PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA

Transkript

1 PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY V BRNĚ KATEDRA OBCHODNÍHO PRÁVA SMLOUVY BANKOVNÍCH SLUŽEB PETRA MATĚJKOVÁ 2004 Prohlašuji tímto, že jsem diplomovou práci na téma Smlouvy bankovních služeb zpracovala sama pouze s využitím pramenů v práci uvedených. 1

2 Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Karlu Markovi, CSc. a JUDr. Robertu Krčovi za cenné rady a připomínky při zpracování daného tématu. 2

3 1 ÚVOD Tématem mé diplomové práce jsou smlouvy bankovních služeb, které zahrnují smlouvy, v nichž obchodní zákoník určuje jako jednoho ze subjektů banku. Smlouvy bankovních služeb se mohou chápat v širším nebo v užším smyslu. Na doporučení vedoucího diplomové práce jsem se zaměřila na smlouvy bankovních služeb v užším smyslu, aby nebylo zadané téma zpracované příliš rozsáhle a málo podrobně. Pod tento pojem se řadí smlouva o otevření akreditivu, smlouva o inkasu, smlouva o bankovním uložení věci, smlouva o běžném účtu a smlouva o vkladovém účtu, jejichž rozborem se budu postupně věnovat. Nejdříve vysvětlím pojem samotných smluv bankovních služeb a jejich povahu. Protože smlouvy bankovních služeb v drtivé většině případů odkazují na obchodní podmínky, budu se věnovat také jim, zejména často se vyskytující praxí, kdy banka obchodní podmínky jednostranně změní. Tématem další kapitoly je související platební styk a institut finančního arbitra. Poté se budu zabývat platnou právní úpravou jednotlivých smluv a jejich případnými spornými ustanoveními. Do dílčích závěrů jednotlivých kapitol zahrnu také návrhy na možnou budoucí právní úpravu. Na závěr shrnu nejdůležitější body mé práce. Při zpracování mé diplomové práce budu čerpat z odborné literatury, odborného tisku, judikatury a z jiných dostupných materiálů, jako například z všeobecných obchodních podmínek nebo z webových stránek českých bank a poboček zahraničních bank působících na našem trhu. K objasnění a lepšímu pochopení některých problémů přispěje určitě i má osobní zkušenost s běžným účtem a smlouvou o inkasu. Cílem mé diplomové práce je provést rozbor ustanovení, které tuto oblast upravují, a zhodnotit, do jaké míry vyhovuje současným společenským potřebám. Práce se bude v jednotlivých kapitolách snažit poukázat na nedostatky právní úpravy a navrhnout jejich možná řešení. 3

4 2 SMLOUVY BANKOVNÍCH SLUŽEB 2.1 Smlouvy bankovních služeb Smlouvy bankovních služeb zahrnují smlouvy, v nichž obchodní zákoník určuje jako jednoho ze subjektů banku, a to jako účastníka poskytujícího službu. Tento pojem se dá chápat v užším i v širším smyslu. Pod smlouvy bankovních služeb v užším smyslu můžeme zařadit tyto pojmenované smlouvy podle obchodního zákoníku: smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci, smlouvu o běžném účtu a smlouvu o vkladovém účtu. V širším smyslu se těmito smlouvami rozumí všechny smlouvy, kde jedním ze subjektů může být banka nebo i jiný subjekt, pokud k tomu má oprávnění ( 762 obchodního zákoníku - dále obch. zák.). To znamená, že kromě smluv v užším smyslu jsou pod tento pojem zahrnovány i bankovní záruka, smlouva o úvěru nebo nepojmenované smlouvy podle 269 odst. 2 obch. zák. nebo podle 51 občanského zákoníku. Smlouva o úvěru se od ostatních smluv bankovních služeb liší tím, že poskytovatelem této služby může být kterákoli fyzická i právnická osoba nejen banka nebo jiná oprávněná osoba. Zákon o bankách uvádí poskytování úvěrů jako jednu z hlavních forem činnosti bank a úvěry ve skutečnosti poskytují především banky. Banka je právnická osoba založená jako akciová společnost se sídlem v České republice, které bylo uděleno povolení k výkonu činnosti - tzv. bankovní licence. Zákon o bankách obsahuje demonstrativní výčet bankovních obchodů v 1, kde jsou vyjmenovány všechny dříve zmíněné smlouvy a některé další činnosti. 2.2 Obecná charakteristika smluv Smlouvy bankovních služeb jsou pojmenovanými smlouvami, z čehož vyplývá, že obchodní zákoník upravuje každou ze smluv jako jednotlivý speciální typ obchodního závazku. Ustanovení obchodního zákoníku upravující jednotlivé typy smluv se použijí, pokud bude obsah smluv dohodnutý mezi stranami zahrnovat podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. 1 1 Marek, K.: Obchodněprávní smlouvy, 4. vydání, Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2003, str

5 Všechny smlouvy bankovních služeb jsou obchody typovými neboli nominálními. 2 To znamená, že smlouvy se vždy budou řídit třetí částí obchodního zákoníku bez ohledu na povahu účastníků. Vztahy, které vzniknou na základě těchto smluv, se budou řídit obchodním zákoníkem a nezáleží na tom, jestli je účastníkem podnikatel nebo soukromá osoba. Forma vyžadovaná u jednotlivých smluv bankovních služeb není stejná. Povinnost písemné formy zakotvuje zákon u třech smluv, jedná se o smlouvu o otevření akreditivu a dále pro smlouvu o běžném účtu a vkladovém účtu. Ostatní smlouvy mohou být uzavřeny i ústně nebo konkludentně, což se ale prakticky nevyskytuje, protože jedním z účastníků smlouvy je banka, která má své ustálené postupy a pravidla a jedním z těchto pravidel je úplná písemnost všech provedených úkonů v rámci zjednodušení důkazní situace v případě nastalého sporu. Až na několik výjimek jsou ustanovení smluv bankovních služeb dispozitivní, z čehož vyplývá, že účastníci smluvního vztahu se mohou od těchto ustanovení odchýlit nebo je částečně či úplně vyloučit a pokud tak učiní, vztah se řídí jejich vůlí a zákon zde slouží jen jako podpůrný prostředek pro otázky, které smluvní strany neupravily. Obecnou výjimku ze zásady dispozitivnosti představují základní ustanovení jednotlivých smluvních typů, která jsou kogentní, to znamená, že se od nich nelze odchýlit, ani je vyloučit. Totéž platí o ustanoveních, která předepisují povinnou písemnou formu právního úkonu. Další výjimkou jsou výslovně vyjmenovaná ustanovení jednotlivých smluv v 263 odst. 1 obch. zák., kterými se budu podrobněji zabývat v jednotlivých kapitolách. Jak už jsem zmínila, smlouvy bankovních služeb jsou dispozitivní, což znamená, že se smluvní strany mohou dohodnout na jiném obsahu svého smluvního závazku, než předepisuje zákon. V praxi je stav takový, že banky nejsou ochotny diskutovat o podmínkách smlouvy, a proto banka nabídne potencionálnímu klientovi smlouvu a ten ji buď přijme jako celek bez jakýchkoli změn a výhrad nebo ji neuzavře vůbec. Takovým smlouvám se říká adhezní smlouvy. Banky mají předtištěné formuláře pro každý typ smlouvy a druhý případný účastník je úplně vyloučen z možnosti podílet se 2 dříve nazývané absolutní obchody, viz dále Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků, Obchodní právo, číslo 3, str. 3 5

6 na dotváření kontraktu jinak než akceptací jednostranně určených podmínek. 3 Zákon v 273 odst. 3 výslovně povoluje uzavřít smlouvu pomocí smluvních formulářů, které jsou užívané v obchodním styku. Výjimky se mohou vyskytnout v případech neobvyklých nebo zvláštních obchodních vztahů, hlavně když se jedná o velkou sumu peněz. Přestože banky díky dispozitivnosti smluv bankovních služeb mohou vyloučit ustanovení obchodního zákoníku chránící jejich klienty, musí použít ta ustanovení jiných právních předpisů, která mají chránit spotřebitele, pokud není podnikatelem. Obsah závazkového vztahu může být tedy rozdílný pro podnikatele a nepodnikatele. Vyplývá to z ustanovení 262 odst. 4 obch. zák., které říká, že ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Postavení spotřebitele upravuje zejména občanský zákoník (dále obč. zák.) v části první hlavě páté nazvané spotřebitelské smlouvy, která ale z ochrany spotřebitele vylučuje použití ustanovení 53 odst. 2 až 8 obč. zák. o pro smlouvy o finančních službách podle zvláštních zákonů. Myslím si, že smlouvy bankovních služeb mohu za finanční služby považovat a tudíž obchodní zákoník je oním zvláštním zákonem. Přestože je část ustanovení občanského zákoníku vyloučena, musí se banky při uzavírání smluv bankovních služeb řídit ostatními ustanoveními o spotřebitelských smlouvách. To znamená, že se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele, dále se spotřebitel nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Smluvní ujednání spotřebitelských smluv nesmějí být v rozporu s požadavkem dobré víry, který by znamenal újmu spotřebitele způsobenou značnou nerovnováhou v právech a povinnostech stran. V občanském zákoníku jsou demonstrativním výčtem v 56 odst. 3 uvedena některá nepřípustná ujednání, která například dovolují dodavateli (v našem případě bance) jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu sjednaného ve smlouvě, nebo zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Sankcí za tato ujednání je relativní neplatnost. Smluvní strana, která není podnikatelem, odpovídá 3 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str

7 za porušení svých povinností podle občanského zákoníku a je tak vyloučeno třeba použití objektivního principu vzniku odpovědnosti za škodu Všeobecné obchodní podmínky Všeobecné obchodní podmínky slouží k určování vzájemných práv a povinností smluvních stran, aniž by jejich obsah byl přímo obsahem uzavřené smlouvy. Většina smluv bankovních služeb odkazuje na všeobecné obchodní podmínky konkrétní banky na tzv. bankovní podmínky, kterými se řídí veškerý styk banky s klientem, zejména vedení účtů, zúčtování na těchto účtech a provádění platebního styku. Klientela a banky považují často všeobecné obchodní podmínky za závazný právní předpis, což je ovšem omyl, protože tyto bankovní podmínky se v ničem neliší od běžných obchodních podmínek jakékoli jiné smlouvy a i v tomto případě se jejich uplatnění řídí ustanovením 273 odst.1 obch. zák. Z něho vyplývá, že se obchodními podmínkami budou smluvní strany řídit, pokud na ně ve smlouvě odkáží. Všeobecné obchodní podmínky jsou vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi. Na jiné obchodní podmínky mohou strany odkázat, pokud jsou stranám známé, nebo je ke smlouvě přiloží. Není tedy třeba zahrnout celý text obchodních podmínek přímo do smlouvy. Účastníci se mohou dohodnout, že ve své smlouvě odkáží jen na některé články obchodních podmínek, nikoli na obchodní podmínky jako celek. Pokud se stane, že si smlouva a všeobecné obchodní podmínky v některém ustanovení odporují, má přednost ujednání ve smlouvě. Banky často do svých všeobecných obchodních podmínek zahrnují i doslovné přepisy celých částí zákona. Takový postup má sloužit k tomu, aby klient neznalý zákona věděl, co jeho právní vztah ještě obsahuje, protože pokud by to ve všeobecných obchodních podmínkách nebylo uvedeno, klient by se o tom ve většině případů vůbec nedozvěděl a banky se tím opět chrání před případnými spory. Takové přejímání zákona by mělo být jen velmi kusé a doslovné. Někdy banky předpokládají, že postačí k uzavření smlouvy jen souhlas s jejich všeobecnými obchodními podmínkami. To není vyhovující, protože aby došlo k platnému uzavření smlouvy, musí smlouva obsahovat vymezení podstatných částí uvedených v základním ustanovení příslušného smluvního typu v obchodním zákoníku. Musí z ní být také patrné, že smluvní strany měly zájem na uzavření smlouvy, což musí 4 Bejček, J.: Změny v typologii obchodních závazků, Obchodní právo, 2003, číslo 3, str. 3 7

8 ztvrdit podpisem nejen klienta banky, ale také pracovníka banky, který je jejím oprávněným zástupcem. Všeobecné obchodní podmínky řádně včleněné jako součást smlouvy jsou dohodou stran a tudíž měnit smlouvu jednostrannou změnou obchodních podmínek není možné. 5 V praxi se však děje naprosto běžně, že je změna všeobecných obchodních podmínek klientovi pouze oznámena. Například Česká spořitelna oznamuje svým klientům změnu svých Všeobecných obchodních podmínek takto: Dovolte, abychom Vás informovali o změně obchodních podmínek. Z toho má klient neznalý práva pocit, že jde pouze o běžnou pro něj nepodstatnou změnu, která se ho vlastně ani netýká. Navíc je toto oznámení součástí výpisu z účtu a bývá napsáno velmi drobným, netučným písmem na místě, kde banka běžně sděluje nebo upozorňuje na novou nabídku služeb, takže si toho klient ani nemusí všimnout. Pokud by klient s novými všeobecnými obchodními podmínkami nesouhlasil, měl by zřejmě jedinou možnost, a to ukončit svoje vztahy s bankou. Jakoukoli formu diskuse o nových všeobecných obchodních podmínkách by banka nepřipustila již z toho důvodu, že má velké množství klientů a kontaktovat každého z nich a ještě s ním o nových podmínkách jednat, by bylo nejen zdlouhavé, ale byla by to především pro banku obrovská zátěž a tudíž i finanční ztráta. Navíc by banka ztratila své výhodné postavení v následných právních vztazích. Proto banky změnu všeobecných obchodních podmínek řeší pouhým oznámením klientovi, i když je to v rozporu se zákonem, protože měnit závazkový vztah nelze bez souhlasu smluvních stran ( 493 občanského zákoníku). Protože jsou všeobecné obchodní podmínky nedílnou součástí smlouvy, pokud dojde k jejich změně, jedná se zároveň o změnu smlouvy a k té by mohlo dojít pouze dvěma způsoby. Pokud by si smluvní strany nesjednaly, že jakékoli změny smlouvy nebo její dodatky budou písemné, vyplývá z 272 odst. 2 obch. zák., že stačí, když tyto úkony budou provedeny ústně. Takže by muselo dojít alespoň k ústnímu souhlasu se změnou obchodních podmínek, nestačí konkludentní souhlas, což stanoví 44 odst. 1 občanského zákoníku. 6 V bankovním styku je však zavedenou praxí, že veškeré úkony probíhají písemně, a proto mají banky ve svých formulářových smlouvách zakotveny 5 Marek, K.: Ke smlouvě o běžném (sporožirovém účtu) jednostranně měnit smlouvu nelze, Ekonom, 1996, číslo 7, str odst. 1 občanského zákoníku: Mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu. 8

9 pouze písemné změny smlouvy. Z tohoto důvodu by muselo dojít k písemnému odsouhlasení nových všeobecných obchodních podmínek klientem banky. Navíc obchodní zákoník vyžaduje pro některé smlouvy bankovních služeb písemnou formu, a proto může být jejich změna provedena zase jen písemně. Banky si velmi často ve svých všeobecných obchodních podmínkách vyhradí právo na jejich změnu. Například Československá obchodní banka (ČSOB) uvádí ve svých Všeobecných obchodních podmínkách, že je oprávněna Všeobecné obchodní podmínky a obchodní podmínky pro jednotlivé produkty a služby aktualizovat. Tím se vyhýbá slovu změnit, ale podle mého názoru jsou tyto pojmy zaměnitelné, stejně jako v případě Komerční banky nebo Raiffeisenbank, které používají pojem průběžně novelizovat. Komerční banka navíc dodává, že tato novelizace probíhá v návaznosti na změnu právních norem s ohledem na obchodní cíle banky. Banky často uvádějí, že pokud se klient do určité doby po oznámení změny všeobecných obchodních podmínek nevyjádří, platí pro něj podmínky nové. Například Raiffeisenbank upravuje tuto situaci tak, že o změnách obchodních podmínek musí klienta informovat. Pokud ten neprojeví do třiceti dnů výslovný nesouhlas a přijímá-li nadále služby poskytované bankou, stává se nové znění Všeobecných obchodních podmínek závazným pro uzavřený smluvní vztah jako změna jeho původně sjednaných podmínek. Stejně upravují tuto situaci i Všeobecné obchodní podmínky Komerční banky, která navíc ještě stanoví, že pokud klient vyjádří svůj nesouhlas a nedohodne-li se s bankou jinak, je banka oprávněna vypovědět s okamžitou účinností kterýkoli novelizací dotčený smluvní vztah s klientem. Pokud by klient vyjádřil nesouhlas, banka by s ním s největší pravděpodobností vypověděla smlouvu. Názory na takové ustanovení smlouvy, které zakotvuje možnost jednostranné změny smlouvy bez odkazu na určité objektivní podmínky, se liší. Někteří autoři 7 uvádí, že sankcí je relativní neplatnost podle 267 odst. 1 obch. zák., který stanoví: jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. Jiní 8 sice také uvádí jako následek 7 např. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str. 1314; Tomsa, M.: Smlouva o běžném účtu ujednání o úrocích a o úplatách, Obchodní právo, 2003, číslo 12, str. 2 8 např. Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám o běžném a vkladovém účtu, Věstník České národní banky, 2003, číslo 4 9

10 tohoto ujednání relativní neplatnost, ale opírají svá odůvodnění o jiná zákonná ustanovení. Tvrdí, že neplatnosti se mohou dovolávat jen ti klienti bank, kteří nejsou podnikatelé a tudíž požívají ochrany podle 264 odst. 4 obch. zák. Pokud by banka ve své smlouvě obsahovala možnost jednostranné změny všeobecných obchodních podmínek, vztahoval by se na toto jednání banky 56 občanského zákoníku, zejména odstavec 3 písmena g) a h). Podle nich jsou nepřípustná ujednání, která dovolují dodavateli (bance) jednostranně změnit smluvní podmínky bez věcného důvodu sjednaného ve smlouvě nebo zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit před uzavřením smlouvy. Takové ujednání by bylo podle 55 odst. 2 platné, pokud by se klient nedovolal jeho neplatnosti. Pokud by klient při uzavírání smlouvy upozornil banku na tuto skutečnost, bylo by mu zřejmě řečeno, že může smlouvu uzavřít buď v daném znění včetně tohoto ustanovení, nebo se obrátit na jinou banku. Problémem však je, že u jiné banky bude smlouva nejspíše obsahovat stejné nebo podobné ustanovení, nebo bude banka alespoň provozovat stejnou praxi i bez takového ustanovení. Některé zdroje 9 jdou dále a tvrdí, že takové ustanovení smlouvy je v rozporu s dobrými mravy, a proto je absolutně neplatné. Následky jednostranného měnění všeobecných obchodních podmínek bankou se odborná literatura příliš nezabývá. Podle 265 obch. zák. nepožívá výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, právní ochrany, tj. uvedená práva nelze vymáhat, popř. je vykonávat právním úkonem (př. odstoupení od smlouvy). 10 Myslím si, že jednostranná změna obchodních podmínek nemůže být považována za poctivý obchodní styk. Představme si, že by k této situaci došlo při obchodních vztazích dvou rovnocenně ekonomicky silných smluvních stran. Nemám pochyb o tom, že kdyby jedna z nich jednoduše oznámila změnu obchodních podmínek své smluvní straně, aniž by to s ní předem projednala, a jednala by na základě těchto nových obchodních podmínek, které by byly pro druhou stranu nevýhodné, tato druhá strana by se cítila podvedená. Nepovažovala by zcela jistě jednání druhé strany za poctivé a pokud by nedošlo k vyřešení tohoto problému smírnou cestou, s největší pravděpodobností by jejich spor skončil u soudu. Skutečností je, že pokud by tyto strany 9 např. Žlebková, M.: Výklad ke smlouvám o běžném a vkladovém účtu, Věstník České národní banky, 2003, číslo 4 10 Vích, J.: Ceny podle obchodního zákoníku a dalších předpisů s ohledem na ochranu spotřebitele, Obchodní právo, 2003, číslo 10, str. 8 10

11 byly ekonomicky přibližně stejně silné, druhá strana by si s největší pravděpodobností takové jednání nikdy nedovolila. A zde se opět ocitáme u problému vztahu silné banky a slabého klienta. Podle mého názoru, dokud nedojde k souhlasu klienta s novými obchodními podmínkami, měly by pro něj nadále platit obchodní podmínky, se kterými vyjádřil souhlas v uzavřené smlouvě. 2.4 Platební styk a finanční arbitr V bankovní praxi se po účinnosti zákona č.124/2002 Sb., o platebním styku setkáváme ještě s dalšími podmínkami, a to s obecnými podmínkami provádění převodů, jejichž existence je stanovena zmíněným zákonem. Je důležité zdůraznit, že tyto podmínky nejsou obchodními podmínkami podle 273 obch. zák. Od všeobecných obchodních podmínek se tyto obecné podmínky liší především tím, že jsou specificky zaměřené na jednu oblast činnosti bank a ty mají povinnost o nich jasně a srozumitelně informovat písemnou formou ve svých provozních prostorách. Dalším rozdílem je to, že banka má navíc povinnost informovat o přesně daných skutečnostech, uvedených v 7 zákona o platebním styku. Zákon o platebním styku zavedl dále obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Kvůli ochraně jejich držitelů vydává Česká národní banka ve svém Věstníku Vzorové obchodní podmínky, od kterých se banky, pobočky zahraničních bank a jiné osoby, které vydávají elektronické platební prostředky (tedy vydavatelé) mohou odchýlit. Na toto odchýlení musí výslovně upozornit a popsat, jaký je obsah odchylek od vzorových podmínek České národní banky. Tyto obchodní podmínky obsahují úpravu vzájemných práv a povinností vydavatelů a držitelů při vydávání a užívání elektronických platebních prostředků. Vydavatel musí informovat zájemce o svých obchodních podmínkách pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků v dostatečném předstihu před vydáním takového elektronického platebního prostředku. V souvislosti s úpravou platebního styku vznikl nový institut - tzv. finanční arbitr, který může rozhodovat spory v oblasti platebního styku, pokud je jinak dána příslušnost soudu. Jedná se o zvláštní orgán pro tzv. mimosoudní vyrovnávání sporů. 11 Finanční arbitr je příslušný k rozhodování dvou typů sporů. Prvním z nich jsou 11 Finanční arbitr, 11

12 spory mezi poskytovateli služeb platebního styku (čili především banky) a jejich klienty při převodech do částky ,- EUR, což je asi 1,5 milionů korun. Druhým typem jsou spory mezi vydavateli a držiteli elektronických platebních prostředků při jejich vydávání a užívání. Finanční arbitr byl ustanoven zákonem č. 229/2002 Sb. o finančním arbitrovi, a to v rámci harmonizace práva České republiky s právem Evropské unie, které požaduje možnost rychlého a efektivního vyřizování sporů mimosoudní cestou mezi klienty a převádějícími institucemi. Efektivnost práce finančního arbitra je však v současné době omezena nedostatečnou právní regulací. Banky totiž s ohledem na bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti odmítají poskytovat určité informace, protože zákon o bankách ve svém výčtu orgánů, vůči kterým banky nemusí dodržovat bankovní tajemství a povinnost mlčenlivosti, na finančního arbitra nepamatuje. Řízení před arbitrem se zahajuje na návrh klienta banky. Znamená to pro něj rychlejší a hlavně levnější vyřízení jeho stížnosti, než kdyby musel uplatňovat svůj nárok u soudu, 12 protože řízení před arbitrem není zpoplatněno. Činnost finančního arbitra hradí Česká národní banka. Banky mají povinnost umožnit arbitrovi nahlédnout do jejích spisů a elektronických záznamů týkajících se vedeného sporu, předložit mu požadované dokumenty a na výzvu se dostavit nebo poskytnout vysvětlení. Finanční arbitr rozhoduje nálezem ve věci samé, který je soudně vykonatelný podle občanského soudního řádu. Pokud klient nebo banka nejsou s nálezem finančního arbitra spokojeni, mohou se poté obrátit na soud. Je však zřejmé, že soud těžko najde jiné důkazy, které by způsobily, že bude spor rozhodnut odlišně. Navíc je soudce z odborného hlediska odkázán na specialisty, aniž by mohl použít svých znalostí této oblasti, 13 jako je tomu v případě finančního arbitra, který je sám odborníkem na tuto problematiku a navíc úzce spolupracuje s dalšími specialisty. V případě, že se některá ze stran obrátí na soud, není nález finančního arbitra vykonatelný. Ve své zprávě o činnosti od svého zahájení tedy od do se uvádí, že finanční arbitr řešil v této době 57 případů, z nichž ve třech už byl vydán nález ve věci samé. Rozhodnutí finančního arbitra by mohlo mít zprostředkované precedenční účinky. Tedy stejně jako judikatura je nález finančního arbitra závazný jen v konkrétním případě. Existuje zde ale předpoklad, že finanční arbitr bude ve stejném 12 Finanční arbitr, 13 Finanční arbitr, 12

13 případě rozhodovat stejně nebo přinejmenším podobně, což by mohlo mít vliv na činnost bank. Navíc ve zprávě o činnosti se uvádí i názvy bank, kterých se stížnosti týkaly, a jak banky na šetření a případný nález reagovaly. Žádná banka nemá zájem na tom, aby se veřejnost dozvěděla o jejích pochybeních, protože to znamená negativní ohlas, který odrazuje klienty. Z tohoto důvodu se banky většinou snaží s finančním arbitrem spolupracovat a nastalý spor co nejrychleji smírně vyřešit. Finanční arbitr informuje orgány vykonávající dohled nad bankami o zjištěných nedostatcích v jejich činnosti. Dokonce sám udělí pokutu ve výši deseti procent sporné částky (nejméně ,- Kč), pokud na základě pravomocného nálezu došlo k porušení povinností daných zákonem o platebním styku. Dále může finanční arbitr uložit pokutu až ,- Kč, a to i opakovaně, pokud banka při šetření určitého sporu nespolupracuje s finančním arbitrem. Ten může v rámci preventivní činnosti upozorňovat banky na vady v její činnosti, což se již několikrát stalo. 2.5 Shrnutí Mezi smlouvy bankovních služeb je možné zahrnout smlouvu o otevření akreditivu, smlouvu o inkasu, smlouvu o bankovním uložení věci a dvě smlouvy o účtech. Všechny jsou pojmenovanými smlouvami a zároveň typovými neboli nominálními obchody. I když zákon nevyžaduje pro všechny tyto smlouvy písemnou formu, ta se v bankovní praxi bude přesto vyskytovat téměř bez výjimky. Možná by bylo vhodné ustanovit povinnou písemnou formu pro všechny smlouvy bankovních služeb. Přestože jsou smlouvy bankovních služeb upraveny v obchodním zákoníku vcelku podrobně, v praxi bude spousta ustanovení doplněna, popřípadě vyloučena, protože skoro všechna ustanovení smluv bankovních služeb jsou dispozitivní povahy. Smluvní strany mají potřebu si své obchodní vztahy upravit mnohem podrobněji, než stanoví zákon. To je výhodné zejména proto, že banky mohou reagovat na potřeby svých klientů, aniž by musely čekat na změnu právní úpravy. Tento postup je v souladu se zásadou smluvní volnosti. Myslím si, že přílišná volnost by mohla být v rozporu s požadavkem právní jistoty. Podle mého názoru by bylo prospěšné zahrnout základní ustanovení jednotlivých smluv výslovně do výčtu kogentních ustanovení 263 odst. 1, a to z důvodu zpřehlednění právní úpravy i pro osoby, které nemají právnické vzdělání a nejsou dostatečně obeznámeni se systematikou obchodního zákoníku. 13

14 Pro bankovní praxi je typické používání formulářových smluv a odkazování na všeobecné obchodní podmínky banky, které jsou zpravidla vytvořeny tak, aby měla banka ve vztahu výhodnější postavení než její klient. To umožňuje dispozitivní úprava smluv bankovních služeb, která je ale v tomto případě spíše nevýhodou. Banky při kontraktaci využívají své pozice ekonomicky silnějšího subjektu a nepřipustí žádné vyjednávání o obsahu smluv. Tím je klient svým způsobem diskriminován. Klient banky může tuto smlouvu, buď podepsat, nebo se obrátit na jinou banku, která ale nabízí v podstatě totéž, nebo má zase jiná úskalí. Tím je klient zcela vyloučen z možnosti podílet se na tvorbě obsahu smlouvy. Myslím si, že v tomto případě je narušen princip rovnosti stran a princip smluvní volnosti, protože všechny výhody stojí na straně banky. Proto se domnívám, že by bylo vhodné doplnit výčet kogentních ustanovení, (od kterých se nelze smluvně odchýlit,) zejména o ta, která slouží k ochraně klienta banky, tak aby se posílilo jeho postavení. Dalším řešením by mohlo být vytvoření vzorových všeobecných obchodních podmínek pro banky stejným způsobem jako Vzorové obchodní podmínky pro vydávání a užívání elektronických platebních prostředků podle zákona o platebním styku. Banky by se také od nich mohly odchýlit a uvést obsah odchylek. Tyto vzorové podmínky by mohla opět vytvořit Česká národní banka nebo popřípadě zákonodárce přímo formou zákona. Podle mého názoru je třeba v praxi změnit především přístup banky i klienta k uzavírání smluv bankovních služeb. Banky by neměly považovat své formulářové smlouvy a obchodní podmínky za jedinou možnou a konečnou podobu smlouvy. Je ovšem otázka, jak k tomu banky přinutit. Naproti tomu klient by si měl aspoň řádně pročíst smlouvu a obchodní podmínky před jejím podepsáním, aby věděl, k čemu se zavázal. Měl by věnovat pozornost zejména tomu, zda poskytovaná služba plní funkce, které klient potřebuje, a zda je poskytována za podmínek, které je klient ochoten akceptovat a schopen splnit. 14 Je totiž velmi časté, že klient všechny předložené dokumenty jen podepíše, aniž by je četl, protože za prvé je jich velké množství, za druhé tomu většinou moc nerozumí a za třetí si je vědom toho, že pokud by s některým ustanovením smlouvy nebo obchodních podmínek nesouhlasil, banka by s ním smlouvu neuzavřela. 14 Čubová, N.: Platební vztahy v bankovní praxi, Právo a podnikání, 1992, číslo 4, str

15 Banky někdy jednají, když ne přímo protizákonně, tak na hranici zákona (viz zmíněná jednostranná změna všeobecných obchodních podmínek ze strany banky) a klientovi nezbude v případě nesouhlasu nic jiného než, buď dát bance výpověď, nebo její jednání přetrpět, případně zahájit soudní nebo rozhodčí řízení. Banky totiž v poslední době předkládají klientům současně se smlouvou i rozhodčí smlouvu, aby se vyhnuly nežádoucí publicitě, která by nezbytně pramenila z veřejného soudního sporu. Novou možností, jak se bránit pochybení banky je obrátit se se svou stížností na finančního arbitra, který často nazývá také finanční ombudsman podle některých zahraničních právních úprav. Je ovšem nutné vyplnit mezeru v zákoně o bankách a tím umožnit finančnímu arbitrovi získat po bance požadované informace, i když jsou předmětem bankovního tajemství. Tím by bylo možné řešit spory týkající se některých převodů a elektronických platebních prostředků rychle a efektivně. Nakonec bych zdůraznila, že stejně jako na další činnosti bank se i na smlouvy bankovních služeb vztahuje povinnost banky zachovávat bankovní tajemství a na její zaměstnance a členy dozorčí rady povinnost mlčenlivosti. Banka nemá povinnost zachovávat bankovní tajemství pouze vůči osobám pověřeným bankovním dohledem a dále vůči soudům, orgánům činným v trestním řízení, správcům daně a některým dalším státním orgánům taxativně vymezených v 38 zákona o bankách. Povinnost zachovávat bankovní tajemství je však omezena, pokud se klient dostane do prodlení s peněžitým plněním bance na dobu delší než 60 dnů nebo porušil jiné povinnosti. Potom může banka informovat ostatní banky, třetí osoby nebo i veřejnost o porušení smlouvy jejím klientem. Ten má v tomto případě možnost uzavřít s bankou dohodu o nápravě, na kterou však banka nemusí přistoupit. Navíc mají banky právo vzájemně se informovat o bankovním spojení, identifikačních údajích o majitelích účtů a o záležitostech, které vypovídají o bonitě a důvěryhodnosti jejích klientů. 15 Česká národní banka vede pro tento účel tzv. Centrální registr úvěrů, ze kterého může poskytovat informace pouze v přímé souvislosti s konkrétním obchodním případem. U smluv bankovních služeb v užším smyslu bude použití této informační databáze možné pouze u smluv o běžném účtu uzavřených jako tzv. kontokorent (viz dále) a zákona č. 21/1992 Sb., o bankách 15

16 3 SMLOUVA O OTEVŘENÍ AKREDITIVU 3.1 K pojmovým otázkám akreditivu Akreditiv je prostředek sloužící k řádnému fungování platebního styku v obchodních vztazích. Jedná se o jeden z nejefektivnějších institutů, který zajišťuje platby při obchodních transakcích. Akreditiv poskytuje téměř stoprocentní jistotu, že dodané zboží nebo služby budou prodávajícímu nebo jinému věřiteli řádně zaplaceny v požadovaném termínu a kupujícímu nebo jinému dlužníkovi zase jistotu, že druhá strana obdrží kupní cenu teprve až dostojí svým smluvním závazkům. Akreditiv tím zároveň přispívá k budování dobrých obchodních vztahů. Smlouva o otevření akreditivu se vyvinula z kupecké poukázky. Akreditiv (anglicky Letter of Credit, německy Kreditbrief) se dříve také nazýval úvěrní list, protože slouží i jako nástroj úvěrování. Jedná se o poukázku obsahující příkaz jedné nebo více bankám, aby vyplatila osobě uvedené v akreditivu určitou sumu peněz nebo provedla jiné určené plnění za podmínek stanovených ve smlouvě o otevření akreditivu. Právním důvodem vzniku akreditivu je smlouva o otevření akreditivu. Věcným důvodem vzniku akreditivu je určitý závazkový vztah mezi příkazcem a oprávněným, který je vyjádřen nejčastěji kupní smlouvou. Ta představuje podnět k otevření akreditivu. Je v ní velmi často uveden závazek kupujícího zřídit akreditiv. Tyto dva důvody je třeba rozlišovat, protože závazek banky z akreditivu je zcela nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Banky se v žádném případě nezabývají ani nejsou vázány těmito smlouvami ani v případě, že jakékoliv odvolání na takovou smlouvu je obsaženo v akreditivu. 16 Ustanovení této smlouvy mají zásadně dispozitivní povahu. Výjimku tvoří pouze základní ustanovení a forma smlouvy. Základní ustanovení smlouvy o otevření akreditivu v obchodním zákoníku je kogentní povahy. Pokud bude konkrétní smlouva obsahovat zde vyjmenované podstatné části, použije se smluvní typ z obchodního zákoníku. Ve smlouvě o otevření akreditivu se banka zavazuje příkazci, že poskytne na základě jeho žádosti určité osobě - tedy oprávněnému - určité plnění (to vše na účet příkazce), pokud oprávněný splní podmínky stanovené ve smlouvě, a to do určité doby. Druhou podstatnou částí je závazek příkazce zaplatit bance úplatu. Jedná se o odměnu 16 Krč, R.: Soudní případy smlouva o otevření akreditivu, Soudní rozhledy, 2002, číslo 1, str. 3 16

17 za poskytnuté služby, která může být nahrazena úvěrem sjednaným v rámci úvěrové smlouvy. 3.2 Použití Akreditiv se používá především v mezinárodním obchodě, protože zmenšuje riziko plynoucí ze vzájemné neznalosti stran, z pochybností o seriózní postup druhé strany nebo z obav o hospodářskou nebo politickou nestabilitu v zemi smluvního partnera, která by mohla obchod ohrozit. 17 Ve vnitrostátním obchodě se teprve pomalu začíná ustalovat jako jeden z platebních dokumentů z obavy před platební neschopností obchodního partnera. Je to způsobeno zřejmě skutečností, že akreditiv není v naší zemi tradičně používán, protože tento institut byl upraven pouze v zákoníku mezinárodního obchodu a v hospodářském zákoníku o něm nebyla zmínka. Dalším důvodem je pravděpodobně ještě nutnost jednání s bankou a výše její úplaty. V domácím platebním styku si akreditiv našel své místo hlavně při převodech nemovitostí, kdy zaručuje kupujícímu dotčené nemovitosti, že pokud zaplatí určitou nemalou sumu peněz, bude jeho vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí. A naopak prodávající má jistotu, že když dojde k vkladu nemovitosti do katastru nemovitostí a tudíž k převodu práva na kupujícího, obdrží své peníze za prodanou nemovitost. 3.3 Subjekty Vyskytují se zde tři subjekty, které musí být ve smlouvě přesně určeny: banka, příkazce, kterým je většinou kupující nebo odběratel, a oprávněný nebo také beneficient, kterým je zpravidla prodávající nebo dodavatel. (Pokud se jedná o osobní akreditiv, může být oprávněným také sám příkazce.) Otevření akreditivu a jeho uskutečnění je možno charakterizovat jako proces, v němž vznikají tři různé, na sobě nezávislé, ale vzájemně se podmiňující, právní vztahy. 18 Prvním takovým vztahem je vztah příkazce a oprávněného jako věcný základ smlouvy o otevření akreditivu. Právně nemá tato smlouva na závazky banky žádný vliv. Obchodní zákoník to přímo zdůrazňuje v 685, kde stanoví, že závazek banky akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Znamená to, že pro banku je závazná uzavřená 17 Molnárová, G.: Dokumentární akreditiv, 18 Richter, J.: Zajištění plateb akreditivy, Právní rádce, 1993, číslo 10, str

18 smlouva o otevření akreditivu a jakékoli námitky, které by kterákoli strana z prvotního kontraktu namítala, jsou pro ni nepodstatné. Druhým vztahem je vztah banky a příkazce, který vzniká uzavřením smlouvy o otevření akreditivu. Oprávněný není účastníkem této smlouvy. Jeho oprávnění vzniká teprve oznámením, že byl v jeho prospěch otevřen akreditiv a byly mu sděleny jeho podmínky. Takže banka a oprávněný tvoří poslední uvedený vztah. Za předpokladu, že banka použije ke splnění svého závazku ještě další banku, může přistoupit také tento mezibankovní vztah jako čtvrtý nezávislý vztah. 3.4 Vznik smlouvy o otevření akreditivu, práva a povinnosti příkazce a banky, akreditivní listina K otevření akreditivu dojde uzavřením písemné smlouvy mezi bankou a příkazcem. Otázka písemnosti je kogentním znakem smlouvy, bez které by smlouva byla absolutně neplatná. Totéž platí o změně nebo zrušení akreditivu. Bance vznikají ze smlouvy tři závazky. Prvním je závazek banky vůči příkazci otevřít akreditiv. Druhým je jednostranný závazek oznámit oprávněnému otevření akreditivu v jeho prospěch 19 a posledním je poskytnutí plnění oprávněnému, pokud splní stanovené podmínky. Oznámení o otevření akreditivu někdy v praxi následuje až po předběžném návěští (tzv. akreditivní preávis) doručeném oprávněnému, aby věděl, že pro něho bude v nejbližší době otevřen akreditiv. Předběžné návěští nenahrazuje oznámení, ale podle Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy však zakládá závazek k otevření akreditivu. 20 Samotným oznámením o otevření akreditivu sděluje banka oprávněnému, že v jeho prospěch otevírá akreditiv a současně mu oznámí jeho obsah v tzv. akreditivní listině. Tu banka obvykle doručí v termínu stanoveném ve smlouvě, nebo poté, kdy jí k tomu dá příkazce jednostranný pokyn, pokud je to dohodnuto ve smlouvě. Obchodní zákoník podpůrně stanoví, že tak má banka učinit bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy. Okamžikem oznámení je akreditiv otevřen a tím vzniká závazek příkazce vůči bance. Až jejím oznámením, tedy vlastním doručením, vzniká vztah mezi bankou a oprávněným, jehož obsah je určen akreditivní listinou. Oprávněný 19 Richter, J.: Zajištění plateb akreditivy, Právní rádce, 1993, číslo 10, str Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str

19 není otevřením akreditivu nijak povinován, (pokud to není obsahem jeho vztahu s příkazcem), znamená pouze jeho právo akreditiv využít. Akreditivní listina musí obsahovat určení plnění, dobu platnosti akreditivu a akreditivní podmínky. Plnění, ke kterému se banka vůči oprávněnému zavazuje, bude převážně ve formě určité peněžité částky. Akreditivní listina může stanovit, aby plnění bylo oprávněnému poskytnuto postupně. Někdy může mít jinou povahu, především akceptaci směnky, dále odkoupení směnky nebo obstarání akceptace směnky. Doba platnosti akreditivu vymezuje časový interval, od kdy do kdy musí oprávněný splnit stanovené podmínky, aby od banky obdržel plnění. Akreditivní podmínky sdělují oprávněnému, co musí splnit, aby mohl požadovat plnění po bance. Akreditivní listina není cenným papírem. Oznámení o otevření akreditivu může banka, která je účastníkem smlouvy, provést pomocí jiné banky (tzv. avizující banky), která pak beneficientovi sděluje, že jiná banka pro něho akreditiv otevřela, a také zpravidla jako její zmocněnec podle akreditivu plní. 21 Oznamující banka odpovídá pouze za škodu, která byla způsobena nesprávností tohoto oznámení a této škody se nemůže nijak zprostit. Nesprávnost může spočívat v oznámení otevření akreditivu jinou bankou bez příslušného zmocnění, nebo pokud oznámí akreditiv s jiným obsahem, než bylo její povinností. Nevzniká jí závazek z akreditivu, pokud ho ovšem nepotvrdila. Má pouze povinnost ověřit si pravost akreditivu. Otevřením akreditivu vzniká závazek příkazci vůči bance, který spočívá v povinnosti zaplatit bance úplatu. Tato odměna bance za poskytnuté služby se většinou sjednává odkazem na sazebník konkrétní banky. Pokud by nebyla takto sjednána, poskytuje obchodní zákoník podpůrně řešení v podobě obvyklé úplaty v době uzavření smlouvy. Obvyklá úplata by se určovala průměrem sazebníků bank za stejnou službu. 3.5 Odvolatelnost a neodvolatelnost akreditivu Akreditivy lze dělit na odvolatelné a neodvolatelné. Obchodní zákoník presumuje na rozdíl od dříve platného zákoníku mezinárodního obchodu neodvolatelnost. Akreditiv by byl odvolatelný pouze tehdy, pokud by to výslovně 21 Bejček, J., Eliáš, K., Raban, P. a kol.: Kurs obchodního práva. Obchodní závazky, 3. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str

20 stanovila akreditivní listina. Neodvolatelný akreditiv nemůže banka měnit nebo rušit bez souhlasu příkazce a oprávněného a jde-li o akreditiv potvrzený i další bankou, tak i bez souhlasu potvrzující banky. 22 Naproti tomu odvolatelný akreditiv může být bankou kdykoli jednostranně změněn nebo zrušen, ale za podmínky, že k tomu dojde dříve, než oprávněný splní podmínky stanovené v akreditivní listině. Odvolatelné akreditivy se v praxi téměř nevyskytují 23 kvůli nižší jistotě, kterou poskytují. Proto zákonodárce zřejmě zvolil automatickou aplikaci neodvolatelného akreditivu. I Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy předpokládají neodvolatelnost akreditivu, pokud není ve smlouvě dohodnuto něco jiného. Pokud je neodvolatelný akreditiv z podnětu banky, která je jím vázána, potvrzen další bankou, vzniká oprávněnému nárok na plnění i vůči této bance, a to od okamžiku, kdy bylo oprávněnému toto potvrzení oznámeno. Obě banky jsou potom vůči oprávněnému zavázány společně a nerozdílně, což znamená, že oprávněný může požadovat plnění po kterékoli z těchto bank. Pokud potvrzující banka plnění poskytla, má nárok požadovat ho po bance, z jejíhož podnětu akreditiv potvrdila. Většinou oprávněný požaduje plnění po potvrzující bance, protože tato je obvykle v sídle oprávněného. 3.6 Dokumentární akreditiv Dokumentární akreditiv je speciálním typem akreditivu, který je přímo uveden v obchodním zákoníku. V obchodní praxi je dokumentární akreditiv nejčastěji používaným typem akreditivu. V tomto případě banka poskytuje oprávněnému plnění, pokud předloží dokumenty určené v akreditivní listině. Dokumentární akreditiv je velmi rozšířen v mezinárodním obchodě, kde se banky řídí mezinárodními obchodními zvyklostmi, které byly kodifikovány Mezinárodní obchodní komorou v Paříži poprvé v roce 1933, a to pod názvem Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy, které se používají v revidovaných verzích dosud. Poslední revize byla provedena k Jestliže smluvní strany chtějí, aby se jejich právní vztah přímo řídil těmito zvyklostmi, je vhodné (při vnitrostátním právním vztahu nezbytné), aby na ně ve smlouvě o otevření akreditivu odkázaly. Používá se poslední revidovaná verze. Pokud by účastníci smlouvy 22 Krč, R., Marek, K.: Smlouva o otevření akreditivu, Právní rádce, 2002, číslo 6, str Richter, J.: Zajištění plateb akreditivy, Právní rádce, 1993, číslo 10, str

21 měly zájem na tom, aby se jejich smlouva o otevření akreditivu řídila některou z předchozích verzí, musí to ve smlouvě výslovně stanovit. Realizace dokumentárního akreditivu, kdy jsou smluvní strany z rozdílných států, probíhá velmi podobně jako v tuzemském platebním styku. Osoba oprávněná z akreditivu je většinou vývozce a příkazce je dovozcem, který otevírá akreditiv. Jeho banka pak zpravidla požádá banku v sídle oprávněného o oznámení a potvrzení jejího akreditivu, kde po odeslání zboží oprávněný odevzdá dokumenty požadované akreditivní listinou a obdrží od potvrzující banky plnění a banka příkazce následně zašle plnění z účtu akreditivu. Oprávněný musí řádně a včas předložit bance dokumenty určené v akreditivní listině. Těmito dokumenty jsou zejména listiny potvrzující odeslání zboží, osvědčující vlastnictví ke zboží, či potvrzující jeho kvalitu, 24 dále jimi mohou být dokumenty osvědčující množství zboží, doklady o původu věci, kupní smlouva opatřená rozhodnutím katastrálního úřadu o povolení vkladu nemovitosti, výpis z listu vlastnictví ověřený katastrálním úřadem, faktura, pojistka a jakékoli další dokumenty, které příkazce požaduje. Banka zkoumá pouze dokumenty stanovené v akreditivní listině, kde jsou určeny nejen požadované listiny, ale také jejich náležitosti. Oprávněný musí předložit bance všechny akreditivem požadované listiny. Nemá povinnost předkládat jakékoli jiné dokumenty, ani je po něm banka nesmí požadovat. Banka musí přezkoumat s odbornou péčí, zda jsou předložené dokumenty ve vzájemné souvislosti a jejich obsah musí zjevně odpovídat podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Zjevný soulad je určen mezinárodní standardní bankovní praxí, která se odráží v článcích Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy. 25 V praxi se vyvinula doktrína strict compliance, která stanoví přísný soulad dokumentů s akreditivními podmínkami a soulad dokumentů mezi sebou navzájem. Jako každé pravidlo má i toto výjimky. Je jím tzv. praxe de minis neboli nedůležitá variace, která znamená, že odchylka od souladu dokumentů s akreditivními podmínkami je tak malá, že neovlivní celkový dojem souladu. 26 Další výjimkou jsou synonyma a termíny stejného významu, například různé chemické názvy pro stejnou 24 Molnárová, G.: Dokumentární akreditiv, 25 Krč, R.: Soudní případy smlouva o otevření akreditivu, Soudní rozhledy, 2002, číslo 1, str Krč, R.: Soudní případy smlouva o otevření akreditivu, Soudní rozhledy, 2002, číslo 1, str. 3 21

22 sloučeninu. Příkazce i oprávněný by měli vzít na vědomí, že bankovní zaměstnanci nemusí být v tomto směru vzděláni a mohlo by se stát, že odmítnou akreditiv proplatit. Odborná péče banky nezahrnuje zkoumání pravosti listin, nebo zjišťování jestli odpovídají skutečnosti (například zda je dokument v souladu se zbožím), nebo za jejich zfalšování, pokud není zjevné. Příkazce může očekávat, že banka proplatí určenou částku pouze tehdy, pokud dokumenty naprosto souhlasí s podmínkami uvedenými v akreditivní listině. To znamená, že jakýkoli rozdíl mezi předloženým dokumentem a podmínkami stanovenými v akreditivní listině musí být bezpodmínečně považován za jejich nesplnění a musí vést k neposkytnutí určeného plnění. Judikatura z první republiky uváděla jako nesplnění povinnosti i přijetí originálu požadovaného dokumentu místo jeho duplikátu. ( Byla-li umluvena výplata akreditivu proti předložení duplikátů nákladních listů, nestačí předložení jejich originálu. 27 ) Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy umožňují přijmout jako originály i dokumenty, které jsou vystaveny rozmnožovacími, automatizovanými nebo počítačovými systémy, popřípadě průklepové kopie, pokud jsou označeny jako originály a jsou také podepsány, pokud je to požadováno. Mezinárodní bankovní praxe toto pravidlo příliš nerespektuje. Aby se banka vyhnula riziku případné odpovědnosti, raději při jakýchkoli nesrovnalostech odmítne dokumenty přijmout, i když toto odmítnutí není podloženo právními důvody. Andrle ve svém článku tvrdí, že podíl beneficientem prvně předložených dokumentů, které obsahují nesrovnalosti je okolo 80%, 28 což způsobuje pokles v oblibě dokumentárního akreditivu. Starší judikatura 29 uvádí, že se banka může také dotázat příkazce, jestli s vyplacením částky souhlasí, i když se dokument přesně neshoduje s podmínkami. Banka podle soudního rozhodnutí měla odepříti výplatu nebo se dotázati o další pokyny poukazatele a podle nich se pak zaříditi. 30 Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy ve svém článku 14 zmiňují stejnou praxi vystavujících bank, 27 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc 3863 Rv I 1804/23 Vážný. 24, VI.a: 757, ASPI, evidenční číslo 6851 (jud) 28 Andrle, P.: Od UCP 500 až po ISBP, Dokumentární akreditiv a jeho vývoj v posledních deseti letech, Bankovnictví, 2003, číslo 5, str Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc Rv II 370/31 Vážný. 32 XIV.b:1166, ASPI, evidenční číslo (jud) 30 Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rc Rv II 370/31 Vážný. 32 XIV.b:1166, ASPI, evidenční číslo (jud) 22

23 kdy v případě, že předložené dokumenty obsahují nesrovnalosti, kontaktují příkazce, zda se zříká práva tyto nesrovnalosti namítat, 31 to znamená, jestli bude souhlasit s proplacením dokumentů, které neodpovídají akreditivním podmínkám. Banka musí ověřovat dokumenty s odbornou péčí, to znamená, že sama musí mít odborníky, kteří mají zvláštní odborné znalosti, pokud je jich třeba, anebo si je musí obstarat. Banka se nemůže zprostit své odpovědnosti za odbornou péči argumentem, že neměla dostatek odborných znalostí potřebných k posouzení souladu listiny a podmínek akreditivu. Pokud by banka plnění vyplatila, i když by se dokumenty s podmínkami akreditivu zjevně neshodovaly, došlo by tím k hrubému porušení jejích smluvních povinností a příkazce by měl nárok na náhradu škody vůči bance. Odpovědnosti za škodu způsobenou neodbornou péčí se nemůže banka zprostit. Pokud jsou tyto doklady řádně a včas předloženy bance, příkazce už nemůže nijak zabránit proplacení. Banka neručí za jakoukoli vadu zboží, což vyplývá z faktu, že závazek banky z akreditivu je nezávislý na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným. Banka odpovídá za škodu, která je způsobena ztrátou, zničením nebo poškozením dokumentů převzatých od oprávněného, jakož i škodu vzniklou jako jejich důsledek, například škodu vzniklou zaplacením smluvní pokuty nebo úroku z prodlení jako důsledku prodlení s poskytnutím plnění oprávněnému. 32 Této odpovědnosti se banka může zprostit, pokud ani při vynaložení odborné péče nemohla ztrátě, zničení nebo poškození dokumentů zabránit. 3.7 Jiné typy akreditivu Zákon stanoví v 691, že ustanovení o dokumentárním akreditivu se přiměřeně použijí i na akreditivy, podle nichž se lze domáhat plnění při splnění jiných podmínek než je předložení dokumentů. Takových druhů akreditivu existuje několik. Revolvingový (obnovující se) akreditiv se používá v případě, kdy strany mají vzájemný dlouhodobý obchodní vztah s opakovanými dodávkami. Má sloužit ke zjednodušení situace, protože příkazce nemusí uzavírat smlouvu s bankou na každou jednotlivou zakázku, ale uzavře jednu smlouvu, která se potom používá na všechny 31 Andrle, P.: Od UCP 500 až po ISBP, Dokumentární akreditiv a jeho vývoj v posledních deseti letech, Bankovnictví, 2003, číslo 5, str Štenglová, I. Plíva, S. Tomsa, M. a kolektiv: Obchodní zákoník. Komentář, 8. vydání, C.H.Beck, Praha, 2003, str