BAKALÁŘSKÁ PRÁCE. Kritérium obvyklého pobytu. v (evropském) mezinárodním právu soukromém. Bc. Kristina Váňová

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Mezinárodněprávní obchodní studia Katedra mezinárodního a evropského práva BAKALÁŘSKÁ PRÁCE Kritérium obvyklého pobytu v (evropském) mezinárodním právu soukromém Bc. Kristina Váňová 2016/2017

2 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: Kritérium obvyklého pobytu v (evropském) mezinárodním právu soukromém zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.... 1

3 Chtěla bych srdečně poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Ivetě Rohové za čas, který mé práci věnovala, a za to, že mě při psaní a úvahách o tématu vždy vhodně nasměrovala a poskytla mi cenné informace, díky nimž jsem do tématu mohla lépe proniknout. 2

4 Abstrakt Tato práce je zaměřena na problematiku používání hraničního určovatele obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém, který je nyní obecně upřednostňován před jinými kritérii, avšak nemá jednotnou definici. Cílem práce je prozkoumat, zda je tato vágnost žádoucí a zda je obvyklý pobyt vhodnějším hraničním určovatelem než dříve převážně používaná státní příslušnost. Z příkladů z českých, německých a unijních právních předpisů vyplývá, že obvyklý pobyt nelze označit za vhodnější kritérium, ale spíše za přínosné rozšíření zásoby použitelných hraničních určovatelů. S ohledem na právní jistotu by bylo vhodné definovat pojem alespoň pro účely jednotlivých předpisů či oblastí práva. Klíčová slova Hraniční určovatel, kolizní normy, mezinárodní právo soukromé, německý právní řád, obvyklý pobyt, státní příslušnost, zákon o mezinárodním právu soukromém Abstract The focus of this thesis is the issue of using the connecting factor of habitual residence in private international law, which is being given preference over other factors, yet there is no common definition of this term. The aim of this thesis is to examine whether this ambiguity is desirable and whether habitual residence is a more appropriate connecting factor than nationality, which was primarily used in the past. Examples of Czech, German and EU legislation have shown that habitual residence cannot be perceived as more appropriate, but rather can be viewed as a suitable complement to the other connecting factors available. In order to ensure legal certainty, the term should be defined at least for the purpose of particular laws or areas of law. Key Words Act governing private international law, conflict of law rules, connecting factor, German legal system, habitual residence, nationality, private international law 3

5 Obsah 1. Úvod Hypotéza a cíl práce Struktura práce Hraniční určovatel v mezinárodním právu soukromém Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem Kolizní metoda a funkce hraničního určovatele Příklady hraničních určovatelů Obvyklý pobyt jako jeden z hraničních určovatelů Historie použití Obvyklý pobyt vs. státní příslušnost Obvyklý pobyt v právu Evropské unie Uchopení pojmu v evropském MPS Použití obvyklého pobytu v právu EU Určování mezinárodní příslušnosti Právo rozhodné pro závazkové vztahy Rodinné právo Dědické právo Pojem obvyklého pobytu v judikatuře Soudního dvora Obvyklý pobyt v českém právním řádu Zakotvení obvyklého pobytu v českém právním řádu Obvyklý pobyt v německém právním řádu Zakotvení obvyklého pobytu v německém právním řádu Závěr

6 Seznam použitých pramenů Tištěné publikace Odborné články Právní předpisy Soudní rozhodnutí Elektronické prameny Jiné prameny

7 1. Úvod Vzhledem k tomu, že je současný svět čím dál více globalizovaný a obzvláště v Evropské unii, kde je zajištěn volný pohyb osob, ztrácejí hranice jednotlivých států svůj dřívější význam, setkáváme se stále častěji se soukromoprávními vztahy, které hranice států přesahují, tedy se soukromoprávními vztahy s mezinárodním prvkem. V této souvislosti neustále roste význam mezinárodního práva soukromého (což je oblast na úrovni Evropské unie přímo unifikovaná), a zvláště kolizních norem, pomocí nichž se určuje, který právní řád je pro daný vztah právem rozhodným. Z důvodu uvolnění pohybu osob v EU nelze automaticky předpokládat, že je každému jednotlivci nejbližší právní řád toho státu, jehož je státním příslušníkem. Je třeba vzít v úvahu nespočet případů, kdy státní příslušníci určitého státu pobývají v jiném státě a jejich vazby k němu jsou mnohem užší. Výsledkem těchto úvah je použití hraničního určovatele obvyklého pobytu, který je v poslední době na evropské úrovni i na úrovni jednotlivých států často upřednostňován například před tradičním hraničním určovatelem státní příslušnosti. Na rozdíl od státní příslušnosti ale není tak snadné jej definovat. Jeho jednotná legální definice neexistuje a obsah pojmu obvyklého pobytu je vždy vykládán v závislosti na konkrétním případu a oblasti, v níž se aplikuje. Obvyklý pobyt proto může být terčem kritiky jako zdroj nežádoucí právní nejistoty. Otázkou však je, jestli tato neurčitost naopak není to, co kritériu státní příslušnosti chybí a kvůli čemu je v poslední době nahrazováno právě obvyklým pobytem. Ve své bakalářské práci se zabývám kritériem obvyklého pobytu tak, jak je používán ve třech právních řádech: českém, německém a v právním řádu Evropské unie. Český právní řád byl zvolen kvůli tomu, že je nám v České republice přirozeně nejbližší. Jakožto členský stát Evropské unie jsou Česká republika i její právní řád silně ovlivněny předpisy EU (které buď zajišťují harmonizaci předpisů, nebo jsou ve členských státech přímo a přednostně 6

8 použitelné), proto je vždy vhodné, ne-li nutné, zohlednit i tuto oblast. Nakonec jsem si pro porovnání zvolila právní řád Spolkové republiky Německo, který je českému právnímu řádu z právního hlediska velmi blízký, a dle mého se v pracích na podobné téma německé prameny spíše opomíjejí. Kladu si za cíl tuto mezeru zaplnit, a proto ve své práci vycházím z velké části z německy psaných zdrojů. 1.1 Hypotéza a cíl práce Hlavní hypotéza této bakalářské práce zní: Absenci legální definice pojmu obvyklý pobyt nelze vnímat jako nedostatek, naopak je žádoucí. Cílem práce je ukázat na praktických příkladech z platných právních předpisů (českých, německých a unijních), že neexistence jednotné definice a určitá vágnost tohoto pojmu je právě jedním z důvodů, proč je obvyklý pobyt v poslední době upřednostňován před jinými hraničními určovateli. Z toho vyplývá dílčí hypotéza, s níž budu pracovat, a sice úvaha o tom, že jako hraniční určovatel je obvyklý pobyt vhodnější než státní příslušnost. 1.2 Struktura práce Po obecném úvodu k této bakalářské práci následuje druhá kapitola, sloužící k seznámení čtenáře s danou problematikou. V souvislosti s mezinárodním právem soukromým je nezbytné vysvětlení pojmů soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem, kolizní metody, kolizních norem a hraničního určovatele. Aby bylo smysluplné zabývat se výhodami a nevýhodami použití hraničního určovatele obvyklého pobytu, musí být zmíněny ostatní nejpoužívanější hraniční určovatele, jako je především státní příslušnost nebo domicil. Státní příslušnost je zde konkrétně vymezena pro účel dalších kapitol. Třetí kapitola se blíže zabývá pojmem obvyklý pobyt obecně. Jelikož obvyklý pobyt nabýval v mezinárodním soukromém právu na významu postupně, je zde nastíněna historie jeho vývoje a jeho význam v současnosti. S ohledem 7

9 na dílčí hypotézu této práce je v této kapitole obvyklý pobyt uveden do souvislosti se státní příslušností. Jádro práce tvoří kapitola čtvrtá, pátá a šestá. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na chápání obvyklého pobytu v evropském mezinárodním právu soukromém. Na konkrétních právních předpisech je ukázáno, v jakých oblastech se hraniční určovatel obvyklého pobytu používá, a za pomoci vybraných rozhodnutí Soudního dvora EU ( SDEU ) je osvětlen výklad pojmu obvyklého pobytu v oblasti evropského mezinárodního práva soukromého. V následující kapitole je analyzován institut obvyklého pobytu v českém právním řádu nejprve se zabývám vlivem unijních předpisů na český právní řád a poté zejména Zákonem o mezinárodním právu soukromém 1 a, stejně jako v předchozí kapitole, oblastmi, v nichž se obvyklý pobyt používá. Šestá kapitola je rozvržena velmi podobně s tím rozdílem, že předmětem zájmu je zde německý právní řád. Závěr práce zahrnuje potvrzení či vyvrácení hlavní a dílčí hypotézy, zdůvodnění a rovněž pokus pomocí zjištěného co nejblíže vymezit obsah pojmu obvyklého pobytu. Nejedná se o jeho definici, která z povahy věci ani není možná, pouze o průnik informací o obvyklém pobytu popsaných v kapitolách 4 až 6. 1 Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. Dále jen ZMPS. 8

10 2. Hraniční určovatel v mezinárodním právu soukromém S rostoucím významem soukromoprávních vztahů přesahujících hranice jednotlivých států roste také význam mezinárodního práva soukromého (dále jen MPS ). Jedná se o právní odvětví, které pomáhá překlenout častou situaci, kdy jednotlivé státy mají různou hmotněprávní úpravu určitého soukromoprávního institutu. Problém nastává tehdy, když tento vztah souvisí s právními řády více států. MPS poskytuje nástroje, kterými lze tuto rozdílnost úprav překlenout při zachování právní jistoty soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem jsou buď přímo upraveny ve zvláštních předpisech, nebo se na základě kolizních pravidel MPS určí právo rozhodné, kterým se vztah bude řídit, i mezinárodní příslušnost soudu v případě sporu. 2 Právo rozhodné se určuje podle různých kritérií, které nazýváme hraničními určovateli. Cílem této kapitoly je poskytnout nezbytný teoretický rámec pro kapitoly následující a tyto hraniční určovatele představit. 2.1 Soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem Normy MPS dopadají pouze na soukromoprávní vztahy (tedy např. ne na vztahy veřejnoprávní), jež navíc musí obsahovat mezinárodní prvek. 3 Tímto mezinárodním prvkem je skutečnost, kvůli které v daném právním vztahu hraje právně významnou úlohu více států. To může být způsobeno subjekty právního vztahu, které mohou mít například různou státní příslušnost, dále skutečnostmi právně významnými pro vznik a existenci právního vtahu, které například mohly nastat v zahraničí, nebo předmětem právního vztahu, který se může nacházet 2 Srov. PAUKNEROVÁ, Monika. Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2008, s ROZEHNALOVÁ, Naděžda; VALDHANS, Jiří. Vybrané kapitoly z mezinárodního práva soukromého. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010, s

11 v zahraničí, anebo tím, že jde o právní vztah, který právně souvisí nebo je právně závislý (akcesorický) na jiném právním poměru, jestliže se tento poměr (základní, hlavní) řídí cizím právem. 4 Další podmínkou pro to, aby bylo možné se na soukromoprávní vztah dívat z pohledu MPS, je právní významnost nebo relevantnost vztahu k zahraničí u některé z vyjmenovaných okolností. 5 Pokud konkrétní právní vztah tyto podmínky splňuje, znamená to, že úzce souvisí s právními řády různých států a je třeba určit, která hmotněprávní úprava (tedy právo kterého státu) se na tento vztah bude vztahovat nebo zda je třeba aplikovat speciální přímé normy. 2.2 Kolizní metoda a funkce hraničního určovatele Existují dvě základní metody, pomocí nichž jsou soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem v rámci MPS upraveny: metoda přímá a metoda kolizní. Kučera poskytuje přehledný rozbor obou metod, z něhož vychází následující popis: 6 Přímá metoda MPS využívá tzv. přímé normy, které přímo upravují práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Obvykle jsou sjednávány v podobě mezinárodních smluv. Rozehnalová a Valdhans uvádějí, že metoda přímá představuje metodu zvláštní oproti metodě kolizní, 7 což v praxi znamená, že se přímé normy použijí přednostně, pokud pro daný soukromoprávní vztah nějaké existují. Přímé normy se aplikují, aniž by na ně odkázaly normy kolizní. 4 KUČERA, Zdeněk et al. Mezinárodní právo soukromé. 8. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2015, s Srov. ibid. 6 Srov. ibid., s ROZEHNALOVÁ a VALDHANS, op. cit., s

12 Na kolizních normách je založena kolizní metoda úpravy právních vztahů s mezinárodním prvkem. Tyto normy nemají hmotněprávní povahu. Jejich účelem je pouze popsat určité znaky, na jejichž základě se vybere právo, kterým se určitý právní poměr má řídit, pokud tento poměr má vztah k více státům. Jak napovídá jejich název, řeší tedy kolizi vícero právních řádů. Na rozhodnutí v dané věci mají jen nepřímý vliv. 8 Kolizní normy jsou součástí jak vnitrostátních právních předpisů, tak unijních předpisů a mezinárodních smluv. Skládají se z rozsahu (okruh právních otázek, na které normy dopadají) a navázání (určení právního řádu pomocí hraničního určovatele). Hraniční určovatele, a tedy i obvyklý pobyt, hrají významnou úlohu v normách kolizních, proto se ve své práci budu zabývat především jimi. Hraniční určovatel by měl vztah navazovat na co nejrelevantnější právní řád. Právní řád určený tímto postupem by měl být v daném případě nejvhodnější a jeho volba nejspravedlivější. Zákonodárce v konkrétních právních předpisech používá ty hraniční určovatele, které splňují tyto požadavky Příklady hraničních určovatelů V následujících kapitolách bude pojednáno o výhodách a nevýhodách použití hraničního určovatele obvyklého pobytu. Aby bylo smysluplné kritérium obvyklého pohledu hodnotit, je nutno v této podkapitole stručně představit další hraniční určovatele, které s obvyklým pobytem úzce souvisejí, z historického hlediska jsou jeho předchůdci a v některých právních předpisech jsou ve vztahu 8 Srov. KUČERA, op. cit., s Blíže k tomu PFEIFFER, Magdalena. Kritérium obvyklého pobytu v mezinárodním právu soukromém. Praha: Leges, 2013., s. 15 a násl. 11

13 k obvyklému pobytu stále používány (buď alternativně, nebo subsidiárně). Těmito hraničními určovateli jsou bydliště, domicil a státní příslušnost. Pokud jde o kritérium bydliště, záleží na úmyslu osoby trvale se na daném místě zdržovat. Osoba v místě svého bydliště zpravidla bydlí, pracuje a má zde rodinu. Na rozdíl od obvyklého pobytu se jedná o subjektivní vztah k určitému místu. 10 Problémem mohou být rozdílné definice tohoto pojmu v různých státech. 11 Tento hraniční určovatel hraje hlavní roli v evropském mezinárodním civilním procesním právu, konkrétně např. v Nařízení o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Hraničním určovatelem typickým pro anglosaské právo je domicil; obsah tohoto pojmu vysvětluje Mańko: 14 domicil se získává narozením a má jej každá osoba. Nemůže jej však mít na více místech. Aby bylo určité místo považováno za něčí domicil, musí mít daná osoba podobně jako v případě bydliště v úmyslu se zde trvale zdržovat. Zjišťování domicilu soudy může být podle Mańka kvůli nejednoznačným pravidlům spojeno s obtížnostmi. Další komplikací může být použití domicilu v unijním právu. Například nařízení Brusel I bis používá 10 ROHOVÁ, Iveta. Pravomoc (příslušnost) k projednání dědictví s mezinárodním prvkem (se zaměřením na Nařízení o dědictví) [online]. Brno, 2013 [cit ]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s Srov. BAETGE, Dietmar. Der gewöhnliche Aufenthalt im internationalen Privatrecht. Tübingen: J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), 1994, s Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis). Dále jen nařízení Brusel I bis. 13 PFEIFFER, 2013, op. cit., s MAŃKO, Rafal. Habitual residence as a Connecting Factor in EU Civil Justice Measures. Library Briefing, Library of the European Parliament [online]. 2013, pp. 1-2 [cit ], s

14 v anglické verzi právě domicil, který je ovšem do češtiny překládán jako bydliště. Podle čl. 62 tohoto nařízení určí soud místo bydliště podle svého práva. Význam státní příslušnosti spočívá podle Pfeiffer v tom, že se z historické perspektivy jedná oproti domicilu o základní kritérium kontinentálního práva soukromého, které však v současné době kvůli větší mobilitě osob ustupuje právě obvyklému pobytu. 15 Státní příslušnost označuje příslušnost fyzické nebo právnické osoby k určitému státu a jedná se o velmi jasné a stálé kritérium, které obvykle nevyžaduje složité posuzování. Každý může být příslušníkem i několika různých států. Objevují se názory, že použití hraničního určovatele státní příslušnosti je v rozporu s unijní zásadou zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Například Bogdan toto ale zásadně odmítá. 16 Hraniční určovatel státní příslušnosti bude uveden do souvislosti s určovatelem obvyklého pobytu v následující kapitole. O výhodách a nevýhodách použití kritéria státní příslušnosti ve srovnání s použitím obvyklého pobytu bude pojednáno v souvislosti s konkrétními oblastmi, v nichž se hraniční určovatel obvyklého pobytu používá, v kapitolách 4, 5 a PFEIFFER, 2013, op. cit., s BOGDAN, Michael. Concise introduction to EU private international law. 2nd ed. Groningen: Europa Law Publishing, 2012, s

15 3. Obvyklý pobyt jako jeden z hraničních určovatelů Pojem obvyklý pobyt je pojmem faktickým, což znamená, že jeho závaznou legální definici nenajdeme v unijním právu ani v národní úpravě MPS většiny států. Obvyklý pobyt je hraničním určovatelem vztahujícím se k subjektu právního vztahu. Pokud se zjišťuje obvyklý pobyt účastníka konkrétního vztahu, záleží na okolnostech tohoto daného případu, které je nutno nejprve řádně vyhodnotit. 17 Z toho důvodu je tento hraniční určovatel často kritizován, jelikož si účastníci soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem nemohou být předem jisti, které místo soud za místo jejich obvyklého pobytu označí. Navíc by se mohlo stát, že dva soudy kvůli neexistenci jednotné definice, a tudíž odlišnému výkladu tohoto pojmu, dospějí k různým závěrům. Používáním hraničního určovatele obvyklého pobytu je ale kontinentální právní systém, pro který je z historického hlediska typické kritérium státní příslušnosti, sbližován s anglosaským právním systémem, v němž naopak převládal domicil. 18 V následujících kapitolách bude na konkrétních příkladech z různých oblastí práva ukázáno použití obvyklého pobytu ve třech různých právních řádech s cílem poukázat na některé výhody, které s sebou tento hraniční určovatel navzdory veškeré kritice nese a kvůli nimž je v současné době obecně upřednostňován před státní příslušností. Předtím je třeba tento pojem stručně popsat a s ohledem na dílčí hypotézu této práce jej porovnat se státní příslušností, k čemuž slouží tato kapitola. 17 Srov. PFEIFFER, 2013, op. cit., s Srov. CAVERS, David. F. Habitual residence : A useful concept? The American University Law Review [online]. 1972, Vol. 21, pp [cit ], s

16 Pfeiffer poskytuje přehled relevantních hledisek, na která je při zjišťování místa obvyklého pobytu fyzické osoby třeba brát ohled: 19 osoba musí být přítomná na území daného státu, musí být do daného prostředí dostatečně sociálně začleněna a v určitých případech je velmi významným faktorem také úmysl osoby na daném místě dlouhodobě pobývat. Dle Pfeiffer se názory odborníků na to, do jaké míry je která kritéria nutno splnit, aby byl obvyklý pobyt založen, různí. Kromě toho také není zcela jasné, jak dlouho osoba na určitém místě musí pobývat, aby zde měla obvyklý pobyt. Pfeiffer popisuje návrhy akademiků na zakotvení časového testu pro účely založení obvyklého pobytu v oblasti MPS a zároveň také konkrétní vymezení délky pobytu obsažená v jednotlivých právních předpisech. Dle mého názoru je zbytečné usilovat o stanovení jednotné doby, jelikož by to zcela popíralo účel použití hraničního určovatele obvyklého pobytu. Vhodnější cestou by mohlo být právě stanovení orientační doby alespoň pro jednotlivé oblasti práva přímo v konkrétních ustanoveních právních předpisů. 3.1 Historie použití Podrobný přehled historie používání hraničního určovatele obvyklého pobytu poskytuje Baetge: 20 Kritérium obvyklého pobytu se v MPS začalo prosazovat již na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s činností Haagské konference mezinárodního práva soukromého a situací po první světové válce. V těchto počátcích však stále ještě hrála klíčovou úlohu hraničního určovatele v MPS státní příslušnost. Obvyklý pobyt se používal jen v případech, které vyžadovaly vyšší stupeň ochrany (např. pro kolizní úpravu bezplatné právní pomoci nebo zbavení svéprávnosti). 21 V období mezi první a druhou světovou 19 PFEIFFER, 2013, s Srov. BAETGE, op. cit., s Ibid., s

17 válkou značně vzrostl počet osob s vícenásobnou státní příslušností a osob bez státní příslušnosti. V důsledku tohoto vývoje se začalo upouštět od používání kritéria státní příslušnosti a bylo nutné najít lepší řešení. Za nejvhodnější kritérium reagující na aktuální požadavky byl považován obvyklý pobyt. K použití v případech nutnosti vyšší ochrany přibyly případy použití jako subsidiárního hraničního určovatele tehdy, když státní příslušnost nesplňovala svůj účel (například pokud určitý účastník právního vztahu státní příslušnost neměl). Haagská konference používání obvyklého pobytu prosazovala i po druhé světové válce, kdy se toto kritérium již používalo jako plnohodnotný hraniční určovatel vedle či namísto státní příslušnosti a bydliště. Pokud hraniční určovatel obvyklého pobytu vzhledem k větší mobilitě osob nabýval na významu již v polovině 20. století, tím spíše tomu tak je v současné Evropě, v níž jsou hranice mezi jednotlivými členskými státy EU při pohybu osob v rámci EU prakticky nepozorovatelné. 3.2 Obvyklý pobyt vs. státní příslušnost Dílčí hypotézou této bakalářské práce je tvrzení, že obvyklý pobyt je vhodnějším hraničním určovatelem než státní příslušnost. Na základě příkladů použití obvyklého pobytu v praxi, uvedených v kapitolách 4, 5 a 6, bude tato hypotéza v závěru práce potvrzena, či vyvrácena. Tato podkapitola obsahuje obecné srovnání těchto kritérií, které rovněž přispěje k následnému vyhodnocení hypotézy. Kritérium státní příslušnosti donedávna dominovalo v právu osob a v rodinném a dědickém právu na úrovni EU i ČR. 22 Pauknerová uvádí, že 22 Srov. PAUKNEROVÁ, op. cit., s

18 i v dnešní době, kdy je na kritérium státní příslušnosti často nahlíženo jako na překonané, se tento hraniční určovatel v uvedených oblastech stále používá, a to většinou jako alternativa k obvyklému pobytu. 23 Příkladem je Nařízení o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/ Ve srovnání s kritériem obvyklého pobytu se u státní příslušnosti jedná o velmi jasný hraniční určovatel, při jehož použití není třeba podrobně zkoumat okolnosti daného právního vztahu. Lze tedy říci, že s sebou nese vyšší míru právní jistoty než obvyklý pobyt, který závisí na výkladu soudem, a tedy i menší nároky na soudy, ve srovnání se zjišťováním místa obvyklého obytu konkrétního účastníka právního sporu. 25 Ovšem je otázkou, zda kritérium státní příslušnosti vždy dokáže splnit svou funkci. Účelem kolizních norem je určit právní řád s nejužší vazbou k danému případu, což v době, kdy není neobvyklé dlouhodobě pobývat v zahraničí, vůbec nemusí být stát, jehož je účastník právního vztahu příslušníkem. Státní příslušnost je pouhým právním vztahem osoby k danému státu, ne vztahem faktickým. 26 Problém s určením právního řádu, kterým se právní vztah bude řídit, by v případě hraničního určovatele státní příslušnosti mohl nastat tehdy, kdyby účastník měl několik státních příslušností, nebo by naopak nebyl příslušníkem žádného státu. Právní předpisy pro postup v těchto situacích musí obsahovat 23 PAUKNEROVÁ, op. cit., s Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000. Dále jen nařízení Brusel II bis. 25 Srov. ROHOVÁ, op. cit., s Ibid., s

19 27 28 speciální pravidla. Pokud jde o vícenásobný obvyklý pobyt, záleží dle Baetgeho na konkrétním výkladu pojmu. 29 Bere-li se v úvahu možnost, že určitá osoba má své zájmy soustředěny na dvou různých místech, mohla by situace dvou obvyklých pobytů nastat. Pokud se v konkrétním případě (například v otázkách osobního statutu) při určování obvyklého pobytu přikládá velký význam sociální integraci, je dle Baetgeho pravděpodobné, že daná osoba nebude srovnatelně sociálně začleněna na dvou různých místech, a bude tedy mít obvyklý pobyt jen jeden. Oba tyto hraniční určovatele tedy mají své výhody i svá úskalí. Následující tři kapitoly obsahují příklady použití hraničního určovatele obvyklého pobytu ve třech právních řádech, což spolu s touto podkapitolou poslouží jako východisko pro vyhodnocení dílčí (i hlavní) hypotézy této práce. 27 PFEIFFER, 2013, op. cit., s Viz např. 28 ZMPS. 29 BAETGE, op. cit., s

20 4. Obvyklý pobyt v právu Evropské unie Evropské MPS je právní odvětví, jehož předmětem jsou soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem v rámci Evropské unie, na které dopadá právo EU. 30 Význam evropského MPS pro Českou republiku spočívá v tom, že má před českým právem aplikační přednost; 31 některá ustanovení českých právních předpisů se tedy vůbec nepoužijí. Mezinárodní právo soukromé je odvětvím vnitrostátního práva, proto se jeho normy mohou v jednotlivých státech lišit. Jak ale uvádí Pfeiffer, kvůli právní jistotě účastníků vztahů, jež normy MPS upravují, je žádoucí, aby tato pravidla byla pokud možno harmonizovaná a unifikovaná. 32 Dá se říci, že unifikace v oblasti MPS probíhá snáze než v jiných odvětvích, protože normy MPS neobsahují konkrétní práva a povinnosti, ale pouze určují právo rozhodné a také, před kterými soudy se budou řešit spory. Proto jednotlivé státy jejich unifikaci nevnímají jako příliš velký zásah do své právní kultury, jako je tomu v případě unifikace hmotného práva Uchopení pojmu v evropském MPS Evropská unie navázala na Haagskou konferenci a v souvislosti s cílem navazovat soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem na právní řád s nejužší vazbou na daný právní vztah se obvyklý pobyt stal nejčastěji používaným hraničním určovatelem evropského mezinárodního práva soukromého. 34 Obvyklý pobyt právnických osob a fyzických osob jednajících při výkonu podnikatelské 30 Srov. PAUKNEROVÁ, op. cit., s Čl. 10, Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. In ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit ]. 32 PFEIFFER, 2013, op. cit., s Blíže k tomu PFEIFFER, 2013, op. cit., s a PAUKNEROVÁ, op. cit., s PFEIFFER, 2013, op. cit., s

21 činnosti je na úrovni EU definován v článku 19 Nařízení o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) 35 a shodně v článku 23 Nařízení o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) 36 jako místo ústřední správy nebo v některých případech místo, v němž se nachází pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna právnické osoby nebo v případě podnikající fyzické osoby její hlavní místo podnikání. Tato definice se ale vztahuje výhradně na právnické osoby a podnikající fyzické osoby. Kromě toho se jedná o definice pro účely těchto dvou předpisů. Obecně je v případě obvyklého pobytu nutný autonomní výklad tohoto pojmu. To znamená, že jediným orgánem oprávněným jej vykládat je SDEU a pojem má svůj vlastní význam nezávislý na případných vnitrostátních definicích. 37 O rozsudcích Soudního dvora týkajících se obvyklého pobytu pojednává podrobněji podkapitola Použití obvyklého pobytu v právu EU V předpisech Evropské unie se hraniční určovatel obvyklého pobytu vyskytuje převážně v normách určujících právo rozhodné, ale zároveň také v předpisech mezinárodního civilního procesního práva. Z důvodu omezeného rozsahu bakalářské práce se v každé oblasti zabývám pouze několika aspekty nejvýznamnějších předpisů, které ovšem ke znázornění použití hraničního určovatele obvyklého pobytu v právu EU pro účely této práce zcela postačují. 35 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Dále jen nařízení Řím I. 36 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Dále jen nařízení Řím II. 37 Srov. PFEIFFER, 2013, op. cit., s

22 4.2.1 Určování mezinárodní příslušnosti Pokud jde o určení mezinárodní příslušnosti soudů a uznávání a výkon rozhodnutí, jsou v prostoru EU klíčová nařízení Brusel I bis a Brusel II bis. Z působnosti nařízení Brusel I bis (o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) jsou na základě čl. 1 odst. 2 vyňaty otázky rodinného a dědického práva, které jsou upraveny v jiných předpisech (např. v nařízení Brusel II bis), o nichž bude pojednáno níže. Hlavním hraničním určovatelem používaným v nařízení Brusel I bis je bydliště žalovaného, s výjimkou článků 15 a 19, kde je jako alternativa uveden obvyklý pobyt. V obou případech se jedná o ochranu slabší strany. Článek 15 upravuje dohodu o volbě soudu uzavřenou mezi pojistníkem a pojistitelem, která zakládá příslušnost soudů členského státu, v němž obě strany mají bydliště nebo obvyklý pobyt. Článek 19 upravuje obdobně dohodu o volbě soudu uzavřenou mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem. Nařízení Brusel II bis upravuje příslušnost soudů v oblasti rodinného práva (konkrétně se jedná o otázky věcí manželských a rodičovské zodpovědnosti), na kterou se nevztahuje nařízení Brusel I bis. Je třeba zmínit, že je v anglické verzi tohoto nařízení použitý pojem habitual residence (tedy obvyklý pobyt) nevhodně překládán do češtiny jako obvyklé bydliště, což ale obsahově zcela odpovídá obvyklému pobytu. 38 V zájmu zachování jednotné terminologie bude v této práci místo obvyklého bydliště dále používán jen pojem obvyklý pobyt. Obecná mezinárodní příslušnost soudů ve věcech manželských je v nařízení Brusel II bis upravena v článku 3. Zde se setkáváme s alternativním 38 Srov. PFEIFFER, Magdalena. Kde bydlí právnická osoba? Obvyklý pobyt a bydliště právnických osob z perspektivy evropského mezinárodního práva soukromého. Právník [online]. 2014, roč. 153, č. 7, s [cit ], s

23 použitím státní příslušnosti v písm. b) (obě strany musí mít stejnou státní příslušnost, nezáleží na státní příslušnosti pouze jednoho z manželů), zatímco všechna pravidla uvedená v písm. a) jsou založena na hraničním určovateli obvyklého pobytu. Nenajdeme zde jen jedno obecné pravidlo, jelikož bylo třeba reagovat na rozmanitou vnitrostátní úpravu těchto otázek a najít vhodný kompromis. 39 Díky takto širokému pojetí může dojít dokonce k situaci, kdy k projednání věci mezi dvěma příslušníky nečlenských států bude příslušný soud členského státu proto, že na jeho území jedna ze stran sporu má obvyklý pobyt. 40 Smyslem této úpravy je zohlednění zvýšené mobility osob a právní jistota odpůrce. 41 Podle Rauschera jsou tento přístup a odejmutí dosud rozšířené možnosti podávat návrhy v těchto citlivých záležitostech soudu příslušnému na základě státní příslušnosti pouze jednoho z manželů nesprávné. 42 Rauscher dále uvádí, že občané Unie nejsou pouze a výlučně Evropany a není možné jim tuto mentalitu vnucovat. Dokonce i v případě společné státní příslušnosti jsou totiž příslušné soudy v místě společného obvyklého pobytu manželů. 43 Obecná příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti je upravena článkem 8 nařízení Brusel II bis, který obsahuje jediný hraniční určovatel obvyklý pobyt dítěte. Na státní příslušnosti dítěte (s několika výjimkami) nezáleží. Zde byl obvyklý pobyt zvolen s ohledem na zvláštní ochranu prostřednictvím zjednodušení procesu, kterou je nutno dětem poskytnout. Vzhledem k tomu, že toto nařízení žádnou definici pojmu obvyklý pobyt neobsahuje, zabýval se jeho 39 PFEIFFER, 2013, op. cit., s Srov. BOGDAN, op. cit., s RAUSCHER, Thomas. Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht EuZPR/EuIPR: Kommentar. Band IV, Brüssel IIa-VO, EG-UntVO, HUntVerfÜbk 2007, EU-EheGüterVO-E, EU- SchutzMVO. 4. Aufl. Köln: Otto Schmidt, 2015, s Ibid., s Ibid., s

24 výkladem SDEU, z jehož rozhodnutí vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi obvyklým pobytem dítěte a dospělé osoby. 44 Judikaturou SDEU se podrobněji zabývá podkapitola 4.3. Článek 15 nařízení Brusel II bis upravuje situace, kdy jsou k projednání vhodnější soudy jiného členského státu než soudy příslušné ve věci, a to z důvodu zvláštního vztahu dítěte k danému státu. Ten může spočívat dle odst. 3 písm. c) i v tom, že je dítě státním příslušníkem tohoto státu. Státní příslušnost je zde přece jen zohledněna, nepoužije se ale automaticky. Soud musí vztah dítěte k danému státu posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť, a někdy tedy státní příslušnost tuto úzkou vazbu zakládat nemusí Právo rozhodné pro závazkové vztahy Na úrovni EU existuje kolizní úprava jak smluvních závazkových vztahů, tak závazkových vztahů mimosmluvních. Pro každou z těchto oblastí bylo vyhrazeno jedno nařízení v případě smluvních závazků se jedná o nařízení Řím I, v případě mimosmluvních závazků o nařízení Řím II. V obou se jako hraniční určovatel vyskytuje právě obvyklý pobyt. Zajímavostí je, že ani v jednom z těchto nařízení vůbec nebyl použit hraniční určovatel státní příslušnosti. Nařízení Řím I je založeno na volbě práva smluvními stranami. Teprve pokud k ní nedojde, přicházejí na řadu hraniční určovatele vyjmenované v článku 4. Tím nejčastějším je obvyklý pobyt (resp. v tomto nařízení i v nařízení Řím II opět nesprávně do české verze přeložené jako obvyklé bydliště ), na nějž je v čl. 4 odst. 1 navazováno v souvislosti s konkrétními smluvními typy. V případě smlouvy o koupi zboží jde o obvyklý pobyt prodávajícího, u smlouvy 44 Srov. PFEIFFER, 2013, op. cit., s

25 o poskytování služeb o obvyklý pobyt poskytovatele služby, u krátkodobého pronájmu o obvyklý pobyt pronajímatele, u franšízové smlouvy o obvyklý pobyt osoby, jíž je franšíza udělena, a konečně u smlouvy o distribuci o obvyklý pobyt distributora. Pokud se jedná o jinou smlouvu nebo smlouva vykazuje znaky více uvedených smluv, řídí se smlouva právem země, v níž má strana, která je povinna poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště. 45 Důvodem pro použití obvyklého pobytu strany poskytující charakteristické plnění je skutečnost, že toto plnění je z právního hlediska obvykle složitější než pouhé zaplacení druhou stranou, a navíc je pravděpodobné, že strana poskytující nepeněžité plnění pravidelně uzavírá větší množství podobných smluv. 46 Z důvodu efektivity tedy bylo upřednostněno navázání na právní řád, který je bližší právě této straně. Výjimku představují smlouvy o přepravě, smlouvy spotřebitelské, smlouvy pojistné a individuální pracovní smlouvy, které jsou upraveny v článcích 5 až 8. U těchto smluv je třeba chránit slabší stranu, a právo rozhodné proto obvykle bude právo té země, v níž má obvyklý pobyt tato slabší strana. Ochrana spočívá v tom, že se smlouva řídí právem, které by slabší straně mělo být nejbližší. Dále je zde v čl. 4 odst. 3 zakotvena úniková doložka, tedy možnost navázání na právo země, s níž je smlouva zjevně úžeji spojená (úniková doložka je obsažena i v čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II). Výše již bylo uvedeno, že obvyklý pobyt právnických a podnikajících fyzických osob byl pro účely tohoto nařízení definován. Dle mého názoru se jedná o nejvhodnější řešení, kdy je v konkrétním právním předpise s ohledem na povahu upravovaných vztahů uvedena jednotná definice zajišťující právní jistotu jeho adresátů a usnadňující práci soudů. 45 Čl. 4 odst. 2 nařízení Řím I. 46 BOGDAN, op. cit., s

26 Totožnou definici obsahuje i nařízení Řím II, týkající se mimosmluvních závazkových vztahů. V tomto nařízení je opět použit obvyklý pobyt, který však není hlavním hraničním určovatelem. Pokud se neuplatní speciální pravidla, popsaná v nařízení, a strany si právo rozhodné samy nezvolí, použije se právo země, kde se projevil následek škodného jednání. 47 Obvyklý pobyt se zde vyskytuje jako hraniční určovatel pro případy, kdy jej obě strany mají ve stejné zemi, což je velmi vhodné řešení, jelikož se tak naváže na právní řád, který by oběma stranám měl být blízký. 48 Kromě toho se použije obvyklý pobyt poškozeného v případě mimosmluvních závazkových vztahů vznikajících v důsledku vady výrobku, pokud byl v této zemi výrobek uveden na trh. 49 Z oblasti působnosti obou uvedených nařízení jsou v článcích 1 vyňaty například otázky týkající se osobního stavu (Řím I), závazkové vztahy vznikající z narušení soukromí a osobnostních práv (Řím II) nebo vyplývající z rodinných vztahů či z majetkových vztahů mezi manželi (Řím I i Řím II). Ty jsou upraveny jinými unijními nebo vnitrostátními předpisy (viz níže) Rodinné právo Do oblasti rodinného práva spadá již popsané nařízení Brusel II bis. Dalšími významnými předpisy, jimiž se v této práci budu zabývat, jsou Nařízení o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností 50 a Nařízení provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí 47 ROZEHNALOVÁ a VALDHANS, op. cit., s Viz čl. 4 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 písm. b) nařízení Řím II. 49 Čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení Řím II. 50 Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Dále jen nařízení o výživném. 25

27 ve věcech majetkových poměrů v manželství. 51 Obě nařízení v sobě zahrnují jak kolizní normy, tak normy mezinárodního civilního práva procesního. Otázka kolizních norem je v článku 15 nařízení o výživném vyřešena jediným odkazem na Haagský protokol ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. 52 Ten v článku 3 obsahuje obecné pravidlo pro určení rozhodného práva, které stanoví, že se vyživovací povinnosti řídí právem státu, v němž má oprávněný místo obvyklého pobytu. Opět se zde tedy setkáváme s ochranou slabší nebo znevýhodněné strany. Pokud jde o mezinárodní příslušnost soudů, je klíčový článek 3 nařízení o výživném, obsahující obecné pravidlo, které používá hraniční určovatel obvyklého pobytu odpůrce nebo oprávněného. Obvyklý pobyt se objevuje také v ustanoveních článku 4, která upravují volbu soudu. Strany si (mimo jiné) alternativně mohou zvolit soud v místě obvyklého pobytu jedné ze stran nebo soud státu, jehož je jedna ze stran státním příslušníkem. Nařízení o věcech majetkových poměrů v manželství používá kritérium obvyklého pobytu i státní příslušnosti. V článcích 5 a 6 je upravena příslušnost soudů a hraničním určovatelem se zde v případech rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné mimo jiné používá obvyklý pobyt navrhovatele, přičemž v daném státě musel bydlet nejméně jeden rok. Tato podmínka je v čl. 5 odst. 2 písm. b) zmírněna, pokud je navrhovatel zároveň státním příslušníkem daného státu. V tom případě je povinné časové období zkráceno na šest měsíců. 51 Nařízení Rady (EU) č. 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství. Dále jen nařízení o věcech majetkových poměrů v manželství. 52 Rozhodnutí Rady ze dne 30. listopadu 2009 o uzavření Haagského protokolu ze dne 23. listopadu 2007 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti Evropským společenstvím (2009/941/ES). 26

28 Státní příslušnost zde tedy funguje jako známka užší vazby na daný stát. V ostatních případech se v článku 6 používá společný obvyklý pobyt manželů, poslední společný obvyklý pobyt, obvyklý pobyt navrhovatele a konečně společná státní příslušnost. Článek 26 obsahuje pravidla pro určení rozhodného práva pro majetkové poměry manželů. I zde se objevuje zároveň obvyklý pobyt i státní příslušnost, jejímž prostřednictvím se ale na právní řád konkrétního státu navazuje teprve tehdy, pokud neexistuje stát, v němž by manželé měli první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství. Ten se jako hraniční určovatel použije primárně (pokud si strany nezvolí právo jiného státu podle článku 22; zvolit si mohou právo státu, jehož jsou v době uzavření dohody oba nebo jeden z nich státním příslušníkem nebo v němž mají oba nebo jeden z nich obvyklý pobyt) Dědické právo Stejně jako obě nařízení představená v předchozí podkapitole zahrnuje klíčové nařízení v oblasti dědického práva, Nařízení o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, 53 jak kolizní, tak procesní úpravu. Nařízení je prvním, které v české verzi používá vhodnější pojem obvyklý pobyt. 54 Dle článku 22 má zůstavitel možnost volby rozhodného práva. Zvolit si může pouze právo státu, jehož je státním příslušníkem (v době smrti nebo v době 53 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení. Dále jen nařízení o dědictví. 54 ROHOVÁ, op. cit., s

29 uskutečnění této volby). Jak uvádí Rohová, bylo by vhodné rozšířit možnost volby i na právo státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v minulosti, na jehož území má nemovitý majetek nebo na jehož území měl nebo má obvyklý pobyt. 55 Hraniční určovatel obvyklého pobytu se pro určení rozhodného práva použije v souladu s obecným pravidlem uvedeným v článku 21 v případech, kdy nařízení nestanoví jinak, a nařízení tedy vychází z předpokladu, že nejvhodnějším kritériem pro určení fora i rozhodného práva je obvyklý pobyt zůstavitele v době jeho smrti. 56 Flexibilita, která je kritériu obvyklého pobytu často vytýkána, je v tomto nařízení kompenzována zachováním kritéria státní příslušnosti. 57 Kromě toho obsahuje čl. 21 odst. 2 únikovou doložku, a tak je po posouzení všech okolností možné použít právo státu, s nímž měl zůstavitel v době smrti zjevně užší spojení. Dotčené strany se podle článku 5 mohou dohodnout, že budou příslušné soudy toho státu, jehož právo si zůstavitel zvolil podle článku 22. I zde tedy hraje roli státní příslušnost. Obecně, nedojde-li k této dohodě, jsou však příslušné soudy státu, na jehož území měl zůstavitel v době smrti obvyklý pobyt. 58 Toto kolizní řešení zajišťuje soulad mezi forem a právem rozhodným Pojem obvyklého pobytu v judikatuře Soudního dvora Judikatura Soudního dvora je v souvislosti s evropským MPS neméně důležitá, jelikož rozsudky evropských soudů jsou používány jako plnohodnotné prameny unijního práva 60 a významně ovlivňují používání unijního práva v jednotlivých členských státech tím, že soudům pomáhají s výkladem unijních 55 ROHOVÁ, op. cit., s Ibid., s Srov. ibid., s Čl. 4 nařízení o dědictví. 59 PFEIFFER, 2013, op. cit., s PAUKNEROVÁ, op. cit., s

30 předpisů. Výše již byl zmíněn význam SDEU v souvislosti s autonomním výkladem práva EU. Soudní dvůr se výkladem pojmu obvyklý pobyt v oblasti MPS zabýval ve dvou rozsudcích, které se vztahovaly k nařízení Brusel II bis: Mercredi 61 a A 62. V souladu s cílem, aby o sporu rozhodovaly soudy státu, k němuž má daná věc nejužší vazbu, SDEU rozhodl, že je při určování obvyklého pobytu dítěte třeba zohlednit trvání pobytu, pravidelnost, podmínky, důvody, rodinné a sociální vazby (i rodinné a sociální vazby jednoho z rodičů), školní docházku, jazykové znalosti, ale i státní příslušnost. 63 Všechny tyto aspekty svědčí o integraci jedince v dané zemi. Pro posouzení integrace je významná i státní příslušnost, jelikož ji spolu s jazykovými znalostmi usnadňuje. 64 Rauscher dále uvádí, že u dětí hraje roli také úmysl odpovědné osoby založit v daném státě dlouhodobý pobyt. Tento úmysl vypovídá o integraci i při určování obvyklého pobytu dospělých osob, ovšem nelze jej pro založení obvyklého pobytu pokládat za určující. V souvislosti s použitím hraničního určovatele obvyklého pobytu staví SDEU do popředí blaho dítěte, a tedy blízkost soudu a projednávané věci, a nelze přenášet definice obvyklého pobytu z jiných oblastí práva do práva rodinného. 65 Není stanovena žádná minimální doba pobytu pro založení obvyklého pobytu a při jeho určování není možné vycházet pouze z doby trvání pobytu. Je nutno zohlednit i ostatní výše zmíněné okolnosti. 66 Soudy všech členských států se při určování obvyklého pobytu dítěte musí řídit všemi těmito zásadami vyplývajícími z výkladu pojmu 61 Rozsudek SDEU ze dne , věc C-497/10 PPU, Barbara Mercredi v. Richard Chaffe. 62 Rozsudek ESD ze dne , věc C-523/07, A. 63 Ibid., bod RAUSCHER, 2015, op. cit., s Ibid., s Srov. ibid., s

31 Soudním dvorem, které částečně nahrazují chybějící definici. Dle Pfeiffer lze rozhodnutí SDEU týkající se obvyklého pobytu dítěte pro účely nařízení Brusel II bis aplikovat i na obvyklý pobyt dítěte v nařízení o výživném PFEIFFER, 2013, op. cit., s

32 5. Obvyklý pobyt v českém právním řádu Vzhledem k tomu, že je Česká republika členským státem Evropské unie, jsou její právní předpisy s těmi unijními úzce provázány. Proto není třeba, aby byly otázky, které již upravují předpisy EU přímo aplikovatelné v jednotlivých členských státech, o nichž pojednává předchozí kapitola, znovu upraveny na vnitrostátní úrovni. České právní předpisy tedy nemohou být nezávislé a izolované, ale v reakci na stav a vývoj unijních předpisů se také musejí neustále vyvíjet a přizpůsobovat, ať už povinně např. v souvislosti s prováděním směrnic EU, nebo dobrovolně za účelem dosažení souladu s vývojem na unijní úrovni. Kromě toho je Česká republika také vázána mezinárodními smlouvami, které MPS rovněž upravují. 68 Pro tuto práci je důležité hlavně upřednostnění obvyklého pobytu coby hraničního určovatele, ke kterému došlo právě mj. v důsledku popsané provázanosti. V následující podkapitole je na několika konkrétních příkladech z českého právního řádu ukázáno použití hraničního určovatele obvyklého pobytu v různých oblastech soukromého práva. 5.1 Zakotvení obvyklého pobytu v českém právním řádu Státy mají pro úpravu soukromoprávních poměrů s mezinárodním prvkem zvláštní právní normy. 69 V České republice je tímto stěžejním souborem těchto norem již zmiňovaný ZMPS. V rámci rekodifikace českého soukromého práva a v souvislosti s rozvojem MPS na evropské úrovni byl vypracován nový ZMPS, který ovšem z důvodu aplikační přednosti unijních předpisů některé otázky vůbec 68 Např. úmluvy přijímané v rámci Haagské konference mezinárodního práva soukromého, Rady Evropy, OSN aj., srov. Pauknerová, s KUČERA et al., op. cit., s

33 neupravuje nebo je upravuje jen částečně. 70 Obsahuje ale úpravu významných otázek, které jsou z působnosti unijních předpisů vyňaty a ponechány kolizní úpravě členských států. Zákon se použije jen tehdy, když danou otázku neřeší ani mezinárodní smlouva, ani předpis EU, což se vzhledem k jejich široké oblasti působnosti nestane příliš často. 71 Zákon slučuje kolizní normy a normy mezinárodního práva procesního v jednom předpise. Účinný je od 1. ledna Přechod od hraničního určovatele státní příslušnosti k obvyklému pobytu v kolizní úpravě rodinného a dědického práva je v komentáři k ZMPS Pavla Dobiáše zmíněn jako příklad nového trendu v oblasti MPS hned na prvních několika řádcích úvodu, což svědčí o významu tohoto posunu. 72 V důvodové zprávě k ZMPS je toto řešení odůvodněno jako praktičtější. 73 Velmi významnou otázkou, která v předpisech EU není upravena a s níž pojem obvyklého pobytu souvisí, je určení osobního statutu, které se řeší samostatně bez ohledu na právo, jímž se řídí příslušný právní poměr. 74 Postupuje se podle základního kolizního pravidla v 29 ZMPS, v němž byl použit hraniční určovatel obvyklého pobytu. V 29 odst. 3 je stanoveno zvláštní pravidlo pro úpravu jména fyzické osoby. Zde bylo zvoleno kolizní kritérium státní příslušnosti. Důvodem je respektování právního řádu, který vede evidenci údajů o fyzických osobách. 75 Osoba ale má možnost dovolat se právního řádu státu, na jehož území má obvyklý pobyt. Je tomu tak z důvodu významu, který má tato 70 Srov. DOBIÁŠ, Petr a kol. Zákon o mezinárodním právu soukromém: komentář: podle právního stavu k 1. lednu Praha: Leges, 2013, s Srov. BŘÍZA, Petr. Nový český zákon o mezinárodním právu soukromém v kontextu práva EU a mezinárodních smluv. Právní rozhledy. 2013, roč. 21, č. 17, s DOBIÁŠ, op. cit., s Důvodová zpráva k zákonu o mezinárodním právu soukromém, s Srov. KUČERA et al., op cit., s DOBIÁŠ, op. cit., s

34 otázka pro postavení osoby v prostředí, ve kterém žije, 76 tedy prostředí jejího obvyklého pobytu. V oblasti závazkových práv se použije úprava obsažená v nařízeních Řím I a Řím II, popřípadě ZMPS pro otázky, které jsou z působnosti těchto nařízení vyňaty. 77 V ZMPS se jedná o 84 až 101. V kapitole 4 byla popsána ustanovení obou nařízení, v nichž obvyklý pobyt hraje zásadní úlohu a která mají před ZMPS aplikační přednost. Jedinou oblastí, ve které se objevuje kritérium obvyklého pobytu, kterou nařízení Řím I ani Řím II neupravuje, a v níž se tedy ZMPS použije, jsou mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z narušení soukromí a osobnostních práv, včetně pomluvy Podle 101 ZMPS se tyto závazky obecně řídí právem státu, v němž k narušení došlo, ovšem postižená osoba si může zvolit mimo jiné i právo státu, v němž má ona nebo původce narušení obvyklý pobyt. Kolizní úprava dědického práva je také převážně obsažena v unijním předpise, a to konkrétně v nařízení o dědictví popsaném v kapitole 4, které má před ZMPS aplikační přednost. 76 ZMPS, týkající se práva rozhodného pro dědické právní poměry, je v souladu s nařízením o dědictví, a pokud určitou otázku, na niž se nařízení nevztahuje, bude třeba vyřešit na základě českého práva, bude základní kolizní kritérium shodné. 80 Na rozdíl od nařízení o dědictví, které umožňuje jen volbu práva státu, jehož je zůstavitel státním příslušníkem 81, si ale podle 77 odst. 4 ZMPS zůstavitel může zvolit i právní řád státu, v němž má 76 KUČERA et al., op. cit., s Výčet těchto otázek je obsažen v čl. 1 odst. 2 nařízení Řím I a v čl. 1 odst. 2 nařízení Řím II. 78 Čl. 1 odst. 2 písm. g) nařízení Řím II. 79 Srov. PAUKNEROVÁ, op. cit., s Ibid., s Čl. 22 nařízení o dědictví. 33