PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra mezinárodního práva

Transkript

1 ZÁPADOČESKÁ UNIVERSITA V PLZNI PRÁVNICKÁ FAKULTA Katedra mezinárodního práva DIPLOMOVÁ PRÁCE Mezinárodně právní ochrana uprchlíků (Název práce) Diplomantka : Milena Poljaková Vedoucí diplomové práce: JUDr. Vladimír Balaš, CSc. Plzeň, 2000

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci zpracovala samostatně, a že jsem vyznačila prameny, z nichž jsem pro svou práci čerpala, způsobem ve vědecké práci obvyklým. V Plzni, dne Podpis 2

3 PŘEDMLUVA Uprchlický problém začal být právně řešen na počátku 20. století po 1. světové válce. Přestože za tu dobu prošel vývojem, který přinesl zlepšení situace uprchlíků, do povědomí laické veřejnosti pronikl jen okrajově. Tato situace se náhle změnila loňským rokem, kdy v důsledku srbsko - kosovského konfliktu začaly utíkat statisíce lidí albánského původu z Kosova. Tento mohutný uprchlický proud zasáhl mnoho dalších evropských států, a snad právě proto si celá evropská civilizace začala uvědomovat, jak velice se jich tento problém může dotýkat. V té době jsem se začala ptát, jak jsou vlastně tito lidé chráněni a co pro ně mezinárodní právo může udělat. Proto je moje diplomová práce odpovědí na konkrétní událost, která svého času otřásla Evropou. Po krátkém historickém zasvěcení do problematiky se věnuji klíčové otázce, kdo z hlediska mezinárodního práva je uprchlíkem, jak se jím stává a jak se posuzují jednotlivá kritéria k udělení statusu uprchlíka, tedy otázce, která je vůbec předpokladem pro to, aby určitá osoba mohla požívat mezinárodní ochrany. Z hlediska ochrany uprchlíka má stěžejní význam pravidlo non-refoulement, kterým se podrobněji zabývám ve druhé kapitole. Uprchlický problém úzce souvisí s chápáním lidských práv. Jen moderní pojetí lidských práv mohlo být základem pro to, aby se vytvořila i specifická ochrana uprchlíků. Protože zvláštní dokumenty uprchlického práva 3

4 nezahrnují úpravu všech uznávaných lidských práv, ani to není jejich účelem, uplatní se paralelně ochrana podle mezinárodních univerzálních dokumentů o lidských právech, jejichž ochrany může požívat uprchlík stejně jako každý jiný jednotlivec. V kapitole třetí jsou lidská práva pojímána ve vztahu ke specifické situaci uprchlíků. Přestože ochrana uprchlíků spočívá především v hmotně právní úpravě, nebyla by práce úplná, kdyby se nedotkla i způsobu její realizace v praxi. Předložená práce se zabývá uprchlickým problémem z hlediska mezinárodního. Tam, kde to bylo vhodné, jsem vložila i krátký exkurs z vnitrostátní úpravy České republiky. Čerpala jsem z vybrané české i zahraniční literatury, ke každé dílčí otázce jsem se snažila zpracovat látku alespoň ze dvou různých publikací. Cílem této práce je spíše všeobecné představení uprchlické problematiky, a to z hmotně právního i procesně právního hlediska i v souvislosti s lidskými právy, a podat ucelený přehled o tomto tématu. Současně snad může poukázat na určité mezery této specifické právní úpravy, týkající se uprchlíků, a především zvýšit obecné povědomí o mezinárodním chápání uprchlického problému a toto chápání dále prohlubovat lidského jedince - uprchlíka. ve prospěch V Plzni, dne Podpis 4

5 Kapitola 1 POJEM "UPRCHLÍK" Část 1.1 Vývoj uprchlického práva Jak to všechno začalo? Problém uprchlíků se stal záležitostí mezinárodního společenství počátkem dvacátého století, kdy uprchlictví přestalo být individuální, skupinové a začaly se objevovat hromadné proudy uprchlíků. Způsob mezinárodního postupu v otázce uprchlíků byl stanoven Společností národů a vedl k přijetí řady mezinárodních dohod v jejich prospěch. První rozsáhlý proud uprchlíků zasáhl Evropu po první světové válce z Ruska. Proud uprchlíků z porevolučního Ruska dospěl po roce 1917 k počtu 1,5 milionu osob. Jednotlivé osoby a rodiny opouštěly sovětské Rusko z důvodu materiálního zpustošení země, zasažené válkou, hladomorem jakož i z politických pohnutek 1. Na tuto skutečnost reagovala Rada Společnosti národů jmenováním Dr. Fridtjofa Nansena do čela Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky. Jeho úkol byl rozdělen do tří částí: 1 Jílek. D, Odpověď mezinárodního práva na hromadné uprchlictví, Brno 1996, str.12 Dále jen "Jílek, Odpověď mezinárodního práva" 5

6 definovat právní postavení uprchlíků a zajistit pro ně náhradní průkazy totožnosti organizovat jejich repatriaci nebo "umístění" do oblastí, které je mohly přijmout podnikat činnosti, které by zabezpečili pomoc prostřednictvím humanitárních organizací. 2 Zásadním činem bylo vydání průkazu totožnosti, tzv. "Nansenova pasu", na základě ujednání z roku 1922, který se vydával osobám, které splňovaly hlediska ruského původu a nalézaly se mimo hranice Sovětského svazu. Vystavení dokladů totožnosti znamenalo prvopočátek úpravy postavení uprchlíka v mezinárodním právu. Měly zajistit svobodný pohyb a právní možnost opustit zemi prvního přijetí, v níž nebyly vytvořeny podmínky pro živobytí ani k získání zaměstnání. Vydáním Nansenova pasu se vytvořilo právní spojení mezi uprchlíkem a mezinárodním společenstvím, které svým způsobem nahrazovalo domovský stát, jehož ochrany byli zbaveni 3. Druhým případem byl odchod statisíců Arménů, usazených v severovýchodním Turecku, kteří byli nuceni vyhledat útočiště v Řecku, Bulharsku, Sýrii a Sovětském svazu při pronásledování tureckou vládou z důvodů náboženské a odlišné kulturní identity. Hromadný exodus zahrnoval osoby bez jakýchkoli průkazů totožnosti anebo jednotlivce vybavené tureckými pasy s platností do jednoho roku či jedince s cestovními doklady Arménské republiky. Také pro arménské uprchlíky byl v roce 1924 přijat plán pro vydání průkazu jejich totožnosti. 4 2 Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str. 17 6

7 První definice uprchlíka Ujednání týkající se průkazů totožnosti ruským a arménským uprchlíkům pouze naznačila obrysy určení osob, které byly způsobilé k vystavení Nansenova pasu. Aby se zabránilo praktickým obtížím, byla vytvořena definice ruských a arménských uprchlíků, jakožto první právní definice uprchlíků vůbec: Ruský uprchlík: "Každá osoba ruského původu, která nepožívá ochrany vlády Svazu sovětských socialistických republik a nenabyla jakoukoli jinou příslušnost." 5. Arménský uprchlík: "Každá osoba arménského původu, dříve poddaný Otomanské říše, která nepožívá ochrany vlády Turecké republiky a nenabyla jakoukoli jinou příslušnost". 6 Tito první uprchlíci jsou definováni podle jejich státní příslušnosti, dále podle území, které opustili a nedostatku diplomatické ochrany ze strany jejich bývalé vlasti. Na základě těchto objektivních hledisek byl výklad jednoduchý a nepůsobil žádné velké těžkosti při stanovení, kdo je uprchlíkem. Vydávání průkazu totožnosti jak ruským tak arménským uprchlíkům byl postupem ad hoc Společnosti národů, který se opíral o názor, že uprchlický problém spočívá svojí příčinou ve světové válce, přičemž její důsledky musí odeznít. Tento postup zapadal do prozatímního řešení, které ústilo v reakci 5 Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str. 17 7

8 na hromadné uprchlické proudy, aniž by byla viděna perspektivnost důkladnějšího řešení Mezníky ve vytváření univerzální koncepce uprchlíků Ještě do druhé světové války byly schváleny různé ad hoc dohody a konvence, které se vztahovaly na zvláštní kategorie uprchlíků. Nejdůležitějšími jsou: Dohoda z roku 1928 se týkala rozšíření ochrany i na další skupiny uprchlíků, jejichž právní postavení bylo analogické se statusem ruských a arménských běženců. Konkrétně se ujednání vztahovalo na asyrské, asyrsko-chaldejské a turecké uprchlíky. 7 Definice těchto uprchlíků navazovaly svým obsahem na předchozí mezinárodní ujednání a svým pojetím představovaly ad hoc řešení, které bezprostředně reagovalo na mezinárodní poměry. 8 Úmluva týkající se mezinárodního postavení uprchlíků (1933) Při zřizování Nansenova úřadu pro uprchlíky se v názoru Shromáždění objevil nový prvek v posuzování uprchlického problému. Připravovaná úmluva by již neměla být pouze jednorázovou reakcí na mezinárodní události, ale měla již smluvním stranám uložit řadu mezinárodně právních závazků, namísto doporučení předcházejících ujednání 9. Vznikla úmluva, která znamenala ve vývoji definice uprchlíka určitý zvrat. Poprvé provázala dvě základní otázky: definici s právním postavením uprchlíků. Předmětem i účelem smlouvy se stalo "zajištění práv občanských, volný a svobodný přístup k soudům, bezpečnost a stálost podniku práce, úlevy v provozování 7 Úvod do medzinárodnej ochrany utečencov, UNHCR, červen Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str. 24 8

9 řemesel, průmyslu, obchodu a cestovné, přístup do škol a univerzit." 10. Dále omezila možnost vypovídat a vyhošťovat uprchlíky. Bohužel se touto úmluvou zavázalo pouze osm států. Úmluva o postavení uprchlíků pocházejících z Německa (1938) Vycházela z ustanovení Úmluvy z roku Kromě pozitivně vyjádřeného vymezení obsahovala vylučující klauzuli a vyňala z okruhu mezinárodním právem chráněných osob jednotlivce, kteří využili politických událostí jako vhodnou příležitost k emigraci. 11 Protokolem z roku 1939 byla rozšířena na uprchlíky pocházející z Rakouska. 12 Ačkoli texty všech uvedených úmluv byly velmi důležité, a představovali první kroky ve vývoji mezinárodního práva uprchlíků, měly i svoje nedostatky: úmluvy byly vlastně pouze doporučeními, které neměli žádnou závaznou právní moc nepoužívali se soustavně a obecně pouze málo států je ratifikovalo, a to ještě s výhradami citováno podle Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Úvod do medzinárodnej ochrany utečencov, UNHCR, červen 1992, str. 11 9

10 Část 1.2 Pojem "uprchlík" podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku Všeobecně Brzy po 2. světové válce, vzhledem k tomu, že nebyla vyřešena otázka uprchlíků, vyvstala nutnost nového mezinárodního dokumentu, který by definoval status uprchlíků. Namísto dohod dosud přijímaných ad hoc v souvislosti se specifickou situací uprchlíků, byl požadován dokument obsahující všeobecnou definici toho, kdo má být považován za uprchlíka. Úmluva o právním postavením uprchlíků byla přijata na Konferenci zplnomocněných zástupců Spojených národů 28. července 1951 v Ženevě a vstoupila v platnost 21. dubna Definice pojmu "uprchlík" Uprchlíkem je ten, kdo splňuje kritéria definice podle této Úmluvy. To se stává před formálním zjištěním statusu uprchlíka. Přiznání statusu uprchlíka tedy probíhá formou deklarace, tj prohlášením, že daná osoba je uprchlík. 15 Ustanovení Úmluvy, vymezující, kdo je uprchlíkem, mají tři části, nazvané: 14 Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Příručka procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Konvence z roku 1951 a Proto kolu z roku 1967 o právním postavení uprchlíků, UNHCR, Ženeva 1979, str. 12. Dále jen "Příručka procedur a kritérií" 10

11 Inklusivní klauzule, která definuje kritéria, která osoba musí splnit, aby mohla být uznána jako uprchlík. Tvoří pozitivní základ, pomocí kterého se rozhoduje o statusu uprchlíka. Cesační klauzule, která stanoví, za jakých podmínek uprchlík přestává být uprchlíkem z toho důvodu, že mezinárodní ochrana již není opodstatněná nebo nutná. Lze ji tedy použít pouze tam, kde osoba již status uprchlíka získala, a nikoli jako důvod pro odepření statusu. Exklusivní klauzule, která se týká osob, které by jinak mohly být uprchlíky, ale buď již přijímají, nebo nepotřebují nebo nezasluhují mezinárodní ochrana. Je nutno ji užívat restriktivně Inklusivní klauzule A Statutární uprchlík Článek 1 A Úmluvy pojednává o statutárních uprchlících, tj. osobách, považovaných za uprchlíky na základě ustanovení mezinárodních dokumentů, předcházejících Úmluvu. Toto ustanovení konstatuje: "V této úmluvě, pojem "uprchlík" se vztahuje na kteroukoliv osobu, jež: byla považována za uprchlíka dle dohod z 12. května 1926 a 30.června 1928, nebo dle smluv z 28. října 1933 a 19. února 1938 a dle Protokolu ze 14. září 1939, nebo též dle ustanovení Ústavy Mezinárodní organizace pro uprchlíky; 11

12 rozhodnutí o nezpůsobilosti, přijaté Mezinárodní organizací uprchlíků v období její činnosti, nebrání, aby status uprchlíka byl přiznán osobám, které splňují podmínky paragrafu 2 tohoto odstavce." 16 Předchozí výčet má sloužit jako spojovací článek s minulostí a zajistit kontinuitu mezinárodní ochrany uprchlíků, které se mezinárodní společenství ujalo v předchozích období (viz. část 1.1: Vývoj uprchlického práva). Tyto dokumenty pozbyly již mnohé ze svého významu. Osoba, která však byla považována za uprchlíka na základě podmínek kterékoliv z těchto úmluv, je automaticky uprchlíkem i podle Úmluvy z roku Držitel Nansenova pasu musí být podle Úmluvy z roku 1951 považován za uprchlíka, pokud se na jeho případ nevztahuje jedna z pozastavujících (cesačních) klauzulí či pokud není vyloučen z uplatnění této Úmluvy vylučovací (exkluzivní) klauzulí. 17 B. Všeobecná definice v Úmluvě z roku 1951 Podle článku 1 A (2) Úmluvy z roku 1951 se pojem "uprchlík" vztahuje na kteroukoliv osobu, jež: "v důsledku událostí nastalých před 1. lednem 1951 se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských či národnostních, nebo z důvodů přináležitosti k určitým společenským vrstvám, jakož i zastávajíc určité politické názory, je neschopna, či, vzhledem k svrchu zmíněným obavám odmítá ochranu své vlasti, totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi 16 Úmluva a Protokol týkající se právního postavení uprchlíků, HCR/INF/29/Rev.4. Dále jen "Úmlu va z roku 1951". 17 Příručka procedur a kritérií, str

13 svého dosavadního bydliště následkem svrchu zmíněných událostí, a která vzhledem k shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit." 18 Čtyřmi hlavními prvky definice uprchlíka jsou tedy: 1. oprávněné obavy 2. pronásledování 3. z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů 4. mimo svou vlast 1. Oprávněné obavy Fráze "oprávněné obavy před pronásledováním" je klíčovou částí celé definice. Termín "oprávněné obavy" obsahuje jak prvek subjektivní, tak i objektivní a při určování statusu uprchlíka je nutno brát v úvahu obojí 19. Subjektivní složka Zhodnocení subjektivního prvku je neodlučitelné od posouzení osobnosti žadatele, neboť psychická reakce různých jedinců nemusí být v identických podmínkách vždy jednotná. Jeden může zastávat silné náboženské přesvědčení, jehož znevážení by učinilo jeho život nesnesitelným, jiný nemusí mít žádné. Jeden může svůj odjezd naplánovat, jiný se k útoku rozhodne impulsivně. 20 Vzhledem k důležitosti, kterou definice přikládá 18 Úmluva z roku 1951, čl. 1A 19 Příručka procedur a kritérií, str Příručka procedur a kritérií, str

14 subjektivnímu prvku, posouzení věrohodnosti je nezbytné tam, kde případ není ze zjištěných skutečností dostatečně jasný. Bude třeba vzít v úvahu osobní i rodinné poměry žadatele, jeho příslušnost k specifické rasové, národnostní, sociální či politické skupině, jeho vlastní interpretaci své situace a jeho osobní zkušenosti, tedy vše, co může svědčit o tom, že převládající pohnutkou k žádosti je strach. Objektivní složka Žadatelova prohlášení musí být viděna v kontextu s příslušným prostředím. Pokud žadatel zná dobře podmínky v zemi, ze které pochází, může to významně ovlivnit posuzování oprávněnosti jeho obav. Všeobecně se uznává, že strach je opodstatněný, jestliže žadatel může přiměřeným způsobem dokázat, že jeho další pobyt v zemi původu se pro něj, z důvodu uvedených v definici, stal nesnesitelným. 21 V případě přemísťování celých skupiny osob za okolností, které naznačují, že členové mohou být individuálně považováni za uprchlíky, se každé osobě přiděluje tzv. "skupinové přiznání" statusu uprchlíka bez důkazu svědčícím o opaku, neboli prima facie. 22 Vlastnictví pasu Všeobecně bylo z vlastnictví tuzemského pasu usuzováno, že úřady, které jej vystavily, nemají v úmyslu pronásledovat jeho držitele, neboť pak by pas nevydaly. Někdy však naopak byl pas vydán za tím účelem, aby stát zajistil odchod ze svého území nežádoucí osobu, nebo jsou pasy získávány i 21 Příručka procedur a kritérií, str Příručka procedur a kritérií, str

15 neoficiálním způsobem. Z toho vyplývá, že vlastnictví pasu nemůže být považováno za důkaz toho, že jeho držitel ve skutečnosti vůbec pronásledován není, nebo že nemá subjektivní obavy. Pouhé vlastnictví platného tuzemského pasu není překážkou pro status uprchlíka Pronásledování Oprávněné obavy se musí vztahovat k pronásledování. Osoby, které se obávají hladomoru nebo přírodních katastrof jsou uprchlíky pouze v případě, pokud se současně oprávněně obávají pronásledování jednoho z důvodů, uvedených v definici. Pronásledování samo není v Úmluvě o právním postavení uprchlíků z r definováno. Ze článku 33 Úmluvy vyplývá, že pronásledování představuje "ohrožení jeho života nebo osobní svobody na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské třídě či politické přesvědčení". 24 Existuje tedy pět důvodů pronásledování, které se mohou nacházet i kumulativně. 3. Z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů. Rasa V této souvislosti je nutno chápat pojem rasa v jeho širším smyslu, jsou v něm zahrnuty jak biologické tak i kulturní a historické znaky. Slovo "rasa" pak v sobě nutně zahrnuje skupiny osob společného rodového, národnostního a etnického původu. 25 Často tento pojem také znamená i 23 Příručka procedur a kritérií, str Úmluva z roku 1951, čl Jílek D., Čepelka Č., Šturma P., Azyl a uprchlictví v mezinárodním právu, Brno 1997, str

16 příslušnost k určité sociální skupině, mající společný původ a tvořící menšinu uprostřed významnější populace. Rasová diskriminace je jedním z nejdůležitějším faktorů při rozhodování o existenci pronásledování. 26 Náboženství Pronásledováním z "náboženských důvodů" se rozumí jak náboženské vyznání tak i nenáboženské přesvědčení, mezi něž se řadí i např. liberalismus, ateismus, racionalismu atd. 27 Pronásledování může mít různé formy, jako zákaz příslušnosti k náboženskému společenství, intervence do aktivní svobody projevovat své náboženství vykonáváním náboženských obřadů veřejně či v soukromí, zákaz poskytování či přijímání náboženské výchovy nebo také zavedení závažných diskriminačních opatření vůči osobám proto, že praktikují své náboženství nebo že patří k určitému náboženskému společenství. Obvykle prostá příslušnost k tomu či onomu náboženskému společenství nepostačí k prokázání opodstatněnosti žádosti o přiznání statusu uprchlíka. Mohou však existovat zvláštní okolnosti, za kterých pouhá tato příslušnost bude dostatečným zdůvodněním. 28 Národnost Národnost neznamená pouze příslušnost ke státu. Označuje také příslušnost k národnostní, etnické či jazykové skupině a někdy může zahrnovat i určitě aspekty pojmu "rasa". Jazykovou skupinu spojuje řeč, jež nemusí být státem uznaná ani nemusí mít spisovnou podobu, postačí její jasné odlišení od jiných jazyků. Pojem "národnostní" je užší než "etnický", Dále jen "Jílek, Čepelka, Šturma, Azyl a uprchlictví" 26 Příručka procedur a kritérií, str Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Příručka procedur a kritérií, str

17 zahrnuje v sobě jen kulturní a historické aspekty. 29 Pronásledování z "národnostních důvodů" se může projevovat v nepřátelských postojích, v opatřeních, která jsou namířena proti národnostní menšině a přinášející jí újmu, a za určitých okolností je možné za důvod pronásledování považovat pouhý fakt příslušnosti k této menšině. Společenská skupina Určitá sociální vrstva či skupina sdružuje osoby podobného původu, zvyklostí nebo stejného sociálního postavení. 30 Konkrétní společný rys skupiny, který by vyhovoval tomuto výkladu, se stanoví individuálně. Platí však, že ať již je společnými znaky cokoli, musí se jednat o něco, co příslušníci skupiny nemohou změnit, nebo to po nich nelze požadovat, protože daná věc je zásadní pro jejich identitu nebo svědomí. V některých případech se navíc může jednat o dobrovolnou příslušnost a vztah ke skupině. Mezi tyto skupiny patří např. rodina, rod, státní zaměstnanci a odbory. 31 Politické názory Mít jiné politické názory než vláda samo o sobě není dostatečným motivem k žádosti o přiznání statusu uprchlíka. Žadatel musí prokázat důvody pro oprávněné obavy z pronásledování z tohoto důvodu. Předpokladem je, že: žadatelovy názory nejsou úřadem tolerovány, protože jsou kritické vůči politice nebo metodám režimu žadatelovy názory jsou úřadům známy nebo je úřady žadatelovi připisují 29 Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Příručka procedur a kritérií, str Příručka uprchlického práva s podporou UNHCR, Praha 1997, str

18 v případě, že žadatel tyto názory nevyjádřil, lze předpokládat, že by tak dříve či později učinil, a ocitl by se tedy v konfliktu s úřady. 32 Žadatel nemusí prokazovat, že úřady jeho politické názory znaly předtím, než opustil zemi. Pouhá skutečnost, že odmítá využít ochrany svého státu nebo odmítá se vrátit do své země, může vést k závěru, že se vskutku obává pronásledování. V takovém případě je zkoumat opodstatněnost jeho obav na základě zjišťování toho, jaké následky by pro žadatele měl návrat zpět do jeho země. Složitější situace nastává, když je osoba stíhána či trestána pro politický delikt. Pokud se osoba obává pouze stíhání a trestu stanoveného za čin, který spáchala, není to důvodem pro udělení statusu uprchlíka. Tato osoba musí prokázat, že se obává pronásledování. Zde je nutno přihlédnout k osobnosti žadatele, pohnutkám jeho činu, povaze činu, podstatě zákona nebo zde musí existovat domněnka, že politickému delikventovi bude vyměřen neúměrný trest za údajně spáchaný trestný čin Nachází se mimo svou vlast Vlastí se rozumí stát, jehož příslušnost žadatel o status uprchlíka má. Tato formulace se tedy vztahuje na osoby, které mají občanství, na rozdíl od bezdomovců, na které pamatuje následné ustanovení definice. 34 Pokud existují pochyby, zda žadatel má občanství a příslušnost dané osoby nelze jasně stanovit, žádost o přiznání statusu uprchlíka musí být posuzována stejným způsobem jako případ bezdomovce, tzn., je třeba posuzovat za 32 Příručka uprchlického práva s podporou UNHCR, Praha Příručka procedur a kritérií, str Příručka procedur a kritérií, str

19 místo její příslušnosti zem, ve které měla své stálé bydliště. Příslušnost může být prokázána vlastnictvím tuzemského pasu. Vlastnictví tuzemského pasu vytváří domněnku, že jeho držitel je občanem té země, která ho vystavila, není-li v pasu uvedeno něco jiného. Pokud osoba tvrdí, že není občanem země, uvedené v pasu, musí prokázat toto své tvrzení. 35 Dvojí nebo vícero občanství Článek 1 A odstavec 2 Úmluvy o právním postavení uprchlíka z r říká, že: " v případě osob majících několik státních příslušností, pojem "země jeho státní příslušnosti" se týká všech zemí, jejichž je státním občanem, žádná osoba však nebude považována za zbavené ochrany své vlasti, pokud se bez platného důvodu založeného na oprávněných obavách, se vzdala ochrany jedné ze zemí své státní příslušnosti". 36 Účelem tohoto ustanovení je vyloučit z okruhu žadatelů o status uprchlíka ty osoby, které mají několik občanství, a které mohou žádat ochranu alespoň v jedné zemi, jejíž občanství mají. Ochrana národní zde dostává přednost před ochranou mezinárodní. 37 Uprchlíci "na místě" Podmínka, podle které se osoba musí nacházet mimo území své země, aby byla uprchlíkem, neznamená, že nutně musí opustit svou zem ilegálně ani dokonce to, že ji musela opustit z důvodů oprávněných obav. Může se rozhodnout požádat o přiznání statusu uprchlíka až poté, co určitou dobu 35 Příručka procedur a kritérií, str Úmluva z roku 1951, čl. 1A 37 Příručka procedur a kritérií, str

20 pobývala v zahraničí. Osoba, která neopouštěla svou zemi jako uprchlík, která se jím však následně stala, je označována jako "uprchlík na místě" 38. Většinou se tak stává na základě událostí, ke kterým došlo v jejich zemi v době jejich nepřítomnosti nebo v důsledku jejich vlastního chování, např. udržování styků s již dříve uznanými uprchlíky, nebo zastávání určitých politických názorů 39. ".. je neschopna či vzhledem k svrchu zmíněným obavám, odmítá ochranu své vlasti.." 40 Důvodem, proč nemůže žádat o ochranu svého státu, může být např. válečný stav, občanská válka či jiné vážné nepokoje, které zabraňují zemi, jejíž příslušnost daná osoba požívá, aby jí poskytla svou ochranu. Ochrana země může být také odmítnuta. Toto odmítnutí může dokonce zakládat prvek pronásledování. Pokud ochranu odmítá daná osoba, musí to být podmíněno "svrchu zmíněnými obavami". Pokud osoba souhlasí s využití ochrany své země, je to obvykle neslučitelné s faktem, že se nachází mimo svou zemi z obavy před pronásledováním a naopak, pokud daná osoba využívá ochrany své země, jejíž příslušnost má, a nemá žádný důvod, opodstatněný obavou z pronásledování, tuto ochranu odmítnout, nepotřebuje mezinárodní ochranu a není uprchlíkem. "..totéž platí pro osobu bez státní příslušností nacházející se mimo zemi svého dosavadního bydliště následkem svrchu zmíněných událostí, a která vzhledem k shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit" Příručka procedur a kritérií, str Příručka procedur a kritérií, str Úmluva z roku 1951, čl. 1 A (2) 41 Úmluva z roku 1951, čl. 1 A (2) 20

21 Tato část věty se vztahuje především na bezdomovce. Pokud je nějaká osoba bezdomovcem, je formulace "mimo svou vlast", zaměněna na "mimo své dosavadní bydliště". Bezdomovec - uprchlík nemůže žádat o ochranu země, ve které měl poslední stálé bydliště. Mimo jiné i proto, že bezdomovec opustil zemi, ve které měl stálé bydliště kvůli příčinám, které jsou uvedeny v definici, nemůže se tedy do této země vrátit. I bezdomovci se však musí nacházet v zemi mimo své dosavadní bydliště z důvodů uvedených v definici, tzn. pronásledování z výše uvedených důvodů Cesační klauzule Podmínky, vyjádřené formou cesačních klauzule v článku 1 v odstavci C, definují okolnosti, za kterých osoba přestává být považována za uprchlíka. Tyto podmínky se opírají o ty skutečnosti, že mezinárodní ochrana, která byla poskytnuta udělením statusu uprchlíka, již nemá být dále poskytována, protože už není potřebná nebo ochrana není nadále oprávněná. Jejich účelem je zohlednění změn, k nimž může po určitém čase v jejich zemi dojít. Znění odstavce C prvního článku Úmluvy z roku 1951 je následující: "Tato úmluva pozbude platnosti pro kohokoliv spadajícího pod podmínky odstavce A, jestliže: se dobrovolně znovu postavil pod ochranu své vlasti nebo ztrativ svou národnost, o ni dobrovolně znovu požádal nebo nabyl nové státní příslušnosti, jejíž ochrany požívá nebo dobrovolně se znovu usadil v zemi, kterou opustil nebo se tam nevrátil z obav před pronásledováním nebo 21

22 nemůže dále odmítat ochranu své vlasti, poněvadž podmínky, dle kterých byl uznán uprchlíkem tam přestaly existovat. Jsa bez státní příslušnosti, uprchlík je schopen vrátiti se do země svého bývalého bydliště, poněvadž podmínky, dle kterých byl uznán uprchlíkem, tam přestaly existovat". 42 Z šesti klauzulí, které ukončují status uprchlíka, k tomu ve čtyřech případech dochází z vlastní iniciativy uprchlíka. Proto je nutné zjišťovat, jestli je přítomen prvek dobrovolnosti jednání. Pokud uprchlík nejedná dobrovolně (např. dostane od úřadu vlastní země pokyn, který musí proti své vůli splnit a který spočívá tom, že žádá svůj konzulát o vydání pasu této země, což lze chápat tak, že žádá o ochranu tuto zemi), nepřestává být považován za uprchlíka. 43 To platí i pro případ, že ho k požádání o ochranu zemi, jejíž má občanství, donutí okolnosti, které jsou nezávislé na jeho vůli a přesvědčení. Poslední dvě podmínky pro ukončení statusu uprchlíka (5 a 6) jsou založeny na skutečnosti, že mezinárodní ochrana už není oprávněná, protože v dané zemi, v níž měl uprchlík obavy z pronásledování, došlo ke změnám, v důsledku kterých se země původu stává bezpečnou. Změna musí být trvalé povahy, pouhá změna sociálních podmínek, která nemá časovou trvalost a ustálenost, která se jeví jako přechodná, není dostačující. 44 Zásadní charakter změn je tedy předpokladem pro přezkoumání statusu uprchlíka, aby uprchlíci nepodléhali častému hodnocení na úkor jejich pocitu bezpečnosti, protože cílem tohoto statusu je mezinárodní ochrana Úmluva z roku Příručka procedur a kritérií, str Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Závěr výkonného výboru programu UNHCR, č Dále jen "Závěr č." 22

23 V obou případech, ať se jedná o uprchlíka s občanstvím či o uprchlíkabezdomovce, se tato ustanovení na ně nebudou vztahovat, pokud i přesto mají oprávněné obavy z pronásledování. Všichni uprchlíci, jichž se týká skupinové nebo hromadné rozhodnutí o aplikaci cesačních klauzulí, musí mít možnost požádat o přehodnocení svého případu na základě důvodů, platných v jejich individuálním případě. Pokud se prokáží tedy jeho opodstatněné obavy z pronásledování, nebudou se tyto klauzule na něj vztahovat. 46 Podmínky ukončení statusu uprchlíka musí být interpretovány restriktivním způsobem, nesmí být použita analogie s úmyslem rozšířit podmínky pro odebrání statusu uprchlíka. Jen v případě, že sám uprchlík již dál nechce být za uprchlíka považován, není tu důvod, proč by mu měla být poskytnuta mezinárodní ochrana Exkluzivní klauzule Podmínky vylučující udělení statusu uprchlíka jsou uvedeny v článku 1, odstavci D, E a F Úmluvy o právním postavení uprchlíků z r Stanovují, že některé osoby, i když splňují podmínky pro udělení statusu uprchlíka, nemohou tento status dostat. Tyto osoby se dělí do tří kategorií: 46 Závěr č , 47 Příručka procedur a kritérií, str

24 1. Osoby, které už požívají ochrany či podpory od jiných orgánů či úřadů Spojených Národů. Na základě tohoto odstavce D, článku 1 Úmluvy z roku 1951 nemohou dostat status uprchlíka ty osoby, které požívají ochrany nebo dostávají pomoc od jiných organizací či institucí OSN, než je Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky 48. (Takovouto organizací je např. v současnosti Úřad na pomoc a práce OSN pro uprchlíky z Palestiny na Blízkém Východě - UNRWA nebo agentura OSN pro podporu Koree - UNKRA 49 ).Tato podmínka zabraňuje podvojnosti mezinárodní ochrany a pomoci, uprchlík nemůže požívat dvojí výhody Osoby, které nemohou získat mezinárodní ochranu Podle odstavce E, článku 1 Úmluvy z roku 1951 nemohou dostat status uprchlíka osoby, které jsou přijaté v určité zemi a požívají většinu práv, která mají občané této země, přičemž formálně tyto osoby občanství dané země nemají. Země, která je přijala, je složená z občanů, kteří jsou většinou stejného etnického původu jako daná osoba. Toto ustanovení se vztahuje na osobu, která má v této zemi trvalé, nikoli přechodné bydliště. 51 Tato podmínka vylučuje duplicitu mezinárodní a vnitrostátní ochrany, přičemž obě mají právní důvod Úmluva z roku 1951, čl. 1 D 49 Příručka procedur a kritérií, str Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Příručka procedur a kritérií, str Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str

25 3. Osoby, které nejsou hodné mezinárodní ochrany Podle definice v článku 1, odstavce F Úmluvy z roku 1951 se opatření této Úmluvy nevztahuje na osobu, o níž jsou vážné důvody se domnívat, že se: (a) "dopustila zločinu proti míru, válečného zločinu, či zločinu proti lidstvu, ve smyslu mezinárodních předpisů jednajících o podobných zločinech (b) dopustila vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu, dříve než jí bylo povoleno se tam usaditi jako uprchlík (c) dopustila činů odporujících zásadám a cílům Spojených Národů" 53 ad a) válečné zločiny Mezinárodní instituce a právní instrumenty, které existovaly před 2. světovou válkou, a které definovaly různé kategorie uprchlíků, neobsahují žádné ustanovení, které vylučují zločince z práva získat postavení uprchlíka. Po druhé světové válce, kdy vzpomínky na proces s válečnými zločinci, byly velmi živé, se státy dohodly na tom, že váleční zločinci nebudou požívat této mezinárodní ochrany. 54 ad b) závažné nepolitické zločiny spáchané mimo stát útočiště Tato část formulace se týká osob, které se dopustily vážných zločinů proti obecnému právu mimo zemi azylu předtím, než dostali status uprchlíka. Cílem této výjimky ze statusu uprchlíka je chránit veřejný pořádek, bezpečnost i morálku země, která poskytla azyl, před rizikem udělení statusu uprchlíkovi, který se dopustil vážného zločinu porušení obecného práva. 53 Úmluva z roku 1951, čl. 1 F 54 Příručka procedur a kritérií, str

26 Zároveň ale chrání ty uprchlíky, kteří se dopustili nezávažných zločinů proti obecnému právu nebo politických zločinů. 55 Uprchlík, který se dopustí závažného zločinu následně v zemi azylu, se vystavuje tomu, že se s ním nakládá podle práva této země. 56 Ve výjimečných případech se uplatní paragraf 2 článku 33 Úmluvy, který umožňuje vyhoštění dané osoby zpět do země, odkud pochází. To je možné na základě výjimky z pravidla non-refoulement, pokud tato osoba byla odsouzená za zvláště těžký zločin, přičemž sama představuje nebezpečí pro společnost země, v které se ucházela o poskytnutí azylu. 57 ad c) Činy namířené proti cílům a principům OSN Tento výrok se vztahuje na všeobecné jednání, které je namířené proti zásadám a cílům OSN, které není úplně pokryto předcházejícími výjimkami pro udělení statusu uprchlíka. I toto jednání, i když to výslovně není uvedeno, musí mít charakter zločinu. 58 Cíle a zásady OSN jsou zakotvené v preambuli a dvou prvních článcích Charty OSN. Obsahují přehled základních zásad, z nichž nejdůležitější je udržování mezinárodního míru a bezpečnosti. 59 Tyto zásady stanovují chování a činnost členských států OSN ve vztazích mezi sebou a v rámci mezinárodního společenství jako celku. Aby tedy někdo mohl být obviněný z porušení zásad a cílů OSN, musí se podílet na výkonné moci v nějakém členském státu, a musí porušit tyto zásady tak, že to učinil stát, v kterém tuto 55 Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Příručka procedur a kritérií, str Úmluva z roku 1951, čl. 33 (2) 58 Příručka procedur a kritérií, str Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str

27 vedoucí funkci vykonává. Realita však ukazuje, že není jednoduché uplatňovat tuto podmínku, která vzhledem ke své velmi obecné povaze se může realizovat jen s velkými obtížemi Zvláštní případy Váleční uprchlíci Válečnými uprchlíky jsou osoby, které jsou donuceny opustit svou zem na základě ozbrojeného národního nebo mezinárodního konfliktu. Ti požívají ochrany podle jiných mezinárodních dohod, jako je Ženevská Úmluva z roku 1949 o ochraně válečných obětí a dodatečný protokol k Úmluvě z roku 1977, týkající se ochrany obětí mezinárodních válečných konfliktů. Pouze tehdy, pokud invaze nebo okupace území cizím státem způsobí pronásledování z důvodů, které jsou vymezené v Úmluvě z roku 1951, může dané osobě být udělen status uprchlíka podle této Úmluvy. V těchto případech závisí udělení postavení uprchlíka na tom, zda je žadatel o tento status schopen dokázat a ukázat, že se skutečně bojí, že bude pronásledovaný na okupovaném území a také, že je schopen žádat ochranu od své vlády nebo protektorské mocnosti, která chce zachovat zájmy své země po dobu ozbrojeného konfliktu, a měl by rovněž umět přesvědčit o tom, že taková ochrana může být považovaná za účinnou. Pokud však neexistují diplomatické vztahy mezi přijímací zemí a zemí žadatele o přijetí, nebo je vláda žadatele sama v exilu, je ochrana, kterou může poskytnout, je skoro neúčinná Příručka procedur a kritérií, str Příručka procedur a kritérií, str

28 Ekonomičtí uprchlíci Osoby, které opustí vlast, aby zlepšily svou ekonomickou situaci, a nikoli proto, že se obávají pronásledování, nejsou uprchlíky, ale spíše ekonomickými přistěhovalci. Pokud se tedy žádost zakládá výhradně na žadatelově touze uniknout špatným ekonomickým podmínkám ve vlasti, pak ho taková touha nekvalifikuje pro přiznání postavení uprchlíka. 62 Mohou však nastat případy, kdy se závažné ekonomické nevýhody rovnají pronásledování. Pokud daná země odnímá nebo upírá určitým osobám zásadní ekonomické výhody z důvodu jejich rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině nebo zastávání politického názoru. Příkladem mohou být odnětí práva obchodovat nebo neúměrná zdanění postihující příslušníky určitých etnických či náboženských skupin. Oběti těchto opatření se mohou při opuštění země stát vzhledem k těmto okolnostem uprchlíky Žadatelé o azyl (o přiznání postavení uprchlíka) Osoba žádající o azyl je osoba, která požádala o přiznání postavení uprchlíka, a dosud jí toto postavení nebylo uděleno. V případě vyhovění žádosti se daná osoba stává uprchlíkem de iure, tedy uprchlíkem ve smyslu Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951, tzv. "uznaní uprchlíci". V případě negativní žádosti se stává odmítnutým žadatelem o azyl Příručka uprchlického práva, UNHCR, Praha Příručka procedur a kritérií, str Kuric A., Uprchlíci a sociální práce, Brno 1997, str. 8. Dále jen "Kuric, Uprchlíci a sociální práce" 28

29 Institut azylu je odvozený přímo od práva hledat a využít azylovou ochranu, stanovenou v článku 14 (1) Všeobecné deklarace lidských práv z roku Ze závěru Výkonného výboru programu UNHCR č vyplývá, že v situacích rozsáhlého přílivu uprchlíků by žadatelé o azyl měli být vpuštěni na území prvního státu, ve kterém hledají útočiště, a pokud tento stát není schopen je trvale přijmout, měl jim vždy umožnit alespoň dočasný pobyt. Tito lidé by měli být přijati bez jakékoliv diskriminace z důvodu své rasy, náboženství, politického názoru, národnosti, země původu nebo fyzické neschopnosti. Ve všech případech musí být velmi pečlivě dodržován princip non-refoulement, včetně neodepírání vstupu na hranicích bez spravedlivé a efektivní procedury posuzující potřebu přiznání postavení uprchlíka žadateli a potřebu ochrany. Je proto naprosto nutné, aby žadatelé o azyl byli do země dočasně vpuštěni ještě před tím, než bude v jejich případě zajištěno trvalé řešení a měla by jim být přiznána všechna mezinárodně uznávaná lidská práva a ochrana Odmítnutí žadatelé Postavení osob, jejichž žádost o přiznání statusu uprchlíka byla zamítnuta, je upraveno právem státu, který tuto osobu přijal na své území. Z hlediska možnosti účinné pomoci představují skupinu nejproblematičtější. (Podle českého právního řádu nemá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o azyl odkladný účinek a nabývá právní moci dnem převzetí. 67 To znamená, že bývalý žadatel se okamžitě stává cizincem a vztahuje se na něj zákon č. 123/1992 o pobytu cizinců na území České republiky ve znění pozdějších předpisů. Na 65 Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, čl 14, odst Závěr č Kuric, Uprchlíci a sociální práce, str. 8 29

30 základě tohoto zákona má cizinec možnost pobývat na území České republiky krátkodobě, dlouhodobě nebo trvale) Uprchlíci de facto - dočasné útočiště Dočasné útočiště představuje zvláštní instrument mezinárodního práva, zaručující ochranu skupin osob, které sice splňují kritéria pro přiznání statusu uprchlíka, avšak jejich žádosti by vzhledem k počtu nebylo možno administrativně zvládnout, nebo osobám, které se staly oběťmi válek a jiných pohrom, tedy osobám, které by se jinak vymykaly definici uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku Závěr Výkonného výboru programu UNHCR znovu zdůrazňuje význam dočasného útočiště : "v případě rozsáhlého přílivu uprchlíků by osoby hledající azyl měly získat alespoň dočasné útočiště" 69 O institutu dočasného útočiště nepřímo pojednává i Úmluva z roku 1951, v článku 31, odstavec 2, ve kterém se stanovuje, že smluvní stát musí povolit uprchlíkům rozumnou lhůtu a poskytnout všechny potřebné prostředky k získání povolení vstupu do jiné země. 70 Dočasné útočiště souvisí s principem neodmítnutí na hranici a mezinárodní solidaritou. Státy, které z důvodu své geografické situace nebo z jiného důvodu čelí rozsáhlému přílivu uprchlíků, by měly v případě nutnosti na 68 Kuric, Uprchlíci a sociální práce, str Závěr č. 19 z roku Úmluva z roku 1951, čl. 31, odst.2 30

31 základě své žádosti obdržet okamžitou pomoc ostatních států v souladu s principem spravedlivého sdílení břemene. 71 Osobám, kterým bylo poskytnuto v konkrétním státě dočasné útočiště by se mělo dostat také náležitého zacházení. Neměly by být trestány a neměly by čelit nepříjemnému jednání pouze z toho důvodu, že jejich přítomnost v zemi je nezákonná, jejich pohyb by neměl být omezen, pouze je-li to nutné v zájmu veřejného pořádku. Musí být dodržena jejich práva, zakotvená v Všeobecné deklaraci lidských práv, měla by jim být poskytnuta veškerá nutná pomoc a základní potřeby. Zakazuje se diskriminace ze stejných důvodu, které jsou uvedeny v definici uprchlíka podle Úmluvy z roku Dále je položen důraz na zachování rodiny, pomoc při hledání příbuzných. 72 Přesto poskytování dočasného útočiště zůstává vnitřní záležitostí státu, který si ponechává v zájmu vlastní suverenity moc nad přijímáním takových osob. Část 1.3 Definice "uprchlíka" podle regionálních úprav Definice Organizace Africké jednoty Konflikty, které provázeli konec koloniálního období v Africe, vedly ke vzniku velkého pohybu uprchlíků. Už v roce 1963 Organizace africké jednoty (OAJ) rozhodla, že je třeba vytvořit regionální Úmluvu pro uprchlíky, která by brala v úvahu specifické aspekty problémů uprchlíků, tak jak se vyskytují na tomto kontinentě. 71 Závěr č. 19 z roku Závěr č. 22 z roku

32 Text nové úmluvy byl schválen v roce Vycházel z Ženevské úmluvy z roku 1951 jako ze základního a univerzálního dokumentu, vztahujícího se na postavení uprchlíků. Nová Úmluva neměla za cíl nahradit původní, ale jen ji doplnit. 73 Definice uprchlíka podle Organizace africké jednoty tento pojem výrazně rozšiřuje a má dvě část. První část je recepcí definice uprchlíka dle Úmluvy o uprchlících z roku Druhá se vztahuje na všechny osoby, které byly přinucené opustit svou vlast následkem vnější agrese, okupace, cizí nadvlády nebo událostí narušujících veřejný pořádek v části či celé zemi původu anebo ve státě jejího občanství. 74 Tento dodatek znamená rozšíření definice uprchlíka v tom smyslu, že osoby, které utíkají před občanskými nepokoji, násilím a válkou, mají právo žádat o postavení uprchlíka ve státech, které jsou členy této úmluvy, bez ohledu na to, zda mají oprávněné obavy z pronásledování. 75 Cesační klauzule zmiňuje jako dva důvody pro její použití závažné porušení účelů a cílů této úmluvy a spáchání závažného nepolitického zločinu v zemi útočiště po přijetí na území. Exkluzivní klauzule rozšiřuje podmínky vyloučení udělení statusu uprchlíka o důvod, že je dotčená osoba vinna činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli Organizace africké jednoty. Ostatní podmínky se ztotožňují s posledním odstavcem článku 1 Úmluvy z roku Úvod do medzinárodnej ochrany utečencov, UNHCR 1992, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str Úvod do medzinárodnej ochrany utečencov, UNHCR 1992, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str

33 1.3.2 Cartagenská deklarace o uprchlících V roce 1984 se uskutečnilo v kolumbijské Cartageni kolokvium za přítomnosti zástupců vlád a expertních kruhů, které schválilo dokument nazvaný Cartagenská deklarace o uprchlících. Podle této deklarace se definice uprchlíka vztahuje i na osoby, které opustily domovské státy, protože jejich životy, bezpečnost nebo svoboda byly ohroženy všeobecným násilím, cizí agresí, vnitřním konfliktem, hromadným porušováním lidských práv nebo jinými okolnostmi, které vážně narušily veřejný pořádek. 77 Definice uprchlíka ve Střední Americe obdobně jako v Africe vyrůstá ze sociálních skutečností, charakterizujících danou dobu. Na rozdíl od africké úpravy Deklarace vyzdvihuje humánní hodnoty, jako život, bezpečnost a svobodu a dává tak do souvislosti ochranu jedince před státem nebo neexistencí ochrany státu s účelem lidských práv Úvod do medzinárodnej ochrany utečencov, UNHCR 1992, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str. 33

34 Kapitola 2 PRÁVNÍ POSTAVENÍ UPRCHLÍKŮ PODLE ŽENEVSKÉ ÚMLUVY Z ROKU 1951 Část 2.1 Hmotně právní závazky Všeobecně Druhá část Ženevské úmluvy z roku 1951 se zabývá právním postavením uprchlíků. Obsahuje hmotně právní závazky, jejichž adresáty jsou smluvní státy. Úmluva používá v některých závazcích slovních obratů "práva a výhody" uprchlíků. Tím není míněna rozpolcenost postavení jednotlivců v mezinárodním právu, to je zda jsou subjekty práv nebo destináři mezinárodních výhod. Má se na mysli, že závazky ukládají smluvním státům zajistit požívání práv a výhod uprchlíků ve vnitrostátním právu, či-li podrobit uprchlíky konkrétnímu režimu zacházení. 79 Základna hmotně právních pravidel je tedy uložena v mezinárodním právu, zatímco jejich zabezpečení a provádění se děje prostřednictvím vnitrostátních právních řádů smluvních států. 80 Z hlediska české právní úpravy přicházejí v úvahu tyto nejdůležitější právní předpisy, týkající se práv uprchlíků: 1) zákon č. 498 / 1990 (novelizován zákonem č. 317/ 1993) 2) zákon č. 123/ 1992 o pobytu cizinců v České republice (přichází v úvahu v případě odmítnutí žádosti o udělení statusu uprchlíka) 79 Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Jílek, Odpověď mezinárodního práva, str

35 3) různé zákony platné obecně a upravující oblast zdravotnictví, školství, zaměstnání a sociálních záležitostí Čl. 10 Ústavy České republiky říká, že mezinárodní dohody týkající se lidských práv a základních svobod, jsou přímo aplikovatelné a mají přednost před zákonem. To znamená, že tyto zákony musí být v souladu i s Ženevskou úmluvou, a v případě rozporů mezi nimi a Úmluvou, má úmluva jakožto dokument vyšší právní síly, přednost Osobní status Osobní status uprchlíka se spravuje vnitrostátními předpisy země jeho trvalého bydliště, tzv. domicilu. Jde zde o výjimku z pravidla, že mezinárodní právní ochrana uprchlíka se odvíjí od právního postavení uprchlíka v zemi pobytu. 81 Teprve pokud daná osoba trvalé bydliště nemá, řídí se jeho postavení právem státu jeho pobytu 82. Právní postavení osoby, která u nás získala status uprchlíka, je v podstatě identické s postavením českého státního příslušníka, s následujícími výjimkami podle zákona č. 498/1900 Sb. ve znění pozdějších předpisů: - nemá volební právo - nepodléhá branné povinnosti - může vykonávat výdělečnou činnost pouze se souhlasem příslušných úřadů (formální povolení Úřadu práce po dobu 3 let) - může nabývat nemovitého majetku pouze se souhlasem České národní banky 81 Jílek, Azyl a uprchlictví, str Úmluva z roku 1951, čl

36 2.1.3 Majetek Úmluva nerozlišuje mezi movitým a nemovitým majetkem a přiznává uprchlíkům nejpříznivější zacházení, v každém případě ne horší, než mají ostatní cizinci za stejných okolností. Ve věcech autorského práva a průmyslového vlastnictví má uprchlík stejnou ochranu, jakou disponují příslušníci státu jeho trvalého pobytu Přístup k soudům Podle Úmluvy z roku 1951 je stát povinen zaručit uprchlíkovi svobodný přístup k soudům ve věcech jeho fyzického bezpečí a k ochraně práv a výhod, jichž nabyl podle vnitrostátního právního řádu státu, kterým byl přijat. Musí se mu v této věci dostat stejného zacházení jako mají občané daného státu. 84 Úmluva však již nezajišťuje svobodný přístup ke správním úřadům Životní úroveň Aby uprchlík nebyl ve státě pobytu odkázán na sociální pomoc, je povinností smluvních států umožnit mu výkon placeného zaměstnání, samostatného podnikání nebo svobodného povolání. Omezující opatření, která platí pro cizince, nebo která vyplývají ochrany národního pracovního trhu, se vztahují i na uprchlíka s tím, že přestávají platit, pokud uprchlík splnil následující podmínky: - dokončil tři roky trvalého pobytu v zemi 83 Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str Úmluva z roku 1951, čl Jílek, Čepelka a Šturma, Azyl a uprchlictví, str

37 - je ženatý se státní příslušnicí země, v které trvale bydlí. Uprchlík však nesmí vyžadovat výhody tohoto ustanovení, opustil-li svou manželku. - má jedno nebo více dětí, které jsou státními příslušníky země jeho trvalého bydliště. 86 V sociální oblasti požívá uprchlík výhody přídělového zásobování stejně jako ostatní občané daného státu. 87 V oblasti základního vzdělávání musí smluvní státy zaručit uprchlíkům stejné zacházení jako ostatním občanům. Musí mít co nejlepší možnosti - v žádném případě horší, než jaké mají ostatní cizinci - k vyššímu vzdělání všeho druhu, uznání cizích školních vysvědčení, diplomů a akademických hodností, udělení stipendií a osvobození od školného. 88 Uprchlíkovi se rovněž dostává možnosti získat veřejnou pomoc a podporu. 89 V oblasti sociálního zabezpečení se rovněž zaručuje uprchlíkům režim stejného zacházení, jaké požívají vlastní občané. Ten se vztahuje na plat, rodinné přídavky, pracovní dobu, práci přesčas, placenou dovolenou, omezení domácké práce, minimální věkovou hranici pro vstup do zaměstnání, učňovství a školení, práci žen a mladých lidí a nároku na výdobytky kolektivního vyjednávání. Dále se identita zacházení vztahuje na oblast sociální zabezpečení se zřetelem k pracovním úrazům, nemocím z povoláním, mateřské dovolené, starobní pojištění, zabezpečení ve stáří, smrti, nezaměstnanosti, rodinné povinnosti, jakož i dalších možných případů, které spadají podle vnitrostátních předpisů po sociální zabezpečení Úmluva z roku 1951, čl. 17, Úmluva z roku 1951, čl Úmluva z roku 1951, čl Úmluva z roku 1951, čl Úmluva z roku 1951, čl