Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010

Transkript

1

2 Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010

3 Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010 Publikace byla vydána v rámci realizace projektu Aktivizace územní veřejné správy při tvorbě a hodnocení regionálních a místních akčních plánů boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Realizátorem projektu je Centrum sociálních služeb, příspěvková organizace. Projekt byl realizován ze státního rozpočtu ČR a spolufinancován Evropským společenstvím v rámci realizace Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení v České republice. Názory zde vyjádřené žádným způsobem neodrážejí oficiální stanovisko EU. 2

4 Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství Sčítání bezdomovců v Brně v roce

5 Aktuální otazníky fenoménu bezdomovství Sčítání bezdomovců v Brně v roce 2010 Centrum sociálních služeb, příspěvková organizace, Brno 2010 Odbor sociální péče Magistrátu města Brna, 2010 Autoři, 2010 Autorský kolektiv Ondřej Baláš, Magda Hežová, Roman Loukota, Lenka Prokopová, Ladislav Ptáček, Jiří Sejbal, Martin Stanoev Publikace neprošla odbornou jazykovou korekturou. ISBN

6 Slovo úvodem Vážení čtenáři, dostává se Vám do rukou publikace věnovaná problematice bezdomovství v souvislosti s jedním z projektů, který město Brno realizovalo v rámci končícího Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení projektu Sčítání bezdomovců. Jeho cílem bylo zjistit a aktualizovat kvantitativní údaje o fenoménu bezdomovství na území našeho města. Předkládaný materiál kromě těchto výsledků představuje také některá další fakta a informace, které se fenomén bezdomovství a jeho složitost snaží představit a popsat. A to jak na straně samotných lidí bez domova, tak i na straně majoritní společnosti a toho, jak tento problém vidí a vnímá. Vydání této publikace přirozeně zapadá do dlouhodobého úsilí a trvalé snahy města Brna věnovat této problematice patřičnou pozornost, zvláště když bezdomovství z nejrůznějších důvodů i v současnosti patří k rostoucím problémům dnešní společnosti. Brno patří k městům, která se v rámci svým možností snaží na tomto poli hledat nejrůznější cesty k pozitivní změně a nabízet je jako alternativu k jiným, stěží přijatelným řešením. Jedním z možných příkladů z poslední doby může být projekt, který zajišťuje využití nepoužitého poledního menu z brněnských restaurací pro lidi bez domova v tolik akutní tísni, že v daném okamžiku nemají co jíst. Kromě své materiální stránky má tento projekt také přínos v oblasti proměny klimatu a pohledu společnosti pozitivní směrem. Je z nejrůznějších důvodů dobře, pokud se člověk může cítit bezpečněji, když ví, že (místnímu) společenství nejsou lhostejné problémy druhých. Tento předkládaný text je pozitivním příspěvkem v aktuální době k tolik rozvířené společenské diskusi, ve které zaznívají nejrůznější hlasy a názory. Tato publikace chce přispět ke kultivaci zkvalitnění této diskuse a jejími dalšímu posunu. Laické i odborné veřejnosti pak chce nabídnout relevantní data a aktuální poznatky k nastolenému tématu. Věřím, že každý ze čtenářů v této publikaci nalezne informace, které ho zaujmou. 5 Ing. Miroslav Foltýn, vedoucí Odboru sociální péče Magistrátu města Brna

7 1 Bezdomovství fenomén známý i neznámý Bezdomovství slovo, které vzbuzuje nejrůznější emoce, představy, pocity i postoje. Pocity strachu, (sebe)ohrožení, nejistoty, obav a rozčilení. Postoje opovržení a pohrdání i soucitu a lhostejnosti Nejrůznější představy o tom, kdo vlastně tito lidé jsou a co se jim v životě přihodilo, že žijí takto a jestli takto žít musí. Přemýšlení o tom, kdo je za tuto situaci zodpovědný, kdo je vinen, kdo ji (ne)má řešit a proč... A také jaký mají tyto situace praktický, ekonomický a v neposlední řadě morální rozměr? To jsou jen některé příklady toho, co nás může napadnout, potkáme-li tváří v tvář člověka, který je předmětem zájmu celého v této brožuře předkládaného textu. Bezdomovství, a v širším pojetí také život na okraji dané společnosti, je fenomén, se kterým se ve svém okolí a sociálním prostředí potkala většina lidí. Přitom ale stále zůstává cizím, velmi těžce uchopitelným. Laická i odborná 6

8 veřejnost jej stále málo chápe a málo mu rozumí. Problém, který v různých podobách, v závislosti na době a místě (regionu), existuje po celá dlouhá staletí. Téma chudoby bok po boku věrně a bez výjimky doprovází celé dějiny lidstva. Téma, které klade jednotlivcům i celé společnosti mnoho otázek. Pokud tyto otázky bereme se vší vážností, je hledání odpovědí na ně procesem velmi složitým a do určité míry nekonečným. Znamená to ale, že z tohoto důvodu máme na hledání odpovědí, porozumění a adekvátních řešení rezignovat? Naopak. Je to problém, který se netýká jen těch, kteří chudobu a jiné materiální a sociální utrpení prožívají na vlastní kůži, ale týká se celé společnosti. Ta je povinna podat lidem na okraji společnosti pomocnou ruku a udělat maximum pro to, aby každý mohl naplnit a rozvíjet své lidství v co nejdůstojnějších podmínkách a za co nejlepších předpokladů pro rozvoj přirozeného bio-psychosociálního zdraví. K tomu existuje celá řada nejrůznějších pragmatických důvodů - zachováním sociálního smíru a určité koheze společnosti počínaje a ekonomickými parametry celého problému konče. Zůstaňme ale i nadále ještě chvíli v jiné rovině a podívejme se na problém chudoby ze dvou úhlů pohledu: Chudoba není pouze záležitostí těch, kterých se týká, kteří ji fakticky prožívají. Žádná z variant uspořádání a fungování společnosti negarantuje zcela spravedlivý přístup všech jeho členů k společenským zdrojům a k uspokojování jejich životních potřeb. Pokud bychom to na tomto místě pojmenovali jednodušeji, mohli bychom konstatovat, že každá společnost se svým uspořádáním a systémem fungování (v určité míře, různými mechanismy a za určitých okolností) podílí na vzniku situací sociálního propad jednotlivců i skupin (a to až do poslední formy tj. stavu bezdomovství). Každá společnost tak má na existenci fenoménu bezdomovství svůj přímý podíl a nese tedy i morální spoluzodpovědnost a povinnost problémem se zabývat a aktivně se podílet na jeho řešení. Současně platí, že tím nejlepším, co pro řešení chudoby a bezdomovství z dlouhodobého hlediska můžeme udělat, je to tolik používané slovo prevence. Máme však na mysli prevenci v tom nejširším možném slova smyslu. Podporu vzdělání, podporu rozvoje co nejširšího spektra sociálních kompetencí jednotlivců i sociálních skupin (mezi nejnovější témata na tomto poli patří např. problematika tzv. finanční gramotnosti), podpory stability primárních i sekundárních rodin, minimalizace tzv. prekérní práce, minimalizace mechanismů, které posilují upevňování negativního sociálního statutu se snižující se možností ho pozitivně změnit, apod. Celkově tak můžeme hovořit o potřebné pozitivní změně společenského klimatu, které samo bude přirozeně 7

9 působit inkluzivně a bude předcházet a brzdit procesy vedoucí k sociálnímu vylučování. Panuje obecné přesvědčení, že stačí trochu chtít a problém lze jednoduše řešit. Stačí si přece najít nějakou ubytovnu a začít dělat jakoukoli práci To doprovází pocit, že bezdomovství se týká pouze těch, kteří byli vždy chudí, nepracující, závislí na alkoholu atd. Existují však nejrůznější studie, které ukazují, že toto jednoduché schéma nefunguje a jak velmi těžká je cesta zpátky (tedy snaha o obnovení úspěšného života, nebo zajištění možnosti důstojného života) a jak je nemožné dosáhnout takových cílů individuálně. Je prokázáno, že natolik vážnou situaci je možné efektivně řešit pouze tehdy, pokud se snaha člověka (kterého se problém dotýká) setká s podanou pomocnou rukou majoritní společnosti a s další odbornou pomocí (např. oboru sociální práce). Bez kooperace těchto tří subjektů je nemožné, aby byly snahy o reintegraci jednotlivců i skupin úspěšné. Sami to objektivně zvládnout nemohou. I proto nemůže společnost nad problémem zavírat oči a zříkat se pomoci protože to bez ní není možné a není to v reálných silách těch, kteří se o změnu svého života snaží. K tomu, proč to tak je, existuje relativně jednoduché vysvětlení. Profesi sociální práce se dodnes nepodařilo veřejnost přesvědčit, že bezdomovství a chudobu není možné pragmaticky a redukovaně popsat pouze jako sociálně-ekonomickomateriální problém. Společnost si totiž velmi málo uvědomuje, jak destruktivně působí sociálně materiální propad na osobnost člověka jak útočí na jeho sebeúctu a sebedůvěru, jak pošlapává touhu člověka na snahu o to zajištění důstojných podmínek pro svůj život, jak mu postupně odnímá jeho sociální kompetence a dovednosti. Jak člověka i na duši ohrožuje život ve velmi nestabilních (a často tedy i neperspektivních) podmínkách a jak celá tato komplexní situace vytváří, s prodlužující se dobou trvání, silný frustrační tlak. Ten nakonec může vést k rezignaci na svůj osud a celkové apatii člověka. Rezignace a apatie je jednou z hraničních situací, ze které je velmi těžké vrátit se zpět a začít znovu budovat nový život, často zcela od nuly či s velkou zátěží minulosti. Neříkáme tím však, že díky výše zmíněnému jsou lidé na okraji společnosti zbaveni zodpovědnosti za sebe samého a svůj životní osud. Naopak, (znovuobnovované) přijetí zodpovědnosti je jedním z pilířů, na kterém je nutné stavět pozitivní změnu v životě lidí na okraji společnosti. Současná realita jasně ukazuje, že fenomén bezdomovství potencionálně nezasahuje jen určité sociální skupiny občanů, ale do určité míry se týká zcela jistě každého z nás. Neexistuje mechanismus nebo sociální status, který by jedinci garantoval, že on se člověkem bez domova (nebo jinak sociálně ohroženým) stát nemůže. Nejrůznější aspekty sociální kariéry a sociálního 8

10 postavení sice mají rozhodující vliv na míru pravděpodobnosti potencionálního sociálního ohrožení, nejsou však její zaručenou garancí. Nikdo se tak vůči možnému problému ve svém osobním příběhu nestává imunním. To je jen několik argumentů z mnoha, pro které se domníváme, že fenomén bezdomovství a života na okraji společnosti není pouze věcí těch, kterých se bezprostředně týká, ale věcí veřejnou a problémem celé společnosti, podobně jako mnohá jiná sociální a společenská témata a je nezbytné mu věnovat trvalou a vážnou pozornost. Nyní tedy v rukou držíte malou publikaci, která se tento fenomén snaží stručným způsobem popsat, zmapovat a upozornit na některé aktuální aspekty tohoto společenského problému. Hovoříme zde jak jsme již předestřeli o problému ze dvou úhlů pohledu: z hlediska celospolečenského (a systémového) a z hlediska konkrétních životních příběhů lidí, kteří zkušenost s životem na okraji společnosti zakoušejí ve svém životě. Oba tyto úhly pohledu spojuje společné téma morálních a etických aspektů celého tématu a individuální a společenské zodpovědnosti. Těmito tématy se budeme na následujících stranách zabývat. Tento sborník je jedním z výstupů projektu Sčítání bezdomovců 2010, který se svými partnery realizovalo město Brno v rámci projektových aktivit v průběhu realizace Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení a který na rok 2010 vyhlásila Evropská komise. Je jedním z našich malých příspěvků k tomuto evropskému roku a jeho cílem je napomoci otevření a vedení adekvátní diskuse nad tématem, kterému je věnován. Žijeme v moderním a civilizovaném kontextu kulturní tradice Evropy. Možná i proto je pro většinu společnosti spíše překvapením, že se téma chudoby dostává na pořad dne (a tentokrát i na tak významné úrovni) i za prahem 21. století. Chudoba ve třetím světě je předpokládána. Ale chudoba u nás? Globální životní úroveň členských států Evropské unie neustále roste, přesto paralelně pozorujeme nárůst chudoby a dalších souvisejících vážných problémů v dnešní společnosti. Těmito problémy se musí zabývat nejenom ti, kterých se osobně dotýkají, ale také celá společnost. Rozšíříme-li náš pohled na chudobu z materiálně-ekonomického hlediska, můžeme hovořit o chudobě ducha, chudobě emocí, vztahů, i smyslu života. I k takovému zamyšlení nás letošní Evropský rok boje proti chudobě může vést. Na co všechno jsou chudé naše životy? A po jakém bohatství prahnou naše nitra? 9

11 Co je pro větší bohatství naše nebo lidí kolem nás možné udělat? Něco chybí každému z nás je řečeno v oficiálním televizním spotu, který na tento evropský rok upozorňuje. Cílem Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení není vyřešit jako mávnutím kouzelného proutku problém chudoby z evropského kontinentu. Jeho reálným cílem je upozornit na to, že tento problém existuje, že je významným problémem současnosti a že je nezbytné před ním nezavírat oči. Evropskému roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení se podařilo kouzlo nechtěného. Bylo-li cílem na danou problematiku upozornit, je rok 2010 až překvapivě bohatým na události, které s naším tématem úzce souvisejí. Již několik let je možné pozorovat v naší společnosti nejrůznější společenské tendence. Kromě integračních a inkluzivních snah můžeme vnímat také (a v posledních letech již zřetelně viditelně) cílené politické a celospolečenské snahy o systémové a trvalé vyloučení určitých skupin občanů ze společnosti. Některé poslední snahy z nedávné doby mají dokonce povahu segregačního procesu, ačkoliv jsou současně prezentovány jako efektivní pomoc. Těmto tendencím a určitým společenským náladám (které do určité míry můžeme považovat zčásti za umělé) napomohla situace volebního roku (r. 2010) v kombinaci s ekonomickou krizí, která je někdy používaná téměř jako zaklínadlo. Díky tomu je také možné společnost snadno přesvědčit o tom, že všichni lidé pobírající některé z dávek sociální pomoci jsou apriori zneuživatelé systému. Že lidé jsou vždy vinni za svoji situaci; stejně jako že vlastní zavinění je důvodem ke stoprocentnímu odmítnutí pomoci. Z pomáhající společnosti, vnímavé vůči potřebám svých členů, se tak stala společnost trestající, společnost zavírající oči a hledající natolik jednoduchá řešení, která z povahy věci nemohou být funkční. Pro nás sociální kurátory a další sociální pracovníky je mile symbolické, že v tomto roce, věnovanému sociální exkluzi, slavíme 40. výročí existence naší profese a specializace. Společensko politické poměry navíc dělí tuto historii do dvou polovin ( a od roku 1990 dosud). Tento evropský rok je tak pro nás také ujištěním, že sociální práce s touto cílovou skupinou je stále aktuálnější a potřebnější. Výčtem emocí, které problematika chudoby a bezdomovství může vyvolávat, jsme začali, a proto jím také otevření tohoto textu skončeme. Domníváme se, že jednou z hlavních emocí, která se podílí na utváření současné situace, je strach. Nejen strach jednotlivců, ale strach celé společnosti. Strach z vlastního ohrožení, strach z nejistoty, jak daný problém řešit, a hledání cest, jak se ho zbavit. Strach ale povětšinou vzbuzují věci cizí a neznámé a tento strach může být nakonec 10

12 větší než utrpení samo. Chceme tedy, alespoň drobným dílem, přispět k obeznámení se s tématem chudoby a sociálního vyloučení, a tím i k eliminaci důvodů, které tento strach vyvolávají. Pokud by se to podařilo, objevil by se prostor, který by nám umožnil jednat bez bázně, kreativně a také s určitou odvahou. Ať se nám to podaří! To nám všem přejeme. Autoři, prosinec

13 2 Informace o autorech a realizátorech projektu V následující kapitole přinášíme bližší informace o činnosti sociálních kurátorů, tedy realizátorech tohoto projektu, jejich historii, legislativním zakotvení a okruhu osob, který tvoří cílovou skupinu jejich práce. Činnost Oddělení sociální prevence a pomoci (jak se oficiálně pracoviště sociálních kurátorů nazývá) je výkonem veřejné správy (státní správy v přenesené působnosti a samosprávy v působnosti obce). Je upravena Statutem města Brna, Zákonem o obcích a Zákonem o úřednících. Odborná činnost vychází ze Zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách a také ze Zákona č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, v nichž je specifikována činnost sociálních kurátorů i jejich cílová skupina. Obecně se dá říci, že je zaměřena na osoby: propuštěné z výkonu vazby nebo z výkonu trestu odnětí svobody, propuštěné ze zdravotnického zařízení, psychiatrické léčebny nebo léčebného zařízení pro chorobné závislosti po ukončení léčby chorobných závislostí, propuštěné ze školského zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy nebo z pěstounské péče po dosažení zletilosti, které nemají uspokojivě naplněny životně důležité potřeby vzhledem k tomu, že jsou o bez přístřeší, které jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby Při své činnosti spolupracuje s Vězeňskou službou, Probační a mediační službou, zdravotnickými zařízeními, zařízeními pro výkon ústavní a ochranné výchovy, s orgány veřejné správy, policií, soudy, aj. Velmi důležitá je spolupráce s organizacemi, které poskytují sociální služby těmto osobám, tedy především se zdravotnickými zařízeními či zaměstnavateli. Po celou existenci lidské civilizace je ve společnosti část populace, která stojí na jejím okraji. Určitý handicap (tělesný, duševní, sociální, aj.) může být příčinou k znevýhodněnému postavení takových osob, jejich sociální exkluzi, někdy i přímo k jejich fyzické likvidaci. Dějinným vývojem se mění nejen přístup společnosti k handicapovaným, ale i způsob řešení problému sociálního vyloučení. 12

14 Práce s lidmi na okraji společnosti doznala v uplynulých dvaceti letech velkého rozmachu. V této oblasti se velmi prezentuje a rozvíjí činnost subjektů neziskového sektoru. Je však nutné připomenout, že práce s těmito osobami není pouze jejich doménou. Nezastupitelnou úlohu má veřejná správa, kde již čtyřicet let působí specialisté v oblasti sociální práce s osobami, které se nyní označují jako sociálně vyloučené. Historie pomoci lidem ohroženým sociálním vyloučením (dříve sociálně nepřizpůsobeným ) ve veřejné správě sahá až do přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století. V té době byla zřízena funkce sociálního kurátora, jako specializovaného pracovníka sociálního odboru okresního národního výboru. Hlavním posláním byla kontinuální a systematická sociální práce s lidmi propuštěnými z vězení. K péči o odsouzené postupně přibyla i péče o občany, proti kterým je vedeno trestní stíhání, občany závislé na alkoholu a jiných toxikomaniích, občany žijící nedůstojným způsobem života a občany propuštěné ze školského zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy po dosažení zletilosti. Celá tato skupina je v současnosti nazývána občany ohroženými sociálním vyloučením, případně již osobami sociálně vyloučenými. Již před změnou společenských poměrů v roce 1989 byli, v tehdejším Československu, fundovaní sociální pracovníci, kteří se zabývali problémy osob bez domova. Tehdejší společnost nad tímto problémem zavírala oči (činnost kurátora nenašla v té době odraz v právní úpravě), přesto umožňovala relativně kvalitní rozvoj profese sociálního kurátora. Dějinný čtyřicetiletý vývoj činnosti sociálních kurátorů se tak přirozeně dělí na dvě stejně dlouhá období rozvoje, ve dvou odlišných režimech a za odlišných podmínek. Prvních dvacet let činnosti sociálních kurátorů bylo zaměřeno především na postpenitenciární sociální práci a vývoj kurátorské profese byl pozvolný. Se změnou společenskopolitických poměrů po roce 1989, nastala výrazná změna struktury osob sociálně vyloučených (dříve označovaných jako sociálně nepřizpůsobených). V nových podmínkách bylo nutné hledat nové formy práce, směřující k začlenění těchto osob do společnosti. V průběhu posledních dvaceti let se výrazně změnilo složení osob, které vyhledávají pomoc sociálního kurátora. Z původního Oddělení postpenitenciární péče 1 se stalo Oddělení sociální prevence a pomoci. Sociální kurátory více a více zaměstnává problematika osob bez přístřeší, jejichž počet stále stoupá. Oddělení sociální prevence a pomoci Odboru sociální péče Magistrátu města Brna, tvoří páteř sociální práce se sociálně vyloučenými ve městě Brně. Sociální kurátoři v Brně již plných čtyřicet let usilovně pracují na sociální inkluzi svých 1 Terapeutická práce s osobami po výkonu trestu. 13

15 klientů. Oddělení se neomezuje na pouhé naplňování minimálního rozsahu této práce, vymezené legislativními normami = dávka + odborné sociální poradenství, ale snaží se o sociální terapii a sociální rehabilitaci svých klientů. Snahu o společenské začlenění svých klientů, koordinuje i s ostatními subjekty, které pracují se stejnou cílovou skupinou. Oddělení má možnost se věnovat i vzdělávacím, výzkumným a analytickým úkolům, díky čemuž je jeho koncepční činnost, zaměřená na rozvoj služeb určených pro sociálně vyloučené, podstatným přínosem pro kvalitní sociální politiku města. Svojí strukturou a tradicí je pracoviště brněnských sociálních kurátorů unikátní v rámci celé České republiky. I po čtyřiceti letech však zůstává základní poslání sociálních kurátorů stejné, a tím je snaha o začlenění sociálně znevýhodněných jedinců do společnosti. Pracoviště dnes poskytuje základní a odborné sociální poradenství a sociální terapii, právní služby i služby pracovní terapie a protidrogové sociální práce. Jako orgán pomoci v hmotné nouzi rozhoduje o dávkách mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby sociálního vyloučení. K prostředkům, kterých lze využít v terapeutickém procesu, patří i možnost bydlení v několika azylových zařízeních nebo pomoc při zajištění nejzákladnějších životních potřeb, jako je ošacení či základní hygiena. O potřebnosti práce sociálních kurátorů a jejich kolegů pro společnost svědčí například nárůst počtu klientů tohoto oddělení, kteří využívají odborné pomoci sociálních pracovníků. Následující tabulka shrnuje údaje o počtu evidovaných klientů za posledních 10 kalendářních let. Rok evidence Počet klientů Rok evidence Počet klientů Tabulka 1.1 Vývoj počtu klientů pracoviště sociálních kurátorů v městě Brně. V kontextu těchto uváděných čísel je zajímavé, že ačkoli prakticky neustále narůstá počet evidovaných klientů pracoviště, poměr mezi jednotlivými skupinami klientů zůstává prakticky zachovaný. Například procento klientů, propuštěných v daném roce z výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody 14

16 je stabilně mezi ze všech evidovaných klientů. Podobně je tomu u dalších skupin klientů. Za občana ohroženého extrémním sociálním vyloučením nemusí být nutně považován každý, kdo je ve výše uvedených kategoriích zmíněn. Jednotlivé uvedené situace mají sice výrazný dopad na sociální postavení těchto osob, velmi důležitá je však také kvalita jejich sociálních vazeb. Všechny kategorie nesou jistá stigmata, pro která je jedinec ve společnosti určitým způsobem znevýhodněn, u všech však nelze vždy hovořit o sociálním vyloučení. Sociální vyloučenost občanů vyplývá právě z toho faktu, že jejich sociální vazby jsou s běžnou společností přerušeny, popřípadě vůbec nebyly vytvořeny. Jejich vazby a vztahy jsou utvářeny v rámci sociálně vyloučené komunity. Jednotlivé kategorie občanů ohrožených sociálním vyloučením jsou sice vymezeny, ve skutečnosti se však mohou prolínat a časem měnit. Pro občany propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody je stěžejní záležitostí sociální zázemí. V situaci, kdy toto zázemí není výrazně narušeno (mají možnost bydlení, rodinu, případně jiné životní jistoty), jsou omezováni sociálním znevýhodněním pouze v některých ohledech (např. záznam v rejstříku trestů, který značně omezuje možnosti pracovního uplatnění). Podstatně hůře jsou na tom osoby, které během výkonu trestu, případně ještě před ním, přerušily vazby se sociálním okolím. V průběhu jejich pobytu ve vězení mohlo dojít i k významným změnám společenským, ekonomickým aj., které po návratu do života na svobodě ovlivňují i psychický stav sociálně vyloučených osob. Nedosažitelností standardního bydlení se ze skupiny propuštěných z výkonu trestu stávají současně i osoby bez možnosti bydlení, odkázané na ubytovací zařízení nejlevnějších kategorií či azylová zařízení. Svízelná finanční situace (pohledávky, dluhy, výživné atd.), snížená možnost získání zaměstnání, a tedy život ze sociálních dávek, může vést ke snaze, uniknout realitě a běžným problémům. Velmi často k tomuto účelu slouží alkohol nebo jiné drogy. Tyto útěky do zapomnění a potlačení skutečnosti pomocí návykových látek mohou přerůst v závislost. Postup anabáze, kterak se stát sociálně vyloučenou osobou, může být i opačný. Může začít ztrátou zaměstnání, být následován vznikající závislostí, ztrátou sociálního zázemí (rozpad rodiny, ztráta bydlení) a vrcholit výkonem trestu odnětí svobody. Osoby postižené sociálním vyloučením jsou znevýhodněny i tehdy, je-li proti nim vedeno trestní řízení. Již samotný fakt, že se nezdržují v místě trvalého bydliště, se často stává vazebním důvodem. Při vzájemné propojenosti jednotlivých kategorií osob společensky nepřizpůsobených je těžké určit, který z důvodů sociálního vyloučení je primární. 15

17 V posledních letech se stále více rozrůstá skupina osob, která nemá uspokojivě naplněné životní potřeby vzhledem k tomu, že je bez přístřeší. Nemusí však vždy jít o bezdomovce v obecně chápaném smyslu (v rámci zjevného bezdomovectví). V práci sociálních kurátorů jsou v této kategorii zahrnuty i osoby, jejichž způsob života je odlišný a může vést ke konfliktům se společností. Osobami, které jsou výrazně ohroženy sociálním vyloučením, jsou mladí dospělí, propuštění z různých typů výchovných zařízení. Po dosažení zletilosti se dostávají do běžného života bez mnoha důležitých znalostí a praktických dovedností. Jen těžce se dokáží vyrovnat se zodpovědností za vlastní existenci. Nemají dostatečné sociální vazby, které by znamenaly oporu ve zvládání samostatného života. Původní sociální prostředí jim většinou nemůže nabídnout potřebné společensky žádoucí zázemí. Sociální kurátoři jsou specialisté na práci se sociálně patologickými jevy a osobami. Přesto, nově od roku 2007, se jejich cílová skupina rozrostla i o osoby ohrožené trestnou činností. V celkovém objemu osob, jimž Oddělení sociální prevence poskytuje pomoc, jsou však oběti trestných činů zastoupeny velmi málo. Ať už je prvotní příčinou sociálního vyloučení kterákoliv z výše uvedených, hlavní důvod je v nedostatečných sociálních vazbách na majoritní společnost, tedy mimo vlastní, sociálně vyloučenou skupinu. Bariera je tvořena nejen ze strany většinové společnosti, ale také uzavíráním se skupiny samotných sociálně vyloučených. Je tedy na společnosti, nakolik aktivně se postaví k řešení tohoto problému a pomoc při integraci do společnosti bude provádět i přes určité odmítání samotnými sociálně vyloučenými. Naše společnost, chce-li se zařadit mezi vyspělé, by měla brát zřetel na sociálně znevýhodněné osoby a akceptovat jejich jisté abnormality. 2.1 Aktivity oddělení Veškerá spolupráce klientů s OSPP je založena na principu dobrovolnosti. Klienti nemají (a ani v minulosti neměli) povinnost kontaktovat sociálního kurátora. Při propuštění z ústavních zařízení (věznice, zařízení ústavní a ochranné výchovy aj.) jim je však spolupráce s kurátorem doporučována. Výhodné je řešit problémy související s propuštěním z vězení s předstihem. Proto také sociální kurátoři kontaktují své klienty již v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a mapují jejich sociální situaci. Nabízejí případnou pomoc při vytváření sociálního zázemí a přijatelných životních podmínek. 16

18 Oddělení sociální prevence a pomoci aktivně mapuje situaci sociálně vyloučených osob. Provádí jejich vyhledávání v přirozeném prostředí, kontaktuje je a nabízí možnosti spolupráce a služby. Cílem této depistážní činnosti je rozšířit povědomí sociálně vyloučených osob o možnostech pomoci se zaměřením na zabránění dalšího společenského propadu. Následně pak navázání dlouhodobé spolupráce zaměřené na řešení jejich sociální exkluze a směřování ke společenskému začlenění. OSPP v rámci depistáží těží z výsledků vlastních úspěšných projektů, které jsou zaměřeny na účinnou pomoc sociálně vyloučeným (např. vyhledávání TBC, sociální šatník, možnost praní). 2.2 Příklady projektů OSPP Na tomto místě představujeme několik dalších projektů, které pracoviště v rámci své činnosti realizuje, a efektivně tak jimi doplňuje sociálně terapeutický koncept své činnosti. Monitorované vyhledávání TBC Od roku 2005 je v běhu projekt, v němž se angažuje Krajská hygienická stanice v Brně, plicní ambulance polikliniky Zahradníkova a Magistrát města Brna. OSPP odesílá k vyšetření osoby sociálně vyloučené, které často trpí nedostatečnou výživou, mají špatné hygienické podmínky, zanedbávají prevenci u lékaře a pokud onemocní, většinou nedodržují léčebný režim, neboť jim chybí potřebné zázemí a peníze na léky. Z průběžného vyhodnocování je zřejmé, že monitoring TBC mezi osobami sociálně vyloučenými odhaluje zdravotní rizika, která by jinak zůstala skryta. Výskyt onemocnění u vyšetřených v rámci tohoto projektu činí 1,5 %. Naproti tomu v běžné populaci se tuberkulóza téměř nevyskytuje a neustále se spekuluje o zrušení povinného očkování. Motivací k absolvování lékařského vyšetření jsou poukázky umožňující nákup potravin v hodnotě 100,- Kč. Včasné odhalení a následná léčba TBC je významné preventivní opatření v šíření této závažné choroby. Sociální šatník Sociální kurátoři pomáhají svým klientům s řešením mnoha problémů, mimo jiné se zajištěním základních životních potřeb. Jednou ze základních potřeb je i ošacení. Před několika lety se začal v rámci Oddělení sociální prevence a pomoci vytvářet tzv. sociální šatník. První oděvy se přirozeně sbíraly v domácnostech pracovníků. Postupem doby již bylo nutné vyčlenit zvláštní místnost pro skladování oděvů. Po dlouhodobé spolupráci s neziskovými organizacemi se rozhodlo OSPP pořádat vlastní sbírky. Široká veřejnost, 17

19 povzbuzena mediální inzercí, tak může pravidelně, jedenkrát měsíčně do sociálního šatníku přispět. Se záměrem obohatit sortiment sociálního šatníku je také spojen další projekt OSPP a to úprava oděvů-padělků renomovaných značek zabavených Celní správou. Úprava padělků značkových oděvů Celní správa kontroluje oprávněnost užívání chráněných značek a v případě jejich zneužití padělané zboží zabavuje. Odbor sociální péče dojednal s Celní správou podmínky, za nichž je možné použít takto zabavené oděvy pro humanitární potřebu, pro klienty sociálních kurátorů. Oblečení, které takto OSPP získá, však musí splňovat přísná kriteria, aby mohlo být distribuováno sociálně potřebným. Po odstranění všech ochranných známek je každý kus označen nápisem humanita a teprve potom může být vydán. Všechny tepláky, bundy či mikiny musí projít přeměnou a náročnému párání, šití a stříhání musí někdo věnovat své úsilí. Projekt úpravy oděvů tak koresponduje se snahou pracovní terapie OSPP, která je zaměřena na rozvoj, obnovení a podporu pracovních návyků osob (klientů sociálních kurátorů). Odměnou, a zároveň motivací pro klienty k zapojení do programu, je přednostní získání tohoto humanitárního ošacení. Pracovní terapie a Klub K20 Oddělení sociální prevence a pomoci má v objektu, v němž sídlí, k dispozici i prostory, které jsou využity jako terapeutické dílny či ateliery. Pracovní terapie vedená dvěma specializovanými pracovníky je vhodným rozšířením socioterapeutického působení sociálních kurátorů. Klienti zde mají možnost vytvářet vlastní výrobky či participovat na zadané činnosti. Klienti mohou vyvíjet aktivity umělecké (keramika, práce s textilem, výroba šperků, smaltů) i praktické (práce ve stolařské dílně, šití, vaření aj.). Například vaření je využíváno především sezónně. Týká se nejvíce předvánoční přípravy na besídku pro klienty oddělení - pečení cukroví, perníčků a chystání předvánočního pohoštění. Jedná se o završení celoroční aktivity nazvané klub K20, která probíhá v terapeutických prostorách pravidelně po celý rok a nabízí prostor pro setkávání klientů oddělení, promítání, besedy aj. Pracovní terapie pomáhá klientům rozvíjet nejen svoji zručnost, ale i dodržovat pravidelný řád a smysl pro odpovědnost, získat či udržet si základní pracovní návyky a sociální kontakty. Prováděné pracovní činnosti jsou zpravidla technicky nenáročné a více nežli na výsledek se zaměřují na samotný pracovní či tvůrčí proces a souvislosti s tím spojené. Záměrem je vzbudit u účastníků aktivity snahu o dosažení pocitu smysluplnosti a touhy po společenském 18

20 uplatnění, postupná motivace osob, které využívají sítě sociálních služeb a dávek, ke změně pojetí života a přístupu k práci jako nutnosti. Účast v pracovní terapii však není vhodná pro všechny klienty oddělení a do jednotlivých aktivit jsou vybíráni jedinci s určitým stupněm spolehlivosti a zodpovědnosti. Foto Ukázka činnosti pracovní terapie. Hygiena a očista Další aktivitou OSPP je praní oděvů klientů, která je součástí terapeutického působení na sociálně vyloučené osoby. Umožňuje jim nejen být v čistém oblečení, ale také účastnit se úkonů běžných v domácnostech, přestože jsou zpravidla bez domova. Péče o ošacení je také zohledňována při využívání služeb sociálního šatníku. Za účelem umožnění tělesné očisty těm klientům OSPP, kteří nemají možnost koupání, bylo zřízeno Středisko osobní hygieny. Toto zařízení provozuje městská příspěvková organizace Centrum sociálních služeb (CSS) a sociální kurátoři tam své klienty odesílají nejen za účelem koupele. Je to zároveň jediné zařízení připravené pomoci klientům, kteří mají vši nebo svrab. Z důvodů 19

21 preventivních také provádí kontrolu osob využívajících azylového ubytování CSS. Sociální ubytování Jako podpůrný terapeutický prostředek využívá Oddělení sociální prevence a pomoci možnosti azylového ubytování svých klientů v zařízeních Centra sociálních služeb. Možnost ubytování pro své klienty měli sociální kurátoři v Brně již před společenskými změnami v roce 1989, tedy dlouho před vznikem prvních azylových zařízení neziskového sektoru. Vždy byl kladen důraz na společenské začlenění jedince. Krátkodobé ubytování sloužilo na překlenutí doby nutné pro zajištění zaměstnání i bydlení. Díky direktivně zaměřené sociální politice bylo takových možností dostatek. OSPP se snaží zachovat princip postupného bydlení (růst ubytovacího komfortu) v jednotlivých fázích sociálně terapeutického procesu klienta. Několik úrovní azylového bydlení by se dalo přirovnat ke schodům, po nichž klient stoupá k sociálnímu začlenění. Noclehárna - je určena pro široký záběr klientů, kteří se ocitli v sociální tísni. Ubytovna má již stanovená náročnější kriteria pro možnost jejího využívání. Vrcholkem je bytová jednotka se sociální intervencí, která slouží k nácviku samostatného bydlení. V současné době je velkým problémem návaznost na azylové bydlení. Celospolečensky nevyvážená situace v oblasti bytové politiky se odráží na možnostech získání adekvátního bydlení i pro osoby, které opouštějí azylová zařízení. Komerční bydlení je pro mnoho klientů finančně nedostupné a šance na získání obecního bytu se zmenšují i díky tenčícímu se bytovému fondu ve vlastnictví města. Do následného bydlení můžeme zařadit i umístění v institucionálních službách sociální péče (domovy pro seniory, zdravotně či mentálně handicapované, aj.). Většina takových služeb je však pro osoby sociálně vyloučené těžko dostupná, neboť jejich problém je zpravidla multidisciplinární (rodinná a sociální situace, zdravotní a duševní stav, abúzus alkoholu nebo závislost, aj.). Vhodných zařízení (domovů se zvláštním režimem) je však málo a jejich kapacita nepokryje skutečnou potřebu. Vývoj sociální práce s osobami ohroženými sociální exkluzí by měl více klást důraz na sociálně terapeutické aspekty této práce. Dosavadní celospolečenský trend je však stále zaměřen na služby charitativní, pečovatelské, poskytované často formou sociálního chovatelství, které ze svéprávných a gramotných lidí v tíživé sociální situaci dělá nesvéprávné chovance. Proto je třeba například na ubytovací azylová zařízení pohlížet spíše jako na lůžkovou službu, zapojenou do celkového systému cílené sociálně terapeutické práce nesené zásadou: Pomáháme Vám si pomoci. K úspěšnému rozvoji takto pokrokově pojaté práce jsou ve městě Brně již vytvořené podmínky. Změny 20

22 prezentované pouze formální snahou vyhovět liteře právních norem by byly značným krokem zpět. 2.3 Další poznámky k práci kurátorů v kontextu Obecným legislativním a praktickým problémem dnešní doby je, že nepočítá s klienty s kumulovanými sociálními problémy. I sociální systém samotný vytváří nejrůznější determinanty, které efektivní inkluzivní sociální pomoc limitují; popřípadě jsou tyto služby nedostatečné. Obecně se jedná o situace, ve kterých můžeme hovořit o duální sociální diagnóze. Jako příklad může posloužit situace člověka bez domova seniora. Pro něj jsou azylové domy nedostatečným a často nevyhovujícím řešením, a pro pobyt v tradičních domovech pro seniory existují jiné vylučující determinanty (např. psychiatrická diagnóza nebo závislost na alkoholu v anamnéze). Díky těmto systémovým determinantám mají malou, nebo někdy i žádnou možnost, uspokojivě vyřešit svoji sociální situaci za využití institucionální pomoci. V analogické situaci je například bezdomovec vozíčkář, či bezdomovec s vážnými zdravotními problémy. Není výjimkou se setkat s tím, že lidé bez domova mají např. velký problém se zaregistrovat se u praktického lékaře, protože se jedná o klienty nelukrativní. Zde tak narážíme na problém určité neprovázanosti sociální práce / sociální péče a zdravotnické péče a služeb. Práce OSPP není pouhou službou samotným potřebným, ale je možné ji vnímat i jinak. Z pragmatického pohledu jde totiž také o službu ve společenském zájmu, a to především při práci s osobami v ústavních zařízeních a po jejich propuštění. Tato činnost má značný vliv na eliminaci delikventního chování. Společnost by měla mít zájem na zmírňování a odstraňování bariér v sociální integraci jedinců sociálně vyloučených. Mimo jiné i proto, že by tak mohlo docházet ke snížení ekonomických ztrát způsobených kriminalitou. Jedná se zejména o celospolečenské náklady na eventuelní trestní stíhání, soudní projednávání a na náklady spojené s výkonem trestu. Jedinec bez možnosti seberealizace a uplatnění v sociálně žádoucích činnostech je pro společnost finanční i společenskou zátěží. 21

23 3 Fenomén bezdomovství V této kapitole zaměříme pozornost k některým definicím a typologiím bezdomovství, které nám umožní lépe specifikovat a přiblížit cílovou skupinu lidí, jejichž problematice je tato publikace věnována, a to jak na úrovni obecného povědomí o tom, kdo je bezdomovcem, tak i v kontextu různých mezinárodních konceptů, jež kategorizují lidi bez domova především podle způsobu jejich přebývání. 3.1 Obecné definice bezdomovství Některé definice berou v úvahu pouhou absenci domova a definují tedy bezdomovce jako lidi, kteří jsou bez možnosti využívat trvalý přístřešek. Z tohoto pohledu absence bydlení nazírá na bezdomovectví většinou i státní správa. Je samozřejmé, že by mělo být v zájmu každého státu, aby měli jeho občané zabezpečeno bydlení, což deklarují i mnohé mezinárodní dohody a smlouvy. Naplnit deklarovaná práva je však dosti komplikované. Už jen samotné uchopení problému bydlení a nebydlení, tak aby byly vzaty do úvahy všechny jeho druhy, je dosti komplikované. V Evropské unii existuje snaha sjednotit pohled na bezdomovectví a vyloučení z možnosti bydlení (viz typologie bezdomovství ETHOS). Obecně lze říci, že v EU se za bezdomovce nepovažují pouze lidé, kteří jsou viditelní přímo na ulici či v noclehárnách a útulcích, ale i ti skrytí, potulující se z ubytovny na ubytovnu nebo z bytu do bytu, s občasnými zastávkami pod mostem či v kanále. Touto optikou je též nahlíženo na lidi, kteří se nacházejí v různých institucích, např. ve věznicích, zdravotnických zařízeních či azylových domech a kteří se po opuštění těchto institucí nemají kam vrátit. Za potenciální bezdomovce se považují také lidé, kterým bezprostředně hrozí ztráta jejich přístřeší, tedy například oběti domácího násilí nebo nezaměstnaní bez příjmu, kteří nejsou schopni platit nájemné. Také lidé, kteří bydlí v nepřiměřených podmínkách, tj. bez vody, bez elektrické energie, v chátrajících obydlích či příbytcích, které vůbec nesplňují kritéria domova, jako např. maringotky či zahradní chatky. Termínem bezdomovec jsou tedy označovány osoby, nemající domov či možnost, dlouhodobě využívat nějaké přístřeší. Termín bezdomovectví pak označuje způsob života této osoby a existenci tohoto jevu. Bezdomovectví je nejvíc patrné v chudších a odlehlejších částech velkoměst a většinou je spolu 22

24 s dalšími negativními faktory doprovázeno sociální izolovaností a psychickým strádáním. Český právní řád používá termín bezdomovec ve smyslu osoby bez státní příslušnosti. Osobou bez přístřeší je však označena osoba, která nemá vlastní domov, či si jej nenajímá, nebo nežije v takovém obydlí u osoby důvěrně blízké, či tento domov nemůže, nebo nechce užívat, a nebo takový domov užívá protiprávně. Domov je v této definici chápán obecně jako místo, kam jeho uživatel může de iure jinému člověku zakázat nebo umožnit přístup. Podle zákona jde o osoby společensky nepřizpůsobené a péči o ně vymezuje Zákon o sociálních službách (zákon č. 108/2006 Sb.). Bezdomovci jsou vnímáni jako problém hlavně ve velkých městech, protože reprezentují chudobu uvnitř bohatství, což je vnímáno jako krajně nežádoucí. Mezi objektivní, nebo strukturální příčiny bezdomovectví řadíme nezaměstnanost, nebo nezaměstnatelnost, nekonkurenceschopnost na trhu práce, absenci finančně dostupného bydlení. Subjektivními, vnitřními příčinami bezdomovectví pak mohou být např. domácí násilí, psychiatrická diagnóza (často alkoholismus, toxikomanie, maniodepresivita, schizofrenie), nebo porucha chování (emoční labilita). Často jsou tyto dvě skupiny příčin propojené a v důsledku bezdomovectví se k nim přidávají další aspekty, které bezdomovcům brání vrátit se k obyčejnému životu. V České republice je problém bezdomovectví vnímán jako negativní společenský jev. Je to faktická existence osob bez domova, které nejsou schopny svou situaci bez pomoci druhých řešit. Vyhledávají proto různé formy sociální pomoci. Termínem bezdomovectví je tedy označen souhrn jednání a procesů, příčin a následků, které vedou ke ztrátě zázemí (domova), životních jistot, resp. ke společenskému vyloučení. Tento jev lze v zásadě rozdělit do tří základních skupin: 1) zjevné (viditelné) bezdomovectví lidé využívající sociálních služeb, kteří se otevřeně různým způsobem hlásí ke statutu člověka na ulici. Tuto jedinou skupinu lze seriózně monitorovat. 2) latentní bezdomovectví lidé, kteří de facto nemají možnost trvalého bydlení, ale jsou schopni využívat možnost dočasného bydlení díky jejich pravidelnému, dlouhodobému přijmu. 3) potenciální bezdomovectví zahrnuje sociálně slabou kategorii občanů, kteří žijí na hranici životního minima nebo pobírají minimální mzdu. Pokud bychom měli tento pojem vymezit přesněji, pak je za bezdomovce označována osoba, kterou z různých důvodů postihlo společenské vyloučení, 23

25 ztráta bydlení, nebo je akutně touto ztrátou ohrožena. Je to osoba žijící na ulici či na jiných veřejných místech (nádraží, park, podchod apod.), v neadekvátních bytových podmínkách (dům určený k demolici, sklep, půda, squat, apod.) nebo osoba přijímající pomoc (nouzové ubytování, sociální služby atd.) obce, statní či nestatní organizace nebo instituce nouzové ubytování, sociální služby atd.). Tato terminologie tedy do značné míry odpovídá terminologii bezdomovství, tak jak je chápána a prezentována v rámci států Evropské unie, ale i v USA, jak ukážeme v následující kapitole. 3.2 Definování bezdomovství v mezinárodním kontextu Při definování a kategorizování fenoménu bezdomovství je také třeba mít na paměti, že definice bezdomovství je ovlivněna jednak politickým kontextem, který nějakým způsobem definuje cílovou skupinu, jež je adresátem sociálních služeb, a také právní úpravou oblasti bydlení v dané zemi. Dále se také odvíjí od kulturního kontextu té které země, neboť v každé společnosti mohou být pojmy, jako neadekvátní bydlení či ohrožení bezdomovstvím apod., chápány jinak. Jednotlivé definice a typologie bezdomovství obvykle rozlišují tři kategorie, do nichž je možné lidi bez domova začlenit. Jednak je to kategorie lidí bez domova, jež žijí na ulici, a jsou tedy zcela nebo částečně bez střechy nad hlavou. Dále ty bezdomovce, kteří mají nějaké přístřeší ať už azylové nebo provizorní bydlení v komerční ubytovně apod. Poslední kategorií jsou lidé, kteří sice žijí v bytech, ale v neadekvátních a nedůstojných podmínkách a jejich bydlení je nejisté povahy. Tato kategorie je někdy mezi bezdomovství řazena, někdy nikoliv (např. FEANTSA používá kategorii exkluze v oblasti bydlení). Různé chápání bezdomovství v jednotlivých zemích sebou nese také problémy s překladem (týká se to i odlišností v systému péče o tuto cílovou skupinu v jednotlivých zemích). My jsme se zaměřili na vymezení pojmu bezdomovství v USA a Evropě. Jako prvním se budeme zabývat vymezením bezdomovství v USA. V USA je v širším kontextu chápán rozsah bezdomovství dle HUD s (U.S. Department of Housing and Urban Development) v rámci dvou kategorií, a to jako: opravdové bezdomovství (v anglickém originále literally homeless) Tato kategorie zahrnuje ty, kteří bydlí v azylech pro bezdomovce nebo přechodném bydlení pro lidi bez domova a ty, co nebydlí v místech, která jsou určena pro obývání (bydlí na ulici, v parcích, opuštěných domech, tunelech metra ). 24

26 nejisté bydlení Sem spadají ti, kteří se ještě nestali bezdomovci, ale žijí na hraně byty obývají ve velkém počtu, vydávají extrémně velký poměr příjmu za bydlení tato skupina by se dala označit jako bezprostředně ohrožena bezdomovstvím. Do samotné definice bezdomovství však HUD s z uvedených kategorií, kterou ještě člení na osoby bez přístřeší Jde o osoby žijící v parcích, autech, opuštěných domech. zahrnuje pouze první osoby žijící v azylových zařízeních Jde o lidi obývající azyly pro bezdomovce, nebo přechodné bydlení pro lidi bez domova (v originále je rozlišení této skupiny na sheltered a unsheltered, tedy doslova bezdomovce bez přístřeší a bezdomovce s přístřeším, obývající nějakou azylovou službu pro lidi bez domova). V Evropě se můžeme setkat s více definicemi pojmu bezdomovství. Dle Eurostatu (Statistický úřad Evropské Unie) je bezdomovcem osoba, která nemá zajištěno přiměřené ubytování ať už se jedná o legální vlastnictví, pronájem, zabezpečení institucí, zaměstnavatelem, nebo bezplatné obývání na základě nějaké dohody. V důsledku neexistence přiměřeného ubytování pak tito lidé spí: venku v budovách, které nejsou určeny pro obývání (nedostatek soukromí, hygieny, prostoru) v noclehárnách v azylových domech v ubytovnách v ubytováních, kde je smlouva na krátkou dobu (méně než jeden měsíc) jsou ubytováni u přátel a příbuzných v registrovaných squatech Klasifikace dle The Insee (komise v rámci Eurostatu) rozlišuje čtyři kategorie bezdomovství: přespávání na místech, která nejsou určena k obývání ubytování vládní nebo nevládní organizací bez reálné nájemní smlouvy bydlení s příbuznými nebo přáteli z důvodu absence vlastního domova ubytování v ubytovně 25

27 The UNECE/EUROSTAT - Konference of Europeas Statisticans (CES) Recommendation udává dvě kategorie bezdomovství pro účely sčítání lidu: 1) Primární bezdomovství osoby bez přístřeší 2) Sekundární bezdomovství lidé bez stálého bydlení, kteří často přecházejí mezi různými typy bydlení což vedle azylů pro bezdomovce může zahrnovat i bytové jednotky; osoba je ovšem bez obvyklé adresy při sčítání lidu FEANTSA (Evropská organizace zastřešující neziskové organizace bojující s bezdomovstvím) vypracovala typologii bezdomovství ETHOS, která rozlišuje bezdomovství a exkluzi v oblasti bydlení. Bezdomovství kategorizuje takto: 1) bez střechy nad hlavou tj. lidé žijící na ulici a v noclehárnách 2) bez domova tj. lidé v ubytovnách pro bezdomovce, v azylech pro ženy, uprchlíci, lidé v institucích (vězeňských, lékařských) a lidé podporovaní na základě bezdomovství různé formy podporovaného a chráněného bydlení Exkluzi v oblasti bydlení člení takto: 1) nejisté bydlení lidé žijící v nejistém bydlení (nelegálně obývané prostory, dočasné bydlení s přáteli), lidé ohrožení vystěhováním, lidé ohrožení domácím násilím 2) neadekvátní bydlení lidé žijící v dočasném nebo nestandardním bydlení, v bydlení nehodícím se pro ubytování, v extrémně přeplněných bytech (> Podrobněji o tomto členění a jeho využití v podmínkách ČR viz kapitola 4.3) Ve studii Měření bezdomovství na evropské úrovni (2007) se autoři snaží o určitou syntézu jednotlivých definicí: A) Lidé žijící v konvenčních obydlích a) s rodinou nebo přáteli z důvodu absence vlastního bydlení b) dočasně ubytovaní prostřednictvím neziskového sektoru čekající na opětovné začlenění B) Lidé žijící v nekonvenčních obydlích a) v obydlích neurčených pro ubytování 26

28 C) Lidé žijící v institucích a) zahrnuti z důvodu nedostatku trvalého bydlení (myšleny nemocnice a věznice) D) Lidé žijící v azylových zařízeních a) zařízení, která jsou zabezpečována veřejným nebo nevládním sektorem pro akutní situaci bezdomovství b) zařízení, která jsou zabezpečována nevládním nebo veřejným sektorem pro občany čekající na opětovné začlenění E) Lidé žijící v jiných situacích a) lidé žijící ve veřejných prostorech, na ulici Foto na následující stránce Pohled do obydlí lidí, kteří jsou bez domova dlouhodobě či trvale. Absence vlastního bydlení vyžaduje velké úsilí k zajištění těch nejzákladnějších životních potřeb. 27

29 28

30 4 Projekt Sčítání bezdomovců v Brně 2010 V následující kapitole nastíníme projekt Sčítání lidí bez domova, tak jak byl v rámci České republiky několikrát realizován. Čtenáře seznámíme s brněnským sčítáním v roce 2006 a podrobněji se sčítáním bezdomovců, které bylo uskutečněno v letošním roce 2010, tentokráte jako jedna z aktivit realizovaných v rámci Evropského roku boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Dále se pokusíme o určité srovnání metod a technik sběru dat, použitých v dosud známých projektech sčítání v ČR. 4.1 Představení projektu jako takového Fenomén bezdomovství ve všech svých projevech je dlouhodobým a palčivým společenským problémem. Jeho uchopení, zkoumání a poznávání je velmi obtížné a zaslouží si naši trvalou, hlubokou a citlivou pozornost. Projekt sčítání bezdomovců vychází z potřeby zmapovat dostupnými prostředky komunitu lidí bez domova v rámci určitého urbanistického prostoru, ve kterém žijí a pohybují se. V dnešní době se jedná o již relativně známý a respektovaný nástroj zjišťování dat v oblasti sociální práce s lidmi bez domova a bez přístřeší, který byl použit již ve čtyřech městech České republiky, a to v Praze, Brně, Ostravě a Plzni, přičemž v Praze a Brně proběhlo sčítání opakovaně. Náš brněnský projekt sčítání, lepe však kvalifikovaný odhad počtu lidí bez domova, proběhl v roce 2006 a roce Zatímco v roce 2006 se jednalo o první pokus sestavit co nejpřesnější odhad počtu bezdomovců na území města Brna, v roce 2010 již bylo cílem zjistit a aktualizovat informace o počtech lidí bez domova, jejich struktuře a místech, kde žijí a výsledky použít ke komparaci s předešlými zjištěními. Tyto kvantitativní údaje doplňují a dokreslují aktuální znalost problematiky města a dalších pracovišť, která se problematikou lidí bez domova zabývají. Zjištěná data jsou také důležitá jako podklady pro další plánování rozvoje adekvátních sociálních služeb a projektů, týkajících se této cílové skupiny. V neposlední řadě pak údaje získané z projektu sčítání bezdomovců spolu s ostatními fakty, které má k dispozici město a ostatní organizace, přispívají k prohlubování odborných znalostí o fenoménu bezdomovství nejen v městě Brně, ale v celé České republice a mohou být použity k dalším výzkumným účelům. 29