Asistovaný kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho biologickou rodinou

Transkript

1 Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra sociální politiky a sociální práce Asistovaný kontakt dítěte v pěstounské péči s jeho biologickou rodinou Bakalářská práce Vypracovala: Kristýna Machová Vedoucí práce: Mgr. Jitka Navrátilová, PhD. Brno 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem svou bakalářskou práci vypracovala samostatně za vyuţití pouze uvedené literatury a internetových zdrojů. V Brně dne Kristýna Machová 2

3 Poděkování Děkuji vedoucí své práce, Mgr. Jitce Navrátilové, PhD., za její odborné a trpělivé vedení při mém psaní. Dále děkuji sociálním pracovnicím brněnských organizací Sdruţení pěstounských rodin, SOS vesničky a brněnského Magistrátu za jejich čas a ochotu při oslovování respondentů. V neposlední řadě patří mé poděkování všem respondentům za jejich čas, ochotu, vstřícnost a otevřenost při sdílení jejich osobních a citlivých zkušeností. 3

4 Obsah Úvod Teoretická část Náhradní rodinná péče Formy náhradní rodinné péče v ČR Osvojení Poručenství Pěstounská péče Pěstounská péče Motivace pro pěstounskou péči Předpoklady pro fungování pěstounské péče Dítě v pěstounské péči Vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou dítěte Komunikace pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině Kontakt pěstounské rodiny s rodinou biologickou Postoje pěstounů ke kontaktům dětí s jejich biologickou rodinou Definiční vymezení postoje Postoje pěstounů ke kontaktům Vzájemné postoje pěstounů a biologické rodiny dítěte vůči sobě navzájem Asistovaný kontakt Sluţba asistovaný kontakt Kdy zvolit asistovaný kontakt Role sociálního pracovníka v asistovaném kontaktu Role pěstounů při asistovaném kontaktu Vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům Metodologická část Cíl výzkumu Operacionalizace Výzkumná strategie Technika sběru dat Jednotka zkoumání a zjišťování Výběr výzkumného vzorku Etické otázky výzkumu Limity výzkumu

5 3 Empirická část Rozhodnutí pěstounů stát se náhradními rodiči Rizikové faktory na straně dítěte na navazování vztahů s pěstounskou rodinou Postoje pěstounů ke komunikaci s dětmi o jejich biologických rodinách Postoje pěstounů ke kontaktům před vyuţitím asistovaného kontaktu Postoje pěstounů ke kontaktům po vyuţití sluţby asistovaný kontakt Závěr Doporučení Literatura Anotace Annotation Jmenný a věcný rejstřík

6 Úvod V oblasti pěstounské péče je stále aktuální a přítomné téma kontaktů dětí v pěstounské péči s jejich biologickými rodinami, nejčastěji s rodiči. Tyto kontakty, vedle písemných a telefonických především ty osobní, se totiţ mohou stát součástí pěstounské péče, neboť pěstoun se dítěti stává pouze náhradním rodičem, přičemţ biologičtí rodiče jsou stále zákonnými zástupci dítěte a mají právo být se svými dětmi v kontaktu a pěstouni mají ze zákona povinnost těmto kontaktům nebránit. Proto jsou pěstouni s moţností, ţe kontakt můţe během jejich péče nastat, seznamováni jiţ na odborných přípravách. Přestoţe by tedy nemělo být téma kontaktu pro pěstouny nové, mnoho pěstounů zaujímá odmítavý postoj ke kontaktům dětí s jejich rodinami. Tento postoj je samozřejmě z pohledu pěstounů z mnoha důvodů přirozený dítě si v minulosti v rodině mohlo zaţít trauma nebo jiné nepříjemnosti, a pěstouni mají strach, ţe kontaktem se vše dítěti jen připomene. Další obava z kontaktů na straně pěstounů je moţné navrácení dítěte zpět do rodiny. Vedle obav z kontaktů jsou tady však i přínosy kontaktů, například ţe dítě vidí členy své rodiny reálně a nevytváří si o nich pouhé fantazie, vidí, jak se tito členové reálně chovají a ţe o něj mají stále zájem. Velmi často se však v praxi stává, ţe kontakty dětem přinášejí zároveň obojí - to dobré, i to špatné. Jedním ze způsobů, jak co nejvíce eliminovat ono špatné, jak na straně pěstounů, tak na straně dítěte, je asistovaný kontakt, který je tématem mé práce. Asistovaný kontakt je sluţba, jejímţ účelem je co nejlépe nastavit podmínky kontaktu dítěte v pěstounské péči se členy jeho biologické rodiny tak, aby dítěti kontakt způsoboval co nejmenší újmu, byl v co nejlepším zájmu dítěte a dítě se při něm cítilo bezpečně. To se děje prostřednictvím tzv. asistenta, kterým můţe být sociální pracovník, psycholog či mediátor. Asistent by měl být nestranný a nastavit podmínky kontaktu tak, aby vyhovoval všem stranám, biologické rodině dítěte, pěstounské rodině a dítěti s tím, ţe zájem dítěte je na prvním místě. Asistovaný kontakt se vyuţívá v případech, kdy se pěstounská a biologická rodina nemůţe domluvit na podmínkách kontaktu, nebo kdyţ je s biologickou rodinou dítěte nesnadná domluva např. z důvodu závislosti či psychiatrického onemocnění, nebo kdyţ se předpokládá, ţe pro dítě bude kontakt velká zátěţ, např. z důvodu týrání, zneuţívání a zanedbávání dítěte ze strany biologické rodiny. 6

7 S tématem asistovaného kontaktu jsem se setkala na své praxi v organizaci, která se věnuje pěstounským rodinám. Ze zkušeností, které jsem získala, chápu asistovaný kontakt jako dobrý nástroj pro pěstouny i děti, který můţe mít za následek změny k lepšímu. Asistovaný kontakt umoţňuje bezpečné udrţování vztahů dětí a jejich biologických příbuzných, a tím můţe eliminovat negativní dopad kontaktů na děti, můţe také zmírňovat obavy pěstounů z kontaktů tím, ţe je při kontaktech přítomen asistent, který určuje pravidla kontaktů, a celkově můţe zlepšovat vzájemné vztahy mezi pěstounskou a biologickou rodinou. Protoţe jsem se setkala s několika pěstouny, kteří zaujímali negativní postoj ke kontaktům (vyjadřovali se o kontaktech negativně, povaţovali je za zbytečné či škodlivé), napadlo mě, zda má asistovaný kontakt také nějaký vliv na postoje pěstounů ke kontaktům. Cílem mé práce je tedy ukázat asistovaný kontakt jako nástroj, prostřednictvím kterého jsou měněny postoje pěstounů ke kontaktům. Svou práci dělím na tři hlavní části, teoretickou, metodologickou a empirickou. V teoretické části pro pochopení tématu rozpracovávám pojmy jako náhradní rodinná péče, pěstounská péče, kontakt dítěte v pěstounské péči se členy své biologické rodiny, postoje pěstounů k těmto kontaktům a naposled uvádím téma asistovaného kontaktu. V metodologické části představuji výzkumnou strategii a techniku sběru dat, a to kvalitativní výzkum za pomocí polostrukturovaných rozhovorů, abych mohla zodpovědět na základní výzkumnou otázku: Jaký je vliv asistovaného kontaktu na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin?. V poslední empirické části prezentuji výsledky výzkumu, tedy odpověď na základní výzkumnou otázku. 7

8 1 Teoretická část 1.1 Náhradní rodinná péče V první kapitole teoretické části své bakalářské práce stručně nastíním systém náhradní rodinné péče v České republice a krátce představím i jeho formy, neboť se ve své práci zabývám pěstounskou péčí, která je jednou z forem náhradní rodinné péče. V naší společnosti je povaţováno za normu, aby děti vyrůstaly ve své rodině a bylo zde o ně řádně pečováno. Přesto však jsou v naší společnosti děti, které z různých důvodů ve své rodině vyrůstat nemohou. V tomto případě je povinností státu, jak uvádí Bubleová a kolektiv (2010), těmto dětem zajistit náhradní výchovu a péči, coţ se děje skrze tzv. sociálněprávní ochranu dětí, která musí vţdy přihlíţet k co nejlepšímu zájmu, blahu a prospěchu dítěte. Orgány sociálně-právní ochrany dětí musí v takových případech zváţit, zda dítě nemůţe být umístěno u svých jiných příbuzných, neţ jsou rodiče, nebo zda musí být jeho výchova zajištěna v zařízení pro děti vyţadující okamţitou pomoc, nebo v ústavní péči 1, nebo zda můţe být výchova dítěte zprostředkována náhradní rodinnou péčí. Pod pojmem náhradní rodinná péče odborníci (Matějček a kol., 1999, s. 31) rozumí formu péče o děti, kdy je dítě vychováváno náhradními rodiči v prostředí, které se nejvíce podobá ţivotu v přirozené rodině. Tou je u nás zejména adopce (neboli osvojení) a pěstounská péče. Instituce náhradního rodičovství přirozeně není záleţitostí dnešní doby, i v dávné době se lidé starali o děti, o které se nepostarala vlastní rodina, jen tato instituce ještě nebyla právně ukotvená, jak je tomu dnes. Cílem náhradní rodinné péče je zeslabování negativní zkušenosti dítěte z jeho původní rodiny. Podle Matouška (1994, s. 16) dítě za své rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají a je pro něj zcela nepodstatné, zdali tihle jeho lidé na to mají či nemají 1 Z praxe je známo, že než jsou děti umístěny do náhradní rodinné péče, projdou si děti péčí ústavní. Ústavní péče spadá do náhradní výchovné péče, která je formou péče o děti, které nemohou být z nejrůznějších důvodů vychovávány ve vlastní rodině (Matějček a kol., 1999: 31), a v dané době ani v náhradní rodině. Ústavní péče je vykonávána v kolektivních výchovných zařízeních, například kojenecké ústavy, dětské domovy nebo ústavy sociální péče pro handicapované děti. Některé děti vyrůstají v ústavech až do dospělosti, některé mohou být po čase v ústavu vhodné pro umístění do náhradní rodinné péče. Odborníci na ústavní péči doporučují alespoň krátký přechodový pobyt dítěte v ústavu, než bude umístěno do náhradní rodiny, aby si dítě oslabilo své citové vazby k původnímu prostředí, a mohlo tak lépe navázat citové vztahy k novému rodinnému prostředí. K tomu je citově neutrální prostředí ústavu vhodné (Matějček a kol., 1999). Na druhou stranu bývají ústavy kritizovány právě pro svou citovou neutrálnost a neosobnost. Co se týče dětí umístěných dlouhodobě v ústavní péči, bylo vyzkoumáno, že tyto děti jsou mnohem více psychicky deprivované než děti osvojené nebo umístěné v pěstounské péči. Psychická deprivace se u dětí v ústavní péči velmi často v pozdějším věku projevuje specifickými rizikovými okolnostmi, nejčastěji kriminální činností (Kovařík a kol., 2004). 8

9 potvrzení z porodnice, neboť rodina je pro dítě místem hlubokých a trvalých citových vztahů (1994, s. 30). V praxi jsem si sama ověřila, ţe onou rodinou můţe být i rodina náhradní, protoţe v rodičovství jde především o poskytnutí jistoty a opory v poznávání okolního světa, zmírňování pocitů úzkosti a poskytnutí dítěti pocit bezpečí, coţ mohou poskytnout i rodiče náhradní Formy náhradní rodinné péče v ČR Mezi základní formy náhradní rodinné v péče v naší zemi patří osvojení neboli adopce, poručenství a pěstounská péče, které v následujících podkapitolách stručně objasním, a v další kapitole se budu podrobněji zabývat pěstounskou péčí vzhledem k zaměření mé práce na pěstounství Osvojení Osvojení je nejdokonalejší formou náhradní rodinné péče, neboť osvojením získají náhradní rodiče vůči dítěti stejná práva a povinnosti, jako by byli biologickými rodiči dítěte, a tím tak zanikají práva a povinnosti biologických rodičů dítěte. Hlavními cíly osvojení jsou poskytnutí dítěti stabilní rodinné prostředí a láskyplnou výchovu a péči. O osvojení rozhoduje soud, osvojiteli mohou být manţelé, partner rodiče dítěte či osamělá osoba. Osvojení lze ze závaţných důvodů zrušit soudem, pokud se však nejedná o nezrušitelné osvojení, kdy jsou osvojitelé zapsáni v matrice jako rodiče dítěte (Matějček a kol., 2002) Poručenství Další formou náhradní rodinné péče vykonávané v České republice je poručenská péče. K poručenství dochází, kdyţ dojde ke zbavení nebo omezení rodičovské zodpovědnosti na straně rodičů. V tomto případě můţe být dítě svěřeno do péče poručníka, který se stává zákonným zástupcem dítěte, jeho práva a povinnosti vůči dítěti jsou stanovena soudem a je soudem pravidelně kontrolován. Mezi poručníkem a dítětem nevzniká příbuzenský vztah (Bubleová a kol., 2010) Pěstounská péče Poslední formou náhradní rodinné péče je péče pěstounská. Pěstounská péče je státem garantovaná a kontrolovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte i přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali (Matějček a kol., 2002, s. 16). O pěstounské péči více v následující kapitole. 9

10 1.2 Pěstounská péče V této kapitole se podrobněji zabývám pěstounskou péči, protoţe ze všech forem náhradní rodinné péče je to právě pěstounská péče, kterou se ve své bakalářské práci zabývám. Jak jiţ bylo zmíněno výše, pěstounská péče je jednou z forem náhradní rodinné péče, kdy se pěstouni starají a vychovávají dítě pod kontrolou státu, konkrétně kontrolu vykonávají pracovníci orgánu sociálně právní ochrany dětí (Matoušek a kol., 2013). Jinými slovy Zezulová (2012, s. 16) říká, ţe pěstounská péče je tedy jakousi formou smlouvy mezi státem, který převzal dohled nad výchovou dítěte, a rodinou, jeţ toto dítě do výchovy přijímá. Pěstounem se člověk stává rozhodnutím soudu a získává tak jakýsi status zástupce a náhradníka biologických rodičů dítěte, a musí zajišťovat výchovu a péči o dítě a vykonávat práva a povinnosti rodičů přiměřeně ve věcech běţných. Rodiče totiţ zpravidla zůstávají stále zákonnými zástupci dítěte a mají vůči dítěti rodičovskou zodpovědnost, která se projevuje například tím, ţe mají právo mít o dítěti informace, mají právo jej navštěvovat, rozhodovat o jeho záleţitostech, ale zároveň mají povinnost přispět dítěti na výţivné (Bubleová a kol., 2010). Pěstouni často toto rozdělení rolí a s nimi spojených práv a povinností vůči dítěti vnímají tak, ţe má pěstoun méně práv, ale více povinností a odpovědnosti vůči dítěti neţ jeho rodiče 2 (Škoviera, 2007), s čímţ jsem se na své praxi také setkala a u některých pěstounů jsem toto vnímala. Odborníci (Matějček a kol., 2002) uvádějí dvě podoby pěstounské péče: individuální a skupinovou. Zvolení konkrétní formy pěstounské péče by podle mého mělo být závislé na zájmu a potřebách dítěte, neboť kaţdá forma má svá specifika. Individuální pěstounská péče probíhá v běţném prostředí rodiny, kdy pěstouny mohou být buď cizí lidé, nebo příbuzní dítěte (pak mluvíme o příbuzenské pěstounské péči). Skupinová pěstounská péče je vykonávána buď ve velkých pěstounských rodinách s více pěstounskými dětmi, nebo v SOS dětských vesničkách. Všechny formy pěstounské péče končí zletilostí dítěte, kromě pěstounské péče na přechodnou dobu, kdy je dítě svěřeno speciálně připraveným pěstounům na dobu pro dítě nezbytně nutnou, jak poznamenává Bubleová a kolektiv (2010). Nejrozšířenějším typem pěstounské péče je v České republice individuální dlouhodobá pěstounská péče, kdy se předpokládá, ţe dítě v pěstounské rodině zůstane aţ do své zletilosti (Matoušek a kol., 2013). 2 Odlišná práva a povinnosti pěstounů a rodičů vůči dítěti je považováno za jedno z největších dilemat pěstounské péče, a pěstouni se kvůli tomu často cítí zněvýhodněni. 10

11 1.2.1 Motivace pro pěstounskou péči Motivace lidí stát se náhradním rodičem - pěstounem je více. Nejčastější motivace uváděná Zezulovou (2012) je touha pomoci dětem 3, o které se vlastní rodina nemůţe, nedokáţe, nebo nechce postarat. Tato motivace by měla být pro budoucí náhradní rodiče rozhodující, neboť přijaté dítě bude v rodině ţít aţ několik let. Dalšími motivacemi, které mohou hrát u budoucích pěstounů zásadnější roli, jsou například přání pořídit vlastnímu dítěti sourozence, nebo náhradním rodičovstvím vyřešit úmrtí vlastního dítěte. Mnoho lidí také věří představě, ţe motivací pěstouna je finanční odměna. Částka, kterou pěstouni za svou odvedenou práci dostávají, však nevede k rychlému a pohodlnému zbohatnutí. Pěstouni jsou finančně ohodnoceni za to, ţe státu a celé společnosti prokazují sluţbu tím, ţe se starají o děti se sloţitou minulostí (Zezulová, 2012) Předpoklady pro fungování pěstounské péče Dobré fungování pěstounské rodiny je podle mého velmi důleţité, a to především pro dítě. Ještě před umístěním do pěstounské rodiny si dítě proţilo mnoho negativního, protoţe bylo odebráno z vlastní rodiny a na čas umístěno do ústavu. Proto by v pěstounské rodině dítě nemělo být jiţ vystaveno něčemu negativnímu, ale mělo by dostávat takové podněty, aby jeho vývoj postupoval progresivně. Základními a nutnými předpoklady pro pěstounskou péči je dítě vhodné pro pěstounství, a zájemci o pěstounství, kteří musí absolvovat psychologické posouzení a přípravný kurz pro ţadatele (Matějček a kol., 2002). Tento postup ošetřuje vhodný výběr pěstounů a s tím související dobré fungování budoucí pěstounské rodiny. Quinton (2004 in Matoušek, Pazlarová, 2010) se zabýval tím, jaké předpoklady by měli mít pěstouni, aby umístění dítěte v jejich rodině bylo úspěšné, a zformuloval několik doporučení: dítě a rodina by si měli být od prvního okamţiku sympatičtí; čím mladší dítě do rodiny přijde, tím lépe se dokáţe s rodinou sţít; pěstouni by měli adekvátně reagovat na citové potřeby dítěte; dát dítěti pocit bezpečí; vytyčit dítěti jasné hranice a mít vůči němu přiměřená očekávání. Velmi dobře si vedou v pěstounství takoví pěstouni, kterým se od okolí dostává podpory a kteří se problematikou pěstounství zajímají a soustavně se vzdělávají. 3 V souvislosti s přehnanou touhou pomoci co nejvíce dětem se hovoří o tzv. mesiášském komplexu, kdy se člověk stane náhradním rodičem několika dětem, a svou roli přestává zvládat, neboť přecenil své síly (Zezulová, 2012). 11

12 Pěstouni by také měli dítěti zajišťovat co nejlepší péči a měli by dítěti vytvořit bezproblémové a nekonfliktní prostředí, proto Matoušek a kolektiv (2005, s ) uvádí 10 rad a doporučení, kterými je dobré se řídit: nebát se přijmout své náhradní rodičovství; nebát se dítě přijmout takové, jaké je; snaţit se porozumět jak dítěti, tak i sami sobě; nic dítěti nezatajovat, ale říkat pravdu, protoţe dítě by o sobě mělo vědět víc, neţ o něm ví jeho okolí; mluvit s dítětem a sdílet s ním pocity; vyrovnat se s tím, ţe dítě je sice pěstounů, ale ne biologicky; je lepší počítat s horším, a pak být příjemně překvapen; o biologických rodičích mluvit jen v dobrém; a naposled být otevření vůči společnosti. Naopak existují také faktory, které jsou pro pěstounské rodiny rizikové a ohroţující (Matoušek, Pazlarová, 2010). Patří mezi ně zneuţívání nebo zanedbávání dítěte jeho biologickou rodinou, jehoţ následky si s sebou dítě bere i do pěstounské rodiny a do dalšího ţivota, vyšší věk dítěte při přijetí do pěstounské rodiny, neschopnosti dítěte navázat citové vztahy k dospělým lidem, váţné výchovné problémy s dítětem nebo vyšší počet dětí v pěstounské rodině. Co se za rizikový faktor pro pěstounství nepovaţuje, je zdravotní či tělesný handicap dítěte, protoţe pokud se najde rodina, která chce být rodičem právě takovému dítěti, jsou tyto rodiny většinou velmi stabilní. Pokud je pěstounská rodina ohroţena některými rizikovými faktory, nebo se v nich objevuje mnoho problémů, které rodina nedokáţe zvládat, je třeba, aby byla pod zvýšeným dohledem odborníků, a aby se jí od odborníků dostalo dostatečné pomoci a podpory. Právě jednou z forem pomoci odborníků je i asistovaný kontakt. Ten je zapotřebí v případech, ţe se dítě setkává se svými biologickými příbuznými, a hrozí mu zde nebezpečí, nebo protoţe pěstouni mají z kontaktů obavu a potřebují podporu a pomoc ze strany odborníků Dítě v pěstounské péči Děti vhodné pro umístění do pěstounské rodiny jsou podle Koluchové (1992) především opuštěné děti, starší děti, děti jiného etnika (u nás nejvíce romské děti), nebo děti, které nejsou právně volné pro osvojení, nejčastěji z důvodu nesouhlasu rodičů. Nejzávaţnějšími důvody pro odebrání dítěte z rodiny jsou zanedbávání 4, ubliţování, týrání a zneuţívaní dítěte. S tím 4 Posouzení zanedbávání a zjištění míry zanedbávání je složitý proces a nejefektivnější metodou je multidisciplinární diagnostický přístup, kdy na posouzení pracuje více aktérů, např. pracovník OSPODu, lékař či pedagog pomocí různých technik (rozhovory, dotazníky atd.). Posuzuje se individuální situace dítěte, míra jeho bezpečí v rodině, kvalita vztahu rodič-dítě i celková situace rodiny, dále je třeba zhodnotit dohled nad dítětem, výživu, oblečení a hygienu, péči o fyzické zdraví, péči o psychické zdraví a péči o rozvoj osobnosti/vzdělávání (Bechyňová, 2008: 43-44). 12

13 souvisí pravděpodobný výskyt traumatu 5 či nepříjemných zkušeností a vzpomínek u dítěte. To můţe mít negativní vliv na vytváření, budování a udrţování vztahu mezi pěstounem a dítětem, protoţe dítě je ve stavu časté vzrušivosti a ostraţitosti, kdy očekává další odmítnutí či ztráty, coţ můţe velmi úzce souviset s tím, ţe u dítěte nebyl v jeho raném dětství vybudován primární vztah s blízkou osobou, zejména s matkou, coţ jsem si sama ověřila během mé praxe a výzkumu. Je zde také velká pravděpodobnost dalších traumatických proţitků jako reakce na jinak neškodné podněty, které dítěti nějakým způsobem připomínají traumatickou událost. Přesto však Koluchová (1992) poukazuje na prokázaný pozitivní vliv pěstounské péče na traumatizované a deprimované děti. Děti, které zaţily ve svých původních prostředích něco negativního, mohou také trpět nedostatkem emoční jistoty, mohou být lehce mentálně retardované, jejich schopnost vstupovat a udrţovat vztahy můţe být narušena, nebo můţou mít tyto děti dráţdivý temperament. Z těchto důvodů nebude vývoj těchto dětí pravděpodobně postupovat stejně jako vývoj dítěte úspěšného, mentálně zdravého, schopného navazovat vztahy a city, na coţ je třeba pěstouny předem připravit (Sobotková, 2001). Proto odborníci (Archerová, 2001) upozorňují na to, ţe je velmi důleţité, aby pěstouni měli na paměti, ţe proţité trauma má na děti negativní vliv a neobviňovali ani sebe, ani traumatizované dítě, ale snaţili se dítě naučit pracovat se silnými destruktivními pocity a ukázat mu, jak se dají zvládat. Měli by se také snaţit o podporu sebeuvědomění dítěte, pracovat na dotyku a se záchvaty vzteku či agresivity, podporovat děti ve vyjadřování pocitů, potřeb a v poznávání jeho minulosti. Pokud mají pěstouni pocit, ţe vše sami nezvládnou, doporučuji, aby se neostýchali obrátit se na odborníky v oblasti náhradní rodinné péče, kteří jim rádi pomohou a podpoří je. DVO1: JAKÁ BYLA ROZHODNUTÍ PĚSTOUNŮ PRO VOLBU NÁHRADNÍ RODINNÉ PÉČE? DVO2: EXISTUJÍ NĚJAKÉ RIZIKOVÉ FAKTORY NA STRANĚ DÍTĚTE NA NAVÁZÁNÍ VZTAHŮ S PĚSTOUNSKOU RODINOU? 5 Trauma znamená zranění, psychické i fyzické. Dopad traumatu na dítě je individuální, záleží na věku dítěte- čím je mladší, tím má ničivější dopad (Archerová, 2001). 13

14 1.3 Vztah mezi pěstounskou rodinou a biologickou rodinou dítěte V této kapitole se zabývám komunikací pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině a kontakty, které můţe mít dítě v pěstounské péči se členy své rodiny. Domnívám se, ţe komunikace s dítětem o jeho rodině by měla být pro pěstouny samozřejmostí, neboť dítě má stále svou rodinu, o které by mělo vědět a nemělo by mít pocit, ţe je zakázáno o ní mluvit. Pokud se dítě navíc se svou rodinou setkává, je komunikace o rodině přímo zásadní, protoţe je nutné, aby dítě vědělo, s kým se sejde, jaký ten člověk je, jak se chová, a co od něj můţe čekat. Samozřejmostí by měla být i komunikace s dítětem odehrávající se po kontaktu Komunikace pěstounů a dítěte o jeho biologické rodině Dítě v pěstounské péči má stále své biologické rodiče, popřípadě další členy biologické rodiny, se kterými je stále spjato, a má právo o nich vědět nebo s nimi být v kontaktu. Z tohoto důvodu je potřeba, aby s dítětem umístěném v pěstounské péči bylo ze strany pěstounů o jeho rodině hovořeno, ať uţ ke kontaktům s rodinou dojde, nebo ne. Uhlířová (2012) uvádí, ţe komunikace o rodině je především v zájmu dítěte, protoţe pokud dítě nic neví o své původní rodině, svém původu, svých kořenech a dřívějším ţivotě, můţe z této nevědomosti pramenit pocit, ţe dítě neví, kdo je a kam patří. Z těchto důvodů je důleţité, aby dítě mělo pravdivé informace, jak to s jeho rodinou ve skutečnosti bylo a je. Také Archerová (2001) dodává, ţe ať uţ se původní rodina o dítě starala jakkoliv, je a stále bude součástí dítěte a je třeba o ní s dítětem na rovinu mluvit. Mluvit s dítětem o jeho původní rodině je úkolem především pěstounů. Podle Matějčka (1994) je komunikace s dítětem o jeho původní rodině vhodná zhruba uţ od 3 let věku dítěte. Pro pěstouny to můţe být v mnoha případech úkol velmi nelehký, protoţe mnohdy neví, jestli mají o rodině dítěte mluvit nebo ne, často nevědí, jak se mají vypořádat s pocity (většinou negativními), které vůči rodině či rodičům dítěte mají a mnoho pěstounů se také bojí o rodičích dítěte mluvit z důvodu, aby dítě citově nezranili tím, ţe se mu vybaví negativní záţitky či vzpomínky na rodinu a ţe to dítětem otřese tak, ţe se pokazí vše, co s dítětem za dobu pěstounství vybudovali (Uhlířová, 2012). Odborníci působící v náhradní rodinné péči jsou si vědomi, ţe pro některé pěstouny můţe být komunikace o rodině dítěte obtíţná, proto Uhlířová (2012) uvádí několik konkrétních rad a doporučení, jak si s dětmi o jejich rodině povídat: nelhat dětem; informace dítěti poskytovat podle jeho stavu a věku; nehodnotit rodiče (maximálně hodnotit činy rodičů, ale ne rodiče samotné); nahlas pojmenovávat jak pocity samotných pěstounů, tak pocity dětí; pokud není o rodičích dostatek informací, pak fantazírovat o rodičích spolu s dětmi; nic 14

15 neslibovat co se týče rodičů; nebát se říct nevím ; sdílet s dítětem jeho vzpomínky, pocity, fantazie, názory; a v neposlední řadě se dítěte doptávat, zda a jak informacím rozumí a zda chce vědět ještě něco dalšího. Nehodnotit, nesoudit a nezavrhovat rodiče či jiné členy rodiny dítěte je velmi důleţité, protoţe kdyţ budou pěstouni odsuzovat a zavrhovat členy rodiny dítěte, naučí se je pravděpodobně odsuzovat a zavrhovat i dítě, coţ můţe mít pro dítě za následek obtíţné navazování dlouhodobějších vztahů v budoucnosti a bude pro něj obtíţnější za ně nést zodpovědnost (Zezulová, 2012) Kontakt pěstounské rodiny s rodinou biologickou Kontakt dítěte v pěstounské péči se členy jeho biologické rodiny je v poslední době hojně diskutované téma. Existuje mnoho zastánců, ale i odpůrců ohledně těchto kontaktů. Zastánci tohoto kontaktu jsou především odborníci, psychologové a sociální pracovníci pohybující se v oblasti náhradní rodinné péče, naopak odpůrci jsou především z řad pěstounů. Jak potvrzuje Sinclair (2005), s kontakty to není jednoduché, neboť celkový efekt kontaktů je komplikovaný. Kontakt můţe být přínosný i škodlivý, a často se stává, ţe kontakt přináší oboje naráz dítě se na kontakt těší, ale zároveň je z něj rozrušené, coţ jsem v praxi zaznamenala i od pěstounů, kteří mají s kontakty zkušenosti. Do 80. let 20. století ve společnosti i mezi odborníky panoval spíše negativní postoj ke kontaktům, v dnešní době jsou kontakty ukotveny v zákoně a akceptovány odborníky a i některými pěstouny (Sinclair, 2005). Podle zákona č. 359/1999 Sb mají pěstouni v souladu s individuálním plánem ochrany dítěte povinnost udrţovat, rozvíjet a prohlubovat sounáleţitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči a umoţnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak. Kontakty s sebou tedy nesou jak přínosy, tak limity, kterými se zabývá řada odborníků. Hortová (2013) uvádí, ţe mezi přínosy kontaktů patří akceptace dítěte své původní rodiny z důvodů lepšího přijetí sebe sama a vybudování si vlastní identity, moţnost vidět rodiče či další členy rodiny jako reálné osoby či moţnost oslabení pocitů zavrţení a viny, které můţe dítě vůči sobě pociťovat. Barber a Delfabbro (2004) dodávají, ţe kontakty mohou podporovat dobré mentální zdraví dítěte a vytvářet a zlepšovat vzájemný vztah dětí a biologické rodiny. Přínosem kontaktů můţe být také návrat dítěte do rodiny 6, čehoţ se však většina pěstounů velmi obává, proto mnohdy s kontakty vůbec nesouhlasí. Pokud dojde ke 6 Přesto jen asi čtvrtina dětí, která je v kontaktu se členy rodiny, je navrácena do původní rodiny (Sinclair, 2005). 15

16 kontaktům jiţ na počátku pěstounské péče, například v prvních měsících, je pravděpodobnost navrácení dítěte do rodiny větší 7. Kontakty jsou důleţité i z toho důvodu, ţe i biologičtí rodiče, i kdyţ dítě nevychovávají, tak stále formují osobnost dítěte, neboť biologická rodina, zejména rodiče, jsou součástí identity dítěte. Zezulová (2012) také upozorňuje na to, ţe roli rodiče pěstoun nemůţe zcela nahradit, neboť rodičovství biologických rodičů stále ještě pokračuje a pěstoun jej můţe jen převzít a rozvinout. Na druhou stranu s sebou kontakty nesou i negativa a mohou být v některých případech škodlivé, coţ velmi těţce nesou jak děti, tak také pěstouni, jak jsem na své praxi zjistila. Negativní dopad kontaktů na děti je individuální, ale jak obecně uvádí Sinclair (2005), u dětí se můţe projevit dopad pocitu odmítnutí, nepříznivý dopad má také nespolehlivost členů rodiny a zejména podrývání péče pěstounů a navádění dítěte proti pěstounům ze strany členů rodiny. Přirozeně je velmi škodlivý kontakt se členy rodiny, kteří se na dítěti dopouštěli zanedbávání, týrání, zneuţívání, nebo pokud by při kontaktu dítěti hrozilo nějaké nebezpečí. V těchto případech důrazně doporučuji velmi důkladné posouzení vhodnosti kontaktu. Kontakt dítěte s biologickou rodinou je celkově velmi individuální záleţitost a je důleţité ji velmi opatrně u kaţdého dítěte posoudit, jelikoţ kontakt s rodinou je proces udrţování smysluplných vztahů mezi dětmi v pěstounské péči a jejich rodinami a sítěmi původu 8 (Barber, Delfabbro, 2004, s. 123). Zdůrazňuji smysluplných, protoţe pokud kontakty nejsou pro dítě smysluplné, ale naopak jen škodí, bude lepší kontakt odloţit. Kontakt původní rodiny a dítěte můţe být určen soudem, můţe být dohodnutý nebo volný (Škoviera, 2007). Kontaktem nemusí být jen osobní kontakt, můţe se jednat i o telefonování, posílání pohlednic, či občasné psaní dopisů. Ať uţ se však jedná o jakýkoli kontakt, je třeba, aby byl v co nejlepším zájmu dítěte a aby tento kontakt měl co nejčistší úmysly (Archerová, 2001) 9. Podmínkou kontaktu, zejména osobního, je projevení zájmu o kontakt jak ze strany dítěte, tak ze strany členů biologické rodiny, avšak zájem dítěte je přednější. Aby kontakt byl co nejvíce v zájmu dítěte a předešlo se konfliktům, je dobré se řídit radami, které zformuloval Beyer (2007 in Matoušek, Pazlarová, 2010): postupné přebírání iniciativy biologických rodičů 7 Samotné kontakty však nejsou jedinou příčinou pro navrácení dítěte zpět do původní rodiny (Barber, Delfabbro, 2008). 8 Vlastní překlad. 9 Důležité je zohlednit také aktuální psychosociální vývoj dítěte, který je často opomíjen. Většinou je kontakt domluven dospělými osobami, a i když s ním dítě souhlasí, může pro něj kontakt s rodinou znamenat příliš velkou zátěž, protože pro tento krok není ještě dostatečně zralé (Zezulová, 2012). 16

17 při setkáních; posilování silných stránek, empatie, zvládání emocí a sebereflexe rodičů; dodrţování pravidel setkání a sestavení programu pro děti podle aktuálního zájmu dětí. To podle mého názoru velmi dobře umoţňuje právě asistovaný kontakt, který by měl posilovat silné stránky všech stran kontaktu, tedy jak dětí, pěstounů, tak i biologické rodiny dítěte. Není však podmínkou, aby při kontaktu byli přítomni i pěstouni. Pokud mají pocit, ţe by kontakt psychicky nezvládli, nebo pokud dítě projeví zájem, ţe chce být se svou biologickou rodinou samo, nemusí se ho zúčastnit. Přesto je však potřeba, aby pěstouni v zájmu dítěte s biologickou rodinou spolupracovali. Škoviera (2007, s. 134) uvádí několik podmínek pro smysluplnou spolupráci mezi biologickým a náhradním rodičem: měla by být odborně zdůvodněná a zaměřená především na přítomnost a budoucnost dítěte; neměla by prohlubovat rozpor mezi původním a náhradním prostředím; neměla by jednotlivé účastníky stavět proti sobě a ohroţovat je; měla by být výsledkem svobodné volby všech zúčastněných; měla by rodiče i dítě mobilizovat k pozitivní změně; a měla by dítěti pomoci k pochopení situace, ve které se ocitlo, a k vyrovnání se s ní. Tato spolupráce je však pro obě strany, jak pro pěstouny, tak pro biologickou rodinu, ve většině případů velmi těţká, protoţe obě strany vůči sobě navzájem zaujímají odlišné postoje, které ovlivňují jejich chování a očekávání vůči sobě navzájem. Právě proto je zde asistovaný kontakt, který je nástrojem pro lepší vzájemnou spolupráci všech stran. DVO3: JAKÉ MAJÍ PĚSTOUNI POSTOJE KE KOMUNIKACI S DÍTĚTEM O JEHO BIOLOGICKÉ RODINĚ? 17

18 1.4 Postoje pěstounů ke kontaktům dětí s jejich biologickou rodinou Postoje hrají v mé práci zásadní roli, neboť cílem mé práce je zjistit, jaký má asistovaný kontakt vliv na postoje pěstounů ke kontaktům dětí v pěstounské péči se členy jejich biologických rodin. Postoj se mi stává nástrojem pro mé bádání, otázka postoje je pro mou práci stěţejní, neboť právě postoj pěstounů ke kontaktům vypovídá o tom, zda budou pěstouni kontakty umoţňovat a podporovat, nebo zda je umoţňovat a podporovat nebudou a budou je naopak odmítat. K tomu, abych zjistila, zda došlo k ovlivnění postojů ke kontaktům a následným změnám v postojích, mi poslouţí další nástroj, kterým je asistovaný kontakt. Moţné změny v postojích zjistím tak, zda jsou postoje pěstounů stejné, jako byly před vyuţitím asistovaného kontaktu, nebo v nich došlo ke změnám Definiční vymezení postoje Pod termínem postoj najdeme v encyklopediích, slovnících a jiné odborné literatuře mnoho definic. Termín postoj byl poprvé pouţit autory Thomasem a Znanieckim (1918, 1920 in Nakonečný, 2010, s. 239), kteří postoj chápali jako individuální protějšek společenské hodnoty a hodnotou v jejich pojetí byl objekt společensky důleţitý. To znamená, ţe postoj je vyjádřením vztahu k nějaké hodnotě a způsob hodnocení (kdyţ zaujímám k něčemu postoj, současně ono něco i hodnotím). Nakonečný (2010, s. 240) přímo označuje postoje jako hodnotící vztahy. Za slovní hodnocení se povaţuje mínění, zafixované hodnocení je chápáno jako přesvědčení. Jandourek (2007, s. 189) uvádí jinou definici postoje: postoj je podle něj naučená dispozice jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt (předmět, osobu, ideu) určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování. Pozitivní a negativní reakce jsou označovány jako pozitivní postoj a negativní postoj. Pozitivní postoj produkuje přijetí něčeho, negativní postoj naopak produkuje pocity nesouhlasu nebo odmítání (Hartl, Hartlová, 2010). Hartl a Hartlová (2010, s. 431) definují postoj jako hodnotící vztah vyjádřený sklonem ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a sebe sama. Ve Velkém sociologickém slovníku (Maříková, Petrusek, Vodáková, 1996, s. 812) najdeme pojem postoj definován jako relativně ustálený sklon jedince reagovat pozitivně 18

19 nebo negativně na podněty s takovou situací spjaté. Postoj vyjadřuje souvislost psychických stavů a vnějších objektů či tříd objektů orientace. Poznání podmínek, utváření, trvání a změny postojů je předpokladem výkladu individuálního jednání. Postoje tedy nejsou trvalého charakteru, dochází k jejím změnám tím, ţe dosavadní zkušenost je přenášena na nové situace, a mění se s novou zkušeností, získanou ve změněné situaci (1996, s. 813). Postoje jsou součástí osobností lidí a způsobují předurčování chápání, poznání, myšlení a cítění. Postoje určují také naše jednání, ale ne vţdy je naše jednání postojem ovlivněno, protoţe vţdy záleţí na situaci- někdy se ovládneme a zachováme se přiměřeně dané situaci (abychom např. nebyli sankciováni). Postoje se skládají ze tří komponentů, afektivní, kognitivní a konativní (jednání), jsou trvalejšího charakteru, získáváme je během našeho ţivota spolu s vědomostmi a dovednostmi (Jandourek, 2007), ale nejsou neměnné- svým chováním a jednáním můţeme postoje ovlivnit (Nakonečný, 2010). Z výše uvedených definic postoje vycházím z Jandourkovy definice postoje, který postoj definuje jako naučenou dispozici jedince reagovat pozitivně nebo negativně na nějaký objekt (předmět, osobu, ideu) určitými pocity, představami, hodnocením a způsoby chování (2007, s. 189). Kdyţ tuto definici postoje vztáhnu na postoje pěstounů ke kontaktům, které mají děti v jejich pěstounské péči se členy svých biologických rodin, mohou hodnotit tyto kontakty buď pozitivně, to znamená, ţe je přijímají a podporují, nebo se k nim staví negativně, nesouhlasí s nimi, odmítají je a nepodporují je Postoje pěstounů ke kontaktům Postoje pěstounů jsou vůči kontaktům rozporuplné a zmatené pěstouni přijali pěstounství z důvodu práce s dětmi, a ne kvůli práci s biologickou rodinou dítěte (Sinclair, 2005), coţ potvrzují i mé zkušenosti z praxe. To je také důvod toho, ţe mnoho pěstounů poţaduje pro jejich péči dítě, které nemá navázané vztahy s rodinou a je velká pravděpodobnost do budoucna, ţe navázány nebudou. Ne všichni pěstouni zaujímají negativní postoje vůči kontaktům dětí s jejich biologickými rodinami. Častým důvodem pozitivních postojů pěstounů je fakt, ţe rodiče či jiní členové rodiny se k dítěti nechovali špatně, ale z nejrůznějších důvodů se o dítě nemohou postarat. Roli můţe hrát také pochopení pro chování biologické rodiny dítěte ze strany pěstounů nebo pozitivní zvládání a pozitivní dopad kontaktů na dítě. S pozitivním postojem kontaktů jsem se ve své praxi příliš nesetkala, většinou u pěstounů převaţoval negativní postoj. Negativní postoj ke kontaktům můţe souviset s negativním postojem pěstounů ke 19

20 členům biologické rodiny dítěte, protoţe kdyby měli pěstouni pozitivní postoj ke členům rodiny dítěte, je pravděpodobné, ţe i jejich postoj ke kontaktům s nimi by byl pozitivní, coţ opět potvrzují mé zkušenosti z praxe. Důvodů pro negativní postoje pěstounů ke kontaktům je však více. Pěstouni mohou mít informace o minulosti rodiny, mohou vědět, proč se rodina o dítě nestará, a chtějí dítě před rodinou, která mu ublíţila, ochránit. Kontakty v nich vyvolávají pocity strachu a obav o stav dítěte - nechtějí, aby kontakty v dětech způsobily strach, zmatek, negativní pocity a změny v chování. Pěstouni jsou informováni také o pozitivních dopadech kontaktů na dítě, ale většinou u nich převáţí moţné negativní důsledky kontaktů právě kvůli jejich negativnímu postoji k rodině dítěte a ke kontaktům, proto hodnotí pěstouni kontakty jako škodlivé, nesmyslné, zbytečné a nepříjemné. Pěstouni také mohou mít strach, ţe dítě bude navráceno do původní rodiny, protoţe vztahy se díky kontaktům natolik zlepší, ţe jiţ nebude jejich péče potřebná. I přesto ţe pěstouni vědí, ţe pouto dětí s jejich rodinami není pěstounskou péčí zrušeno, zároveň předpokládají, ţe v dlouhodobé pěstounské péči, která je u nás nejrozšířenější, bude dítě aţ do své zletilosti, proto je pro ně moţný návrat dítěte zpět do své rodiny těţký. 10 Uhlířová (2012) uvádí, ţe pěstouni také mohou vidět v biologických rodičích dítěte konkurenty, kteří nemají ţádnou zásluhu na výchově a péči o dítě, a přesto se o ně dítě zajímá a chce se s nimi stýkat. Z ţárlivosti pak pěstouni o rodičích dítěte mohou mluvit negativně nebo lţivě, coţ můţe mít špatný dopad na vztah mezi dítětem a pěstouny a můţe být narušena jejich vzájemná důvěra. S tím souvisí také Škovierův (2013) poznatek, ţe negativní postoj můţe pramenit z pocitu, ţe rodiče dítěte mají víc práv a méně povinností neţ oni pěstouni. Také se často cítí společensky neuznaní a mají pocit, ţe jim nerozumí ani odborníci, například sociální pracovníci, kteří jim připomínají jejich povinnost kontakty podporovat. Přes to všechno však Simms a Bolden (1991 in Minge, O Neill, Scott, 2005) zdůrazňují, ţe postoj pěstounů ke kontaktům dítěte s jeho rodinou má významný vliv na dítě i na to, jakým způsobem bude kontakt probíhat. S tímto tvrzením plně souhlasím, protoţe pokud je postoj pěstounů pozitivní a pěstouni kontakty podporují a s dítětem o této problematice diskutují, dítě lépe zvládá obtíţné situace související s kontaktem. Naopak negativní postoj 10 Naopak v zahraničí je pěstounská péče považována za dočasné řešení a usiluje se o návrat dítěte zpět do rodiny. Pokud to není možné, jsou podporovány kontakty dětí s jejich rodinou, aby byl udržen alespoň jejich kontakt (Motejl a kol., 2007). 20