SLOVO. Bulletin pro cizince a o cizincích. Slovo #01_ rocník NEPRODEJNÉ

Transkript

1 SLOVO Bulletin pro cizince a o cizincích Slovo #01_ rocník NEPRODEJNÉ Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.

2 03 15 FESTIVAL TVURCÍ AFRIKA Úvodní slovo Vlastně to, co máte před sebou, pořadově není první číslo, protože jsme už stačili připravit SLOVO speciál. Totiž, od 1. ledna 2011 začala platit novela zákona o cizincích a ta přinesla nejen řadu novinek při vyřizování pobytu na území České republiky, ale i změnu úřadujících agendu dlouhodobých pobytů a dlouhodobých víz od cizinecké policie přebral Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. V našem speciálu jsme vám chtěli přiblížit základní změny, abyste se mohli orientovat na úřadovnách, a proto jsme ho museli udělat přednostně. Jaké jsou reakce na aplikaci novely zákona a jak to funguje na nových úřadovnách, se můžete dočíst na stranách 6, 7, 8 a 9. Na začátku roku připravilo Ministerstvo vnitra ČR jeden důležitý dokument pro přistěhovalce s dlouhodobým a trvalým pobytem novou koncepci integrace cizinců. V dokumentu je jedním z hlavních akcentů výuka českého jazyka; ministerstvo vnitra chce absolvování adaptačních kurzů zařadit mezi podmínky pobytu na území, aby se znalost češtiny stala podmínkou prodloužení dlouhodobého pobytu na území. Pavla Burdová Hradečná, právnička Sdružení pro integraci a migraci a členka Rady vlády pro lidská práva, řekla o novém dokumentu: Koncepce pojmenovává i příčiny neúspěchů dosavadní integrační politiky, mimo jiné nedostatečně jasně formulované odhodlání rezortů věnovat se otázkám integrace cizinců. Ve zprávě se zdůrazňuje, že jednotlivá ministerstva musejí k integraci přistupovat aktivně. Na stranách 10 a 11 se věnujeme analýze vyhodnocování vývoje v oblasti integrace cizinců, která je součástí nové koncepce integrace cizinců. V příštím čísle (vyjde v červnu) se naše redakce bude detailně věnovat novinkám v tomto dokumentu. Dále bych chtěl upoutat vaši pozornost na text Provázím lidi na cestě za lepšími pocity (strany 12, 13 a 14) rozhovor s Věrou Roubalovou, která se léta věnuje příchozím (nerada používá slovo cizinci) a jako terapeutka jejich duším: Lidé postižení mnoha válečnými a dalšími traumaty, často posttraumatickým stresovým syndromem, se někdy přijdou podělit se svým trápením rodinným, někdy se svým steskem po domově, se svou opuštěností či smutkem. Na stranách 23 a 24 přinášíme reportáž ze soutěže Miss Vietnam České republiky Sice trošku opožděně (uskutečnila se již v lednu), ale opodstatněně aby i ti, kteří tam nebyli, pochopili, jaká to byla velkolepá podívaná s příjemným exotickým zpestřením. Příjemné čtení vám přeje Dragoljub Matić Obsah: Úvodní slovo 3 Váš vstřícný úřad úřadovny v režii OAMP ministerstva vnitra 6 O novele zákona o pobytu cizinců 8 Cizinci ze třetích zemí v ČR 10 Provázím lidi na cestě za lepšími pocity 12 Festival Tvůrčí Afrika na křižovatce 15 Zpráva o natáčení dokumentárního filmu 16 Cizinci otročili ve státních lesích 18 Je na čase být člověkem 20 Krása ve znamení úcty 23 Informační bulletin pro cizince a o cizincích vydává občanské sdružení SLOVO 1 Redakce: Dragoljub Matić (šéfredaktor) Goranka Oljača, František Kostlán, Tran Vu Van Anh ADRESA VYDAVATELE: Francouzská 2, Praha 2 Tel. fax: slovo_bulletin@centrum.cz GRAFIKA: Adam Bláha blaha.adam@seznam.cz TISK: Datapont s. r. o. OBÁLKA: Baldandorj Ariunzul 01 11

3 04 Komentár 05 z regionu Text: Jiřina Šiklová Foto: Archiv Text: Anna Maršíková Foto: Barevný děti, o. s. ZaClenit, nebo vyclenit? PhDr. Jiřina Šiklová Integrace cizincu v JihoCeském kraji Cizinci v Jihočeském kraji nepředstavují problém. Na první pohled je to ideální situace. Bohužel, důvodem není neobvykle tolerantní obyvatelstvo a vstřícnost úřadů ani úspěšnost integračních programů, ale nízký počet cizinců v kraji. Přes 15 tisíc cizinců tvoří přibližně 2,4 % obyvatelstva. Češky a Češi pracující s cizinci se shodují na tom, že je nezbytné věnovat problematice mnohem více pozornosti jednak proto, že ačkoli cizinci nepředstavují z pohledu místních samospráv a institucí větší problém, sami se s mnoha problémy potýkají, a také proto, že počet cizinců v kraji se bezesporu bude zvyšovat. Čeká se v Jihočeském kraji na situaci, které byla před časem vystavena Plzeň? Inkluze je včlenění, exkluze vyčlenění. Obě slova pocházejí z latiny, ale již dávno jsme je počeštili a každý jim rozumí, i když skoro každý trochu jinak. Jinak je vnímá ten, kdo je uvnitř, tedy insider, a jinak to vidí ten, kdo stojí mimo skupinu, tedy je outsider. Vzpomínám si, že v době mého dětství, kdy jsem chodila do základní školy, ten kdo moc zlobil, musel stát před stupínkem nebo u zdi, či dokonce musel jít na chodbu za dveře. Nebo nesměl při tělocviku s ostatními cvičit a musel sedět vedle na lavičce, mimo hrající spolužáky. Byl tedy vyčleněn, neboli exkludován, byl z něho na čas outsider. Pokud opakovaně takový spolužák nesměl hrát, tak se pořádně hrát ani nenaučil a pak již sám neměl zájem házet míčem nebo lézt na šplhadlo, protože se mu ostatní smáli. Ten, kdo stál mimo, navíc nesledoval výuku, nepsal, neučil se a často se na ostatní naštval, zatrpkl. Utvrdilo ho to v přesvědčení, že je odlišný, hloupější nebo lepší, v každém případě jiný. A pak se odmítal připojit k ostatním dětem, i když byl pozván. Proto je lepší takového žáka či žákyni naopak vtáhnout do hry, zabavit, začlenit. Když chodily do školy moje děti, tak se již takto netrestalo. Nesmělo se to. Dnes se ví, že je to z hlediska výchovy, pedagogiky, nesprávný postup, neboť tříští celou třídu. Podobně se ale chovají nejen žáci, ale i dospělí, kteří se odlišují třeba svojí neznalostí řeči, neznalostí zvyků, a většina, místo aby je vtáhla do hry, je odmítá. Ti si potom na svoji výlučnost zvyknou, sami někdy svoje vyčlenění podporují, řídí se podle svých vlastních hodnot a přestávají mít zájem pochopit ty, co patří zatím k většině. Dokonce se vzájemně ve svém vyloučení povzbuzují a jsou na to hrdí. Nechtějí později ani napodobovat ostatní, stačí si sami ve své komunitě. Na svoji odlišnost jsou často i pyšní. Nesoutěží s většinou, rezignují na svoji inkluzi a žijí si podle svého. Je jich dost, aby sebe sama ocenili a ujistili se, že jednají správně. Smějí se nám, že neumíme dobře německy? Tak tou řečí raději nebudeme mluvit. Je nás již dost, abychom se bavili jen mezi sebou. Nestačíme jim v basketbalu? Okřikují nás ostatní, že kazíme hru a přihráváme špatně? Tak budeme hrát jinou hru, ve které nebudeme směšní a ve které právě my vynikneme! Chceme mít taky v něčem úspěch, být pochváleni a být dobří, a když to neocení ostatní, oceníme sebe sama a ještě více se uzavřeme do své skupiny! Je nám jedno, že tuto hru nehrají a neumějí ti ostatní, my ji ale umíme, a proto se o to včlenění inkluzi nemusíme ani pokoušet. Tak nějak znějí i nevyřčené argumenty, proč se etnicky a národnostně odlišné skupiny nechtějí včlenit a proč třeba v Berlíně ve čtvrti Kreuzberg slyšíte ve školách častěji turečtinu než němčinu. Pořád ještě mluvím a píši o dětech, ale jasně to již přechází do chování dospělých, do chování celých skupin cizinců, imigrantů, zahraničních dělníků, odlišných etnik a národů, které do střední Evropy přicházejí nebo zde již desetiletí žijí. Přišli sem před desítkami let za prací, utíkali před nebezpečím ve vlastních zemích, snažili se najít si lepší životní podmínky, což je skutečnost, pro kterou migrují lidé i celé národy již po tisíciletí. A tak se vytvořily uprostřed Evropy celé čtvrtě, oblasti, kam se sestěhovávají cizinci a tvoří jakési enklávy, ostrůvky odlišného způsobu života. V Německu, Francii, Belgii, Nizozemí, ale již i v Britanii a zemích Skandinávie a u nás to teprve začíná. Zvláště patrné je to v centru hlavního města Německa, tedy v Berlíně. Děti těchto imigrantů nemluví dobře německy, a tak mnozí rodilí Němci dávají svoje děti raději do škol, ve kterých nepřevažují děti z tureckých rodin či jiných etnik. Tím se exkluze jen prohlubuje. Z obou stran. Vždy je to obapolný proces. Dlouho se o tomto problému na Západě nemluvilo a nepsalo. Prý to nebylo politicky korektní. Nakonec toto tabu v minulém roce porušil německý politik a bankéř Thilo Sarrazin, jehož manželka učila a učí na berlínských základních školách. Napsal o této izolaci především tureckých, muslimských menšin celou tlustou knihu, plnou statistických odkazů. Napřed Thilla Sarrazina mnozí, včetně premiérky Merkelové, odsoudili. Ale za pár měsíců si mnozí již uvědomili, že vyčlenění etnicky odlišných skupin a přistěhovalců bylo a je velkou chybou, protože tito lidé i jejich děti se později jen těžko začlení. Bude to mít negativní vliv i na úroveň kvalifikace a vzdělanosti v celé společnosti. Zatím žije v České republice poměrně málo přistěhovalců. Budeme-li bohatší a to asi chceme, budou sem přicházet další a další, kteří zde budou chtít taky žít. Uvědomme si včas, jak vůči nim máme postupovat a zda svým přístupem z nich vytvoříme etnicky i jazykově odlišné ostrůvky, nebo celek podobný mozaice. Mozaika se skládá z mnoha a mnoha odlišných kamenů, které ale dohromady tvoří smysl dávající obraz. V Jihočeském kraji působí od dubna 2010 Centrum na podporu integrace cizinců zřizované Správou uprchlických zařízení a spolufinancované z Evropského fondu na podporu integrace státních příslušníků třetích zemí. Centrum nabízí klasické bezplatné služby pro cizince, jako jsou kurzy češtiny, právní poradenství, počítačové kurzy, kurzy sociokulturní orientace ve formě přednášek a besed s odborníky či možnost navštěvovat knihovnu atd. Kromě toho jsou však některé aktivity určeny i široké veřejnosti. Mezi takové činnosti patří například čtení zahraničních pohádek pro děti, přednášková činnost na základních a středních školách či Mongolský večer. Snažíme se představit jinou kulturu majoritní populaci, říká vedoucí centra Mgr. Markéta Jindrová. Důležitou akcí byla také konference na téma Multikulturní výchova na základních školách teoretická východiska a praktické využití, která se konala v listopadu 2010 za účasti mnoha odborníků. Centrum na podporu integrace cizinců má ze své podstaty ještě další funkci snaží se zkoordinovat spolupráci institucí, které v jižních Čechách pracují s cizinci. Za tímto účelem vznikla platforma, v níž jsou zapojeny vládní i nevládní organizace, a která nabízí prostor pro diskuzi problematických otázek. Mgr. Bohumila Vančurová, pracovnice krajského úřadu pověřená agendou národnostních a etnických menšin, nicméně upozorňuje na tzv. dětské nemoci integračních center. Za nedostatek považuje fakt, že služby nemohou být poskytovány také občanům Evropské unie. Právě objektivní sociálně-právní poradenství či kurzy češtiny dostupné pro všechny by měly být základem poskytovaných služeb. Provoz Center na podporu integrace cizinců obecně s sebou podle Bohumily Vančurové nese ještě jeden paradox místní samosprávy se s příchodem státní organizace snaží zbavit odpovědnosti za integraci cizinců ve své působnosti. V dosavadních debatách na téma integrace cizinců převažuje stále ekonomické hledisko a přesvědčení, že pobyt cizinců na území kraje je dočasný, což je dáno částečně také nedostatečnou informovaností na úrovni základního vzdělávání v cizinecké problematice, kdy úředník zná jen to, co si sám načte, případně co zachytí v médiích, popisuje Vančurová. Zároveň dodává, že ne vždy musí být všechny aktivity finančně náročné, někdy stačí malé kroky a ochota na obou stranách. Za hlavní problémy v jižních Čechách lze (kromě všeobecně rozšířených překážek integrace) označit nedostatečnou dopravní infrastrukturu, která komplikuje v některých místech kraje dojíždění například za zájmovými činnostmi, či nedostatek pracovníků městských úřadů, kteří by se problematice věnovali, a to především v místech s větší koncentrací cizinců, například na Strakonicku. Jednou z mála organizací, které v jižních Čechách umožňují setkávání cizinců a majoritní společnosti, je občanské sdružení Barevný děti pod vedením Terezy Dobiášové. Tento původně čistě divadelní soubor vznikl před třemi lety v rámci aktivit Multikulturního centra v Českých Budějovicích s cílem integrovat cizince do společnosti. Jak vysvětluje Tereza Dobiášová, idea vytvořit prostor, kde by se mohli setkávat Češi a cizinci, vznikla na základě zjištění, že žádná českobudějovická organizace pracující s cizinci takový prostor v podstatě nenabízí a většinová společnost se k cizincům chová zcela přezíravě. S tím, jak se aktivity souboru rozvíjely, vznikla po několika měsících potřeba vytvořit samostatné občanské sdružení. V současné době pořádají Barevný děti kromě divadelních představení také pohybové kurzy, pravidelné multikulturní večery či jednorázové akce, jako například multikulturní festival. Divadlo je prostor, kde pracujeme na tom, aby byli lidi vyrovnanější a šťastnější. Ve chvíli, kdy se členům souboru věnujete, dáváte jim péči a čas, když jsou spokojenější, je menší pravděpodobnost, že se dostanou do konfliktní situace, přibližuje Tereza Dobiášová význam multikulturního divadelního souboru. Zdůrazňuje přitom, že účast na představeních není přínosná jen pro Čechy a cizince, kteří jsou členy souboru, ale i pro diváky. Za tři roky působení souboru je podle Dobiášové možné pozorovat výrazný rozdíl ve způsobu, jakým společnost k multikulturnímu souboru přistupuje. Lidé si postupně zvykají. Diváci už na představení nechodí kvůli cizincům, ale kvůli divadlu. Berou to jako přirozenou věc, říká.

4 06 Text: Goranka Oljača Foto: Archiv Váš vstrícný úrad úradovny v režii OAMP ministerstva vnitra K čemu nám je cizinecká policie? Je to služba jako každá jiná, nebo se jedná o zvláštní vizitku českého státu před cizinci? Odpověď, že nám slouží jen k dlouhým frontám a že za to platíme daně, jsme slýchali dlouhá léta. Proto jsme s neskrývanou zvědavostí čekali na aplikaci novely cizineckého zákona od 1. ledna roku Ta totiž přinesla nejen řadu novinek při vyřizování pobytu na území České republiky, ale i změnu úřadujících agendu dlouhodobých pobytů a dlouhodobých víz od cizinecké policie přebral Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Jak velký třesk tato změna vyvolala v prvním lednovém týdnu? Soudě podle nadpisu na pracovišti v Koněvově ulici buď zaspali, nebo naopak měli příliš práce 5. ledna byla totiž u vchodu stále stará cedule: Inspektorát cizinecké policie. Připomínala nemilé časy, kdy cizinci čekali na vstup do budovy v nekonečných hadových frontách až na Koněvovu. Ovšem hned po osmé hodině hlouček před budovou tvořilo pouze dvacet lidí. Na otázku, jak dlouho tu čekají, většina zmínila, že jen kolem deseti minut. To bylo první překvapení. Ostatní na nás čekala v prvním patře v čekárně už měli všichni klienti pořadová čísla. Mezi nimi ale byli i tací, kteří přece přišli na úřadovnu brzy ráno. Mladík plachého vzhledu objasnil proč: Přišel jsem už ve tři, abych se postavil do fronty včas. Na otázku, jestli fronta byla velká, přiznává, že vůbec ne. To je asi tím, že většina Ukrajinců je doma, mají svátky, ochotně nabízel vysvětlení. Přesto mezi cizinci i toho dne bylo Ukrajinců nejvíce. Bělorusko-egyptský pár přišel i s miminkem a čekali kolem dvaceti minut. Na rozdíl od dřívějška, kdy se chovali všelijak, zvlášť, když bylo mnoho lidí, dnes jsou úředníci laskaví, pochvalují vztah pracovníků, aniž by věděli, že za chod úřadovny už neodpovídá cizinecká policie, ale odbor azylové a migrační politiky. Mgr. Hana Hermanová, vedoucí nabíracích pracovišť v Praze a ve Středočeském kraji, mi popisuje, jak je nová agenda rozsáhlá. V hlavním městě, kde podle údajů z konce minulého roku žije 148 tisíc cizinců, působí 5 pracovišť v Koněvově ulici a na Chodově se ocitne naprostá většina těch s povoleným dlouhodobým pobytem, potom jsou ještě pracoviště ve Zborovské i na Letné a trvalé pobyty se řeší na Bohdalci. A protože ve Středočeském kraji žije dalších 57 tisíc cizinců, bude fungovat i dalších pět pracovišť v Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Benešově, Příbrami a Rakovníku. Vedle agendy dlouhodobých pobytů a víz sem byly přesunuty i trvalé pobyty, takže klienti už nemusejí jezdit do Prahy, vysvětluje Hana Hermanová. V novém týmu převažují mladí lidé, kteří očividně mají jiný přístup k poskytování služeb cizincům. V čekárně úřadovny na Koněvově ulici panoval toho dne nepřehlédnutelný klid a pořádek. Za přepážkami čilý pracovní ruch. Vedoucí pracoviště Mgr. Jan Drbohlav je také trošku překvapený absencí větších front: Čekali jsme, že fronty přestanou o něco později. V pondělí bylo před budovou kolem 60 lidí, ve středu už jen 25. Hned od začátku se využívá telefonické objednávání na číslo a pořadová čísla vydáváme celou úřední dobu. I když někdo přijde o půl páté, je ten samý den odbaven. Plánujeme také další přizpůsobování vyvolávacího čekacího systému a přeškolení zaměstnanců cizinecké policie, kteří se rozhodnou nadále pracovat na úřadovně. Loni jsem tady čekala od čtyř hodin ráno. Před novým rokem jsem stála čtyřikrát před budovou, nemohla jsem se dostat dovnitř, vypráví mi své zkušenosti s cizineckou policií mladá Mongolka. Tvrdí, že je to teď nesrovnatelně lepší hezká novoroční novinka. Příjemných novinek pro cizince je více. Třeba na pracovišti na Chodově. Před budovou, kterou ještě v prosinci zdobily známé fronty čekajících cizinců, ve čtvrtek 6. ledna nikdo nebyl. Vevnitř ale sedělo v teple kolem padesáti lidí. Jsem příjemně překvapený, že jsem nemrznul ve frontě venku. Nevím, komu za to musím být vděčný, říká Ukrajinec, který tentokrát čekal na vyřízení své žádosti patnáct minut. Pokud je vůbec potřeba být vděčný za slušné a lidské chování na úřadovně v Chodově, tak je to spíše zásluha nového přístupu k cizincům jako ke klientům. Mladý vedoucí tohoto pracoviště Luboš Šafránek přiznává, že první den po převzetí agendy neprobíhal klidně. Bylo to trochu hektické, protože v předcházejících dnech cizinecká policie klienty neodbavovala, jenom v akutních případech. Všem říkali, přijďte v pondělí. Takže v pondělí lidé stáli venku ve frontě. My jsme udělali to, že jsme otevřeli v sedm hodin, aby klienti nečekali na mrazu, a průběžně jsme jim vysvětlovali, že sem mohou chodit celý den, že lístek dostanou kdykoliv a není třeba front. Ještě v úterý přicházeli brzy ráno, bylo jich kolem třiceti, ve středu čekalo patnáct cizinců a dneska ráno jsme je pozvali v šest hodin na kávu dovnitř šest zaměstnanců a šest cizinců, vypráví s úsměvem. Manažerka z Ukrajiny, která žije v Česku pátým rokem, si pochvaluje příjemné chování úředníků a absenci front, ale postrádá jaksi více informací. To, co je na internetu, nestačí, zvlášť s ohledem na změnu zákona od Nového roku. Měli bychom vědět předem, co máme přinést, jaké papíry. Teď jsem například musel ověřit nějaký podpis a předtím to nemuselo být, přitakává její krajan, který jinak celou situaci na úřadovně považuje za pokrok. Odbor azylové a migrační politiky vede informační kampaň ve spolupráci s nevládními organizacemi zabývajícími se migrací. V InBázi v Praze se například 13. ledna setkali jeho zástupci s cizinci. Když o tom mluvím s vedoucím Lubošem Šafránkem, dozvídám se, že už vytiskl nějaké informační letáky. Vzal jsem heslo Váš vstřícný úřad vážně, protože je to opravdu jejich úřad, který slouží tomu, aby jim povolil s co největším komfortem jejich pobyt. Za komfort se bere to, že se člověk objedná, v danou hodinu bude odbaven, takže to podání žádosti pro něj není žádnou přítěží. Zároveň přiznává, že nový vztah k cizincům jako ke klientům vyvolal mezi bývalými zaměstnanci cizinecké policie překvapení. Konečně pochopili, že se tady nesetkávají s nějakým póvlem společnosti, ale normálně s klienty-cizinci, kteří tady vytvářejí nějaké hodnoty a jsou přínosem pro společnost. Ředitel odboru azylové a migrační politiky doktor Tomáš Haišman pečlivě sleduje, jak mladý tým vedoucích přeměňuje úřady. Je denně s nimi. Koncem roku 2010 mluvil o své představě fungování úřadů: Víte, pro nás je docela důležité, aby ten správní úřad proti sobě měl klienty, kteří neklečí na kolenou, aby to byli sebevědomí lidi, aby si byli vědomi svých vlastních práv a aby byli schopni s tím úřadem komunikovat. Naší povinností je vycházet jim maximálně vstříc. Počítám, že do poloviny roku nastavíme takové parametry, aby se tam ti lidé cítili komfortně a zároveň důstojně. Maximální snaha, aby situace na úřadech byla lepší než v minulosti, se počátkem ledna evidentně prokázala. Mizí to, co cizincům dříve nejvíce vadilo dlouhé, ponižující fronty před a na úřadovnách. Očekávat, že zmizí i některá legislativní opatření z novely zákona, která cizincům vážně komplikují život, by teď bylo nereálné. Stejně jako i různé vykládání zákona nebo už tradiční byrokratická zlovůle, která i v tomto překlenovacím období občas ukazovala zuby. Cesta změn je dlouhá. Na základě záznamů z pořadu Zaostřeno na cizince Českého rozhlasu 6, který byl vysílán

5 08 O novele zákona o pobytu cizincu Text:Redakce Jak to funguje? Co se zlepšilo? Od Nového roku prešel úrad pro cizince z cizinecké policie pod ministerstvo vnitra Ředitel odboru azylové a migrační politiky MV ČR Tomáš Haišman zdůrazňuje, že cizinecká policie měla v Praze jen malý počet pracovníků navzdory tomu, že se zde koncentruje až něco kolem dvaapadesáti procent všech evidovaných cizinců. Cizinecká policie na Prahu a na cizinecký problém v Praze měla ale z celostátních počtů delimitováno třináct procent lidí. Znamená to, že zatímco v Praze existovaly známé fronty, existovala i místa, kde ti lidé pravděpodobně neměli do čeho sáhnout. Každý, kdo teď sedí na přepážce, má povinnost odbavit nejméně klientů za rok. Každý, kdo potom rozhoduje o těch spisech, má povinnost učinit až 600 rozhodnutí ročně. Myslím si, že první kroky úřadu jsou znatelně pozitivní, ale jsme na začátku dlouhodobého procesu dalších změn, dodal Haišman. Ředitelka Sdružení pro integraci a migraci Magda Faltová myslí, že se situace díky této změně částečně zlepšila. Na úřadovnách nejsou fronty, řada se dostane na každého, kdo přijde. Pravdou je, že pracovníci jsou noví, že v tuto chvíli nemáme zkušenost s tím, jak přesně bude o věcech rozhodováno. Podle Faltové se také částečně zlepšila situace často velmi korupčního prostředí. Nejsou zde navázány tak úzké vazby mezi tzv. klienty, kteří zajišťují pobyty cizincům, a policií, tak jak to bylo v minulosti. Další věci se týkají zdravotního pojištění, kdy novela zavádí sice komplexní zdravotní pojištění, nicméně velmi finančně náročné a ve svém důsledku neřeší základní problém. My bychom navrhovali, aby cizinci měli vstup do veřejného zdravotního pojištění, pokud zde pracují, uvedla Faltová. Stejný názor sdílí i právník a mluvčí iniciativy ProAlt Pavel Čižinský, který se pracovnímu právu cizinců odborně věnuje. Jediným řešením je začlenit cizince, kteří v České republice pobývají dlouhodobě, do systému veřejného zdravotního pojištění, což je běžné v jiných státech a což by bylo pro systém i ekonomicky výhodné, neboť cizinci jsou vzhledem ke své demografické struktuře jednoznačně ziskovou skupinou plátců pojistného, upozornil Čižinský. Oksana Rizak, právnička a členka Fóra migrantů: Před dvěma dny jsem byla s klientem na pracovišti v Cigánkově ulici na Praze 4 Chodově. Fronty jsou viditelně menší. Je možné se také objednat na určitou hodinu. To ale platí pouze pro podání žádosti. Nedá se objednat na vyzvednutí žádosti a ani vám telefonicky nesdělí, zda je žádost vyřízená. Telefonická objednávka ale neznamená, že vás objednají na určitý čas a ke konkrétnímu člověku, jak se to třeba dělá u trvalých pobytů. Což znamená, že je třeba počkat, než se vás někdo ujme a než si vyhledá vaše podklady a seznámí se s nimi. Celkově jsme tam tedy stejně strávili hodinu a půl. Systém podle mě není domyšlený. Ale chování úředníků bylo zdvořilejší než u cizinecké policie. Cizinci, vyřizující si v České republice třeba povolení k pobytu, mají problém dorozumět se s úředníky. Ti většinou mluví jen česky a podle nových předpisů musí žadatel přijít k přepážce osobně, bez prostředníka. Ministerstvo vnitra slibuje změnu lidštější přístup a schopnější úředníky. Jazyková výbava těch lidí se od 1. ledna několikanásobně zvýšila, tvrdí Luboš Šafránek z oboru azylové a imigrační politiky ministerstva vnitra. A jazyková výbava úředníků je od ledna také víc potřeba. Cizince na úřadě totiž nově nemůže nikdo zastupovat ani na základě plné moci. Trpělivostí se tak musí obrnit všichni od dělníků po špičkové zahraniční manažery. Od letošního ledna práci cizinecké policie, která se o víza starala předtím, přebrali úředníci ministerstva vnitra. Jenže předávání agendy provázejí obtíže. Některé žádosti o vízum stále leží na stolech úředníků, byť už měly být dávno vyřízené. Všichni zahraniční studenti, kteří k nám měli přijet na letní semestr a potřebovali vízum, s ním mají problém. Buď ho nedostali, nebo se jim zdrželo. A to i přesto, že si požádali včas, někteří i v říjnu nebo v listopadu. Je to asi dvacítka studentů, hlavně z USA, Koreje a z Turecka, říká Jakub Dürr, prorektor pro zahraniční vztahy Univerzity Palackého v Olomouci. Jde zhruba o třetinu všech zahraničních studentů školy. Problémy hlásí i další dvě velké univerzity, Karlova a Masarykova. Na Karlově univerzitě také marně čeká na vízum zhruba třetina pozvaných studentů. Dva studenti z programu odstoupili, vzdali to několik dní před odjezdem. Jednomu propadla letenka a několik dalších muselo za poplatek přebookovat letenku, říká ředitelka zahraničních programů Filozofické fakulty UK Jitka Štěpničková. Ministerstvo připouští, že se ve 40 případech vyřízení víz zpozdilo. Prý za to může chaos při přebírání spisů. Přebrali jsme agendu tisíců víz, brání se ředitel odboru azylové a migrační politiky Tomáš Haišman. Vnitro teď tým úředníků, kteří žádosti vyřizují, posiluje o dalších deset úředníků. Komentář Petra Uhla v deníku Právo Prvním lednem nabyla účinnosti novela cizineckého zákona, která může státu pomoci vypudit ze země přes 100 tisíc cizinců, nejvíc z Ukrajiny, Vietnamu a z Ruska, kteří do ČR přišli za prací před krizí a nemají zatím povolení k trvalému pobytu. Tvrdí to 23 nestátních organizací počínaje známými, jako je Amnesty International, Český helsinský výbor, Člověk v tísni a La Strada, až po ty, které působí v terénu, jako je Poradna pro občanství a lidská práva, Most pro lidská práva či Berkat. Iniciativa pro kritiku reforem a na podporu alternativ (Pro- Alt) a Iniciativa za práva pracujících migrantů a migrantek se novele věnují už měsíce. Neúspěšně, výsledek je ještě horší, než v létě navrhla vláda. Sněmovna totiž přijala komplexní pozměňovací návrh poslanců ODS Marka Šnajdra a Borise Šťastného, členů správní rady VZP. Dlouhodobě pobývající cizinec musí nyní zaplatit předem pojistné za komplexní zdravotní péči ve výši více než 30 tisíc korun za rok. To je podle poslance Františka Bublana pro většinu cizinců neúnosné, je to šestkrát víc než dosud. Ministerstvo vnitra zprvu tento pozměňovací návrh odmítlo, ale při hlasování ve Sněmovně v listopadu změnil ministr vnitra Radek John (Věci veřejné) náhle názor a s návrhem na komplexní péči souhlasil. Vládní koalice ho schválila, ač ho Sněmovna ani neprojednala. Věci veřejné daly opět přednost vládněkoaliční soudržnosti. Senát ale Sněmovně zákon vrátil s návrhem vypustit povinné pojištění komplexní péče. Poměry ve státní správě ilustruje to, že si pak ředitel azylového a migračního odboru ministerstva vnitra Tomáš Haišman neziskovému sektoru veřejně postěžoval na silné lobbování a korupci, jež přijímání novely provázely ve Sněmovně i v Senátu. Sněmovna Senát před Vánocemi přehlasovala. Senátní verzi nepodpořila ani KSČM, i když většina soc. dem. poslanců v listopadu podpořila komunistické návrhy, které úroveň ochrany práv cizinců zlepšovaly. I ty Sněmovna ovšem zamítla. Jak uvádí ProAlt, je komerční zdravotní pojištění pro cizince nevýhodné i proto, že z úhrady vylučuje různé druhy zdravotní péče. Je ale nevýhodné i pro zdravotnická zařízení, neboť péče poskytnutá pojištěným cizincům nebude asi vždy proplacena. A konečně je nevýhodné i pro státní rozpočet, neb značné náklady na péči, třeba kvůli dětem narozeným s vrozenou vadou, se z něj totiž stejně nakonec z humanitárních důvodů uhradí. Výhodné je komerční pojištění jen pro ty pojišťovny, jejichž produkty si cizinci musí kupovat, neboť jinak jim stát nedá povolení k pobytu. Jediným správným řešením je začlenění cizinců, dlouhodobě pobývajících v ČR, do veřejného zdravotního pojištění. Stát ale místo toho pokračuje ve snaze, aby se tu pracující cizinci pokud možno neusazovali a ČR zase opustili. Nelze však chtít jen práci cizinců, a ne cizince samotné. Je to i nehumánní, demograficky neprozíravé a i nerealistické. Gastarbeiterský model se v západní Evropě zhroutil už v 70. letech. (Zdroj: Právo)

6 10 Cizinci ze tretích zemí v CR jací jsou? (Statistické údaje o počtu cizinců ze třetích zemí k ) Tyto údaje jsou součástí Analýzy struktury cizinecké populace nové koncepce integrace cizinců Ministerstva vnitra ČR pro rok Jde o data z Cizineckého informačního systému Služby cizinecké policie, Českého statistického úřadu a údaje získané z projektu Metodika hodnocení monitorovacích nástrojů integračního procesu cizinců z třetích zemí v České republice Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Věková kategorie do 19 let let let let let let nad 65 let CELKEM Počet % z celku 0,8 14,0 51,3 29,5 3,3 1,0 0,3 100,0 Z toho ženy % žen 37,1 34,8 36,8 38,3 35,4 31,8 34,2 36,8 Nadpoloviční většina všech zaměstnaných cizinců je ve věku let ( osob), výrazně zastoupena je rovněž kategorie let ( osob). Podíl žen mezi pracovníky ze třetích zemí je ve srovnání s celkovým podílem žen mezi cizinci ze třetích zemí nižší a dosahuje 36,8 %. Zatímco muži nejvíce pracují ve stavebnictví (42,5 %), u žen je častější oblast zpracovatelského průmyslu (26,5 %). Struktura cizinců zaměstnanců dle věku a pohlaví Cizinci ze třetích zemí cílová skupina integrace Cílovou skupinou koncepce integrace jsou tzv. cizinci ze třetích zemí (nikoli tedy z EU/EHP a Švýcarska). K 31. prosinci 2009 jich v ČR bylo , což je 68,2 % z celkového počtu cizinců pobývajících na území České republiky. Jejich podíl na celkovém obyvatelstvu České republiky dosáhl 2,8 %. Mezi nejvíce početně zastoupené státní příslušníky třetích zemí patří občané Ukrajiny ( ), Vietnamu (61 126) a Ruska (30 393). Tyto 3 státní příslušnosti tvoří více než 3/4 osob, které jsou cílovou skupinou integrace. S výraznějším odstupem následují občané Moldavska (10 049), USA (5 941), Mongolska (5 745), Číny (5 354), Běloruska (4 427), Srbska a Černé hory (4 140) a Kazachstánu (3 933). Pobytový status Většina cizinců z třetích zemí (57,4 %, osob) v České republice pobývá na základě dlouhodobého víza nebo povolení k pobytu. Trvalý pobyt má cizinců ze třetích zemí (tj. 42,6 % v roce 2007 to bylo 40,1 % z celkového počtu). Téměř 40 tisíc osob z cílové skupiny integrace má pobytový status v České republice jako rodinný příslušník občana České republiky resp. Evropské unie. 90 % z těchto osob má trvalý pobyt. Zastoupení žen Na konci roku 2009 byl počet žen osob (42,2 %). Nejvyšší zastoupení žen je u občanů Thajska (91,1 %). Další státní příslušnosti s nadpolovičním podílem žen jsou Mongolsko (59,7 %), Bělorusko (57,0 %), Kyrgyzstán (56,3 %), Kazachstán (53,9 %) a Rusko (53,6 %). Naopak státní příslušnosti s nejnižším podílem žen jsou Tunisko (8,5 %), Alžírsko (11,1 %), Uzbekistán (19,6 %), Makedonie (20,9 %), Indie (26,4 %) a Turecko (27,8 %). Mezi migranty z Ukrajiny je 41,7 % žen, mezi Vietnamci 40,2 %, mezi Moldavany 36,3 %, v čínské populaci 44,4 %. Věková struktura Jednoznačně dominují dospělé osoby v produktivním věku let (přes 81 % z celkového počtu cizinců ze třetích zemí). Podíl osob v post produktivním věku (nad 65 let) nedosahuje ani 2 % (5 421 osob). Nezletilé osoby se na celkovém počtu cizinců z třetích zemí podílejí 12,3 % ( osob). Držitelé českého občanství Občanství získává přibližně necelý tisíc cizinců ročně, což je méně než 1 % všech cizinců s trvalým pobytem, a toto číslo se snižuje. Zatímco v roce 2004 bylo uděleno státních občanství České republiky cizincům ze třetích zemí, v roce 2007 to bylo 904 a v roce 2008 celkem 864. Trh práce a ekonomické aktivity Výdělečně činných cizinců ze třetích zemí (zaměstnaní cizinci a cizinci s živnostenským oprávněním) bylo k 31. prosinci 2009 registrováno celkem : občanů Ukrajiny přitom , tj. 51,6 %, Vietnamu , tj. 24,2 %, dále následují občané Moldavska (7 265, tj. 4,5 %), Ruska (4 980, tj. 3,1 %) a Mongolska (4 493, tj. 2,8 %). Zatímco podíl výdělečně činných na celkovém počtu cizinců ze třetích zemí oproti roku 2008 poklesl: v roce 2008 tvořil 70,3 % ( osob), v roce 2009 dosáhl již jen 54,8 %. Na konci roku 2009 bylo evidováno celkem cizinců ze třetích zemí, kteří v České republice působili jako zaměstnanci. Do této kategorie jsou zahrnuti rovněž cizinci s postavením společníků a členů orgánů obchodních společností a družstev, pokud plní běžné úkoly pro společnost nebo družstvo. Ve srovnání s rokem 2008 se počet zahraničních pracovníků z třetích zemí v důsledku hospodářské krize snížil o 22,3 %. Většina zahraničních pracovníků ( osob, tj. 62,7 %) byla k 31. prosinci 2009 zaměstnána na pozicích, které nevyžadují žádnou či jen minimální kvalifikaci. Na vysokokvalifikovaných pozicích bylo zaměstnáno pouze 12,6 % (11 479) cizinců z třetích zemí. Cizinci nacházejí zaměstnání nejčastěji ve stavebnictví (31 879, tj. 34,9 %) a ve zpracovatelském průmyslu (20 193, tj. 22,1 %). Živnostenské podnikání cizinců Podíl samostatně výdělečně činných osob (živnostníků) na celkovém počtu výdělečně činných cizinců ze třetích zemí tvořil na konci roku ,6 % (tj osob). (V roce 2004 to bylo cizinců, v roce ). V této kategorii dominují občané Vietnamu ( osob), na druhém místě jsou státní příslušníci Ukrajiny ( osob), s odstupem následovaní občany Moldavska (1 559 osob). Zastoupení žen mezi podnikateli-cizinci dosahuje úrovně 31 %. Sociální dávky Více než třetina cizinců z třetích zemí v produktivním věku cca 93 tisíc osob nevyvíjí ekonomickou činnost. Do této skupiny spadají i studenti vysokých škol (cca 9 tisíc). Mezi osobami vyvíjejícími ekonomickou činnost rovněž nejsou zahrnuti cizinci, kteří mají na území povolen pobyt jako členové obchodních společností či družstev a jejichž příjmy vznikají z činnosti těchto právnických osob (cca 50 tisíc osob s pobytem za účelem účasti v právnické osobě). Počet cizinců z třetích zemí evidovaných na úřadech práce mezi uchazeči o zaměstnání byl k 31. prosinci 2009 pouze osob, z nich méně než třetina (1 319 osob) pobírala podporu v nezaměstnanosti. Rovněž na čerpání sociálních dávek se cizinci ze třetích zemí podílejí minimálně. V roce 2009 jejich podíl na celkovém počtu dávek dosáhl pouze 0,6 % ( dávek). Mezi roky 2007 a 2009 se počet vyplacených dávek zvýšil o jednu třetinu, objem vyplacených peněz pak vzrostl téměř o polovinu. Vzdělávání Počet žáků základních škol od roku 2005 vzrostl pouze minimálně (z žáků ve školním roce 2005/2006 na žáků ve školním roce 2009/2010), ale počet cizinců z třetích zemí studujících vysokou školu se téměř zdvojnásobil (z na studentů). Výrazný nárůst počtu studentů byl zaznamenán rovněž na středních školách (z na 6 024). V případě mateřských škol se počet dětí z řad cizinců ze třetích zemí od roku 2005 významně nezměnil (z na 2 923).

7 12 Text: Iveta Kováčová Foto: Rena Horvátová Provázím lidi na ceste za lepšími pocity Naproti pražské Jindřišské věži, v Jeruzalémské ulici vedle Jubilejní synagogy, najdete rozkošnou bývalou zimní modlitebnu, v níž se paní Věra Roubalová Kostlánová věnuje psychoterapii a supervizi. Drobná půvabná žena se narodila jednoho listopadového dne roku Vystudovala strojní inženýrství, v roce 1977 podepsala se svým mužem Chartu 77. Vidět jsme ji mohli například v dokumentárním cyklu Olgy Sommerové Ženy Charty 77. Po revoluci absolvovala několik psychoterapeutických kurzů, dnes tato matka čtyř dětí a babička devíti vnoučat pracuje s příchozími (migranty) v o. s. InBáze Berkat. V jiném občanském sdružení s názvem Rafael Institut se věnuje rodinám přeživších holocaust. Holocaust obecně vzato není právě přitažlivým obdobím a tématem, kterým by se někdo chtěl zabývat. Co drží u tohoto tématu Vás? Jedna moje babička byla zavražděna v Osvětimi, druhá přežila terezínský koncentrák. Doma jsme o válce ani o prožitcích mých příbuzných nikdy nemluvili. Až asi v sedmnácti letech jsem se dozvěděla, že jsem Židovka. Čím jsem starší, tím více vnímám své kořeny. Také si silněji uvědomuji, jak se tradice a víra přenáší na další generace včetně rodinných tragédií a tajemství. Věnujete se terapeutickému projektu Rodiny po holocaustu. Ano, již sedmnáct let se scházíme ve skupině jako židovští terapeuti. Již 14 let vedeme s Helenou Klímovou psychoterapeutickou skupinu Rodina po holocaustu v rámci Rafael Institutu. Pro mě je to velice zajímavá práce. Nejzajímavější je asi přenos traumatu na druhou a třetí generaci (který funguje samozřejmě i u traumat, která prožívají uprchlíci). Lidé z rodin přeživších holocaust většinou až na skupině otevírají svá rodinná tajemství, své potlačované emoce a tak dále. Vy sama konstatujete, že je zajímavé, že Romové, jejichž rodiče a příbuzní byli v koncentráku, na podobná sezení nedojdou. A odpovídáte si, že je to nejspíš proto, že o těchto prožitcích mluví do sytosti a raději všude jinde. Umějí projevit emoce na rozdíl od Židů i Čechů. Hrozně nerada generalizuji, ale něco na tom bude. Jaké ideologie či víry Vám popletly hlavu? Lidé chtěli po válce vybudovat spravedlivější svět. To chtěli i moji rodiče, kteří byli komunisté. Táta byl v padesátých letech zavřený. Já jsem se naučila dávat si pozor na jakýkoliv fanatismus. Vždycky jsem měla svou hlavu. Nerada používáte slovo cizinci, nahrazujete jej slovem příchozí. Nazvala jste tak i svoji knížku. Kdo jsou příchozí? Příchozí jsou ti, kdo přišli do České republiky hledat ochranu, domov. Domovem pro ně ale většinou stejně zůstane jejich rodná země, kde mají své babičky, široké rodiny i své hroby. Můžeme se snažit, aby se u nás cítili co nejlépe, cítili se přijati. Příchozí jsme nazvali s Terezou Gunterovou a mým milým manželem Františkem Kostlánem i knížku, která vyšla již v roce Vydala ji Poradna pro uprchlíky, kde jsem asi 15 let pracovala. Popisuje příběhy uprchlíků, jak jsem je slyšela a vnímala, většina je jich českému čtenáři běžně nedostupná. Některé příběhy jsou z ženských skupin v uprchlických táborech. Příchozí, jak víme, se mnohdy stávají terčem rasistických a xenofobních útoků. Jak k nim dochází a jak se napadení dívají na českou společnost? Odpovědi na podobné otázky naleznete ve vyprávěních příchozích, jež jsou součástí druhé části knihy. Zde najdete osm příběhů, které popisují netoleranci a útoky na příchozí a Romy ze strany lidí z majoritní části společnosti. Jsou poměrně časté a v poslední době se nepřátelství vůči nim stupňuje. Příchozí většinou nechápou (a já s nimi) proč by měli být pronásledováni za to, že jsou třeba odlišní. Podle mě je to známka primitivismu a je nebezpečná. Pro mě jsou příchozí přínosem svými tradicemi a vším tím vnitřním bohatstvím, které si přinášejí s sebou. Obyčejné lidské starosti máme většinou velmi podobné. Založila jste v České republice ženské multikulturní skupiny zprvu v uprchlických táborech, nyní fungují v Praze. V Praze jsme s kolegyní Tamarou začaly s multikulturními skupinami ještě pod Poradnou pro uprchlíky a nazvala jsem je Kruhy. Nyní již několik let probíhají pravidelně každý týden v o. s. InBáze Berkat, a to čtyři skupiny týdně. Kruhy nyní vede moje kolegyně Martina. Ženské multikulturní skupiny se schází v pondělí (kdy máme zajištěné hlídání pro děti), dále ve středu dopoledne to jsou skupiny pro maminky s malými dětmi či třeba s těhotnými, dále ve středu k večeru se schází taková intimnější ženská skupina (bez hlídání dětí) a konečně ve čtvrtek k večeru se setkává skupina babí léto pro ženy i muže zralého věku. Na skupiny chodí i Češky, často studentky. Pro příchozí je to příležitost mluvit česky, navázat přátelství, podělit se o své starosti i radosti a vyjít ze sociální izolace dané třeba i tím, že nemají peníze účastnit se jiných finančně nákladných programů. Bohužel v poslední době již na tyto, pro příchozí velmi důležité aktivity, nedostáváme finanční dotace ani z MPSV ani z ministerstva vnitra. Domnívám se, že celý systém podpory nevládních organizací je nyní v podstatě likvidační. Absurdní je, že peníze z EU pro nevládní organizace zabývající se migranty přerozděluje ministerstvo vnitra, tedy instituce, která v podstatě provádí vůči migrantům restriktivní politiku. Nevládní sektor může jen těžko MVČR kritizovat, když od něj dostává peníze. O čem jste mluvili na poslední skupině? Mluvíme většinou o tom, o čem chtějí mluvit příchozí. Na poslední pondělní skupině jsme mluvili o pubertě. Vypadá to, že v některých kulturách jako by puberta neexistovala nebo si ji nemohou dovolit. Jsou tu velké rozdíly v různých kulturách. Skupinu jsme končili u velice zajímavého tématu, a to jak hledají svoji identitu děti příchozích, tedy druhá generace. Tato druhá generace se na jedné straně snaží nezklamat své rodiče a udržovat přivezené tradice a na druhé straně se snaží přizpůsobit svým spolužákům, kteří mají odlišné tradice a hodnoty. Vaše organizace poskytuje sociální, právní a psychologickou pomoc těm, kteří z různých důvodů museli opustit zemi svého původu a žádat o ochranu na území jiné země. Čeho se lidem, kteří přicházejí za prací a životem do ČR, konkrétně dostává? Lidem, kteří přicházejí do o. s. InBáze Berkat nabízíme již zmíněné komunitní aktivity, dále sociální a částečně i právní pomoc. Snažíme se jim nabídnout nejvhodnější řešení jejich situace, nasměrovat je k tomu, co má nějaký smysl a reálný cíl. Nikoho neodmítáme, neboť uznáváme právo každého člověka na pomoc. Nabízíme různé jazykové kurzy, seznamujeme příchozí s novou legislativou. Pořádáme v Rakovicích (naše venkovské komunitní centrum) oslavy svátků různých kultur a náboženství. Speciální programy máme pro mladší a starší děti. Úspěšné je i sociální podnikání etnocatering. Snažíme se také koncepčním způsobem ovlivňovat legislativu v oblasti migrace a uprchlického práva. V neposlední řadě se aktivně věnujeme osvětě mezi českou veřejností. Bohužel jsme pro letošní rok nedostali od MVČR peníze na tradiční pořádání Refufestu. I přesto se jej pokusíme nějak skromně uspořádat, protože je důležitý jak pro uprchlíky, tak pro naše občany. Spolu se svojí kolegyní Hankou nabízíme v InBázi

8 14 15 Text: Lucie Němečková Festival TvUrCí Afrika na križovatce 27. března skončil v pražském Divadle Na Prádle desátý, jubilejní ročník (nejen) divadelních setkání Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani. Tento rok se stal mezníkem v historii festivalu i českého divadla. Tématem letošního ročníku byly křižovatky. i psychoterapeutickou péči. Specifikou InBáze je to, že služby pro příchozí jsou pod jednou střechou a že na sebe mohou smysluplně navazovat. Kdo k vám chodí pro pomoc především? Na individuální terapeutická sezení i na skupiny chodí ti, kteří sami cítí, že takovou pomoc potřebují. Lidé postižení mnoha válečnými a dalšími traumaty, často posttraumatickým stresovým syndromem, se někdy přijdou podělit se svým trápením rodinným, někdy se svým steskem po domově, se svou opuštěností či smutkem. Jindy se přijdou pochlubit s tím, co se jim povedlo, a spolu se pak radujeme. Ve velké míře jde o ženy (či muže) ze zemí bývalého Sovětského svazu, například také ze severního Kavkazu. Protože pravidelně jezdím do Čečenska a znám tamní situaci, mohu být těmto lidem nápomocna. Od 1. ledna 2011 platí novela zákona, která přináší jednoznačné zpřísnění podmínek. Nově například platí, že pokud si chce cizinec pobyt prodloužit na dva roky, musí zaplatit komplexní komerční zdravotní pojištění na celé dva roky dopředu pro sebe i pro celou svoji rodinu (pro jednoho je to na měsíc asi korun, takže pro celou rodinu na dva roky to jsou obrovské peníze). Návrh neziskových organizací (a v tomto případě i MVČR) byl, aby příchozí měli přístup, stejně jako my, do systému veřejného zdravotního pojištění (platí tak jako my daně a jsou to v naprosté většině lidé v produktivním věku). Parlament podlehl obrovskému tlaku lobby, takže novela přinesla zvýhodnění komerčních pojišťoven na úkor osudu příchozích. Komplexní komerční pojištění je nejen dražší, ale neobsahuje ani všechnu léčbu tak jako pojištění u VZP. Také například pojištění dětí je dražší než pojištění dospělých. Těch problémů je bohužel mnoho. Co vás přivedlo a drží u této práce? S válkou v Bosně v první půli devadesátých let začala má práce pro příchozí v nevládním sektoru. Předtím jsem pracovala 3 roky na Odboru pro uprchlíky MV. Dělám ji proto, že mi lidé ani situace, ve kterých se příchozí nacházejí, nejsou lhostejné. Beru lidi takové, jací jsou, a tak i dnes ráda pomáhám těm, kteří to potřebují. Řekla bych, že je provázím na cestě za lepšími pocity. Velmi mi záleží na tom, aby od nás cítili přijetí. Život některým lidem zdánlivě nabízí plný stůl, jiné vybízí k boji o každé sousto, někdy o holý život. Myslíte, že kromě kulturních zvyklostí existují ještě další významné rozdíly mezi lidmi a tím, co od života chtějí? Myslím, že kdo někdy zažil osobně nebo v rodině hlad a bídu, tak ví, že v tu chvíli sociální problémy mají přednost před mnoha jinými. Když ke mně například chodí pravidelně žena do psychoterapie a najednou přijde o práci a není na nájem ani na chleba, tak je na prvním místě potřeba honem si vydělat nějaké peníze, a přestane ke mně chodit a je to srozumitelné. Když jsou existenční a jiné problémy již dlouhodobé, nastoupí únava, nervozita i deprese a pak se někdy lidé zase do terapie vracejí a hledají podporu. Tyto věci jsou asi většině lidem společné. Možná jsou rozdílné přístupy k podpoře a pomoci. Často pomáhá víra, tradice, někdy přátelství, rodinná podpora, někdy významný vzor v rodinné tradici, jindy podělení se (ústně, písemně či výtvarně) o své trápení, nebo naopak překonávání slabosti, atd. To je velice individuální a zajímavé téma, najít společně pro každého to, co mu pomáhá překonat problémy, které jsou myslím pro většinu lidí podobné. Co se týká života, máte pocit, že vám nám lidem obecně z hodnot a rozměru života něco uniká? Možná laskavost, v tom fofru na ni zapomínáme. Umění křižovatky Právě před deseti lety jsme v naší zemi začali psát novou kapitolu v historii vztahů česko-evropsko-afrického divadla. Za těch deset let jsme již zjistili, že je to velmi plodné pole působnosti a že naše vztahy nejsou nijak uměle vyvolané, nýbrž vyrůstají z kořenů hluboko zapuštěných v naší historii. Ale hlavně odpovídají současným potřebám o vytvoření skutečně moderní divadelní kultury v kontextu Evropy i celého světa. Jako motto jsme tudíž pro tento rok vybrali citát ivorijského autora Koffiho Kwahulé, který byl hostem prvního festivalu: Moderní umění je umění křižovatky. Dodejme, že velikost tohoto moderního umění spočívá v akčním rádiu, v jeho otevřenosti vůči světu, tedy i zdánlivě nám vzdálené Africe, s níž máme ve skutečnosti společného víc, než si myslíme. Téma kulturního mísení, křížení a křižovatek procházelo celým letošním festivalovým programem: Svět je malý Stejně jako v předchozích ročnících byla osou festivalu setkání s africkým dramatikem v Praze a dalších festivalových městech. Letos byl poprvé pozván autor nepocházející ze subsaharské Afriky, nýbrž z Maghrebu. Alžírsko-francouzský dramatik, prozaik, herec a režisér Slimane Benaissa patří k nejpozoruhodnějším autorům současnosti. S jeho bohatou a napínavou životní i uměleckou dráhou se mohli prostřednictvím jeho přednáškového turné, série čtení ukázek jeho právě vydané hry Zpověď nepovedeného muslima (edice Současná hra Institutu umění Divadelního ústavu) a promítání filmu Na druhé straně moře seznámit zájemci v hlavním městě, v Liberci, Hradci Králové, Brně, Českých Budějovicích a Plzni. Říká se, že svět je malý, a je to fakt: Slimane Benaissa během svého pobytu mj. potkal svého alžírského přítele, Rachida Rahmu, pedagoga, hudebníka a herce žijícího v Praze. Afrikou křížem krážem Afriku jsme procestovali díky divadelním a tanečním představením pro děti i dospělé, koncertům, výstavě či debatám křížem krážem. Duchovní hudbou z Angoly a Konga v podání skupiny Nsango Malamu jsme letošní festival 19. března v Divadle Na Prádle otevírali, o týden později jsme se na stejném místě s 10. ročníkem rozloučili, a to představením Osud ilegála v podání charismatického herce ze Senegalu Djibrila Goudiaby. Mezi tím jsme se prostřednictvím fotografií afrických žen a dětí Lídy Taylor z její kolekce Neviňátka a scénického vyprávění Divadla Cylindr s názvem Oheň na hoře ocitli v Etiopii. Divadlem na Kampě jsme se pak protančili Togem, Kongem a Ugandou, Angolou, Kubou i Japonskem a dokonce i vesmírem spolu s Jiřím Bartovancem, Mauricem Yekou, Monikou Rebcovou, Lindou Fernandez a Mami Kabawatou. Skupina BaToCu rozproudila diváky svými západoafrickými rytmy. Na závěr se přítomní umělci spolu s diváky zamysleli nad smyslem a budoucností kulturních křižovatek nejen mezi Českou republikou, Evropou a Afrikou. Pořady Africká noc a Africké ráno doplnily svými představeními dvě česká nezávislá divadla DNO a Tichý Jelen. Jak dál? Křižovatka je obrazem vzájemného setkávání a prolínání kultur, zároveň klade závažnou otázku, jak dál v rozvíjení těchto vztahů pokračovat v kontextu společnosti, která se vůči všem projevům jinakosti postupně čím dál víc radikalizuje, v rámci tzv. krizových opatření omezuje finanční i morální podpory kultuře jako takové. Existence tohoto festivalu a všech jeho aktivit je v rozporu s krátkodechými řešeními, neboť je během na dlouhou trať, jeho nezastupitelný význam spočívá v pravidelnosti, kontinuitě. Nenápadným, ale velmi významným způsobem kultivuje veřejnost umělecky i lidsky, otevírá společnost větší mezikulturní citlivosti, respektu, inspiruje umělce k jinému vidění světa, obohacuje jejich tvorbu novými, pozitivními impulsy. Působí zejména na mladou generaci. Je účinnou prevencí proti kulturní otupělosti, netoleranci a rasismu, které, jak moc dobře všichni víme z historie, se aktivují v momentu společenských a hospodářských krizí, tedy v době, již právě prožíváme. Jsme na křižovatce. Otázka je, kterým směrem se vydáme dál?

9 16 Text a foto: Nenad Djapić Zpráva o natácení dokumentárního filmu aneb Jak jsme si pochutnali v SAPE Dokument Můj pradědeček Čingischán je možné vidět na: Natáčeli jsme s mojí ženou Pavlou Frýdlovou dokument s názvem Můj pradědeček Čingischán. Natáčení ve zdech starobylého Klementina začalo trochu nezvykle: Vietnamec Do Duy Hoang opravuje moji češtinu. Ten samý Hoang, který potom v prvním letošním díle Kosmopolisu (který Pavla nazvala Vietnamci nebo Češi?) vypráví, jak ve Vietnamu neuměl sbalit svoji holku ve vietnamštině a musel to udělat v angličtině. Jeho vietnamština totiž je (nebo byla, mezitím to díky své přítelkyni dohnal) dětsky jednoduchá, používal takovou, jakou mluvil jako dítě doma v rodině, vyrůstal totiž od šesti let v Čechách. Takže tenhle Hoang, absolvent České vysoké školy ekonomické, opravoval moji češtinu a dělal to trefně, s úctou k mým šedinám. Přišel jsem do bývalého Československa z bývalé Jugoslávie před čtyřiceti lety a jakožto slovanský bratr jsem vždycky spoléhal na sounáležitost slovanských jazyků a nikdy jsem nepociťoval, že by mé češtině něco chybělo, no dobře, sem tam se spletu v pádu nebo v konstrukci věty. A teď jsem pochopil, že to se Hoangovi nestává. Česky umí líp než já, mluví bez akcentu a ovládá perfektně pražský slang své generace. Tak začalo natáčení hodinového dokumentu o genetickém zázemí českého národa. Záměr je jasný: na několika příkladech ukázat, jak se to v české kotlině geneticky mísilo, prolínaly se národy a národnosti a jak málokdo může prohlásit já jsem čistý Čech. O problematičnosti pojmu čistý, zavánějícího rasismem, ani nemluvě. Chceme trošku s nadsázkou nastavit zrcadlo primitivnímu nacionalismu, který je většinou velmi ubohý a zapšklý, ale někdy destruktivní, ba vražedný a vraždící. Samozřejmě, že národ je především kulturní sounáležitost. Genetika v tom hraje podružnou roli. Nicméně ti, kteří pokřikují Čechy Čechům! Cizinci pryč! jsou dost ukotveni v hloupé a nebezpečné ideologii oddělování a nenávisti. Položili jsme si také otázku, co dnes představuje pojem češství a jak může být chápán za nějakých 50 let. Pamatuji se na zážitek z nádraží malého českého města. Čekám na vlak, se mnou jen pár lidí. Všimnu si pána kolem šedesátky, který sedí na lavičce s malým, asi pětiletým, asijsky vyhlížejícím klukem. Pán s masivním pivním bříškem a hezký klučina se zvědavýma šikmýma očima, pozorně sledují lokomotivu, jak manévruje s kompozicí nákladních vagonů. Dědo, říká klučík, že je to pětapadesátka? Ale kdepak, Tomáši, to je přece pětatřicítka, vidíš, že má jenom čtyři osy, říká pán s autoritou člověka, který se v lokomotivách vyzná, možná pracoval celý život na dráze. Dám se s ním do řeči. Ne, to není můj vnuk. To my s manželkou tady Tomáška, vlastně Vana, vychováváme. Jsme v penzi, máme čas, tak proč ne. Přes den je u nás, večer u rodičů. Mají na náměstí krámek s potravinami, pracují od nevidím do nevidím, a tak k nám dali kluka. A nádraží je pro malé kluky to nejlepší, tak jsme tady každej den. Potom půjdem domů na ovocný knedlíky blbouni mu strašně chutnaj a možná se kouknem i na fotbal. Jenomže on fandí Spartě, a já jsem slávista Když se po návratu do Prahy dovím, že jedeme na obhlídku do Sapy, souhlasím. Sice nevím, co je Sapa, ale na obhlídku jedu vždycky rád. Cestou mi Pavla vysvětluje, že máme tečku pro dokument o genetickém zázemí Čechů: Vietnamci! Někteří se smísí s Čechy a za pět generací se budou antropologové divit, kde se v Mostě nebo Chomutově vzaly asijské genetické rysy. Bývalý masokombinát v Písnici dnes obrovská vietnamská tržnice se sklady, obchody, stánky, restauracemi svět, který žije stejně pulsujícím životem, jako jsem to viděl v Bangkoku na Filipínách a v Indonésii (ve Vietnamu jsem nebyl). Asie v Praze. Provází nás pan Picka, sedmdesátník, který pomáhá Vietnamcům vydávat jejich časopis v češtině. Pan Picka sice umí vietnamsky poskrovnu, ale Vietnam, kam se poprvé dostal před mnoha lety jako sběratel brouků a mušlí, miluje, miluje jeho kulturu a lidi, všichni ho tu znají a on ví, kde se v Sapě nejlépe jí. Šli jsme s ním a jeho mladými spolupracovníky do jednoho bistra a pochutnali jsme si na palačinkách z rýžové mouky. S blonďatou vietnamistkou Evou Pechovou a jejími vietnamskými spolupracovníky z Klubu Hanoi ochutnáváme pravou vietnamskou kávu. Chutná zvláštně, ale výtečně. Musíme mluvit hlasitě, protože z velké obrazovky, která vévodí téhle restauraci, se do našeho rozhovoru plete krásná hlasatelka Hanoiské televize (satelit se snaží, seč může). Mladé ženy a mladí muži kolem nás mají vesměs podobné biografie: Jejich rodiče přišli pracovat do Čech, a protože jejich práce byla a je časově hodně náročná a také proto, že chtěli, aby jejich děti co nejdřív zvládly základní bariéru jazyk, našli jim české tetičky a babičky, nebo celé rodiny, kam svoje ratolesti umístili. Ptám se těch mladých, co i mezi sebou mluví česky, zda vědí, co jsou to šprťouchlata. (Tímhle slovíčkem jsem vždycky dokazoval, jak dobře umím česky a několikrát se mi stalo, že jeho význam neznali i někteří Češi.) A ejhle, někteří Vietnamci za stolem to slovo znali! Cítil jsem se v tom pražském Vietnamu v Sapě jako doma. Proto kromě hodinového dokumentu o genetickém zázemí Čechů vznikl ještě jeden menší, věnovaný jen mladým Vietnamcům. A Pavla měla jako dokumentaristka štěstí i v tom, že se Hoang právě ženil. Ano, bral si tu dívku z Vietnamu, kterou musel balit anglicky (prokládaje to sem tam českými výrazy). A tak jsem byl i na téhle české vietnamské svatbě a byl jsem i u toho, když nás filmaře pozvali domů na typickou rodinnou vietnamskou večeři. A abych nepsal pořád jen o jídle, zúčastnil jsem se i červnové demonstrace za práva cizinců v Čechách, kde kromě Vietnamců a Ukrajinců byli i zástupci jiných cizineckých komunit žijících a pracujících v Čechách. A řada spřízněných Čechů a Češek. Nevelký průvod demonstrantů se vydal k Ministerstvu práce a sociálních věcí, ve vší slušnosti byla předána petice vrátnému a demonstrace skončila jakýmsi scénickým happeningem poukazujícím na nekalou práci zaměstnaneckých agentur lákajících chudé lidi do Čech za výdělkem a vydělávajících na nich horentní sumy. Z té demonstrace mi zbyla vzpomínka na jednoho podnapilého Čecha, stojícího na tramvajové refýži, který řval na demonstranty: Sklapněte svoje černé huby! Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Mezi demonstrujícími byl skutečně i jeden Afričan, zrovna si potichu povídal se svou českou přítelkyní nebo kamarádkou. Pomyslel jsem si, kdyby doktor Vaněk, odborný poradce našeho filmu, forenzní genetik, který před lety identifikoval hroby v Srebrenici (Bosna a Hercegovina), prozkoumal geny toho křiklouna, ten by se asi nestačil divit, jaké geny jeho DNA skrývá. Ostatně i praotec Čech se svým lidem odněkud přišel. Možná právě z té Asie.

10 18 Pujcka Cizinci otrocili ve státních lesích Panu Langovi z Vietnamu nabízeli v roce 2009 zástupci firmy Affumicata 500 dolarů měsíčně za práci v lese. Ubytování zajištěno, stačí jen podepsat. Nabídku Lang přijal. Do dnešního dne část peněz neviděl. A to i přesto, že pracoval deset hodin denně a bydlel na pokoji o rozloze 30 m čtverečních s pěti dalšími Vietnamci. Celkem si stěžuje 51 dělníků z Vietnamu, Rumunska a Slovenska. Podezřelí se podle mě dopustili podvodu, obchodování s lidmi a účasti na zločinném spolčení, tvrdí advokát Matouš Jíra. Případy těch, kteří se rozhodli podat trestní oznámení, nyní rozplétá pražská hospodářská kriminálka a Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Zástupci firmy, která jim zajistila práci, zneužili tíživé situace dělníků a prakticky je vykořisťovali. Mnozí z cizinců se zadlužili už při samotné cestě do Česka a nakonec i během pobytu v zemi. (Zdroj: Lidové noviny) Padesát jedna zahraničních dělníků, kteří údajně sázeli stromky za nelidských podmínek v lese a nakonec ani nedostali zaplaceno, pracovalo ve státních lesích. Tedy na území, které spravuje státní podnik Lesy ČR a Krkonošský národní park. Ani jedna ze státních organizací si chybu nepřipouští. Lesy ČR se od kauzy distancují. Zdůvodňují to tím, že si nikdy přímo zahraniční pracovníky nenajaly a případnou odpovědnost tedy nese firma, pro kterou pracovali. Podnik Lesy ČR dokonce dává od celé kauzy ruce pryč, KRNAP alespoň slíbil celou věc prošetřit. Dělníci z Vietnamu, Rumunska a Slovenska tvrdí, že sázeli stromky v lese až dvanáct hodin denně a nedostali za to řádný plat. Kromě toho alespoň podle výpovědí často bydleli namačkáni jeden na druhého v maličkých pokojích. Podle advokáta dělníků Matouše Jíry se zástupci společnosti Affumicata, která si je najala, dopustili podvodu, obchodování s lidmi a účasti na zločinném spolčení. Zneužili tísně poškozených a za použití lstí a uvedení v omyl je najali a zlákali k práci, míní Jíra. Lesy ČR se od kauzy distancují. Zdůvodňují to tím, že si nikdy přímo zahraniční pracovníky nenajaly a případnou odpovědnost tedy nese firma, pro kterou pracovali. Tedy společnost Affumicata, která pak pracovní sílu dodala lesnické společnosti Less. Ta zakázky na práci v lese vyhrála v tendrech, které vypsal právě KRNAP a Lesy ČR. Vzájemnými vazbami se společnosti ani netají. Lesnická společnost Less je dlouholetým smluvním partnerem LČR, potvrdil mluvčí Lesů ČR Zbyněk Boublík. Zástupci Krkonošského národní parku slibují, že se na případ podívají. Činíme kroky, které nám mají tyto skutečnosti potvrdit, či vyvrátit. Zároveň celou situaci konzultujeme se svými právníky, kteří připravují právní rozbor, zda by taková situace, na jakou upozorňujete, nebyla porušením smluvních podmínek, uvedl Radek Drahný ze Správy Krkonošského národního parku. Mluvčí gigantu Lesy ČR Zbyněk Boublík pouze sdělil, že případnou trestně právní odpovědnost mohou posoudit pouze orgány činné v trestním řízení a Lesům ČR nepřísluší takové řízení jakkoli hodnotit. Šéf holdingu Less Jan Mičánek přiznal, že jde o průšvih, ale osobní odpovědnost odmítl. Vím o tom, že okolo toho byl průšvih. Starali se o to ale kolegové, kteří řídí společnost Less Forest (dceřiná společnost Less, pozn. red.), bránil se Mičánek. Ředitel Less Forest Tomáš Zmeškal nebyl o nic sdílnější. Paradoxně podle něj za všechno může Evropská unie. Je to hrůznost EU. Ta financuje program, který má odhalovat trestnou činnost související s nelegálním zaměstnáváním a obchod s lidmi. To pak otevírá prostor, aby si vydělali advokáti, míní Zmeškal. Inkasují peníze z těchto dotací za každé trestní oznámení, dodal. Samotní zástupci firmy Affumicata tvrdí, že dělníkům nezaplatili z jednoho prostého důvodu. Jejich výkon byl natolik katastrofální, že si často nevydělali ani na pokrytí nákladů na ubytování. La Strada: ČR neumí čelit obchodování s lidmi Obchodování s lidmi a pracovní vykořisťování je denní realitou pro stovky tisíc lidí na celém světě. I v České republice dnes najdeme ženy a muže, kteří pracují za vykořisťujících podmínek. Odhadujeme, že se jedná o desítky, spíše ale o stovky lidí, říká Petra Kutálková z organizace La Strada ČR, podle níž se celosvětově jedná o největší byznys po pašování zbraní a drog. Smutným faktem zůstává, že za obchodování s lidmi za účelem jiných forem vykořisťování a nucené práce dosud nebyl nikdo pravomocně odsouzen. Loni bylo zahájeno 16 trestních řízení, existuje i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, ten však ještě nenabyl právní moci, upřesňuje. V listopadu 2010 například odcestovaly domů zhruba dvě stovky Rumunů, kteří se v soukromé firmě vzbouřili proti špatným podmínkám v práci i v ubytování. Při následné potyčce s další skupinkou lidí, prý ze strany zaměstnavatele, utrpěl jeden z nich zranění. Policie zatím obvinila tři cizince a jednoho Čecha z vydírání, omezování osobní svobody a pokusu ublížení na zdraví. Rumuni pracovali v Plzni asi tři měsíce, dělali například vánoční dekorace a věnečky na hřbitov. Slíbili nám 750 eur ( korun) za měsíc, ale dostávali jsme zhruba 500 korun týdně, řekla jedna z žen agentuře ČTK. Některým bylo vyhrožováno, kdyby chtěli odjet, dodala. La Strada, která kromě Česka působí v dal- ších osmi zemích, vydala publikaci Příliš úzká brána k lidským právům, která se zabývá mezinárodními standardy a problémy České republiky při vyhledávání a identifikaci obchodovaných osob. Publikace je součástí projektu Assesment of the human rights impact of anti-trafficking laws and measures. Publikace konstatuje, že Česká republika fakticky nenaplňuje požadavky mezinárodních standardů, které ukládají kriminalizaci všech forem obchodování s lidmi. Závěry studie potvrdily, že řada opatření, která by měla působit preventivně a zároveň chránit práva obchodovaných osob, existuje pouze formálně a v praxi nejsou funkční. Obchodované osoby mají na papíře nárok na poměrně širokou paletu práv a služeb. Těch se ale dočkají jen ojediněle. Hlavní problém začíná právě u identifikace. Pokud někdo není identifikován jako obchodovaná osoba, nemůže ani využívat práva, která mu jako obchodované osobě ze zákona náleží jako je například odškodnění za způsobené újmy, říká Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada. Podkladem pro studii byla i expertní diskuse týmu složeného z lidí působících v nevládním sektoru, státní správě i orgánech činných v trestním řízení. Tým, který studii připravoval, došel k závěru, že bez skutečně multidisciplinárního přístupu nelze proti obchodování s lidmi efektivně bojovat. Expertní skupina se shodla, že abychom mohli poskytovat ochranu obětem a stíhat pachatele, je nutná spolupráce všech subjektů neziskových organizací, policie a inspektorátů práce, říká Petra Kutálková. Jedním z dalších doporučení bylo podle ní také otevření spolupráce s firmami. Ty mohou pomocí svých strategií společensky zodpovědného chování fenomén obchodování s lidmi za účelem pracovního vykořisťování a nucené práce významně omezit, dodává Irena Konečná. (Zdroj: Právo) Lidé, kteří u nás pracují v podmínkách novodobého otroctví, se nově mohou obrátit i na bezplatnou linku organizace La Strada Počet vykořisťovaných a obchodovaných cizinců a cizinek, kteří volají na INFO a SOS linku organizace La Strada, se každým rokem navyšuje. Zadržování mzdy a osobních dokladů, vydírání a vyhrožování, stejně jako nedobrovolná práce za nedůstojných podmínek, patří mezi problémy, s kterými se prostřednictvím telefonu na organizaci obrátilo v minulém roce přibližně 200 lidí. Kontakt na SOS a INFO linku šíří La Strada přímo v terénu v oblastech, kde k vykořisťování či obchodu s lidmi může docházet. Důvody, proč k nám lidé volají, jsou různé. Někdo chce poradit, co může dělat, pokud mu zaměstnavatel nevyplácí mzdu a zároveň neobnovil pracovní vízum. Jindy volá člověk, který má strach o zdraví či život, poté co se postavil někomu, kdo jej vykořisťoval, přibližuje konkrétní osudy Petra Kutálková z organizace La Strada a dodává: někdy k vyřešení situace stačí jednorázová konzultace, jindy lidé stojí o další služby, které jim můžeme nabídnout. S porušováním pracovně-právních předpisů, které často ústí ve vykořisťování pracovní síly a někdy i obchod s lidmi, se u nás setkáváme především v migrantských komunitách, říká Irena Konečná, ředitelka organizace La Strada ČR. Tito lidé často netuší, jaká jsou jejich práva a neznají možnosti, jak se mohou neférovému zacházení bránit. La Strada ČR pracuje s obchodovanými osobami od roku Kromě telefonické konzultace prostřednictvím SOS a INFO linky jim může nabídnout další služby, jako je azylové ubytování, krizová pomoc, zprostředkování právního poradenství a zastupování a další. Všechny služby organizace jsou bezplatné a některé mohou být poskytovány anonymně. Provozní hodiny SOS a INFO linky: tel:.(+420) : PO: (v českém a ruském jazyce) ÚT: (v českém a anglickém jazyce) ČT: (v českém jazyce) tel:.(+420) (bezplatné volání) ST: (v českém, ruském a rumunském jazyce) pomoc@strada.cz web: (Zdroj: La Strada)

11 20 Text: Iveta Kováčová Foto: MKC Kolik lidských příběhů se nás denně dotkne, kolikrát si sami při řešení nějaké obyčejné denní situace říkáme: sakra kudy dál? Kdo to utváří zákony a jak funguje systém, který si platíme, který nás přesto dostatečně nechrání před podvodníky, zloději a krizemi? A tak si říkám, kdybychom se rozhodli být člověkem, stačilo by nám jen tolik čehokoliv, kolik potřebujeme. Každý má právo žít, o nic jiného čověku nejde a nic jiného většina z nás ani nechce. Přičemž žít neznamená živořit, ale ani dusit se lahůdkami nebo jezdit za chlebem jinam. Krize zasadila ránu nám všem ti, co mají hodně, horečně shánějí víc, nebo hledají místo, kde své jmění uschovají. Těm, co měli, se teď akorát více potí čelíčko při dělání zásob. Ti, co měli málo nebo nic, zůstávají v klidu jsou totiž bezmocní NESVOBODNÍ. Stejně jako my všichni bez rozdílu v systému příkazů a trestů zákonů nemůžeme nic než čekat na horší časy? Globální ekonomická krize zasáhla jako jedny z prvních právě migranty, čímž ještě prohloubila jejich už tak kritické životní podmínky. FLEXI-IN-SECURITY je společný projekt pěti neziskových a kulturních organizací z České republiky, Polska, Německa, Švédska a Belgie. Jedná se o kulturní projekt sledující jasný politický účel. Aktivisté říkají: Jsme otřeseni lidskými tragédiemi a znepokojeni nedostatkem soucitu vlád našich zemí vůči situaci migrantů, avšak zároveň vítáme, že krize otevřela velice potřebnou diskusi o způsobech, jakými je migrace organizována. Náš projekt si klade za záměr do této debaty přispět tím, že se bude zabývat zkušenostmi migrantů na trhu práce jiných zemí EU. K těm, kteří se o migranty zajímají a připravují pro ně lepší podmínky, patří také kooordinátorka projektu Barbora Loudová Stralczynská z Multikulturního centra v Praze, které jsme se ptali: Máte nějaké odezvy, reakce od návštěvníků, kteří během února navštívili (na náměstí Republiky přímo před Palladiem) výstavu Flexi-in-Security, a měli tak možnost seznámit se s deseti příběhy a fotografiemi mapujících život migrantů v různých evropských zemích v době ekonomické krize? Zaznamenali jsme velký zájem lidí, kteří se zastavují u naší výstavy a se zájmem ji čtou. Ozvaly se nám další organizace, s nimiž výstava poputuje i v dalších měsících. Značný zájem byl také ze strany médií, které se našich akcí zúčastnily. Co se vám podařilo pro usnadnění života migrantů realizovat a s jakým efektem? Co hodláte pro migranty dělat do budoucna, myslím tím, zda vidíte jasněji směr, kterým svou pomoc a zájem o ně budete směrovat? Od svého založení v roce 1999 MKC Praha neustále rozšiřuje svou nabídku vzdělávacích, kulturních a informačních aktivit. Pro děti, studenty, učitele, knihovníky, ale i širokou veřejnost připravujeme dílny, kurzy, mezinárodní semináře, diskuse, filmové a literární večery, internetové stránky o migraci či multikulturním knihovnictví. Pro zájemce o multikulturní témata je otevřena veřejná knihovna. V současné době se orientujeme dvěma směry naše sekce migrace vede řadu projektů zaměřených na monitorování a výzkum migrace v Česku, ve střední a východní Evropě. Snažíme se poukazovat na konkrétní problémy, jakými je zdravotní pojištění cizinců, nový koncept ekonomické migrace a jeho důsledky. V rámci vzdělávacích aktivit jsme v minulosti připravili kurzy češtiny pro cizince, programy prevence xenofobie a rasismu mezi žáky středních odborných škol prostřednictvím interkulturních a zážitkových metod. Dalším programem je tříletý česko-indický vzdělávací projekt La Ngonpo, který je zaměřený na multikulturní a globální výchovu žáků 2. stupně základních škol a nižších ročníků gymnázií a zároveň na osvětu široké české i evropské veřejnosti v oblasti rozvojových témat. Do budoucna se budeme dále orientovat na vzdělávání a informování většinové společnosti, což považujeme za důležitý předpoklad pro změnu postoje společnosti a k zvýšení vzájemného pochopení. Nadále chceme podporovat debatu o nastavení naší migrační politiky a zasazovat se o změny v zákonech. Barboro, s jakými předpocity jste do této sféry života lidí odjinud žijících zde vkročila vy osobně a s jakými se potýkáte nyní? Než jsem začala pracovat v naší organizaci, měla jsem za sebou práci v zahraničí, kde jsem na vlastní kůži zažila zkušenost, že jsem pracovala za neodpovídajících podmínek bez toho, že bych mohla svou situaci zcela svobodně ovlivnit. Plně jsem si neuvě- domovala šíři a komplikovanost problémů migrace. Osobně vnímám jako velmi frustrující nezřídka beznadějný boj jednotlivce za své právo a lidský postoj většinové společnosti, který je stále velmi poznamenán předsudky a stereotypy. O čem a s kým povedete debaty na avizovaných setkáních, přednáškách a konferencích? V rámci projektu FLEXI-IN-SECURITY jsme připravili cyklus debat pro veřejnost v Praze a v Brně. Debaty se z různých pohledů věnují současné problematice pracovní migrace. První debata proběhla v Praze v informačním centru Domu OSN, druhá v Brně 3. března. Zabývaly se otázkami, jaké je směřování české migrační politiky vzhledem k nové ekonomické koncepci, zda nová koncepce dostatečně zajišťuje sociální práva migrantů a jakým způsobem odpovídá na potřeby pracovního trhu. Účast byla velmi vysoká, přišli zaměstnanci ministerstev, úřadů, neziskových organizací, akademičtí pracovníci i novináři. Další debaty na konci března navazovaly s otázkou Jaké cesty vedou do Česka? neboli jaká je současná vízová politika, poslední pokládá širší otázku Jak se žije migrantům v Česku?, tedy jaká je situace migrantů v době ekonomické krize. Cyklus debat bude zakončen mezinárodní konferencí v květnu v Praze, která proběhne ve spolupráci s British Council. Bude se věnovat vlivu státních politik na postavení migrantů. Na konferenci bychom rádi přinesli srovnání české migrační a integrační politiky v evropském kontextu a chtěli bychom se ptát po praktických dopadech na postavení migrantů v Česku. Konference bude otevřena široké i odborné veřejnosti. Jaký je časový plán a jaký v tomto svém počínání a postupu vidíte smysl? Debaty budou probíhat od března do května, stejně tak jako výstavy v Brně, Ostravě, Praze nebo Pardubicích. Do tématu se

12 22 23 Reportáž Text a foto: Rena Horvátová Krása ve znamení úcty snažíme přinést nejen českou problematiku, ale podívat se také přes hranice do jiných zemí a zprostředkovat české veřejnosti zkušenosti z jiných států. V současné době jsou jimi Německo, Belgie, Polsko a Švédsko, které s námi na projektu spolupracují. Pro čtenáře připravujeme publikaci v českém i anglickém jazyce, která přinese deset reportáží s příběhy migrantů z různých evropských zemí spolu s fotografiemi. Další odborné studie k migrační politice a situaci migrantů v těchto zemích v podobě country studies budou zveřejněny na informačním portálu a projektové stránce. Má podle vás lidstvo se všemi svými problémy budoucnost? Jak reagujete, když vidíte migranty nejen politické lidi, kterým jde o život o chleba, o základní právo člověka dostat možnost pracovat a najíst se, žít v hojnosti jako každý, ne více, ne méně, když jde o otřesení jejich životních jistot? Tato situace mne velmi trápí a je důvodem, proč pracuji v naší organizaci. Co byste doporučila těm, kteří, zdá se, kráčejí strastiplnější cestou života? O co by se měli opřít ti, již pozbyli jistot vnějších chleba a práce? Za velmi důležité považuji vztahy s přáteli, s lidmi, na které se mohou spolehnout, když přijdou problémy. Pro mne osobně je důležitá víra v Boha, v to, že věci, které se ve světě dějí, mají nějaký důvod a účel, ačkoli mi obojí může být skryté. Víra mi přináší naději, že i obtíže a překážky můžeme přestát a zlé obracet k dobrému. Která fotografie a příběh zaujaly ponejvíce vás? Nemohu říci, že bych měla jeden nejoblíbenější příběh. Velmi mne zaujaly fotografie z Gruzie vystihující momenty ze života lidí, kteří mají za sebou migrační zkušenost, dále příběhy z Bochumi v Porúří nebo přiblížení situace migrantů v Plzni. Dojmy těch, kteří se vrátili domů: Sehnat jinou než špatně placenou manuální práci v Gruzii bez známostí nebo úplatků je téměř nemožné, a i o takovou je nouze. S touto realitou se střetávají i mladí nadšenci jako třeba Irakli Shatakeshvili, který získal elitní vzdělání v Německu a ekonomické krizi navzdory tam dostal i nabídku velice dobré práce. Odmítl ji kvůli pocitu zodpovědnosti vůči své vlasti. Dospěl k názoru, že by vzděláním a zkušenostmi, kterých nabyl v zahraničí, měl pomoci své zemi. Irakli ke svému rozhodnutí dodává: Útěk není řešení. Na čas odjet člověku umožní si uvědomit, co je doma špatně. Ale pak se má vrátit a zkusit s tím něco udělat. Když taková možnost je, musí se o to pokusit. Žádné peníze jsem si do Gruzie nepřivezl, spíš nadhled nad událostmi a znalost němčiny, jenže o překladatele zájem není. Práci pořád sháním, do toho rekonstruujeme byt, žena žije na venkově u rodičů, není nám lehko. Ale musíme to brát, jak to je. Navíc mám rodinu, všechno je teď složitější. Ale co, není čas si vybírat nebo čekat, co přijde. Musíme se snažit sami. Ano, musíme se snažit sami... Někdo začne a hledá sám sebe uvnitř sebe a najde opravdové bohatství celý život, jeho rozměr, sílu i možnosti a je šťastný dokonce i jako uvězněný v systému, nad který se umí povznést. Kdybychom se tudy vydali všichni, a to co nejdříve, neměli bychom tyhle ani jiné problémy. Další se také snaží doma nebo mimo něj, pomáhá rodině k lepšímu materiálnímu životu. Bohužel se zatím neumí odrazit od země a vystoupat až tam, kam dohlédne, aby viděl, jak marný je jeho boj o blahobyt, který tady vede. Jiný si připadá ošizený, opuštěný, slabý a jen se více a více utápí ve svém bolu a obviňuje druhé. Vē đęp se ve vietnamštině řekne krása a v areálu tržnice Sapa v pražské Libuši se to krásnými ženami jen hemžilo. Aby taky ne, dívky bojovaly již podruhé o korunku královny krásy, kterou nakonec získala teprve sedmnáctiletá studentka Thi Thuy Duong pocházející z Plzně. V porotě Miss Vietnam České republiky 2010 zasedl mimo jiné ministr zahraničních věcí Karel Schwarzenberg, předseda výboru pro zahraniční vztahy a cestovní ruch pražského magistrátu Jan Kalousek, či poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil, který nejkrásnější vietnamskou dívku vybíral již podruhé. Je něco krátce před sedmou hodinou večerní, já a můj kolega, redaktor Českého rozhlasu, přijíždíme bílou oktávkou do areálu libušské tržnice, které se neřekne jinak než malá Hanoi. Ano, čtete dobře, Hanoi, nevšední místo, kde se čas nikdy nezastaví. Po chvilce bezvýsledného projíždění uličkami tržnice stahujeme okénko, zastavujeme mladou Vietnamku, která nás na místo dění ochotně navede. Jsme zde, vykročíme pravou nohou a už si nás ode dveří odvádí tisková mluvčí Tran Tra My. Prostor restaurace Dong Do je slavnostně vyzdoben, hosté krásně oděni, blesky fotoaparátů cvakají jako o závod a organizátoři soutěže dopilovávají poslední detaily večera. Přítomná je i vietnamská televize, která si nechce nechat uniknout jediný okamžik slavnostního večera. Sálem se ozývá smích, čeština i vietnamština. Rozhlížím se se sklenicí vody a na kouřové se potkávám předsedou českovietnamské společnosti Marcelem Winterem. Hned se dáváme do řeči. V prostorách restaurace Dong Do se kouřit nesmí, ale já jsem si tohle místo vydupal, přeci jenom, venku je strašná zima, sděluje se smíchem kousek od šaten Winter a vyfoukne z úst hustý oblak cigaretového kouře. Miss Vietnam je jedna z největších akcí, kterou pořádá náš hlavní partner svaz Vietnamců v ČR. Vietnamská komunita není vůbec uzavřená, jak mnozí tvrdí, často pořádají různé sportovní akce, při nichž je přítomná vietnamská televize či vietnamský velvyslanec. Mě jen vždy zamrzí, že se z Čechů nepřijde podívat ani starosta Průhonic. Pokud chceme někomu porozumět, musíme jej i poznat a to se povede pouze při podobných příležitostech jako je třeba právě tato soutěž. Víte, není každý Vietnamec jen trhovec a to by si měla naše společnost uvědomit. Problém je v tom, že v průběhu roku sdělovací prostředky chrlí na veřejnost z osmdesáti procent jen negativní zprávy a těch kladných je poskrovnu, říká Winter a pokračuje. Vietnamci jsou nejlépe integrovanou menšinou žijící u nás. Málokdo ví, že při prvních povodních vybrali mezi sebou finanční a materiální dary za dvacet milionů korun. Při druhých věnovali městu Chrastava a Bílému kostelu dvě stě tisíc korun v hotovosti a k tomu materiální dary jako ošacení apod. A když podotknu, že stát na život Vietnamců nic nepřispívá, tak si říkám, že to děláme opravdu dobře, uzavírá rozhovor předseda. Krátce po sedmé zasedá porota na svá místa. Mezi nimi je i první Miss Vietnam ČR Mai Anh Nguyen, které pátečním večerem skončí roční kralování. Sálem se ozývají tóny libé hudby a na pódiu se objevují tanečníci s ukázkou tradičního lvího tance, který znázorňuje začátek Nového lunárního roku, jenž je nejvýznamnějším svátkem ve vietnamském kalendáři. Nový lunární rok započne 3. února, nemáme zatím rok 2010 uzavřený a i z toho důvodu se stále číslo deset nese v názvu Miss, vysvětluje podrobnosti sympatická tisková mluvčí Tran Tra My. Finálovým večerem provázela moderátorská česko-vietnamská dvojice, sličná Bui Thuy Duong a Jakub Železný, který neustále bavil publikum svou nešťastnou snahou o vietnamský jazyk. Dívky sedící po mé pravici to pokaždé pobavilo natolik, že na mě málem převrhly sklenici koly. A bavila jsem se i já, hlavně v okamžiku, kdy si Železný nevinně rýpl do europoslance Zahradila: A co Vy Honzo, jaké fráze

13 24 25 Text: Redakce Výtěžek z akce poputoval na projekt Pomoc postiženým dioxiny ve Vietnamu o. s. Development Worldwide a INFO- DRÁČEK. Bude určen především na rekonstrukci rehabilitačního centra pro děti a mládež v provincii Thai Binh. Záštitu nad soutěží převzalo Ministerstvo zahraničních věcí, Ministerstvo životního prostředí a Hospodářská komora České republiky. Hlavním pořadatelem Miss Vietnam České republiky 2010 je Svaz Vietnamců v České republice, hlavním organizátorem soutěže je společnost VIET MEDIA s. r. o. Co se delo, Co se deje, Co se bude dít jste se naučil během večera? Pan Železný si ze mě dělal samozřejmě legraci, což je jeho přirozenost, vysvětluje rýpanec Jan Zahradil a pokračuje k položené otázce týkající se jeho vztahu k vietnamské komunitě. Jestliže tady máme tak výraznou menšinu, která přišla z kulturně a civilizačně úplně odlišné části světa, usadila se, zvykla si tady, zasadila své kořeny, tak si myslím, že to beru stejně tak, jako by to měl brát každý politik, a to vážně. Mladá vietnamská generace je na tom tak, že již nevíte, zda to jsou spíše Češi, nebo Vietnamci, říká Zahradil. Dvanáctka finalistek ve věku od 17 do 22 let vzešla z castingu uspořádaného v prosinci v Praze. Dnes večer, 28. ledna, se spolu utkají v celkem pěti disciplínách. Na pódiu se prvně představují v barevných tradičních krojích zvaných Ao Dai. Jejich tanec se slaměnými klobouky Vietkong je pro mnohé příjemným exotickým zpestřením. Nechybí ani obligátní promenáda v plavkách a ve večerních róbách, které pro ně speciálně navrhla vietnamská módní návrhářka Mimi Lan žijící v Čechách. Večer pokračuje v příjemné atmosféře, dívky se představují ve volné disciplíně, většinou chtějí porotu zaujmout svým tancem či zpěvem. Prostřednictvím interview s moderátory prokazují nejen svou pohotovost. Dívky losující si z různých otázek většinou hovoří o úctě ke svým blízkým, vztahu ke své zemi a budoucnosti. Je příjemné pozorovat, jak si během večera postupně finalistky získávají svou část publika, která je podporuje hlasitým potleskem. Finálový večer se ovšem nenesl pouze v duchu krásy, při této příležitosti vystoupili čeští a vietnamští umělci. Za zmínku určitě stojí nejznámější popový vietnamský zpěvák The Anh, který zazpíval jednu ze svých procítěných balad. Volba Miss Vietnam České republiky 2010 se blíží ke svému závěru. Na pódiu se objevuje taneční skupina exotického choreografa Yemiho A. D., která předvádí taneční vystoupení okořeněné o divadelní prvky. Jejich taneční kreace ocenila jak mladší, tak starší část publika. A jdeme do finále Vítězka se stane tváří Svazu Vietnamců v ČR, bude reprezentovat vietnamskou komunitu na společenských akcích a zúčastní se mimo jiné soutěže Miss Princess of the World Všechny jsou studentkami středních škol, gymnázií nebo vysokých škol z celé republiky. Podmínka soutěže byla, aby dle našich tradic byly svobodné a měly minimální výšku 160 cm, prozradila něco málo ze zákulisí soutěže, jež si klade za cíl podpořit nové a otevřenější vztahy mezi majoritní společností a Vietnamci žijícími v České republice, tisková mluvčí. A je to tady! Jakub Železný se svou moderátorskou polovičkou vyhlašují společně s předávajícími první tituly. Mezi trojicí vítězek jsou i mé favoritky. Korunku získala druhá vicemiss osmnáctiletá Cao Hoang Yen z Ostravy. První vicemiss se stala favoritka velké části publika, rovněž osmnáctiletá, Tran Thi Thuy Linh z Prahy. První místo obsadila sedmnáctiletá Vu Thi Thuy Duong z Plzně, kterou porota zároveň zvolila Miss Fashion za promenádu ve večerní róbě přední vietnamské návrhářky. Té předal korunku a šerpu velvyslanec Vietnamské socialistické republiky Do Xuan Dong. Na čerstvé vítězky jsme si museli s kolegou počkat, v obležení novinářů a fotografů odpovídaly na nejrůznější dotazy. Potkali jsme se s nimi až na after party, kam jsme byli pozváni. Nad vůní polévky, závitků a dalších dobrot jsme se zaposlouchali do písní české kapely, která na party vystupovala. Třetí místo je báječný úspěch, podělila se s námi o radost studentka střední umělecké školy návrhářské. Pro mě kariéra není nikterak důležitá, přednější je, že jsem si večer užila, sdělila krátce po vítězství Cao Hoang Yen. První vícemiss ji hned doplňuje: Poslední týden příprav byl pro všechny náročný, ale i tak je na co vzpomínat, říká dívka s krásnýma očima, kterou do soutěže přihlásil její nejlepší kamarád. Vůbec jsem vítězství nečekala, naopak jsem se celá na pódiu třásla, řekla bez okolků vítězka missáckého klání a dodala: Nejlépe jsem se cítila na pódiu jako zpěvačka. Už se mi naskytla šance pracovat v modelingu, tehdy jsem byla ještě dítě, ale focení mě stále velmi baví a ráda bych se mu věnovala i nadále, říká závěrem rozhovoru studentka střední průmyslové školy dopravní, kterou jednou budeme vídat buď jako letušku na palubě letecké společnosti, či na předních stránkách módních časopisů. Na ministerstvu vnitra nyní vzniká zcela nový cizinecký zákon. Jeho autoři počítají s tím, že zpřísní podmínky právě pro kategorii cizinců, kteří chtějí v Česku podnikat. Konkrétně by zájemci o podnikatelský typ víza museli investovat. Předpokládaná výše investice je pět milionů stojí v materiálu, ve kterém jsou načrtnuta východiska pro nový zákon a který už v lednu schválila vláda. Pětimilionová investice do podnikání nebude jedinou podmínkou pro získání víza. Cizinec také bude muset na ambasádě prokázat, že má dost peněz na roční pobyt v zemi. Pokud by úředníci nápad včlenili do nového zákona, Česko by se v hodnocení vstřícnosti k migrantům mohlo zařadit po bok Francie nebo Itálie, tedy zemí, které na pracovní trh cizince pouští jen nerady. V posledních dvou letech se obrátil dlouholetý trend a počet legálně pobývajících cizinců v Česku začal klesat. Srovnáme-li konec let 2008 a 2009, ubylo v Česku legálně přihlášených cizinců. A podle údajů cizinecké policie se dá podobný pokles očekávat i letos, říká Daniel Chytil ze statistického úřadu. I přes zmíněný pokles je však podíl lidí bez českého občanství v populaci 4,15 procenta. Kromě Slovinska jde o nejvyšší číslo ze všech postkomunistických zemí: na Slovensku tvoří cizinci zhruba jedno procento obyvatel, v Polsku jen desetiny procenta. Za multikulturními západními sousedy však Česko v počtu cizinců silně zaostává. Průměr EU je zhruba osm procent, v sousedním Rakousku je to deset. Zvláštní protikorupční telefonní linku pro cizince pobývající na území ČR zřídil odbor azylové a migrační politiky ministerstva vnitra. Linka bude sloužit k oznamování veškerých forem korupčního jednání, se kterými se cizinci setkají, např. při vyřizování pobytových agend. Protikorupční linka bude fungovat na telefonním čísle , její provoz byl zahájen už od začátku prosince minulého roku. Linka je k dispozici pro hovory v českém a anglickém jazyce, a to každé pondělí a středu od 8 do 17 hodin, v úterý a čtvrtek od 8 do 15 hodin a v pátek od 8 do 14 hodin. Mimo tuto pracovní dobu mohou ohlašovatelé zanechat na záznamníku vzkazy, které operátor zpracuje následující den. Ty lze nahrávat v jakémkoli jazyce. Z voleb do zastupitelstev krajů a obcí je dosud vyloučena početná skupina: bezmála sto třicet tisíc cizinců z nečlenských zemí EU, kteří v Česku dosáhli na trvalý pobyt. Za jejich právo jít k volebním urnám či obsadit místa na kandidátkách nyní bojuje ombudsman Pavel Varvařovský. Ve své poslední zprávě pro poslance kritizuje návrh nového volebního kodexu. Zákon totiž na trvale usazené cizince z třetích zemí zapomíná. Účast na rozhodování ve věcech veřejných na místní úrovni je důležitý prvek integrace, argumentuje Varvařovský. Česká televize si vyzkouší vietnamské zájemce o práci reportéra. Lidé z této komunity by se poprvé mohli objevit na obrazovkách tento rok na podzim. Tři vybraní Vietnamci-stážisté od února chodí na Kavčí hory pravidelně dvakrát až třikrát za měsíc na jednodenní stáže a připravují se na práci redaktora, reportéra nebo moderátora zpráv. Chtěli bychom ve zpravodajství zaměstnat redaktora nebo reportéra vietnamského původu, řekl Roman Bradáč, ředitel zpravodajství ČT. Vietnamská komunita má v Česku už víc než 65 tisíc lidí a myslíme si, že Česká televize to jako veřejnoprávní médium má reflektovat. Složité zákony, ale i lékaři a úředníci, kteří neumí anglicky, představují největší překážky, se kterými bojují cizinci žijící v Brně. Bezplatnou pomoc jim nabízí Brno Expat Centre, které začalo fungovat koncem minulého roku. Centrum se zabývá vyhledáváním informací a služeb v angličtině. Nejčastěji lidem radí, jak založit firmu nebo získat živnostenský list. Cizinci se podle něj také často zajímají o specializované lékaře, zejména zubaře a gynekology. České firmy si stále častěji uvědomují, že zaměstnanec s vietnamštinou pro ně může mít neobyčejnou cenu. Otevře jim totiž dveře k šedesátitisícové komunitě, jejíž kupní síla postupně roste. Model, kdy se Vietnamci nechávají zaměstnat na kvalifikovaných pozicích v českých firmách, bude stále častější. V českých školách dnes studuje přes deset tisíc vietnamských dětí a u většiny z nich je velká šance na to, že se po skončení studia budou hlásit právě na kvalifikované pozice. Na středních školách patří k premiantům a vysoké školy končí s červeným diplomem. Západočeští celníci ve spolupráci s policií, úřady práce a oblastním inspektorátem práce provedli začátkem března kontrolní akci zaměřenou na zaměstnávání cizinců. Na území Karlovarského a Plzeňského kraje bylo provedeno 16 kontrol v obchodech a výrobních provozovnách, v rámci kterých bylo zkontrolováno 127 cizinců. Výsledkem kontroly je zjištění 37 cizinců, kteří jsou podezřelí z porušení zákona o zaměstnanosti.

14 26 Text: Redakce Na zemekouli nejsou cizinci každý je odnekud ZADNÍ STRANA OBÁLKY: Baldandorj Ariunzul se narodila v roce 1976 v Mongolsku. V letech studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Ulánbátaru. V roce 2009 absolvovala magisterské studium na Akademii výtvarných umění v Praze. Žije v České republice jedenáct let a dosud uskutečnila desítky výstav Dánský premiér Lars Lokke Rasmusen oznámil, že z vlády odejde ministryně pro uprchlíky, imigraci a integraci Birthe Ronn Hornbechová. Ta byla už několik měsíců terčem kritiky, protože odmítala udělit povolení pobytu lidem bez státní příslušnosti, i když na to měli právo. Byli mezi nimi mladí Palestinci nebo lidé narození v Dánsku. Ministryně dokonce jednala v rozporu s Chartou OSN. Občanství bylo odmítnuto i 36 lidem bez státní příslušnosti, kteří se narodili v Dánsku. Imigrantů z Latinské Ameriky je dnes ve Španělsku podle oficiálních údajů 1,45 milionu. Tvoří 26,6 procenta všech imigrantů. Těch je v 47milionové zemi 5,7 milionu. Většina z nich přijela v posledních 15 letech. Lákaly je perspektivy zaměstnání zejména ve stavebnictví, které bylo v letech před krizí nosným pilířem španělské ekonomiky. Míra nezaměstnanosti ve Španělsku činí 20 procent a vláda zprvu očekávala, že se imigranti budou vracet domů dobrovolně, ale to se nastalo. Za dva roky přijalo letenku, kterou vláda nabízí těm nejchudším, 6000 lidí. Dalších 15 tisíc souhlasilo podle ministerstva práce s plánem finanční pomoci, kdy budou dostávat část podpory v nezaměstnanosti ve své vlasti. Vláda ovšem očekávala, že o to projeví zájem na 100 tisíc lidí. Italská vláda vyhlásila stav humanitární tísně vzhledem k přílivu tisíců imigrantů ze severní Afriky, kteří do země přijíždějí. Tento krok má umožnit urychlené přijetí opatření, díky nimž bude možné masové imigraci čelit. Řím už požádal o pomoc Evropskou unii a varoval před nebezpečím humanitární krize. Vyhlášení stavu humanitární tísně umožní vyhnout se některým zákonným formalitám a dovoluje místním úředníkům, například prefektům, aby přijímali okamžitá opatření. Umožní rovněž urychlené použití zvláštních finančních zdrojů. Civilní ochrana vytvořila krizový štáb, který se bude zabývat výhradně problémem migrace. Tři stovky ilegálních severoafrických přistěhovalců v Řecku, kteří tam drželi protestní hladovku, dosáhli svého: řecká vláda pro ně zmírnila podmínky k získání povolení k pobytu. Jejich protest trval šest týdnů a asi sto imigrantů museli lékaři během té doby hospitalizovat. V Řecku žije takových žadatelů o azyl přes půl milionu. Země je pro ilegální přistěhovalce z Asie a Afriky jednou z hlavních bran do Evropy. Jen loni jich tam přišlo Z 240 hladovkářů v Aténách jich skončilo v nemocnici 81, v Soluni bylo z 50 hospitalizováno 17. Většinou to bylo kvůli dehydrataci a srdečním a ledvinovým problémům. Hladovkáři argumentovali tím, že v Řecku pracují až deset let, celou dobu snášejí diskriminaci a policejní ústrky a teď jsou odhodláni kvůli legalizaci svého pobytu v zemi riskovat život. Vláda jim odmítla vyhovět s odůvodněním, že by to povzbudilo další nezákonné přistěhovalectví. Britský premiér David Cameron ve svém projevu na téma terorismus a jeho příčiny na bezpečnostní konferenci v Mnichově prohlásil, že státní multikulturalismus selhal. Velká Británie podle něj potřebuje silnější národní identitu, aby zabránila šíření různých druhů extremismu. Skutečně liberální země podle britského premiéra věří jistým hodnotám a aktivně je prosazuje. Doplnil, že doktrína státního multikulturalismu vyzývala různé kultury, aby si žily svými oddělenými životy. David Cameron svým názorem na multikulturalismus následoval loňské podobné vyjádření německé kanceléřky Angely Merkelové. I francouzský prezident Nicolas Sarkozy řekl, že koncepce multikulturalismu se neosvědčila. Je to neúspěch, upozornil v rozhovoru pro televizi TF1. Pravda je taková, že se ve všech našich demokraciích příliš soustřeďujeme na identitu nově příchozích a nevěnujeme dostatečnou pozornost identitě země, která je přijímá. Francie je známá odmítáním některých praktik cizích kultur, například závojů zahalujících tvář muslimek. List Le Monde připomněl, že až donedávna Sarkozy jako jediný francouzský politik flirtoval s myšlenkou, že by evropské země měly pomáhat kulturám přistěhovalců zdomácnět na území Evropy. Podle vládního úřadu pro obce a místní správu, který udělal průzkum mezi desítkou tisíc obyvatel Anglie a Walesu, si téměř čtyři z pěti Britů přejí, aby země přijímala méně imigrantů. Čtvrtina dotázaných (24 procent), říká, že příliv přistěhovalců by se měl trochu omezit, zatímco více než polovina (54 procent) ho chce omezit silně. Že imigrace může zůstat na dnešní úrovni, si myslí 19 procent účastníků ankety. Tři ze sta dotázaných si naopak přejí ještě více imigrantů. Množství imigrantů, kteří byli oficiálně připočteni k obyvatelstvu Spojeného království, bylo v 90. letech minulého století pod úrovní 100 tisíc ročně. Loni, za vlády labouristů, činil jejich počet 225 tisíc. 23 KRÁSA VE ZNAMENÍ ÚCTY

15