Sigmund Freud, židovský historik

Transkript

1 KAPITOLA 2 Sigmund Freud, židovský historik Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat. Kazatel 1,9 V mém počátku je můj konec. T. S. Eliot, East Coker To, že se Freud obrátil k historii, aby vyřešil své židovské hádanky, nás nijak nepřekvapí. Historismus jakéhokoliv druhu byl převládajícím znakem moderního židovského myšlení od počátku devatenáctého století a historické ražení psychoanalýzy samotné patří v teoretickém i terapeutickém ohledu k její podstatě. Jestliže se však pojednání o Mojžíši a monoteismu prezentuje jako historie, jaký druh historie bychom od Freuda mohli očekávat? V roce 1934 mu bylo sedmdesát osm let. Své hlavní objevy, tvořící logický celek, měl již za sebou. Jak se dalo předvídat, jediná židovská historie, která by pro něj mohla být důležitá, byla historie židovské psychiky, a tu nebylo možné pochopit zkoumáním nekonečné řady textů a dokumentů. Jako vždy i tentokrát bylo hlavním úkolem odhalit její kořeny. V roce 1937 Freud napsal: Před několika lety jsem se začal ptát sám sebe, jak Židé získali tento zvláštní charakter, a jak je mým zvykem, příčiny jsem hledal v nejranějších počátcích. Prvořadým zájmem byl tedy původ: původ židovského náboženství, které učinilo Židy tím, čím jsou, a dalo jim jejich zvláštní charakter. Aby ho odhalil, použil Freud-historik 51

2 FREUDŮV MOJŽÍŠ zcela otevřeně ahistorickou, dokonce antihistorickou metodu, tedy alespoň podle běžného chápání historie. 1 Freudova psychologie individua byla založena na jeho přímé zkušenosti s pacienty a jeho vlastní autoanalýze. Při aplikaci psychoanalýzy na náboženství a kulturu však vždy nutně postupoval deduktivně a za pomoci analogie jednotlivce a skupinových jevů. První narážka na to, co mělo teprve přijít, se nachází v dopise Wilhelmu Fliessovi z 15. října 1897, kde Freud píše: Napadla mě jednoduchá myšlenka. I ve svém vlastním případě nacházím [fenomén] zamilovanosti do matky a žárlivosti na otce a nyní jej považuji za univerzální aspekt raného dětství, i když není tak časný jako u dětí, které se staly hysterickými. (Podobá se objevu rodinného původu [Abkunftsroman téměř synonymum pro Familienroman] u paranoie hrdinové, zakladatelé náboženství [Religionsstifter].) 2 V Psychopatologii všedního života (1901) potvrdil své přesvědčení, že velká část mytologického pojímání světa, jež sahá daleko do nejmodernějších náboženství, není než psychologií, promítnutou do vnějšího světa. Temné poznání psychických činitelů a poměrů nevědomí je obtížné říci to jinak, musíme si vypomoci analogií s paranoiou se odráží v konstrukci nadsmyslné skutečnosti, kterou má věda obrátit v její základ, v psychologii nevědomí. Mohli bychom se odvážit rozřešit takovým způsobem mýty o ráji a prvním hříchu, o bohu, o dobru a zlu, o nesmrtelnosti a podobně, obrátit metafyziku v metapsychologii. 3 Zápisy z jednání Vídeňské psychoanalytické společnosti z 20. března 1907, zaznamenané Ottou Rankem, přinášejí tuto delikátní olympskou výměnu názorů: Brecher: vznáší pouze otázku, jak metapsychologie souvisí s psychologií, kterou se zaobírají filosofové. Ptá se například, zda potřeba kauzality pochází výlučně z nevědomých faktorů. 52

3 SIGMUND FREUD, ŽIDOVSKÝ HISTORIK Häutler: opakuje, že vědecký zákon kauzality byl převzat z náboženského života, který spojuje vinu a trest. Freud: náboženství by pak odpovídalo obsedantní neuróze a filosofický systém deliriu. 4 Ve svém eseji z téhož roku, nazvaném Nutkavá jednání a náboženské úkony, podtrhuje Freud blízký vztah mezi rituály neurotiků a náboženskými obřady a tvrdí, že na obsedantní neurózu lze pohlížet jako na jakousi individuální religiozitu a na náboženství jako na univerzální nutkavou neurózu. 5 I když si byl vědom významného rozdílu mezi sdíleným, skupinovým náboženským rituálem a privátním, izolovaným rituálem neurotika, nikdy z tohoto fundamentálního stanoviska neustoupil, ač, jak dále uvidíme, k němu nakonec něco připojil. V práci Totem a tabu zachází tato analogie ještě o krok dále. Je-li individuální neuróza výsledkem traumatu z dětství, totéž musí platit i o náboženství. Náboženství má původ v oidipovském zavraždění a pohlcení prehistorického otce hordou jeho soupeřících synů, v jejich potlačení vzpomínky na tento čin, v jejich nevědomých výčitkách a následném uctívání otce v podobě totemového zvířete a v provinilé, byť zahalené vzpomínce na vraždu samotnou skrze její periodické předvádění při totemové hostině. Z přísně imanentního hlediska by se pojednání Muž Mojžíš a monoteistické náboženství jevilo jen jako konečné zhuštění série analogií. Spočívá-li původ náboženství obecně v zabití praotce, pak původ judaismu vyžaduje srovnatelnou otcovraždu zavraždění Mojžíše Židy. A přesto, ačkoliv si ji nelze představit bez dřívější práce, je kniha Muž Mojžíš a monoteistické náboženství daleko více než aplikovaným Totemem a tabu. Již jsme poukázali, že by toto pojednání nemohlo být nikdy napsáno nebýt událostí hitlerovských let. Navíc je významné, že se Freud stylizoval do historika pouze ve vztahu k pojednání o Mojžíši a monoteismu a nikoliv k Totemu a tabu tato zdánlivě nahodilá poznámka totiž poukazuje na zásadní rozdíl mezi oběma knihami. 53

4 FREUDŮV MOJŽÍŠ V práci Totem a tabu Freud nemusel být historikem, protože stěžejní událost, kterou předpokládá, se ve skutečnosti neudála v historickém čase. Žádat Freuda, aby datoval prvotní otcovraždu, by bylo stejně absurdní jako zjišťovat, v jakém roce zabil Kain Ábela, tedy kdy došlo k první bratrovraždě. Jsou-li to události, staly se v době stvoření lidstva. U knihy Muž Mojžíš a monoteistické náboženství tomu ale tak není. Onen muž a náboženství, které ustanovil, jsou situováni do dějin, a podléhají tedy historikovu legitimnímu a neústupnému požadavku konkrétních historických důkazů. Freud si byl tohoto problému od samého začátku vědom a dostával se tak do nebývalé tenze. Na jednu stranu byl přesvědčen, že za pomoci své pronikavé analytické intuice odhalil historickou pravdu ohledně původu monoteismu. Také si však uvědomoval, že na rozdíl od Totemu a tabu musí být tato nová rekonstrukce minulosti postavena na nějakém, jakkoliv nepřímém konkrétním historickém svědectví. Nezvyklá váhavost, která provázela každé stadium vzniku práce Muž Mojžíš a monoteistické náboženství, se běžně připisuje údajnému Freudovu ambivalentnímu vztahu k jeho vlastní židovské identitě. Ať je tomu jakkoliv, výrazy, které Freud ve své korespondenci a v knize samotné užívá, důsledně poukazují na podstatnější dilema. Poprvé se musí snažit podepřít psychologicky vyvozenou pravdu historickými fakty, zcela překračujícími rámec psychoanalýzy. Tak 6. listopadu 1934 píše Arnoldu Zweigovi: Potřebuji větší jistotu a nerad bych finální rozvrh celé knihy ohrozil tím, že bych ji vystavěl na vratkých základech. 6 Asi o měsíc později: Nejde o nějakou nejistotu z mé strany, neboť je to dobré a solidní, ale o to, že jsem byl nucen vybudovat tak impozantní sochu na hliněných nohou, takže ji může kdejaký blázen svalit. 7 A 2. května 1935 zkroušeně: V jedné zprávě z el-amarny, která ještě nebyla úplně odkryta, jsem si všiml poznámky o jistém princi Thutmoseovi, o němž není nic dalšího známo. Kdybych byl milionářem, dal bych peníze na to, aby se v těchto vykopávkách pokračovalo. Tento Thutmose mohl být můj 54

5 SIGMUND FREUD, ŽIDOVSKÝ HISTORIK Mojžíš a já bych se mohl pochlubit, že jsem uhádl pravdu. 8 Hlavní metafora se v knize vrací. Jako jakousi kovovou sochu na hliněných nohou, píše ve zřejmé snaze předejít možné kritice. 9 Tato neustále se opakující metafora upoutává naši pozornost. Vratké základy (či hliněné nohy) evidentně odkazují na první a druhou část knihy, které, jak poprvé odhaluje rukopisný koncept z roku 1934, původně tvořily vlastní historický román. 10 Impozantní socha se týká třetí části, cíle a raison d être celé práce, kterou může v konečném důsledku napadnout kdejaký blázen. Volba tohoto obrazu, jež se jinak může zdát docela přirozená, je však zvláště významná ve světle Freudovy předešlé práce o Mojžíši. Nutně evokuje esej s názvem Michelangelův Mojžíš, který napsal v roce 1914; subjektivní, psychologické důsledky této asociace ještě na pravém místě zvážíme. Zde se zaměřím jen na jeden aspekt. Je-li, jak Freud podle všeho věřil, jeho interpretace Michelangelovy sochy Mojžíše správná, mají on a velký sochař jedno společné: oba se stávají biblickými exegety, kteří radikálně narušují jasný smysl textu Michelangelo tím, že představuje Mojžíše, jenž potlačuje hněv a Desky s desaterem nerozbíjí, Freud tím, že z něj dělá Egypťana a nechává Židy, aby jej zabili. V eseji o Michelangelovi Freud napsal: Nyní se nám však namítne: to tedy přece není ten Mojžíš z bible, který skutečně propadl hněvu a odhodil desky, takže se rozbily. To by byl nějaký docela jiný Mojžíš, tak jak jej vnímal umělec, který by si byl přitom dovolil opravit posvátný text a zkreslit charakter toho božího muže. Smíme Michelangelovi připisovat tuto opovážlivost, jež snad nemá daleko k rouhání se vůči svatému? 11 Nepochybně ano. A nečinil nyní Freud přesně totéž? Ovšem s tím důležitým rozdílem, že Michelangelova socha koneckonců neměla ambice být něčím jiným než aktem individuální obrazotvornosti, zatímco Freudův Mojžíš, a to i ve fázi, kdy je nazýván historickým románem, natožpak poté, 55

6 FREUDŮV MOJŽÍŠ co byl podtitul odstraněn, si nárokoval odhalení historické skutečnosti. V tomto okamžiku bude dobré si připomenout, že moderní biblická kritika nezačíná s Freudem, nýbrž se Spinozou a že devatenácté a začátek dvacátého století za sebou zanechaly bouřlivý odkaz konfliktních výkladů přinejmenším stejně radikálních jako ty Freudovy, a někdy ještě radikálnějších. 12 Běžné byly pokusy, většinou značně zjednodušující, vysvětlit biblické představy a instituce jako výpůjčky z jiných blízkovýchodních kultů a kultur. Poté, co archeologové v roce 1901 objevili Chammurapiho zákoník, vévodila těmto diskusím Babylónie, nikoliv Egypt, a téma Babel und Bibel (tj. Babylón a Bible, titul významné knihy Friedricha Delitzsche vydané v roce 1902) se pro některé stalo skutečnou posedlostí. Sám Freud měl v roce 1904 přednášku o Chammurapim pro členy spolku B nai B rith a podle jednoho očitého svědka se nesla zcela v Delitzschově duchu. 13 Představa o cizím vlivu na Bibli tedy sotva byla něčím novým. Novinkou v pojednání o Mojžíši a monoteismu byl Freudův psychoanalytický přístup, ale Freud od počátku věděl, že ten sám o sobě nebude stačit na to, aby svou věc obhájil. Ve Výkladu snů Freud poznamenal, že ke snům přistupoval jako k posvátnému textu (wie einen heiligen Text). 14 Co by tedy pro něj bylo přirozenější než přistupovat k posvátnému textu jako ke snu? Avšak samotný sen z freudovské perspektivy obsahuje rovněž denní rezidua, prvky z našich zkušeností v bdělém stavu. Jestliže hermeneutika, kterou Freud na biblická vyprávění uplatnil, byla v zásadě hermeneutikou jeho výkladu snů, byl schopen nalézt ve zkreslených vyprávěních nějaká historická denní rezidua? Freudovy zoufalé pokusy najít pro svou pravdu oporu v historické a archeologické literatuře nevyhnutelně selhaly. Po celé devatenácté století bylo převládajícím trendem německé biblické vědy popírat, že Mojžíš byl historickou postavou, nebo mu 56

7 SIGMUND FREUD, ŽIDOVSKÝ HISTORIK v nejlepším případě neochotně přiznat jakousi minimální historičnost. Žádné mimobiblické prameny se o něm nezmiňují, a co se o něm říká v Pentateuchu, bylo považováno za anachronické. Byl-li Mojžíš historickou osobností, pak nebyl zákonodárcem, ale nanejvýš vytvořil smlouvu mezi Izraelem a božstvem pojmenovaným Jahve. Rané náboženství Izraele nebylo monoteistické. Evoluční předpojatost historické kritiky Bible vyžadovala postupný vývoj od polyteismu přes henoteismus k monoteismu. Čistý monoteismus pak byl pozdním výtvorem proroků. Na začátku dvacátého století bylo učiněno několik pokusů zachránit Mojžíše z onoho vědeckého rákosí a přiznat jeho osobě určitou historickou konkrétnost. V Die Israeliten und ihre Nachbarstämme (Izraelité a sousední kmeny) Eduard Meyer usoudil, že Mojžíš musel být levitský kněz z oázy Kádeš. Georg Beer navrhl v Mose und sein Werk (Mojžíš a jeho dílo), že historický Mojžíš byl v podstatě kouzelník. V Mose und seine Zeit (Mojžíš a jeho doba) Hugo Gressmann dokazuje, že Mojžíš byl také vůdcem a zakladatelem nějakého náboženství. Gressmann se však ještě zcela opíral o analýzu vyprávění o Mojžíši v Pentateuchu, která podle rozšířené Graf-Wellhausenovy chronologie byla sama pozdní a odrážela duchovní vývoj pozdějších věků. 15 Ke konceptu Mojžíše a monoteismu z roku 1934, poté co shrnul zápletku svého románu a předtím, než přikročil k materiálu, který se stal třetí částí, připojil Freud Kritický dodatek (Kritischer Anhang), který byl z konečné verze odstraněn. Nevěděl jsem, začal, že bude tak těžké napsat historický román. Teď když je hotov, žádá si moje svědomí, aby se na něj použilo měřítko střízlivějšího historického textu. 16 Tento Anhang je věnován převážně kritice Gressmannovy knihy jakožto příkladu toho nejlepšího v moderní kritické biblické vědě, čímž Freudovi poskytuje příležitost porovnat ji s jeho vlastním počinem. Hlavními body v Gressmannově rekonstrukci, s nimiž Freud polemizoval, byly jeho přijetí hebrejského původu Mojžíše, a zejména jeho interpretace biblického zázraku rozdělení Rudého moře. 57

8 FREUDŮV MOJŽÍŠ Podle Gressmanna a dalších byli Hebrejové nuceni překročit nikoliv samotné Rudé moře, ale Akabský záliv. Hora Sinaj neboli Choreb, která, soudě podle biblického popisu, byla jistě sopkou, nemohla ležet na Sinajském poloostrově, kde žádné vulkanické hory nejsou, ale musela se nacházet na druhé straně zálivu, blízko severozápadního pobřeží Arabského poloostrova. To bylo území Midjánců, kteří uctívali Jahveho, boha sopečné oblasti, jako své hlavní božstvo. Právě když přecházeli záliv, zjistili Hebrejové, že je zuřivě pronásledují Egypťané. Zrovna když byli nejvíce zděšeni, stalo se něco neslýchaného. Vulkanické erupce náhle rozbouřily vody a ty strhly Egypťany do hlubin, zatímco Hebrejům umožnily dostat se bezpečně na suchou zem. Dojem, který na ně tento zázrak učinil, byl ohromující a nesmazatelný. Od Midjánců z této oblasti teď věděli, že jméno boha, který zasáhl, aby je zachránil, bylo Jahve. Tehdy Mojžíši probleskla hlavou myšlenka, že si tento bůh vyvolil Izrael za svůj lid, a ten si proto musí tohoto boha zvolit za vlastního. Když jim to Mojžíš sdělil, byli rovněž uchváceni. Jakmile Hebrejové dorazili do Kádeše na Sinajském poloostrově, kde se spojili s příbuznými kmeny, které tu žily již celé věky od doby, co opustily Kanaán, byl Jahve oficiálně prohlášen za jejich jediného Boha. Midjánský kněz Jitro byl pozván do Kádeše, aby Mojžíše podrobně seznámil s obřady k uctívání Jahveho. Přepravou Jahveho svaté archy z Midjánu do izraelského tábora bylo vštípení nového náboženství dokonáno. Freud podotkl, že Gressmannovo vysvětlení zázraku 58 je také jen jakýmsi historickým románem, o nic přesvědčivějším než ten, který jsme sepsali my. Těžko uvěřit představě, že přijetí nového náboženství lze vysvětlit shodou okolností, jakou je výskyt vulkanického jevu pokud jsou možné i jiné výklady. Náhlá, sopečným výbuchem vyvolaná přílivová vlna, která smete jen Egypťany a Izraelity zanechá nedotčené, zůstává něčím nepředstavitelným a velmi nepravděpodobným, nepříliš se odlišujícím od zázraku. 17

9 SIGMUND FREUD, ŽIDOVSKÝ HISTORIK Biblické bádání tedy Freudovi neposkytlo to, co hledal, přece jen tu však byla jedna pozoruhodná výjimka. V knize Mose und seine Bedeutung für die israelitisch-jüdische Religionsgeschichte (Mojžíš a jeho význam pro dějiny izraelsko-židovského náboženství) Ernsta Sellina, vydané v Berlíně roku 1922, nalezl Freud tezi, že Mojžíš byl Židy zabit, zastávanou učencem bez jakékoliv psychoanalytické orien tace, avšak s mezinárodní pověstí vynikajícího biblického historika a archeologa. Vlastní Freudovy poznámky v knize Muž Mojžíš a monoteistické náboženství nás nenechávají na pochybách o tom, jak důležitý pro něj Sellin byl: Mému kritickému oku se tato práce jeví jako tanečnice balancující na jediné špičce. Kdybych se nemohl opřít o analytický výklad mýtu o odložení a na tomto základě přejít k Sellinově hypotéze o Mojžíšově smrti, musela by celá práce zůstat nenapsána. 18 Většina komentátorů píšících o Freudově Mojžíši Sellinovu knihu poctivě zmiňuje, ale nezdá se, že by ji četli. Kdyby si dali tu práci a přečetli si ji, zjistili by, že nepojednává jen o vraždě Mojžíše a že Freud jí vděčí za mnohem více, než se obvykle předpokládá. Sellinova originalita spočívá v tom, že odmítá evoluční předpoklad a snaží se dokázat, že Mojžíš již monoteista byl. Byl přesvědčen, že stopy po prastaré a autentické mojžíšovské tradici našel u samotných proroků, hlavně u proroka Ozeáše, který žil asi pět set let po Mojžíši. Konkrétně Sellin v textu Ozeáše objevil zbytky vzpomínek na jakéhosi muže, který vyvedl Izrael z Egypta a pouště, proroka, jenž po sobě zanechal seznam božích zákonů vytesaných do kamene. Sellin dochází k závěru, že oním mužem mohl být jedině Mojžíš a oněmi zákony muselo být Desatero. Tento Mojžíš byl nepochybně zakladatelem izraelského monoteismu. Bohužel je tomu tak, že v komplikovaném hebrejském textu Ozeáše se žádný z těchto prvků ve skutečnosti nevyskytuje. Výklad zcela závisí na 59

10 FREUDŮV MOJŽÍŠ Sellinově exegetické metodě, která spojuje kritiku formy s jeho vlastní, často násilnou a svévolnou úpravou slov a vět. Sellin se však nespokojil s obhajobou tohoto skutečného Mojžíše před svými skeptickými předchůdci. Za použití stejné metody údajně objevil ještě jednu skrytou vzpomínku zachovanou Ozeášem že Mojžíše zabili jeho vlastní lidé, kteří nemohli jeho poselství tehdy ani později přijmout. Jakmile dorazili do Šiṭim, propadli tamní modloslužbě a uctívali peʿórského Baʿala. Když se proti tomu Mojžíš postavil, zavraždili ho. Mojžíšovo pravé náboženství, jeho víra v jediného neviditelného Boha a v nadřazenost morálky nad kultem a rituálem, zůstalo živé jako esoterická tradice jen u malé části přívrženců, z jejichž následovníků vzešli v pozdějších dobách proroci. Jeho myšlenky, píše Sellin, nezapadly úplně, ale tu a tam, v naprosté tichosti, působily na víru a praxi, dokud se dříve nebo později, pod vlivem výjimečných zážitků či skrze osobnosti, které Mojžíšův duch zvlášť zapálil, neprojevily s větší silou a mocí. 19 Když Sellin důkazy o těchto tradicích u Ozeáše objevil, domníval se, že je poměrně snadné vysledovat je u proroků, kteří žili před ním a po něm. K určitému vyvrcholení dochází podle Sellina u Druhého Izajáše (Deuteroizajáše). Záhadný trpící služebník v Izajášovi 53 není nikdo jiný než Mojžíš, jehož mučednictví nyní získalo mesiášské implikace. Zatímco Ozeáš věděl jen o jeho utrpení a smrti, Izajáš předvídá jeho eschatologický návrat, kdy nejenže přivede svůj lid zpátky do své země jako kdysi, ale přinese své poselství i Království Boží celému světu. Podle Sellina tato nová naděje na příchod Moses redivivus nakonec poskytla základ, z něhož se zrodila víra Ježíše a jeho učedníků. Základní dějiny Izraele tak odhalují jeden podstatný leitmotiv utrpení a mučednictví proroků. Mojžíš přinesl svému lidu učení, jehož lid nebyl hoden. Lid, veden svými kněžími, se ještě více odklonil od základního poselství, jež zůstalo esoterickou tradicí, která se jen občas dostala na povrch. Nakonec povstal druhý Mojžíš, který byl podobně jako první zabit, jehož poselství však proniklo k národům. 60