Kočky barmské, malajské a bombajské

Transkript

1 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb Kočičí dějepis Kočky barmské, malajské a bombajské Vít Štejnar

2

3 Vít Štejnar TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ

4 Přední strana: Hlava kočky z egyptského Ptolemaiovského období před naším letopočtem slitina bronzu a mědi; výška 10 cm Metropolitan Museum of Art, New York Frontispis: Le Chat Botte Gustave Doré rytina z 19. století k příběhu Kocour v botách

5 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ aneb KOČIČÍ DĚJEPIS Kočky barmské, malajské a bombajské Text Vít Štejnar

6

7 KOČKY BARMSKÉ, MALAJSKÉ A BOMBAJSKÉ KOČKY BARMSKÉ, MALAJSKÉ A BOMBAJSKÉ Zlaté světlo jejich očí je jako jasný paprsek, ochrání tě před každým nebezpečí, zbaví tě všeho zla a přinese ti štěstí píše se v prastarém rukopise Smud Khoi u obrázku na němž je zobrazena měděně zbarvená kočka s podtitulkem Thong Daeng. Když se roku 1930 vracel jeden námořník z Dálného východu, konkrétně z Barmského Rangúnu, domů do New Orleans, přivezl s sebou přesně takovou kočku. Tu pojmenoval Wong-Mau a věnoval jí Dr. Josephu G. Thompsonovi, psychiatrovi ze San Francisca. Dr. Thompson působil několik let jako lékař amerického námořnictva a měl silný vzah k Dálnému východu. Nějakou dobu dokonce strávil v jednom z tibetských klášterů, kde sám pozoroval kočičí návštěvníky odpovídající popisu koček Thong Daeng z pradávného rukopisu. No a právě Wong-Mau je považována za prapředka dnešních šlechtěných barmských koček. Měděné zbarvení se u koček ve Spojených státech Amerických nevyskytovalo a z tohoto pohledu byla tedy Wong-Mau naprosto výjimečná. Její tělo bylo zbarveno do podobného odstínu, jako mají vlašské ořechy, na packách, ocásku a hlavičce měla tmavě hnědé odznaky. Z dálky tento barevný kontrast sice připomínal kočku siamskou, v té době v USA už hojně rozšířenou a oblíbenou, ale při pohledu bližším bylo zřejmé, že Wong- Mau siamka není. Měla jinou stavbu těla, podsaditější, kratší ocas a hlava byla mnohem kulatější. Společně s několika nadšenci se Dr. Thompson, psychiatr, rozhodl založit chovný program, díky němuž by mělo vzniknout nové plemeno se znaky typickými pro Wong-Mau. Do tohoto programu se zapojili například paní Virginia Cobb (chovatelská stanice Newton), Billie Gerst (Gerstdale) nebo Dr. Clyde E. Keeler. Jiná barmská kočka nebyla v té době v USA k dispozici a tak byla Wong-Mau nakryta siamským kocourem Tai Mau a koťátka z tohoto vrhu byla dále plemeněna nejdříve s dalšími siamskými kočkami, později i s dalšími dovezenými kočkami z Barmy. Během existence programu se prokázalo, že koťátka mohou mít tři zbarvení. První byly kočky s odznaky stejnými, jako měly kočky siamské, druhé měly stejné odstíny jako Wong-Mau (toto zbarvení, resp. intenzita odznaků bylo později pojmenováno jako zbarvení tonkinské), a třetí byly ještě o něco tmavější, než Wong-Mau. O těchto třetích Wong Mau s koťaty 8

8 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ dnes hovoříme jako o kočkách s barmským zesvětlením (s barmskými odznaky). Pokusy s krytím dál ukázaly, že spáří-li se kočky s nejtmavějšími odznaky barmskými rodí se pouze koťata s barmským zbarvením. Kočky s tonkinským zbarvením však mohly mít koťátka se zbarvením tonkinským, barmským i siamským. A protože barmské zbarvení bylo stále ještě neobvyklé a bylo nejsnáze získatelné, rozhodli se tehdejší chovatelé zaměřit chov barmských koček právě směrem k co nejčistšímu zbarvení barmskému. Výsledky chovného pogramu byly zveřejněny v dubnovém čísle časopisu Journal of Heredity v roce 1943, nicméně už v roce 1934 dosáhli chovatelé tohoto nového plemene jeho uznání u CFA, prozatím předběžného, od roku 1936 byla koťátka barmských koček pod tímto plemenem i zapisována do plemenných knih. Jako plnohodnotné plemeno byly barmské kočky u CFA uznány roku Uznání určitých koček jako samostatného nového plemene mělo za následek obvykle zákaz meziplemenných křížení, ale protože ryze barmských koček bylo v USA v té době stále poskrovnu, ještě dalších osm let (do roku 1947) mohly být barmské kočky kříženy se siamskými. Právě roku 1947 CFA rozhodla, že jako Barmské kočky mohou být registrovány pouze ty kočky, u nichž během minulých tří generací nedošlo ke křížení se siamkami. Jak rostla plemenná základna, snažili se chovatelé barmských koček omezovat křížení se siamkami stále více a více, až bylo roku 1957 rozhodnuto, že genetický fond plemene barmská kočka je dostatečný na to, aby se plemeno udrželo a meziplemenné křížení bylo definitivně zakázáno. Už na konci padesátých let se začaly objevovat první typově předpisové barmské kočky. Vidět to můžeme kupříkladu na dobových fotografiích, např. Prince Pogo of Prince Pogo of Regal GC Mishpah s Clancy Fotografie z roku 1961 Regal (nar. 1958), nebo Mizpah s Clancy (nar. 1959). Druhá z jmenovaných kočiček získala titul Best Shorthaired Cat (nejlepší krátkosrstá kočka v té době vyhlašovala CFA jakousi národní cenu pro pět neljepších dlouhosrstých a pět krátkosrstých koček) a její potomci se stali základem pro chov v dalších významných chovatelských stanicích Hill House a Briarwood. Celý vývoj plemene zatím probíhal pouze ve Spojených státech Amerických, teprve v padesátých letech a v letech šedesátých se toto plemeno rozšířilo nejprve do Velké Británie a následně do kontinentální Evropy (zejména do Německa), do Austrálie a Jihoafrické republiky. Největší kočičí organizace ve Velké Británii GCCF uznala barmské kočky jako samostatné plemeno v roce Do roku 1955 se barmské kočky chovaly výlučně v barvách hnědých (v USA se pro toto zbarvení používá termín sable ). Jenomže právě roku 1955 se narodila modrá 9 Vikulka, CZ

9 KOČKY BARMSKÉ, MALAJSKÉ A BOMBAJSKÉ Čokoládová barmská kočka Zdroj: Wikipedia commons; Sean Townsen barmská kočička, Sealcoat Blue Surprise ( modré překvapení ) a brzy měla své následovníky. Barmské kočky v modré barvě byly uznány GCCF v roce A jak už to tak bývá, kde jdou barvy dvě, jdou tři, čtyři, všechny. Pro získání různých barev bylo v Británii povoleno kontrolované křížení barmských koček s kočkami domácími a siamskými a brzy se na světě objevily barmské kočky červené, krémové a želvovinové. Uvedená zbarvení byla uznána v roce Američanům se podařilo dosáhnout nové barvy šampaňské (champagne), v Evropě známější pod přezdívkou čokoládové. V kombinaci s modrou vznikla z čokoládové lila (kterou Američané pro změnu nazývají barvou platinovou platinum ). Čokoládová a lila byly uznány GCCF roku A v devadesátých letech se podařilo v Nizozemí odchovat barmské kočičky v barvě skořicové a jejím ředěném odstínu plavé. Jak už to tak bývá, chov Americký i Evropský šel každý jinou cestou. Dnes máme barmské kočky amerického typu a barmské kočky evropského typu. Plemenný standard amerických barmských koček byl stanoven v roce 1958 organizací United Burmese Cat Fanciers a podle něho musí mít správná barmská kočka zakulacenou hlavu, na níž nelze najít žádnou rovnou plošku ani při pohledu z profilu, ani zepředu. Maska má být krátká, oči velké a kulaté, nesmějí být vypoulené. Vůbec, celá americká barmská kočka má působit jakýmsi kulatým dojmem. V USA se kvůli barevným barmám rozvířila mezi chovateli debata, zda jsou barmskými kočkami kočky s jinou, než hnědou srstí, když původní chovný program měl za úkol udržet typické rysy Wong-Mau. A jak už to tak taky bývá, jedni tvrdili, že cílem chovného programu bylo udržet rysy stavby těla a tvaru hlavy, druzí že kromě stavby těla a tvaru hlavy i typickou měděnou barvu Tak se roku 1979 stalo, že CFA uznala barevné barmské kočky jako samostatné plemeno: kočku malajskou. Roku 1984 pro změnu CFA dospěla k závěru, že malajské kočky nikdy neměly být samostatným plemenem a měly patřit ke kočkám barmským, takže se pro příště malajské kočky zapisovaly mezi kočky barmské s poznámkou, že mají zředěnou barvu kožíšku. A aby toho nebylo málo, američané si kromě toho všeho usmysleli, že plně zbarvené černé barmské kočky budou kočky bombajské (v Evropě jsou bombajské kočky kočkami černými britskými či asijskými). Od roku 1978 působí při CFA klub The National Alliance of Burmese Breeders (NABB), který má za úkol pomáhat nejen novým chovatelům barmských koček, ale i udržet kontakty mezi chovateli už dlouholetými. O původních kočkách z Barmy se vypráví mnoho příhod a legend, neboť barmské zbarvení se tu vyskytuje byť vzácně už od pradávna. Historická literatura svorně uvádí, že právě kočky s tímto zbarvením byly vysoce ceněné, byly oblíbené na královských dvorech a byli rovněž vítanými návštěvníky a povětšinou i trvalými obyvateli chrámů. 10

10 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ Koťátka bombajské kočky, chovatelská stanice Blue Sinfonie Zdroj: Wikipedia commons; Bombaycats Během Druhé světové války dokonce někteří vojáci do svých zápisků zaznamenávali, že tyto zvláštní kočky tu žijí s mnichy v chrámech. Podle článku The Joy of Burmese od Eriky Graf-Websterové uveřejněném na stránkách americké chovatelské asociace CFA měli právě tito vojáci během války přivézt do USA tři takové kočky (některé prameny uvádějí, že se tak mělo stát roku 1941), díky nimž se rozšířila genetická základna tehdy stále probíhajícího chovného programu vedeného Dr. Thompsonem. Další rodilé barmanky se údajně do USA dostaly až v šedesátých a sedmdesátých letech. Každé plemeno má své velké postavy. Některé upadly v zapomnění, jiné ne. U barmských koček se nám jména některých úspěšných jedinců dochovala a tak víme, že v šedesátých letech byli na výstavách úspěšní Mizpa s Fernand of Briarwood, Hill House Daniella of Shawnee, Shawnee Casey Jones of Phi Line, Fongin Chop Soy či Burma Road s of Senshu. Shawnee Casey Jones of Phi Line se roku 1968 stala vítězkou už zmíněné soutěže CFA o nejhezčí krátkosrstou kočku, no a Burma Road s Detour of Senshu skončila druhá. V sedmdesátých letech se na postech nejvyšších umístili Tok-Lat s Little Awful Arnie (páté místo v roce 1973), Kemlen Keowee (první roku 1974). Mezi nejúspěšnější kočičí taťky patří Day-Ho Hobo of Sangazure, jehož potomci už osm generací sbírají tituly nejvyšší, Good Fortune Fortunatas (držitel titulu National Best Burmese z roku 1977), jehož 39(!) potomků získalo titul šampión, nebo premior, či Windflower Solaris uf Astruiana s 22 titulovanými potomky. Za kočičí mamky musíme zmínit Windflower s Eliza Jane s deseti potomky dosáhnuvšími titulů šampion / premior (a vyšších), kočičku Razadarit Ran Browyn s devíti takovými potomky, či kočičku Wenvarra Chani of Austriana. Zazněl tu název plemene Bombajská kočka. Jde o plemeno chované zatím pouze ve Spojených státech amerických, přezdívá se mu minipanter a jde o kočičky s temně černou lesklou srstí, z níž vystupují v kontrastu jen měděné až oranžové oči. U zrodu tohoto plemene stála američanka Nikki Horner z městečka Louisville ve státě Kentucky. Ta chtěla vyšlechtit kočku podobnou černému levhartu indickému 11 Vikulka, CZ

11 KOČKY BARMSKÉ, MALAJSKÉ A BOMBAJSKÉ (odtud přezdívka minipanter). Nutno poznamenat, že Nikky Horner byla chovatelkou koček od 16 let, byla chovatelkou uznávanou a úspěšnou, během její kariéry vystřídala kočky americké krátkosrsté, barmské, exotické, himálajské, perské i siamské. Stavbou těla k novému levhartovi byla nejblíže kočka barmská, jenomže barmské kočky, jak už víme, se chovaly původně v barvě hnědé, resp. z hlediska genetického v barvě černé se zesvětlením (odznaky), a posléze v barvách ředěných. Čistě černou barmskou kočku neměl zatím nikdo. Proto Nikki Horner nechala připustit svou barmskou kočičku s černou americkou krátkosrstou kočkou. Poprvé se tak stalo v roce 1958 a nepovedlo se to. V roce 1965 to Nikki zkusila znovu a tentokrát se ve vrhu americké krátkosrsté černé kočky a hnědého barmského kocourka přeci jen objevila koťátka s černou srstí a znaky barmských koček. Během následujících let 1966 a 1972 Nikki odchovala celkem 27 vrhů a postupně se dopracovala k nově vzhlížející černé barmské kočce. Následovala snaha o uznání nvého plemene. Ani to se neobešlo bez problémů, mezi zájemci o bombajské kočky nebylo moc těch, kteří by byli ochotni jezdit po výstavách a získávat ocenění nezbytná pro uznání plemene. Až roku 1970 CFA nové plemeno předběžně přijala a umožnila registraci koťátek ve svých plemených knihách. Od roku 1974 bylo povoleno bombajkám účastnit se výstav CFA a teprvé poté, kdy bylo registrováno sto koček plemene Bombajská kočka, došlo k jejich uznání. Stalo se tak roku 1976 u CFA a v letech následujících u dalších chovatelských klubů. Roku 1980 už bylo plemeno Bombajská kočka uznáváno u drtivé většiny amerických chovatelských klubů. Od roku 1979 jsou Bombajské kočky vystavovány na výstavách a plnohodnotně soutěží o posty nejvyšší. Poprvé byly Bombajské kočky v soutěži v červnu roku 1979 na výstavě pořádané klubem TICA. Když Nikki Horner dosáhla svého, ukončila aktivní chov Bombajských koček, ale v její práci pokračovali již mnozí následovníci. Jedněmi z nejaktivnějších chovatelů při vytváření nového plemene byli Herb a Suzanna Zweckerovi, jejich kočičáci Shawnee a Road To Fame s Luv It Black jsou prapředky mnoha a mnoha dnešních bombajek. Road To Fame s Luv It Black roku 1985 získala druhé místo v soutěži CFA o nejlepší krátkosrstou kočku. 12

12 TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ TOULKY KOČIČÍ MINULOSTÍ ANEB KOIČÍ DĚJEPIS Vít Štejnar Vikulka, CZ