- 2 -

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy Univerzity Katedra správní vědy a správního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Právní úprava majetku územních samospráv v ČR a jinde v Evropě Iva Vejmelková 2009 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právní úprava majetku územních samospráv v Česku a jinde v Evropě zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

2 - 2 -

3 - 3 -

4 OBSAH ÚVOD VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH INSTITUTŮ VYMEZENÍ ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁV VLASTNICTVÍ OBECNĚ A VLASTNICTVÍ OBCÍ (KRAJŮ) Stručně k historii vlastnictví obcí a krajů Obce a kraje jako subjekty vlastnického práva VYMEZENÍ MAJETKU OBCÍ A KRAJŮ Současné pojetí majetku obcí (krajů) Třídění majetku Závazky obcí a krajů DALŠÍ VYKONAVATELÉ VLASTNICKÉHO PRÁVA A JINÝCH MAJETKOVÝCH PRÁV OBCÍ A KRAJŮ NABÝVÁNÍ MAJETKU SMLUVNÍ NABÝVÁNÍ MIMOSMLUVNÍ ZPŮSOBY NABÝVÁNÍ MAJETKU AKTUÁLNÍ PROBLEMATIKA PROBLEMATIKA POPLATKŮ V KRAJSKÝCH NEMOCNICÍCH NAKLÁDÁNÍ S MAJETKEM OBCÍ A KRAJŮ OBECNÉ VYMEZENÍ NAKLÁDÁNÍ PŘEVOD VLASTNICTVÍ PŘECHOD VLASTNICTVÍ ROZHODNUTÍM STÁTNÍHO ORGÁNU PŘENECHÁNÍ MAJETKU DO UŽÍVÁNÍ JINÝM OSOBÁM NAKLÁDÁNÍ S POHLEDÁVKAMI OBCE (KRAJE) JINÉ ZPŮSOBY NAKLÁDÁNÍ S MAJETKEM OBCE (KRAJE) ÚČAST OBCÍ (KRAJŮ) V PRÁVNICKÝCH OSOBÁCH A SDRUŽENÍCH, ZEJMÉNA OBCHODNÍCH SPOLEČNOSTECH HOSPODAŘENÍ S MAJETKEM OBCÍ A KRAJŮ PODSTATA ZÁKLADNÍ POVINNOSTI KONTROLA DODRŽOVÁNÍ POVINNOSTÍ PŘI HOSPODAŘENÍ S MAJETKEM OBCÍ (KRAJŮ) ODPOVĚDNOST PŘI HOSPODAŘENÍ S MAJETKEM OBCÍ A KRAJŮ

5 Odpovědnost za porušení povinností při hospodaření s majetkem obce (kraje) Odpovědnost za škodu PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE OBCÍ (KRAJŮ) PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE JAKO VYKONAVATELÉ VLASTNICKÉHO PRÁVA ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ NAKLÁDÁNÍ S MAJETKEM OBCE (KRAJE) V RUKOU PŘÍSPĚVKOVÝCH ORGANIZACÍ ZÁVAZKY PŘÍSPĚVKOVÝCH ORGANIZACÍ HOSPODAŘENÍ PŘÍSPĚVKOVÝCH ORGANIZACÍ KOMPARACE S PRÁVNÍ ÚPRAVOU VYBRANÝCH ZEMÍ V RÁMCI EU SLOVENSKÁ REPUBLIKA EXKURS DO PRÁVNÍ ÚPRAVY VE VELKÉ BRITÁNII ZÁVĚR RESUMÉ SEZNAM LITERATURY

6 ÚVOD Územní samospráva tvoří jeden ze nedílných demokratických principů, typických pro Českou republiku jako demokratický a právní stát. Územní samospráva spolu se státní správou pak tvoří souhrnně veřejnou správu. Veřejnou správu, která je správou státu, správou veřejných záležitostí a zájmů, a je projevem realizace výkonné moci ve státě. Veřejnou správu v České republice vykonává stát a další veřejnoprávní subjekty. Mezi tyto subjekty patří právě i územní samosprávné celky, obce a kraje, které jako veřejnoprávní korporace v jistém smyslu odvozují svoji subjektivitu od státu. Tyto veřejnoprávní korporace vykonávají správu veřejných záležitostí svým jménem a ve své působnosti, přičemž správa jimi vykonávaná, je ve své povaze samosprávou. Současná moderní samospráva má přitom svoje kořeny v samosprávě středověkých měst a středověkém cechovním zřízení. 1 Samospráva je odvozována od autonomního postavení veřejnoprávních korporací, a je specifickým způsobem společenského řízení. Pod pojmem územní samospráva si většina lidí pravděpodobně vybaví obec, ve které žije, i se všemi peripetiemi provázejícími její existenci a fungování, a vzájemné soužití obce a jejího občana. Pro řádné fungování obce, ale i kraje, je však nutný právě její ekonomický základ, který jí umožní samostatně existovat a řádně zabezpečovat potřeby svých občanů, ale také samostatně rozhodovat o svém majetku. Téma diplomové práce jsem si zvolila proto, že správní právo je mi blízké, a výkon územní samosprávy také. Několik let jsem vypomáhala na Magistrátu města Jihlavy, a poslední rok vykonávám svou praxi na Krajském úřadě kraje Vysočina. Při tvorbě této diplomové práce jsem tak velmi ocenila, že jsem v průběhu své praxe měla možnost konzultovat tuto problematiku s odborníky. Dávali mi mnoho cenných rad, a zároveň mě často upozorňovali na odlišnost praxe od teorie obsažené v odborných knihách. Shodou okolností během přípravy této diplomové práce došlo k zásadní změně právní úpravy v oblasti příspěvkových organizací, jimiž se v této práci také zabývám. Ke dni 1. dubna 2009 nabývá účinnosti zákon č. 477/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Přestože odborná veřejnost této novelizaci nebyla od začátku nakloněna, podařilo se ji prosadit. Jde o zlomový právní předpis, který mění pohled na problematiku vlastnictví příspěvkových organizací územních samosprávných 1 Průcha, P.: Správní právo obecná část. Brno: Doplněk, str

7 celků, a umožňuje těmto příspěvkovým organizacím nově nabývat určitý, v daném předpise přesně vymezený, majetek do svého vlastnictví. Vždy šlo o velmi diskutovanou věc, výklad dosavadních ustanovení také nebyl zdaleka jednotný, otázkou je, zda touto novelou došlo k vyjasnění všech problémů s vlastnictvím příspěvkových organizací. Problematika příspěvkových organizací mě velmi zajímá, proto jsem se na ní více soustředila, a vyčlenila jsem jí samostatnou kapitolu na konci práce. K tomuto rozhodnutí pravděpodobně přispěla i již zmíněná převratná novelizace v dané oblasti. Jde o úplně novou právní úpravu, proto jsem dospěla k názoru, že bude zajímavé o ní napsat, a trochu ji rozebrat, přestože se může někomu zdát, že jde o téma v rámci mé diplomové práce spíše okrajové. Svou práci jsem rozčlenila do šesti větších kapitol. V první kapitole nastiňuji základy problematiky majetku územních samosprávných celků, a vysvětluji základní pojmy a souvislosti typické pro českou právní úpravu. V dalších třech kapitolách se soustředím na nabývání majetku obcemi a kraji, a následné nakládání s tímto majetkem, a hospodaření s ním. Tyto tři velké oblasti rozebírám podrobně, a snažím se nastínit všechny aspekty a problémy, s ohledem na aktuální dění. Vycházím přitom z platné právní úpravy v České republice. Pátá kapitola, jak jsem již výše upozornila, je věnována příspěvkovým organizacím, a všem problémům týkajících se jejich majetku a možného nakládání a hospodaření s ním. Poslední kapitola, šestá, je zaměřena na náhled do problematiky majetku územních samosprávných celků v ostatních zemích v rámci Evropské unie, a následnou komparaci těchto úprav s právní úpravou v Česku. Vybrala jsem si k porovnání dvě země Slovenskou republiku a Velkou Británii. Slovenskou republiku jsem zvolila proto, že je naší republice blízká, a velmi dlouhou dobu se obě tyto země formovaly stejně, i po stránce právních předpisů. Proto jsem považovala za zajímavé zachytit, jak se po téměř dvaceti letech od rozdělení těchto republik, mohla právní úprava v těchto sousedních zemích vyvíjet každá úplně jiným směrem. Odlišnosti nejsou významné, ale jsou patrné. Velkou Británii jsem zvolila z důvodu, že se i pojetím práva, nejen od České republiky, ale od celé kontinentální Evropy, velmi odlišuje. Z toho důvodu jsem chtěla nastínit i úpravu dané problematiky v angloamerickém právním pojetí. Mohlo by se zdát, že srovnání právních úprav mohlo být věnováno více prostoru, nicméně dle mého názoru tato práce není primárně komparativní. Řekla bych, že spíše má zmapovat danou problematiku v české právní úpravě, a protože bohužel není tato - 7 -

8 problematika upravena v jediném právním předpise, ba naopak je roztříštěna po několika předpisech, má utvořit jakýsi komplexní přehled o situaci v České republice, a poté ji srovnat se situací v jiných zemích Evropské unie

9 1. VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH INSTITUTŮ Vymezení územních samospráv Územní samosprávné celky jsou zakotveny do českého právního řádu Ústavou České republiky, a to zejména její hlavou sedmou. Článek 99 Ústavy nám říká, že Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a na kraje, které jsou vyššími samosprávnými celky. Následující článek pak definuje územní samosprávné celky jako společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Tento článek dále zakotvuje pravidlo, že obec je vždy součástí vyššího samosprávného celku, a tento vyšší samosprávný celek lze vytvořit nebo zrušit pouze ústavním zákonem. Dalším významným článkem, obzvláště pro tuto práci, je článek 101. Ten ve svém třetím odstavci říká, že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří dle vlastního rozpočtu. 2 Samotné zaručení práva na samosprávu garantuje článek 8 Ústavy ČR, který říká: Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků. Jádrem právní úpravy jsou ale konkrétní zákony o jednotlivých územních samosprávných celcích. V zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jako zákon o obcích, či obecní zřízení ) je v ustanovení 1 stanoveno, že obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, přičemž tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Dále je v ustanovení 2 téhož zákona specifikována právní povaha obce jako veřejnoprávní korporace, která vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (dále jen zákon o krajích či krajské zřízení ), obsahuje podobné formulace. Stanoví ve svém ustanovení 1, že kraj je územním společenstvím občanů, které má právo na samosprávu. Z hlediska právní povahy je kraj také veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezení zákonem a hospodaří za podmínek stanoveným zákonem podle vlastního rozpočtu. Také kraj vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Na tomto místě je ještě vhodné doplnit, že hlavní město Praha má samostatný statut, který je zakotven v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů. 2 Články 99, 100 a 101 Ústavy České republiky, ústavního zákona č. 1/1993 Sb

10 Z mezinárodních závazků ČR vyplývá ještě dopad Evropské charty místní samosprávy na danou problematiku. Tato charta je publikovaná v ČR pod č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy. Jde o rámcovou úpravu, sama charta předpokládá specifickou vnitrostátní úpravu prostřednictvím zákonů. Dle této charty místní samospráva označuje právo a schopnost místních společenství v mezích daných zákonem na svou odpovědnost, a v zájmu místního obyvatelstva, upravovat a spravovat podstatnou část věcí veřejných. 3 Dále tato charta ve svém článku 9. vyhlašuje právo místních společenství v rámci hospodářské politiky státu na přiměřené vlastní finanční zdroje, se kterými mohou v rámci svých pravomocí volně nakládat, a které jsou úměrně odpovědnosti stanoveny místním společenstvím ústavou a zákony Vlastnictví obecně a vlastnictví obcí (krajů) Vlastnictví je, pokud bychom se chtěli vyjádřit co nejobecněji, objektivním právem kvalifikované panství osoby, ať už fyzické nebo právnické, nad určitou věcí. Podstata vlastníkova právního panství nad věcí spočívá v tom, že vlastník věc ovládá ve svém zájmu, a svou mocí (tzn. mocí nezávislou na moci někoho jiného). Tato vlastníkova moc nad věcí je ve své podstatě jedinečný znak vlastnického práva, odlišující jej od jiných subjektivních občanských práv. Současně je ale tato moc do určité míry omezena, resp. je omezen způsob jejího výkonu. Nejšířeji a nejobecněji je toto tzv. pojmové omezení (tj. omezení vyplývající přímo z právních předpisů) definováno v Listině základních práv a svobod, která říká: Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. 4 Další omezení nalezneme v řadě právních předpisů různé právní síly, a tato omezení jsou také různé povahy. V některých výjimečných případech, nelze-li účelu dosáhnout jinak, tak může být dokonce vlastnické právo státním zásahem doslova vyloučeno a to institutem vyvlastnění ve veřejném zájmu. S omezením vlastnického práva souvisí ještě jedna jeho charakteristika a to tzv. elasticita vlastnického práva. Vyjadřuje skutečnost, že u vlastnického práva, pomine-li jeho 3 Tento pojem definuje článek 3. Evropské charty místní samosprávy, která je publikována v ČR prostřednictvím Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy. 4 Článek 11 odstavec 3 LZPS, ústavního zákona č. 2/1993 Sb

11 omezení, obnoví se bez dalšího vlastníkova oprávnění v rozsahu, který koresponduje rozsahu odpadnutého omezení 5. Pojem vlastnictví ve smyslu 123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ) zahrnuje několik různých oprávnění vlastníka, jak s věcí naložit. Jedná se o oprávnění danou věc držet (ius possidendi), užívat a požívat její plody a užitky (ius utendi et fruendi) a nakládat s ní (ius disponendi). Výčet těchto oprávnění ale z podstaty věci není, ani nemůže být, konečný. Pokud tomu nebrání zákon, je vlastník dále oprávněn věc, kterou má ve svém vlastnictví např. zničit, opustit, neužívat jí, nebo dokonce vyloučit jiné osoby z vlivu na tuto věc. V souvislosti s tímto je nutno uvést, že ztrátou jednoho, nebo i několika, z těchto oprávnění, samo vlastnické právo jako celek nezaniká Stručně k historii vlastnictví obcí a krajů Za první opravdu významný právní předpis v této oblasti lze považovat Obecný občanský zákoník z roku 1811, zejména jeho 288, který konstituoval kategorie jako obecný statek, či obecní jmění, což je kategorie podřaditelná i pod moderní chápání pojmu obecní majetek. Zároveň již tímto předpisem byla obec chápána jako subjekt práva. Právní úprava majetku obcí v období první republiky rozuměla pojmem obecní jmění veškerý movitý i nemovitý majetek ve vlastnictví obce, a zároveň i veškerá jiná majetková práva obce. Tento majetek se tradičně rozlišoval na správní jmění, které sloužilo ke správním účelům (např. správa úředních budov), finanční jmění, kde šlo hlavně o jeho výnosy sloužící veřejným účelům (např. výtěžek z lesů, nebo zisky z cenných papírů), a v neposlední řadě tzv. veřejný statek v užším smyslu, tedy věci (např. silnice, veřejná prostranství, jiné nemovitosti) určené k veřejnému užívání. V důsledku převratu v České republice v roce 1948, s platností zákona č. 279/1949 Sb., o finančním hospodaření národních výborů, přestal se termín obecní majetek dočasně používat. 6 Znovu se tento termín objevuje po listopadovém převratu v roce Nově přijatá Ústava ve spojení s Listinou základních práv a svobod zakotvila územní samosprávu, a vytvořila tak prostor územním samosprávným celkům pro nabývání majetku, a umožnila jim stát se plnoprávnými vlastníky. Dále tuto problematiku rozvedl tehdejší zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, který zakotvil postavení obce jako právnické osoby. 7 Tento zákon 5 Viz. Havlan, P.:Veřejné vlastnictví v právu a společnosti, Praha, C.H.Beck, str Blíže k tomu: Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě. Praha: Linde, str Ustanovení 4 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, stanovilo: Obec jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající

12 dále zakotvil oprávnění obce mít vlastní majetek a finanční zdroje, a možnost s nimi samostatně hospodařit za podmínek stanovených zákonem. Zvláštností této úpravy byla výslovně stanovená možnost obce samostatně podnikat a účastnit se podnikatelské činnosti jiných osob. Za historický mezník lze považovat úpravu spojenou s reformou veřejné správy a vznikem krajů, jako vyšších územních samosprávných celků. Zákonný rámec tento problém dostal v zákoně č. 129/2000 Sb., o krajích, přičemž problematiku dále specifikoval zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů Obce a kraje jako subjekty vlastnického práva Ústavní zakotvení postavení obce (kraje) jako právnické osoby nalezneme v prvé řadě v čl. 101 odst. 3 Ústavy, kde se stanoví, že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek, a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Tato pozice územních samosprávných celků je pak dále potvrzena v ustanoveních obecního a krajského zřízení. 8 V tomto smyslu s územními samosprávnými celky počítá i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen obchodní zákoník ), který v ustanovení 261 odst. 2 stanoví, že částí třetí obchodního zákoníku se řídí také závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se tyto vztahy týkají zabezpečování veřejných potřeb. Obec (případně kraj) jsou zde tedy výslovně označeny jako subjekt závazkových vztahů. Obce i kraje se jako účastník majetkoprávních vztahů zásadně řídí obecnými ustanoveními občanského a obchodního zákoníku, pokud pro ně nestanoví zvláštní předpis jinou úpravu (jako například obecní zřízení). Tato ustanovení obecního zřízení však budou vůči jiným zvláštním právním předpisům, upravujícím majetkovou problematiku obcí (krajů) specifičtěji, zpravidla ustanoveními obecnými 9. Z předchozích poznatků vyplývá, že obce i kraje představují plnohodnotné subjekty vlastnického práva, tudíž mají rovné postavení se všemi jinými vlastníky, náleží jim všechna vlastnická oprávnění a zároveň jsou shodně omezováni ve výkonu těchto svých oprávnění. 8 Ustanovení 2 odst. 1 zákona o obcích a ustanovení 1 odst. 2 zákona o krajích, shodně praví, že obec (kraj) je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. 9 viz Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě, Praha: Linde, 2008, str

13 Zajímavou problematikou je role obce či kraje jako spoluvlastníka. I pro ně platí, že jejich podíl, stejně jako podíly ostatních spoluvlastníků, vyjadřují míru, jakou se na právech a povinnostech vyplývajících ze společného vlastnictví jedné věci podílejí. Spoluvlastníci rozhodují o hospodaření se společnou věcí většinou, danou dle jejich podílů, potřebnou většinou je většina nadpoloviční. Samozřejmě i zde platí pravidlo, že v případě převodu spoluvlastnického podílu mají ostatní spoluvlastníci předkupní právo, leda by spoluvlastník převáděl svůj podíl na osobu blízkou. 10 Spoluvlastníci se dále mohou dohodnout na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání, přičemž tato skutečnost má v případě obce či kraje zvláštní význam. Spoluvlastnictví není pro obce či kraje vzhledem k omezení dispozičních práv se společnou věcí dobrým řešením, proto je v těchto případech zřejmě nejvhodnější zvážit převod spoluvlastnického podílu obce nebo kraje na jiného spoluvlastníka či třetí osobu. 11 Této problematiky se dotýká zajímavý nález Ústavního soudu, ze dne 9. července 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03. Ústavní soud v něm vyjádřil názor, že územní samosprávné celky, reprezentující územní společenství občanů, musí mít (prostřednictvím autonomního rozhodování svých zastupitelských orgánů) možnost svobodně rozhodnout, jakým způsobem naloží s finančními prostředky, jimiž jsou pro plnění úkolů samosprávy vybaveny. Právě hospodaření se svým majetkem samostatně, na vlastní účet a odpovědnost, vidí Ústavní soud jako základní atribut samosprávy. Nutným předpokladem naplnění efektivního výkonu územní samosprávy je dle názoru Ústavního soudu i existence vlastních a dostatečných finančních, resp. majetkových zdrojů Vymezení majetku obcí a krajů Současné pojetí majetku obcí (krajů) Pro zkoumání této problematiky je velmi důležité od sebe striktně oddělovat pojem vlastnictví a pojem majetek. Přestože by se mohlo zdát, že se jedná o pojmy obsahově podobné, z hlediska práva jde o pojmy naprosto odlišné. Vlastnické právo je základním druhem věcného práva, a je pro něj charakteristické, že působí absolutně, vůči všem. 10 Ustanovení 116 občanského zákoníku stanoví, že osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. 11 Dále k tomu: Havlan, P. Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě. Praha, Linde, str

14 Majetek představuje materiální obsah pojmu vlastnictví a vztahuje se vždy ke konkrétnímu subjektu osobě vlastníka. 12 Za obecné vymezení pojmu majetek v platném českém právu lze považovat ustanovení 118 občanského zákoníku, který zní: Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, a pokud to jejich povaha připouští, práva nebo jiné majetkové hodnoty. Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty a nebytové prostory. 13 V platné právní úpravě v ČR však nenajdeme žádný zobecněný výčet položek, jež by měly být součástí majetku obce či kraje. Lze tedy vycházet ze zásady, že principiálně nelze obci (kraji) upřít právo na žádný druh majetku. 14 Budeme li se držet této zásady, můžeme jako o majetku obce (kraje) mluvit o téměř jakékoli věci, nemovitosti, části nemovitosti, o majetkových právech, která vznikla z činnosti obce (kraje), tz. jejích orgánů a organizačních složek, nebo jinak souvisí s hmotným majetkem obce či kraje, či o jiných majetkových hodnotách. Svůj majetek obec (kraj) využívá zejména k plnění svých funkcí a úkolů, i když tento fakt není nikde výslovně stanoven. Z ústavních principů a úvodních ustanovení obecního zřízení a krajského zřízení 15 lze dovodit, že obce a kraje prvotně pečují o všestranný rozvoj svého území, a o potřeby svých občanů. Při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem. Z tohoto důvodu musí mít obce (kraje) minimálně tolik majetku, který jim umožní řádně a účinně plnit jejich funkce a úkoly a poskytovat občanům a jiným subjektům služby např. uspokojování potřeby bydlení, ochrana a rozvoj uspokojivých životních podmínek, dopravy a spojů, uspokojování potřeby informací, péče o kulturní rozvoj a v neposlední řadě také ochrana veřejného pořádku Třídění majetku Hmotný a nehmotný majetek Velice obecnou definici majetku, jež nám poskytuje ustanovení 118 občanského zákoníku, jsem zmínila výše. Je však také důležité tento majetek rozlišovat, a to zejména na majetek hmotný a majetek nehmotný. Hmotným majetkem je nutno rozumět věci, a také bytové a nebytové prostory. Obě položky se objevují v ustanovení 118 občanského zákoníku. Věci nejsou platným 12 Tamtéž, str Ustanovení 118 zákona č. 40/1964, občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 14 Viz. Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě, Praha: Linde, 2008, str Ustanovení 2 odst. 4 zákona o obcích a ustanovení 1 odst. 4 zákona o krajích

15 právem definovány což je jistě i pro laika pochopitelné, definovat právně něco tak obecného by bylo velmi složité. Obvykle se věcmi rozumí ovladatelné hmotné předměty, které mají užitnou hodnotu, tj. jsou schopny uspokojovat lidské potřeby nejrůznějšího charakteru. Mezi věci lze také zařadit ovladatelné přírodní zdroje a síly, jako např. vodní a elektrickou energii. Zde už selhává představa o věci jako hmotném předmětu, stejný problém by mohl vyvstat i u zvířat, jež doposud obecně české právo považuje za věc v právním smyslu. Naopak např. parkoviště nebo rybníky, podle judikatury Nejvyššího soudu nemají v soukromoprávních vztazích charakter samostatných věcí. 16 Byty a nebytové prostory jsou jako samostatné věci, tzv. jednotky, považovány na základě zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám, ve znění pozdějších předpisů. Nehmotným majetkem rozumíme majetková práva, a tzv. jiné majetkové hodnoty. Práva jsou majetkem tehdy, jestliže je jejich hodnota vyjádřitelná penězi. Nejdůležitějším typem těchto práv jsou pohledávky. Pohledávky jsou obecně vymezeny v ustanovení 488 občanského zákoníku. 17 Jedná se v podstatě o vztah, ve kterém vzniká jedné straně (věřiteli) právo na plnění od druhé strany, tj. pohledávka, a druhé straně (dlužníkovi) současně vzniká povinnost tento závazek splnit. Tzv. jiné majetkové hodnoty je pravděpodobně nejjednodušší vymezit negativně jedná se o tu část majetku, která nám zbude po odečtení věcí, bytů a nebytových prostor a pohledávek. Jedná se např. o majetkové účasti v právnických osobách, zejména obchodních společnostech, nebo také o cenné papíry, které prozatím nemají v českém právním řádu zcela jasně vymezenou povahu. Movitý a nemovitý majetek Dále má i pro tuto práci zásadní význam dělení majetku na nemovitý a movitý. Nemovitosti definuje ustanovení 119 občanského zákoníku takto pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Pozemkem se přitom rozumí část zemského povrchu, jenž je oddělena od sousedních částí hranicí správní jednotky, nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí držby, hranicí druhu pozemku, popř. rozhraním 16 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , sp. zn 2 Cdon 1192/ Ustanovení 488 občanského zákoníku výslovně říká: Závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Chtěla bych v této souvislosti poukázat na to, že zákonodárce zde použil ne zrovna obvyklý způsob definování pojmu vložil pojem pohledávka do závorky, nepoužil tedy institut tzv. legislativní zkratky, který je zákonodárci hojněji využíván

16 způsobu využití pozemku. 18 Mezi nemovitosti se tedy řadí pouze stavby spojené se zemí pevným základem. S tím souvisí otázka, co už je spojení s pevným základem a co nikoliv? Občanský zákoník pojem stavby nevymezuje, nicméně lze si do jisté míry vypomoci stavebním právem, resp. stavebním zákonem. 19 Rozhodně je tedy nutné posuzovat danou záležitost případ od případu. Obecně se soudní praxe ustálila na tom, že chápe stavbu jako výsledek stavební činnosti, přičemž zahrnuje pod tento pojem i stavbu nedokončenou, rozestavěnou. Movitými věcmi se rozumí všechny ostatní věci v právním smyslu, které nejsou nemovitostmi. Pojem movitosti sice není v občanském zákoníku jasně vymezen, ale z jejich názvu lze logicky odvodit, že se jedná o věci, s nimiž lze pohybovat z jednoho místa na druhé, aniž by to na ně samé mělo nějaký zásadní vliv. Od této jejich vlastnosti se odvíjí jejich právní samostatnost. 20 V praxi lze narazit i na movitou stavbu jejím pojmovým znakem je samozřejmě fakt, že není spojena se zemí pevným základem, je tedy věcí právně samostatnou, a je zásadně nezávislá ve vztahu k pozemku, na kterém se nachází. Jiná třídění majetku Samozřejmě existuje řada dalších možností a hledisek, podle kterých lze majetek třídit. Z účetního a ekonomického hlediska je důležité třídění na majetek hmotný, nehmotný a finanční. Toto třídění obsahují především prováděcí vyhlášky k zákonu č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů zejména vyhláška č. 505/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o účetnictví pro účetní jednotky, které jsou územními samosprávnými celky, příspěvkovými organizacemi, státními fondy a organizačními složkami státu. Jako významnou majetkovou kategorii lze určitě připomenout tzv. dlouhodobý majetek. Tento dlouhodobý majetek může být majetkem hmotným, nehmotným i 18 Srovnej ustanovení 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů. 19 Ustanovení 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavební řádu říká: Stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. 20 Jde o vlastnost, které nemovitostem zásadně chybí. U nemovitých staveb se v zásadě nepochybuje o tom, že nástavba či vestavba se stává součástí původní nemovitosti (stavby), a není tedy z hlediska práva samostatnou věcí

17 finančním. Dlouhodobým hmotným majetkem lze rozumět např. pozemky, stavby, byty a nebytové prostory, umělecká díla, kulturní památky atd. Dlouhodobý nehmotný majetek si lze představit jako nehmotné výsledky vývoje a výzkumu, např. software, určité technologie a postupy. Hledisko dlouhodobosti vyvozují výše zmíněné prováděcí předpisy k zákonu o účetnictví z doby použitelnosti delší než jeden rok Závazky obcí a krajů Od problematiky majetkových vztahů obcí (krajů) nelze oddělit problematiku závazkových vztahů územních samosprávných celků. Tentokrát se však na závazkový vztah, o němž již bylo výše něco málo nastíněno, budeme dívat z pozice dlužníka, tedy osoby mající ve vztahu věřiteli určitou povinnost, závazek. Dlužník (v našem případě obec či kraj, jako právnická osoba) má tedy povinnost splnit závazek, povinnost poskytnout věřiteli určité plnění, nejčastěji peněžité, ale možné je i plnění věcné, nepeněžité. Závazky obcí a krajů jsou zásadně závazky vzniklé z jejich vlastní činnosti, z činnosti jejich orgánů a organizačních složek, a závazky související s majetkem, se kterým hospodaří přímo, či s nímž hospodaří jejich organizační složky. Co se týče plnění těchto závazků, tak je plní přímo obce či kraje, popř. jejich jménem je plní ty organizační složky, z jejichž činnosti závazky vznikly, nebo s touto činností souvisí. Základní pravidlo, které charakterizuje problematiku závazků obcí a krajů, lze zformulovat tím způsobem, že obec (kraj) může sjednávat a přijímat závazky vůči ní uplatněné, a uznávat vůči ní uplatněné nároky, pouze v takovém rozsahu a za takových podmínek, které odpovídají povaze obcí (krajem) plněných úkolů a činností vykonávaných v rámci zákonem vymezené působnosti Další vykonavatelé vlastnického práva a jiných majetkových práv obcí a krajů Vedle obcí a krajů jako hlavních subjektů vlastnického práva existují i další subjekty, které mohou toto jejich právo vykonávat. Lze tedy rozlišit několik způsobů výkonu vlastnických a jiných majetkových práv územních samosprávných celků: - přímý výkon, kdy majetková a vlastnická práva jsou vykonávána bezprostředně územním samosprávným celkem a na jeho účet, 21 Upraveno v ustanoveních 35 zákona o obcích a 14 zákona o krajích, které definují samostatnou působnost obce (kraje)

18 - organizačně zprostředkovaný výkon, kdy jsou tato práva vykonávána jménem a na účet příslušného územního samosprávného celku, prostřednictvím jeho organizačních složek bez právní subjektivity, - právně zprostředkovaný výkon, kdy jsou daná práva vykonávána prostřednictvím svébytných právních subjektů majících právní subjektivitu, a to příspěvkovými organizacemi obce (kraje), na jejich účet. 22 Organizační složky obcí a krajů Právní úprava těmto institucím nevěnuje příliš velkou pozornost, výslovně definován tento pojem není. Nejpodrobněji se jim věnuje zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, který zmiňuje možnost územního samosprávného celku ve své pravomoci k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využití svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností zřizovat vlastní organizační složky jako svá zařízení bez právní subjektivity. 23 A právě tato vlastnost, tedy absence právní subjektivity, je základní charakteristikou organizačních složek obce (kraje). Z tohoto důvodu je třeba zmínit, že jednání organizační složky obce (kraje), je vždy právně považováno za jednání dané obce (kraje). Organizačními složkami obcí (krajů) jsou například jednotlivá oddělení jejich obecních (krajských) úřadů. Organizační složky obcí (krajů) vznikají na základě rozhodnutí zastupitelstva příslušného územního samosprávného celku, dle dikce ustanovení 24 odst. 1 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Právní úkony činí jménem obce vedoucí příslušné organizační složky, kterého jmenuje a odvolává zřizovatel (jak z předchozího vyplývá, bude to rada obce nebo kraje). Příspěvkové organizace obcí a krajů Této problematice se věnuji v kapitole páté této práce, uvádím jí na tomto místě pouze proto, že je součástí výčtu vykonavatelů vlastnických a jiných majetkových práv obcí a krajů. Svazek obcí Svazek obcí je z hlediska majetkoprávních vztahů specifickým typem sdružení. Obce mají právo se sdružovat do svazků za účelem ochrany a prosazování svých zájmů. 22 Toto dělení uvádí Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě, Praha: Linde, 2008, str Ustanovení 23 zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů

19 Mohou tyto svazky vytvářet, ale i vstupovat do již vytvořených svazků. Členy svazku obcí mohou být jen obce. Svazek obcí je právnickou osobou, přičemž na její právní způsobilost se vztahují ustanovení občanského zákoníku. Z výše zmíněného tedy vyplývá, že svazek obcí odpovídá svým majetkem za nesplnění svých povinností. 24 Svazek obcí pak nabývá právní způsobilosti zápisem do registru sdružení vedeným u krajského úřadu příslušného dle sídla svazku. Hospodaření svazku obcí se podrobněji věnuje zákon o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů ve svých ustanoveních 38 až 39a. Svazek obcí podle tohoto zákona hospodaří jednak s majetkem, který ze svého majetku do něj vložily členské obce, tak s majetkem, který získal svou vlastní činností. Důležitým faktem je, že majetek vložený obcí do svazku, zůstává i nadále ve vlastnictví obce. Orgány svazku obcí, na které členská obec přenesla část majetkových práv, mohou s tímto majetkem nakládat pouze v souladu s předmětnými majetkovými právy. Svazek obcí také hospodaří podle svého vlastního rozpočtu, jehož předmětem jsou příjmy a výdaje související s činností svazku. Ustanovení 50 zákona o obcích jmenuje základní typy činností, kterými se může svazek obcí zabývat. Za zmínku stojí svazek obcí, jehož předmětem činnosti jsou úkoly v oblasti školství, kterému je zákonem o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů dána možnost zřizovat příspěvkové organizace a školské právnické osoby, které vykonávají činnost školy nebo školského zařízení. 24 Na použití ustanovení 20i a 20j, které se týkají právní způsobilosti a likvidace sdružení odkazuje ustanovení 51 odst. 3 zákona o obcích

20 2. NABÝVÁNÍ MAJETKU Územně samosprávní jednotka potřebuje k plnění svých funkcí a úkolů, mezi nimi hlavně péči o rozvoj svého území a zabezpečování potřeb svých občanů, majetek. Obec (kraj) majetek jednak nabývá, tak o něj i přirozenou cestou přichází, a to buď opotřebením, spotřebou, nebo jednoduše prodejem. Nejčastějším způsobem nabytí majetku obcí (krajem) je smlouva, lze však nabýt majetek i dalšími mimosmluvními způsoby Smluvní nabývání Jak jsem již zmínila, nejčastějším titulem pro nabývání majetku obce (kraje), je smlouva. Ta zakládá závazkový právní vztah, přičemž na jedné jeho straně stojí obec, nebo kraj, jako veřejnoprávní subjekt práva. Tento závazkový vztah může být uzavřen v režimu občanského zákoníku, obchodního zákoníku, nebo v režimu jiného zvláštního právního předpisu (např. dle zákona č. 134/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů). Smluvní nabývání majetku obcí (krajem) je v zákoně o obcích, příp. zákoně o krajích, jen velmi stručně upraveno. Neexistuje pro něj mnoho pravidel či omezení. Svou roli zde hraje i fakt, že ucelená hmotněprávní úprava vlastního nabývání majetku územně samosprávnými celky v ČR dosud chybí, přestože by si podle mého názoru tato problematika takovou ucelenou úpravu určitě zasluhovala. Co se týče obecných pravidel a zásad, lze doporučit, aby smlouva měla písemnou formu. Výjimkou by mohlo být jedině nabývání movitých věcí běžné potřeby v obchodech, nebo nabývání na základě dílčích dodávek zastřešených uzavřenými obchodními smlouvami. Smluvní nabývání majetku má dvě formy bezúplatné a úplatné nabývání, přičemž obě tyto formy si zaslouží bližší pozornost. Bezúplatné nabývání majetku Pod touto formou rozumíme nabytí majetku obcí (krajem) na základě darovací smlouvy, popř. jiné smlouvy o bezúplatném převodu majetku. V případě darovací smlouvy ustanovení 628 občanského zákoníku stanoví striktně písemnou formu pouze u smluv, u nichž je předmětem daru nemovitost, nebo pokud u movité věci nedojde k odevzdání a současnému převzetí při darování. Zákonem je tedy připuštěná možnost nabytí daru obcí (krajem) bez písemné smlouvy, vyvstává tu však otázka, zda-li by u veřejnoprávního subjektu neměl být kladen větší důraz na požadavek právní jistoty, než u nabývání darů u fyzických osob

21 K vlastnímu nabytí darovaného majetku dochází u movitých věcí okamžikem stanoveným ve smlouvě, popř. dnem převzetí věci 25. U nemovitých věcí zpravidla dochází k nabytí dnem vkladu vlastnického práva obce (kraje) do katastru nemovitosti. Pokud se však jedná o nemovitost, která není předmětem zápisu do katastru, může k nabytí dojít dnem účinnosti předmětné darovací smlouvy. O darovací smlouvě, kterou územně samosprávné celky nabývají do svého majetku nemovitosti, je vyhrazeno rozhodovat zásadně příslušnému zastupitelstvu. 26 Toto rozhodnutí, resp. schválení, je podmínkou platnosti dané darovací smlouvy. Zastupitelstvo by při takovémto rozhodování nepochybně mělo mít k dispozici určité podklady, které by měly být předloženy radou dané obce (kraje), v nejlepším případě i s jejím vyjádřením k dané věci. Toto vyjádření by mělo obsahovat i doporučení, nebo naopak nedoporučení, zamýšleného nabytí majetku. Obvykle vychází rada ze závěrů majetkové komise, kterou zřizuje jako svůj poradní orgán. Z uvedených dokladů by měla vyplynout odůvodněnost bezúplatného nabytí majetku. Je třeba tento způsob nabytí vždy pečlivě zvážit problémem by mohly být možné další podmínky bezúplatného nabytí majetku, např. požadavek dosavadního vlastníka o uhrazení dluhu spojeného s předmětnou nemovitostí, nebo požadavek na užívání nemovitosti pouze k jednomu určitému účelu. O darovací smlouvě, jejímž prostřednictvím se nabývají do majetku kraje movité věci, rozhoduje rada kraje. Zákon o obcích takové výslovné ustanovení neobsahuje, ale s ohledem na ustanovení 102 odst. 3 zákona o obcích by mělo platit totéž, tj. že o darovací smlouvě, kterou se nabývají movité věci do vlastnictví obce, rozhoduje rada obce. 27 Darovací smlouvy podepisuje osoba pověřená jednat jménem kraje (obce), nejčastěji to bývá hejtman kraje, nebo starosta obce. V určitých případech může smlouvy podepisovat i jiná osoba, pověřená hejtmanem (starostou), např. vedoucí majetkového odboru příslušného krajského (obecního) úřadu. 25 Ustanovení 133 odst. 2 občanského zákoníku. 26 Toto vyhrazení pravomoci je výslovně upraveno v ustanovení 85 písm. a) zákona o obcích a ustanovení 36 odst. 1 zákona o krajích. 27 viz. Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě, Praha: Linde, 2008, str

22 Úplatné smluvní nabývání Jako základní pravidlo by mělo platit, že úplatně lze nabývat pouze takový majetek, který obec (kraj), využije, nebo využívá k plnění svých funkcí a úkolů. 28 V případě úplatného nabývání platí, z hlediska písemné formy smlouvy, co jsem již uvedla výše tedy striktní používání písemné s formy, s možnými výjimkami. Nejpalčivější otázkou u úplatného smluvního nabývání majetku je samozřejmě cena, resp. její výše. Obzvláště u veřejnoprávních korporací, jako jsou obec či kraj, by při uzavírání smluv měla platit zásada, že při úplatném nabývání majetku lze cenu sjednat zásadně jen do výše rovnajícího se ocenění majetku dle zvláštního právního předpisu. 29 Oceňování nabývaného majetku by mělo být, obzvláště u nemovitostí a movitých věcí větší hodnoty, záležitostí znaleckého posudku. Co se týče schvalovacího procesu a rozhodování o kupní smlouvě, platí v zásadě stejná pravidla, která jsem uvedla výše u bezúplatného nabývání majetku obci (kraji). Zákon o obcích, ani zákon o krajích, totiž při vyhrazování rozhodování o majetkových otázkách, nerozlišuje mezi úplatným a neúplatným způsobem nabytí majetku. Specifické nabytí majetku problematika zadávání veřejných zakázek Pro tento specifický způsob nabývání majetku obcemi (kraji) je nejdůležitějším právním předpisem již výše zmíněný zákon o veřejných zakázkách, spolu s řadou svých prováděcích předpisů. Z logiky věci vyplývá, že se tato problematika týká obcí a krajů jako zadavatelů veřejných zakázek. Zákon o veřejných zakázkách ve svém ustanovení 2 definuje možné zadavatele, přičemž jsou v něm vedle jiných v odst. 2 písm. c) uvedeny územní samosprávné celky a jimi zřízené příspěvkové organizace. V obou případech se jedná o tzv. veřejné zadavatele. 30 Dále je třeba poznamenat, že zadavatelské činnosti může zadavatel vykonávat sám, nebo prostřednictvím jiné osoby, kterou k tomuto zadavatel obvykle pověřuje na základě mandátní smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku. 28 Blíže k tomu: Havlan, P.: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě. Praha: Linde, str Jde o zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten ve svém paragrafu 2 odst. 1 stanoví, že majetek se oceňuje cenou obvyklou, pokud sám tento zákon nestanoví jinak. Za cenu obvyklou se pak považuje cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popř. obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. 30 Dalšími veřejnými zadavateli jsou dle příslušného ustanovení Česká republika, státní příspěvková organizace, nebo jiné právnické osoby, které byly založeny za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, a nebo jsou financovány převážně státem či jiným veřejným zadavatelem

23 Uzavřením této mandátní smlouvy se však zadavatel nijak nezprošťuje odpovědnosti za dodržování zákona o veřejných zakázkách. Zadavatelé, tedy obec či kraj, se mohou také obrátit na centrálního zadavatele. Centrálním zadavatelem je veřejný zadavatel, který provádí centralizované zadávání, spočívající v tom, že pro jiné zadavatele pořizuje dodávky či služby, jež jsou předmětem veřejných zakázek, které následně prodává jiným zadavatelům, nebo provádí zadávací řízení a zadává veřejnou zakázku na dodávky, služby či stavební práce na účet jiných zadavatelů. 31 Před zahájením této činnosti jsou zadavatelé a centrální zadavatel povinni uzavřít písemnou smlouvu, v níž upraví vzájemná práva a povinnosti. V tomto případě už za porušení zákona při zadávání veřejné zakázky odpovídá centrální zadavatel, s výjimkou případu, kdy by k porušení došlo jednáním či opomenutím zadavatele, na jehož účet je centrální zadávání uskutečňováno. Zadavatel je dle zákona o veřejných zakázkách při svém postupu povinen dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Veřejná zakázka je zákonem definována jako zakázka realizovaná na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb, nebo úplatné provedení stavebních prací. 32 Z této definice také vyplývá dělení veřejných zakázek na veřejné zakázky na dodávky, na služby a na stavební práce. Smlouva, na jejímž základě je veřejná zakázka zadávána, musí být vždy smlouvou písemnou. Problematika zadávání veřejných zakázek je velmi složitá a je podrobně upravena v zákoně o veřejných zakázkách. Cílem mé práce je popsat komplexně problematiku majetku územních samospráv, proto shledávám oblast veřejných zakázek pouze jako okrajovou, a nebudu se jí více zabývat Mimosmluvní způsoby nabývání majetku Nabývání zákonem Pokud obec či kraj nabývají majetek zákonem, znamená to, že zákon sám o sobě je nabývacím titulem. Takový je například zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů. Umožnil nabytí vlastnictví v něm uvedených věcí obcemi přímo ke dni své účinnosti, což bylo k Do vlastnictví obcí tak přešly zejména movité a nemovité věci z vlastnictví ČR, 31 Více informací je uvedeno v ustanovení 3 zákona o veřejných zakázkách. 32 Upraveno v ustanovení 7 zákona o veřejných zakázkách

24 k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření tehdejším národním výborům, a s nimiž obec ke dni účinnosti zákona hospodařila. Dále šlo o nemovité věci, které byly ke dni ve vlastnictví obce, přičemž nezáleželo na tom, zda s nimi ke dni účinnosti zákona obec hospodařila. V neposlední řadě se jednalo o obytné domy s pozemky, jestliže k nim měl právo hospodaření tehdejší podnik bytového hospodářství nebo jiná státní organizace, přičemž funkce zakladatele nebo zřizovatele přešla na obec. 33 Zde stojí za to zmínit, že na rozdíl od hmotného majetku, majetková práva přešla na obce již dříve, a to podle ustanovení 68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, který měl účinnost ke dni Došlo zde tedy k tomu, že po dobu zhruba půl roku měly zcela nelogicky obce vlastní majetková práva, nicméně majetek, se kterým hospodařily, jejich zatím nebyl a v podstatě náležel státu. K 1. červenci 2002 nabyl účinnosti obdobný zákon, a to zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, jehož prostřednictvím k 1. lednu 2003 nabyly obce a kraje další majetek. Tímto zákonem přecházely z vlastnictví ČR do vlastnictví krajů a obcí věci, se kterými k byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, u nichž funkci zřizovatele vykonávaly ke dni nabytí okresní úřady. Na jednotlivé kraje přešly veškerá práva, jiné majetkové hodnoty i závazky státu, které zabezpečovaly a hospodařily s nimi výše označené organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, pokud tento zákon nestanovil jinak. Kraje nabývaly majetek podle toho, na kterém území měly předmětné organizační složky státu a státní příspěvkové organizace své sídlo. Dále dle tohoto zákona nabývaly do svého vlastnictví obce, uvedené v příloze č. 1 k příslušnému zákonu, ze státního vlastnictví věci, s nimiž k 31. prosinci 2002 byly příslušné hospodařit organizační složky státu a státní příspěvkové organizace, taktéž uvedené v příloze. U každé organizační složky či příspěvkové organizace uvedené v příloze, byl konkrétně uveden i příslušný nabyvatel. Tento zákon byl však mnohými hodnocen jako do určité míry nespravedlivý. S tím, že prostřednictvím tohoto zákona se z příspěvkových organizací státních, u nichž funkci zřizovatele plnily okresní úřady, staly příspěvkové organizace krajů, bylo spojeno několik neblahých vedlejších efektů. Díky tomu přešly spolu s majetkem těchto organizací na kraje 33 Více v ustanovení 1 2 zákona o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí

25 i jejich závazky, zejména i jejich dluhy. Obzvláště se toto týkalo zdravotnických zařízení. Této problematiky se také týká již výše zmíněný nález Ústavního soudu, ze dne 9. července 2003, sp. zn. Pl. ÚS 5/03. Ten tvrdí, že stát by se neměl, takto bez dalšího, zbavovat odpovědnosti za dluhy, jež vznikly v době jeho hospodaření s převáděným majetkem, a které jsou důsledkem předchozí ztrátové realizace vlastnického práva. Takové jednání suveréna podle Ústavního soudu může navozovat úvahy o zneužití státní moci na úkor územních samosprávných celků. Samotný zásah Ústavního soudu však tento právní stav již nijak nespraví, proto tedy záleží na státu, jak se s tímto problémem vyrovná. Nabývání na základě zákona Zákon v tomto případě není sám nabývacím titulem, ale upravuje podmínky a situace, za nichž obec či kraj majetek nabývají. I zde lze zmínit zákon č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dalším důležitým zákonem v této oblasti je ale také zákon č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, ve znění pozdějších předpisů. V tomto zákoně byl mechanismus přechodu majetku upraven tak, že k přechodu věcí (a s nimi souvisejících práv a závazků), se kterými byly oprávněny hospodařit státní příspěvkové organizace a organizační složky státu uvedené v příloze předmětného zákona, docházelo ke dni nabytí účinnosti rozhodnutí příslušného ústředního správního úřadu tedy např. ministerstva dopravy, kultury, zemědělství, atd. Dalším zajímavým zákonem v této oblasti je např. zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z majetku České republiky na územní samosprávné celky. Majetek se podle tohoto zákona převáděl darovací smlouvou. Jako další způsob nabytí majetku na základě zákona lze uvést vydržení. Podmínky pro vydržení platí pro obce a kraje stejné jako pro ostatní osoby obec (kraj) nabude věc vydržením, pokud má cizí věc v držbě, jde o držbu oprávněnou (je se zřetelem k okolnostem v dobré víře, že jí věc patří), a držba trvá nepřetržitě po stanovenou dobu. Stejně tak platí, že není třeba dalšího právního úkonu a k nabytí dochází již uplynutím příslušné stanovené doby. Dále je možné nabytí zpracováním cizí věci na věc novou. Obec či kraj může takto věc nabýt za současného splnění dvou podmínek musí být v dobré víře, a zároveň podíl obce (kraje) na nové věci musí být větší než podíl původního vlastníka věci zpracované. Pokud jsou podíly stejné, a vlastníci se nedohodnou, rozhodne o

26 vlastnictví k věci soud. Obce mohou také nabýt vlastnictví k věcem ztraceným, skrytým a opuštěným na základě ustanovení 135 občanského zákoníku. Nabývání děděním ze závěti Obec či kraj může být ustavena jako dědic v platné závěti. Občanský zákoník to sice v ustanovení 476 a následujících výslovně neupravuje, ovšem ani tuto možnost nijak nevylučuje. Obec (kraj) pak má v zásadě stejná práva a povinnosti jako ostatní dědicové, což mimo jiné zahrnuje i možnost dědictví odmítnout. Tímto způsobem nabytí se nabývá majetek ke dni zůstavitelovy smrti. Bude-li v závěti výslovně určena konkrétní organizační složka obce (kraje), nebo jeho příspěvková organizace, lze doporučit, aby takto nabytý majetek spravovala právě tato složka nebo organizace. 34 Judikatura potvrzuje, že příspěvková organizace obce (kraje) může být dědicem ze závěti. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 158/2007 tak říká, že příspěvkové organizace mohou hospodařit s majetkem, který nabyly děděním, a jsou tedy subjekty způsobilými být povolány k dědění ze závěti. Zároveň mají i postavení účastníka v řízení o dědictví. Nabývání rozhodnutím Možnost nabytí majetku tímto způsobem skýtá mnoho rozmanitých případů. Výjimečným případem nabytí majetku obcí (krajem) představuje rozhodnutí o vyvlastnění. Rozhoduje o něm příslušný vyvlastňovací úřad. Institut vyvlastnění je od roku 2007 upraven samostatným zákonem č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů. Některá omezení jsou však nadále upravena v občanském zákoníku a v Listině základních práv a svobod 35. Podle ustanovení 128 odst. 2 občanského zákoníku lze vyvlastnit věc ve veřejném zájmu, pouze nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro daný účel a za náhradu. Tímto ustanovením jsou v podstatě definovány podmínky, za kterých lze vyvlastnit. O vyvlastnění rozhoduje, jako příslušný vyvlastňovací úřad, obecní úřad s rozšířenou působností ve správním řízení. Pravomocné rozhodnutí o vyvlastnění je pak přezkoumatelné na základě žaloby účastníka vyvlastňovacího řízení. Dalším případem nabytí vlastnictví na základě rozhodnutí soudu je případ, kdy soud rozhoduje na návrh o vlastnictví územního samosprávného celku v situaci, kdy došlo 34 Viz. Havlan, P: Majetek obcí a krajů v platné právní úpravě, Praha: Linde, 2008, str Vyvlastnění je upraveno v čl. 11 odst. 4, který podobně jako občanský zákoník říká, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva lze pouze ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu