Lucie Mervardová: Lidé s postižením našli Pohodu strana 11

Transkript

1 Koupí tohoto časopisu podpoříte Časopis pro ty, kteří se nevzdávají 5/2015 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč Lucie Mervardová: Lidé s postižením našli Pohodu strana 11

2

3 EDITORIAL Radost Václav Havel v rozhovoru, který před čtyřmi lety poskytl časopisu Můžeš, řekl: Jsme například svědky toho, že někteří nejbohatší Američané se dobrovolně rozhodli dát polovinu svého majetku na veřejné účely. Němečtí boháči zase vyzývají k vyššímu zdanění svého majetku. To rozhodně stojí za pozornost. Proč kladl muž, kterého nám svět záviděl, tak velký důraz na finanční pomoc neziskovému sektoru, není těžké domyslet. Bez peněz totiž nelze pomáhat například mentálně postiženým lidem, kteří potřebují klidné zázemí, přiměřenou práci, a především kvalifikované odborníky, jež pro ně dokážou vytvořit vlídné a nekonfliktní prostředí. Nebo lidem s fyzickým handicapem, kteří nemohou studovat bez tabletu či notebooku. A peníze musí neziskový sektor, jak už z jeho názvu vyplývá, umět sehnat a vhodně použít. Konto Bariéry tak činí za pomoci dárců, aukcí uměleckých děl, sportovních akcí a z dalších zdrojů. Darovat peníze nebo jinak pomoci potřebným přináší ještě jeden velmi důležitý efekt. Pocit uspokojení darujícího. Kdo tohle nezažil, nebo se tomu dokonce vysmívá, jen těžko pochopí, že udělat někomu radost je prostě radost. Důležité je také vědět, že právě tahle radost je i kritériem vyspělosti společnosti, která většinou preferuje a odměňuje jen spočítatelné výkony. Proto slovy Václava Havla: U nás působí bezpočet neziskových institucí pečujících o rozmanité potřeby společnosti, které stát dělat neumí nebo dělat nemá. Nechť se tedy každý sám za sebe zkusí zamyslet, zda už je naše společnost z tohoto úhlu pohledu vyspělá. Poněkud jinou radost jsme chtěli udělat i čtenářům našeho webu který má novou, modernější a vstřícnější tvář. Můžete na něj kromě jiného dále ukládat své fotografie a doufat, že je spisovatel a publicista Ondřej Neff vybere a budou otištěny (viz str. 37). Zásadní změnou je zdarma a přátelsky přístupná audioverze každého vydání Můžeš. Jan Kačer, Nina Divíšková a další herci namlouvají články z každého vydání, aby je slabozrací a nevidomí (a nejen oni) mohli poslouchat. Těm je ostatně jednoduše přístupná i inzerce, kde kromě jiného lidem s postižením nabízíme i zaměstnání. Pokud budete mít k nové podobě webu nějaké připomínky, prosím, sdělte nám je. Přeji vám inspirativní čtení. Jindřich Štěpánek obsah Dobré zprávy Bus pro Jedli Mistrovství asistenčních a vodicích psů Profil na jednu stránku Abilympiády MČR rybářů s handicapem 4 5 Anketa V čem je slabé místo českého neziskového sektoru? 6 Téma: Neziskový sektor a lidé s postižením Pavel Tvrdík: Neziskovky uspěly, ale 8 10 Když člověk potká lidi Maltézská pomoc Umělci Konta Bariéry David Linek: Reliéfy pro nevidomé jsou nevyčerpatelné téma Příběh Konta Bariéry Doktorem z nemocničního lůžka Vzdělávání zaměstnanců s postižením Kvalita je důležitější než handicap Auto-Moto Test nové Škody Fabia: Koupit krátkou, nebo kombi? Mistrovství světa v hokeji Neskáčeme, ale fandíme všichni 25 Na cestách Keňa? Dovolená pro každého! Poradna V příspěvku na péči se chystají pozitivní změny Akademie programování Programování bychom se měli učit všichni Konto BARIÉRY Melantrichova 5, Praha 1 Konto Bariéry v nové roli 33 Tip na výlet Botanická zahrada Vaše fotografie Mějte oči všude 37 Křížovka o ceny 38 Pavel Tvrdík: Neziskovky uspěly, ale str. 8 Příběh Konta Bariéry Doktorem z nemocničního lůžka str. 18 Na cestách Keňa? Dovolená pro každého! str. 26 Vydává Spolek přátel Konta Bariéry ve spolupráci s Nadací Charty 77 Šéfredaktor: Jindřich Štěpánek ( jindrich.stepanek@muzes.cz, mobil: ) Redakce: Zdeněk Jirků ( zdenek.jirku@muzes.cz), Štěpán Beneš ( stepan.benes@muzes.cz), Radek Musílek ( radek.musilek@muzes.cz), Jan Šilpoch ( jan.silpoch@muzes.cz) Manažerka redakce: Kateřina Uhrová ( katerina.uhrova@muzes.cz, mobil: ). Korektorka: Martina Čechová Adresa redakce: Melantrichova 5, Praha 1 Mobil: Telefon: Web: info@muzes.cz Redakční rada časopisu Můžeš: MUDr. Alena Dernerová, PhDr. Jiřina Šiklová, CSc., Mgr. Tomáš Cikrt, PhDr. Martin Kovář, Mgr. Sri Kumar Vishwanathan, Lenka Kohoutová, Mgr. Jan Šesták, MUDr. Jiří Soukup Nevyžádané příspěvky se nevracejí. Cena jednoho výtisku je 30 Kč, pro předplatitele 20 Kč. Celoroční předplatné 240 Kč. Zvýhodněné dvouleté předplatné 380 Kč. ISSN Toto číslo vychází v květnu Vychází za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR a Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Art director: Jiří Bušek. Grafická úprava a sazba: Jan Bělovský. Tisk: Grafotechna Print, s. r. o., Lýskova 1594/33, Praha-Stodůlky Rozesílá Postservis Praha, Poděbradská 39, Praha 9 Volný prodej: Česká pošta, s. p. Foto na titulní straně: Jan Šilpoch Tip na výlet Botanická zahrada str. 34 Partneři redakce: 3

4 DOBRÉ ZPRÁVY časopis pro ty, kteří se nevzdávají Bus pro Jedli Nový autobus má výsuvnou plošinu, která neubírá místo v interiéru. Foto: Radek Musílek Jedličkův ústav a školy v Praze dostal na sklonku února tohoto roku od Nadace Jedličkova ústavu nový bezbariérový autobus v hodnotě osm milionů korun. Částkou sto tisíc korun přispělo i Konto Bariéry. Slavnostní křest byl naplánován na 30. dubna. Žáci a zaměstnanci měli možnost navrhnout jméno pro svůj nový dopravní prostředek. Zvítězilo označení Rudolf na počest zakladatele Rudolfa Jedličky. Scania OmniExpress 360 je vybavena speciální plošinou a systémem uchycení vozíků. Podle jejich počtu umožňuje interiér variabilní nastavení sedadel. Takto bezbariérově upravených dálkových autobusů se v České republice vyskytuje jen velmi málo. Žáci z Jedličkova ústavu a škol budou s Rudolfem jezdit na školy v přírodě, na výlety po České republice, do zahraničí, za poznáním i zábavou. Všem, kteří přispěli do veřejné sbírky, děkují! Mistrovství asistenčních a vodicích psů V Pražském výstavním areálu Letňany se 2. května uskuteční 6. ročník Mistrovství ČR ve výkonu asistenčních psů a 11. ročník Mistrovství ČR ve výkonu vodicích psů. Konají se v rámci Mezinárodní výstavy psů Prague Expo Dog. Akce proběhne mezi 10. Zajímavé čtení pro hlavu i srdce! Informace, servis. Čtěte Můžeš na Vážení čtenáři, své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. Soutěž asistenčních psů je podle pořadatelů unikátní. Ilustrační foto: Pavla Vrbová a 15. hodinou. Mistrovství ČR ve výkonu asistenčních psů je podle pořadatelů stále jediná soutěž tohoto druhu nejen v ČR, ale i na světě. Rozhodčími budou proškolení a nezávislí hodnotitelé z Českého kynologického svazu. Parkování aut je možné v bezprostřední blízkosti výstaviště, vstupenky budou k zakoupení v pokladnách PVA Letňany. Další informace nejen o mistrovství najdete na Profil na jednu stránku Profil na jednu stránku je souhrn důležitých informací o dítěti či mladém člověku a o způsobech, jak jej nejlépe podpořit. Profil na jednu stránku je užitečným nástrojem nejen ve škole. Foto: Petr Hrubý Může se využít ve škole jako jeden z nástrojů, který pomáhá začlenění žáka se speciálními vzdělávacími potřebami. Profil na jednu stránku dává možnost začleněným dětem a mladým lidem vyjádřit své silné stránky a ujasnit si, jakou podporu ve škole potřebují. 14. května se od 13 do 17 hodin v Diakonické akademii, s. r. o., Belgická 374/22, Praha 2, uskuteční specializovaný seminář na toto téma. Pořadatelem je Rytmus od klienta k občanovi, o.p.s. Během metodického setkání bude možné seznámit se s profilem na jednu stránku a naučit se s tímto nástrojem pracovat, vytvářet jej a využívat ve škole. Na závěr setkání obdrží účastníci tištěnou publikaci Profil na jednu stránku, metodický průvodce. Metodika obsahuje informace, co je to profil na jednu stránku, jak se tvoří a pro koho je určen. Dále v něm naleznete pracovní listy pro získávání informací k sestavení profilu a nedílnou součástí metodiky jsou i ukázky profilů konkrétních dětí. Podrobně si o Profilu na jednu stránku můžete přečíst na: Více informací o semináři pak hledejte na Abilympiády Malí i velcí budou opět moci poměřovat své dovednosti. Foto: Jan Spilka Měsíc květen je už tradičně ve znamení abilympiád, tedy dovednostních soutěží lidí s postižením v profesních i volnočasových aktivitách. Nejprve se v sobotu 16. května v pražském Jedličkově ústavu a školách 4

5 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 3/2015 M03_2015.indd 1 ČASOPIS PRO TY, KTEŘÍ SE NEVZDÁVAJÍ 4/2015 M04_2015.indd 1 Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 2/13/2015 9:02:15 AM Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč 3/17/2015 2:59:56 PM Z REDAKČNÍ POŠTY uskuteční 14. česká abilympiáda pro děti a mládež. Paralelně s ní pořádá o. p. s. Borůvka Praha Trhy chráněných dílen. Pestrobarevné stánky s neméně pestrou nabídkou zboží budou mezi 10. a 17. hodinou k vidění podél ulice V Pevnosti na Vyšehradě. Ve dnech 29. a 30. května se pak koná 23. národní abilympiáda pro dospělé. Dějištěm bude znovu Tipsport arena (zimní stadion) v centru Pardubic. Kromě soutěžního klání je připraven i celodenní doprovodný program, v němž nebude chybět prodejní expozice výrobků chráněných dílen ani výstava rehabilitačních a kompenzačních pomůcek ABI-REHA. Více na MČR rybářů s handicapem Rybaření se i mezi vozíčkáři těší poměrně velké popularitě. Foto: archiv Český rybářský svaz MO Kladruby pořádá ve dnech května 2015 Mistrovství České republiky handicapovaných rybářů v plavané s mezinárodní účastí. Šampionát se uskuteční na revíru Jizera 4 v Mladé Boleslavi. Vyskytují se zde kapr, okoun, cejn, plotice, hrouzek, úhoř, štika, ouklej a candát. Soutěže se mohou zúčastnit jednotlivci a tříčlenná družstva, držitelé průkazu OZP (ZTP nebo ZTP-P), kteří jsou členy Českého rybářského svazu, Moravského rybářského svazu a organizací sdružených ve F.I.P.S. Závodníci přihlášení až během května si zajišťují ubytování a stravu na vlastní náklady sami. Startovné činí 600 Kč (22 eur), člen ČRS MO Kladruby zaplatí 300 Kč. Mistrovství republiky je posledním nominačním závodem pro účast na Mistrovství světa handicapovaných rybářů, které se v letošním roce bude konat v Portugalsku. Kontakt: ČRS MO Kladruby Oldřich Miler; tel.: , ttp.rybari@seznam.cz, web: Test auta Chtěl bych poděkovat za test vozu Ford Tourneo Connect. Plánujeme zakoupení nového auta pro přepravu našeho syna na vozíku podobně jako jedna z uvedených rodin ve vašem článku. Není nad osobní zkušenost uživatelů a sehnat informace o automobilech z pohledu lidí s handicapem není snadné. Navíc o vozidlech speciálně upravených se dozvíte většinou jen od rodin v podobné situaci. Musíte prohlížet internet, navštívit případně nějaký veletrh a výrobce úprav. Takový text, jaký přinesl časopis Můžeš, opravdu oceňuji. A oceňuji také, že jste se nebáli napsat i nepříjemné věci. Je mi jasné, že firmy, které auta upravují, u vás také inzerují, takže by se dalo očekávat, že jim budete chtít spíš umetat cestičku k zákazníkům. Z tohoto textu jsem měl ale pocit objektivity. Ještě nevím, jaké auto pro syna a naši rodinu vybereme, nezříkám se ani zmíněného forda. Právě testovaný Ford Tourneo Connect, Fiat Doblo, Citroen Berlingo, Renault Kangoo a Volkswagen Caddy jsou z pohledu vozíčkářů velmi užitečná auta. Možná jsem nějaké opomněl, za což se případně výrobcům omlouvám. Ale zkrátka tato auta nejsou tak velká a drahá jako dodávky, ale ani tak malá jako osobní auta. Prostě díky za ně a podobných textů ještě víc! S pozdravem Tomáš Koníček, Praha Vážený pane Koníčku, díky za váš dopis. Těší nás, že oceňujete naši snahu o objektivitu. Ostatně právě proto jsme se k testování rozhodli přizvat nezávislé rodiny. Souhlasíme s tím, že vozy z této užitkové kategorie jsou mezi lidmi s postižením či jejich rodinami populární pro svou kombinaci velikosti a ceny. (red) Ústí se léčit nechce Koupí tohoto časopisu podpoříte Test Fordu Tourneo Connect s rampou pro vozíčkáře: pro ženu s dítětem je ideální strana 32 Pomáhali jsme projektovat ulici bez bariér strana 12 Koupí tohoto časopisu podpoříte S chutí a zaujetím jsem si přečetl rozhovor s architektem Vladimírem Charvátem o Ústí nad Labem. Popisuje v něm přesně ty věci, o kterých také přemýšlím a zažívám je. Stěžuje si na nekultivovanost lidí a z toho vyplývající chátrání veřejného prostoru, na kterém nám nezáleží. Mluví i o české chuti izolovat se od svého okolí a útěku schopných obyvatel z Ústí do Prahy. Aniž bych se chtěl takto sebevědomě sám pasovat mezi schopné, je to přesně můj případ. Znechucen prostředím a nedostatkem profesní perspektivy jsem se přestěhoval z rodného města do Prahy. I když i tady se setkávám s různými lidmi, přece jen snáze si tu najdete to svoje. Sám bych také ocenil dům na samotě u lesa nebo alespoň obehnaný třímetrovou zdí. Proč takové pocity máme? Protože jsme nespokojeni s prostředím a lidmi kolem sebe, ale nemáme sílu to změnit. Je víc těch, jak píše pan architekt, co dají dítě na golf než na klavír (a to se dějí ještě horší věci). Na jedné straně odsuzuji elitářství, na straně druhé cítím čiré zoufalství nad způsobem jednání řady lidí. Útěk a uzavření do svého světa nebo světa svých lidí před takovou atmosférou je pak přirozenou reakcí. Tou druhou je agrese, což je bohužel velmi rozšířená forma, která nevalnou situaci mezilidských vztahů ještě prohlubuje. U řady lidí postrádám naprosto základní slušnost, i když jsou naštěstí i výjimky. Prostředí nás kultivuje. Nespasí nás, ale může motivovat. V hezkém upraveném prostředí méně lidí odhodí papírek. Chci tomu věřit. Vím, že je těžké v každodenním shonu najít energii na zlepšování veřejného prostoru. Ale zkusme to. Každý tak, jak může. Když nastoupím do výtahu a je tam odhozená plechovka, seberu ji. Neříkám si, že to třeba udělá někdo jiný. Neříkám si, že to není moje práce. Ten, kdo to odhodil, tomu je to jedno, ale mně to jedno být nesmí! Jakmile rezignujeme, skončíme špatně. Když nechci žít v chlívku, musím se o to sám přičinit. Není to jen o tom, jestli mám dost peněz a vkusu zaplatit kvalitního architekta. Jaroslav Hrouda, kdysi Ústí nad Labem, dnes Praha (Dopis byl redakčně krácen) Vážený pane Hroudo, k vašim slovům lze jen těžko něco dodat. Snad jen malý postřeh z vlastní zkušenosti. Náš časopis se snaží psát o pozitivních věcech, motivovat, kultivovat, abychom použili podobná slova jako vy a pan architekt. Považujeme to za svou povinnost, i když většina médií jde spíše cestou podbízení. I proto se občas setkáváme s negativními reakcemi lidí, kteří raději hledají to špatné. Dobrou zprávou pro nás všechny však je, že těch pozitivně naladěných je většina. Doufejme, že budou přibývat. (red) Své postřehy a názory nám pište na info@muzes.cz nebo na adresu Redakce časopisu Můžeš, Melantrichova 5, Praha 1. 5

6 ANKETA časopis pro ty, kteří se nevzdávají Jiří Dienstbier ministr pro lidská práva a rovné příležitosti Do slabých míst je možné jednoznačně zařadit dlouhodobě nedořešenou situaci ve způsobu financování sociálních služeb. Financování sociálních služeb je ve značné míře závislé na poskytnutých dotacích ze státního rozpočtu, proto jsou neziskové organizace na začátku každého kalendářního roku vystavovány velké existenční nejistotě, neboť nevědí, zda a v jakém rozsahu bude jejich činnost v následujícím období finančně podpořena. Dalším bolavým místem je také velice nízké platové ohodnocení zaměstnanců působících v sociálních službách. Patří k nejnižším v celém veřejném sektoru. Přímým důsledkem je pak vysoká fluktuace zaměstnanců i relativně malý zájem o tuto práci jako dlouhodobý zdroj obživy. Přestože se podařilo prostřednictvím nařízení vlády od 1. ledna tohoto roku nastavit pravidla pro zvýšení platů v sociálních službách, nelze v žádném případě dnešní situaci považovat za uspokojivou. Michaela MarKSová ministryně práce a sociálních věcí Jedno ze slabých míst je nepochybně financování. Filantropie a dárcovství firem se teprve rozvíjí, závislost na státním rozpočtu je problematická (nejistota opakující se každý rok) a financování z EU fondů má také svá negativa. Na straně NNO bych řekla, že některým organizacím se stále nedaří získávat odpovídající podporu u široké veřejnosti. Některé organizace příliš slouží politickým zájmům, jiné se teprve začínají profesionalizovat. Výrazně populárnější jsou tzv. neziskovky ve velkých městech u vzdělanějších částí společnosti. To je velká škoda a já věřím, že se pozitivní postoj k neziskovému sektoru brzy zlepší v celé zemi. Práce neziskovek by měla směřovat k veřejnému prospěchu pro celou společnost a jejich vstupy do politického a legislativního procesu by měly být vedeny po ryze odborné linii. Bez neziskových organizací to prostě nejde! V čem je slabé místo českého neziskového sektoru? Martin Netolický hejtman Pardubického kraje Slabé místo vidím především ve financování neziskového sektoru a jeho závislosti na externích zdrojích. Vzhledem ke schvalování rozpočtů krajů a obcí v závěru končícího či začátkem roku nového nemají organizace garantovány v dlouhodobém horizontu finanční prostředky na svou činnost. My, tedy Pardubický kraj, se chováme vůči těmto organizacím co nejtransparentněji. Pravidelně s nimi projednáváme, podle jakých kritérií navrhujeme příslušné dotace, a každoročně z rozpočtu uvolňujeme přibližně 28 milionů korun přímo na financování neziskových organizací. Maximální srozumitelnost a transparentnost přidělování finančních příspěvků je pro nás základem. Jsem také velmi rád, že jsou organizace schopny využít možnosti získávání zdrojů například z evropských fondů či zapojením se do sociálního podnikání, které se snažíme podpořit i díky novým grantům, informačním seminářům či konferencím. Jaroslav Němec ředitel Arcidiecézní charity Praha Slabým místem je jednoleté financování sociálních služeb. Poskytovatelům znesnadňuje koncepční práci, přidává nejistotu ve finančním zabezpečení a zvyšuje nutnou administrativní zátěž. Charita je celosvětová síť, která působí téměř ve všech zemích světa. Pravidelně se setkáváme zejména s kolegy z charit v jiných evropských zemích. Z jejich zkušeností a praxe víme, že víceleté financování sociálních služeb je vhodnější. Důležité je především u pobytových služeb sociální péče, jako jsou domovy pro seniory, domovy se zvláštním režimem či domovy pro lidi se zdravotním postižením. Velkou slabinou je dále střet zájmů na úrovni krajů, které od letošního roku plně zajišťují financování sociálních služeb. Kraje zároveň zřizují jejich provozovatele. Tím jsou jednotliví krajští a nekrajští poskytovatelé v nerovném postavení. DOBRÉ ZPRÁVY Naděje se otevřela. Handicapovaní v Uherském Hradišti mají zase větší šanci na uplatnění. V upravených prostorách v ulici Průmyslová byla otevřena nová sociálně-terapeutická dílna otrokovické pobočky Naděje. Využít ji mají až čtyři desítky lidí nejen z města samotného, ale i z okolních specializovaných domovů. Zdokonalit se zde mohou hlavně v dlouhodobých pracovních návycích, nepostradatelný je ale i rozměr denního setkávání. Zaměstnanost stoupá. V Olomouci připravuje nově vzniklá pracovní skupina v rámci města plán na vznik nových pracovních míst pro handicapované. Vozíčkáři, ale i nevidomí by tak mohli pracovat například v technických službách, místní zoo nebo nově i v Lesích města Olomouce. Pracovní skupina chce vyjednávat specifické potřeby každého uchazeče se zaměstnavatelem přímo, náklady na zřízení a organizační zabezpečení nových míst pokryje dotace z Evropské unie. Dílny v Příbrami. Nalžovický zámek, kde už přes rok mají dospělí lidé s mentálním nebo kombinovaným postižením chráněné bydlení, otevřel v Příbrami mezi Pražskou a Dlouhou ulicí nové sociálně-terapeutické dílny. V prostorách najde chráněné ubytování dalších pět klientů, sama dílna jich zaměstná až patnáct a nabídne jim bezmála desítku různých druhů práce, například výrobu košíků nebo svíček. Klášter s výtahem. Při rekonstrukci barokního benediktýnského kláštera v Broumově na Náchodsku se myslelo i na handicapované. Z peněz, které na rozsáhlou opravu poskytla zčásti i Evropská unie, byl zbudován výtah. Handicapovaní si tak poprvé mohou prohlédnout ojedinělé prostory, které budou nově sloužit i kulturním i vzdělávacím akcím. Opraven byl také areál venkovní zahrady z roku Cyklostezka i pro vozíky. Už v létě se budou moci první nadšení cyklisté projet po nové trase Trhový Štěpánov Rehabilitační ústav Kladruby Tehov. Její zvláštní povrch je přitom vhodný i pro invalidní vozíky. Podél více než čtyřkilometrové trasy budou navíc instalovány i informační tabule dobře viditelné pro turisty na vozíku. Projekt přijde na 12,3 milionu korun, velkou část pokryje evropská dotace. (šb) 6

7 Nově můžete časopis Můžeš i poslouchat! Audioverze časopisu v elektronické podobě je určena jednak slabozrakým či nevidomým a jednak k poslechu z mobilu či jiného přehrávače MP3, při jízdě autem, o víkendu či na dovolené, poslouchat ji lze i z počítače. Reportáže a další články pro vás namlouvají Jan Kačer, Nina Divíšková, Roman Hájek a Martin Kubačák. Audioverzi naleznete zdarma na a ve službě Audiotéka. K dispozici bude vždy první den v měsíci, tedy ve chvíli, kdy vychází tištěný Můžeš. Audioverzi lze aktivovat na Podrobné informace na lince zákaznické podpory Audiotéky a ové adrese podpora@audioteka.cz Předplaťte si časopis Výhodné předplatné na dva roky za 380 Kč! Pokud si předplatíte Můžeš na dva roky, ušetříte proti ročnímu předplatnému 100 Kč a proti volnému prodeji 280 Kč. Koupí tohoto časopisu podpoříte so í u p ča K o h o to ří te to d p o po Jed w. ww muz es.cz Ča so no tli p is vý vý tis k i : vá ašl rdo m n rva ení Me ostiž e ci p Lu dé s Li 1 pi s pr o ty, e kt ří se n z ev dá va jí 5/ Č A SOPIS PRO T Y, KTEŘÍ SE NE V ZDÁVA JÍ u kč 30 ř / P ed pla tit elé 20 kč u od h Po 4/2015 ww w.m uzes.cz Jednotlivý výtisk 30 Kč / Předplatitelé 20 Kč ČA Pomáhali jsme projektovat ulici bez bariér SO PI S Te s st F Ko proramp ordu to u p í p o h o to žen ou p Tou d p ča o ří so te p is u s ro rne u dít voz o C ěte íčk onn m áře ec t je : ide áln í stra strana 12 PR O TY, K T EŘ Í S E NE VZ DÁ VA JÍ 3/ Jed no tli vý vý tis na a1 k 3 0 Kč / P ř ed pla tit elé 20 Kč 32 n stra M03 _20 15.i ndd :01 5 Objednávám předplatné časopisu Můžeš 1 PM 1:44 /201 4/17 JMÉNO a příjmení: M04_2015.indd 1 ulice: 3/17/2015 2:59:56 PM číslo popisné: 2/13 / :02 :15 ndd AM 1 15.i _20 M05 roční předplatné za 240 Kč název organizace: PSČ: město: dvouleté předplatné za 380 Kč Forma úhrady: složenkou převodem ( uveďte jméno a celou adresu) fakturou telefon: číslo účtu: /0800 Vyplněný objednávkový kupon zašlete na adresu: Redakce časopisu MŮŽEŠ, Melantrichova 5, Praha 1 Proč si předplatit časopis Můžeš: 1. Přispějete tím na Konto Bariéry. 2. Ušetříte, při předplatném na dva roky je to 280 Kč. Chcete roční př -li změnit n edplatné a dvoulet zvýhodněné é, konta ktujt bezplatn ou linku e České p o šty 302

8 Téma: Neziskový sektor a lidé s postižením Ředitel úspěšné neziskové organizace o neviditelných souvislostech. Sociální služby nejsou pro politiky na předním místě. Za co si můžeme sami. Pavel Tvrdík: Neziskovky uspěly, ale Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Pestalozzi je dnes už velká organizace s mnoha službami. Umíte si představit, co by se stalo, kdyby vaše neziskovka neexistovala? Politik a úředník by vám odpověděli, že by se vlastně nestalo nic. Klienti by se překutáleli jinam, nebyli by na první pohled vidět takže co? Pohled z větší výšky neumí zaznamenat problém, který zatím není skandální, zatím nehýbe velkou částí veřejnosti. Ale přitom v poslední době takových napůl skrytých nebezpečí přibývá. Jak dlouho se stát celkem netečně staví k zadluženosti od seniorů až po děti z dětských domovů. Od nezaplacených popelnic až po starší občany, kteří jsou doslova oloupeni o vlastní domy díky rafinovaným podvodníkům. Stát s tím prakticky nic nedělá. Když jste ještě nezačali, byly pro postižené jen dvě varianty buď obětavá rodina, nebo nějaké ústavní zařízení. Pak jako by přitekla živá voda. Tisíce obětavců se pustily do nejrůznějších aktivit a za pochodu se učily sociálním službám. Proměnila se tím krajina našeho života? Určitě. Ale také vidíme, že do této nové krajiny vstupuje tvrdý byznys. Poptávka je tak velká, že bystří šíbři pochopili, jak výnosné je třeba zřídit penzion pro seniory, i když vlastně kromě postele žádné pořádné služby poskytovat nechtějí a ani neumějí. Lidé bez srdce se naučili tvářit se jako andělé. Parazitují na naší pověsti a na principu neziskových organizací, místo solidarity obchodují s lidským neštěstím. Přitom úředník chce kontrolovat všechno, na všechno má vzorce a pravidla, ale tváří se, že taková pirátská zařízení neexistují. Je to svoboda pro krutost? Bez potřebných registrací, atestací, a koneckonců i bez potřebné kvalifikace? Jistě. My jsme neustále pod kontrolou, naši lidé nejen musejí mít předepsanou kvalifikaci, ale dál a dál si ji obnovovat. A pak je tu jejich lidská kvalita, kterou sice neumíme přesně změřit, ale umíme ji poznat. Řekl byste, že obrovský sociální kapitál, který nahromadily úspěšné neziskové organizace, může být efektivní bariérou proti zmiňovaným pirátům? Může, ale podívejte se, jak se na neziskovky nejednou dívají samosprávy i stát. Především je mnohde zakořeněný názor, že my tu práci děláme jako koníčka a jaké peníze bychom tedy chtěli? Za druhé je nyní dokonce moderní podezírat nás z praní kdo- Poptávka je tak velká, že bystří šíbři pochopili, jak výnosné je třeba zřídit penzion pro seniory, i když vlastně kromě postele žádné pořádné služby poskytovat nechtějí a ani neumějí. info Kdo je PaedDr. Pavel Tvrdík Ředitel Centra J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor speciální pedagogika, vychovatelství. Na téže fakultě v rigorózním řízení získal titul PaedDr. Po studiu začal pracovat jako vychovatel ve výchovném ústavu pro děti. V následujících letech absolvoval psychoterapeutický výcvik. V roce 1992 spoluzakládal nadaci Návrat, která se později transformovala na obecně prospěšnou společnost Centrum J. J. Pestalozziho, kde pracoval jako terapeut a nyní jako ředitel. víjakých peněz. Kdo nás zatím nepotřeboval pro sebe nebo svou rodinu, se na nás velmi často dívá skrz prsty. Přestože stále píšeme výroční zprávy, dokládáme podrobně každou vydanou korunu, kontroly si u nás podávají dveře, stejně cítíme nedůvěru. Proto zatím tou bariérou nejsme. Pár kilometrů za našimi hranicemi vidíte, jak jsou samosprávy doslova pyšné na své neziskovky, jak se chlubí, že mají ve svém městě výbornou úroveň sociálních služeb, dobrovolnických aktivit, občanské solidarity. My v mnoha případech nejsme horší, ale že by se s námi nějaký politik chlubil Mají o vás málo informací? Když na obecním, městském nebo krajském úřadě pracuje člověk alespoň jedno volební období, tak už se pravděpodobně setkal s těžkými životními situacemi občanů a cosi o nás ví. Jenomže pak přijdou volby a objeví 8

9 časopis pro ty, kteří se nevzdávají 9

10 Téma: Neziskový sektor a lidé s postižením Celé zemi chybějí osobnosti v místech i na nejvyšší úrovni. Nejsem zvyklý naříkat. Ale velká zkušenost neziskovek není jen v rozvoji služeb, stejně důležité jsou řady lidí, kteří vyrostli v prostředí lidskosti. se noví lidé, kteří v životě nebyli v azylovém domě, nebyli v poradně pro chudé, neviděli lidi s těžkým postižením, nevědí nic o sociálních službách. Ale mají tvrdé heslo: dosud se všechno dělalo špatně, grantů je moc, dotací je moc, musíme lépe hospodařit. Takže budeme šetřit, a hlavně tam, kde je to populární. Nová křižovatka, to je něco! Nové sociální bydlení? Pro koho? Pro nějaké chudáky, žebráky, chudé Romy, opuštěné matky? Kdo to ocení? Do naší dluhové poradny se doslova po rukou vyškrábe člověk, který nemá nohy i když mu nabízíme, že se sejdeme jinde a stěžuje si, že potřebuje příspěvek na auto. Stát, zastoupený posudkovou lékařkou, mu totiž laskavě sdělil, že na ně nemá nárok. Najde se zastupitelstvo, které by mu velkoryse pomohlo? Těžko. Máme krizové centrum ve Svitavách, kde nám dávají příspěvek sto tisíc na celý rok. Musí se šetřit! Připlácejí totiž ročně dva miliony na prvoligový basketbalový klub. Kdyby se z těchto peněz financovala výchova dětí a dorostenců, to by byla jiná. Ale kdepak, jde přece o prestiž města! Jakou prestiž mu přinese dítě z dětského domova, které dospělo a nemá kde bydlet? Není to naše povídání stále smutnější? Tak jinak. U nás v Chrudimi je starosta bývalý kantor a místostarosta je z ODS a vyšel ze sociálních služeb. Opravdu pomáhá, protože o tom všem něco ví. Takže můžeme najít dobré příklady, ale celá politická kultura je špatná. Když je před volbami, rádi se vyfotografují třeba v azylovém domě. Na plakátech to pěkně vypadá. Ale kde je veřejnost? Není naše společnost příliš otrlá? Nevím, jestli je otrlá, ale všichni víme, že politici mají dobrý instinkt na momentální nálady. Jsem původní profesí pedagog a kdysi jsem začínal v tzv. pasťáku, mezi kluky se strašnými osudy. Co jim nejvíc chybělo? Autorita, vzor, za kterým by mohli jít. V neziskovém sektoru jsou takových skvělých lidí stovky, možná tisíce. Ale v politice je najdete jen výjimečně. Celé zemi chybějí osobnosti v místech i na nejvyšší úrovni. Nejsem zvyklý naříkat. Ale velká zkušenost neziskovek není jen v rozvoji služeb, stejně důležité jsou řady info Co je Pestalozzi Centrum J. J. Pestalozziho je nezisková organizace, která nese svůj název podle Jana Jindřicha Pestalozziho, významného švýcarského pedagoga, který se celý život věnoval výchově chudých a bezprizorných dětí. Stejná myšlenka vedla i zakladatele organizace, kteří si uvědomili, jak obtížné je pro děti odejít v době zletilosti z výchovného ústavu. Díky nim vznikl i první dům na půl cesty v České republice. V následujících letech vznikaly nové služby, které reagovaly na aktuální problémy lidí. Vznikla krizová centra a další dům na půl cesty, poradenské centrum pro děti a mládež s nařízenou ústavní výchovou atd. Dnes takových služeb poskytuje celkem sedm a nabízejí pomocnou ruku dětem, dospělým i seniorům. Řeší domácí násilí, dluhy, problémy dětí v ústavní výchově i po jejím skončení, rodinné neshody, rozvody, traumata. Ví, kde je potřeba pomáhat, a ví, jak se to dělá. lidí, kteří vyrostli v prostředí lidskosti. Mají nejen zkušenosti, mají v sobě také velkou školu samostatnosti, nezávislosti, chcete- -li svobody, a také odpovědnosti. I když se v zájmu dobré věci museli naučit i doprošovat. Ale obyčejná lidskost je v nich vrostlá. Možná právě proto o ně není velký zájem v politice. Zkušenosti Pavla Tvrdíka a jeho týmu se dnes už dají zobecnit společnost jako celek bohatne, ale solidarity moc nepřibývá. 10

11 SLOUPEK Jiřiny Šiklové Úspěšná neziskovka s těžkým úkolem. Tady se nehází flinta do žita. Lidé z POHODY už vyučují další. časopis pro ty, kteří se nevzdávají Proč se nám žije lépe Evropa není přesně ohraničená, a tak ani nevíme, odkud kam až sahá. Přesto všichni tušíme, jaké hodnoty k ní patří, a to i když je třeba nedodržujeme. Jednou z nich je postarat se, alespoň trochu zabezpečit svého bližního, který trpí a sám si neumí či nemůže pomoci. Z tohoto v křesťanství zakotveného příkazu se později vyvinula psaná i nepsaná povinnost poskytnout člověku nějak postiženému či chudobou sužovanému alespoň místo k přenocování někde ve stodole či v obecní pastoušce. Takový člověk pak chodíval po střídě, tedy střídavě navštěvoval každý den jinou chalupu, kde dostal polévku a někdy i kus chleba. Pomáhalo to nejen tomu chudému, ale vytvářelo to společenství lidí vedle sebe žijících, vytvářelo to jakousi sociální jistotu, a těm, kteří na tom byli lépe, to umožňovalo prokázat dobrý skutek a velkorysost. Vlastně to něco přinášelo oběma stranám obdarovanému i darujícímu. Jednomu pomoc, druhému uspokojení, a pokud byl věřící, i pár schůdků do nebe. A takovýto příběh o lidském jednání a vytváření společenství na základě dobrého skutku je podkladem i občanského angažování se v současnosti, tedy opětně vytváření obce. To jsou dávné kořeny dobrovolnické činnosti vytváření občanského společenství a kořeny toho všeho, co dnes nazýváme dobročinností a z čeho pramení dobrovolnictví. Není to podnikání, je to pouze dobrovolné poskytování pomoci, rozdávání či spíše předávání přebytků ve prospěch všech. Vedle státního či veřejného existuje ve všech moderních svobodných společnostech i sektor soukromý a jako třetí se objevuje občanský, dobrovolnický, nevládní či chcete-li neziskový sektor. Abychom nemuseli čekat na starostu či rychtáře, zakládáme různé spolky, tedy nevládní a neziskové iniciativy, které doplňují činnost těch oficiálních. I proto se nejen těm handicapovaným, ale i nám ostatním žije lépe. Autorka je socioložka, členka rady Konta Bariéry. Dokážete je na ulici opravdu poznat? Už nejsou exotikou... Text: Zdeněk Jirků Foto: Jan Šilpoch Úplně přesná čísla neexistují, ale odborný odhad říká, že u nás žije zhruba lidí s mentálním postižením. Procento podobné jako v dalších vyspělých zemích. Příčiny nejsou úplně objasněné, vedle vrozených genetických vad tu najdeme i riskantní chování žen v těhotenství nebo některé infekční nemoci raného věku. Tak či tak, v českém a moravském světě se každý den probouzejí statisíce občanů neschopných zařídit si svůj samostatný život, zvládnout běžnou péči o sebe a domácnost, někdy i psaní a počítání, v nejtěžších případech navázat komunikaci s okolím nebo porozumět nejobyčejnějším pravidlům. Jana Když člověk potká lidi Občanské sdružení Pohoda vzniklo v roce Začínalo s chráněným bydlením pro osm lidí, ale především s heslem Společnost pro normální život lidí s postižením. A slovo normální tu dostalo zvláštní význam. Zatímco většinová společnost pokládá mentální postižení za osud, kterému nelze uniknout, ředitelka POHODY Lucie Mervardová říká: Když nejde o úplně nejtěžší stav, každý z našich klientů má své sny a touhy, něco umí a chtěl by umět víc, každý hledá pevné vztahy ve svém okolí, cit, důvěru, porozumění ostatních. Nejsou toto velká znamení normality? Je jejich svět opravdu tak odlišný od našeho? Nebo to raději nechceme vědět? Právě vědomí, že tito lidé nejsou osudově zavřeni v kleci postižení, že mohou žít lépe a jejich stav se může i zlepšovat, dalo vyrůst takovým neziskovkám, jako je tato. Už nejen velké ústavy, kde mají jednoho asistenta pro dvacet lidí, ale relativně malé neziskové organizace plné nadšených a kvalifikovaných pracovníků a externistů vytvořily od devadesátých let síť plnou humanity a opravdové pohody. Kde by dnes byla Jana? Mentálně postižená mladá žena z Moravy otěhotněla neznámo s kým a ve vlastní rodině dostávala co proto. Odešla i s dítětem, které jí ale odebrali. Více je neviděla a dodnes to bolí. Později žila sice v podporovaném bydlení, ale na okraji společnosti. Dítě jí odebrali, neuměla hospodařit s penězi, uklízet, vařit, prát, v jakémsi divokém vztahu s jakýmsi asociálem snášela fyzické týrání a naděje žádná. POHODA ji vzala do svého chráněného bydlení, kde jsou nepřetržitě přítomni asistenti, kde klientům pomohou se základními potřebami a opravdu podrobně hledají, jak jim zlepšit život. Vždyť Jana ani nevěděla, zda má občanský průkaz a kde je. Dnes už bydlí samostatně, chodí do práce a asistenti ji navštěvují jednou za tři dny. Zázrak? Ne, lidský přístup bližních, kteří to umějí. Srdce je tu nezbytné, ale nestačí. Mentální postižení není nemoc. Porozumět mu a hledat naprosto jedinečnou pomoc pro každého přesně podle jeho stavu a možností 11

12 Téma: Neziskový sektor a lidé s postižením Pro nás ostatní banální situace nákup. Pro klienty Pohody okamžik velké důvěry. Zasloužené... Samostatnost je zde každodenně podporována. Čím více, tím lépe! V kavárně Bílá vrána si můžete objednat občerstvení i pro rodinnou nebo firemní akci. Objednávají i ambasády! rozvoje, na to nestačí soucit, nezbytné jsou znalosti a vědomosti pravidelně prohlubované v dalších kurzech. A respekt k člověku, partnerství, umění naslouchat a vžít se. Dnes tu pracují tak kvalifikovaní lidé, že mohou přednášet, a také přednášejí ve velkých ústavech i dalších neziskovkách. Další příklad obrovské proměny tohoto sektoru z původního nadšení a touhy ukázat solidaritu se staly organizace odborně vedené a mnohdy vysoce ceněné i v zahraničí. Milena Paní Mileně je přes sedmdesát let. Poznala ústavy i psychiatrickou léčebnu, poznala násilí od nejbližších, rodiče už samozřejmě nemá. Dříve by skončila v nějakém sociálním nebo zdravotnickém zařízení, kde by sice dostala najíst a svou postel, ale mohla by jen čekat a čekat. Když ji první ředitelka POHO- DY vzala do chráněného bydlení, doslova rozkvetla. Ráda háčkuje, žádná práce jí není zatěžko, pomáhá kamarádkám ze společného bytu i ve stacionáři. Začala chodit na taneční zábavy pro lidi s mentálním postižením a podívejme našla si přítele Jaroslava! Na nesmělou otázku, koho má na světě nejraději, se opravdu upřímně podívá na Lucii a cosi jí pošeptá. Zkrátka vidíme, že před námi sedí člověk, který ví, co je láska. A pochlubí se, jak dobře vychází nejen s ředitelkou a dalšími pracovníky občanského sdružení. Vyzařuje z ní jistota, našla spolehlivý domov. Líbí se jí na světě. Není to skoro k závisti? Starších a starých lidí mezi mentálně postiženými přibývá. Sedmdesátníci už nejsou výjimkou. A také se dožívají i běžných nemocí stáří. Je to viditelný důkaz rozvoje naší medicíny i sociální péče a zároveň nová výzva pro společnost budeme se umět starat o tyto seniory? Neziskovky tu zaujaly pozici, kterou už nelze ničím nahradit. Leda návratem k dobám dávno minulým, kdy postižení skoro nebyli vidět, a když už, spíš jako exotický zážitek. Nyní Lucie říká: Chráněné bydlení a další asistenční služby umíme, ale budeme umět zvládnout diagnózu demence včetně jejích nejhorších forem? Zatím to u našich klientů systémově vyřešené není. Takže vlastně stále začínáme Ředitelka nevzdychá, spíš nahlas přemýšlí o budoucích letech. Má výhodu. Dosavadní práce této neziskovky je už legendární, K aktivitám POHODY patří i kavárna Bílá vrána, kde sami klienti úspěšně pracují, dokonce nabízejí i catering nejrůznějším firmám a organizacím. takže i Praha sama a městské části se nebojí na činnost přispívat. I když k nejdůležitější práci představitelů neziskových organizací patří vyplňování grantů, žádostí, stálé hledání sponzorů. Přitom dobře známé výpočty ukazují jasná čísla toto je nejefektivnější péče, a nejen z ohledu na finance. K aktivitám POHODY patří i kavárna Bílá vrána, kde sami klienti úspěšně pracují, dokonce nabízejí i catering nejrůznějším firmám a organizacím. Mimořádný je také ohlas na divadlo Momentální scéna, kam ráda chodí zkoušet paní Milena. Přijdete se podívat? A trochu zapřemýšlet nad souvislostmi života Jany, Mileny a dalších. Je jich na tři sta tisíc, mnohem víc než ligových fotbalistů a hokejistů, o jejichž bolístkách slyšíme od rána do večera. Kdy nás začne zajímat, jestli Lucie Mervardová má slušné podmínky pro práci a že by potřebovala podporu a uznání tisíckrát víc než sebelepší ligový střelec? Velké díky těm, kteří se už zajímají

13 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Řád maltézských rytířů zaštiťuje celosvětovou síť humanitárních organizací. Mottem řádu je: Ochrana víry a služba trpícím. V České republice se řád snaží navázat na tradice, i když naráží na nedůvěru k církvím. Maltézská pomoc Text: Radek Musílek Foto: Jan Šilpoch a archiv Maltézská pomoc Když budete hledat humanitární organizaci s celosvětovým dosahem a opravdu dlouhou tradicí, jen těžko může někdo v tomto ohledu konkurovat Řádu maltézských rytířů. Jeho počátky jsou spojeny se založením špitálu v Jeruzalémě už v polovině 11. století! Dnes pomáhá potřebným lidem na všech osídlených kontinentech. A i když to není všeobecně známé, nejdéle nepřetržitě působí na světě české velkopřevorství řádu přes 850 let! I přesto se u nás Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě, jak zní celý oficiální název, u některých lidí netěší příliš velké úctě. Je to takové české specifikum, jak jsem se dozvěděl ze setkání se špitálnicí Ursulou Czerninovou a ředitelem Maltézské pomoci Jiřím Judou. Ostražitost vůči církvím Setkali jsme se v době, kdy média přetřásají otázku církevních restitucí a některé konkrétní spory spojené s řádem. Proto jsem byl office manažerkou velkopřevorství jako novinář zpočátku přijat poněkud ostražitě. Když se však ukázalo, že mě skutečně zajímá jen to, jak řád pomáhá lidem, dostalo se mi od všech velmi vlídného přijetí. Víte, v České republice je velká část společnosti naladěna výrazně proti církvím, vysvětluje Ursula Czerninová, která v řádu zastává funkci obdobnou postu ministryně zdravotnictví a sociálních věcí. Chápu, že je takový postoj ovlivněn historickým kontextem, ale je to výrazný rozdíl proti Rakousku, odkud pocházím. Tam i v dalších zemích západní Evropy cítím k naší práci větší úctu, dodává žena, která své rakouské kořeny prozrazuje jen lehkým německým akcentem v jinak perfektní češtině. Je to dáno i neinformovaností o naší činnosti, připomíná Jiří Juda, ředitel obecně prospěšné společnosti Maltézská pomoc. Situace v tuzemsku je naopak prý dobře srovnatelná s Litvou, Maďarskem, Rumunskem nebo Ukrajinou. Především v otázkách financování a sociální problematiky. Proto se také představitelé Maltézské pomoci z těchto regionů pravidelně scházejí kvůli výměně zkušeností. Česká ostražitost vůči všemu církevnímu je však i v rámci těchto zemí výrazná. Rytíři ducha Je pravda, že k dobrému pochopení fungování řádu a jeho pomoci je potřeba se trochu začíst. A to nechávám stranou pohnutou a slavnou historii, kde se mísí pomoc s vojenskými střety, především mezi křesťanstvím a islámem. Johanité, jak se také maltézským rytířům říká, patří pod katolickou církev. Zároveň ale mají velmi specifické postavení. Jsou laickým řeholním řádem, což znamená, že v jeho řadách jsou sice duchovní i řádové sestry, ale většina rytířů a dam jsou civilní osoby. Pro ně je podmínkou pouze praktikované katolictví a naplňování poslání řádu měli by být rytíři ducha. Za členy řádu jsou přijímáni příslušníci vybraných šlechtických rodin a lidé, které někdo z řádu navrhl. Řád má postavení státu bez území, který disponuje svými velvyslanectvími, poštovními známkami či poznávacími značkami automobilů. Patří mu jen nepatrné exteritoriální državy v podobě paláců v Římě a na Maltě, případně menších nemovitostí na dalších místech. Z hlediska mezinárodního práva jde o velmi neobvyklý útvar. Humanitární pomoc v různých částech světa zajišťuje síť pomocných organizací. Řád je zakládá podle legislativy platné v dané zemi a jejich fungování je poměrně nezávislé. Pracovníci nemusejí být členy řádu, dokonce se nevyžaduje ani víra v Boha. Důležitá je práce na společném cíli pomoc potřebným bez ohledu na jejich víru či cokoliv dalšího. Dceřiným odnožím se nicméně dostává podpory řádu, který díky svým diplomatickým kontaktům může rychle reagovat na nastalé situace. Výhodou tohoto systému je, že jednotlivé lokální organizace, jako je třeba v České republice Maltézská pomoc, o. p. s., mohou respektovat místní specifika. Jsou jakousi rukou řádu. Je-li však nutné náhle napnout společné síly třeba na oblast zasaženou přírodní katastrofou, hodí se nám mezinárodní charakter řádu. Obvykle dokážeme reagovat jako jedni z prvních. Diplomatický statut některých členů řádu usnadňuje jednání a formality, říká špitálnice Ursula Czerninová. Řád sám mnoho aktivit přímo neorganizuje. Výjimku tvoří mezinárodní Řádová Děti, lidé s postižením a senioři, to jsou hlavní cílové skupiny, kterým řád v České republice pomáhá. Vedle stálých zaměstnanců má stovky dobrovolníků. 13

14 Téma: Neziskový sektor a lidé s postižením Ředitel Maltézské pomoci Jiří Juda mezi těmi, komu tato obecně prospěšná společnost pomáhá. pouť do Lurd. Každoročně se díky rytířům u toho jihofrancouzského poutního místa setká na počátku května až sedm tisíc lidí z celého světa. Řada z nich má těžké postižení, ale právě pro ně je připraven potřebný servis. I z České republiky odlétlo jedno speciálně najaté letadlo. Přihlásit se může každý, kdo stojí o společný duchovní zážitek. Pro příští rok si poznamenejte do kalendáře přelom dubna a května a v předstihu se přihlaste na stránkách Cena činí čtrnáct tisíc korun, přičemž zahrnuje dopravu, ubytování a stravu. Připraveni jsou i lidé poskytující osobní asistenci. O něco menší mezinárodní projekt, než představuje pouť do Lurd, je pak letní tábor pro děti Summer Camp, do něhož se zapojuje až pět set lidí a koná se pokaždé v jiné zemi. Pomoc bez rozdílů Přestože v minulosti maltézští rytíři vybojovali hodně bitev, dnes je jejich poslání mírotvorné. Tvrdí to i Ursula Czerninová. Chceme pomáhat, sjednocovat a akceptovat bez rozdílu. Zajímá nás jen to, že nás nějaký člověk potřebuje, podstatné jsou naše skutky. Nevyhrocujeme beztak rozjit řené konflikty. Hezkým dokladem jejích slov je příklad řádové nemocnice Svaté rodiny v Betlémě, kde funguje porodnice, kterou prošly tisíce muslimských žen a dětí z Palestiny. Ani v Izraeli, ani v Libanonu, kde působíme, se nesetkáváme s projevy nevraživosti. V našich řadách pracuje hodně muslimek, kterým nevadí ani nošení našeho řádového kříže na stejnokroji, líčí téměř idylicky Ursula Czerninová. Mimochodem pokud jde o uniformy, tak jejich nošení se liší stát od státu, ale ke svému znaku se lidé pracující pro maltézský řád hrdě hlásí. Je natolik známý a populární, že se také často setkávají s jeho zneužíváním. Ursula Czerninová si přitom uvědomuje kouzlo symbolů a rytířství. Naše symboly, tradice a rytířství jedny provokují, druhé naopak přitahují. Pro mladé lidi jsou důležité vzory a ideály a ty my máme. Každý kluk by přece chtěl být rytířem, který chrání slabé. Jen k tomu už dnes nepoužíváme meč. Stále ale představujeme tu ušlechtilou stránku rytířství. A i tady, v České republice, kde převládá k takovým hodnotám spíš skepse, potkávám lidi, kteří se nechají oslovit. Řekla bych, že se situace zlepšuje, uzavírá členka řádu Ursula Czerninová. Tematika seniorů Její slova potvrzuje i ředitel Maltézské pomoci Jiří Juda. Začínáme být známí. Tam, kde působíme, nás mají rádi a nesetkáváme se s negativními reakcemi. Naopak velmi pozitivní reakce prý byly na nedávné interview jeho kolegyně Dity Rudolfové pro internetovou televizi DVTV. Hned po odvysílání se začaly hlásit desítky dobrovolníků, které zaujala tematika péče o seniory. Péče o tuto skupinu patří k hlavním náplním Maltézské pomoci v České republice. Již několik let funguje dobrovolnický projekt adopce Ursula Czerninová je špitálnicí, což v řádu odpovídá postu ministryně. seniorů. V téhle zemi přibývá lidí důchodového věku geometrickou řadou. Hrozí, že za deset let bude řada z nich bez potřebné péče. My bohužel nemáme licenci na zdravotnické služby, ale naši vyškolení asistenti pomáhají, jak jen to jde. Docházejí rovněž do rodin umírajících lidí. Oni i jejich blízcí potřebují naši podporu, vysvětluje Jiří Juda. Tradice a rozvoj Nejsme ve stejné situaci jako naši kolegové v Německu, kde provozují snad třetinu tamních nemocnic, jezdí tam maltézské sanitky atd., vysvětluje Jiří Juda, který se stal ředitelem Maltézské pomoci v roce Jejich ekonomické zázemí je úplně o něčem jiném. Naše organizace začínala v roce 2002 prakticky od nuly. Řád kvůli komunismu přišel o skoro veškerý majetek, jeho činnost byla utlumena na absolutní minimum. Vše Johanité, jak se také maltézským rytířům říká, patří pod katolickou církev. Zároveň ale mají velmi specifické postavení. se rozjíždělo pomalu, museli jsme dostávat peníze ze zahraničí. Podle svých slov se na stará kolena rozhodl opustit byznys a začal se realizovat skrze pomoc druhým lidem. To, že měl náhodou před čtyřiceti lety svatbu v řádovém kostele Panny Marie pod řetězem, považuje snad za řízení osudu. Dnes má kancelář v sídle řádu poblíž Maltézského náměstí nedaleko Karlova mostu. Stěny místnosti jsou z 12. století. Tradice na vás tady doslova dýchá, přejede hrdě rukou po starém zdivu. Ale nesmím si tu zatlouci ani skobičku na obrázek, dodává s úsměvem. Obecně prospěšná společnost zřízená Řádem maltézských rytířů dnes působí na třinácti místech České republiky. Pomáhá seniorům, dětem, lidem se zdravotním postižením, obětem katastrof, odsouzeným a bezdomovcům. Poskytuje osobní asistenci, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi a terénní služby lidem bez domova. Zároveň podporuje pěstounskou péči nebo dopravu dětí s postižením na Mělnicku. Z původních devíti zaměstnanců je dnes sto čtyřicet (z drtivé většiny v přímé péči), a k tomu se zapojuje přes pět set dobrovolníků. Během pětiletého působení Jiřího Judy se rozpočet vynaložený na poskytování služeb ztrojnásobil. Kultivace společnosti Zdrojem financování jsou především státní, krajské a obecní dotace, ale také příspěvky 14

15 časopis pro ty, kteří se nevzdávají SLOUPEK Lii Vašíčkové od nadací, sponzorů a dárců. Něco přinesou i vlastní výnosy, protože za některé služby klienti částečně platí. Téměř žádné peníze neplynou z operačních fondů Evropské unie. Část výnosů z církevních restitucí by se měla v budoucnu stát užitečným zdrojem pro další rozvoj služeb. Chtěl jsem naši organizaci dostat mezi deset největších poskytovatelů osobní asistence v zemi. To se nám už podařilo. Příští metou je pozice mezi prvními pěti. V některých regionech se nám to už podařilo, například v Brně jsme dokonce druzí! říká s neskrývanou radostí Jiří Juda a dodává: Troufnu si tvrdit, že začínáme být známí. A protože ty věci děláme poctivě, transparentně a s hrdostí k téměř tisícileté tradici, lidé to začínají oceňovat. Snad i trochu kultivujeme tuhle společnost. V sociálních službách totiž bohužel existuje řada organizací, pro které jsou klienti jen záminkou k čerpání dotačních peněz. Takže když my někomu opravdu pomůžeme, věříme, že to v lidech zanechá něco dobrého. Situace se mění k lepšímu. Ředitel Maltézské pomoci přitom oceňuje zpřísněné kontroly proti nepoctivcům. Jedním dechem ale přidává kritiku převedení financování sociálních služeb na kraje. Podle jeho názoru to velmi zkomplikovalo život organizacím, které působí celoplošně. Každý kraj totiž používá jinou metodiku žádostí a výkazů. Proti dřívější univerzální agendě je nyní nutné znát čtrnáct různých! Čechy nejsou Morava Zatímco finance a předpisy Jiřího Judu někdy zlobí, radost mu dělají jeho zaměstnanci a stále přibývající dobrovolníci. Pomáhat je řehole, to se nedá dělat pro peníze. To víte, že i v téhle oblasti narazíte na problematické lidi, dokonce bych řekl, že se jich k nám hlásí větší podíl, než je společenský průměr, ale o to větší pozornost musíme věnovat výběru. Pozoruhodný je postřeh Jiřího Judy o sociálním původu dobrovolníků přicházejících do Maltézské pomoci. Ten se totiž podle jeho slov liší v Čechách a na Moravě. Na Moravě to bývají katolická děvčata ve věku okolo sedmnácti let. V jejich silně věřících komunitách to patří k dobrému vychování. Naopak v Čechách je typický dobrovolník člověk spíš ve středním věku, který pracuje a bere dobrovolnictví jako odreagování. I když jsou mezi nimi i mladí studenti a důchodci od šestnácti do osmdesáti let. Muži a ženy jsou přitom zastoupeni víceméně rovným poměrem. Každopádně jsou to úžasní lidé, uzavírá ředitel obecně prospěšné společnosti Maltézská pomoc Jiří Juda. Počty seniorů se zvyšují a s nimi i potřeba nezbytné péče. Maltézská pomoc si to uvědomuje. Bohatství státu Lidé se odedávna sdružují. Důvodem je společná profese, zájmy, víra, umělecký směr, politický názor, protest, fanklub, cokoliv, co vás napadne. Každé sdružení či skupina má jeden hlavní zájem, který všichni účastníci dobře znají, o kterém rádi hovoří, vyměňují si zkušenosti, hledají nové informace a svým příkladem získávají nové zájemce o stejnou činnost. Včelaři, chovatelé psů, folklorní tanečníci, numismatici Takto bych mohla vyjmenovávat hodně dlouho. Zde platí přísloví, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest. Lidé je ve společenství sdílejí s ostatními. Nezisková organizace je také takové společenství lidí, které má jeden zájem, jednu metu, i když třeba s řadou dílčích cílů. V problematice lidí s disabilitou má neziskový sektor naprosto nezastupitelnou úlohu. Lidé s určitou situací ji mají kde sdílet, vidí, že v tom nejsou sami, že i jiní řeší podobné problémy, a hlavně vidí, jak je řeší, že řešení je možné. Společenství druhých jim pomáhá dodat sebedůvěru, ale také faktickou pomoc v konkrétní situaci. Kdo by měl situaci znát lépe než ti, kteří ji také každodenně prožívají? Sama jsem členem a pracuji na část úvazku v jedné neziskové organizaci. Kolikrát již klienti a jejich rodiny pomohli mým čerstvým pacientům a jejich rodinám, kteří v nové situaci měli pocit, že se jim zhroutil svět, že to nikdo nemůže mít horší, že z této mizérie nevede žádná cesta. A najednou se setkají s někým, kdo tuto zkušenost prožíval před pěti deseti lety, hovoří o stejných pocitech, které oni prožívají dnes, a ukazuje jim, že život jde dál a jak konkrétně oni šli dále. Co museli udělat, jaké úpravy bytu, pomůcky, na co si dát pozor, jak na úřadech, kam na další rehabilitaci, kam je možné jet na dovolenou, jaké a kde je možné dělat sporty... A samozřejmě nezisková organizace pomáhá svým členům, kvůli tomu vznikla, nabízí jim různé služby, aktivity, a tak pomáhá udržovat funkční tělo i ducha, dobíjet baterky všem, kteří to potřebují a kdy to potřebují. Pomáhá zlepšovat kvalitu života každého ze svých členů. Neziskový sektor je velké bohatství každého státu; jeho rozvojem ve všech oblastech přinášíme lidské, duševní i materiální bohatství celé společnosti a všem lidem, kteří v naší zemi žijí. Autorka je lékařka, členka rady Konta Bariéry

16 Umělci Konta Bariéry Pražský grafik tvoří pro nevidomé. Spolu s kolegy je průkopníkem reliéfní ilustrace. Nevidomí si mohou osahat architekturu i slavná umělecká díla. info David Linek: Kdo je David Linek (*1973) Český grafik, malíř a tvůrce reliéfních grafik a ilustrací pro nevidomé Narozen ve slovenském Ružomberoku, vyrůstal v Praze, kde studoval na základní umělecké škole pod vedením legendárního Jindřicha Vávry. V roce 1994 získává práci v Knihovně a tiskárně pro nevidomé, kde se poprvé seznamuje s tvorbou hmatových ilustrací a knih. Roku 2008 spoluzakládá občanské sdružení Vide Manibus, kde se s kolegy věnuje vytváření publikací pro nevidomé. Zatím posledním dílem je výpravná publikace Pohádkovým Českým rájem, kterou sdružení vydalo s finanční podporou nadace Jičín město pohádky. Jeho práce vystavila s podporou Konta Bariéry Galerie U Prstenu. Žije a tvoří v Praze. Reliéfy pro nevidomé jsou nevyčerpatelné téma Text: Štěpán Beneš Foto: Lenka Laňková Vyrůstal jste na pražském Jižáku, v sídlištním mikrosvětě, který inspiroval nejednoho umělce. Otiskly se paneláky Jižního Města i do vás podobně jako třeba do Děsíru nebo skupiny PSH? Myslím, že až takovým způsobem ne. Zážitek to byl, pravda, místy nezapomenutelný (směje se). Přistěhovali jsme se, když mi bylo pět let. Všude staveniště, opilí dělníci a hořící barely. Doslova měsíční krajina. Byl to trochu svět jako z válečného filmu a vyrůstat zde zanechalo v člověku stopu. Já jsem byl ale v té době tak trochu rozdvojený; doma jsem vnímal svět sídlištních partiček bloumajících šedým panelovým bludištěm, ve škole ke mně zase promlouvala kultura a umění, protože jsem měl kliku na výborného učitele. Víc lidí, se kterými jsem si měl co říci, přece jen nakonec bylo okolo školy. Kdo vás tedy přivedl k umění? Měl jsem docela štěstí. Na základní umělecké škole jsem se dostal k Jindřichu Vávrovi. Byl to pedagog s kvalitami vysokoškolského profesora, který mně i mým spolužákům ukázal, jak vnímat umění a jak svět pozorovat bystrým okem. Bylo to úsměvně paradoxní, protože ho na naši školu uklidili komunisté, Vytvořit předlohu pro reliéfní tisk je složitější, než se může zdát. Umělec musí objekt perfektně poznat do nejmenšího detailu. kterým nešel pod nos. On tu naopak měl možnost ovlivnit mladou mysl a vychovávat další rebely, kteří se na svět nechtěli dívat černobíle. Osnovy neuznával a školní inspektoři se k nám báli chodit. Byla to vlastně taková oáza v poušti nechutného normalizačního školství. Pak přišlo období, kdy jsem se hodně věnoval kresbě, malbě a grafikám, než jsem nastoupil na civilní službu do KTN (Knihovna a tiskárna pro nevidomé). Poznal jsem tu úplně nový svět, který mne začal přitahovat, později jsem tu byl i zaměstnán. Z výtvarného pohledu se mi tím otevřela další životní kapitola a posedlost, která mě definuje dodnes: reliéfní grafika pro nevidomé. Reliéfní obrazy jsou dost netradiční technika stejně jako to, že vidoucí člověk vytváří obrazy a ilustrace pro nevidomé. Nabízí se otázka: proč? Od začátku mě fascinovalo, jaké obzory se tím otevírají lidem ochuzeným o zrak. Představte si, že vám celý život někdo vypráví o tom, jak vypadá nějaká věc a vy si ji zkoušíte představit. Když si ale prostřednictvím reliéfu můžete osahat tvar, je to něco zcela jiného. Nový rozměr, nový vjem. Okamžitě mě to pohltilo. Je to dnes přibližně dvacet let, co se tomu věnuji, za řeč stojí zhruba posledních dvanáct patnáct let, kdy myslím, že jsme spolu s kolegou Jakubem Honetschlagerem vytvářeli opravdu zajímavé věci. 16

17 časopis pro ty, kteří se nevzdávají David Linek patří se svými kolegy mezi průkopníky v oboru reliéfní grafiky. Za poslední dvě dekády už ilustrovali pestrou škálu publikací. Kde všude se můžeme s vaší prací potkat? Většinou jde o speciální knihy nebo kalendáře, z 90 procent o produkci KTN. Dá to docela dost práce, knihy děláme tak zhruba tři do roka. Jsou i docela drahé. Zatímco běžně vás knížka vyjde na 200 nebo 300 korun, převedená do Braillova písma spolu s několika málo reliéfními ilustracemi to může být i desetkrát tolik. A to je ještě spodní hranice. Náklady by se daly snížit, kdybychom byli schopní vydat tisíce kusů od jednoho titulu, ale taková poptávka je v našich podmínkách nereálná. Důležité je vědět o objektu, který reliéfem ztvárňujeme, co nejvíce. Jak si takovou práci můžeme představit? Jde v zásadě o vytvoření prostorového obrazu toho, co má být z vizuálního světa ztvárněno. Skrývá se za tím docela složitý proces. Protože nám chyběly zkušenosti, museli jsme já i kolega nejdříve pracovat na tom, jak takové věci vlastně vytvářet. Experimentovali jsme s různými materiály, až jsme se nakonec dostali k papíru. I ten je ale nutné zpracovat tak, aby byl co nejpevnější. Sám podklad pro reliéf také není jednoduché připravit. Nejdřív musíte dokonale poznat to, co se snažíte zobrazit. Jak to vypadá v prostoru, kde je jaký detail a podobně. Dá se říci, že kvalita matrice je přímo úměrná kvalitě a počtu výsledných tisků. Na výstavě byly k vidění opravdu zajímavé kousky, včetně tohoto klasického automobilu. Zní to, že jste v oboru průkopníky Dalo by se to říci i tak. V Česku jsem nic podobného neviděl a v zahraničí jen několik prací. Teď nedávno mi sdělil kolega Matěj Holý, že ve Vatikánu viděl malbu od Caravaggia převedenou do reliéfu. Je zajímavé sledovat, jak k tomu přistupují jiní, jakou cestou se vydávají. Je to dobrá reflexe. I takové dílo velkého mistra se dá zobrazit v reliéfu? To mi zní až neskutečně. Ano. Nikdy samozřejmě stoprocentně nenapodobíte originál, to nejde, je to prostě jiné médium. Když dílo převádíme do reliéfu, vlastně jako bychom je znovu malovali, přetvářeli a to je problém. Musíme si hlídat hranice, abychom dojem z něj neposunuli někam jinam a pokud možno zůstala specifikace díla zachována. Zobrazit jde ale leccos, třeba my jsme toho udělali už opravdu hodně. Faunu, flóru, heraldiku, vesmír, notopis, architekturu, malby českých umělců atd. Na architekturu jsme zvlášť pyšní, daří se nám ji vytvářet v bezkonkurenčním detailu. Teď třeba na jedné takové budově pracuji. Pár dní si o ní intenzivně zjišťuji všechno možné, fotím, hledám materiály, a až pak se pouštím do reliéfu. Důležité je vědět o objektu, který reliéfem ztvárňujeme, co nejvíce. Nejen fyzické proporce, ale i historii a skoro i genius loci toho místa. Vyplatí se to tedy? To je dobrá otázka. Naši němečtí sousedé, co jsem se doslechl, dostávají na vytváření podobných věcí státní dotace i citelnou podporu; o takových podmínkách se českým výtvarníkům může jen zdát. Nejednou jsem měl sto chutí s tím praštit. Vydržel jsem, protože mě to stále fascinuje a opravdu hodně baví. Reliéf pro nevidomé je nevyčerpatelné téma, pořád je co objevovat. Mám navíc na naši práci mnoho nadšených ohlasů. Za všechny bych zavzpomínal na jednoho staršího muže, který byl až dojatý, když si na našem reliéfu osahal, jak vypadá Týnský chrám. Chodil okolo něj celý život, ale znal jej jen z popisu. Najednou ho viděl a radost z poznání, kterou projevoval, byla úchvatná. V únoru jste měl výstavu reliéfní grafiky v Galerii U Prstenu v Praze. Měla také takový úspěch? Myslím, že ano! Byl jsem opravdu překvapen. Několikrát jsem se tam byl podívat a vždy tam bylo docela dost lidí a ohlasy byly vesměs pozitivní. Jsem tomu rád už proto, že výstavu nebylo jednoduché uskutečnit. Reliéfní ilustrace jsme například museli zpevnit tak, aby se hmatové exponáty nepropadaly a na stěnách nehýbaly. O vytvarované reliéfy, které jsou původně určeny jako stránky do knih, by se návštěvníci jen těžko mohli opřít. Byla to zkrátka kontaktní výstava, a tak instalace byla náročnější než u výstav klasických. Rád bych proto poděkoval paní galeristce Marii Holé za poskytnutí prostoru i kolegovi a sochaři z Vide Manibus Matěji Holému za pomoc s instalací, Simoně Vampolové za výraznou pomoc při přípravě, a samozřejmě Kontu Bariéry, že výstavu finančně podpořilo. Bez této pomoci bychom ji těžko mohli uskutečnit. Teď už přemýšlím, zda bychom ji pro velký úspěch nezopakovali. No, uvidíme Konto Bariéry pořádalo v prosinci 12. aukční salon výtvarníků. Doprodej všech nevydražených uměleckých děl najdete tradičně na 17

18 příběh Konta bariéry Pád ze skály odkázal Jana Valentu na plicní ventilátor. Díky speciálnímu programu může pobývat doma. Na stabilní péči lze budovat budoucnost. Honza zůstal po svém úraze upoutaný na lůžko. Počítač, pomocník ve spojení se světem, ovládá pomocí speciální myši. Doktorem z nemocničního lůžka Text: Štěpán Beneš Foto: Jan Šilpoch Na své dětství vzpomíná dnes osmadvacetiletý Jan Valenta velmi rád. Přestože je rodilý Pražák, jak sám sebe nazývá, strávil se sestrou snad každé prázdniny i víkend mimo velkoměsto u prarodičů na venkově. Pobyt v přírodě ovlivnil i výběr studia. Po čtyřletém gymnáziu studoval rok biologii na Fakultě přírodních věd Univerzity Karlovy. V té době však pracoval jako asistent na veterinární klinice, a právě tahle práce jej naplňovala mnohem víc. Rozhodl se proto přestoupit na Veterinární a farmaceutickou univerzitu do Brna a dalších šest let označuje za nejlepší ve svém životě. Před poslední státní zkouškou se ale jeho cesta stočila zcela jiným směrem. Kam a jak se po ní dnes jde, nám vyprávěl spolu s maminkou Janou Valentovou. Zrádný písek Co začalo v 18 letech jako koníček, přerostlo postupně v hlavní životní náplň. V horách Exkluzivitou liberecké spinálky je parádní výhled na Ještěd přímo z postele. a na skalách jsem trávil většinu volného času. Koneckonců stačilo nasednout v Brně, kde jsem studoval, do auta, a během pár hodin jsme šlapali do kopce v Tatrách nebo Alpách. Zranil jsem se ale v Čechách při lezení po pískovcových skalách v Českém ráji. Obecně platí, že na písku je lepší nepadat, jelikož jištění není tak bytelné jako na jiných typech skály. Spadl jsem poměrně nízko od nástupu, jisticí smyčky se však při nárazu vytrhly ze skály, a tak jsem se zřítil až na zem. Největší smůlu jsem měl při dopadu. Kromě přerušení míchy jsem si nezpůsobil snad ani modřinu, vypráví o osudném dni Honza. Po úrazu byl převezen do liberecké nemocnice, kde nejprve strávil několik měsíců na ARO a poté téměř rok na spinální jednotce. Ve skutečnosti si z těch prvních týdnů a vůbec z pobytu v nemocnici příliš nevybavuji. Tyto časy stejně jako nemocniční strava nebyly nijak pestré. Exkluzivitou liberecké spinálky je parádní výhled na Ještěd přímo z postele. Rozsah rehabilitací byl široký, avšak víra ve zlepšení je dostatečnou hnací silou zvládat cokoli. Bohužel právě tato síla se postupem času logicky vyčerpává. Nebudu se ani snažit vysvětlovat něco, nač slova stejně nestačí, pokračuje Honza. Dnes je odkázaný na celodenní péči proškolené zdravotní sestry a s dýcháním mu pomáhá plicní ventilátor. Mluví se mu kvůli tracheotomii špatně, kromě pohybů hlavou jej tělo neposlouchá. K psaní na počítači se snaží využívat software pro rozpoznávání hlasu, který má však k dokonalosti daleko. 18

19 časopis pro ty, kteří se nevzdávají Ve všední dny se po nezbytnou dobu o Honzu starají sestry z agentury domácí péče. SLOUPEK Daniely Filipiové Jedinou další variantou je ovládání speciální myši pomocí úst a hledání jednotlivých písmenek na virtuální klávesnici. Ještě v liberecké nemocnici Honza zvládl dokončit studium. Zkoušku složil před svolanou státnicovou komisí přímo ze svého lůžka. Považuji to za velké štěstí, protože lékařský titul je jedna z mála věcí, o které nelze přijít. Přestože jsem měl velmi konkrétní plány, jak s ním naložit, najdu si nejspíš v oboru jiné uplatnění, přibližuje své plány mladý lékař. Přesun domů Jakkoli je vylíčená situace obtížná, díky podpoře, kam patří hlavně program DUPV (domácí umělé plicní ventilace) ministerstva zdravotnictví, může dnes Honza být v domácím prostředí. Úprava řadového domu ze 40. let minulého století, kde Valentovi bydlí, ale nepatřila mezi jednoduché úkoly. Dům má tři patra, ale malou podlahovou plochu v každém z nich, a navíc z ní ještě ukrajuje rozměrné schodiště. Právě na to jsme v minulosti nejvíce žehrali, nakonec jsme za ně ale byli rádi, protože umožnilo instalaci schodišťové plošiny, a Honza tak může obývat první patro. V jedné místnosti bydlí on sám, další je pro sestru z agentury domácí péče, která se o něj v průběhu dne stará. Důležité pro nás bylo, aby měl soukromí, líčí průběh úprav Jana Valentová. Kromě plošiny do patra je další před vstupními dveřmi, v domě bylo potřeba rozšířit dveře, upravit koupelnu i elektroinstalaci a místnost, kterou Honza obývá, musela být dovybavena klimatizací. Ani zdaleka to není vyčerpávající seznam úprav. Důležité bylo hlavně sestavení externího alarmu k plicnímu ventilátoru, který v případě poruchy rozezní po celém domě nepříjemně ječivý zvuk upozorňující na nutnost zasáhnout, vypráví dále Jana Valentová. Oba jsme s manželem stavební inženýři, úpravy jsme proto naplánovali sami. S realizací pomohly specializované firmy, část práce jsme dělali my. Pomáhalo nám to mimo jiné odvádět myšlenky příjemnějším směrem, dodává. S financováním úprav pomohly státní příspěvky určené na podobné věci, se vstřícností se Valentovi setkali i na úřadu práce a při vyřizování žádosti o invalidní důchod. Po devíti měsících, kdy je Honza doma, se nám už podařilo zaběhnout systém péče, která funguje. Ve všední dny se po nezbytnou dobu o Honzu starají sestry z agentury domácí péče, můžeme tedy s manželem v klidu chodit do práce s vědomím, že o syna je postaráno. Po zbytek dne se staráme jako rodina a s pomocí kamarádů, přibližuje nelehký režim Jana Valentová. Směle k životu Rodina nešetří slovy díků všem, kteří finančně i psychicky pomohli s nelehkým úkolem dostat Honzu do domácí péče. Není jich málo. Pomohlo také Konto Bariéry například s pořízením speciální elektrické polohovací postele, která se do jiných příspěvků nevešla a dnes výrazně usnadňuje péči. Zatížením pro už tak zatíženou rodinu je předimenzovaná byrokracie, konkrétně systém úhrad zdravotnického materiálu a léků. Vždy jednou za čtvrt roku je zapotřebí opětovně žádat zdravotní pojišťovnu o poskytnutí potřebných pomůcek a prakticky pokaždé dojde k tomu, že některé položky nejsou pojišťovnou schváleny. Musíme zdůvodňovat, podávat odvolání, čekat na vyřešení a případně se smířit s dalšími náklady na účet rodiny. Tímto stavem jsme poněkud překvapeni, protože součástí žádosti o DUPV byl i podrobný a pojišťovnou akceptovaný rozpis nutných léků a zdravotnického materiálu, který je v péči o Honzu nezbytný. Podobné administrativními úkony nás dosti vyčerpávají a ubírají část sil tak potřebných k péči o syna. Zde vidíme jeden z námětů pro další zlepšování jinak vynikající myšlenky o domácí péči, říká Jana Valentová. Zbývá doslova nadechnout se k budoucnosti. V té nejbližší by rodina ráda pořídila hlavně záložní plicní ventilátor, standard v ostatních evropských zemích. Jan je naštěstí schopen chvíli dýchat sám náhradním způsobem pomocí krčních svalů. Při delším výpadku jej ale nemine převoz na ARO. Honza podle svých slov zatím žije hlavně přítomností. Energie mám až příliš, zatím je však nedostatek příležitostí ji uvolnit, říká. Snad jich začne přibývat. O budoucnosti přemýšlí mladý doktor zatím opatrně. Doufá, že příležitostí bude přibývat. Dobrovolnictví je fenomén Neziskový sektor se stal nedílnou součástí systému pečujícího o osoby s jakýmkoliv handicapem nebo specifickými problémy. Na začátku devadesátých let byl doslova boom neziskovek. Bohužel ne vždy bylo zakládání organizací tohoto typu vedeno dobrými úmysly. Sociální služby byly byznysem v tom negativním slova smyslu. Takzvaní poskytovatelé služeb si z peněz pořizovali luxusní vozy, a dokonce i dovolené. Lidé totiž mnohdy přispívali, aniž se zajímali, jak je s jejich penězi nakládáno. Tato praxe je již ale za námi. Dnes lidé chtějí přesně vědět, komu a na co přispívají. A to je dobře. Vím o podnikatelích, kteří naplňují heslo noblesse oblige tak, že si vyberou konkrétního člověka a zaplatí mu, co potřebuje. Speciální lůžko, přispějí na nákup vozu atp. Přesně vědí, jak jsou jejich peníze využity. Nutno však říci, že mnohým neziskovým organizacím žádost dárce o vyúčtování poskytnutých financí není po vůli. Před pár lety jsem se dokonce setkala s tím, že představitel jedné z nejvýznamnějších nebo spíše nejznámějších organizací u nás byl velmi pohoršen žádostí ministerstva zdravotnictví, které poskytovalo grant na služby, o jeho vyúčtování. Žádostí byl doslova pobouřen. Nabízí se tak otázka, zda tato organizace, poskytující služby potřebným, opravdu se svěřenými penězi nakládá tak, jak je žádoucí, tedy ve prospěch klientů. Neziskové organizace bezesporu hrají důležitou a významnou roli nejen v oblasti sociálních služeb. Mají totiž ke svým klientům blíže než stát. Znají přesné potřeby konkrétního člověka. Myslím, že by bylo dobré, aby si každý z nás našel tu svou organizaci, toho svého klienta, a pomohl, jak se dá. Nemusí vždy jít o finanční pomoc. Dobrovolnictví je úžasný fenomén, který ale bohužel u nás má stále co dohánět. Přitom jde o pomoc, která ve svém důsledku pomáhá oběma stranám. Autorka je senátorka

20 Vzdělávání zaměstnanců s postižením Společnost Tecum nabízí služby masérů se zrakovým postižením. Zákazníky z řad firem láká na možnost náhradního plnění. Preferuje konkurenceschopnou kvalitu před zdůrazňováním charity pro postižené. Kvalita je důležitější než Základním cílem je klient spokojený s profesionálně odvedenou službou maséra. Text: RADEK MUSÍLEK Foto: JAN ŠILPOCH Prosadit se v podnikání není samo o sobě snadné. Musíte na vcelku nasyceném trhu sehnat zakázky a udržet si je. To znamená nabídnout za přijatelnou cenu dostatečně kvalitní služby. Představte si ale, že se k tomu všemu rozhodnete zaměstnávat lidi znevýhodněné na trhu práce. Tedy třeba s nějakým postižením. Dnes dvaatřicetiletý Martin Štěpánek se do něčeho takového před šesti lety pustil. Založil s kamarádem Janem Ziklem společnost Tecum a nabízí především masérské služby. Tři čtvrtiny z jeho více než dvaceti zaměstnanců jsou přitom lidé s postižením zraku. Zbylé zaměstnance tvoří převážně lidé s tělesným a jiným postižením. Počáteční náhoda Oba zakladatelé mají se zrakovou vadou osobní zkušenost, i když nejsou nevidomí. K založení firmy je vedlo obtížné uplatnění jejich kamarádů a spolužáků na trhu práce. Na počátku celé myšlenky však sehrála roli i náhoda. Martin Štěpánek, dvojnásobný účastník paralympijských her v plavání, vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu. Tam se s masérstvím poprvé potkal Neděláme si iluze, že si nás klienti vybírají kvůli charitě. Očekávají především kvalitu. v rámci jednoho kurzu. Bral to však jen jako občasnou brigádu. Zároveň se seznámil s dívkou, která psala diplomovou práci na téma pracovního uplatnění lidí se zrakovým postižením. Působila jako osobní asistentka. Tato kombinace Martina Štěpánka inspirovala, jak pomoci svým známým najít zaměstnání. Sice se mu trochu protiví klišé o tom, že lidé se zrakovým postižením mohou dělat jen učitele hudby a maséry, ale nakonec se rozhodl právě v masérství podnikat. Měl s ním přece jen už nějaké zkušenosti. Oslovil kamaráda právníka a začali. Kamarád Jan Zikl se staral o administrativu, Martin Štěpánek o samo masírování. První rok věnovali hledání klientely. Až pak mohli přijmout prvního zaměstnance. Snažíme se nabízet nadstandardní péči, a proto při výběru zaměstnanců preferujeme kvalitu. Ano, chceme zaměstnávat lidi s poruchou zraku, ale nechceme, aby byl jejich kvalifikací handicap, nýbrž skutečné dovednosti, vysvětluje se zaujetím duchovní otec společnosti s ručením omezeným Tecum. V minulosti se prý s některými zaměstnanci museli i rozloučit, protože nedokázali dodržet určitá pravidla. Máme pochopení pro specifika plynoucí ze zrakového postižení. Například pro návštěvy lékařů. Ale očekáváme zodpovědný přístup a vstřícnost. Zaměstnance si tedy poměrně dlouho vybíráme. Nezáleží nám přitom ani tolik na teoretických znalostech, ty se dají rozvíjet řadou kurzů, jako na citu pro věc. Zkrátka jde nám především o kvalitu. Firma Tecum nabízí kromě masáží také práce v oblasti administrativy a informačních technologií, pořádá odborné přednášky, dělá kurzy kondičního plavání a úklidové služby. Do těchto aktivit jsou zapojeni i lidé bez postižení nebo s jiným než zrakovým postižením. Tvoří však jen přibližně čtvrtinu zaměstnanců. Podstatným momentem v podnikání celé společnosti je fakt, že své služby nabízí i jako náhradní plnění pro ostatní firmy. Jakožto subjekt s více než polovinou zaměstnanců s postižením si to může dovolit. Už si přesně nevzpomínám, kdo mě na tuhle myšlenku přivedl, marně loví v paměti Martin Štěpánek. Každopád- 20