Lidské nehty. Bakalářská práce Lada Jahodová. Masarykova univerzita v Brně Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie

Transkript

1 Masarykova univerzita v Brně Přírodovědecká fakulta Katedra antropologie Lidské nehty Bakalářská práce Lada Jahodová Vedoucí práce: RNDr. Miroslav Králík, PhD. Brno

2 Poděkování Děkuji panu RNDr. Miroslavu Králíkovi, PhD. za jeho cenné rady a připomínky. Zvláštní poděkování patří mému příteli Janu Dörfelovi a mým rodičům za jejich podporu ve studiu. 2

3 Formální prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. 3

4 Obsah Abstrakt... 6 Klíčová slova... 7 Metody práce Úvod Kůže Anatomie kůže Tepny a žíly kůže Mízní cévy kůže Nervy kůže Rohovité deriváty epidermis Rohovité deriváty epidermis u živočichů Rohovité deriváty epidermis u člověka Nehet (lat. unguis, řec. onyx, genitiv onychos) Fylogeneze nehtů Ontogeneze Prenatální vývoj Postnatální vývoj a růst Stárnutí Stavba nehtu Makroskopická a mikroskopická anatomie Funkce nehtu Nehet jako ochrana Funkce nehtu při hmatovém čití Mučení třísky pod nehty a strhávání nehtů Nehet jako nástroj a zbraň Nehet jako prostředek komfortního chování Patologie nehtů Onemocnění nehtové ploténky Subuguální a paraunguální tumory Zánětlivá onemocnění nehtů Vrozené změny na nehtech Beauovy linie

5 7. Význam nehtů ve fyzické antropologii Tvar Tloušťka Využití nehtů v historické antropologii a archeologii Zachování vlastních nehtů Nehtový vryp Význam nehtů ve forenzní antropologii Důkazní materiál v kriminalistice Stopy bilogické a zbytky pod nehty Zvláštní znamení Stopy trasologické Drogová analýza nehtů Význam nehtů v medicíně Chirologie Úpravy nehtů dané kulturou Závěr O autorce Výkladový slovník důležitých jmen a pojmů Rejstřík Literatura

6 Abstrakt Obsahem této práce je přehled o lidském nehtu. Nehet je zrohovatělá část pokožky na hřbetní straně posledních článků prstů na nohou i rukou, která vzniká ve vazivovém lůžku na horním konci prstu. Hned po narození dítěte je kompletní. Funkcí nehtů není jen ochrana konečku prstů, ale jsou používány také jako nástroje, které umožňují velice jemnou manipulaci. Jsou tenké, pevné a ostré, což z nich činí důmyslnou zbraň. Nehty vypoví o jejich majiteli mnoho, nejen co se týká zdraví, ale také osobnosti. Je to část těla, o kterou by se mělo dbát, neboť je vystavena pozornosti okolí. Obvyklý pozdrav potřesení rukou může být velice nepříjemný, když jsou nehty okousané nebo špinavé. Tato práce je rozdělena na dvě části. První část se zabývá biologií nehtu: ontogenezí, fylogenezí, mikroskopickou a makroskopickou anatomií nehtu. Druhá část se zabývá významem nehtů v antropologii (ve fyzické, historické, forenzní, kulturní) a příbuzných oborech (medicíně, archeologii). 6

7 Klíčová slova Nehet (lat. unguis, řec. onyx, genitiv onychos) Pokožka (lat. epidermis) Deriváty epidermis Kůže (lat. cutis, dermis, řec. derma, dermatos) Primáti (Primates) Nehetnatci Péče o nehty manikúra, pedikúra 7

8 Metody práce Tuto práci jsem vypracovala na základě studia odborné literatury. Materiál jsem čerpala z lékařských, antropologických, acheologických a zoologických publikací, z článků v odborných časopisech a z internetu. Na internetu mi vyhledávaní komplikovalo anglické slovo nail (nehet), které má více významů (hřebík, cvok, přibít aj.). Také jsem navštívila několik nehtových studií, abych se dozvěděla více o současných trendech, péči o nehty a nehtové kosmetice. Jeden z těchto trendů (dlouhé umělé nehty s francouzskou manikúrou) jsem sama vyzkoušela, abych zjistila jeho výhody a nevýhody. 8

9 1. Úvod Nehet coby zakončení jednotlivých prstů na jejich hřbetní straně se vyskytuje pouze u řádu primátů, dříve nazývaných nehetnatci. Nehet je totiž významným rozlišovacím znakem tohoto řádu, k němuž náležíme i my lidé. Je významnou adaptací na uchopování předmětů, která se naplno projevila právě u člověka. Nehty se vyvinuly ze zvířecích drápů. Ale nač má člověk nehty? Nehty nejsou tak tvrdé jako drápy a nemají tak očividnou funkci jako drápy dravců, které slouží k chycení a přidržení kořisti. Funkční význam nehtů spočívá v tom, že jako tvrdé rohovité struktury chrání měkké tkáně konců prstů před nejrůznějšími poškozeními. Volné konce nehtů slouží také jako nástroj schopný uchopit drobné předměty. Tento význam oceníme až tehdy, když jsou nehty postiženy chorobou a tuto schopnost do určité míry ztrácejí. Význam nehtů v antropologii je zejména v hledání souvislosti mezi nejrůznějšími biologickými a kulturními aspekty těchto kožních derivátů. Mají své místo například v medicíně. Jsou jednou z částí lidského těla, která je po narození kompletní a jsou tedy známkou donošenosti dítěte. Také slouží v diagnostice chorob různých orgánových soustav těla. Mohou však mít svůj význam v historické antropologii a archeologii otisky nehtů, nehtové vrypy. Ve fyzické antropologii jsou předmětem výzkumu lidské biologické variability, význam mají i ve forenzní antropologii a to v toxikologii a také jako důkazní materiál v kriminalistice. Tato bakalářská práce byla inspirována současným trendem zdobení nehtů, což je patrné z vysokého počtu nehtových salónů (studií) a z trhu zahlceného nehtovou kosmetikou. Nehty se stávají významným prvkem kosmetiky a tělesné estetiky člověka v naší společnosti a zájem o ně se zvyšuje. V současné době se hovoří již o nehtovém umění ( nail art ) a jeho popularitu dokazují soutěže pořádané na celostátní úrovni. A právě to mě vedlo k zamyšlení, jaký další význam nehty mají. Postupem času jsem zjistila, že zasahují do mnoha jiných vědních oborů i do oblasti každodenního lidského života. 9

10 2. Kůže 2.1. Anatomie kůže Kůže lat. cutis, dermis, řec. derma, dermatos je plošný orgán, který tvoří zevní povrch organizmu. U dospělého člověka dosahuje plochy téměř 2 m 2. Tloušťka kůže je od 0,5 mm do 4 mm, podle krajiny těla. Je to účinná ochrana vůči vnějším vlivům, termoregulační systém, účastní se látkové výměny a dýchání, je to exkreční orgán a také se podílí na funkcích imunitního systému organizmu (Čihák 1997, s. 559). Kůže má dvě hlavní vrstvy: pokožku epidermis a škáru lat. dermis, corium, cutis (obr. 1). Epidermis je tvořena vrstevnatým dlaždicovým epitelem, který je v povrchových vrstvách zrohovatělý. Dělí se na dvě vrstvy: na zárodečnou vrstvu stratum germinativum a rohovou vrstvu stratum corneum (Čihák 1997, s ). Stratum germinativum se rozlišuje na další dvě vrstvy: bazální vrstvu stratum basale a ostnitou vrstvu stratum spinosum. Stratum basale je nejhlubší vrstvou epidermis, nasedající na bazální membránu a oddělující epidermis od coria, která je tvořena vrstvou vysokých cylindrických buněk. Probíhá zde buněčné dělení a vznik nových buněk. Buňky obsahují ve své cytoplazmě kromě buněčných organel i zrnka pigmentu melaninu, který je zodpovědný za zbarvení kůže. Stratum spinosum navazuje na stratum basale a je tvořeno dvěmi až pěti vrstvami oploštělých polyedrických (mnohostanných) buněk (Čihák 1997, s ). Stratum corneum se dělí na tři vrstvy: zrnitá vrstva stratum granulosum, lesklá vrstva stratum lucidum a rohová vrstva stratum corneum proprium. Stratum granulosum je tvořeno jednou až třemi vrstvami velmi oploštělých buněk, které v cytoplasmě obsahují zrnka keratohyalinu, což je prekurzor (předchůdce) eleidinu. Buňky této vrstvy postupují směrem k povrchu, diferencují se a odumírají. Stratum lucidum je tvořeno silně oploštělými buňkami, které jsou bez jádra. Tyto buňky obsahují eleidin, prekurzor keratinu. Stratum cornemum proprium nasedá na stratum lucidum a je tvořeno z plně zrohovatělých buněk bezjaderných keratinocytů (někdy označovaných jako rohové buňky korneocyty). Tyto buňky jsou vyplněny keratinem. Nejpovrchovější vrstva stratum corneum proprium se průběžně rozděluje v jednotlivé zbytky buněk, které se pak postupně odlučují a odpadávají (Čihák 1997, s ). K epidermis patří také její deriváty (odvozeniny), což jsou útvary, které z ní vznikají. Jsou to: chlupy, nehty a kožní žlázy (Čihák 1997, s ). 10

11 Dermis je složena z vaziva, jehož kolagenní a elastická vlákna jsou plsťovitě propletena. Její tloušťka je 0,5 2,5 mm. Tvoří ji dvě vrstvy: papilární vrstva stratum papillare a síťovitá vrstva stratum reticulare (Čihák 1997, s ). Stratum papillare je povrchová vrstva obsahující kromě kolagenních a elastických vláken i velké množství vazivových buněk a je protkána sítí kapilár. Proti epidermis vybíhá v četné bradavkovité vyvýšeniny, tak zvané papily (Čihák 1997, s ). Stratum reticulare obsahuje husté svazky kolagenních fibril a méně buněk a elastických fibril. Jedná se o hlubší vrstvu škáry (Čihák 1997, s ). V dermis se také nachází hladké svalstvo, které tvoří vzpřimovače chlupů musculi arrectores pilorum a svazky buněk hladkého svalstva v hlubších vrstvách dermis (Čihák 1997, s ). Podkožní vazivo tela subcutanea spojuje dermis s povrchovou povázkou svalů či periostem kostí. Je tvořena tuhým vazivem, ve kterém jsou rozloženy lalůčky tuku (Čihák 1997, s ) Tepny a žíly kůže Tepny do kůže přicházejí přes povrchovou fascii (vazivový obal svalů), jen na obličeji a měkké pokrývce lebeční leží větší tepenné větve přímo pod dermis. Přívodné tepny tvoří na hranici dermis a tela subcutanea hlubokou kožní síť rete arteriosum cutaneum. Blíže k povrchu dermis a hranici stratum papillare a stratum reticulare je jemnější povrchová kožní síť rete arteriosum subpapillare. Obě tyto sítě jsou propojeny spojovacími větvemi, které jsou kolmé k povrchu kůže. Z povrchové sítě stoupají do škáry drobné větévky a zásobují mikrocirkulační systém kůže, což je oběh krve na úrovni jednotlivých tkání, nezbytný pro správnou výživu buněk. Mikrocirkulační systém se skládá z arteriol a prekapilár, kapilár, prevenul, venul a odtokových žil, které pak vytvářejí povrchovou a hlubokou síť. Tyto sítě jsou paralelní se sítěmi tepennými (Čihák 1997, s ) Mízní cévy kůže Mízní cévy kůže začínají jako slepé mízní kapiláry v papilách škáry papillae dermis. Ty se pak spojují a vytvářejí síť. Tato síť je spojena s jinou sítí hluboko v dermis. Z ní pak vycházejí silnější mízní cévy, které se v tela subcutanea propojují a vytvářejí třetí mízní síť, ze které vystupují silné mízní cévy, které již opouštějí kůži (Dvořák a Mazanec 1973, s. 206). 11

12 2.4. Nervy kůže V kůži se nacházejí somatosenzitivní a visceromotorická sympatická nervová vlákna. Parasympatická nervová vlákna zde chybí. Somatosenzitivní vlákna slouží k vnímání modalit bolesti, dotyku, tepla a chladu. Volná nervová zakončení, což jsou rozvětvení dendritů buněk spinálních ganglií, jsou do kůže přivedena senzitivními větvemi periferních nervů. V dermis jsou spojena do sítě a pokračují jako senzitivní myelinizovaná vlákna svými periferními nervy. Zvláštním druhem volného zakončení jsou Merkelovy ploténky, uloženy v bazální vrstvě pokožky. U tohoto zakončení je konec nervového vlákna ploténkovitě rozšířen a přiložen na zvláštní světlou buňku Merkelovu buňku. Jim podobné jsou větší Pinkasovy ploténky, nacházející se při folikulu chlupu. Obě tyto ploténky mají funkci mechanorecepční a neurosekreční (tvorba a vylučování hormonů a jim podobných látek v nervovém systému). V dermis jsou další zvláštní typy nervových zakončení jako například Meissnerova tělíska, Krausova tělíska, Ruffiniho tělíska a Vater-Pacciniho tělíska (Čihák 1997, s. 218, 564, 571). Obr. 1 Stavba kůže (podle Čiháka 1997). 1 epidermis (pokožka), 2 dermis (škára), 3 tela subcutanea (podkožní vazivo), 4 povrchová facie, 5 statum germinativum epidermidis (zárodečná vrstva), 6 stratum corneum epidermidis (rohová vrstva), 7 pilus (chlup), 8 scapus pili (vlasový stvol), 9 bulbus pili (vlasová cibulka), 10 papilla pili (vlasová bradavka) s cévami, 11 substantia medullaris pili (dřeň chlupu), 12 substantia corticalis pili (korová vrstva chlupu), 13 foliculus pili (vlasová pochva), 14 glandula sebacea (mazová žláza), 15 musculus arrector pili (vzpřimovač chlupu), 16 glandula sudorifera (potní žláza) 12

13 3. Rohovité deriváty epidermis Buňky pokožky během svého vývoje tvoří bílkovinu keratin, která v nich zůstává a také tvoří i mezibuněčnou matrix. Tato tvorba začíná ve chvíli, kdy buňky vzniknou ve stratum germinativum a končí, když odrostou a na povrchu papil odumřou. Pro kvalitu epidermální tkáně je důležitá rovnováha mezi vznikem epidermálních buněk a jejich fyziologickým odumíráním. Doba mezi tím se nazývá diferenciace a je to ona doba, kdy buňky tvoří keratin a matrix. Tento proces nazýváme keratinizace. V rohovitých derivátech se po odumření, na rozdíl od pokožky, buňky neodlupují v šupinkách a neodpadávají, ale zůstávají pohromadě a vytvářejí příslušný rohovitý útvar. Tomuto procesu říkáme kornifikace (Stachová 2003) Rohovité deriváty epidermis u živočichů Jedním ze společných znaků obratlovců je mnohovrstevná epidermis, jejíž nejsvrchnější vrstva rohovatí. Z epidermis vyrůstají rohovité deriváty, které se vyskytují u mnoha zástupců podkmene obratlovců (Vertebrata). Částečně do rohovitých derivátů patří plakoidní šupiny u třídy paryb (Chondrichthyes). Jejich hlavní součást je sice tvořena kostní hmotou vzniklou ze škáry, ale pokryv je vytvořen pokožkou (Kartochvíl 1966, s. 11). U drápatky hlavaté (Xenopus laevis) z řádu žab (Anura) vyskytující se v jižní Africe se na zadní noze nacházejí 3 rohovité zakřivené drápky. Tyto drápky slouží k vyhledávání potravy na dně vod (Čihař 1987, s ). U třídy plazů (Reptilia) se vyskytuje několik typů rohovitých derivátů epidermis. Jsou to taškovitě se překrývající šupiny hadů (Ophidia), silný šupinatý pancíř krokodýlů (Crocodylia) a jejich příbuzných, silné rohovité štíty, kryjící kostěný krunýř želv (Testudinata), a drápy, které se ve třídě plazů vyskytují hojně (Čihař 1987, s ). I epidermis ptáků (Aves) vytváří četné rohovité struktury. Jejich horní i dolní čelisti jsou pokryty souvislým povlakem, tak zvanou ramfotékou (rhamphotheca). Rohovitý kryt se dále nachází na běhácích a prstech ptáků, je tvořen štítky a šupinami a označuje se jako podotéka (podotheca). Rohovité struktury na nohách mohou tvořit například ostruhy u samců kuru nebo rourkovité útvary na prstech k držení kluzké kořisti, jak je tomu u orla říčního (Pandion haliaetus). Prsty ptáků mají vždy rohovité drápy, které jsou u některých druhů modifikovány, jako například hřebínkovité drápky na palci volavek (Ardea cinerea). Rohovité 13

14 útvary se mohou vyskytovat i na hlavě a na křídlech. Jedinečným epidermálním útvarem ptáků je peří (Gaisler 1983, s. 316). Velice variabilní jsou rohovité deriváty epidermis vyskytují u třídy savců (Mammalia): srst, nehty, drápy, kopyta, rohy, ostny. Z nich nejdůležitější srst je tvořena chlupy a vyskytuje se u většiny druhů této třídy. Vzhled srsti je mezidruhově odlišný a závisí na typu, hustotě, délce, pevnosti a zbarvení jednotlivých chlupů. Během fylogenetického vývoje však srst nevznikla přeměnou šupin, ale vznikla mezi šupinami nebo za nimi. Zbytky šupin jsou patrné na ocase myši domácí (Mus musculus) a krysy obecné (Rattus rattus). U některých savců jsou převládajícími rohovitými útvary na povrchu těla ostny (ježura australská Tachyglossus aculeatus, ježek evropský Erinaceus europaeus, dikobraz evropský Hystix cristata), u jiných jsou to šupiny (luskouni Pholidota) nebo krunýře z rohovitých destiček (pásovec devítipásý Dasypus novemcinctus) (Gaisler 1983, s ). K rohovitým útvarům jsou počítány i rohy (odtud název rohovina). Jejich podkladem je výběžek kosti čelní, kolem kterého pokožka tvoří pevný rohovitý toulec (Tichý a kol. 2004, s. 211). Nejsložitějším rohovitým útvarem jsou kopyta. Je to útvar uložený na posledním článku prstu u kopytnatých druhů jako jsou lichokopytníci (Perissodactyla) a sudokopytníci (Artiodactyla). Jejich epidermis je silně zrohovatělá (tak zvané tvrdé rohovatění) nasedá na škáru a vytváří rohové pouzdro (Tichý a kol. 2004, s. 207). Na distálních koncích prstů masožravců se vytváří rohovité útvary drápy, které slouží jako zbraň. Modifikací drápů jsou nehty (Tichý a kol. 2004, s , 211). Nehty na rukou i na nohou jsou jedním ze společných znaků řádu primátů (Primates). Jedná se o býložravé, všežravé, výjimečně hmyzožravé savce, dnes žijící (kromě člověka) převážně v tropickém a subtropickém pásmu Země. Je pro ně charakteristický složitý sociální způsob života, který je často vázán na přítomnost stromů či lesních ekosystémů. Tento řád je rozdělen do dvou, případně tří, podřádů: Prosimi (poloopice), Tarsiiformes (nártouni) a Anthropoidea (vyšší primáti) (Vančata 2003, s ). Podřád Prosimi zahrnuje okolo padesáti druhů. Tato skupina je v mnoha znacích mnohem více podobná ostatním savcům než Anthropoidea. Systematicky se dělí do dvou nadčeledí Loroidea a Lemuroidea. Loroidea se dělí na dvě čeledi Lorisidae outloňovití a Galagonidae kombovití. Právě u druhé Galagonidae u rodu Euoticus drápkaté komby jsou nehty zakončeny hrotem. Tato adaptace, usnadňující šplhání po kmenech, se objevuje i v druhé nadčeledi Lemuroidea u rodu Phaner kočičí makiové (čeleď Cheirogaleidae 14

15 makiovití). U rodu Daubentonia ksukol se vyskytuje také podobné přizpůsobení, všechny nehty kromě palce jsou přeměněny v pseudodrápky. Ty mu usnadňují pohyb ve větvích a kmenech stromů, kde vyhledává hmyz. Má nápadně prodloužený a ztenčený třetí prst zakončený drápkem, který slouží k vytahování hmyzu pod kůrou a v chodbičkách ve dřevě (Vančata 2003, s ). Podřád Anthropoidea je fylogeneticky pokročilejší. Dělí se na dva infrařády Platyrrhina širokonosí primáti a Catarrhina úzkonosí primáti. Širokonosí primáti mají jednu nadčeleď Ceboidea, úzkonosí dvě Cercopithecoidea a Hominoidea. Tyto dva infrařády se od sebe liší několika morfologickými znaky, například stavbou nosu a nosní přepážky, počtem a morfologií zubů. U širokonosých primátu se přeměna nehtů v drápky vyskytuje a to u čeledi Callithricidae kosmanovití a podčeledi Aotinae mirikiny. Kosmanovití (také nazýváni drápkaté opičky) jsou skupina malých pralesních stromových primátů, pro které jsou charakteristické nehty přeměněné na drápky na všech prstech s výjimkou palce na noze. U podčeledi mirikiny se tato adaptace na pohyb po kmenech a větvích stromů vyskytuje jen na čtvrtém prstu nohy. Úzkonosí primáti jsou dovednější, jejich ruce mají velice dobré manipulační schopnosti. U této skupiny se již nevyskytují žádné přeměny nehtů na drápky (Vančata 2003, s , ) Rohovité deriváty epidermis u člověka Chlupy (vlasy) jsou keratinové útvar vyrůstající z vychlípenin epidermis. Chlup (vlas) pilus se skládá z vlasového kořene radix pili, který je zapuštěný do vklesliny pokožky, označované jako vlasová pochva foliculus pili. Kořen je bazálně rozšířen ve vlasovou cibulku bulbus pili. Proti cibulce vzniká zespodu výběžek škáry protkaný četnými cévami, tak zvaná vlasová bradavka papilla pili. Bulbus pili je zárodečná vrstva stratum germinativum neboli matrix pili. Z něho chlup narůstá. Část chlupu, která vyčnívá z kůže, se nazývá vlasový stvol (kmen) scapus pili. Je po celé délce stejně silný, k volnému konci se ztenčuje a končí zaobleně (Čihák 1997, s ). Chlup (vlas) tvoří korová vrstva substantia corticalis, která se skládá ze silně keratinizovaných buněk. Dále chlup tvoří tenká povrchová lamela na povrchu korové vrstvy cuticula pili, jejíž buňky jsou naskládány jako tašky na střeše. Vnitřek chlupu je vyplněn dření medulla pili. Její buňky jsou méně keratinizovány než v korové vrstvě. Ve vlasové kůře se nachází pigment (barvivo), který určuje barvu vlasů (Čihák 1997, s ). Podle pořadí, jak se objevují v ontogenezi, lze rozeznávat tři typy ochlupení: primární, sekundární a terciální (terminální) (Čihák 1997, s ). 15

16 Primární ochlupení lanugo je složeno z jemných chloupků a objevuje se již v době fetální (fétus plod od počátku 3. měsíce do porodu). Během 4. a 6. fetálního měsíce je nejprve na čele, během 7. a 8. fetálního měsíce pokrývá téměř celé tělo. Před narozením lanugo opadává do plodové vody (Čihák 1997, s ). Sekundární ochlupení je typické v období postnatálním (období po porodu), ale jeho začátky se objevují již prenatálně (období před porodem). Patří sem chloupky pili, vlasy capilli, řasy cilia a obočí supercilium. Chloupky se vyskytují po celém těle kromě míst, kde nebylo ani lanugo. Vlasy kryjí hlavu, vpředu začínají ostrou hranicí nad čelem, vzadu se vytrácejí do krajiny šíje. V oblasti spánkové je hranice neostrá. Řasy patří k ochranným zařízením oka. Jsou to kratší tužší chloupky, které vyrůstají z okrajů očních víček ve třech nebo čtyřech řadách, jejich volné konce jsou seřazeny v jedné řadě. Obočí je soubor drobných chloupků, tvořící mírný oblouk nad horním okrajem očnice (Čihák 1997, s ). Terciální (terminální) ochlupení se začíná objevovat až v pubertě a přibývá dále do dospělosti. Je dvojího typu: celkové a lokální. Celkové ochlupení je tvořeno silnějšími, delšími a zpravidla tmavšími chlupy, než je tomu u sekundárního ochlupení. Je větší a častější u mužů než u žen. U mužů se objevuje v regio sternalis (oblast kosti prsní), kolem prsních bradavek, na břiše a na končetinách a také (méně často) v regio deltoidea (krajina, jejíž rozsah je dán svalem deltovým). U žen se objevuje na bércích, v dolní polovině stehen, ojediněle okolo prsního dvorce areola mammae. K lokálnímu terminálnímu ochlupení patří chlupy v podpaží hirci, chlupy v krajině stydké pubes seu crines, vousy barba vyskytující se u mužů, chlupy ve vchodu do zevního zvukovodu tragi, chloupky ve vchodu nosním vibrissae a chloupky hmatové neboli sinusové pili tactiles. Hmatové chloupky se vyskytují jen na určitých částech těla: v obočí, na tváři pod dolním očním víčkem, na dolním okraji tváře před úponem musculus masseter (zevní sval žvýkací), nad zápěstím na malíkové straně předloktí, na zadním obvodu boltce a někdy na zevním okraji horního rtu. Tyto chloupky vyrůstají převážně u mužů až po 40. roce věku (Čihák 1997, s ). 16

17 4. Nehet (lat. unguis, řec. onyx, genitiv onychos) 4.1. Fylogeneze nehtů Vývoj rohovitých derivátů epidermis kryjících konce prstů je spojen s vývojem končetin a vývoj končetin je spojen s přechodem obratlovců (Vertebrata) na souš. Aby se tak mohlo stát, bylo třeba řady anatomických změn. Jednou z nejdůležitějších bylo přizpůsobení se k dýchání vzdušného kyslíku a s tím související změny v cévním systému, jako vznik plicního oběhu a složitější stavba srdce (Roček 2002, s. 204). Na začátku devonu (devon asi před milióny let) existovala skupina ryb, ryby lalokoploutvé (Crossopterygii), jejichž anatomická stavba byla v některých ohledech připravena k životu na souši. Párové ploutve (v menší míře i nepárové) měly robustní vnitřní kostru a spojení vnějšího prostředí s dutinou ústní zajišťovaly vnitřní nozdry choany. Právě tyto dvě adaptace byly patrně rozhodující při přechodu na souš. Této skupině se jako jediné v celé historii obratlovců podařilo proniknout na souš (Roček 2002, s ). Výchozí stádium přechodu na souš může reprezentovat Eusthenopteron (střední až pozdní devon). Nejstarším známým suchozemským obratlovcem, objeveným v sedimentech nejspodnějšího svrchního devovu, je však obojživelník Ichthyostega (obr. 2). Největší jedinci dosahovali délky 1 m. Jeho končetiny měly více jak 5 prstů (na zadní končetině sedm) (Roček 2002, s ). Dá se předpokládat, že stejně jako dnešní obojživelníci, neměli ještě drápy. Obr. 2 Nahoře Eusthenopteron, dole Ichthyostega (podle Jarvika 1996). 17

18 Nejstarší plazi ze skupiny Captorhinomorpha ze svrchního karbonu až svrchního permu (karbon asi před milióny let, perm asi před milióny let) měli patrně ještěrkovitý tvar těla (obr. 3) (Roček 2002, s ). Je tedy pravděpodobné, že stejně jako dnešní ještěrky (Lacertidae) měli na prstech drápky. Obr. 3 Eocaptorhinus laceptis (Captorhinomorpha) ze spodního permu (podle Heatona a Reisze 1980). Tato nejstarší skupina plazů se rozrůznila do velkého počtu specializovaných fylogenetických linií. Některé linie byly velmi úspěšné, jiné neměly dlouhé trvání a poměrně brzo vymřely (Roček 2002, s. 247). Drápy na končetinách se vyskytují téměř u všech recentních (dosud žijících) zástupců této třídy. Výjimku tvoří například hadi (Ophidia), u kterých došlo ke ztrátě končetin. Velký význam ve fylogenezi nehtů má vznik primátů (dříve nazýváni nehetnatci, Primates), jejichž typickou zvláštností je přeměna drápů v ploché nehty. Za předky prvohorních primátů jsou považováni hmyzožravci z konce druhohor, kteří žili na stromech. První primáti jsou známi od počátku třetihor (Roček 2002, s. 395) Ontogeneze Prenatální vývoj Nehty nohou a rukou se zakládají na špičkách prstů kolem 10. týdne prenatálního vývoje jako modifikace vrstev epidermis. Vývoj nehtů na rukou předchází vývoj nehtů na nohou asi o 4 týdny. Koncem 32. týdne prenatálního vývoje dosahují nehty na rukou špiček prstů, na nohou během 36. týdne. Nehty, které bezprostředně po porodu nedosahují na špičky prstů, jsou známkou nezralosti (Moore a Persuad 2002, s ). 18

19 V 10. týdnu vývoje dochází k bobulovitému zduření ventrální části posledních článků prstů. Vytváří se bříška prstů. Distální okraj bříška splyne s okrajem nehtového základu. Z proximálního okraje se vytváří ohybová (flexní) rýha (obr. 4). Základ nehtu je tvořen políčkem zhrublé epidermis na dorzálním povrchu konce každého prstu. Z nehtového políčka se vytváří zrohovatělá nehtová ploténka. Epidermis nehtové ploténky se dělí (poliferuje) do hloubky, a tak vzniká zárodečná hmota matrix unguis. Proximálním směrem pod povrchem prstu vytvoří poliferující buňky nehtové ploténky kořen nehtu radix unguis. V oblasti kořene je nehtová ploténka překryta kožním záhybem vallum unguis (obr. 5). Nehtovou ploténku pokrývá povrchová vrstva epidermis, která se nazývá eponychium. Tato vrstva později degeneruje a po narození se zachovává v podobě úzkého pásu na proximálním okraji nehtu (Kapeller a Pospíšilová 2001, s. 335). Obr. 4 Bříška prstů (zboku) na distálním konci prstu v průběhu 3. měsíce fetálního vývoje (podle Pospíšilové a Zuzákové 1963). 1 vrchol prstu, 2 distální ohraničení bříška prstu, 3 bříško prstu, 4 základ nehtu, 5 základ flexní rýhy Obr. 5 Vývoj nehtu (podle Kepellera a Pospíšilové 2001). A, B pohled shora, C podélný řez distální částí prstu; 1 proximální vallum unguis, 2 laterální vallum unguis, 3 lectulus unguis, 4 corpus unguis, 5 radix unguis 19

20 Postnatální vývoj a růst Matrix produkuje oploštělé měkké buňky keratinocyty, které jak vyrůstají, uvolňují vnitřní obsah a stávají se tvrdými a plochými, jejich obsah se mění v keratin. Buňky, které jsou nejstarší, jsou nejvíce stlačeny. Nehtová ploténka se díky další tvorbě těchto buněk posunuje distálně po nehtovém lůžku (Preuss 2002). Nehtové ploténky jsou u novorozenců měkké a tenké. Později se stávají silnějšími a pružnějšími (Arenberger a Obstová 2001, s. 23). Nehty rostou nepřetržitě po celý život, ve stáří je jejich růst pomalejší. Růst nehtů u malých dětí je rychlý, celý nehet odroste během 6 až 8 týdnů. U dospělých se rychlost růstu pohybuje v rozmezí 0,5 1,2 mm za týden, celý nehet tedy odroste během 6 měsíců (obr. 6). Nehty na nohou vyžadují na stejný růst 2krát až 3krát delší dobu než nehty na rukou (Beaven a Brooks 1993, s ). A B Obr. 6 Růst nehtu na palci (podle Beavena a Brookse 1993). A fotografie palce na ruce B fotografie stejného palce o 6 týdnů později Nehty rostou nejrychleji na nejdelším prstu, což je prostředník, po něm následuje prsteník a ukazovák. Nejpomaleji roste nehet na malíku, o něco rychleji na palci (Beaven a Brooks 1993, s ). Nehty na pravé ruce u praváků rostou rychleji než na levé ruce, a naopak, což je pravděpodobně dáno větším používáním dominantní ruky, a tím větším opotřebením nehtu, které jeho růst povzbuzuje (Beaven a Brooks 1993, s ). Rychlost růstu nehtů závisí na mnoha faktorech včetně věku, zdraví, dědičnosti, pohlaví jedince, a také na ročním období. Nehty zpravidla rostou rychleji u mladých lidí, neboť u nich nedošlo k tolika poraněním jako u starších lidí. Co se týká rychlosti růstu z hlediska pohlaví jedince, je růst rychlejší u mužů. Muži častěji než ženy vykovávají 20

21 manuální práce, při kterých dochází ke kontaktu nehtů s předměty a tedy k většímu opotřebení nehtů (Beaven a Brooks 1993, s 20 22). Během letních měsíců mění většina lidí svoje stravování. Strava je variabilnější, což nehtům prospívá, růst je tedy rychlejší (Sampe 2004). Nehty rostou rychleji během těhotenství. Po těhotenství se rychlost vrací opět k normálu (Lees a kol. 2002, s. 97). V těhotenství dochází k zvýšené sekreci estrogenů, produkovaných fetoplacentární jednotkou (Horský a Presl 1978, s. 142). Růst nehtů u žen se liší během fází menstruačního cyklu, což je způsobeno činností hormonů (Juan 1995, s ). V normálním menstruačním cyklu se několik dní před menstruací zvyšuje sekrece folikulostimulačního a luteinizačního hormonu (Greenspan a Boxter 2003, s ). Dále také dochází ke zvýšení hladiny estrogenů a progesteronu (Horský a Presl 1978, s. 142). A právě v tomto období je růst nehtů rychlejší (Juan 1995, s ) Stárnutí Nehtová ploténka je kvůli zvýšenému zadržování nehtového keratinu silnější (onychodysthrophia) a méně transparentní (obr. 7). Snižuje se rychlost růstu, lunula postupně mizí a nehty ztrácejí lesk. Na nehtové ploténce se objevuje podélné rýhování, které je způsobeno horším krevním oběhem (Arenberger a Obstová 2001, s. 26). Nehtová ploténka je s věkem také více příčně zakřivená (Konkolová 2001, s. 15). Obr. 7 Nehet starého člověka (Foto: Jahodová 2005). 21

22 4.3. Stavba nehtu Makroskopická a mikroskopická anatomie Viditelná část nehtové ploténky se nazývá tělo nehtu corpus unguis (obr. 8). Ploténka nehtu je vypouklá směrem ke hřbetu nehtu (dorzálně konvexní), více ve směru příčném než podélném (Čihák 1997, s ). Je tvořena plochými zrohovatělými buňkami, které se taškovitě překrývají a směřují svými volnými okraji distálně (Dvořák a Mazanec 1973, s. 205). Proximální část nehtu, která je vsazena do záhybu epidermis a není na povrchu vidět, se nazývá kořen nehtu radix unguis. Proximální okraj kořene nehtu margo occultus a boční okraje margines laterales jsou skryty. Margines laterales jsou překryty nehtovým valem vallum unguis (Čihák 1997, s ). Ten je tvořený vícevrstevným dlaždicovým epitelem (Dvořák a Mazanec 1973, s. 206). Na proximálním konci obepíná nehtovou ploténku zploštělý proužek epidermis eponychium (obr. 9). Na distálním konci přečnívá přes okraj prstu volný okraj nehtu margo liber, který je bělavý a průsvitný. Vrstva odpovídající zárodečné vrstvě stratum germinativum epidermidis pod radix unguis a margo occultus se nazývá zárodečná hmota matrix unguis (Čihák 1997, s ). Nehtová matrix je místem, kde nehet narůstá do délky. Probíhá zde mitotické dělení (buněčné dělení, při kterém vznikají z jedné buňky dvě buňky dceřiné, které mají zcela stejnou dědičnou výbavu) a nové buňky jsou posouvány distálně a rohovatí (Dvořák a Mazanec 1973, s. 205). Dělí se na horní a dolní matrix, ze kterých se vytváří dorzální a ventrální část nehtu a ty spolu tvoří tělo nehtu (Braun-Falco a kol. 2001, s. 938). Na proximálním okraji viditelné části nehtu prosvítá proximální část matrix jako bělavý srpek lunula unguis (Čihák 1997, s. 568). Její bělavé zbarvení podmiňují prostory mezi zrohovatělými buňkami, které obsahují vzduchové bublinky (Dvořák a Mazanec 1973, s. 205). Distální pokračování matrix hyponychium je místo spojení ploténky nehtu s podložkou. Je to tak zvaná sterilní matrix, neboť zde nedochází k tvorbě nehtu. Distální okraj hyponychia končí pod volným okrajem nehtu a zde přechází do epidermis bříška prstu. Hyponychium je tvořeno několika vrstvami nerohovatějících buněk. Husté vazivo pod hyponychiem, které odpovídá škáře, se nazývá nehtové lůžko lectulus unguis. Nehtové lůžko vybíhá proti tělu a nehtovému kořeni podélnými lištami cristae lectuli unguis. V rozsahu matrix unguis mají tyto lišty výběžky. Cévy těchto výběžků spolu s cévami podélných lišt prosvítají nehtovou ploténkou a podmiňují její narůžovělou barvu (Čihák 1997, s. 568). 22

23 A B Obr. 8 Stavba nehtu (podle Čiháka 1997). A pohled na dorzální stranu nehtu, B podélný řez distálním článkem prstu, nehtem a nehtovým lůžkem; 1 margo liber, 2 margo lateralis unguis, 3 corpus unguis, 4 vallum unguis, 5 lunula unguis, 6 eponychium, 7 kožní záhyb v místě mezičlánkového kloubu, 8 margo occultus unguis, 9 sinus unguis, 10 radix unguis, 11 matrix unguis, 12 - lectulus unguis Obr. 9 Podélný řez kořenem nehtu (podle Burkitta a kol. 1987). Nail unguis, nail root radix unguis, distal phalanx distální článek prstu 23

24 5. Funkce nehtu 5.1. Nehet jako ochrana Nehty poskytují mechanickou ochranu posledních článků prstů (Schreiber 1998, s. 242). Mnoho lidí, když se podívá na své nehty, vidí na nich několik škrábanců a rýh. Kdyby tam nehet nebyl, byla by tato poškození přímo na kůži, kde by se dlouze hojily, neboť by se tyto rány stále obnovovaly a vnikaly další. Oproti poranění povrchu kůže poranění povrchu nehtu nebolí Funkce nehtu při hmatovém čití Díky nehtu se zlepšuje dráždění hmatových tělísek v bříšku prstu a to tak, že hmatové bříško prstu je tlačeno proti pevné nehtové ploténce (Borovanský 1967, s. 959) Mučení třísky pod nehty a strhávání nehtů Jednou z velice účinných metod mučení jsou právě třísky pod nehty a strhávání nehtů (obr. 10). Tyto akty jsou samy o sobě velmi bolestivé, neboť, jak již bylo zmíněno, je v konečcích prstů nahromaděno mnoho nervových vláken. Třísky jsou zasunovány mezi nehtovou matrix a nehtové lůžko, oddělují tedy pokožku od škáry. Pohled na třísku pomalu se zasunující do jemné kůže, kryté tvrdou keratinovou deskou, je velice nepříjemný a pocit bolesti je spíše umocňován vizuálně. Toto mučení ve používalo ve starověku, středověku a používá se dodnes. Svědčí o tom nedávné zprávy o pronásledování Falun Gongu v Číně. Těm, kdo praktikují Falun Gong, jsou pod nehty vtloukány tenké ostré bambusové hůlky, tím se nehet úplně utrhne (Weberová 2004). Obr. 10 Vyznavač Falun Gongu, jemuž jsou pod nehty vtloukány bambusové třísky (Foto: Weberová 2004) Nehet jako nástroj a zbraň Nehty slouží jako nástroj schopný uchopit drobné předměty. Umožňují mnohem jemnější manipulaci a jemný úchop (Schreiber 1998, s. 242). Tento význam oceníme až 24

25 tehdy, když jsou nehty postiženy nemocí a tuto schopnost ztrácejí. Mohou být používány například při zdobení keramiky a jiných výrobků z hlíny. Nástroj se velice rychle může změnit ve zbraň, která dokáže ublížit nejen okolí, ale i jejich majiteli. Příkladem jsou novorozenci, kteří ještě dobře nezvládají koordinaci rukou, a proto se mohou sami poškrábat. Zbraň je to velmi důmyslná, je tenká, ale pevná a ostrá. Při násilném útoku dochází často k zápasu mezi obětí a pachatelem a jedinou zbraní oběti jsou právě nehty. Jejich význam spočívá nejen v obraně, ale často za nimi zůstanou tkáně pachatele, které při policejním vyšetřování poslouží k jeho identifikaci. Nehty dokážou na těle pachatele způsobit zřetelná zranění, která také mají při identifikaci svůj význam (Konrád a Suchánek 1999, s. 21) Nehet jako prostředek komfortního chování Komfortní chování souvisí s péčí o povrch těla, spojenou s pocitem libosti. Patří sem také škrábání nehty. Každý dobře zná ten příjemný pocit, vyvolaný škrábáním se nehty. Komfortní chování je specifickým typem chování, které hraje významnou roli při udržování rovnováhy v sociální struktuře primátů. Toto chování je záležitostí dvou (výjimečně více) jedinců, z nichž jeden čistí srst druhého, víská ho nebo jinak manipuluje s jeho srstí (Vančata 2001, s. 104). O škrábání nehty se zmiňuje také Kámasútra. Jedná se o erotická škrábnutí, která byla okázale předváděna jako upomínka sexuálních radovánek. Vhodnou příležitostí pro tyto stopy vášně bylo například první milování, loučení před cestou, přivítání při návratu domů, usmíření ženy po hádce nebo když je žena opilá. Kámasútra popisuje osm různých škrábání podle zanechaných stop: znělka, půlměsíc, kruh, čára, tygří tlapa, paví stopa, zaječí skok a list modrého lotosu (Vátsjájana 1991, s ). 25

26 6. Patologie nehtů Onemocnění nehtů se dělí na několik skupin a to na onemocnění nehtové ploténky, vrozené změny na nehtech a anomálie nehtů související s jinými symptomy Onemocnění nehtové ploténky Onychorrhexis (nadměrná lámavost nehtů) se projevuje jako odlomení, rozštěpení nebo jako praskliny na volném okraji nehtu. Zřídka se vyskytuje jako vrozená neboli familiární (vyskytující se v rodině), nezřídka bývá podmíněna exogenně (vnějšími vlivy), například častým umýváním, prací ve vlhkém prostředí nebo s organickými rozpouštědly, případně intenzivní manikúrou s častým použitím odlakovače. Nadměrná lámavost nehtů se vyskytuje i při vnitřních onemocněních jako je hypertyreóza (nadměrná funkce štítné žlázy), nedostatek vitamínu A a B nebo při podvýživě. Při nedostatku železa bývá často spojena se lžícovitými nehty (coilonychia). Za jednu z příčin vzniku je považován nedostatek vápníku, zpravidla se ale příčiny nezjistí (Braun-Falco a kol. 2001, s ). Onychoschisis (lamelární dystrofie) je rozštěpení nehtové ploténky nejméně ve dvou na sebe naléhajících vrstvách volného nehtového okraje. Příčina onemocnění není známa, uvažuje se o traumatických faktorech (hraní na strunové hudební nástroje nebo klavír), do úvahy přichází i nadměrné odmašťování nehtů častým umýváním nebo nadměrným používáním laku a odlakovače. Mohlo by také jít o nedostatek železa (Braun-Falco a kol. 2001, s. 939). Onycholysis (obr. 11) je částečné odloučení nehtové ploténky, které je poměrně časté. Naopak onychomadesis, úplné odloučení nehtové ploténky, nastává zřídka. Příčin, které přicházejí do úvahy, je hodně: trauma, macerace, chemikálie, nehtové kosmetické přípravky, dermatofyta (mikroskopické houby), baktérie, léky, psoriasis vulgaris (lupénka), lichen ruber planus (lišej), paronychia, kontaktní ekzém, subunguální (podnehtové) tumory, subunguální exostózy, syndrom žlutého nehtu, porfýrie (onemocnění s porušeným metabolismem železa), pelagra (nedostatek kyseliny nikotinové, resp. nikotinamidu), gravidita, onemocnění štítné žlázy, nedostatek železa, diabetes mellitus (cukrovka), kongenitální (vrozená) a idiopatická (bez známé příčiny) získaná onycholýza. Nejčastěji se objevuje onycholysis semilunaris. Jedná se o částečné poloměsičité odloučení nehtu od jeho volného okraje. Nehet se v odloučené části jeví jako bílý, strukturálně je však nezměněný. Onycholysis semilunaris se častěji vyskytuje u osob, které ruce dlouhodobě vystavují působení vody, mýdel a detergentních prostředků, nebo při intenzivním čištění nehtů. Pokud odlučování vznikne na 26

27 několika místech volného okraje nehtu, mohou se pak spojit a tak odloučit celou distální část nehtu. Zřídkakdy proces postupuje ve formě pásu širokého 3 až 4 mm nebo kanálku směrem k nehtové matrix. Pak se jedná o onycholysis canaliformis (Braun-Falco a kol. 2001, s. 940). Obr. 11 Onycholysis (podle Beavena a Brookse 1993). Onychodystrophia je souhrnné označení různých, často se vyskytujících změn na nehtech, jako je dystrofie (porucha výživy či látkové výměny) nehtové ploténky, její zhrubnutí a coilonychia s onychoschisis. Onychodystrophia se často vyskytuje jako součást jiných syndromů, například při Meesových proužcích a Beauvých liniích (Braun-Falco a kol. 2001, s. 940). Messovy proužky prochází obloukovitě nehtem a mají barvu lunuly. Jsou způsobeny náhlým toxickým poškozením matrix, původně byly pozorovány při otravě arzénem, později i táliem. Pokud je akutní toxické poškození výraznější, následkem poškození buněk v matrix vznikají přechodné přerušení tvorby nehtu a tvoří se Beauovy linie, což jsou příčné rýhy. (Braun-Falco a kol. 2001, s ). Leukonychia (obr. 12) je pravděpodobně nejčastější změnou na nehtech. Jsou to bílé skvrny nebo pásy, které se na nehtech vyskytují izolovaně nebo se spojují, což je méně obvyklý jev. Příčina bílého zabarvení není známa. Leukonychia je častá na nehtech po manikúře. Leukonychia punctata je poměrně častá. Jedná se o bílé skvrny velikosti špendlíkové hlavičky na jednom nebo několika nehtech. Leuconychia striata začíná zpravidla v oblasti lunuly. Proužky jsou různě široké a na okrajích zúžené. Leuconychia punctata a leuconychia striata nezpůsobují žádné problémy a jejich léčba spočívá v omezení působení mechanických faktorů. Oproti tomu leuconychia totalis se projevuje křídovým zbarvením celé nehtové ploténky, nehtová ploténka je křehká tak, že jemný okraj nehtu nikdy nedosáhne eponychia (Braun-Falco a kol. 2001, s ). 27

28 A B Obr. 12 Leuconychia (podle Beavena a Brookse 1993). A Leuconychia striata B Leuconychia totalis Muehrckého pásy (obr. 13) jsou bělavé proužky nebo svazky pásů probíhající příčně přes celou ploténku paralelně s lunulou. Jsou charakteristickým projevem pozorovaným při chronické hypalbuminémii (snížení množství albunimu v krvi). Tyto projevy se vyskytují i při cytostatické léčbě (Braun-Falco a kol. 2001, s. 942). Obr. 13 Muehrckého pásy (podle Beavena a Brookse 1993). Onychotillomania je onemocnění nehtů způsobené neustálým poškozováním nehtu nůžkami, nožem či jinými nástroji. Vyskytuje se téměř výlučně u dospělých, zejména ve stáří jako projev neurotické poruchy (Braun-Falco a kol. 2001, s. 940). Onychomadesis je totální odloučení nehtu (onycholysis totalis). Dochází k němu například po traumatu, paronychii, infekčním onemocnění, v rámci alopecia areata, při lichen ruber planus, erytrodermii nebo při toxických reakcích (Braun-Falco a kol. 2001, s. 940). 28

29 Onychogryposis (drápovitý nehet) je velmi těžká deformace nehtů, častěji se vyskytující na nohou (zejména na palcích) než na rukou (obr. 14). Pro tyto nehty je charakteristický abnormální tvar, zhrubnutí a ztvrdnutí nehtu a také vychýlení směru růstu. Drápovitý nehet se už v matrix formuje tak, že vyrůstá šikmo nahoru, tím se pod nehtem tvoří volný prostor, kde vzniká velké množství hyperkeratózy. Nad touto hmotou může nehet růst jen tak, že se drápovitě stáčí nejen v podélném směru, ale i z obou okrajů. Vytváří se tak polokruhovitý tunel vyplněný rohovinovou hmotou, který je hrubý, ostrý a někdy se nedá téměř odstřihnout. Nehet nezachovává směr růstu, ale stáčí se na jednu nebo druhou stranu. Vznik drápovitého nehtu může způsobit trvalé nošení těsné obuvi nebo může být podpořen anomáliemi postavení nohou nebo chronickou venózní insuficiencí (selhání činnosti) s lokální poruchou odtoku krve (Braun-Falco a kol. 2001, s. 942). Obr. 14 Onychpgryposis (podle Beavena a Brookse 1993). Onychauxis (obr. 15) je izolovaná hypertrofie (zvětšení), která se může vyskytovat jako následek chronického traumatu (Braun-Falco a kol. 2001, s. 942). Obr. 15 Onychauxis (Foto: Schumacher 2004). Trachyonychia (drsné nehty) se vyskytuje při poruchách nehtové matrix a nehtového lůžka. Povrch nehtů je drsný a skládá se z jemných odlučujících se zrohovatělých lamel. 29

30 Trachyonychia postihuje všechny nehty, avšak v některých případech mohou jednotlivé nehty zůstat bez projevů. Může se vyskytovat při různých onemocněních jako například při psoriasis vulgaris, lichen ruber planus nebo při atopickém ekzému. Pokud se tyto faktory vyloučí, jedná se o trachyonychia idiopatica (její příčina není známa) a v tomto případě se doporučuje biopsie, aby mohla být stanovena diagnóza a rozsah onemocnění (Braun-Falco a kol. 2001, s ). Onychotrophia je souhrnné označení celé řady anomálií nehtu s narušeným vývinem nehtové ploténky. Patří sem malé tenké a částečně znetvořené nehty, které se vyskytují při hypertyreóze, thrombangiitis obterans, neurologických onemocněních nebo při kachexii (Braun-Falco a kol. 2001, s. 942). Hranaté nehty jsou nehty, které mají na nehtové ploténce přímé podélné hrany, které rozdělují nehet na tři plochy. Barva nehtů může být od šedobílé po žlutou. Často není vidět lunula (Braun-Falco a kol. 2001, s. 943). Platonychia je zploštění nehtové ploténky bez konkávního či konvexního ohnutí. Časté jsou hyperkeratózy pod centrální částí nehtu. Může jít i o předstupeň koilonychie (Braun-Falco a kol. 2001, s. 943). Coilonychia (miskovité či lžícovité nehty) se častěji vyskytuje na nehtech rukou než nohou. Při tomto onemocnění se nehtová ploténka stává více konkávní, bývá často tenká a má sklon se od volného okraje štěpit. Lžícovité nehty se nejčastěji vyskytují při anémiích (chudokrevnost) vyvolaných nedostatkem železa. Ostatní formy lžícovitých nehtů jsou autozomálně dominantně dědičné. Tyto nehty se také vyskytují při Raynaudovu syndromu. Lžícovité nehty (obr. 16) bývají způsobené mechanickými příčinami, zejména při práci ve vlhkém prostředí, po dlouhodobém kontaktu s pracími prostředky a chemikáliemi, nebo jsou následkem opakovaných traumat (zranění). Příčinou také může být nedostatek vitaminu C, pelagra, sprue (střevní onemocnění způsobující poruchu vstřebávání živin ve střevě) nebo hypertyreóza (Braun-Falco a kol. 2001, s ). Obr. 16 Dorzální pohled na ruku s coilonychií (podle Beavena a Brookse 1993). 30

31 Nehty tvaru hodinového sklíčka a prsty tvaru bubenických paliček jsou způsobeny kyjovitým rozšířením distálních článků prstů (obr. 17). Distální články prstů pak mají tvar připomínající paličky na buben a nehty jsou větší, zaoblené a ve všech směrech výrazně konvexní (hodinové sklíčko). Kyjovité rozšíření je připisováno hyperlazii podkožní tkáně a kapilár, zmnožené jsou však jen měkké tkáně, hyperplazie kostí se nevyskytuje. Paličkovité prsty mohou být dědičné, nejčastěji se však vyskytují při onemocnění plic a při oběhových koronárních chorobách. Tyto změny byly pozorovány i při onemocnění jater a některých neurologických onemocněních (Braun-Falco a kol. 2001, s. 944). Obr. 17 Paličkovité prsty (podle Beavena a Brookse 1993). Náprstkovité nehty jsou nehty s jamkovitými defekty. Prohlubeniny jsou podmíněné lokalizovaným nahromaděním zrohovatělých buněk. Tyto zrohovatělé buňky se lehce uvolňují a odlučují od zdravé plochy ploténky a tím vytvářejí typický obraz (Braun-Falco a kol. 2001, s. 944) Unguis in turriculo (rourkovité či věžovité nehty) je idiopatická bolestivá deformace, vyskytující se u starších dospělých. Ženy bývají postiženy častěji. S postupně zvětšujícím se zakřivením nehtů se jejich rourkovité okraje zařezávají do nehtového lůžka a způsobují intenzivní bolesti. Při vzniku této deformace má význam dlouhodobé působení tlaku, například nevhodná obuv. Byly popsané i vrozené rourkovité nehty, kdy jsou postiženy nehty na všech prstech (Braun-Falco a kol. 2001, s ). Onychodystrophia mediana canaliformis (obr. 18) se projevuje podélně probíhající jamkou, kanálkem či prohlubeninou. Úplný rourkovitý kanál probíhá od matrix k volnému okraji nehtu. Postižený bývá jeden či více nehtů, avšak palec je postižený vždy. Příčinou bývají vrozené defekty, traumata a záněty v oblasti matrix (Braun-Falco a kol. 2001, s. 945). 31

32 Obr. 18 Onychodystrophia mediana canaliformis (podle Beavena a Brookse 1993) Subuguální a paraunguální tumory Bowenova choroba se nejčastěji vyskytuje na palcích rukou nebo nohou. Vzniká mírný erytrém a kromě něj také onycholysis laterální oblasti nehtové ploténky (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). Akrolentiginózní melanom se také častěji vyskytuje na palcích rukou a nohou. Rané formy se zpravidla nepoznají, protože se projevují jako jemně šedé, případně hnědočerné zabarvení proximální, laterální nebo distální části nehtového valu nebo eponychia. K tomu se připojuje subunguální zbarvení od hnědé přes červenou až ke světlé (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). Subunguální keratoakantóm je zřídka se vyskytující bolestivý tumor vycházející z laterální části nebo bezprostředně z pod nehtové ploténky s rychle postupující onycholýzou a také s porušením měkkých tkání a kostí (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). Fibrokeratóm se klinicky projevuje jako hrubý tuhý uzel velikosti až 1 cm na prstu ruky nebo nohy, který vychází ze spodu proximálního nehtového valu a lunuly. Při jeho zvětšování může být postižena i nehtová ploténka. Výsledkem je bolestivá onychodytrofie s mechanickým omezením (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). Subunguální glomus tumor se většinou nachází jen na jednom prstu. Klinicky jde o světle červený měkký uzel (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). Subunguální enchondróm je méně častý. Projevuje se symptomy jako při subunguálních exostózách nebo při glomus tumor (Braun-Falco a kol. 2001, s. 953). 32

33 6.3. Zánětlivá onemocnění nehtů Paronychia (obr. 19) je bolestivý zánět nehtových valů. Původcem je bakteriální, virová nebo plísňová infekce. Postihuje jedince s oslabenou imunitou a lidi se zarůstajícími nehty (Beaven a Brooks 1993, s ). Obr. 19 Paronychia (podle Beavena a Brookse 1993). Tinea unguium je infekce nehtového orgánu vyvolaná dermatofyty. Alternativně se používá pojem onychomykóza, který však zahrnuje houbové onemocnění nehtů vyvolané i jinými houbami jak dermatofyty (například kvasinkovými houbami). Tinea unguium je nejčastěji vyvolána Trichophyton rubrum, ale mohou ji vyvolat i jiné dermatofyty jako Triptophyton mentagrophytes a Epidermaophyton floccosum. Tinea unguium se častěji vyskytuje na nohou než na rukou. Zdrojem infekcí jsou zejména oblasti, kde chodí hodně lidí naboso (Braun-Falco a kol. 2001, s. 266). Obr. 20 Onychmykóza na palci u nohy (podle Beavena a Brookse 1993). 33

34 6.4. Vrozené změny na nehtech Vrozené změny na nehtech se jen výjimečně vyskytují izolovaně, častěji jako součást syndromů (Braun-Falco a kol. 2001, s. 947). V této podkapitole jsou popsány pouze izolované změny na nehtech. Anomálie nehtů související s jinými symptomy jsou popsány v kapitole o významu nehtů v medicíně. Digitus supranumeralis je rudimentární prst vyskytující se na distálních částech kloubů častěji u příslušníků černé rasy než bílé. Tato anomálie může mít formu rudimentárně naznačené nehtové ploténky až kompletně vytvořené časti prstu s kostí. Na povrchu kůže zůstává typický vzor prstu (Braun-Falco a kol. 2001, s. 947). U nehtu formy tenisové rakety je poslední článek prstu zkrácený, často mírně rozšířený. Podobně také nehtová ploténka je zkrácená a v příčném směru rozšířená. Často bývají postiženy palce na rukou. Tato nehtová anomálie se vyskytuje častěji u žen (Braun- Falco a kol. 2001, s. 947) Beauovy linie Nakonec je třeba zmínit také Beauovy linie neboli linie zastavení růstu (obr. 21). Tyto příčné linie jsou významným znamením dřívějšího onemocnění. Vznikají v souvislosti s prodělaným závažným onemocněním. Nejprve se objeví na bázi ploténky a s jejím postupným růstem se posunují směrem k okraji nehtu (Beaven a Brooks 1993, s ). A B Obr. 21 Beauovy linie A pohled zepředu B pohled zboku (podle Beavena a Brookse 1993). 34