Karel Attl: Institut náhradní matky ano, či ne? Prevence úrazů, otrav a násilí, Vol. V, No. 2, 2009, p ISSN

Transkript

1 ANKETNÍ ODPOVĚDI K PŘÍSPĚVKU Karel Attl: Institut náhradní matky ano, či ne? Prevence úrazů, otrav a násilí, Vol. V, No. 2, 2009, p ISSN Celkem se v této anketě vyjádřilo 91 studentů ZSF JU, z nichž 33 názorů bylo souhlasných, 36 nevyhraněných a 22 bylo záporných. 22; 24% 33; 36% 36; 40% souhlasné názory nevyhraněné názory záporné názory Graf 1 Anketní odpovědi studentů ZSF JU Názory studentů ZSF JU na obsah příspěvku souhlasné názory nevyhraněné názory záporné názory souhlasné názory Já s touto možností souhlasím. Viděla jsem o této problematice dokumentární pořad, byl tam kolektiv žen pronajímajících dělohu a ty to braly jako náplň svého života. Říkaly, že těhotné se cítí nejlépe a jsou šťastné, když ty druhé mohou udělat tímto přispěním šťastné. Kolegyně zmiňovala etické a ostatní problémy týkající se těhotenství. Řekla bych, že ty jsou vždy a vždy rodiče si přejí a očekávají zdravé dítě a ne vždy se tyto naděje vyplní, ale to se týká jakékoliv formy těhotenství-mateřství. Chvíli jsem přemýšlela nad tímto tématem a snažila jsem se na krátkou dobu vžít do pozice,,pronajímatelky dělohy. Jsem toho názoru, že bych bohužel nedokázala pronajímat svou dělohu cizímu manželskému páru. Jsem si stoprocentně jistá, že by mezi mnou a miminkem vzniklo tak velké citové pouto, že bych se s ním nedokázala po porodu rozloučit. Mateřské pudy jsou mateřské pudy. Na druhou stranu chápu manželské páry, které zkoušejí tuto alternativu, jak mít své miminko. Když se vžiji do pozice manželského páru, který vyzkoušel všechno možné i nemožné, jak počít a mít miminko a nic nevyšlo a nakonec jim do cesty vstoupí tato alternativa... Určitě bych do toho šla a myslím si, že to malé miminko bych milovala možná ještě víc, než bych ho nosila u sebe v bříšku. Byl by to pro mě dar z nebe... 1

2 S náhradním mateřstvím souhlasím. Když se vcítím do situace manželů (hlavně ženy), kteří nemohou mít vlastní dítě, pak je zcela chápu. Obdivuji je, že zvládli společně překonat předchozí období, kdy zjistili, že nemohou mít vlastní dítě přirozenou či umělou cestou. Chápu i náhradní matky, které se rozhodnou pomoci osamělým párům. Zajímalo by mě však, co je k tomu vedlo? Finanční důvody, altruistická povaha...? Dnes si myslím, že bych náhradní matkou nedokázala nikdy být, ale jak se říká nikdy neříkej nikdy. Dovoluji si přispět k této problematice svým vlastním názorem. Myslím si, že náhradním mateřstvím pronájem dělohy by mohly být řešeny případy mnohých manželských párů, které nemohou mít děti z důvodů, ať už se jedná o ženy s vrozenými vývojovými vadami dělohy, jako je např. bicornuate uterus, hypoplasie, aplasie atd., nebo by se jednalo o pacientky po onkologických zákrocích, které nejsou schopné otěhotnět nebo své dítě bez komplikací donosit. Ovšem toto vše by muselo být řešeno jen u přísně vymezených případů, pro které jiná možnost není, muselo by být zakotveno v zákoně a kontrolováno týmem odborníků tak, aby nebylo možné komerční zneužití. Ráda bych se připojila do diskuse na zadané téma. Protože jsem o této problematice četla několik článků, vím, že názory, jak ze strany lékařů, tak i laické populace jsou velice rozdílné. Já sama, jako matka i babička, se dokážu vžít do situace žen, které z jakéhokoliv důvodu nemohou prožít to největší štěstí mít vlastní dítě. Na druhé straně si zase neumím představit donosit dítě a vzdát se ho, protože to pouto, které se mezi matkou a dítětem v těhotenství vytváří, je obrovské. Já sama bych náhradní matku dělat nemohla, nemohla bych se dítěte vzdát, ale na druhé straně to vůbec neodsuzuji. Pokud selžou všechny medicínské možnosti a je to pro ženu poslední naděje, proč ne. Na závěr bych připojila citaci ženy, která se v cizině rozhodla donosit dítě bezdětnému páru.,,nejsem matka Tereza, ale ráda se stanu inkubátorem pro cizí miminko. Odnosím ho s pocitem, že jsem něčí poslední naděje. Já taky ještě nejsem máma, ale už se moc těším, až budu. Je mi 25 let a mám hodně kamarádek, které jsou čerstvé maminky. Asi polovina z nich měla problém s otěhotněním, musela navštěvovat odbornou poradnu. Nevím, zda proto, že léta předtím užívaly perorální antikoncepci, ale vím, jaké těžké období překonávaly, jakým krizovým obdobím prošlo jejich manželství. Můj názor je, že každá žena má právo se rozhodnout, jak naloží se svým životem. I když já osobně bych se dítěte nevzdala, tak neodsuzuji ženy, které by se k tomu kroku rozhodly. Myslím si, že většina se nachází v těžké sociální situaci a dítě by trpělo, kdyby s nimi zůstalo. Proto když se ho ujmou rodiče, které si moc miminko přejí a i když není jejich vlastní, ho budou milovat celým svým srdcem, tak nejsem proti. Je to odvaha jít do toho. Bála bych se, jestli by pak nechtělo poznat svoji vlastní mámu. Je to dlouhá cesta. Ale když se dítěti poskytne krásný domov, s milujícími rodiči, jsem pro. Já sama jsem na své první dítě čekala velice dlouho, dokáži si tedy živě představit, čím procházejí bezdětné páry. Nepřekvapuje mě, že využívají i možnosti náhradního mateřství, tzv. pronájem dělohy. Dokážu pochopit obě strany, jak náhradní matku, které tato možnost vyřeší finanční situaci, tak bezdětné rodiče, pro které je to cesta k vytouženému vlastnímu dítěti, i když odnošenému někým jiným. Domnívám se, že každý se může rozhodnout, zda v této situaci zvolí adopci, pěstounskou péči či možnost donošení dítěte náhradní matkou. Zcela jistě však vím, že já bych se náhradní matkou stát nemohla, z důvodu silné citové vazby k dítěti, které bych odnosila jiné ženě. Ale určitě jsou ženy, které mají jiný názor. Osobně jsem se nesetkala s nikým, kdo tuto možnost využil nebo by ji poskytoval. 2

3 Toto téma je v dnešní době velmi diskutovanou otázkou. Osobně jsem se s případem náhradního mateřství nesetkala. Kdybych se vžila do role ženy, která nemůže otěhotnět normálním způsobem a zvažuje tak různé varianty, jak naplnit své mateřské cítění, dovedu si představit, že bych o této variantě uvažovala. Samozřejmě je tento způsob mateřství spojen s velkým množstvím rizik. Pro mne by zásadní otázkou byl výběr ženy, která bude potencionálním pronajímatelem dělohy. Měla bych strach o to, aby dítě, které v ní bude vyrůstat, bylo co nejméně ohrožené ze strany ženy, která ho nosí. S tím souvisí výběr ženy, který musí být do jisté míry určitě koordinovaný a prověřovaný, jak po stránce zdravotní, tak i sociální. Obecně vzato ale považuji tento způsob za vhodné řešení pro ženy, které samy nemohou otěhotnět. Kdybych se na problematiku podívala z pohledu ženy, která by měla svoji dělohu poskytnout pro růst dítěte a po porodu ho dát někomu jinému, aby se o ně dál staral, tak si to upřímně nedovedu představit. Neznamená to ale, že odsuzuji ženy, které se tak rozhodnou. Jen bych nemohla být na jejich místě já. Ve svém okolí znám mně velmi blízký pár, který přímo bojoval za stav otěhotnění. Po několika letech snahy, zklamaných nadějí, různých pokusů jak na to, podstoupení množství testů a vyšetření se v tomto případě vše podařilo a už teď mají krásnou zdravou holčičku. Ale po rozhovorech s nimi si myslím, že kdyby to nevyšlo a někdo jim navrhl možnost náhradního mateřství, určitě by o ní alespoň uvažovali. Přece jen by to bylo jejich dítě! Je jasné, že svěřit takovýto úkol někomu cizímu je velké a těžké rozhodnutí. Ovšem pokud by, jak Gábina píše, byl výběr náhradních matek určitým způsobem koordinován, byly by prověřovány apod., nevidím zas až takový problém v rizikách, které tu zmiňují v této souvislosti ostatní. Přece jen v každém těhotenství může dojít k nějaké komplikaci, které se zde v diskuzi každý obává. Osobně můžu říct, že být v situaci, kdy se mi odkrývá už jen možnost buď děti nemít (což si osobně neumím představit už odmala vím, kolik jich chci a jak se budou jmenovat) či se pokusit adoptovat dítě (což se mi taky vůbec nemusí nikdy podařit) a někdo by mi vysvětlil všechna pro a proti náhradního mateřství, určitě by to pro mne byla ohromná šance, jak se stát matkou a zvažovala bych to. Na druhou stranu být náhradní matkou si neumím představit. Je to věc pro mě neuskutečnitelná nevím, jak bych se pak odloučila od toho drobka, s kterým jsem byla posledních devět měsíců každou minutu. I když na druhou stranu, kdyby za mnou přišel někdo HODNĚ blízký, někdo, pro nějž by to byla poslední šance, jak mít vytoužené dítko... nevím, jak bych odpověděla... Myslím si, že pokud si dva lidé opravdu přejí miminko, jsou pro to schopni udělat téměř cokoli. A proto tento názor neodsuzuji. Ale sama za sebe bych této možnosti nejspíš nevyužila, protože bych se jako biologická maminka bála, jestli se bude náhradní matka v těhotenství chovat tak, aby miminko nějakým způsobem neohrozila. Také bych měla obavu, že by se ho po porodu nechtěla vzdát, a to by potom pro mě byla asi ta největší tragédie. Za sebe mohu říci, že bych asi spíše využila nabídku adopce. Téma náhradního mateřství je názorově velmi široké a odvíjí se od prožití vlastních dosavadních zkušeností a života vůbec. Záleží na spoustě okolností jako výchově, charakteru, inteligenci, zdraví, možnostech, vzdělání, studiu, vlastním zájmu i náhodě, jak se k určitému tématu či problematice dostaneme. Pro širokou veřejnost jsou nejrozšířenějším způsobem média (TV, tisk, internet), po kterém se pak nejen v našich hlavách rozvine škála názorů. Sama jsem se k této problematice dostala přes tisk a internet, i když povědomí o metodě náhradního mateřství pronajatou dělohou jsem měla již dříve, ale spíše ze zahraničí. A podivila jsem se tomu, co jsem zjistila, že např. prvnímu dítěti, které se takto narodilo, je dnes 11 let, že existují inzeráty pro zájemce i nabízející, že již 5 let ve Zlíně funguje klinika asistované reprodukce, kde se náhradním mateřstvím zabývají. Velmi mě jako člověka 3

4 oslovila osobnost pana doktora Ladislava Pilky, který je považován za otce prvního dítěte ze zkumavky, který pracuje na této klinice a je zastáncem pronájmu dělohy. Při vyslovování názoru na tuto problematiku někteří vzpomeňte, co před x lety vyvolaly metody jako hormonální antikoncepce, umělé oplodnění a další a stejně jako dnes zaznívala varování jako etika, zneužití, psychika, poškození, právní skutečnosti atd. Můj názor je ten, že stejně jako kolegyně říkám nikdy neříkej nikdy. Navíc vývoj jde dopředu ve všem a pro všechny, nezastavíme ho a přesto to neznamená, že se vším musíme souhlasit a vyzkoušet, stačí brát na vědomí, že to prostě je či existuje, sbírat informace, obohacovat se o vědomosti a poznatky... Když se zamyslím nad tímto tématem, není jistě jednoduché odpovědět. Jistě s sebou toto téma nese určité etické problémy. Ale pro ty, kteří nemohou sami donosit a vlastními silami porodit dítě, to může být právě jediným východiskem. Sama ještě nevím, zda tento dar donosit a porodit vlastními silami dítě budu mít právě já. Proto se nad tímto tématem zamýšlím, spíše ze strany těch, kteří tento dar bohužel nemají. A může to být, jak už jsem zmínila, jedno z východisek, jak si pořídit rodinu. Proto s náhradím mateřstvím souhlasím. A když se najde někdo, kdo je ochotný a natolik silný, že je schopný dítě donosit a porodit a poté samozřejmě i předat rodině, která už si toho po této stránce zažila určitě mnoho, není už tady poté co řešit. Jen jim popřát hodně štěstí do života. Podívám-li se ale na to z druhé strany ze strany náhradní matky, jistě budu patřit k těm, které by po citové stránce nezvládly po devíti měsících neustálého kontaktu dítě předat novým rodičům. Samozřejmě záleží na dalších okolnostech a také na tom, komu bych dítě měla donosit. A na tom, jak by mi byla rodina, která touží po dítěti, blízká. Zaznělo zde plno názorů od kolegyň na tuto problematiku, a pokud mám říci svůj názor určitě bych s touto variantou náhradního mateřství souhlasil, ale za určitých podmínek. Dnešní právní řád dle mého názoru na to není dostatečně připraven a určitě by se našli jedinci, možná i skupiny lidí, kteří by se tohoto snažili zneužít ke svému prospěchu. Pokud tato problematika bude dostatečně ošetřena v našem právním řádu, říkám jednoznačně ano. Vždyť mít potomka je určitě přání skoro každého z nás. Myslím si, že co člověk, to jiný názor. Pokud bych byla ženou, která nebude moci mít vlastní dítě, asi bych tuto možnost uvítala. Ale dokázala bych toto dítě přijmout opravdu jako své vlastní, nebo by pro mne bylo spíše adoptovaným dítětem stejně jako pokud bych si adoptovala cizí dítě z dětského domova? Na druhou stranu, protože sama jsem matkou dvou dětí, si vůbec nedokážu představit, že bych měla nosit a poté porodit dítě, kterého bych se pak musela vzdát. Myslím si, že za dobu devíti měsíců si musí žena vytvořit k tomuto dítěti, i když není její, určité citové pouto. Sama jsem se na narození obou dětí celé těhotenství moc těšila, a pokud bych se musela dítěte po porodu vzdát, i když by nebylo moje vlastní, určitě bych to velmi těžce psychicky nesla. Znamenalo by to pro mě, jako by toto dítě zemřelo. Možná, že jiné by to bylo v případě, že bych mohla takto pomoci např. své sestře, kterou bych tím udělala šťastnou, a své dítě bych viděla vyrůstat, protože bych byla vlastně jeho tetou. Dále je potřeba si uvědomit, že každé těhotenství a porod je určitým rizikem jak pro ženu, tak pro dítě. Vždy se může stát, že i při nejlepší péči se narodí dítě s postižením, ale každý z nás přece očekává narození krásného a hlavně zdravého dítěte. A co pak, když ho nebudou biologičtí rodiče chtít nebo budou dávat toto za vinu náhradní matce a chtít po ní nějaké odškodnění? Co když se mezitím biologičtí rodiče rozvedou? Co bude s dítětem, které bude zdravé, krásné, ale už nechtěné? Náhradní mateřství je v současné době hodně diskutované, viděla jsem i několik reportáží, které byly zajímavé. Můj názor na to téma je, že je to určitě ve své podstatě velmi dobrá věc 4

5 a představuje naději pro ženy, které vůbec nemohou mít děti nebo je nemohou donosit apod. Stojí za tím ale spousta ale... jak etické problémy, tak jak kolegové výše uvedli i v rámci legislativy. Pro mě osobně by bylo hodně těžké až nepředstavitelné vzdát se svého dítěte, které bych nosila pod srdcem. Pokud by to však takhle brala každá žena, tak by se bezdětní rodiče nedočkali. Existují ženy, které toho schopny jsou, ale stejně není nikdy jistota, že si to náhradní matky v poslední chvíli nerozmyslí. A i když by to bylo právně ošetřeno, kdo má právo matce vzít právo na její vlastní dítě? Myslím si, že je to složité a musí se zodpovědět ještě mnoho otázek. Domnívám se, že otázka náhradního mateřství je otázkou nejen etickou a zdravotní, ale i sociálně-kulturní. V době těhotenství se utváří velmi silná citová vazba mezi matkou a dítětem a i porod sám o sobě tyto vazby upevňuje. Přestože jsou mé děti již téměř dospělé, dodnes si pamatuji, když jsem je měla poprvé v náručí a v žádném případě si nedokážu představit, že bych se jich měla po porodu vzdát. Nicméně pro páry, které děti mít z různých důvodů nemohou, je to jedna z možných alternativ a je tématem natolik obsáhlým a složitým, že lze velmi těžko hledat vhodné stanovisko, které by zahrnovalo všechny již zmíněné aspekty. Ale v každém případě by mělo být hlavním cílem zdravý vývoj a spokojenost dítěte, které bude vyrůstat v milující rodině. Já jsem toho názoru, že je to super věc. Když je někdo ochotný své vlastní dítě dát k adopci, tak proč by nebylo možné pouze dělat jakýsi inkubátor? Podle mě se jedná o stejnou věc, i když podle toho, co zde zaznělo, je druhá varianta horší, no nevím, nevím, jestli je morálně horší vzdát se vlastního dítěte, nebo cizího. Ale jak zde psal kolega, v naší republice by to muselo být hodně dobře právně ošetřeno, jinak by se tady vesele kšeftovalo... Pracuji na gynekologicko-porodnické klinice jako porodní asistentka a každý den potkávám na chodbách kliniky nešťastné páry čekající na vyšetření pro neplodnost anebo už na vytoužené umělé oplodnění, ke kterému vedla dlouhá cesta. (Ale ani to ještě není zdaleka cílová rovinka.) Prostě s pronájmem dělohy souhlasím. Proč by nemohla mít žena s VVV dělohy se svým manželem vlastní dítě? Jedna taková žena je má kamarádka a kvůli adopci museli podstoupit spoustu vyšetření atd. Na adopci čekali přes 6 let a než se dočkali, bylo jim pomalu 40. A kdy se dočkají druhého miminka? Již před rokem jsem se zajímala o darování vajíčka, vše je spojeno s velkými zdravotními riziky, a tak jsem se rozhodla, že to podstoupím až po narození vlastního dítěte. Stejně tak bych klidně pronajala dělohu. Ale to by ČR musela vše právně podložit, jako je to už v některých jiných zemích. Můj názor na náhradní mateřství je takový: Pokud je to v situaci, kdy žena nemůže mít děti a moc by si je přála a je schopná se o ně, buď sama či s partnerem, postarat, tak jsem pro. V dnešní době bohužel stoupá počet párů, které nemůžou mít děti. Naštěstí jsou možnosti mít děti i jinak než přirozeným způsobem. Já osobně jsem pro tyto náhradní formy. Pro mne by osobně bylo asi těžké, když už bych porodila dítě, tak se ho vzdát. Myslím si, že mezi matkou a dítětem je emocionální pouto. Po přečtení mnoha příspěvků mých kolegyň jsem si uvědomil, že by o tomto problému mělo být diskutováno i na vyšších úrovních. Poslední dobou mi přijde, že řešení těchto témat a tvorba zákonů jsou jaksi kontraproduktivní. Pokud uvedu přesněji rozhodování o užívání antikoncepce, potratech, umělém oplodnění a samozřejmě náhradní mateřství by mělo být svobodnou volbou ženy. Návrhů zákonů bude jistě spousta, ale bohužel konkrétní hlasy a připomínky žen asi nebudou brány v potaz, stranický program patrně opět převáží nad zdravým rozumem. Pro tuto variantu mateřství se budou, dle mého názoru, rozhodovat 5

6 především zralé páry, které již vědí, co opravdu chtějí a dítě si vroucně přejí. Znám ve svém okolí několik žen a manželských párů, které se potomků dočkaly až po několika marných pokusech o umělé oplodnění. Věřím, že ty by jistě neváhaly, pokud by věděly, že je to ta poslední a jediná možnost, jak mít své vytoužené dítě. Já osobně proti tomuto způsobu náhradního mateřství nejsem. V dnešní uspěchané době se mnoho lidí věnuje kariéře a na těhotenství nemají čas. Nebo bohužel nemůžou miminko počít. Žena, která se rozhodne, že někomu porodí dítě, je podle mne odvážná. Já bych se bála, že si k dítěti, které nosím 9 měsíců, vytvořím takový vztah, že bych nebyla schopná ho dát někomu jinému. Já sama děti zatím nemám, takže se bohužel nedokážu tak dobře vcítit do žen, které nemohou mít své vlastní dítě. Jsem si ale jistá, že je to ta nejtěžší a nejbolestivější věc, která se nám ženám může v životě přihodit. Proto náhradní mateřství schvaluji a nepochybuji, že je to jeden z nejkrásnějších dobrých skutků, co může jeden člověk pro druhého udělat. Já bych to ale nedokázala. Za devět měsíců bych si k dítěti vytvořila obrovský citový vztah, i kdybych se maximálně bránila. Proto ženy, které pronajímají dělohu, obdivuji, ale ženy, které by na to nepřistoupily, rozhodně neodsuzuji. Já s tzv.,,pronájmem dělohy souhlasím, je to dobrý způsob, jak pomoci neplodným párům, ale zajisté to má svá rizika. Nikdo přece nemůže budoucím rodičům zajistit, jak se matka bude chovat po porodu, dle mého názoru není jen tak jednoduché porodit dítě a dál se nezajímat..., sice matka nejsem, ale určitě musí alespoň minimum citové vazby vzniknout. Já sama bych toto určitě nedokázala. Dnes se dá na internetu objednat téměř cokoliv. Zadala jsem si do vyhledávače téma pronájem dělohy a první titulek zněl: Sháním pronájem dělohy pro naše dítě. Zn.: cena dohodou, druhý měl podobný obsah, jen spadal do sloupečku tzv. nabídek: Pronajmu dělohu. Zn.: nabídněte cenu. Nevím, jak nejvýstižněji vyjádřit slovy moje zděšení... Vždyť tady mluvíme o dítěti, ne o knížce, nádobí nebo sekačce na trávu za báječné ceny... I když se pokusím vžít se do zoufalství žen, které děti mít nemohou, do bolesti párů, které vyčerpaly mnohé z možností, připadá mi tento způsob vážně neetický. Tím reaguji i na příspěvky kolegyň, které se dotkly finančního zneužití náhradního mateřství. Já sama matkou zatím nejsem, ale v budoucnu bych děti moc chtěla a pokud by náhradní mateřství mělo být pro mě jediným možným řešením, jak děti mít, neváhala bych. Sama bych však náhradní matkou být nedokázala. Nedovedu si představit, stejně jako řada mých diskutujících kolegyň, co tyto ženy vede k tomu, aby dítě, které donosí, prostě darovaly. Je to taková empatie a obrovský altruismus vůči bezdětným párům...? Nebo tady hraje roli něco úplně jiného? Můj názor je ANO. Pokud žena již nemá jinou možnost otěhotnět a donosit dítě, je tohle jedna z možností. Je jen na rozhodnutí obou žen, zda podstoupí všechna rizika. Zejména rizika spojená s těhotenstvím a porodem. Druhou a podstatně závažnější je legislativní otázka. Bylo by třeba ještě před umělým oplodněním a vložením oplozeného vajíčka do dělohy nositelky přesně označit, kdo je matkou dítěte náš právní systém považuje za matku pouze tu ženu, která dítě porodí. Zde by muselo dojít k průlomu. Ideální by bylo již předem dané rozhodnutí soudu nebo alespoň soudně schválená dohoda matky a nositelky. Jednoznačně definovat práva a povinnosti obou žen a samozřejmě součástí by musel být písemný závazek nositelky o dodržování životosprávy v době těhotenství a povinné lékařské prohlídky. Povinností genetické matky by muselo být přijmout takto narozené dítě i s případným postižením. Zcela jistě by se našlo ještě spousta dalších věcí. Já sama bych nositelkou být nemohla, zcela jistě 6

7 bych si vytvořila citový vztah k dítěti, které bych nosila. Dokážu se ale vcítit do situace ženy, která po dítěti touží a nevylučuji, že bych takové možnosti nevyužila, kdybych sama dítě mít nemohla. Otázkou je, kde bych našla takovou ženu, která by byla ochotna všechna rizika podstoupit za mě, a navíc, abych já k ní měla absolutní důvěru. Problematika náhradního mateřství je v posledních několika letech velice diskutovaným tématem. V každé ženě více či méně dřímá mateřský pud, tedy jakási potřeba stát se matkou. Pokud je tato potřeba nenaplněna, může mnohdy vést k řadě psychických problémů. V žádném případě nepochybuji o tom, že by ženy, které nemohou mít děti, nebyly dobrými matkami a že si nezaslouží mít vysněnou rodinu. Proto si myslím, že pokud jsou některé mladé ženy/dívky ochotny pronajmout svou dělohu a tím učinit šťastného jiného člověka, nemělo by to být vnímáno nijak negativně. Rozhodně si myslím, že náhradní mateřství je dobrá věc. Proč nevyužít moderní medicínu a nepomoci ženám, které někdy až zoufale touží po dítěti. A toto občas říkáme všichni účel světí prostředky. S náhradním mateřstvím souhlasím, ale je to velmi citlivé a ožehavé téma. Pro ženu, která dává dítě k adopci, je to velmi psychicky náročné. A pro ženu, která nemá jinou možnost otěhotnět a donosit dítě, je tohle jedna z možností. Náhradní mateřství pronájem dělohy ač toto slovní spojení jistě v mnohých z nás vyvolává rozporuplné pocity a dojmy, pro ty, kterým by tato možnost otevřela bránu ke štěstí v podobě vytouženého dítěte, je myslím naprosto spásným řešením. Nenaplněná touha mateřství je tak silná, že pomůže překonat i vědomí, že naše dítě nosí cizí žena, protože, až se děťátko narodí, bude již jen a jen naše... Samozřejmě vyvstává otázka důvěry nájemníků dělohy zdali nenaruší svým jednáním nebo nezodpovědným chováním život našeho dítěte... Ženy, které se rozhodnou cizí dítě, ač za nemalou peněžitou odměnu, donosit, asi dokud nenastane ona situace nemohou plně předpokládat (ač se mohou snažit své pocity usměrnit a jistým způsobem naprogramovat a zorganizovat), jak se jejich tělo a duše s tak obtížnou a z biologického hlediska pro člověka zcela novou situací vypořádá. Já osobně mám ve svém blízkém okolí ženy, které po dítěti marně a bezúspěšně touží několik let a zoufalství, které z jejich nenaplněné touhy cítím, je myslím takové, že jim otvírá možnost přijmout to, co pro jiné je tak těžko pochopitelné. Při přemýšlení nad tímto tématem jsem si uvědomila, že tento způsob může vyřešit i jeden další problém. Jestliže lesbický pár bude chtít mít dítě, může se jim touto cestou splnit, že obě ženy budou matkami jednoho dítěte. Jedna by poskytla vajíčko a druhá by dítě odnosila. Myslím si, že největší problém by byl sehnat muže, který daruje sperma. Podle mého názoru by to bylo fantastické. I když si myslím, že můj názor kdekdo odsoudí, ale já se myšlence, aby homosexuální páry mohly vychovávat děti, vůbec nebráním. Přemýšlela jsem dlouho, co odpovědět na tuto otázku. Sama děti nemám, takže doposud nevím, co je to zažít narození dítěte, co žena prožívá v daný okamžik, když rodí své dítě. Myslím si, že mnoho lidí tuto variantu uvítá, pokud by mohli mít dítě, i za podmínek, že jim odnosí dítě náhradní matka. Znám několik párů ze svého okolí, které musely řešit problematiku umělého oplodnění, adopce apod., proto bych nezavrhovala tuto možnost, jak se dostat k vytouženému dítěti. Otázkou je, co musí prožívat žena, která dítě rodí, pro jiný pár, jak jí vlastně je, její pocity, co se jí honí v hlavě atd.? Myslím si, že by tato otázka měla být kladena přímo lidem, kteří si tímto prošli, jejich názor bude asi nejvěrohodnější. Pokud by se 7

8 snad v mém životě stalo, že bych se touto otázkou musela zabývat osobně, také bych možnost nezavrhla a určitě se o věci více informovala. Včera jsem viděla zajímavý dokument o darování vajíček a také vaječníku (jeho transplantace). Již jsem zde zmiňovala, že jsem určitě pro variantu náhradního mateřství pronájmu dělohy. Já sama, pokud bych již děti měla, bych to pro někoho s radostí udělala. Už zde bylo zmíněno, byla bych pouze takový větší inkubátor. Jistě bych si k tomu človíčkovi vytvořila určitý citový vztah, ale upřímně ten bych si vytvořila ke každému, kdybych s ním trávila 24 hodin denně po 9 měsíců, vždyť i ke svým kolegům v ročníku mám citový vztah, a to s nimi nejsem 24 hodin denně. Ano, nelze srovnávat mateřský cit a klasický cit... Proto bych nejdříve měla vlastní děti. Pokud se nepletu, tak ženy, které toto podstupují, by měly mít vlastní dítě, alespoň dle dokumentu, který jsem viděla. Co se týká darování vajíček, to bych se vší pravděpodobností neudělala, neboť bych nedokázala žít s pocitem, že někde tam venku je kus mne. Možná to některým připadne stejné pronájem dělohy a darování vajíček ale mně ne. Vidím v tom rozdíl. V podstatě souhlasím s touto možností, protože v poslední době přibývá stále více párů, které nemohou mít vlastní dítě. Sama nevím, zda bych byla ochotná nosit dítě ve svém těle a pak se ho vzdát. Tato volba není jen věcí náhradní matky, ale určitě i jejího partnera a blízké rodiny. Z druhé strany kdyby se mi taková věc přihodila a já bych nemohla mít dítě, určitě bych takovou možnost přijala. nevyhraněné názory Můj názor na náhradní mateřství pronájem dělohy je takový, že si nejsem jistá, zda žena (náhradní matka), jež vlastně donosí dítě, si nevytvoří emocionální vztah, který vlastně vzniká už v době těhotenství mezi matkou a dítětem. Musí to být asi žena profesionálka. A další problém zde vidím v tom, zda žena (tedy biologická matka), která nemůže donosit nebo vůbec mít vlastní dítě, je schopna si k dítěti vybudovat ten správný citový vztah, kterým prochází už v době těhotenství a porodu. Dále těhotenství náhradní matky nemusí probíhat normálně mohou nastat komplikace může se narodit i postižené dítě, a co potom? Jak budou reagovat biologičtí rodiče? Budou chtít třeba postižené dítě? Samozřejmě s tím nepočítají, každý očekává narození zdravého dítěte. Může nastat tolik komplikací v době těhotenství, porodu a celkových životních změn, že je to opravdu velké riziko a stojí nad tím veliký otazník. Úplně to neodsuzuji, ale ani neschvaluji. Je plno žen, které nemohou otěhotnět jak přirozenou, tak umělou cestou (nebo z jiných vážných důvodů) a cesta např. adopce bývá pro mnoho rodin velice zdlouhavá, určitě je to velký stres a plno partnerů to potom vzdá. Z hlediska legislativy v tom vidím velký problém protože u nás náhradní mateřství pronájem dělohy není upraven v zákoně a je zde i etický problém, aby se z toho za čas nestal určitý druh byznysu, což v zemích, kde je to povoleno, asi funguje. Také souhlasím, že jsou ženy, které to berou jako náplň svého života. Ty etické a právní problémy jsem nezmiňovala pouze v kontextu s těhotenstvím, ale celkově. Myslím tím, že třeba žena (náhradní matka), která se rozhodne donosit dítě a donosí ho bez problémů, může najednou říct, že si to dítě chce nechat, ozvou se její mateřské pudy. Nebo rodiče se mohou rozhodnout, že to dítě nakonec nechtějí jak z důvodu, který jsem zmiňovala, že třeba dítě se narodí postižené, ale může být celá řada jiných důvodů, které vedou ty rodiče k tomu, že nakonec to dítě nechtějí. Samozřejmě, že to vše musí být i právně ošetřeno v souladu s platnými zákony té země. Ale co když nastane nějaký problém z jedné nebo druhé strany? Určitě kdo do toho jde, je samozřejmě obeznámen s riziky, ale nemyslím si, že opravdu každý je pak připraven na eventuální komplikace rizika, která jsem již zmiňovala. Aby se pak třeba 8

9 nestalo dítě nechceme samozřejmě z nějakého vážného důvodu. A co potom? Co se stane s dítětem? Bude se přehazovat z ústavu do ústavu? Já jen narážím na to, co se může stát a s čím většinou nikdo alespoň ze začátku nepočítá. Na náhradní mateřství nemám zcela vyhraněný názor. Snad je to podpořeno tím, že ještě nejsem matkou. Pronájem dělohy má svá pro i proti... Pracuji v ženském kolektivu, mezi ženami, z nichž některé již děti mají. Narození svého vlastního dítěte považují za to nejlepší, co je v životě potkalo. Jedna má kolegyně nikdy nebude moci mít své vlastní dítě. Je to spravedlivé? Proč některá ano, a jiná ne? Kde je psáno, že budu moci mít své vlastní děti jednou já? Jak to potom budu řešit? Myslím, že okolo tohoto tématu je stále ještě moc otázek. Ze svého blízkého okolí znám manželský pár, který nemůže mít vlastní děti. Jak by se k této alternativní možnosti postavili? Nejspíš by neváhali a využili tuto šanci. Jejich obrovská touha po dítěti je patrná na první pohled. I přesto, že bezprostředně vnímám potřebu těchto dvou lidí, na povrch mi vyplývá spousta dalších nezodpovězených otázek. Romantickou představu šťastného páru s dítětem mi kazí reálné problémy, které by v této problematice nastaly (etická otázka, právní normy, zdravotní stav dítěte, názory veřejnosti, postoj okolí a širší rodiny, postoj církve...). Odpovědět jednoznačně na toto téma je velice složité. Zejména, když se nenacházím ještě ani v situaci matky. V tuto chvíli si nedokážu představit, že bych měla být pronajímatelkou dělohy, nebo naopak tuto službu od někoho požadovat. Tím ale nechci odsuzovat nikoho, kdo by chtěl tuto možnost využít, jen si myslím, že musí být velice těžké pro ženu, která dítě porodí, se od něj odpoutat. Je to situace, která je velice citově náročná pro všechny. Nemám úplně jednoznačný názor na toto téma. Alternativou pronájmu dělohy se ve většině případů zabývají ženy, které o dělohu přišly, homosexuální páry a svobodní otcové. Chápu, že jejich touha po potomkovi může být tak silná, že se uchýlí k této možnosti. Jejich rozhodnutí musí být rozhodně velice těžké. Vzít si na bedra to, že nechám do cizí ženy vložit vlastní oplodněné vajíčko a budu čekat, zda dítě přivede v pořádku na svět... A co teprve žena, která svou dělohu poskytne? Právě ta na sebe bere tu velkou zodpovědnost. Nikdy nemůže vědět, zda nenastanou nějaké komplikace a zda nebude muset podstoupit nějaký těžký lékařský zákrok. A co když si během těhotenství k dítěti vytvoří silný citový vztah, který je zcela normální? Jak říkám, na jednu stranu to může mnoha lidem splnit velký sen, na straně druhé to může velice ublížit. Já bych svoji dělohu nepronajala a také bych to od jiné ženy nežádala. Vzbuzuje to ve mě pocit, že se jedná o obchodování se životy všech účastníků, a to zajisté není lidské ani etické. Když jsem si přečetla téma diskuse, první, co mě napadlo, bylo nikdy neříkej nikdy. Mám mnoho přátel, kteří mají rodinu, je to tak normální, přirozené... Jedni z nich si to stále jen přejí, opakovaně se to pokusili řešit, ale jejich sen života se zatím nesplnil. Je pro mě velmi obtížné na tuto otázku odpovědět z pozice matky, protože nejkrásnější chvíle mého života jsou spojeny s narozením mých dětí. Pokud bych měla odpovědět z pozice zdravotní sestry, myslím si, že v současné době je velký prostor pro toto téma. Dnes je spousta bezdětných manželských párů, kterým by tato možnost mohla změnit život. Tato situace by však přinesla nejen pozitiva, ale i negativa. Bylo by velmi obtížné vše právně ošetřit tak, aby nemohlo dojít k zneužití. Podle mého je to věc názoru, který je však důležité zcela zvážit. Dále je to také věc víry a rozhodnutí samotné ženy. To ona nakonec dítě musí porodit a dát je pryč. Málokdo by toto emocionální pouto, které tam podle mého musí vzniknout, dokázal přetrhnout. Také jsem se s 9

10 touto problematikou ještě v reálném osobním životě nesetkala. Nevím, zda s ním mám souhlasit, či ne. Každý se musí rozhodnout dle svého pocitu. Zda je to jen touha pomoci neplodnému páru, nebo jen vidina peněz doopravdy nevím. Ale často slýcháme, že si za to rodička nechává tučně zaplatit. Možná je pravda někde uprostřed těchto názorů. Možná zcela jinde... Co se mě týče, viděla bych v náhradním mateřství jakýsi přechodný stupeň mezi adopcí a nucenou bezdětností. V současné době má stále více párů problémy otěhotnět, otázka adopce je však pro řadu z nich nepřípustná. Tento názor se s přibývajícími léty a pokusy samozřejmě mění, existuje ale poměrně dost lidí, kteří jsou bezdětní jen proto, že dítě z nějakého důvodu adoptovat nechtějí. Ano, je to jejich svobodná volba, krom toho dětí, kterým by adopce velice pomohla, je stále dost zde by mohl nastat střet. Nebere náhradní mateřství šanci právě jednomu z nich? Teoreticky ano. Na druhou stranu rodičovský pár společně s náhradní matkou zase umožní ještě nevzniklému člověku přijít na svět a dále se rozvíjet. Co je více? Dle mého názoru to měřit nelze. Existence náhradního mateřství by samozřejmě měla být spjata s dobrovolností a svobodnou vůlí všech zúčastněných. Otázkou zůstává, nakolik lze tuto záležitost upravit v podobě zákonů a jiných legislativních opatření, cítím zde tenkou hranici mezi ochranou před zneužitím a jakousi direktivností vy na náhradního potomka právo máte, vy nikoliv, protože... Ostatně, právo na potomka je také poměrně ošemetný termín, který by se tak mohl dostat do popředí. Obecně s terminologií v těchto případech to zjevně nebude jednoduché už pod termínem pronájem si naprostá většina lidí představí něco neživého, například garáž, byt či auto než třeba právě dělohu. Můj názor na téma náhradní mateřství je rozporuplný. Na jedné straně chápu touhu matky po vlastním dítěti, ale chápu i náhradní matku, která si během těhotenství vytvoří k dítěti silné pouto. Myslím si, že neexistuje žádná právnická smlouva, která by tyto případy řešila, ani legislativní určení, zda je matkou ta, která dodala vajíčka, nebo ta, která dítě donosila. V podstatě lze říci, že děloha není nemovitost, která se dá pronajmout a náhradním řešením se nabízí adopce dítěte, což s sebou samozřejmě nese také svá rizika. Odpověď na toto téma není jednoduchá. Každá žena touží mít své vlastní dítě. Někdy to bohužel nejde. Pro tyto ženy a jejich partnery by pronájem dělohy mohl být jistým řešením. I já v této chvíli doufám, že budu matkou a nic mi nebude bránit tomu mít své vlastní dítě, které budu moci odnosit pod svým srdíčkem, vnímat jeho pohyby a podstupovat to, co k těhotenství patří a vytvářet si tak jistý vztah k dítěti již v průběhu těhotenství. Pokud by tomu tak nebylo, jistě bychom se snažili s partnerem najít jiná řešení, abychom mohli mít miminko, ale v tuto chvíli nevím, zda bychom se rozhodli pro pronájem dělohy u nějaké ženy... Pokud si pár ať již manželský či partnerský přeje dítě a již vyčerpal ostatní možnosti, např. umělé oplodnění, alternativní medicínu nebo rehabilitační cvičení na podporu prokrvení pánevního dna a uvolnění spazmů, logicky se dostává i k této alternativě. Předpokládám, že k této alternativě se dobírá pár, který si potomka skutečně přeje a uvědomuje si všechny skutečnosti i rizika s touto volbou spojená. Těhotenství náhradní matky prožívají možná tito tři lidé s velkou psychickou zátěží. Já být v této situaci, jako případný otec bych se obával možných rizik těhotenství, o zdraví budoucího dítěte, psychického zdraví svého, své partnerky i náhradní matky. Myslím však, že ženy by tuto situaci prožívaly možná ještě hůř a emotivněji, což naprosto chápu. Nutno v této situaci brát zřetel na pouto matka-dítě po porodu a tzv. náhradní matka má právo se svobodně rozhodnout, zda si dítě nechat, či ne. Je dobré vědět o této možnosti, jen se obávám, že v 10

11 současném zdravotnictví bude u případných rodičů poněkud opomenuta péče psychologa, což může mít v těchto případech přímo katastrofální důsledky. Nemám zcela vyhraněný názor. Sama jsem na své první dítě čekala nekonečné tři roky. S manželem jsme absolvovali různá vyšetření k odhalení příčiny neplodnosti a první vymodlené těhotenství skončilo samovolným potratem. Nyní mám dvě zdravé děti, ale myslím, že se dokážu vcítit do zoufalé situace bezdětných párů. Náhradní mateřství by mohlo být dle mého názoru jednou z variant pro ty, kterým není dopřáno mít děti přirozenou cestou nebo umělým oplodněním. Já bych asi uvítala, kdybych náhradní matku svého dítěte znala, kdyby jí byla žena příbuzná nebo kamarádka, jejíž životní styl a zodpovědnost znám. Jinak bych se obávala, aby žena pronajímající svou dělohu nebrala těhotenství třeba jen jako výnosný obchod a nepoškodila zdraví nenarozeného dítěte např. kouřením, alkoholem, léky, stresem a celkově špatnou životosprávou. Také se ale obávám, jako mé kolegyně, že si náhradní matka během těhotenství vytvoří citové pouto k očekávanému miminku a po porodu se s ním nedokáže rozloučit. Legalizace by přinesla nutnost řešení složitých i citlivých otázek psychologických, zdravotních, sociálních a právních. Docela dlouho jsem nad tímto tématem přemýšlela. Již padlo mnoho názorů a byla vyslovena spousta otázek, které napadly i mě a přemýšlím nad nimi. Můj názor na tuto problematiku je smíšený na jedné straně říkám ano, je to skvělá možnost, a na druhé říkám ne, protože si myslím, že je těžké se vzdát dítěte, které bych nosila ve svém těle devět měsíců a ani to není právně ošetřeno tak, aby se toho nedalo zneužívat. Jsem dárcem krve, zaregistrovaná v dárcovství kostní dřeně a lidé v mém okolí ví, že bych chtěla darovat své orgány v případě smrti mozku, ale teď musím říct, že dělohu bych nikdy nepronajala, ale jak už někdo psal nikdy neříkej nikdy. Pokud by mě třeba o toto požádala moje sestra, asi by mi nestačilo na rozmyšlenou pár dnů a teď ani na to nedokážu odpovědět. Pro cizího člověka bych to ale na 100 % neudělala. I na druhou stranu, pokud bych byla v situaci, že bych nemohla mít dítě jiným způsobem než tímto, požádala bych jen svou sestru, protože znám ji i její zdravotní stav, vím, jaká je povahově a vím, že by udělala vše pro to, aby děťátko bylo zdravé. Stále mě však napadá otázka, jak může žena dát dítě, které nosí devět měsíců, někomu jinému. Souhlasím s Eliškou v názoru, že v jistém smyslu je rozhodnutí ženy dát dítě k adopci nebo poskytnout dělohu k pronájmu založeno na stejném principu nosím ve svém těle dítě, ale nechci ho. Samozřejmě se diametrálně liší v otázce dobrovolnosti a nedobrovolnosti. Žena, která otěhotní nechtěně a dítě nechce, má možnost ho dát k adopci. Dobrovolnost je zjevná u problematiky pronájmu dělohy, kdy se žena sama rozhoduje. Je to na svobodném rozhodnutí ženy, a pokud se tak rozhodne, nikdo nemá právo ji odsuzovat. Stejně jako tu druhou stranu, která náhradním mateřstvím řeší svůj problém s otěhotněním. Domnívám se, že náhradní mateřství je velice sporné. Podívám-li se na věc čistě osobně, nebyla bych schopna se s nově narozeným dítětem rozloučit. Těhotenství považuji za jedno z nejúžasnějších období svého života, kdy se skutečně rodí velmi silné (alespoň pro mě) citové vazby. Možnost poskytnout dítěti své vlastní tělo k jeho vývoji a ochraně je nádherný dar, který bohužel není dán všem. Chápu však rodiny, které po vlastním dítěti velice touží a jsou ochotny podstoupit téměř cokoliv. Matky, které jsou ochotné propůjčit svou dělohu, obdivuji, ale jak psala kolegyně, co se stane v případě, že těhotenství bude probíhat s nějakými komplikacemi (ať pro dítě či pro matku) nebo se dokonce narodí dítě s nějakou vadou? Je náhradní mateřství skutečně etické? Co se stane s psychickou stránkou ženy, která propůjčí svou dělohu a pak se musí s dítětem rozloučit? Skutečně bude vhodná každá žena, která se 11

12 bude domnívat, že je toto poslání jejím naplněním? Co když se ukáže během těhotenství, že není na důsledky řádně psychicky připravena? A co budoucí rodiče, kteří jistě čekají na svého zdravého potomka? Co když dítě nebude zcela zdravé? Jak se oni s takovou zprávou vyrovnají? Budou i potom stále chtít své dítě? Naše legislativa zatím náhradní mateřství nepovoluje, ale určitě nastane doba, kdy se to změní. Osobně nemám nic proti pronájmu dělohy, ale sama bych ji nepronajala a jako rodič bych raději zvolila náhradní rodičovskou péči adopci. Problematika náhradního mateřství s sebou přináší mnoho závažných otázek, ať už etických či právních, z nichž alespoň podle mého názoru na některé ani neexistuje žádná obecně platná odpověď. Záleží totiž, z jakého úhlu se na celou věc podíváme. Ať už je to pohled páru, který si zoufale a marně přeje mít vlastní dítě, nebo pohled náhradní matky, která se rozhodla takovému páru dítě odnosit (a cesty její motivace přitom mohou být opravdu různé), pohled přírodovědce, křesťana, lékaře či právníka. Jak je ostatně vidět i v naší diskusi, co člověk, to jiné zkušenosti a názory. Na první pohled by se mohlo zdát, že nosit devět měsíců pod srdcem dítě, ať už z vlastního či cizího vajíčka, porodit je a pak dát jiné matce, je proti přírodě a ve své podstatě to nepřirozené opravdu je, i když zhruba stejně jako provést umělé oplodnění nebo transplantovat srdce mrtvého člověka někomu, komu může pomoci prožít několik let plnohodnotného života navíc... Na druhou stranu, i tyto vymoženosti moderní medicíny se prosadily a přinesly mnoho dobrého i přesto, že od počátku měly a mají své odpůrce. Jako téměř vše, i náhradní mateřství se dá zneužít a tomu je potřeba zabránit, v naší společnosti jak jinak než legislativně. Je to však vůbec možné? Dokáže vůbec někdo z lidí objektivně posoudit, kdo je skutečným rodičem dítěte? Víme toho o lidském těle a o přírodě tolik, a přesto tak málo... A právě proto mám pocit, že správné, univerzální řešení prostě neexistuje. A i když se podaří tuto problematiku legislativně ošetřit, obávám se, že nikdy nebude možné postihnout všechny možnosti a situace, ke kterým může dojít jsou přece tak rozdílné a vše je tak individuální... Vždyť i když přemýšlím o sobě a své rodině, nemohu s jistotou říci, jak bych se zachovala. Sama mám zatím první dítě, nyní 11týdenního syna. Má o devět let starší sestra děti mít přirozenou cestou nemůže a ze zdravotních důvodů se obává podstoupit umělé oplodnění. Pokud by existovala možnost, abych pro sestru a jejího manžela odnosila jejich dítě, zřejmě bych neváhala a udělala to pro ně. Jsem sice jistojistě přesvědčena, že pokud bych od počátku těhotenství věděla, jak se věci mají a byla smířená s tím, že jakmile se dítě narodí, bude patřit jim, zachovala bych se v souladu s dohodou a dítěte bych se bez dalších průtahů vzdala. Život mě však naučil nikdy neříkat nikdy, a proto nemohu s jistotou tvrdit, že bych tak učinila na 100 %. A pokud ano, že by mne to nestálo minimálně nějaké to celoživotní trauma...(a to si myslím, že se relativně dobře znám), a už vůbec si netroufám tvrdit, jak by se to vše odrazilo na dalším životě dítěte a vůbec, nás všech. Tak to vidíte, popsala jsem půl stránky a vlastně se nedobrala k ničemu jinému, než že vlastně stále nemůžu najít objektivní pravdu a jednoznačný názor týkající se náhradního mateřství. Možná tuto otázku rozlouskne někdo další v naší diskusi, možná se její řešení vystříbří až v praxi a možná taky nikdy. Já si však ze své pozice troufám zatím tvrdit jen to, že vše má svá pro a proti, a že bychom jako lidstvo měli mít přírodu v úctě a být v podobných záležitostech navýsost opatrní. P.S. Záměrně jsem opomenula až téměř deviantní potřebu některých celebrit uchránit svou postavu před změnami, které s sebou přináší mateřství a najmout si tak pro tyto účely cizí dělohu ty sebe i své dítě podle mého názoru ochuzují o to nejcennější a já osobně s takovým jednáním nesouhlasím, ale to je už jiná kapitola... 12

13 Je velice těžké odpovědět na vámi zadanou otázku a již neopakovat to, co zde bylo řečeno. Ale souhlasím s většinou odpovědí či názorů na tuto problematiku. Vžiji-li se do pozice ženypronajímatelky, nedovedu si představit, že bych se po porodu dokázala dítěte vzdát. Devět měsíců jsme jeden člověk, cítím jeho první kopnutí, prožívám porodní bolesti a největším analgetikem mi je pláč krásného zdravého dítěte, které se s ohromnou vervou dere na svět. Obdivuji každou ženu, která se i po této zkušenosti dokáže děťátka zříct ve prospěch páru, který volí tuto možnost, jak se stát rodiči. Říká se, že těhotenství je darem od boha. Nabízí se tedy otázka, jestli se tyto ženy nestávají bohyněmi, které vkládají dar mateřství do rukou těch, kterým ho bůh odepřel. Nechci tuto alternativu náhradního mateřství odsuzovat, ale myslím si, že málokterá matka by byla schopná nosit dítě a nevytvořit si k němu žádný vztah. Určitě by to bylo velmi výhodné pro rodiče, kteří nemohou mít děti. Na druhou stranu, co když se pár bude několik měsíců připravovat na rodičovství a žena, která dítě nosí, si to nakonec rozmyslí a bude si dítě chtít nechat? Nemyslím to jen z právního hlediska, ale i z etického a morálního. Všechny vaše odpovědi jsem si pořádně pročetla, já sama za sebe musím také říct, že bych nemohla darovat dítě, které jsem v sobě devět měsíců nosila, je to pro mě něco, co si ani neumím představit. Pravdou ale je, že beznaděj páru, který se roky snaží mít dítě, musí být hrozná... Ale jak už jste mnozí napsali, je tu možnost adopce, ale ve své podstatě náhradní mateřství neodsuzuji. Přiznávám, že jsem včera jen otevřela stránku a doslova se zarazila nad daným tématem. Nebyla jsem schopná sednout a psát, celý den o něm přemýšlím a nyní jsem si teprve přečetla příspěvky ostatních. V tom hlavním se shoduji s kolegyněmi a kolegy, není lehké říci ano, či ne. Mé vlastní přesvědčení je takové, že bych toho nebyla schopna. Tím neříkám, že pronájem dělohy zavrhuji, ale i když je to můj majetek, není to stavební parcela, neboli věc nemovitá. Pronajmout mohu dům, byt, ale ne sama sebe. V příspěvcích je zřejmá rozdílnost pohledů matek na jedné straně a dívek (žen) bezdětných. Sama mám tři děti a opravdu si nedokážu představit, že by mé čtvrté dítě mnou donošené vlastnil někdo jiný. Stačí si vzpomenout na záměnu dvou holčiček, které vyrůstaly v jiných rodinách. Po roce se vrátily k biologickým rodičům, ale myslím, že stres z celé vyhrocené situace bude pronásledovat minimálně rodiče do konce života. V době těhotenství je matce často nevolno, ranní gestózy nejsou příjemné, ale při prvním pohybu dítěte v děloze maminky je vše zapomenuto a nastává nevýslovně krásný pocit, slovy nepopsatelný a těšení na nového človíčka. Nezáleží na tom, zda je to dítě první nebo třetí. Osobně se domnívám, pokud nějaká žena z těch nejušlechtilejších důvodů je schopna pronajmout dělohu pro naplnění života jiné ženy, pak si zaslouží můj obdiv. Ale jak bude jí, až dítě převezme někdo jiný, jaké pocity ji budou provázet. Nebo se snad stane zdravá děloha byznysem? Jak legislativa upraví vztahy obou žen a narozeného dítěte? Bude k dispozici psycholog a další odborníci, kteří dokáží pomoci? Myslím, že je zde více otazníků a neznám na ně odpověď. A kdo ano? Nejprve bych chtěla říci, že tyto ženy,,pronajímatelky obdivuji, protože si myslím, že musí být strašně těžké vzdát se po porodu dítěte, ať už je jejich motivace k tomuto činu jakákoliv. Sama děti zatím nemám a nevěřím moc tomu, že žena, která takto pronajímá svou dělohu, si nevytvoří žádný vztah nebo pouto k dítěti během těhotenství. Nedovolím si někoho soudit. Zase na druhou stranu je u nás v České republice spousta dětí v ústavní péči, náhradní rodinné péči atd., tak si pak říkám, jestli si někteří rodičové nevybírají dítě jen podle vlastností a rodinného předpokladu a jestli by po porodu v případě určitého handicapu váhali, či nikoliv. Asi zřejmě také záleží na charakterech a životních prioritách těchto rodičů. 13

14 Sama bych nechtěla být v kůži rodičů, kterým z nějakého důvodu není přáno mít dítě vlastní, ale asi bych zvážila všechny možnosti, jak přijít k mateřství, a přiznám se, že tuto možnost bych vzala v potaz jako poslední. Myslím si, že tato situace je velmi dobře zneužitelná (obchod s dětmi, vydírání...), a rozhodnout pak v případě sporu je asi velmi obtížné. Obdivuji i rodiče, kteří se na děťátko těší, protože, myslím, musí být silní a odhodlaní udělat pro to vše a chápu, že jsou situace, kdy jsou vděčni i za tuto možnost rodičovství. Myslím si, že náhradní mateřství je velmi problematickou otázkou. Pokud manželé nemohou mít vlastní děti, určitě by náhradní mateřství pro ně bylo řešením, ale současně závažným rozhodnutím. Určitě má svá pro a proti. Sama děti nemám, ale pokud bych se měla vžít do role ženy, která děti mít nemůže a touží po dítěti za každou cenu, pochopila bych, že o tomto řešení uvažuje. Já osobně, pokud bych porodila dítě, nedokázala bych se ho vzdát. Odpověď na toto téma mi přijde hodně složitá a co člověk, to názor. Jelikož jsem zatím studentka, nedokáži si představit sebe sama v roli matky. Osobně bych asi nikomu svoji dělohu nepronajala. Nedokáži si totiž představit, že devět měsíců nosím pod srdcem miminko, které když porodím, už neuvidím. Ale je to můj názor v této době. Je možné, že s přibývajícím věkem bych ho změnila. Jednou chci být přece také matkou. Na druhou stranu existuje mnoho jiných možností, jak toho dosáhnout. Má první reakce na otázku náhradního mateřství byla jednoznačně negativní. Pak jsem si ale uvědomila, že moji příbuzní takovou možnost zvolili a více jsem se nad tímto zamyslela. Je pravdou, že možnost náhradního mateřství je pro spoustu rodin jediné možné řešení jak mít vlastního potomka a není jen frází, že není rodič ten, kdo dítě zplodí nebo donosí, nýbrž ten, kdo ho vychová, a v tomto případě jde navíc o dítě vlastní. Spíš se tedy zamýšlím nad tím, jestli je vůbec možné dostatečně se připravit na okamžik odevzdání dítěte po porodu. Nejsem přesvědčena, že každá náhradní matka si zcela uvědomuje následek svého rozhodnutí. A také si myslím, že legislativní stránka věci není zatím dořešena. Nicméně toto neodsuzuji, a pokud ženy, které se takto dohodnou, jsou srozuměny se všemi možnými následky takového jednání, nevidím důvod cokoli namítat. Diskutujeme tady o tom, zda pronájem dělohy ano, či ne. Myslím si, že postoj k tomuto problému je velice individuální. Když někdo na tuto možnost přistoupí (využije nabídku pronájmu dělohy cizí ženy) a je spokojený, tak proč ne. Je to jeho názor. Osobně si ale v tuto dobu a ve své situaci, kdy věřím, že budu moci mít děti přirozeným způsobem, nedokážu představit a ani hlavně připustit možnost náhradní matky. Je ale pravda, že člověk svoje postoje a názory časem a zkušenostmi mění, přesto si myslím, že bych se spíše přikláněla k jiným možnostem rodičovství např. k adopci. Vím ale docela jistě, že bych svoje těhotenství nikdy nevyměnila za peníze a svoje miminko nikdy nikomu nedala. Pokud ale na pronájem své dělohy přistoupí žena, která jasně ví, že k dětem nemá žádný vztah, že děti nechce mít a že jí nebude činit problém vzdát se ho, tak je to opět její svobodné rozhodnutí, a to ať se neodsuzuje. Velmi oceňuji příspěvek kolegyně, která je z praxe a nachází se v blízkosti jak rodičů toužících po miminku, tak i těch, které toto štěstí již potkalo. Bylo tady hodně řečeno o zákonitostech přírody, které by se neměly porušovat. Ale myslím si, že nikdo z nás, kdo to nezažil, nemůže říct, jak by se zachoval, ale domnívám se, že rodiče toužící po miminku, kteří prošli mnoha zdlouhavými vyšetřeními, tak budou chtít udělat všechno možné a i když možnost náhradního mateřství nikdy nevyužijí, tak je alespoň napadne. Každou chvíli ve zprávách slyšíme, ať už tyto matky označíme jako nešťastné nebo kruté, nalezené dítě v 14