SPOLEČNÉ MEMORANDUM O SOCIÁLNÍM ZAČLEŇOVÁNÍ

Transkript

1 SPOLEČNÉ MEMORANDUM O SOCIÁLNÍM ZAČLEŇOVÁNÍ (c) Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2004 ISBN

2 Úvod Společné memorandum o sociálním začleňování je dokumentem, kterým se kandidátské země zapojily do unijní strategie sociálního začleňování (resp. boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení). Již Smlouva o založení Evropského Společenství zařadila boj proti sociálnímu vyloučení do oddílů týkajících se sociální politiky. Následná zasedání Evropské rady učinila program boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení jedním z centrálních bodů modernizace evropského sociálního modelu. Tato strategie je nedílnou součástí tzv. Lisabonského procesu, který byl odstartován na zasedání Evropské rady v Lisabonu v březnu 2000, a jehož cílem jsou komplexní ekonomické a sociální reformy EU v období let Členské státy EU se shodly na tom, že míra chudoby je v EU neakceptovatelná, a je proto třeba přijmout razantní kroky k jejímu vymýcení. Závěry Lisabonské Evropské rady byly následně doplněny a rozpracovány v Evropském sociálním programu schváleném Evropskou radou v Nice v prosinci Vedle tohoto programu byly v Nice přijaty také Cíle boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení, které tvoří páteř celé strategie (cíle byly aktualizovány v roce 2002). Následné zasedání Evropské rady v Laekenu v prosinci 2001 přijalo společné indikátory sociálního vyloučení a chudoby, dle nichž je měřena míra chudoby a sociálního vyloučení. V oblasti sociální politiky nesou v EU hlavní odpovědnost členské státy. Vzhledem k postupující integraci EU a náročnosti cílů definovaných v Lisabonu však dochází k postupnému zvyšování pravomocí orgánů EU a posilování vzájemné spolupráce a učení mezi členskými státy. Výsledkem toho jsou společné strategie EU v oblasti zaměstnanosti, sociálního začleňování, důchodů, a následovat bude i oblast zdravotní a dlouhodobé péče. Realizace Lisabonského procesu a těchto strategií má být dosaženo pomocí tzv. otevřené metody koordinace, jejímž prostřednictvím probíhá koordinace národních politik. Metoda podporuje vzájemné učení a aktivní účast všech zainteresovaných partnerů včetně lidí ohrožených chudobou a sociálním vyloučením (v případě strategie sociálního začleňování). Koordinační a monitorovací úlohu má Evropské komise. Metoda spočívá v následujících opatřeních: stanovení společných cílů a priorit na úrovni EU; jejich převedení do národních a regionálních politik prostřednictvím Národních akčních plánů; stanovení indikátorů a srovnávacích nástrojů; periodickém monitorování, vyhodnocování a srovnávání na úrovni EU. Národní akční plány sociálního začleňování jsou dvouleté strategie vyhlašující národní priority a cíle, které předkládají členské státy EU Evropské komisi, která je analyzuje ve Společné zprávě o sociálním začleňování, jež je následně předkládána ke schválení Evropské radě. V současné době probíhají diskuse o reformě tohoto systému monitorování, jejímž výsledkem by měla být Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začleňování. Národní akční plány sociálního začleňování by ale měly s největší pravděpodobností pokračovat, a to s tříletou periodicitou. Pro podporu výměny informací a dobré praxe mezi členskými státy je od roku 2002 realizován zvláštní Akční program Společenství na boj proti sociálnímu vyloučení. Tohoto programu se mohly účastnit i přistupující země ještě před svým vstupem do EU. V jeho rámci jsou organizovány také Evropské kulaté stoly o sociálním začleňování, které jsou nejvyšší formou vzájemné výměny poznatků a dobré praxe. Kandidátské země měly možnost se ještě v době před vstupem do EU postupně zapojit do její strategie v oblasti sociálního začleňování. Spolupráce byla dohodnuta na jednání na vysoké úrovni mezi Evropskou komisí a kandidátskými zeměmi, které se konalo dne 13. února 2002 v Bruselu. Na základě této schůzky byly zahájeny práce na přípravě Společného memoranda o sociálním začleňování. 2

3 První aktivitou v rámci jeho zpracovávání byl národní seminář, který se uskutečnil v Praze dne 16. července 2002 za účasti představitelů Evropské komise. Cílem tohoto semináře bylo seznámit co největší počet zainteresovaných aktérů se strategií sociálního začleňování a připravovaným dokumentem. Následně byla ustavena pracovní skupina, jejímiž členy byli zástupci ministerstev, sociálních partnerů, nestátních neziskových organizací a odborníci, jichž se problematika sociálního začleňování nejvíce týká. Již záhy se ukázalo, že oblast sociálního vyloučení a chudoby je natolik široká a jedná se o tak multidimenzionální problém, že bude nutno pracovní skupinu doplnit o další členy a přetvořit ji v regulérní komisi se silnějším mandátem daným vládou ČR. Paralelně se zpracováváním memoranda byly proto vykonány přípravy k založení takovéto komise. Návrh na její založení byl schválen vládou ČR dne 19. května 2003 (usnesení č. 476) a Komise pro přípravu Společného memoranda o sociálním začleňování a Národního akčního plánu sociálního začleňování byla ministrem práce a sociálních věcí ustavena k 15. září Úkolem Komise je meziresortní koordinace celého procesu zpracování těchto dokumentů, zapojení všech relevantních institucí a zajištění převzetí spoluzodpovědnosti za zformulování a následné provádění komplexní politiky boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení a jejích jednotlivých částí. Společné memorandum o sociálním začleňování bylo zpracováno v gesci Ministerstva práce a sociálních věcí společně s Generálním ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci Evropské komise. Memorandum bylo vládou schváleno dne 10. prosince 2003 (usnesení č. 1241) a podepsáno bylo ministrem práce a sociálních věcí Zdeňkem Škromachem a evropskou komisařkou pro zaměstnanost a sociální věci Annou Diamantopoulou dne 18. prosince 2003 v Bruselu. Memorandum bylo vypracováno na základě struktury vytvořené Evropskou komisí, která byla společná pro všechny přistupující země. Dokument hodnotí sociální situaci v ČR, identifikuje hlavní problémy a úkoly pro budoucí politiku. Na jeho základě bude v roce 2004 zpracován Národní akční plán sociálního začleňování, který Česká republika předloží společně s ostatními přistupujícími zeměmi Evropské komisi do konce července

4 4 SPOLEČNÉ MEMORANDUM O SOCIÁLNÍM ZAČLEŇOVÁNÍ

5 Brusel, 18. prosince 2003 Společné memorandum o sociálním začleňování ČESKÁ REPUBLIKA V souladu s ustanoveními Přístupového partnerství připravila vláda České republiky ve spolupráci s Evropskou komisí, Generálním ředitelstvím pro zaměstnanost a sociální věci, Společné memorandum o sociálním začleňování v rámci přípravy České republiky na plné zapojení se do metody otevřené koordinace v oblasti sociálního začleňování po přistoupení. Toto memorandum nastiňuje zásadní výzvy týkající se boje s chudobou a sociálním vyloučením, seznamuje s nejvýznamnějšími politickými opatřeními, která Česká republika přijala na základě dohody o zahájení přenosu společných cílů EU do národních politik, a specifikuje hlavní politické problémy pro budoucí monitorování nebo přezkoumávání. Pokrok při provádění takových politik bude vyhodnocován v kontextu procesu sociálního začleňování EU, jehož cílem je dosažení významných výsledků na poli vymýcení chudoby do roku (podpis) Ing. Zdeněk Škromach Ministr práce a sociálních věcí Česká republika (podpis) Anna Diamantopoulou Evropská komisařka pro zaměstnanost a sociální věci CZ CZ 5

6 Vyšlo v roce 2004, 64 stran, 2000 výtisků, 1.vydání Vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, Na Poříčním právu 1, Praha 2. Tisk a grafická úprava Gratis s.r.o., Konopišťská 16, Praha 10 ISBN

7 OBSAH 1. EKONOMICKÝ VÝVOJ A TRH PRÁCE Ekonomické trendy Vývoj na trhu práce Veřejné výdaje SOCIÁLNÍ SITUACE Demografický vývoj, obyvatelstvo a území ČR Míra chudoby Systém sociální ochrany Vzdělávání, zdravotní péče, bydlení, sociálně patologické jevy, doprava KLÍČOVÉ VÝZVY OTÁZKY PRO POLITIKU Usnadnění účasti na zaměstnání Rozvoj preventivních a poradenských aktivit Zajistit, aby se práce vyplatila (zvyšování motivační funkce minimální mzdy) Zvýšení motivace podnikatelské sféry Modernizace vzdělávacího systému Podpora rozvoje celoživotního učení Zvyšování zaměstnanosti a zaměstnatelnosti znevýhodněných skupin Podpora přístupu ke zdrojům, právům, zboží a službám Sociální ochrana Vzdělávání Zdravotní péče Bydlení Doprava Prevence rizika sociálního vyloučení Prevence sociálně patologických jevů E-začlenění Solidarita rodin Pomoc nejzranitelnějším Mobilizace všech relevantních orgánů PODPORA ROVNOSTI MEZI POHLAVÍMI VE VŠECH POSTUPECH ZAMĚŘENÝCH NA POTÍRÁNÍ CHUDOBY A SOCIÁLNÍHO VYLOUČENÍ STATISTICKÉ SYSTÉMY A UKAZATELE PODPORA SPOLEČNÝCH POLITIK SOCIÁLNÍHO ZAČLEŇOVÁNÍ ZE STRUKTURÁLNÍCH FONDŮ ZÁVĚRY 49 STATISTICKÁ PŘÍLOHA 52 7

8 1. EKONOMICKÝ VÝVOJ A TRH PRÁCE 1.1 Ekonomické trendy V průběhu několika minulých let došlo k oživení české ekonomiky. Hlavními faktory, které přispívají k jejímu výkonu jsou: zvýšení domácí poptávky vzhledem k růstu reálných mezd, pokračující restrukturalizace, modernizace výroby a příliv přímých zahraničních investic. Růst HDP byl v roce ,1 % a v roce 2002 došlo k mírnému zpomalení na 2 %. V roce 2003 se předpokládá mírné zrychlení růstu na cca 2,2 %. Průmyslová výroba vzrostla díky růstu produktivity práce v roce 2001 o 6,5 % a v roce 2002 o 4,8 %. V České republice se hospodářské zpomalení v zemích EU, kam směřuje většina českého exportu, neprojevilo výrazně. Úroveň HDP na obyvatele v České republice v paritě kupní síly odpovídala v roce 2002 částce PPS, což bylo 64 % průměru EU. Z kandidátských zemí na tom byly lépe pouze Kypr (73 %) a Slovinsko (74 %). Míra inflace v České republice je nízká, je nižší než v řadě zemí EU. V roce 2001 činila 4,7 % a v roce 2002 pouze 1,8 %. Hlavním důvodem zpomalení inflace byly klesající ceny potravin a výrazné zhodnocení směnného kurzu koruny. Cenová hladina je v ČR stále výrazně nižší než v EU, dosahuje úrovně přibližně 47 % průměrné cenové hladiny v EU. Posilování reálného kursu koruny, způsobené mimo jiné přílivem přímých zahraničních investic a hospodářským růstem, negativně ovlivňovalo export. Česká národní banka byla nucena přistoupit několikrát k devizové intervenci. Podíl deficitu běžného účtu na HDP se postupně snižoval zejména pod vlivem poklesu deficitu obchodní bilance (z 5,7 % HDP v roce 2001 na 6,3 % v roce 2002, zdroj: Český statistický úřad). Podíl finančního účtu platební bilance na HDP byl v roce ,9 % a v roce ,1 %. Čistý příliv přímých zahraničních investic byl v roce 2001 celkem 6,296 mld. EUR a v roce 2002 se odhaduje na 8,96 mld. EUR. Nejvíce prostředků pocházelo ze zemí EU (asi 85 %). Zahraniční kapitál přitéká v posledních letech do země díky probíhající privatizaci, zlepšení podmínek pro podnikání a investice, daňovým pobídkám a blížícímu se vstupu do EU. Zahraniční zadluženost byla v roce 2001 celkem 25,43 mld. EUR a v roce ,1 mld. EUR. Vážným problémem české ekonomiky je fiskální nerovnováha, veřejné rozpočty nevykazují tendenci k vyrovnanosti. V roce 2001 dosáhl deficit 5,6 % HDP a v roce 2002 podle odhadů dále vzrostl na 6,7 % HDP. Z vývoje veřejných financí je patrná existence strukturálních problémů; deficity nemají cyklickou povahu. Hlavní příčinou růstu deficitu jsou přímé náklady transformace, růst mandatorních sociálních výdajů, zejména výdajů na důchodové a nemocenské zabezpečení, náklady spojené s přibližováním úrovně infrastruktury a ekologických norem standardům zemí EU. Schodky veřejných rozpočtů se promítají do růstu veřejného dluhu, jehož dynamika v posledních letech zrychluje. Mimo výše uvedené faktory růstu deficitů přispívá k růstu vládního dluhu úhrada nákladů transformace související s restrukturalizací podnikového sektoru a stabilizací bankovního sektoru. Růst vládního dluhu byl doposud zpomalován inkasovanými privatizačními příjmy, které byly použity k financování fiskálních deficitů. V roce 2001 veřejný dluh dosáhl 24,4 % HDP. V roce 2002 došlo k jeho dalšímu růstu a jeho odhad tak činí 27,1 % HDP. 8

9 České hospodářství prošlo v průběhu transformace významnými strukturálními změnami. V letech došlo ke snížení podílu zemědělství (z 15 % na 6 %) a průmyslu (ze 47 % na 37 %) na tvorbě HDP ve prospěch sektoru služeb (z 38 % na 59 %). Tyto změny byly ovlivněny zejména útlumem těžby uhlí, hutnictví a těžké chemie, restrukturalizací těžkého strojírenství a výrazným snížením podílu zemědělství. Většina státního majetku byla privatizována a ve snaze o zvyšování konkurenceschopnosti se měnila i struktura výroby. Jednou z forem veřejné podpory českému průmyslu a jeho konkurenceschopnosti je systém investičních pobídek, které napomáhají přílivu přímých zahraničních investic do ČR. Proces restrukturalizace českého hospodářství není zdaleka ukončen. Zejména doposud neukončená restrukturalizace českého hutnického a ocelářského průmyslu významně ovlivní především severomoravský region a významným způsobem ovlivní hlavně strukturu zaměstnanosti a vývoj na trhu práce. Účinky očekávané modernizace státní správy a armády České republiky se projeví téměř ve všech regionech; intenzita důsledků prováděných změn se v tomto případě bude regionálně lišit podle počtu vojáků z povolání a počtu občanských zaměstnanců, uvolněných z jednotlivých vojenských posádek. 1.2 Vývoj na trhu práce V roce 2002 došlo k mírnému nárůstu zdrojů pracovních sil (o ). Míra ekonomické aktivity je v České republice vysoká a i přes mírně klesající tendenci (zejména pod vlivem stárnutí populace) patří stále k nejvyšším v Evropě. V roce 2002 byla dle metodologie EU 70,9 % (EU 69,7 %), z toho u mužů 78,9 % (EU 78,4 %) a u žen 62,8 % (EU 60,9 %). Zaměstnanost v průběhu 90. let kontinuálně klesala ze 69 % v roce 1993 na 65,7 % v roce 2002 (EU 64,3 %). Oproti roku 2001 ovšem došlo v roce 2002 k mírnému nárůstu. Míra zaměstnanosti mužů byla v roce ,2 % (EU 72,8 %) a žen 57,1 % (EU 55,6 %). Nejvýrazněji se ve srovnání s rokem 2001 zvýšila zaměstnanost starších osob (55-64 let) o 3,7 procentních bodů na 40,8 % (EU 40,1 %). Cizinci v současnosti představují více než 3 % pracovní síly a jejich počet by měl stále růst. Na rozdíl od předcházejících let se Česká republika totiž postupně stává cílovou zemí pro migranty. Protože - podle analýzy Ministerstva práce a sociálních věcí - v roce 2030 bude chybět asi 422 tis. osob v produktivním věku, předpokládá se, že regulovaná migrace by mohla tento deficit částečně nahradit. S otevřením hranic České republiky došlo i k nárůstu počtu nelegálně zaměstnaných cizinců na českém území. Jednou z hlavních příčin byla vysoká migrace pracovních sil ze států bývalého Sovětského svazu. Kontrolní útvary úřadů práce prověřily v roce 2002 celkem zaměstnavatelských subjektů, z toho kontrol bylo uskutečněno u zaměstnavatelů, kteří zaměstnávají i cizince. Z celkového počtu zkontrolovaných cizinců (vyjma občanů Slovenské republiky) bylo zjištěno nelegálně zaměstnávaných cizinců. Celkový počet nelegálně zaměstnaných cizinců je téměř nemožné odhadnout. Transformace ekonomiky spojená s privatizací, restrukturalizací a mobilitou pracovních sil mezi sektory měla vliv na změny v sektorové zaměstnanosti. Došlo k poklesu zaměstnanosti v průmyslu a zemědělství. Ve srovnání s EU-25 zůstává nadále vysoký podíl zaměstnanců v průmyslu, v němž ovšem stále probíhají strukturální změny, tudíž lze počítat s růstem nezaměstnanosti a postupným zvyšováním zaměstnanosti ve službách. V letech klesla zaměstnanost v primárním sektoru z 12,4 % na 4,8 %, v sekundárním sek- 9

10 toru ze 45,1 % na 39,6 % a v terciéru stoupla ze 42,5 % na 55,6 %. Ve srovnání s rokem 2001 se ve všech sektorech zaměstnanost mírně zvýšila. Významný podíl na zaměstnanosti (59,5 %) mají malé a střední podniky, které se podílejí na tvorbě HDP 40,4 %. Flexibilní formy zaměstnávání (práce na částečný úvazek, v odůvodněných případech na dobu určitou, teleworking) nejsou zatím příliš využívány. Podíl osob pracujících na částečný úvazek dokonce stále klesá. V roce 1993 představovaly částečné úvazky 6 % a v roce 2002 již pouze 4,8 % (EU 18,1 %). Více tuto možnost využívají ženy 8 % (EU 33,5 %). Důvodem, proč není práce na částečný úvazek v České republice častěji využívána, je obecně nízká cena práce (příjem ze zaměstnání na celý pracovní úvazek je pro většinu občanů důležitý). V první polovině 90. let se nezaměstnanost pohybovala jen v rozmezí 3 4 %, a to zejména z důvodu pomalé restrukturalizace ekonomiky. Po hospodářských problémech a urychlení restrukturalizace došlo k nárůstu nezaměstnanosti a úbytku pracovních míst. Nezaměstnanost je nyní charakteristická regionální diferenciací, vysokým podílem dlouhodobé nezaměstnanosti a vytvářením kategorie populace dlouhodobě žijící ze sociální podpory (viz kap. 2). Míra nezaměstnanosti 1 byla v roce ,1 % (EU 7,4 %) a v roce ,3 % (EU 7,7 %). V roce 2001 byla průměrná míra evidované nezaměstnanosti 2 8,5 %, v roce 2002 dosáhla 9,2 % a na počátku roku 2003 dokonce 10,2 %. Míra nezaměstnanosti mužů je stále nižší než žen (v roce ,1 % u mužů a 10,5 % u žen). Nezaměstnanost se výrazně liší podle regionů, také v rámci regionů je možné sledovat značné rozdíly mezi jednotlivými subregiony (viz příloha). Její nejnižší míra je dlouhodobě v Praze (3,7 % v roce 2002), naopak nejvyšší v Ústeckém (17,1 %) a Moravskoslezském kraji (15,9 %), kde má strukturální charakter, neboť souvisí s restrukturalizací průmyslu a útlumem těžby nerostných surovin. Vláda reagovala na sociální dopady restrukturalizace zvláštními sociálními programy v ostravském regionu (v jehož třech okresech je soustředěno 90 % ocelářských kapacit republiky) to byly například finanční příspěvky propuštěným hutníkům. Tyto příspěvky ovšem zřejmě působily demotivačně proti hledání nového pracovního uplatnění a nechtěně tak částečně přispěly k vysokému procentu dlouhodobě nezaměstnaných v tomto regionu. Později byl zaveden zvláštní program pro ocelářský průmysl. Vzhledem k pokračující restrukturalizaci se dá předpokládat její další vliv na míru a strukturu zaměstnanosti a nezaměstnanosti. Znevýhodněnými skupinami na trhu práce jsou zejména ženy s malými dětmi, osoby s nízkou kvalifikací včetně příslušníků romské menšiny (31,5 % celkové nezaměstnanosti), osoby se zdravotním postižením (13 %), nad 50 let věku (19,4 %), absolventi škol a mladí lidé (12,4 %). V roce 2002 byl podíl mladých nezaměstnaných (osoby pod 24 let) 25 %. Nejvíce jsou ohroženy skupiny, které trpí kumulací několika handicapů. Vysoká je nezaměstnanost Romů, jejíž výši však lze pouze odhadovat, protože neexistují žádné speciální statistiky na etnickém základě. Míra nezaměstnanosti Romů se v některých regionech odhaduje nad 50 %, v některých zvlášť postižených až na 80 %. Dalšími zvláště ohroženými skupinami jsou osoby navracející se z výkonu trestu odnětí svobody, osoby závislé na návykových látkách a zcela vzdáleny trhu práce pak osoby bez přístřeší. 1 Nezaměstnaní jsou všechny osoby 15+, které splňují podmínky mezinárodní definice ILO. 2 Míra evidované nezaměstnanosti je údaj, jehož konstrukce vychází z dostupných zdrojů úřadů práce o počtu registrovaných uchazečů a státní statistiky. 10

11 Vedle strukturální nezaměstnanosti je hlavním problémem dlouhodobá nezaměstnanost (více než 6, respektive 12 měsíců), která úzce souvisí s dosaženým vzděláním. Riziko narůstá u vyšších věkových kategorií a občanů se změněnou pracovní schopností. V průběhu roku 2002 došlo k mírnému poklesu počtu dlouhodobě nezaměstnaných z 38 % na 37 %. Stoupá však průměrná délka evidence na úřadech práce, v roce 1998 byla 9,5 měsíce a na konci roku 2002 již 16,1 měsíce. Podíl žen mezi dlouhodobě nezaměstnanými činí 52,2 % (nad 6 měsíců), 51,9 % (nad 12 měsíců). Uplatnění nezaměstnaných s narůstající délkou evidence je téměř nemožné. Dlouhodobě nezaměstnaní, zejména ve spojení s nízkou úrovní kvalifikace, tvoří skupinu osob nejvíce ohrožených chudobou a sociálním vyloučením. Trh práce negativně ovlivňují zejména neodpovídající vzdělanostní struktura (převažuje odborné a všeobecné středoškolské vzdělání, současný trh práce vyžaduje, a to i pod vlivem charakteru investičních pobídek, kvalifikovanou pracovní sílu zaměřenou na řemeslné profese a na profese v oblasti strojírenství, jemné mechaniky, elektrotechniky spojené s funkční, počítačovou, jazykovou a komunikační gramotností), nedostatečná návaznost vzdělání na trh práce a nejasná představa o budoucím charakteru požadované pracovní síly. Současně je zaznamenána nízká míra celoživotního učení a nízká mobilita pracovních sil způsobená hlavně finanční nedostupností bydlení v místě pracoviště a zhoršující se dopravní obslužností. Podle odhadů se na další vzdělávání čerpá pouze asi 25 % objemu prostředků poskytovaných v zemích EU a účastní se ho pouze 28 % populace ve věku let, oproti % v zemích EU. Na významu ovšem získávají rekvalifikace zaměřené na potřeby trhu práce. Handicapem je rovněž stále nedostatečně rozvinutá informační společnost. Používání internetu se postupně zvyšuje, připojena je k němu celá státní správa a asi 90 % firem. Koncem roku 2002 se polovina z 2.4 mil. uživatelů internetu mohla připojovat z domova. Ve srovnání s EU je však počet uživatelů internetu na 100 obyvatel pouze asi třetinový. Postup zavádění internetu do škol a široké veřejnosti je oproti jiným státům poměrně pomalý. Je to způsobeno zejména tím, že relativní cena připojení k internetu je v porovnání s EU vysoká. 1.3 Veřejné výdaje Zatímco veřejné výdaje v relaci k HDP od roku 1998 nepřetržitě rostou, v daňové soustavě je zabudována tendence k autonomu poklesu daňové kvóty. Nůžky mezi příjmy a výdaji se tak stále více rozevírají. Růst deficitů vládního sektoru a prohlubující se strukturální obtíže, které přetrvávají i v růstové fázi ekonomického cyklu, vyvolaly potřebu reformovat veřejné finance. Strukturální deficity jsou důsledkem trvale rostoucích mandatorních výdajů a expanzivní fiskální politiky cílené na posílení ekonomického růstu. Rostoucí trend vykazují zejména náklady na důchody a na zdravotní péči. Podíl výdajů vládního sektoru na HDP v roce 2002 dosáhl 49,1 % a ve srovnání s rokem 2001 tak vzrostl o 1,6 procentního bodu. Podstatnou část tvoří mandatorní výdaje, které se v roce 2001 podílely na celkových výdajích státního rozpočtu 51,1 % (z toho sociální transfery 40,2 %) a za rok 2002 se jejich podíl odhaduje na 51,5 % (z toho sociální transfery 41,4 %). Podle srovnání OECD i Eurostatu se Česká republika pohybovala ve výši sociálních výdajů v poměru k HDP v dolní škále sledovaných zemí, ovšem tyto výdaje mají rostoucí tendenci. Co se týče nákladů na starobní a pozůstalostní důchody, pohybuje se ČR někde uprostřed mezi sledovanými zeměmi. Ve výdajích na invaliditu je ČR v dolní polovině sledovaných zemí. Vysoké jsou ale její výdaje na nemocenské pojištění a zdravotnictví. Vzhledem ke stárnutí obyvatelstva připravuje ČR reformu důchodo- 11

12 vého systému. Vláda a Parlament České republiky se v současnosti zabývají rovněž návrhem reformy veřejných financí, která by měla zajistit snižování deficitu s cílem zajistit střednědobou udržitelnost veřejných financí. V procentech na HDP (2001): sociální ochrana 3 (důchody, nemocenské pojištění, rodinné dávky, sociální péče) 12,5 %, vzdělávání 4,28 %, zdravotní péče 6,79 %, aktivní politika zaměstnanosti 0,19 %. 2. SOCIÁLNÍ SITUACE 2.1 Demografický vývoj, obyvatelstvo a území ČR Počet obyvatelstva České republiky činil k 31. prosinci 2002 celkem ,3 tis., hustota obyvatel na 1 km 2 je 129 osob. Ve městských aglomeracích žije 71 % populace (údaj k 31. prosinci 2000). Demografický vývoj není příznivý, počet obyvatelstva stále klesá a do roku 2015 by se měl pohybovat okolo 10 miliónů. V roce 2002 činil celkový úbytek 3167 osob. V následujících 20 letech se tedy dá očekávat výrazný pokles pracovních sil. Klesá ovšem také úmrtnost, takže mezi roky 1991 a 2002 se střední délka života u mužů zvýšila z 68,2 let na 72,07 a u žen z 75,7 let na 78,54. Průměrná střední délka života v témže roce činila 75,3 let. Pro srovnání průměrná střední délka života v EU v témže roce činila 78 let. Ve věkové skupině nad 65 let se v roce 1990 nacházelo 1302 tis. osob a v roce 2002 již 1418 tis. osob. Podíl populace v postproduktivním věku bude v následujících letech narůstat podobně jako v ostatních zemích EU. Porodnost v ČR je jednou z nejnižších na světě, v roce 2001 činila míra úhrnné plodnosti 1,1. V roce 2002 se narodilo pouze 92,8 tis. dětí oproti 131 tis. v roce Pro vývoj porodnosti a plodnosti je typický růst průměrného věku ženy při narození prvního dítěte a snížení plodnosti ve věku 20 až 24 let oproti předešlým generacím. Postupné změny probíhají rovněž ve složení rodin. Narůstá počet rodin s jedním dítětem a také rodin pouze s jedním rodičem. Klesá počet sňatků, v roce 2002 bylo uzavřeno celkem 52,7 tis. sňatků oproti 90,9 tis. v roce Pro vývoj sňatečnosti je charakteristické snížení intenzity sňatečnosti svobodných a s tím spojený nárůst počtu nesezdaných soužití a dále odklad prvního sňatku do vyššího věku. Dalším významným demografickým trendem je zvyšování počtu dětí narozených mimo manželství. V roce 1990 se narodilo mimo manželství 11 tis. dětí (8,6 % z celkového počtu živě narozených), v roce 2002 již 23,5 tis. dětí (25,2 %). Nepříznivý je stále vysoký počet rozvodů, který v roce 2002 činil 31,7 tis. V roce 1990 činil podíl rozvodů manželství s dětmi 72,1 % z celkového počtu rozvodů, zatímco v roce 2002 tento podíl činil 64,2 %. Podle posledního sčítání lidu (Sčítání lidu, domů a bytů 2001) k 1. březnu 2001 žilo v ČR 94 % osob hlásících se k české, moravské a slezské národnosti. Nejpočetnější menšinou jsou Slováci (asi 2 %), následují Poláci, Němci a Romové. K romské národnosti se oficiálně přihlásilo pouze 12 tis. občanů (0,1 %). Ovšem stejně tak jako v mnoha dalších zemích je reálný počet mnohem vyšší. Oficiálně se počet Romů se odhaduje na tis. osob. 4 3 Pojem sociální ochrana je zde užíván v užším významu a zahrnuje systém důchodového a nemocenského pojištění, rodinné dávky a dávky sociální péče. V širším pojetí je možné sociální ochranu vztáhnout k metodice EU (systém ESSPROS), v rámci které se statisticky sledují agendy týkající se důchodů, nemocenských dávek, státní sociální podpory, sociální péče, pasivní a aktivní politiky zaměstnanosti, ale rovněž i zdravotní péče zaměřené na osoby ohrožené sociálními riziky, dále sociální výhody (např. slevy na dopravu, věcné dávky), jakož i tyto činnosti v necivilních složkách. 12

13 V současné době dochází i v romských komunitách k jistému poklesu porodnosti, jehož příčinou je i špatná bytová situace. Někteří Romové emigrují do západní Evropy, odkud se po čase většinou dobrovolně vrací. Do České republiky přichází z ekonomických důvodů Romové ze Slovenska. Velká část Romů na rozdíl od ostatních zemí žije ve městech a určitá část z nich ve složitých sociálních podmínkách vyznačujících se nezaměstnaností, závislostí na sociálních dávkách a sociální frustrací. Na rozdíl od jiných národností není soužití romské populace s majoritní společností bezproblémové. Počet cizinců v ČR nedosahuje výrazné procentní zastoupení celkového počtu obyvatelstva, nicméně od roku 1989 se postupně zvyšuje. V roce 1992 jich zde žilo 50 tis., ke konci roku 2002 téměř 232 tis. osob s trvalým pobytem nebo povolením k pobytu nad 90 dní (asi 2,3 % obyvatelstva České republiky). Do země přicházejí především lidé z postkomunistických zemí. Z celkového počtu cizinců nejvíce tvoří Slováci (26 %), Ukrajinci (25 %) a dále Vietnamci, Poláci a Rusové. Migrace se soustřeďuje zejména do Prahy a dalších velkých měst. Počet nelegálních imigrantů na území ČR není přesně znám a chybí i kvalifikované odhady počtu cizinců pobývajících v ČR v rozporu se zákony. Policie odhalila v roce 2002 celkem případů nelegálního pobytu cizinců, což představuje nárůst o 6,9 % v porovnání s předchozím rokem. Většinu z těchto osob tvořili občané Ukrajiny (78 %). Nejvíce cizinců s nelegálním pobytem bylo v Královéhradeckém kraji, v Praze a Moravskoslezském kraji. Území České republiky je od 1. ledna 2000 rozděleno na 14 krajů, které odpovídají statistickým územním jednotkám NUTS III. Okresní úřady (77) byly zrušeny a v roce 2003 dále pokračuje reforma místní správy přenášející rozhodování na kraje a obce. Mezi jednotlivými regiony, s výjimkou Prahy, neexistovaly na počátku devadesátých let výrazné rozdíly, které by zásadním způsobem determinovaly možnosti jejich dalšího rozvoje. Poté se však začaly prosazovat faktory, jako např. poloha sídel, rozvoj podnikání v průmyslu i v zemědělství, jejichž působení přispívá k rostoucí diferenciaci hospodářské výkonnosti regionů. Hospodářsky nejvýkonnější je Praha, která má i nejnižší nezaměstnanost. Naopak nejproblematičtějšími jsou regiony Severozápad a Moravskoslezsko, které jsou postiženy především strukturální nezaměstnaností. Od počátku 90. let dochází k mírnému poklesu městského obyvatelstva, jehož malá část se stěhuje na venkov, zejména do blízkosti velkých měst. Také do budoucna lze očekávat zvyšování počtu obyvatel v blízkosti velkých měst, především v satelitních obcích v okolí Prahy, pokles obyvatelstva ve znevýhodněných průmyslových oblastech a vyšší koncentraci osídlení v oblastech průmyslových zón, kam směřují zahraniční investice. 2.2 Míra chudoby Česká republika patří trvale k zemím s nízkou mírou chudoby. Následující data a zjištění vyplývají z analýzy údajů z výsledků šetření Sociální situace domácností, které bylo provedeno Českým statistickým úřadem v souladu s pravidly Eurostatu. Při tomto šetření byly zjišťovány příjmy domácností a osob za rok Hranice ohrožení chudobou (vyjadřující počet lidí ohrožených chudobou) podle 4 Tento počet vychází ze statistických informací zpracovávaných od roku 1972 až do roku Počet Romů byl sledován ve třech statistikách (sociální, zdravotní, školské), a proto je v tomto období možné sledovat nejen počty, věkovou strukturu, regionální rozmístění, migraci a přirozené přírůstky romských obyvatel, ale je možné z těchto dat vysledovat dlouhodobé trendy a kvalifikovaně odhadnout pravděpodobný další vývoj romské populace (viz zpráva z Výzkumného projektu Ministerstva práce a sociálních věcí ZVZ 57 Analýza sociálně ekonomické situace romské populace v České republice ). Romské organizace uvádí čísla vyšší (250 až 500 tis.). 13

14 metodiky EU představuje 60 % národního vyrovnaného mediánového příjmu. V roce 2000 to byla v ČR částka 64,6 tis. Kč ročně. Příjem pod touto hranicí mělo 8 % osob (787,8 tis.). V porovnání se zeměmi EU-15 (15 %) i přistupujícími zeměmi (13 %) za rok 2000, to byl zdaleka nejnižší podíl. Z hlediska pohlaví jsou chudobou více ohroženy ženy než muži. V roce 2000 žilo v České republice pod hranicí chudoby 8 % celkového počtu žen (433,4 tis.) a 7 % mužů (354,4 tis.). Rozdíl mezi pohlavími se prohlubuje s rostoucím věkem žen. V kategorii nad 65 let byl podíl žen pod hranicí chudoby zhruba 3krát vyšší než podíl mužů. Významnou měrou ovlivňuje chudobu zaměstnanost. Z osob nad 16 let věku byla ohrožena chudobou 3 % (112,1 tis.) zaměstnanců a 5 % (26,5 tis.) z osob samostatně výdělečně činných (sebezaměstnaných). Naproti tomu vysoký podíl chudých byl mezi nezaměstnanými 31 % (150,8 tis.) a ostatními ekonomicky neaktivními osobami kromě důchodců - 11 %. Relativně malý podíl důchodců (5 %) je důsledkem pravidelných valorizací důchodů, které většinou přesahují stanovenou hranici relativní chudoby podle metodiky EU. Pokud jde o jednotlivé typy domácností, obecně platí, že více chudých domácností je mezi rodinami s dětmi než mezi domácnostmi bezdětnými. V chudých domácnostech žilo 12 % dětí do 15 let. Tzv. dětská chudoba je nejvýraznější u neúplných rodin s nejméně 1 nezaopatřeným dítětem. V roce 2000 náleželo k chudým 27 % (132,2 tis.) osob z těchto domácností, v převážné míře osamělých rozvedených či svobodných žen s dětmi. Další skupinou domácností s vyšším podílem chudých jsou domácnosti se 3 a více dětmi (18 % a 99,3 tis. osob) a domácnosti rodin z odlišného sociokulturně znevýhodňujícího prostředí. Ve všech chudobou postižených rodinách žilo celkem 207,1 tis. dětí ve věku do 15 let. U domácností jednotlivců byla celková míra 14 %; největší míra byla u věkové skupiny let (16 %) a nejnižší ve věkové skupině 65+ (12 %). Pod hranicí chudoby bylo 9 % venkovského obyvatelstva, ve městech činil podíl chudých 7 %. Z regionálního pohledu byl nejvyšší podíl chudých osob na severní Moravě (Olomoucký kraj 12 %, Ostravský kraj 10 %) a v severních Čechách (Ústecký kraj 12 %), nejméně chudých osob bylo v Praze (pod 3 %). Podle údajů za rok 2000 se chudoba v ČR mírně prohloubila (indikátor relativního propadu příjmů činil 16 %), přesto však byla pod průměrem za členské státy EU (21 %) i průměrem za přistupující země (20 %). Oproti ostatním členským i přistupujícím státům měla ČR vysokou koncentraci osob těsně nad prahem chudoby. Mezi 60 a 70 % národního vyrovnaného mediánového příjmu se nalézalo 8 % osob, které představovaly skupinu možných budoucích chudých. Příjmová diferenciace je stále poměrně nízká. Úhrn objemu příjmů pro skupinu 20 % nejbohatších osob byl 3,4krát vyšší než objem příjmů pro skupinu 20 % nejchudších osob. V úhrnu za členské státy EU to bylo 4,4krát a za přistupující země 4,2krát více. Na celkovém objemu příjmů se nejbohatší podíleli 35,8 % a jejich průměrný roční 5 příjem byl 150,1 tis. Kč. Skupina nejchudších se na celkovém příjmu podílela 10,5 % a jejich průměrný příjem činil 44,6 tis. Kč. (Nízkému stupni nerovnosti příjmů odpovídala i hodnota Gini koeficientu 25, která byla po Slovinsku a Maďarsku třetí nejnižší z přistupujících států. Průměr za členské státy EU byl 29 a za přistupující 28.) Sociální transfery významně ovlivnily celkovou míru chudoby v ČR. Bez důchodů a ostatních 5 Jde o tzv. ekvivalizovaný (vyrovnaný) příjem, tj. příjem domácnosti dělený počtem spotřebních jednotek v domácnosti 14

15 sociálních transferů by žilo pod hranicí ohrožení chudobou 36 % osob České republiky. Vyplacené důchody snížily tuto míru na 19 % a ostatní sociální transfery na konečných 8 %. Všechny tyto míry jsou pod úrovní EU i přistupujících zemí. Sociální dávky míru chudoby snižovaly o 28 procentních bodů. Převážná část z těchto dávek připadala na důchody (68 %). Ostatní dávky vyplácené podle zákona o státní sociální podpoře, dávky nemocenského pojištění, podpora v nezaměstnanosti a další snižují chudobu o 11 %. Významnou roli hrály dávky nemocenského pojištění. Pokud jde o subjektivní chudobu, za chudé se považovalo 16 % osob starších 16 let. Intenzivnější pocit chudoby, který je výrazem zodpovědnosti za slušnou existenci rodiny, měly osoby ženaté a vdané v rodinách s nezaopatřenými dětmi. Zhruba 16 % domácností se také vyjádřilo, že velmi obtížně vycházelo se svým příjmem. Tendence zjištěné hlavními indikátory chudoby EU potvrzují i další charakteristiky, udávající rozdělení příjmů a míru jejich diferenciace. Z údajů ze šetření o sociální situaci domácností vyplynulo, že ve skupině 10 % nejchudších domácností žilo 14,4 % obyvatel ČR. Byly to převážně rodiny s nezaopatřenými dětmi (54,4 %) a neúplné rodiny (23,7 %). Nejnižší zastoupení zde měli jednotlivci. Ve srovnání s údaji mikrocenzu z roku 1996 ubylo úplných rodin a přibylo neúplných rodin a domácností jednotlivců. Na růst diferenciace, i když ne příliš výrazný, ukazuje podíl příjmů devátého a prvního decilu. Tento poměr se podle údajů ze šetření o sociální situaci domácností zvýšil oproti údajům z mikrocenzu 1996 z hodnoty 2,81 na 3,04. Celé příjmové rozdělení se posunulo směrem k vyšším příjmům. V roce 1996 mělo čistý příjem do 4000 Kč na osobu měsíčně 28 % domácností, v roce 2000 to už bylo jen 12,1 % domácností. Naopak příjem na osobu vyšší než 8000 Kč mělo v roce ,6 % a v roce ,1 % domácností. Podle metodiky EU je v ČR podíl chudých domácností vyšší než je jejich podíl pod životním minimem, které je zde považováno za oficiální hranici chudoby. Z výsledků výše uvedeného statistického šetření Sociální situace domácností vyplývá, že v roce 2000 mělo příjmy nižší než životní minimum 3,4 % domácností (134,5 tis.) a 4,3 % osob (432,6 tis.). Nízká míra chudoby může být v blízké budoucnosti ohrožena v případě pokračujícího růstu nezaměstnanosti, pokud nebudou včas realizována opatření směřující k vytvoření dostatečné nabídky nových pracovních míst. Těžko odhadnutelné jsou v současné době důsledky připravovaných opatření v rámci reformy veřejných rozpočtů (včetně některých mandatorních výdajů). Nepříznivým faktorem pro vývoj chudoby může být i zpomalení růstu příjmů ve sféře financované státem. Především mladé rodiny s dětmi, závislé zpravidla na jediném příjmu, rodiny osamělých rodičů-samoživitelů a rodiny s větším počtem dětí, by mohly být ještě více ohroženy chudobou. Vzhledem k pravidelným valorizacím důchodů se pravděpodobně nebude dramaticky prohlubovat míra chudoby osob v poproduktivním věku. 2.3 Systém sociální ochrany Systém sociální ochrany, který úspěšně oddaluje skupiny obyvatelstva od pádu pod hranici chudoby, se skládá ze tří částí - sociálního pojištění, státní sociální podpory a sociální péče (pomoci). Významným kritériem pro poskytování dávek sociální péče a dávek státní sociální podpory je životní minimum. Dávky státní sociální podpory se týkají cca 1,6 mil. rodin. V souvislosti s transformací ekonomiky se zvýšila nejenom nezaměstnanost, zejména dlouhodobá, 15

16 ale vznikla i kategorie populace žijící ze sociální podpory. Základní korelací pro vznik závislosti na sociální ochraně je nezaměstnanost, a to zejména dlouhodobá, protože po vypršení podpůrčí doby hmotného zabezpečení uchazečů o zaměstnání klienti přecházejí do systému sociální péče a při nemožnosti získat jinak prostředky k obživě mají nárok na pomoc (viz Listina základních práv a svobod, Evropská sociální charta). Počet sociálně potřebných domácností, kterým byla poskytnuta některá dávka sociální péče, byl v roce 1995 cca 180 tisíc jednočlenných a cca 149 tisíc rodin s nezaopatřenými dětmi. Do roku 2002 se výrazněji zvýšil počet jednotlivců, zatímco počet rodin s dětmi zůstal přibližně stejný (147 tis.). V roce 2002 bylo vyplaceno na dávkách sociální péče zhruba 13,3 mld. Kč, tj. 3,24krát více než v roce Z předběžných výsledků výzkumného úkolu Monitoring chudoby vyplývá, že příjemci dávek sociální péče z důvodu sociální potřebnosti (tj. chudoby) jsou spíše mladí lidé, více než polovina příjemců je do 35 let a pouze cca 7 % příjemců dávek sociální potřebnosti je ve věku nad 55 let. Mezi příjemci těchto dávek převažují bezdětní jednotlivci. Průměrná doba nepřetržitého pobírání dávek je relativně vysoká, v průměru činí přes 18 měsíců, a zvyšuje se. Předběžné výsledky ukazují, že jedna třetina osob pobírá dávky do 6 měsíců, přes jednu polovinu příjemců pobírá dávky nad jeden rok, 30 % nad 2 roky a zhruba 15 % po dobu 6 měsíců až 1 roku. Důchodový systém v ČR je univerzální a zabezpečuje v zásadě všechny ekonomicky aktivní osoby. V současné době není v bezprostředním nebezpečí větší chudoby žádná velká skupina osob v seniorském věku. Ve srovnání s muži jsou ohroženější ženy seniorky, které se dožívají vyššího věku a většinou pobírají nižší důchody vzhledem k tomu, že se důchody odvozují od celoživotních příjmů, které jsou u žen převážně nižší. Minimální standardy vyplývající z mezinárodních závazků jsou plněny. Přestože systém valorizace zaručuje ochranu před propadem větších skupin důchodců do chudoby, je třeba pozorně sledovat strukturu výdajů důchodců, např. v oblasti nákladů na bydlení, které by se mohly stát v budoucnu jistým problémem v případě nejasné právní úpravy nájemního bydlení. Součástí systému sociální pomoci jsou sociální služby, jejichž cílem je napomáhat lidem sociálně vyloučeným k návratu do hlavního proudu společnosti a lidem ohroženým sociálním vyloučením v setrvání v hlavním proudu. V souvislosti s reformou veřejné správy přešla většina zařízení sociálních služeb na kraje a obce, v kompetenci státu jich zůstává jen minimum. V současné době není možné zdokumentovat počet lidí, kterým byly či jsou poskytovány sociální služby, protože sběr kvantitativních dat o sociálních službách se systematicky provádí pouze v těch zařízeních, jež mají oporu ve stávající legislativě. Jedná se především o zařízení sociální péče, kterých v roce 2001 existovalo 998, s kapacitou míst (lůžek) a celkovým počtem obyvatel Dále pak o pečovatelskou službu, jež byla poskytnuta občanům (z toho občanům v domech s pečovatelskou službou). Zároveň se nevede ani statistika, která by mapovala strukturu a rozdíly v poskytování služeb v jednotlivých regionech. Různé skupiny osob mají ztížený přístup ke službám. Jedná se např. o seniory žijící na samotách a v méně zalidněných oblastech, bezdomovce (pro něž ještě není plně rozvinut systém služeb) a drogově závislé. Obtížně dostupná je raná péče v odlehlejších částech republiky a pociťován je také nedostatek volnočasových center pro děti. Pro duševně nemocné není dostatečná kapacita chráněného bydlení a služby pro ně jsou pouze ve velkých městech. Významnou roli při zajišťování sociálních služeb mají také nestátní neziskové organizace, které poskytují moderní typy komunitních služeb a reagují pružněji na potřeby společnosti, a to například 16

17 i v oblasti závislosti na návykových látkách, bezdomovectví, sociálního vyloučení osob z sociokulturně znevýhodňujícího prostředí apod. Nestátní neziskové organizace působí v oblasti sociálního začleňování stále výrazněji. V České republice bylo počátkem roku 2003 registrováno subjektů. Občanská sdružení tvoří 87,4 %, církevní právnické osoby 8,5 %, nadace 3,2 % a obecně prospěšné společnosti 0,9 %. Rozsah služeb, které poskytují, je poměrně široký. Nejvíce působí v sociální oblasti, kde je jejich základním cílem pomoc vyloučeným skupinám navracet se zpět do společnosti. Nestátní neziskové organizace působí ve všech regionech ČR, přičemž nejvíce je jich soustředěno v Praze, Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji a ve velkých městech. Zhruba třetina působí na místní úrovni, třetina na regionální a třetina na národní a mezinárodní úrovni. Kromě úkolů v oblasti legislativních úprav činnosti NNO, poskytují stát i samosprávy finanční podporu aktivitám těchto subjektů, resp. od nich nakupují služby. 2.4 Vzdělávání, zdravotní péče, bydlení, sociálně patologické jevy, doprava Vzdělávací systém zaručuje v České republice rovný přístup ke vzdělání pro všechny občany. Situace ve vzdělání je dobrá, v zemi téměř neexistuje negramotnost, nízké je také procento těch, kteří nedokončí základní vzdělání (cca 4 %). Podle indikátoru z Laekenu (18-24 let) byla v roce 2000 míra osob předčasně opouštějících školu 7,24 %. V mezinárodních srovnáních si čeští žáci vedou poměrně dobře, co se týče rozsahu znalostí a o něco hůře v oblasti používání nabytých znalostí. 6 Průměrná délka školní docházky byla v roce let a za rok 2002 se odhaduje na 16,4 let (EU - 17,3). Největší část populace dosahuje středoškolského vzdělání (68,2 %), zatímco terciárně vzdělaných je stále málo (9,5 %). 7 V porovnání s muži má výrazně větší podíl žen pouze základní vzdělání a nižší je i procento vysokoškolaček. Tento nepoměr se ale týká hlavně starších věkových skupin, přičemž u mladších již takové rozdíly nejsou. Stejnou možnost získat vzdělání jako občané České republiky mají i cizinci. Osobám, kterým byl udělen azyl, jsou zajišťovány bezplatné kursy českého jazyka a děti mají možnost účastnit se školní docházky. Co se týče přístupu ke vzdělání, lze v ČR vymezit dvě znevýhodněné skupiny ohrožené sociálním vyloučením: děti/žáky/studenty se zdravotním postižením a ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí. V roce 2002 bylo celkem žáků se zdravotním postižením. Z tohoto počtu bylo dětí mentálně postižených (z toho dívek ), které měly k disposici 4829 tříd a 3380 dětí tělesně postižených (z toho 1330 dívek), které měly k dispozici 144 tříd. Individuálně integrováno bylo celkem dětí. Z toho 650 dětí mentálně postižených (z toho 172 dívek) a 1771 tělesně postižených (z toho 660 dívek). Počty integrovaných žáků se kontinuálně zvyšují, v roce 2001 bylo individuálně integrováno dětí. Obtíže, které se v souvislosti s procesem integrace žáků s postižením do běžného proudu vzdělávání vyskytují, souvisejí zejména s otázkou speciálního vzdělání učitelů, vytvořením bezbariérového prostředí, v jisté setrvačnosti řešení výběru organizační formy vzdělávání s ohledem na historické zkušenosti a rozvinutý systém vzdělávání žáků s postižením v samostatných speciálních školách. 6 Dle výzkumů PISA, týkajících se patnáctiletých žáků, se výsledky českých žáků nacházejí nad mezinárodním průměrem zemí OECD v přírodovědné gramotnosti, v matematické gramotnosti se od mezinárodního průměru významně neliší, ale mírně pod průměrem se nachází v oblasti čtenářské gramotnosti. Výsledky můžeme do jisté míry vysvětlit různým objemem a náplní učiva na školách, protože čeští žáci mají ve srovnání se svými vrstevníky z ostatních zemí více hodin přírodovědných předmětů a naopak méně hodin matematiky a mateřského jazyka. 7 Údaje za populaci 15+ za rok

18 Trvalým předmětem kritiky ze strany kontrolních orgánů jednotlivých mezinárodních smluv o lidských právech i pravidelné hodnotící zprávy Evropské komise a domácích i mezinárodních nestátních organizací sledujících dodržování lidských práv, zůstává neuspokojivý stav vzdělávání dětí příslušníků romské komunity, které tvoří většinu skupiny žáků ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí. Zejména je kritizován fakt, že velká část z nich dochází do zvláštních škol, což jim fakticky byť již ne právně snižuje možnost dosáhnout vyššího stupně vzdělání a znesnadňuje možnost dosáhnout sociální integrace. V profesní přípravě jsou tito žáci orientováni spíše směrem k získání kvalifikace pro výkon dělnických povolání. Procento žáků z romské komunity docházejících do zvláštních či speciálních škol nelze přesně stanovit a ani existující kvalifikované odhady není možné zobecňovat na celou zemi. Hlavním limitem, který znevýhodňuje romské žáky v procesu vzdělávání ve vztahu k většinové společnosti, je často velmi nízká sociální úroveň romské komunity, která nedoceňuje význam vzdělávání. Využívání informačních a komunikačních technologií usnadňuje přístup k informacím. Nevýhodou v současné době je ovšem cena za připojení k internetu, která je bariérou při jejich využívání nejen pro vyloučené skupiny. Zatím ovšem nejsou zpracovány konkrétní analýzy o sociálním vyloučení a přístupu k využívání těchto technologií. Zdravotní péče je poskytována na základě rovného přístupu k pacientům a na základě všeobecného zdravotního pojištění. Téměř za všechny osoby bez vlastního příjmu platí pojištění stát. Od začátku 90. let došlo k poklesu počtu lůžek v nemocnicích. V roce 2001 připadalo 6,5 lůžka a 4,2 lékaře na 1000 obyvatel, přičemž na jednoho lékaře připadalo v průměru 238 osob. Pro srovnání v EU připadalo v roce 2000 na 1000 obyvatel 3,8 lékařů a 5,9 lůžek. Česká republika patří mezi země s dobrou úrovní zdravotního stavu obyvatelstva. Úmrtnost v posledním desetiletí zřetelně klesá (blíže viz demografický vývoj), ale na druhé straně výskyt dlouhodobých a chronických nemocí, zejména nádorových, trvale stoupá. Podle výběrového šetření o zdravotním stavu české populace (HIS CR 2002) v roce 1999 trpělo nějakou dlouhodobou nebo chronickou nemocí 47,9 % mužů a 51,7 % žen, v roce % mužů a 63,8 % žen. 8 Poskytovaná péče o kojence patří v ČR k nejlepším na světě. Sociální vyloučení ohrožuje nejenom zdravotně postižené občany, ale také uživatele drog, alkoholu a další rizikové skupiny, u nichž negativní rysy a důsledky jejich sociální situace jsou více či méně spjaty s narušením jejich psychického či somatického zdraví a s oslabením jejich pracovního potenciálu. Podle šetření HIS CR 2002 Kvalita života hodnotilo svou kvalitu života kladně celkem 76,1 % mužů a 74,6 % žen. Své zdraví ohodnotilo kladně 71,6 % mužů a 67,3 % žen. Situace v oblasti bydlení v České republice není výrazně vzdálena členským zemím EU. Bytový fond zahrnoval podle sčítání lidu k 1. březnu 2001 celkem tis. trvale obydlených bytů, tedy 374 na 1000 obyvatel. V průměru tedy neexistuje bytový deficit, nicméně atraktivní lokality, z nich nejvíce Praha, trpí nedostatkem bytů. Naprostá většina bytů je vybavena ústředním vytápěním, koupelnou a splachovacím záchodem. Vlastnická struktura bytového fondu zhruba odpovídá struktuře v členských zemích EU: 47 % bytů je v osobním vlastnictví, 17 % je spravováno bytovými družstvy, 29 % tvoří nájemní byty. 8 Tato skutečnost nemusí být způsobena zhoršujícím se zdravotním stavem populace, ale např. rostoucím zájmem respondentů o své zdraví, určitý vliv může mít i zlepšující se lékařská péče a vybavení, které umožňuje diagnostikovat i dříve neodhalená onemocnění. Nejčastějším onemocněním byla u obou pohlaví hypertenze, artróza či artritida a chronické onemocnění páteře. Poměrně častá byla u žen také migréna. 18

19 V oblasti bydlení existují závažné problémy, k nimž patří obtížná finanční dostupnost bytů pro nebydlící (zejména pro mladé rodiny), nerovnoměrné územní rozložení bytů s ohledem na nabídku pracovních míst a celková zanedbanost bytového fondu. Přetrvávání cenových a právních deformací zejména v oblasti nájemného a nedostatečná výstavba cenově dostupných bytů je bariérou vzniku fungujícího trhu s byty. Téměř v 90 % nájemního sektoru nepřevyšuje nájemné deformovanou úroveň maximální ceny. Ukazatel podílu výdajů na bydlení z celkové konečné spotřeby všech domácností činil v roce 2000 celkem 21 %. Výdaji na bydlení jsou stále výrazněji zatíženi senioři a domácnosti s nízkými příjmy. Jedná se o důsledek nerovnoměrné deregulace nájemného, cen energií a komunálních služeb, přičemž vliv má též zmenšování průměrné velikosti domácnosti. Významnou položku ve výdajích na bydlení představují platby za energie, např. v domácnostech bydlících v nájemních bytech tvoří tento druh výdajů téměř polovinu výdajů na bydlení. Není jednoznačně vyčleněn sektor sociálního bydlení a není jednoznačně vyjasněna funkce bytů ve vlastnictví obcí. Domácnosti s nízkými příjmy, které jsou navíc znevýhodněny ze zdravotních nebo sociálních důvodů, jsou nuceny hledat nekvalitní nebo z hlediska uživatelských práv rizikové bydlení, což je následně vytlačuje na okraj společnosti. Extrémními případy problémů s bydlením jsou náznaky procesu vytěsňování zranitelných skupin. Postupně se vytvořil systém vytěsňovacích mechanismů, který umožňuje obcím vytlačit nepohodlné osoby (lidé, kteří se nalézají v nepříznivé sociální situaci zapříčiněné konfliktním způsobem života nebo rizikovým prostředím, ve kterém žijí) z centra své pozornosti. Důsledkem je vytěsnění znevýhodněných skupin osob mimo dosah standardních podpůrných nástrojů, prohlubování jejich sociální a prostorové segregace a s tím související rozšiřování některých sociálně patologických jevů. V souvislosti s politickým a ekonomickým uspořádáním po roce 1989 se objevil nový společenský problém bezdomovectví. Bezdomovci jsou koncentrováni především ve velkých městech, která poskytují dostatečné zdroje umožňující přežití na okraji společnosti. Charakteristická pro tuto skupinu je častá migrace a také to, že v ní převažují muži. V roce 2001 bylo celkem 214 azylových domů (z toho 140 nestátních). Tato zařízení poskytují ubytování také např. matkám s dětmi v přechodné nouzi. Počet bezdomovců není sledován a neexistuje ani oficiální odhad. Sociálně patologické jevy se v nejvyšší míře projevují zejména ve velkoměstských aglomeracích, v oblastech s vysokou hustotou obyvatel a koncentrací potencionálních kriminálních živlů, v oblastech s útlumovými programy, v soustředěných komunitách Romů a v prostředí sociálně desintegrovaných skupin obyvatelstva. Nejvíce ohrožující je pro občany pouliční a násilná trestná činnost a takové protispolečenské jednání, které má hluboký dopad na poškození integrity jedince i negativní vliv na jeho širší sociální okolí. Mezi takové oblasti patří např. domácí násilí, zneužívání drog, kriminalita dětí a mládeže, mravnostní trestné činy apod. Od začátku 90. let došlo k výraznému zvýšení osobní automobilové dopravy na úkor veřejné dopravy. Vzhledem k omezení a zrušení mnohých nerentabilních spojů po roce 1990 došlo ke snížení obslužnosti území veřejnou dopravou. Tím jsou nejvíce postiženy malé obce a okrajová místa. Tento jev ovlivňuje dostupnost služeb veřejné správy, zdravotních a sociálních služeb, pracovních a vzdělávacích příležitostí v rámci regionů. Negativně je ovlivněna i zaměstnanost - zejména pro obyvatele venkova se stalo dříve obvyklé dojíždění příliš nákladné, neboť jsou často odkázáni na individuální dopravu. Faktorem zvýšené nezaměstnanosti může být i výše jízdného pro nízkopříjmové domácnosti. Pro některé občany je výhodnější pobírat hmotné zabezpečení uchazeče o zaměstnání nebo dávku 19