II. světováčíslo 1. Obrnění novy. Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou. Zatajil Roosevelt. Vylodění u Anzia

Transkript

1 Letecká bitva nad Krušnohořím VÁLKA Pešáci proti tankům: kdy měli šanci uspět? II. světováčíslo 1 Největší konflikt dějin v detailním pohledu Obrnění Pozor novy CASOPIS Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou kontroverze Zatajil Roosevelt hrozící útok na Pearl Harbor? duel v oblacích FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB Vylodění u Anzia Změnilo se v noční můru Spojenců slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99

2 Máme slevy pro celou ČR! REPUBLIKA SLEV NOVINKA Denní nabídka prověřeného zboží a služeb, které můžete mít výhodně, ať jste odkudkoli Provozuje vydavatelství Extra Publishing ve spolupráci se společností Republika slev

3 Extra VÁLKA II. světová Obsah 6 Vylodění u Anzia Spojenecké vylodění v týlu německé armády u Anzia v lednu 1944 mělo urychlit porážku Osy na Apeninském poloostrově. Místo toho se proměnilo v několikaměsíční noční můru 11 Nekončící dohady v případu Pearl Harbor Nechvalně proslulý japonský útok na základnu americké tichomořské flotily zasadil překvapenému soupeři těžký úder. Opravdu politické a vojenské vedení USA nemělo o přípravách Japonců ani nejmenší tušení? 14 Tank LT 35 Vynikající československý lehký tank LT vz. 35 byl velmi nebez- ezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších obrněnců evropských zemí a měl se stát hlavním soupeřem německých tanků v případném konfliktu na podzim Duel Fw 190 vs. Supermarine Spitfire Po dlouhou dobu probíhal zápas o převahu na nebi nad okupovanou Francií a kanálem La Manche především v režii dvou stíhaček. Proti sobě stály britský Supermarine Spitfire a německý Focke- Wulf Fw Operace Sauerkraut Po atentátu na Hitlera v červenci 1944 se na italském bojišti rozběhla jedna z nejúspěšnějších zpravodajských operací, mající za cíl demoralizovat německé jednotky 24 Generál William Slim William Slim patří mezi málo známé britské generály. Již ve své době jej však označovali za jednoho z nejdynamičtějších velitelů spojeneckých jednotek a byl to právě on, kdo dovedl své muže v Barmě k vítězství nad Japonci 28 Protitanková taktika na východní frontě Východní fronta se stala místem nejmasovějšího nasazení obrněné techniky v průběhu celé války. Podívejme se blíže na zbraně a taktiku protitankového boje na tomto bojišti od roku 1941 až do konce konfliktu 32 Stravování vojáků wehrmachtu Že jedině dobře nasycený voják dokáže dobře bojovat, věděli už starověcí velitelé armád. Jak a co jedli vojáci wehrmachtu za druhé světové války? 36 Výcvikový prostor SS v Čechách V Protektorátu Čechy a Morava vznikla řada vojenských cvičišť německé branné moci. Rovněž Waffen-SS vytvořily ve středních Čechách oblast, kde byly neomezeným pánem a vládcem 41 Kamikaze Neochvějná oddanost japonských bojových letců svému císaři a staletým válečnickým tradicím vedla až k jejich dobrovolnému obětování vlastních životů 46 Bitva nad Kovářskou rozhovor V září 1944 se nad Krušnými horami strhla zuřivá letecká bitva. K její jí připomínce po vzniklo v obci Kovářská unikátní muzeum, na něž je napojena n skupina badatelů neúnav- ně pátrající nejen po troskách zřícených letounů, ale také po osudech jejich osádek 50 Čs. samostatná obrněná brigáda Vznik, nesnadné formování, výcvik i bojové nasazení československých pozemních sil na západní frontě v letech KVH Čeští lvi V Českých Budějovicích existuje klub vojenské historie, jehož členové s hrdostí připomínají slavné činy našich vojáků. Čemu a proč se tito nadšenci věnují? 56 Vojín Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii Výstroj a výzbroj československého infanteristy, příslušníka Čs. samostatné obrněné brigády obléhající v závěru války francouzský přístav Dunkerque 58 Bitva u Matapanu Nejtěžší a nejkrvavější porážku utrpělo italské královské námořnictvo ve Středozemním moři v březnu roku 1941 Příslušník Volkssturmu s pancéřovou pěstí upevněnou na periskopu Lehký tank LT vz. 35 Italský těžký křižník Zara potopený britským Královským námořnictvem v bitvě u Matapanu Extra Válka II. sv tová 3

4 Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2,99 Editorial Extra VÁLKA II. světová Vážení čtenáři, do rukou se vám dostává nový magazín zaměřený výhradně na události druhé světové války. Na jeho stránkách se zabýváme nejen děním na mnoha frontách tohoto globálního konfliktu, ale nahlížíme i pod pokličku zákulisních jednání diplomatů, zaměřujeme se na aktivity odbojových hnutí na okupovaných územích a blíže sledujeme rovněž strasti každodenního života prostých vojáků na frontě. V tomto čísle se tak můžete kupříkladu začíst do příběhů japonských kamikaze, jejichž bojové nasazení dodnes rozdmýchává značné emoce. Seznámíte se s činností fanatických a nacistické věci slepě oddaných Waffen-SS na území Protektorátu Čechy a Morava, jež se neomezovala pouze na aktivity ryze vojenského charakteru. Představíme vám špičkový produkt předválečného československého zbrojního průmyslu lehký tank LT vz. 35, který měl na podzim 1938 zabránit postupu německého wehrmachtu do nitra českých zemí. Neprávem opomíjený, ale přesto brilantní britský vojevůdce William Slim vás provede svou veleúspěšnou kariérou. Příběh japonského přepadu přístavu Pearl Harbor je notoricky znám. Jeho vojenskopolitické pozadí však v sobě nadále skrývá celou řadu otazníků. Naopak mezi podstatně méně proslulé námořní operace patří bitva u mysu Matapan, v níž Britové na jaře 1941 během pouhých několika hodin proměnili značnou část italské středomořské flotily v hromadu hořícího šrotu. Každý zodpovědný a zkušený velitel dobře zná po staletí platící poučku, jež říká, že jakýkoli voják nejlépe válčí s plným žaludkem. Dozvíte se, jak k tomuto základnímu předpokladu přistupovala německá branná moc. S problémy poněkud jiného charakteru se potýkali západní spojenci, jejichž postup z jižní Itálie na podzim 1943 ustrnul na mrtvém bodě. Nejvyšší velení se proto pustilo do odvážné a poněkud riskantní operace Shingle. Z velkých očekávání však nezbylo takřka zhola nic Věřím, že náš nový časopis budete číst s takovým zaujetím, s jakým jsme ho my připravovali, a že se nad jeho stránkami budeme setkávat pravidelně. Rádi si přečteme vaše reakce a připomínky, které pošlete do ové schránky extravalka@epublishing.cz. PhDr. Tomáš Dostál editor Letecká bitva nad Krušnohořím VÁLKA Pešáci proti tankům: kdy měli šanci uspět? II. světováčíslo 1 Největší konflikt dějin v detailním pohledu Obrnění čeští lvi Pozor novy CASOPIS Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou 2 VET kontroverze Zatajil Roosevelt hrozící útok na Pearl Harbor? duel v oblacích FW 190A-3 vs. Spitfire Mk. VB Vylodění u Anzia Změnilo se v noční můru Spojenců slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu Pokud vás zaujal nový titul z edice Extra VÁLKA II. světová, neměli byste minout naše další časopisy, které se zabývají dějinami vojenství: Válka REVUE, stále úspěšnější historický měsíčník zaměřený na politiku, taktiku, vojevůdce, hrdiny a vojenskou techniku, a čtvrtletník Válka REVUE speciál. Ten se zaměřuje na vždy určitou oblast dějin a už jste si v něm mohli přečíst například o největších vojevůdcích, nejdůležitějších bitvách, nerozřešených záhadách vojenství anebo důkladně prozkoumat legendární zbraně Extra Publishing je vydavatelstvím s nejširším portfoliem jak historicko-vojenských, tak obecně historických magazínů v ČR a SR. Kromě výše uvedených titulů najdete v nabídce také časopis Živá historie s dárkem, Tajemství české minulosti, Otazníky historie a novou edici Extra HISTORIE Kauzy, jež si vybírá významnou dějinnou událost a nahlíží na ni pod drobnohledem. Předplaťte si naše tituly na: 4 Extra Válka II. sv tová

5 Předplaťte si Vychází 8 ročně VÁLKA V trafice za rok 399 Kč V předplatném jen za č 342 Kč SLEVA + DÁREK Letecká bitva nad Krušnohořím VÁLKA Pešáci proti tankům: kdy měli šanci uspět? II. světováčíslo 1 Největší konflikt dějin v detailním pohledu Obrnění Pozor novy CASOPIS Krvavá pouť našich tankistů západní Evropou duel v oblacích FW 190A-3 3 vs. Spitfire Mk. VB Pohodln až do Předplatné na rok 342 Kč vč. DPH, zahrnuje: 8 extra VÁLKA kontroverze Zatajil Roosevelt hrozící útok na Pearl Harbor? Vylodění u Anzia Změnilo se v noční můru Spojenců slavné i neznámé bitvy zbraně a technika speciální operace portréty osobností taktika politika a strategie život v zákopech rozhovory podzemní hnutí válka v týlu SCHRÁNKY Cena 49,90 Kč, na Slovensku 2, K DÁREK ZDARMA SCHRÁNKY 100 K Předplatné je výhodné: Nehradíte poštovné pošleme Vám na naše náklady Ve folii zabalený výtisk dostanete vždy až do schránky Časopis získáte včas, nejpozději v den vydání + NYNÍ DÁREK ZDARMA V HODNOTĚ 100 KČ! 100str. publikace Největší vojevůdci + dokumentární DVD Předplatit je snadné: Zatelefonujte nám: (pondělí čtvrtek, 8 16 hod.) Pošlete predplatne@epublishing.cz Objednejte přímo na internetu na stránkách: Objednejte do 12. prosince a neuteče vám ani jedno číslo!

6 Bitva Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Zmařené naděje Spojenců Vylodění u Anzia hluboce zklamalo očekávání svých plánovačů. Místo toho, aby se v jeho důsledku německá branná moc v Itálii zhroutila jak domeček z karet, proměnilo se ve čtyři měsíce trvající noční můru, o níž němečtí veteráni říkali, že byla dokonce ještě horší než ta stalingradská PhDr. Tomáš Dostál Plavidla spojenecké invazní flotily kotvící v anzijském přístavu Duchovním otcem Operace Shingle, spojeneckého vylodění u italského Anzia, nebyl nikdo jiný než britský ministerský předseda Churchill, jenž byl znám svou neutuchající náklonností k okázalým válečným dobrodružstvím, obzvláště v oblasti Středozemního moře. Na poradě s nejvyššími angloamerickými vojenskými veličinami, konané o Vánocích roku 1943 v severoafrickém Tunisu, však sir Winston tvrdě narazil. Především americká generalita se rezolutně stavěla proti návrhům britského premiéra. Ostatně náčelník štábu US Army, generál George C. Marshall, hovořil za mnohé, když prohlásil: Zásadně nesouhlasím s nekonečnými operacemi v černé díře Středomoří. Jako divoké kočky Ale jako už mnohokrát předtím, tak i tentokrát sveřepý buldok Churchill nakonec dokázal prosadit svou. Pomohla mu k tomu rošáda na nejvyšších postech. Jeden z jeho odpůrců, dosavadní vrchní velitel středomořského operačního prostoru, generál Eisenhower, se záhy dočkal přeložení do Anglie, kde byl pověřen finálními přípravami na otevření druhé fronty invazi do Normandie. Jeho místo zaujal anglický generál Henry Maitland Wilson, který bohužel postrádal dostatek kuráže k tomu, aby byl schopen účinně vzdorovat naléhání svého ministerského předsedy. Churchill, hluboce přesvědčený, že stagnace celého italského tažení začíná nabývat skandálních rozměrů, prosadil plán riskantní obojživelné operace, jež měla rozetnout stávající patovou situaci na italském bojišti (viz Italské bojiště ). Více jak sto kilometrů za Němci hájenou Gustavovou linií (viz Gustavova linie) a přibližně padesát kilometrů jižně od Říma mělo být vysazeno vojáků VI. sboru americké 5. armády, kteří by Fotografie, ilustrace: archiv autora, wikipedia 6 Extra Válka II. sv tová

7 Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Bitva tak ohrozili hluboký týl německé obrany, jež by současně byla čelně napadena hlavními silami zmíněné 5. armády generála Marka Clarka. Po úspěšném průlomu fronty se obě uskupení měla spojit a společně zamířit na hlavní cíl, který představovalo Věčné město Řím. Winston Churchill si nepřipouštěl jakékoliv pochybnosti, a s gustem tedy zvolal: Vyřítíme se na pláže jako divoké kočky a vytrháme Bošům střeva! Velitel VI. sboru, metodický a opatrný generálmajor John P. Lucas, optimismus ministerského předsedy nesdílel. V černé předtuše si totiž do deníku zapsal prorocká slova: Cítím se jako jehně vedené na porážku. Celá ta záležitost má silný nádech Gallipoli a na trenérské lavičce sedí zřejmě stejný amatér. Narážka na zpackanou výpravu proti Osmanské říši v roce 1915, jejímž iniciátorem byl rovněž Churchill, se bohužel ukázala být více než trefnou. Velryba na mělčině Za ideálních klimatických podmínek vyplulo 21. ledna 1944 z Neapolského zálivu 347 plavidel spojenecké flotily. Loďstvo to bylo vskutku mezinárodní, kromě převahy britských a amerických lodí, prorážela vlny plavidla řecká, holandská a dokonce i jedno polské. Do časného rána následujícího dne dovezly mořské koráby svůj drahocenný náklad na místo určení. Ve dvě hodiny v noci 22. ledna tak ke břehu dospěly první oddíly. Přístavu v Anziu se zmocnil 1. a 4. prapor amerických Rangers plukovníka Williama Darbyho. Elitní vojáci se přitom setkali s pranepatrným odporem. Severně od městečka se vylodila britská 1. divize generálmajora W. R. C. Penneye a rovněž bez problémů postoupila do vnitrozemí. Stejně se vedlo i americké 3. divizi generálmajora Luciana K. Truscotta, jež na pobřeží vystoupila u Nettuna, pár kilometrů jižně od Anzia. Do večera tak měl generálmajor Lucas na předmostí mužů. Ztráty přitom nepřesáhly čtrnáct mrtvých. Žádné jiné vylodění na evropském bojišti předtím ani potom neproběhlo tak hladce. Štěstěna však měla záhy ukázat i svou odvrácenou tvář. Polní maršál Kesselring, zburcovaný svými pobočníky ve štábu nedaleko Říma, reagoval bleskově. Ostřílení vojáci tankové divize Hermann Göring a 4. vzdušné výsadkové divize okamžitě vyrazili vstříc nepříteli. V prvních třech dnech od invaze se v anzijském perimetru nedělo téměř nic. Systematický Lucas zajišťoval oblast o šířce šestadvaceti a hloubce nějakých dvanácti kilometrů a nikam se příliš nehrnul. Dobře si zapamatoval slova svého přímého nadřízeného generála Clarka, který mu radil: Nevystrkuj hlavu, Johnny. Já to udělal u Salerna a skoro jsem o ni přišel. Jeden muž ovšem z dosavadních výsledků Operace Shingle dostával záchvaty vzteku. Byl jím Winston Churchill, jenž zuřivě utrousil: Chtěli jsme vypustit na břeh rozzuřeného lva, místo toho najela na mělčinu velryba. Generálmajor Lucas měl ale k opatrnosti dobrý důvod. Klíčovým předpokladem úspěchu anzijského podniku byl totiž průlom Clarkovy 5. armády přes Gustavovu linii. Úder americké 36. pěší divize byl však po dvou dnech utopen v krvi na březích řeky Rapido. Bylo tedy více než jasné, že ke spojení s Clarkovými silami během plánovaných sedmi dnů nedojde. Lucas zůstal sám Prokletá Cisterna Teprve v závěru ledna, ve chvíli, kdy disponoval již muži a 500 děly, se Lucas odhodlal k razantnější akci. Cílem útoku se staly strategické silniční uzly Campoleone a Cisterna. Na první z nich udeřila britská 1. pěší divize ve spolupráci s americkou 1. obrněnou. Proti Cisterně dirigoval své vojáky generálmajor Truscott. Cestu mu Italské bojiště Tyrhénské moře Liri razily tři prapory Rangers plukovníka Darbyho. Bojovníci 1. a 3. praporu se 30. ledna necelý kilometr před Cisternou ocitli doslova v pekle. V otevřeném terénu je sevřela ohromná přesila německých výsadkářů a pancéřových granátníků podporovaných těžkou artilerií. Rangers bojovali jako lvi. Osud jim však nebyl nakloněn. K vlastním liniím se probilo jen šest vojáků ze 767, kteří vyrazili do akce. Záložní 4. batalion útočící s časovým odstupem se z boje vysekal s mnoha krvavými šrámy. Nejinak se vedlo i irským a skotským gardistům generála Penneye. Za cenu velkých obětí se probojovali na dohled Campoleone, ale když urputná německá obrana zastavila současný nápor obrněnců americké 1. divize, museli i Britové svůj postup přerušit. Chmurami obestřený generál Lucas svěřil v noci deníku tato slova: Zázračný průlom existuje jen v pohádkových knížkách. Situace, ve které Mapka zachycující linie německých obranných pásem jižně od Říma Gustavova linie km Řím Silnice č. 6 Jeden z nejlepších vojenských mozků všech dob, francouzský císař Napoleon, kdysi prohlásil, že Itálie je jako bota, do níž je nutno vklouznout shora. Ke škodě stovek tisíc spojeneckých vojáků byla angloamerická generalita nucena vyzkoušet opačný postup. Apeninský poloostrov se tak v letech změnil v jedno z nejdrsnějších bojišť celé války. Kombinace nevlídné krajiny, často nepříznivého počasí a především houževnaté německé obrany ještě umocnila celkovou mizérii. Spojenecké síly se na italské pevnině vylodily v září V té době byl odstraněn Mussoliniho autoritativní režim a na základě tajné dohody měla italská armáda kapitulovat. S tímto vývojem se ovšem Němci nehodlali smířit, Italy bleskově odzbrojili a sami se ujali obrany poloostrova. V průběhu podzimu spojenecký postup uvízl na několika obranných pásmech vybudovaných wehrmachtem jižně od Říma. Na počátku následujícího roku se rozhořely boje o Gustavovu linii, jejíž klíčový bod představovalo proslulé Monte Cassino, přes pět set metrů vysoká hora se světoznámým benediktinským klášterem na Sangro Monte Cassino Neapol Jaderské moře vrcholu. Důmyslnou soustavu betonových bunkrů, palebných postů dělostřelectva a minometů, kulometných hnízd a záludných minových polí vybudovala Todtova organizace napříč Apeninským poloostrovem od ústí toku Garigliana do Tyrhénského moře na západě až po vyústění řeky Sangro do Jadranu na východě. V centrální části přetínala Gustavova linie silnici č. 6, hlavní dopravní tepnu vedoucí podél řeky Liri do italské metropole. Dominantu celé linie tvořily nesmírně silné pozice v kopcích kolem Monte Cassina. Patovou situaci statické války nerozřešila ani vyloďovací operace v týlu německých pozic u Anzia. Teprve v květnu 1944 byla Gustavova linie prolomena, čímž se Spojencům otevřela cesta na Řím. Německé oddíly se ovšem dokázaly spořádaně stáhnout na další linii obrany, tzv. Gótskou, kde se de facto udržely až do dubna Teprve závěrečná angloamerická ofenziva donutila německé velení 2. května složit zbraně. Problematické úspěchy Spojenců na Apeninském poloostrově ani zdaleka neodpovídaly vynaloženým prostředkům a úsilí. Extra Válka II. sv tová 7

8 Bitva Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Příslušníci 3. praporu Rangers před nástupem do transportních lodí. Za několik málo dnů většina mužů na snímku padne nebo bude zajata v bojích o Cisternu vězím, je zahalena pochybnostmi a nejistotou. V nejbližší době očekávám protiútok. Bojová síla Německa zůstává nezlomena Velitel VI. sboru se vskutku nemýlil. Již dva dny po vylodění, 24. ledna, dostal velezkušený generálplukovník Eberhard von Mackensen rozkaz převzít vedení německých jednotek chvatně se stahujících k Anziu. Počátkem února mohl proti soupeři vrhnout téměř mužů nově zřízené 14. armády. Netrpělivý Hitler se z Berlína nechal slyšet: Nepříteli je třeba vtlouct do hlavy, že bojová síla Německa zůstává nezlomena a že vylodění bude rozdrceno v krvi britských a amerických vojáků. Jako první Při závěrečném německém útoku vyřadili američtí Rosomáci přesnou palbou zakrátko osm německých Tigerů zlikvidoval von Mackensen nebezpečně vytrčený výběžek fronty u Campoleone, kde Britové pozbyli skoro mužů. Tato omezená ofenziva byla pouze předzvěstí věcí příštích. Tygři proti Rosomákům! Dne 16. února v půl sedmé ráno udeřili Němci plnou silou. Bitva zuřila s neztenčenou intenzitou několik dnů. Jednou z mnoha obětí, byť nepřímou, se stal i John Lucas, jehož velitel 5. armády, generál Clark, 22. února, tedy na den přesně měsíc od vylodění, s okamžitou platností odvolal. Uprázdněnou pozici zaujal generálmajor Lucian Truscott, ještě před nedávnem Lucasův přímý podřízený. Čtyři dlouhé dny Němci téměř nepřetržitě útočili na připravené pozice protivníka, kde se jejich ofenzivní úsilí stále znovu a znovu bortilo. Devatenáctého února večer se konečně vyčerpali. Spojenecký obranný perimetr byl sice razantně zredukován, ale stále držel. Obě strany musely odepsat kolem pěti tisíc mrtvých a těžce raněných. Nespokojeného Hitlera jistě popadl pověstný výbuch zuřivosti, když se dozvěděl, že z bitevního pole s ostudou doslova uprchl jeho oblíbený a protežovaný výcvikový pěší pluk Berlin-Spandau. Nic nebylo platné ani nasazení nejtěžší techniky, i když Spojencům zle zatápěla. Kupříkladu 508. prapor těžkých tanků vyzbrojený obávanými Tigery a podpořený oddílem stíhačů tanků Elefant zlikvidoval mezi 21. a 24. únorem dvacet amerických Shermanů. Ale i zdánlivě nezničitelné Tigery narazily na zdatného soupeře. Při závěrečném německém vzepětí, 29. února, jich u Cisterny osm v krátké chvíli přesnou palbou vyřadili američtí Rosomáci M10 Wolverine z 601. praporu stíhačů tanků. Jako v sedmnáctém roce ve Flandrech Dne 1. března došel von Mackensenovým jednotkám definitivně dech. Počet vojáků zapojených do zápasu na život a na smrt na anzijském předmostí dosáhl bezmála čtvrt milionu. Každá ze stran ztratila doposud kolem dvaceti tisíc mužů a ani jedna nedokázala nepřítele s konečnou platností porazit. Nastal tříměsíční pat ne nepodobný situaci na západní frontě za Velké války. Když se přidalo deštivé a nevlídné počasí, proměňující půdu v to, co Napoleon nazýval pátým elementem, tj. bláto, leckomu z vojáků vytanuly na mysli obrázky z děsivé bitvy 1. světové války Passchendaele. Příslušníci 1. britské pěší divize se vyloďují na jedné z anzijských pláží. Bílé pásky natažené mezi dřevěnými sloupky označují bezpečné průchody v minových polích 8 Extra Válka II. sv tová

9 Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Bitva Jeden z Tigerů německého 508. praporu těžkých tanků projíždí Římem vstříc Spojencům u Anzia, polovina února 1944 Nevelký spojenecký perimetr byl vystaven ostřelování německé artilerie, před kterým nebylo úniku. Každičký metr byl v dosahu soupeřova dělostřelectva. Jednou z obávaných zbraní, která ztrpčovala nepříteli život, se stalo obrovské železniční dělo, pojmenované Spojenci Anzijský expres, neboť jeho mnohasetkilové granáty za letu vydávaly zvuk připomínající vlak ženoucí se tunelem. Smrt si nevybírala. Přišla si dokonce i pro šest zdravotních sester americké armády Hitlerovy zázračné zbraně Němci během čtyřměsíční anzijské bitvy zkusili snad vše, aby protivníka z předmostí Výhrůžný německý propagandistický leták určený spojeneckým vojákům na předmostí u Anzia vypudili. Včetně několika experimentálních zbraní. Již za únorové protiofenzivy se vstříc spojeneckým liniím vydalo třináct dálkově ovládaných mobilních nosičů výbušnin, takzvaných Goliášů, aby do vzduchu vyhodily řadu nepřátelských opěrných bodů. Ani jeden z nich ovšem ke spojeneckým zákopům nedospěl. Kriegsmarine nasadila do akce lidskou osádkou řiditelná torpéda Neger a luftwaffe rádiem naváděné střely Fritz X a Henschel Hs 293, z nichž jedna přivedla ke zkáze britský torpédoborec HMS Janus. Až do vítězného konce Teprve v posledním květnovém týdnu se spojeneckým silám podařilo prolomit dosud neproniknutelnou Gustavovu linii. A tak nastal čas i pro výpad VI. sboru, jenž byl zahájen za úsvitu 23. května Po několika dnech stočil generál Clark, poháněný vidinou brzkého dosažení Říma, svůj postup z východního směru ostře na severozápad. Časně ráno 4. června stanuli sboroví tankisté skutečně na jižních předměstích italské metropole. Tento Clarkův osobní úspěch Albert Konrad Kesselring ( ) Vojáky oblíbený generál polní maršál, přezdívaný usměvavý Albert, prodělal během své dlouhé vojenské kariéry několik pozoruhodných profesních veletočů. Roku 1904 vstoupil jako důstojnický kadet do bavorské královské armády, kde byl přidělen k artilerii. Po vypuknutí Velké války v létě 1914 byl nasazen nejdříve na západním a poté i východním bojišti. Díky své píli a nadání se postupem času vypracoval do štábních funkcí na divizní, sborové i armádní úrovni. Po válce vstoupil do nově vzniklého Reichswehru a ujal se velení dělostřeleckého pluku. Jak běžela léta, stával se z Kesselringa zapálený a horlivý letecký nadšenec, a i proto byl roku 1933 přeložen na Říšské ministerstvo letectví, aby se zde podílel na vybudování nové a úderné luftwaffe. O tři roky později dosáhl na post náčelníka štábu vojenského letectva. Od roku 1938 velel 1. Luftfl otte (1. letecká armáda), se kterou si na podzim 1939 vydobyl ostruhy při polském tažení i následné západní kampani, která na jaře 1940 srazila na kolena země Beneluxu ale především hrdou Francii. Porážce v bitvě o Británii, jež se strhla v létě téhož roku, nedokázal zabránit ani Kesselring, nyní již velitel 2. Luftfl otte. O rok později s úspěchem vedl letecké operace, jež provázely první měsíce německé invaze do SSSR. V prosinci 1941 byl ovšem přeložen do Středomoří. Po kapitulaci vojsk Osy v Tunisku bylo Kesselringovi svěřeno vrchní velení nad veškerými německými pozemními i leteckými silami operujícími na Apeninském poloostrově. Usměvavý Albert zde prožil své hvězdné chvíle a velmi rychle se přerodil ve špičkového polního velitele, jenž dokázal vzdorovat nezpochybnitelné spojenecké materiální i lidské převaze až do jara V březnu 1945 byl jmenován velitelem všech německých armád na západě. Po kapitulaci Třetí říše padl Kesselring do zajetí. V únoru 1947 začal v Benátkách proces, při němž byl bývalý polní maršál odsouzen k trestu smrti. Původní rozsudek byl ovšem později pozměněn na doživotní žalář, který Kesselring ze závažných zdravotních důvodů opustil již v říjnu Zemřel v poklidu o osm let později v západním Německu. Extra Válka II. sv tová 9

10 Bitva Operace Shingle. Vylodění u Anzia 1944 Mark Wayne Clark ( ) Muž s vizáží hvězdy stříbrného plátna přišel na svět v Madisonských kasárnách v New Yorku, kde sloužil jeho otec, armádní plukovník. V dubnu 1917 ukončil studium na vojenské akademii ve West Pointu. Následně se s kontingentem US Army zapojil do závěrečných bojů na západní frontě, kde velel pěšímu praporu a utrpěl zranění. Po rekonvalescenci sloužil ve štábu 1. americké armády ve Francii. Ve dvacátých a třicátých letech zastával rozličné štábní posty. V polovině 30. let úspěšně absolvoval vyšší důstojnické školy (Command and General Staff School a Army War College). Na počátku druhé světové války byl jmenován šéfem štábu pozemních sil americké branné moci. V listopadu 1942 dosáhl hodnosti generálporučíka a stal se zástupcem generála Dwighta D. Eisenhowera, vrchního velitele spojeneckých sil při vylodění v severní Africe (Operace Torch). Poté byl postaven do čela nově zformované 5. americké armády, s níž se v září 1943 vylodil na italské pevnině u Salerna. S tímto svazkem prošel na jaře 1944 drsnými boji u Anzia a Monte Cassina. V prvním červnovém týdnu obsadil italskou metropoli Řím. V prosinci téhož roku převzal po britském generálu Alexanderovi velení spojenecké 15. skupiny armád. Na Apeninském poloostrově válčil až do května 1945, kdy přijal kapitulaci zbývajících německých sil. Po skončení války v Evropě byl povýšen na čtyřhvězdičkového generála a v letech působil na pozici velitele amerických okupačních vojsk v Rakousku, kde se záhy dostal do ostrých sporů se svými sovětskými protějšky. Na jaře 1952 nahradil generála Ridgwaye na postu vrchního velitele vojsk Spojených národů v Koreji. Dokázal odrazit poslední čínské útoky, dosáhl zastavení palby a podepsání příměří. Mezi lety vedl vojenskou akademii v Charlestonu v Jižní Karolíně. V závěru života sepsal dvoudílné memoáry mapující celou jeho vojenskou kariéru. Clark byl rázný voják, který ovšem příliš často podléhal nadměrné ješitnosti, marnivosti a domýšlivosti. Na svých taženích úzkostlivě dbal na to, aby byl vždy obklopen suitou armádních zpravodajů a dopisovatelů, novinářů a všudypřítomných fotografů. Německá rádiem řízená protilodní raketa Henschel Hs 293 ovšem umožnil stahujícím se německým oddílům vyklouznout z hrozícího obklíčení a zakopat se na závěrečné válečné měsíce na Gótské linii v severní Itálii. Winston Churchill při hodnocení právě skončené operace prohlásil: Takový je příběh zápasu o Anzio, příběh velké příležitosti a zmařených nadějí, skvělého začátku na naší straně, rychlého protivníkova vzpamatování a odvahy i chrabrosti všech zúčastněných. Dodejme, že oběť přibližně spojeneckých vojáků nebyla tak úplně marná. Síla německé branné moci v Normandii, tedy na jednom z rozhodujících bojišť celé války, byla převelením zkušených veteránských divizí na italskou frontu fatálně podlomena. Minimálně v tomto směru splnila krvavá anzijská jatka svou historickou úlohu na výbornou. Literatura, zdroje: Breuer, W. B.: Agonie u Anzia. Plzeň 1996 Churchill, W. S.: Velké bitvy a osobnosti druhé světové války. Praha 1999 MacDonald, J.: Velké bitvy 2. světové války. Praha 1995 Messenger, Ch.: Der zweite Weltkrieg in Europa. Berlin 2000 Piekalkiewicz, J.: Tanková válka Plzeň 1995 Schramm, P. E. (Hrsg.): Kriegstagebuch des Oberkommandos der Wehrmacht, 1. Januar Mai 1945, Teilband I., Band 7. Bonn Ukořistěný Anzijský expres, mohutný železniční kanón ráže 280 mm, který ostřeloval Spojence na předmostí 10 Extra Válka II. sv tová

11 Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Politika Nekončící dohady v případu Pearl Harbor Úderem japonského císařského námořnictva na přístav Pearl Harbor a následným vstupem Spojených států do druhé světové války se tento konflikt stal skutečně globálním. Tento fakt je všeobecně znám. Jaké zákulisní úvahy a intriky především americké administrativy mu však předcházely, se ví už podstatně méně Fotografie: Wikipedie Sedmdesáté výročí zákeřného útoku japonských palubních letadel na základnu amerického Tichomořského loďstva v Pearl Harboru na havajském ostrově Oahu představuje příležitost k zamyšlení nad tím, co zřejmě nelze vyslovit se stoprocentní jistotou. A sice do jaké míry bylo tehdejší americké politické a vojenské vedení informováno o riziku takového úderu? Anebo nepřišel někomu ve Washingtonu nakonec tento útok vhod? Nebyl to snad sám americký prezident Franklin D. Roosevelt, kdo Japonce vyprovokoval, když prosadil, aby Holanďané odmítli Japonsku poskytnout hospodářské koncese, což se týkalo zejména ropy, a rozhodl uvalit komplexní embargo na veškerý obchod USA s Japonskem? Znesvářená stanoviska A tak jedinou jistotu skýtá skutečnost, že na záhadu obestírající tento případ existují dva odlišné názory. Na jedné straně jde o tvrzení, jaká například obsahuje kniha Johna Tolanda Infamy. Pearl Harbor and its Aftermath (Hanba. Pearl Harbor a jeho následky), ve které se zdůrazňuje, že došlo k několika na sobě nezávislým varováním o útoku na Pearl Harbor, i když se lišila údajem o konkrétním čase útoku. Obdobná varování poskytl také Joseph Grew, velvyslanec USA v Tokiu, nebo ředitel FBI Edgar Hoover. Ve stejném duchu vystupovali i senátor Guy Gillette a kongresman Martin Dies. Snahu varovat Američany projevovali i zahraniční přátelé. Například plukovník F. G. L. Weijerman, holandský vojenský atašé ve Washingtonu, nebo britský agent Dusko Popov, jenž své obavy vyjadřoval na základě průniku do německých zdrojů. Nezajímavé jistě není ani svědectví holandského námořního zpravodajského důstojníka Johana Rannefta, jenž udává, že se od amerických kolegů již 6. prosince 1941 dověděl o poloze japonských letadlových lodí. Uvedl, že to mělo v tuto chvíli být 640 km severozápadně od Havaje. V této souvislosti lze jistě připomenout taktéž knihu profesora Gordona Prangeho At Dawn We Slept (Úsvit, který jsme zaspali), v níž autor uvádí, že prezident Roosevelt a pár zasvěcených lidí z jeho okolí o tomto japonském útoku dopředu věděli a záměrně jej připustili, aby tak byly Spojené státy proti své vůli zataženy do druhé světové války. Historik Robert Stinnett ve své knize Day of Deceit (Den klamu) z roku 2000 uvádí, že velitelé na Havaji, admirál Kimmel a generál Short, byli záměrně drženi mimo hlavní okruh zasvěceně informovaných činitelů, přičemž se prý tak dělo, i když jen nepřímo, na základě specifických pokynů samotného prezidenta Roosevelta. Na druhé straně přetrvávají závěry, k nimž v rámci vyšetřování příčin a důsledků přepadení základny Pearl Harbor dospěl plukovník Henry Clausen ve své oficiální zprávě z listopadu 1944, jejímž zpracováním ho pověřil ministr války Henry Stimson. A které pak ještě dále rozpracoval ve své knize Pearl Harbor. Final Judgement (Pearl Harbor. Závěrečný verdikt) z roku Svými dedukcemi Henry Clausen vyvrací, jak sám říká: Konspirační teorie historiků Tolanda, Prangeho, Lorda, Layrona a dalších, kteří neměli přístup k rozhodujícím dokumentům a k rozhodujícím lidem jako já. Rovněž historikové Frederick L. Borch a Daniel Martinez ostře napadají teze, že Roosevelt byl přesně informován o dni, hodině a místu napadení a že prý vůbec nikoho na Pearl Harboru nevaroval. Ve své knize Kimmel, Short and Pearl Harbor, the final report revealed (Kimmel, Short PhDr. Ivan Brož Americký prezident Franklin Delano Roosevelt. Skutečně záměrně zatajil klíčové zpravodajské informace o blížícím se japonském útoku? Havajské noviny přinášející šokující zprávy o japonském úderu Extra Válka II. sv tová 11

12 Politika Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Očištění admirála Kimmela a generála Shorta V rezoluci amerického Senátu, která byla schválena 25. května 1999 počtem hlasů 52 ku 47, se praví, že admirál Husband E. Kimmel a generál Walter C. Short v době japonského útoku na základnu Pearl Harbor konali své povinnosti kompetentně a profesionálně. Republikánský senátor William V. Roth ze státu Delaware označil oba muže za obětní beránky Pentagonu a dodal, jak to stojí ve zprávě listu The New York Times z 26. května 1999, že jim nebyla poskytnuta životně důležitá zpravodajská informace, která již byla ve Washingtonu k dispozici. Admirál Husband Edward Kimmel a Pearl Harbor, uvedení závěrečné zprávy) vydané v roce 2005 nakladatelstvím Naval Institute Press, se oba tito autoři rovněž zmiňují o shora vzpomínané Stinnettově publikaci Day of Deceit nevybíravými slovy: Je to špatná kniha, která celý případ zakládá na umělé konstrukci, zkreslování a neznalosti. Na scéně Robert Stinnett Robert Stinnett náleží snad vůbec k nejfundovanějším historikům, kteří se zabývají záhadami v pozadí případu Pearl Harbor. Ano, je tomu tak. Objasňování okolností, proč došlo k takovému překvapení, je označováno nejen za záhadu, nýbrž mnohdy i za konspirativní spolčení odpovědných činitelů, kteří vše významné buď překrucují anebo přímo skrývají před veřejností. Robert Stinnett je jedním z těch, kdo užívá termín případ i spiknutí. Tento nesporně populární publicista a veterán 2. světové války (námořník na letadlové lodi) strávil šestnáct let zkoumáním dokumentů v centrálním americkém archivu, kterému se zde říká The National Archives. Jako analytik vědeckého ústavu Independent Institute of Oakland v Kalifornii prostudoval na Historik, publicista a spisovatel Robert B. Stinnett, autor kontroverzní publikace Day of Deceit Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války archivních materiálů týkajících se Pearl Harboru a vedl rozhovory s několika tucty lidí, kteří byli tak či onak osobně zapojeni do událostí spojených s tímto japonským útokem. Podle Stinnetta se Roosevelt již delší čas před vypuknutím nepřátelství s Japonskem snažil vyprovokovat Tokio k tomu, aby to byly právě japonské ozbrojené síly, které jako první udeří na Spojené státy, čímž mu poskytnou žádoucí záminku k vyhlášení války s tím, že to americká veřejnost v takovéto podobě přijme. Proto již v říjnu 1940 měl Roosevelt vydat příkaz, aby se Tichomořská flotila přesunula z blízkosti břehů Kalifornie na Havajské ostrovy, konkrétně na základnu Pearl Harbor. Avšak admirál James Richardson, velitel Tichomořské flotily, vznášel námitky vůči tomuto opatření poukazem na zvýšené nebezpečí, které takto nechráněnému loďstvu nyní hrozilo. A tak Roosevelt admirála sesadil. Admirál později citoval prezidenta, který mu měl říci: Dříve nebo později Japonci spáchají otevřený čin násilí proti Spojeným státům a pak náš národ bude ochoten vstoupit do války. Šokující interview s Robertem Stinnettem Americký žurnalista Douglas Cirignano vyzpovídal Roberta Stinnetta ohledně výsledku jeho dlouholetého pátrání a obsah rozhovoru zveřejnil 11. března 2002 na webových stránkách ústavu The Independent Institute. Vzhledem ke značnému rozsahu následují pouze některé nejdůležitější pasáže z tohoto interview.? Bylo vůbec někdy před veřejností uveřejněno osmibodové memorandum fregatního kapitána Arthura McColluma, v němž tento šéf sekce Dálného východu na Úřadu námořního zpravodajství již v říjnu 1940 velení námořnictva USA a štáb Bílého domu varuje, aby se nepřikročilo k provokativním akcím vůči Japonsku? Ne. Já sám jsem je objevil v archivu až v roce 1995.? Jak je vidět z vlastního průběhu válečných událostí, některé z těchto bodů byly k vydráždění Japonců skutečně použity. Například embargo na obchod nebo udržování flotily u Havajských ostrovů. Existuje nějaký důkaz, že s tímto memorandem byl seznámen i Roosevelt? Takový přímý důkaz neexistuje. Ale jsou k dispozici jím podepsané prováděcí rozkazy k realizaci takových nebo podobných akcí. Samozřejmě, ještě před Pearl Harborem.? Jak to bylo se zachycenými japonskými depešemi a jejich rozšifrováním? Naše námořní zpravodajská služba zachytila mezi 17. listopadem a 25. listopadem 1941 celkem třiaosmdesát depeší, které poslal admirál Jamamoto součástem, jež pak udeřily na Pearl Harbor. Pokud jde o Roosevelta, nevím, zda je všechny viděl, ale faktem zůstává, že již na počátku listopadu 1941 vydal pokyn, aby mu dávali všechny rozšifrované depeše.? Americká námořní zpravodajská služba zachytila 5. prosince 1941 zprávu z Tokia, která nařizovala všem japonským ambasádám po celém světě, aby spálily své kódovací knihy. Co to znamená? To znamená, že válka vypukne během jednoho nebo dvou dnů.? Když byla ještě s předstihem několika hodin rozluštěna depeše, ve které byl uveden japonský výraz higaši no kaze ame, bylo jasné, že půjde o konflikt, protože v překladu šlo o heslo východní vítr, déšť, což znamenalo útok. Kromě toho Roosevelt společně s generálem Marshallem (náčelník štábu amerických pozemních vojsk) ještě 6. prosince četli další depeši poslanou z Tokia japonskému velvyslanci do Washingtonu, ve které stálo, že Japonsko přeruší diplomatické styky se 12 Extra Válka II. sv tová

13 Zákulisí útoku na Pearl Harbor 1941 Politika Spojenými státy počínaje nedělí 7. prosince 1941 v 01:00 hodin východního času. A prezident Roosevelt na to měl zareagovat slovy: Tak to znamená válku.? A to byl přece přesný čas zahájení útoku na Pearl Harbor. Ano, ovšem generál Marshall zadržoval tuto informaci ještě asi 15 hodin, protože ji nechtěl pustit dál, aby prý neznepokojil velitele na Havajských ostrovech. Lépe řečeno, nechtěl, aby nějak vstupovali do celé záležitosti.? Je tedy možno s určitostí říci, že Roosevelt věděl o tom, že útok na Pearl Harbor proběhne přesně ráno 7. prosince? Ano, naprosto jistě.? Věděl to tedy díky dešifrovaným zprávám? Ano, díky dešifrovaným zprávám, a to jak z vojenských, tak i diplomatických zdrojů.? Četl jste někdy Clausenovu knihu? Ano, četl jsem ji. Ale kritizuji Clausena, protože měl přístup ke všem vojenským depeším a nepoužil je. Myslím, že to byl zločin, za který měl být postaven před válečný soud.? Clausen zřejmě kryl i opatření, která ve dnech 6. a 7. prosince prováděl generál Marshall. Také si to myslím. Vždyť Clausen jednal v režii ministra války Stimsona a měl od něho volnou ruku k tomu, aby zacházel s dokumenty dle vlastní vůle.? Setkal jste se někdy s Clausenem? Kritizoval jste ho? Clausen zemřel. Zkoušel jsem ho kontaktovat. Byl prokurátorem v San Francisku. Psal jsem mu. Neodpověděl. Chtěl jsem se dovědět, proč nezveřejnil zachycené japonské depeše. Clausen byl nepochybně součástí konspirace, která měla držet rozšifrované zprávy mimo Kongres a mimo americkou veřejnost. Obětní beránci Velící důstojníci v Pearl Harboru, velitel námořních sil na základně admirál Husband E. Kimmel a velitel tamních pozemních sil generál Walter C. Short, se stali nešťastníky, na které se formálně svedla celá katastrofa. Admirál Kimmel byl několik dní po útoku na Pearl Harbor odvolán z funkce a na počátku roku 1942 penzionován. Generála Shorta čekalo něco podobného. Dne 17. prosince 1941 byl rovněž ze svého velitelského postu odvolán a degradován o jeden hodnostní stupeň. Obhajoba prezidenta Roosevelta A jak celou tuto problematiku kolem Pearl Harboru hodnotí jistě nanejvýš povolaná osobnost, profesor Kolumbijské univerzity Richard Hofstadter? Tento dvojnásobný nositel Pulitzerovy ceny, který je považován za ikonu poválečné generace liberálních amerických historiků, na 785. straně svého objemného díla The United States, The History of a Republic píše: Jedním z důsledků katastrofy je skutečnost, že Roosevelt byl svými nejostřejšími kritiky obviněn z toho, že vyprovokoval Japonsko k útoku, aby dostal Spojené státy do války v Evropě, a tudíž loďstvo v Pearl Harboru úmyslně vystavil možnosti zničení, což vytvořilo situaci, která sjednotila Američany kolem válečného úsilí. Tvrzení, že Roosevelt chtěl vstoupit v listopadu do války a věděl, že pevný postoj proti Japonsku by mohl u tohoto státu vyvolat snahu o drastickou akci, se zdá být mimo jakoukoliv pochybnost. Avšak kdyby byla zvolena alternativní politika a kdyby Spojené státy zůstaly mimo, když Japonci dobývali nesmírně bohatou říši, byl by Roosevelt kritizován za nečinnost. Názor, že Roosevelt spekuloval s tím, že nechá porazit a zničit významnou část loďstva, u něhož sám sloužil a které s takovou péčí budoval, a že by jeho vláda a vysoké vojenské kruhy byly zapojeny do spiknutí, by měl být ponechán těm, kteří takovým úvahám věří. Ale faktem zůstává, že jak ve Washingtonu, tak v Pearl Harboru se projevilo lajdáctví a že velká výhoda námořní zpravodajské služby spočívající v rozšifrování japonského kódu byla hozena za hlavu. To představovalo příšernou chybu a ztracenou šanci. Americký propagační plakát z roku 1942 slibující, že oběti 7. prosince 1941 nebudou zapomenuty Prezident Roosevelt podepisuje 8. prosince 1941 vyhlášení války Japonsku Literatura, zdroje: Clausen, H.: Pearl Harbor. Final Judgement. New York 1992 Hofstadter, R.: The United States, The History of a Republic. New Jersey 1967 Prange, G.: God s Samurai. Lead Pilot at Pearl Harbor (The Warriors). New York 1990 Stinnett, R. B.: Day of Deceit. The Truth about FDR and Pearl Harbor. New York 2001 Poválečné osudy havajských velitelů Generál Walter C. Short se žádné morální satisfakce nedočkal. Zemřel 9. března 1949 v texaském Dallasu na selhání srdce. Veřejnost si mohla jeho osobnost připomenout při zhlédnutí slavného válečného americko-japonského fi lmu Tora! Tora! Tora! z roku 1970, kdy jeho postavu věrně ztvárnil herec Jason Robards. Mimochodem, Robards se jistě nemusel příliš stylizovat do role, protože boje v Tichomoří za druhé světové války zažil jako válečný veterán na vlastní kůži. Ani admirál Husband E. Kimmel, jenž zemřel ve svých šestaosmdesáti letech dne 14. května 1968 v Grotonu ve státě Connecticut, se spravedlivého ocenění nedočkal. Generál Walter Campbell Short Extra Válka II. sv tová 13

14 Technika Československý lehký tank LT vz. 35 Pancíře na obranu republiky Základní tank československé armády na konci 30. let měl být hlavním soupeřem německých tanků v případném konfliktu na podzim Byl nasazen při srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem a při bojích s Maďary na Podkarpatské Rusi a východním Slovensku. Hlavní bojové nasazení ho ale čekalo až v německých barvách při polském, francouzském a východním tažení PhDr. Vojtěch Šír Dvojice tanků LT vz. 35 s osádkami na cvičení koncem 30. let. Oba tanky z 1. pluku útočné vozby získal v březnu 1939 německý wehrmacht Velení československé armády plánovalo od počátku 30. let rozšířit armádní výzbroj o několik set tanků. V souvislosti s vývojem v Evropě a nástupem nacistů k moci v Německu byla v létě 1934 vypracována koncepce vyzbrojení armády lehkými tanky pro podporu jezdectva a pěchoty. Na konci roku 1934 byly firmy ČKD a Škodovy závody v Plzni vyzvány k představení nových prototypů, které by umožnily plánovanou koncepci naplnit. Armádní zakázka Firma Škoda již v únoru 1934 zkonstruovala prototyp lehkého tanku SU a představila ho komisi československé armády. Vzhledem ke slabému pancéřování nebyl prototyp armádou přijat, ale Škoda ho použila jako základ pro novou verzi pod názvem Š-II-a (Š Škoda, II lehký tank, a jezdecký tank), kterou představila v polovině roku Konkurenční projekt tank P-II-a, což byl vylepšený LT vz. 34, nabídla firma ČKD. Po armádních zkouškách byla 30. října 1935 podepsána smlouva na dodávku 160 tanků firmy Škoda, s armádním označením LT vz. 35. Po první objednávce 160 tanků v říjnu 1935 bylo dalších 35 objednáno 12. května 1936 a poslední 103 v červnu Poslední objednávka byla ale definitivně potvrzena až v listopadu 1937, protože během zkoušek prvních sériových kusů se projevilo mnoho závad a nedostatků, které musel výrobce odstranit. Problémy při výrobě a zpočátku problematická spolehlivost tanku vedly k tomu, že na konci roku 1937 již o další tanky LT vz. 35 armáda neměla zájem a pro naplnění plánovaných stavů byl naopak objednán nový tank LT vz. 38 firmy ČKD. Ten se později osvědčil jako zřejmě nejlepší lehký tank začátku války. Firmy ČKD a Škoda vyrobily v letech každá polovinu z celkem 298 tanků pro čs. armádu. Tanky byly armádě předávány od konce roku 1936 do dubna S tankem LT vz. 35 dosáhla Škoda jednoho ze svých největších předválečných exportních úspěchů 126 tanků pod označením Škoda R-2 si objednala v roce 1936 rumunská armáda, vyráběny pro ni byly od září 1938 do února LT vz. 35 z technického pohledu Lehký tank LT vz. 35 měl hmotnost 10,5 tuny, čelní pancéřování o síle 25 mm, boční a zadní pancéřování mm. Čelní pancéřování mělo odolávat střele z 20mm kanónu na vzdálenost 250 m, na jakoukoli vzdálenost pak tank odolával pěchotnímu průbojnému střelivu ráže 7,92 mm. Tank byl poháněn vodou chlazeným čtyřválcovým motorem Škoda T-11/0 o výkonu 120 koní a mohl na silnici dosáhnout maximální rychlosti 34 km/h. Akční rádius v terénu dosahoval 120 km, na silnici až 160 km. Pokrokové bylo Fotografie: archiv autora, wikipedia, 14 Extra Válka II. sv tová

15 Československý lehký tank LT vz. 35 Technika Čs. tanky versus německé Jak by asi dopadl vojenský konfl ikt Československa s Německem na podzim 1938? Tato otázka je oblíbeným předmětem diskuzí, aniž by na ni ale bylo možno dát jednoznačnou odpověď. Co se týká obrněné techniky, československá armáda v září 1938 disponovala 51 lehkými obrněnými automobily OA vz. 30 a patnácti OA vz. 27, 70 tančíky vz. 33, 50 lehkými tanky vz. 34 a 298 tanky LT vz. 35 (jeden z nich byl ale zrovna v Moskvě). Kromě toho armáda zabavila ve Škodových závodech několik kusů z rozpracované objednávky exportních tanků R-2 pro Rumunsko a v ČKD několik rozpracovaných tanků určených pro Peru a Švýcarsko. Tanky LT vz. 38 bohužel na podzim 1938 ještě nebyly ve výzbroji, první kusy byly dokončeny až v březnu Německá armáda měla naproti tomu v říjnu 1938 k dispozici zhruba tanků, z nichž bylo PzKpfw I, 823 PzKpfw II, 59 PzKpfw III, 76 PzKpfw IV a asi 180 velitelských tanků. Kromě toho měla ještě 72 italských tančíků získaných po anšlusu Rakouska. Proti ČSR by samozřejmě nebyla nasazena všechna německá technika, stejně tak ČSR by část sil musela držet proti případnému zásahu Maďarska nebo Polska. Přesto kvantitativně byla německá převaha obrovská. Jiný pohled je ale při srovnání technických parametrů tanků. Naprostou většinu německých tanků tvořily velmi slabé typy PzKpfw I (vyzbrojen pouze kulomety) a PzKpfw II se slabým kanónem ráže 20 mm. Tyto tanky se po stránce výzbroje a pancéřování nemohly s LT vz. 35 měřit. LT vz. 35 byl zhruba srovnatelný s tehdejšími verzemi A až D tanku PzKpfw III (vyzbrojen také kanónem ráže 37 mm), přestože ten již patří do kategorie středních. Tanky PzKpfw IV ve verzi B již jak výzbrojí (kanón ráže 75 mm), tak silnějším pancéřováním parametry LT vz. 35 převyšovaly. Tank LT vz. 35 byl velmi nebezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších obrněnců evropských zemí u tanku LT vz. 35 použití pneumatického systému řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Byla to pokročilá konstrukce, ale tank byl po mechanické stránce velmi složitý, což komplikovalo opravy. Výzbroj tanku tvořil kanón Škoda A-3 ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35 ráže 7,92 mm. V roce 1938 byly kulomety postupně nahrazovány za ZB vz. 37. Kanón A-3 měl být schopen na 500 m při kolmém dopadu prorazit až 45 mm silný pancíř, při 30 úhlu dopadu pak 15 mm silný pancíř. V tanku byla vezena zásoba 78 nábojů pro kanón (24 protitankových a 54 tříštivých) a nábojů pro kulomety v pásech po 100 nábojích. V německé armádě byla zásoba snížena na 72 náboje pro kanón a kulometných nábojů. Posádku tanku tvořili v čs. armádě tři muži, v bojovém prostoru vedle sebe seděli řidič s radiotelegrafistou, velitel ve věži zároveň ovládal kanón a kulomet. Komunikace velitele s řidičem probíhala pomocí tří barevných signalizačních žárovek, které měl řidič ve výšce očí. Wehrmacht ve vnitřním uspořádání tanku provedl některé změny pro vnitřní komunikaci zavedl hovorové zařízení, a protože velitel toho měl v tříčlenné posádce na starosti příliš mnoho, tak pro nabíjení a střelbu z kulometu přibyl čtvrtý člen posádky. Celkově tank LT vz. 35 i přes některé problémy odpovídal požadavkům doby a byl velmi nebezpečným protivníkem naprosté většině tehdejších tanků evropských zemí. Krizová léta První křest ohněm tanky LT vz. 35 v čs. armádě prodělaly během částečné mobilizace v květnu Ukázala se řada nedostatků, velká část tanků zrovna procházela přezbrojením kulometů na ZB vz. 37 a musela tak vyjet bez kulometné výzbroje. Jiným tankům chyběly zaměřovací dalekohledy a radiostanice. Projevil se také nedostatek náhradních dílů a průbojného střeliva pro tankové kanóny. Přesto měla přítomnost tanků velký psychologický efekt, zejména v pohotovostních jednotkách udržujících klid v pohraničních oblastech. To se prokázalo zejména po vyhlášení stanného práva v pohraničí 13. září 1938, kdy motorizované brigády rychlých divizí s podpůrnými jednotkami tanků rychle nastolily v pohraničí pořádek. Ve srážkách se Sudetoněmeckým Freikorpsem byly obvykle nasazovány čety po třech tancích. Příslušníci Freikorpsu neměli protitankové zbraně, takže čs. tanky většinou rychle zdolaly odpor. Tanky LT vz. 35 při cvičení československé armády koncem 30. let V září 1938 měla čs. armáda ve výzbroji celkem 298 tanků LT vz. 38, na našem území se jich ale nacházelo jen 297 jeden tank byl spolu s továrním prototypem Škody od srpna 1938 na předvádění v Kubince u Moskvy, na naše území se vrátily až v březnu Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 disponovala 1. a 2. rychlá divize každá 40 tanky, 3. rychlá divize měla jen šestnáct tanků a 4. rychlá divize 76 tanků. Čtyřicet tanků bylo v záloze velitelství armády a zbylé tanky byly nasazeny v pohotovostních jednotkách v pohraničí nebo byly v opravnách. Dalších deset exportních tanků Škoda R-2 určených pro Rumunsko bylo během zářijové mobilizace zabaveno ve Škodových závodech. Mnichovská dohoda a s ní související odstoupení pohraničních oblastí Německu neznamenala pro tanky LT vz. 35 konec bojového nasazení. Tanky byly od podzimu 1938 využity při srážkách s maďarskou armádou, která podnikala výpady přes jižní hranice Podkarpatské Rusi a východního Slovenska. Napjatá situace vyvrcholila otevřeným konfliktem v březnu 1939, kdy se Maďarům podařilo dva tanky LT vz. 35 ukořistit. Konstrukce ukořistěných tanků je zaujala natolik, že později požádali Škodu o jejich opravu. Extra Válka II. sv tová 15

16 Technika Československý lehký tank LT vz. 35 Součinnost tanků s pěchotou na cvičení čs. armády v závěru 30. let Zakoupili dokonce licenci na výrobu středního tanku Škoda T-21, který se stal základem pro maďarské tanky Turán. Ve službách hákového kříže Okupace zbytku českých zemí a vyhlášení samostatného Slovenského štátu v březnu 1939 znamenaly nový osud pro techniku československé armády. Z 298 tanků LT vz. 35 nacházejících se ve výzbroji československé armády si celkem 52 tanků 3. pluku útočné vozby v Martině ponechalo Slovensko, dva tanky ukořistili Maďaři a 244 tanků získal německý wehrmacht. Němci tanky LT vz. 35 podrobně otestovali a rozhodli o jejich zařazení do výzbroje německé armády pod názvem PzKpfw 35(t). Písmeno t v názvu označovalo původ tanku (tschechisch). Zhruba dvě desítky strojů Němci modifikovali na velitelské tanky (Panzerbefehlswagen) vybavené radiostanicí FuG 8 vedle standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5 a gyrokompasem. Pro umístění radiostanice byl demontován přední spodní kulomet, anténa byla umístěna na krytu motoru. Získané tanky Němci zařadili do výzbroje 1. lehké divize a prováděli intenzivní výcvik posádek. Již na podzim 1939 se 1. lehká divize účastnila polského tažení, kde tanky urazily stovky kilometrů. Jeden byl zcela vyřazen, dalších deset vážně poškozených bylo ve Škodovce opraveno. V říjnu 1939 byla 1. lehká divize přejmenována na 6. tankovou divizi. S touto divizí původně československé tanky bojovaly při francouzském tažení v květnu a červnu 1940 v rámci XLI. tankového sboru. Jeho součástí byla i 8. tanková divize vyzbrojená českými PzKpfw 38(t). Šestá tanková divize překročila 14. května 1940 Másu u Monthermé a po překonání francouzské obrany postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Celkem se francouzského tažení zúčastnilo 118 tanků PzKpfw 35(t) a čtrnáct velitelských PzBf Wg 35(t), 45 z nich bylo poškozeno a jedenáct nenávratně vyřazeno. I když měly být tanky PzKpfw 35(t) již na počátku roku 1941 z německé prvoliniové výzbroje vyřazeny, tak přesto v rámci 6. tankové divize zasáhly i do bojů v Sovětském svazu. České stroje tvořily zhruba čtvrtinu všech tanků, které Němci nasadili do operace Barbarossa zahájené 22. června Kromě 155 tanků PzKpfw 35(t) v 6. tankové divizi to bylo ještě více než šest stovek modernějších PzKpfw 38(t). Šestá tanková divize bojovala jako součást skupiny armád Sever v pobaltských státech a u Leningradu. V listopadu 1941 byla přemístěna na moskevský směr a účastnila se bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Do té doby nenávratně ztratila pouze sedm tanků PzKpfw 35(t). České tanky tvořily páteř výzbroje 6. tankové divize až do začátku roku 1942, kdy byly definitivně staženy a vyřazeny z frontové výzbroje. Východní tažení ukázalo limity lehkých tanků, se sovětskými stroji T-34 nebo KV se nemohly v ničem měřit, jejich kanóny ráže 37 mm byly proti sovětským kolosům zcela neúčinné. Šestá tanková divize narazila na sovětské těžké tanky KV již v prvních dnech po zahájení útoku, 25. června 1941 bylo do Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně použila až na přelomu let v boji proti Německu Návrat ztraceného syna LT vz. 35 v lešanském muzeu Je to paradoxní, ale desítky let po druhé světové válce nebyl na českém území k vidění žádný tank LT vz. 35. Až v říjnu 2008 se jeden vrátil do země svého původu. Šlo o tank přijatý čs. armádou 15. září 1937 s evidenčním číslem V březnu 1939 byl převzat německým wehrmachtem a nasazen v polském tažení v září 1939 a v západní kampani na jaře Od roku 1942 se zřejmě používal pro výcvik řidičů. Na konci války jej v Německu ukořistili Američané a odvezli na testování do Aberdeen Proving Ground ve státě Maryland, kde byl poté zařazen do sbírek vojenského muzea. Před šesti lety se o osud tanku začal zajímat tehdejší zpravodaj Českého rozhlasu v USA Alexandr Pícha. Nejprve byl na jeho doporučení v roce 2006 tank přemalován z německého tmavě šedého nátěru do původní barevné československé kamufl áže. Pícha se zároveň zajímal i o možnost zapůjčení tanku do ČR, americká reakce ale byla zamítavá. Posun přineslo až po dvou letech vyjednávání o umístění amerického radaru na českém území. V rámci jednání Američané tank České republice rovnou darovali. Tank byl dopraven do Baltimoru, lodí přepraven do Hamburku a 17. října 2008 dorazil do Vojenského technického muzea v Lešanech. V letech probíhala první etapa jeho celkové rekonstrukce ve Vojenském opravárenském podniku v Šenově u Nového Jičína. Následovat bude ještě rekonstrukce motoru a převodovky, tak aby byl tank jako jediný tohoto typu na světě plně pojízdný. bojového deníku divize zapsáno: Ruské 52tunové tanky se ukázaly téměř nezničitelné musela být povolána baterie flaků ráže 8,8 cm. Zimní období navíc ukázalo, že tanky PzKpfw 35(t) není v mrazu téměř možné nastartovat, startování trvalo i několik hodin. Kromě 6. tankové divize byly tanky PzKpfw 35(t) také krátce ve výzbroji 3. motorizované divize SS Totenkopf. V armádách spojenců Třetí říše Kromě německého wehrmachtu byly tanky LT vz. 35 ve výzbroji armád Rumunska, Bulharska a Slovenska. V roce 1940 Němci 26 tanků PzKpfw 35 (t) prodali Bulharsku. Dalších deset, pod označením T-11, Bulhaři od Škody obdrželi v lednu Tyto tanky byly původně určeny pro export do Afghánistánu, který ale Němci nepovolili. Tanky T-11 se od původní verze LT vz. 35 lišily novým typem kanónu Škoda A-8. Novou bulharskou objednávku 45 tanků T-11 v roce 1941 Němci zablokovali a místo nich dodali Bulharům ukořistěné francouzské tanky Renault R-35. Bulharská armáda své tanky Škoda paradoxně 16 Extra Válka II. sv tová

17 Československý lehký tank LT vz. 35 Technika použila až na přelomu let v boji proti Německu. V rumunské armádě byl tanky Škoda R-2 vyzbrojen 1. tankový pluk 1. tankové divize, 2. tankový pluk divize byl vyzbrojen francouzskými tanky Renault R-35. Tato divize spadala pod 3. rumunskou armádu, která byla během tažení proti SSSR součástí německé skupiny armád Jih. V průběhu letního tažení 1941 na Ukrajině Rumuni do 20. srpna 1941 z různých příčin přišli o 94 tanků R-2, dvacet jich zůstalo bojeschopných. Z 94 vyřazených bylo 25 poškozeno neopravitelně, ty byly rozebrány na náhradní díly. Zbylé se podařilo opravit. Za zničené tanky poskytli Němci v červenci 1942 Rumunům 26 vlastních PzKpfw 35(t). S tanky R-2 se rumunská armáda účastnila i ofenzivy na jižním křídle východní fronty v roce Základní technická data tanku LT vz. 35 Hmotnost: 10,5 t Délka: 4,9 m Šířka: 2,055 m Výška: 2,37 m Pancéřování: 25 mm (čelo), mm (boky) Výzbroj: kanón Škoda A-3, ráže 37 mm, 2 těžký kulomet ZB vz. 35 nebo ZB vz. 37 ráže 7,92 mm Motor: vodou chlazený čtyřválec Škoda T-11/0 o výkonu 88,2 kw (120 HP) při 1800 ot/min. Max. rychlost: 34 km/h (silnice), km/h (terén) Dojezd: 120 km (terén), 160 km (silnice) Posádka: 3 muži (čs. armáda), 4 muži (německá armáda) Exportní tanky Škoda R-2 připravené v zimě 1939 k expedici do Rumunska Obrněnec PzKpfw 35(t) vystavený ve vojenském muzeu v Bělehradě K 29. srpnu 1942 měla 1. tanková divize 109 tanků R-2 a posílena byla i o jedenáct PzKpfw IV a jedenáct PzKPfw III. Během těžkých bojů po sovětské protiofenzivě u Stalingradu byla rumunská 1. tanková divize v podstatě rozdrcena, ke konci listopadu 1942 jí z původních tanků zbývalo jen jedenáct Pz III a Pz IV a devatenáct R-2. Ztratila i většinu svého dělostřelectva. K 2. prosinci 1942 měla 1. tanková divize už pouze tři bojeschopné tanky. Na začátku roku 1943 byla stažena zpět do Rumunska, nenávratné ztráty techniky činily 81 tanků R-2, deset Pz III a deset Pz IV. Asi 40 tanků R-2, které Rumunsku v roce 1943 zbývaly, bylo přeřazeno do zálohy a dvacet z nich bylo v roce 1944 přestavěno na stíhače tanků TACAM. Slovenské armádě zůstala po březnu 1939 obrněná technika 3. pluku útočné vozby, který disponoval 52 tanky LT vz. 35. Poprvé se několik tanků LT-35 (slovenské označení) účastnilo vojenské akce během pohraničních bojů s Maďarskem března Několik tanků LT-35 slovenská armáda nasadila i během války s Polskem v září 1939, do boje ale tanky nezasáhly. Pro útok na Sovětský svaz v červnu 1941 slovenská armáda sestavila Rychlou skupinu pod velením plk. Pilfouska. Její součástí byl i prapor útočné vozby s 30 tanky LT-35, deseti tanky LT-38 a sedmi tanky LT-40. V červenci 1941 z Rychlé skupiny vznikla Rychlá brigáda, která 22. července 1941 podstoupila tvrdý boj o Lipovec na Ukrajině, při kterém nenávratně ztratila tři tanky LT-35, jeden LT-38 a jeden LT-40. Dalších pět LT-35 bylo během bojů o Lipovec těžce poškozeno. Prapor útočné vozby byl poté stažen na Slovensko a zbytek Rychlé brigády přičleněn k německé 295. pěší divizi. Slovenské tanky LT-35 se na východní frontu již nevrátily. V boji tanky LT-35 znovu použili až povstalci během Slovenského národního povstání. Literatura, zdroje: Francev, V. Kliment, Ch. K.: Škoda LT vz. 35. Praha 1995 Francev, V. Kliment, Ch. K.: Československá obrněná vozidla Praha 2004 Jentz, T. L.: Panzertruppen. The Complete Guide to the Creation & Combat Employment of Germany s Tank Force Atglen 1996 Spielberger, W. J.: Die Panzer- Kampfwagen 35(t) und 38(t) und Ihre Abarten. Stuttgart 1990 Kliment, Ch. K. Nakládal, B.: Slovenská armáda Praha 2003 Extra Válka II. sv tová 17

18 Duel 1942 Supermarine Spitfi re Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3 Kříž proti kokardě PhDr. Tomáš Dostál Supermarine Spitfire Mk. VB Stíhačka Supermarine Spitfire tvořila spolu s robustním a nesmírně odolným Hurricanem páteř stíhacích perutí RAF na počátku druhé světové války. Prototyp Spitfiru, nesoucí označení Supermarine Type 300, jenž byl dílem konstruktéra Reginalda J. Mitchella, se od plochy zkušebního továrního letiště poprvé odlepil v březnu Po překonání obvyklých dětských nemocí nového letounu začínalo být jasné, že Britové ve Spitfiru získali stroj, který se zapíše do historie. První exempláře se do výzbroje bojových perutí dostaly v závěru roku Pohonná jednotka: motor Rolls-Royce Merlin 45 Výkon motoru: kw (1 470 k) ve výšce m Rychlost: 595 km/h Rychlost stoupání: 13,5 m/s Operační dostup: m Výzbroj: 2 20mm kanón British Hispano Mk. II v křídlech (60 nábojů na zbraň), 4 7,7mm kulomet Colt Browning v křídlech (350 nábojů na zbraň) Ukořistěný letoun nadporučíka Armina Fabera s výsostnými znaky RAF O převahu na obloze nad okupovanou Francií a kanálem La Manche se v roce 1942 rvaly dva výjimečné stíhací letouny. V barvách britského Královského letectva řezal nebe Supermarine Spitfire Mk. V, jemuž byl více než zdatným soupeřem smrtelně nebezpečný a oprávněně obávaný Focke-Wulf Fw 190 německé luftwaffe. Který z těchto dravců měl tehdy navrch? V bitvě o Británii Na období největší slávy nemusel Spitfire ovšem čekat příliš dlouho. Jeho hvězdné chvíle přišly v létě roku V nesmírně těžkých a temných časech, kdy si německá branná moc bleskově podrobila většinu kontinentální Evropy a zdálo se, že neexistuje hráz, která by ocelový příval zastavila, se nad nezdolným Albionem strhla urputná letecká bitva, v níž RAF bojovalo o bytí a nebytí své země. I když to byl poněkud opomíjený mouřenín Hawker Hurricane, kdo v konečném účtování odvedl více černé práce a přispěl tak větší měrou k porážce letectva s hákovými kříži, stal se právě nesmírně elegantní Spitfire symbolem britského vítězství. Celá Británie znala nezaměnitelnou siluetu letounu, který denně obdivně sledovala vysoko mezi oblaky, odkud Spitfiry srážely k zemi německé Messerschmitty, stejně jako bombardéry luftwaffe, jejichž břicha byla až po okraj zaplněna smrtonosným nákladem. Pětka v akci Verze Spitfire Mk. I a Mk. II, na jejichž bedrech ležela tíha bojů v prvních letech konfliktu, začaly od podzimu 1941 nahrazovat zbrusu nové Mk. V, které v té době představovaly vůbec to nejlepší, čím RAF disponovalo. Pětky si záhy získaly srdce svých pilotů. Jednalo se totiž o stroje solidně rychlé, s výbornou stoupavostí a proslulou obratností, jejichž ovládání bylo nadmíru příjemné a ve všech normálních letových režimech zcela bezproblémové. Negativem se jevily být pouze menší komplikace při přistávacím manévru, které byly zapříčiněny ztíženou viditelností vpřed přes štíhlý motorový kryt. Spit proti všem V průběhu druhé světové války sloužilo v rámci Královských vzdušných sil čtyřiadvacet rozličných verzí a variant letounu typu Spitfire, jež se od sebe lišily především čím dál výkonnějšími pohonnými Fotografie: archiv autora, wallpaperstock.net, wikipedia 18 Extra Válka II. sv tová

19 1942 Supermarine Spitfi re Mk. VB vs. Focke-Wulf Fw 190A-3 Duel jednotkami a mohutnější výzbrojí. Spitfiry se s nepřítelem s úspěchem utkávaly nad Evropou, ve Středomoří, v severní Africe i na Dálném východě, kde okusily nesmlouvavost japonského soupeře. V průběhu roku 1942 se začaly rovnovážné misky vah prokazatelně překlápět na stranu německé luftwaffe. Narušitelem zavedeného statu quo na západní frontě nebyl nikdo jiný než stíhací letoun Focke-Wulf Fw 190, noční můra stovek pilotů Commonwealthu. RAF, svádějící doposud sice zuřivé, ale přesto vyrovnané řeže s hbitými Messerschmitty Bf 109F- 4, byla náhle konfrontována s protivníkem, jehož kvalit dosahovala jen velmi obtížně. Focke-Wulf hlásí příchod V závěru 30. let 20. století si velení německé branné moci uvědomilo, že spoléhání se jen na jediný typ stíhacího letounu, tj. Messerschmitt Bf 109, je příliš velkým hazardem, a obrátilo se proto na nejvýznamnější konstrukční kanceláře s požadavkem na možného Messerschmittova souputníka. Z této soutěže vyšel v létě roku 1938 vítězně návrh profesora Kurta Tanka z firmy Focke-Wulf. O rok později tak již mohl prototyp Focke-Wulf 190 V1 uskutečnit vůbec první zkušební let. Focke-Wulf nad kanálem Navzdory určitým počátečním obtížím s hvězdicovým motorem BMW byly novými stíhačkami od léta 1941 postupně vyzbrojovány německé stíhací eskadry operující nad západní Evropou. Britové se nejčastěji střetávali s JG 2 Richthofen a JG 26 Schlageter startujícími z letišť v severozápadní a severní Francii, respektive Belgii. V roce 1942 vysílaly obě JG do akce tehdy nejrozšířenější Focke-Wulfy Fw 190 A-3. Tyto stíhačky vynikaly na svou dobu přímo fantastickým výhledem z pilotní kabiny a fenomenální stoupavostí a rychlostí, přičemž i při těch nejvyšších neztrácel Focke-Wulf nic ze své ovladatelnosti a snadné pilotáže. Na rozdíl od Messerschmittu byl Fw 190 vybaven podvozkem s širokým rozchodem, který letounu na zemi dodával potřebnou stabilitu. Určitý zádrhel naproti tomu spočíval ve velmi tuhých podvozkových tlumičích, jež pilotům občas připravily poněkud tvrdší přistání. Hon na stodevadesátku Nepříjemný šok z nového zdatného protivníka, který způsoboval RAF citelné ztráty, vedl ve Velké Británii k vypracování riskantního plánu, jehož cílem měla být krádež exempláře stodevadesátky přímo z jednoho z francouzských letišť. Takto získaný Fw 190 by byl následně na ostrovech podroben důkladným testům a zkouškám, jejichž výsledky by pomohly najít účinnou protizbraň. Jednotka Commandos, tvořící ozbrojený doprovod vybraného zkušebního pilota, však na takto sebevražednou misi nakonec nastoupit nemusela. Focke-Wulf Fw 190A-3 Pohonná jednotka: motor BMW 801 D-2 Výkon motoru: kw (1 724 k) při startu Rychlost u země: 540 km/h ve výšce m: 640 km/h Rychlost stoupání: 15,5 m/s Operační dostup: m Výzbroj: 2 20mm kanón Oerlikon MG 151/20 v kořenech křídel (250 nábojů na zbraň), 2 20mm kanón Mauser MG-FF v křídlech (60 90 nábojů na zbraň), 2 7,9mm kulomet Rheinmetall MG 17 na kapotě motoru (900 nábojů na zbraň) Dar z nebes Koncem června 1942 totiž po boji s československými stíhači, z dodnes zcela neobjasněných příčin, na letišti RAF v Pembrey nedaleko Swansea v jižním Walesu přistál dezorientovaný Gruppenadjutant III/JG 2, nadporučík Armin Faber, který tak nepříteli na zlatém podnosu naservíroval úlovek vskutku nečekaný. Kdo s koho! Faberův Focke-Wulf se téměř okamžitě stal kořistí britských techniků a inženýrů. Z Pembrey byl nejprve dopraven do Farnborough, sídla Královského výzkumného leteckého ústavu, a poté do Duxfordu, k jednotce pro vývoj taktiky vzdušného boje (Air Fighting Development Unit), kde od 3. července probíhalo všestranné testování a porovnávání se stíhačkami RAF. Závěry hovořily jasnou řečí. Stodevadesátka překonávala Spitfi re Mk.VB téměř ve všech klíčových ukazatelích, v řadě z nich byla dokonce nedostižná. Ve všech výškách byl Fw 190A-3 rychlejší (o 32 až 56 km/h), rovněž rychleji stoupal (do Literatura, zdroje: Bílý, M. Šipka, P. Šíla, M., Rajlich, J. Pátek, Z.: Focke-Wulf Fw 190A. Praha 1995 Rajlich, J. Sehnal, J.: Stíhači nad kanálem. Praha m až o 2,3 m/s) a akceleroval. Vždy dokázal svižněji reagovat. Vynikal i v tradiční doméně Spitfi ru, tj. obratnosti. Pouze v proslulé spitfi rovské utažené horizontální zatáčce zaostával, hrozil mu přitom i pád do vývrtky, kterou ovšem bez větších obtíží opět vybral. V případě hrozícího nebezpečí mohl Focke-Wulf v podstatě kdykoliv přerušit boj a uniknout Spitfi ru v ostrém piké. Tuto jednoznačnou dominanci alespoň zčásti vyrovnaly později zaváděné Spitfi ry Mk.IX a americké P-47 Thunderbolt. Defi nitivně ji zlomily teprve skvělé stíhačky P-51 Mustang, které se na evropském nebi objevily v prosinci Extra Válka II. sv tová 19

20 Speciální operace Operace Sauerkraut 1944 Pryč s Hitlerem! Ve druhé polovině roku 1944 byla situace německých armád v Evropě kritická. Spojenci osvobodili Řím, vylodili se v Normandii a Sověti se chystali zaútočit na východních hranicích Říše. Spojenci hodlali využít svých úspěchů na frontách a ještě více urychlit konec války podlomením morálky německých jednotek. A to za pomoci německých zajatců, vyškolených na agenty pronikající přes frontovou linii Mgr. Jan Čurda Němečtí výsadkáři zajatí v březnu 1944 u Monte Cassina Příběh operace Sauerkraut (kyselé zelí) se začal odvíjet 21. července 1944, kdy se skupina německých důstojníků pokusila zavraždit Hitlera a svrhnout nacistický režim v Německu. Jen několik hodin po přijetí zprávy o pokusu o atentát začalo Oddělení dezinformačních operací v Římě horečně vymýšlet způsob, jak co nejlépe využít zprávu o pokusu o převrat v Německu. Atentát na vůdce skýtal jedinečnou příležitost k útoku na morálku německé armády v případě neprodleného rozšíření této zprávy. Cílem bylo podlomit vůli německých vojáků v boji vykreslením narůstajících sporů mezi armádními špičkami. Agenti z řad zajatců Klasické použití letadel shazujících letáky nebylo považováno za dostatečně účinné, byl proto prosazen jiný způsob přes frontovou linii měli proniknout agenti, vybraní z řad německých zajatců, kteří měli šířit čerstvě vymyšlené zvěsti, letáky, padělané rozkazy a oficiální prohlášení. Výběrem těchto mužů v řadách německých zajatců byla pověřena Barbara Lauwersová, která okamžitě vyrazila v doprovodu majora Dewarta do zajateckého tábora v Asertu u Neapole. Vybaveni přímým povolením pro operaci od plukovníka Edwarda Glavina, šéfa OSS v Itálii, vyrazili na cestu nocí. Mezitím se v sídle MO (Morale Operations sekce OSS, která měla za úkol vedení psychologické války, především šíření propagandy) rozběhly přípravy na výrobu novin, dokumentů a letáků. Zvláštní denní rozkaz, budící dojem, že jej vydal polní maršál Walther von Brauchitsch, byl rovněž podvržený. Prohlašoval, že polní maršál převzal kontrolu nad německou armádou a že vzpoura proti Hitlerovi pokračuje. Zatím byl další důstojník MO Ed Lindner dopraven do Sieny, kde převzal německé uniformy, insignie, doklady a kapesní drobnosti jako součást krytí pro zajatce, kteří měli infiltrovat německé linie poblíž řeky Arno. Barbara Lauwersová strávila 22. červenec v zajateckém táboře, kde hovořila s německými zajatci. Nakonec vybrala šestnáct těch, kteří vyhovovali jejím přísným požadavkům. Byli to většinou mladí muži, kteří nesouhlasili s režimem, ale museli narukovat a zažili peklo východní fronty. Mnozí byli dezertéry. Jakmile Lauwersová skončila svůj výběr, dostali Němci obnošené overaly americké armády a byli Fotografie a ilustrace: psywar.org 20 Extra Válka II. sv tová