NEDĚLE 16. ČERVNA STŘEDA 12. ČERVNA ČTVRTEK 13. ČERVNA PÁTEK 14. ČERVNA SOBOTA 15. ČERVNA

Transkript

1 STŘEDA 12. ČERVNA 17:00 SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ Besední dům foyer, Komenského nám. 8 Cooking with Cage Macrobiotic Transcripts Cheap Imitation Version 19:00 KONCERT Besední dům sál, Komenského nám. 8 Penderecki, Xenakis, Scelsi, Kagel, Breier Filharmonie Brno / Maciej Tworek 22:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Nádvoří Domu pánů z Kunštátu, Dominikánská 2 Lucier: Music on a Long Thin Wire ČTVRTEK 13. ČERVNA 17:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Zahrada pod hradbami, park Špilberk Graham: Zahrada Orfeova (instalace na objednávku festivalu) NEDĚLE 16. ČERVNA 14:00 1. PROVEDENÍ KOMPOZICE a ROZEZNĚNÍ INSTALACE Botanická zahrada skleník, Kotlářská 2 Vítková: instalace.avi (audio-visual interferences) instalace na objednávku festivalu 17:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Mendelovo muzeum, Mendlovo nám. 1a Prime: Mendel s Pea Varieties 19:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE A PERFORMANCE Otevřená zahrada, Údolní 33 Suchánek: Turbulence (instalace na objednávku festivalu) 21:00 KONCERT Botanická zahrada a arboretum Mendelovy univerzity, tř. Generála Píky 1 Palacký, Dörner, Capece: Garden Party (koncert volné improvizace) definitivně popřeli smysl jakýchkoliv snah o dělení kultury na high-, mid- či lowcut. Jsme ochotni poslouchat vše, co je dostupné. A ono vše taky dostupné je. Je nám však umožněno vybrat si? A chceme si vůbec vybírat? Předpokládejme, že člověk je součástí společenství, ale zároveň je jedincem, individualitou, svobodnou a nezávislou osobou, která se jako svobodná a nezávislá rovněž touží prezentovat. V přehršli povinností, jimiž jsme dobrovolně svázáni, nemáme příliš mnoho možností, jak svoji originalitu projevit, aniž bychom škodili svému okolí, a ve chvíli, kdy si netroufáme prezentovat vlastní tvorbu či vůbec tvořit, můžeme být nezávislými příjemci, posluchači, aniž bychom to nějak museli stavět na odiv. Jak si ale můžeme vybírat ve chvíli, kdy je vše dostupné a kdy je všeho tolik, že se v tom nedokážeme vyznat? Předpokládám, že většina si danou otázku vůbec nepokládá; buď ví, co chce, nebo je pro ni hudba či celá kultura designem, ať již vizuálním či zvukovým, doplňujícím a dotvářejícím prostor nebo situaci, ve které právě tráví svůj čas. Hudba se tak pro ni stává přinejlepším součástí image, utvářeného jejich masmediálními vizážisty. Je úžasné, jak showbussines dokáže nabízet jak formát hodného chlapce, vášnivého romantika, tak drsného rebela; stačí si zajít do specializovaného obchodu. Jde o přístup a je tak celkem jedno, je-li výsledkem vizáž punkera, hiphopera, levicového intelektuála, EMO či konzervativního abonenta. I mezi skutečnými posluchači pak narazíme na ty, kteří natolik důvěřují svojí společenské roli, že jí byli ochotni podřídit svůj vkus, a tak nejenže se prezentují nutnou uniformou, ale i těmi správnými kapelami ve svém přehrávači. Každý jistě též známe nějakého sběratele, který dychtivě stahuje, nakupuje veškeré novinky, specialistu, který perfektně ovládá hardrockovou, freejazzovou, noisovou, klasicistní nebo jakoukoliv jinou hudbu. Nepochybně jsme rovněž někdy potkali odborníka, jehož preference jsou dány jeho specializací. A co tedy ten zbytek, ti, kteří by rádi poslouchali, a tak nějak pořád nevědí co? Věří, že hudba je jenom jedna, nevejde se do škatulek a dokáže svobodně sdělovat nesdělitelné, jakož i nabízet nepoznatelné. Nám nezbývá, než být hledači a brouzdači a doufat, že narazíme na to, co jsme hledali, i když jsme to nedovedli popsat. Přijměte tedy naši nabídku a vydejte se s námi hledat to, co nenajdete nikde jinde než tady a teď, než v brněnských zahradách a koncertních sálech, než na Expozici nové hudby. Bude-li hlína kompozičním materiálem, chůze kompozičním procesem a zvuk, znějící struktura stopou v hlíně, můžeme si poté pokládat otázku, co bude nakonec hliněným panákem a co naopak formou existence chůze? Otázka je samo sebou spíše polemická, jelikož chůze každého člověka je specifická a nezaměnitelná, tudíž i každá stopa by měla být originální. Přesto nás možná napadne, že už těch hliněných panáků bylo přespříliš. Přistoupíme-li tedy na to, že sochou je uzavřená kompozice v podstatě pracující s uměle vygenerovaným a neustále se opakujícím kompozičním materiálem, tak je pak možné ji skutečně označit za pouhého hliněného panáka. Máli pak být dosaženo nikoliv panáka, ale zpřítomnění reálného procesu, musí být nejen zvolený kompoziční materiál, ale také chůze vybrány tak, aby výsledek byl souborem otisků, stop, zvuků, čili formou existence kompozičního procesu ve zvoleném materiálu či médiu. 26. ročník Expozice nové hudby je připraven ve spolupráci s Domem umění města Brna projektem Brno Art Open 2013, Moravskou galerií, Moravským zemským muzeem, Masarykovou univerzitou, Muzeem města Brna a vilou Tugendhat, Veřejnou zelení města Brna, Nadací Partnerství a Mendelovou univerzitou v Brně. Viktor Pantůček, dramaturg festivalu 21:00 KONCERT A ROZEZNĚNÍ INSTALACE Místodržitelská zahrada Hudební pavilon, Denisovy sady Instalace budou zvučící a přístupné až do konce července 2013 (za cenu vstupného do zahrad). Music on a Long Thin Wire Alvina Luciera bude zprovozněna pouze ve dnech června. Vtípil: Nápěvy domova (instalace na objednávku festivalu) DOPROVODNÉ A SPŘÍZNĚNÉ AKCE PÁTEK 14. ČERVNA 19:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE HUDEBNÍ FÓRUM S FESTIVALEM EXPOZICE NOVÉ HUDBY června vždy ve 23:15 Český rozhlas 3 Vltava Vila Tugendhat zahrada, Černopolní 45 Monahan: A Piano Listening to Itself (Brno Variation) VÝSTAVA PARTITUR MILANA ADAMČIAKA v Místogalerii na Skleněné louce 21:00 KONCERT (JEDINÉ PROVEDENÍ INSTALACE) Vila Tugendhat skleněný pokoj, Černopolní 45 Harder: Grigio Due BRNO ART OPEN 2013 SOCHY V ULICÍCH IV. NA HRANĚ PŘÍBĚHU 12. června 31. srpna 2013 Dům umění města Brna SOBOTA 15. ČERVNA 14:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Jurkovičova vila, Jana Nečase 2 Bosshard, Hitz: Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within) 16:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE A KOMORNÍ KONCERT Památník Leoše Janáčka, Smetanova 14 Curran: Gardening with John 18:00 KONCERT Besední dům sál, Komenského nám. 8 Filípek, Stern, Piňos, Berg, Zorn, Ištvan Miloslav Ištvan Quartett (MI4) 21:00 KONCERT Vila Tugendhat skleněný pokoj, Černopolní 45 Bosetti, Abrahams: We Who Had Left Expozice nové hudby v roce 2013 nabízí mimořádnou možnost setkání s hudbou v brněnských zahradách, v místech na zahrady proměněných i v koncertních sálech. Světoví i brněnští tvůrci představují své instalace, performance i živé koncerty u Mendla, Janáčka, u Tugendhatů, Jurkoviče, ale též v zahrádkářské kolonii, botanické zahradě či ekozahradě. Součástí je též mimořádný koncertní program v Besedním domě a vile Tugendhat, včetně filharmonického a vokálního koncertu, prezentace brněnských komorních souborů a garden party s volnou improvizací. Generace našich rodičů chodila se svými rodiči a prarodiči na operu a operetu, sama však začala dávat přednost návštěvám rock n rollu, bigbeatu či jazzu. Tuto zkušenost předala nám, abychom si mohli vybrat. Tak si vedle Její pastorkyně s chutí poslechneme poslední album Davida Bowieho, kytarovou exhibici Jimmiho Hendrixe, oldschoolový hip hop, za pošmourných večerů pak free jazz Ornetta Colemana, na večírku si pak s kytarou zazpíváme Jardu Motla nebo nějakou horňáckou lidovku a vše pak na koncertě či v klidu domova završíme japonskou avantgardou, africkou polyfonií, Australskými etudami Johna Cage, Třemi příběhy Steva Reicha, autentickými nahrávkami ledovců Chrise Watsona, Bachovými Goldbergovými variacemi v interpretaci Glena Goulda, předehrou k Valkýře Richarda Wagnera, improvizacemi Johna Zorna, AMM či gramofonisty Christiana Marclayho. Navíc jsme neustále obklopeni sentimentálním swingem v kavárnách, přihlouplým popem v kancelářích, obehranými oldies v restauracích a mnohdy neidentifikovatelnou alternativou v klubech. Stali se z nás všežravci, kteří

2 STŘEDA 12. ČERVNA 17:00 SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ Besední dům foyer drásavost. Uplatněním hojné škály zvukových možností smyčcových nástrojů za využití specifického grafického záznamu se stala téměř emblematickou skladbou polské verze témbrové hudby, běžně nazývané sonorismus. tónu a jeho rozvíjení. Když se v polovině osmdesátých let 20. století začaly na festivalech objevovat skladby, zapsané improvizace či v reálném čase vznikající kompozice od de facto neznámého italského vzdělance, musely se přepisovat hudební dějiny. Skladba Natura renovatur byla zapsána v roce Skladba vyžaduje od posluchače velkou pozornost. Cesta zvučícím lesem se může zdát spletitá, ale má svoji tajnou logiku, kterou je snadnější vyposlouchat než vysvětlit. Na konci může posluchač nabýt dojmu, že nevyšel z lesa, ale jako by spíše přišel na mýtinu. Albert Breier Cooking with Cage Macrobiotic Transcripts Cheap Imitation Version Brněnské nakladatelství Vetus Via vydává v letošním roce chudou imitaci makrobiotické kuchařky Johna Cage, která byla kompletně zhudebněna, ozvučena britskou skupinou Sonic Catering Band. Dobré chutnání. 19:00 KONCERT Besední dům sál Krzysztof Penderecki Žalozpěv obětem Hirošimy pro 53 smyčcových nástrojů (1960) Iannis Xenakis Syrmos pro smyčcový orchestr (1965) Giacinto Scelsi Natura renovatur pro 11 smyčců (1967) přestávka Mauricio Kagel Szenario pro smyčcový orchestr a mgf. pás ( ) součástí provedení bude projekce němého filmu Andaluský pes (1929, režie: Luis Buñuel). Albert Breier Wald der Klänge des Gedenkens pro 18 smyčců, zvony a zvonkohru (1999) Filharmonie Brno, dirigent Maciej Tworek Zahajovací koncert je koncipován jako určitá exkurze po hudbě druhé poloviny 20. století, exkurze po zvuku smyčcového orchestru. První, velkolepá, opulentní kompozice Krzysztofa Pendereckého je určitou reminiscencí na loňský ročník Expozice, autor se odvolává na tvorbu Johna Cage a předkládá posluchači bujaře rostoucí zahradu, jejíž krása je tvořena divokostí přírodních živlů. Syrmos Iannise Xenakise je jako vzrostlá zahrada, založená na přísných plánech, ale svobodně rostoucí. Meditační zahradu pak připomíná dílo Natura renovatur Giacinta Scelsiho. Ve druhé polovině koncertu nás čeká kompozice Szenario Mauricia Kagela, která zazní jako soundtrack k slavnému filmu Andaluský pes od Luise Buñuela a Salvadora Dalího. Na závěr se opět vydáme do rozlehlého, strhujícího, přesto klidného podvečerního prostoru Komposition ohne Titel skladby, pro niž její autor Albert Breier našel nedávno nový název Wald der Klänge des Gedenkens. Chceme-li, můžeme koncert číst jako různé přístupy k zahradní architektuře, ale především se můžeme nechat unášet kompozičním uměním skladatelů prezentujících možnosti smyčcového orchestru od expresivní agresivity po intimní abstrakci hudebního projevu. Budova Besedního domu byla postavena podle návrhu architekta Theophila von Hansena v letech Do dějin města se zapsala jako středisko společenského a kulturního života rozvíjející se české měšťanské společnosti. Byla využívána mnohostranně: jako dějiště akcí společenských, hudebních, divadelních, vzdělávacích, politických i tělocvičných a jako sídlo školy, redakce, záložny, čtenářského spolku a vyhlášené restaurace. VVKrzysztof Penderecki Tvorba Krzysztofa Pendereckého (1931) patří nepochybně k pilířům hudby 20. století. Penderecki spolu s Witoldem Lutosławským etabloval tendence témbrové hudby a právem je považován za součást vlivné polské školy. V roce 1956 proběhl první ročník festivalu Varšavský podzim, který se měl stát východním protipólem Darmstadtu a Donaueschingenu. Vedle řady představitelů západoevropské a americké avantgardy na něj byli hojně zváni též mladí polští skladatelé, kterým bylo umožněno hledat nový progresivní jazyk a hlavně obsah s přispěním kvalitních orchestrů i hudebních vydavatelství. V roce 1960 tak mohla zaznít zvukově vyhrocená kompozice, tehdy nazvaná lapidárně 8 37, která byla plná klastrových zvuků, ječivých glissand a proudících pizzicat. Teprve posléze byla pojmenována jako Žalozpěv obětem Hirošimy (Tren ofiarom Hiroszimy) a nejen pro polskou kritiku tak obsahově zdůvodnila svoji expresivní, bolestnou VVIannis Xenakis, 1962 Foto: László Ruszka Po zvukové stránce Penderecki navazoval na Iannise Xenakise ( ), skladatele narozeného v Řecku, žijícího ovšem v Paříži. Z hlediska kompozičního byla však východiska obou autorů zcela odlišná. Xenakis se kromě hudby věnoval i architektuře a řadu let pracoval jako inženýr a později jako projektant v Le Corbusierově studiu. Jeho specialitou byly komplexní architektonické modely zvlněných konvexních a konkávních tvarů. Geniálním tahem bylo použití těchto modelů v hudebním prostoru, který dále komplikoval uplatněním matematických výpočtů nahodilého či nepravidelného pohybu částic; tak vznikla stochastická hudba. Xenakisova tvorba však není chladně konstruktivistická, ale emočně vypjatá a ve svém výrazu mimořádně krásná. Musí to být pro smysly stejně prudký šok, jako když člověk zaslechne hřmění nebo pohlédne do bezedné propasti, vyjádřil se autor. Skladba Syrmos (1959), zkomponovaná pro 18 nebo 36 smyčcových nástrojů, je postavena na stochastických transformacích základních systémů vztahů horizontálních, glissandových a křižujících se paralelizmů, dále tzv. mraků (nuages), tvořených pizzicatovými zvuky propojenými v plasticky znějící col legno. Skladba byla premiérována v roce VVGiacinto Scelsi, 1936 Foto: Scelsi-Stiftung Meditativní, introvertní skladba Natura renovatur pro 11 smyčců, kterou napsal italský aristokrat Giacinto Scelsi (1908 až 1981), vyznívá jako jistý protipól opulentního zvuku předchozích kompozic. V přístupu k tvoření a ve vztahu či nevztahu k tradici však nalézáme řadu podobností. Hudba nebyla pro Scelsiho skládáním něčeho k něčemu, ale prostupovala jím celá, hotová a jako taková vyplouvala do našeho světa. Penderecki popřel to, co se před Trenem učil, a Xenakis tvořil kompozici jako oblak plynu, přesto oba své konání chápali v kontextu tradičního rozvíjení. Také Scelsi, který vycházel z odkazu východní i západní kulturní tradice, se dopracoval ke zcela mimořádnému hudebnímu projevu a sdělení, a to na bázi meditativnosti a redukce sdělení, ulpívání na jednom VVSlavný záběr ze snímku Andaluský pes Foto: Archiv Hudební produkce generuje řadu chtěných i nechtěných projevů, kterým řada skladatelů nevěnuje víceméně žádnou pozornost. Naopak tvorba Mauricia Kagela ( ), rodáka z Buenos Aires, je na reflexi, ironizaci a využívání nejrůznějších klišé, návyků a trivialit postavena. Boha zná ze skladatelů málokdo, zato Bacha znají všichni, zní motto k velkolepým Pašijím svatého Bacha z let V letech 1981 až 1982 byla rovněž zkomponována původně čistě hudební kompozice Szenario pro smyčcový orchestr a magnetofonový pás, která byla posléze uplatněna coby soundtrack ke slavnému němému filmu Luise Buñuela a Salvadora Dalího Andaluský pes (1929). Úzkostná atmosféra skladby, koketující se surrealismem slavného díla o podvodu a zradě, je utvářena perkusivně konstruovaným zvukem smyčců hrajících col legno, doplněných kňučením a štěkotem psů a řemeslně konstruovanými sóly jednotlivých hráčů. Vznikla zvuková filmová stopa jako podle šablony pro podkreslení úzkosti, ovšem tak nějak bez pointy. Hudební krajina znějící v čase, v čase rajském bez hodin a hodinek, a přesto skladba, která má co do činění s matematikou, skladba původně bez názvu, abstraktní, čistá a průzračná. I tak by mohla být charakterizována tvorba Alberta Breiera (1961). Tento německý skladatel, pianista, hudební vědec a filozof se narodil v německém Paderbornu. Studoval kompozici, klavír, hudební vědu a filozofii v Kolíně nad Rýnem, Hamburku a Vídni. Významně jej ovlivnila klasická čínská malba, která se svým uměleckým a světonázorovým pojetím promítla i do jeho hudební tvorby. A žádná cesta a žádný obraz nevede ke zpěvu. To bylo... Štěrk, balvany, skalní stěny; neprůchodnost. Tma. Ucho se napíná. Čekání na zvuky. Nejprve jen pro čekajícího, který se při tom v nehybnosti proměňuje. Náhle: změna, zlepšení sluchu. Na kameni mech, jako chmýří, jako kožíšek. (Nový zpěv, úryvek z rukopisu) Hudba Alberta Breiera se nehlásí k žádnému z aktuálních proudů, ani nepředstavuje žádnou odnož tradicionalismu. Stojí kdesi mimo, stejně jako skladatel sám; ten žije v poklidné Postupimi a nepatří do žádné zájmové skupiny současného hudebního života. Přestože si v mládí vydobyl respekt jako fenomenální pianista, opustil slibnou kariéru interpreta a věnuje se plně tvorbě, v níž se zabývá především problémy hudebního času: Odpovědi na hudební otázky mohou být dány pouze hudbou a sděleny jen těm, kdo jsou ochotni naslouchat, vyznal se. Albert Breier was born in 1961 at Paderborn, Germany. Student years in Cologne, Hamburg and Vienna. Very influential on his composing was the music of Morton Feldman. For many years Breier has been studying intensely classical Chinese landscape painting. Apart from his activities as a composer he is also a writer; he has written books on the relations between Chinese painting and European music, on German lyric poetry from the first half of the 20 th century, and on the connections between mathematics and ethics. He is currently living at Potsdam. ke SKLADBě Wald der Klänge des Gedenkens (Znějící les vzpomínek) pro 18 smyčcových nástrojů, zvony a zvonkohru (1999) Lesy jsou starší než lidstvo. Paměť stromu, uchovávaná v letokruzích, sahá mnohem hlouběji než vzpomínky kteréhokoliv jednotlivého člověka. A v lidském světě patří vzpomínky na zvuky k těm nejprchavějším sotva si někdo zazpívá, melodie je hned pryč. Jenom zaznamenáním je možno propůjčit zvukům trvanlivost: skladatelovo psaní je možná bezmocným pokusem uchovat zvukový svět jeho představ, vytvořit jakýsi les zvuků, jehož životnost se bude blížit lesu skutečnému. Můj zvukový les je vytvořen z různých časových vrstev, tak jako ve skutečném lese jsou spolu staré stromy a mladé listoví, nehybné kmeny a větrem rozechvívané listy. Uprostřed lesa stojí stará opuštěná kaple. V jejích zdech je zachycen zpěv, který může tiše naslouchající návštěvník zaslechnout: kaple není zcela opuštěná. V lese se člověk může ztratit, jako Dante nel mezzo del cammin di nostra vita, v půli životní cesty. Jak mohou zvuky ukázat cestu z lesa, když les sám zní? Tak jako u zvonů také nemůžeme říci, zda zaznívají ze země nebo z nebe... Čas v lese plyne jinak než v osídlených místech. Mezi dvěma vysokými stromy se nachází brána do bezčasí, kterou je možno projít jen nezáměrně. Existuje šťastná vzpomínka? Pohlížejí na nás mrtví s přívětivou tváří? Je to jejich les nebo náš? Nachází hudba jen smutek, nebo také klidnou blaženost? Kompozice Wald der Klänge des Gedenkens má 29 částí. Každá z nich se liší svým kompozičním stylem od ostatních, přesto však tvoří jednolitý průběh. Výrazný zářez přichází jen s nástupem zvonů. Tato hudba je převážně tichá. Smyčce jsou pojaty většinou sólisticky, zvuk flažoletů zde hraje významnou roli. K usnadnění jejich hry jsou některé struny přeladěny. Ozývají se zde dvě sady trubicových zvonů, druhá je ozvěnou první. Utváření tónů a zvuků má být v celé skladbě velmi pečlivé a koncentrované. Z celkového zvuku orchestru se občas vynořují krátké motivy nebo melodické fráze. Na několika místech dochází k téměř chorálnímu souznění. Wald der Klänge des Gedenkens (Sonorous Forest of Remembrance) for 18 Strings, Bells and Glockenspiel (1999) Forests are older than humanity. The memory of a tree, conserved in its growth rings, goes back much more far than the memory of a single ephemeral human being. And again sounds belong among the most fugitive things; a melody is barely sung before it vanishes into the air. Only by written documents may sounds become durable: while he writes, the composer makes a perhaps helpless attempt to retain his world of sounds, to create a forest of sounds which lasts nearly as long as a real forest. My sonorous forest consists of various layers of time, exactly like in a real forest there are ancient trees, fresh foliage, immovable trunks and leaves tossed by the wind. In the centre of the forest there is an old, derelict chapel. In its walls voices have been caught which become audible to the attentive visitor: this chapel ist not completely derelict. In a forest one can get lost, like Dante nel mezzo del cammin di nostra vita, in the middle of our road of life. How could sounds provide an exit, as the forest itself sounds, as it is impossible to say of bell-ringing whether it comes from the earth or out of the sky? Time passes differently in the forest or in inhabitated regions. Between two large trees there is the gate to timelessness; you can only win through it unintentionally. Is there a memory that is joyful? Can the deceased show themselves with a serene countenance? Is it their forest we are wandering through, or is it ours? Does music encounter only sorrow, or calm blissfulness, too? Sonorous Forest of Remembrance unfolds in twenty-nine sections. Each section differs from the others in its compositional layout; nevertheless there is a continuous order of events. However, there is a noticable caesura at the entry of the bells in the thirteenth section. The music is mostly very soft. Strings are treated solistically throughout. Harmonics play a great role, scordatura is used to facilitate their production. Two sets of tubular bells are employed, the second often playing echoes. In the whole piece the formation of the tones and sounds is to be very careful and attentive. Now and again short motives or melodic fragments come to the fore within the overall sonic atmosphere. At some passages there are almost choral-like concentrations of voices. From the listener the piece demands great attention. The path through this forest of sounds may seem labyrinthine; nevertheless it follows a secret logic, which is easier to hear then to describe. At the end the listener may feel not so much to have left the forest, than to have arrived at a clearance. Albert Breier VVAlbert Breier: Wald der Klänge des Gedenkens (ukázka z partitury) VVMaciej Tworek Dirigent, hudební pedagog a klavírista Maciej Tworek studoval na Hudební akademii v Krakově nejprve hudební výchovu, klavír (ve třídě Jana Hoffmana), v roce 1996 pak absolvoval dirigování u Józefa Radwana na katedře kompozice,

3 dirigování a hudební teorie. Účastnil se mnoha dirigentských kurzů, například pod vedením Helmutha Rillinga, Rogera Norringtona či Kurta Masura. Je držitelem řady ocenění z mezinárodních soutěží a pravidelně spolupracuje s polskými a dalšími evropskými orchestry. Jeho mimořádný zájem o intepretaci soudobé hudby jej dovedl k dlouhodobé a velmi významné spolupráci s Krzysztofem Pendereckým. Filharmonie Brno orchestr v srdci Evropy představuje se svými 112 hráči jeden z největších středoevropských orchestrů, jenž se rozsahem i úrovní svého působení řadí k velkým orchestrům pražským i k proslulým tělesům z nedaleké Vídně. Brněnská filharmonie hraje na festivalech a v koncertních síních celého světa. Spolupracuje s věhlasnými dirigenty a hvězdnými sólisty. Z dirigentských osobností jsou to Jiří Bělohlávek, Serge Baudo, David Robertson ad. Z mnoha desítek sólistů jmenujme Svjatoslava Richtera, Gidona Kremera, Yefima Bronfmana, Rudolfa Buchbindra, Olgu Kernovou, Fazila Saye či Sofii Jaffé. Filharmonie Brno vyniká nahrávkami v televizi, rozhlase i na CD. Diskografie orchestru je po 57 letech studiové práce impozantně obsáhlá a zrcadlí jeho repertoárovou orientaci na tvorbu Leoše Janáčka a hudbu 20. století. 22:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Nádvoří Domu pánů z Kunštátu Alvin Lucier Music on a Long Thin Wire Alvin Lucier patří k průkopníkům zvukové instalace a hudby v prostoru, či lépe reálné prostorové kompozice, kdy prostor, ve kterém je instalace umístěna či dílo realizováno, se stává nedílnou součástí, virtuálním interpretem autorského konceptu/realizace. Lucierova tvorba patří k pilířům experimentální tvorby a soudobé kompoziční praxe druhé poloviny 20. a 21. století. Music on a Long Thin Wire byla poprvé realizována v roce 1977 a od té doby se dočkala bezpočtu realizací po celém světě. Minimálně 25 metrů dlouhá napnutá struna plní funkci elektronického monochordu, který je rozezníván, rozechvíván oscilátorem, zvuk je zesilován a vlny se rozlévají po prostoru, ve kterém se odráží a zpětně ovlivňují vibrace struny; tím se mění, vyvíjí slyšitelná složka. Neovlivnitelnou a permanentní proměnou je budována vlastní kompozice díla. Průčelí domu do Dominikánské ulice bylo vytvořeno v 60. letech 14. století spojením dvou městišť. Domy směřující do Starobrněnské ulice byly scelovány až v 16. století. V roce 1615 byly domovní objekty (v Dominikánské a Starobrněnské ulici) za Jeronýma Václava z Thurnu spojeny. V roce 1944 byl objekt poškozen leteckým bombardováním a v letech 1952 až 1955 rekonstruován pro výstavní účely. Od roku 2003 je Dům pánů z Kunštátu součástí Domu umění města Brna. ilustrativnosti, jak mocně ovládla posluchače i hudebníky samotné představa, že hudba musí něco znamenat, že má něco vyjadřovat, něčemu sloužit, že jejím smyslem je o něčem vypovídat, že sděluje něco, co je za ní. To sice může být pravda, ale asi v poněkud jemnějším smyslu než se obecně předpokládá: tato tradice totiž navršila takové množství slepě přebíraných dramatizujících manýr, že to citlivému posluchači musí být z duše protivné. Tvorba Alvina Luciera nás očišťuje od nánosu iluzí a předsudků, které se na hudbu v průběhu věků nalepily. Snaží se nás navrátit k nezatíženému, okouzlenému vnímání, jež je nezbytným předpokladem každého umění, které nechce být pouhou profesionální rutinou, zručně vyráběným kýčem Alvin Lucier nesklouzává do subjektivních výpovědí, mrvících se v osobních pocitech, ani nevytváří úchvatné virtuální konstrukce exhibujícího intelektu, jak tomu často býváme svědky u jiných skladatelů. V jeho hudbě, koncentrující se na akustickou realitu, jako by k nám promlouval hlas samotné přírody její základnou nejsou nějaké převzaté či vyspekulované kompoziční teorie, ale objektivní přírodní zákonitosti. Jejich dnešním upachtěným světem opomíjenou krásu nám Lucier odkrývá. Jeho hudba není zatížena Egem a vyžaduje po nás, abychom se i my toho svého na chvíli vzdali. Není pro každého snadné na toto přistoupit. Na Alvinu Lucierovi je obdivuhodné, že si po celý život uchovává dětskou schopnost okouzlení, zvídavosti a nikdy nekončícího údivu. Jeho snahou pak je se s námi o tuto schopnost podělit. J. Šťastný, 2006 Alvin Lucier was born in 1931 in Nashua, New Hampshire. Since 1970 he has taught at Wesleyan University, where he is the John Spencer Camo Professor of Music. Lucier has pioneered many areas of music composition and performance, including the notation of performer s physical gestures, the use of brain waves in live performance, the generation of visual imagery by sound in vibrating media, and the evocation room acoustics for musical purposes. His recent works include a series of sound installations and works for solo instruments, chamber ensembles, and orchestra in which, by means of close tunings with pure tones, sound waves are caused to spin through space. VVHauke Harder, Alvin Lucier, Werner Durand: Odklízení objektů, Divadlo Reduta, Brno 2006 Foto: Radek Tejkal vizuálně atraktivních listů rozsáhlé grafické partitury v prostoru bývalé vodárny. Hudební část je naopak prezentována jako neviditelná plastika, zvukový blok, stěna či masiv. Divák/posluchač či náhodný návštěvník po vstupu do ozvučené výseče může vyslechnout klavírní interpretaci vystavené partitury, a to navíc v několika simultánních provedeních. Zahrada se rozkládá pod hradbami Špilberku, nad ulicí Pelicovou. Její součástí je revitalizovaný areál bývalé vodárny a nově osázená zahrada s altánem. Zahrada Orfeova je obsáhlá sbírka grafických notací, které vznikaly v letech Představuje materiál, z něhož je možno volně vybírat a vytvářet různé sestavy. Některé strany spolu ovšem tvoří větší celky. Jedná se o otevřenou partituru, jejíž interpretace připouští mnoho rozmanitých možností, nicméně je zamýšlena pro jeden nebo více klavírů, případně další klávesové nástroje. Název převzatý ze stejnojmenné kresby Paula Klee zároveň odkazuje k podobnosti hudební notace s různými typy fantaskních rostlin. Dílo je vlastně jakousi hudební zahradou, kterou je možno volně se procházet a její zvukovou podobu si utvářet pouze v představě. VVPeter Graham: Zahrada Orfeova (ukázka z partitury) Hudební skladatel, klavírista, improvizátor a hudební teoretik Peter Graham (Jaroslav Šťastný-Pokorný, 1952) vystudoval na brněnské konzervatoři hru na varhany u Josefa Pukla a kompozici u Bohuslava Řehoře. Ve studiu pokračoval na Janáčkově akademii múzických umění ve třídě Aloise Piňose. Jeho skladby se pravidelně objevují na koncertech soudobé hudby v Praze, Brně, Ostravě i dalších městech a setkávají se s velkým ohlasem i v zahraničí (Velká Británie, Německo, Polsko, Rakousko, Itálie, Rumunsko, Nizozemí, Švédsko, Francie, USA atd.). Za svoji tvorbu obdržel též několik významných ocenění. V současnosti učí na katedře kompozice a dirigování Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a od roku 1993 je zcela zásadní osobností, profilující festival Expozice nové hudby. Grahamova tvorba se vzpírá jednoduchému popisu, jejím charakteristickým rysem je proměnlivost a otevřenost v používání rozmanitých hudebních prostředků. Základna, z níž vyrůstá její hudební jazyk, je poměrně široká: od evropské historické hudby přes autentický folklór a mimoevropské hudební kultury až k ozvěnám jazzu a rocku. Tyto vlivy jsou však obvykle silně proměněny a objevují se pouze v některých dílčích aspektech. 21:00 KONCERT A ROZEZNĚNÍ INSTALACE Místodržitelská zahrada Hudební pavilon Tomáš Vtípil Nápěvy domova Koncert / instalace koncept Tomáše Vtípila nenásilně propojuje projekt zvučících zahrad se souběžnou akcí Brno Art Open Sochy v ulicích. Koncert / instalace je revitalizací Hudebního pavilonu v Místodržitelské zahradě, který ještě v meziválečném období sloužil k promenádním koncertům a komorním hudebním prezentacím. Současná instalace tak nejen upomíná na hudebnost zvoleného místa, ale též staví na velmi silném česko-německém či německo-českém charakteru předválečného Brna. Texty brněnských, německy píšících autorů jsou systémově převáděny na partituru, která je poté zvukově realizována. Místodržitelská zahrada s hudebním pavilonem je součástí Denisových sadů, rozkládajících se na svahu Petrova. Nápěvy domova neřeší žádnou problematiku, nevyjadřují žádné postoje a nenaplňují žádný program. Tento kus hudby těží prostě z toho, co je v dané chvíli k dispozici, z pouze zdánlivě nesouvisejících nebo dokonce neexistujících záhybů skutečnosti. Mužský pěvecký sbor Láska opravdivá za podpory sólistek interpretuje poezii jihomoravské rakouské básnířky Ilse Ringler-Kellner (pro přílišnou bukoličnost ji nikdo nečetl už dlouhá desetiletí a nikdo o ní nic neví), která se svévolnou manipulací v reálném čase mění v masitý preparovaný makaronismus. Česko-německou snahu zdatně sabotují pohyblivé instrumentální sekce, partiturou jsou zvukové události nepoužitelného prostředí Hudebního pavilonu na Petrově, kde pro přílišnou hlučnost hudba nehrála už dlouhá desetiletí a nikdo o něm nic neví. Roli dirigenta obstarává rudimentární elektronika, do jejíhož programování živě zasahují sami hudebníci. Tento zpětnovazební prvek dodává skladbě charakter samoregulačního systému organismu, který může efektně rozkvést nebo v křečích zahynout: obojí je stejně (bez)cenné. Tomáš Vtípil (1982) hraje na housle, skládá, zpívá, tvoří a hlavně se špatně zařazuje do škatulek. Je bytostně svůj a to mu sluší; když hledá, tak nachází, a když najde, tak to umí a chce předat, nabídnout a navíc bez epigonského podbízení. Petr Ferenc do recenze na Vtípilovu sólovou desku Do Not Eat Throw Away napsal: Trochu punk, trochu americké psycho, trochu slovní hrátky, trochu dystopie a ironie, vulgarismy vedle šampónovského newspeaku Vtípilovo příjmení je sice do jisté míry popisem jeho přístupu; pod vtipností, ostrovtipem atd. se ale skrývá něco mnohem většího. Mužský pěvecký sbor Láska opravdivá založili v roce 2009 Jaroslav Černocký a Jan Špaček s cílem oživit kdysi bohatou a dnes skomírající tradici interpretace skladeb pro mužský sbor. Na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity funguje těleso pod Ústavem hudební vědy a jeho členy jsou studenti brněnských vysokých škol. V současnosti má sbor okolo třiceti stálých členů. Repertoár se specializuje na pravoslavnou duchovní tvorbu, mj. na nápěvy z Podkarpatské Rusi, a na českou sborovou tvorbu 19. a 20. století, především Leoše Janáčka. Láska opravdivá je název jednoho z Janáčkových mužských sborů na lidový text a v názvu pěveckého tělesa má symbolizovat repertoárový soulad duchovní hudby a lidové písně. VVAlvin Lucier autorský komentář Alvin Lucier (1931) učil od roku 1970 na Wesleyan University. Ve svém díle otevřel celou řadu nových oblastí týkajících se kompozice i provozování hudby, včetně notace fyzických gest interpretů, využití mozkových vln v živém provedení, vytváření vizuálních obrazů ve vibrujících médiích pomocí zvuku, tematizoval akustiku prostoru atd. Jeho poslední díla zahrnují sérii zvukových instalací i skladby pro sólové nástroje, komorní i orchestrální obsazení, v nichž zázněje, vznikající použitím akustického tření, způsobují rotaci zvukových vln v prostoru. Music on a Long Thin Wire (Hudba na dlouhém tenkém drátě) z roku 1977 je podivuhodným hudebním dílem: stojí na průsečíku indeterministické kompozice, řízené improvizace a zvukové instalace. Dány jsou výchozí podmínky: dlouhý tenký drát, upevněný na obou koncích, je natažen v odpovídajícím prostoru. Na jednom konci prochází přesně mezi póly silného magnetu, na obou koncích jsou mikrofony napojené na příslušné ozvučení. Pomocí sinusového generátoru se drát rozechvěje a vstoupí do interakce s magnetickým polem. Podle vlastností drátu dochází k rozmanitým akustickým jevům nepředvídatelného charakteru. Hudba je členěna na improvizované fráze. Na konci každé fráze se oscilátor ztlumí a přeladí na jinou frekvenci. Přestože je každé provedení tohoto díla jiné, což je dáno individuálními vlastnostmi a délkou drátu (v USA Hauke Harder realizoval verzi s drátem dlouhým 100 metrů), identita skladby je vždy dobře rozpoznatelná. Koncept a jeho realizace tvoří nedílnou jednotu. Při setkání s hudbou Alvina Luciera si uvědomujeme, jak hluboce zabředla evropská hudba (zejména v 19. století) do VVAlvin Lucier: Music on Long Thin Wire Foto: Hauke Harder ČTVRTEK 13. ČERVNA 17:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Zahrada pod hradbami Peter Graham Zahrada Orfeova Od roku 1976 pracuje hudební skladatel, teoretik, dramaturg a klavírista Peter Graham na obsáhlé grafické partituře Zahrada Orfeova, která nebyla doposud kompletně realizována. Jednotlivé části jsou tvořeny samostatnými listy i vícečetnými, navazujícími sériemi. Instalace pro zrekonstruovanou Zahradu pod hradbami, areál bývalé vodárny, je koncipována do dvou samostatných, ale na sobě logicky závislých částí. Výtvarná prezentace nabízí hudbu pro čtení, tedy výstavu VVPeter Graham Peter Graham (pseudonym of Jaroslav Šťastný-Pokorný, 1952) studied organ at the Brno Conservatory, and went on studying composition under Alois Pinos at the Janacek Academy of Performing Arts (JAMU), also in Brno. After completing his studies, he worked temporarily in quite a number of capacities as an accompanist at the Conservatory, in theatre, as a music director in radio, as an employee of the Czech Music Fund, as a music school teacher, and as music editor for Czech TV in Brno. At present he is employed as a professor at JAMU, Brno, until recently he was artistic director of Exposition of the New Music Festival. His greatest interest, however, is in composition. Graham says of his own music, that it grows as does timber in a forest, without predetermined plans and goals. He is concerned with creation itself rather than with the cultivation of the personality: I am what I do. Several of his works have met with success at performances in Great Britain, Germany, Poland, Austria, Italy, Romania, Holland, Sweden, France and the USA. In 1993 his chamber cantata Der Erste gained him second prize in the Musica iudaica festival s international competition for works on texts by Franz Kafka. VVTomáš Vtípil Foto: Tomáš Bartoš PÁTEK 14. ČERVNA 19:00 ROZEZNĚNÍ INSTALACE Vila Tugendhat zahrada Gordon Monahan A Piano Listening to Itself (Brno Variation) Hudební skladatel Gordon Monahan připravil poprvé svůj mimořádně úspěšný projekt A Piano Listening to Itself Chopin Chord pro nádvoří královského zámku ve Varšavě u příležitosti 200. výročí narození Fryderyka Chopina v rámci festivalu Varšavský podzim Pro Brno či přímo pro vilu Tugendhat však zkomponoval novou skladbu, vycházející

4 z hudby jiných dvou velikánů světové hudby, Leoše Janáčka a Henryho Cowella, kteří se v Brně krátce setkali. Nová skladba je realizována s pomocí softwarového piana a je přenášena přes struny do klavírů. Ke dvěma starým klavírům, umístěným v zahradě, je nataženo šest dlouhých klavírních strun, které spojují klavíry se střechou či terasou vily Tugendhat. Pomocí rezonátorů jsou do strun přenášeny zvukové signály (hudební kompozice postavené na derivátech vybraných autorů), které způsobují vibrace strun, zvuk je pak přirozeně zesilován připojením strun na ozvučné desky klavírů. Z jednoho klavíru tak budou znít sekvence z Janáčka a z druhého útržky, deriváty z tvorby Cowella. Nedílnou součástí celkového vyznění díla je též nenaplánovatelná činnost samotné přírody, kdy především vítr dotváří efekt skladby rozechvíváním strun, podobně jako u aiolských harf. Vila manželů Grety a Fritze Tugendhatových z let byla postavena podle návrhu architekta Ludwiga Miese van der Rohe. Jako jediná památka moderní architektury v České republice je zapsána na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Každý ze dvou starých klavírů je připojen k šesti dlouhým klavírním strunám, které jsou zavěšeny napříč prostorem ke střeše vily Tugendhat. Na horním konci jsou do dlouhých klavírních strun vysílány audio nahrávky pomocí vibračních cívek připevněných ke strunám, což způsobuje, že klavírní struny vibrují v harmonii s audio signály. Vibrace dlouhých klavírních strun jsou zesíleny skrz kontakt s ozvučnou deskou klavíru. V této nové verzi, objednané Jozefem Cseresem speciálně pro vilu Tugendhat, využívám kompozic Leoše Janáčka a Henryho Cowella jako zdrojového materiálu pro zkomponování nových klavírních děl. Tónové a harmonické sekvence a struktury budou extrahovány z vybraných Janáčkových a Cowellových skladeb a s těmito extrakty budu dále pracovat jako s kompozičními prvky nových klavírních kusů, přičemž využiji kompoziční software MIDI (Digital Performer). Nové kompozice budou nahrány pomocí klavírního softwaru a výsledné nahrávky budou převáděny do klavírních strun. Slyšitelné budou poté díky rezonanci ozvučných desek instalovaných klavírů. Pro instalaci by měly být použity dva klavíry jeden hrající hudbu odvozenou z Janáčka a jeden z Cowella. Kromě klavírních zvuků vibrujících ve strunách začnou i klavírní struny vždy, když na ně vítr zavane kolmo vibrovat aiolskými tóny, a tudíž vznikne spontánní zvuková událost jako manifestace přírodních sil. Aiolské tóny budou míchány s audio signály, nebo je někdy pohltí, a ty se pak znovu vynoří, jakmile vítr ustane nebo změní směr. Two old pianos are connected to six long piano wires each, that are suspended across a space and are connected to the roof of the Villa Tugendhat at the high end of the wires. At the high end of the wires, audio recordings are transmitted into the long piano strings using vibrating coils attached to the wires, which cause the piano strings to vibrate in sympathy with the audio signals. The vibrations in the long piano strings are amplified by contact to the piano soundboard. For this new version, commissioned by Jozef Cseres especially for the Villa Tugendhat, I will use the compositions by Leoš Janáček and Henry Cowell as source material to compose new works for piano. Note sequences and harmonic sequences and structures will be extracted from selected compositions by Janáček and Cowell, and these extractions will used as compositional elements in the composition of new piano pieces using MIDI composing software (Digital Performer). These new compositions will be recorded using a software piano, and the finished recordings will be transmitted into the piano wires of the installation and will be heard coming out of the piano(s) in the installation. It would be appropriate to use two pianos in this installation, one playing Janáček-derived pieces and the other, Cowell-derived pieces. In addition to the piano sounds vibrating in the wires, whenever the wind blows perpendicular to the piano strings, they will vibrate with Aeolian tones, thus adding a spontaneous audio event manifested by natural forces. These Aeolian tones blend with the audio signals or they sometimes drown out the audio signals, which re-emerge once the wind dies down or changes direction. Díla Gordona Monahana (1956) pro klavír, reproduktory, video, kinetické skulptury a počítačem ovládané zvukové environmenty spadají do různých žánrů, pnou se od avantgardní koncertní hudby po multimediální instalace a sound art. Jako skladatel a zvukový umělec Monahan spojuje kvantitativní a kvalitativní aspekty přirozených akustických jevů s prvky mediální technologie, environmentu, architektury, popkultury a živých performancí. Monahan veřejně vystupoval jako člen různých rockových kapel v Ottawě ( ). Svoji kariéru začal jako klavírista; hrál Etudes Australes Johna Cage, premiéroval díla Jamese Tenneyho a Uda Kasemetse. Pro klavír též zkomponoval své významné skladby: akustickému klavíru je určena rozsáhlá kompozice Piano Mechanics (1981) a amplifikovanému preparovanému klavíru This Piano Thing (1989). John Cage o něm jednou řekl: Gordon Monahan dostává z klavíru zvuky, jaké jsme nikdy předtím neslyšeli. Na konci 70. let začal Monahan vytvářet zvuková díla, v nichž využíval prvky přírodních sil a okolí; konstruoval třeba instalace z dlouhých strun aktivovaných větrem (Long Aeolian Piano, ), vodními víry (Aquaeolian Whirlpool, 1990) či prouděním vzduchu v místnosti (Spontaneously Harmonious in Certain Kinds of Weather, 1996). Jeho dílo pro generátory elektronických zvuků a lidi kroužící s reproduktory (Speaker Swinging, 1982) je kombinací vědy, hudby a performance, kde se minimalistická transovní hudba, založená na Dopplerově efektu, dotýká základních problémů umění performance, jako jsou fyzický zápas a předpokládané ohrožení. Pojímaje reproduktor jako samostatný nástroj generování nebo reprezentování hudby, Monahan sestrojil reproduktorový katapult (A Magnet That Speaks Also Attracts, 1986) a vytvořil sérii imitačních reproduktorových instalací (Music From Nowhere, 1989). V 90. letech vyvinul soustavu multifunkčních, počítačem ovládaných zvukových strojů, které mohou být různě použity pro performance i instalace. V Sounds and the Machines That Make Them (1994) počítač ovládá akce sítě mechanických skulptur sestrojených z elektronických součástek a průmyslového odpadu, které generují složité vrstvy akusticky vytvářených zvuků. V Multiple Machine Matrix ( ) vstupuje do tohoto environmentu dálkově ovládaný robot a předstírá, že se učí, jak účinkovat a chovat se na veřejném pódiu. Monahan vytvořil interaktivní mechanickou zvukovou instalaci pro Sony Center v Berlíně (Silicon Lagoon, 2000) a vyvinul instalace, kde využívá počítačem ovládané kapání vody, dopadající na amplifikované objekty (When It Rains, 2000; Theremin in the Rain, 2005). K jeho novějším dílům patří vícekanálová zvuková instalace A Very Large Vinyl LP Constructed in Acoustic Space (2007), chaotická těreminová instalace Theremin Pendulum (2008) a kompozice pro gamelán a preparovaný klavír Gamelan Klavier (2009). Monahanův zájem o hi-tech, low-tech, vysokou a nízkou kulturu ho přivedl ke spolupráci s Laurou Kikaukou a Bastiaanem Marisem, s nimiž založil a provozoval v Berlíně The Glowing Pickle ( ), obchod s elektronickými součástkami, kde bylo s cílem parodovat komunistickou i kapitalistickou kulturu zužitkováno 20 tun odepsaného a vyřazeného východoněmeckého vědeckého vybavení. S Kikaukou též spolupracoval na vzniku neslavného berlínského undergroundového klubu Schmalzwald ( ). V letech vedl v Berlíně seskupení Fuzzy Love, ve kterém hrál na elektrické varhany. Od roku 2006 Monahan a Kikauka organizují experimentální multimediální festival Electric Eclectics na Funny Farm v Meafordu v Ontariu. Monahan obdržel mnoho prestižních cen a byl poctěn zakázkami a rezidencemi od mnoha renomovaných institucí. VVGordon Monahan: A Piano Listening to Itself (plánek instalace) VVGordon Monahan, Brno Dům pánů z Kunštátu, 2009 Foto: 21:00 I KONCERT (JEDINÉ PROVEDENÍ INSTALACE) Vila Tugendhat skleněný pokoj Hauke Harder Grigio Due for sine waves and horn speakers (1997) This installation makes use of three sine waves each played back by a horn speaker. The used speakers are not neutral but due to their low quality produce overtones. Two of the sine waves are slightly detuned against each other, creating a very slow beating of about 1 minute. Due to this detuning also the overtones have beatings, each with its own tempo. The third sine wave is tuned at a higher frequency to create a pure major second with ratio 9:8 with the lower sine wave. The beating of the lower note allows the listener to shift his attention: if the lower sine waves interfere constructively, thus reaching a maximum, the listener may pay attention to the character of the interval, if the lower sine waves interfere destructively and nearly vanish, the listener may focus on the various beating patterns in the overtones. Zdánlivě prostinké konfigurace vytvářejí akustické jevy jako interference, kombinační tóny atd. Tím vzniká iluze zvláštního prostoru. Zúžený výběr tónů a opakované rytmy jsou prostředky k zaměření pozornosti posluchače na kvalitu slyšených intervalů. Grigio Due (1997) je zvuková instalace používající sinusové tóny a malé reproduktory, které svojí nízkou kvalitou produkují svrchní tóny. Dva sinusové generátory jsou mírně rozladěny, takže spolu vytvářejí velmi pomalé zázněje (přibližně po jedné minutě). Rozladění však způsobuje i zázněje svrchních tónů, které mají svoje vlastní tempo. Třetí sinusový tón je naladěn v poměru 9:8 k hlubšímu tónu, tedy o čistou velkou sekundu. Zázněje způsobují přesun pozornosti poslechu: chvíli jsou slyšet mezi hlubokými tóny, v opačné fázi naopak mezi tóny svrchními. Při vnímání pak vytvářejí rozličné rytmické vzorce. Tvorba hudebního skladatele a experimentálního fyzika Hauka Hardera (1963) je postavena na radikální redukci zvukového prostoru, estetice extrémního minimalismu. Za východiska tak můžeme označit skladby Mortona Feldmana a Waltera Zimmermanna, důležitou byla a je inspirace Alvinem Lucierem a dlouhodobá spolupráce s ním. Příbuznost nacházíme též s monochromní malbou a spirituálním asketismem francouzského režiséra Roberta Bressona. VVHauke Harder: Grigio Due Foto: Hauke Harder V V Jaroslav Šťastný, Hauke Harder a Viola Rusche, Brno 2004 Foto: Tomáš Kučera SOBOTA 15. ČERVNA 14:00 I ROZEZNĚNÍ INSTALACE Jurkovičova vila Andres Bosshard, Manuela Hitz Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within) Zvukový strom zevnitř je interaktivní instalací navazující přímo na projekt Klangbaum, který probíhá v Palais Bleu v bývalé nemocnici ve švýcarském Trogenu, kde v současnosti působí nezávislé umělecké centrum. Instalace z reproduktorů je postavena na dvou kompozicích: Innehalten od Manuely Hitzové a bezejmenné skladbě od Andrese Bossharda. Instalace je on-line propojena se střediskem týmu Klanghimmel a její struktura a charakter jsou tak po celou dobu průběžně upravovány a měněny. Andres Bosshard je světoběžníkem, skladatelem, který sám sebe definuje coby zvukového architekta. Jeho zvukové instalace, stavby i zahrady bývají součástí hudebních i výtvarných festivalů a přehlídek. Na řadě míst světa se též můžeme setkat se skutečnými, stálými zvukovými stavbami, které Bosshard se svým týmem realizoval. Lokalita Pod kopcem u Císařského lesa ve svahu nad údolím řeky Svratky a s výhledem do kraje patřila na počátku 20. století k Žabovřeskám, samostatné obci za městem, která se součástí tzv. Velkého Brna stala až v roce Jurkovičova vila zde v roce 1906 vyrostla jako vůbec první dům. Andres Bosshard / Manuela Hitz: Zvukový strom zevnitř Z různých reproduktorů, ukrytých v otevřeném prostoru, jsou náhodně přehrávány vysoce strukturované, ale spíše tiché zvuky. Otevírá se tím akustický prostor, který je kontrastní vůči hluku v pozadí (hlasy a zvuky z okolních prostranství), zároveň jím je obohacován; zvukové světy však nejsou vzájemně pohlcovány. Instalace vyzývá k tomu, abychom ponovu prožívali konfiguraci a konstituci prostoru a kontra-prostoru a reflektovali je odlišnými způsoby. Poslouchání se tudíž stává ohniskem estetického a zároveň existenčního zážitku, což znamená, že všichni návštěvníci se stávají integrální součástí instalace. V instalaci znějí zvuky a kompozice od Manuely Hitzové a Andrese Bossharda. Někdy jsou prezentovány ve zvláštních blocích, jindy zase ve vzájemné kombinaci. Oba umělci se snaží redefinovat hranice mezi interiérem a exteriérem a své dílo chápou jako experiment s pozvolným vývojem a prezentací pronikajících, komunikujících a rozplývajících se prostorů. Všechny jejich zvuky přispívají k mobilní kompozici, jak to sami nazývají: jde o náhodně přehrávané zvuky, které konstituují neustále se proměňující formy a struktury, třebaže někdy zdánlivě na chvíli přetrvávají nebo se seskupují, než nadobro zaniknou v tichu. V instalaci lze slyšet i zvuky způsobené samotnými návštěvníky a též hluky okolního každodenního života. Otevřenost kompozice a neurčené konstelace zvukových fragmentů vybízejí návštěvníky, aby přizpůsobili své orientační návyky a ovládali své předtuchy. Návštěvníci proto hrají v instalaci aktivní roli a díky nim se každý zvuk stává bezprostředně jedinečným. Jelikož nejsou předem určeny cykly playbacku, zvukový prostor se pořád mění a pohybuje; konec tak nastává, když návštěvníci opouštějí prostor instalace. Tento zvukový prostor motivuje nové smyslové orientace a vyžaduje soustředěnou pozornost ze strany těch, kteří mají zájem zúčastnit se tohoto happeningu. Cílená nahodilost figuruje v kompozici jako rozhodující prvek, který koresponduje s příchody a odchody návštěvníků. Andres Bosshard / Manuela Hitz: Klangbaum Innehalt (Soundtree from Within) Several highly structured, but rather silent sounds are being played randomly through various hidden loudspeakers in an open room. This opens an acoustic space that contrasts and enriches all present background noise like the voices and sounds from the surrounding rooms without ever drowning them. The installation is an invitation to experience anew the configuration and constitution of space and counter space and encourages different ways to reflect upon them. Hearing thus becomes the focus of experience, an aesthetic and existential happening at the same time, which means that all visitors form an integral part of the installation. The installation includes sounds and compositions from both Manuela Hitz and Andres Bosshard. Sometimes their work will be shown in separate, alternating sets, sometimes combined into one. They both try to redefine the boundaries between the interior and the exterior, and see their work as an experiment in letting evolving and present spaces interpenetrate, communicate and dissolve. All of their sounds contribute to what they call a mobile composition: Randomly played sounds that constitute forms and structures that keep changing constantly, even though sometimes they seem to linger on or to gather momentum before they fade out into silence. Throughout the installation one can still hear all sounds caused by the visitors themselves, as well as the noises of the surrounding everyday life. The openness of the composition and the indeterminate constellations of the sound fragments challenge the visitors to adjust their ways of orientation and to control their apprehensions. Visitors therefore play an active role in the installation and render every sound instantly unique. Since there are no predefined playback cycles, the sound space is forever changing, forever moving, an end is only indicated by visitors leaving the installation. This sound space motivates new sense orientations and demands focused attention from those wanting to partake in the happening. The randomness inherent in the composition figures as the decisive element to which the coming and going of visitors correspond. VVAndres Bosshard Foto: Dominik Landwehr Andres Bosshard (1955) žije a pracuje v Curychu, Kolíně nad Rýnem a Vídni a permanentně spolupracuje s institutem IGNCA v New Delhi. Studoval muzikologii, hru na flétnu a dějiny umění v Curychu. Pracoval jako učitel hudby a zvukový mistr, přes tvorbu v oblasti výtvarných umění se dostal později definitivně k experimentálnímu divadlu, zvukovým instalacím, výrobě