u jednoho z pohlaví. Tato tradice byla ovšem nahrazena něčím, co je rovněž velmi bolestivé vytrhnutím 4 až 6 zubů z dolní dásně. Ačkoli byli Luové původně pastevci dobytka, devastující následky dobytčího moru v 90. letech 19. století a také velký nárůst počtu příslušníků, donutil lid kmene Luo k přechodu na rybolov a zemědělství. Rodina se skládá z muže, jeho ženy nebo žen a jejich synů a snach. Pozemek je obehnán plotem a jsou zde samostatné chatrče pro muže, každou jeho ženu a syna. Rodina je součástí větší skupiny rodin, několik těchto skupin tvoří skupinu geograficky příbuzných lidí (ogandi) a každou z nich vede náčelník. Společně tvoří ogandi kmen Luo. Stejně jako u ostatních kmenů hrají důležitou roli šaman a duchové. Luyha Luyhaové se dále dělí na 17 dalších skupin. Jsou třetím nejpočetnějším kmenem po Kikuyu a Luo, ale obývají poměrně malou oblast v západní Keni v blízkosti Kakamegy, kde se usídlili již okolo 14. století. Hustota obyvatelstva je zde jedna z nejvyšších v Keni téměř 700 obyvatel na kilometr čtvereční. Porodnost Luyahů je jedna z nejvyšších na světě. V minulosti byli Luyahové kováři, kteří vyráběli nože a nářadí pro obdělávání půdy. Kromě hrnčířství a košíkářství vynikají také v obdělávání půdy, na které pěstují podzemnici olejnou, sezamová semínka a kukuřici. Někteří menší zemědělci pěstují také bavlnu a cukrovou třtinu, ale zátěž krajiny se stává stále palčivějším problémem, protože velikosti pozemků se zmenšují s každou další generací. Masajové Masajové se stali symbolem kmenové Keni. Díky reputaci (často přehnané) nelítostných válečníků a pyšnému chování se podařilo Masajům zůstat mimo hlavní proud rozvoje v Keni a stále se starají o stáda svého dobytka v oblasti jižně od Nairobi. Většina těchto lidí, kteří kombinují válečnictví s pastevectvím, stále ještě odmítá cokoliv změnit na svém způsobu života a je pyšná na tradice zděděné pro předcích. Pýcha a jakási nadřazenost je hlavním rysem tohoto kmene, který byl obdivován Evropany pro vysoké a štíhlé postavy a rysy podobné bělochům. 18

20 Masajové se tradičně živili pouze pastevectvím a jejich stravou bylo zkvašené mléko smíchané s krví dobytka. Dobytek nezabíjeli, zato jejich bojovníci tradičně zabíjeli lvy. Pro své sousedy, kteří obdělávali půdu, měli jen slova pohrdání a svoji nadřazenost často dokazovali krádežemi dobytka. O jejich nadřazenosti a pohrdání cizinci svědčí název, kterým označovali Evropany. V překladu zní: ti, kteří neprdí. Jazyk Masajů maa - se řadí mezi východní nilotské a byl silně ovlivněn jazykovou skupinou Cushitic. Také Samburové patří do skupiny kmenů, které hovoří jazykem maa. Masajové poprvé přišli do tohoto regionu ze Súdánu a nakonec ovládli rozsáhlé oblasti centrální Keni. Nejprve žili v okolí jezera Turkana, avšak začali se pomalu přesouvat směrem k jihu. Dlouhou dobu pak žili v centrální Keni. V 19. století časté konflikty s jinými kmeny způsobily velké kmenové neshody, část kmene se chtěla usadit a část kočovat. Ke konci 19. století byli postiženi hladomorem a mnoha chorobami a jejich stáda dobytka byla zničena dobytčím morem. Po zřízení národní rezervace Masai Mara National Reserve v 60. letech 20. století mohli Masajové pěstovat svůj dobytek na rozlehlých pláních. Postupně se však zvyšoval počet Masajů a zvětšovala se i jejich stáda, tlak na krajinu se stal velmi intenzivním a konflikty s vedoucími orgány byly téměř na denním pořádku. Osídlovací programy byly nakonec neochotně přijaty, protože masajské tradice pohrdají zemědělstvím a vlastnictvím půdy. Dalším důsledkem boje o půdu je, že mnoho původních obřadních tradic nemohlo být uspokojeno. Částí obřadu, kde se z muže stává válečník, bylo, že skupinka mladých mužů okolo 14 let po své obřízce odešla a založila novou vesnici (manyatta). Poté zde měli strávit dlouhých 8 let zcela o samotě. Zatímco tradice přežívá, půda už k dispozici není. Také lov lvů, který je další součástí tradice, byl zakázán. Naopak do jejich života silně zasáhla turistika a nebývalý zájem právě o tento kmen, jehož povaha, tradice a oblečení turistům imponují. Turisté obstarávají některým členům tohoto kmene slušný příjem. Někteří Masajové se živí prodejem předmětů každodenní potřeby (vydlabané dýně, náhrdelníky, kyje a oštěpy), tancem nebo jednoduše pózováním pro turisty. Řada z nich se však se zásadní změnou životního stylu odmítá smířit. Meru Kmen Meru přišel do oblasti severovýchodně od Mt. Kenya od pobřeží někdy okolo 14. století, poté co na jejich původní domovy útočili Somálci ze severu. Skupina byla vedena náčelníkem známým jako mogwe až do roku 1974, kdy držitel této funkce přestoupil na křesťanskou víru. Skupina kmenových starších je všemocná a mohou vykonávat i rozsudek smrti podáním otráveného piva obžalované osobě. Další zvláštní praktiku představuje držení čerstvě narozeného dítěte směrem k Mt Kenya, poté je mu požehnáno tím, že se na něj plivne. Meruové nyní žijí v nejvíce úrodných oblastech Keni a pěstují mnoho tržních plodin jako rostliny miraa, jejíž stonky obsahují mírně povzbuzující látky a jejíž žvýkání je v Keni národním zlozvykem. Podskupinami Merů jsou Chuka, Igembe, Igoji, Tharaka, Muthambi, Tigania a Imenti. Pokot Pokotové jsou Kalenjinové podle jazyka a tradic, ale sdílejí ochotu Turkanů jíst prakticky každý druh masa. Jejich omezenou stravu doplňuje pití krve dobytka, mléko a med. Pokotští bojovníci nosí typické čelenky z nabarveného jílu a peří. Podobné čelenky nosí také kmeny Turkana a Karamojong. Tito pastevci ženou svoje stáda dobytka a koz přes vyschlé pláně severně od jezera Baringo. Útoky na dobytek, hledání vody a pastvin jsou příčiny, proč se velmi často dostávají do konfliktu s kmeny Turkana, Samburu a Karamojong. Farmáři v horách z kmene Pokot jsou samostatnou a odlišnou skupinou, která pěstuje tabák a také dobytek, ovce a kozy v horách. Tito farmáři jsou velmi zruční, vyrábějí keramiku a kovové výrobky nebo vyřezávají dýně a rohy do tvaru malých sklápěcích skříněk. 19