Reflexe absolventského výkonu. Paul Éluard

Transkript

1 Úvod Reflexe absolventského výkonu Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí Paul Éluard Studio Marta je studentská divadelní scéna Janáčkovi akademie múzických umění v Brně, kde sbírají své zkušenosti studenti absolventského ročníku oboru činoherního herectví. Studio Marta pro ně slouží jako mezník v jejich studiu, neboť poslední ročník svého studia, strávený v Martě, je v podstatě příprava na budoucí divadelní provoz. V roce 2014/2015 nastoupil do Marty ročník činoherního herectví Oxany Smilkové, jehož jsem součástí. Povinností studentů činoherního herectví je nazkoušet během akademického roku pět absolventských představení, která jsou následně hrána jednak pro členy akademické obce, tak i pro veřejnost. Studenti činoherního herectví zde spolupracují i s absolvujícími studenty jiných oborů a na základě toho vzniká originální inscenační tým pro každé představení. Tohoto procesu se, kromě studentů činoherního herectví, většinou účastní i studenti oborů: Režie, Scénografie, Dramaturgie, Jevištní technologie a Divadelní manažerství. V akademickém roce 2014/2015 jsme uvedli tyto inscenace: Moje výchova k herectví Konstantin Sergejevič Stanislavský, režie: Jan Antonín Pitínský Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí autorská hra Oxany Smilkové, režie: Oxana Smilková Pláňka Federico García Lorca, režie: Gabriela Krečmerová Adam 2.0 autorská hra Matyáše Dlaba a Otty Kauppinena, režie: Matyáš Dlab Candide, čili Optimismus Voltaire, režie: Zuzana Patráková

2 Z uvedených inscenací jsem si vybral Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikaci Salvadora Dalí, kde hraji více postav, ale zaměřím se hlavně na Paula Éluarda. Inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí Celá inscenace se odehrává v surrealistickém snu velkého génia Salvadora Dalí. Salvador se nachází v komatu, v prostoru mezi životem a smrtí. Obklopují ho neznámé bytosti, motýli Entechemie, provokují ho, snaží se ho vydráždit, chtějí, aby se rozhodl, zda bude dál žít nebo to vzdá a umře? Kromě bytostí jsou s ním i jeho vzpomínky. Vzpomínky na rodiče, jeho tvorbu, jeho múzu Galu, jejího manžela Paula Éluarda, přítele Pabla Picassa, druhou múzu Amandu Lear, objevují se zde i Tonino Guerra, Fjodor Dostojevskij a postavy z románu Idiot. Vše vzniká v prostoru prorockého surrealistického snu Salvadora Dalí, který se mu zdál v noci jeho sebeupálení. Hlavním tématem snu je nesmrtelnost tvorby a energie, z níž se formuje duchovní prostor vesmíru, ve kterém člověk nachází své věčné Já. Tvorba jako nekonečný proces zrození lidstva. Ve scénáři je propojen osobní život génia Dalí s jeho uměním a láskou. Vyvstávají tak otázky morálního zákona pro tvůrce. Ve snu se Dalí setkává s různými umělci, kteří ovlivnili jeho život. Potkává se například s Pablem Picassem, Dostojevským, Tonino Guerrou a také s postavami románu Idiot. Proč Dalí a Dostojevskij? Mýtus krásy? Smrti? Co si můžeme myslet o popravě dnes? Jaké bytosti jsou děti? Kdo jsme? Potřebujeme polidštění? Nebo se obejdeme bez něj?. 1 Datum premiéry: 12. října 2014 Délka představení: 80 min. Bez přestávky. 1 Citace - Program inscenace

3 Tvůrčí tým: Scénář a režie: Oxana Smilková Dramaturgie: Oxana Smilková, Dagmar Haladová Asistent režie: David Janošek Výprava a light design: Jevgenij Kulikov Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt Výběr hudby: Oxana Smilková Produkce: Klára Šťastná Zvuk: Jan Mach, Jan Škubal Světla: Petr Kevin Kupka, Lukáš Paleček, Jakub Kubíček Hrají: Duše Motýli/ Entechemie: Milada Vyhnálková, Ondřej Dvořák, Daniel Ondráček, Michaela Foitová, Juraj Háder, Barbora Nesvadbová, Tereza Slavkovská Tvůrci Salvador Dalí: David Janošek Pablo Picasso: Jiří Svoboda Fjodor Dostojevskij: Jiří Svoboda Paul Éluard: Daniel Ondráček Tonino Guerra: Juraj Háder Múzy Gala: Tereza Slavkovská Amanda Lear: Milada Vyhnálková

4 Výtvory (postavy z Dostojevského románu Idiot) Kníže Myškin: Ondřej Dvořák Parfen Rogožin: Daniel Ondráček Nastasja Filippovna: Barbora Nesvadbová Aglaja: Michaela Foitová Lizaveta Prokofjevna: Petra Staňková Marie: Milada Vyhnálková Vesnické děti: Michaela Foitová, Petra Staňková, Juraj Háder Postavy z příběhu Tonino Guerry Lidé a vlci Lovci Tereza: Michaela Foitová Giovanni: Ondřej Dvořák Vlk: Jiří Svoboda Vlčice: Barbora Nesvadbová Vlčátko: Daniel Ondráček Fantaskní obrazy Salvadora Dalí Slepice Rembrandta: Michaela Foitová Sněhobílá slepice: Milada Vyhnálková Černá slepice: Petra Staňková Galský kohout: Juraj Háder Španělský kohout: Ondřej Dvořák Postavy ze vzpomínek Salvadora Dalí Otec Salvadora Dalí: Ondřej Dvořák

5 Matka Salvadora Dalí: Petra Staňková Fotograf: Juraj Háder Novinářka: Petra Staňková Vznik inscenace Předtím než se začnu zabývat samotnou hrou a mým absolventským výkonem, je velice důležité zmínit celou přípravu této inscenace. Absolutní Štěstí mouchy je autorským dílem naší pedagožky Oxany Smilkové, která nás už od prvního ročníku k této inscenaci vedla. Nemyslím tím, že by ji paní Oxana měla již napsanou a my jsme v hodinách herectví hru zkoušeli. Naopak, tato inscenace vznikala velice specificky, vycházela z nás samých, z našich návrhů, z improvizace. Abychom k tomuto tvůrčímu procesu dospěli, byli jsme k tomu paní Oxanou vedeni od samého začátku studia. Výuka herectví v Ateliéru Oxany Smilkové se převážně skládá z různých etud na improvizaci a z náročného psychofyzického tréninku. Tento trénink je velice přínosný pro herce, neboť propojuje tělo s podvědomím. To znamená, že herec například nemusí myslet na to, jaké gesto v dané situaci použije, neboť jeho tělo samo a pravdivě na daný impuls odpoví. Od prvního ročníku jsme se také zabývali hereckými etudami, které rozvíjely naši schopnost herecké improvizace. Mám na mysli improvizaci, která umožňuje herci neustále hledat nové motivace, překážky a přizpůsobení v jeho hereckém jednání. Lidské tělo má vlastnost, pokud opakuje nějakou činnost neustále dokola, začít mechanizovat. To je pro herce velice nebezpečné, neboť přestane situace prožívat a jeho výkon přestává být přesvědčivý a uvěřitelný. Toto riziko hrozí hlavně při reprízách. Je tedy velice důležité roli s každým představením rozvíjet a prohlubovat. Etudy, které jsme s paní Oxanou vykonávali, se dělily na etudy na impuls, u nichž je zadán pouze text, který sám o sobě nedává žádný smysl a naším úkolem bylo pomocí napojenosti na partnera vytvořit dramatickou situaci, anebo na etudy

6 s danými okolnostmi. U těchto etud jsme již věděli, v jakém jsme vztahu s partnerem, ale řešení etudy už bylo na nás. Nedílnou součástí výuky v Ateliéru činoherního herectví Oxany Smilkové jsou i japonské verše haiku. Haiku jsou krátké japonské básně, většinou s přírodní tématikou, tvořené zvukomalebným trojverším s počty slabik pět sedm pět. Je to velice složitá forma poezie. Lidé, kteří psali tyto staré japonské básně, měli specifické vnímání světa. Haiku je něco jako jejich cesta k duši. Jejich řez duší, jejich osobní hara kiry. Haiku má vyvolat pouze obraz. Naším hereckým úkolem je tento obraz nějakým způsobem převést do dramatické podoby. Ne pouze ilustrovat to, co je v básni napsáno, ale herecky vyjádřit podstatu básně. Pohybovou a emoční metaforou dojít k samému jádru básně. Usilovali jsme o předání vlastní představy, pocitu, který v nás báseň vyvolala. Vyjadřovali jsme se nejrůznějšími způsoby: pohybem, pantomimicky nebo naopak pouze pomocí svého hlasu, nebo třeba jazykem, který racionálně nedával žádný smysl, ale vždy šlo o herectví na úrovni metafory. Rozepsal jsem se o improvizačních etudách a o haiku, protože byly velice důležité pro vznik inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Paní Oxana si kladla za cíl, abychom se na této inscenaci spolupodíleli, ne abychom pouze naaranžovali nějakou napsanou hru. Také nás opakovaně upozorňovala, že pedagogická režie se od jiných režií liší právě tím, že zde výuka herectví neskončila, ba právě naopak zde kulminuje. Proto jsme se v období zkoušení této hry nadále věnovali etudám i psychofyzickému tréninku. Pomocí improvizačních etud jsme se seznamovali s postavami, které se ve scénáři objevily, hledali jsme jejich motivace, jednání, cíl, překážky a vše jsme rozvíjeli. Ve třetím ročníku jsme dostali za úkol přečíst Dostojevského román Idiot. Na základě této zkušenosti jsme pracovali s literárními postavami z tohoto románu. Mohli jsme si vybrat kteroukoli postavu a předvést můj návrh role. Inspirovali jsme se situacemi z románu, ale mohli jsme i zkoumat, jak by se asi daná postava zachovala v situacích, které v románu popsány nejsou. Vytvářeli jsme si studijní materiál, ze kterého jsme následně mohli čerpat v Martě.

7 Děj hry Celý děj hry se odehrává ve snu Salvadora Dalí, v komatu po jeho sebeupálení. Tam jej provokují a dráždí zvláštní bytosti, motýli Entechemie, kteří se jej snaží přimět k životu. Z motýlů se v průběhu děje stávají postavy, které nějakým způsobem ovlivnily život Salvadora Dalí. Hned v úvodu se setkává se svými rodiči, kteří pozvali k nim do Cadaques, největšího básníka Francie Paula Éluarda, který přijíždí i se svou manželkou Galou. Dalí v Gale nachází svou múzu i přesto, možná právě proto, že je Gala o několik let starší. Paul Éluard ani rodiče Salvadora nejsou schopni tomuto vztahu zabránit. Salvador je Galou natolik uchvácen, že sám sebe nazývá Salvador Gala Dalí. Poté se v ději přesouváme do Paříže, kde se Dalí setkává s Pablem Picassem. Na Montmartru, kde se Dalí opět shledá s Paulem Éluardem, se s ním naposledy utká o přízeň Galy a nakonec vše vyvrcholí surrealistickou svatbou na slepičím trhu. Motýli Entechemie posléze v rozhovoru dovedou Dalího až k otázce Dostojevského románu Idiot. Gala, jeho múza, mu jej často před spaním četla. Dalí má strach, že byl ovlivněn Dostojevského tvorbou, že mu to ubere na jeho statusu génia. Nakonec se zde zjeví sám Fjodor Michajlovič Dostojevský i s jeho postavami z románu. Jelikož se příběh odehrává pouze v mysli Dalího, postavy zde, oproti románu, mohou jednat svobodně. Snaží se dát najevo svůj názor na román, hájí se, vymezují se vůči němu. V této scéně dochází ke konfrontaci mezi tvůrcem a jeho dílem. Poté se Dalího vzpomínkou zjevuje Gala a Paul Éluard, kterým je sedmnáct let a léčí se s tuberkulózou ve švýcarských Alpách. Této scéně se budu věnovat více v kapitole Práce na roli. V další části hry se přesouváme do Ameriky, kde už stárnoucí Gala nemá pro Dalího tolik pochopení, a proto Dalí nechá do svého života vstoupit další ženu, Amandu Lear, která se vzápětí stává jeho druhou múzou. Všichni tři jdou společně na večírek, kde Tonino Guerra slíbil, že přečte svůj nejnovější scénář Lidé a vlci. V závěrečné scéně vidíme Dalího, obklopeného jeho múzami a ostatními umělci, jak, při pohledu na vlčátko, hodnotí svůj život.

8 Děj hry z pohledu Paula Éluarda a herecké motivace V této části práce se podrobně zaměřím na situace, ve kterých se nachází Paul Éluard, jehož jsem si vybral jako svou absolventskou roli a zároveň popíšu motivace a vnitřní pocity a průběžné jednání, které jsem hledal za účelem vytvoření organické postavy, často jsem je i konzultoval s paní Oxanou Smilkovou. Paul Éluard se poprvé na scéně objevuje, když přijíždí se svojí manželkou Galou do Španělska, do Cadaques, na pozvání rodičů Salvadora Dalí. Tuto scénu jsem podložil myšlenkou, že i přes to, že se Paul se Salvadorem nezná, neváhá pozvání přijmout, protože toto místo může být nejen velice inspirativní pro jeho tvorbu, ale především, je to výborná příležitost k tomu, aby se s Galou opět sblížili a znovu se do sebe zamilovali. Má pocit, že o vzájemný vztah oba velice stojí, ale také cítí, že pouto mezi nimi už nefunguje jako dřív. Proto, když Paul do Cadaques přijíždí, vše co dělá, je pro Galu, chce jí udělat šťastnou. Líbá ji, trhá jí po cestě levandule, dokonce jí dovolí, aby se šla podívat do ateliéru Salvadora Dalí i přes zákaz jeho rodičů. Těmito konkrétními činy jsem fyzicky vyjadřoval svoje city a chtěl postupně dosáhnout k cíli, znovuvytvoření láskyplného pouta mezi mnou a Galou. Gale se v Cadaques líbí, z čehož je Paul opravdu šťastný, dokonce zde složí nový verš Babočka. Letí a vlní se ve světle. Sama zrcadlí světlo, stín. V ní osamělost vločky, větru, letí a dráždí smíchem. Skví se. 2 Vše se změní v momentu, kdy je Paul pozván do ateliéru Salvadora Dalí a uvidí, jakým způsobem Salvador Galu namaloval a také, jaké množství obrazů zvládl vytvořit. Je jasné, že spolu něco měli, ale co je ještě horší, Salvador uviděl v Gale vše, i to, co bylo Paulu Éluardovi ukryto. Ten nikdy nebyl pro svou tvorbu inspirován Galou, nikdy ji neviděl, jako svou múzu. Tato situace byla pro mě velice vypjatá, mísila se zde velká spousta různorodých pocitů. Od rozčílení a zranění zjištěním, že mi Gala byla nevěrná, přes pocity nejistoty, jak se náš vztah vyvine dál, až po údiv a fascinaci, jak dokonale Dalí dokázal Galu vystihnout i přes to, že se znali tak krátce. Jako herec jsem se zde snažil využít kontrastu uzavírání pocitů v nitru a jejich chvilkovým explozím. 2 Úryvek ze scénáře

9 Gale se tato nová pozice zalíbila natolik, že opouští svého muže i přesto, že se jí naposledy snaží přivábit katalánskou ukolébavkou, kterou se pro ni naučil hrát na trubku v čase, kdy Salvador Galu maloval. Další scéna se odehrává v Paříži na Montmartru. Paul zde zahlédne Galu a okamžitě v něm vzplane láska, kterou pro svoji ženu stále má. Když ji uvidí, nejdříve jen nevěřícně hledí, potom k ní jde a chce ji obejmout, ale tomu se Gala brání, potom si Paul všimne i jejího nynějšího partnera Salvadora Dalí a začne mezi nimi o Galu boj. Paul mimo jiné říká: Nech ji! Není nic pro tebe! Je to moje žena! To já jsem ji vytvořil. To já jsem po ni vymyslel jméno Gala! 3 Gala pouze řekne: Nech nás Paule, zůstaneme přátelé. A to je pro něj konečný impuls, aby pochopil, že Galu na vždy ztrácí. Situaci ještě urovnává Pablo Picasso, který nakonec Puala odvádí. Paul Éluard Galu opravdově miluje a je pro něj těžké se se ztrátou Galy vyrovnat, ale na druhou stranu pro ni chce jen to nejlepší, a proto uspořádá v další scéně, spolu s Pablem Picassem, Salvadorovi a Gale surrealistickou svatbu na slepičím trhu. Této scéně se více věnuji v kapitole Práce na roli. Poslední scéna Paula Éluarda ve hře je vlastně scénou úplně první, je to jen retrospektivní vzpomínka na dobu, kdy se poprvé Paul a Gala (vlastním jménem Elena Ivanovna Diakonova) seznámí. Oba jsou v sedmnácti letech posláni do Švýcarska, kde se v Alpách léčí s tuberkulózou. Je to pro ně osudové setkání, neboť láska jednoho k druhému jim pomůže v léčbě. Proto spolu zůstanou ve velmi blízkém vztahu, i když Gala později od Paula odejde. V této scéně je ukázána čistá a nevinná láska jednoho člověka k druhému. Paul běží, i když je ještě sníh, hned po prvním milování, pro kytičku sněženek. Uvidí, že Gala je trochu rozpačitá, že se jí rojí nejrůznější myšlenky. A proto jí řekne: Gala, smutek? Gala, zmatek. Gala? Svátek! Svátek! Přijedeš za mnou do Paříže a vezmeme se. 3 Úryvek ze scénáře

10 Práce na roli V přípravách na tuto roli jsem se bohužel nemohl odpíchnout od etud, které jsme dělali v průběhu třetího ročníku, neboť v etudách můj návrh role jsme se zabývali postavami z Dostojevského románu Idiot anebo vysněnými rolemi, které bychom si někdy chtěli zahrát. Pravdou je, že postava Paula Éluarda ani do jedné z těchto kategorií nespadala. Dokonce jsem si ze začátku zkoušení k této roli neuměl najít cestu a upřímně jsem ji neměl rád. Paul Éluard (vlastním jménem Eugène Emile Paul Grindel) je významný francouzský básník, jednoduše génius. Když pominu scénu, která se odehrává v sanatoriu, je o hodně let starší než já. Paul Éluard je také spoluzakladatel surrealistického hnutí, antimilitarista, je levicově orientován. O nějaké podobnosti, ať už fyzické nebo charakterové, mezi mnou a Pualem Éluardem, nemůže být řeč. Když jsem zkoušel porovnat sebe a Paula, zamyslet se nad tím, co my dva můžeme mít společného, nebylo to možné. Paul Éluard mi připadal mnohem zkušenější, vyzrálejší člověk, který toho oproti mně tolik dokázal. Proto jsem si zjišťoval o Paulu Éluardovi co nejvíce informací. Studoval jsem jeho životopisy, pročítal jeho básně, bavil se s paní Oxanou o jeho vztahu ke Gale, snažil jsem se poznat a odhadnout, jaký to je člověk, jaký má charakter. Pořád mi ale připadalo, že tyto informace nejsou dostačující k tomu, abych tuto postavu mohl přesvědčivě interpretovat. Větším krůčkem v procesu práce na roli bylo až uvědomění si, že nehraji nějakého abstraktního básníka Paula Eluarda, ale že jsem to já, já v daných okolnostech. Že z Paula pouze vycházím. Opět jsem se vrátil ke K. S. Stanislavskému, k jeho Mojí výchově k herectví, hlavně ke kapitolám: Jednání. "Kdyby", "dané okolnosti", Představivost a ke kapitole Pocit pravdy a víra. To je naprostý základ každé práce na postavě. Dalším krokem, kterým jsem se s postavou asi nejvíce sžil, bylo nalezení společného tématu mezi mnou, hercem, a Pualem Éluardem. Dlouho jsem přemýšlel, co je to jádro, které by mě s tímto géniem mohlo spojovat. Pak mě napadla láska. Na Paulu Éluardovi mně, z hereckého hlediska, přijde nejzajímavější téma lásky. Už

11 jen tím, jak vznikla. Dva mladí lidé, krůček od smrti, se do sebe bezmezně zamilují. Tak vznikla láska na celý život, protože přemohla i smrt v podobě tuberkulózy. Důkazem může být i fakt, že i přes to, že spolu po zbytek života nežili, měli k sobě pořád blízko a neustále si psali dopisy. Dalším momentem, který je pro mě, z hlediska mého herectví na Paulu Éluardovi velmi zajímavý, který jsem zkoumal, je jeho schopnost odpustit. Mám na mysli situaci ve Francii, kdy je Paul podruhé a tentokrát už definitivně Galou zavržen a on místo toho, aby se na ni urazil, jí spolu Picassem připraví svatbu. S tímto činem jsem jako herec dlouho bojoval, protože mé ješitné já by, v nejlepším případě, už nikdy nechtělo Galu vidět. Jak je možné milovat do takové míry, až do takové krajnosti? Tyto otázky jsem zkoumal s každou reprízou, a proto pro mě každé představení bylo jiné a nově motivované. Komplikace role Trubka Asi nejsložitější místo v roli pro mě byl, paradoxně, moment, kdy jsem odcházel z jeviště a hrál katalánskou ukolébavku na trubku. Nejsem žádný hudební virtuos, ale lehčí písně jsem schopný bez větších obtíží zahrát. Hrát ale na hudební nástroj na jevišti, jak jsem se přesvědčil, je úplně něco jiného. Na trubku by se mělo pravidelně cvičit, protože se jinak velice rychle ztrácí nátisk. Na jevišti je to ještě těžší v tom, že pokud je herec zadýchaný nebo zpocený, což u tohoto pohybového představení bylo v mém případě pravidlem, kvalitu zvuku to ještě degradovalo. Vždy se mi nesmírně ulevilo, když jsem měl tuto část přestavení za sebou. Pohyb Představení Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Saladora Dalí bylo nesmírně pohybově náročné. Celá scéna připomínala spíše cirkusové šapito a naším úkolem bylo jevištní prostor, plný lan, houpaček, žebříků a ochozů,

12 obsáhnout. Do každého představení jsem dával veškerou svou energii a pamatuji si, že jsem po každém představení byl naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaný. Hlas Častokrát, než jsem se adaptoval na prostor Marty, jsem po tomto představení cítil hlasovou únavu. Bylo to dáno tím, že jsem v představení několikrát používal plný hlasový fond a neměl hlas správně posazen. Tento základní nedostatek souvisel s přechodem z učebny na jeviště, ale v průběhu akademického roku samovolně vymizel. Reprízy Každé představení, které jsme odehráli, bylo jiné. Některá byla lepší, jiná se povedla méně, i přes veškerou naši snahu. Reprízování byla pro nás nová zkušenost, se kterou jsme se do té doby na škole nesetkali. Samozřejmě, že se některé projekty hrály vícekrát, ale ne až tak často. Nejméně se nám povedlo představení, jež jsme odehráli na Setkání/Encounter 2015, u kterého jsme se takzvaně přemotivovali. Na druhou stranu ale, poslední představení, které jsme odehráli na festivalu ve Varšavě a brali ho jako rozlučku s Martou, s JAMU a se sebou navzájem, protože každý z nás už pak šel svou cestou, se podařilo nad naše očekávání. I porota jej ocenila. Zhodnocení Inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí byla zakončením čtyřletého procesu výuky herce, kterým nás vedla naše pedagožka Oxana Smilková. Podstatou její výuky nebylo pouze naučit se vnější technice herectví, recitaci textů a mechanickému plnění režijních pokynů, ale chtěla z nás vytvořit hereckou osobnost, která je schopna do role vložit část sebe a divákovi předat poselství. Postava Paula Éluarda mi v prvních fázích zkoušení byla dosti vzdálená, proto jsem se snažil najít dostatek informací o jeho osobě a životě a zároveň jsem se

13 pokoušel využít různé herecké techniky, především Stanislavského, k vytvoření si konkrétní představy o jeho osobě, charakteru, jeho motivacích a emocích. Postupem času jsem se s postavou sžil a byl jí pohlcen. Na základě této zkušenosti jsem pochopil, že postava, která mi na první dojem není blízká, mi může pomoct posunout se dál. Během zkoušení jsem postavu sice uchopil, ale stále jsem s ní v určitých směrech nesouhlasil. Zpětně mohu vidět, že jsem se díky tomu spolu s postavou o to více vyvíjel, od premiéry každou reprízou, než kdybych měl o postavě ucelenou představu hned na první zkoušce. Každé představení mě nově inspirovalo a otevřelo mi nový pohled na postavu. Myslím si, že tato inscenace navázala na výuku a nasměrovala nás na cestu zdokonalování se sebe sama v herectví.

14 Úvod Reflexe absolventského výkonu Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí Paul Éluard Studio Marta je studentská divadelní scéna Janáčkovi akademie múzických umění v Brně, kde sbírají své zkušenosti studenti absolventského ročníku oboru činoherního herectví. Studio Marta pro ně slouží jako mezník v jejich studiu, neboť poslední ročník svého studia, strávený v Martě, je v podstatě příprava na budoucí divadelní provoz. V roce 2014/2015 nastoupil do Marty ročník činoherního herectví Oxany Smilkové, jehož jsem součástí. Povinností studentů činoherního herectví je nazkoušet během akademického roku pět absolventských představení, která jsou následně hrána jednak pro členy akademické obce, tak i pro veřejnost. Studenti činoherního herectví zde spolupracují i s absolvujícími studenty jiných oborů a na základě toho vzniká originální inscenační tým pro každé představení. Tohoto procesu se, kromě studentů činoherního herectví, většinou účastní i studenti oborů: Režie, Scénografie, Dramaturgie, Jevištní technologie a Divadelní manažerství. V akademickém roce 2014/2015 jsme uvedli tyto inscenace: Moje výchova k herectví Konstantin Sergejevič Stanislavský, režie: Jan Antonín Pitínský Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí autorská hra Oxany Smilkové, režie: Oxana Smilková Pláňka Federico García Lorca, režie: Gabriela Krečmerová Adam 2.0 autorská hra Matyáše Dlaba a Otty Kauppinena, režie: Matyáš Dlab Candide, čili Optimismus Voltaire, režie: Zuzana Patráková

15 Z uvedených inscenací jsem si vybral Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikaci Salvadora Dalí, kde hraji více postav, ale zaměřím se hlavně na Paula Éluarda. Inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí Celá inscenace se odehrává v surrealistickém snu velkého génia Salvadora Dalí. Salvador se nachází v komatu, v prostoru mezi životem a smrtí. Obklopují ho neznámé bytosti, motýli Entechemie, provokují ho, snaží se ho vydráždit, chtějí, aby se rozhodl, zda bude dál žít nebo to vzdá a umře? Kromě bytostí jsou s ním i jeho vzpomínky. Vzpomínky na rodiče, jeho tvorbu, jeho múzu Galu, jejího manžela Paula Éluarda, přítele Pabla Picassa, druhou múzu Amandu Lear, objevují se zde i Tonino Guerra, Fjodor Dostojevskij a postavy z románu Idiot. Vše vzniká v prostoru prorockého surrealistického snu Salvadora Dalí, který se mu zdál v noci jeho sebeupálení. Hlavním tématem snu je nesmrtelnost tvorby a energie, z níž se formuje duchovní prostor vesmíru, ve kterém člověk nachází své věčné Já. Tvorba jako nekonečný proces zrození lidstva. Ve scénáři je propojen osobní život génia Dalí s jeho uměním a láskou. Vyvstávají tak otázky morálního zákona pro tvůrce. Ve snu se Dalí setkává s různými umělci, kteří ovlivnili jeho život. Potkává se například s Pablem Picassem, Dostojevským, Tonino Guerrou a také s postavami románu Idiot. Proč Dalí a Dostojevskij? Mýtus krásy? Smrti? Co si můžeme myslet o popravě dnes? Jaké bytosti jsou děti? Kdo jsme? Potřebujeme polidštění? Nebo se obejdeme bez něj?. 4 Datum premiéry: 12. října 2014 Délka představení: 80 min. Bez přestávky. 4 Citace - Program inscenace

16 Tvůrčí tým: Scénář a režie: Oxana Smilková Dramaturgie: Oxana Smilková, Dagmar Haladová Asistent režie: David Janošek Výprava a light design: Jevgenij Kulikov Pohybová spolupráce: Hana Halberstadt Výběr hudby: Oxana Smilková Produkce: Klára Šťastná Zvuk: Jan Mach, Jan Škubal Světla: Petr Kevin Kupka, Lukáš Paleček, Jakub Kubíček Hrají: Duše Motýli/ Entechemie: Milada Vyhnálková, Ondřej Dvořák, Daniel Ondráček, Michaela Foitová, Juraj Háder, Barbora Nesvadbová, Tereza Slavkovská Tvůrci Salvador Dalí: David Janošek Pablo Picasso: Jiří Svoboda Fjodor Dostojevskij: Jiří Svoboda Paul Éluard: Daniel Ondráček Tonino Guerra: Juraj Háder Múzy Gala: Tereza Slavkovská Amanda Lear: Milada Vyhnálková

17 Výtvory (postavy z Dostojevského románu Idiot) Kníže Myškin: Ondřej Dvořák Parfen Rogožin: Daniel Ondráček Nastasja Filippovna: Barbora Nesvadbová Aglaja: Michaela Foitová Lizaveta Prokofjevna: Petra Staňková Marie: Milada Vyhnálková Vesnické děti: Michaela Foitová, Petra Staňková, Juraj Háder Postavy z příběhu Tonino Guerry Lidé a vlci Lovci Tereza: Michaela Foitová Giovanni: Ondřej Dvořák Vlk: Jiří Svoboda Vlčice: Barbora Nesvadbová Vlčátko: Daniel Ondráček Fantaskní obrazy Salvadora Dalí Slepice Rembrandta: Michaela Foitová Sněhobílá slepice: Milada Vyhnálková Černá slepice: Petra Staňková Galský kohout: Juraj Háder Španělský kohout: Ondřej Dvořák Postavy ze vzpomínek Salvadora Dalí Otec Salvadora Dalí: Ondřej Dvořák

18 Matka Salvadora Dalí: Petra Staňková Fotograf: Juraj Háder Novinářka: Petra Staňková Vznik inscenace Předtím než se začnu zabývat samotnou hrou a mým absolventským výkonem, je velice důležité zmínit celou přípravu této inscenace. Absolutní Štěstí mouchy je autorským dílem naší pedagožky Oxany Smilkové, která nás už od prvního ročníku k této inscenaci vedla. Nemyslím tím, že by ji paní Oxana měla již napsanou a my jsme v hodinách herectví hru zkoušeli. Naopak, tato inscenace vznikala velice specificky, vycházela z nás samých, z našich návrhů, z improvizace. Abychom k tomuto tvůrčímu procesu dospěli, byli jsme k tomu paní Oxanou vedeni od samého začátku studia. Výuka herectví v Ateliéru Oxany Smilkové se převážně skládá z různých etud na improvizaci a z náročného psychofyzického tréninku. Tento trénink je velice přínosný pro herce, neboť propojuje tělo s podvědomím. To znamená, že herec například nemusí myslet na to, jaké gesto v dané situaci použije, neboť jeho tělo samo a pravdivě na daný impuls odpoví. Od prvního ročníku jsme se také zabývali hereckými etudami, které rozvíjely naši schopnost herecké improvizace. Mám na mysli improvizaci, která umožňuje herci neustále hledat nové motivace, překážky a přizpůsobení v jeho hereckém jednání. Lidské tělo má vlastnost, pokud opakuje nějakou činnost neustále dokola, začít mechanizovat. To je pro herce velice nebezpečné, neboť přestane situace prožívat a jeho výkon přestává být přesvědčivý a uvěřitelný. Toto riziko hrozí hlavně při reprízách. Je tedy velice důležité roli s každým představením rozvíjet a prohlubovat. Etudy, které jsme s paní Oxanou vykonávali, se dělily na etudy na impuls, u nichž je zadán pouze text, který sám o sobě nedává žádný smysl a naším úkolem bylo pomocí napojenosti na partnera vytvořit dramatickou situaci, anebo na etudy

19 s danými okolnostmi. U těchto etud jsme již věděli, v jakém jsme vztahu s partnerem, ale řešení etudy už bylo na nás. Nedílnou součástí výuky v Ateliéru činoherního herectví Oxany Smilkové jsou i japonské verše haiku. Haiku jsou krátké japonské básně, většinou s přírodní tématikou, tvořené zvukomalebným trojverším s počty slabik pět sedm pět. Je to velice složitá forma poezie. Lidé, kteří psali tyto staré japonské básně, měli specifické vnímání světa. Haiku je něco jako jejich cesta k duši. Jejich řez duší, jejich osobní hara kiry. Haiku má vyvolat pouze obraz. Naším hereckým úkolem je tento obraz nějakým způsobem převést do dramatické podoby. Ne pouze ilustrovat to, co je v básni napsáno, ale herecky vyjádřit podstatu básně. Pohybovou a emoční metaforou dojít k samému jádru básně. Usilovali jsme o předání vlastní představy, pocitu, který v nás báseň vyvolala. Vyjadřovali jsme se nejrůznějšími způsoby: pohybem, pantomimicky nebo naopak pouze pomocí svého hlasu, nebo třeba jazykem, který racionálně nedával žádný smysl, ale vždy šlo o herectví na úrovni metafory. Rozepsal jsem se o improvizačních etudách a o haiku, protože byly velice důležité pro vznik inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí. Paní Oxana si kladla za cíl, abychom se na této inscenaci spolupodíleli, ne abychom pouze naaranžovali nějakou napsanou hru. Také nás opakovaně upozorňovala, že pedagogická režie se od jiných režií liší právě tím, že zde výuka herectví neskončila, ba právě naopak zde kulminuje. Proto jsme se v období zkoušení této hry nadále věnovali etudám i psychofyzickému tréninku. Pomocí improvizačních etud jsme se seznamovali s postavami, které se ve scénáři objevily, hledali jsme jejich motivace, jednání, cíl, překážky a vše jsme rozvíjeli. Ve třetím ročníku jsme dostali za úkol přečíst Dostojevského román Idiot. Na základě této zkušenosti jsme pracovali s literárními postavami z tohoto románu. Mohli jsme si vybrat kteroukoli postavu a předvést můj návrh role. Inspirovali jsme se situacemi z románu, ale mohli jsme i zkoumat, jak by se asi daná postava zachovala v situacích, které v románu popsány nejsou. Vytvářeli jsme si studijní materiál, ze kterého jsme následně mohli čerpat v Martě.

20 Děj hry Celý děj hry se odehrává ve snu Salvadora Dalí, v komatu po jeho sebeupálení. Tam jej provokují a dráždí zvláštní bytosti, motýli Entechemie, kteří se jej snaží přimět k životu. Z motýlů se v průběhu děje stávají postavy, které nějakým způsobem ovlivnily život Salvadora Dalí. Hned v úvodu se setkává se svými rodiči, kteří pozvali k nim do Cadaques, největšího básníka Francie Paula Éluarda, který přijíždí i se svou manželkou Galou. Dalí v Gale nachází svou múzu i přesto, možná právě proto, že je Gala o několik let starší. Paul Éluard ani rodiče Salvadora nejsou schopni tomuto vztahu zabránit. Salvador je Galou natolik uchvácen, že sám sebe nazývá Salvador Gala Dalí. Poté se v ději přesouváme do Paříže, kde se Dalí setkává s Pablem Picassem. Na Montmartru, kde se Dalí opět shledá s Paulem Éluardem, se s ním naposledy utká o přízeň Galy a nakonec vše vyvrcholí surrealistickou svatbou na slepičím trhu. Motýli Entechemie posléze v rozhovoru dovedou Dalího až k otázce Dostojevského románu Idiot. Gala, jeho múza, mu jej často před spaním četla. Dalí má strach, že byl ovlivněn Dostojevského tvorbou, že mu to ubere na jeho statusu génia. Nakonec se zde zjeví sám Fjodor Michajlovič Dostojevský i s jeho postavami z románu. Jelikož se příběh odehrává pouze v mysli Dalího, postavy zde, oproti románu, mohou jednat svobodně. Snaží se dát najevo svůj názor na román, hájí se, vymezují se vůči němu. V této scéně dochází ke konfrontaci mezi tvůrcem a jeho dílem. Poté se Dalího vzpomínkou zjevuje Gala a Paul Éluard, kterým je sedmnáct let a léčí se s tuberkulózou ve švýcarských Alpách. Této scéně se budu věnovat více v kapitole Práce na roli. V další části hry se přesouváme do Ameriky, kde už stárnoucí Gala nemá pro Dalího tolik pochopení, a proto Dalí nechá do svého života vstoupit další ženu, Amandu Lear, která se vzápětí stává jeho druhou múzou. Všichni tři jdou společně na večírek, kde Tonino Guerra slíbil, že přečte svůj nejnovější scénář Lidé a vlci. V závěrečné scéně vidíme Dalího, obklopeného jeho múzami a ostatními umělci, jak, při pohledu na vlčátko, hodnotí svůj život.

21 Děj hry z pohledu Paula Éluarda a herecké motivace V této části práce se podrobně zaměřím na situace, ve kterých se nachází Paul Éluard, jehož jsem si vybral jako svou absolventskou roli a zároveň popíšu motivace a vnitřní pocity a průběžné jednání, které jsem hledal za účelem vytvoření organické postavy, často jsem je i konzultoval s paní Oxanou Smilkovou. Paul Éluard se poprvé na scéně objevuje, když přijíždí se svojí manželkou Galou do Španělska, do Cadaques, na pozvání rodičů Salvadora Dalí. Tuto scénu jsem podložil myšlenkou, že i přes to, že se Paul se Salvadorem nezná, neváhá pozvání přijmout, protože toto místo může být nejen velice inspirativní pro jeho tvorbu, ale především, je to výborná příležitost k tomu, aby se s Galou opět sblížili a znovu se do sebe zamilovali. Má pocit, že o vzájemný vztah oba velice stojí, ale také cítí, že pouto mezi nimi už nefunguje jako dřív. Proto, když Paul do Cadaques přijíždí, vše co dělá, je pro Galu, chce jí udělat šťastnou. Líbá ji, trhá jí po cestě levandule, dokonce jí dovolí, aby se šla podívat do ateliéru Salvadora Dalí i přes zákaz jeho rodičů. Těmito konkrétními činy jsem fyzicky vyjadřoval svoje city a chtěl postupně dosáhnout k cíli, znovuvytvoření láskyplného pouta mezi mnou a Galou. Gale se v Cadaques líbí, z čehož je Paul opravdu šťastný, dokonce zde složí nový verš Babočka. Letí a vlní se ve světle. Sama zrcadlí světlo, stín. V ní osamělost vločky, větru, letí a dráždí smíchem. Skví se. 5 Vše se změní v momentu, kdy je Paul pozván do ateliéru Salvadora Dalí a uvidí, jakým způsobem Salvador Galu namaloval a také, jaké množství obrazů zvládl vytvořit. Je jasné, že spolu něco měli, ale co je ještě horší, Salvador uviděl v Gale vše, i to, co bylo Paulu Éluardovi ukryto. Ten nikdy nebyl pro svou tvorbu inspirován Galou, nikdy ji neviděl, jako svou múzu. Tato situace byla pro mě velice vypjatá, mísila se zde velká spousta různorodých pocitů. Od rozčílení a zranění zjištěním, že mi Gala byla nevěrná, přes pocity nejistoty, jak se náš vztah vyvine dál, až po údiv a fascinaci, jak dokonale Dalí dokázal Galu vystihnout i přes to, že se znali tak krátce. Jako herec jsem se zde snažil využít kontrastu uzavírání pocitů v nitru a jejich chvilkovým explozím. 5 Úryvek ze scénáře

22 Gale se tato nová pozice zalíbila natolik, že opouští svého muže i přesto, že se jí naposledy snaží přivábit katalánskou ukolébavkou, kterou se pro ni naučil hrát na trubku v čase, kdy Salvador Galu maloval. Další scéna se odehrává v Paříži na Montmartru. Paul zde zahlédne Galu a okamžitě v něm vzplane láska, kterou pro svoji ženu stále má. Když ji uvidí, nejdříve jen nevěřícně hledí, potom k ní jde a chce ji obejmout, ale tomu se Gala brání, potom si Paul všimne i jejího nynějšího partnera Salvadora Dalí a začne mezi nimi o Galu boj. Paul mimo jiné říká: Nech ji! Není nic pro tebe! Je to moje žena! To já jsem ji vytvořil. To já jsem po ni vymyslel jméno Gala! 6 Gala pouze řekne: Nech nás Paule, zůstaneme přátelé. A to je pro něj konečný impuls, aby pochopil, že Galu na vždy ztrácí. Situaci ještě urovnává Pablo Picasso, který nakonec Puala odvádí. Paul Éluard Galu opravdově miluje a je pro něj těžké se se ztrátou Galy vyrovnat, ale na druhou stranu pro ni chce jen to nejlepší, a proto uspořádá v další scéně, spolu s Pablem Picassem, Salvadorovi a Gale surrealistickou svatbu na slepičím trhu. Této scéně se více věnuji v kapitole Práce na roli. Poslední scéna Paula Éluarda ve hře je vlastně scénou úplně první, je to jen retrospektivní vzpomínka na dobu, kdy se poprvé Paul a Gala (vlastním jménem Elena Ivanovna Diakonova) seznámí. Oba jsou v sedmnácti letech posláni do Švýcarska, kde se v Alpách léčí s tuberkulózou. Je to pro ně osudové setkání, neboť láska jednoho k druhému jim pomůže v léčbě. Proto spolu zůstanou ve velmi blízkém vztahu, i když Gala později od Paula odejde. V této scéně je ukázána čistá a nevinná láska jednoho člověka k druhému. Paul běží, i když je ještě sníh, hned po prvním milování, pro kytičku sněženek. Uvidí, že Gala je trochu rozpačitá, že se jí rojí nejrůznější myšlenky. A proto jí řekne: Gala, smutek? Gala, zmatek. Gala? Svátek! Svátek! Přijedeš za mnou do Paříže a vezmeme se. 6 Úryvek ze scénáře

23 Práce na roli V přípravách na tuto roli jsem se bohužel nemohl odpíchnout od etud, které jsme dělali v průběhu třetího ročníku, neboť v etudách můj návrh role jsme se zabývali postavami z Dostojevského románu Idiot anebo vysněnými rolemi, které bychom si někdy chtěli zahrát. Pravdou je, že postava Paula Éluarda ani do jedné z těchto kategorií nespadala. Dokonce jsem si ze začátku zkoušení k této roli neuměl najít cestu a upřímně jsem ji neměl rád. Paul Éluard (vlastním jménem Eugène Emile Paul Grindel) je významný francouzský básník, jednoduše génius. Když pominu scénu, která se odehrává v sanatoriu, je o hodně let starší než já. Paul Éluard je také spoluzakladatel surrealistického hnutí, antimilitarista, je levicově orientován. O nějaké podobnosti, ať už fyzické nebo charakterové, mezi mnou a Pualem Éluardem, nemůže být řeč. Když jsem zkoušel porovnat sebe a Paula, zamyslet se nad tím, co my dva můžeme mít společného, nebylo to možné. Paul Éluard mi připadal mnohem zkušenější, vyzrálejší člověk, který toho oproti mně tolik dokázal. Proto jsem si zjišťoval o Paulu Éluardovi co nejvíce informací. Studoval jsem jeho životopisy, pročítal jeho básně, bavil se s paní Oxanou o jeho vztahu ke Gale, snažil jsem se poznat a odhadnout, jaký to je člověk, jaký má charakter. Pořád mi ale připadalo, že tyto informace nejsou dostačující k tomu, abych tuto postavu mohl přesvědčivě interpretovat. Větším krůčkem v procesu práce na roli bylo až uvědomění si, že nehraji nějakého abstraktního básníka Paula Eluarda, ale že jsem to já, já v daných okolnostech. Že z Paula pouze vycházím. Opět jsem se vrátil ke K. S. Stanislavskému, k jeho Mojí výchově k herectví, hlavně ke kapitolám: Jednání. "Kdyby", "dané okolnosti", Představivost a ke kapitole Pocit pravdy a víra. To je naprostý základ každé práce na postavě. Dalším krokem, kterým jsem se s postavou asi nejvíce sžil, bylo nalezení společného tématu mezi mnou, hercem, a Pualem Éluardem. Dlouho jsem přemýšlel, co je to jádro, které by mě s tímto géniem mohlo spojovat. Pak mě napadla láska. Na Paulu Éluardovi mně, z hereckého hlediska, přijde nejzajímavější téma lásky. Už

24 jen tím, jak vznikla. Dva mladí lidé, krůček od smrti, se do sebe bezmezně zamilují. Tak vznikla láska na celý život, protože přemohla i smrt v podobě tuberkulózy. Důkazem může být i fakt, že i přes to, že spolu po zbytek života nežili, měli k sobě pořád blízko a neustále si psali dopisy. Dalším momentem, který je pro mě, z hlediska mého herectví na Paulu Éluardovi velmi zajímavý, který jsem zkoumal, je jeho schopnost odpustit. Mám na mysli situaci ve Francii, kdy je Paul podruhé a tentokrát už definitivně Galou zavržen a on místo toho, aby se na ni urazil, jí spolu Picassem připraví svatbu. S tímto činem jsem jako herec dlouho bojoval, protože mé ješitné já by, v nejlepším případě, už nikdy nechtělo Galu vidět. Jak je možné milovat do takové míry, až do takové krajnosti? Tyto otázky jsem zkoumal s každou reprízou, a proto pro mě každé představení bylo jiné a nově motivované. Komplikace role Trubka Asi nejsložitější místo v roli pro mě byl, paradoxně, moment, kdy jsem odcházel z jeviště a hrál katalánskou ukolébavku na trubku. Nejsem žádný hudební virtuos, ale lehčí písně jsem schopný bez větších obtíží zahrát. Hrát ale na hudební nástroj na jevišti, jak jsem se přesvědčil, je úplně něco jiného. Na trubku by se mělo pravidelně cvičit, protože se jinak velice rychle ztrácí nátisk. Na jevišti je to ještě těžší v tom, že pokud je herec zadýchaný nebo zpocený, což u tohoto pohybového představení bylo v mém případě pravidlem, kvalitu zvuku to ještě degradovalo. Vždy se mi nesmírně ulevilo, když jsem měl tuto část přestavení za sebou. Pohyb Představení Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Saladora Dalí bylo nesmírně pohybově náročné. Celá scéna připomínala spíše cirkusové šapito a naším úkolem bylo jevištní prostor, plný lan, houpaček, žebříků a ochozů,

25 obsáhnout. Do každého představení jsem dával veškerou svou energii a pamatuji si, že jsem po každém představení byl naprosto fyzicky i psychicky vyčerpaný. Hlas Častokrát, než jsem se adaptoval na prostor Marty, jsem po tomto představení cítil hlasovou únavu. Bylo to dáno tím, že jsem v představení několikrát používal plný hlasový fond a neměl hlas správně posazen. Tento základní nedostatek souvisel s přechodem z učebny na jeviště, ale v průběhu akademického roku samovolně vymizel. Reprízy Každé představení, které jsme odehráli, bylo jiné. Některá byla lepší, jiná se povedla méně, i přes veškerou naši snahu. Reprízování byla pro nás nová zkušenost, se kterou jsme se do té doby na škole nesetkali. Samozřejmě, že se některé projekty hrály vícekrát, ale ne až tak často. Nejméně se nám povedlo představení, jež jsme odehráli na Setkání/Encounter 2015, u kterého jsme se takzvaně přemotivovali. Na druhou stranu ale, poslední představení, které jsme odehráli na festivalu ve Varšavě a brali ho jako rozlučku s Martou, s JAMU a se sebou navzájem, protože každý z nás už pak šel svou cestou, se podařilo nad naše očekávání. I porota jej ocenila. Zhodnocení Inscenace Absolutní štěstí mouchy aneb poslední mystifikace Salvadora Dalí byla zakončením čtyřletého procesu výuky herce, kterým nás vedla naše pedagožka Oxana Smilková. Podstatou její výuky nebylo pouze naučit se vnější technice herectví, recitaci textů a mechanickému plnění režijních pokynů, ale chtěla z nás vytvořit hereckou osobnost, která je schopna do role vložit část sebe a divákovi předat poselství. Postava Paula Éluarda mi v prvních fázích zkoušení byla dosti vzdálená, proto jsem se snažil najít dostatek informací o jeho osobě a životě a zároveň jsem se

26 pokoušel využít různé herecké techniky, především Stanislavského, k vytvoření si konkrétní představy o jeho osobě, charakteru, jeho motivacích a emocích. Postupem času jsem se s postavou sžil a byl jí pohlcen. Na základě této zkušenosti jsem pochopil, že postava, která mi na první dojem není blízká, mi může pomoct posunout se dál. Během zkoušení jsem postavu sice uchopil, ale stále jsem s ní v určitých směrech nesouhlasil. Zpětně mohu vidět, že jsem se díky tomu spolu s postavou o to více vyvíjel, od premiéry každou reprízou, než kdybych měl o postavě ucelenou představu hned na první zkoušce. Každé představení mě nově inspirovalo a otevřelo mi nový pohled na postavu. Myslím si, že tato inscenace navázala na výuku a nasměrovala nás na cestu zdokonalování se sebe sama v herectví.