VZNIK A VÝVOJ SNS MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ. Katedra mezinárodních vztahů a evropských studii.

Transkript

1 Ústrední knihovna FSS MU Brno á M II INI. INIMH II Oc/tfM MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNE FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ Katedra mezinárodních vztahů a evropských studii VZNIK A VÝVOJ SNS (Společenství nezávislých států) Bakalářská práce Hatamova Gulyalek Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. ÚČO: Obor: ME - PL Imatrikulační ročník: 2000 Brno, 2006

2 Poděkování Děkuji spolupracovníkům Rádia Svobodná Evropa, kteří byli ochotni mi věnovat svůj čas a tím přispěli k této práci.

3 Obsah 1. Úvod 4 2. Vývoj bývalých sovětských republik v rámci SSSR 6 3. Rozpad SSSR Odtržení států od SSSR SNS Vznik SNS Příčiny vzniku SNS Struktura SNS Vývoj SNS Současný stav Závěr 42 Použitá literatura a internetové zdroje 44 Seznam zkratek 46 3

4 1. Úvod V teto své práci bych se chtěla zaměřit na vývoj vzájemných vztahů postsovětských republik v rámci Společnosti nezávislých státu (SNS). 1 Toto integrační seskupení je důležitým faktorem mezistátních vztahů v postsovětském prostoru 2, který přispívá k udržení historicky podmíněných vazeb mezi státy, které vznikly po rozpadu Svazu sovětských socialistických republik. Zejména se chci soustředit na zkoumání tendencí vývoje SNS, pozitivních a negativních faktorů ovlivňujících rozvoj vzájemných vztahů, záměrů a jejich realizace, priorit a rozporů. Toto téma jsem si vybrala proto, že postsovětský region je mně přirozeně blízký. Procesy, které se odehrávají na území bývalého Sovětského svazu, mě zajímají a do jisté míry ovlivňují. Turkmenistán - stát, ve kterém jsem se narodila - je také součástí Společenství nezávislých států. I když postoj Turkmenistánu k integraci v rámci SNS je spíše skeptický, jeho vývoj je stále propojen s děním v ostatních státech Společenství. Ve své práci jsem vycházela z hypotézy, že navzdory předpovědím o brzkém zániku Společenství nezávislých států bude tato organizace i nadále fungovat. Domnívám se, že přestože úspěchy SNS v oblasti mezistátní integrace dnes nejsou nijak výrazné, tato organizace je stále důležitým faktorem ve vztazích mezi státy postsovětského regionu. Zaměřila jsem se zejména na historické předpoklady vzniku a vývoje SNS. Podle mého názoru sdílená historická zkušenost členských států SNS byla základním předpokladem vzniku této organizace a stále poskytuje možnost prohloubení vztahů mezi postsovětskými státy. Právě tuto hypotézu hodlám ve své práci prozkoumat. Při psaní této práce jsem měla jisté potíže při shánění potřebné literatury. Narazila jsem na nedostatek knižních zdrojů, proto jsem se obrátila ke článkům z odborných časopisů, z nichž jsem většinu nalezla na Internetu. Použila jsem i další internetové zdroje. Jako velmi užitečná se ukázala být oficiální stránka Společenství nezávislých států ( Pro základní faktografické 1 Sodružestvo nezavisimých gosudarstv, dále ve výkladu pro zjednodušení budu používat zkratku SNS. 2 Postsovětským prostorem nebo postsovětskými státy mám většinou na mysli 12 bývalých svzových republik SSSR, které jsou součástí SNS, pokud není uvedeno jinak. Pobaltí přirozeně nechávám stranou, protože nejeví žádný zájem o spolupráci se státy SNS a nepodílelo se na žádném projektů v jeho rámci. 4

5 údaje jsem sáhla po dvou učebnicích z dějin Ruska, z nichž jedna byla vypracována ruskými autory a druhá byla prácí českých autorů. Velmi užitečným zdrojem bylo rovněž Rádio Svoboda. Ráda bych využila příležitosti, abych ještě jednou poděkovala pracovníkům Rádia Svoboda, kteří se mnou podělili o svůj názor na vývoj SNS, což mi hodně pomohlo při psaní zejména páté kapitoly této práce. Svou práci jsem rozdělila do několika kapitol. Nejdříve stručně popíšu poslední roky existence Sovětského svazu, s důrazem na procesy rozpadu tohoto státního útvaru. Nejvíce pozornosti věnuji roku 1991, kdy došlo k samotnému zániku SSSR a vzniku nové formace na postosvétském prostoru - SNS. Samozřejmě v této práci nemohu obsáhnout všechny procesy, jejich příčiny a důsledky, které souvisí s disintegraci sovětského státu a vznikem zásadně nového typu vztahů mezi bývalými svazovými republikami. Není to cílem mé práce, a ani rozsah bakalářské práce mi to neumožňuje. Proto jsem se soustředila z mého hlediska na podstatné události a souvislosti. V další kapitole je těžištěm mého zájmu vývoj Společenství nezávislých států v prvních deseti letech po rozpadu SSSR. Zde proberu podmínky, ze kterých vznikalo SNS, jeho strukturu (v této části vycházím zejména ze základních dokumentů Společenství) a nejdůležitější směry vývoje integrace v jeho rámci. Poslední část se bude týkat současného stavu SNS. Tady se budu zabývat aktuálním děním ve Společenství, zejména změnami v průběhu roku Potom se pokusím o nastínění možností budoucího vývoje SNS z hlediska perspektivy prohloubení integrace členských států nebo naopak oslabení integračních procesů na postsovětském prostoru. V této kapitole uvádím názory expertů v této oblasti, abych ukázala rozmanitost pohledů na budoucnost SNS. Na konci této práce pak krátce shrnu všechny poznatky a závěry, ke kterým jsem dospěla při vypracování své bakalářské práce. 5

6 2. Vývoj bývalých sovětských států v rámci SSSR V první kapitole své práci stručně nastíním postavení svazových republik v sovětském státě. Krátce popíšu vztah mezi svazovým centrem a jednotlivými republikami a rozložení mocí mezi centrem a periférii. Také se budu zabývat problémem rozporu mezi sovětskou vnitřní politikou a národními specifikami sovětských národů. Dnešní členské státy SNS téměř sedmdesát lét existovaly v rámci jednoho státního útvaru, kterým byl Sovětský svaz. V prosinci r.1922 první Sjezd sovětů přijal deklaraci o vytvoření nového státu - Svazu sovětských socialistických republik. Původně byl tvořen jen čtyřmi svazovými republikami - RSFSR 3, Ukrajinská SSR, Běloruská SSR a Zakavkazskou federaci. 4 Jako forma státního zřízení byla ustanovena federace suverénních republik. V roce 1925 k SSSR byly připojeny Uzbecká a Turkménska SSR, v roce 1929 Tadžická SSR, v roce 1936 pak Kazašská a Kyrgyzská SSR. V roce 1936 také došlo k rozpadu Zakavkazské federace na tři samostatné svazové republiky - Arménskou, Gruzínskou a Ázerbájdžánskou SSR. Počet republik tedy dosáhl k roku 1936 jedenácti. V roce 1940 znovu došlo k nárůstu počtu členů z důvodů rozšíření teritoria SSSR o pobaltské republiky. Rozšiřování sovětských hranic bylo ukončeno v roce 1945 připojením Jižního Sachalinu po porážce Japonska ve druhé světové válce. Sovětský svaz fakticky dosáhl obnovení původních hranic bývalého Ruského impéria s výjimkou Polska a Finska. Hranice a názvy svazových republik byly mnohokrát měněny a posouvány, zejména v oblasti Střední Asie. Nakonec se počet svazových republik ustálil na patnácti. Formálně Sovětský svaz byl volným sdružením nezávislých republik. V deklaraci o vytvoření SSSR se prohlašovaly principy dobrovolnosti sdružení, rovnoprávnosti republik a jejich právo na svobodné vystoupení ze svazu. Území 3 RSFSR - Ruská sovětská federatívni socialistická republika, sestávala z dílčích administrativních jednotek - autonomních republik a okruhů. 4 Zakavkazská federace - sdružení sovětských republik Ázerbajdžánu, Arménie a Gruzie v letech Od 12.března 1922 Federatívni Svaz Socialistických Sovětských Republik (FSSSR), od 13.prosince 1922 Zakavkazská Socialistická Federatívni Sovětská Republika (ZSFSR). Od 30. prosince 1922 součástí SSSR. Od r.1936 pak zakavkazské republiky v rámci SSSR. ( - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 6

7 republik nemohlo být měněno bez jejich souhlasu, svazové republiky měly široké pravomocí v oblastech vnitřní politiky, justice, vzdělání, zdravotnictví a sociálního zabezpečení. Mezinárodní vztahy, zahraniční obchod, dopravní systém, poštovní a telegrafní spojení byly v kompetenci celosvazové správy. Ve skutečnosti byl však SSSR od počátku budován jako stát unitární, se silně centralizovanou moci. Klíčová rozhodnutí byly přijímány centrálními stranickými orgány, tyto rozhodnutí byla pak závazná pro všechny stranické organizace včetně republikových a tím pádem pro všechny republikové vlády. Ve svazových republikách přetrvávaly pouze prvky kulturně nacionálni autonomie. Komunistické strany jednotlivých svazových republik byly fakticky úplně podřízeny rozhodnutím Ústředního výboru VKS(b) 5. Posilování centralizace Sovětského svazu bylo doprovázeno postupným zřeknutím se principu federace a omezováním práv svazových republik. Republiky fakticky ztratily právo na odtržení, na vytvoření národní armády apod. Moc komunistické strany se opírala zejména o centrální průmyslové oblasti, tzn. o RSFSR, ne o národní republiky. To vedlo k prohlášení ruského národa za velkého bratra" jiných národů Sovětského svazu. Na základě tohoto hesla se probíhalo neustálé vměšování se centrální moci do záležitostí svazových republik. Všechna zásadní rozhodnutí vycházely z centra, z centra také směřovaly finance, technika a další zdroje. Svazové republiky byly zapojeny do procesů industrializace, kolektivizace, kulturní revoluce - průvodních jevů formování totalitního režimu. Při tom nebyly dostatečně zohledněny specifika mentality národů republik, jejich náboženských zvyků, tradiční formy hospodaření a života v republikách, klimatické podmínky. Přesto industrializace měla spoustu pozitivních důsledků. Byla vybudována nová průmyslová centra v republikách, zvýšila se úroveň gramotnosti obyvatelstva (rozvíjelo se i písemnictví v národních jazycích), došlo k rozvoji vzdělání, byly budovány školy, knihovny, divadla a muzea. Hospodářství republik bylo propojeno do jednoho celku železnicemi, silnicemi, vodním cestami. Těchto úspěchů bylo však dosaženo represivními metodami. Vedení v regionech bylo stále přísněji kontrolováno centrem, které potlačovalo jakékoliv projevy národní nezávislosti v republikách. V tisku se propagovalo nezničitelné 5 VKS(b) - Všesvazová komunistická strana (bolševiků) 7

8 přátelství národů SSSR", převládlo úsilí o unifikaci ve všech oblastech života a vytvoření jediného sovětského národa". Ke větší závislosti svazových republik na centru přispívalo také uspořádání sovětského hospodářství. Republiky, které měly na svém území naleziště nerostných surovin, neměly rozvinutý zpracovávající průmysl a byly nuceny posílat vytěžené suroviny do jiných republik, které na své území měly potřebné zpracovávající závody a fabriky, ale naopak byly chudé na nerostné suroviny. Tím se dosahovalo silné vzájemné závislosti mezi republikami a také republik na centru, které určovalo principy této směny. Ve snaze urychlit regionální rozvoj a zejména posílit centrální kontrolu komunistická strana podporovala přesídlení obyvatel, obvykle Rusů a poruštěných Ukrajinců a Bělorusů, do neruských republik. Oficiálně se prosazovala vedoucí úloha Rusů, jejich jazyka a kultury. Ruština byla úředním jazykem ve všech republikách, byla vzdělávacím jazykem a národní jazyky byly brány jako podřadné. Rusové obsazovali důležité posty v národních republikách. Svazové republiky byly tedy spravovány z centra prostřednictvím ustáleného zvyku dosazovat do řídicích struktur republik zástupců centra, zpravidla ruské národnosti, což vyvolávalo odpor místních politických elit. Navzdory oficiálně propagovanému přátelství národů SSSR", ve vztazích mezi jednotlivými národnostmi existovalo určité napětí. Od poloviny 60. let do druhé poloviny 80. let sílily negativní jevy ve všech sférách života společnosti. Projevovalo se to stagnaci ekonomiky, růstem opozičních nálad obyvatelstva, úpadkem autority SSSR na mezinárodní úrovni. V polovině 80. let nastala ekonomická, sociální a politická krize. V celé šíří se projevila neefektivita sovětského modelu hospodářství. Rapidně se snížilo tempo růstu průmyslové a zemědělské výroby, poklesla životní úroveň obyvatelstva, zvýšila se míra korupce, rozvíjela se stínová ekonomika, 6 narůstala sociální apatie. Následkem ekonomických rozporů v pobaltských republikách v 70. letech zintensivnilo úsilí o vystoupení ze Sovětského svazu, které dosáhlo svého vrcholu v 80. letech. I v jiných svazových republikách v 80. letech sílily požadavky po národním sebe u rčení, političtí představitelé republik usilovaly o větší nezávislost 6 Neregistrované statistikou podniky v oblasti průmyslu, obchodu atd. 8

9 na centru. V řadě svazových republik zesílil protiruský nacionalismus. V Pobaltí, Zakavkazsku, středoasijských republikách začalo postupné vytlačování Rusů a rusky mluvících z klíčových oblasti činnosti (prostřednictvím jazykových zákonů, zákonů o občanství a kádrové politiky). To všechno vytvořilo předpoklady pro následující politický vývoj v Sovětském svazu, který skončil rozpadem SSSR. 9

10 3. Rozpad SSSR V této kapitole se budu zabývat určitými procesy, které probíhaly v SSSR v 80. letech a jejichž výsledkem se stalo zhroucení sovětského systémů. Větší pozornost věnují postojům svazových republik, jejich touze po nezávislosti, respektive jejich nezájmů o ní. Počátek nové a poslední etapy v dějinách SSSR, která dostala název perestrojka", byl spojen se jménem M.Gorbačova, 7 který se v březnu 1985 stal Generálním tajemníkem ÚV KSSS. 8 Gorbačov si stanovil za cíl zastavení rozpadu systému státního socialismu" a zabezpečení zájmů jeho vládnoucí elity. Snažil se v krátké době dosáhnout ekonomického vzestupu, překonat stagnační jevy, značně zlepšit životní úroveň obyvatelstva. Krizi se ale nepodařilo překonat, ekonomická situace se stále zhoršovala. Proto poprvé vyvstala otázka o nezbytnosti reformování politického systému Sovětského svazu. Bylo zřejmé, že bez obnovení politických struktur ekonomické reformy započaté v létě 1987 nepřivedou k žádoucím výsledkům. Změny ve společensko-politické oblasti začaly uplatňováním politiky glasnosti". Byla zrušena cenzura a povoleno vydávání nových časopisů. To vyvolalo prudký vzestup sociální aktivity obyvatel. Vznikly četná občanská sdružení podporující perestrojku". Jedním z nejdůležitějších faktorů politického vývoje v Sovětském svazu byly národnostní problémy. Teritoriální rozčlenění států podle národnostního principu pocházelo z porevolučních let, ale k modifikacím docházelo i později. V některých oblastech byla etnická topografie nesmírně spletitá. Totalitní režim chtěl staré rozpory a rozmíšky vyřešit jednou provždy; pouze je však zmrazil. Při gorbačovovském tání započaly nebezpečně komplikovat situaci nejen jednotlivým republikám, ale především moskevskému vedení." 9 7 Gorbačov, Michali Sergejevič (*1932) - sovětský státník a politik, tajemník ÚV KSSS, později člen Politbyra ÚV KSSS, března 1985-srpen 1991 Generální tajemník ÚV KSSS, od března 1990 do prosince 1991 prezident SSSR. Od r.1991 prezident Mezinárodního fondu sociálně ekonomických a politických studii (Gorbačov-Fond). ř - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 8 ÚV KSSS - Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu 9 Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis, V. (1995): Dějiny Ruska, 3.vydání, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s

11 V souvislosti s politikou glasnosti" se projevil silný růst národního uvědomění jednotlivých národů SSSR. V 80. letech vzniklo a rozvinulo svou činnost více než 200 nacionalistických organizací a hnutí. Objevilo se velké množství různých periodik, ve kterých publikace měly ostře protiruský charakter. Centrum brzy ztratilo kontrolu nad situaci a nebylo schopno řešit vznikající problémy. Národnostní politika uplatňovaná sovětským vedením od počátku existence SSSR zrodila četné rozpory ve vztazích mezi národy Sovětského svazu. V podmínkách glasnosti" tyto rozpory přerostly do otevřených konfliktů. Ekonomická krize, která zasáhla celé hospodářství, znásobovala národnostní napětí. Neschopnost centrální vlády zvládnout ekonomické problémy vyvolávalo rostoucí nespokojenost ve svazových republikách. Tato nespokojenost pramenila z nedostačující pozornosti svazových vládních orgánů k potřebám republik a diktátem centra při řešení otázek lokálního charakteru. Nespokojenost obyvatelstva se projevila v demonstracích a mítincích v pobaltských republikách, Kazachstánu, Ukrajině, Bělorusku. Zvýšil se počet ozbrojených střetů v souvislosti s etnickými konflikty. Zároveň s nárůstem antikomunistických, antisovětských a protistátních sif začal aktivní proces demoralizace a rozpadu sily, která držela pohromadě politický systém a svazové státy - KSSS. Od roku 1989 Komunistická strana Sovětského svazu se začala štěpit podle nacionálních a ideových příznaků. Na konci roku 1988 Nej vyšší sovět SSSR přijal zákon o změně volebního systému. Volba poslanců sovětů se mělo nyní konat na alternativním základě. Volby s použitím nových volebních principů se konaly na jaře roku Členy vládních orgánů se stali zastánci pokračování radikálních reforem, včetně B.Jelcina, budoucího prezidenta RSFSR. V březnu 1990 byl zrušen článek 6 Ústavy SSSR o vedoucí úloze KSSS ve společnosti. To dalo podnět ke vzniku nových stran a hnutí, které podporovaly vytvoření demokratického státu, provedení ekonomických a politických reforem. Tyto nové strany a hnutí se staly hlasateli idejí státního oddělení svazových republik a jejich vystoupení ze Sovětského svazu. Vedení SSSR nebylo připraveno na řešení problémů, spojených s růstem separatistických tendencí ve svazových republikách. 11

12 Všechny tyto procesy, které se odehrávaly ve všech republikách Sovětského svazu, v kombinaci s bezmoci svazových vládních struktur při řešení lokálních problémů vedly k rozpadu SSSR. Rozsah této práce mi nedovoluje se hlouběji zabývat všemi jevy a procesy, které probíhali v Sovětském svazu v období předcházejícím rozpadu, ani to není účelem mé práce. Proto uvádím jen základní a podle mého mínění klíčové příčiny, události a jejich následky. V literatuře 90. let můžeme nalézt různé příčiny úpadku sovětské říše, mimo jiné; 1. krize modelu sovětské společnosti, vůdcové kterého neuměli a nechtěli řešit národnostní problémy 2. oslabení totalitního režimů, které položilo základ usilování národů SSSR o nezávislost 3. nové vládní orgány svazových republik, které byly zformovány na základě výsledků voleb v letech , byly pevně přesvědčeny o nutnosti změn 4. politická moc byla postupně přesouvána z centra do svazových republik 5. nerozhodnost a nedůslednost M.Gorbačova při uskutečňování reforem a řešení národnostních problémů aj. Pád sovětského systému byl jednou z nevýznamnějších událostí 20. století. Jednou z hlavních příčin rozpadu SSSR byly rozhodně národnostní otázky. Jelcinův životopisec J.Morrison říká, že národnostní politika po roce 1989 ovládla všechno a stála se hrozbou pro samotnou existenci Sovětského svazu jako státu." Švankmajer, M. - Veber, V. - Sládek, Z. - Moulis, V. (1995): Dějiny Ruska, 3.vydáni, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, s

13 3.1. Odtržení států od SSSR Politika perestrojky" v SSSR vedla k aktivizaci národněosvobozeneckých hnutí v svazových republikách. Oslabení kontroly centra způsobilo růst nacionalismu a etnických nepokojů. Většinou se jednalo o konflikty mezi většinovým a menšinovým obyvatelstvem. Často taky šlo o protiruské výpady neruských nacionalistu. 11 Například už v prosinci roku 1986 v Kazachstánu propukly protiruské demonstrace. Demonstrace na podporu nezávislosti v Gruzii v dubnu 1989 byla rozehnána sovětskou armádou, která zabila 20 demonstrantů a stovky zranila. Mnohém krvavějším se stal konflikt v Náhorním Karabachu, 12 který propukl v únoru 1988 a zakrátko se změnil v téměř regulérní válku mezi Arménii a Azerbajdžanom". 13 Podobně se Abcházci a Osetinci v Gruzii postavili proti pokusům omezit jejich autonomii. Konflikty se odehrávaly taky v Moldávii, na Ukrajině, ve Střední Asii. V roce 1990 ve volbách do parlamentů republik zvítězily hnutí, které měly v předvolebních programech požadavky provedení demokratických reforem a poskytnutí nezávislosti svým republikám. Například národy Zakavkazska, tj. Arméni, Gruzínci a Ázerbajdžánci, velice intenzivně prosazovaly své jazykové a kulturní zájmy v rámci SSSR. Po uvolnění poměrů stupňovaly požadavky v politické sféře, včetně požadavků na ekonomickou autonomii. V těchto zemích se rozvinul silný nacionalismus. Podobné procesy probíhaly také zejména v Moldávii a na Ukrajině 14. Proces rozpadu odstartovaly Litva, Lotyšsko a Estonsko jednostranným prohlášením o sebeurčení a vyhlášením nezávislých národních států. Pokusy centrálního vedení o navrácení pobaltských států do rodiny bratrských národů" silovými metodami byly neúspěšné. Pobaltí záhy následoval Azerbajdžan, pak i 11 Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s Náhorní Karabach - historická oblast v Zakavkazsku. V roce 1932 na jeho území byla vytvořena Nahorno-Karabachská autonomní oblast v rámci Ázerbajdžánu. Většina obyvatelstva je arménské národnosti, což v roce 1988 stalo příčinou ostrého konfliktu mezi Arménii a Ázerbajdžánem. ( - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s zde však především v západní části země, kde žije ukrajinské obyvatelstvo, na rozdíl od východní části s převahou ruského obyvatelstva (Durman, K. (1998): Útěk od praporů: Kreml a krize impéria , Karolinum, Praha, s. 674) 13

14 Moldávie. Deklarace o státní suverenitě postupně přijaly Nejvyšší sověty Ruské federace, Ukrajiny, Běloruska, kavkazských a středoasijských svazových republik. Tento proces, nazývaný přehlídka suverenit", způsobil válku zákonů". Prohlášení o státní suverenitě RSFSR obsahovalo článek o prioritě republikových zákonů před svazovými. Republikové politické elity získaly možnost požadovat rozšíření svých pravomoci v oblasti státní správy. To usnadnilo prohlášení suverenity republik a získání nezávislosti na centru. Role centrální vlády slábla, vedení republik naopak posilovalo vlastní politické pozice. Lavina prohlášení o suverenitě dostala do centra pozornosti otázku o další existenci Sovětského svazu jako jednotného státu. Vedení SSSR v čele s M.Gorbačovem bylo nuceno vyhlásit všesvazové referendum o osudu SSSR. Řešila se otázka zachování Sovětského svazu jako obnovené federace suverénních republik. 17. března 1991 referendum ukázalo, že 76,4% hlasujících se vyslovilo pro zachování Sovětského svazu. Referenda se zúčastnilo přes 80% oprávněného obyvatelstva. Nej větší podporu získal návrh na venkově a v středoasijských republikách, nejmenší ve velkých městech. 15 V referendu hlasoval jenom 9 svazových republik z 15 (pobaltské státy, Gruzie, Arménie a Moldávie referendum bojkotovaly). Zároveň většina obyvatelstva Ruska podpořilo návrh na vytvoření postu prezidenta RSFSR. 12. června 1991 proběhly první volby, ze kterých vzešel první prezident Ruska B.N.Jelcin dubna 1991 zástupci 9 republik SSSR podepsali společně se svazovým vedením Prohlášení 9+1", ve kterém stanovili principy nové svazové smlouvy. V dubnu - květnu 1991 proběhla vyjednávání mezi Gorbačovem a představiteli devíti svazových republik o konečné podobě nové svazové smlouvy. Projekt smlouvy předpokládal vytvoření Svazu suverénních států jako demokratické federace rovnoprávních sovětských suverénních republik. Podle této smlouvy členské republiky nového federativního státu získávaly mnohem více pravomocí. 15 Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s Jelcin, Boris Nikolajevič (*1931) - ruský politik. V období působil v stranickém aparátu KSSS, v r.1989 s podporou demokratického hnutí zvolen poslancem SSSR, v r.1990 poslancem RSFSR. V roce 1991 se stal první prezidentem Ruské federace, v roce 1996 zvolen na druhé funkční období. 31.prosince 1999 oznámil svou rezignaci na post prezidenta RF, svým nástupcem jmenoval V.V.Putina. Autor několik autobiografických knih. ( - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 14

15 Centrum se zřídícího orgánu měnil na orgán koordinující. Datum podepsání smlouvy bylo stanoveno na 20. srpna Zveřejnění projektu smlouvy prohloubilo rozkol ve společnosti. Stoupenci M.Gorbačova viděli v ní možnost snížení úrovně konfrontace a odvrácení hrozby občanské války. Demokratické hnutí předložilo návrh o dočasné smlouvě, která by trvala jeden rok, během tohoto období by se vypracovala pravidla formování nových orgánů vlády. Konzervativní síly ve vedení země usilovali o zmaření podepsání smlouvy, protože hodnotily ji jako kapitulaci centra před požadavky nacionálně-separatistických skupin v republikách. Několik dní před podepsáním svazové smlouvy se opozice pokusila ukončit politiku reforem a zastavit rozvrácení státu. V noci na 19. srpna, v době nepřítomnosti Gorbačova v Moskvě, byl vytvořen Státní výbor pro výjimečný stav, 17 který vyhlásil výjimečný stav v řadě oblastí SSSR. Rovněž vyhlásil pozastavení činnosti opozičních stran, zákaz shromažďování a demonstrací, ustavili kontrolu nad sdělovacími prostředky. Výbor se pokusil podpořit své pravomoci vstupem armády do Moskvy. Avšak Výboru se nedostalo potřebné podpory obyvatelstva, v hlavním městě narazil na aktivní odpor demokratických sil. Puč nepodpořily ani svazové republiky, některé naopak se postavily proti, například Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán. B.N.Jelcin označil jednání Výboru za protiústavní převrat a vyzval obyvatele k podpoře legálně zvolené vlády. 22. srpna 1991 členové Výboru byly zatčeny. Tak zvaný srpnový puč" skončil naprostým krachem. Po potlačení puče se Gorbačov vrátil do Moskvy, tyto události ho ale přivedly ke ztrátě vlivu a moci. Jeden z Jelcinových výnosu vydaných bez vědomí Gorbačova ukončil činnost KSSS. 23. srpna 1991 se stalo posledním dnem existence Komunistické strany jako vládnoucí státní struktury. Komunistická éra ruských dějin byla u konce. Události srpna 1991 změnily celou zemi. Perestrojka" se stala minulosti. Úsilí M.Gorbačova o obnovení práce po podepsání nové svazové smlouvy bylo bezúspěšné. Krátce po puči byla sovětskou vládou oficiálně uznána nezávislost Litvy, Lotyšska a Estonska, které už dříve jednostranně oznámily vystoupení ze Gosudarstvennyj komitét po čerezvyčajnomu položeniju, GKČP 15

16 Sovětského svazu. Na konci srpna oznámila vytvoření nezávislého států Ukrajina a pak i další republiky. V prosinci 1991 v Bělověžské pušce se uskutečnila porada představitelů třech suverénních států - Ruska (B.Jelcin), Ukrajiny (LKravčuk) a Běloruska (S.Šuškevič). Podepsali tzv. Bělověžské dohody", ve kterých 8. prosince oznámili ukončení platnosti svazové smlouvy z roku 1922 a ukončení činnosti státních struktur bývalého Sovětského svazu. 18 Zároveň bylo dosaženo dohody o vytvoření SNS - Společenství nezávislých států. SSSR přestal existovat. 21. prosinci téhož roku se k SNS Almatinskou smlouvou připojily dalších 8 bývalých republik SSSR - Azerbajdžan, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. O čtyři dny později, 25. prosince 1991, prezident SSSR M.S.Gorbačov v souvislosti s ukončením existence SSSR rezignoval na svůj post. Svaz sovětských socialistických republik se rozpadl na patnáct nových nezávislých státu, jejichž postoj ke své nově nabyté samostatnosti byl značně diferenciovaný. Krátce to lze shrnout následovně. 1. Pobaltské republiky byly násilně připojeny k SSSR po druhé světové válce, nikdy se s Sovětským svazem neztotožňovaly, a proto získání nezávislosti vnímaly jako nápravu historické křivdy. 2. Státy zakavkazské oblasti, Gruzie, Arménie a Azerbajdžan, patřily v posledních letech existence Sovětského svazu k těm státům, které nejvíce usilovali o dosažení nezávislosti", 19 k čemuž přispělo silné nacionalistické cítění v těchto státech. 3. Naopak státy Střední Asie neměly zájem na rozpadu SSSR, vesměs podporovaly Gorbačovovy reformy, kromě toho tyto státy neměly žádnou historickou tradici suverénních států, proto nezávislost dostaly jako nepříliš chtěný dar". 20 Legitimita jejich kroků spočívala ve skutečnosti, že v roce 1922 tyto republiky vytvořily podpisem svazové smlouvy SSSR a měly tedy právo ho rozpustit" (Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s.682) 1 9 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.22 16

17 4. Ze slovanských států bývalého SSSR aktivně o nezávislost usilovala pouze Ukrajina. Bělorusko naopak stálo o zachování sovětského státu a neprojevovalo zájem o odtržení. V Rusku situace byla komplikovanější, většina ruského obyvatelstva ztotožňovalo impérium se svým vlastním státem a preferovalo zachování Sovětského svazu. Jelcin se však na schůzce v Bělověžské pušce připojil k prezidentovi Ukrajiny Kravčukovoví a společně zde přesvědčili předsedu Nejvyššího sovětu Běloruska, Stanislava ŠuŠkeviče, aby souhlasil s rozpuštěním Sovětského svazu a jeho nahrazením volným sdružením, SNS". 21 Srpnový puč" se stal poslední kapkou, která učinila pád Sovětského svazu nevyhnutelným. Sedmdesát lét dlouhá epocha SSSR skončila, pro bývalé svazové republiky začala nová etapa dějin. Přestaly být součástí jednotného celku, teď se musely vyrovnat s novými problémy a čelit novým výzvám jako samostatné státy. Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s

18 4. SNS Na následujících stránkách se pokusím o nastínění vývoje Společenství nezávislých států v prvních deseti letech existence. Nejdřív se bude věnovat vzniku samotné struktury SNS, pak tuto strukturu ve stručnosti popíšu. Pak přejdu k vývoji integračního úsilí v rámci SNS, uvedu nejdůležitější smlouvy a základní tendence vývoje SNS Vznik SNS 8. prosince 1991 v sídle běloruské vlády v přírodní rezervaci Bělověžská pušča" byl vytvořen dokument, který radikálně změnil rozložení sil na politické mapě světa. Schůzka se konala z iniciativy prezidenta Ukrajiny L.M.Kravčuka 22 tajně od Gorbačova, který navrhl Jelcinovi se sejít s předsedou Nejvyššího sovětu Běloruska S.S.Šuškevičem, 23 aby společně rozhodly o osudu SSSR. Kravčuk rovněž navrhl, aby se setkání konalo v Bělorusku z důvodu utajení. Oficiálním důvodem této schůze využitým jako zástěrka byla výměna ratifikačních listin smluv mezi Ruskem, Ukrajinou a Běloruskem. Výsledkem setkání představitelů těchto tři států se stala dohoda o zániku Sovětského svazu a vytvoření Společenství nezávislých států (tzv. Bělověžské dohody). Smlouvu o vytvoření SNS podepsali předseda Nejvyššího sovětu Běloruské republiky Šuškevič, prezident Ruské federace Jelcin a prezident Ukrajiny Kravčuk. Tímto byla udělána tečka za dějinami SSSR a napsán první řádek dějin Společnosti nezávislých států. Smlouva byla označena za otevřenou pro přistoupení k ní dalších republik bývalého Sovětského svazu, a také dalších států, které sdílejí cíle a principy tohoto dokumentu. Země na opačném konci bývalého SSSR, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Turkmenistán a Tádžikistán, projednávaly projekt o vytvoření konfederace středoasijských států jako odpověď na bělovéžskou smlouvu. 2 2 Kravčuk, Leonid Makarovíč (*1934) - prezident Ukrajinské republiky v letech Od r.1960 působil v Komunistické straně Ukrajiny, od roku 1989 tajemník ÚV KS Ukrajiny, v letech předseda Nejvyššího sovětu USSR (Ukrajinské sovětské socialistické republiky). ( - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) Šuškevič, Stanislav Stanislavovič (*1934) - běloruský politik a vědec. Profesor fyzikomatematických véd, od r.1986 prorektor Běloruské státní univerzity (BGU). V letech předseda Nejvyššího sovětu Běloruska, ( 18

19 Hrozilo, že by na postsovětském prostoru vznikly dvě společenství států - slovanský a turkický. Nakonec ale vůdci Střední Asie na schůzce vašchábádu podpořili pozici prezidenta Kazachstánu N.Nazarbajeva 24 a rozhodli nepřipustit rozkol bývalého SSSR na evropskou a asijskou část. Projevili ochotu vstoupit do Společenství nezávislých států, byla však stanovena podmínka, že středoasijské republiky se připojí k SNS se statusem zakládajících, nikoli přidružených členů a budou mít rovná práva se signatáři Bělověžských dohod. Jako uznání zásluhy Nazarbajeva další schůze se konala v hlavním městě Kazachstánu Almaty. Zde 21. prosince 1991 byla podepsána Deklarace o vytvoření Společenství nezávislých států (tzv. Almatinská deklarace). Ke třem zakládajícím státům SNS (Rusku, Bělorusku a Ukrajině) se připojilo dalších osm států bývalého Sovětského svazu - Azerbajdžan, Arménie, Kazachstán, Kyrgyzstán, Moldávie, Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Pobaltské republiky a Gruzie podepsání odmítly, připojení Ázerbajdžánu a Moldávie se taky neobešlo bez problémů. Ačkoliv Azerbajdžan podepsal Almatinskou deklaraci v prosince 1991, k SNS se fakticky nepřipojil, protože ázerbájdžánský parlament v říjnu 1992 odmítl ratifikovat zakládající dokumenty a země v podstatě ze Společenství vystoupila. Avšak po svržení vlády nacionalisticky orientované Národní fronty Ázerbajdžánu se k moci dostal Heidar Alijev, 25 který následovně souhlasil s opětovný zapojením země do Společenství nezávislých států v září K podobným problémům došlo i v Moldávii, kde parlament rovněž odmítl ratifikovat připojení k SNS v srpnu K ratifikace došlo až v dubnu 1994 po parlamentních volbách. V případě obou těchto zemí svou roli nakonec sehrálo i Rusko, které vyvíjelo politický a ekonomický nátlak na vlády Ázerbajdžánu a Moldávie, aby se ke Společenství připojily. Stejně postupovalo i v případě Gruzie. V prosinci 1993 do Společenství nezávislých států jako poslední vstoupila Gruzie. Tato země odmítla připojení k SNS při jeho založení, hlavním důvodem 2 4 Nazarbajev, Nurslutan (*1940) - kazašský politik. Doktor ekonomických věd. Od r působil v Komunistické straně Kazachstánu, vletech tajemník ÚV KS Kazachstánu, v letech člen Politbyra ÚV KSSS. V dubnu 1990 zvolen prezidentem Kazašské SSR, od prosince 1991 prezident suverénní republiky Kazachstán, ( - Vsemimyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 2 5 Alijev, Heidar ( ) - ázerbájdžánský politik. Vletech tajemník ÚV KS Ázerbajdžánu, vletech člen Politbyra ÚV KSSS. Od června 1993 předseda Nejvyššího sovětu Ázerbajdžánu. Od října 1993 prezident Ázerbájdžánské republiky, funkci zastával až do své smrti v roce mttp://enc.mail.ru - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 19

20 byl vypjatý nacionalismus tehdejšího prezidenta Z.Gamsachurdii". Ten byl ale v lednu 1992 svržen a jeho nástupcem se stal E.Ševarnadze. 27 Následně v zemi propukla občanská válka, pod tímto tlakem musel v září 1993 požádat o přijetí Gruzie do SNS. Viděl v tom poslední šancí, jak zabránit rozpadu země, uvolnit tlak Moskvy a získat naopak její podporu". 28 Vstupem Gruzie Společenství nezávislých států nabylo své konečné podoby. V lednu 1993 byla přijata Ústava SNS, která stanoví, že státy - členy SNS - jsou suverénní a rovnoprávní a jsou nezávislými subjekty mezinárodního práva. V roce 1994 byla Ústava SNS zaregistrována Sekretariátem OSN jako multilaterální mezinárodní dohoda. 2 6 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s Ševardnadze, Eduard (*1928) - gruzinský politik. Od roku 1957 působil v Komunistické straně Gruzie, v letech ministr vnitra Gruzínske SSR. V letech člen Politbyra ÚV KSSS, v letech ministr zahraničních věcí SSSR. Od listopadu 1995 prezident Gruzie, vr.2000 znovu zvolen. V listopadu 2003 rezignoval po tzv. revoluci růží. ( - Vsemirnyj biografičeskij enciklopedičeskij slovar) 2 8 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů, Praha, s.20 20

21 4.2. Příčiny vzniku SNS Rozpad Sovětského svazu, jehož existence trvala téměř sedmdesát let, proběhl neuvěřitelnou rychlosti. Den před plánovaným podpisem nové svazové smlouvy se směr vývoje událostí radikálně změnil, pouhé čtyři měsíce poté byly podepsány Bělověžské dohody, které znamenaly úplný zánik SSSR. Srpnový puč fakticky znamenal odstavení Gorbačova od moci, která přešla k Borisů Jelcinovi. Avšak ani Jelcin, ani lidé v jeho okolí neměli jasnou představu o budoucnosti Sovětského svazu. I když aktivně vystupovali proti svazovému centru, nešlo o ideologický zápas, nýbrž především o zápas o moc. Po srpnovém puči už bylo zcela zřejmé, že centrum je velice slabý a už nepředstavuje žádnou hrozbu, proto Jelcin a jeho stoupenci změnili své stanovisko a pokusili se o zachování sovětského impéria. Bylo však příliš pozdě a proces rozpadu Sovětského svazu už nebylo možné obrátit. 29 Prohlášení o zániku Sovětského svazu podepsaly jenom tři svazové republiky, ostatní republiky byly rychlým spadem události, které šly mimo jejich vliv, značně překvapeni". 30 Připojily se proto k nově vzniklému útvaru, Společenství nezávislých států. Svaz sovětských socialistických republik byl formálně k 31. prosinci 1991 prohlášením 11 bývalých republik SSSR (mimo zůstaly Pobaltské republiky a Gruzie) rozpuštěn. Sovětský svaz se rozpadl na 15 nových státních útvaru. Ačkoliv mnohé svazové republiky se aktivně dožadovaly nezávislosti, záhy se ukázalo, že nebyly na samostatnou existenci plně připraveny. Představitelé jednotlivých republik brzy pochopili, že překonat odkaz sedmdesáti let sovětské nadvlády bude velmi obtížné a že demokratická a ekonomická transformace bude velmi složitým a pomalým procesem. V této situaci hlavní a nejdůležitějším úkolem Společenství nezávislých států bylo omezit negativní důsledky rozpadu SSSR. Vzhledem k specifickému uspořádání sovětského hospodářství ekonomiky bývalých svazových republik byly silně provázány mezi sebou. Náhlé pretrhaní tradičních vazeb mezi jednotlivými republikami v důsledku dezintegrace sovětského hospodářství by vedlo k hluboké 2 9 Furman, D. (2005): Od Ruské říše do rozpadu SNS. 3 0 Vykoukal, J. - Litera, B. - Tejchman, M., (2000): Východ - Vznik, vývoj a rozpad Sovětského bloku , Nakladatelství Libri, Praha, s

22 ekonomické krizi, proto bylo nutno nalézt novou formu uspořádání vzájemných vztahů. Nutnost spolupráce byla dána řadou faktorů, jako vysoká míra vzájemné závislosti, výrobní specializovanost republik, velice slabá orientace na vnější trhy (s výjimkou Ruska) a společné problémy spojené s přechodem na tržní model hospodářství. 31 Přestože ne všechny státy bývalého Sovětského svazu dříve projevovaly zájem o vytvoření samostatného státu, poté, co k získání nezávislosti došlo, už byly rozhodnuty ji pevně bránit. 32 Společenství nezávislých států se proto nemohlo stát základem pro nový jednotný státní útvar, ale jenom sdružením nástupnických států SSSR. Nově vzniklé státy toužily po uznání své nezávislosti se vším všudy. Političtí vůdci usilovaly o mezinárodní uznání svých států, což by upevnilo i jejich pozici směrem dovnitř. Právě toto uznání mohly získat prostřednictvím Společenství nezávislých států. Velice důležitou otázkou bylo stanovení státních hranic nových států. Rozpad Sovětského svazu zanechal následnickým státům potenciálně katastrofický soubor teritoriálních sporů". 33 Podle některých odhadu, ze 23 nových mezistátních hranic mezi nástupnickými státy SSSR jenom tři byly oproštěny od aktuálních nebo latentních sporů. 34 Podobné spory byly eliminovány v rámci SNS tím, že byl přijat princip teritoriální integrity členských států. Administrativní hranice sovětských svazových republik byly uznány jako nedotknutelné hranice nástupnických států. Toto rozhodnutí bylo odrazem pragmatického postoje členských států, protože jiný postup mohl přivést k chaosu a pokračování procesu rozpadu. Tento princip byl zakotven v Ústavě SNS a specifikován v dalších dokumentech této organizace. Jednou z hlavních zásluh Společenství nezávislých států se stalo to, že rozpad SSSR proběhl relativně v klidu a nestal se začátkem krvavého konfliktu, jakým skončilo například rozdělení Jugoslávie. 3 Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, : Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, : Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s Sakwa, R. - Webber.M. (1999) The Commonwealth of Independent States, : Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s C. Kennedy-Pipe, 'The CIS: Sources of Stability and Instability', in R. Cowen Karp (ed.), Central and Eastern Europe: The Challenge of Transition (Oxford, 1993), p. 259, citovano podle Sakwa, R. - Webber, M. (1999) The Commonwealth of Independent States, : Stagnation and Survival, Europe-Asia Studies, Vol.51, No.3 (May), s

23 SNS také mělo zajistit rozdělení materiálního bohatství SSSR, včetně ozbrojených sil vybavených jaderními zbraněmi". 35 Zejména šlo o dědictví sovětské armády, o strategické a taktické zbraně rozmístěné na území bývalých svazových republik. Nejdůležitější byla samozřejmě otázka jaderních zbraní. Po rozpadu SSSR strategické a taktické atomové zbraně byly rozmístěny ve čtyřech nástupnických státech - Rusku, Ukrajině, Kazachstánu a Bělorusku. To vyvolávalo značné problémy spojené s jejich řízením, kontrolou, šířením, ukládáním a bezpečnosti, a také se splněním mezinárodních závazků Sovětského svazu ohledně odzbrojování. Největší podíl z dědictví SSSR převzalo Rusko, které bylo označeno za hlavní nástupnický stát Sovětského svazu. Hned po rezignaci M. Gorbačova na post prezidenta Sovětského svazu velení jaderními zbraněmi přešlo do rukou B.Jelcina. V prosinci 1991 bylo dosaženo dohody o jaderních zbraních, všechny taktické jaderné zbraně měly být převezeny do Ruska před 1. červencem Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán se připojily ke Smlouvě o nešíření jaderních zbraní z roku 1968 jako nejaderné státy. Sovětské jaderné zbraně přešly pod úplnou kontrolu Ruské federace. Souběžně s rozpadem Sovětského svazu se zhroutil i systém obrany sovětských hranic. Společenství nezávislých států proto usilovalo o vytvoření společné obrany vnějších hranic pro zajištění základní bezpečnosti nových států. Nejvíc se rozvinul systém společné protivzdušné obrany (PVO). V rámci SNS se také řešila otázka odpovědnosti nástupnických států za závazky SSSR. Rusko jako hlavní nástupnický stát automatický nahradilo Sovětský svaz v mezinárodních organizacích, ale také převzala největší díl odpovědnosti za splnění mezinárodních závazků SSSR. Rozdělení odpovědnosti mezi nástupnické státy bylo stanoveno v memorandu SNS z července 1992 a dalších dokumentech. Z výše uvedeného plyne, že v době svého založení Společenství nezávislých států nebylo myšleno v první řadě jako integrační seskupení, nýbrž jako nástroj, který měl usnadnit přechod od jednotného státu k existenci samostatných národních republik. Jinými slovy, tehdejší význam SNS spočíval 3 5 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů Praha, s.7 23

24 především v organizovaní.civilizovaného rozvodu'". Bylo nezbytné uchovat tradiční kontakty mezi bývalými svazovými republikami, aby nedošlo k ekonomickému a politickému zhroucení nových států. Tento cíl byl víceméně splněn, proto SNS mohlo obrátit svou pozornost na další vývoj a řešení dalších úkolů. 3 5 Litera, B. (et al.) (1998): Vzájemné vztahy postsovětských republik, Ústav mezinárodních vztahů Praha, s.7 24

25 4.3. Struktura SNS Základními dokumenty Společenství nezávislých států jsou: Smlouva o vytvoření SNS z Protokol ke Smlouvě o vytvoření SNS z Almatinská deklarace z Rozhodnutí Rady hlav států SNS z Ústava SNS z První tři dokumenty tvoří jeden celek, protože řešily dvě otázky: zánik SSSR a vytvoření SNS. Smlouva o vytvoření SNS deklarovala zánik SSSR jako subjektu mezinárodního práva a vytvoření Společenství nezávislých států. Signatáři prohlašovali úsilí o rozvoj spolupráce v politické, ekonomické, sociální, kulturní a dalších oblastech. Protokol ke Smlouvě o vytvoření SNS je formálně součásti této smlouvy a doplňuje seznam členských států. Almatinská deklarace spolu se Smlouvou o vytvoření SNS upravuje otázky koordinace a oblastí spolupráce. 22. ledna 1993 v Minsku hlavy členských států SNS vypracovali Rozhodnutí o přijetí Ústavy SNS (Ústava je přitom přílohou tohoto rozhodnutí). V Ústavě jsou podrobněji rozvedeny základní směry politiky SNS jako mezistátní organizace a spolupráce členských států. V Rozhodnutí se píše, že se státysignatáři dobrovolně sdružují do Společenství nezávislých států na základě historických vazeb mezi svými národy a s cílem společným úsilím zajistit ekonomický a sociální rozvoj svých národů se rozhodly přijmout Ústavu SNS. Společenství nezávislých států tedy funguje na základě Ústavy, která byla přijata Radou hlav států 22. ledna 1993 v Minsku. Společenství se zakládá na principu suverénní rovnosti" 37 všech členů. Členské státy SNS jsou samostatnými a rovnoprávními subjekty mezinárodního práva. Samotné Společenství není státem a nemá nadnárodní pravomoci. Do SNS může být přijat stát, který sdílí cíle a principy Společenství a který přijme závazky stanovené v Ústavě SNS, se souhlasem všech členských států. Je umožněno rovněž přistoupení k SNS států, které mají zájem se podílet jenom na některých oblastech jeho činnosti, se statusem přidružených členů. Ústava SNS, Hlava I, článek 1 25

26 Rozlišují se také zakládající státy SNS a členské státy. V současné době status zakládajících členů mají jenom ty státy, které ratifikovaly Smlouvu o vytvoření SNS z 8. prosince 1991 a Protokol k této smlouvě z 21. prosince 1991 v době před přijetím Ústavy SNS, což jsou následující státy; Arménie, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Rusko, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán a Ukrajina (Azerbajdžan a Moldávie sice podepsaly Almatinskou deklaraci, ale neratifikovaly ji, proto jsou jen členskými státy, nikoli zakládajícími členy). Společenství nezávislých států slouží k rozvoji a upevnění přátelských vztahů, mezinárodního souladu, důvěry, vzájemného porozumění a spolupráce mezi státy. Členské státy Společenství budují vzájemné vztahy v souladu s principy respektování suverenity a nezávislosti, nedotknutelnosti státních hranic, teritoriální celistvosti států, nepoužití násilí nebo hrozby násilí, nevměšování se do vnitřních záležitostí, svrchovanosti mezinárodního práva v mezistátních vztazích, přihlédnutí k zájmům jednotlivých členských států a Společenství jako celku, rozvoje vzájemně výhodné ekonomické a technologické spolupráce, poctivého plnění závazků. Ústava SNS také upravuje kolektivní bezpečnost, vojensko-politickou spolupráci, odvrácení konfliktů a řešení sporů, spolupráci v ekonomické, sociální a právní oblastech. Součinnost států v rámci SNS se uskutečňuje prostřednictvím následujících koordinujících institucí: Rada hlav států, Rada předsedů vlád, Meziparlamentní shromáždění, Výkonný výbor 38 aj. Rada hlav států je nejvyšším orgánem Společenství, ve kterém jsou zastoupeny všechny členské státy. Rada projednává a řeší zásadní otázky související s činnosti členských států v oblastech jejich společných zájmů. Zasedání se koná dvakrát do roka, mimořádné zasedání Rady může být svoláno na návrh některého ze členských států. Rada předsedů vlád koordinuje spolupráci orgánů výkonné moci členských států v ekonomické, sociální a dalších oblastech společného zájmu. Zasedá čtyřikrát do roka, mimořádné zasedání Rady může být svoláno na návrh některého ze členských států. dříve Výkonný sekretariát SNS a Mezistátní ekonomický výbor Ekonomického sdružení 26

27 Rozhodnutí Rad hlav států a předsedů vlád se přijímají jednomyslně na základě konsensu. Každý stát může oznámit svůj nezájem na nějaké otázce, což není překážkou pro přijetí rozhodnutí. Obě Rady mohou zasedat společně. V předsednictví obou Rad se střídají členské státy na základě principu rotace podle abecedního seznamu ruských názvů zemí. Při řešení otázek spolupráce v jednotlivých oblastech a vypracování doporučení pro Rady hlav států a předsedů vlád se svolávají porady zástupců odpovídajících státních orgánů (zpravidla se jedná o porady ministrů, například Rada ministrů zahraničních věcí, která koordinuje zahraniční politiku členských států) vůči nečlenům SNS. Meziparlamentní shromáždění se skládá z parlamentních delegací, uskutečňuje meziparlamentní konzultací, projednává otázky spolupráce v rámci Společenství, vypracovává návrhy, pro činnost národních parlamentů v oblasti spolupráci. Sídlem Meziparlamentního shromáždění je Sankt-Peterburg. SNS má řadu dalších specializovaných orgánů, které se zabývají činnosti Společenství v konkrétních oblastech spolupráce. Náklady na financování činnosti orgánů SNS se rozdělují mezi členské státy a jsou stanoveny v souladu se zvláštními dohodami o rozpočtu orgánů Společenství. Pracovním jazykem Společenství nezávislých států je ruština. 27

28 4.4. Vývoj Prvotním úkolem Společenství nezávislých států bylo zajistit pokojný průběh rozpadu sovětského systému, proto v prvních letech značná část aktivit SNS byla zaměřena právě tímto směrem. Přesto od svého vzniku se Společenství věnovalo i dalším otázkám. Cílí vytvoření Společenství nezávislých států uvedenými v Ústavě SNS jsou: realizace spolupráce v politické, ekonomické, ekologické, sociální, kulturní a dalších oblastech; všestranný a vyrovnaný ekonomický a sociální vývoj členských států vytvoření společného ekonomického prostoru, mezistátní kooperace a integrace zabezpečení základních lidských práv a svobod v souladu s obecně uznávanými principy a normy mezinárodního práva a dokumenty OBSE spolupráce mezi členskými státy při zajišťování mezinárodního míru a bezpečnosti, realizace efektivních opatření pro odzbrojování a omezení výdajů na vojenství, likvidace jaderních a jiných druhů zbraní hromadného ničení podpora volného pohybu, komunikace a styků mezi občany členských států Společenství vzájemná právní pomoc a spolupráce v jiných oblastech právních vztahů mírové řešení sporů a konfliktů mezi státy SNS Společenství nezávislých států vyvíjelo značnou aktivitu ve snaze tyto cíle naplnit. Výsledkem tohoto úsilí stalo velké množství podepsaných smluv a dohod. Ačkoliv obsahovaly velice ambiciózní projekty integrace členských států, jejich reálné dopady byly minimální. Podle mého názoru není účelné v této práci popisovat všechny smlouvy mezi členskými státy a všechny rozhodnutí Rady hlav států. Za dobu svého fungování SNS vyprodukovalo nepřeberné množství různých dokumentů, koncepcí a deklarací. Většina z nich v podstatě nepřinesla žádné reálné výsledky. Proto v této kapitole se soustředím na základní tendence vývoje Společenství a zmíním jen některé ze smluv vzniklých v rámci SNS. Přehled základních smluv a projektů poskytuje následující tabulka: 28