Školy pro mládež télesné postiženou, nemocnou a oslabenou. NÁVRH ZMĚN ÚSTAVNÍ PÉČE o tělesně postižené

Transkript

1 Školy pro mládež télesné postiženou, nemocnou a oslabenou Boris Titzl NÁVRH ZMĚN ÚSTAVNÍ PÉČE o tělesně postižené Vždy, když se před společnosti otevře možnost změnit nevyhovující praxi a ji odpovídající instituce, dospívá se záhy k bodu, od něhož se obecné přijímané pravdy bud začnou vytrácet do abstraktních vizi a devalvovat na populistická hesla, anebo - počnou se proměňovat ve zcela konkrétní odpovědi na otázky KDE, CO a JAK změnit. U podobného rozcestníku stoji i celá sféra pomoci zdravotné handicapovaným občanům, na kterou navíc hrozí dopadnout důsledky jakési postsocialistické prvotní akumulace. Nástinem, jak řešit situaci početné skupiny zdravotné handicapovaných - télesné postižených déti a mladistvých, je "Návrh systémových změn v ústavní péči o télesné postižené déti a úloha Jedličkova ústavu v Praze", jehož sukus zde předkládáme. "Návrh..." vycházi z těchto premis: Tělesné postižené dité je jedním z charakteristických fenomenů naši společnosti. Důsledky této skutečnosti nezasahuji jen rodiče postižených déti a dité samo, ale dopadají na celou společnost - jde o vážný lidský problém se závažnými sociálními důsledky, na jejichž zmírnění se musí rozhodující měrou podílet stát s účinným přispěním organizací a institucí nestátních, včetně soukromých osob. Nelze jen mírnit následky, je nutno odstraňovat příčiny vzniku daného stavu. K tomu je nutno vyvolat sebezáchovné chováni obyvatelstva, které by se mélo projevit v zesílení tlaku veřejného mínění na státní, hospodářské a samosprávné orgány, aby ony přistoupily k problematice ozdravěni organismu a jeho zevního prostředí jako k limitujícímu faktoru života nás všech. Existence tělesné postižených déti nastavuje zrcadlo celé společnosti. Zatim takové déti a jejich rodiny byly pouhým objektem vnějšího působeni, které je deklasovalo na poživatele minimálních důchdů pro invaliditu z mládí, občasných příspěvků a čekatelů na přijeti do asylových zařízeni. Všem, kterých se to týká, musíme pomoci otevřít zablokovanou budoucnost, aby o svém osudu mohli sami rozhodovat a svůj život lidsky žit. Znamená to vybudovat zcela nový, funkční a celistvý systém léčby, výchovy a vzděláváni, zaměstnávání, bydleni i rekreace 53

2 postižených děti a jejich rodičů. Znamená to připravit postiženým dětem reálné podmínky pro uplatněni třeba jen zbytkových pracovních schopnosti a také vrátit možnost pracovat těm rodičům postižených déti, kteři z důvodu péče o ně zůstali s nimi doma. Budování takového systému bude blokováno retardačními a asociálními silami, které budou uplatňovat parciálni, resortní i prestížni zájmy. Zvládnuti střetu s těmito silami bude obtižnéjši, než opatřováni finančních prostředků. Ale již v průběhu tohoto střetu začnou postižené déti pozornost a péči jim věnovanou společnosti vracet, a sice právě proto, že přišly na svět fyzicky nedokonalé, nemocné a zasažené bolestí. Úsilí těchto dětí a jiné dimenze jejich osudu budou mit přesah do našeho "tělesné nepostiženého", egocentrického svéta, a tim budou mit i ozdravný vliv na celou naši společnost. Misto ústavu pro tělesné postižené déti v systému, který by umožnil postiženému člověku svébytné se postavit do života a tento lidsky prožít, je někde uprostřed participujicích instituci a organizaci. Ústav bude vždy jen navazovat na výsledky rané rehabilitace a podnétnost prostředí, ve kterém dité dosud žilo. Déti budou do ústavu přicházet s handicapy, které jeho pracovníci většinou dokáží jen zmírnit a půjde 0 to, aby se tyto handicapy nezhoršovaly působením ústavního prostředí jako takového. Na výsledky práce ústavu budou navazovat další instituce systému, který však zejména pokud jde o bydlení a zaměstnáváni mladistvých a dospělých tělesné postižených, prakticky neexistuje. Paralelné s ústavem bude působit rodina resp. její absence. 1 při vnitřní proměně ústavního klimatu však absenci rodiny a domova může ústav jen minimalizovat. Tedy přijde-li do ústavu dité zasažené neláskou a dosud účinné nerehabilitované, musime předpokládat, že jeho dalši vývoj" bude velmi komplikovaný. I když se komplikace podaří zvládnout a dité se postupem let připraví pro samostatný život, nebude mu to nic platné, neziská-li stálé zaměstnáni a bydleni, prosté nejnutnéjši materiální zajištěni. A to nemluvíme o dětech, které budou i v dospělosti potřebovat třeba jen minimální pečovatelskou pomoc. Ani v budoucnu nebude moci ústav podstatněji ovlivnit osudy přicházejících déti ve fázi před nástupem. Jisté možnosti však vznikají "na výstupu". Ústav zlidšténim vnitřního prostředí může poskytnout jisté zázemí, něco, co by se dalo nazvat širší rodinou. Rozvíjející se vlastní ekonomickou aktivitou (uzavíráním smluv s podniky a podnikateli, vlastním podnikáním a spoluprací se samosprávnými institucemi) pak může výrazné rozšířit sféru svého materiálního působení a usnadnit 54

3 životní start svým absolventům a to: pokračující a podle potřeby odstupňovanou léčebnou, vzdělávací i sociální péči, poskytnutím resp. zprostředkováním pracovních možností ve svých zařízeních, dceřiných společnostech a v kooperujících organizacích, dále poskytnutím jistého "managementu", úvéru do začátku apod. Opodstatnění existence ústavu. Ačkoliv dnes nikdo oficiálně neřekne kolik a jak postižených déti potřebuje jakou pomoc, je z počtu žadatelů o přijetí do ústavů zcela evidentni, že ty kapacitné nedostačuji. (Celkový počet mist v ÚSP pro tělesné postiženou vzdélavatelnou mládež v ČR a to v Praze, Brně, Liberci a Zbůchu u Plzně je pouhých z toho 323 míst externích.) Situace vyžaduje jejich budování resp. zřizováni v dosavadních krajských městech a dále i zřizováni ústavů specializovaných na určité typy či kombinace postižení umožňujících zároveň koedukaci s dětmi tělesně nepostiženými, tzn. ústavů různé velkých. Bohužel stále bude dost déti, které se bez soustředěné léčebné, vyučovaci, výchovné a sociální pomoci ústavu neobejdou a ještě více těch, pro které aspoň dočasný pobyt v ústavu bude přínosem. Bylo by chybou podlehnout iluzi, že v rámci dříve nebo později prosadivší se integrace postižených dětí mezi zdravou dětskou populaci a do běžných typů škol se takto integruji všechny déti. Této integraci však mohou velice napomoci republikové (zemské) ústavy, kam by dité nastoupilo na časové omezený pobyt, aby mu zde byl kvalifikované stanoven léčebný, výchovný a vyučovaci program. Pokud jde o Čechy, tuto roli by mohl plnit Jedličkův ústav v Praze, na Moravě pak ÚSP pro tělesně postižené déti v Brně. Značný počet děti, které pomoc ústavu potřebují, a komplexnost ústavní vybavenosti, ke které musíme rychle dospět, jsou tedy okolnosti, které musíme respektovat. Z opodstatnění existence ústavu vyplývá role státu i instituci nestátních. Jde především o financování, které se musí stát přehledným propočtením nákladů na lůžko (místo). Průměrná úroveň jednotkového nákladu na lůžko by se méla stát výchozím údajem příjmové části ústavního rozpočtu. Úhrnná suma (jednotkový náklad x kapacita) musi být dotována státem, obcemi, samosprávnými orgány. Tento systém by umožnil i zařizováni lůžek nadačních, např. pojištovnami, nestátními organizacemi i soukromými osobami, a snižovat tak podíl přímých dotaci ze státního rozpočtu. Dalším zdrojem příjmů se musi stát vlastni hospodářská činnost, o niž bude řeč dále, nyní se o ni zmiňujeme jen pro úplnost. (Ve světě existuji obdobné instituce, kde až 50 % příjmů produkuje ústav sám). Zkušenosti z doby prvni republiky a současná praxe v západ- 55

4 nich zemích uči, že dobročinnost (ve formé poukazování peněžních částek na konto) nikdy nekryje vic jak 10 % ústavní režie, spiš je nižši a po počátečním vzepéti se ustaluje kolem 5 % z celkových přijmu. Navrhovaný způsob financováni - k němuž by v dohodě s ostatními sesterskými ústavy bylo vhodné dát podnět - dále zrušení spádovosti, zakládáni zcela nových ústavů nestátními zřizovateli resp. vznik alternativních tříd v rámci státnich škol a zařízení pro déti a mládež umožní rozbiti monopolu čtyř ústavů v ČR a vyvolání tolik potřebné konkurence mezi ústavy a tím i jejich postupnou vnitřní proměnu. Jedličkův ústav je zavázán tradici jit v čele takového úsilí. Vydat se tímto směrem předpokládá provést organizační opatřeni systémového významu. Díky umístění v hlavním mésté má JÚ také předpoklady rychlého progresivního vývoje pro nahromadění odborného a ekonomického potenciálu zde a pro ideální příležitosti v navazováni zahraničních kontaktů. Opatření systémového významu jsou: - organizační osamostatněni - právní konstituování ústavu jako neresortni instituce - celistvé vnitřní uspořádání a jednotné řízeni - vlastni hospodářská činnost V podstatě jde o faktické naplněni Jedličkových a Bartošových ideálů na úrovni současné praxe ve vyspělých zemích. Abychom lépe pochopili oprávněnost těchto principů, uvádíme přiklad. Ve Spolkové republice Německo v Mosbachu má sídlo Vzdělávací, rehabilitační a pečovatelské zařízení pro muže s kombinovanými vadami. (Je to ústav se stejným posláním jako náš ústav ve Zbůchu.) Tuto instituci spravuje evangelická Diakonie, financovaná je za státnich (spolkových a zemských), církevních i vlastních zdrojů a nejdůležitéjší ústavní zdravotnická zařízení jsou detašovanými univerzitními pracovišti. Léčebná část má rehabilitační centrum, neurologickou a psychiatrickou kliniku, tístavni škola zabezpečuje praktické (sebeobslužné), pracovni a teoretické vyučování. Špeciálni dílny zařizuji školení v základních a pokračovacich kursech v různých pracovních oborech. K zařízení patří dokonalé, na naše poměry luxusní internátni zázemi a rekreační možnosti a celá instituce je propojena s pracovišti a ubytovacimi možnostmi i mimo ústav. Čili: na chodu a financováni se podílí stát - země - církev - univerzita - ústav, ale vše má jedno vedeni, propojeni vné ústavu a nespadá pod žádný resort. Jedličkův ústav v Praze by tedy měl být vyvázán z řizeni Správou sociálních služeb a odborem sociálních věci NVP. Optimální by bylo ustaveni zřizovatelského konsorcia, nominovaného zatim Radou NVP a složeného z kompetentních činitelů - členů komisi a pracovníků odborů zdravotnictví, školství a sociálních věci, jemuž by byl ústavní ředitel přimo odpo- 56

5 vědný. Toto konsorcium by mělo být povýšeno na úroveň ministerstev a ČNR, jakmile bude zřejmé, že ústav začne plnit úlohu republikového, resp. zemského centra. Okamžité, ještě za platného institucionálního začleněni, je nutno ustavit nadačni výbor a správce kont, na která pro Jedličkův ústav docházejí peněžní dary. Ve statutu ústavu - samostatné právnické osoby - musí být jednoznačné pojištěna nezcizitelnost ústavního majetku, zvláště nemovitého, jehož jediným oprávněným uživatelem jsou déti Jedličkova ústavu. Tento subjekt se sice stále obměňuje, ale zároveň trvá, a tím právo na užívání onoho majetku stále obnovuje. Tuto skutečnost respektovali nacisté, kteří budovu ústavní školy a internátu zabrali, ale nevyvlastnili. Zato po znárodněni v r byl majetek ústavu rozdělen a rozdán. Statut musi právně pojistit i naplnění účelu ústavu, aby vlivem zmén ve společnosti či zásahy skupin nebo jednotlivců nebyly funkce ústavu redukovány a ten nesklouzl do jednostrannosti. I to totiž nastalo po znárodnění, kdy ústav byl zbaven klíčových součásti a byl organizačně - správné rozdělen. Tak byla zlikvidována ústavni nemocnice, dosud osa léčebné části, odtržena a do resortu školstvi převedena škola, zrušeny protetické dílny a postupné uzavírány i dílny další. Tak se toto zařízeni změnilo z léčebné - výchovné - sociálního ústavu na ústav sociálni a dál klesá na úroveň asylových ústavů. Škola tuhostí osnov, vyučovacího plánu a jednoznačnou podřízenosti resortu školství nerespektuje potřeby dětí. Ustav jako celek nemá nosný program přípravy dětí pro život. Toto lze napravit jediné organizačně - správním sjednocením ústavu a školy, zřízením cvičných dílen a pracovišt, obnovením léčebné části ústavu a to pod jedním hlavním vedením. Pokud jde o ekonomickou stránku věci, zatím je ústav rozpočtovou organizací. Je však nutno pracovat na vytvoření podmínek pro fondové hospodářství, aby ústav mohl samostatné podnikat a případný zisk neztrácel. Cilem nemůže být samofinancováni, ale podstatné vylepšení finanční bilance a tim usnadnění opatřování špičkové zdravotnické techniky, edukačni techniky, zaváděni nových učebních oborů a odborné školeni zaměstnanců včetně stáži v zahraničí. Nemenši význam má i stimulace zaměstnanců (i déti) odměňováním podle prokazatelných výsledků práce. Forma podnikání může mít charakter akciové či jiné spoluúčasti, podnikáni vlastního i živnostenského. Obory podnikání se musi volit velmi obezřetné, ale perspektivní možnosti by si ústav neměl nechat uniknout. Jsou takové. Některé obory podnikání je však nutno vyhlásit programové: - Vývoj, výroba a ověřováni protetických pomůcek umožňujících úchop, manipulaci a to "na míru" podle individuálni potřeby déti. S tim souvisí i zhotovováni pomůcek speciálního didaktického charakteru. 57

6 - Provozování architektonicky bezbariérového ubytovacího zařízení pro domáci i zahraniční invalidní návštěvníky Prahy. - Zpracováni dat a informací, tvorba výukových event. dalších programů ve vlastním výpočetním centru, které by v souvislosti s předpokládaným rozvojem spojové techniky zaměstnávalo i,domácké pracovníky. - Jednoduché manuální výroby technické povahy v kooperaci s výrobními organizacemi, na nichž by se podíleli postiženi kombinovanými vadami. V zásadé je nutno opustit orientaci na klasické řemeslné obory jako nosný výrobní program - pokud bychom chtěli, aby v nich pracovali lidé procházející v dětském véku ústavy pro tělesné postižené. Převládající typy postižení to umožňují jen jednotlivcům. Na místech mistrů a kvalifikovaných dělníků by však mohli být využiti pracovnici se změněnou pracovní schopností. Na místě je znovuzavedení ochranné známky, reklamy i průzkumu trhu. Přínosem budou i odkazy, v nichž se mj. promítne/ jaký kredit Jedličkův ústav na veřejnosti bude mít. Odkazy nemovitostí mohou být jistinou i předmětem obchodní činnosti. O darech již byla řeč. Pro ilustraci: Ve prospěch čtyř ústavů v ČR bylo k vybráno Kčs. Ročni náklady ústavů a škol při nich existujících činí tč Kčs. Dary tedy pokrývaly jen 7,7 % ročních nákladů, navíc byly rozděleny nerovnoměrné, takže JÚ Praha mél 4,2 mil. Kčs, ústavy v Brně a Liberci zanedbatelné částky, USP Zbůch neměl nic. Situace se samozřejmé mění, ale podstatněji jen pro Jtí Praha. Ten t.č. má řádové přes 10 mil. Kčs, při čemž v sumé je 5 mil. od KSČM. Tento dar, vypočítaný na politický efekt, bych v této formé osobně nepřijal, nebot je výkupným, které nemůže vyvážit kupř. hodnotu vily prof. Jedličky v Harrachově, která byla po znárodnění ústavu převedena do užíváni Národního shromáždění a ústav ji majetkoprávně pozbyl. K tomu ještě poznámka obecnějšího významu. V současné době se o materiálni podporu veřejnosti přihlašuje stále rostoucí počet humanitně zaměřených aktivit. Jedličkův ústav počtem déti, o které se stará (a i v budoucnu bude starat), představuje nepatrný zlomek postižených déti, jejichž počet u nás nepochybné přesahuje hranici. A budeme-li méně sobečtí, uznáme, že déti Jedličkova ústavu nejsou ty nejpotřebnéjši a akutně nejohroženéjší. Naopak přiznáme, že ve jménu Jedličkova ústavu atakovali veřejnost činitelé, kteři ve skutečnosti chtěli zvýšit svou prestiž, získat budovy i podpořit své obchodní zájmy. Jen tak si uvědomíme, že je třeba myslet na všechny tělesné postižené déti, na ty, které se do ústavů nedostanou, anebo stráda ji v ústavech pro dospělé, na déti mentálně retardované, na déti chronicky nemocné i déti zasažené fetálním alkoholovým syndromem, kterých se rodí tolik 58

7 jako déti s dětskou mozkovou obrnou! Výčet strádajících jistěže tímto neni vyčerpán. Jedličkovu ústavu především by příslušelo dát přiklad altruistického chováni a iniciovat založeni Fondu ohrožených déti (šlo by o rozšířeni využití fondu téhož názvu založeného pro déti akutně potřebující náhradní rodinnou péči či o založení příslušného fondu s jiným vhodným názvem), určeného na podporu strádajících a akutně ohrožených déti v České republice. Základem veškeré činnosti Jedličkova ústavu a příkladem nejpřesvédčivéjším se však musí stát úspěšné fungování a naplněni smyslu a účelu ústavu. Vlastní funkční jádro ústavu by tvořily tyto části: ústavní škola, ústavní léčebna, cvičná a výrobní pracoviště. Vše ostatní by mělo charakter služeb a pomocných útvarů; v tomto textu neni nutné pro pochopení koncepce tyto složky popisovat. tístavni škola je tvořena školou mateřskou, základní, zvláštní a střední. Mateřská škola má funkci diagnostickou a připravnou. Pro základni a zvláštní školu je nutné vypracovat rámcové osnovy, které by umožnily respektovat zdravotní stav dětí, možnost nástupu do školy výhradně po dobrozdání ošetřujícího lékaře a psychologa, i možnost prodlužování školní docházky tak, aby vzdélavatelné déti získaly úplné základní vzděláni. Škola střední musi zahrnovat středni odborné učiliště, SEŠ, gymnázium a specializované nástavbové studium otevírané podle aktuální potřeby. Pro školu necht je rozhodující optimálni úroveň vzděláni dětí, nikoliv způsob, jakým bylo dosaženo. Ústavní léčebna by méla být koncipována jako diagnostické, prognostické a rehabilitační centrum. První dvě funkce by méla plnit pro télesné postižené déti z Čech. Odbornou úroveň lze zajistit tim, že kromé vlastního nemocničního a rehabilitačního zařízení by mél ústav detašovaná pracoviště na klinikách a obdobné kliniky v ústavu. Tim by se řešil problém dokonalého vybaveni, diagnostického zázemí i zájem odborníků o práci v ústavu. Za podstatný příspěvek k optimalizaci léčebného procesu lze považovat to, že lékař by takto mél možnost sledovat a kontrolovat průběh léčebného procesu, vstupovat do procesu edukačního podle potřeby a nikoliv až se na klinice uvolní lůžko, či to nebude vadit škole. Toto vše předpokládá propočet frekvence vyšetřeni podle počtu déti, které budou ústavem procházet (včetně ambulantů, a to předpokládá zase přesnou statistiku), aby bylo možno vyjádřit požadavky na výstavbu a vybavení ústavní léčebny, jakož i dohodnout spolupráci zejména s neurologickou a ortopedickou klinikou. Absolventům ústavu by mělo být umožněno obrátit se v připadé potřeby na ústavní léčebnu. Cvičná a výrobní pracoviště a dílny budou poskytovat konkrétní osobní zkušenost, jejímž zdrojem bude vlastní pracovní 59

8 činnost a zvládáni modelových situaci. Tyto dilny a pracoviště musí být zařízeny a organizovány tak, aby umožnily nalezení vhodné činnosti pro každé dité, nácvik této činnosti, léčbu prací, školní pracovni vyučování a konečné i výrobní činnost. Čili půjde o experimentální výcvikové, léčebné, výukové a výrobní pracoviště. Smyslem této ústavní instituce však není jen získáni nějaké dovednosti a zvládnuti jisté technologie. Vyšším cilem je formování vztahu k práci vlastni prací a životem. V konečné fázi by se i déti měly podílet na výrobě předmětů na zakázku, participovat na výrobních a výdělečných činnostech. Zde by bylo možno rekvalifikovat i dospělé invalidy. Mezi hmotné předpoklady nového Jedličkova ústavu patří především výstavba nového ústavu. Lokalita na Vyšehradě byla pro ústav obtížně udržena a dokud na ni nebude nový ústav stát, morální právo tělesné postižených dětí ji nemusí pro ně u- chránit. Přitom i laik chápe, jakou hodnotu vzhledem k integraci postižených mezi zdravé tato lokalita má. Jestliže dříve zde postižené déti vadily politicky vlivným, tak nyní někteří noví činitelé spatřují v lokalitě cenné stavební místo, které by se dalo využit výhodněji. Zkušenost uči, že není-li néco postaveno tehdy, když jsou k dispozici peníze, později neni postaveno vůbec. S finančními prostředky rezervovanými na stavbu nového Jedličkova ústavu zvláště za současné tiživé ekonomické situace nelze hazardovat. Přitom základni architektonické řešení arch. V. Miluniče je k dispozici, domýšlí stavebnicové rozšiřování ústavu v souvislosti s naplňováním jeho funkcí a řeší i urbanismus přilehlého prostoru. Přestože arch. Milunič dosud nedostal odpovídající zadání od uživatele, v zásadě architektonicky problém vyřešil. Jeho studie odpovídá v principech i této koncepci. Závěrem je třeba výslovné upozornit, že pokud by v konečném rozhodování o podobé a účelu nového JÚ nad koncepcí úplného a jednotného ústavu zvítězila varianta rozděleného - úplného respektive neúplného - jednotného ústavu, ohrozí se nejen výstavba vlastního ústavu, ale ztrácí se šance pro budování bezbariérové občanské vybavenosti, bezbariérových bytů a chráněných dílen v blízkém okolí. Výběr vedoucích pracovníků ústavu i ostatních zaměstnanců pro takto koncipovaný a utvářený ústav se musí dít na základě kriterii lidských a odborných. Dosavadní zkušenosti jednoznačné potvrzují, že zaměstnanci resp. uchazeči o zaměstnání zde by měli být psychologicky vyšetřeni. Je nutné zásadné posoudit, zda se nejedná o lidi hojící si vlastni komplexy, fanatiky hodlající páchat jen jimi uznané dobro, lidi s nadměrnými aspiracemi či slabochy, který neuspěli jinde. Podobné typy se totiž snaží uchytit v ústavním prostředí, nebot doufají, že fyzická patologie ústavních 60

9 déti překryje jejich patologii psychickou. Teprve po zhodnoceni lidských hledisek má smysl zvažovat hlediska odborná, ale neméné náročné. Napřiklad stane-li se ředitelem dilen pedagog se zaměřením na pracovni výchovu, musí absolvovat rehabilitační kurz a manažerské školení. Nesmírné těžkou úlohu bude mít ředitel celého úatavu. Bude muset v sobé umět integrovat hlavni směry působnosti ústavu, aby mohl funkčně vyvážit a zkoordinovat činnost školy, dilen, léčebny a navazujících úseků a provozů. Jemu přímo podřízení funkcionáři, zvi. ředitel,ústavni školy, ředitel léčebny a ředitel dilen, též hlavní ekonom, musí být nejen odbornici na svém místě, ale i lidé dostatečné vstřícné uvažující, aby postřehli a respektovali potřeby ostatních úseků. Každý zaměstnanec by si mél být védom, že i on vychovává svým přikladem a že ústav jako celek představuje pro déti vzorek společnosti, do níž se mají začlenit. Aby toto začleňování neprobíhalo jako náraz, život v ústavu nemůže být životem za zdí. Bylo by nejen vhodné, ale i nutné, aby do ústavní školy chodily i déti zdravé (též proto, že optimálni pomér déti imobilních k mobilním je 1: 1) a tomu odpovídala i kapacita míst ve škole a v dílnách. Kolem ústavu by se mél utvořit Kruh přátel a spolupracovníků, který by mj. pomáhal dětem zprostředkovávat styk s vnějším světem, už proto, že některé služby je záhodno z adaptačních důvodů ponechat vně ústavu. Aby však ústav navázal na svou tradici, zachytil světový trend a konečné se začal proměňovat v zařízeni odpovídající svému poslání, je potřebné: 1. Přijmout závaznou koncepci účelu a rozvoje a to v grémiu odborníků a veřejných činitelů na ústavu nezávislých a požívajících všeobecné úcty. 2. Tuto koncepci právně zakotvit ve statutu, který by mél být potvrzen NV hl. m. Prahy a ministerstvy sociálnich věci; školství, mládeže a tělovýchovy; zdravotnictví ČR s tim, že do vydání nových právních norem jde o experiment a modelový vzor pro analogická zařízeni. 3. Vypracovat stavební program k výstavbě nového ústavu, který by principy koncepce a statutu respektoval a vcházel z nich. Tyto tři body musi být splněny, nemá-li Jedličkův ústav zůstat na úrovni, na které je a - nemá-li ztratit kredit. Hlubším smyslem celého návrhu je naznačeni cesty, po které by se mohlo ústavnictvi pro télesné postižené déti, a nejen pro né, ubírat, čimž by se urychlila pomoc détem nejpotřebnéjším. Ústavy by se tak mohly konečné stát polem praktické, užité humanity. 61

10 Ke koncepci ústavní péče o tělesně postiženou mládež František Kábele V souvislosti se zvýšeným zájmem veřejnosti o výchovu a vzděláváni tělesné postižené mládeže, konkrétné o dalši vývoj a rozvoj Jedličkova ústavu pro tělesné postiženou mládež v Praze, objevilo se několik návrhů na nové uspořádáni a další vývoj tohoto ústavu. Tyto návrhy zaměřené na konkrétní zařízeni maji však daleko širší zaměřeni a dotýkaji se obecné koncepce a uspořádáni ústavní péče o tělesné postiženou mládež v našich zemích. Jeden z nich uvádí ve svém příspěvku Boris Titzl, bývalý dlouholetý pracovník Jedličkova ústavu v Praze. Jeho studie vycházi z historických tradic i ze současného stavu tohoto zařízení. Vzhledem k závažnosti a k možnosti zobecnění tohoto návrhu je však třeba bedlivé zvážit všechny aspekty navrhovaného projektu. Především nelze zevšeobecňovat názor, že tělesně postižené déti byly zatím pouhým objektem vnějšího působeni, které je deklasovalo na poživatele minimálních důchodů a čekatele na přijetí do asylových zařízení. To vypadá jako tvrzeni/ že jsme až dosud neměli pro tělesně postiženou mládež žádné základni ani středni školy - což není pravda. Poněkud idealistická je myšlenka, že by tělesně postižené děti si mohly samy rozhodovat o svém osudu. Každý odborný pracovník ví, že je to otázka především druhu a stupně tělesného postiženi, intelektu dítěte a řady dalších vnitřních 1 vnějších činitelů, které přímo vymezuji, limitují možnosti postiženého dítěte v přípravě na povoláni a v pracovním zařazeni. Přání samotného ditéte bývá často velmi vzdáleno těmto možnostem. Jsou dostatečné známy varovné případy životnich neúspěchů tělesné postižených, kteři si zvolili podle svých představ povoláni, ve kterém se pak, po dlouholeté vyčerpávající přípravě, nemohli uplatnit. Byl to mimo jiné i případ neteře samotného zakladatele ústavu, profesora Jedličky. Málo reálná je rovněž představa, že konsorcium, které by řídilo ústav, by mělo být povýšeno na úroveň ministerstev. Každý ústav, stejné jako každý jiný podnik ve státé musi podléhat jednak zákonným normám, jednak normám výkonných orgánů a jejich směrnicím. Stejné nereálná je představa, že by tělesné postižené déti umístěné v Jedličkové ústavu mohly být právním subjektem jakožto uživatelé ústavu. Nebot uživatel, 62

11 jako fyzická nebo právni osoba, musi mít právo rozhodující, dispoziční, podpisové, atd. - což by v tomto případě nebylo možné. To může být pouze určitá právní organizace, at již samosprávná nebo společenská. Plné je však třeba souhlasit s autorem návrhu, že neprodlené zřízení takovéto organizace je nezbytné nutné. Z pedagogického hlediska nejzávažnéjši je pojeti a funkce školy v ústavu. Je samozřejmé, že školy musi byt organickou (nikoliv však organizační). součástí ústavu, avšak ředitel školy musí plné řídit výchovu a vzdělávání svěřených žáků a odpovídat za ni školským úřadům. Odtržení školní a mimoškolní výchovy v ústavech pro télesné postižené bylo po léta a je i v současné době jedním z nejvétších výchovných nedostatků v těchto zařízeních. Školu nelze vyčlenit z podřízenosti resortu školství, nebot vzdělávání mládeže je u nás již od doby Marie Terezie záležitosti státní. Stát má a musí mít zájem na povinném základním vzdělávání veškeré mládeže, která je toho schopna, na zajištěni určité úrovně tohoto vzděláváni a musi mít i právo dohledu na plněni tohoto úkolu, bez rozdílu, zda je zajišttuje škola státní, církevní či soukromá. V zájmu společenské integrace je nezbytné, aby i školy pro tělesně postižené respektovaly učební plány a osnovy příslušného druhu a stupně škol pro zdravou mládež. Jediné tak je možno. zachovat télesné postiženým žákům možnost případného přestupu do jiných škol stejného nebo vyššího stupně, nebo naopak přijímáni a společné vzděláváni zdravých žáků s télesné postiženými ve speciálních školách. Obsahové odtržení škol pro tělesné postižené od škol pro zdravou mládež by znamenalo dalši izolaci vzděláváni télesné postižených žáků. Z počátku Jedličkova ústavu je dostatečné známo, k jakým důsledkům vedly obdobné snahy Františka Bakule, prvniho ředitele tohoto ústavu. Problém neni v obsahu učiva školy pro tělesně postižené, nýbrž ve stanoveni možnosti plněni osnov v jednotlivých předmětech, ve způsobu klasifikace a v délce školní docházky. Jde o to, aby jednotliví žáci mohli plnit požadavky učebních osnov v jednotlivých předmětech podle svých možnosti, daných druhem a stupněm postiženi, a aby nemožnost splněni požadavků osnov v některém předmětu nebyla překážkou postupu do vyššího ročníku. V příslušném předmětu by žák bud nebyl klasifikován, nebo klasifikován relativně (s úlevou). Naproti tomu je však oprávněný požadavek, aby télesné postiženi žáci plnili požadavky učebního plánu a osnov škol pro zdravou mládež všude tam, kde tomu nebráni jejich postiženi. Jinak bychom mohli těžko vyslovovat požadavek společenské integrace a pracovního uplatněni absolventů škol pro télesné postižené. 63