MASARYKOVA UNIVERZITA

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA BIOLOGIE Porovnání fauny denních motýlů na 2 lokalitách u Nového Jičína Bakalářská práce Brno 2009 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Robert Vlk, Ph.D. Vypracovala: Michaela Macháčková

2 Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.... 2

3 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Robertu Vlkovi, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce. 3

4 OBSAH OBSAH ÚVOD CHARAKTERISTIKA POMĚRŮ PŘÍRODNÍ OBLASTI Poloha v rámci ČR Geomorfologie Geologie Hydrologie Klimatologie Pedologie Biota Flóra Fauna CHARAKTERISTIKA ŘÁDU MOTÝLI Systém motýlů Vývoj motýla Vajíčko housenka kukla imago Rozmnoţování Potrava Motýli a prostředí Nepřátelé a nemoci motýlů Význam motýlů pro přírodu a člověka METODIKA Charakteristika lokalit Pozorování, fotodokumentace VÝSLEDKY

5 5.1 Porovnání lokalit CHARAKTERISTIKA ZJIŠTĚNÝCH ČELEDÍ A DRUHŮ Otakárkovití (Papilionidae) Babočkovití (Nymphalidae) Okáčovití (Satyridae) Běláskovití (Pieridae) Modráskovití (Lycaenidae) DISKUSE ZÁVĚR POUŢITÁ LITERATURA SOUHRN ABSTRACT

6 1. ÚVOD Bakalářskou práci Porovnání fauny denních motýlů na 2 lokalitách Nového Jičína (Svinec a Kamenárka) jsem si zvolila z důvodu zájmu o řád motýli a moţnosti pracovat v terénu v blízkosti mého bydliště. Cíle mé práce jsou: 1) charakteristika přírodních poměrů oblasti 2) charakteristika řádu motýli 3) zmapování výskytu druhů denních motýlů v lokalitě Teoretická část je zaměřena na popis přírodních poměrů Podbeskydského bioregionu a charakteristiku řádu motýli. Zpracování jsem provedla na základě studia literatury a dalších dostupných zdrojů. V praktické části se zabývám metodikou pozorování, fotografování a vyhodnocením výsledků porovnání tj. porovnáváním fauny denních motýlů na dvou zvolených lokalitách Svinec a Kamenárka. 6

7 2. CHARAKTERISTIKA POMĚRŮ PŘÍRODNÍ OBLASTI 2.1 Poloha v rámci ČR Nový Jičín leţí v severovýchodní části České republiky v Moravskoslezském kraji (obr. 1). Oblast města tvoří přechod mezi mírně zvlněnou níţinnou Moravské brány a pásmem Moravskoslezských Beskyd. Obr. 1: Poloha Nového Jičína na mapě ČR ( 2.2 Geomorfologie Nový Jičín a lokality Svinec a Kamenárka leţí v Podbeskydské pahorkatině, která patří do Moravskoslezských Beskyd a celé území náleţí ke Karpatské soustavě. Podbeskydská pahorkatina je výškově značně členitá a tuto členitost z velké části způsobuje výskyt odolnějších hornin slezské jednotky, zejména pískovců Godulského souvrství, Bašského a Palkovického souvrství a také pískovců Těšínsko-hradišťského souvrství. Nejvyšší nadmořskou výšku má Skalka (964 m n. m.) a nejniţší nadmořská výška leţí v údolní nivě Odry (203 m n. m.). Zkoumané území spadá podle CULKA et al. (1996) do provincie Západních Karpat a subprovincie Vnějších Západních Karpat, 7

8 Podbeskydského bioregionu. Subprovincie Vnějších Západních Karpat je tvořena mořskými uloţeninami pískovců a jílovců. 2.3 Geologie Vybrané lokality jsou z geologického hlediska součástí Západních Karpat. Jejich vznik je spojován s alpinsko-himalajským vrásněním, které probíhalo v období od 145 do 65 milionu let a jeho dozvuky můţeme pozorovat dodnes. Z hlediska regionální geologie leţí studované lokality ve vnějším flyšovém pásmu Západních Karpat. Flyšové pásmo se vyznačuje rytmickým střídáním pískovců a jílovců. Lokality jsou tvořené Slezskou a Podslezskou jednotkou. Při vrásnění byla okrajová Podslezská jednotka Vnějších Západních Karpat přesunuta přes Český masív a Karpatskou předhlubeň a na ně se nasunula Slezská jednotka. Podslezkou jednotku tvoří Frýdecké, Frýdlantské, Menilitové a Ţenklavské souvrství. Frýdecké souvrství je tvořeno vápnitými jílovci s lamelami drobovitých pískovců, Frýdlantské souvrství je z vápenitých a nevápenitých pestrých jílovců. Ţenklavské souvrství je střídání ţlutavě šedých vápnitých pískovců a šedých vápnitých jílovců. Horniny Podslezské jednotky podléhají odnosu, ale i v nich se mohou vyskytovat odolné horniny např. Štramberské vápence, tvořící výraznou vyvýšeninu vrchu Kotouče u Štramberka. Slezkou jednotku tvoří Těšínsko-hradišťské souvrství, které je kryto bašským a palkovickým souvrstvím. V kvartéru bylo území dvakrát zaledněno a to elsterským a saalským zaledněním. Větší rozsah na povrchu mají sedimenty saalského zalednění (MENČÍK a kol., 1983). Lokalita Svinec je tvořena slepencem, brekcií a pískovcem a v jeho okolí jsou kamenité a hlinito-kamenité sedimenty, kamenito-písčito-jílovitá eluvia sedimentárních hornin, těšinity, pikrity, tufy a tufity (obr. 2). Lokalita Kamenárka je tvořena vápencem a brekcíí a v okolí je kamenito-písčitojílovitá eluvia sedimentárních hornin, pískovec, jílovec, pelosiderit a slepenec (obr. 3). 8

9 Obr. 2: Výřez geologické mapy Svince ( vysvětlivky: slepenec, brekcie, pískovec. Obr. 3: Výřez geologické mapy Kamenárka ( vysvětlivky: vápenec, brekcie. 9

10 2.4 Hydrologie Zpracováno podle KŘÍŢ (2004). Okres Nový Jičín má pahorkatinný ráz s výškovým rozdílem aţ 720 m (mezi kótou Skalka 964 m n. m. a údolní nivou Odry 203 m n. m.) a patří do hydrologických povodí Odra po Opavu a Ostravice. Území Novojičínska náleţí převáţně k úmoří Baltského moře. Největší vodní toky představují na V Odra a na Z Ostravice. Území protkává hustá síť pravostranných přítoků Odry Lubina, Sedlnice, Jičínka a další. Hlavním zdrojem znečištění povrchových vod v tocích jsou odpadní vody, produkované obyvatelstvem, průmyslová a zemědělská výroba. V současné době mají všechna města okresu Nový Jičín vybudovanou kanalizační síť. V červenci roku 1997 zasáhla okres povodeň a měla charakter ţivelné pohromy. Na středním toku Odry převyšovala hladinu stoleté vody. Největší škody byly způsobeny v Bordovicích Lichnovským potokem, ve Veřovicích a Ţivoticích Jičínkou. Následně byly upraveny toky Lichnovského potoka, Jičínky, Lubiny a Libotínského potoka ve Štramberku. Podbeskydskou pahorkatinu budují horniny Slezské a Podslezské jednotky s funkcí převáţně hydrogeologických izolátorů. Hydrologicky nejvýznamnější průlinopuklinové kolektory v podbeskydské pahorkatině představují Bašské a Palkovické vrstvy, které tvoří morfologicky významné vrchy ve Štramberské vrchovině. Na území Novojičínska se nachází více neţ 30 pramenů o vydatnosti od 0,002 do 2,5 l s -1. Štramberské vápence s krasovo-puklinovou propustností odvodňují prameny o vydatnosti 2-3 l s -1 (KŘÍŢ, 2004). 2.5 Klimatologie Zpracováno podle CULEK a kol. (1996). Podnebí na Novojičínsku je poměrně teplé, ale i poměrně vlhké díky nadmořské výšce (964 m n. m.). Dle Quitta se území nachází v klimatické oblasti mírně teplé MT 10 s charakteristikou: dlouhé léto, teplé a mírně suché; přechodné období krátké s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem; krátká zima, mírně teplá a velmi suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky. Průměrná roční teplota vzduchu je zde kolem 8 C. 10

11 Tab. 1: Klimatické charakteristiky oblasti MT 10 (CULEK a kol., (1996) Počet letních dnů Počet dnů s průměrnou teplotou 100C a více Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrná teplota v lednu -2 aţ -3 C Průměrná teplota v červenci C Průměrná teplota v dubnu 7-8 C Průměrná teplota v říjnu 7-8 C Průměrné roční sráţky (mm) 746 Průměrný počet dnů se sráţkami 1 mm a více Sráţkový úhrn ve vegetačním období (mm) Sráţkový úhrn v zimním období (mm) Počet dnů se sněhovou pokrývkou Počet dnů zamračených Počet dnů jasných Pedologie Zpracováno podle CULEK a kol. (1996). Půdotvorný substrát na území Podbeskydské pahorkatiny je tvořen uloţeninami kvartérního a terciérního aţ mezozoického stáří. Terciér aţ jura jsou zastoupeny sedimenty karpatské předhlubně a sedimentárními horninami vněkarpatských příkrovů. Uplatňují se zde různé subtypy hnědých půd, illimerizované půdy oglejené a pseudogleje. V zamokřených oblastech jsou nivní půdy a nivní půdy oglejené v širších polohách v okolí řek Sedlnice, Lubina a Olešná. Štramberk a Nový Jičín má charakter členité pahorkatiny bez význačných tvarů. 2.7 Biota Zpracováno podle CULEK a kol. (1996). Podbeskydský bioregion se nachází v mezofytiku a tvoří východní část fytogeografického podokresu 76a. Moravská brána zaujímá celý fytogeografický podokres 84a. Beskydské podhůří a jihovýchodní okraje fytogeografického okresu 83. Ostravská pánev. 11

12 Do obcí Nový Jičín a Štramberk zasahuje 6 typů biochor. První typ je nazván 3RB Plošiny na slínech 3. vegetačního stupně. Druhým typem je 4HK Hornatiny na flyšových pískovcích 4. vegetačního stupně. Třetí typ 4PK Pahorkatiny na převáţně pískovcovém flyši 4. vegetačního stupně. Čtvrtým typem je 4RE Plošiny na spraších 4. vegetačního stupně. Pátým typem je 4VA Vrchoviny na vápencích 4. vegetačního stupně. Šestým typem jsou 4VC Vrchoviny na vápnitém flyši 4. vegetačního stupně. Všechny typy mají smíšené listnaté lesy s teplomilnou flórou. Voda je zastoupena malými a středně velkými potoky s přirozeným korytem, podél břehu doprovázenými dřevinami. Dominantní jednotkou jsou dubohabrové háje. Svahy Štramberské vrchoviny představují květnaté bučiny a suťové lesy Flóra Flóra je ovlivněna četnými oreofyty z Beskyd. Hlavním znakem je výskyt lokálních mezních prvků. Vyskytuje se zde např. hořepník tolitový (Pneumonanthe asclepiadea), vranec jedlový (Huperzia selago), árón karpatský (Arum alpinum), kyčelnice ţláznatá (Dentaria glandulosa) a na severovýchodě Podbeskydského bioreginu ţidovník německý (Myricaria germanica). Jsou zde zastoupeny druhy subatlaské např. bezosetka štětinovitá (Isolepis setacea), sítina cibulkatá (Juncus bulbosus) a štírovník baţinný (Lotus uliginosus). Alpidského nebo karpatského charakteru má zde zastoupení bika ţlutavá (Luzula luzulina), ţidovník německý (Myricaria germanica), vrba šedá (Salix eleagnos) a hvězdnatec čemeřicový (Hacquetia epipactis). Exklávní charakter má zde len ţlutý (Linum flavum) a některé druhy štramberských vápenců, mající charakter perialpidů a dealpidů. Patří sem dvojštítek měnlivý (Biscutella varia), lomikámen latnatý (Saxifraga paniculata), kostřava sivá (Festuca pallens), řebříček sličný (Achillea nobilis), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), čistec přímý (Stachys recta) a česnek chlumní (Allium senescens) Fauna Pro Podbeskydský bioregion je charakteristická mozaiková fauna předkarpatských pahorkatin. Jsou zde zastoupeny významné druhy savců např. jeţek východní (Erinaceus concolor), plch lesní (Dryomys nitedula) a myšice temnopásá (Apodemus agrarius). Z ptáků má významné zastoupení břehule říční (Riparia riparia) a lejsek malý (Ficedula parva). Třídu obojţivelníků zde zastupuje mlok skvrnitý (Salamandra salamandra) a kuňka ţlutobřichá (Bombina variegata). Z významných zástupců 12

13 měkkýšů jsou zde vřetenatka nadmutá (Vestia turgida), vřetenatka hrubá (Vestia gulo), řasnatka nadmutá (Macrogastra tumba), vlahovka karpatská (Monachoides vicina), skelnatka drnová (Oxychilus cellarius), suchomilka panonská (Candidula soosiana), trojzubka stepní (Chondrula tridens) a sudovka skalní (Orcula dolium). Významným druhem ze třídy hmyzu je jasoň červenooký (Parnassius apollo). 13

14 3. CHARAKTERISTIKA ŘÁDU MOTÝLI Ve střední Evropě ţije přes druhů motýlů, celkem je známo přes druhů (KOVAŘÍK a kol., 2000). Ve skutečnosti je motýlích druhů mnohem více, ale doposud nebyly objeveny všechny druhy (NOVÁK & SEVERA 2005). 3.1 Systém motýlů Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). V tab. 2 je rozdělení řádu Lepidoptera. Tab. 2: Členění řádu Lepidoptera podle NOVÁK & SEVERA (2005) Podřád Infrařád Nadčeleď Čeleď Zeugloptera Micropterigoidea Micropterigidae (chrostíkovníkovití) Glossata Dacnonympha Eriocranioidea Eriocraniidae (drobnokřídlíkovití) Exoporia Hepialoidea Hepialidae (hrotnokřídlecovití) Heteroneura Nepticuloidea Opostegidae (třásničkovití) Nepticulidae (drobníčkovití) Incurvarioidea Heliozelidae (bronzovníčkovití) Adelidae (adélovití) Incurvariidae (kovovníčkovití) Tischerioidea Tischeriidae (minovníčkovití) Tineoidea Psychidae (vakonošovití) Tineidae (molovití) Gracillarioidea Gracillariidae (vzpřímenkovití) Bucculatricidae (chobotníčkovití) Yponomeutoidea Yponomeutidae (předivkovití) Ypsolophidae (člunkovcovití) Plutellidae (zápředníčkovití) Glyphipterigidae (klínovníčkovití) Gelechioidea Ethmiidae (skrnuškovití) Oecophoridae (krásněnkovití) Elachistidae (trávničkovití) Coleophoridae (pouzdrovníčkovití) Cosmopterigidae (zdobníčkovití) Scythrididae (smutníčkovití) Gelechiidae (makadlovkovití) Cossoidea Cossidae (drvopleňovití) Sesioidea Sesiidae (nesytkovití) Choreutidae (molovenkovití) Zygaenoidea Zygaenidae (vřetenuškovití) Lymacodidae (slimákovcovití) Tortricoidea Tortricidae (obalečovití) 14

15 Alucitoidea Pterophoroidea Pyraloidea Thyridoidea Lasiocampoidea Bombycoidea Hesperioidea Papilionoidea Drepanoidea Geometroidea Noctuoidea Alucitidae (pernatěnkovití) Pterophoridae (pernatuškovití) Pyralidae (zavíječovití) Thyrididae (okenáčovití) Lasiocampidae (bourovcovití) Lemoniidae (pabourovcovití) Endromidae (strakáčovití) Sphingidae (lišajovití) Saturniidae (martináčovití) Hesperiidae (soumračníkovití) Papilionidae (otakárkovití) Pieridae (běláskovití) Nymphalidae (babočkovití) Satyridae (okáčovití) Riodinidae (pestrobarvcovití) Lycaenidae (modráskovití) Drepanidae (srpokřídlecovití) Geometridae (píďalkovití) Notodontidae (hřbetozubcovití) Lymantriidae (bekyňovití) Arctiidae (přástevníkovití) Nolidae (drobnuškovití) Noctuidae (můrovití) 3.2 Vývoj motýla Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Proměna hmyzu probíhá dvěma způsoby. Jednodušší je proměna nedokonalá. Při této proměně se z vajíčka vylíhne larva (nymfa), která roste, několikrát se svlékne a z prasklé pokoţky poslední larvy vyleze na svět dospělec (imago). U proměny dokonalé je to podobné, ale je zde navíc kukla (pupa). Klidové stadium. Motýli se vyvíjejí proměnou dokonalou, také jako brouci, dvoukřídlí, blanokřídlí a jiní. Samička vyhledává vhodné rostliny, kde by nakladla vajíčka, přilepuje je jednotlivě na listy. Zrozené larvičky (housenky) jsou uţ přímo na ţivné rostlině a nemusejí podnikat cestu za potravou. Dalším vývojovým stadiem je housenka, ţivící se pletivy hostitelské rostliny. Po určité době růstu jí je kutikula těsná. Aby mohla růst, tak se jí musí zbavit, a proto přestane hledat potravu a veškerou energii věnuje tomu, aby se úspěšně svlékla. Housenka se zpravidla svléká čtyřikrát. Dorostlá housenka je barevná, tlustá a nápadná. Přestává přijímat potravu, je neklidná a hledá místo, kde by mohl 15

16 proběhnout další vývoj. V tomto okamţiku se housenka mění v kuklu (viz níţe). Housence se nepodobá, neroste a nepřijímá potravu. Vše, co probíhá v nitru kukly, je jeden z divů přírody. Dochází zde k rozpuštění dosavadních tkání a k tvorbě nových tkání. Kutikula kukly tuhne, aby lépe chránila sloţité pochody, které probíhají v kukle. Z prasklé kutikuly kukly poté vylézá motýl. Přichycuje se a pohyby zadečku pumpuje do těla vzduch. Jemné trubičky (vzdušnice), probíhající v křídlech, se naplňují a křídla se natahují, osychají. Po určité době je motýl připraven ke svému prvnímu letu. 3.3 Vajíčko housenka kukla imago Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Vajíčka motýlů jsou různého tvaru: kulovičitá, vejčitá, někdy hruškovitá, protáhlá aţ kuţelovitá apod. U většiny druhů jsou drobná, největší vajíčka mají lišajové a martináči. Vajíčko je na povrchu jemně zrnité a často jsou na něm jemné podélné nebo příčné lišty. Mohou zde být drobné výrůstky nebo osténky. Obdivuhodnou stavbu vajíčka odhalí lupa nebo preparační mikroskop. Během své existence mohou vajíčka měnit zbarvení. Nakladená vajíčka jsou bílá a brzo po vykladení se zbarvení mění na ţluté, světle červené, zelenavé apod. Někdy dochází ke změně barvy těsně před vylíhnutím housenky. Počet vajíček je různý, od několika a do několika set. Samice je klade jednotlivě nebo v malých či velkých skupinách. Snůšky některých druhů jsou typické, např. shluk ţlutých vajíček běláska zelného na listu kedlubny. Snůšky jsou snadno vydány na pospas nepřátelům. Některé druhy samiček pečují o své snůšky. Housenky jsou méně rozmanité neţ vajíčka a dobře se rozeznávají od larev jiného hmyzu. Tělo je většinou protáhlé a válcovité. Za hlavou jsou 3 hrudní články a k nim je připojeno 10 článků zadečkových. Housenky mohou být lysé, opatřené osténky nebo porostlé dlouhými chlupy. Barva housenek bývá často zelená, šedozelená, hnědavá či hnědočerná. Mnohé housenky mají nádherné a pestré zbarvení. Hlava housenky je více zesílená neţ tělní články. Na kaţdé straně hlavy leţí 6 jednoduchých oček a pod nimi krátká tykadla. Důleţitým orgánem jsou na hlavě kusadla. Za hlavou jsou 3 hrudní články, podobné článkům zadečkovým, ale bývají uţší. Pro ţivot housenky mají značný význam nohy a panoţky. Nohy vyrůstají po jednom páru z kaţdého hrudního článku a mají navíc 4 páry panoţek a 1 pár pošinek. Housenky ovládají rozmanité obranné manévry a tím nejjednodušším je, kdyţ housenka spadne na zem a zmizí v rostlinném 16

17 podrostu. Někdy se náhle stočí nebo se kymácí předkem těla ze strany na stranu. Mnohé housenky zaujímají výstraţné postavení, např. hranostajník vrbový. Housenka je jediné vývojové stadium, které roste. Ani kukla a ani dospělý jedinec neroste. To, ţe je jeden motýl stejného druhu větší jak druhý, závisí na tom, jak dobře byla housenka ţivena. Při nedostatku potravy jsou imaga menší. Ukončení vývoje závisí tedy na housence. Housenky většinou ţijí izolovaně, ale některé ţijí, alespoň v mládí, pospolitě. Dospělá housenka se buď přemění v kuklu, nebo se nejprve opřede různě pevným zápředkem či si kolem svého těla utvoří kokon. Před zakuklením zůstane buď na rostlině, nebo ji opustí a skryje se pod kámen a zaleze do země či mechu, drnu nebo jiného úkrytu. Housenky si vyhledávají místo ke kuklení. Kukla je klidové stadium, při kterém je pohyb omezený a nepřijímá potravu. Kukla je tuhá, obvykle jednolitá schránka, na níţ se rýsují orgány budoucího dospělého motýla. Rozeznáváme tři základní typy kukel. U nejprimitivnějších čeledí se vyskytuje volná kukla (pupa libera), jejíţ některé části jsou oddělené a pohyblivé. Druhým typem je kukla nedokonalá (pupa semilibera), jejíţ kukla a končetiny jsou volné, nesrostlé a nepohyblivé. Vývojově nejpokročilejším je kukla dokonalá (pupa obtecta). Kukla má jednolitý útvar s naznačenými sklerity. Pohyblivá je pouze ve třech článcích na zadečku. Hlavní útvar je tzv. kremaster, je přeměněn na posledním článku zadečku a slouţí k připevnění kukly k podkladu. Kremaster je tvrdý, většinou protaţený s nápadnou skulpturou, který je charakteristický pro kaţdý druh. Povrch kukly je hladký nebo na ni mohou být jednotlivé brvy. Velikost kukel se pohybuje v rozmezí 2-3 mm u nejdrobnějších motýlů. Kukly dlouhé mm mají lišajové. Barva kukly je většinou jednobarevně hnědá, ale i hnědočerná, zelenavá, ţlutavá i bělavá. Některé jsou i pestře zbarveny. Denní motýli mají kukly světlé a mohou zde být patrné kovově lesklé skvrny. Pozoruhodné jsou různé typy kokonů, které si housenky upředou před kuklením. Za nejdokonalejší výtvor je povaţován pravidelně spředený kokon bource morušového. Kukla se z kokonu vysune před líhnutím a místo opuštění můţe být chemicky či mechanicky poškozeno nebo je v místě opuštění ztenčené místo. Z kukly se vyvine motýl. Tělo dospělého motýla se skládá z hlavy, hrudi a zadečku. Povrch těla je pokryt drobnými chloupky a šupinami. Na hlavě je pár velkých sloţených očí, většinou jsou lesklé a zbarvené a mají polokruhovitý tvar. Dále jsou na 17

18 hlavě dvě tykadla, které mají různý počet článků, různou délku a tvar. Ústní ústrojí je dvojího typu. Obvykle u denních motýlů je sosák a u nejprimitivnějších čeledí (Mikropterigidae a Eriocarniidae) jsou zachována kusadla. U dokonalejších druhů se vyvinul ze sanic (galeae) sosák. Sosákem nasávají květní nektar nebo jiné šťávy, kterými se ţiví. Sosák je v klidu stočený do spirály a při sání se narovná. Kromě sosáku je zachováno další ústní ústrojí. Na spodním pysku jsou dvou aţ tříčlánková makadla, která mohou tvořit důleţitý znak při určování čeledí. Hruď se skládá z předohrudi, středohrudi a zadohrudi. Má tři páry nohou, na kaţdém článku jeden pár. Na druhém a třetím článku má po jednom páru křídel. Křídla jsou blanitá, dvouvrstvá a připojena k hrudi sloţitým systémem drobných skleritů, určující celkové zbarvení. Noha motýla je připojena ze stran po páru na kaţdém článku. Skládá se z kyčle, přikyčlí, stehna, holeně a chodidla. V zadečku jsou uloţeny důleţité ţivotní orgány (rozmnoţovací, vyměšovací, ale i část soustavy nervové, cévní, trávicí a dýchací). 3.4 Rozmnoţování Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Faktor, který je rozhodující při vyhledávání partnerů, je čich. Samice zavěšená na podkladu vylučuje feromony z posledních zadečkových článků někdy přeměněných v tzv. nepravé kladélko. Vábení samička zahájí v příznivých podnebných podmínkách. Samec registruje molekuly feromonu, které jsou unášeny vzduchem, pomocí čichových orgánů, které má umístěné na tykadlech. Samec nereaguje na pachové molekuly jiného druhu. Po analýze hustoty molekulárního proudění, síly a směru větru samec určí směr (KOVAŘÍK a kol., 2000). Ke zdroji se přibliţuje velmi rychle pátravým letem vzdáleného i několik kilometrů. K vlastnímu aktu vyuţívá hmat a spolupráce samice. V klidu setrvává kopulující pár v různých polohách 12 aţ 24 hodin. Samec svírá samici vnějšími pohlavními orgány a penis zůstává zasunutý v otvoru samice. Dochází k přenosu spermatoforu, k vlastnímu oplození a po skončení je samec obvykle připraven k dalšímu páření. Další oplození samice odmítá, ale při neúspěšném oplození samice pokračuje ve vábení. Denní motýli se obvykle páří za letu, a hlavním faktorem nemusí být pouze molekuly feromonu, ale i zrak. Samice svým zbarvením, pohybem i tvarem láká samce, ale někdy můţe dojít k omylu, kdy si samec zamění samici se samcem nebo samici jiného druhu. U denních motýlů je akt krátký. Po spojení samičky se samcem kopulace končí. K páření často dochází u denních motýlů při slunečním svitu. 18

19 3.5 Potrava Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Motýli jsou heterotrofní organismy, nemohou se ţivit neorganickou potravou a jsou odkázáni na produkci ţivých organismů - rostlin a jiných ţivočichů. Hlavní potrava motýlů je ţivá rostlina. Podle nároků na potravu můţeme housenky rozdělit na polyfágní a monofágní. Polyfágní housenky přijímají potravu z více rostlinných druhů. Monofágní housenky vyhledávají pouze jeden druh rostlin. Housenky se ţiví listím. Dospělci sají nektar z květů a sladkou šťávu z plodů. Kvalita potravy má vliv na vývoj housenek i na plodnost dospělce. Housenky nejprve potravu ochutnávají a pak ji zkonzumují. 3.6 Motýli a prostředí Zpracováno podle LANDMAN (1999) a NOVÁK & SEVERA (2005). Určité podmínky musí splňovat prostředí, ve kterém ţijí motýli. Hlavními faktory jsou teplota, vlhkost a dostatek slunce. Motýli, a především housenky jsou vázány na určité rostliny. Podle výskytu motýlů lze zjistit na určitých biotopech stupeň kvality ţivotního prostředí, neboť na jejich stavu se projeví negativní vlivy. Motýli potřebují především teplo, aby byli schopni letu. Aktivita je nejlepší za optimálních teplot, které se pohybují v mírném pásmu C. Motýli špatně snášejí vysoké teploty. Kritická hranice je při 40 C. Nároky na vlhkost se pohybují v určitém rozmezí a liší se u druhů i vývojových stadií. Většinou škodí vysoká a nízká vlhkost, ale existují i druhy, které se neobejdou bez stoprocentní vlhkosti. Potřeba vody je zajištěna jednak hospodařením s vodou, tak i jejím přísunem. Některé druhy jsou přizpůsobené nejsušším podmínkám a jiné druhy vyhledávají prostředí s odpovídající vlhkostí. Samice kladou vajíčka na místa tam, kde mají dostatečnou vlhkost např. na listy, do půdy. Světlo je faktorem spíše signalizačním a orientačním neţ ţivotní potřebou. Denní motýli jsou nejaktivnější v dopoledních hodinách, v určitou odpolední hodinu a v podvečerních hodinách, ale létají i v noci. 19

20 3.7 Nepřátelé a nemoci motýlů Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Motýli se často stávají potravou jiných ţivočichů např. hmyzoţravých obratlovců, dravců, parazitů a stávají se obvykle substrátem pro parazitické organismy (houby, prvoky, bakterie a viry). Nejběţnějším virovým onemocněním u housenek je tzv. polyedrie. Housenky zůstanou viset hlavou dolů na rostlinách a většinou se nakazí poţíráním potřísněné potravy. Onemocnění způsobené bakterií Bacillus thuringiensis je jedno z nejznámějších. Prvoci způsobují podobné nemoci jako bakterie. Napadají celé tělo housenek či jen jednotlivé orgány. U všech vývojových stadií motýlů jsou nepřátelé mezi parazitickým a dravým hmyzem. Larvy lumčíků, lumků, chalcidek a některých dvoukřídlých parazitují v housenkách. Kdyţ parazit doroste a zakuklí se, housenka umírá vysílením. Mezi nepřáteli housenek jsou i samotářské včely, kutilky a jiný blanokřídlý hmyz, které je omráčí ţihadlem a poté je odnese larvám do hnízda. Housenky hubí i běhaví pavouci, avšak největším nebezpečím jsou pro housenky mravenci. Dospělým motýlům hrozí také hrůzná nebezpečí, např. pavouci běţníci, kteří zaútočí svými jedovatými čelistmi na motýly při sání z květů na jejich citlivější hlavu. Účinek je téměř okamţitý. Ptáci v době krmení svých mláďat pohubí tisíce housenek, kukel i dospělých motýlů. Ze savců např. krtek, rejsek a jeţek pohubí mnoho kukel a housenkou nepohrdne ani kočka nebo liška. Motýli často napodobují neţivé předměty (např. větvičky, uschlé listy nebo trus ptáků, aby byli chráněni před nepřáteli. Schovávají se mezi rostlinami nebo splynou s okolím. Říkáme tomu mimikry a nejlepší v napodobení jsou housenky píďalek. 3.8 Význam motýlů pro přírodu a člověka Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Motýli svou existencí zajišťují plnost a pestrost v přírodě. Jsou důleţitým článkem potravních řetězců ţivočišných druhů a mají důleţitou roli ve vztahu k rostlinám. Jsou důleţití opylovači a zajišťují rozmnoţování mnoha druhů semenných rostlin. Člověk povaţuje motýli za druhy uţitečné, uţitkové, škodlivé nebo indiferentní. Mezi uţitečné patří druh, který se ţiví plevely a uţitkový druh je producentem např. hedvábí bourec morušový. Z jednoho kokonu se získává m hedvábného 20

21 vlákna. Některé monofágní druhy jsou vyuţity k nejrůznějším biologickým účelům a slouţí zejména ke genetickým a fyziologickým pokusům. Snadno dochází k přemnoţení některých druhů vlivem rozšíření kulturní krajiny. Některé housenky jsou škodlivé na polích, plantáţích, zahradách, sadech a lesích, kde způsobují škody zemědělcům a lesníkům. 21

22 4. METODIKA 4.1 Charakteristika lokalit a) Přírodní rezervace Svinec Lokalita Svinec leţí na území města Nový Jičín v místní části Kojetín (viz obr. 4). Přírodní rezervací byla vyhlášena v roce Její výměra činí 38,25 ha. Vrchol Svince leţí v nadmořské výšce 543 m. Vrchol Svince je bezlesí a jeho severní svah pokrývají smíšené lesy. Z chráněných rostlin se zde vyskytují např. chrpa čekánek (Centaurea skabiosa) a krvavec menší (Sanguisorba minor). Výzkum byl prováděn na území přírodní rezervace. Odchyt, preparace a usmrcení nebylo moţné, neboť na území přírodní rezervace se musíme řídit úst. 34 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody a krajiny). Obr. 4: Lokalita Svinec (orig.), srpen 2008 b) Přírodní památka Kamenárka (vápencový lom na Štramberku) Štramberk je moravskoslezské město leţící v blízkosti města Kopřivnice nedaleko Nového Jičína. Kamenárka byla výhlašena přírodní památkou v roce Její výměra činí 4,46 ha a leţí v nadmořské výšce m. Lokalita se nachází ve starém lomu, kde se těţil vápenec (viz obr. 5). Vyskytují se zde některé chráněné rostliny např. sleziník zední (Asplenium ruta-muraria) a červený (Asplenium trichomanes), kostřava sivá (Festuca pallensa) a mochna jarní (Potentilla tabernaemontani). 22

23 Výzkum byl prováděn na území přírodní památky Kamenárka, která se nachází na východní straně Štramberku. Odchyt, preparace a usmrcení zde opět nebylo moţné, neboť území přírodní památky je pod ochranou úst. 34 odst. 1 písm. e) zákona č. 114/1992 Sb. (zákon o ochraně přírody a krajiny). Obr. 5: Lokalita Svinec (orig.), prosinec Pozorování, fotodokumentace Pozorování jsem prováděla jednou za 14 dní od května do října 2008 (viz tab. 3). Své lokality jsem navštěvovala za slunného počasí v odpoledních a večerních hodinách. Na kaţdé lokalitě jsem svým pozorováním a následnou fotodokumentací strávila 60 minut. Motýly jsem odchytávala do entomologické sítě, která má kruhový rám o průměru 30 cm a na ní je připevněn pytel z jemné tkaniny (silon). Všechno je připevněné na tyč, která je dlouhá 1 metr. Chytání motýlů jsem prováděla buď v letu, nebo na rostlinách. Jakmile se mi podařilo chytit motýla do sítě, ihned jsem přiklopila síť na rostlinu, kde právě motýl sál nektar z květů. Po jeho zklidnění jsem pomalu vsunula ruku pod síť a motýla přimáčkla na hrudi třemi prsty na několik sekund, tak abych ho omráčila a nebyl schopný letu. Začala jsem s pozorováním a následnou fotodokumentací. Snímky (viz obr v oddíle 5.2) jsou pořízeny fotoaparáty Nikon D 50 a Sony DSC-H9. Po vyfotografování jsem motýla poloţila do trávy či na květ a sledovala, aţ odletí 23

24 (obyčejně po třech minutách odletěl). Určování jsem prováděla buď na místě s pouţitím atlasu POKORNÝ & NOVÁK (2003) anebo po terénní vycházce doma. Tab. 3: Data kontrol na lokalitách Svinec a Kamenárka (2008) květen červen červenec srpen září říjen Svinec 10., , , , 15., , Kamenárka 10., , , , 15., ,

25 5. VÝSLEDKY 5.1 Porovnání lokalit Na obr. 6 jsou graficky znázorněny čeledi motýlů vyskytující se na Svinci. Nejvíce zastoupených druhů je z čeledi babočkovitých. Neobjevila jsem zde motýly z čeledi modráskovitých a soumračníkovitých. otakárkovití - 1 druh babočkovití - 4 druhy okáčovití - 3 druhy běláskovití - 3 druhy Obr. 6: Grafické znázornění poměrů čeledí na lokalitě Svinec (květen - říjen 2008) Na obr. 7 je znázornění čeledi motýlů vyskytujících se na Kamenárce. Největší zastoupení na Kamenárce má čeleď babočkovitých. Soumračníkovité jsem zde neobjevila. otakárkovití - 2 druhy babočkovití - 6 druhů okáčovití - 2 druhy běláskovití - 3 druhy modráskovití - 1 druh Obr. 7: Grafické znázornění poměrů čeledí na lokalitě Kamenárka (květen - říjen 2008) 25

26 Na základě mých zjištěných výsledků jsem zpozorovala o jednu čeleď více na lokalitě Kamenárka modráskovití. Na obou lokalitách se vyskytují čeledi otakárkovití, babočkovití, okáčovití a běláskovití. Nejvíce zastoupených druhů jsem zjistila na lokalitě Kamenárka z čeledi babočkovitých. V tab. 4 je seznam mnou zpozorovaných druhů motýlů na dvou lokalitách. Lokalita se symbolem + znamená výskyt druhu v lokalitě. V obou lokalitách Svinec a Kamenárka jsem zpozorovala 8 druhů: otakárka fenyklového, babočku jilmovou, babočku kopřivovou, babočku bodlákovou, okáče bojínkového, okáče lučního, běláska zelného a běláska řepového. Pouze na Svinci se nacházely 3 druhy: babočka paví oko, okáč prosíčkový a ţluťásek čilimníkový a pouze na Kamenárce 7 druhů: jasoň červenooký, babočka osiková, babočka admirál, babočka síťkovaná, perleťovec malý, ţluťásek tolicový a ostruháček březový. Tab. 4: Zpozorované druhy na lokalitách (květen říjen 2008) Druh Species Svinec Kamenárka Otakárek fenyklový Papilio machaon + + Jasoň červenooký Parnassius apollo - + Babočka osiková Nymphalis antiopa - + Babočka jilmová Nymphalis polychloros + + Babočka paví oko Inachis io + - Babočka kopřivová Aglais urticae + + Babočka admirál Vanessa atalanta - + Babočka bodláková Vanessa cardui + + Babočka síťkovaná Araschnia levana - + Perleťovec malý Issoria lathonia - + Okáč bojínkový Melanargia galathea + + Okáč luční Maniola jurtina + + Okáč prosíčkový Aphantopus hyperanthus + - Bělásek zelný Pieris brassicae + + Bělásek řepový Pieris rapae + + Ţluťásek čilimníkový Colias crocea + - Ţluťásek tolicový Colias erate - + Ostruháček březový Thecla betulae - + Počet zjištěných druhů V tab. 5 je vyhodnocena frekvence. Vyhodnocení jsem určovala na základě vlastních výsledků zpozorovaných na lokalitách. V obou lokalitách Svinec a Kamenárka 26

27 byli s nejvyšší frekvencí zpozorováni babočka bodláková, bělásek zelný a bělásek řepový. Na Kamenárce i babočka kopřivová. Tab. 5: Vyhodnocení relativní frekvence druhů na lokalitách (květen říjen 2008) Druh Species Svinec Kamenárka Otakárek fenyklový Papilio machao I. II. Jasoň červenooký Parnassius apollo - I. Babočka osiková Nymphalis antiopa - II. Babočka jilmová Nymphalis polychloros I. I. Babočka paví oko Inachis io II. - Babočka kopřivová Aglais urticae II. III. Babočka admirál Vanessa atalanta I. Babočka bodláková Vanessa cardui III. III. Babočka síťkovaná Araschnia levana - II. Perleťovec malý Issoria lathonia - II. Okáč bojínkový Melanargia galathea I. I. Okáč luční Maniola jurtina II. II. Okáč prosíčkový Aphantopus hyperanthus I. - Bělásek zelný Pieris brassicae III. III. Bělásek řepový Pieris rapae III. III. Ţluťásek čilimníkový Colias crocea II. - Ţluťásek tolicový Colias erate - I. Ostruháček březový Thecla betulae - I. I.: druh vzácný (s frekvencí menší neţ 20%) II.: druh přítomný (s frekvencí 20-60%) III.: druh téměř vţdy přítomný (s frekvencí %) 27

28 5.2 CHARAKTERISTIKA ZJIŠTĚNÝCH ČELEDÍ A DRUHŮ Otakárkovití (Papilionidae) Zpracováno podle IMES (1992) a NOVÁK & SEVERA (2005). Patří mezi nejznámější čeledi motýlů. Většinou bývají ţluté a bílé barvy s výrazným černým vzorováním a ţlutými, oranţovými, červenými nebo modrými tečkami. U některých druhů zadní křídla vybíhají v ostruhy. Rozpětí křídel dosahuje aţ kolem 300 mm, evropské druhy jsou menší dosahující rozpětí mm. Na hlavě jsou velké sloţené oči, na spodu stočený sosák, makadla a tykadla s paličkou. Vajíčka mají polokulovitá a kulovitá a housenky jsou lysé a pestré. Na světě popsáno kolem 700 druhů, nejvíce jich však ţije v tropech. V Evropě známe 12 druhů a v ČR 5 druhů. Otakárek fenyklový (Papilio machaon) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) a LOHMANN (2006). Známý druh velkých denních motýlů. Většinou se vyskytuje ve volném terénu, nejčastěji zahrady, louky, pole, a někdy i okraje lesů. Létá rychle a od níţin vystupuje do hor. Objevuje se ve dvou pokoleních: v dubnu a v květnu a dále taky v červenci a srpnu. Housenka je nápadně pestře zbarvená. Ţije na mrkvovitých bylinách, nejčastěji však na fenyklu, kopru, mrkvi a kmínu. Otakárek fenyklový je ohroţený druh. Barva křídel je tmavě ţlutá a zdobeny jsou černým ţebrováním, modrým pruhem a červeným okem na zadním křídle (viz obr. 8). Obr. 8: Otakárek fenyklový (Papilio machaon), Kamenárka, červenec 2008 (orig.). 28

29 Jasoň červenooký (Parnassius apollo) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) a LOHMANN (2006). Na mnohých místech uţ tento druh vymřel, ale na jiných místech je silně ohroţen. Létá kolem různých květů a nejraději sedá na bodláky. Výskyt je ovlivněn nadmořskou výškou a rázem krajiny v období mezi červnem a srpnem. Jeho hlavní hostitelskou rostlinou je rozchodník bílý. Jeho křídla jsou mléčně bílá s černými a černě lemovanými červenými nebo oranţovými skvrnami (viz obr. 9). Obr. 9: Otakárek fenyklový (Parnassius apollo), Kamenárka, červenec 2008 (orig.) Babočkovití (Nymphalidae) Zpracováno podle NOVÁK & SEVERA (2005). Čeleď středně velkých aţ velkých motýlů mající rozpětí křídel mm. Křídla mají pestrou barvu a na stranách jsou vykrojená někdy i hrotitá. Některé druhy mají však křídla nenápadná tzv. kryptická zbarvení, které splývá s podkladem. Jsou výborní letci a mezi nimi jsou i migrující druhy. Housenky jsou výrazně trnité. Na světě jich je kolem 4000 druhů a v Evropě 200 druhů. U nás v ČR 40 druhů. Babočka osiková (Nymphalis antiopa) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). Na všech křídlech má ţlutý lem, který je odlišuje od ostatních motýlů (viz obr. 10). Patří mezi největší denní motýli v Evropě. Ţije v lesích, níţin i podhůří, ale můţeme ji také vidět na horských loukách. Objevují se brzy z jara. Housenky mají 29

30 červené skvrny na hřbetě. Ţijí na listech vrby, topolu, břízy a jilmu a vyskytují se v červnu a červenci. Vyletují v červenci a ţijí aţ do května budoucího roku, přečkávají zimu v různých úkrytech např. půdy domků a chalup. Obr. 10: Babočka osiková (Nymphalis antilopa), Kamenárka, srpen 2008 (orig.). Babočka jilmová (Nymphalis polychloros) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). Vyskytuje se především ve světle listnatých lesích, pasek, parků a někdy ji láká mnoţství květu na hřbitovech. Ţivná rostlina je vrba, jilm a ovocné stromy především třešeň a jabloň. První jedinci se vyskytují jiţ brzy zjara, při opuštění zimních úkrytů. Housenky ţijí pospolitě od května a mladí motýli se objevují od konce června, poté přezimují (viz obr. 11). Obr. 11: Babočka jilmová (Nymphalis polychloros), Svinec, červen 2008 (orig.). 30

31 Babočka paví oko (Inachis io) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) A LOHMANN (2006). Babočka paví oko je velmi hojná v nejrůznějších biotopech. Má velké mnohabarevné tzv. oči na kaţdém křídle (viz obr. 12). Létá na polích, v lesích, loukách, podél polních cest, pastvinách, parcích a zahradách. Létá v 1-2 generacích od dubna aţ do září. Housenky ţijí na kopřivě či chmelu. Stravu dospělému pavímu oku poskytují úbory pampelišek, ale v plném létě saje nektar z dobromyslů, konopáče a jetele. Na podzim hledá astry, ale uspokojí se s pcháčem, bodláky a chryzantémami. Obr. 12: Babočka paví oko (Inachis io), Svinec, květen 2008 (orig.). Babočka kopřivová (Aglais urticae) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) A LOHMANN (2006). Povaţuje se za nejhojnější v naší přírodě. Má světlé a tmavé pruhy na předním okraji předních křídel a spodní strana křídla je světlá s hustým vzorem (viz obr. 13). Rozšířena od níţin aţ do vysokých hor a létá na loukách, polích, na okrajích lesů, v parcích, zahradách a hřbitovech. Vytváří 2-3 generace, od března do září. Housenky ţijí na kopřivách. Motýli z poslední generace nejčastěji přezimují na chráněných místech a budov. Hledají také útulek v blízkosti člověka na půdách a ve sklepích domků a chat. 31

32 Obr. 13: Babočka kopřivová (Aglais urticae), Svinec, květen 2008 (orig.). Babočka admirál (Vanessa atalanta) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) A LOHMANN (2006). Na spodní straně křídla je několik mnohabarevných ok (viz obr. 14). Ţije na květnatých loukách a zahradách. Létá ve 2-3 pokoleních. Objevuje se od května do října. Saje nektar z ovocných stromů (hrušeň, slivoň) a květů. Housenky ţijí jednotlivě a hostitelskou rostlinou je kopřiva, vzácněji pak bodlák a chmel. Obr. 14: Babočka admirál (Vanessa atalanta), Kamenárka, srpen 2008 (orig.). 32

33 Babočka bodláková (Vanessa cardui) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) A LOHMANN (2006). Svrchní strana předních křídel je červenooranţová s černými prouţky, bílými skvrnami a s černými špičkami a spodní strana křídel je mramorovaná se skvrnami připomínající oči (viz obr. 15). Vyskytuje se tam, kde rostou kopřivy, bodláky a pcháče. První jedinci se objevují jiţ v dubnu a vytvářejí dvě pokolení. Léta na stepích, polích, květnatých luk a okrajích lesa. Obr. 15: Babočka bodláková (Vanessa cardui), Svinec, září 2008 (orig.). Babočka síťkovaná (Araschnia levana) Zpracováno podle BENEŠ & KONVIČKA a kol. (2002). Obývají okraje luk a lesů, nivní louky. Ţivnou rostlinou je kopřiva dvoudomá. Zpravidla vytváří 2 generace, od dubna do začátku září. Motýli jarní generace se značně liší od motýlů letní generace, tzv. sezónní polyfenismus. Housenky jsou zbarveny jednobarevně černě a na hlavě mají vytvořeny růţky (viz obr. 16). 33

34 Obr. 16: 4 jedinci letní formy babočky síťkované (Araschnia levana), Kamenárka, červen Perleťovec malý (Issoria lathonia) Zpracováno podle BENEŠ & KONVIČKA a kol. (2002). Nejčastěji se s ním setkáme u polních cest, na okrajích remízků, na pastvinách a v lomech. Ţivnou rostlinou housenek je violka rolní. Vytváří dvě aţ tři generace. Můţeme ho vidět od dubna do října. Tento druh patří k migrujícím, vůči své ţivné rostlině, neboť její výskyt nelze předvídat (viz obr. 17). Obr. 17: Perleťovec malý (Issoria lathonia), Kamenárka, červenec 2008 (orig.). 34

35 5.2.3 Okáčovití (Satyridae) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). Druhově bohatá čeleď denních motýlů mající rozpětí 25 aţ 73 mm. Na hlavě má tuhá tykadla s méně výraznými paličkami na konci, sosák a makadla jsou dobře vyvinuty. Specifickým znakem jsou ztloustlé báze křídelních ţílek. Většinou jsou hnědě zbarveni v různých odstínech. Na rubu křídla mají kryptické zbarvení, připomínající borku, stromové či skalní lišejníky. Pokud sedí na tomto podkladu je téměř neviditelný. Samci bývají menší neţ samice i jinak zbarvení a s menším počtem oček. Housenky nejsou příliš barevné, většinou podélně pruhované. Na světě jich je kolem 3000 druhů, v Evropě 140 a u nás 29. Okáč bojínkový (Melanargia galathea) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) a LOHMANN (2006). Křídla jsou bělavá někdy ţlutavá s tmavými skvrnami (viz obr. 18). Létá na křovinatých stráních, pasekách, lesních cestách a na loukách. Svým pomalým letem hledá kvetoucí byliny a vytváří jediné pokolení od června do srpna. Housenky se ţiví různými druhy lipnicovitých rostlin např. bojínkem lučním, pýrem a lipnicemi. Samice tohoto druhu jsou větší neţ samci. Obr. 18: Okáč bojínkový (Melanargia galathea), Kamenárka, červenec 2008 (orig.). 35

36 Okáč luční (Maniola jurtina) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). Vyskytuje se na loukách, pastvinách, polích a také ho můţeme spatřit na okrajích lesů od června aţ do konce října. Vytváří částečně dvě pokolení. Létá pomalu a těţkopádně, a usedá na květy rozmanitých bylin nejraději však na chrastavec. Housenky se ţiví trávami, zejména pak lipnici luční. Vajíčka samice klade jednotlivě (viz obr. 19). Obr. 19: Okáč luční (Maniola jurtina), Svinec, září 2008 (orig.). Okáč prosíčkový (Aphantopus hyperanthus) Zpracováno podle BENEŠ & KONVIČKA a kol. (2002). Obývá nejrůznější typy luk, okraje polí a lesních cest, luční mokřady, řídké paseky a lesy. Ţivnou rostlinou jsou nejrůznější typy trav např. sveřep vzpřímený, kostřava červená, lipnice luční, bojínek luční, ovsík vyvýšený aj. Vývoj je jednogenerační od června do začátku srpna (viz obr. 20). 36

37 Obr. 20: Okáč prosíčkový (Aphantopus hyperanthus), Svinec, červenec Běláskovití (Pieridae) Zpracováno podle IMES (1992) a NOVÁK & SEVERA (2005). Běláskovití jsou téměř rozšířeni po celém světě, najít je můţeme na volných a prosluněných prostranstvích. Jsou středně velcí s rozpětím křídel mm. Křídla mají bílou nebo ţlutou barvu s černými skvrnami nebo lemem na stranách. Výrazný rozdíl mezi zbarvením a kresbou u samců a samic. Samice bývají světlejší, jsou ţluté nebo téměř bílé. Housenky jsou zelené a mají ţlutavou či bílou postranní a hřbetní čáru. Ţiví se brukvovitými a vikvovitými rostlinami. Na světě jich je kolem 1500 druhů, V Evropě 50 a u nás 18 druhů. Bělásek zelný (Pieris brassicae) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997) a LOHMANN (2006). Patří mezi naše nejhojnější denní motýli. Je velmi nápadný svým zbarvením. Létá od jara aţ do podzimu ve dvou a částečně třech generacích. Samice má černé skvrny na předních křídlech a zespoda jsou okraje předním křídel ţlutá, samec nemá na předních křídlech černou skvrnu (viz obr. 21). Hostitelskou rostlinou jsou rostliny brukvovité např. kedluben, kapusta, květák a ředkev. Housenky jsou zelené s podélnými ţlutými pruhy a černými tečkami. 37

38 Obr. 21: Bělásek zelný (Pieris brassicae), Svinec, červen 2008 (orig.). Bělásek řepový (Pieris rapae) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). Řadíme ho mezi naše nejhojnější denní motýly. Samička od samečka se značně liší tím ţe, samička má na předním křídle dvě skvrny a samec pouze jednu (viz obr. 22). Motýli se vyskytují od jara aţ do podzimu. Vytvářejí dvě aţ tři generace. Létá na polích, loukách i zahradách. Hostitelskou rostlinou jsou rostliny brukvovité, nejčastěji zelí nebo kapusta. Housenky jsou zelené s podélnými ţlutými pruhy. Obr. 22. Bělásek řepový (Pieris rapae), Svinec, červen 2008 (orig.). 38

39 Ţluťásek čilimníkový (Colias crocea) Zpracováno podle ZAHRADNÍK & SEVERA (1997). V některých letech se objevuje hojně, jindy jen ojediněle, neboť je to motýl taţný, který zalétá od jihu k nám. Křídla samice i samce jsou tmavě lemovaná, ale u samice jsou ještě v tmavém lemu světlé skvrny (viz obr. 23). Létají od května aţ do konce října ve třech generacích. Housenka se ţiví bobovitými rostlinami a je tmavě zeleně zbarvená a po stranách má světlý pás se ţlutými skvrnami. Jen zřídkakdy u nás přezimují. Obr. 23: Ţluťásek čilimníkový (Colias crocea), Svinec, červenec 2008 (orig.) Ţluťásek tolicový (Colias erate) Zpracováno podle BENEŠ & KONVIČKA a kol. (2002). Nejčastěji ho nalezneme v místech s hojným výskytem ţivných rostlin: vojtěšková pole, stráně, plochy u silnic a v lomech. Ţivná rostlina je tolice vojtěška. Vytváří více generací, od dubna do října a počet generací závisí však na počasí (viz obr. 24). 39

40 Obr. 24: Ţluťásek tolicový (Colias erate), Kamenárka, srpen 2008 (orig.) Modráskovití (Lycaenidae) Zpracováno podle IMES (1992) a NOVÁK & SEVERA (2005). Druhově bohatá čeleď, dosahující rozpětí křídel mm mající oslnivě modrou, zelenou, fialovou či měděnou barvu. Na hlavě jsou oválné sloţené oči, tykadla s paličkami mají daleko od sebe. Samci mají většinou modrá křídla, někdy hnědá. Samice jsou hnědé. Vyznačují se rychlým a prudkým letem. Na světě je známo přes 6000 druhů, V Evropě 120, a u nás kolem 50. Ostruháček březový (Thecla betulae) Zpracováno podle BENEŠ & KONVIČKA a kol. (2002). Patří mezi největší evropské ostruháčky. Vyhledává slunné křovinaté svahy, paseky a lesní lemy. Jeho ţivnou rostlinou je trnka obecná. Slivoň obecná a švestka domácí mu slouţí jako potrava pouze při chovu v zajetí, v přírodě zcela výjimečně. Druh je jednogenerační od konce července do začátku září (viz obr. 25). 40

41 Obr. 25: Ostruháček březový (Thecla betulae), Kamenárka, srpen 2008 (orig.). 41

42 Při pozorování a fotografování motýlů jsem zpozorovala na Svinci křiţáka pruhovaného (Argiope bruennichi) ze třídy pavoukovců (viz obr. 26). Po důkladném prozkoumání jsem objevila v jeho pavoučí síti babočku bodlákovou (viz obr. 27). Křiţák pruhovaný byl do počátku 90. let zpozorován pouze na jiţním Slovensku a jiţní Moravě. Později se však rozšířil více na sever. Ţije a staví své pavučiny nízko nad zemí na loukách a pastvinách. Obr. 26: Křiţák pruhovaný (Argiope bruennichi), Svinec, srpen 2008 (orig.). Obr. 27: Babočka bodláková Vanessa cardui v pavoučí síti, Svinec, srpen 2008 (orig.). 42

43 6. DISKUSE Na základě dostupných dat jsem vyhodnotila vlastní výsledky s dřívějším mapováním zpracovaným autory BENEŠEM & KONVIČKOU (2002). Pouţívají zde čtvercovou síť, která je identická se středoevropskou sítí vytvořenou původně pro mapování rostlin. Rozměry síťových polí jsou 10 minut zeměpisné délky a 6 minut zeměpisné šířky. Údaje jsou z let 1995 aţ Vlastní výsledky jsem porovnala s příslušným čtvercem 6474, ve kterém se nacházejí mé lokality, prozkoumané výše uvedenými autory. Zde bylo jimi zjištěno 42 druhů denních motýlů, z toho všech 18 mnou zjištěných druhů bylo jimi jiţ dříve zmapováno. Avšak je zapotřebí brát v úvahu, ţe toto mapování zahrnuje celou oblast čtverce, tudíţ nebylo realizováno přímo na Svinci a Kamenárce. Na lokalitě Svinec nebyl doposud proveden výzkum denních motýlů. Proto jsem nemohla porovnat své výsledky s jinými autory. Porovnání jsem provedla pouze orientačně se zdrojem BENEŠ & KONVIČKA (2002), viz výše. Na Štramberku v lomu Kotouč, v blízkosti mnou zvolené lokality Kamenárka byl výzkum motýlů uskutečněn v letech ČELECHOVSKÝM (2002) ve spolupráci s firmou Ecological Consulting Olomouc. Zde bylo zjištěno 35 druhů denních motýlů (viz tab. 6). Z tabulky je zřejmé, ţe jsem vlastním výzkumem potvrdila výskyt 15 druhů denních motýlů a navíc jsem zpozorovala 4 druhy denních motýlů babočku osikovou (Nymphalis antiopa), babočku jilmovou (Nymphalis polychloros), ţluťáska tolicového (Colias erate) a ostruháčka březového (Thecla betulae), které ČELECHOVSKÝ (2002) neobjevil. 43

44 Tab. 6: Zjištěné druhy motýlů v lomu Kotouč podle ČELECHOVSKÝ Čeleď Species Druh Soumračníkovití Erynis tages Soumračník máčkový Hesperiidae Spialia sertorius Soumračník skořicový Carterocephalus palaemon Somračník jitrocelový Thymelicus lineola Somračník čárečkovaný T hymelicus aceton Somračník ţlutoskvrnný Ochlodes venatus Somračník rezavý Otakárkovití Parnassius apollo Jasoň červenooký Papilionidae Papilio Machač Otakárek fenyklový Běláskovití Leptidea reali Bělásek Realův Pieridae Pieris brassicae Bělásek zelný Pieris rapae Bělásek řepový Pieris napi Bělásek řepkový Anthocharis cardamines Bělásek řeřichový Colias hyale Ţluťásek čičorečkový Gonepteryx rhamni Ţluťásek řešetlákový Modráskovití Lycaena dispar Ohniváček černočárný Lycaenidae Celastrina argiolus Modrásek krušinový Plebeius argus Modrásek černolemý Aricia agestis Modrásek tmavohnědý Polyommatus Ikarus Modrásek jehlicový Babočkovití Inachis io Babočka paví oko Nymphalidae Aglais urticae Babočka kopřivová Vanessa atalanta Babočka admirál Vanessa cardui Babočka bodláková Polygonia c-album Babočka bílé C Araschnia levana Babočka síťkovaná Argynnis paphia Perleťovec stříbropásek Issoria lathonia Perleťovec menší Okáčovití Melanargia galathea Okáč bojínkový Satyridae Maniola jurtina Okáč luční Coenonympha pamphilus Okáč poháňkový Aphantopus hyperantus Okáč prosíčkový Pararge aegeria Okáč pýrový Lasiommata megera Okáč zední Lasiommata maera Okáč ječmínkový 44