Smlouva o půjčce. Bankovní institut vysoká škola Praha. Katedra práva. Bakalářská práce. Lukáš Mráz. Autor:

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva Smlouva o půjčce Bakalářská práce Autor: Lukáš Mráz Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce JUDr. Martin Steininger Praha 2016

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Teplicích dne Lukáš Mráz

3 Poděkování: Mé poděkování patří JUDr. Martinu Steiningerovi za vstřícnost, cenné rady a věcné připomínky při vypracování bakalářské práce.

4 Anotace Tato bakalářská práce se zabývá vývojem institutu půjčky včetně analýzy vybraných smluv a porovnáním jednotlivých úprav obsažených ve čtyřech hlavních občanských zákonících, které platily nebo stále platí na našem území od půjčky v římském právu, přes půjčku v ABGB, občanském zákoníku z roku 1950 a z roku 1964 až po zmapování půjčky v novém občanském zákoníku. V práci je kromě obecné charakteristiky závazkového práva obsažen rozbor jednotlivých ustanovení u konkrétních smluv, jenž tvoří stěžejní část jedná se o smlouvu o zápůjčce, smlouvu o výpůjčce a výprosu. Klíčová slova: charakteristika závazkového práva, smlouva o zápůjčce, smlouva o výpůjčce, výprosa Annotation This bachelor thesis deals with the development of the loan institution including the analysis of the chosen agreements and the comparison of their adjustments, which are contained in the four major Civil Codes, which were in effect or are still in effect on our territory from the loan in the Roman law, across the loan in the ABGB, the Civil Code from 1950 and from 1964 to look into the loan in the New Civil Code. There is also a characteristic of the law of obligations and the analysis of the individual provisions by specific agreements, which forms the main part it s a mutuum, a commodatum and a precarium. Key words: characteristic of the law of obligations, mutuum, commodatum, precarium

5 Obsah Úvod Charakteristika závazkového práva Funkce závazkového práva Vznik závazků Zásady závazkového práva Závazkové právo smluvní Zajištění dluhů Utvrzení dluhů Zánik závazků Římské právo obligační Kontrakty reálné Zápůjčka Výpůjčka Výprosa Institut půjčky do roku 1811, ABGB Vývoj půjčky do roku Zápůjčka, výpůjčka, výprosa Peněžitá půjčka ABGB Zápůjčka Půjčka Výprosa Institut půjčky ve 2. polovině 20. století Střední občanský zákoník Půjčka Výpůjčka Občanský zákoník z roku Smlouva o půjčení věci Smlouva o půjčce Občanská výpomoc půjčka Novela ObčZ z roku Půjčka Výpůjčka Půjčka v NOZ

6 5.1 Zápůjčka Výpůjčka Výprosa Závěr Seznam použité literatury Seznam tabulek

7 Úvod Ve své bakalářské práci se budu zabývat problematikou smlouvy o půjčce. Avšak s označením smlouva o půjčce je to trochu složitější. V roce 2016 nic takového jako smlouva o půjčce neexistuje, naproti tomu v historii se pod tímto pojmem rozuměla nynější smlouva o zápůjčce či také smlouva o výpůjčce. Proto je práce zaměřena právě na tyto dvě smlouvy a k nim jsem ještě přidal jeden poněkud zvláštní institut, který se v historii řadil pod výpůjčku, ale současná právní úprava tomuto institutu vyhradila samostatný oddíl jedná se o výprosu. Cílem této práce je postihnout historický vývoj institutu půjčky až ke zmapování současné právní úpravy obsažené v novém občanském zákoníku. Co se týče zvolených metod zpracování bakalářské práce, tak pokud bychom chtěli obecně zkoumat historický vývoj čehokoliv, nelze se vyhnout srovnávání toho, jak to bylo dříve a jak je to nyní. To je také důvodem, proč i v této práci hraje důležitou roli komparace vybraných smluv a jejich platných právních úprav té doby s úpravami, které jim bezprostředně předcházely. Kromě komparativní metody jsem použil metodu analytickou, s jejíž pomocí jsem analyzoval občanské zákoníky, které byly v účinnosti na českém území, a v nich jsem již zkoumal konkrétní smlouvy, které se týkají institutu půjčky. První část je zaměřena obecně na charakteristiku závazkové práva a je důležitá pro pozdější porozumění konkrétních smluv, kterými se v práci zabývám. Ve druhé části se věnuji analýze římského práva obligačního, a to z důvodu, že se jedná o základ pro všechny nadcházející úpravy závazkového práva nejen na našem území, ale také ve většině zemí Evropy. Dále zde podrobněji rozeberu jednotlivé smlouvy - mutuum, commodatum a precarium. Třetí část obsahuje jak vývoj půjčky do roku 1811, tak i všeobecný zákoník občanský, který byl právě od roku 1811 v platnosti, přičemž důraz je kladen na obsah jednotlivých ustanovení v rámci právní úpravy institutu půjčky. Hlavním tématem čtvrté části této práce je postavení institutu půjčky ve druhé polovině 20. století. V té době byly dominantními právními předpisy, které se týkaly občanského práva, zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Součástí kapitoly je analýza vybraných smluv. 7

8 V poslední (páté) části se zaobírám půjčkou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále v textu jako NOZ ), který je v současné době platným právním předpisem na českém území. Mezi stěžejní smlouvy, které jsou zde analyzovány, patří zápůjčka, výpůjčka a výprosa. 8

9 1 Charakteristika závazkového práva První kapitola se zabývá charakteristikou závazkového práva, a to z toho důvodu, že institut půjčky se řadí mezi závazky z právních jednání, tudíž se nejdříve obecně zaměřím na závazkové právo. Závazkové právo je část občanského práva, která je tvořena souborem právních norem o závazcích. Závazková práva mají relativní povahu, což znamená, že nepůsobí erga omnes (vůči všem), ale působí inter partes (mezi stranami). Závazkem v právním slova smyslu je společenský vztah, z něhož má osoba oprávněná (věřitel) vůči osobě povinné (dlužník) právo na jeho určité chování - plnění (pohledávku) a dlužník má povinnost toto právo dlužníku uspokojit (dluh), který je upraven právem (tedy je jeho obsah za právem stanovených podmínek vynutitelný a chráněný) (Raban, 2013). Strany se tedy v závazkovém právu obecně nazývají věřitel a dlužník a tyto osoby mohou být jak fyzické, tak i právnické. Pokud se na problematiku pojmů věřitel a dlužník podíváme ještě podrobněji, tak věřitel je tím, kdo má právo od dlužníka požadovat, aby pro něj (nebo pro jiného) něco vykonal, něco mu dal, něco nekonal či něco strpěl. Věřitel má pohledávku, subjektivní právo požadovat určité plnění po dlužníkovi. Je-li právo dospělé (kupříkladu pohledávka je splatná), pak se označuje jako nárok. Takovou pohledávku lze, pokud ji dlužník dobrovolně nesplnil, vymáhat soudně. Naopak dlužník je k výše uvedenému povinen pouze vůči věřiteli a nikoliv vůči jiným osobám. Dlužníkovi tedy vzniká povinnost pohledávku splnit, čili umořit (splatit) dluh. Občas se můžeme setkat s tím, že někdo pronese připomínku o tom, že dlužník má závazek. To je však nesprávné označení, jelikož se jedná o dluh, a ne o závazek. Jak se píše v nové úpravě NOZ, konkrétně v 1722, tak plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový. Plnění mívá podobu buď aktivní, která spočívá v činnosti, nebo pasivní, spočívající v nečinnosti. 9

10 1.1 Funkce závazkového práva Funkcí závazkového práva je směna statků, při které je potřeba součinnost jiných osob (Rozehnal, 2014). To lze blíže specifikovat jako nutnost zabezpečení součinnosti právem, které je závazné a vynutitelné státní mocí a také existencí sankcí. Co se týče uspokojení lidských potřeb, jde v tomto případě hlavně o uspokojení potřeby, kterou si člověk nemůže obstarat sám jiným způsobem např. nájemní smlouva, příkazní smlouva, smlouva o zápůjčce. Toto právní zabezpečení vzájemné součinnosti (kooperace) osob dále umožňuje převod hodnot (např. kupní smlouva, darovací smlouva, smlouva o dílo) nebo směnu zboží. Celé toto je zajišťováno právem soukromým, zejména občanským právem závazkovým a to jak smluvním, tak i deliktním. O smluvním a deliktním závazkovém právu se zmíním podrobněji v některé z dalších podkapitol. 1.2 Vznik závazků Typickými právními důvody, z nichž vznikají závazky, jsou podle NOZ právní jednání (v rámci toho především smlouvy), protiprávní činy (jinak řečeno delikty) a jiné právní skutečnosti, které jsou k tomu podle právního řádu způsobilé (konstitutivní rozhodnutí státních orgánů, zejména se jedná o rozhodnutí soudu). Zbývající důvody vzniku závazků spadají do zbytkové klauzule, anebo je lze přiřadit ke smlouvám jako kvazikontrakty, či k deliktům jako kvazidelikty. 1.3 Zásady závazkového práva Občanské právo soukromé (jehož součástí je rovněž závazkové právo) je postaveno na několika obecných zásadách. Zásady tohoto typu můžeme nalézt v NOZ a některé byly utvořeny teoretickým uvažováním a soudní praxí. Pro účely této práce jsem zvolil následující tři konkrétní zásady a jeden, dle mého názoru, zajímavý případ zásady, která v minulosti (hlavně v občanském zákoníku z roku 1964) byla považována za jednu z ústředních zásad, ale se vznikem NOZ se od této zásady upustilo. Zásada smluvní volnosti (svobody) stran někdy označovaná jako zásada autonomie vůle, je obsažena mimo jiné v Listině základních práv a svobod. Každý má právo 10

11 uzavřít nebo neuzavřít smlouvu, vybrat si toho, s kým smlouvu uzavře a za jakých podmínek. Také si každý může zvolit formu, obsah a typ smlouvy. Rozhodně všechny smlouvy musí být uzavřeny dle platného právního řádu. Zásada pacta sunt servanda pochází z latiny a znamená, že smlouvy se mají plnit, dodržovat. Stanovuje právní povinnost důsledně dodržovat uzavřené smlouvy a závazky, které z nich vyplývají. Zásada ochrany dobré víry (lat. bona fides) znamená, že zákon by měl chránit toho, kdo sám jednal v dobré víře. Toho, kdo jednal v souladu s právem a vykonával práva, která mu patří. Pokud by někdo tvrdil opak, pak je na něm, aby to dokázal. Pokud se podíváme do NOZ, tak zjistíme, že se tato zásada nachází v 7 - má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. Zásada smluvní rovnosti stran jedná se o již zmíněnou zásadu, jež byla dříve jednou z hlavních. V NOZ však ekvivalent nenalezneme. Zásada rovnosti stran byla opuštěna jako mylná jak metodologicky (občanské právo nestaví na principu rovnosti, nýbrž na principu autonomie vůle), tak i fakticky (rovnost fyzických a právnických osob je možná jen v některých majetkových vztazích) (Bělohlávek, 2012). Raban (2013) dodává, že rovnost postavení osob v závazkovém vztahu je jen relativní - společenská a projevuje se především v autonomii vůle při založení. 1.4 Závazkové právo smluvní Závazkové právo se podle způsobu vzniku rozděluje na závazkové právo smluvní a závazkové právo mimosmluvní. Téma této práce (smlouva o půjčce) spadá do závazkového práva smluvního. Smluvní závazky jsou závazky z uzavřené smlouvy. Smlouva je základním prvkem smluvního závazkového práva a též nejobvyklejším důvodem vzniku závazků. Smlouva je dvoustranné, resp. vícestranné právní jednání, k jehož vzniku je třeba shodného projevu vůle (dohody konsensu) dvou, resp. více smluvních stran, ohledně celého obsahu smlouvy (Rozehnal, 2014). Pokud bychom chtěli hledat definici smlouvy v NOZ, hledali bychom marně, tento pojem tu definován není. Nicméně v 1721 tohoto zákoníku najdeme alespoň některé znaky, jako například projev vůle smluvních stran. Rozlišujeme několik druhů smluv a také je lze třídit podle mnoha kritérií. Existují smlouvy formální a neformální, synallagmatické a asynallagmatické, abstraktní a kauzální. 11

12 Dalším obvyklým rozdělením je rozdělení smluv na smlouvy reálné a smlouvy konsenzuální. Vznik tohoto rozdělení lze spojit s římským obligačním právem. Tématem římského práva obligačního se budu důkladněji zabývat v druhé kapitole. Podle 1725 NOZ je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. To znamená, že podmínkou pro vznik smlouvy je shoda vůle smluvních stran a rovněž to, že jedna strana přijme nabídku (návrh na uzavření smlouvy) strany druhé. Přijetí nabídky je také nazýváno akceptace. Shoda na obsahu smlouvy se jinak nazývá konsenzus, odtud tedy označení konsenzuální smlouvy. Mezi nejznámější konsenzuální smlouvy patří například smlouva o dílo, smlouva o úvěru nebo smlouva příkazní. V některých případech však konsenzus smluvních stran ke vzniku smlouvy nestačí. Vznik smlouvy je tedy spojen až s plněním jedné strany, typicky předáním, přenecháním věci. Těmto smlouvám se říká reálné. Mezi tyto smlouvy patří stěžejní smlouvy této práce, a sice smlouva o zápůjčce, smlouva o výpůjčce a výprosa. Mimo smluvních (kontraktních) závazků existují ještě kvazikontraktní závazky. Závazky kvazikontraktní vznikají z právního jednání jedné osoby (např. nabídka, veřejný příslib), chybí sice souhlas druhé strany, avšak zakládají její práva (jako klasické kvazikontrakty se považují vztahy založené nepřikázaným jednatelstvím a upotřebením věci k prospěchu jiného) (Raban, 2013). 1.5 Zajištění dluhů Zajištění dluhu je relativní majetkový vztah, umožňující hojit se z majetku dlužníka či jiné osoby za podmínky porušení původní závazkové povinnosti (dluhu) (Raban, 2013). Při zajištění dluhu je důležitá existence třetí osoby. Třetí osoba (v některých případech to může být i dlužník sám) se zavazuje věřiteli, že uspokojí dlužníkovo plnění. Druhou možností, jak je možné zajistit dluh, je poskytnutí tzv. majetkové jistoty přímo věřiteli. Majetková jistota je tvořena věcí, která je poskytnuta věřiteli (popřípadě v jeho prospěch) jako zajištění, že dluh bude splněn. Máme v zásadě dvě funkce zajišťovacích prostředků. První je funkce zajišťovací (preventivní), která zajišťuje spolehlivé a včasné uskutečnění dlužníkovy povinnosti. 12

13 Prevence je zaručena již samotným sjednáním zabezpečujících prostředků. Druhou je pak funkce reparační (uhrazovací), která zajišťuje zabezpečení věřitelovy pohledávky přímo z majetku dlužníka nebo třetí osoby v případě, že dlužník neplní včas a řádně. Ne vše lze ovšem zajistit. Příkladem je třeba pohledávka ze zápůjčky nebo úvěru poskytnutá vědomě k sázce, která nemůže být právně zajištěna. Mezi zajišťovací prostředky patří například ručení, zástavní právo, finanční záruka, zajišťovací převod práva a dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů. Rozhodl jsem se pro podrobnější analýzu nejpoužívanějšího druhu zajišťovacího prostředku u půjček, čímž je ručení. Ručení je zajišťovací prostředek ve formě jednostranného právního jednání, při kterém se ručitel zavazuje, že uspokojí dlužníkovu pohledávku, pokud ji sám dlužník z nějakého důvodu nesplní. Dluh může být peněžitý, nicméně se lze v právní praxi setkat také s nepeněžitým. Ručení se provádí v písemné formě, jiná forma není přípustná. Předpokladem pro vznik ručení je platný dluh dlužníka. Ručení ale rovněž může vzniknout pro potenciální dlužní smlouvy, jejichž vznik se teprve předpokládá nebo je jejich vznik spojen s nějakou podmínkou. Vznik ručitelského závazku je spojen buď s ručitelským prohlášením, nebo je možné jej nalézt přímo v zákoně. Podstatnou náležitostí takového prohlášení je přijetí věřitelem, protože pokud by jej věřitel nepřijal, žádný závazek by nevznikl. Samotné přijetí nemá striktně danou žádnou konkrétní formu, tudíž je možné jej učinit např. ústně či písemně. Podle 2026 odst. 1 NOZ zaniká ručení zánikem dluhu, který zajišťuje. Jestliže ale dluh zanikl pro nemožnost plnění ze strany dlužníka a ručitel není ničím omezen v plnění namísto dlužníka, ručení nezaniká. Dlužníkova smrt nemá na samotný dluh vliv a ten tak trvá dál. Stejně je tomu i v případě ručení. 1.6 Utvrzení dluhů Utvrzením dluhu se dluh nezajišťuje, ale posiluje se postavení věřitele jiným způsobem (Rozehnal, 2014). Utvrzovacími instituty sloužícími k utvrzení dluhu je smluvní pokuta a uznání dluhu. 13

14 Smluvní pokuta utvrzuje dluh tím, že dlužník je pod pohrůžkou další povinnosti (k sankčnímu plnění) motivován větší měrou ke splnění prvotní (smluvené) povinnosti. Funkce tohoto institutu je tedy primárně preventivní a motivační. Úhrada samotné pokuty nemá vliv na povinnost splnit utvrzený dluh. Na rozdíl od předešlé úpravy NOZ stanovuje, že plnění smluvní pokuty nemusí být pouze peněžité a strany si mohou zvolit i jinou než písemnou formu (ústní, skrz elektronický komunikační nástroj). Uznáním dluhu je dluh utvrzen v tom smyslu, že uznání dluhu zakládá právní domněnku existence dluhu. Jedná se o písemné jednostranné prohlášení, které činí jen dlužník (pokud by byl dluh uznán osobou, která poskytla zajištění, tak to nemá žádné právní následky). Dluh je uznán co do důvodu i výše. 1.7 Zánik závazků Zánik závazku nastává, přistoupí-li k původní právní skutečnosti, která tento závazek založila, právní skutečnost další, která ji zbavuje zcela či zčásti právních účinků (Rozehnal, 2014). Musí tedy nastat právní skutečnost, se kterou NOZ spojuje zánik právního vztahu. Právní skutečnost může vyplývat nejen ze zákona, ale i ze smlouvy. Zánik závazku může nastat s uspokojením věřitele (mezi něž patří splnění, náhradní splnění, započtení dluhu, odstupné, dohoda a splynutí) nebo bez jeho uspokojení (např. prominutí dluhu, odstoupení od smlouvy, výpověď nebo smrt dlužníka či věřitele). Hlavním tématem této bakalářské práce není zánik závazků, a proto nebudu popisovat všechny způsoby zániku závazků, nýbrž vyberu jen ty, které jsou v praxi běžné a patří k těm častějším. Za základní a nejfrekventovanější způsob zániku závazků se považuje splnění (soluce). Podle 1908 odst. 2 NOZ dlužník musí dluh splnit na svůj náklad a nebezpečí řádně a včas. V případě plnění peněžitého dluhu lze splnění takovéhoto dluhu pojmenovat jako splacení (zapravení) dluhu. Dlužník plní dluh řádně nebo vadně. Pokud dlužník plní řádně, plní bez vad a s vlastnostmi vymíněnými nebo obvyklými v souladu s účelem smlouvy. Plní-li dlužník vadně, vznikají mu z vadného plnění povinnosti a věřiteli tomu odpovídající oprávnění. Demonstrativní výčet událostí, kdy dlužník plní vadně, obsahuje 1916 odst. 1 NOZ. 14

15 Existuje několik způsobů splnění dluhu. Není-li dohodnuto jinak, právo volby způsobu splnění dluhu má dlužník. Takovému závazku, kde je možnost volby jedné ze stran, se říká alternativní závazek. Dluh se může splnit vcelku, ale je povinností věřitele přijmout i částečné plnění, není-li to v rozporu s povahou závazku či účelu smlouvy. Plnit lze také ve splátkách. Pokud si strany ujednaly tzv. ztrátu výhody splátek, při nesplnění některé splátky se věřitel může dožadovat vyrovnání celé pohledávky. Se splněním souvisí i pojem dlužní úpis. Jedná se o dlužníkovo písemné potvrzení či prohlášení o uznání svého závazku vůči věřiteli. Věřitel tak získává mnohem lepší pozici při prokazování svého nároku. Pokud je vystaven, má věřitel povinnost jej při splnění dluhu dlužníkovi vrátit. Prominutí dluhu je jedním z případů zániku dluhu, který nastává na základě jednostranného právního jednání. Promine-li věřitel dlužníkovi dluh, má se za to, že dlužník toto prominutí akceptuje. Stejné účinky prominutí dluhu má též vrácení dlužního úpisu, aniž by dlužník dluh splnil. Stejně jako v případě prominutí dluhu, také odstoupení od smlouvy je jednostranné právní jednání. Důvody, na jejichž základě lze odstoupit od smlouvy jsou dva. Za prvé, je-li to sjednáno přímo ve smlouvě (společně s podmínkami a důsledky, které plynou pro obě strany z odstoupení) a za druhé, je-li to tak stanoveno v zákoně. Co se týče rozsahu odstoupení, je možné odstoupit od celé smlouvy nebo od části závazku (pouze od nesplněného zbytku plnění). Pokud by dlužník chtěl odstoupit od smlouvy o zápůjčce, je povinen vrátit poskytnutou částku. To samo o sobě je logické, nicméně důvodem není samotná smlouva o zápůjčce (jež už zanikla), ale bezdůvodné obohacení, ke kterému by došlo. Smrt věřitele či dlužníka je událostí, která má dopad na další existenci závazku. Postihne-li smrt věřitele, právo zanikne, pokud bylo plnění omezeno jen na jeho osobu. Smrtí dlužníka jeho dluh nezaniká jenom pokud by jeho obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem, tj. takové plnění, jehož provedení z povahy závazku nebo účelu smlouvy nemělo pro věřitele stejný smysl (Raban, 2013). Ustanovení použitá v NOZ jsou doslovně přejata z předešlého občanského zákoníku z roku

16 2 Římské právo obligační Obecně je římské právo považováno za jakýsi základ evropské právní kultury, ze kterého vychází většina právních systémů v Evropě. Co se týče časového hlediska, římské právo lze datovat od 8. st. př. n. l. až do 6. st. n. l. Za vrchol římského práva se považuje vláda císaře Justiniána v 6. století. Ten vydal občanský zákoník (nyní známý pod označením Corpus iuris Civilis, ale tento název mu byl dán až ve středověku), jež obsahoval sbírku císařských nařízení, spisy římských právníků tzv. Digesta a další nařízení upravující chování obyvatel v římské říši. Závazkové právo patří z historického hlediska k mladším částem práva, tudíž římskému právu byl velmi dobře znám pojem závazek (obligace, z lat. obligatio spoutání, svázání). V římské říši proto zprvu byla obligace vnímána doslova jako skutečné pouto, tj. zbavení dlužníkovy (či jiné osoby) svobody. Předpokladem pro vznik závazkového práva byla již rozvinutá věcná práva a také rozvinuté právní vědomí. Nejdříve vznikly závazky z deliktu (ex delicto), jakožto nutný následek častého protiprávního porušování v oblasti cizího majetku. Závazky ze smluv (ex contracto) se sice vyskytly až mnohem později, ale byly stejně důležitou součástí obligačního práva jako závazky z deliktu. Obligační smlouvy, které zakládaly právní vztah mezi dlužníkem (debitor) a věřitelem (creditor), se rozdělovaly na jednostranné a dvoustranné. Rozhodujícím kritériem toho, jestli je to smlouva jednostranná, nebo dvoustranná, byl počet stran, které se zavázaly (buď pouze jedna, nebo obě dvě). U jednostranných smluv mohla žalovat pouze jedna strana, zatímco u dvoustranných to záleželo na typu smlouvy. Dvoustranné smlouvy se totiž dělily na rovné (equales, kde právo žaloby měly obě strany stejné) a nerovné (inequales, jedna strana mohla žalovat kdykoliv, druhá pouze v některých případech). Za předchůdce většiny závazkových smluv je považováno tzv. nexum. Nexum byla nejstarší forma zajištěné pohledávky, nejčastěji šlo o peněžní zápůjčku. Ručení se provádělo osobní svobodou nebo svobodou podřízené osoby. Později, v roce 326 př. n. l., byl nexum zrušen a ručení bylo možné pouze svým majetkem, nikoliv osobní svobodou. Důležitou součástí římského obligačního práva jsou kontrakty. Kontrakt je dvoustranné právní jednání mezi živými, z něhož vzniká civilním právem uznaný poměr, zvaný obligace 16

17 (Kincl, 1995). Římské právo obligační rozlišuje čtyři druhy kontraktů kontrakty verbální, literární, reálné a konsenzuální. V této práci se zaměřím na kontrakty reálné. 2.1 Kontrakty reálné Reálné kontrakty (jinak řečeno občanské smluvní závazky věcné) jsou smlouvy, které vznikají v momentu předání věci. Před předáním věci jde pouze o smlouvu o smlouvě budoucí. Mimo předání věci je nutný i vznik konsenzu shodného projevu vůle. Otázka vzniku kontraktu je často zásadní, a to v tom případě, když jedna ze stran se dožaduje plnění ze smlouvy přímo u soudu. Typickým znakem reálných kontraktů je to, že jsou lukrativní, neboli bezúplatné smlouvy byly uzavírány bez nároku na odměnu. Sjednání úroků možné bylo, avšak předpokladem byl vznik zcela nové smlouvy. Co se formy uzavření týče, ta není u reálných kontraktů důležitá, nezáleží na typu provedení souhlasu stran. Důležitější je účel jednání (důvod vzniku obligace), od něhož se odvíjí typ smlouvy. Proto kontrakty reálné spadají pod neformální kontrakty (jinak řečeno kauzální). Mezi reálné kontrakty patří zápůjčka (mutuum), výpůjčka (commodatum), smlouva o úschově (depositum) a smlouva o zástavě ruční (pignus). V rámci institutu půjčky podrobněji zanalyzuji první dva zmíněné kontrakty Zápůjčka Zápůjčka je jako jediná z reálných kontraktů smlouvou jednostrannou (z ohledu rozdělení práv a povinností, které vyplývaly ze smlouvy). Pravděpodobně je to historicky nejstarší smlouva z uvedených typů kontraktů. Věřitel odevzdává jiné osobě, dlužníkovi, dohodnutý počet zastupitelných (genericky určených) věcí, nejčastěji šlo o peníze. Dlužník je pak povinen mu stejné množství téhož druhu vrátit v době, která je stanovena ve smlouvě. Pokud čas vrácení není stanoven, může věřitel požadovat navrácení věci v libovolnou dobu. Při předání věci přechází vlastnické právo od věřitele na dlužníka, což znamená, že vlastníkem věci už není původní majitel, ale stává se jím dlužník. Jak jsem již zmínil, věcí se rozumí genericky určená věc a jedná se o takovou věc, kterou můžeme vážit, měřit nebo počítat. 17

18 Zápůjčka byla v zásadě smlouva lukrativní (bezúročná), nemohla obsahovat sjednání úroků. Pokud si strany chtěly dohodnout výši úroků, musely sepsat zcela novou smlouvu, ve které už výše úroků byla sjednána. Za vlády císaře Justiniána (527 n. l n. l.) byla stanovena maximální úroková sazba, která se lišila druhem smlouvy (např. u peněžité pohledávky byl úrok maximálně 6 % p. a.), případně typem osob, které smlouvu uzavíraly. Pokud by propůjčená věc zanikla z důvodu vyšší moci (to, co se nedá předvídat, ovlivnit přírodní katastrofy, útok nepřátel), dluh nezaniká, takže dlužník je povinen opatřit jinou věc stejného druhu a jakosti a splatit tak svůj dluh. Na toto poukazuje zásada casus sentit dominus náhodu nese vlastník. Jelikož je zápůjčka jednostrannou smlouvou (pouze dlužník má závazek), právo žaloby v případě nedodržení podmínek ve smlouvě příslušelo výhradně věřiteli. Pokud byly předmětem zápůjčky peníze, mohl u soudu věřitel uplatnit actio certae creditae pecuniae žalobu na vrácení konkrétní sumy peněz. Šlo-li o jiné zastupitelné věci (např. cukr, sůl, obilí), žaloba se nazývala actio certae creditae rei. Protože obě žaloby byly actiones stricti iudicii (žaloby přísného práva) mohl být dlužník žalován jen na vrácení zapůjčené sumy, úroky a jiné vedlejší úmluvy žalobou postižitelné nebyly (Kincl, 1995). Specifickým druhem zápůjčky v dobách starého Říma byla tzv. námořní zápůjčka (fenus nauticum). Námořní se jí říkalo proto, že peníze, které věřitel půjčil dlužníkovi, byly použity na nákup zboží určeného k námořní přepravě. Jestliže ale cestou došlo k potopení lodi, dlužník nebyl povinen vracet zapůjčené peníze. Veškerá rizika tudíž nesl věřitel, a proto k této smlouvě byly zřízeny zvláštní smlouvou vysoké úroky (nejdříve bez horního omezení, později maximálně do výše 12 % p. a.). Takovýmto úrokům se říkalo námořní a byly splatné poté, co loď doplula na určené místo Výpůjčka Na rozdíl od výše zmíněné zápůjčky není výpůjčka smlouvou jednostrannou, ale dvoustrannou, přesněji dvoustrannou nerovnou. Věřitel (komodant) dává dlužníkovi (komodatáři) individuálně určenou věc do bezplatného užívání na určitou dobu s tím, že komodatář potom věc neporušenou komodantovi vrátí (Kincl, 1995). Podle definice výpůjčky je jejím předmětem individuálně určená věc, nejběžněji se jednalo o nespotřebitelnou věc (typicky knihy, různé nástroje) a mohla to být také věc nemovitá. Doba 18

19 užívání je specifikována přímo ve smlouvě, mohla být omezena časově, ale mohla být vymezena i nepřímo, a to užíváním dané věci např. přečtením knihy. Stejně jako v případě zápůjčky se jedná o bezúplatnou smlouvu. Pokud by jedna strana chtěla po druhé poplatek za vypůjčení, nejednalo by se o výpůjčku, nýbrž o nájem. Rozdíl oproti zápůjčce je mimo jiné v tom, že vlastnické právo se nepřevádí, dlužník se nestává majitelem věci, ale věc je získána pouze do detence dlužník ovládá věc, kterou nevlastní a chová se k ní jako by byla cizí. Detenci je možné najít (kromě výpůjčky) taktéž u pachtu, nájmu nebo výprosy. Jestliže byla věc dlužníkovi zcizena či poničena, lze to označit za tzv. nižší náhodu (casus minor). Dlužník je plně odpovědný za vzniklou situaci, protože jeho hlavním závazkem bylo danou věc nepoškozenou vrátit. Zanikla-li ale věc pomocí vyšší moci, dlužník odpovědný není (na rozdíl od zápůjčky, kde odpovědný je), jelikož vlastníkem věci je stále její majitel (komodant). U výpůjčky, jakožto smlouvy dvoustranné, vzniká závazek jak věřiteli (komodantovi), tak i dlužníkovi (komodatáři). Pro dlužníka je základním závazkem, který vyplývá ze smlouvy, závazek vrátit neporušenou věc zpátky věřiteli. Jestliže se tak nestane, má věřitel právo žalovat dlužníka pomocí actio commodati directa žaloby na vydání, respektive navrácení věci původnímu majiteli, a to včetně všeho, co k původní věci přibylo. Na druhé straně i dlužník mohl žalovat věřitele. Takový případ by nastal, kdyby dlužník požadoval náhradu škody, kterou mu příslušná věc způsobila, nebo úhradu výdajů na údržbu věci. Vyjma zmíněné žaloby náleželo dlužníkovi právo zadržovací neboli retenční. To opravňovalo dlužníka zadržovat při sobě vypůjčenou věc, dokud mu věřitel nevyhoví v jeho nárocích. 2.2 Výprosa Výprosa (precarium) sice v římském právu neměla samostatnou kategorii (často řazena pod výpůjčku), nicméně v NOZ byl tomuto institutu vyhrazen samostatný oddíl, proto jsem se rozhodl věnovat výprose samostatnou kapitolu (v rámci římského závazkového práva) i v této práci. 19

20 V římském právu nebyla původně výprosa považována ani za smlouvu, ani za právní vztah, ale za mimořádný vztah ochrany pomocí prétorského práva (ovšem bez právního základu). Až později, v době poklasické (3. st. n. l n. l.), na ni bylo nahlíženo jako na smlouvu a byla řazena mezi tzv. inominátní kontrakty (nepojmenované smlouvy, které nejsou jednoznačně upraveny v zákoně). Výprosa je velice podobná výpůjčce, protože jedna strana (půjčitel) tu předává věc (movitou, či nemovitou) straně druhé (prekaristovi) k bezplatnému užívání. Rozdíl je v tom, že u výpůjčky je určen termín, kdy dlužník vrací věc majiteli, kdežto u výprosy takový termín stanoven nebyl a majitel mohl žádat navrácení věci lhostejno kdy. Výprosu bylo možno užít i při koupi na úvěr (na splátky), takže chudý kupec mohl užívat věci ještě před zaplacením její ceny, na níž si prodejce svou ochotu náležitě vynahradil (Bartošek, 1994). Za doby existence římské říše byla výprosa obvyklou formou vztahu mezi patronem (zpravidla bohatý vlastník pozemku) a klientem (člověk z nižší společenské třídy). Patron, který v tomto vztahu vystupoval jako ochránce a sponzor, propůjčoval svou půdu majetnicky slabšímu klientovi, jež mu na oplátku půdu obdělával. Často se stávalo, že patron svého postavení zneužíval a klient se tak stával otrokem, po kterém patron chtěl i jiné služby, než pouhé obhospodařování pozemků. Zprvu, jak jsem již zmínil, nebyla výprosa právním vztahem a poskytovatel výprosy neměl k prekaristovi žádné závazky. Avšak po uznání výprosy jako plnohodnotného právního vztahu začal být prekarista chráněn držebními rozkazy od praetora (nejvyššího římského úředníka) a rovněž žalobou na vydání věci, která byla dána jako výprosa. Naopak poskytovatel výprosy byl zabezpečen prétorským rozkazem o výprose. 20

21 3 Institut půjčky do roku 1811, ABGB V této kapitole se zaměřím na vývoj institutu půjčky v českých zemích do roku 1811 a také na císařský patent č. 946/1811 Sb., z. s., všeobecný zákoník občanský (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten Deutschen Erbländer der Österreichischen Monarchie, dále v textu jako ABGB ), který byl právě od výše zmíněného roku platný. Nejdříve je nutné podotknout, že dějiny práva jsou neoddělitelně spjaty s vývojem státu jako takového. Je to nasnadě, protože právo se mění a vždy reaguje na konkrétní politickou a společenskou situaci v dané zemi. Nejinak tomu bylo v českých zemích ve středověku a následně za doby, kdy naše území bylo součástí Habsburské monarchie. Obecně se závazkové právo v Čechách příliš nevyvinulo. Pouze se do jisté míry přejalo římské obligační právo. Situace byla jiná na vesnicích a ve městech. Na venkově bylo obchodování rozvinuto jen málo, tudíž nutnost právní úpravy závazků nebyla tak silná jako v centru obchodování. Naopak ve městech, kde se dennodenně střetávali obchodníci, kteří kupovali, směňovali či půjčovali, bylo závazkové právo velmi potřebné. Nejpropracovanější systém závazkových práv vznikl v městském právu, kde se do jisté míry opíral o systematiku římskoprávní (Vojáček, 2008). Pokud se zaměříme na půjčku jako takovou, její právní úprava zpočátku nepotřebovala žádnou větší úpravu. Půjčka se ve starším českém právu nerozvinula. Bylo to způsobeno řadou příčin, mezi kterými rozhodující byla existence naturálního hospodářství a malá potřeba úvěru (Malý, 2003). Rozvoj nastal až po konci husitských válek současně s koncem zákazu brát odměnu (úrok) za poskytnutí půjčky. Podrobněji se na půjčku a úroky z půjčky zaměřím v následujících kapitolách Vývoj půjčky do roku 1811 Zdálo by se logické, že když již ve starém Římě existovalo několik typů půjček, budou tyto typy, ať už v pozměněné podobě či doslovně přepsané, existovat i v pozdějším období. Avšak v důsledku rostoucího vlivu církve v Evropě během celého středověku bylo římské právo zapomenuto a nahrazeno právem církevním. Dříve než se přistoupilo k recepci práva římského, vůbec se nerozlišovalo, zda se jedná o zápůjčku, výpůjčku, výprosu či nějaký další druh půjčky. Existoval pouze jeden univerzální 21

22 druh smlouvy, a to smlouva půjčovní. Šlo-li o věc nezastupitelnou, byl dlužník povinen vrátit jí in specie. Při věci zastupitelné se předpokládala jejich spotřeba a dlužník byl povinen vrátit stejné množství in genere (Adamová, 2001). Římské právo se do popředí zájmu dostává až poté, co bylo stále častěji citováno tzv. glosátory (působili na nejstarší univerzitě v Evropě v italské Bologni) a komentátory (komentovali a podrobněji rozpracovávali vybrané texty). Tito lidé, kteří znovuobjevili justiniánské právní texty, o nichž jsem se zmínil v předchozí kapitole, se zasadili o postupnou implementaci vybraných institutů římského práva (nejen obligačního) do několika evropských právních řádů Zápůjčka, výpůjčka, výprosa Po recepci římského práva byla smlouva půjčovní nahrazena již dvěma známými smlouvami o zápůjčce a o výpůjčce. Zápůjčka opět označovala předání zastupitelné věci do dlužníkova vlastnictví a bylo požadováno vrácení do doby, kterou si strany dohodly. Jednalo se o spotřebitelné věci jako například peníze a potraviny, které se musely vrátit ve stejném počtu a stejné kvalitě jako věci zapůjčené. Naproti tomu výpůjčka, jak bylo popsáno v podkapitole o reálných kontraktech, byla typická předáním nespotřebitelné věci s tím, že věřitel zůstává i po předání majitelem věci. Navrácení téže věci bylo upraveno ve smlouvě. Také prekarium (výprosa) bylo ve středověku poměrně často využíváno, a sice ve formě převedení užívacího práva k půdě. Využíváno bylo především při votivním daru církvi, která půdu vracela ve formě prekaria nebo v dobách ekonomické krize, kdy svobodní rolníci, nebo drobní šlechtici (mnohdy z důvodu zajištění ochrany majetku před silnějším sousedem) převáděli své pozemky feudálům či církvi, aby je dostali zpět do prekaria (Raban, 2014) Peněžitá půjčka Vzhledem k značnému vlivu církve na život prostých lidí bylo půjčování peněz na úrok velkým společenským tabu. Pokud byla půjčka peněz bez jakýchkoliv úroků, vše bylo v pořádku. Velmi dobře tehdejší poměry vystihovalo úsloví mutuum date nihil inde speranted půjčku poskytni, v nic ovšem nedoufej. 22

23 Na druhou stranu, jestliže pobožný člověk chtěl půjčit peníze na úrok cizinci (nevěřícímu, člověku neuznávající náboženství), církev to většinou schválila. Církev si tedy většinou bibli vykládala dle konkrétní situace, protože pokud byl někomu uložen úrok, jednalo se o velmi vysokou částku z poskytnutých peněz a věřitel (mnohdy vysoký církevní hodnostář) na tom nikdy netratil. Jako důkaz opravdu velkého vlivu katolické církve na tehdejší společnost bych chtěl také poukázat na fakt, že církev zamýšlela zakázat poskytování a braní úroků dokonce i židovské populaci. Církev vyvolávala nátlak na evropskou šlechtu a panovníky, aby zakázali Židům půjčování na úroky. Avšak jak vyšší šlechtici, tak i panovníci měli určitý podíl z židovské půjčky, tudíž tlaku církve z čistě pragmatických důvodů nepodlehli. I přes přísný zákaz církve půjčovat peníze a brát z nich přitom úroky nebyl tento zákaz dodržován, jelikož zabraňoval přirozeně se rozvíjejícímu obchodu a s tím související potřebě půjčky peněz. Věřitelé půjčovali své peníze se skutečně vysokým úrokem, který mnohdy dosahoval až k 20 % p. a. Byl zaznamenán jeden případ židovské půjčky, u které byl úrok dokonce 86 % p. a. Zákaz brát odměnu za zápůjčku po určitý čas platil v městském právu brněnském a pražském právu. V českém zemském právu se připouštělo braní úroků, které byly velmi vysoké (Bílý, 2003). Aby se zabránilo v pokračující lichvě (věřitel nebyl omezen horní hranicí, takže toho náležitě využíval), uzákonila se v polovině 16. století nejvyšší dovolená úroková míra, která činila 6 % p. a. Pokud byl úrok vyšší než maximální povolený, jednalo se o lichvu, za kterou hrozil trest smrti popravením. Pro srovnání, v tehdejším německém právu byla maximální hranice úroků stanovena na 8 % p. a. a například v sousedním Polsku na 5 % p. a. Sjednávání vysokých úroků nebylo to jediné, co se považovalo za lichvu. Trestné byly i tzv. partity, tj. půjčování věcí namísto peněžní hotovosti např. šperky, zbroj, přepychové předměty atd. s tím, že jejich hodnota byla ceněna neúměrně vysoko a lichváři, kteří tyto předměty půjčili, pak požadovali neúměrně vysoké úroky, jako by poskytli peníze (Malý, 1995). Na konci 18. století bylo úsilí o liberalizaci poměru úroků a objemu zapůjčeného obnosu. Důsledkem toho bylo vydání nového patentu o úrocích císařem Josefem II., který byl tehdy panovníkem v Habsburské monarchii (jejíž součástí byly i Čechy). V tomto patentu císař 23

24 uzákonil novou horní hranici úroků na 4 % p. a., ale zároveň také povolil vyšší úroky za podmínky, že se na tom strany vzájemně dohodnou. Jediným omezením bylo, že pokud budou úroky nad stanovenou horní mez, věřitel ztrácí možnost zajištění zástavním právem. 3.2 ABGB Důležitým mezníkem v právní historii občanského práva je vydání rakouského občanského zákoníku - ABGB. Do češtiny se název tohoto zákoníku překládá jako všeobecný zákoník občanský, přestože jeho dobový překlad do českého jazyka zněl Kniha všeobecných zákonů městských. Zákoník byl vydán 1. června 1811 za vlády Františka I. (rakouského panovníka a současně českého krále) císařským patentem číslo 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský a účinnosti pak nabyl 1. ledna Jeho působnost z hlediska místa byla omezená, neplatil totiž v Uhrách a ani v ostatních zemích spravovaných uherskou korunou (s výjimkou 50. let 19. století). Současně s vydáním ABGB se zrušily veškeré předchozí platné právní předpisy, které se týkaly občanského práva. Před vznikem ABGB bylo totiž právo v rakouské monarchii obsaženo v mnoha lokálních občanskoprávních kodexech (např. v Čechách to byl Koldínův zákoník městských práv). Feudální právo se stávalo pro tehdejší moderní společnost nevyhovující a nedostačující. Zákoník byl tedy založen na přirozenoprávní koncepci, která mimo jiné kladla důraz na rovnost před zákonem a svobodu občanů. Autoři zákoníku (Martini, Zeiller) jeho strukturou vycházeli z římského práva a silnou inspirací se kupříkladu stal již zmíněný Koldínův zákoník z roku 1579 nebo též francouzský občanský zákoník z roku Všeobecný občanský zákoník představuje dominantní předpis celé moderní české právní historie. Se změnami jako celek platil v českých zemích až do roku 1950 a některá dílčí ustanovení ještě déle (Vojáček, 2008). Zákoník byl sice během těch necelých 140 let několikrát novelizován, avšak takto dlouhotrvající platnost se, řekl bych, již nebude opakovat. Představa, že by současný NOZ platil 140 let, tj. od roku 2014 přinejmenším do roku 2150, je vcelku zajímavá a pouze čas ukáže, zda jsem se mýlil, nebo ne. Jiná situace panuje v Rakousku a v Lichtenštejnsku, kde ABGB platí dodnes (ovšem s patřičnými úpravami a novelami, které reagují na potřeby společnosti). Dle mého názoru je možné, že by platil stále i u nás, nebýt komunistického převratu v únoru roku 1948 a potřebě 24

25 nového zákoníku, který by patřičně odpovídal socialistické společnosti (taktéž by se naskytla otázka, jak by to bylo v případě Slovenska, které spadalo pod uherskou korunu, a tudíž na jeho území ABGB neplatil). Je nutné rovněž zmínit, že po vzniku Československa 28. října roku 1918 byl ABGB implementován do československého právního řádu recepční normou (zákonem č. 11/1918 Sb.). Znamenalo to, že na Moravě, v Čechách a ve Slezsku byl převzat všeobecný občanský zákoník a na Slovensku dále platilo uherské obyčejové právo (Bílý, 2003). To vedlo k tomu, že vznikla potřeba sjednotit právo jak pro české, tak pro slovenské území. V roce 1926 se tedy začalo pracovat na zcela novém, již československém občanském zákoníku. Avšak až v roce 1937 byl prezentován tzv. Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Parlament tento zákon nestihl přijmout v důsledku událostí, které se staly po podepsání Mnichovské dohody v září ABGB tak byl hlavní občanskoprávní kodifikací i během 30. a 40. let 20. století. Co se struktury zákoníku týče, ABGB obsahoval 1502 paragrafů a rozděloval se na uvozovací patent, úvod a tři díly. Zaměřím se pouze na druhý díl, který se nazýval O právu k věcem a byl rozčleněn na dva oddíly. V prvním oddílu (O věcných právech) autoři pojednávají o vlastnictví, dědickém právu a zástavním právu. Druhý oddíl je pro téma této práce nejdůležitější, poněvadž se zde pojednává o osobních právech k věcem. Obsahem tohoto oddílu je právní vymezení smluv a jednotlivé konkrétní typy smluv. Příkladem bych uvedl smlouvu schovací, směnnou, trhovou nebo pachtovní. A nesmím opomenout ani stěžejní smlouvy, o které se opírá tato bakalářské práce smlouvu o zápůjčce a smlouvu o (vý)půjčce Zápůjčka Smlouva o zápůjčce je v ABGB upravena v hlavě dvacáté první, jež nese název O smlouvě o zápůjčku. Konkrétně se jedná o Paragraf 983 definuje, co je vůbec možné za zápůjčku považovat. Jedná se o takové právní jednání, kdy jedna strana předá věc spotřebitelnou druhé straně za podmínky, že s ní sice druhá strana může zacházet jakkoliv uzná za vhodné, ale musí ji po jisté době vrátit. Jak už bylo obsahem i dřívějších právních úprav, věc musí být vrácena ve stejném množství a jakosti, jako byla věc zapůjčená. 25

26 Avšak pokud se strany dohodly na tom, že věřitel zapůjčí konkrétní věc druhé straně v blíže upřesněné budoucnosti, smlouva o zápůjčce by nevznikla, nýbrž by se jednalo o smlouvu o smlouvě budoucí. Předpokladem závaznosti takové smlouvy by rovněž mělo být to, že se strany dohodly na podstatných částech smlouvy a doba uzavření smlouvy (o zápůjčku) nesmí přesáhnout jeden rok od doby uzavření, která byla sjednána ve smlouvě o smlouvě budoucí. Jestliže se některé z výše uvedených nestane, právo zaniká. Osobě, která zápůjčku poskytla, se říkalo zapůjčitel a osoba, které byla zápůjčka poskytnuta, se označovala jako vypůjčitel. Co se týče formy smlouvy o zápůjčce, ta byla upravena v části o smlouvách. Forma smlouvy může být ústní i písemná, a jestliže by došlo k soudnímu sporu, na formu smlouvy se nehledí. Zajímavostí je, že pokud se strany dohodly na písemné formě, ale jedna strana neuměla psát (což na počátku 19. století nebylo nic neobvyklého), místo podpisu stvrdila platnost smlouvy znamením své ruky. Znamením mohl být otisk celé ruky, případně některého z prstů. V 984 bychom našli vymezení spotřebitelných věcí. Předmětem zápůjčky mohly být peníze nebo jiné spotřebitelné věci (věci, které byly odlišné od peněz). Co se týče úroků, mohly být dohodnuty, ale také nemusely. Pokud si však strany úroky dohodly, byla taková smlouva nazývána smlouvou úročnou. Úrok ze zápůjčky se musel zaplatit ve stejné měně, jako byla měna jistiny (částky, která byla zapůjčena vypůjčiteli). Do roku 1868 platilo, že maximální úroková sazba, kterou lze ve smlouvě sjednat, je 4 % p. a. Avšak v roce 1868 vznikl zákon, který dosud existující zákonné omezení úrokové sazby zrušil. Jednalo se o zákon č. 62/1868 Ř. z., který nabyl účinnosti 1. července 1868 a kromě zrušení horní sazby byl stanoven úrok 6 % p. a., jenž byl platný, pokud byly úroky dohodnuty bez konkrétní výše (říkalo se jim úroky zákonné). Tento zákon mimo jiné umožňoval sjednat si smlouvu o zápůjčce, při které dlužník měl povinnost vrátit věc ve větším množství, případně větší částku, než kterou mu věřitel zapůjčil. Zápůjčka, pokud byla peněžitého charakteru, mohla být poskytnuta v kovových mincích, bankovkách nebo ve veřejných dlužních úpisech (obligacích). Stanovil-li si zapůjčitel, že požaduje splacení zápůjčky ve zvláštním druhu mincí (například pouze v císařských dukátech), bylo dlužníkovou povinností mu vyhovět a dluh mu v příslušných mincích zaplatit. V zákoníku se myslelo i na případ, kdy věřitel zapůjčí peníze v nějaké měně, ale ta se během doby změní, takže dlužník by sice vrátil zapůjčený obnos v původní měně, ale věřiteli by ty 26

27 peníze nebyly k užitku, jelikož by se nedaly použít. Dlužník tedy měl povinnost vrátit věřiteli peníze, které jsou druhem a počtem nejvíce podobné těm, které mu byly zapůjčeny. Velmi podobná situace jako v předchozím odstavci je upravena v 988. Zde se však nejedná o změnu měny státu, nýbrž o změnu vzhledu mincí, které byly zapůjčeny. Pokud zapůjčitel poskytl určitý obnos mincí, jejichž vnější hodnota (vzhled) se během zápůjční doby změnila (aniž by se ovšem změnila jejich vnitřní hodnota), vypůjčitel nebyl povinen vrátit vzhledově stejné mince Půjčka Současný výraz výpůjčka, který je obsažený v NOZ, v ABGB nalézt nemůžeme. Autoři totiž použili jiný termín, a to půjčka. O smlouvě o půjčku je označení dvacáté hlavy, která, jak již samotný název napovídá, obsahuje právní úpravu půjčky. Dohromady čítá dvanáct paragrafů až 982 a je to jedna ze zásadních smluv závazkového práva upravených v ABGB. Zaměřím-li se nejdříve na pojmenování smluvních stran, tak dlužník se označuje stejným slovem, jako v případě zápůjčky, a sice jako vypůjčitel. Kdežto věřitel se neoznačuje jako zapůjčitel, ale jako půjčitel. Dle mého názoru je takové označení velmi vhodné, jelikož právní postavení věřitele se liší u obou typů. U zápůjčky se vlastnické právo k věci převádí na dlužníka a ten se tak stává majitelem věci, zatímco u výpůjčky je majitelem věci stále věřitel, a proto je také jiné pojmenování věřitele velmi dobrým poznávacím znakem toho, o jakou smlouvu se skutečně jedná. Půjčkou se rozumí předání nezuživatelné věci (takové, která se používáním nespotřebovává) z rukou vlastníka do rukou vypůjčitele. Půjčka je sjednána na omezenou dobu a po uplynutí této doby má dlužník povinnost půjčenou věc navrátit. Pokud ale místo doby navrácení bylo ukončení půjčky dohodnuto účelem užívání, je vypůjčitel povinen věc navrátit bez zbytečného protahování (po tom, co už věc nebude dále potřebovat). Dalším aspektem smlouvy o půjčce je to, že se musí jednat o bezplatné užívání předmětu půjčky. Kdyby majitel věci požadoval po druhé straně nějaký poplatek nebo si za půjčku stanovil určitou cenu, nevznikla by smlouva o půjčce, nýbrž smlouva pachtovní (případně nájemní). 27

28 Forma smlouvy o půjčce je naprosto shodná s formou, kterou jsem popsal výše v podkapitole, která se zabývá zápůjčkou (povolena je forma jak ústní, tak i písemná). Jestliže někdo dal příslib jiné osobě o tom, že jí v budoucnu půjčí jistou věc, ale k předání nakonec nedošlo, jednalo se o závaznou smlouvu, avšak nikoliv o smlouvu o půjčce. Smlouva o půjčce totiž vzniká až okamžikem předání konkrétní věci. Podstatnou náležitostí každé smlouvy o půjčce je užívací doba, po kterou může vypůjčitel věc mít u sebe. ABGB též upravovalo, když se tato doba stala předmětem sporu mezi stranami. Kdyby věřitel chtěl věc vrátit, avšak vypůjčitel by tvrdil, že má ještě právo na užívání půjčené věci, pak důkazní břemeno je na straně vypůjčitele. Jinými slovy, vypůjčitel musí dokázat, že má právo na delší užívání půjčené věci. Obdobná situace, jako popsaná výše, je ta, pokud by majitel věci požadoval navrácení půjčené věci před uplynutím smluvené užívací doby. V takovém případě by se jednalo o protiprávní jednání, protože věřitel se zavázal k půjčení věci na stanovenou dobu a před jejím uplynutím na věc nemá žádné právo (existovala však jedna výjimka a tou byla právní úprava takové situace obsažená přímo ve smlouvě). Několik paragrafů, které jsou v ABGB věnovány půjčce, je zaměřeno také na to, když je věc používána v rozporu se smlouvou o půjčce. Například v 978 je upravena situace, v níž vypůjčitel půjčí již vypůjčenou věc třetí osobě. V takovém případě má věřitel právo půjčenou věc žádat okamžitě zpět. Jiným případem je to, jestliže vypůjčitel půjčenou věc poškodí, nebo dokonce zničí. Vypůjčitel je povinen zničenou věc nahradit a současně s tím i uhradit škodu, která věřiteli se zničením jeho věci vznikla. Vypůjčitel je odpovědný i za tzv. náhodnou škodu, což znamená, že se sice na poškození věci aktivně nepodílel, nicméně stále za věc odpovídá. Pokud je půjčená věc ukradena, případně ji z nějakého důvodu nelze najít, opět je odpovědný ten, který si danou věc půjčil. I kdyby za věc zaplatil a ona se později našla, musí ji vypůjčitel neprodleně vrátit vlastníkovi a na věc ztrácí nárok. Podle 981 náklady, které jsou obvykle spojeny s užíváním věci, hradí v době vypůjčení výhradně vypůjčitel. Jedná se hlavně o takové náklady, bez nichž by funkce věci nemohla být patřičně zajištěna. 28