Jak rozumět tomu. že Bible je Boží slovo

Transkript

1 7 sn, «V ^ / w/ >*t ; i vnp * w ^ ^ O J C í^ A AJ ^ 71* «y W K r W ' lyrta **< 0 * *$*^ ^ ^ ^ S r?. T ** ^ ; ^ 7 ^ y. L! ^," ^,. Jak rozumět tomu. že Bible je Boží slovo DAN DRÁPAL fc W JIŘÍ HEDÁNEK t \ a A > f j # í *u X&s# : ; Y5 í 4 «* ««* ' * ^ «P X y :i rty ka55v ^ ^ *$*n» s»» n t i * i ř ^ tw *S 1^ 'W '-' * V*f YY' ^ *y^ k'^ w jo n n v S. W <

2 Inspirovanost Písma Jak rozumět tomu, že Bible je Boží slovo DAN DRÁPAL JIŘÍ HEDÁNEK <cx Nakladatelství KMS Praha 2013

3 Mgr. Dan Drápal, Mgr. Jiří Hedánek Vydalo Nakladatelství KMS, s. r. o. Primátorská 41, Praha 8 První vydání Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být bez písemného svolení vydavatele reprodukována nebo šířena v žádné podobě elektronické ani mechanické, včetně fotokopií, nahrávek či zařízení do informačních sítí nebo vyhledávacích systémů ISBN

4 Předmluva Z rozhovorů s evangelikálními křesťany vím už dlouho o potřebě vysvětlení, co rozumíme tvrzením, že Bible je inspirována Duchem svátým. Rozhodl jsem se tedy sepsat krátké pojednání na toto téma. Když jsem svůj záměr konsultoval s přítelem Jiřím Hedánkem, poslal mi delší článek, který sepsal již v roce Původně jsem se domníval, že látku z jeho článku nějak zapracuji do svého spisu; článek mi ale připadá tak dobrý a zajímavý, že si zaslouží zveřejnit v plném znění. Čtenář tedy dostává do ruky dvojí pojednání na téže téma. Každé z nich volí poněkud jiný přístup. Jsem přesvědčen, že naše pojetí není v rozporu a navzájem se doplňuje. Dan Drápal, září

5 Obsah Předmluva 3 Inspirovanost Písma - co to vlastně je? (Dan D rápal)... 7 Úvod... 7 Bůh, který mluví Bůh k nám mluví - ale j a k? Inspirace - co to vlastně j e? Proč nám bylo Písmo d á n o? Koho a jak Bible oslovuje...20 Bible a Duch svaty Setkání s pravdivostí P ís m a...26 Setkání s fundamentalismem...29 Je Bible Božím S lo v em? Spolehlivost biblického t e x t u Problém p řek la d ů Zbožnost překladů - a překladatelů...43 Boží Slovo má více r o v in...47 Dobová podmíněnost? Mohu se tedy na Bibli spolehnout?...50 Bible bez D u c h a Písmo - náš c h lé b Inspirace Písma - není co řešit? (Jiří Hedánek) Názory na in s p ir a c i Religionistické in s p ira c e...57 Dynamické inspirace Existencialistické inspirace...61

6 Teorie omezené inspirace souhrnně Plná verbální inspirace...65 Biblický p o h le d D isk u se Problémy D oslovnost Reálie Lidská složka Obtíže logos r é m a Literatura...102

7 Inspirovanost Písma - co to vlastně je? Dan Drápal Úvod Bible stále zůstává nejprodávanější knihou na světě. Díky Wycliffově společnosti (přesněji řečeno: především, ale nejenom díky této společnosti) vznikají stále nové překlady do jazyků, v nichž Bibli dosud nebylo možno číst. O síle jejího vlivu tedy nemůže být sporu. Můžeme si ale klást otázku, jaké povahy je tento vliv? Bible není jediná svátá kniha. Z jiných posvátných textů je bezesporu nejznámější Korán, svátá kniha muslimů. Literárně má Korán zcela odlišný charakter. Muslimové věří v jeho inspirovanost, stejně jako (někteří) křesťané věří v inspirovanost Písma. Na rozdíl od Bible ovšem Korán nesmí být jakýmkoli způsobem zpochybňován. Může být pouze vykládán. Nebyl nikdy vystaven tomu, čemu se mezi teology říká biblická kritika. 7

8 Bible je zhruba od počátku novověku vystavena nejrůznějším útokům. Mnozí lidé, kteří se považují za křesťany, v její inspirovanost nevěří. Používají formulace Bible je lidským svědectvím o Božím slovu nebo formulace podobné. O těchto křesťanech hovořím zpravidla jako o liberálních křesťanech. Nemá to být nadávka ani urážka. Uznávám, že je to určitá nálepka, jsem ochoten diskutovat o tom, zda by jiné označení nebylo vhodnější, ale přinejmenším pro účely tohoto spisku volím toto označení pro lidi, kteří na inspirovanost Bible nevěří. Na druhém konci spektra jsou lidé, které nazývám extrémními fundamentalisty. Ti věří v inspirovanost Písma a inspirovanost je pro ně v podstatě totožná s neomylností. Jsou obvykle přesvědčeni, že záměrem Ducha svátého bylo předat lidstvu naprosto spolehlivý a neomylný text. Pokud se vůbec zabývají existencí tzv. různočtení (k tomuto pojmu, důležitějšímu pro Nový než pro Starý zákon, se ještě dostaneme), předpokládají, že jedno z těchto čtení je to pravé, a úkolem odborníků je zjistit, které to je. Biblickou kritiku zpravidla zcela odmítají. Člověk znalý poměrů ovšem nemůže nepostřehnout, že extrémní fundamentalisté bývají často velmi nedůtkliví a nesnášenliví a zpravidla nevykazují známky Ducha Kristova. Aby čtenář věděl, co mám na mysli, dovolím si ocitovat událost, kterou zakusil známý biblický učitel Warren Wiersbe a již uvádí Dallas Willard ve své knize Obnova srdce: 8

9 Warren Wiersbe líčí, jak jej oslovil starší muž ze sboru, kde měl Wiersbe kázat. Tomuto muži vadilo, že Wiersbe někdy cituje Písmo v jistém oblíbeném překladu. Warren odpověděl: Když píšu, pak cituji z toho překladu, který nejlépe vystihuje dané místo Písma. To však neznamená, že souhlasím s daným překladem jako s. celkem Onen starší muž téměř křičel: Já tady nebudu sedět a poslouchat někoho, kdo si vůbec neváží Božího! Slova Pak se otočil a v hněvu téměř vyběhl z budovy - v rozporu hájí.1 s Biblí, o níž se domníval, že ji Později se pokusím přinést určitou hypotézu, proč bývají extrémní fundamentalisté někdy takto nedůtkliví. Josh McDowell ve své knize Důkaz, který volá po rozhodnutí (Evidence that Demands a Verdict) uvádí pět znaků kanonicity biblických spisů. Jsou to autoritativnost (spis si činí vnitřní či vnější nárok, že je inspirován Bohem), prorocký ráz (sepsal spis Boží muž?), autenticita (otcové církve se řídili pravidlem jsou-li pochybnosti, spis,( vyřacf katolicita (spis byl přijímán křesťany po celém známém světě) a dynamičnost. Pod tímto znakem má na mysli skutečnost, že Bible v průběhu dějin i v současnosti měnila a mění lidské životy. Je-li pro mě něco důkazem inspirovanosti Písma, pak je to právě tato skutečnost. 1 Z článku We Grow in an Atmosphere of Love ( Rosteme v atmosféře lásky ), který je výtažkem z 10. kapitoly knihy Warrena Wiersbeho Being a Child of God (Co znamená být Božím dítětem). Citováno dle Dallas Willard, Obnova srdce (Praha, Návrat domů 2012). 9

10 Bůh, který mluví Když s lidmi hovoříte o Bohu, narazíte - v České republice možná ještě častěji než jinde - na lidi, kteří říkají: Já v Boha nevěřím, ale uznávám, že něco nad námi musí. být Jiní lidé sice říkají, že věří v Boha, ale pod Bohem si představují nějakou neosobní sílu nebo energii či něco podobného. V osvícenství byli poměrně rozšíření deisté, kteří Boha chápali jako první příčinu. Uznávali, že Bůh stvořil svět, ale byli přesvědčeni, že jakmile se svět jednou rozběhl, Bůh už do něj nezasahuje. K základům křesťanské víry patří, že Bůh je osoba. My křesťané jsme přesvědčeni, že Bůh myslí, má vůli a city. Víme zajisté o tom, že jeho myšlení je jiné než myšlení lidské: Vždyť moje myšlení nejsou myšlení vaše, ani vaše cesty nejsou cesty mé, je Hospodinův výrok. Neboťjako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než cesty vaše a má myšlení vyšší než myšlení vašea (Iz 55,8-9). Přesto však můžeme mluvit o Božím myšlení. Trojiční učení chápu jako vyjádření Božího zjevení toho, že vztahy jsou v samé podstatě Boží. Bůh je jediný, a v podstatě jeho bytosti je vztah Otce, Syna a Ducha. A tento Bůh stvořil člověka, aby s ním mohl mít vztah. O Bohu je v prologu Janova evangelia řečeno, že je slovo. Tento výrok je nesmírně důležitý, ovšem rovněž nesamozřejmý. Obsah slova slovo je totiž poněkud jiný v češtině, řečtině či hebrejštině. 10

11 Slovo se řecký řekne logos, nicméně toto slovo bychom mohli někdy přeložit jako řád. I české či slovanské slovo slovo v průběhu dějin poněkud měnilo svůj význam. Existuje staroruský hrdinský epos, nazvaný Slovo o pluku Igorově. Není to ovšem jedno slovo - je to celý příběh. Podobně pro biblické Desatero se používá řeckého slova dekalog - deset slov. Ale z našeho hlediska je to deset přikázání, z nich většina se skládá z několika slov -jednoslovnájsou pouze tři. Nicméně slovo se vy-slovuje, a je zpravidla někomu určeno. My lidé mezi sebou máme vztahy především díky slovům. Domlouváme se - a používáme přitom slov. První příčina nebo první hybatel, případně neosobní síla či energie nehovoří - tedy ne v pravém smyslu slova. Je-li Bůh osobní, pak bychom vlastně očekávali, že bude mluvit. Osoby mluví. Když vedeme lidi k Bohu, musíme vycházet z toho, co si právě myslí. Pokud je někdo přesvědčen, že Bůh je neosobní síla, nemá moc smyslu ho přesvědčovat, že Bůh mluví. Jakmile ale někdo dojde k poznání, že Bůh je osoba, můžeme položit otázku: Co myslíte, chce k nám Bůh nějak mluvit? Pokud je někdo přesvědčen, že Bůh je osoba, připadalo by mu divné spíše, kdyby Bůh nemluvil. Bůh k nám mluví - ale jak? A pokud připustíme, že Bůh k nám mluví, naskýtá se logicky další otázka: kde, kdy a především jak? 11

12 Mezi křesťany převažuje přesvědčení, že Bůh k nám mluví především skrze Písmo svaté. Ne všichni, ale převážná část křesťanů je přesvědčena, že Bůh může i dnes hovořit skrze své proroky. Nevím ovšem o žádné denominaci, která by učila, že konkrétní prorocké slovo, které dnes zazní, může mít stejnou nebo vyšší autoritu než samotné Písmo. Naopak, všichni učí, že Písmo je normou veškerého proroctví. Lidé někdy říkají, že Bůh k nim hovoří i jinak, třeba skrze přírodu nebo životní okolnosti. Netvrdím, že k nám Bůh takto hovořit nemůže, nicméně myslím, že všichni cítíme, že slovo hovoří zde používáme v přeneseném slova smyslu. Spoléhat na životní okolnosti nebo dokonce na přírodu jako na zdroj poznání Boha a Božích sdělení je krajně ošidné. Jak dokazoval C. S. Lewis, my lidé máme sklon si do přírody promítat to, co sami chceme. Někdo v ní vidí harmonii, jiný tvrdý boj o přežití. Jistě k nám příroda nějak hovořit může - ostatně přímo v Písmu je psáno, že nebesa vypravují o Boží slávě (Ž 19,2). Tuto Boží řeč ale vnímáme, jen pokud jsme sami v určitém rozpoložení, a to, co nám příroda říká, musíme důsledně poměřovat Písmem. Snad ještě více to platí o životních okolnostech. Bůh k nám může hovořit skrze životní okolnosti, ale my mu nemusíme rozumět, nebo si tyto okolnosti vykládáme jinak, než bychom měli. Uvedu praktický příklad ze života. Počátkem osmdesátých let jsem se poměrně intenzivně věnoval jednomu mladému muži, závislému 12

13 na drogách. On se ale po několika měsících rozhodl, že Boží cestou nepůjde. Více než tři desetiletí jsem žil v domnění, že čas s ním strávený a energie do něj investované přišly vlastně vniveč. Tento muž mě ale v létě roku 2012 vyhledal. Zjistil jsem, že již deset let drogy nebere. Vyprávěl mi, co prožíval v oné době, kdy jsem se mu snažil pomoci. Jeho sestra, které v tu dobu uvěřila, požádala náš tehdy ještě nepočetný křesťanský sbor, abychom za jejího bratra drželi modlitební stráž. Nevím už přesně, jak byla tato stráž nastavená, ale modlili jsme se za něj velmi intenzivně po dobu minimálně jednoho měsíce. On mi vyprávěl, že během onoho měsíce měl tři období, když drogu nebral. Šlo o drogu, která, pokud ji člověk vysadil, vyvolávala velmi silné abstinenční příznaky. On ale při vysazení žádné abstinenční potíže neměl. Zpětně to hodnotil jako Boží zázrak. Nicméně v době, kdy tento zázrak prožíval, své prožitky vyhodnotil zcela jinak: Říkal jsem si, že vlastně s drogou nemám problém." Bůh mu zřejmě chtěl pomoci a abstinenčních příznaků ho zbavil. Mohli bychom říci, mluvil k němu skrze okolnosti. On však této Boží řeči neporozuměl - možná proto, že jí rozumět ani nechtěl. Vyložil si okolnosti jinak, než měl. Takových příběhů bych mohl vyprávět mnoho. Bůh s námi nějak jedná, něco nám chce říci - ale otázka je, jak si to vyhodnotíme. Nepopírám tedy, že Bůh k nám může i dnes mluvit skrze přímé prorocké slovo. Může k nám promlouvat i skrze okolnosti. Nicméně s naprostou většinou křesťanů věřím, že základní způsob, 13

14 jak k nám Bůh promlouvá, je skrze Písmo. Rovněž věřím, že Písmo je normou všech prorockých slov. A věřím tomu, že v Bibli je v zásadě to, co tam Bůh chtěl mít. Bůh se rozhodl, že bude k lidem mluvit skrze Písmo, a postaral se o to, abychom Písmo měli k dispozici. Inspirace - co to vlastně je? Inspirace je česká forma latinského slova inspiratio, což znamená vdechnutí. V Novém zákoně toto slovo nacházíme na jediném místě, a sice v 2Tm 3,16. Ocituji tento verš ve třech českých překladech: ČEP: Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, ČSP: Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, B21: Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je nanejvýš užitečné. Vyučuje nás a usvědčuje, napravuje a vychovává ve spravedlnosti, Překlady se téměř neliší; pouze ČEP se vyhýbá slovu vdechnuté - snad ve snaze vyhnout se debatám o této vdechnutosti (tedy inspirovanosti), v níž autoři tohoto překladu příliš nevěřili. Nicméně i obrat veškeré Písmo pochází z Božího Ducha je velmi silný. Co nás ale zajímá - a co je předmětem vášnivých sporů - je povaha této inspirace. Co máme 14

15 na mysli, říkáme-li, že Písmo je inspirované? Co má na mysli samo Písmo? Osobně si na tuto otázku odpovídám takto: Bůh chtěl, aby se nám Písmo dostalo do ruky zhruba v té podobě, v jaké je máme, a vedl pisatele či editory biblického textu, aby dosáhl toho, co chtěl. Jiří Hedánek píše: Inspiraci provizorně definujme jako nadpňrozené působení na pisatele a redaktory biblického zjevení, aby jejich sdělení bylo správné a spolehlivé. Bůh překonal lidskou omezenost svatopisců tak, že přes ohraničené možnosti jejich chápání a vyjadřování sdělili zprostředkované Boží zjevení pro daný účel dokonale. Tato dokonalost je společná, jed doplňují.2 notlivá biblická zjevení se navzájem Mohl Bůh něco takového udělat? Jistěže mohl - a mohl to udělat, aniž zrušil osobní svobodu oněch svatopisců. Tím se nám otvírá další otázka: Věděli autoři či editoři Písma, že jsou Bohem inspirováni? K této otázce leccos povíme, nicméně hned na počátku budiž řečeno, že tato otázka není klíčová. Je zajímavá, aleje podružná. Jsem toho názoru, že na ni neexistuje jednoznačná odpověď. Písmo nevznikalo tak, že by Bůh řekl:, Tak teď se chop pera a já ti budu. diktovat Pokud čteme v prorockých knihách slova: Takto praví Hospodin nebo něco podobného, pak si můžeme být jisti, že prorok si byl vědom, že hovoří na základě přímé inspirace. Bible ale obsahuje i letopisy (kroniky). Jsem si 2 Hedánek, viz strana 55 15

16 jist, že Boží vůlí bylo, aby se tyto spisy staly součástí Písma, ale nemyslím si, že autoři si byli při psaní tohoto Božího úmyslu vědomi. Patrně ani netušili, že to, co píší, se jednou stane součástí kánonu svátých písem. Člověk ovšem může prorokovat, aniž si je vědom, že prorokuje. Zřejmě krajním případem je Kaifáš, o němž u Jana čteme: Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý. národ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil v jedno (11,49-52). Podle Jana Kaifáš vyslovil proroctví, protože byl veleknězem (nikoli tedy prorokem). Nicméně i obyčejný prorok (ba i řadový křesťan) může prorocky promluvit, aniž si to uvědomuje. Shrnuji tedy: Člověk, který byl inspirován Bohem, aby sepsal část Písma, mohl, ale nemusel vědět, že je inspirován. Inspirovanost jako taková není tedy vázána na vědomí inspirovanosti. Písmo tedy máme v určité podobě - a jak jsem již řekl, věřím, že v podobě, v jaké nám je Bůh chtěl dát. Budeme se zabývat tím, koho Písmo oslovuje. Budeme se zabývat rolí Ducha svátého při porozumění Písmu. Nyní ale budiž řečeno, že Písmo je objektivně dáno a bude lidstvo doprovázet až do konce věků. Pán Ježíš v Janovi 10,35 řekl, že Písmo nemůže být 16

17 zrušeno. A v synoptických evangeliích3 máme zaznamenán ještě silnější výrok: Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou (Mt 24,35 = Mk 13,31 = L 21,33). U Matouše navíc říká: Neboť amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné nejmenší písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane (Mt 5,18). Tato Ježíšova slova nám nedovolují Písmo zlehčovat ani podceňovat. Písmo bude v té podobě, v jaké je máme - oslovovat lidi všech generací. Jíž mnozí v dějinách Bibli prohlašovali za. překonanou Příběh většiny z nich již skončil, oni jsou dnes zapomenuti (nebo, chcete-li,,( překonáni ale inspirované Písmo stádě ještě inspiruje. Proč nám bylo Písmo dáno? Písmo můžeme číst na mnoho různých způsobů. Historik může k Písmu přistupovat jako k prameni cenných historických údajů. Nepochybuji o tom, že bude spokojen - nejeden historik starověku uznal, že Bible je vydatným zdrojem takových informací. Nemusel ani být křesťan. Bibli lze rovněž číst jako poezii. Jsou mnozí, kteří ocenili Žalmy, knihu Kazatel nebo Píseň písní, aniž by přitom věřili v Boha. Písmo lze číst i z mnoha 3 Synoptická evangelia jsou Matouš a Marek a Lukáš. stej Synoptická" proto, že se dívají na Ježíšův příběh nou optikou". Jejich látka se sice liší, chronologie je ale velmi podobná, téměř totožná (na rozdíl od Jana). 17

18 dalších hledisek - sociolog v něm bude hledat třeba údaje o rodině nebo o vztahu muže a ženy, na své si přijde třeba historik vojenství, a Bible jistě poskytne prameny i pro dějiny filosofie. Staiý zákon bude pochopitelně zajímat i lingvisty, zabývající se semitskými jazyky, a Nový zákon může být předmětem bádání klasických filologů, zkoumajících vývoj řečtiny. I jiné knihy můžeme číst z nej různějších hledisek. Tak třeba Kosmovu kroniku můžeme číst jako historický pramen, ale i jako příklad spisu, psaného středověkou latinou. Klimatolog v ní může hledat data o zvláštních klimatických jevech. A čteme-li třeba Pohádky Boženy Němcové nebo Kytici Jaromíra Erbena, můžeme tyto spisy zkoumat z hlediska, jaké hodnoty vyznávala společnost v 19. stolgtí. Tyto přístupy k literárním dílům jsou jistě legitimní. A takto lze přistupovat i k Bibli. Pokud ale chceme nějaké knize opravdu rozumět, musíme si klást otázku, jak ona rozumí sama sobě. Co chtěl autor napsat? Pokud budeme třeba studovat českou kuchařku z 2. poloviny 19. století, můžeme z ní (alespoň částečně) rekonstruovat podobu češtiny oné epochy. Nicméně je dobré pamatovat, že čteme kuchařku, nikoli učebnici gramatiky. Z milostného románu můžeme usoudit na to, co si autor myslel o vztahu muže a ženy. Nezapomínejme ale na to, že čteme milostný román, nikoli filosofické, psychologické či sociologické pojednání. Vraťme se k Písmu. Proč bylo sepsáno? Domnívám se, že klíčem jsou nám poslední dva verše Janova evangelia: 18

19 Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu (J 20,30-31). Ano, uvědomuji si, že je zde řeč pouze o Janově evangeliu a nikoli o celém Písmu. Jan zde vysvětluje, proč sepsal své evangelium. Bible je vlastně celá knihovna a autory biblických knih byli různí lidé - David byl původně pastýřem, později králem, Šalomoun byl králem, autorem značné části tóry je Mojžíš... U některých spisů autora neznáme - tak je tomu třeba u knihy Job. Je mi jasné, že logicky se to nedá dokázat, ale přesto vidím v oněch dvou verších z Jana důvod, proč máme Písmo. Jak říkají mnozí teologové: Celé Písmo ukazuje ke Kristu. Smyslem celého Písma je, abychom poznali Boha v Ježíši Kristu. Jistě, Písmo nám věřícím dává ještě mnohem víc. Mnohé je obsaženo už v oněch citovaných verších o inspiraci - tam jsme četli, že Písmo je napravo užitečné k učení, k usvědčování, k vání, k výchově ve spravedlnosti (2Tm 3,16). O setkání s Kristem jde ale především. V Janově evangeliu je řečeno, že jde především o víru v Krista a o to, abychom díky této víře měli život Jan to říká takto přímo. Když psal své evangelium Lukáš, zmiňuje jiný motiv: I když se již mnozí pokusili sepsat vypravování o událostech, které se mezi námi naplnily, jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitý- 19

20 mi svědky a služebníky slova, rozhodl jsem se také já, když jsem vše znovu důkladně prošel, že ti to v pravém sledu vypíši, vznešený Theofile, abys poznal hodnověrnost toho, v čem jsi byl vyučován (L 1,1-4). Teofilos, kterého měl Lukáš při psaní svého evangelia na mysli, již zřejmě byl věřící. Už byl vyučován ve věcech, o nichž Lukáš píše, ale Lu. hodnověrnost káš si přeje, aby poznal jejich I Lukášovi jde nepochybně o mru. Tato víra se ale zakládá na hodnověrně dosvědčených fa k tech. Historie je pro Lukáše důležitá - patrně důležitější, než byla pro Jana. Tím jistě není řečeno, že Jan byl historicky nespolehlivý - pouze tím je řečeno, že psal z poněkud odlišného úhlu. Uvažuj eme-li o pravdivosti a spolehlivosti Písma, musíme vědět, co máypne na mysli a podle čeho tuto pravdivost a spolehlivost posuzujeme. Jsem přesvědčen, že Bible obsahuje řadu spolehlivých historických informací, nicméně pro můj úsudek o její pravdivosti to není podstatné, protože jejím primárním účelem není poskytnout nám historické informace, ale přivést nás k víře v Ježíše Krista. Na druhé straně je pro naši víru naprosto klíčové, že Ježíš byl (i) historickou postavou. Koho a jak Bible oslovuje Je zde věčný Bůh, a jsou zde miliardy lidí. Velká část jich žije právě teď, ale další miliardy žily před námi. Věřím, že Bůh chtěl a chce Biblí 20

21 oslovit všechny lidi - bez ohledu na to, v jaké žili době, bez ohledu na to, v jaké vyrostli kultuře. To jistě není snadný úkol. Nejsem si jist, kdo je autorem ilustrace, kterou vzápětí použijí. Jestli si ale dobře pamatuji, pochází od Františka Sušila, katolického kněze, který žil v devatenáctém století a je znám spíše jako sběratel lidových písní. František Sušil je autorem prvního českého překladu Apoštolských otců a současně zatím (pokud vím) jediného komentáře ke všem čtyřem evangeliím. Jelikož ani jednu z těchto knih nemám k dispozici, nemohu Sušila přesně citovat. Ilustraci, kterou jsem (s největší pravděpodobností od něj) převzal, ve mně žije již po desetiletí vlastním životem; proto za ni přebírám plnou zodpovědnost. Představte si nádherný krystal, který má bezpočet maličkých plošek, takže zdálky vypadá téměř jako koule. Pouze zblízka vidíte jednotlivé plošky. Tento krystal visí někde v prostoru. Někde mimo tento krystal je zavěšené světlo, které jej osvětluje. A vy jste opět jinde, takže vnímáte světlo i onen krystal. Některé plošky krystalu odrážejí světlo přímo na vás, a když se na ně podíváte, přímo vás oslní. Naopak plošky na odvrácené straně krystalu nevidíte. Pokud byste je chtěli vidět, museli byste změnit svou polohu (případně by polohu musel změnit krystal nebo světlo, které na něj dopadá). Oním krystalem je Písmo a oním světlem je Duch svátý. Zdůrazňuji, že jde pouze o ilustraci, a každá ilustrace postihuje pouze část skutečnosti. 21

22 Ani tato ilustrace tedy nemůže vystihnout vše. Zdá se mi ovšem, že dobře vystihuje, proč nás některé verše či oddílky z Písma oslovují více než jiné. Vysvětluje rovněž prožitek, kdy k nám určité biblické slovo náhle promluví, a my se divíme, čím to je, protože jsme ho již v minulosti četli mnohokrát. Vysvětlení je jednoduché: Změnila se naše poloha v prostoru a světlo Ducha svátého nám ozářilo určitou plošku, která na krystalu byla vždycky přítomná. Tato ilustrace rovněž vysvětluje, proč jiné lidi jed jiné verše, než nás. Jsou srdce chytají za noduše v jiné životní situaci a Bible k nim promlouvá jinak, než k nám. Což není div, že Bible oslovuje tolik různých lidí v různých dobách a v různých kulturách? Její božskost či jakousi genialitu vidím právě v tomto. Biblické Slovo přináší život do nejrůznějšíoh situací. S tím souvisí i skutečnost, že jednotlivé biblické spisy patří k různým literárním žánrům. Bible tak může oslovovat jak lidi racionální, tak lidi poetické, lidi, které oslovují jasně definovaná tvrzení ( Bůh je světlo a není v něm nej menší,( tmy tak lidi, které oslovují spíše příběhy. Bible a Duch svaty V předchozí kapitolce byla řeč o Duchu svátém: Je to on, kdo nám osvěcuje (či otevírá) Písmo. Duch svátý je pro pochopení Písma nezbytný. Jsem přesvědčen, že abychom Písmu správně rozuměli - tedy abychom mu rozuměli tak, jak chce Bůh - potřebujeme nezbytně Ducha 22

23 , vysílači svátého. Duch svátý musí být jak na tak na přijímači. Petr ve svém druhém listu píše: Neboť proroctví nikdy nebylo proneseno z lidské vůle, nýbrž unášeni Duchem Svatým mluvili lidé poslaní od B o h a 2 ) P 1,21). Proroc tví jistě není totéž co Písmo, nicméně jsem přesvědčen, že to, co je zde řečeno o proroctví, platí stejnou měrou o celém Písmu, tedy nejen o proroctvích v něm obsažených. Ať už si lidé byli či nebyli vědomi, že mluví (či v tomto případě píšou) z Ducha, Duch je vedl.. přijímači Nicméně Duch musí být i na Můžeme to přirovnat ke kódování či šifrování. Bibli si může přečíst každý; ale jen ten, kdo je veden Duchem, jí správně porozumí. Uvedu nejprve osobní příklad. V letech jsem studoval na bohoslovecké fakultě. V té době jsem nebyl znovuzrozeným křesťanem. Byl jsem ovšem intelektuálem a nedělalo mi problémy číst Nový zákon v řeckém originále. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku, slovník jsem potřeboval jen zcela výjimečně. Biblistika mě velmi zajímala. V roce 1971 jsem se setkal s dvěma holandskými křesťany, kteří mi zvěstovali evangelium. Mimo jiné mi půjčili knížečku čínského křesťana Watchmana Nee Sit, Walk, Stand. Tato knížka, která je výkladem listu Efeským, mě příliš nezaujala, nicméně do výtisku, který mi půjčili, jsem tužkou vepsal několik poznámek. Tehdy jsem evangelium nepřijal. Po letech jsem se s těmito dvěma lidmi setkal - to už jsem byl několik let křesťanem. V té době jsem s velkým nadšením pročítal zmíněnou knížku 23

24 od Watchmana Nee. V rozhovoru se svými holandskými přáteli jsem ji zmínil. Ale Dane, tu knížku jsi přece četl už během. ji našeho prvního setkání! Půjčili jsme ti Odpověděl jsem:, Ne to si pletete, teď ji čtu. poprvé poznámkami,, Dane máme ji ještě doma. I s. vepsal kterés do ní Nezbývalo než na ně dát. Později jsem si to vybavil. Při našem prvním setkání mě tato knížka nijak nezaujala. Věci, které Pavel píše v listu Efeským, šly tehdy mimo mě. Sice jsem dokázal číst list Efeským v řečtině, ale jeho obsah mi zůstával uzavřen. Světlo Ducha svátého zatím žádnou plošku neosvěcovalo, mám-li se vrátit k výše uvedené ilustraci. Mohl jsem sice intelektuálsky rozebírat pojmy, s nimiž Pavel v tomto listu pracuje, mohl jsem vést učené spory, zda tento list skutečně psal Pavel, nebo někdo jiný, ale v mém životě slova tohoto listu zatím neměla žádnou moc. Bez Ducha svátého mi Písmo zůstávalo uzavřené. Já jsem to ovšem nevěděl. Zlom nastal až v okamžiku, kdy jsem přijal Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána. Tehdy jsem začal Písmo číst zcela nově. Už nebylo materiálem, z nějž jsem čerpal inspiraci pro svá nedělní kázání, ale dopisem mého nebeského Otce - knihou, skrze niž se mi dával poznat. V Žalmu 25,14 čteme: S těmi, kdo se ho bojí, má Hospodin důvěrný vztah, dává jim poznat svou. smlouvu Ekumenický překlad zní podobně: Hospodinovo tajemství patří těm, kdo 24

25 . smlouvu se ho bojí, ve známost jim uvádí svou Není tady výslovně řečeno, že jen těm, kdo se bojí Hospodina, se otvírá Písmo, nicméně právě toto ze žalmistových slov vyplývá. Připomene se nám známější slovo: Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem (Ž 111,10). Bible se tedy otvírá pokorným lidem. Bez bázně před Bohem nám zůstává uzavřená. Proto křesťané nepotřebují nějaké esoterické učení, nemají žádnou tajnou nauku. Bůh si sám vyhradil, že svá tajemství bude střežit. Sám rozhodne, komu uvede ve známost svou. smlouvu Domnívám se, že z uvedeného vyplývá dvojí ponaučení. Předně považuji za dobré číst Bibli s modlitbou. Nechci tím v žádném případě říci, že když se před otevřením Písma nepomodlíte, určitě vám četba nic nedá. Nejde o nějaký zákonický požadavek. Je ale dobré si připomínat, že potřebujeme Ducha svátého, abychom rozuměli. Nemáme nárok rozumět. Je to vždy nový zázrak, když se nám otevře Písmo a Slovo se pro nás stane živým a mocným (Žd 4,12 ČEP). Za druhé: Je-li tomu tak, má smysl někoho přesvědčovat, že Bible je inspirované Boží? Slovo Rozumějte mi dobře: Věřím, že je. Ale abych tomu porozuměl, musím už mít Ducha. Samozřejmě se tímto svým přesvědčením nijak netajím a nestydím se za ně. Nicméně nepovažuji za nej vhodnější takové hlásání evangelia, které se nejprve posluchače snaží přesvědčit, že Bible je inspirované Boží Slovo, a přimět je, aby věřili všemu, co je v něm psáno, ještě dříve, než poznají Ježíše Krista a uvěří v něj. Apoštol 25

26 Pavel píše: Duševní člověk však nepřijímá věci Ducha Božího, neboť jsou mu bláznovstvím a nemůže je poznat, protože mají být posuzovány d u c h o v n ě 1 ) K 2,14). Ducha přijímáme, když uvěříme v Krista - do té doby jsme duševními lidmi a přesvědčení o inspirovanosti Písma nám může připadat jako bláznovství. Setkání s pravdivostí Písma Pocházím z evangelické rodiny. Můj otec vystudoval filosofii a kromě toho studoval rovněž dva roky na bohoslovecké fakultě. Doma jsme měli rozsáhlou knihovnu a já jsem byl horlivým čtenářem již od dětství. Když jsem byl v deváté třídě, četl jsem některé popularizující teologické spisy, např. Základy učení křesťanského, sborník, jehož autory byli profesoři Komenského evangelické bohoslovecké fakulty starozákoník Miloš Bič, Systematik Josef Hromádka, historik Rudolf Říčan a novozákoník J. B. Souček (vyšlo v Praze roku 1951). V této a v jiných knihách jsem se dočetl, že evangelia byla psána až jednu či dvě generace po Ježíšovi, že mnohé Pavlovy listy nepsal Pavel, že Petrovy listy určitě nepsal Petr atd. Bylo mi tehdy patnáct, a přestože mě rodiče vychovávali ke kritickému myšlení, tvrzení obsažená v těchto knihách jsem bral naprosto vážně a pochybovat o jejich pravdivosti mě nenapadlo. Ze své tehdejší četby - a z pozdějšího studia na téže teologické fakultě, kde krátce studoval můj otec a kde jsem se se všemi uvedenými autory setkal osobně 26

27 - jsem si odnesl přesvědčení, že Bible rozhodně není Boží slovo. Mé názory tehdy vyjadřovalo na fakultě a na evangelických farách oblíbené tvrzení, že Bible je lidským svědectvím o Bo. slovu žím Když jsem později prožil obrácení, začala se mi Bible jevit zcela jinak. Obrátil jsem se na základě působení Božího Slova, jež bylo oživeno Duchem svátým. Řada biblických výroků mi tehdy připadala (a připadá dodnes) naprosto zásadní. Všichni zhřešili, a jsou daleko od Boží. slávy Odplata za hřích je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Ježíši Kristu, našem. Pánu Amen, amen, říkám vám: Kdo slyší mé slovo a věří Tomu, který mě poslal, má věčný život a nepřijde na soud, ale již přešel ze smrti do. života Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími. dětmi Mohl bych jm enovat řadu dalších. Chcete-li, byly to ty plošky, které mi Duch Boží náhle osvítil a které mi zazářily tak, že jsem málem oslepl. Můj život se změnil. A prakticky okamžitě se změnil i můj vztah k Písmu. O jeho inspirovanosti jsem nyní nepochyboval. Dr. Emilie Bláhová, pozoruhodná žena (původním povoláním právnička), která přivedla k Pánu stovky lidí, nám vždycky zdůrazňovala:. Slovu Vaše víra musí být založená na Božím Nutila nás, abychom si biblické verše říkali v první osobě, nebo ve třetí osobě se svým jm é nem: Tak Bůh miloval Dana, že dal svého je diného Syna, aby Dan, který v něho věří, nezahynul, ale měl život. věčný Někdy nám to bylo až nepříjemné, nicméně velmi nám posloužil 27

28 důraz na to, abychom své spasení nebo jistotu odpouštění nezakládali na svých pocitech, ale na Písmu. Zatímco lidské pocity jsou prchavé a proměnlivé, Písmo je stálé a objektivní.4 Téměř okamžitě po svém obrácení jsem se dostal do napětí se svými kolegy, tedy evangelickými duchovními. Toto napětí se dalo do určité míry vysvětlit jejich předchozí zkušeností se mnou. Poměrně dlouho jsem se hledal a mnohým jsem se více méně právem jevil jako arogantní, nestálý a přelétavý. Nicméně pokud si odmyslíme tuto subjektivní složku, zůstávalo zde velmi podstatné napětí, které se týkalo právě vztahu k Písmu. Pro mě nyní byly biblické verše jakýmsi pevným základem a měl jsem pocit, že moji kolegové je berou jinak - více n^éně tak, jak jsem je před svým obrácením bral já. Nicméně rozdíly šly dál a hlouběji: Písmo obsahuje celou řadu výpovědí, rad, přikázání a varování, které se spásou bezprostředně nesouvisejí. V knize Přísloví například najdeme hodně rad, jak zacházet s financemi. Ve Starém i v Novém zákoně je řada veršů, které se týkají výchovy dětí. V Písmu najdeme řadu míst, která se týkají sexuality a homosexuality. O řadě těchto výroků jsem během studia na fakultě i později od svých kolegů slýchal, že jsou dobově 4 Poněkud kuriózně s tím kontrastovalo podezření mých evangelických kolegů, že naše obrácení je příliš subjektivní a emocionální. Ano, vím, že v evangelikálních a charismatických kruzích se může vyskytovat cosi jako emocionální úchylka ; rozhodně to ale nešlo říci o mém osobním obrácení a o konverzích, k nimž docházelo při probuzení na Maninách. 28

29 podmíněná. Nabízela se různá vysvětlení, proč jsou tyto výroky dnes již překonané - proč už vlastně pro nás neplatí. Tento přístup mě pak už uspokojit nemohl. A svým trváním na tom, že Boží Slovo přece říká to či ono, jsem si vysloužil nálepku fundamentalisty, nebo přinejmenším podezření z fundamentalismu. Setkání s fundamentalismem Již jsem psal, že během studií na teologické fakultě jsem neproblematicky sdílel onen pohled na Bibli, který jsem nasál už v dospívání. Slovo fundamentalismus se na fakultě používalo více méně jako nadávka a já jsem pro fundamentalisty, s nimiž jsem se nikdy osobně nesetkal, neměl nic než pohrdání. Nicméně jednou jsem se přeci s fundamentalisty setkal, a to dokonce dosti zblízka, jakkoli bych to setkání nemohl označit jako osobní. V říjnu roku 1968 jsem navštívil spolu se třemi dalšími Čechy 14 universitních campusů ve Spojených státech. Šlo o tzv. Putovní seminář o dialogu mezi křesťanstvím a marxismem. Já jsem byl pro tuto akci vybrán, protože jsem byl jako jeden z mála studentů schopen mluvit anglicky. O onom, dialogu který probíhal zejména na půdě naší teologické fakulty, jsem toho tolik nevěděl, ale to nevadilo, protože většinu našich posluchačů beztak zajímala situace 29

30 v naší zemi po srpnové okupaci armádami Varšavské smlouvy. (Seminář byl připravován dlouho před tím, než k této události došlo.) Mimo jiné jsme byli i v Princetonu, kde jsme byli přijati profesorským sborem. Z Čechů jsme byli přítomni pouze tři - farář Lubomír Miřejovský, marxista Julius Tomin a já. (Druhý marxista, profesor Gardavský, měl problémy s vízem a připojil se k nám až později.) Setkání probíhalo nějakou dobu zcela přátelsky, až náhle nastalo něco, co nás patrně všechny šokovalo. Jeden z profesorů, zřejmě fundamentalista, na nás začal něco křičet. Mne a Lubomíra Miřejovského označil za nastrčené komunistické agenty, kteří ve skutečnosti žádnými křesťany nejsou, a Julia Tomina označil za padoucha. Skončil tím/že po něm vztekle hodil Bibli, kterou měl celou dobu v ruce. Julius Tomin zareagoval velmi pohotově - vytáhl řecký Nový zákon, který nosil neustále u sebe, a řekl, že Ježíš Kristus ho natolik zajímá, aby o něm četl v originále. Málokdy v životě jsem zažil takový šok. S podobnými lidmi jsem se nikdy nesetkal. V tehdejším Československu možná ani nežili. Když jsem zpětně tuto událost reflektoval, dospěl jsem k závěru, že byla absurdní na entou, jak se říká. Onen muž měl pravdu v tom, že jsem tehdy nebyl skutečný křesťan. Nejsem si ale jist, zda byl skutečným křesťanem onen muž, který nám tak vynadal. Pokud byl, rozhodně v dané chvíli jednal krajně nekristovsky. Měl patrně pravdu i v tom, že Lubomír Miřejovský byl nastrčený agent. Ovšem nebyl 30

31 nastrčený na tuto akci. Agentem byl ještě před Pražským jarem a po normalizaci proslul jako generální tajemník nechvalně proslulé kolaborantské organizace Křesťanská mírová konference. Měl za manželku Američanku a dost možná ho zmáčkli už někdy v padesátých letech. Onen muž těmto věcem vůbec nerozuměl. Netušil, jak funguje komunismus, a nepodnikl sebemenší pokus se od nás něco dovědět. V jeho omezeném a přehledném světě jsme prostě hráli úlohu, kterou nám přisoudil. Pak jsem se s fundamentalisty setkal ještě jednou. V létě roku 1969 jsem se spolužákem z fakulty Janem Kozlíkem objížděl teologické fakulty v Maďarsku a na Balkáně. Naivně jsem si myslel, že by se dalo uspořádat nějaké setkání jejich zástupců. Mimo jiné jsme navštívili velký baptistický seminář v Bukurešti. Přijal nás děkan a mimo jiné řekl: We are evangelicals, pietists and fundamentalists My ) jsme evangelikálové, pietisté a fundamentalisté. ) V duchu jsem si řekl: To je ale ubožák. Zatímco v předchozím příběhu byl namyšlencem onen muž, který házel biblí, v tomto příběhu jsem byl namyšlencem já. O fundamentalistech se má zato, a svým způsobem právem, že berou Bibli. doslovně Zpravidla vyznávají, že je celá inspirovaná. Fundamentalismus je nálepka, kterou si lidé buď dobrovolně dají, nebo ji od jiných nedobrovolně dostanou. Tvrzení, že Bible je Boží Slovo, je určité heslo, určitý signál, který lidi vede k tomu, aby se postavili na tu či onu stranu barikády. 31

32 Nemám žádné pochybnosti, že je velký rozdíl, zda někdo je, či není spasen. Mezi tím, kdo Bohu patří a nepatří, je ostrá hranice, a já ji nehodlám zamlčovat ani zamlžovat. Přesto ale radím k opatrnosti, pokud jde o používání hesla. V následující kapitolce se Slovo Bible je Boží pokusím vysvětlit, proč. Je Bible Božím Slovem? Teď mnohé zklamu. Budou mi moci vyčítat, že moje řeč není, ano ano, nikoli, nikoli. Nedám na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Myslím si, že je i není. Mějte se mnou trpělivost a snažte se mi porozumět. Pokud výpověď Bible je Božím Slovem znamená, že skrze Bibli k nám jedinečným způsobem promlouvá sám Bůh, pak této výpovědi jednoznačně a bezvýhradně přitakávám. Pokud by tato výpověď měla znamenat, že každé biblické slovo má stejnou autoritu, a že Bůh k nám promlouvá skrze každé jednotlivé slovo, pak jí přitakat nemohu, a domnívám se, že to takto neberou ani ti, kdo by pro tento výrok šli na barikádu. Už bylo řečeno, že Bible je vlastně celá knihovna, která obsahuje více žánrů. Značnou část biblického textu tvoří vyprávění. Tato vyprávění je třeba nějakým způsobem interpretovat, a my všichni, kdo se Biblí zabýváme, tak činíme. Vezměme si třeba příběh o tom, jak čarodějnice z Én-dóru vyvolávala Saulovi ducha Samuelova (1S 28,8-16): 32

33 Saul se přestrojil, vzal si jiné šaty a šel tam spolu se dvěma muži. Přišel k té ženě v noci a řekl jí: Věšti mi prostřednictvím ducha ze. řeknu mřelého. Přivolej mi, koho ti Žena mu odpověděla: Však ty víš, co udělal Saul, že vyhladil ze země vyvolávače duchů zemřelých a jasnovidce. Proč mi strojíš léčku?? smrt Chceš mě vydat na Ale Saul se jí zapřísáhl při Hospodinu: Jakože živ je Hospodin, žádný trest tě za to. nestihne? přivolat Žena se ho zeptala: Koho ti mám. Samuela Odvětil: Přivolej mi Když žena Samuela viděla, hlasitě vykřikla a obrátila se na Saula: Proč jsi mě obelstil?! Saul Vždyť ty jsi Ale král jí řekl: Neboj se! Co? vidíš Žena Saulovi odvětila: Vidím božský zjev, jak vystu. země puje ze? vypadá Řekl jí: Jak Odpověděla: Vystupuje staiý muž, zahale. pláštěm ný Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. Samuel se Saula otázal: Proč rušíš můj klid? Proč jsi mě dal? přivolat Saul řekl: Jsem ve velkých úzkostech. Bojují proti mně Pelištejci a Bůh ode mne odstoupil. Vůbec mi neodpovídá ani prostřednictvím proroků ani skrze sny. Proto jsem zavolal tebe,. dělat abys mi oznámil, co mám Samuel odvětil: Proč se ptáš mne, když Hospodin od tebe odstoupil a stal se tvým? protivníkem Myslíte si, že ona čarodějnice skutečně vyvolala Samuela? Domníváte se, že okultisté mohou 33

34 přivolávat zesnulé Boží lidi? Jsou slova Přivolej mi Samuela Božím Slovem ve stejném smyslu a do stejné míry jako, Nesuďte abyste neby? bázeň nebo Dokonalá láska zahání souzeni li Jistěže nikoli. Slova Nesuďte, abyste nebyli souzeni jsou přikázáním, jež je spjato s varo strach váním. Slova Dokonalá láska zahání jsou tvrzením, chcete-li, konstatováním, které nepřímo obsahuje zaslíbení. Slova Přivolej mi Samuela - a vlastně všechna další slova citovaného dialogu - jsou součástí vyprávění. Nejsou ani tvrzením, ani Božím přikázáním, ani slovem, z nějž bychom si mohli vzít příklad. Jsou pravdivá v tom smyslu, že vypovídají o tom, co si okultisté myslí, že dělají, a co přitom prožívají. Ano, jsou součástí Božího Slova, pokud tak označujeme celou Bibli a pokud věříme (což je i můj případ), že se nám dostala do rukou v podobě, v jaké Bůh chtěl. Nicméně pokud někdo tvrdí, že každé biblické slovo je stejně dokonale inspirované a závazné, měl by přinejmenším vysvětlit, jak to myslí. Jiným - a velice složitým - příkladem jsou promluvy Jobových přátel. Čarodějnice z Én- -dóru byla okultistka, věnovala se něčemu, co Bůh ve svém slovu výslovně a jednoznačně zapověděl, kdežto Jobovi přátelé byli zbožní lidé. Možná to byli dokonce příkladně spravedliví a milí lidé, kteří ovšem zastávali nesprávnou teologii. Na řadu jejich jednotlivých výroků by se dalo proslovit pěkné kázání, a přece je odmítl sám Bůh. Přesněji řečeno: Odmítl jejich celkový přístup k Jobovi, nikoli každý jednotlivý výrok, který vyslovili. Chceme-li tvrdit, že 34

35 , co inspirované každé biblické slovo je stejně si počneme s výroky Jobových přátel? Přístup, který volím, Bibli ani v nej menším nesnižuje, ale do podobných dilemat se nedostává, neboť chápe knihu Job jako vyprávění, které nás má oslovit jako celek, a nikoli jako sbírku stejně platných propozic (tvrzení). Zajímavá je třeba otázka, jak tomu bylo s Bileámem (4M 22-24). Zdá se, že jednou mu Bůh zakáže, aby šel s posly krále Baláka, ale pak mu to zase povolí. Nicméně přestože mu to povolil, snaží se ho na jeho cestě zastavit skrze anděla, kterého sice vidí Bileámova oslice, nikoli však Bileám. (Ti, kdo chtějí v Bibli hledat rozpory, v tomto textu nacházejí nahrávku na smeč.) Opět jde o příběh, který je třeba nějak interpretovat. Klíčem je Bileámův charakter: Ví o Hospodinu, dokonce mu svým způsobem rozumí, ale není jeho ctitelem. Takoví lidé se nikdy nemohou plně spolehnout, že jejich poznání a porozumění je správné. Správného poznání můžeme nabýt jen tehdy, pokud začneme vírou a očišťujeme svůj život - a žijeme výhradně pro Hospodina. (Vzpomeňme na text z 2. Petrovy:...doplňte svou víru ctností, ctnost p ozn án ím...2 P 1,5). Poznání není pro Božího člověka nej důležitější. Nej důležitější je víra, naděje a láska. Pravé a bezpečné poznání přichází až tam, kde máme bázeň Hospodinovu a kde rosteme v těchto třech základních ctnostech. Pokud budete chtít žít s Bohem jen tak napůl, budete prožívat podobné zmatky, jako Bileám. 35

36 Spolehlivost biblického textu Nevěřící lidé často vyjadřují názor, že Bible se při přepisování všelijak pokazila, nebo přinejmenším pokazit mohla. Jindy můžete slyšet názor, že Bible je plná rozporů nebo omylů. Když si vezmete do ruky kritické vydání řeckého textu od Nestlé-Alanda (tzv. nestlíka, jak jsme knize říkali na fakultě), najdete pod čarou řadu odchylek. Pomocí dokonalého aparátu se můžete dovědět, co je v kterém rukopise či rodině rukopisů. A když se podíváte na množství odchylek na každé strámce, mohli byste učinit povrchní a nesprávný závěr, že Bible je vlastně nespolehlivá, protože existuje v mnoha verzích. Pokud se věcí zabýváte podrobněji, zjistíte, že řečtina má spoustu slov, která se zpravidla nepřekládají. Jsou to zejména částice men, de, nebo oun. Někdy - podle souvislosti - je možno je přeložit pak, tedy, totiž nebo tak nějak podobně. Když se tato částice v textu vynechá, jeho význam se zpravidla nijak nemění. A řada rukopisů tyto částice vynechává (nebo bychom mohli říci, že jiné rukopisy je přidávají). Naprostá většina odchylek - řekl bych, hodně přes devadesát procent - je tohoto nebo podobného druhu a nemá žádný podstatný význam. Pak je v Novém zákoně několik míst, která jsou dvojznačná a jež je možno přeložit dvěma nebo více způsoby, jež se navzájem nevylučují. A pak je v Novém zákoně několik málo míst - jsem 36

37 si jist, že se dají spočítat na prstech - kde je text opravdu nejasný a možné výklady nejsou kompatibilní. Příkladem nám může být slovo z 1K 7,21: Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij. Text ale může znamenat i: I kdyby ses však mohl stát svobodným, raději využij svého otroctví Ano, připouštím, že na tomto místě je text Písma nejasný a nejednoznačný. A jak jsem již přiznal, takových míst je v Novém zákoně více. Nicméně je jich naprosté minimum a my nejsme ani v nejmenším na pochybách, jaký je text Nového zákona. Všechny ty tisíce odchylek nemohou mít sebemenší vliv na základní nasměrování našeho života. U Starého zákona je situace poněkud odlišná. Odchylek je tam ve skutečnosti (relativně) méně, a to z toho důvodu, že Židé si již v dobách Ježíšových textu Písma nesmírně vážili a vymysleli celou řadu důmyslných opatření, která měla zabránit (a také zabránila) poškození textu. Věděli třeba, jaké je prostřední písmeno celé knihy Žalmů (konkrétně je to písmeno ajin v Ž 80,14). Jelikož při pořizování svitků písmena počítali, věděli, že pokud dané hodnotě neodpovídá toto písmeno, udělali někde chybu. A vadné rukopisy se nesměly používat při bohoslužbě. O spolehlivosti biblického textu je možno se podrobně dočíst v různých pomůckách a apologetických knihách.5 Vycházím z přesvědčení, 5 Např. Úvod do Starého zákona, (Praha, Návrat domů 2003), Úvod do Nového zákona (Praha, Návrat domů 2008), dále Don Bierle, Překvapen vírou (2009). 37

38 že naším skutečným problémem není nespolehlivost biblického textu. Mnohem závažnější než otázka znění biblického textu je otázka jeho interpretace. A podotýkám, že pokud se někdo potýká s otázkou: Je Bible skutečně inspiro? vaná, nabízí se otázka další, neméně závažná: Tato otázka může? přeložena Je Bible správně mít ještě další (a výbušnější) podobu: Je pře? inspirovaný klad, který používám, Problém překladů Řada denominací či organizací chce deklarovat svou pravověrnost a vložila do některého ze svých základních materiálů vyhnání, že považují Bibli za neomylnou a spolehlivou autoritu ve věcech víry, nebo přímo uvádí, že věří v inspiraci Písma. Mnozí křesťané jsou ochotni se přít, že Bible je naprosto inspirovaná, nicméně skutečný problém v našich vztazích a v našem chápání Písma může být někde jinde. Víra v inspirovanost Písma totiž nezaručuje, že Písmu rozumím. Abych se nedostal zbytečně do podezření, znovu deklaruji, že jsem přesvědčen, že skrze Písmo k nám mluví Bůh a že se nám Písmo dostalo v té podobě, v jaké Bůh chtěl. Věřím rovněž, že Písmo je dostatečné k tomu, abychom mohli poznat Ježíše Krista, Božího Syna, uvěřit v něj a najít v něm věčný život. Podobné vyznání by mohli vyslovit či napsat mnozí, a přece se křesťané v řadě otázek neshodnou. Jejich neshody nevyplývají z toho, že by 38

39 měli odlišné texty Písma. Shodnout se na textu Písma je relativně snadné. Neshody plynou z porozumění (případně neporozumění) Písmu a z jeho interpretace. Málokterý člověk, který se upřímně povazuje za křesťana, by vám řekl, že Bibli nebere vážně. I liberální církve se hlásí k Písmu. Ovšem když dojde na lámání chleba - třeba na otázku předmanželského sexuálního styku - řeknou vám, že to, co Písmo v této věci učí, je překonané, dobově podmíněné, případně nejasné a nejednoznačné. A ani nepředstírají, že by Písmo v této otázce mělo být jejich autoritou. Otázku předmanželského sexuálního styku jsem vybral čistě náhodně. Mohl bych zmínit třeba otázku ručení za bankovní úvěry. I to je otázka, k níž má Písmo co říci - stačí pozorně číst knihu Přísloví. (Jako pastor jsem měl dostatek příležitostí radit lidem, kteří na biblické poučení nedbali a zle na to doplatili.) Chci říci, že je celkem jedno, jakou otázku vybereme. Neshody se neomezují na liberální a evangelikální křesťany. Jak charismatici, tak anticharismatici nevedou spory o znění 1. Korintským 13. Mnozí anticharismatici ale argumentují, že slova ustanou Proroctví - to pomine; jazyky - ty (1K 13,8 ČEP) znamenají, že dnes už se v církvi neprorokuje a že dnes už se nemá mluvit jazyky. Charismatici tuto interpretaci považují za chybnou (dle mého názoru právem, ale to teď není důležité). A tak bychom mohli pokračovat. Znovu opakuji: Problém není ve znění biblického textu. Problém je v jeho interpretaci. 39

40 Interpretací je svým způsobem každý překlad. Tomu nelze zabránit, i když by se měli překladatelé snažit, aby tomu tak bylo co nejméně. Myslet si, že tomu tak není, ale znamená podléhat sebeklamu. Problémů při překládání je celá řada a já zmíním jen některé. Jednotlivá slova nemají v různých jazycích týž sémantický (významový) rozsah - tedy alespoň ne všechna. Chceme-li kupříkladu přeložit anglická slova covenant a contract, nabízí se nám jediné české slovo - smlouva. Přitom skutečnost, že v češtině nedokážeme odlišit tato významově se nekryjící slova, má dosti vážné důsledky. Naopak překládáme-li anglické slovo shame, nabízí se nám hned tři české ekvivalenty: stud, hanba a zahanbení. Co se týče tohoto slova, je čeština naopak bohatší než angličtina. S biblickými jazyky je to stejné a v něčem ještě komplikovanější. Kupříkladu v češtině máme dvě slova, která jsou významově jasně odlišená - zkouška a pokušení. V řečtině máme ovšem jen jedno slovo - peirasmos. Chceme-li ho správně přeložit, musíme vycházet z kontextu a pak volit příslušné české slovo. V hebrejštině existují určité dosti důležité výrazy, které není možno překládat do češtiny důsledně konkordantně, tedy pokaždé stejným ekvivalentem. Můžeme zmínit třeba slovo tóm, které znamená integritu, poctivost, ryzost - zkrátka to, že člověk je z jednoho kusu" - aus einem Guß, jak by řekli Němci. Jedná se dle mého názoru o důležitý pojem - zejména 40

41 v Žalmech. Člověk neznalý hebrejštiny však má malou šanci tento termín vůbec objevit. Ještě zajímavější je hebrejské slovo achaní. Toto slovo označuje něco, co je za mnou, ale také budoucnost. Jak je to možné? Je to dáno tím, že ve starozákonních dobách chápali lidé časovou linku obráceně. My vnímáme, že minulost je za námi a budoucnost před námi. Před Kristem tomu bylo jinak - lidé se obraceli k minulosti, kde byly vzory vhodné následování. Budoucnost byla nebezpečná, člověk do ní jakoby padal. Vzhledem k odlišnému chápání času se toto slovo, které má celou řadu významů, prostě nedá konkordantně překládat. A pak je zde další problém - význam slov se měnil v průběhu času. To je důležité zejména při studiu Nového zákona. Řečtina prošla obrovským vývojem a dnešní Řek by nerozuměl nejen homérské řečtině, ale ani řečtině 5. století po Kristu. (Ostatně podobně by dnešní Čech nerozuměl staroslověnštině - jen sem tam by zaregistroval slovo, jehož význam zná.) Například slovo doxa znamenalo v antické řečtině zdání (je ostatně odvozeno od slovesa dokein - zdát se. V novozákonní řečtině má význam zcela jiný, a sice sláva. Podobně slovo exousia znamenalo v antické řečtině svobodu, kdežto v novozákonní řečtině pravomoc či autoritu. (Bylo by zajímavé hledat vysvětlení těchto posunů. U slova exousia je to celkem nasnadě - to, co bylo pro svobodného občana svobodou, bylo pro otroka mocí, kterou vládnou (. svobodní 41

42 Různé biblické komentáre a slovníky často vysvětlují etymologii důležitých biblických výrazů. A tak mnohý kazatel ví, že slov hamartia. cíle minutí se - hřích - etymologicky znamená Alétheia - pravda - zase označuje v řečtině to, co není skryto; jedná se o tzv. a privativní a kořen léthé známý z řeckých bájí, neboť je to jméno řeky Zapomnění (= skiytí). Hebrejské slovo pro pravdu - emúná - má ovšem původ zcela jiný a významově se blíží slovu věrnost. Přiznám se, že jsem se řadu let dopouštěl určité kazatelské chyby, a sice že jsem se někdy příliš soustředil na etymologický význam těchto slov. Chceme li ale správně porozumět biblickému textu, je třeba zjistit, jaký^ význam mělo dané slovo v době, kdy bylo pisatelem určité části Písma použito. Autor Písma nemusel mít o etymologii daného slova sebemenší ponětí. Taková bib kázání mnohdy vkládají do etymologizační lického textu myšlenky, které tam vůbec nejsou obsaženy - pisatelé textu by se patrně mnohdy divili, co z jejich textu vyčteme. Mnozí lidé se mylně domnívají, že při překladu Písma jde o to, překlopit text z hebrejštiny či řečtiny do češtiny. To ale z výše zmíněných důvodů není možné. Bylo by to možné za předpokladu, že by všechny jazyky měly stejnou gramatiku, a kdyby slova v různých jazycích pouze jinak zněla, ale sémanticky by si odpovídala. Lidé, kteří nejsou s touto problematikou obeznámeni, často volají po co nejdoslovněj ším překladu, protože se domnívají, že nejdoslovnější znamená nej přesnější. Tato domněnka 42

43 je však mylná. Kdyby tomu tak bylo, mohly by se možná více uplatnit počítačové překlady. (Možná znáte vtip o počítačovém překladu Ježíšových slov z Mt 26,41: Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé. Počítač (překládající ovšem z angličtiny) si s nimi poradil takto: Strašidlo je připraveno, ale maso je zkažené. ) I při sebevětší snaze o doslovnost a konkordantnost musíme respektovat kontext, záměr autora i pravidla jazyka, do nějž překládáme, jinak nám vyjdou nesmysly. Stručně řečeno, bez určitého porozumění textu překládat nelze. Zbožnost překladů - a překladatelů V dobách mého mládí byl všeobecně rozšířen jediný biblický překlad, a sice překlad kralický, pořízený v 16. století a tudíž značně archaický. Mezi evangelíky byl hojně rozšířený relativně moderní překlad Žilkův, katolíci znali Colův překlad Nového zákona a později ještě překlad Ondřeje Petrů. Dnes jakoby se s překlady roztrhl pytel. Od konce sedmdesátých let máme Český ekumenický překlad, k němuž před několika lety přibyly téměř současně překlad B21, Český studijní překlad a tzv. Bible jeruzalémská (jde o katolický překlad Písma, inspirovaný původně francouzským překladem Bible, nicméně pracující s původními jazyky). Každý z těchto překladů má své přednosti a nevýhody. 43

44 V anglicky mluvícím světě existuje dnes nepřeberné množství nej různějších překladů. V posledních desetiletích se hodně množí překlady, které už lze za pouhé překlady označit jen s upozorněním, že jsou hodně volné. Mnohdy se jedná spíše o parafráze biblického textu než o překlady. U nás je to např. Slovo na cestu. Tyto moderní parafráze biblického textu jsou pořizovány se zdůvodněním, že mají modernímu či postmodernímu čtenáři přiblížit poselství Písma. Snaha je to dobře míněná, leč má i svá nebezpečí. Pokud si člověk přečte parafrázi biblického textu a pak pře sedlá na věrnější překlad, nemusí utrpět žádnou škodu. Pokud ale zůstane jen u parafrází, hloubky Božího Slova nemusí vůbec objevit. Bůh k nám jistě chce promlouvat tak, abychom mu rozuměli, ale to neznamená, že Písmo, které nám dal, má být čtivé stejně snadno jako bulvární plátek. Psal jsem, že Duch svátý musí být jak na vysílači, tedy na tom, kdo biblický text zapisoval, tak na přijímači, tedy na tom, kdo Písmo čte. Bez Ducha svátého mu jeho skutečný smysl zůstane uzavřený. Asi nikoho nepřekvapí, vyslovím-li názor, že zbožnost překladatelů je klíčová. Ano, ten, kdo chce překládat, musí dobře znát jak jazyk, z nějž překládá, tak jazyk, do kterého překládá. Ale tato jazyková znalost z člověka dobrého překladatele ještě neudělá. Má-li člověk dobře přeložit knihu, musí - zevnitř být schopen se s ní ztotožnit jaksi jde tedy o víc, než aby znal význam jednotlivých slov textu. 44

45 K překladu Písma potřebuje mít člověk Boží bázeň. Ano, platí, že samotná Boží bázeň z člověka neudělá dobrého překladatele - není totiž náhražkou např. znalosti gramatiky. Chcete-li ale překládat Bibli, pak si s pouhými jazykovými znalostmi nevystačíte - jakkoli mohou být tyto znalosti ohromující. Jelikož hebrejština má hodně odlišnou gramatickou strukturu (platí to i o novozákonní řečtině, ale v menší míře, protože ta je stejně jako čeština indoevropským jazykem), je hebrejský způsob vyjadřování hodně odlišný. Český překlad bude mít o hodně více slov než hebrejský originál. Hebrejský text může mít více významů a každý překlad zachytí pouze některé z nich. Rád říkávám, že biblický text je - polyvalentní. Uvedu jednoduchý příklad z Nového zákona. U Marka 11,22 Pán Ježíš říká: Mějte víru Boží.a ČEP toto místo překládá Mějte víru v Boha. To není špatně, nicméně se jedná o jed - novalentní překlad dvouvalentního originálu. víra v Boha, ale Víra Boží skutečně může být může to také být, víra kterou dává Bůh. ČEP jeden z těchto významů setře. Kralický překlad byl geniální (a možná bude lépe, řeknu-li raději: zbožný), protože zachycoval těchto valencí poměrně hodně. Mám za to, že to bylo díky zbožnosti překladatelů. Vím, že dnes už je jen málo těch, kdo si oblíbili kralický překlad; ale ti, o nichž to platí, často vyznávají, že i když se jim čte nesnadno, cítí z něj Božího Ducha více než z překladů jiných. Podobnou zbožností dýchá starý anglický překlad krále Jakuba (King James Version, resp. Authorised Version). 45

46 Když se objevil Český ekumenický překlad, přijali ho evangelikální (a zejména charismatičtí) křesťané se smíšenými pocity. Jeho nesporným kladem bylo, že zprostředkoval biblický text v současné češtiné. Na druhé strané bylo naprosto evidentní, že překladatelé byli v některých otázkách teologicky předpojatí. Letničním a charismatikům vadilo, že místo mluvení jazyky našli v tomto překladu mluvení ve vytržení. To bylo zřejmě důsledkem skutečnosti, že překladatelé neměli s mluvením jazyky žádnou aktivní (a obávám se, že mnozí ani žádnou pasivní) zkušenost. Podobně bylo na první pohled zřejmé, že se překladatelé až úzkostlivě vyhýbali termínu (Kristova) krev a nahrazovali tento termín opisy (nejčastěji.( oběť Starý, božiště zákon pak utrpěl novotvary typu což bylo slovo, o kterém snad jen překladatelé věděli, co vlastně znamená. Přesto teď - s odstupem času a s vlastní překladatelskou zkušeností - hodnotím ekumenický překlad poměrně příznivě. Dospěl jsem k závěru, že teologická předpojatost je sice evidentní, ale právě její evidence omezuje její negativní účinky. Krev byla sice vyřazena přímo z biblického textu, ale zůstala v poznámce pod čarou. Nicméně zdá se mi, že ekumenický překlad postrádá jakýsi duchovní náboj, cosi těžko definovatelného, ale co je dle mého názoru způsobeno nedostatkem Boží bázně. Parafrázuji jednoho charismatického učitele - jméno jsem už zapomněl: Představte si profesora teologie, který neudělal žádnou vrcholovou zkušenost s Bohem a ani po ní netouží, jak přednáší 46

47 studentům, kteří neudělali žádnou vrcholovou zkušenost s Bohem a ani po ní netouží, o Pavlově obrácení, tedy o člověku, pro kterého tato vrcholová zkušenost znamenala totální změnu života. Co z toho asi může vzejít? Boží Slovo má více rovin Již jsem zmiňoval, že biblický text může být - polyvalentní, tzn., že jednotlivé výrazy, věty či oddílky mohou mít více významů. Nyní naopak tvrdím, že biblický text může být kromě toho ještě, víceúrovňový tj. může se naplnit vícekrát v různých historických situacích. Zejména v prorockých knihách jsou místa, která mají více naplnění. Určité prorocké slovo se mohlo naplnit v dějinách v prorokově současnosti nebo v dobách nedlouho po jeho smrti, ale současně vyhlížíme ještě jedno jeho naplnění na konci věků. Kromě toho může oslovit jednotlivé lidi v jejich konkrétní situaci a specificky k nim promluvit. Když pročítáme díla starověkých nebo středověkých teologů, kroutíme někdy hlavou nad tím, jak Bibli rozuměli. Oslovovaly je často verše, které nás nechávají chladnými (vzpomeňte na ilustraci krystalu o mnoha ploškách). Některým veršům, které považovali za klíčové a které považujeme za klíčové i my, ovšem rozuměli jinak. Tato porozumění nemusí být nekompatibilní; pouze se podivujeme nad tím, jak danému místu rozuměli. Někdy ovšem máme silný pocit, že Bibli prostě rozuměli špatně. A tak tomu skutečně může 47

48 být. Jen potřebujeme mít dostatek pokory, abychom počítali i s možností, že biblickému textu můžeme rozumět špatně také my sami. Zejména při výkladu prorockých knih (např. Izajáš, Daniel, ale i Zjevení) mějme na paměti, že všechny tyto knihy oslovovaly věřící ve všech dobách. Někdy mají lidé sklon zejména ve Zjevení hledat jakýsi jízd n í řád událostí konce věků. Dejme tomu, že skonání věků nastane v našem 21. století a že proroctví knihy Zjevení o něm hovoří. Plyne z toho, že těmto pasážím nemohli křesťané v předchozích staletích rozumět a ony čekaly na křesťany 21. století, kterým bude teprve dáno je správně pochopit? To se mi příliš nezdá. Kniha Zjevení měla jistě promlouvat ke křesťanům všech dob. To má pochopitelně určité důsledky pro naše snahy odhalit určitá biblická tajemství, jako je třeba Zjevení 13,18: Kdo má rozum, ať spočte číslo té šelmy. Je to číslo člověka, a jeho číslo je šest set šedesát. šest Nechci zde nyní předkládat nějakou svou teorii, co toto místo znamená - pouze upozorňuji, že mělo-li nějak promlouvat ke křesťanům všech dob, má asi poněkud jiný význam než jen jako kryptogram pro jednu konkrétní osobu, žijící na konci věků. Dobová podmíněnost? Když má liberální křesťan problém s nějakým biblickým příkazem, může ho elegantně hodit do autu tím, že ho prohlásí za dobově. podmíněný 48

49 Podobně jako s řadou jiných věcí, i v této otázce můžeme upadnout do dvou nezdravých extrémů. Jedním extrémem je, že za dobově podmíněné prohlásíme vše, co nám nějak něho ví, čemu možná moc nerozumíme, a o čem se nám ani nechce moc přemýšlet, protože možná nejasně tušíme, že kdybychom to vzali vážně, museli bychom něco ve svém životě měnit. Druhým extrémem je, že bereme doslovně naprosto vše - i to, co skutečně dobově podmíněné je. Abych uvedl příklad: Zákaz homosexuálního jednání nepovažuji za dobově podmíněný, protože je v Písmu jak ve Starém, tak v Novém zákoně, a to ve vícero souvislostech a vztažen k velmi odlišným kulturám. Naopak mytí nohou považuji za dobově podmíněné - ve starozákonních i novozákonních dobách to byl běžný projev slušnosti a pohostinnosti, odpovídají jak kultuře, tak klimatu. Dnes by působil bizarně. Jeho dnešním ekvivalentem je, že ukážeme hostům koupelnu, kde si mohou umýt ruce, případně jim nabídneme pantofle na doma. Probírání jednotlivých témat a rozsuzování, zda jsou či nejsou dobově podmíněná, přesahuje rámec a účel této knížky. Uvádím to jen proto, aby bylo jasné, že má víra v inspirovanost Písma mi nebrání vidět, že některé věci skutečně dobově podmíněné jsou, ale že poukaz na dobovou podmíněnost se nám nesmí stát laciným řešením problémů s biblickým textem. 49

50 Mohu se tedý na Bibli spolehnout? Na Bibli se určitě spolehnout mohu. Jedním dechem ale dodávám: To však neznamená, že se mohu spolehnout na své chápání biblického textu. textu Spolehlivost biblického V kapitolce jsem se snažil doložit, že naším problémem není nespolehlivost textu, který máme k dispozici. Několik málo opravdu nejasných či sporných míst jsou zanedbatelné výjimky, které potvrzují pravidlo. Nyní mám ale na mysli nikoli text jako takový, ale jeho obsah. Je opravdu božský? Mohu se spolehnout na to, co Boží Slovo říká? Jsem si jist, že ano. Už několikrát jsem ale zdůrazňoval klíčovou roli Ducha svátého. Někteří reformační teologové razili termín testimonium Spiritus Sancti intemum vnitřní svědectví Ducha svátého. Čtu-li - například: Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi (J 1,12), pak mi Duch dosvědčuje, že skutečně jsem Božím dítětem, neboť jsem přijal Pána Ježíše Krista. Čtu-li: 7,1), Nesuďte, abyste nebyli souzeni (Mt Duch svátý mi dosvědčuje, že je to skutečně Boží slovo - a že já nemusím a nemám soudit, a pokud budu soudit tam, kde mi to nepřísluší, budu sám souzen. A protože vím, že Písmo tvoří určitý celek a vykládá samo sebe, chápu toto slovo o nesouzení v kontextu 50

51 s jiným slovem: Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem (J 7,24). Již jsem psal o tom, že významy jednotlivých slov se v jednotlivých jazycích nemusí překrývat. Presto platí, že naprosté většině biblického textu může prostý gramotný člověk rozumět. Nepotřebuje k tomu nutně teologické vzdělání (přestože dobré teologické vzdělání je skvělá věc). Pokud je mu Bible každodenním chlebem, kterým se dlouhodobě sytí, nemusí se obávat, že něčemu porozumí nějak zásadně špatně. Mohu jen znovu zopakovat: Bůh se postaral o to, abychom dostali jeho Slovo v podobě, na kterou se můžeme spolehnout a které dokážeme porozumět. Podmínkou je samozřejmě pokora a ochota slyšet. Nezapomínejme však, že toto porozumění nám dává právě Duch svátý. Pán Ježíš říká, že Písmo nemůže být zrušeno (J 10,35). Tato slova jsou přitom vložena do nesnadně pochopitelného textu. Ano, věřím, že Bůh se postaral, abychom měli v ruce Písmo - jeho Slovo, které nemůže být zrušeno. Naším problémem tedy není, že by k nám Bůh nemluvil. Naším problémem je, zda mu nasloucháme, zda mu rozumíme, zda ho posloucháme a zda jeho Slovo správně aplikujeme. Bible bez Ducha Zmiňoval jsem své setkání s fundamentalisty na Princetonově universitě a slíbil jsem, že se pokusím vyložit, kde udělali chybu. 51

52 Apoštol Pavel pregnantně upozorňuje na vážné nebezpečí. Píše: Litera zabíjí, ale Duch obživuje (2K 3,6). Na jiném místé označuje Boží Slovo za meč Ducha (Ef 6,17). V kapitolce Bible a Duch svaty jsem na základě Ž 25,14 psal o tom, že Písmo se otvírá pouze pokorným lidem. Meč je nebezpečná zbraň. Je určena k boji proti nepříteli, nicméně pokud s ní zacházíme špatně, můžeme zranit sami sebe - nebo své bratry a sestry. Během svého pastorského působení jsem měl několikrát příležitost sloužit lidem, kteří byli hluboce nešťastní, přestože pilně četli Písmo. Nacházeli se v některých verších - nejčastěji šlo o člověka, který byl přesvědčen, že zhřešil proti Duchu svátému a že mu tedy nemůže být odpuštěno. Když jsem se takovým lidem snažil pomoci na základě Písma, vždy pohotově citovali nějaký verš, o němž se domnívali, že je definitivně připravuje o veškerou naději na spásu. Naštěstí se podařilo většinu těchto lidí osvobodit - to ale není tématem této knihy. Zmiňuji tyto lidi pouze jako příklad nesprávného zacházení s Božím Slovem. Ještě častější než sebezraňování mečem Ducha je boj proti bratrům a sestrám. Boží slovo obracíme proti svým sourozencům ve víře. Trváme na tom, že musí Písmu rozumět přesně tak, jak mu rozumíme my. Prohlašujeme Písmo za neomylné, a každého, kdo mu rozumí jinak, považujeme za odpadlíka, ne-li přímo za svůdce. Sami sebe ztotožníme s pravdou Písma a mlátíme druhé veršíky po hlavě. Ježíš varoval své učedníky: Budou vás vylučovat ze synagogy; ano, přichází hodina, že se každý, kdo vás zabije, 52

53 Bohu bude domnívat, že koná svátou službu (J 16,2). Domnívám se, že onen princetonský profesor, který po mém příteli zlostně mrštil Biblí, se považoval za bojovníka za pravdu. Dle. Bohu konal svátou službu svého mínění Tito lidé hledají v Písmu jistotu. Pokud ale hledáme jistotu bez Ducha, nalezneme pouze literu, která zabíjí. O takových lidech Pán Ježíš říká: Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život (J 5,39-40). Nemylme se - tomuto nebezpečí nepodléhají pouze židé nebo ti, kdo jsou z našeho pohledu jinověrci. Pán Ježíš o těchto Bohu nemají lásku k lidech dokonce říká, že (J 5,42). Tento stav je o to nebezpečnější, že takoví lidé to o sobě nevědí. V krajním případě jsou schopni i zabíjet a přitom se domnívat, že slouží Bohu. Když na ně narazíte, možná zjistíte, že dokáží z Písma argumentovat lépe než vy. Potřebujeme mít neustálé obecenství s Pánem Ježíšem Kristem skrze Ducha svátého - a potřebujeme si stále znova klást otázku, jak by jednal Ježíš v naší situaci. Písmo - náš chléb V předchozí kapitolce jsem upozorňoval na to, že ani pilné studium Písma nezaručuje, že člověk půjde Boží cestou - cestou kříže. Byl bych velice nerad, kdyby z toho někdo nesprávně usoudil, že vlastně nemá cenu Bibli číst, pokud nám její četba nezaručuje, že budeme v souladu 53

54 s Ježíšem. Ovšem to, že budeme v souladu s Ježíšem, nám nezaručí žádné vnější opatření - byť by to byl křest, vstup do místního sboru, dlouhé posty nebo učení se veršům zpaměti. To ale neznamená, že tyto vnější věci nemohou prospět. Pilná četba Písma je příležitostí k duchovnímu růstu (nikoli tedy jeho zárukou). Budeš-li se denně sytit Písmem, vytvoříš-li si návyk pravidelně si číst, vytváříš příležitosti k tomu, aby k tobě Bůh skrze Písmo hovořil a aby tě skrze ně budoval. Znovu opakuji: Nemůžeš k tomu Boha nějak přinutit, nemůžeš si studium Písma přičítat jako nějakou zásluhu. Budeš-li je však číst s modlitbou a s pokorou, duchovně porosteš a budeš se přibližovat k Bohu.

55 Inspirace Písma - není co resit? Jiří Hedánek Názory na inspiraci Inspirace a autorita Písma jsou v současnosti velmi živě diskutovaná témata, zvláště mezi protestanty evangelikálního ražení. Inspiraci provizorně definujme jako nadpřirozené působení na pisatele a redaktory biblického zjevení, aby jejich sdělení bylo správné a spolehlivé. Bůh překonal lidskou omezenost svatopisců tak, že přes ohraničené možnosti jejich chápání a vyjadřování sdělili zprostředkované Boží zjevení pro daný účel dokonale. Tato dokonalost je společná, jednotlivá biblická zjevení se navzájem doplňují. Z jevení se tu chápe jako obsah inspirovaného textu, jako děj nebo proces předávání tohoto obsahu člověku a také jako výsledek působení tohoto obsahu. Inspirace je příprava nástroje, resp. původ a jím daná záruka, zjevení je jeho důvod a účel. Obojí, inspiraci i zjevení, působí Duch svátý. Neznamená to samozřejmě, že 55

56 Bible automaticky, nutně a vždýcky působí zjevení. Naopak, zjevení z Bible je milost a vždy nové dílo Ducha svátého. Člověk ho nezíská pouhým čtením a holým rozumem bez pomoci Ducha svátého. Rozumem člověk nepronikne dál než opět jen k lidským slovům a k lidskému obsahu, aniž by v oněch slovech slyšel slovo Boží. Nakolik se Bůh skrze ona slova dává poznat, zůstává v jeho moci. Výraz,zjevení se také používá pro tzv. všeobecné neboli přirozené zjevení - poznatelnost Boha vyvoditelná ze stvoření. Zde je však míněno zjevení zvláštní, biblické, a není-li uvedeno jinak, uvažuje se spíše o zjevení univerzálním než o výlučně individuálním. Výrazu,inspirace se někdy užívá i v ryze nenáboženském smyslu - jako inspirace uměleckého díla nebo jiné, zejm. intelektuální činnosti. Také v některých soudobých teologiích se objevují prvky takovéhoto postoje k Písmu, kdy se uznává pouze umělecká, mravní či kulturní hodnota Bible. Připouští se, že je užitečné Bibli číst (člověku to prospěje, poučí se, povznese ho to...), ale jakýkoli Boží či nadpřirozený vliv se takovouto,inspirací popírá. Jde o v zásadě mimokřesťanský postoj, a tedy mimo rámec této diskuse. Uvnitř křesťanských církví se spíše vyskytují koncepce, které biblickému textu přiznávají nějakou formu buďto částečného, nebo plného Božího autorství. Níže uvedené tři resp. čtyři koncepce nepředstavují jednotlivé teorie, ale spíše společná základní východiska více podobných koncepcí. Pozice konkrétních teologů nebo 56

57 vykladačů mohou nadto zaujímat i různě modifikované mezipolohy. Nejrozšířenější okruhy jsou zřejmě inspirace existencialistické a plná verbální inspirace, které jsou jediné asi schopné si vážněji konkurovat. Religionistické inspirace Inspirované je pouze to, co je náboženské, duchovní, co se týká víry a mravů - nic faktického. V Bibli nejde o historii ani o přírodovědu. Její smysl je náboženský. Co je náboženské, to je Boží slovo; ostatní jsou slova lidská. Výhody: V zájmu zachování náboženské hodnoty Bible se tímto postojem obtížná místa biblického textu činí imunní vůči kritice případných faktických omylů. Obchází se tak nutnost řešit historické a přírodovědecké obtíže a problémy textové kritiky. Není nutno se zabývat tím, zda někde nejde o rozpory v obsahu. Nevýhody: a) Bible sama neposkytuje žádné zřejmé dělítko mezi náboženskými, nadčasovými pravdami a ostatními, historicky podmíněnými, relativními fakty. Chybí tedy objektivní kritérium pro rozlišení, která informace je náboženská, tedy neomylná, a která faktická, tedy omylná. (Asi nepřekvapí, že mezi oněmi neinspirovanými částmi Bible se nejspíše ocitne Starý zákon.) Rozlišení pak závisí na jednotlivci nebo na skupině lidí, kteří přirozeně vyberou pouze pasáže pro ně přijatelné. Tím ovšem hrozí nebezpečí 57

58 podstatného zkreslení celkového Sdělení. Ztrácí se tu závaznost Písma a prakticky nic nepřekáží sebeklamu a lidské výrobě náboženství. Navíc, v čem vlastně spočívá,neomylnost formulace, když jde o náboženství? Podle čeho se pozná? Znamená to, že kde se Bible odlišuje od našeho přesvědčení, není nutno ji brát v úvahu? Co je tedy potom jejím účelem? b) Připouštějí li se takto lehce omyly věcné, i v náboženských záležitostech je zpochybněna věrohodnost. (S tím by ale dotyční teologové asi nesouhlasili, protože jsou jistě přesvědčeni, že právě připouštěním věcných omylů zachraňují náboženskou hodnotu, jelikož ji stavějí mimo dosah verifikace. Pravdu však patrně mají v tom, že Písmo nikde netvrdí, že je neomylné ve věcech historických nebo přírodovědeckých faktů. Spor je o to, zda to vyplývá či nevyplývá z Božího autorství.) c) Přehlíží-li se důležitost historie, ztrácí se i důležité zakotvení biblické zvěsti. Historická spolehlivost Písem je totiž důležitá jako jeden ze zdrojů historické spolehlivosti zprávy o vzkříšení Ježíše Krista. Historická realita Kristova vzkříšení je důležitým důkazem jeho božství. Ježíš Kristus ovšem přijímal jemu dostupná Písma (SZ) jako inspirované Boží slovo (ač věděl i o jeho lidském původu; srov. např. Mt 19,8 par; 22,43.45 par) a inspiraci slíbil i svým učedníkům do budoucna. Skutečnost historických dějů tedy podepírá inspirovanou autoritu Písem, a pokud se historicita přehlíží, mizí ze zřetele jeden z důležitých rozdílů oproti posvátným spisům jiných 58

59 náboženství a kultů, a zvěst Bible se tím stává pouhým tvrzením. Dynamické inspirace (Pozor: neplést si s někdejším výrazem,metoda dynamického ekvivalentu při překládání z jazyka do ja zyka. Tzv. dynamický ekvivalent nem á s těmito koncepcemi inspirace, zde nazvanými,dynamické, společného nic než stejně motivovaný název. Překlady Bible využívající této metody resp. hlásící se k tomuto teoretickému východisku nemusejí nutně předpokládat dynamický typ inspirace textu.) Inspirované jsou pouze myšlenky, duchovní obsah, náboženské sdělení, kéiygma. Nikoli slova; slova jsou lidská, omylná. Bůh není autorem textu; Bůh je autorem autorů, autorem zkušenosti pisatelů biblického textu. Konkrétní forma sdělení je nepodstatná. A za nepodstatnou formu lze považovat i reálnou stránku, tj historicitu popisovaných událostí. Bůh totiž vzbudil či podnítil v lidském autorovi textu jakousi novou dimenzi poznání či zkušenosti a toto poznání či zkušenost má nadčasovou platnost, je to obecné a kdykoli opakovatelné. Nejde tedy o faktickou stránku věci, nýbrž o obecný nadčasový duchovní smysl. Jde o Boží obsah v lidských slovech. Výhody: Tento postoj umožňuje nacházet,duchovní hodnoty v celé Bibli včetně obtížných míst. Obtíže konkrétních formulací se překlenou obecnou myšlenkou. I to, co je faktické, je zároveň také náboženské. 59

60 Nevýhody: Myšlenky Písma jsou myšlenky jazykové. Nutnou výrazovou formou takových myšlenek a je jich podstatným materiálem jsou slova. Nemůže existovat jazyk čirých pojmů, protože pojem je složitá kognitivní struktura, která je s jazykem těsně provázána v mnoha směrech a nelze ji plně vydestilovat. Neboť,pojem, který není jazykově sdílen a tříben, není pojem, nýbrž představa. Pojem je interpersonální. Konkrétní pojmová myšlenka neexistuje mimo konkrétní sémantiku, syntax a pragmatiku konkrétního jazykového systému znaků (pokud ovšem nepředpokládáme existenci platónských idejí beze slov). Jistěže i mimo jazyk existují myšlenky, ale i ty musejí být nějak hmotně vyjádřeny. Umělecká myšlenka bývá konkretizována jinak, ale aspoň systém těchto znaků musí být dohodnut, aby bylo možno jednoznačněji identifikovat např. téma, náladu, postoj, důraz... To, co existuje nezávisle na konkrétním systému znaků, je nesdělitelné, subjektivní. Nejsou- -li slova součástí biblického sdělení, nelze takto sdělovat nic přesného. Obsah Boží zvěsti je pak subjektivní a může se stát až libovolným. Vytrácí se závaznost. (I v těchto případech se mimo okruh inspirace snadno ocitá zejména Starý zákon nebo jeho valná část. Přitom pro Nový zákon je Starý zákon naprosto podstatný. Aby mohl být pochopen Nový zákon, předpokládá to porozumět zákonu Starému.) 60

61 Existencialistické inspirace Inspirován je pouze účinek Bible na člověka, efekt, který v člověku vyvolává. Inspirováno je spíše réma než kérygma. Oslovení jedince a to, jak ho ovlivní, je prostředkem setkání s Bohem, prostředkem duchovního prožitku, aktu víry. (Např. pro Karla Bartha se inspirace váže na Boží odhodlání vždy znovu své slovo promlouvat skrze text Písma do konkrétních aktuálních situací.) Slovo je inspirováno, pouze když se děje, když se stává, když je jako Boží slovo rozpoznáno. Holý text bez vztahu k příjemci inspirován není. Text sám o sobě není zjevení, je pouze svědectvím o zjevení ( odraz Boha v lidském vědomí - T. de Chardin), svědectvím o Kristu. Pokud neinspiruje, není ani,inspirovaný ; je to pak pouze lidský, tudíž omylný dokument. Objektivně daný text je pouze podkladem pro porozumění zvěsti, pro poznání Krista. Boží Slovo je vlastně pouze Kristus, nikoli Bible sama. Myšlení v Bibli je archaické, její hodnoty a zkušenosti jsou nadčasové. Slovo je lidské, záměr s ním je Boží. Výhody: a) Každé slovo může být důležité. Od kterékoli části textu lze totiž očekávat oslovení. Počítá se s ním jako s Božím slovem. b) Oslovení, ono osobní réma, může být i velmi konkrétní myšlenka, která vede k odpovědi víry. (Kdežto obecné historické kérygma nemusí být domýšleno osobně.) 61

62 c) Tento postoj vede k historicko-kritickému zkoumání i obtížných míst ve snaze porozumět jim plněji, neboť i ona jsou svědectvím o Božím slovu. Obtížná místa se nezamítají. (U tohoto pojetí se dokonce jeho subjektivní, existenciální stránka může spojit s hlediskem objektivním, zaměřeným na historický či faktický obsah. Vždyť Písmo svědčí o Kristu, který je ztělesněním Božího zjevení. To ještě více napomáhá k oslovení a navíc posiluje spojení s objektivní realitou a historickými souvislostmi. Některá jiná pojetí ovšem s objektivním, historickým a obecně platným zjevením nepočítají vůbec.) Nevýhody: a) Text: Zda oslovuje a stává se takto a pro tento účel inspirovaným, anebo zda neoslovuje a momentálně inspiraci nevytváří, to posoudit je naprosto subjektivní záležitostí. (Hans Kúng: Důležité není, co se doopravdy stalo, ale co to znamená pro nás. Je to neobjektivní, ať už to jeho je- nás znamená cokoli, třeba celou církev. A -li Božím slovem spíše Kristus než Bible, tím spíše právě on není omezen jenom tím, co znamená pro nás: kromě toho, že je to náš Velekněz, je to také Syn, druhá Boží osoba.) Na subjektu závislý úsudek, byť i užívající předem formulovaná kritéria, je přesto nespolehlivý. V extrémních případech kdokoli může kdykoli upřít kterékoli části Písma božský původ - podle momentální potřeby. Nebo naopak může biblickou autoritou zaštiťovat vlastní myšlenky a přístupy. I zde se Bible ztrácí jako objektivní zdroj poznání a měřítko hodnocení. 62

63 b) Čtenář: Není li nutná víra v neomylnost Písma, tím více se však žádá víra v platnost vlastního prožitku setkání s Bohem, tedy aspoň zčásti víra v člověka, víra v sebe. (Nakonec ani ne, prozření zkušenost, musí jít o náboženskou ale prostě o jakoukoli lidskou zkušenost. Hovoří se o novém uvědomění sebe sama. A někteří takoví teologové opravdu připouštějí, že i jiné spisy mohou být stejně inspirované, i jiní autoři stejně inspirovaní jako Bible; nebo že dojít spásného poznání Boha může člověk vlastním rozumem či vlastními prostředky mimo Krista zjeveného v Písmech a působícího v Církvi.) A jde-li spíše o Krista než o Bibli, právě Kristus podstatně přesahuje subjektivní prožitek jedince. Proto musí jedinec mít také Písmo, aby mohl mít Krista (J 20,31). Teorie omezené inspirace souhrnně Teorie omezené inspirace jsou vlastně kompromisy zaměřené na řešení určité naléhavě pociťované potřeby, ovšem za cenu obětování celé šíře či hloubky Božího zjevení. Ani vůdčí myšlenka u mnohých z nich nebývá nepodložená, sporné bývá až její zevšeobecnění a dovedení do důsledků. Bible opravdu má hlavní témata a ta jsou především náboženská. Neznamená to však, že cokoli menšího smíme přehlížet. Bible skutečně obsahuje četná svědectví lidí o Božím zjevení, což ale neznamená, že není zároveň Božím sebezjevením. Zdá se, že doktríny typu dynamické inspirace a existencialistické inspirace spočívají na myšlení v podstatě evolučním. 63

64 Výhody: Parciální přístupy se snaží řešit obtížná místa v Bibli tím, že je odsouvají (religionistické inspirace); překlenou hlavní obecnou myšlenkou (dynamické inspirace); případně relativizují subjektivním důrazem (existencialistické inspirace). Nevýhody: Teorie, které omezují Boží účast na vzniku Písma, nutně závisejí na úsudku člověka (překladatele, teologa, kazatele, čtenáře...). Ten má rozhodnout, co je a co není inspirované, podle rozdělení náboženství - fakta (religionistické inspirace); myšlenka - forma (dynamické inspirace); oslovující - neaktuální (existencialistické inspirace). Pouhým formulováním takových nebo podobných principů se relativismus nevyloučí, ani k jednomu druhu úsudku totiž neexistují objektivní měřítka - pouze lidské spekulace, nebo dokonce přání či vůle. Mizí autorita Písma, Slovo už není nad člověkem, je v jeho ruce. Člověk tu vlastně soudí Boha a hovoří místo Boha; v důsledku se vlastně obsazuje do pozice Boha, člověk se stává bohem sám sobě. Přitom podle Písma je tomu přesně naopak - Slovo soudí člověka. Žd 4,12: Boží slovo je způ je (ns) - κριτικός rozsoudit schopné sobilé rozlišit a usoudit čili pronést soud nad myšlenkami, pohnutkami a city člověka. Boží slovo je kritikos vůči člověku. Zatímco člověk má historicko-kritickou metodu na Boží slovo, Boží slovo má antropologicko-kritickou metodu na člověka. 64

65 Plná verbální inspirace Inspirováno je vše (= plenární), slovo od slova (= verbální): myšlenky i jejich konkrétní vyjádření slovní a gramatickou formou. Plná verbální (nebo verbálně plenární) inspirace znamená, že každé slovo je nesamozřejmé; žádné zcela nevyplývá z kontextu, každé slovo stojí za samostatné zkoumání. Jde o Boží slovo v lidských slovech nebo za lidskými slovy. Znamená to, že lidská slova tu fungují tak, že přesně odpovídají Božím záměrům v textu a s textem. Lidé vybrali taková slova, která vyjadřují Boží slovo. Proto každé slovo a každá formulace jsou důležité a mají význam. Plná verbální inspirace předpokládá, že Duch svátý se účastnil celého procesu záznamu a sestavování Písem a postaral se i o jejich uchování. Výhody: Výklad je dobře a racionálně kontrolovatelný, protože se zakládá na faktech: uplatňuje se především gramatika, logika, lexikografie (protože ono zjevení je v textu); druhotně pak historie, archeologie, geografie, (protože se pomocí textu rekonstruují fakta). Využitelné jsou odborné kritické metody, poněvadž všechna fakta jsou důležitá a významná. (Což samozřejmě neznamená, že jsou všechna stejně důležitá. Bible obsahuje témata hlavní, vedlejší i okrajová. Okrajová slouží vedlejším; vedlejší slouží hlavním.) Takto je k dispozici objektivní autorita, kterou lze každý výklad poměřit. Umožňuje měřit Písmo Písmem, nikoli myšlenkovým systémem. Tento 65

66 přístup tedy nutí učení přizpůsobovat Písmu - místo toho, aby se výklad Písma přizpůsoboval nějakému učení. I v těchto věcech totiž Boží slovo soudí člověka. Nevýhody: a) Přílišným soustředěním na doslovnost detailu může uniknout celkový smysl (srov. židovskou teologii v době Ježíšově) anebo se může ztratit kontext či přinejmenším může dojít k nežádoucímu posunu důrazu (to obojí se leckdy stává nám). Ačkoli závazné je vše, smysl této závaznosti si určují veškerá písma navzájem. b) Přílišným soustředěním na nadčasovou stránku může uniknout souvislost s historií, čímž se ochuzuje význam. Pojmy a prostředky jazyka mají totiž historický obsah; pro pochopení je důležité to respektovat. Pro a) i b) platí, že Bible není snůška izolovaných bezkontextových výroků - naopak: kdo chce chápat Bibli, musí se dát vtáhnout do jejího světa. Nejde však o jedno prostředí, tímto světem jsou dlouhé dějiny. c) Zůstává otázka, jak se vypořádat se zřejmou lidskou složkou v inspirovaném textu (např. různé osobní styly pisatelů), resp. v procesu inskripturace. To se pokoušejí řešit inspirace dynamického typu (viz výše). d) Plenámě-verbální exegeta je plně vystaven obtížím při výkladu neomylného textu: textově-kritickým, věcným, přírodovědeckým, historickým, etickým, doktrinálním... (Z vlastní zkušenosti ale mohu potvrdit, že kdykoli jsem se pokoušel se 66

67 s takovými obtížnými místy vypořádat, vždy znovu jsem shledával, že jsou řešitelná. O tom viz níže.) Po svém se s tím pokoušejí vypořádat inspirace religionistického typu (viz výše). e) Rovněž, přinejmenším v pastorační praxi, je nutno řešit případy, kdy se Bůh zřejmě nestaví za lidské citování Písma, tedy vztah logos-réma. Souvisejí s tím i situace, kdy Bible člověka neoslovuje, zdá se neživá, irelevantní, nesrozumitelná (inspirovaný text neposkytuje konkrétnímu člověku iluminaci). Někdo může připojit i to, že dokonce rozděluje, plodí sváry... To se pokoušejí řešit inspirace existenciálního typu (viz výše). Taková pojetí inspirace mohou racionalizujícím fundamentalistům přinejmenším připomínat, že slovo není jen poznatek, ale také prožitek. (A druhá strana smí a má připomínat: nejen prožitek, ale i poznatek. Prožitek se přece může odehrát téměř bez obsahu; avšak zjevování se neodehrávalo kvůli prožitku, kvůli jednorázovému setkání, nýbrž také a snad zejména kvůli zjevení, kvůli poznání, kvůli proměně k trvalému vztahu.) Samostatným pojetím spíše než extrémní plenari- tou verbální inspirace je představa nadpřirozeného diktování. Svou povahou jde totiž o koncept nekřesťanský, uplatňující se v okultism u a některých mimokřesťanských náboženstvích. Předpokládá, že pisatel se stal mechanickou loutkou zotročenou nadpřirozeným vlivem, který toto médium nutí psát bez ohledu na přirozené předpoklady nebo možnosti. Stěží je D uchu svátému něco vzdáleno více než takovéto jednání. V rámci křesťanství o takovém pojetí pravděpodobně nikdo vážně neuvažuje. Pouze v ústech 67

68 oponentů verbální inspirace může jít buďto o neznalost či nepochopení, anebo o zám ěrnou vulgarizaci kritizovaných názorů. (Užívá-li např. Kalvín ve svých komentářích výrazu diktování, ve stejných textech dává najevo, že tím nemyslí žádnou nutkavou m e chanickou reprodukci, ale že při inskripturaci počítá i s lidskou spoluúčastí. Sotva bychom našli v křesťanské církvi učitele, který by si působení D ucha svátého opravdu představoval takto, není-li m u Duch svátý úplně cizí.) Biblický pohled Jaký názor na inspiraci předkládá samo Písmo? Písmo důsledně uznává lidskou identitu a individualitu jednotlivých pisatelů. Současně s nimi však, mnohdy výslovně, vystupuje autor jediný, který stojí jakoby za nimi nebo nad nimi, a to je Bůh. Podle některých teologů (Thiessen, 1979) se v Bibli vyskytuje v souvislosti s konkrétními pasážemi textu přes 3800 formulací tak či onak prohlašujících toto slovo je od Boha. Jako klíčové tvrzení vezméme 2Tm 3,16-17: veškeré Písmo je od Boha - nikoli tedy jen některé části, např. náboženské výpovědi. Srov. 5M 8,3: vším tím, co vychází z úst Božích, živ bude člověk (cit. Mt 4,4; L 4,4); Dt 32,46: srdce ke všem slovům; Př 30,5-6: všeliká výmluvnost; 1K 1,5: každým slovem; a pod. 2P 3,15-16: týká se nejen SZ, ale i NZ! Proto se doktrína verbální inspirace označuje jako,plná nebo,plenární. 68

69 2Tm 3,16-17: veškeré Písmo (γραφή = cosi napsaného, tedy grafické vyjádření jazyka), nikoli jen cíle pisatelů, nikoli jen myšlenky, nikoli jen oslovení. Srov. Mt 5,18: nepomine jediné písmenko, jediný háček, tah písmene (též L 16,17) - text pochází od Boha do nejmenších podrobností; Iz 59,21: nejen Duch v prorokovi, ale i slova v jeho ústech pocházejí od Boha (podobné též Jr 1,9; Ř 3,2); srov. i četná místa Písma užívající výrazů Boží slovou, slovo jeho, úst slovau - nikoli pou hlas, třebaže i úsudek nebo hlas ze a úsudek jsou v Bibli častými pojmy. Proto se doktrína plné inspirace označuje jako,verbální' čili slovní. 2Tm 3,16-17: Je od Boha vdechnuté - není tedy od člověka (což opravňuje celkové téma tohoto příspěvku; ostatně výraz inspira ce je pouze latinským překladem řeckého θεόπνευστος v této pasáži). Srov. Mk 7,13: rušíte slovo Boží svou tradicí - Boží a lidské tu je v kontrastu, ano v rozporu; ITe 2,13: slovo Boži... nějako lidské, ale jako opravdu Boží - řeč je o původu. Nevydechuje Boha, nedýchá božsky, nýbrž je vdechnuto Bohem. On je zdroj všech Písem. (Význam tohoto řeckého slova je přesvědčivě doložen i výskyty mimo NZ.) 2Tm 3,16-17: veškeré Písmo je užitečné k učení, usvědčení, nápravě i výchově ve spravedlnosti - nikoli tedy jen to, co je aktuální nebo co se hodí. Vše, co je v Písmu, jednak podává informace,( učení ) jednak 69

70 dokáže měnit životy. Srov. 5M 32,47: veškerá slova... nejsou prázdná, je v tom váš život - tedy každé slovo je životně důležité; Ř 9,6: ne že by se slovo Boží vytratilo / neosvědčilo - nelze ho tedy měřit tím, jak účinkuje; 1K 14,36: přišlo [Boží slovo] jen k vám samotným? [= nikoli] - Boží slovo má tedy objektivní význam, vy nad ním nemáte pravomoc. Zejména pisatelé novozákonní si byli vesměs plně vědomi, že slova, která káží a píší, nejsou pouhá lidská, ale Boží (ITe 2,13; 1K 14,37 aj.), a stejně nahlíželi i na ostatní písma SZ a NZ (Sk 4,25; Žd 3,7; 10,15-17; 2P 3,15-16). Např. v ltm 5,18 cituje Pavel jak 5M 25,4 (SZ), tak i L 10,7 případně Mt 10,10 (NZ) jako dvě součásti jediného Písma. Pisatelé byli mnozí, posluchači různí, Autor jen jediný. Pro plnou slovní inspiraci svědčí i způsob, jak Písmo vykládá sebe samo. Několik příkladů: Ježíšova hermeneutika - Mt 22,42-45: záleží tu na jediném slově, Κύριος, a z něho vyvozuje důležité tvrzení; J 10,34-35: nelze ani jediné slovo nahradit jiným či pominout, a to ani když nesouhlasí s teologií nebo není úplně zřejmé. Apoštolská hermeneutika - Ga 3,16: semeni (sg.) \ semenům (pl.) - Pavel vyvozuje z pouhého gramatického tvaru, i význam koncovky je inspirovaný; Žd 12,26-27 (sr Ag 2,7): ještě jednou, a to zakrátko, otřesu... - v originále jde o maličkou zmínku, cosi téměř formálního, ale vyvozuje se z ní mnoho, a dokonce to autor považuje za jasné a názorné. Nezřídka výklad pasáže Písma jinou pasáží spočívá na detailu vyjadřovaném konkrétním způsobem formulace, nejen 70

71 na tom, co se říká, ale i jak se to říká, ba dokonce hraje roli i to, když se něco neříká. Při zvažování verbální inspirace je nutno si připomínat výstrahu před jejím extrémním uplatněním ve 2K 3,6: pouze litera tj. text bez Ducha svátého zabíjí. Diskuse Nevýhody plné verbální inspirace nejsou důvodem k tomu, abychom ji odmítli. Tím méně ne, že se tato koncepce jeví jako nejbližší tomu, jak svou autoritu chápe samo Písmo, což vyplývá nejen z výše citovaných porůznu umístěných výroků, ale i z celkového způsobu, jakým knihy Písma hovoří, kdykoli se zmiňují o svém původu. Je však užitečné uvědomovat si uvedené nevýhody jako možné zdroje nebezpečí, jež za jistých okolností může poškozovat výklad Písma. Jsou to ale také otázky, které by snad bylo vhodné si klást i v době, kdy se žádné z takových nebezpečí nezdá aktuální. V jaké míře uplatňovat doslovnost? Jsou důležité reálie? Nakolik je v Bibli patrný lidský podíl? Existují nějaké textové nebo věcné problémy? Co vlastně znamená neomylnost? Je to božské vždy automaticky dostupné? Otázka doslovnosti (a kontextu) je nejen biblistická, nýbrž obecná: co je doslovnost? Je oprávněná? Není to spíš nepochopení funkce jazyka? Někdo si možná takové otázky neklade, protože se nezamýšlí nad jazykem, významem, literární formou Božího sdělení, ale omezuje se jenom na základní obsah sdělované zvěsti. 71

72 Ve většině případů to jistě stačí a všetečnější dotazy lze prostě ignorovat. Klade si ale u nás tyto otázky někdo? Jsou v běžné komunitě fundamentalistů vůbec takové otázky přípustné? Nebo musí člověk, který si je položí, opouštět doktrínu plné verbální inspirace a hledat řešení v jiných doktrínách? Myslím, že skutečným motivem pro vznik doktrín částečné inspirace byly právě problémy verbální inspirace, např. údajné omyly v Bibli, jak byl přesvědčen Barth. Nebylo by lépe připustit, že i učení o plné verbální inspiraci stejně jako i jakákoli jiná nauka může mít také svá dogmaticky strnulá uplatnění, která zdravému živému učení nijak neprospívají? Nebezpečí dogmatického přístupu k řešení problémů asi většina lidí uznává; problém je, kudy vést tu hranici. Zvažme, není-li již dogmatismus, když se prosadí přesvědčení, že každé užití formulace nebo myšlenky Boží slovo se stává je špatné. Co když to není pravda? Co když jen některé použití takové formulace nebo myšlenky je špatné (třeba když se zevšeobecní), kdežto myšlenka sama špatná není (dejme tomu když má protiváhu)? Takový strnulý přístup vlastně Božímu lidu škodí, protože zužuje prostor k porozumění a k chápání složitých problémů. Přitom oproti ryze existenciálním přístupům jsem přesvědčen, že je nutno zcela zásadně obhajovat, že Boží slovo má objektivní (tj neodvozený a na člověku nezávislý, byť člověkem předávaný) propoziční obsah - jinými slovy, že Boží. t, ale že i je s děje nebo stává slovo se nejen Stejně jako Ježíš Kristus je více než zkušenost, 72

73 tak je i zjevení v Písmu, Boží slovo, více než oslovení či událost. Kristova božská přirozenost byla jistě více než jen otevření, směrování, směřování nebo jakákoli jiná transformace jeho lidství. Bylo to konkrétní božské vědomí, vůle, osobnost. Podobně i Boží slovo, zjevení Krista v Písmech, jsou konkrétní myšlenky a výroky, objektivní pravdy. Zaznamenává nejen činy a události samy, ale podává také jejich závazný výklad, interpretaci z Božího pohledu. Rozdíl oproti obsahu běžných textů je v tom, že člověkem není tento text plně a zcela uchopitelný a vyčerpatelný. Obsah textu a jeho nároky člověka převyšují. Tytéž myšlenky opakované či parafrázované v nějakém teologickém pojednání nebo v krédu církve přestávají být v pravém slova smyslu Božím slovem a stávají se slovem lidským. Boží slovo lze uvádět do života, reprodukovat a kázat, ale nikoli opakováním ho rozmnožovat. Podobně Kristovo božství je v pravém slova smyslu neopakovatelné, přestože je a má být reprodukováno v našem transformovaném a transformujícím se lidství ) nový člověk ). Zjevení přicházející od Boha má informativní obsah v tom vlastním širokém slova smyslu: člověk se cosi dovídá. Ten obsah nemusí vždy být nutně konceptuální, pojmový (proto může být někdy obtížné jej vyjádřit pojmovým jazykem), nicméně je noetický, není to jen holá zkušenost. Víra totiž vychází z poznání, není to slepý krok do neznáma (2Tm 1,12). Na druhé straně je součástí Božího slova i to, že oslovuje: aby Boží slovo vykonalo své dílo, musí přijít k člověku, proměnit ho a projít oním 73

74 člověkem dál. Boží slovo - dábár - je i činem, úkonem, událostí. Nejenom Jest, ale také se. děje Dopadne-li na udusanou stává nebo zem, mělkou půdu nebo mezi tmí, neprojeví se. To proto, že součástí, ano, obsahem Božího slova je zjevení. Boží slovo je živé a aktivní (Žd 4,12), protože jeho součástí je čin, Boží působení (ITe 2,13). Proto je nutné, aby vedle pouhého čtení Bible a lidského rozumování nastoupil Bůh, Duch svátý, a své slovo zjevoval. Zjevení však nese informační obsah (ač bývá někdy těžké, ba nemožné ho lidským jazykem vystihnout). Boží slovo přijaté lidským rozumem se stává poznáním. To je však neúplné (1K 13,9.12). I kdybychom text Písma zcela rozebrali, stejně nemůžeme Boží slovo úplně pojmout a vyčerpat. Je to totiž cosi, co je za textem, nikoli pouze v textu. Jeho nástrojem je lidský jazyk a slova použitá v Bibli, ale Boží slovo je nutně přesahuje - navěky je zapsáno v nebesích (Ž 119,89; Iz 40,8). Problémy Proberme si nyní ony problematické okruhy je den po druhém včetně návrhů možných řešení nebo přístupů. Doslovnost Co je vlastně doslovnost a zda či nakolik je oprávněná? A co znamená slovní,? verbální Jakou úlohu hraje slovo, lexikální jednotka, 74

75 v inspirovaném textu? Výše uvedené již mélo naznačit či ukázat, že inspirované a závazné je v Bibli všechno. Jinou otázkou však je, jakou roli hraje jednotlivé slůvko při porozumění smyslu (otázka důležitá zejména pro vykládání nebo překládání). Důvodem k doslovnosti je pocit nutnosti přesně znát Boží text a přesně ho zachovávat - nepřidávat, neubírat, nepřekrucovat. Tento postoj, ve své podstatě důležitý biblický postoj (Př 30,6; Zj 22,18-19), ideově vychází ze skutečnosti, že Božímu lidu byl dán Zákon, který pochází z Božích úst, a je nutno jej přesně dodržovat. U zdroje tohoto postoje je pasáž 2M 20,2-17: znění Desatera. (Ostatně také inskripturace sama, tedy děj zásadní pro uvazování o inspirovaném zjevení, je vlastně poprvé, a to velmi názorně, ukázán na Mojžíšovi - dříve než přicházejí další proroci.) Desatero je ještě jednou, téměř doslova, citováno v 5M 5,6-21. Porovnání obou oddílů i celkový jejich kontext jsou velmi poučné také z hlediska doslovnosti a přesnosti. Kontext nemálo zdůrazňuje přesné a pečlivé dodržování, neuchylovat se napravo ani nalevo (5M 5,32). Tato pečlivost je projevem Boží bázně a kontext se právě touto bázní velmi zabývá. Nepochybuji, že i nej vznešenější motivací k doslovnému zacházení s textem je Boží bázeň, úcta ke Slovu. Povšimněme si však, že citování Desatera v Deuteronomiu není zcela doslovné. Především sobotu zdůvodňuje Exodus sedmým dnem stvoření, kdežto Deuteronomium říká: Už nejsi 75

76 otrok, neotroč práci - služ Bohu. Drobné rozdíly nalezneme i v posledním přikázání Nebudeš závidět Do Cti své rodiče přidává Deutero. Bůh nomium ja k ti přikázal Hospodin, tvůj svědectví křivé Zajímavá je také odlišnost ( éd šáqer, 2M) a falešné ( svědectví éd šáw; 5M). Obě odlišná slova znamenají v podstatě totéž: falešné, lživé. Jejich uchování v tomto textu je pro mne mimoděk i svědectvím, že tato citace nebyla později redakčně harmonizována. Vždyť by stačilo jen poopravit 2 písmena ze 3, ' ; š-u na š-q-rya obě formulace by byly totožné. Jenže obojí zůstalo a obě verze vyjadřují originální Boží záměr. Taková paralelní svědectví nejsou v Bibli ojedinělá: srov. knihy Královské a Paralipomenon; řada jiných pasáží uvedených v Písmu jakoby dvojmo, avšak nikoli zcela doslovně; existují čtyři evangelia, nikoli jedno; srov. též způsob, jak Nový zákon cituje Starý zákon: zřetelně totiž preferuje obsah, nikoli formu citátu. Uvažme také, že originální znění dokumentů se vlastně nedochovala, máme pouze opisy s mnoha variantami (byť v naprosté většině nevýznamnými). Bůh jako by nás nutil obracet se k obsahu, a nikoli k formě. (Autografy originálních biblických dokum entů možná zmizely z podobných důvodů, z jakých B ůh neušetřil a relativizoval i jiné služebné formy a posvátné relikvie: chrám, podobu měděného hada, Kristův hrob... Ani Ježíš, ani novozákonní apoštolově zřejmě neměli autografy (přinejmenším z toho Nový zákon nevychází), měli pouze jim dostupné opisy. Jelikož originální autografy zmizely v nenávratnu dějin, nelze vlastně 76

77 Boží slovo ztotožňovat s fyzickým textem Písma, protože ten je striktně vzato nedosažitelný. Jediné, co máme, jso u apografy - opisované pečlivě a výjimečně spolehlivě, leč přesto s nepopiratelně zřejmou lidskou nedokonalostí. Existují tisíce vesměs drobných variant, které jsou ale leckdy navzájem neslučitelné. Nejen díky svědomitosti opisovačů, ale především díky Boží prozřetelnosti v tom, že se dochovaly tisíce rukopisů - neobvykle mnoho -, díky tomu je dnes možné doslova mravenčí vědeckou prací se blížit stále více k oné nedosažitelné původní podobě. Přitom je zřejmé, že k naprosto přesném u původním u znění se dopracovat nelze. Znam ená to, že nám Boží slovo stále uniká? Víme, že nikoli. Kdo byl veden Duchem Božím? Pisatel? - jistě; redaktor? - ano; opisovači? - co když také? I když opisování a uchovávání Písem nelze považovat v pravém slova sm yslu za inspirované, B ů h měl jistě na zachování Písm a zájem (srov. Iz 30,8; Jr 36,28; Ř 3,2). Pak tedy nikoli, že by Boží prozřetelnost až tak daleko nedosáhla, nýbrž ze samé Boží vůle existují textové varianty - ovšem jenom nepodstatné a rozsahem (např. v Novém zákoně) jen asi na 0,5 % všeho textu. Boží prozřetelnost nám zřejmě připomíná, že nemáme tak jednoduše klást rovnítko mezi fyzickým textem a duchovním slovem Božím. Vše se o Písm u zdá jasné, dokud nejdeme do detailu a nechceme znát věc naprosto přesně a jednoznačně; dokud si na zjeveni nechceme sáhnout svou hmotnou rukou: to se nám pak ono hmotné zjevení začne náhle rozplývat a ztrácet své jindy jasné kontury. Dalším případem jakoby neostrých hranic je vznikání a existence kánonu Písma. Kánon je jasný; víme přece, které knihy náležejí do Bible, možná je umíme vyjmenovat nazpam ěť - ovšem pozor, katolíci do Bible řadí i deuterokanonické spisy... Stejně jako text Písm a máme, až teprve uvažujeme-li souhrn všech dochovaných rukopisů, z nichž některé lépe, jiné hůře, 77

78 ale všechny dohrom ady výjimečně spolehlivě reprezentují inspirovaný text Písma; podobně snad také církve reprezentují dnes Tělo Kristovo ve svém souhrnu. Některé možná lépe, jiné hůře, žádná naprosto dokonale, ale dohrom ady tvoří cosi, v čem může B ůh přebývat. Tělo Kristovo se tedy také zdá jasné - dokud ho nechceme ztotožnit s něčím fyzickým. Možná tím B ůh rozbíjí onoho měděného hada - abychom se neklaněli hmotným věcem, protože Bůh je Duch.) Vraťme se ještě k doslovnosti a k úloze slova coby slovní jednotky. O Desateru přikázání užívá Bible výrazu M 4,13; 10,4). Je důležité vědět, že ) 5 deset s lo v klíčové pojmy pro slovo v SZ i NZ (d á bár- tak zde a na většině míst; někdy odvozeniny, r m ' v NZ zejm. λόγος) neoznačují slůvko, slovíčkoy nýbrž vesměs větu, výrok, výraz, vyjádření, sdělení, případně i skutečnost, která je za oním výrazem. Na řečtině je navíc zajímavé to, že již v době NZ měla základní gramatickou analýzu provedenou (Aristotelés , Dionýsios Thráx př. η. 1. a další) a v jazyce už bylo pojmenováno i slovo v našem moderním slova smyslu, lexikální slovo, a sice výrazem λέξις. Λόγος naproti tomu znamenalo větu, výraz, propozici - tedy ucelené sdělení. Podobné je to (až na gramatickou terminologii) s pojetím slova v hebrejštině. Desatero, deset slov, není 10 lexématických jednotek, slov je tam mnohem více. Navíc ona dvě znění (2M 20,2-17; 5M 5,6-21) nejsou, jak jsme viděli, doslovně (řecký by bylo κατά λέξιν!) shodná, přestože druhý výskyt (Deuteronomium) cituje první (Exodus). Obě pasáže však obsahují slov mnohem více, 78

79 a kdybychom se i snažili zhustit text Desatera do nějak vybraných 10 slůvek, patrně by se nám to ani nepodařilo. nezna Slovo totiž v originálním jazyce mená primárně to, co nás naučili ve škole; není to cosi mezi dvěma mezerami. Je to spíše něco smyslem ucelené: věta, výrok, výpověď - a zde vlastně celé jedno přikázání. I my sami ovšem výrazu slovo užíváme někdy podobně: měl li kazatel mocné slovo, asi neřekl jenom pří, Amen řekl toho mnohem více. Je snad značné, že v pasáži, která tolik zdůrazňuje přesnost a závaznost slov, jejichž autorem je Bůh, se vlastně nepřímo naznačuje, že přesnost neznamená doslovnost i že věrnost obsahu je důležitější než věrnost liteře. Je tedy zřejmé, že ani plná verbální inspirace neruší přirozené fungování jazyka, naopak: Bible s ním počítá. Jakou úlohu má slovo v přirozeném jazyce? Ne tak zásadní, jak by se mohlo zdát třeba ze slovníku. Slovníky (a někdy i gramatiky, protože většinou musí zjednodušovat) budí dojem, že slova jsou dosti samostatné významové jed notky, které jen stačí poskládat jako cihly nebo seřadit jako korálky na šňůrce, a dostaneme libovolné vyšší celky. Zdá se však, že ve skutečném jazyce je tomu jinak: Více méně samostatnou významovou jednotkou, tedy to, co vnímáme celistvě a interpretujeme jako celek, je až větná struktura čili věta nebo nějaká její větší část (foneticky nahlíženo: promluvový úsek). Slova v takovémto celku jsou jistě důležité skladebné i významové jednotky, ale patrně 79

80 nejsou interpretována samostatně, nýbrž obvykle v kontextu celé této věty resp. promluvového úseku. Slovo bez kontextu bývá významově poměrně neurčité, což je výhodné, protože v reálné komunikaci je pak z čeho mezi možnými významy vybírat. (Např. pes může být zvíře, hračka, přísný nadřízený nebo elektrická prodlužovačka se zásuvkami.) Jednotkou významovou je věta, kdežto slovo je jednotka syntaktická; význam spíše pomáhá vytvářet. Spojením s dalšími slovy se poněkud konkretizuje, zasazením do věty dále upřesní, ale uspokojivě specifický význam dostává teprve ve výpovědi. Až výpovědní celek jakožto jed notka komunikační disponuje veškerým potřebným kontextem i sou textem, takže nebývá pak obtížné určit, který konkrétní jev nebo objekt se oním slovem skutečně míní (např. o kterého psa jde nebo kdy se míní.( dnes Všechny dílčí významy jsou vlastně polotovary, které se dotvoří nebo i zcela přeznačí celkovým komunikačním záměrem a situací. Proto můžeme slova užívat i obrazně a přeneseně, což Bible často činí. A doslovnost má výrazně omezené uplatnění zejména v četných poetických nebo mudroslovných pasážích Písma. Ostatně slovo je jednotka v různých jazycích různě široká. V některých jazycích je užší než v češtině (tudíž i s neurčitějším významem) - asi jako český morfém. V jiných jazycích naopak vydá za celou českou větu (a m á tedy význam určitější), protože slova resp. slovesa tam mají schopnost integrovat do sebe mnoho dalších morfémů. Táž Bohem daná lidská řečová schopnost m á v různých jazycích různou 80

81 strukturu. Co je slovo, to závisí na typu jazyka; kdežto úrovní, kde si jazyky odpovídají lépe, je až jednotka tvořená vzájemnými vazbami mezi slovy či morfémy. Jaký tedy m á smysl trvat na doslovnosti při převodu mezi odlišnými jazyky? Nejen slova, také jednotlivé věty mají různý význam podle kontextu a podle záměru komunikace. Platí to i v Bibli a Bible to nijak nezastírá: viz např. Př 26,4-5 - mezi oběma příslovími není rozpor, ačkoli formálně si obě věty přímo protiřečí. Nicméně autor či biblická redakce je bez problémů klade těsně vedle sebe, protože ví, že lze pochopit oprávněnost každého z obou výroků: odpovídej, aby hlupák pochopil svůj omyl, nikoli abys ty sám ze sebe udělal hlupáka. I věty a skupiny vět totiž fungují a významově se dotvářejí v širších výpovědních strukturách a v textových celcích. Pokud vykladač či překladatel zanedbává tyto soutextové a kontextové náležitosti, pak vlastně nejen ochuzuje, ale spíše přímo překrucuje obsah sdělení v přirozeném jazyce. Sebezbožnější či pravověmější zdůvodnění není nic platné, protože se přehlíží základní komunikační vlastnost samého nástroje Božího sdělení, totiž hierarchičnost přirozeného jazyka: to, že celkový význam se nezískává prostým jednorázovým sečtením již hotových dílčích významů, nýbrž že se konstruuje postupně ve více vrstvách, tvoří se jako mozaika krůček po krůčku, takže na celek můžeme spolehlivě usuzovat, teprve až vnímáme výsledek celého procesu ve vyšších vrstvách textu. 81

82 Reálie Podceňování reálií či studia reálií se neomezuje jen na některé doktríny částečné inspirace. Lze se s ním leckdy setkat i u stoupenců plné verbální inspirace. Snad proto, že v těchto kruzích mívají špatné zkušenosti s učeneckou teologií, snad i proto, že je v našich krajích nedostatek fundovaných biblických pomůcek a apologetika je málo rozvinutá, mnohdy se zdůrazňuje více realita současná, existenciálního typu, na úkor pochopení reality historické. Takováto poloha je dostačující a snad i žádoucí u kázání. Avšak pro důkladnější vykládání a zejména pro překládání je solidní studium reálií naprosto nezbytné. Překladatel či vykladač totiž musí vykonat práci, na kterou potom kazatel pod tlakem každodenních úkolů nemá čas. Reálie jsou potřebné, protože poselství Bible není pouze nadčasové, naddějinné, ale uskutečnilo se a uskutečňuje v konkrétních místech a časech. Je historické; není to mýtus, je to fakt (μϋθος \ λόγος). Bible nepředstavuje pouze příběh či kolekci příběhů, nepředstavuje ani - metapříběh, tedy sjednocující kostru příběhů. Jde o zprostředkování reality, objektivní a pravdivé. Jistěže nesestává jenom z historie, ale nelze ji obejít. Písmo je zakotveno v historickém rámci a na historii se často odvolává jako na důkaz své věrohodnosti a pravdivosti. Konkrétní obsah mnoha pojmů (nejen objektů, ale také vztahů a dějů) poznáváme přesněji teprve z reálií. Neznalost reálií leckdy nemusí bránit všeobecnému dorozumění, ovšem 82

83 k dosažení určitějšího porozumění se obeznámenost s věcnou náplní slov jeví nezbytnou. Jazyk jako nástroj komunikace vychází totiž ze zkušenosti sdílené mezi mluvčím a posluchačem. Čím je tato společná znalost větší, tím plnější může být vzájemná komunikace. Svět Bible je sice svět duchovních skutečností, ovšem o těchto skutečnostech se vypovídá pozemsky zakotveným jazykem, vázaným na určitá místa, doby a kultury. V dnešní době jsme sice více vzdáleni kultuře minulých věků, zato ovšem máme více prostředků, jak tyto věcné obsahy zjišťovat. A jsou také snáze dostupné širšímu okruhu čtenářů Písma. Každá další generace v této záležitosti těží z velikého množství poznatků nashromážděných jejich předchůdci. Odlehlost bezprostřední zkušenosti se takto kompenzuje společným úsilím stále narůstající obce studentů Písma. I v této oblasti zřejmě Bůh očekává, že některých zkušeností bude Boží lid dosahovat společně spíše než individuálně. Právě proto, že opatřil společenství a ustavil princip sdílení, a protože uprostřed společenství nepřestává působit, naopak s každou další generací své zjevení prohlubuje, nemusel se Autor Písma snažit vydestilovat z dobového jazyka pouze prvky společné všem lidem v každé době. (Ačkoli základní poselství myslím je takto nadčasově srozumitelné. A to ze stejného důvodu: protože Bůh zvolil konkrétní prožitky běžného světa, více méně společné všem lidem, nikoli teologické abstrakce, srozumitelné jen úzkému kruhu čtenářů.) Ostatně již tím, že se Bůh rozhodl vypovídat o sobě analogicky, to jest přirovnáváním své reality ke světu 83

84 lidských zkušeností, přestože Boží realita svět lidských zkušeností nekonečně přesahuje, již tím rozhodl, že k pochopení Boží reality budeme potřebovat také lidské reálie. Lidská složka Jako vhodný model, který by mohl dobře usnadnit pochopení poměru božského a lidského v Písmu, by mohla sloužit analogie s osobou Ježíše Krista: je to jedna jediná osoba, ucelená harmonická osobnost, nicméně obsahuje dvojí přirozenost či povahu, božskou a lidskou. Také v Písmu bychom mohli spatřovat dvojí, božskou a lidskou. V čem by bylo povahu možno předpokládat podobnost či obdobu: (i) Bůh, Věčné Slovo, přijal lidskou formu - ducha, duši i tělo - se všemi omezeními pramenícími z lidství. Přitom lze na Ježíši Kristu sotva ukázat toto je Boží, kdežto toto je. lidské Kristovu lidskou a božskou přirozenost nelze oddělovat, protože co učinil Ježíš jako člověk, to Bůh vtělil do svého projevu božství. (ii) Podobně si můžeme představovat, že i Boží slovo na sebe vzalo vyjádření lidským jazykem a textem - přijalo lidskou rovinu, lidskou úroveň chápání, protože konečným cílem Slova je člověk a ovoce v člověku. Ani lidskou a božskou povahu Písma nelze oddělovat. Bůh nezrušil lidskou přirozenost, vlastnosti a schopnosti svatopisců, nýbrž je využil, rozmnožil a obohatil. Ani při práci nemusel Duch svátý jejich lidskou osobnost nijak vytěsňovat, naopak jejich lidství do svého díla integroval 84

85 tak, aby výsledný text zcela vyhovoval Božímu záměru. Jejich lidství Bůh stvořil již při samém jejich početí a dlouhodobě utvářel jejich schopnosti a zkušenosti, aby se mohli stát jeho nástrojem (Ž 139; Jr 1,5; ale jistě to platí i na ostatní svatopisce, Mojžíšem počínaje). Jejich lidská osobnost i vyjadřovací schopnosti byly součástí dokonalého Božího plánu. Bůh promluvil k celému světu jazykem těchto lidí. Jejich takto vyjádřené lidství se stalo součástí božství Písma svátého. Lidská slova jsou podložena Božími a v nich můžeme (ale také nemusíme) slyšet Boží hlas. Sebedůkladnější bádání samo o sobě se ale Boží řeči nedobere. Přitom je takové bádání velmi užitečné pro lepší pochopení oné lidsky, historicky podmíněné stránky biblického textu. Nicméně lidské slovo není totéž, co užitá jazyková forma, a Boží slovo není totéž, co obsah či význam textu. Jazyková forma je součástí Božího slova a každý překlad i výkladové parafrázování jinými slovy se musí poměřovat originální formou. Pozoruhodné svědectví o lidském faktoru v inspirovaném Božím slově vydává IP 1,10-11: poukazuje na vědomé úsilí starozákonních proroků vystihnout a vyjádřit o Kristu to, co teprve budoucnost měla plně vyjasnit, věci, které Duch svátý přinášel, ale které tenkrát ležely mimo dosah lidské představivosti. Toto, lépe než nějaké údajné omyly v Bibli (jejich mylnost se obvykle nakonec nepotvrdí), ukazuje, že Boží slovo má vedle Božího obsahu a Boží formy zároveň i nejen lidskou formu, ale také lidský obsah - to, co Boží slovo a Boží působení 85

86 konalo v životě a ve vyjadřování inspirovaných pisatelů. Nejen dobový jazyk a slova, ale aktivní účast svatopisců na obsahu tohoto jazyka a textu, jejich zaujetí tím slovem, jež je mnohdy zcela přesahovalo, jež je proměňovalo... Svatopisec byl všechno jiné než pasivní loutka, která mechanicky zapisuje, co se jí našeptává. Souběžná lidská složka Písma, ano, Božího slova, samozřejmě slouží onomu Božímu - vyjadřuje je, zvýrazňuje, konkretizuje, aplikuje. S něčím takovým Bůh zjevně počítal, tak jako i při svém dnešním jednání počítá s námi a s naším (proměněným) lidstvím. Jaká slova zvolil svatopisec k vyjádření Božího zjevení, taková slova zároveň vybral i Duch svátý pro Boží slovo. Otázka, co bylo dříve, nemá smysl, protože Boží slovo existuje ve věčnosti a od věčnosti (Ž 119,89). Pokud ovšem Bůh neposlal anděla, aby biblický text slovo od slova nadiktoval (jak věří muslimové 0 Koránu), nebo pokud nezbavil člověka vlastní vůle a sebekontroly (jako tzv. automatické psaní spiritistů), musel zvolit jiný postup. 1M 2,19-20a říká, že jak Adam nazval Boží tvory, tak to Bůh přijal a zřejmě v Bibli i používá. O prorokovi Samuelovi čteme (1S 3,19), že Bůh nedopustil žádnému jeho slovu padnout na zem. Když Duch svaty prochází nějakým člověkem, aby se skrze něj dostal k ostatním, jako by to proudění neslo kromě vlastností Ducha svátého 1 některé příznaky člověka, který se stal jeho nástrojem. Služebník slova se účastnil na inspirovaném slově. (Tento postoj, radikálně odlišný od automatického psaní i od diktování Koránu, 86

87 umožňuje v důsledku také příznivý postoj křesťanství k překládání Písma. Korán, má li mít náboženskou platnost, se nepřekládá; muslimové se učí arabsky.) Ježíš Kristus, ačkoli přišel na svět s důležitým posláním pro mnoho generací lidstva, nenapsal sám ani čárku. Své slovo rozséval do lidí. Až někteří z nich anebo pak někteří z jejich učedníků, ti potom Jeho slovo zapsali. Apoštol Pavel sice psal, ale téměř jaksi mimochodem, za pochodu; psal pro praktickou potřebu a jako součást své duchovní práce. I pro apoštola Pavla byli jeho hlavním listem živí lidé (2K 3,2-3). Boží slovo žijící a působící v lidech je cosi, co k Písmu svátému nerozlučně patří. V praktické duchovní práci se ví dobře, že Boží slovo potřebuje lidské srdce, aby se v něm a skrze ně uplatnilo a projevilo. Vědět nestačí. To pouze teoretické uvažování bez reflektování duchovní praxe má pocit, že je nutno hájit rozumově jednoduché pojetí text Bible = zjevení. Důvodem je snad, že ta jednoduchost prospívá víře - opravdu však prospívá? Účelem Božího slova je, aby člověk dosáhl spásy, nikoli aby si mohl vybudovat křesťanský světový názor. Boží slovo, ačkoli člověka převyšuje, přichází k člověku ve služebné podobě lidských slov. Duch na sebe bere literu, ale je to Duch, který skrze ni má působit na člověka, nikoli sama litera. Toto rozlišení si probuzená Církev často připomínala a bylo přijímáno jak konzervativním protestantismem, tak i probuzeneckými hnutími jako anabaptisty, puritány, pietisty jakož i evangelikály obou posledních staletí. 87

88 Současné spory o inspiraci (fundamentalisté vs. novoevangelikálové) jsou nikoli nepodobné někdejším sporům o koexistenci božské a lidské přirozenosti v Kristu, jaké se odehrávaly v prvních staletích Církve. Monofysité kdysi učili, že v Kristu byla jen jediná přirozenost - božská. Někteří dnešní evangelikálové nebo fundamentalisté mají dosti blízko k jakési obdobě monofysitismu při chápání inspirace Písma. Naproti tomu liberálové a někteří další zastávají cosi jako nestoriánství (sice dvě přirozenosti, ale odděleně; nikoli nerozlučně spojeny). Praktická zkušenost s činností Ducha svátého při různých charismatických darech promlouvání může pomoci osvětlit a osvěžit klasické křesťanské pojetí. (Přitom samozřejmě charismatické promlouvání nelze srovnávat s inspirací; té musí být podřízeno!) Poznání v Církvi se zřejmě i dnes prohlubuje a pochopení Božího zjevení postupuje dál. Boží slovo existuje od věčnosti, kdežto Bible vznikala postupně. Kristova slova byla Božím slovem, ještě než byla zapsána, kdežto evangelia byla napsána teprve dlouhé roky potom, co ta slova Ježíš pronesl. A tak tomu bylo i v jiných případech biblického zjevování. Poznání, které knihy tvoří Boží slovo (kánon Písma), v Církvi zrálo postupně. To ale neznamená, že Boží slovo zrálo v Církvi postupně. Toto vědomé rozlišení je tedy součástí všeobecné křesťanské tradice přinejmenším od církevních otců (např. Augustin) po reformační teology klasické (např. Calvin) i moderní (např. Barth) včetně evangelikálů; i když v moderní době se leckdy objevuje prosté či 88

89 racionalistické ztotožňování psaného textu Bible a Božího zjevení. Jistě tu hrálo roli osvícenství a racionalismus 18. a 19. stol., případně reakce na některé liberální proudy v moderní teologii. Povstávající světský racionalismus pravděpodobně vybudil potřebu hájit víru v inspirovaný text Bible dobovými prostředky oněch osvíce ných století - racionalizací biblické inspirace: že Boží slovo je zcela pochopitelné a uchopitelné rozumem a že Boží původ Bible je prokazatelný i přirozenými prostředky. Racionalizace zjevení na rozumový obsah textu Bible patrně také odráží představy německého rom antism u a idealismu o jazyce jakožto duši (v 19. stol.: jazyk je ; začátkem 20. stol. zpsychologizováno národa duše coby duše jedince). Racionalism us ale byl přítomen v Církvi do jisté míry již dříve: ve scholastice a také v prvních staletích u apologetů. Raná Církev promýšlející své učení také cítila potřebu je uhájit před světem a stejně jako teologové 18. a 19. stol. i tito církevní otcové čerpali své prostředky od svých odpůrců: z pohanských myšlenkových proudů a filosofií. V reakci na racionalisty zdůraznili puritáni a pietisté opět duchovní stránku a pečlivě rozlišovali mezi literou a duchem. Navrátili se tím ke klasické křesťanské tradici zdůrazňující nedostatečnost rozumu pro pochopení zjevovaných pravd a nutnost víry. Naopak někteří myslitelé možná ztotožnili zjevení a inspiraci, protože jim snad chyběla vlastní zkušenost s Duchem svátým a jeho zjevováním. Je-li tomu tak, potom charismatické hnutí představuje naději na oživení či posílení klasického pojetí inspirace a zjevení. 89

90 Jestliže se zjevení zracionalizuje na rozumem pochopitelné učení Bible, zvyšuje se tím několikeré nebezpečí: (1) Boží obraz se omezuje měřítkem lidského rozumu. (2) Pokud se některá proroctví nenaplní podle lidských představ, nemusí být toto naplnění rozpoznáno a uznáno, je-li racionalita hlavním principem výkladu (proti tomu 2P 1,20-21). Je to nebezpečí tím aktuálnější, čím více se nachyluje poslední doba. (3) Kázání a učení se snáze prezentují jako pouhé nauky a doktríny, aniž by se očekávala jiná spolupráce Ducha svátého než jen lepší pochopení a pamatování (byť ani mechanickou realizaci slova nelze mít za pravý cíl). Vírou se v této souvislosti často rozumí ne více než vědomé přisvědčení zjeveným pravdám. Když se Boží slovo racionalizuje výhradně do toho, co člověk může pochopit, je ponecháno na člověku (resp. sboru či církvi), co je Boží slovo či co vlastně znamená. Jádrem reformační teologie ovšem je, že Boží slovo není v rukou (nebo v myšlení) člověka, je nad Církví a obhospodařuje ho pouze Duch svátý. Kdyby tou svrchovanou normou byl pouhý text Bible (jak by se sóla Scriptura dala také, poněkud extrémně, vykládat), pak aspoň u Nového zákona by nejspíš musel být naopak podřízen Církvi a její tradici, protože novozákonní texty vznikaly fyzicky uprostřed Církve a teprve z její tradice. Avšak poněvadž Boží slovo je věčné (Ž 119,89) a práce Ducha svátého tu byla dříve než kterákoli novozákonní komunita a než tradice, mohl 90

91 protestantismus dobře hájit své pozice v konfrontaci s výše uvedeným, v podstatě katolickým pojetím. Objektivizace zcela ztotožňující Boží zjevení s jeho konkrétním vyjádřením a tímto jej ohraničující je jednou možnou odchylkou. Podobně se ovšem může přístup vychylovat i opačným směrem: nebezpečím je také subjektivismus, kdy si každý může promítat do Písma, co chce (jak bylo ukázáno výše); kdy se rozum z nástroje poznání a prožitku povyšuje na jejich zdroj. Objektivitu a univerzální závaznost zjeveného Slova nutno udržet. Obtíže Spory o lidskou složku Písma souvisejí nepochybně i s tím, že lidská složka v představě jejích odpůrců by vnesla do Bible omylnost. Nikoli nutně; člověk se přece může nemýlit. A Bůh jistě může použít člověka, který se snadno mýlí, aby zaznamenal cosi, co se nemýlí. Přirozený lidský sklon k omylu může řízení Ducha svátého snadno vyrovnávat. Myslím však, že tzv.,omylnost je někdy tak trochu nedorozumění. Ona totiž do jisté míry vyplývá z povahy přirozeného ja zyka. Ten spíše označuje (zkratkovitě), než aby explicitně popisoval (výstižně a komplexně). Každá výpověď, i když se snaží být přesná, je zaměřená jen na svůj vlastní komunikační cíl, a většinu ostatních souvislostí pomíjí neboje ponechává v náznaku, který pouze označuje, ale nemusí být přesný - a leckdy ani nemůže: Např. slunce vychází říká, že začíná den, nikoli, že se Slunce 91

92 točí okolo Země. (Je to přece naopak, nebo ne? Co se vlastně točí okolo čeho, když tu není pevný bod?! Jak to říci úplně a naprosto přesně? Takový úkol si obvykle přirozený jazyk neklade.) Snaha o explicitní texty, např. v právních dokumentech, je přes všechno úsilí vždy neúplná a nejednoznačná. Navíc se takové texty těžko čtou. Mnohdy takové,absolutní formulace bývají dost nesrozumitelné, a k tomu přesto časově podmíněné. To proto, že normálně lidé hovoří mezi sebou jinak. Lidé nepopisují, nýbrž dorozumívají se. A Bible je psána normálním jazykem pro obyčejné lidi. Bůh své Slovo vyjadřuje jazykovými prostředky na rovině, která je blízká lidem všech kultur a všech dob. Přirozená komunikační obraznost a představy s touto obrazností spojené bývají v souvislosti s omylností napadány neprávem. Jde o zcela regulérní součást ja zyka a nemusí dokonce ani nijak zvlášť souviset s mírou poznání oné společnosti či mluvčího. (I v češtině dosud slunce vesele běhá po obloze, a nikoli naopak.) Je-li v Kristově vyprávění hořčičné zrno menší než ostatní semena, není v tomto porovnání nic absolutního; a dokazovat, že existují i menší semínka by bylo proti zásadám přirozené komunikace, protože v této promluvě je ona formulace přesně namístě. (Všichni ze zkušenosti víme, že když nás někdo takto chytá za slovíčka - úmyslně staví něco sice faktického, ale irelevantního, proti konvenční obraznosti, ke které se náhle jakoby nechce znát - ve skutečnosti se takový člověk nechce domluvit; naopak chce komunikaci sabotovat. Není s ním rozumná řeč, říkáme.) Hořčičné zrno 92

93 je prostě menší než celý rejstřík semen, která pro dané podobenství připadala v úvahu. Tento smysl chápali a chápou lidé téměř intuitivně. Jestliže sami svatopisci věřili, že šeól je pod zemí a že člověk myslí srdcem, není to vůbec pro naši víru relevantní, protože takové výroky či slovní obsahy jsou prostě součástí jazyka - a to leckdy až dodnes. Některé z nich se staly přímo součástí slovníku. pravdy, Omylnost dále souvisí s chápáním protože neomylnost čili nemýlit se znamená mít pravdu. Ale právě v pojmu pravdy se lidé velmi často rozcházejí. Přesné vymezování pojmu pravda závisí na kultuře a na základních východiscích myšlení a jednání. To platí i v souvislosti s chápáním biblické inspirace: jinak ji chápala reformace (slovo jako celek a spolu s Duchem svátým), jinak fundamentalisté (mnohdy: shoda původních rukopisů s faktickým stavem skutečnosti), jinak někteří liberálové a vůbec člověk post-modemí (pokud ještě tuto kategorii nějak rozlišuje anebo souvisí-li ještě nějak s uchopitelným světem). Bible dává dosti jednoznačně najevo, že pravda v jejích textech je více než jen faktická správnost. (A hovoříme-li o inspiraci: také zjevení je více než jen rozumové pochopení či citové odsouhlasení. Tolik k liberálům i k fundamentalistům.) Pravda v Písmu znamená cosi trochu širšího než pravda chápaná v kategoriích současných filosofií. (Ale nekřivděme skutečné filosofii: ta současná si uvědomuje, že žádná holá faktografie neexistuje. Vždy je tu subjekt, který fakta vybírá, a už tím hodnotí.) Mějme na mysli, 93

94 že uvažovat o neomylnosti znamená vlastně uvažovat o pravdě, a buďme opatrní, abychom na Bibli nevztahovali měřítka a kategorie, které jsou jí cizí. Měřme Bibli jejími vlastními měřítky a pojmy. Rozhodně tím neříkám, že Bible není v našem slova smyslu pravdivá. Říkám, že biblický pojem pravdy je plnější, a náš chudší. 1. Pokud by pravdivost Bible závisela na shodě s vědeckým poznáním, potom by její pravdivost byla v různých dobách různá, protože vědecké, resp. lidské poznání se mění. Proto v obdobích, kdy se lidé svým poznáním trochu klamou, mívají větší potíže věřit Bibli. Je snad Bible v těch dobách méně pravdivá? Nikoli - to jen lidé se od ní více vzdalují, protože věří více svému poznání než Písmu. 2 Má-li se pravdivost Bible poměřovat vědeckým poznáním, pak i posvátný spis kteréhokoli jiného náboženství může, alespoň v něčem, být stejně pravdivý jako Bible. Jestliže třeba nějaký buddhistický spis tvrdí cosi, co jiným způsobem tvrdí i soudobé vědecké poznání, pak stoupenci tohoto náboženství mohou říkat (a rádi říkají): podívejte, už tenkrát to věděli, naše spisy mají pravdu. Jenže to je pravda v termínech naší dnešní kultury; náš vlastní pojem pravdy nás podvádí. Biblické pojetí pravdy souvisí s Bohem, se spolehlivostí jeho pohledu a také s tím, jak se k tomu staví člověk - souvisí s vírou. Taková pravda není dosažitelná mimo Boha a žádá nejen souhlas lidského rozumu, ale vyžaduje celého člověka. Bůh stvořil člověka jako komunikující, jazykově vyhraněnou bytost. (Možná i to je význam 94

95 1M 5,1 k Božímu obrazu.) Velké množství toho, co si lidé vzájemné předávají, se déje prostřednictvím jazyka. Komunikace mezi lidmi je ovšem částečná, tj. není úplná, vyčerpávající, dokonalá. Člověk je omezený, jeho myšlení je omezené, a tudíž i jeho komunikace a jazykový obsah jsou omezené (srov. 1K 13,9). Bůh by sice mohl komunikovat neomezeně a v dokonalé úplnosti, ale může tak činit jenom uvnitř sebe sama - nikoli vůči člověku. Boží slovo směřované ke člověku musí být omezené, neúplné, v jistém smyslu nedokonalé, jako je veškerá lidská komunikace. To ale neznamená, že nemůže být pravdivé. Vždyť lidé mohou také říkat pravdu, přestože nikdy nemohou říkat pravdu úplnou. Tím spíše Bůh může člověku říkat pravdu, třebaže úplnou, absolutní pravdu by člověk nebyl schopen přijmout a pochopit. Ohledně tzv. faktických obtíží v Bibli omylů ), podle někoho) je nutno si uvědomit, že se tato otázka v mnohém podobá situaci, jaká je v textové kritice: naprostá většina případů (objevů, poznatků, zjištění) je v souladu s textem a podporuje (či chcete-li, potvrzuje) jeho správnost. Stejně jako jen několik málo textových variant čili nepatrné procento tu a tam představuje určité obtíže pro harmonizaci znění biblického textu, podobně existuje jen několik málo míst v Písmu, která přinášejí obtíže po stránce obsahové. Seznamy tzv. omylů v Bibli jsou leckde publikovány, existují i celé encyklopedie na ně zaměřené, avšak jejich počet, zdá se, závisí spíše na ochotě a předporozumění toho, kdo takový seznam 95

96 sestavil. Pozitivněji naladěným badatelem bývají ne-li všechny, tedy naprostou svou většinou tyto omyly rozumně vysvětlitelné. Je až překvapující, jak jednoduchá vysvětlení se někdy ocitají mimo dosah negativisticky uvažujícího teologa. (Ostatně, pro tento článek jsem chtěl několik takových obtíží uvést jako příklad. Snad je příznačné, že při bližším zkoumání textu jsem je postupně musel všechny zavrhnout, protože jejich om ylnosť (resp. obtížnost, v mé terminologii) se ukázala jako přinejmenším velmi neprůkazná. Zbylo z nich jen hořčičné zrnko - viz výše - abych uvedl aspoň něco, ale i tam jsem nad textem Bible musel své formulace velmi zmírnit.) Snad je Boží záměr, že jak v textové kritice (rekonstrukce původních textů), tak v konzistentnosti faktů (správnost a bezrozpornost) je situace takto obdobná: máme sbírku textů podivuhodně dobře dochovanou a obsahově podivuhodně harmonickou a korektní, protože obtíže v obou směrech jsou naprosto marginální, okrajové. Chce tím Bůh říci o Písmu něco důležitého? Třeba že to cenné neleží na povrchu? Nebo že onoho božského se nelze dobrat pouhým lidským bádáním? nepřípadností Další kategorie teologických je dobře vysvětlitelná tím, že zjevení v dějinách je postupné. Bůh v Bibli ukazuje, jak světlo zjevení narůstalo a že ani dnes není naše poznání úplné. Nicméně všechny tyto problémy, např. jak ve Starém zákoně interpretovat (a eticky hodnotit) války, jsou poučením i pro dnešek - a chápány na jiné rovině představují velmi názorné poučení i ohledně naší aktuální reality. 96

97 Ačkoli není nutno předpokládat, že lidská neznalost se nějak dotkla správnosti obsahu, je nutno předpokládat, že lidská neznalost se dotýká správnosti dnešního (i dřívějšího) vykládání a překládání Písma. Protože neznáme bezpečně všechny dobové skutečnosti a také ne vždy se překladem podaří vyjádřit, co vlastně inspirovaný originál doopravdy říká, snadno se nám mohou omyly zdát tam, kde nejsou. (Zejména pokud se velmi spoléháme na to, že omyl je na straně Bible, nikoli na naší.) U početné kategorie zdánlivých omylů si stačí jen pozorně všimnout, kdo to říká nebo dělá a proč. Inspirace znamená, že každý výrok nebo čin každé osoby je zaznamenám a interpretovám správně; nic více a nic méně. Také míru žádoucího detailu nutno vzít v úvahu: když se příběhy zestručňují a čísla zaokrouhlují, nebývá to chyba (leckdy spíš naopak). Ne každá rozdílně uváděná skutečnost znamená rozpor, tedy omyl. Není potřeba, a někdy ani žádoucí, říkat úplně všechno nebo komentovat úplně všechno. Normálně se to ani nedělá. To vše jsou zásady, které při své komunikaci lidé mlčky předpokládají. Jen v případě Bible je nutno je výslovně obhajovat - jako kdyby si Bůh měl pro své slovo zvolit nějaký zvláštní, absolutní, nezemský způsob vyjadřování, bezkontextový věčný jazyk. (Kdo by měl takový jazyk vykládat? Zřejmě nějaký učenec. Ovšem Bible není jen pro učence.) A především: Boží zjevení převyšuje možnosti lidského chápání. Bible je plná zápasů o pochopení Božího slova a záměru. Autorem je Bůh, 97

98 ale Bible je i o dialogu mezi člověkem a Bohem (Jb 42,3; Ž 139,6; Da 12,8-9 aj.). Jenom tímto lidským způsobem mohl Bůh promluvit k člověku. Bible prostě musela mít jak božskou, tak i lidskou strámku. logos réma Položme si otázku, proč vlastně čteme Bibli. Jistě proto, abychom se něco dověděli. Bible obsahuje informace, fakta, učení, pokyny a návody, jinými slovy: obsahuje propoziční (tj. jazykově strukturované) zjevení. Tím se však její obsah nevyčerpává a takový pohled na ni by byl jednostranný. Písmo čteme také proto, abychom se změnili. Bible v sobě nese proměňující moc. Jedním z tradičních a osvědčených způsobů zacházení s Písmem - v Bibli plně podporovaným - je číst si biblické texty každý den, pravidelně se vystavovat působení Písma. To není jenom náboženský úkon. Tímto pravidelným čtením (které se nijak zvlášť nezaměřuje věcně, nevyhledává pouze fakta a racionální poučení) utváří člověk aktivně svou mentalitu. Bez ohledu na to, jaký způsob smýšlení právě převládá v okolním světě, pravidelný čtenář Písma nabývá a upevňuje si smýšlení, jaké odpovídá světu, ve kterém jedná Bůh. A je-li tento svět místem, kde jedná a zjevuje se Bůh, pak čtenář či posluchač Písma získává mentalitu autentičtější a realističtější, než je případně ta, kterou si pěstují lidé nezávisle na Bohu. Biblické smýšlení tedy lépe odpovídá reálnému světu, a hodí se proto lépe za záiklad veškeré teorie i praxe, za východisko 98

99 intelektuální činnosti stejně jako fyzického jednání. V těchto důsledcích je biblická mentalita mnohem více než jenom pouhý součet fakt a pokynů, které Bible výslovně, propozičně obsahuje. Bible je zdrojem poznatků i prožitků. Toto dvojí je ve vzájemném souladu, navzájem se doplňuje a umocňuje. Tato podvojnost je vedle polarity - Boží-lidskéa další důležitý rozměr Božího slova. Princip předávání čehosi více než jenom holých informací názorně ilustruje Iz 55,10-11: slovo přichází z nebe a stává se semenem pro rozsévače, aby vykonalo na zemi Boží vůli. Iniciativa je na Bohu, ten také dodává život tomu, co se říká (nebo čte), dává růst a zajišťuje úrodu. Símě je určené k tomu, aby předalo život schopný dalšího růstu a množení. Rozmnožování se děje prostřednictvím ovoce, které v sobě skrývá další símě svého druhu. Tento univerzální princip života platí i pro Slovo: předávaný život je Boží život (L 8,15.18; 1J 3,9) a v důsledku sám Kristus (J 12,24); výsledným ovocem je vlastně (nový) člověk (L 8,12-15; náznakem i Mt 13,19-23); půdou jsou lidé (Mk 4,15-20; Mt 13,38). Bůh chce, aby Slovo prošlo člověkem, proměnilo ho, stalo se jeho tělem a jeho slovy a reprodukovalo se prostřednictvím jeho proměněného života. Tento záměr vyjadřuje J 7,37-39: člověk sám se má stát duchovním pramenem, ale nejprve v něm musí Bůh připravit řečiště. Smyslem semene je předávat život, smyslem Slova je předávat Kristův život. Bohu nestačí, že jeho slovo je na papíře nebo v něčích ústech. Takové 99

100 slovo ještě není zaseté a ještě nepůsobí. Bůh své slovo určil pro srdce člověka, a teprve když v onom srdci je přítomen Kristův život, může slovo působit navenek. Takového slova, Kristova života, se pak může chopit Duch svátý a modelovat Krista do konkrétních projevů nebo Jej předávat druhým. Nepředává-li se Kristus, Duch svátý nemá na co navazovat a co modelovat. Předávaný Kristus ale není pouhá myšlenka, není obsažen ve slovech samých, musí být přítomen v lidském duchu. Něco takového nemůže fungovat mechanicky a není to v moci člověka. Iniciativa musí být na Bohu. Věčné Boží slovo je logos, ale protože nejde o pouhé předávání myšlenek jako v běžné komunikaci, nýbrž o přenos života, musí toto slovo promluvit Duch svátý konkrétnímu člověku do nitra, a to je réma, slovo pronesené do určité situace. Onen Boží hlas však tělesný člověk neslyší, ten je nutno slyšet duchovně skrze víru a prostřednictvím Ducha svátého (J 8,43.47; 1K 2,13-14). Slyšet duchovně, tj. vnímat lidským duchem, není totéž, co naslouchat duší, tj. rozumově nebo citově. Lidský duch (není-li onen člověk duchovně mrtvý) vnímá kontakt jiného ducha, Ducha svátého, a ten zprostředkovává duši (rozumu, citu, motivům...) zjevení jako zdroj, který duše uchovává a dále zpracovává. Cílem je, aby tento zdroj pronikl až do úrovně těla, tj do jednání, do života a k dalším lidem. Takové slovo má v sobě život a moc. Bezduché citování se nikdy nemůže dostat dál než k lidským myšlenkám. A neangažuje-li se Bůh, slovo nemůže působit. (O případech, kdy 100

101 se Duch svátý neúčastní, Bible na různých místech hovoří. V takových situacích se slovo jeví jako neživé, jako povídačka, jako cosi nesrozumitelného. Je-li vydáno do rukou člověka, stává se jeho nástrojem a výsledky jsou podobné každé jiné lidské práci.) Boží slovo sice není pouhá platforma pro existenciální setkání - nicméně sestoupilo k člověku a jako součást tohoto slova můžeme tedy nyní chápat i práci Ducha svátého nad slovem a s ním; způsob, jak Bůh ono konkrétní písmo pro člověka oživuje; způsob, jak Bůh pracuje k naplnění slova. To lidské je rozumu přístupné, ale onu účinnou podstatu Božího slova může zpřítomňovat jedině Duch svátý. Ten zjevuje Krista; a když Bůh pracuje skrze slovo, pracuje skrze Krista.

102 Literatura D on ald G. B loesch (1994): Holy Scňpture: Revelation, Inspiration and Interpretation. (Písmo svaté. Zjevení, inspirace a interpretace.) InterVarsity Press. Součást sedmisvazkové systematické teologie Christian Foundations současného evangelikálního teologa. Jeho pozice je zřejmě o maličko méně fundam entalistická než má; velmi blízké mi však bylo, jak smířlivě a s porozuměním přistupuje k rozmanitým teologiím a jejich představitelům (opět: jeho irenism us m á asi o málo širší záběr než můj), přičemž drží klasické evangelikální postoje. Ačkoli jsem nepřijal vše bez výhrad, pomohl mi teologičtěji vyjádřit mé vlastní postoje. The Collected W orks of W atch m an N ee (1993): The Ministry o f G od's Word. (Služba Božího slova.) Set 3, Vol. 53, M ature Period Anaheim, Calif., Living Stream Ministry. 18 přednášek W atchm a- na Nee jeho spolupracovníkům (Ku-ling ) na téma: služebníci Božího slova a jejich služba. Jedinečné, hluboké, aktuální. Inspirace a zjevení z praktického, ale i hluboce duchovního hlediska služby slovem. Autor (z pozic plné verbální inspirace) ukazuje, jak soulad božského a lidského, který se uplatňoval při vzniku Písma, je velice důležitý i dnes pro služb u vpravdě duchovní a účinnou. Zabývá se podrobně osobností služebníka slova, nutností jeho úplné angažovanosti, osobním přijímáním a zpracováváním zjevovaného slova, vykládáním, kázáním a slyšením. Poměrně důkladný rozbor zejména fundam entálních otázek okolo zjevení a inspirace podává: Joh n R. H i ggins, God's Inspired W ord ) Inspirované Boží slovo ) in: S tan ley M. H orton, ed. (1995rev2): Systematic Theology. (Systematická teologie.) Springfield, 102

103 Missouri: Gospel Publishing House. Jde o učebnici systematické teologie z pohledu Assem blies of God, nicméně v širokém záběru evangelikálních postojů. Kapitola o inspiraci (str ) se obšírně zabývá spíše přirozeným zjevením, autoritou biblického zjevení a n a obecné rovině otázkami jeho neomylnosti. Bibliografie průběžná. Stručné, ale na podstatu zaměřené je též heslo Inspiro- vanost (J. I. Packer) v: J. D. Douglas a kol. (1996): Nový biblický slovník. Praha, Návrat domů. (str , angl. bibliografie; sr i česká bibliografie, zejm. str ). [orig.: Douglas, Bruce, Packer, Hillyer, Guthrie, Millard, Wiseman (19822): N ew Bible Dictionary. InterVarsity Press / Týndale House Publishers. Heslo Inspiration, str , angl. bibliografie]. Krátké zmínky srovnávající různá pojetí inspirace z hlediska plné verbální inspirace mívají apolo- getiky, např. Josh McDowell (1991): Answ ers Five Tough Questions. (J. McD. zodpovídá pět dotěrných otázek.) Týndale et al. (str ; průběž. bi- bliogr.) nebo Bill Wilson (comp.) (1990): The best o f Josh McDowell A Ready Defense. (J. McD. - výběr: Připraveni k obhajobě.) San Bernardino, Here's Life Publishers (str ; bibliografie str ) či Henry M. Morris (1974): Many Infallible Proofs. (Mnoha přesvědčivými důkazy.) San Diego, Creation-life Publishers (str včetně bibliografe) aj.

104 Dan Drápal, Jiří Hedánek Inspirovanost Písma Text O Mgr. D an Drápal, O Mgr. Jiří Hedánek Jako čtvrtý svazek edice Nad Biblí vydalo Nakladatelství KMS, s. r. o. Primátorská 41, Praha 8 První vydání Všechna práva vyhrazena. Odpovědný redaktor: Ing. arch. Tom áš Dittrich Redakce: Ing. arch. Tomáš Dittrich Korektury: Zdena Brázdilová O bálka O Ondřej Pum r Sazba: Ondřej Pum r Tisk: Grafotechna Plus, s. r. o. Lýskova 1594/33, Praha ISBN

105 * ' " r f «..At mjf t ^1) Mgr. Dan Drápal (* 1949) se narodil v křesťanské rodině. V roce 1972 absolvoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu UK. Pro jeho společenskou angažovanost mu nebyl udělen státní souhlas pro práci duchovního. Až v roce 1977 nastoupil jako vikář na sbor ČCE v Praze 7-Holešovicích. Během 80. let zde počet aktivních členů vzrostl z 30 na 600. Po pádu komunismu se m aninský" sbor pokojně rozešel s evangelickou církví. Na počátku 90. let se kolem něj zformovala církev Křesťanská společenství. Drápal byl do roku 2004 jejím seniorem. V letech se podílel na Českém studijním překladu Bible, který v roce 1991 spoluinicioval. Publikuje komentáře v předních českých denících i na internetových serverech. Napsal dvacítku knížek (např. Hledání a jistota. Církev a budoucí pronásledování, Uzdravování, Okultismus a křesťanská víra. Apoštolská služba. Emancipace žen v církvi. Jak je to se křtem v Duchu svátém?). Jeho Hledání a jistota" patří ke klasice české apologetiky a vychází již ve třetím vydání. Mgr. et Mgr. Jiří Hedánek (* 1956) pracoval v sedmdesátých letech jako programátor a studoval v podzemním katolickém sem ináři, v osmdesátých letech inicioval diskuse mezi pentekostálními sbory o uvažovaném budoucím překladu Písma, věnoval se biblickému výkladu (např. Zjevení) a pod pseudonymem M. Š. Chašbaz napsal apologetickou knížku Vzkříšení. Po roce 1989 byl přijat ke studiu překladatelství, lingvistiky a fonetiky. Vedle dalších odborných aktivit ( ředitel Vědeckého střediska Viléma Mathesia při MFF UK, odborný asistent v FÚ FF UK, člen redakční rady časopisu Tlumočení a překlad) pokračoval ve studiu biblických jazyků jak v zahraničí (mj. v Izraeli 2005, 2007, 2009), tak v Praze (FF; HTF: ThD 2013). V současnosti pracuje na FF UK na víceetapovém projektu Phonology of Masoretic Hebrew, v němž může zúročit své zájm y o zvukovou stránku jazyka, o hebrejskou a zejména biblickou filologii a také někdejší technickou praxi. Motivací k dlouhodobému studiu jazyka jakožto fenoménu i otázek překládání z jazyka do jazyka je setrvalý zájem o text a překlad Bible. V letech se podílel na překládání Starého zákona jednak pro B21, jednak pro Český studijní překlad. Těchto zkušeností využívá nyní pro vlastní překlad Pěti knih Mojžíšových. Angažuje se i ve Sdružení evangelikálních teologů a je šéfredaktorem časopisu Theologia vitae. 1 Nakladatelství KMS * n. v ISBN EDICE NAD B IB L I / \w 9