Přísaha obraně vlasti EU

Transkript

1 Přísaha obraně vlasti EU CEBES, V pondělí ( ), na každoroční schůzce českých velvyslanců na ministerstvu zahraničí, se premiér Sobotka nechal slyšet, že se dlouhodobě neobejdeme bez společné evropské armády. Evropa se, podle smýšlení premiéra a současné nastavené vládní zahraniční politiky, bez tohoto eurokolektivního vojska neobejde kvůli hrozbě terorismu a ochraně vnějších hranic Schengenu. Bez společné armády, respektive armády EU, nemáme asi šanci přežít současný rozkolísaný geopolitický stav plný bezpečnostních hrozeb. Načasování pak vytváří dojem, že snahou současné vlády je přijít s neotřelým eurofilním nápadem, který odvede pozornost veřejnosti a nechá ji zapomenout na vládní schizofrenní situaci, kdy na jedné straně na oko odmítá kvóty, a to směrem k voličům, a na straně druhé vláda nic konkrétního v této oblasti nepodniká. Včetně zabránění přijetí kvót, které jsou zřejmým zásahem do suverenity ČR, kdy se rozhoduje o tom, kdo se bude na našem území pohybovat. Prohlášení o podpoře vzniku EU armády je jasně dalším aktivním vstřícným krokem směrem k Angele Merkelové a ostatním lídrům - motorům prohlubování evropské integrace. Premiérova slova zazněla vskutku jen náhodou tři dny před návštěvou slovutné kancléřky. Přitom společná evropská armáda, o které se samozřejmě mluvilo již v minulosti, může v praxi napáchat více škod, nežli užitku, a to hned v několika základních rovinách. Jedním z argumentů současné vládní 1

2 zahraniční politiky byla i nezvládnutá ochrana vnějších hranic: Nemáme kromě letišť vnější schengenskou hranici a musíme se spolehnout na státy, jako je Řecko a Itálie, a tam je potřeba, aby ochrana hranic fungovala, řekl premiér Sobotka. A měl v tomto případě pravdu. Není ovšem zapotřebí, aby byl člověk génius nebo věhlasný bezpečnostní analytik, aby pochopil jednoduchou rovnici pokud Itálie a Řecko nebyly v minulosti schopné prostředky z rozpočtu EU jim vyhrazené na ochranu vnějších hranic dodnes adekvátně použít, čímž mimochodem beztrestně neplnily stanovené dohody, budou stejné státy stejně svědomité i co do přispívání do společné armády? Budou nyní aktivně schopni bránit společné hranice? A kdo vzniklé euroarmádě bude asi velet? Základem všech demokratických systémů je propracovaný systém civilního řízení a demokratické kontroly ozbrojených sil, který ve své podstatě definuje civilně vojenské vztahy napříč celou společností, jejichž obranu ozbrojené síly garantují. Bude mít snad na starosti civilní řízení a demokratickou kontrolu samotný Jean-Claude Juncker? Či jiná nově, kvůli tomuto plánu, vzniklá instituce? Přitom když se řešily síly Frontexu a použití zásahu proti vůli členského státu, který nezvládá ochranu hranic, tak ty státy, které neplnily své závazky, byly jako první slyšet, že se proti obdobným opatřením aktivně postaví a vyzdvihovaly jejich nesmyslnost. Aby se společné ozbrojené síly proti vůli suverénního státu pohybovaly na jeho území, tomu se totiž říká okupace. Přesně tímto nebezpečným směrem některé myšlenky o společné armádě, policii apod. směřují. Bude se snad příště rozhodovat v Radě EU kvalifikovanou většinou o zásahu společných sil na území jiného členského státu? Nemáme právě v této oblasti dostatečně trpkou vlastní historickou zkušenost? 2

3 Současná vláda není schopná stabilizovat armádu vlastní, natož přispívat či plnit další závazky vůči případně nově vzniklé armádě EU. Je na místě vzpomenout, že vláda si stanovila závazek, že výdaje na obranu dosáhnout do roku ,4% HDP. Přitom je všeobecně známo, že současné výdaje dosahují bezmála 1% HDP a závazek členských států v NATO činí celé 2 % HDP. Česká vláda si tak musí primárně zamést před svým vlastním prahem dříve, než přijde s oficiální žádostí vytvářet společné ozbrojené síly EU. Možná pak bude i o něco důvěryhodnější. Navíc recyklovat myšlenku společné armády v době po Brexitu, kdy odchází její nejsilnější člen, co do vynakládaných vojenských prostředků, je do nebe volající alibismus. Zbytečnost projektu společné armády EU je patrný již při pohledu na zabezpečení celého tak velkého projektu. Vytvářet další struktury velení, rozpočty, rozpracovávat plány, koncepce, strategie a dohlížet nad plněním všech dohodnutých závazků a příspěvků sil a prostředků na obranu je do jisté míry dublování již existujícího konceptu kolektivní obrany a spolupráce v podobě NATO. Sobotkovo volání po společných cvičeních a prohlubování spolupráce je jen známkou zaslepenosti současné vlády v obranných a bezpečnostních otázkách. Poslední summit NATO uskutečněný ve Varšavě a jeho výsledky, či předtím největší vojenské cvičení v Polsku, kde bylo nasazeno přes 30 tisíc vojáků a kterého se účastnili, krom 24 členských zemí NATO, i vojáci Finska a Švédska, je jasným důkazem, že spolupráce funguje. Ale co naplat, předseda vlády je předseda vlády a ten navrhuje něco, co ani jeho věcně příslušný ministr nepodporuje a veřejně se vyjadřuje, že vytvořit nadnárodní evropskou armádu je nemožné. Další příklad poctivé vzájemné koaliční spolupráce plné pochopení a jde přece jen o maličkost bezpečnost a obranu nás všech a stovky miliard. 3

4 Premiérovo prohlášení, které můžeme vnímat jako vznik nové celoevropské vojenské síly, které by již nebyly pod kontrolou národních vlád a parlamentů členských států a o jejichž použití by tím pádem pravděpodobně rozhodovaly nadnárodní instituce Evropské unie, nechává i otevřené celou řadu závažných otázek, na které bychom měli znát odpověď ještě před startem vzniku společné euroarmády. Například voják armády ČR, dnes vykazovaný v NATO, který přísahá věrnost ČR a spojencům v NATO, bude stejný i v armádě EU, nebo to bude další, jiný voják, přísahající věrnost ČR a pro změnu EU? A obdobně se přímo nabízí otázka, jak to bude s provozními náklady, výzbrojí, výstrojí. Budou snad existovat různé rozpočty, kdy jeden rozpočet bude zvlášť pro ČR a NATO a potom pro EU, nebo to bude stále to samé, ale vykázané třikrát? A jaké budou priority takové společné armády - nejdříve obrana ČR, pak spojenců v NATO a pak obrana EU nebo nějak jinak? Budou se muset zúčastnit všechny státy EU včetně například Rakouska? Když by měla společná armáda EU podle premiéra Sobotky jako jeden z prioritních cílů bránit společné hranice, přímo se nabízí následující modelová situace, kdy armáda EU bude stát třeba na řeckých hranicích proti armádě Turecka, jedné z nejsilnějších armád NATO. Jak se bude tento problém řešit následně? Armáda ČR dodává munici Kurdům, ty ovšem střílí vojáci Turecka, tedy naši spojenci v NATO, ale co až bude Armáda EU? Nepůjdou někteří naši chlapci bojovat s Turky a NATO proti našim chlapcům s Kurdy a armádou EU? Kde bude sídlit velení? Co vytvořit podmínku, že velení evropské armády bude například v Budapešti? Neměl by někdo říci rámcovou představu, co si představuje, že by to stálo? A co slavný Frontex, jehož součástí je pouze pár stovek lidí a nefunguje k ničemu a ta evropská armáda by hlídala co - hranice EU, jako Frontex nebo by působila i třeba v Africe jako síly NATO? Všechny tyto otázky, a je jich 4

5 samozřejmě mnohem více, jsou jen dalším důkazem diletantismu premiéra v bezpečnostních otázkách a výzvách, kterým v současnosti čelíme nebo můžeme v brzké budoucnosti čelit. Přestože to někteří eurofilové neradi slyší, dnes jedinou reálnou zárukou naší obrany a lepší bezpečnosti je Severoatlantická aliance. Nikoliv impotentní EU a její struktury ochrany vnější hranice (Frontex), či zamýšlené a dosud nefunkční síly rychlé reakce (ve smyslu jejich aktivace), označované PSC (The Permanent Structural Corporation) neboli battle groups, které by byly obdobou těch, které známe právě ze struktur NATO v podobě NRF (NATO Response Force). Pokud tedy mají členské státy EU chuť vojensky spolupracovat nad rámec či mimo struktury NATO, nejlepším možným řešením jsou bilaterální a multilaterální dohody, kterým samozřejmě nic nebrání. Avšak podporovat vznik nové nadnárodní armády je v současném bodě integrace EU přímo absurdní. V neposlední řadě je nutné vzpomenout, že jedním ze základních znaků státu a jeho suverenity je i schopnost bránit se prostřednictvím armády či ozbrojených složek. Vojáci logicky skládají slib zemi, které oddaně slouží a za kterou jsou ochotni položit život. Představa, že budou existovat vojáci slibující věrnost EU a cítící vlastenectví a oddanost projektu Evropské unie, čímž se stanou nedílnou součástí společné armády EU, je v současné době nepředstavitelná. A propos NATO není společná armáda, jak by se někdo mohl mylně domnívat. Pokud někdo přesto myslí vážně prohlášení o zajištění naší bezpečnosti a obranyschopnosti, musí se primárně zaměřit na financování vlastní národní armády a plnění závazků a slibů vůči NATO a našim dlouhodobým 5

6 partnerům, a nevytvářet absurdní konstrukty společné nadnárodní armády EU. Samozřejmostí je i zajištění dostatečné a kvalitní výstroje, výzbroje, technického a personálního zajištění v rámci bezpečnostních sborů obecně. Stáváme se tak opět svědky již otřepané hry, kdy je na problém či hrozbu aplikován stále stejný lék v podobě sloganu více Evropy a více integrace. Proto se nám může klidně stát, že uvidíme vojáka, jenž skládá přísahu své vlasti, vlasti EU. 6

7 CENTRUM BEZPEČNOSTNÍCH STUDIÍ VŠ CEVRO INSTITUT (CEBES) Jungmannova 17 / Praha 1 / Czech Republic tel.: / cebes@vsci.cz/ 7