Pojetí hlavního hrdiny ze strany společnosti v románu Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského

Transkript

1 Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav slavistiky Ruský jazyk a literatura Michaela Bělicová Pojetí hlavního hrdiny ze strany společnosti v románu Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: doc. PhDr. Josef Dohnal, CSc. 2013

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedené literatury... Podpis autora práce 2

3 Zde bych chtěla poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Josefu Dohnalovi, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi v průběhu psaní práce poskytoval. 3

4 OBSAH 1. Úvod Ruská literatura druhé poloviny 19. století Ruský román druhé poloviny 19. století Fjodor Michajlovič Dostojevskij ( ) Charakterové vlastnosti společnosti v románu Peníze a moc Leţ a přetvářka Sebepojetí hlavního hrdiny Idiot, idiotismus, idiotství Lizaveta Prokofjevna Jepančinová Gavrila Ardalionovič Ivolgin Pojetí a chápání hlavního hrdiny okolím Parfen Rogoţin Idiot Člověk idiot Závěr Резюме Seznam pouţité literatury

5 1. Úvod Mezilidské vztahy, pojímání a chápání lidí vzájemně mezi sebou tvoří nesmírně důleţitou součást lidského ţivota. Vztahy se postupně utváří, mění, prohlubují, ochabují nebo zcela zanikají. Jejich intenzita závisí na míře citlivosti, snášenlivosti a emočním proţívání kaţdého člověka. Výrazně ovlivňují postoj člověka k okolnímu světu i k sobě samému. Lidské vztahy jsou vzájemně různě propojeny a proplétány, občas se jeden odvíjí od druhého nebo jsou na sobě vzájemně závislé, jsou otevřené a někdy skryté. Podle toho, jak nás ve vztazích přijímají ostatní, přijímáme sebe sami. Poskytují nám pozitivní i negativní pohledy okolí na naši osobu. To, jak jsme společností pojímáni, nám odjakţiva určuje nejen společnost; zásluhu na tom máme my sami tím, jak dalece se společností necháme strhnout a ovlivnit. Buďto chceme vţdy na ostatní působit nejlépe, vynikat, mít úspěch, být něčím výrazní nebo výjimeční, nebo naopak nechceme být nijak odlišní a mezi ostatními se řadíme raději někam do pozadí. Srovnáváme se s ostatními kolem sebe a tím si určujeme své místo ve společnosti. Důleţité také je, ţe se nesrovnáváme s úplně jinými lidmi, ale s těmi, které povaţujeme za sobě podobné nebo v nichţ vidíme zosobnění cílů, kterých bychom chtěli dosáhnout. 1 Jak nás okolí vnímá, také určuje výši našeho sebevědomí a sebeúcty. Mezilidské vztahy jsou častým tématem autorů umělecké literatury kaţdého období. V této bakalářské práci se budeme věnovat ruskému období druhé poloviny 19. století. Zaměříme se na jednu z nejvýraznějších ikon ruské literatury, Fjodora Michajloviče Dostojevského, a jeho realistický román Idiot. Hlavní hrdina románu a vztahy jeho okolí k němu budou ústředním tématem této bakalářské práce. Při čtení románu Idiot si stále klademe otázku, je-li kníţe Myškin skutečně idiot nebo z něj idiota dělají právě ti, se kterými se stýká. Cílem této práce tedy bude najít odpověď na tuto otázku. Pomocí analýzy vztahů kníţete Myškina a ostatních postav z jeho okolí se pokusíme zjistit, proč byl v některých situacích společností chápán zcela opačně nebo jinak a také budeme hledat důvody tohoto chápání. Popíšeme perspektivy na určité situace jak z pohledu kníţete Myškina, tak z pohledu jeho okolí, odůvodníme jejich vzájemné postoje na základě citací a vědomostí načerpaných od autorů knih sekundární literatury. Podle zjištěných poznatků si odpovíme, zdali jej konkrétní postavy z románu za idiota pokládají či nikoli a proč. 1 Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. Praha 2003, s

6 Důvod zvolení tématu Pojetí hlavního hrdiny ze strany společnosti v románu Idiot Fjodora Michajloviče Dostojevského je ten, ţe Dostojevskij se ve své tvorbě věnoval mimo jiné právě mezilidským vztahům. Dokázal se dostat do jejich největší hloubky, stejně jako se dostával do největší hloubky nitra svých literárních postav. N. A. Berďajev popisuje Dostojevského pojímání mezilidských vztahů takto: Lidé jsou propojeni nejen vztahy a pouty, jeţ jsou vidět na denním světle vědomí. Jsou ještě tajemnější vztahy a pouta a ta se ztrácejí v hloubi podvědomého ţivota. Do vztahů lidí tohoto světa u Dostojevského zasahuje vţdy jiný svět. Tajemná vazba spojuje Myškina s Nastasjou Filippovnou a s Rogoţinem. [ ] Všichni jsou u Dostojevského vzájemné spoutáni jakýmisi neobvyklými pouty. Není u něj náhodných setkání a náhodných vztahů. [ ] Všechna setkání jsou jakoby ne odtud a mají osudový význam. 2 Kaţdý člověk, se kterým se v ţivotě setkáme, ovlivňuje naši další existenci, ať pozitivně nebo negativně. Dostojevskij ukazuje, kam se člověk díky působení a vlivu společnosti můţe dostat. Primárním zdrojem pro tuto analýzu bude román Idiot v originále i v českém překladu. Dále se při rozboru budeme opírat o názory autorů sekundární literatury, předně F. Kautmana, V. V. Jermilova, A. P. Belika a M. M. Bachtina, jejichţ díla se věnují dalšímu rozšíření znalostí o Dostojevského díle, myšlení a hlubšímu porozumění postav Dostojevského románů. Práce je rozčleněna do několika částí. V první části stručně popíšeme některé stěţejní momenty vývoje ruské literatury a ruského románu ve druhé polovině 19. století. Druhá část se věnuje Dostojevskému a jeho tvorbě. Mezi jeho díly se nejvíce zaměříme na smysl románu Idiot a v krátkosti jej popíšeme. Ve třetí části se zaměříme na společnost v románu a některé její charakterové znaky. Předvedeme si, jak důleţitou roli hrají v ţivotě této společnosti peníze a moc a čeho s nimi lze dosáhnout. Dalšími tématy této části budou lidská přetvářka a leţ. Stejně jako moc a peníze jsou tyto dvě neoddělitelnou součástí kaţdodenního společenského bytí a také si ukáţeme, jak jsou ve společnosti přijímány. Čtvrtá část se věnuje hlavnímu hrdinovi, kníţeti Myškinu, a jeho pojímání sebe sama. Sebepojetí kníţete Myškina je z hlavní části zaloţeno na tom, jak jej hodnotí jeho okolí a jaký to má na něj vliv. V další části naší práce se dostáváme ke slovu idiot a jeho různým podobám nebo významům. Popisem a citováním některých postav ve vybraných situacích, kde je doslova uţito slovo idiot ukáţeme, jaký 2 Berďajev, N. A.: Dostojevského pojetí světa. Praha 2000, s

7 význam v danou chvíli toto slovo má, za jakých okolností je proneseno a které osoby jej nejčastěji uţívají a jak o kníţeti smýšlí. V další části práce jsou vybrány důleţité situace, ve kterých se kníţe se svým okolím dostává do nedorozumění kvůli svému upřímnému jednání nebo vyřčené pravdě. Součástí této kapitoly bude analýza vztahu kníţete Myškina a Rogoţina, protoţe vztah těchto dvou postav se o trochu liší oproti ostatním vztahům Myškina s okolím. Nakonec se ještě v malé kapitole krátce zaměříme na několik momentů, kdy byl kníţe některými lidmi řádně uznán, pochválen nebo oceněn jako Člověk, ale jak se poté ukáţe, ani to nakonec nevyvrátí jeho osud. V závěru naší práce shrnujeme poznatky o tom, jak hluboce působí na kníţete Myškina jeho okolí a jaký to na něj má dopad. Zjišťujeme, ţe zásluhou svého okolí kníţe Myškin nadobro ztrácí rozum a není jiţ cesty zpět. 7

8 2. Ruská literatura druhé poloviny 19. století Druhá polovina 19. století znamenala pro Rusko několik zásadních změn ve vývoji literatury směr naturální škola, období cenzurního teroru sedmi hubených let, ideové proudy slavjanofilů a zapadniků, noví autoři nešlechtického původu a demokratizace prózy, obnovení zájmu o poezii a drama, období tzv. zlatého věku a především objevení mnoha významných spisovatelů. Ruská literatura druhé poloviny 19. století zůstává skutečně jevem, který nemá v světě obdoby. Nikde se neobjevilo v krátké době padesáti let tak početné souhvězdí prvotřídních umělců slova. Jména Turgeněv, Gončarov, Gercen, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov, Bunin a Gorkij jsou jen nejvyššími vrcholky všemi kritiky jednohlasně uznávaného výkvětu světové literatury. 3 K období sedmi hubených let se připisují léta Po tuto dobu vládla veškerému ruskému tisku velice tvrdá cenzura. Bylo to období cenzurního teroru, kdy i liberální publicisté byli policejně sledováni a kdy nejlepší časopisy, aby unikly zastavení, tiskly převáţné zábavnou beletrii bez hlubší společenské a umělecké problematiky. 4 Příčina této cenzury ovšem měla i neměla původ uvnitř státu; vývoj ruské literatury byl ruskými absolutisty přísně omezen ze strachu z tehdejšího evropského revolučního hnutí. Naturální (přirozená) škola byla hlavním směrem ruské literatury od 40. let. Tematicky a ţánrově se zaměřovala na tzv. fyziologickou črtu z lidového prostředí. Autoři vycházeli z autentických faktů a reálných prototypů. 5 Námětem pro tvorbu byla dramata ze ţivota prostého lidu (úředníků, řemeslníků, sluhů či prostitutek), na druhou stranu ale nezůstávalo opomenuto ani kritické zobrazení ţivota byrokracie. Spisovatelé tvořili realistické novely a povídky, z nichţ vyvrcholením jsou Turgeněvovy Lovcovy zápisky. Hlavními představiteli naturální školy byli Bělinsij a Někrasov Spor slavjanofilů a zapadniků zaplňuje v tomto období nemalou část dějin ruské literatury. Jiţ z názvů slavjanofilství a zapadnictví vyplývá, čím se tyto ideové proudy zabývaly, jakou otázku řešily: Je dějinná cesta Ruska stejná jak v západní Evropě, tj. obecně lidský pokrok a obecně lidská civilizace, a Rusko je zvláštní jenom svou 3 Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s

9 zaostalostí, nebo jde Rusko po své vlastní cestě a jeho civilizace je zcela jiného druhu? [ ] Spor slavjanofilů a zapadniků byl sporem o osud Ruska a jeho poslání ve světě. 6 Odpovědi a řešení obou stran byly zcela odlišné, podstata a důvod zadávání si této otázky byla stejná. Jedni i druzí milovali svobodu. Jedni i druzí milovali Rusko, slavjanofilové jako matku a zapadnici jako dítě. 7 Příslušníci obou směrů tedy milovali svoji vlast, chtěli, aby vzkvétala, podle kaţdého z nich ovšem opačným směrem. Slavjanofilové, v čele s Chomjakovem a Kirejevským, shledávali osud Ruska v zachování národních tradic a odmítali vliv, přicházející ze západní části Evropy v rozvoji a modernizaci. Zapadnici, v popředí s Bělinským, Gercenem a Turgeněvem, zastávali naprosto opačný názor. V 50. a 60. létech proměňovala a posilovala ruskou prózu tvorba spisovatelů nešlechtického původu. Přísná cenzura povolila a tak dala mladým spisovatelům (Černyševskij, Dobroljubov aj.) příleţitost se projevit. Ţánry přirozené školy kritická črta, sociální román, občanská poezie a publicistika se opět dostali do popředí, a jiné, např. politická satira, groteska nebo esteticko-psychologický román se rozvíjeli. V tomto období se také obnovil zájem o poezii a drama. Poezie té doby rozeznávala dvě básnické školy občanskou, jejíţ významní představitelé (Někrasov, Michajlov) byli povaţováni za paralelu k nešlechtické próze, 8 a ryzí tvořena básníky (Ťutčev, Ščerbin), kteří byli pozdními romantiky, tíhnoucími k liberálně šlechtické inteligenci. 9 Dramatický repertoár výrazně osvěţila tvorba A. Ostrovského, která tomuto ţánru přinesla zcela nové náměty, a také tvorba A. Suchovo-Kobylina, postavena na filozofickém základě. Za vrcholné období ruského realismu a prozaické tvorby, zejména románu, které zásadně ovlivnilo vývoj světové literatury, 10 se v ruské literatuře povaţuje období tzv. zlatého věku. Nejvýznamnějšími představiteli tohoto období byli Turgeněv, Gončarov, Tolstoj, Dostojevskij, Čechov aj. K tomuto výraznému vzestupu přispělo především to, ţe literatura v Rusku přestala zastávat uţitečnou a veřejně prospěšnou funkci (politickou, humanitní, vědeckou), a zaměřovala se na sociální společnost, problematiku lidské morálky a snaţila se proniknout do hloubky lidského nitra. 6 Berďajev, N. A.: Ruská idea. Praha 2003, s Berďajev, N. A.: Ruská idea. Praha 2003, s Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001, s

10 2.1 Ruský román druhé poloviny 19. století V období zlatého věku, jak je jiţ zmíněno, dosáhla ruská literatura svého vrcholu, román se stal hlavním ţánrem, spisovatelé nadále tvořili svá díla v duchu naturální školy. Zralý ruský román, jímţ ruská literatura získala definitivě přívlastek světová, vznikal na ţánrovém podloţí skládanek fyziologických črt. 11 V průběhu druhé poloviny 19. století ruská próza stále setrvává v duchu realismu, ve kterém je na konci tohoto století znatelný průnik tradičních realistických poetik zlatého věku a novodobých ismů, zejména naturalismu, dekadence a symbolismu. 12 Ţánr román se postupně transformuje na různé typy; převaţujícím se stává sociálně psychologický román (dílo Turgeněva), dále se vytváří epopejový román, jehoţ příkladem je Tolstého Vojna a Mír. Dalším typem je tzv. polyfonní (mnohohlasý) román, který jiţ předjímá některé postupy moderního románu. 13 V duchu tohoto typu tvořil Dostojevskij. Dostojevského dílo je shledáváno nejrozsáhlejším a nejreprezentativnějším souborem literárních textů, 14 vycházejících z naturální školy; přineslo ruskému románu pohled na realitu, ze všech jejích pozitivních i negativních stran. Nejčastěji psal romány psychologické, některé byly označovány za filosofické, ba dokonce kosmické díky tomu, ţe dokázal precizně popsat a vylíčit různé lidské fyzické i psychické stavy. Hlubokým viděním lidského vědomí a podvědomí a pragmatismu a morálky anticipoval vývoj moderní a v něčem postmoderní literatury 20. století Pospíšil, I.: Ruský román, Nástin utváření ţánru do konce 19. století. Brno 1998, s Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001, s Pospíšil, I.: Ruský román, Nástin utváření ţánru do konce 19. století. Brno 1998, s Pospíšil, I.: Ruský román, Nástin utváření ţánru do konce 19. století. Brno 1998, s Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001, s

11 3. Fjodor Michajlovič Dostojevskij ( ) Dostojevského dílo je obrazem jeho ţivotní cesty, poznatků, zkušeností. Je jedním z vrcholných představitelů ruského realismu; vytvořil tzv. polyfonní román, o němţ ruský literární vědec M. M. Bachtin napsal: Mnohost samostatných a navzájem nesplývajících hlasů a vědomí, opravdová polyfonie plnocenných hlasů, 16 tedy román, jehoţ příběh je vyprávěn ne jedním, ale více vypravěči, kde kaţdá postava ţije svůj vlastní ţivot, na autorovi nezávislý. Do kaţdé ze svých postav vkládá autor kus sebe a svých přesvědčení, aţ se můţe zdát, ţe si sám sobě odporuje. Ve svých dílech se Dostojevskij převáţně věnoval tématům z oblasti lidské psychologie, filosofie, líčil tragický osud člověka 17 a snaţil se dostat do nejskrytějších míst lidské duše. Vývoj jeho díla je spojen s ţivotními etapami, podle kterých lze Dostojevského tvorbu rozčlenit na několik období. Ve létech tvoří v duchu naturální školy; postupně vycházejí romány Chudí lidé (Бедные люди, 1846), Dvojník (Двойник, 1846), Bílé noci (Белые ночи,1848), Nětočka Nězvanovová (Неточка Незванова, 1849). V letech přichází zásadní změna ve vývoji jeho tvorby v podobě zatčení za členství v krouţku petraševců, který byl povaţován za nebezpečné ohnisko budoucí revoluce 18, rozsudek trestu smrti, který byl v poslední chvíli před popravou změněn na pobyt v káznici a následné vyhnanství na Sibiř. Nabyté zkušenosti a záţitky z vězení líčí v autobiografickém románu Zápisky z mrtvého domu (Записки из метрвого дома, 1860). Mezilidskými vztahy se zabývá v románu Uražení a ponížení (Униженные и оскорбленные, 1861). Novela Zápisky z podzemí (Записки из подполья, 1864) nás uvádí do spisovatelova nejplodnějšího zralého 19 období, kde se Dostojevskij vrhá do hlubin lidské psychiky. 20 Následně vydává nejvýznamnější díla své tvorby Zločin a trest (Преступление и наказание, 1866), Idiot (Идиот, 1868), Běsi (Бесы, 1871), Výrostek (Подросток 1875). Svoji tvorbu završuje trojdílným románem Bratři Karamazovi (Братья Карамазовы, 1879). 16 Bachtin, M. M.: Dostojevskij, umělec: k poetice prózy. Praha 1971, s Berďajev, N. A.: Dostojevského pojetí světa. Praha 2000, s Parolek, R.: F. M. Dostojevskij. Praha 1963, s Pospíšil, I.: Ruský román, Nástin utváření ţánru do konce 19. století. Brno 1998, s Kolektiv autorů pod vedením I. Pospíšila: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha 2001, s

12 V románu Idiot, po vzoru Cervantesova Dona Quijota, zobrazuje Dostojevskij kladného, dokonale krásného člověka 21, který je vystaven běţnému ţivotu a jeho kaţdodenním nástrahám. Na rozdíl od vţdy nalomených, rozdvojených nebo rozpolcených osobností hrdinů Dostojevského, hlavní postava kníţete Myškina nezná boj rozumu a citu,,dobra a,zla ve své duši [...] jsou mu cizí jakékoliv projevy egoismu [...] a jestliţe se mýlí, pak jen v tom smyslu, ţe vidí lidi lepší, neţ jsou. 22 Přichází do společnosti petrohradské smetánky i obyčejných lidí, poznává jejich ţivot a snaţí se stát jejich součástí. Svým upřímným a dobrosrdečným jednáním ovšem neuspěje ve světě, zkaţeném penězi a touze po moci, a nakonec je tímto světem odsouzen k rozsudku podobnému smrti trvalé ztrátě zdravého rozumu. Vedle tragického osudu hlavního hrdiny se odehrává neméně tragický osud jedné ze dvou hlavních ţenských postav, Nastasji Filippovny, která je podobným způsobem společností odsouzena ke ztrátě ţivota. Tak jako kníţe Myškin trpí ve zkaţené společnosti za svoji čistotu a dobrotu srdce, Nastasja Filippovna trpí za svoji krásu, kterou V. V. Jermilov nazval a popsal slovy nesnesitelná krása. Je to krása, která trpí, trpí za samu sebe, krása, která je v tomto světě rozpínána na kříţ. 23 Tato skutečnost vyvrací Myškinovu ideu, ţe Krása spasí svět! Některé postavy v Idiotovi jsou svým charakterem podobné jiným postavám románů Dostojevského. Například hlavní postava kníţete Myškina je často připodobňována postavě Aljoši z Bratrů Karamazovových. Tyto postavy se sobě podobají upřímným jednáním, nejčistšími úmysly a vírou, ţe pravda vítězí. O lidech kolem sebe smýšlejí v tom nejlepším světle a veškeré záporné lidské vlastnosti jsou jim cizí. Ippolit z románu Idiot je srovnáván nebo připodobňován hlavní postavě Zápisků z podzemí. Oba jsou neúspěšní, nenávidí lidi kolem sebe, libují si ve vlastní lítosti a protestují proti zákonům společnosti. Jako do jiných děl, vloţil Dostojevskij své záţitky a ţivotní zkušenosti i do Idiota. Hlavního hrdinu obdařil nemocí, kterou sám trpěl epilepsií. Ta se mimo jiné vyskytovala i u jiných postav Dostojevského tvorby. V několika scénách jsou v románě popsány a vyjádřeny pocity nemocného těsně před záchvatem i samotný záchvat: Pocit ţivota a vědomí vlastní existence se v těchto krátkých záblescích zdesateronásobovaly [ ] veškeré vzrušení, pohyby, neklid jako by se rázem upokojily a ztišily ve 21 Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s

13 svrchovaném klidu, plném jasné, harmonické pohody a naděje, plném rozumného smyslu a poznání nejhlubší příčiny. Tyto okamţiky [ ] byly však jen předtuchou oné poslední vteřiny, [ ] kterou naráz počínal záchvat. Ta vteřina byla ovšem nesnesitelná 24. Ústy kníţete Myškina popisuje pocity a myšlenky, které prolétly hlavou jeho přítele v okamţiku, kdyţ stál jako odsouzený k smrti před popravčí četou, 25 kdy si v poslední chvilce uvědomoval, jak nakládal se svým ţivotem, jak vysokou hodnotu teď pro něj znamenal čas: Kaţdou minutu bych proměnil ve věčnost, nic bych nepropásl, kaţdý okamţik bych na váţkách odvaţoval, ani chviličku bych nepromarnil. 26 Podobných příkladů bychom v románu našli několik. Mezi jinými Dostojevského díly se Idiot řadí mezi veselejší, snáze pochopitelné, jeho celkové vyznění je kladné a vyvolává vřelé sympatie demokratického čtenáře Dostojevskij, F. M.: Idiot. Praha 1971, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Dostojevskij, F. M.: Idiot. Praha 1971, s Parolek, R.: F. M. Dostojevskij. Praha 1963, s

14 4. Charakterové vlastnosti společnosti v románu V románu Idiot vystupuje mnoho různých charakterů lidí. Mají hodně společných charakterových vlastností, tuţeb a cílů. Kníţe Myškin proniká do jejich ţivotů, poznává a setkává se s lidmi honícími se za bludičkami kariéry a bohatství, vybíjejícími svůj ţivot ve spekulacích, intrikách, dobrodruţstvích, smyslnosti nebo nihilistické vzpouře. 28 Protipólem takovéto společnosti je kníţe Myškin, který je vtělením duševního zdraví 29 a kontrastuje s duševní rozervaností ostatních, [ ] tito lidé zápasí se světem přetvářky a společen. konvencí vlastní přetvářkou, touţí po lásce a porozumění druhých, nedovedou se jim však přiblíţit. 30 Jsou nedůvěřiví a neupřímní, nešťastní. Lhaní se ve společnosti stává všeobecným pravidlem. Kdo tuto zásadu nedodrţí, hrubě naruší společenskou etiketu a dokonce i společenský řád, 31 čehoţ se soustavně dopouští kníţe Myškin. Kromě vypočítavosti a pokrytectví panuje ve společnosti také určitý strach z pravdy, protoţe pravda můţe být odporná, nemilosrdná, krutá, surová. 32 Lidé se proto raději uchylují ke konejšivé lţi, neţ aby čelili tvrdé, reálné skutečnosti. Proti těmto přijatým zásadám společnosti vystupuje skupina nihilistů, kteří jsou v románu vylíčeni jako lidé zlí, domýšliví, nervózní a nešťastní. 33 Ve všem, co dělají, jsou neúspěšní, ale věří, ţe vzpourou můţou převrátit svět, ve kterém platí boţí zákony. Ippolit Těrenťjev se dokonce pokusí za účelem změny těchto zákonů o sebevraţdu, ale i ta končí fiaskem. Navzdory všemu vystupuje v románu i několik milých lidí, jako je například Lizaveta Prokofjevna člověk s dětskou duší a laskavým srdcem. Ve svém jednání se řídí především citem matky, láskyplně se stará o své nejbliţší. Lizaveta Prokofjevna jako jedna z mála postav románu říká pravdu, jedná nezištně, někdy má však trochu unáhlené úsudky. Kolja Ivolgin zastává v románu především roli poslíčka při předávání různých vzkazů mezi ostatními postavami. Je to ovšem ještě dítě, tudíţ se společenského dění příliš neúčastní. Milá a přívětivá je také Věra Lebeděvová, která tiše a tajně miluje kníţete a láskyplně o něj pečuje. 28 Parolek, R., Honzík, J.: Ruská klasická literatura. Praha 1977, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Kolektiv autorů za vedení V. Macury: Slovník světových literárních děl 1/A-L. Praha 1989, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Parolek, R.: F. M. Dostojevskij. Praha 1963, s

15 4.1 Peníze a moc Peníze a moc tvoří důleţitou součást touhy lidí všech společenských vrstev. Na začátku všeho je egoismus, na to dále navazuje podlost, sobectví, hrabivost; a ze všeho nakonec plyne duševní nemoc: všichni jsou nemocni egoismem, mrzkou touhu po penězích, topí se v špíně tohoto světa. 34 V románu je velké mnoţství postav a ještě větší mnoţství děje, spojeného s penězi. Příkladem je hluboký,osvícený egoista 35 Afanasij Ivanovič Tockij, ztělesnění člověka, který jiţ penězi a mocí vládne elegantní pán, milovník a jemný znatel všeho krásného, gentleman dokonalých způsobů a vtělení slušnosti. 36 Svoji ctihodnou pověst by nenechal nikým pošpinit, a pokud by k tomu mělo dojít, jeho penze mu pomohou získat svoji čest zpátky. Jeho nejdůleţitější starostí je Nastasja Filippovna и как исползовать в своих интересах красоту этой женщины. 37 Za její ruku a klid své duše nabídne Gavrilovi Ardalionoviči sedmdesát pět tisíc rublů. Gavrila Ardalionovič Ivolgin velkým mnoţstvím finančních prostředků nedisponuje, představují ovšem jediný objekt jeho touhy: я денег хочу. Нажив деньги, знайте, я буду человек в высшей степени оригинальный. Деньги тем всего подлее и ненавистнее, что они даже таланты дают. И будут давать до сконания мира. 38 Pro pár rublů je schopen plazit se po zemi; věří, ţe je moţné všechno prodat i koupit za peníze. Kvůli penězům je poníţen nejdříve Rogoţinem, který od něj kupuje Nastasju Filippovnu, poté samotnou Nastasjou Filippovnou, kdyţ před ním vhodí do hořícího krbu balík se sto tisíci rubly a navrhuje Gavrilovi, ţe pokud je vytáhne, budou jeho. Kupec Rogoţin není ani tolik ovládán mocí peněz, jako chorobnou vášní k Nastasje Filippovně. Je schopen si koupit všechny a všechno a peníze zde hrají pouze roli prostředků, jak dosáhnout objektu své touhy. Pro Rogoţina nemají skutečnou hodnotu peníze, ale Nastasja Filippovna. Uráţce a poníţení kvůli penězům se nevyhne ani ve společnosti oblíbený Jevgenij Pavlovič, kdyţ jej Nastasja Filippovna obviní, ţe okradl svého strýce a ţe moţná má vinu i na jeho náhlé smrti. Za to, ţe si Nastasja Filippovna dovolí Jevgenije 34 Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Белик, А. П.: Художественные образы Ф. М. Достоевского. Москва 1974, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

16 Pavloviče obvinit z tak ostudného činu, ji všemu přihlíţející rozhořčený důstojník, bývalý důvěrník Jevgenie Pavloviče, hrubě urazí. Nejhorší na tomto všem je, ţe důstojník znal tajemství Jevgenije Pavloviče, a tudíţ znal i to, ţe skandální slova Nastasji Filippovny, určená jeho příteli, jsou pravdivá Lež a přetvářka Za největší lháře jsou v románu pokládáni například Afanasij Ivanovič Tockij, generál Jepančin, generál Ivolgin nebo úředník Lebeděv. Lhaní se stává rutinou i ve hrách na pravdu. K jedné takové hře dojde na oslavě narozenin Nastasji Filippovny, a spočívá v tom, ţe kaţdý o sobě musí říct věc, kterou ve svém ţivotě pokládá za nejšpatnější ze všech. Jediný Ferdyščenko dodrţí pravidla a vypráví, jak okradl sluţebnou. Po něm se ale spustí lavina špatných činů generála Jepančina a Tockého. Generál Jepančin vykládá příběh, kde je jeho jeden špatný čin přehlušen nejušlechtilejším skutkem a Tockij popisuje jednu ze svých milých, nevinných, mládeneckých historek. Pokrytecky se tak vyhýbá všem špatnostem, kterých se dopustil na Nastasje Filippovně. Zcela jiným lhářem je generál Ivolgin. Ten však lţe nezištně, vymýšlí si různé historky a záţitky ze svého ţivota, nikomu kromě sebe tím neubliţuje ani nikoho neuráţí. Generál Ivolgin a úředník Lebeděv jsou postavy, které lţou, aby pobavily své okolí, vyznamenaly se v něm, zvýšily svou důstojnost (i kdyţ ji tím naopak zpravidla sniţují). 40 Lebeděv, v němţ je všechno zpřeházené a pomíchané dobré i zlé, 41 se někdy do své lţi natolik vţije, ţe je nakonec schopen tomu všemu sám uvěřit. Aglaja Ivanovna také neustále lţe, hlavně ve věcech vztahu ke kníţeti. V mnoha případech mu říká naprostý opak, neţ si myslí. Neţ aby mu vyznala lásku, raději ho hluboce poníţí nebo se mu vysměje. Kdyţ se má o svých citech ke kníţeti vyjádřit před ostatními, zbaběle vše zapře. Так ты, стало быть, любишь этого... молодого человека?.. Ни-ни-ни! Терпеть не могу... вашего молодого человека, терпеть не могу! вдруг вскипела Аглая Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

17 5. Sebepojetí hlavního hrdiny Slovo sebepojetí znamená souhrn představ a hodnotících soudů, které člověk o sobě chová. 43 Lze to tedy vysvětlit jako uvědomění si sebe sama, vytvoření si postoje k sobě samému a podle toho mít od sebe určitá očekávání. Sami sebe hodnotíme podle toho, jak zapadáme a jak jsme hodnoceni okolím. Ze sebepojetí vychází sebeúcta, která je jeho hodnotící sloţkou 44 a mnohé o člověku jeho okolí napoví. Kníţe Myškin ve svém jednání a rozhodování spoléhá na své city, řídí se jimi. Hlas rozumu se u něj takřka nevyskytuje. Má dary jasnozřivosti a empatie, soucit je pro něj dokonce главнейший и, может быть, единственный закон всего человечества. 45 S nejčistšími úmysly přichází všem pomoci, povaţuje se za dobrého člověka a toto chce předávat svému okolí. Veškeré jeho jednání, a z toho plynoucí důsledky, je však okolím přijímáno vţdy v souvislosti s jeho nemocí. Od samého začátku příběhu se v otázce své nemoci idiotismu kníţe Myškin prezentuje různě. V jednom případě o sobě prohlašuje, ţe je vyléčený, v druhém případě, ţe je nemocný. Příkladem je scéna, kdy si kníţe prohlíţí portrét Nastasji Fillipovny v kanceláři generála Jepančina a Gavrila Ardalionovič jej při tom pozoruje. Na Gaňovu otázku, zda by se oţenil s takovou ţenou, kníţe pohotově odpovídá: Я не могу жениться ни на ком, я нездоров. 46 Později při hádce s Gavrilou Ardalionovičem během cesty do jeho domu se na kníţete Gaňa neprávem osočí a nařkne jej idiotem, kníţe se brání: я прежде действительно был так нездоров, что и в самом деле был почти идиот; но теперь я давно уже выздоровел, и потому мне несколько неприятно, когда меня называют идиотом в глаза. 47 V rozhovoru s Lizavetou Prokofjevnou se omlouvá: Я был двадцать четыре года болен [ ] примите же как от больного и теперь Ze strany okolí slyší kníţe mnoho uráţek a naráţek na svůj zdravotní stav. Chce být jako ostatní, chce být zdráv, ale okolí jej ve všem, co dělá, povaţuje za nemocného. Podobnými výroky, jako při omluvě Lizavetě Prokofjevně, kdy jim kníţe svoji nemoc potvrzuje, jej společnost postupně v idiota obrací, coţ si začíná uvědomovat i sám kníţe. Jestliţe kníţe původně přijel do 43 Blatný, M., a kolektiv: Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha 2010, s Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. Praha 2003, s Белик, А. П.: Художественные образы Ф. М. Достоевского. Москва 1974, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

18 Petrohradu s pojímáním sebe sama jako zdravým člověkem, jeho okolí zařizuje, aby se toto pojetí změnilo. Toto rozdvojené pojetí své choroby úzce souvisí s tím, ţe se Dostojevského hrdinové nikdy plně neshodují sami se sebou. 49 Objevuje se u nich jakási rozporuplnost ve svém jednání a v sobě samém; tedy stav, kdy hrdinovo tvrzení nebo skutek odporuje jeho ideje nebo myšlení. F. Kautman o tomto stavu píše: Výrazně se tato vnitřní labilita projevuje v rozporu mezi vnějším gestem a slovem, zejména pak mezi úmyslem a skutkem, který bezprostředně následuje. 50 Kníţe Myškin si v románu stěţuje: У меня нет жеста приличного, чувства меры нет; у меня слова другие, а не соответственные мысли, а это унижение для этих мыслей. 51 V tomto případě to lze vysvětlit jako příznak nebo pozůstatek jeho duševní choroby. U kníţete Myškina bychom těţko hledali jakékoli známky sebevědomí. Opět v důsledku své choroby se kníţe neustále přede všemi podceňuje, poniţuje. Dostává-li kníţe od lidí jakékoli omluvy, kategoricky je odmítá. Důvod odmítnutí není ten, ţe omluvu nepřijímá, ale sám sebe nepovaţuje hodného omluvy: Он хотел даже выговорить, что он недостоин, чтоб у него просили прощения. 52 U kníţete Myškina se nesetkáme ani s jedním slovem, které by se jen blíţilo sebechvále. Je skromný ve všech ohledech, není ani schopen přijmout pochvalu od někoho druhého ze stejného důvodu, jako omluvu. Ve věci lásky o sobě Myškin tvrdí, ţe ţeny prakticky nezná. I v tomto ohledu nacházíme téma rozdvojenosti a to v podobě rozdvojené lásky. Kníţe Myškin miluje dvě ţeny Aglaju tím způsobem, ţe by se chtěl stát jejím rytířem; a Nastasju Filippovnu miluje lítostivě a soucitně. 53 Obě tyto ţeny zároveň milují jeho. Na rozdíl od Aglaje, Nastasja Filippovna kníţeti nejednou lásku upřímně vyzná. Kníţe si ale ve své podstatě její lásku nikdy nepřipustí. Nepřipouští si moţnost, ţe by jej mohla milovat nějaká ţena, ţe je hoden lásky ze strany něţného pohlaví. Raději před sebou i před okolím Nastasju Filippovnu označí za šílenou a trpící. Nikdy si její lásku nepřizná. Na to, ţe by jej mohla milovat Aglaja, má kníţe svoje přesvědčení jako i v jiných případech není hoden. 49 Bachtin, M. M.: Dostojevskij, umělec: k poetice prózy. Praha 1971, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Berďajev, N. A.: Dostojevského pojetí světa. Praha 2000, s

19 Toto přesvědčení se paradoxně naprosto rozchází s jeho darem jasnozřivosti. Kníţe Myškin dokáţe precizně odhadnout charaktery lidí a skrz na skrz je prohlédnout. On jediný ví, ţe Nastasja Filippovna je dobrý člověk, ale ve špatné společnosti. Nastasja Filippovna se tedy této společnosti staví na odpor a popuzuje proti sobě úplně všechny. Kníţe ji však svým slovem dokáţe přimět, aby ukázala svoji pravou tvář: Я ведь и в самом деле не такая, он угадал. 54 Kníţe Myškin si ani v nejmenším neuvědomuje, jak velkou moc nad lidmi má. Nutí je projevit se, jací ve skutečnosti jsou. Dokáţe je přimět ukázat svoji dobrou stránku, kterou oni záměrně skrývají. Myškin však ve všech vidí to dobré a nechápe, proč konají věci, které se s jejich povahou úplně rozcházejí. V tomto neuvědomování si svého mocného slova tkví síla, s jakou dokáţe lidi kolem sebe ovládat. Nejen dobré věci ale kníţe o lidech odhadne. Některé myšlenky jsou plné podezření a špatných předpokladů, těch se potom kníţe Myškin bojí. Příkladem je, kdyţ má pocit, ţe je pronásledován Rogoţinem, který ho chce zabít. Ze všeho se cítí zmatený, nakonec se ukáţe, ţe jeho domněnky byly správné. Kníţe Myškin vyniká mnohými schopnostmi, které si ve své čistotě mysli a srdce vůbec neuvědomuje a jestli ano, pak si myslí, ţe jimi ubliţuje. Tuto zpětnou vazbu mu totiţ vrací jeho okolí, proto se neustále podceňuje a před druhými poniţuje. Jak by se kníţe pojímal, kdyby od samého začátku od okolí slyšel to, co od Aglaji pouze jednou jedinkrát? Вы честнее всех, благороднее всех, лучше всех, добрее всех, умнее всех! Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

20 6. Idiot, idiotismus, idiotství Slovo idiot je ve svém původním významu označení mentálně retardovaného člověka: postiţení jedinci jsou těţce omezeni ve své schopnosti porozumět poţadavkům nebo instrukcím, nebo jim vyhovět. [ ] Mají nepatrnou či ţádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyţadují stálou pomoc a stálý dohled. 56 Časem se toto slovo začalo uţívat jako nadávka. V průběhu románu je hlavní hrdina nejednou nazván idiotem, někdy je z idiotismu dokonce i nařčen. Není divu, kdyţ při představování sebe okolí nezapomíná zmínit, ţe se léčil v ústavu ve Švýcarsku a v jakém zdravotním stavu se nacházel. Při představování generálovi Jepančinovi o sobě mimo jiné vypravuje, ţe частые признаки его болезни сделали из него совсем идиота (князь так и сказал: идиота). 57 Také si uvědomuje, ţe na lidi jako idiot někdy působí, ačkoli nechápe proč: Меня тоже за идиота считают все почему-то, я действительно был так болен когда-то, что тогда и похож был на идиота; но какой же я идиот теперь, когда я сам понимаю, что меня считают за идиота? Я вхожу и думаю: «Вот меня считают за идиота, а я все-таки умный, а они и не догадываются» Snaţí se před společností ospravedlnit a vysvětlit, ţe uţ je dávno zdráv, ale nevědomky tímto v očích druhých vyvolává pravý opak. Řekne-li o sobě někdo, ţe se léčil z idiotismu, podepíše si tím ortel, ţe jej za nevyléčeného budou povaţovat i nadále. Společnost kolem kníţete ţije ve světě přetvářky a lţí, ve světě, který se povaţuje za normální ; jenomţe právě tento normální svět, který Myškina obklopuje, считает и превращает его в «идиота». 59 Nejčastěji je kníţe nazýván idiotem z důvodu, ţe neříká po celou dobu [ ] nic jiného neţ pravdu, nebo to, o čem je přesvědčen, ţe je pravdivé. 60 Kníţe Myškin je upřímný vţdy, protoţe ani neví, co je nepravda, natoţ lhaní. Pro svou bezelstnost a idealismus působí dojmem směšného podivína,,idiota, nepřizpůsobeného reálnému ţivotu a jeho normám. 61 Popudí proti sobě řadu lidí. Jiní jej nechápou vţdy je jednodušší někoho předem odsoudit, neţ se pokusit jej pochopit. Někteří lidé kolem něj mu navíc závidí, chtěli by 56 Psychiatrické centrum Praha: Mezinárodní klasifikace nemocí revize: duševní poruchy a poruchy chování: popisy klinických příznaků a diagnostická vodítka. Praha 1994, s Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Белик, А. П.: Художественные образы Ф. М. Достоевского. Москва 1974, с Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Slovník světových literárních děl 1/A-L. Kolektiv autorů za vedení V. Macury. Praha 1989, s

21 se mu vyrovnat, chtěli by umět jednat přirozeně jako Myškin, ale nedokáţou to. Proto se mu raději vysmívají a zakrývají tak nespokojenost sami se sebou. Někteří jej začínají i nenávidět. 6.1 Lizaveta Prokofjevna Jepančinová Jak velké a nemilé překvapení pro Lizavetu Prokofjevnu je, kdyţ se dozví, что этот последний в роде князь Мышкин, о котором она уже что-то слышала, не больше как жалкий идиот. 62 Navzdory nepříznivé zvěsti jej uvede k sobě, usadí ke stolu, nechá promluvit, nakrmí a při tom všem pronikavě zkoumá. Kníţe se projevuje jako vzdělaný, slušně vychovaný člověk. Prvotní špatný dojem a odstup generálové vystřídá zájem o další setkání. Při loučení kníţete vyzývá, aby ji navštěvoval častěji, a klade mu na srdce, ţe ho osud do Petrohradu přivedl právě kvůli ní. K tomuto přesvědčení Lizaveta Prokofjevna dochází, kdyţ kníţe přesně uhádne její povahu povahu dítěte, která se navíc shoduje s tou jeho. Díky tomuto Lizaveta Prokofjevna zjišťuje, ţe má kníţe čistý a správný úsudek, je obdařen obdivuhodným darem jasnozřivosti 63. Začne mu důvěřovat a zamiluje si jej. Mnohem později dojde k události s hanebným článkem a nedorozuměním, kde skupina mladých studentů-nihilistů se snaţí vydírat kníţete Myškina jako představitele degenerované aristokracie ve prospěch jistého Burdovského, domnělého nevlastního syna Pavliščeva, jehoţ jmění Myškin zdědil. 64 Lizaveta Prokofjevna se na jednoho ze skupiny mladých nihilistů oboří a přímo před kníţetem prohlásí: А точно того и не знает, что этот идиот завтра же к ним опять потащится свою дружбу и капиталы им предлагать! 65 V tuto chvíli jej takto odsuzuje, protoţe ji kníţe zklamal a urazil, kdyţ ji a její rodinu poníţil tím, ţe museli být přítomni celé té trapné; a především kvůli tomu, jak se sebou kníţe nechává nakládat. Je idiotem proto, ţe se opět snaţí všechny přede všemi omlouvat, vše urovnat, všechny usmířit: Kníţe Myškin je všeobecný smiřovatel. Je nositelem myšlenky spojení všech,stavů, všech nepřátelských skupin Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Berďajev, N. A.: Dostojevského pojetí světa. Praha 2000, s Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Jermilov, V. V.: F.M. Dostojevskij. Praha 1957, s

22 Dopis, který Aglaja kníţeti po předešlé události posílá a ve kterém jej upozorňuje, ţe jiţ pro ni nebude v jejich domě vítaným hostem, si při dalším setkání s kníţetem přečte Lizaveta Prokofjevna. Zhodnotí jednání své dcery a utvrdí se slovy: уж конечно самой досадно было, что ты не идешь, только не рассчитала, что так к идиоту писать нельзя, потому что буквально примет, как и вышло. 67 Nazve ho idiotem, protoţe se na něj stále zlobí, chce jej za všechno potrestat, chce, aby si přiznal, ţe v jejích očích udělal velikou chybu, chce, aby si uvědomil, ţe se sebou nesmí nechat okolím zacházet jako doposud. Později se ve svých úvahách Lizaveta Prokofjevna dále vrací k uplynulým událostem, hodnotí dění poslední doby, přemýšlí nad změnami, které ji obklopují: И вот только что показался этот скверный князишка, этот дрянной идиотишка, и все опять взбаламутилось, все в доме вверх дном пошло, 68 Lizaveta Prokofjevna si plně uvědomuje, co všechno způsobil příchod kníţete do jejich ţivota. Spatřuje věci v úplně jiném světle. Utajené pravdy vycházejí na povrch a přebírají místo všeobecně prospěšné lţi. Lizaveta Prokofjevna se uklidňuje a všechno, co se v poslední době událo a je spojené s kníţetem, sama před sebou omlouvá jeho idiotismem, včetně vztahu Aglaji k němu: Господи, хорошо еще, что он идиот и... и... друг дома! Только неужели ж Аглая прельстилась на такого уродика! 69 Při jedné rozmluvě se svým manţelem se dokonce o kníţeti vyjadřuje: Этот князишка больной идиот, второе дурак, ни света не знает, ни места в свете не имеет. 70 Tímto sama sebe přesvědčuje, ţe kníţe, takový, jaký je, není Aglaji hoden. Navzdory všemu, po zásnubním večírku u Jepančinů, kde kníţe v očích všech hostů hluboce poklesne svým řečnickým vystoupením a poté dostává epileptický záchvat, jej v závěru večírku Lizaveta Prokofjevna brání a ospravedlňuje právě před svojí dcerou Aglajou: Я бы тех всех вчерашних прогнала, а его оставила, вот он какой человек! Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

23 6.2 Gavrila Ardalionovič Ivolgin První případ, kdy je kníţe hrubě hanlivě pojmenován jako idiot, nastává, kdyţ na něj Gavrila Ardalionovič neprávem zaútočí kvůli mylnému dojmu, ţe kníţe vyzradil jeho úmysl oţenit se s Nastasjou Filippovnou: Э-э-эх! И зачем вам было болтать! вскрикнул он в злобной досаде, не знаете вы ничего... Идиот! 72 Gavrila Ardalionovič touţí po penězích, hodlá se oţenit za sedmdesát pět tisíc rublů, které mu jsou za sňatek nabídnuty. Uvědomuje si, jak tím ve společnosti ještě víc klesá jeho nízké postavení, jaké podlosti je pro peníze schopen. Stydí se za to, a proto ho tolik rozzuří, kdyţ se kníţe nechtě přeřekne. Gavrila Ardalionovič často nazývá kníţete idiotem, ať uţ v duchu nebo přímo. Je to ţárlivý, ale ne ctiţádostivý, ješitný mladý muţ. Přiznává si, ţe ničím zvláštním nevyniká, a pokud někdo v jeho společnosti ano, závidí mu: Да каким же образом, вдруг обратился он к князью, - каким же образом вы (идиот! прибавил он про себя), вы вдруг в такой доверенности, два часа после первого знакомства? 73 V přívalu vzteku se Gavrila Ardalionovič nedokáţe ovládat, vţdy dává průchod svému hněvu, nařkne kníţete: Да, может быть, вы сами не заметили чего-нибудь... О! Идиот пр-ро-клятый. 74 Také je do nepříčetnosti popuzen, kdyţ mu netaktický Myškin upřímně řekne, ţe je,průměrem. 75 Vyvrcholením jeho vzteku je, kdyţ ve společnosti uhodí do tváře kníţete, který mu v tu chvíli radí, aby se napil vody, ve snaze mu pomoci. Později se mu Gavrila Ardalionovič za všechno omluví: Повинитьсято?.. И с чего я взял давеча, что вы идиот! 76, a nakonec na něj ukazuje zcela jiný názor a brání jej: он горячо высказал свое мнение, что князя весьма странно и бог знает с чего назвали «идиотом, что он думает о нем совершенно напротив и что, уж конечно, этот человек себе на уме.» 77 Gavrila Ardalionovič je výstiţným příkladem člověka, který se za vyřčenou pravdu nejvíce zlobí a potřebuje si na někom vybít svůj vztek v některých těchto případech ale slovo idiot adresované kníţeti, postrádá hlubšího významu, stejně jako hlubšího charakteru postrádá Gavrila Ardalionovič. 72 Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Kautman, F.: Věčný problém člověka. Praha 2004, s Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

24 Gavrilova sestra, Varvara Ardalionovna, se v hádce se svým bratrem o kníţeti a Aglaje vyjádří, ţe Князь ее на удочку тем и поймал, что, во-первых, совсем и не ловил, и, во-вторых, что он на глаза всех идиот. 78 Jak velká pochvala pro kníţete! A zároveň velká uráţka. Zde z Varvary Ardalionovny, stejně jako z jejího bratra předtím, promlouvá malá závist, staví kníţete jako příklad, coţ Gavrilu samozřejmě popudí. 6.3 Ostatní postavy Hned při prvním setkání kníţete a rodiny Jepančinových, Alexandra zašeptá své sestře: Этот князь, может быть, большой плут, а вовсе не идиот. 79 Nejenţe si všechny myslí, ţe je kníţe nemocen, ale dokonce o něm začínají smýšlet jako o podvodníkovi, který si svoji nemoc vymyslel, nejspíš za účelem získat nebo dědit majetek svého rodu. První setkání kníţete a Nastasji Filippovny se také neobchází bez onoho zmiňovaného slova, v tomto případě opět jako nařčení. Да что это за идиот! в негодовании вскрикнула, топнув на него ногой, 80 při pohledu na překvapeného, ustrnuvšího v úţasu kníţete. Nastasja se domnívá, ţe je kníţe lokaj; slovo idiot v tomto případě jen jedna z mnohých bezvýznamných nadávek. Ačkoli se později dozví, kdo kníţe ve skutečnosti je, a omluví se mu za první nedorozumění, stejně slyší slovo idiot, zašeptané ústy Ferdyščenka na adresu kníţete. Toto pojmenování uţ ovšem záměr má; Ferdyščenko se po celý děj románu kníţeti vysmívá. Jednak proto, ţe Ferdyščenko má tuto zápornou vlastnost v povaze a jednak kníţete skutečně povaţuje za hlupáčka, kterého lze bezmezně uráţet. Nastasja Filippovna později záměrně kníţete uráţí během výsměchu generálu Jepančinovi ve chvíli, kdy ji kníţe ţádá o ruku. Generál se nerozváţený příslib sňatku snaţí kníţeti vymluvit, ale to Nastasja okamţitě prohlédne a reaguje: Как вы думаете, выгодно такого мужа иметь? Полтора миллиона, да еще князь, да ещe, говорят, идиот впридачу, чего лучше? 81 Toto je příklad jedné z charakteristických vlastností Dostojevského tvorby poniţování svých hrdinů na veřejnosti ústy lidí, kteří je milují. Zde je to ale ještě trochu jinak. Nastasja Filippovna poniţuje kníţete, protoţe 78 Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с

25 si uvědomuje, jak moc jej miluje, nechce mu ublíţit sama sebou a svojí zkaţenou pověstí. Tockij, působící jako klidný, vyrovnaný a veleváţený pán si v jednu chvíli prozíravě pomyslí: Идиот, а знает, что лестью всего лучше возьмешь; натура! 82 Pohrdá kníţetem, nazývá jej v duchu idiotem tím sám sebe upokojuje, protoţe z něj pociťuje jisté nebezpečí. Zároveň si ale sám pro sebe přiznává, ţe kníţe ţádný idiot není. Obrovský příval naráţek, uráţek, nařčení nebo obvinění slovem idiot ve všech moţných tvarech a podobách pak přichází v článku, který Lebeděv přináší a podstrčí Lizavetě Prokofjevně při jedné z jejich návštěv kníţete. Ve společnosti rodiny Jepančinů, Ivolginů, Pticyna, Kníţete Š., Jevgenije Pavloviče, Lebeděva a skupiny mladých nihilistů je Koljou nahlas přečten. Autor hrubého článku, Keller, nešetří uráţlivými slovy a ironií na adresu kníţete, ačkoli v textu jeho jméno záměrně skrývá: z hrdiny našeho příběhu rostou idioti nebo dokonce zločinci, [ ] navrátila se naše ratolístka, náš panáček [ ] do Ruska ze Švýcar, kde se léčil z idiotismu (sic!), [ ] (jen si představte, jak se člověk může léčit z idiotismu?!) 83, jenže poslední výhonek z pánského rodu byl idiot, [ ] fantastický nápad, že by se idiot mohl naučit rozumu ve Švýcarsku, [ ] idiot ovšem rozumu nenabyl, ale prý se přece začal podobat člověku, alespoň snad částečně, [ ] Ratolest, byť zatížena idiotstvím, přece jen se pokusila ošidit svého profesora. Dva roky prý se u něho náš idiotek léčil zdarma a tajil před ním smrt svého dobrodince [ ] šlechtic, milionář, idiot všechny ctnosti v jedné osobě. 84 Kníţe je v tomto článku soustavně poniţován jeho původcem, který nezná Myškinův skutečný zdravotní stav. V hlavním případě zde ale jde o křivé obvinění z neprávoplatného dědění. Skupina mladých nihilistů včele s levobočkem Burdovským se domáhá zmíněného dědictví a omluvy. Nakonec se ukáţe, ţe Burdovského a bohatého opatrovníka nespojuje ţádný příbuzenský vztah. Paradoxně se Burdovskij omluvy ze strany kníţete přece jen dočká, čímţ kníţe pro změnu uráţí všechny ostatní. Nakonec se tímto slovem nařkne sám, ne však z téhoţ důvodu, jak bylo o něm psáno, nýbrţ pro své vlastní špatné uváţení z řešení nastalé situace: Да, я идиот, 82 Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Dostojevskij, F. M.: Idiot. Praha, 1971, s Dostojevskij, F. M.: Idiot. Praha, 1971, s

26 истинный идиот! решил он про себя в припадке стыда и чрезвычайного огорчения. 85 Ippolit Těrenťjev, jeden ze skupiny mladých nihilistů, strádající souchotěmi, utápějící se v lítosti nad sebou samým se v jedné scéně rozkřičí, rozbrečí a v návalu ţárlivosti, závisti, ze strachu z přicházející smrti a studu nad svými slzami všechny uráţí, vynadá jim, takřka je obviňuje ze své blíţící se smrti, hlavně kníţete: (я вас всех, всех ненеавижу!), но вас, вас, иезуитская, потачная душонка, идиот, миллионер-благодетель, вас более всех и всего на свете! 86 Později, ve svém dopise na rozloučenou se taky vyjadřuje ke kníţeti za pouţití slov: Но что oн в конце концов «идиот». 87 Ippolit se stejně jako mnoho jiných postav stydí za své špatné vlastnosti, za své jednání, chování Nejjednodušší způsob, jak zakrýt své nedostatky, je vyčíst je někomu jinému. Ippolit si uvědomuje, ţe Myškin má ve všem pravdu, za to jej nenávidí a proto mu nadává. Při jedné z rozmluv s Lizavetou Prokofjevnou kníţe utrţí bolestivou ránu, kdyţ se jejími ústy dozvídá, jak se o něm Aglaja vyjadřuje: Сама же тебя «уродиком» и «идиотом» называла. 88 Aglaja jej nazývá idiotem, protoţe se nechce před matkou přiznat, ţe kníţete miluje. Pouţívá to jako štít proti povinnosti projevit pravdu. Při procházce k hudebnímu pavilonu reaguje Aglaja nepřiměřeně, ovšem vzhledem k jejímu jednání typicky, kdyţ zpozoruje, ţe se na ni kníţe upřeně dívá. Vytkne mu to a sama pro sebe nezapomene šeptem poznamenat Идиот! 89 Její sestra Alexandra, přítomna celé situaci, šeptem komentuje Aglaino jednání, které se jí vůbec nelíbí. Nesouhlasí s tím a podotýká, ţe by s těmito uráţkami měla Aglaja přestat. Lizaveta Prokofjevna jí na to odpovídá: Ещe хорошо, что на такого идиота напала. 90 Někdy se zdá, ţe je kníţe idiotem pouze proto, aby něčím byl, jakmile se vymyká ordinérnosti ostatních. Kaţdý, kdykoli se mu zachce, si na kníţeti najde něco, co se mu nelíbí, bez rozvahy to odsoudí, mávne rukou a korunu nasadí v podobě nazvání idiotem. Po události, kdy se Aglaja sešla s Nastasjou Filippovnou, aby vyřešily začarovaný kruh: kníţe Aglaja Nastasja Filippovna, navštěvuje kníţete Jevgenij Pavlovič, kde mu během dlouhé rozmluvy také říká: Я не согласен, и даже в 85 Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с Достоевский, Ф. М.: Идиот. Москва 1955, с