V pasti. V pasti. 1 of 33 I. (M)

Transkript

1 V pasti I. (M) Je mi bídně. Kromě toho, že mi je blbě od žaludku, mám depky, nechápu to. Tajně koupenej a udělanej test to potvrdil. Co budu dělat? Skloním se nad záchodovou mísou a vybaví se mi Aleš, kterej dělá přesně to samý ve stejný situaci, ach jo, a nechce s tím nic dělat. Co by se s tím taky dalo dělat? Ach jo, proč jsem ho nechala vstoupit do svýho života? Proč jsem se od něj nechala tolik ovlivnit, nechala sebou manipulovat? Je mi třiadvacet, zbejvá mi ještě rok školy. Jak se to mohlo stát? Jak to dělaj všichni ostatní? Přemejšlím, jak to řeknu našim a co udělaj, přemejšlím, jestli to říct Lence, přemejšlím, jak to řeknu Alešovi a co udělá on. Přemejšlím, komu to můžu říct ještě dneska, kdo by mě podpořil, kdo by mi poradil, co se s tím dá dělat, protože já žádný rozumný řešení nevidím. Připadám si na všechno hrozně sama... Jenže teď musím letět do nemocnice. Už tak jsem ztratila spoustu času, vezmu si do ruky dva rohlíky a běžím na tramvaj, kašlu na řeči, že bych se měla šetřit, že bych neměla běhat, aťsi... je mi to jedno. Teď mám důležitější věci, stejně přijdu pozdě. Jenže mi je blbě. Vadí mi delší dobu stát, co je na tom divnýho, minulej tejden mi to nevadilo... když jsem to nevěděla. Mám chvílema pocit, že spadnu, ještě že jsem v hloučku ostatních a doufám, že by mě nějak podepřeli nebo něco. Vůbec nevnímám, co nám profesor říká, ale to se nedá nic dělat, naštěstí se na nic neptá. Na obědě si Lenka všimne, že jsem nějaká divná, a snaží se ze mě vymámit, co se děje, zatluču to. A dojde mi, že jestli to je na mně vidět, že nemůžu jít ani domů. Že tam by to ze mě vymámili. Přemejšlím, kam půjdu spát. Za kým půjdu, tomu to budu muset říct. Jako prvnímu, kdo to bude? Nakonec to vyhrála ségra. Nebyly jsme nikdy moc dobrý kamarádky, ale od tý doby, co se odstěhovala a nejsme v každodenním kontaktu, se vztahy zlepšily. Taky říkala, že jsem některý věci měla jednodušší tím, že jsem byla odmalička nekonformní, ale to je těžký, když ona asi nikdy neporozumí mně a já jí. Hodně se mi přiblížila v posledních letech, jak nemohla otěhotnět, zkoušeli, co se dalo, a já pořád přemejšlela, jakej má - nebo maj - psychickej blok. Nic jsem nevymyslela a jim nakonec pomohli doktoři, ale příjemný bylo, že ségra mi i začla věřit a leccos mi řekla. Strávila jsem spoustu času čekáním na autobus a pak šla stejně dva kilometry pěšky, ještě že je docela hezky. Pohled na Martinu je drsnej: neviděly jsme se snad měsíc, je kulatá, oteklá, sotva se hejbe. Je to tím, že už nechodí do práce? Když jsme se viděly naposled, ještě vypadala docela rozumně a byla fakt drsně v pohodě. Dneska je taky v pohodě, navrhuje mi, že mě zpátky odveze až do Prahy na nějakou slušnější zastávku, protože pak už autobusy nepojedou skoro vůbec, ale překvapím ji otázkou, jestli mě nechá přespat. "A proč?" "No..." "Tys něco provedla? Vždyť už seš velká, ne?" "No... já... na tom asi budu na jaře stejně jako ty dneska..." "Jako fakt?" prohlíží si mě nedůvěřivě. S úšklebkem kejvu. "A s kým?" Přemejšlím, co na to říct. Že na tom nezáleží? Opravdu? Ale jméno jí nic neřekne a popisovat ho nechci. Nezáleží na tom. Jenže pro celou rodinu jsem vyvrhel - jestli se to tak dá říct -, kterej opovrhuje klukama, neschopnej rozumnýho vztahu. Až teď mi došlo, že tímhle jsem to korunovala. Že jsem normální kurva. Že nikomu jinýmu by se to nestalo. "No tak super, gratuluju!" "Marťo, to je průser!" je mi do breku. "Neblbni... to je dar..." "Jenže tobě není třiadvacet a nezbejvá ti ještě rok školy." "Až ti bude tolik co mně, tak to třeba pochopíš." "Tak si představ, jak bude máma vyvádět." "Hele kdybych s tím přišla já v tvým věku, tak by asi vyváděla. Ale od tebe už čeká všechno a já ji taky za ty 1 of 33

2 poslední léta leccos naučila, takže se mi chce věřit, že bude vyvádět jen trošku." "No právě že tohle ode mě nečeká. A navíc... ach jo." "A i kdyby. Seš dospělá, nemá ti do čeho kecat." "Ach jo. A co já?" "Co ty? Ty to nějak uděláš." Vzdychnu. "To se ti řekne." "Hele doručovací doba je třičtvrtě roku, to máš do června. Tu školu máš taky do června?" "Do května. A školu asi taky do května." "Tak vidíš, co řešíš?" "Marťo, to je totální omyl. Já ani nevím, jestli to chci..." "Na to ani nemysli. I kdybych se o to měla starat já." Vykulím na ni oči. "To ti poradil on?" Koukám na ni nechápavě, ale pak mi to dojde. "Ne... ten to ještě neví." "Aha. No ale ten by to měl vědět jako první." "Já vím. A požene mě svinským krokem." "Jestli tě požene, tak si to s ním vyřídím osobně. Můžeš mu to vzkázat." "Martino, uklidni se. Tebe se to vlastně vůbec netýká." "Hele jestli na tebe bude ošklivej, tak se do toho klidně namočím." "Tak jo." Přemejšlím, co mě čeká, až mu to řeknu. Mlčení, smutný pohledy, sklopený pohledy... nebo mi vynadá? Za co? "Akorát mi vysvětli: pominu to, že jsem ani nevěděla, že někoho máš, ale jak se člověku tak vybíravýmu může stát, že tě požene? To byl nějakej úlet?" "Já nevím... jestli to byl úlet... to se ještě pozná... spíš zákon schválnosti... dyť se známe tak dlouho... a tak dlouho jsem ho nechtěla... ach jo... já ani nevím, jestli mě požene... co mi na to řekne... jemu je nějak všechno jedno..." "Taky je ještě na škole?" "Ne." "A práci má?" "Jo." "No tak vidíš. Najdete si nějaký bydlení a bude." "A jak to dělaj všichni ostatní?" "To já si říkala taky." Vzdychnu. My se asi nemáme šanci vůbec pochopit. "Před rokem bych s tebou ráda měnila." "To je blbost." "Míšo, uklidni se. To se nějak zvládne. Takovejch už bylo..." "A co dělaly?" "Nějak to zvládly..." Je mi zase do breku. Ale aspoň mám záchrannou nabídku na to, že se o děcko nakonec postará ona. Takže se nakonec v sedm seberu, nechám se od ní odvézt na kraj Prahy a jedu na Petřiny, odhodlaná přespat tam, ačkoli tam běžně přespávám jen o víkendu, a pravidelně chodím v úterý a ve čtvrtek. Martina má pravdu, on to musí vědět jako první, i když vůbec netuším, co mu řeknu a jestli ho to zase na pár tejdnů nepoloží. Hlavou mi projedou společně strávený chvíle, od začátku, vlastně od toho Silvestra u nás na chatě, kde jsem ho viděla poprvý, vyloženě se mi vybavuje ten kluk krčící se v koutě, aby ho nikdo neviděl, co s náma nepromluvil ani slovo. Prokecaný hodiny potmě v našem baráku pod schodama, úsměvy a orosený čelo, když jsme chodili tancovat. První hodně nepovedená pusa. Jak bylo hrozně jednoduchý ho přivést do rozpaků. Vybavuju si jeho obličej, jak se ke mně skláněl, když jsem se v Roháčích nahoře složila, i jeho oči - mělo mě to varovat už tehdy - při ranním hovoru v nočním vlaku domů. Další nepovedenej Silvestr, proč já mu vlastně pořád dávala nový a nový šance? Jak mě seřval loni v létě. A poslední rok: vlastně měl pořád nějakej problém, to měl předtím taky? Furt se v něčem máchal. Tak se asi budeš máchat dál, hochu. A ještě dlouho... je mi do breku, ale tady v tramvaji se pořád ještě držím. Dveře jsou zamčený na dva západy, už je po osmý hodině a on tady pořád ještě není. Přemejšlím, jestli nemám jít přece jen domů. Je mi smutno, tohle mě nějak nenapadlo. I když pořád ještě nevím, co mu vlastně řeknu. Nechám zhasnuto, zvenku sem jde ještě trochu světla. Vybaví se mi loňskej Silvestr, jak za náma dojel na chatu, nevyspalej a promrzlej, a jak jsme pak zjistili, jen proto, že se ošklivě pohádal s mámou. Teď se od ní navíc ještě 2 of 33

3 odstěhoval, a tím začly ty hezký chvilky. Uspěchali jsme to? Možná. Vlastně dokud bydlel v Holešovicích, tohle by se stát nemohlo. Vlastně jo, mohlo... ale asi by to nebylo ještě teď. A nebo jo, jen by to nebylo tak hezký, pozvolný. Bylo mi s ním dobře. Na provozních věcech jsme se dohodli, jako ostatně vždycky dřív. Pořád je nemluvnej, to mu zůstalo, ale jinak se změnil hrozně moc. Pochopil i to, že občas se mluvit musí, a já pochopila, že to někdy není vůbec potřeba. Vybavuju si červen, to jsem ještě měla nějaký zkoušky, takže přes den jsem se učila - a o dost efektivnějš než jindy, líp jsem se do toho kopala - abych večer mohla přijít sem za ním, přespávala jsem tu tehdy jen o víkendech, toho jsem se držela, na to mazlení, vlastně celej červen jsme se jen tak mazlili, ležívala jsem tu s ním pravidelně jen v kalhotkách, ze začátku jsem se styděla, ale pak mě to přešlo, na konci června mi jednou řek všechno o svejch bejvalejch holkách, cejtila jsem, jak se u toho chvěje. Jak mě varoval, že to může skončit různě, že to pořádně neumí, a jestli do toho s ním teda půjdu. Tohle nezmínil. Jak jsem ho vzala v červenci k babičce, aby do mě konečně přestala hučet, že zůstanu na ocet. Na tejden toulání v Broumovskejch stěnách. Na další dny v Českým Švýcarsku u jeho táty. A jak mi v srpnu řek, že na chatu s partou mám jet bez něj, a jak mi to bylo líto. Jen chvíli. Pak tělo došlo k názoru, že se bude moct konečně vyspat, a využilo toho, takže na mě ostatní házeli jen udivený pohledy. No jo, vlastně, tehdy už asi... ach jo. Člověk, kterej byl ochotnej se mi přiblížit, a - řečeno s Robinem - baštil moje kecy o tom, že tělo a psychika jsou každý o něčem jiným, proto jsme ostatně měli tak dlouho jen platonickej vztah, i když - co si budu dneska nalhávat - ke mně patřil už dávno. Teprve loni v létě mi vynadal, že odděluju věci, který spolu souvisej, a nikdy mi neřek, jak k tomu tak najednou přišel, když předtím se mnou souhlasil. Dneska z toho mám ten pocit, jako by se z letošního jara a léta naopak úplně vytratila ta psychická složka, věnovali jsme se tělům, který by si měly přijít na svý ještě za loňskej a předloňskej rok. Zpětně viděno, mohla to bejt i dobrá strategie, jak mě sbalit, akorát pro něj musela bejt asi dost nejistá. Jeho slova o tom, že je krásný každý tělo, který funguje... no jo, fakt funguje... ach jo. Ale i ta myšlenka mě trochu zvedne. Venku už je tma, vyndám si skripta a chci si číst, ale myšlenky mi to nedovolí. Myslela jsem si, že ho znám, že toho o něm vím celkem dost, ale teď zas nevím, co udělá, když mu to řeknu... A to bych s ním měla strávit celej život. Cože? Teď? Ach jo, tak co jsem vlastně chtěla... a proč já, proč ne taková Dáša? Nebo Danka? Proč já, po tak krátký době? To je fakt takovej nekňuba? Nebo to udělal naschvál? No, to se uvidí ještě dneska, co mi na to řekne... ach jo, kde je? Nečeká mě, je pondělí... Přemejšlím, jak se chová, když má nějakej problém. Vlastně nevím. Vlastně je to všechno tak nějak uzavřený v něm. Ale nemůžu říct, že by utíkal nebo byl nezodpovědnej. Vlastně jde zvracet, no potěš koště. Ach jo. Jenže tím tohle nevyřeší. A co budu dělat já? I když on se k tomu postaví? To s ním mám zůstat celej život, když o něm vlastně nic nevím? Nikdy mi neřek, že mě má rád. Já jemu vlastně taky ne. Všechno říká očima. Jenže pak je to nejednoznačný a snadno popřitelný. A nedá se to pořádně zapamatovat. *(A) Zdržel jsem se v práci, k mámě dorazím až v osm, vyložím nákup, dostanu vynadáno, že jdu tak pozdě a už chce jít spát, tak říkám, že zas půjdu, ale nedovolí mi to, pořád něco povídá - holt jí chybí to chození do práce - a povídá a nelze ji zastavit, přemejšlím, jak a kdy asi půjdu spát já, ale netroufám si to říct nahlas, zase by mi vyčetla, že jsem se odstěhoval, tak se o půl jedenáctý omlouvám a rychle vypadnu, tramvaj, na kterou jsem měl namířeno, mi bohužel ujela, tak jedu jinou, přestupuju a občas jdu kus pěšky, dorazím domů - už tomu tady říkám domů - kolem čtvrt na dvanáct, překvapí mě, že je otevřeno, v kuchyni se svítí, ale nikdo tam není, teprve ve vedlejším pokoji najdu na křesle u počítače spící Míšu. Oddechnu si, že se nic zlýho nestalo, dám nákup do ledničky a jdu se v rychlosti umejt. Ve sprše přemejšlím, jestli mám Míšu probudit, nebo jestli ji mám v tom křesle nechat, abych ji vzal a spící ji přenesl, to asi nezvládnu. Nebo ji taky můžu jen přikrejt. Beru si pyžamo, vyčistím si zuby, v kuchyni zhasnu, a když jdu pokojem, nad Míšou se zastavím a zašeptám "nechceš si lehnout do postele?", chvíli nad ní ještě stojím, zdá se mi, že se hejbe, ale nic nevidím, jdu zas do kuchyně rozsvítit, tak jsem se spletl a neprobudila se, dojdu pro deku, hodím ji na ni, znova zhasnu a jdu si lehnout. Probouzí mě světlo, žaluzie pořádně nekryjou, bolej mě záda, zjistím, že spím s Míšou v objetí. Když se pohnu, vzbudí se i ona. Chvíli vzpomínám, jak k tomu asi došlo, jestli je středa, pak mi dojde, že je úterý a v osm pokračuje to jednání, co jsme včera nestihli, pak mi dojde, že Míša vlastně večer spala v křesle, ale teď je tu se mnou, tak se musela v noci probudit a přesunout. "Mně je blbě." "Promiň, že jsem přišel tak pozdě, nečekal jsem tě... a měli jsme dlouhý jednání, ostatně jsme to ani nestihli, v osm tam musím zas bejt." Míša vstane a jde na záchod, přijde mi, že se trochu motá. Přemejšlím, co se děje, vzpomenu si na loňskej Novej rok, ale nebudu to řešit. 3 of 33

4 "Nemáš něco k jídlu?" ptá se, když přijde zpátky. "Jo, v kuchyni jsou housky." Dokopu se vstát a jdu za ní, zkouším jí dát pusu, alkohol z ní necejtím. "Zase máš problémy s tlakem?" obejmu ji. "Ne, je to horší," sklopí zrak. "Co se děje?" "Jsem v tom." "V čem?" nechápu. "Aleši, vypadá to, že jsem těhotná." "Proč?" vypadne ze mě nejblbější možná otázka, pořád ji držím a cejtím, jak začíná brečet. Nechápu, nevím, co jí vůbec říct. Přemejšlím, co mohla špatně interpretovat, nevím o tom vůbec nic, protože pravda to bejt nemůže, ale musí to vědět nejlíp sama... Stojíme tam dlouho tiše, nechce se mi mluvit první, napadlo mě už několik vět, ale vždycky jsem se včas zastavil. V hlavě mám strašnej zmatek a netuším, jak z toho ven, potřebuju na to čas. Míša zvedne hlavu a kouká se mi do očí, ale já pohledem uhejbám, tohle nezvládnu. "Promiň, už musím běžet, mám v osm to jednání. Přijdeš večer?" "Můžu?" "Určitě. Hodíme o tom řeč," ale nedokážu se jí podívat do očí. "Aleši, já se bojím to říct našim," říká, když chci už jít pryč, a chytne mě za ruku. "Nezlob se, už musím jít, promluvíme si večer." Doběhnu tramvaj, z cesty si nic nepamatuju, ale podaří se mi nepřejet, správně přestoupit a ve třičtvrtě na osm dorazit do práce, rychle si nandat košili a najít si papíry na jednání, ještě že jsem je tu včera nechal a nebral si je domů. Do obličeje si chlejstnu studenou vodu a snažím se soustředit na to, co mě čeká. Vypnu si telefon a jdu si sednout do zasedací místnosti, už tu lítá Hanka s kafem a už tu je i Petr a pár lidí od zákazníka, ale ještě ne všichni. Končíme o půl dvanáctý, bylo to náročný, snažím se to zpracovat a udělat si to-do-list, když to neudělám teď, pak toho půlku zapomenu. Jenže je to potřeba pořádně naplánovat a po dvou hodinách už mi začíná chybět soustředění, častějc a častějc se mi vybavuje ta ranní scéna, ve tři to vzdám a řeknu Petrovi, ať se nezlobí, že jdu domů, mám osobní problém a dneska ze mě stejně nic nevypadne, podívá se na mě tak zvláštně, ale nic neřekne, ví, že jsem tu nejen včera byl o dvě hodiny dýl. Míša tu není, jdu se osprchovat a jsem tam strašně dlouho, nechávám si na tělo stejkat prameny vody a čas neřeším, přemejšlím, co může bejt v tý úvaze špatně, zkusím to vygooglovat, přemejšlím, jak se to mohlo stát a co teď s tím, nevím, co s tím chce dělat Míša, dost dobře vím, co na to řekne máma, to byl její největší strach, a už vím i proč, ach jo... co řekne táta, ale to je asi jedno... no ale my se snad dohodneme... zaháním myšlenku na to, čí to vlastně je, snad můžu Míše věřit, i když jistotu nemám a ani mít nebudu. A pak mě osvítí: teprve teď mě napadne udělat to, co radím všem ostatním: zeptat se, co se tím vlastně mám naučit, proč se to stalo. Odpověď je nejasná, jako vždycky, ale ta otázka mě uklidní, stalo se to z nějakýho důvodu a ať udělám, co udělám, nějak to dopadne. Nemůže to nijak nedopadnout, něco se tím určitě naučíme. * (M) Nechal mě tu. Nechal mě v tom. Jaká je pro to omluva? Budu se s tím muset nějak vypořádat sama, ach jo, to je takovej rozdíl, jestli je člověk ženská nebo chlap? On se z toho může snadno vykroutit. On to může neřešit. Já to neřešit nemůžu, jednak mě to jednou doběhne a budu s tím muset ven, a jednak mi je každej den tak blbě... co vlastně udělám, když se z toho vykroutí? Nechám ho? Půjdu na gyndu a přidám se k těm zoufalkyním, který jsem tam na jaře viděla, dodneška si vybavuju ten pohled na ně, úplně jinej než na ty, který tam ležely po spontánním potratu... i to se může stát, vlastně to by mě zachránilo, ale zakazuju si na to myslet... protože se to nesmí, nehodí? Donosit to by znamenalo, že by to všichni věděli. To by bylo trapný, ale dalo by se to přežít. Kdybych to pak dala ségře, všichni by na mě koukali blbě. Kdybych zůstala s děckem sama, ať už třeba u našich, byla by to pro něj asi dost drsná ostuda, jestli teda někdo ví, že spolu... řekla bych to na něj? A věřil by mi to někdo? To asi jo... Zklamal mě. Myslela jsem, že mě podrží. To je vlastně to, co bych chtěla od chlapa. Že mě bude brát takovou, jaká jsem, v dobrým i ve zlým. A jaká je pak moje úloha? Taky ho brát takovýho, jakej je? To znamená mu tolerovat utíkání od problému? Nějak to jde proti sobě. A když se nechám chránit, co budu dělat já? Chránit jeho? V týhle situaci on chránit nepotřebuje... ach jo, proč nejsem chlap... co bych dělala v jeho situaci? Nevím, nedokážu si to představit... Uvědomuju si, že mám k němu úplně jinej vztah než někdy loni, možná i začátkem letoška. Mám pocit, že jsem se v něm jakoby rozpustila, naučil mě spoustu věcí, hlavně mě naučil se uvolnit, nechat věci plynout. Jo, takhle 4 of 33

5 to skončilo. Teď pro mě není podstatný, co chci já, záleží, co udělá on... nebo co vymyslej okolnosti... vlastně ani nic nechci... měla bych se sebou něco udělat. Postavit se na vlastní nohy. Vždyť jsme si rovni, nemůžu na něm viset. Ale já teďka fakt nevím, co budu dělat, je to jen pocit, že by s tím měl něco dělat on. Kdo za to může, určitě on? Měla jsem ho víc hlídat? Mám pocit, že jsem ho hlídala... asi se to stalo jindy... nevím. A co s tím bude dělat on? Měl by k tomu především asi zaujmout stanovisko. Ale to bych já měla taky. Proč po něm chci věci, kterejch sama nejsem schopná? Je starší... o rok a půl. Příští tejden mu bude pětadvacet. Ale je to jenom člověk, a nehraje si na dokonalýho. A po tom, jak s ním zamávalo to, co mu řek na jaře táta, co můžu čekat teď? Že to s ním nezamává? Jenže tehdy jsem ho mohla držet, teď ne. Teď ho držet nezvládnu. A Dáša by řekla, že to ani není můj úkol. Že držet by měl on mě. Ach jo, opravdu s ním chci bejt? No jo, ale co jinýho? Postavit si hlavu, pohádat se s mámou a zůstat úplně sama? Z mateřský - no jo, budu já mít vůbec nějakou? - zaplatit bydlení, jídlo pro sebe i pro dítě, a ještě něco dalšího? Tady v Praze? Odstěhovat se někam na vesnici, kde nikoho neznám? Jako naprostej zoufalec, odkázaná na milosrdnou pomoc? Měla bych nárok na alimenty... a chci se s ním soudit? Po tom všem? A vytrhlo by mě to? Jenže jak se mám v týhle situaci postavit na vlastní nohy, když všechno záleží na něm? Když jsem v týhle situaci ta zlomená, když prostě s děckem nemůžu chodit na služby do nemocnice? Když šanci udělat si atestaci budu mít tak někdy za deset let? A i kdybych šla prodávat do Tesca, tak jak to udělám s děckem? Strčím ho tejden po porodu do jeslí? Ségře? To by asi šlo... v nejhorším... ale chci já vůbec to děcko, v týhle situaci? Dojde mi to a začnu se třást. Takhle se roděj křivdy, problémy, který budu třeba řešit až do důchodu. Chci si přísahat, že nedopadnu jako jeho máma, vzpomenu si na jeho otázku, co vlastně jeho rodiče udělali špatně, jak jsem ho vehementně přesvědčovala, že já se teda ve dvaceti vdávat nebudu... kráva pitomá jsem... že to budeme řešit, až se to bude dít, že se budeme muset domluvit, jeho věta, že na všechno musej bejt dva... je mi zle z vlastních myšlenek, napadne mě, jestli půjdu zvracet zas jako ráno, dopadnu jako on? I tohle už začínám chápat a vůbec mě nenapadá, jak to léčit. Začínaj mi týct slzy, ale ani ty tenhle problém nevyřeší. A další otázka - i když dneska asi zbytečná - je, jestli s ním vlastně chci bejt já. To s ním mám bejt jen proto, že se tohle stalo? Že jsem se mu dala? Na celej život? * (A) "Ahoj," říkám a už se jí můžu koukat do očí. "Ahoj," špitne, ona se mi do očí nekouká. "Můžu tě obejmout?" "Chceš?" říká nezvykle útočně. "Chci," a ona se nechá obejmout, ale není to ono, chybí mi ta její běžná měkkost, poddajnost, důvěra. "Co se stalo? Něco novýho?" "Ne. Jen se pomalu odhodlávám to říct našim, klidně tam můžu jít i dneska, jen se budou ptát, jak se k tomu stavíš ty." "Míšo..." koktám pomalu a dívám se jí do očí, "budu při tobě stát, ať se rozhodneš jakkoli. Jestli potřebuješ ještě čas, můžeš bejt tady." "A až nebudu potřebovat čas?" Svraštím čelo. "Nechápu." "Až se s tím smířím a budu schopná to říct našim, tak co?" "Tak jim to řekneš." "A co budeš dělat ty?" Nechápu. "Já budu dělat, co bude potřeba, co mi řekneš." Teď se mi podívala teprve do očí. "Jako obvykle mě budeš poslouchat. Ale mě by víc zajímalo, co chceš dělat ty, ne abys dělal, co ti řeknu." Dlouho mlčím a přemejšlím, co na to říct. "Já chci udělat něco pro to, abych ti co nejmíň zkazil život." Podívala se na mě přímo. "Ach jo... to není normální, že jo?" Pokrčím rameny. "Asi ne. Jako bych byl prokletej. Proč, to nevím. Takže jestli preferuješ nějaký řešení, jdu do toho s tebou." "Jenže tady se bavíme o tom, co se bude dít příštích dvacet let." "Já vím. A děsím se toho, že si budu příštích dvacet let - nebo i dýl - vyčítat, že tě mám na svědomí." "A ty máš nějaký řešení, který by bylo v pohodě?" "Ne... nebo o tom spíš nic nevím. Takže budu respektovat tvou volbu." "Já nevím." Obejmu ji. "Půjdu do toho s tebou." Nic víc nabídnout asi nemůžu. "Do toho nevědění? To už nemusíš nikam chodit." 5 of 33

6 Koukám jí do očí a chce se mi brečet zoufalstvím. "A co chceš dělat?" "Nevím. Nevím o tom vůbec nic. Vím jen, co udělali naši. Ale nevím, jestli to pro tebe bude dost dobrý. Jaký jsou možnosti?" "Možností máme víc. Můžu jít na potrat, ať už spolu zůstanem, nebo ne. Můžem se vzít a bejt spolu. Můžem se nevzít a bejt spolu. Můžu bejt sama, ať už budeš nebo nebudeš platit. Můžu porodit a dát dítě k adopci, nebo se o něj postará ségra, sama se nabídla." "A co bys chtěla ty?" koukám jí do očí. "Já nevím," říká zoufale a začne brečet. "Já taky ne," obejmu ji jako vždycky. "Já nevím, jak se to mohlo stát..." "Já taky ne," hladím ji po zádech. "Na potrat choděj jen zoufalci, to jsem viděla, psychicky to není žádná sranda, kvůli dítěti se berou jen zoufalci, na psí knížku žijou jen zoufalci, dítě dávaj k adopci taky jen zoufalci." "Zoufale vypadáš dost," rejpnu si, ale asi dost nevhodně. "To jsou blbý vtipy." "Míšo, tahle situace nemá dobrý řešení, a protože jsem zoufalec už dávno, půjdu s tebou do kterýkoli z těch možností." "Fakt?" "Míšo, ty se stydíš, že seš v takový situaci? To je tvůj hlavní problém, že si na tebe bude někdo ukazovat prstem? Za mě se stydíš?" "Já se prostě neumím smířit s tím, že tady neexistuje dobrý řešení..." Přitisknu ji k sobě. "A s tím ses nikdy dřív nepotkala?" "Ale potkala... s tebou už párkrát. Ale nikdy to nebylo nenapravitelně na dvacet let dopředu." "Míšo, a vždycky jsme to nějak vyřešili... nebo ne?" "Teď si uvědomuju, jaký jsme řešili blbosti..." Dám jí lehkou pusu na čelo. "Třeba to budeme za pár let říkat i o tomhle okamžiku..." "Nestraš!" Mám pocit, že se trochu uvolnila. Jednou rukou ji držím, druhou hladím po vlasech. "Mně došlo, že jsem na tobě šíleně závislá, psychicky. A když mi to dojde a třeba s tím chci něco dělat, tak zjistím, že v týhle situaci bez tebe neudělám nic..." "Já přemejšlím, kam mě to má dovíst, co si z toho mám vzít, třeba se to pak ještě vyřeší..." Všimnu si jejího pronikavýho - snad až zlýho - pohledu na mě, ale mlčí. Co jsem zase udělal špatně? "A co se vyřeší? Si myslíš, že tohle se vyřeší samo? Jen tím, že tobě něco dojde?" kouká mi někam na krk a z křiku přechází zase zpátky do breku. Přitisknu si její obličej na rameno a bez přemejšlení ji hladím po vlasech, už začínám i cejtit, jak mi vlhne tričko, a jsem rád, že mi nevidí do obličeje. "Já vím, že tebe se to vůbec netýká, a přijde mi to hrozně nefér..." Nevím, co na to říct. "Proč? Proč jsou ženský v nevýhodě?" "Nevím..." pokrčím rameny. "Ale... nic..." "Začínám chápat tvou mámu... a děsím se..." Jen ji zase hladím po vlasech, napadá mě, jestli to teda uděláme stejně, nebo jinak než naši, jaká byla moje máma, když byla mladá, jestli taky taková jako Míša, a do jaký míry je ten zkaženej život její volba. Já jako chlap tohle nemám šanci pochopit, tak radši mlčím, aby se do mě zase nepustila. A nedokážu ani odhadnout, jak moc zkaženej život bude mít Míša, a jsem zoufalej z toho, že to už je druhej zkaženej život mou vinou, v obou případech neúmyslně, ale nelze s tím nic dělat. Můžu litovat toho, co jsme dělali, ale nevím, kdy se to stalo, kde byla chyba. Mám tendence tuhle situaci připisovat vyšší síle, která si to přála, a mám tudíž tendenci si myslet, že to vyšší síla taky nějak vyřeší, až si já nebo my vyřešíme nějakej problém, kvůli kterýmu se to stalo. Cloumá mnou absolutní pocit bezmoci, že jí nemůžu pomoct, dojde mi, že bysme se asi měli vzít, ale to je teďka jen zástupnej problém, to počká, že až se to dozví máma, bude řádit. Chce se mi brečet, ale držím se a jsem rád, že na mě nevidí. Jediná možnost, jak z toho s jistotou vyváznout, je vzít si život. Ach jo... ani to není jistý. Jenže teď tu se mnou stojí ta holka, asi v horším stavu než já, a má pravdu, že mě může tížit akorát ta myšlenka, že jsem jí zkazil život, ale ona je ta, která má opravdu problém... a pocit, že ji v tom nemůžu nechat, ať mám jaký chci výčitky. Pocit, že nikdy nebudu vědět, jak to bere ona, ani když mi to řekne, protože slova jsou jen nedokonalej prostředek k vyjádření pocitů. "A ty bys se mnou chtěla bejt?" Odtáhla se a zvedla hlavu, aby na mě viděla. "Nevím... neumím si to představit..." 6 of 33

7 "Já taky ne..." "Ach jo..." "Míšo... kolik to stojí... to?" Zvedla ke mně hlavu. "Já nevím... pár tisícovek... co já vím... pět? Fakt nevím... na jaře jsem tam byla na praxi... a nebyl to pěknej pohled... může to podělat celou psychiku... spadneš do deprese, dojdeš k tomu, že to byla vražda a tak... nehledě na možný trvalý následky..." "Takže tímhle směrem jít nechceš." "Já nevím. Je fakt, že bez trvalejch následků to asi nepůjde... teď si jen vybrat který..." začne zase brečet. "Míšo, jdem spát... teď už nic nevymyslíme..." Držím ji v náručí, chvílema cejtím vzlyky, teď jich přibylo, za chvíli se uklidní. Mlčíme. Když ji pustím, chvíli mi kouká do očí, pak se jde rychle umejt a pak se ke mně zase přivine a v náručí mi poměrně rychle usíná. Pořád ji držím, je mi z toho všeho smutno a hlavou se mi honí spousta myšlenek, jak se to mohlo stát, jak to dělaj ostatní, co jsem zase udělal špatně, proč jsme se hernajs dali vždycky zase dokupy, to má bejt odplata za to krásný léto, kdy to bylo konečně po dlouhý době v pohodě, a pak mi hlavou projede, že nedržím v náručí jen Míšu, ale i svoje děcko, falešná pejcha, že jsem tak dobrej, vždyť co jsem pro to udělal, a radost, ale pak si představím, že až to řeknu mámě, buď to s ní sekne, nebo mě přetrhne vejpůl, co mi na to řekne táta, kterej mě před tím taky varoval... vzpomenu jsem si na Míšiny věty o plánování na dvacet let dopředu, že se jí vlastně nezbavím, budu se s ní muset přinejmenším domluvit, no jo, přesně tak to říkal táta, hlavně s nějakou, se kterou se domluvíš, ach jo, proč jsme to loni neroztrhli, nebo třeba letos, když jsem měl pocit, že akorát kazím životy všem kolem sebe... je mi z toho nanic, přikreju Míšu a stoupnu si k oknu, chvíli koukám ven, ale pak už to nevydržím a skloním se nad záchodovou mísou, představím si, jak to řeknu Míšinejm rodičům, vybaví se mi, jak si mě její táta předvolal, když jsme měli jet do Roháčů, připadám si jako provinilý děcko, který by mělo dostat na zadek, to bych vydržel, kdyby to mělo ten problém vyřešit. Spím špatně a často se probouzím, ráno zamáčknu budík ještě před tím, než začne dělat randál, tiše se převleču, sním půl housky a odejdu, v práci jsem první chvíli po sedmý, snažím se soustředit na to, co jsem měl - asi - udělat včera, když se do toho konečně dostanu, už mi to jde, ale začnou přicházet ostatní, Petr se mě ptá, jestli toho je na mě moc - tohle je první projekt, kterej mi dali na zkoušku na starost -, říkám, že se to pokusím zvládnout, že mám ale teďka osobní problémy, ale že to snad bude dobrý, projekt je až do ledna, jenže mám i jinou práci a nejpozdějc v říjnu mi navalej další projekt, udělám základní analýzu a pokusím se rozdělit práci, musím s ním teď konzultovat každou blbost, abych se to naučil, odpoledne se mnou nic není, špatně se soustředím a věci, který mi jdou obvykle dobře, si musím třikrát opravovat, ale je mi blbý Petrovi zase říkat, že půjdu domů ve tři, dojde mi, že nevím, jestli vlastně Míša dneska vůbec přijde, je středa, o půl šestý zavolám mámě, co mám koupit, udělám rychlej nákup a odnesu jí ho, dneska nemám sílu se jí vůbec podívat do očí, tak se otočím ve dveřích a jdu domů, ještě koupím pro jistotu kytku, domů dorazím chvíli před osmou, chvíli před Míšou, která opravdu přišla, ptá se, jestli mi to nevadí, už jsem klidnější, vždyť tu může bejt se mnou, školy jí snad zbejvá jen rok, nezeptal jsem se pravda, kdy to bude, u nás by to nebyl až takovej problém, nevím, jak na medině, když se mnou bude chtít bejt, na všechny rodiče se můžem vykašlat, nějak to zvládnem, vždyť Míšina ségra je taky těhotná a jedinej rozdíl je v tom, že nestuduje. A v tom, že oni to plánovali. Přivinula se ke mně, zatím nebrečí, stojíme spolu dlouho mlčky, pak si dáme vodu a něco málo k večeři. "Jestli tě to ještě dneska zajímá," říkám pomalu a nejistě, "tak už vím, co bych s tím chtěl dělat já." "Hm?" "Jestli... jestli teda chceš taky... tak bysme klidně mohli bejt tři." "To si troufáš..." "Jestli si troufáš i ty." "Já si to neumím představit." "Já taky ne. Ale zvládli to jiní, tak to snad zvládnem taky..." "Ne všichni to zvládli..." "Já vím... ale kdyby to všichni vzdali předem, tak lidstvo dávno vymřelo." "Ach jo... už zas." "Mám takovej dojem... promiň, jestli se tě to dotkne... že ženská potřebuje ochranu, když má mimino, a jak děcko roste, potřebuje tý ochrany čím dál míň. Tím nechci říct, že bych se z toho chtěl vyvlíknout... ale že těch dvacet let není tak úplně dvacet." "Jenže i to děcko potřebuje tátu." "Jasně, a budeme dneska plánovat, co bude za deset let, když nevíme, co bude příští tejden?" "Mně přijde blbost do toho jít s tím, že to nemusí vyjít." "A tu jistotu budeš mít kdy?" "Ach jo... jistotu mít nebudu, ale předem se připravovat, předem s tím počítat... mi přijde dost drsný." 7 of 33

8 "To je jen rozdíl mezi optimistickým a pesimistickým přístupem. A já navíc věřím, že všechno, co se mi přihodí - a i tobě - mě má něco naučit." Koukám jí do obličeje, na slzy, vlastně už ani nevím, jak vypadá, když se směje. "To jo, ale taky tě to může položit na dno. A mě asi ještě tím spíš." "Já vím. Ale pořád mám pocit, že teď je to to nejrozumnější řešení. No... pro mě je to asi jedinej způsob, jak tě nemít tak úplně na svědomí, jak zachránit, co se dá - pokud to jde." "Nejde..." "Chápu. Jestli to chceš řešit jinak, přizpůsobím se." "Nevím..." "Míšo, kdy to má bejt? V červnu?" "V květnu. Možná i v dubnu." "Aha. Čeho se bojíš? Vašich? Nebo školy?" Udiveně zvedla hlavu. "A ty se nebojíš?" "Bojím. Toho, jak to všechno dopadne..." "Tak to jsme na tom stejně." "Tak to si asi budem muset věřit a jít do toho společně." "Taky se můžu bát toho, že nás necháš o samotě." "Já se taky můžu bát, že mě necháte o samotě." "Jenže... to je trochu jinej případ." "Míšo, promiň... za tuhle situaci... ale fakt netuším, kde se stala chyba..." "Já si jen říkám, že je obrovský štěstí, že jsme si nezačli dřív." Kejvu. "Do kdy máš tu školu?" "Nevím přesně. Někdy v květnu mám poslední státnice." "Jasně... takže se to nejspíš nezvládne, ale jen těsně. Dá se to nějak obejít?" "Jestli budu zdravotně v pohodě. Ty rizikový pracoviště mám podle všeho už za sebou, ale jestli budu riziková, tak mám asi smůlu." "Chápu. A ty poslední státnice nějak uděláme, jo?" "Jakože by sis vzal třeba dvoutýdenní mimino na starost?" "Já nevím... já tomu nerozumím... ale kočár bych snad tlačit uměl a řev bych tu hodinu ignoroval..." "A ty si myslíš, že spolu vydržíme aspoň do toho jara? Že se nepohádáme?" "Nevím... jistotu nemáš nikdy. Můžu ti jen říct, že chci. A pokud nebudeš chtít ty, nemá to cenu." "Padá z tebe jedno moudro za druhým, ale to nic nemění na tom, že... že... ach jo, ty seš chlap, no jo..." "Jinak by to totiž ani nešlo." "Nech těch vtípků..." "Míšo... už se známe dlouho a vždycky jsme se nějak dohodli, i v situacích, který se zdály neřešitelný, tak snad můžem fungovat i dál... ale přemlouvat tě nebudu. Jestli máš jinej nápad, sem s ním." "Teď to jde ještě všechno vzít zpátky..." "A ty chceš?" Podívala se mi do očí. "Asi ne... ale nechci bejt svobodná matka na škole." "To jsem ti nenabízel." "Ale i tak to může skončit." "To záleží na tobě." "Vždycky říkáš, že na všechno musej bejt dva," usměje se mezi slzama. "A taky že se to nezjistí, když to nezkusíš." "Měli jsme zůstat kamarádi." "Měli," hladím ji po vlasech. "Ale mysleli jsme si, že jsme velký." "A kdy budem?" "Nevím. Třeba až tohle překousneme. A nebo pak přijde zas něco dalšího..." "Nestraš..." "Kdyby sis mě chtěla vzít, tak támhle máš kytku." Znova se krátce usměje. "Ty seš prostě furt stejnej," ale hned potom jí začnou týct slzy. "A cos chtěla?" "A myslíš to vážně? Jako že bys to udělal tak jako tak?" "Jako bez toho děcka? Ne... to by mě nenapadlo..." "Máma tě zabije," povídá po delší době ticha. "Aťsi. Tu snad přeperu." "A mě taky." 8 of 33

9 "Já vím." Napadaj mě myšlenky, jestli já jsem opravdu ten, kdo ji dokáže zkrotit, jak říkala Dáša, ta holka, která mě vždycky vedla za ručičku - nebo provokovala -, tu teď stojí vedle mě a nechá se objímat, ta holka, která se vždycky tvářila, že ji nic nedokáže rozhodit, že si se vším ví rady, tu teď stojí a zdá se, že mě opravdu potřebuje, hladím ji po vlasech a přemejšlím, jestli na to opravdu mám, s ní zůstat celej život, nebo aspoň těch dvacet let, holka, která mi několikrát řekla ne... a teprve když jsem se od ní konečně odpoutal, tak přišla... představa, že tu teď bude se mnou, je celkem příjemná, představa, že tu budem tři, je mi úplně cizí, ale zvládli to jiní, tak to se snad zvládne, sundám si brejle a položím je na stůl, cejtím, jak mi v náručí vzlyká, a není mi o moc líp, zkouším si představit, jak to říkám jejímu tátovi, a běhá mi mráz po zádech, je fakt, že v tuhle chvíli už mi je jedno, že mě přetrhne moje máma, která mi touhle situací mockrát vyhrožovala, zkouším si i představit, jak to řeknu tátovi, a dojde mi, že Míša, která u rodičů ještě bydlí a tady přespává jen o víkendech, tam vlastně tenhle tejden ještě nebyla, vlastně spí pořád tady... a znova ji k sobě přitisknu, ona mi asi fakt věří, vlastně říkala i cosi o tom, že se to bojí říct doma, holt to budu muset udělat já... "Tati, promiň, že volám takhle pozdě, mám jednu velkou prosbu, mohl bys v sobotu přijet?" "V sobotu? Co se stalo?" "Já..." mlčím. "Cos proved?" "Řeknu ti to v sobotu... můžeš?" "Ach jo, tak dobře..." Míša na mě celou dobu kouká, možná si myslí něco o srabech, ale je mi to jedno, už to nemůžu unýst. "Já si taky neumím představit, jak to řeknu doma," podívá se mi do očí a já ji jen pohladím. "Je otázka, jestli jim to chceme říct jako problém, nebo... nebo jestli se to pokusíme vyřešit a jim představíme to řešení," osvítí mě po dlouhý době ticha. "Řešení?" "Míšo, jestli chcem spolu vážně bejt, můžem zejtra dojít na úřad a domluvit si termín. Až se budem bavit s našima nebo s vašima, bude to určitě lepší mít to už domluvený. A promiň, ale já osobně to v sobě dlouho neudržím... a máma taky asi brzo začne tušit nějakej problém... dneska jsem se tam jen otočil ve dveřích..." Začne zase brečet. "Holt jsme to spolu neměli nikdy jednoduchý..." "A nebudem to mít asi jednoduchý nikdy. A ty to zvládneš, ty nás uživíš?" Pokrčím rameny. "Nevím, ale hlady snad neumřem." Zase se ke mně přitiskla. "Pojď, půjdem spát." II. (A) Přešlapuju netrpělivě. V noci se mi špatně spalo, zato se mi chce spát teď, vlak má přijet až za dvacet minut, nějak jsem to neodhadnul, zpoždění mu zatím nenapsali. Kvůli bezdomovcům tady ani nejsou lavičky, ale na to, že ještě není ani osm hodin, tu je poměrně živo. Přemejšlím, jak to tátovi řeknu, je mi při tý myšlence pořád ještě stydno, pořád přemejšlím, co jsem udělal špatně, co jsem měl udělat jinak nebo vůbec, bylo to zakázaný? Odpověď je jasná, ale nějak si to neumím představit... Vždyť mi bude v pondělí pětadvacet... teď mám jen pocit, že skáču po hlavě do úplně neznámý vody, vůbec jsem si nezjistil, jaká tam je hloubka, jestli tam nejsou víry, jestli je studená nebo teplá, čistá nebo špinavá, jen vím, že z ní už nepůjde vylízt, a nejsem si ani jistej, jestli umím pořádně plavat... ale začínám přijímat myšlenku, že o tom je život, že jsem si mohl vybrat - už v květnu nebo v červnu - jestli chci s Míšou bejt, jestli mi s ní má bejt dobře, i když tehdy jsem ty důsledky vůbec netušil, nebo bejt sám, dochází mi, že bych už neměl bejt děcko, tak proč jsem volal tátovi a nedoved mu ani do telefonu říct, o co jde... a že proč vlastně vzdychám, že to spolu nemáme jednoduchý, kdo si vlastně myslel, že život jednoduchej bude... mrznou mi nohy a ruce, teď po ránu je zima, nějak jsem to neodhad, zavíraj se mi oči, pořád stojím na jednom místě, jak jsme se s tátou domluvili, pozoruju hemžení, odmítám pár žebráků, nemám na ně náladu, kdybyste věděli... ale vy jste na tom vlastně hůř, já mám aspoň kde bydlet... ještě jsem tak neotupěl, jako vy... vlak už hlásili, ale tihle lidi jdou asi od nějakýho jinýho, ještě je brzo... přemejšlím, jestli Míša ještě spí, nebo už je taky vzhůru, přemejšlím, jestli jí je zase špatně, jako teď furt... je mi hrozně stydno, ale poprvý mě napadne, že jsme vlastně neudělali nic strašnýho, jak říkala Míša, že její rodiče si to myslej už dávno, kdoví, proč to nevyšlo, asi to chtěl osud, bál se, že bysme to rozpustili, nechtěl, abysme to spolu měli jednoduchý, a jedinej problém je, že o tom musíme začít mluvit už teď, když se na to vůbec necejtím... "Ahoj," říkám tátovi a snažím se mu dívat do očí, ale moc mi to nejde. "Tak co se stalo?" ptá se místo pozdravu. 9 of 33

10 "Budu... se ženit," koktám. "Uff, tos mě uklidnil. Tak gratuluju." "V poledne je oběd u mámy." "Na tos mě potřeboval." "Jo." "A co máma?" "No tak... dává se dokupy, od října by snad měla jít i do práce..." "A ještěs jí to neřek." "Ne." "Bude řádit." "Já vím." "Protože se počítám nespletla...?" "Ne, nespletla," povídám provinile. Nastoupíme do tramvaje, postavíme se proti sobě a dlouho mlčíme. "Zvedni hlavu, chlape, jsou horší tragédie na světě. Takovejch už bylo..." Kouknu na něj, ale mlčím. "A kde máš ženu?" "Doma." "Ta na ten oběd taky přijde? Bylo by to asi lepší." "Je u mě doma, tam zrovna jedem. Na oběd jde taky." "Fajn." "A pořád brečí." Pokrčí rameny. "Ty taky nevypadáš zrovna vesele." "Zbejvá jí ještě rok školy." "Aha. " "Ale to se snad zvládne." "Hele, o život tady nejde, takže se zvládne všechno, co bude potřeba, to si buď jistej. A co se nezvládne, na tom nezáleží. Doteďka jste byli děcka, o nic jste se nestarali, a teď se prostě budete starat, to se nedá nic dělat." Mlčím. "Máma taky kvůli tobě nedostudovala." "Já vím. Jako by to bylo dědičný. A jestli skončím ve vyhnanství jako ty..." "To teď neplánuj. Odstřihněte se od těch, co vám budou kazit život. A hlavně neutíkej od problémů, to byla moje největší chyba. Co na to její rodiče?" "To se ještě uvidí. Na to je ještě brzo, však já to vím od úterka." "Bude to problém?" "Nevím. Míša prej s mámou nemá moc dobrej vztah. A její táta si mě nechal předvolat už předloni, když jsme měli jet do Roháčů, byl férovej, ale bylo znát, že se o ni bojí... nevím, co teď udělá." "Tím líp. Že tam nebudeš úplně cizí. A uklidni se, fakt to není taková tragédie, vražda by byla horší." "Tati..." "Možná na to taky přijdeš, až budeš starší. Až ti bude čtyřicet a na rozdíl od svejch vrstevníků nebudeš přebalovat ani řešit zapomenutý úkoly do školy. A až zas tak nebezpečně mladej nejseš. Teď jsi udělal to, co bylo potřeba, a sice vzít tu zodpovědnost. Zatím teoreticky. Ono to prakticky nebude tak jednoduchý, ale to je na celej život a většina chyb se dá nějak odčinit nebo odpustit. Nic víc teď udělat nemůžeš, další napíše život. A budoucnost bude přesně taková, jakou si ji uděláš, nebo uděláte. Když ti teď začnu vykládat, co život naučil mě, pošleš mě do háje, prostě si to musíš prožít sám, tohle je jen začátek a nikdo neví, co bude zejtra a co by bylo kdyby." "Dík," koukám do země. "A co tě život naučil?" "Že nic není jistý, že i když se snažíš bejt čestnej, může přijít něco, co tě položí a budeš muset hlavu sehnout. Že si musíš občas vybírat to nejmíň špatný řešení a že se stane, že to neodhadneš. Že se nic nedá odhadnout, že čas obrousí všechny hrany, ale taky pomalu podemílá břeh, a když si toho všimneš, je už třeba pozdě. Že si dopředu neuvědomíš důsledky toho, co děláš, takže se můžeš snažit bejt zodpovědnej, jak se dá, nadělat si vrásky, ale stejně přijde situace, kdy zjistíš, že to všechno bylo málo. A že bez lidí, co máš kolem sebe, seš absolutní nula." Mlčím. * (M) "Ahoj Myšáčku, tak jsme tady..." slyším ode dveří. Jdu se podívat, Aleš přivedl tátu, podle všeho už všechno ví of 33

11 Usmál se na mě, zeptal se, jak jsem se vyspala, vzal koš s odpadkama a nechal nás tu o samotě. Což o to, Alešova tátu už znám, strávili jsme u něj tejden a pár víkendů, na jeho domu jsem si taky kus odpracovala, a pevně doufám, že mě teď neprokleje... "Dobrý den," říkám tiše. "Dáte si čaj? Sice tu nejsem doma, ale čaj ještě umím..." "Ahoj," pozdraví hlasitě. "Vypadáš smutně, úplně jinak, než jsem tě znal dřív..." "Aleš vám říkal..." "Říkal... ale nemluvil o žádný tragédii, kvůli čemu by člověk měl bejt smutnej... jiní se v takové situaci radují a objímají..." "Jenže co mi na to řeknou naši... ještě mám rok studovat..." "Takovejch už bylo..." říká hlasitě. "Taky jsem byl v týhle situaci... a taky jsme to vyřešili..." "Hm." "Jo, i on přišel na svět omylem. Taky jsme se brali kvůli němu, těžko říct, jak dlouho bysme to spolu vydrželi a jestli bysme se vzali, nebejt jeho v tý době. Vydrželi jsme to nakonec spolu devět let, což je vzhledem k okolnostem docela dost. A jsem fakt rád, že se pochlapil, od mámy odstěhoval, a tahle situace přišla v době, kdy už je za sebe zodpovědnej, uživí se..." "My jsme spolu měli takovej komplikovanej vztah... známe se dlouho, dlouho jsme k sobě hledali cestu... protože on nemá téměř vlastní názor, pořád někoho poslouchá... a jen se asi v průběhu času mění koho..." "Míšo, tohle jste si natropili spolu, já u toho nebyl a počítám, že ani jeho máma, ani tví rodiče. Minimálně mě jste se ani neptali, jestli můžete. Tím jste - přeneseně - oznámili svýmu okolí, že jste dospělí a že si myslíte, že víte, co děláte. Dokonce bych tak odhadnul, že si s tebou začal proti vůli svý matky a že se proti její vůli i odstěhoval, a jestli jsem to dobře pochopil, tak v momentě, kterej by určitě stál za diskuzi. To je podle mě dostatečnej důkaz toho, že se jí dokázal vzepřít a že je na ní nezávislej. A to, že tam za ní třikrát do tejdne chodí... bys asi neměla považovat za závislost a spíš si zkus představit sebe, když máš jedinou spřízněnou osobu, tak jak často bys ji chtěla vidět... Zatím z toho mám pocit, že se snaží, seč může - jak na tvý straně, tak na straně matky, musí to bejt dost náročný... takže asi časem někde poleví. A jestli teďka poslouchá tebe, tak s tím si budeš muset poradit sama, ale zato je to docela dobrej případ. Ale je to na vás - ano, i na tobě -, když se bude chtít vyhnout odpovědnosti a utýct k mamince - ať už doopravdy, nebo jen obrazně - jak moc mu to dovolíš, a nebo taky jak moc ho budeš buzerovat za blbosti, což byl můj případ, odešel jsem proto, že jsem se doma nemoh nadechnout... a můžeš mi věřit, že jednoduchý to nebylo, trápilo mě to pak ještě dlouho... Míšo, jste teprve na začátku a všechno si můžete zařídit tak, aby to vyhovovalo vám, vykašlete se na všechny ostatní, na nás i na tvý rodiče, jste dospělí... Hlavně se prosímtě - jemu jsem to neřek, ale platí to i pro něj - vyhněte dvěma zásadním chybám: aby jeden byl přetíženej a měl to na bedrech všechno, s miminem je to náročný a budeš toho mít často plný kecky, tak se neboj mu to mimino jednou za čas strčit a jít někam pryč, a druhá věc je zametání problémů pod koberec. Pokud budeš s něčím nespokojená - nebo on, to je jedno -, normálně to řekni, třeba se pohádáte, když to nebude každej den, bude to dobrý... mnohem horší je, když si po letech začnete vyčítat starý křivdy... Jestli máš něco, co ti na něm vadí, tak mu to prostě při nejbližší příležitosti řekni..." Jenže to je právě ten problém: že já mu nemůžu vytknout to, jak se chová, snad to myslí vážně... nejhorší je, že se to nedá odhadnout... nedá se odhadnout, co udělá zejtra, za tejden, za rok... je to všechno strašně brzo... "Je to velká změna, já vím, a pro tebe ještě větší než pro něj. Říkal jsem mu, že se musí uklidnit, že se o něj budeš potřebovat opřít. Míšo, tohle je jen začátek, a z mýho pohledu - kterej je samozřejmě dneska úplně jinde - to, co dneska obětujete, jsou nepodstatný věci, počítám, že jsi stejně jednou děti chtěla mít... asi ti připadá, že seš na to moc mladá, žes to nechtěla, ale do takový situace se v životě dostaneš ještě mockrát, a ne všechny budou mít takovýhle přímočarý řešení. Míšo, chápu, že je toho teď na tebe moc, jen ta myšlenka, k tomu hormony a k tomu ti je blbě, ale chtěl jsem tě poprosit o jednu věc: aby ses o něj opřela a co půjde, hodila na něj, abys to nedusila v sobě a pak nezačala mluvit o zkaženým životě - počítám, že o tom dneska ještě uslyšíš..." "A když to neunese?" "Myslíš, když uteče k mamince?" "Spíš že se složí. Jako se složil po tom vašem únorovým rozhovoru." "On se složil?" "Nemluvil, nic s ním nebylo, dokonce říkal i... že nemá proč žít... a po měsíci a půl z něj teprve vypadlo, co jste mu řek." "Fíííí... tak to jsem netušil. A teď se taky složil, kdyžs mu to řekla?" "No... těžko říct. Dva dny jsme se tím prokousávali, než jsme došli k řešení." "To není tak zlý." "A je fakt, že se vzpamatoval dřív než já." "To je jedině dobře. Podívej, uděláme spolu takovou dohodu. Dám ti svoje číslo a kdykoli budeš mít pocit, že si 11 of 33

12 zjednodušuje situaci a utíká od problému, zavoláš mi a nějak se dohodnem. Pokud něco neunese, tak mi taky zavoláš a něco s tím uděláme. Ale slib mi teda, že nejdřív si o tom popovídáš s ním... bereš?" zvednul mi bradu a donutil mě, abych se mu podívala do očí. "Chápu, že na tom nejste nejlíp, ale spousta jinejch je na tom hůř, a budu se snažit vás podporovat, co to půjde. A co se studia týče, co mi mladej povídal, mělo by se to zvládnout, když to dobře půjde... a jestli chcete nějak pomoct, dej mi vědět, ale radši bych, kdybyste o to požádali společně. Bereš?" "Tak, mládeži, vstříc jámě lvové...!" povídá relativně vesele Alešův táta, když vystupujeme z tramvaje, těší se na to jako na zábavu? "A ještě: Míša je návštěva, bude se tvářit neutrálně, odpovídat slušně a pokud možno stručně na otázky a jinak pokud možno mlčet. Já nic nevím, byl jsem pozvanej a až to vybalíš, budu překvapenej, jinak bych tam přece nebyl potřeba. Prostě ses rozhod říct nám to oběma najednou a taky nám to všechno řekneš. Zvládneš to?" "No... asi budu muset... nějak..." pokrčí rameny. "Nevadí... a já vám budu jistit záda, kdyby se do vás matka pustila v plný síle." "Děkuju, tati." "Děkuju." "Zvedněte hlavu, mládeži, oba." * Alešova maminka je hrozně milá, až protivně sladká, snad o deset let mladší než ta moje a je to znát, vede nás do druhýho patra, připraví papuče, docela se diví, že mám nohu 27 a do žádnejch dámskejch bot se nevejdu, ale Aleš mi beze slova strčí svoje jednatřicítky a jde bosky, bejvalej manžel jí podá ruku a dá jí pusu na tvář, 'to jsme se už dlouho neviděli, viď?', ona ho asi nečekala a zarytě mlčí, Aleš nechá jít tátu jako prvního do velkýho pokoje, kde už je prostřeno, vezme mě kolem pasu a jdeme spolu, měla jsem se možná líp oblíknout, ale většinu oblečení mám doma a tam se chystám poprvý asi dneska večer, tak jen tahle letní sukně, ještě že je dneska hezky... "Mami, to je Míša, budu si ji brát." Stihnul to říct ještě dřív, než dojdeme ke stolu. "Míšo, to je moje máma. Měl jsem vás asi seznámit už dávno, ale nějak to nevyšlo..." takovýhleho ho neznám. Maminka mezitím lehce zalapala po dechu, táta přejel pohledem stůl, usoudil, kam si asi tak může sednout, a usedl. "Michaela Patočková, dobrý den," stisknu nabízenou ruku. "Vávrová, dobrý den," odpověděla. "Mého exmanžela jste už poznala?" "Ano," vyhejbám se pokud možno konkrétnější odpovědi, abych náhodou nespustila palbu, a vybavuju si doporučení bejt co nejstručnější. Mrknu okem na Alešova tátu, sedí rozvalenej na židli, vypadá v pohodě a čeká, co bude dál. "Mami, můžem si už sednout?" přerušil to moje škvaření Aleš. "Ano, jistě. Ty sem, zlatíčko, a slečna sem." Sedíme asi metr a půl od sebe, ale to se vzhledem k velikosti stolu nedá nic dělat. Aleš se na mě usměje. Paní domu vezme do ruky naběračku, nalije nejdřív mně, pak jemu, pak tátovi. "Vy se znáte už dlouho, že?" "Ano, skoro pět let. Ale chodit jsme spolu začali teprve loni v zimě..." "To byste mi mohla vysvětlit. Pokud si dobře pamatuju, Aleš už mnohem dříve říkal, a docela často, že s vámi někam jde... a to jste tedy spolu nechodili? Nebo si vás s někým pletu?" "To si nepleteš, ale tehdy jsme se spolu učili fyziku nebo chodili tancovat. Víc mi Míša pro mou nepoužitelnost nedovolila," dává s plnou pusou mamince kapky, nechápu, kde k tomu sebral odvahu, mně to přijde až drzost. Táta se ho taky snaží mávnutím ruky zklidnit, maminka na sobě nedává nic znát. "To je jen otázka, čemu říkáš použitelnost. A pro koho." "Určitě, mami." "A teď už seš použitelnej? A k čemu?" To je otázka, na kterou bych sama nevěděla odpověď. Aleš taky dlouho mlčí. "No, abych řek pravdu, nevím, co to konkrétně znamená, ale jsem rád, že už se to zlepšilo." "To je ovšem kritérium. Přizpůsobovat se někomu jinýmu jen proto, abys byl shledán použitelným." Mám chuť se do toho vložit, ale nenapadá mě jak. Mezitím maminka sklidí talíře od polívky a dá nám na talíře knedlíky a omáčku. "Člověk se přizpůsobuje celej život. Vždycky přijde něco novýho." 12 of 33

13 "Takže teďka ses odstěhoval a rázem seš použitelnej. Na co?" "Na co přesně, to nevím. Ale dohodli jsme se, že se budem patnáctýho listopadu brát, na Míráku, chtěli jsme vás pozvat, jestli chcete přijít. Bude to malý, vy i Míšini rodiče, její ségra s rodinou, možná babičky, a svědci..." "A myslíš, že už seš dost velkej a zralej, abys něco takovýho zvládnul?" "Myslím, že to zvládnu," řekne pozoruhodně klidně. "A vy ještě studujete, nebo se pletu? Proč s tím ještě nepočkáte?" obrátila se na mě. "To nejde," řekne Aleš a položí vidličku. "Z rozmnožovacích důvodů." Překvapeně nevypadá. "Protože jsem ti to říkala. Odříkanýho chleba největší kus." "I to si můžeš myslet." "Proto ses stěhoval, to jsem pochopila." "I to si můžeš myslet." "A seš si jistej, že to chceš?" "Jsem si jistej, že to chci nejvíc ze všech možností, který tu teď jsou." "To bude veselý," řekne po chvíli ironicky. "Stíhat dohromady školu, domácnost, mimino, jak sardinky v tom tvým malým bytečku za velký prachy..." "To nechej na nás," povídá zase klidně Aleš. "A ty si myslíš, že je všechny uživíš, když dáš přes půl platu na nájem?" "Nějak..." "A víš, co stojí kočárek, postýlka, oblečení...? A kam to všechno dáte?" "Marie, uklidni se. Vzpomeň si, byli jsme na tom úplně stejně, a zdaleka jsme neměli možnost bydlet sami. Takys měla doma takovej výstup, tak ho musíš dělat i tady? Taky jsme to pak zvládli." "No, ale právě proto že jsme neměli možnost bydlet sami, jsme nedali půl platu za nájem." "Máš to spočítaný?" otočí se na něj táta. Já tu jsem úplně zbytečná a vyhovuje mi to. "Co? Já nic nepočítal... ale nějak to zvládnem... hlady snad neumřem, takovejch je..." "Jenže z toho je pak zkaženej život." "Pokud do toho jdeš s tím, že budeš mít zkaženej život, tak ti pak nic jinýho nezbejvá. Pokud do toho jdeš s tím, že to je vina toho druhýho, tak to nemůže jinak skončit. Marie, slušně bydlíš, slušně pracuješ, teď máš sice zdravotní problém, ale za rok si ani nevzpomeneš... Mohlas i dostudovat, ale chápu, že už se ti pak moc nechtělo. Máš samostatný a zodpovědný dítě, který se dokáže postavit k problému čelem. Co chceš víc?" "Bude mít taky zkaženej život." "Když si ho bude chtít zkazit." "Tohle je toho začátek." "A tys chtěla, aby nikdy neměl děti? Tos ho měla nechat vykastrovat." Přeběhne mi mráz po zádech, ale mě se to vlastně vůbec netýká. "Myslela jsem, že by to mohlo ještě tak pět deset let počkat, všichni maj dneska děti pozdě... kolem pětatřiceti... za tu dobu by pořídil vlastní bydlení..." "...a pak platil za umělou inseminaci. Podívej, kdyby mu bylo sedmnáct, tak bych bral, že je na to moc mladej a blbej, ale už má po škole, práci, je samostatnej, vlastní bydlení by sice byla výhoda, ale to se teď už nedá nic dělat... a že potřebuje dostudovat Míša, tě ale vůbec nezajímá..." "A jak se na to tváří vaši?" dostanu otázku já. "Nevím... tam půjdeme až večer." "Aha... takže my jsme první na ráně." "Někdo musel bejt první. Tak co, přijdete?" vezme to Aleš zase za mě. "My asi jo, já se ještě doma zeptám," povídá táta s plnou pusou. "A kdybys potřeboval pomoct s nějakým zařizováním, tak se mnou můžeš počítat, jen dej předem vědět. Ještě ti dlužím ty naše podlahy." Jsme rádi, že jsme zase venku a že jsme zas jen dva. Oddechnu si, a viditelně se ulevilo i jemu. "Tak teď nás čeká ještě jeden gril," povídám. "A tam budeš pro změnu za všechno moct ty." "Já vím," povídá sklesle. "Taky tak drsnej?" "Nevím. Zase jsem mámě narušila plány. Já jsem dítě, co všechno ničí, víš." A dojde mi, že vlastně to odporuje tomu, že za to bude moct on - že to bude zase na mně. Ale paradoxně mi to dodalo odvahu se mámě postavit - že teď už ji vlastně nepotřebuju, že teď už budu kazit plány tomuhle člověku, kterej se tváří, že žádný nemá a že všechno, co se stane, se asi stát mělo. "Teď jsme se taky zničili?" "Nechápu." "Jestli máš pocit, že máš zničenej život..." 13 of 33

14 "Tvůj táta mi ráno udělal školení, že na tohle mám zapomenout. Ale popravdě řečeno, nevím. Neumím si to vůbec představit." "Je tam moc proměnnejch." "Tak. A asi nemá smysl to moc dopředu řešit. Jen doufám, že se mi podaří dodělat tu školu, to by mě asi mrzelo... zrovna tady na tom papíře fakt záleží..." "Já vím. Nějak to uděláme." "Kup kytku, tím si vždycky šplhneš." "Tak jo, ale ty ji vybereš, já tomu nerozumím." Usměju se. "A vůbec, kdo z nás je ten průserář? Já, nebo to mám jen ve spojitosti s tebou?" "No, já asi vyloženě průserář nejsem... ale ve spojitosti s tebou už tam nějaký průsery byly," směju se. "Takže to mám orientovat tak, že za to můžu já? Uff..." "Ne, jeli jsme v tom spolu. Že já tě poslechla... i když je fakt, že mám pocit, že mě to taky posunulo..." Vezme mě kolem ramen. "Ach jo, proč já přináším všem kolem sebe jen smůlu?" "Hlavně lekce. Třeba tomuhle taky budu jednou říkat místo smůly lekce." "A proč zrovna já? I když tohle je blbá otázka." "A víš proč? Protože jinak by na tobě asi nebylo nic zajímavýho." Kouká na mě dost překvapeně a zdá se, že o tom i přemejšlí. "No, tos mě dostala... takže sis mě právě kvůli tomu vybrala, což je vlastně dobře." "Někdy teda umíš dávat lekce i příjemnějším způsobem," usměju se. "No když to bereš tak, že mě máš na to, abych ti dával lekce... tak se budu snažit a vlastně je všechno úplně v pohodě..." usmívá se i on, ale jen do chvíle, než zabočíme do naší ulice. * (A) "Tak co, budeme zvonit, nebo jdem nahoru?" "Jdem nahoru." "Dej mi prosímtě ještě chvilku," zhluboka se nadechnu, abych se na to trochu vzpružil. "Pojď, to zvládnem," bere mě Míša za ruku a odemyká, nevím, kde vzala najednou tolik energie, ještě nám zbejvá jedno patro schodů. "Počkej prosím chvilku," ale ona už odemyká i nahoře. A já stojím vzadu s tou kytkou a pořád přemejšlím, co jim řeknu, abych ze sebe neudělal ještě většího blba, než jsem. "Ahoj," zavolá Míša dovnitř bytu a sundavá si boty. "Á, ztracená dcera se vrátila z toulek," slyším z dálky. "Jen na chvilku," povídá Míša, když se oba rodiče objevili na chodbě před ní a já - taky už jen v ponožkách - za ní. Dokonce i zvládnu zavřít dveře. "Přišla jsem vám říct, že se asi brzo odstěhuju a že se budem brát." "Tos vzala celkem šmahem, děvče," řekl jí na to klidně táta. Já se mezitím trochu vzpamatuju a dojde mi, co mám dělat s tou kytkou. Její maminka na mě kouká vyděšeně a já na ni asi taky. "Pojďte si sednout a říct nám to v klidu, jo?" "Mám takovej pocit, žes zas něco zpunktovala a on vůbec neví, o co jde," povídá její maminka. "Ale ví." "Já jen přemejšlel, jak to říct nějak... ohleduplně... ale Míša mě předběhla," leze to ze mě jak z chlupatý deky a jak jsem se na to nepřipravil, tak asi nic dalšího neřeknu. Sedím u stolu proti Míšině mamince a pod stolem tisknu Míše ruku. "Jako že jste se v pondělí dohodli, že se vezmete, a od tý doby už sem netrefíš?" "Vdavky na škole byly běžný v naší generaci, teď už snad nejsou, ne?" "Mami, jako tys šla proti proudu, tak jdu proti proudu i já..." a tu ruku pod stolem mi stiskne trochu silnějc. "A důvod si máme domejšlet?" věnuje jí táta pronikavej pohled. "Můžete," oplatí mu ten pohled i Míša. Mám pocit, že bych teď měl něco říct já, ale nějak mě nic nenapadá. Její táta mě sjede pohledem a pak ten pohled znova upře na ni. "Jako že si o tobě můžu myslet, co chci, to si i myslím. Ale pořád seš moje dcera a rád bych věděl, proč děláš rozhodnutí na celej život." "Dobře, tati, promiň. Myslela jsem to tak, že to, co tě první napadne - aspoň podle mýho názoru - bude ten důvod." "Mě jen překvapuje, že prostě den ze dne zmizíš a pošleš jen esemesku." Míša na něj chvíli jen upřeně kouká, mám pocit, že i vznešeně. "Tati, jsou bohužel věci, který nemůžu řešit s 14 of 33

15 tebou." A on na ni taky chvíli jen kouká, možná maj spolu nějakou pohledovou řeč... "A uvědomuješ si, že to je rozhodnutí na celej život, že se to nedá vzít zpátky?" Míša na chvíli sklopí oči ke stolu, pak je zase zvedne a neslyšně řekne "jo". "Takže ne." "Takže jo," zase s upřeným pohledem. Začínám si připadat jak totální blb, když tam tak sedím a nic neříkám. Připadá mi ale nedůstojný tady probírat podrobnosti z našeho života, stejně jako podrobnosti o mý rodině a že jsme už měli i debatu o tom, co to je rozhodnutí na celej život. "Jo?" podívá se stejně upřeně na mě, já se snažím se tvářit odhodlaně jako ona a jenom kejvnu. "A kdy?" zeptá se potom. "Patnáctýho listopadu." "Fajn. A ten druhej datum?" "Začátkem května." "Fajn. A škola kdy?" Oceňuju jeho klid. Míšina maminka kouká na střídačku na nás všechny a je pořád trochu vyjevená. "Poslední státnice taky někdy v květnu, to se ještě neví." "Dobře sis to naplánovala, akorát jste mohli ještě měsíc dva počkat. Bylo by to jistější." "My jsme to neplánovali vůbec," ozvu se, "vůbec netuším, jak se to mohlo stát." "Tím hůř, asi." Oba mě sjeli pohledem, ale jen krátce, a pak se ty pohledy otočily zpátky na Míšu. "O tom bys měla něco vědět, ne? Přinejmenším jako skoro doktor." "Mami, nezodpovědný jsme nebyli. Nevím, jak se to mohlo stát, ale každej způsob má určitou spolehlivost. Když budeš hledat, najdeš takový případy, kdy to prostě nepomohlo." Otočila pohled na mě, ale mlčí a ani já nevím, co bych na to měl říct. "A kde teda teďka spíš?" přiletí otázka od táty. "U něj. Na Petřinách." "A jak do budoucna?" "Do budoucna... tam můžem bejt tři." "Jako u vašich?" otočí se na mě. "Já bydlím sám," vyleze ze mě po dlouhý době, když mi konečně dojde, na co se ptá. "Jo aha. No tak fajn. A kdy že se to hodláš stěhovat?" Míša se tázavě podívala na mě. "To je na tobě," pokrčím rameny." "Tak dneska něco vezmem. Ono toho zas tolik nebude." * (M) Ráno mě nic nebudí, je už světlo a nebývalá pohoda. Je neděle, no jo. A kupodivu mi je blbě jen trošku. Koukám do bílý stěny a přemejšlím, kolik může bejt asi tak hodin, ale jsem líná vstát a jít se podívat. Když se otočím, první, co vidím, jsou šedý oči namířený na mě, pohled, kterýmu se nedá uniknout. Nutím se přemejšlet, co bylo večer, co bylo včera, pamatuju si jen to, že jsme přišli, šla jsem se umejt, ale kdy šel spát on, to si nepamatuju, asi jsem musela hned usnout. Pohled plnej otázek a já jsem ještě moc líná na to, abych vůbec mohla přemejšlet o tom, co to je za otázky. "Kolik je?" šeptám, hlasitějc by mi to stejně nešlo. "Osm... a něco." "Hm." "Co budem dneska dělat?" Snažím se pokrčit rameny, ale takhle vleže to moc nejde, 'nevím, do ničeho se mi nechce', registruju jeho úsměv a ruku pod mou dekou. Tělo mi ztuhne, na každej jeho dotek má přehnaný reakce, přitisknu se k němu, přecitlivělý tělo pracuje jinak než jindy, dokáže se dneska vůbec uvolnit?, často mu musím korigovat ruce. Jako vždycky je soustředěnej, přímý pohledy do očí se střídaj s očima zavřenýma, vážnej, nemluvnej. Tolerantní, trpělivej, kdyby nebyl trpělivej, tak bysme tady asi spolu nebyli, dalo mu spoustu práce mě takhle zpracovat. I on mi občas mlčky zkoriguje ruce, vlastně už jsme dobře sehraní. Vlastně to šlo docela rychle, kde jsem byla před rokem... Myšlenky se mi míhaj, mám problém se soustředit. Všim si toho a ptá se, jestli vadí, jen vrtím hlavou, a on mi znova lehce položí na břicho svou velkou, tvrdou, kostnatou dlaň. Je mi před ním stydno, že se nedokážu soustředit, ale prostě nedokážu, snažím se mu to vysvětlit, slovama. Usmívá se. Tyhle chvilky s ním vždycky byly skvělý, naučil mě spoustu věcí. 15 of 33

16 III. (M) Pomalu si zvykám, že tu jsem teď doma. Není ani takovej problém se odpoledne rozhodnout, kam půjdu, jako tam přijít první a přemejšlet, co budu dělat. Trochu jsme to přeuspořádali a táta mi sem dovezl stůl a komp, to bylo taky bez problému. Teprve teď do něj vidím, vidím, co dělá, nemá šanci přede mnou nic utajit, jemu to asi nevadí, trochu hůř se smiřuju s tím, že jsem o to soukromí přišla já. Že některý dny a tejdny nejsem ani chvilku sama, zatímco jindy třeba několik hodin. A že - paradoxně - se sobě tolik nevěnujem, dávám před ním přednost spánku a učení a on si v mý přítomnosti klidně čte - to jsme pravda nezvládali první dva tři týdny, ale pak se to usadilo. Další věc je, že jak on je zvyklej se o sebe postarat, tak přinese každou chvíli nějaký jídlo a když já taky něco přinesu, je toho moc a nestíhá se to sníst. Když se o tom snažím mluvit, často jen pokrčí rameny, třeba se pak zeptá, co s tím. Asi spolu budeme muset všechno řešit plánováním a pravidlama - rozhodla jsem teda, že budu plánovat, co se bude jíst, a když ten nákup budu chtít po něm, dám mu seznam. Je to smutně nespontánní, ale asi to jinak nepůjde, nerada vyhazuju jídlo, i když on se tváří, že peníze má. Ani nevím, kolik vydělá, vždycky mi dá, kolik potřebuju. Zvykla jsem si kupovat i nějaký vybavení do domácnosti, čisticí prostředky a tak, pravda, viděla jsem ho, jak na tu hromadu kouká rozpačitě, ale nechal to na mně. Jeho máma se snad vzpamatovala a už tam chodí jen v neděli na oběd - sám - a ve středu večer na chvíli, takže je tu teď víc se mnou. V době, kdy je on u mámy, se snažím jezdit za ségrou, porodila tejden a půl před termínem a tatínek to nestih - byl v Německu a neodhadla to hlavně ona, jela pozdě - aby tam nebyla zas tak sama. Je pořád drsně v pohodě, mimino skoro celej den spí, v pohodě se pohybuje a všechno zařizuje, taky bych to už chtěla mít za sebou, taky budu takhle v pohodě? Já asi těžko... ale aspoň se u ní něco přiučím. * (D) "Tak co, jak je?" "Ale jo, dá se, až na ty kotrmelce," povídá se svým typickým nesmělým úsměvem. "Kotrmelce?" "No... letos to je jeden za druhým..." "Máma?" "Máma se pomalu zotavuje, už se o sebe postará, normálně chodí, a brzo snad půjde i do práce... a dostane se mezi lidi..." "Tak fajn, no ono to pro ni nebylo jednoduchý..." "Já vím... ale asi se nedá nic dělat." Fakt udělal za ty dva roky velkej pokrok. "A Michala, ještě spolu pečete?" nenapadlo mě lepší slovo, "jsem ji od srpna neviděla... jde to s náma z kopce..." zkouším druhý kritický téma, kde jsem dost často narazila, protože jinak mě nenapadá, proč včera volal, že se mnou potřebuje mluvit. "Michala..." koktá, "ti posílá tohle," podává mi bílou obálku. "Takže pečete... kvůli tomu jsi sem jel přes celou Prahu?" "Jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys měla patnáctýho listopadu čas - a dokonce tak že pro mě, nikoli pro ni," koukne na mě. "Nemůžete se vy dva jednou domluvit?" říkám trochu naštvaně a válčím s obálkou. Vypadlo z ní svatební oznámení, rychle ho přelítnu a Aleš mění barvu na červeno. "Vy jste se zbláznili..." říkám odevzdaně. "Jo... zas jednou..." odpoví rozpačitě a kouká do země. Mlčím, opravdu nevím, co na to říct, vybavuju si ten tejden v Roháčích, to už je pravda dva roky, to spolu ještě nic neměli - nebo to fakt důkladně tajili, začli si spolu podle všeho letos na vodě, to bylo před pěti měsícema, ale u nich člověk nikdy neví, dávali se dokupy několik let, pořád tvrdili, že spolu nechoděj, tak to teda nabrali rychlý obrátky... "To jste to vzali hopem," povídám. On jen pokrčí rameny, jasně, o svejch současnejch vztazích odmítá mluvit. "A proč?" Uhne pohledem a chvíli mlčí. "To, co tě napadne jako první," povídá potom a kouká se pořád někam za mě. "To si děláš srandu," koukám přímo na něj, "vždyť Michala má ještě rok..." Pokrčí rameny a znova zčervená. "Holt... se někde... asi... stala... chyba..." "A co budete dělat?" "Coby... co bude potřeba." "A už spolu aspoň bydlíte?" "Jo..." 16 of 33

17 "A kdy to bude, tatínku?" zkouším to trochu zlehčit. "Prej někdy na jaře, v dubnu nebo květnu," šeptá. "Tak to ti nezávidím, teda vlastně vám," říkám tiše já. i"snad se to nějak zvládne..." zvedne hlavu, "snad už nebude další kotrmelec..." "A Míša, jak to zvládá?" Rozhodí rukama. "Teď se učí, má ještě začátkem listopadu státnice... ale jinak to jde, akorát pořád spí..." "Zvrací?" "Občas." "A kde že to bydlíte?" "Na Petřinách." "No, to je dost z ruky... ale někdy se za váma přijedu podívat, přece jen jsem Míšu dlouho neviděla... kdy má ty státnice?" "Nevím přesně..." "A co na to tvoje máma?" Pokrčí rameny. "Já se jí neptal, co ona na to... myslí si, že to nezvládnem, ale lepší návrh nemá... spíš nás podporuje táta..." "Tvůj táta?" Kejve. Koukám se za ním, jak odchází, nejde ani rychle, ani pomalu, dlouhej a lehce shrbenej, problém s mámou už má snad z větší části vyřešenej, když se zvládnul v klidu odstěhovat a teď bydlí s Míšou, nemá to jednoduchý, ale nemá to jednoduchý ani Míša... myšlenka, že Míša bude za půl roku jezdit s kočárkem, mi nesedí... nějak si to nedovedu představit, ale ona na tom asi nebyla nedávno líp... ale i mě to - snad - jednou čeká... A dochází mi, na co jsem se možná měla ptát už v diplomce - jak vznikly ty rozvedený manželství, kolik z nich se bralo jen kvůli dítěti na cestě, a že oni jsou taky rizikovej případ... a že je to dědičný, jestli je dědičná nezodpovědnost? Jestli jim budu za pár let dělat terapii, celý rodině? Nebo jestli se pohádaj tak, že už to ani nepůjde... ale na druhou stranu se znaj už hrozně dlouho, uměj se pohádat i usmířit... "Ahoj, tak jak to jde?" zouvám si boty. "Pojď dál, jde to, jak musí." "Člověče, nikdy bych neřekla, že ty budeš první, čekala jsem Danku..." "Ach jo..." "Nejsi ráda?" "Ty bys na mým místě byla? Na škole, všem na očích?" "Se na ně vykašli..." "A navíc... si to nějak nedovedu představit..." "To asi v tvý situaci nikdo, a přesto takovejch bylo, je a bude..." "No jo... s ním?" "Proč ne?" vybavím si jeho nesmělej obličej před dvěma tejdnama. "Všechno to je takový divný." Divný jste oba, Míšo, ale nahlas to říct nemůžu. "Že mě dlouho nechtěl, vždycky šlo všechno pomalu... a pak najednou takovejhle rychlej konec... přemejšlím proč... a jestli to neudělal naschvál, abych mu neutekla... nebo aby měl děcko... i když on to popírá... ale byl to jeho návrh, že si to necháme..." "Tys nechtěla?" Pokrčí rameny. "Tak proč ses nechala?" "To je úplně o něčem jiným," říká po chvíli mlčení a vypadá ještě sklíčenějc než posledně Aleš. "To taky není moc dobrý řešení, má to rizika... jak fyzický, tak psychický... byla to tehdy dost drsná krize..." "A tu krizi máte pořád?" "Ne... právě že on je úplně v pohodě. Nebo se aspoň tak tváří. " "A co je za problém?" "Že mám pocit, že on to tak chtěl... a kecá, když říká, že ne. A ani nevím, jestli mě má rád... nebo spíš co to v jeho podání znamená." "A ptala ses ho?" * 17 of 33

18 "A co mi na to řekne? Bude znova opakovat, že to byl omyl..." "A jak se staví k tomu, že mu to nevěříš? Jaký má argumenty?" "To není, že bych mu nevěřila... ach jo... já nemůžu říct, že to udělal naschvál, já ty argumenty taky nemám, stejně jako je nemá on... je to tvrzení proti tvrzení..." "Ale on z tý situace taky není nadšenej... aspoň na mě tak působil, když mi to říkal." "Přede mnou se tváří, že je v pohodě... i když já se taky tak tvářím..." "Tak to je super začátek," povídám ironicky. "To je cesta do hrobu. Michalo, jestli máš nějaký pochybnosti, jestli mu nevěříš, tak nemá smysl, aby sis ho brala." "A co mám podle tebe dělat?" "V první řadě mluvit. A pak cokoli jinýho, ale nemá smysl si brát někoho, komu nevěříš, že mluví pravdu." "Říkám ti, že je to tvrzení proti tvrzení..." "A takys říkala, žes to ani nezkoušela." "A dyť ho znáš, že mluví nerad. Že se z toho nějak vykroutí." Ach jo. "Míšo... mně vždycky odpověděl na všechno, na co jsem se ho ptala. Na všechno podstatný. Když položíš jasnou otázku... tak pravda už vyvoláš pochybnosti, no jo... ale je to furt lepší než to nosit léta v sobě... tak se ho mám zeptat já?" "Ne..." "No to by bylo úplně k ničemu, to je fakt." "A navíc se úplně změnil. Z tý pasivity, nesmělosti, třikrát se zeptal, než si troufnul něco udělat. A teď pořád něco zařizuje, ptá se, jestli chci to, to, to. A já nevím, kde se to v něm bere a co vlastně od něj můžu čekat." "Chápu. Člověk je dynamickej tvor, a je možný, že ho to tak vzpružilo. Nebo proto, že se odstěhoval od mámy a tak. Zkus se ho zeptat." "Copak ho neznáš?" "Znám... a představuju si, že to asi neví. Dyť on se uměl vždycky smířit se situací. Tak se smířil i s tímhle, a reagoval na to takhle." "Jo. A co jsem se tím měla naučit." "No jo." "Tobě se to řekne, když to nemusíš řešit." "Já vím." Zkouším si tu situaci představit, jak by mi bylo, kdybych teď zjistila, že jsem těhotná, Michala pro to taky vlastně nic neudělala, Kuba by se asi nahlas smál, jestli bysme se vzali, to asi není podstatný, no jo, on je starší než Aleš, a taky podstatně jistější a pohodovější... a pak si představím, že bych musela opustit práci, no něco bych asi zvládla, ale moc ne, že bych nějakou dobu nemohla ani hrát, ale to by to děcko muselo přežít, že má aktivní maminku... tak o co tady jde... a pak si představím některý ženský, co k nám voděj děti, jak vypadaj uhoněně, jak mi je jich líto... a říkám si, že takhle skončit nechci, a kde ony udělaly chybu... bylo to tím, že v tom vztahu byla od začátku nějaká primitivní nedůvěra? "A proč mu nevěříš, že tě má rád? Zrovna on, když si vzpomínám, co všechno dělal..." "Protože nevíš, co všechno dělal. Protože nevíš, jak mě seřval a pak se mi vyhejbal a típal mi telefony. A jak ve chvíli, kdy jsme se po dlouhý době zase viděli, mi řek, že se už cejtí volnej a že si nějaký pokračování ani neumí představit." "No tak to bylo v tý době asi jedině dobře. Jen nechápu, jak se vzaly vaše cesty zase vedle sebe. Popravdě řečeno, jak jsme byly loni v květnu na vodě a vykládala jsi o tom - jak se jmenoval? - tak mě napadlo, že vy dva se spolu dáte dokupy, napadlo mě přesně to, že pro tebe to bude jedinej snesitelnej chlap, pro něj splněný přání, ale že ve chvíli, kdy ty to překonáš, tak si snadno najdeš někoho jinýho, koho si budeš vážit, a on bude mít smůlu. Bylo by to vůči němu teda hodně nefér, ale přesně tohle jsem viděla jako hodně pravděpodobný řešení. Že to vezmete takhle hopem, mě ovšem nenapadlo." "Ach jo. Taková svině snad nejsem." "Na to můžeš a nemusíš bejt svině. Někdy to tak prostě uděláš, neplánuješ to a pak z toho máš špatný svědomí, ale jinak to nejde. To by ses nemohla rozejít nikdy s nikým." "No, to už teďka stejně nemůžu." "I takový už jsem viděla." "To je sebevražda." "A vaši? Vaši by ti pomohli?" "Nevím, snad jo, vzali to klidnějc, než jsem čekala." "Tak vidíš." "Tobě se to řekne. Když máš práci, nějaký finanční zajištění, ale já na to příštích pár let nemůžu ani pomyslet a budu na něm furt viset." 18 of 33

19 "Míšo, ty máš chlapa, kterej tě podržel, to taky každá nemá." "Jenže nikdo neví, jak dlouho spolu vydržíme..." "A ptala ses vašich? Jak jistě to věděli? Ptala ses jeho rodičů? To neví nikdo, a pak čteš v příbězích jak v knížce. A rozvod, když se dobře udělá, když se ti dva jsou schopný rozumně dohodnout, nepovažuju za žádnou tragédii." "Jo, super téma na hovor v tuhle dobu," začíná bejt ironická a já si přestávám vědět rady. "Míšo, z nějakýho důvodu jste si spolu začli. A jestli jsem tě správně pochopila... tak jsi na tom měla taky zásluhu, když jsi teda říkala, že on už pokračovat nechtěl..." "No jo, no." "A proč, Míšo?" "Protože mi tehdy... strašně chyběl." "Tak vidíš." "Jenže já nechtěla, aby to skončilo takhle... už teď..." "No jo. To je asi riziko povolání." Vzápětí bych si nejradši nafackovala, Michala na mě hodila všeříkající pohled, co bych já dělala, kdyby se mi to stalo s některým z těch mnoha... který mým životem prošli a nechali tam jen sotva znatelnou stopu. Já byla vždycky trochu lehkomyslná a z nějakýho důvodu se mi to nikdy nevymstilo, kdežto Míša brala vždycky všechno hrozně vážně... a taky se snadno naštvala i pro největší blbost. "A jak to děláte vy?" "Normálně... beru prášky..." "Hm. Ty maj nežádoucí účinky. Docela dost." "Já je snáším docela dobře." "Jasně. A nezapomínáš?" "Tys zapomněla?" "Ne... já je nechtěla. Ale stejně... jako nezodpovědný nejsme. Spíš je to dědičný." Usměju se. "To nevím. Na tvým místě bych ale dělala všechno pro to, aby to děcko bylo vítaný - aby nebyly dědičný pak jiný věci." "To se ti řekne." "Aby ses poučila z chyb." "To se ti řekne." "Míšo, máš ho ráda?" "Mimino? Já nevím. Já si to neumím představit." "Ne. Jeho." "Já nevím. Nějak mi to nepřijde důležitý." Koukám na ni vyjeveně, ale pak se zastydím a snažím se to nedat znát. "A proč? Proto jste si přece spolu začli. Vzpomeň si na to hezký..." "To... bylo hezký. Ale bejt s někým celej život je o něčem úplně jiným." "Michalo, tak si vzpomeň, jak jste se před lety spolu sbalili na Mácháč a do Roháčů. Jestli má něco bejt trénink na společnej život, tak právě tohle." "Jo. Jenže podstatně složitější. Ale tak nějak se říká, že je těžký žít s člověkem, kterýho si nevážíš." "A proč si ho nevážíš?" "Víš co, ono se asi nedá říct, že bych si ho nevážila. Ta naše letitá symbióza byla založená na debatách, on má úžasnej vhled do spousty věcí, o kterejch se ti ani nezdá. Když se dá do povídání o světě, tak ani nedejcháš, jak to má všechno srovnaný, všechno se vším souvisí. Jen si ho nějak nedokážu představit v praktickým životě, přijde mi trochu mimo. Ten tejden přežiješ s tím, že ho musíš prosit o to, aby se staral, aby ti řek, co je potřeba, jestli si vzpomínáš. Ale život je trochu o něčem jiným... a já nevím. Já si ho tak nějak neumím představit... připadá mi dost nejistej." "Jo. Aspoň nemachruje." "A ta pasivita..." "Tu budeš muset nějak zvládnout. Ale pokud do toho jdeš s tím, že je třeba předem hledat problémy, tak určitě nějaký najdeš." "Lepší je najít dřív než pozdě." "Toť otázka. Jako jeden extrém je problémy přehlížet a druhej extrém je problémy hledat. Když budeš hledat, tak najdeš i neexistující problémy a právě tak můžeš pohřbít úplně všechno. Míšo, neboj se toho, já vím, mně se to řekne... ale tolik lidí to nějak zvládlo... život bez problémů asi fakt nejde..." Odcházím s pocitem, že tohle je teda průser, a nedokážu s tím nic udělat. A nejvíc mě na tom drásá Míšin přístup, když jí vadí Alešovo 'nevím', ale sama se chová jako vzteklý malý děcko, odmítající přijmout vlastní díl 19 of 33

20 zodpovědnosti. Kterýmu nic není dost dobrý. Zkouším si vymejšlet scénáře do budoucnosti, mám pocit, že by Michala za tenhle přístup zasloužila dostat po hubě - i když, přiznávám, dostala už dost -, ale nedovedu si představit, že by ta facka přišla od něj. Pokud přijde, bude to další krok v jeho prospěch, ale tak nějak mu nevěřím. Zvlášť když on má k rozvodu už teď dost zamítavej přístup. Možná jsem jenom moc naivní a takhle to třeba chodí skoro všude. I to, že se oba chovaj, jako že je všechno v pohodě, ale uvnitř se užíraj. A možná Michala jako obvykle přehání a až vychladne, bude to v pohodě. Teď mi dochází, co je její problém: že má problém s věcma, který se nedějou její vůlí, možná i proto měla problémy s tolika chlapama. Má problém se uvolnit. Přemejšlím, proč zrovna on, a skládačka sedí: protože on - jak sama říká, a nadává na to - ji na slovo poslechne. Jsem kráva. Myslím si, že je znám. Myslím si, že Aleše znám líp než ona. A myslím si i to, že se spolu skvěle doplňujou, a že to není úplně náhoda. A co je nejhorší: víc lituju Aleše než ji, ačkoli ji znám už od školky a dlouho jsme byly nerozlučná dvojka. To se podělalo až někdy loni... předloni...? Kvůli němu? To je to fakt se mnou tak zlý? On se se mnou o tom bavit nebude. Nemůžu za ním přijít a uklidňovat ho, že Míša to zvládne, že jenom dopředu plaší. Nemůžu mu ani říct, že mu Míša nevěří a kde hledá problémy. Nemůžu vůbec nic. Už jsem to jednou zkusila a dodneška mám husí kůži, když si vzpomenu, jak mě poslal do háje. A Míšu už nějak nedovedu pochopit, ta propast mezi náma se opravdu hodně prohloubila, proč? Protože máme různý osudy, protože já se pohybuju mezi lidma, zatímco ona je dost uzavřená? Myslí si o mně, že jsem k****? Možná, a právě proto mě v těchhle ohledech vůbec nebere. * (M) Když otevřu dveře a rozhlídnu se, zahlídnu Danku u malýho stolečku v koutě. Nelze ji přehlídnout, nejkrásnější holka široko daleko, s dlouhejma rovnejma vlasama někde na pomezí blond a hnědý. Vedle ní si připadám vždycky jako popelka, i když, co ona pro to dělá? Je to psychická vyrovnanost? Holka, která chodí s Robinem někdy od patnácti - vlastně od necelejch patnácti - až doteď. Ne že by mi Robin nějak zvlášť imponoval, ale je vidět, že je aspoň stálej a asi za to i stojí. Proč jde někomu všechno tak snadno, zatímco jinej s tím má takový problémy? "Ahoj." "Ahoj. Říkala Dáša, že prej máš problém a já ti můžu pomoct." Chvíli na ni udiveně koukám, co to zas ta Dáša zpunktovala, když jsem se mohla v klidu učit na státnice, a pak si objednám. "No problém mám, ale nechápu, jak bys mi mohla pomoct. Takže nevím, jako co Dáša myslela..." "Že prej potřebuješ někoho, kdo tě pochopí, což prej ona už nezvládne a je jí to hrozně líto." "Takže víš, co je za problém." "Ne." "Jako že drby se nešířej kosmickou rychlostí?" "Fakt nevím." Vytáhnu obálku s kartičkou a podám jí to. "Dobrý, tak gratuluju!" Křečovitě se usměju. "Tak měl Robin pravdu, když říkal... proč seš taková divná... v srpnu na chatě..." "Co říkal?" zpozorním. "No... my jsme se tam sázeli, a přiznám se, že skoro všichni jsme tipovali pravej opak... tys byla tak nějak mimo a i jsi chodila brzo spát, a on říkal, že máš konečně určitě nějakýho chlapa... Dáša teda taky... zatímco my jsme si mysleli, že to byl nějakej rozchod... On Aleš konvertoval, že do toho jdete tak rychle?" Koukám na ni pěknou chvíli docela překvapeně. Jo, to je celá ona, vznešená, takže hledá vznešený důvody i u nás... "Nebo ty?" Otevřu pusu ještě víc, vůbec mě nenapadá, co na to říct. "Já že jsi loni v srpnu říkala, že se nějak nechcete vidět... to není tak dávno... a že ani předtím nic..." začíná vypadat trochu rozpačitě. "Důvod je úplně přízemní. Prostě jsem v tom a nikdo neví, jak se to mohlo stát." "No tak to je super! To ti gratuluju ještě jednou!" tváří se nadšeně a teprve časem - asi při pohledu na mě - pomalu vychládá. "To je ten problém?" ptá se rozpačitě. Kejvnu. "Protože škola, vaši, nebo co?" 20 of 33