Procesní zásady týkající se dokazování

Transkript

1 Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Marie Mikešová Procesní zásady týkající se dokazování Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Prof. JUDr. František Zoulík, CSc. Katedra: Občanského práva Datum vypracování práce

2 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracovala samostatně za použití zdrojů a literatury v ní uvedených. Diplomová práce je zpracována dle právní úpravy platné a účinné k Marie Mikešová V Neratovicích dne

3 Obsah SEZNAM ZKRATEK ÚVOD DOKAZOVÁNÍ PROCESNÍ ZÁSADY PŘI DOKAZOVÁNÍ A JEJICH POPIS ZÁSADA DISPOZIČNÍ A ZÁSADA OFICIALITY ZÁSADA DISPOZIČNÍ ZÁSADA OFICIALITY PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁSADA PROJEDNACÍ A VYŠETŘOVACÍ ZÁSADA PROJEDNACÍ POVINNOST TVRZENÍ, POVINNOST DŮKAZNÍ POUČOVACÍ POVINNOST SOUDU BŘEMENO TVRZENÍ, BŘEMENO DŮKAZNÍ SUBSTANCOVÁNÍ SKUTKOVÝCH PŘEDNESŮ STRAN ZÁSADA VYŠETŘOVACÍ PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUDNÍ DOZNÁNÍ A NEPOPÍRÁNÍ RAKOUSKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA NĚMECKÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA NEPOPÍRÁNÍ SKUTEČNOSTÍ ZÁSADA VOLNÉHO HODNOCENÍ DŮKAZŮ A ZÁSADA LEGÁLNÍ TEORIE DŮKAZNÍ

4 ZÁSADA VOLNÉHO HODNOCENÍ DŮKAZŮ ZÁSADA LEGÁLNÍ TEORIE DŮKAZNÍ PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁSADA JEDNOTNOSTI ŘÍZENÍ A ZÁSADA KONCENTRACE ŘÍZENÍ ZÁSADA JEDNOTNOSTI ŘÍZENÍ ZÁSADA KONCENTRACE ŘÍZENÍ PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA SOUDCOVSKÁ KONCENTRACE ŘÍZENÍ ZÁKONNÁ KONCENTRACE ZÁSADA MATERIÁLNÍ PRAVDY A ZÁSADA FORMÁLNÍ PRAVDY ZÁSADA MATERIÁLNÍ PRAVDY ZÁSADA FORMÁLNÍ PRAVDY PLATNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ O.S.Ř SPORNÉ A NESPORNÉ ŘÍZENÍ VE VZTAHU K ZÁKLADNÍM ZÁSADÁM PŘI DOKAZOVÁNÍ ŘÍZENÍ SPORNÉ A ZÁKLADNÍ ZÁSADY ŘÍZENÍ NESPORNÉ A ZÁKLADNÍ ZÁSADY KONCENTRACE ŘÍZENÍ VE VÝVOJI ÚPRAVA PŘED ÚČINNOSTÍ NOVELY ZÁKONA Č. 30/2000SB NOVELA O.S.Ř. ZÁKON Č. 30/2000SB NOVELA O.S.Ř. ZÁKON Č. 59/2005SB NOVELA O.S.Ř. ZÁKON Č. 7/2009SB

5 5.5. VÝZNAM KONCENTRACE ŘÍZENÍ V PRAXI SOUDŮ PŘEHLED O PRŮBĚHU ŘÍZENÍ V OBČANSKOPRÁVNÍCH VĚCECH ZA ROK PŘEHLED O PRŮBĚHU ŘÍZENÍ V OBČANSKOPRÁVNÍCH VĚCECH ZA ROK (kompletní statistické údaje za rok 2008 nebyly ke dni ukončení této práce k dispozici) ZÁVĚR POZNÁMKY V TEXTU POUŽITÁ LITERATURA NÁZEV DIPLOMOVÉ PRÁCE V ANGLICKÉM JAZYCE SEZNAM KLÍČOVÝCH SLOV SHRNUTÍ V ANGLICKÉM JAZYCE

6 Seznam zkratek LZPS ObchZ ObčZ o.s.ř. Ústava Úmluva ZSS Listina základních práv a svobod (vyhl. pod č. 2/1993Sb.) zákon č. 513/1991Sb., obchodní zákoník, v platném znění zákon č. 40/1964Sb., občanský zákoník, v platném znění zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, v platném znění ústavní zákon č. 1/1993Sb., Ústava České republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zákon č. 6/2002Sb., o soudech a soudcích, v platném znění 6

7 1. Úvod Procesní zásady při dokazování jsou základní principy, které se odrážejí a mají své místo v každém kroku a postupu, ke kterému v procesu dokazování dochází, přičemž pojem zásada a princip zde používáme jako synonyma. 1 Procesní zásady při dokazování jsou totiž konkretizací obecných právních principů a jsou tak zároveň východiskem pro pozitivní právní úpravu. 2 Právní principy jsou významnou součástí objektivního práva. I přestože se od právních norem odlišují zejména mírou obecnosti, svým specifickým významem a způsobem použití v právním systému, mají s nimi mnoho společného - jedná se o jejich preskriptivní charakter, o jejich regulativnost a také o nutnost jejich uznání ze strany státu. 3 Pohleďme na zásady a principy z jiného úhlu pohledu než z pohledu teorie právní a právního institutu spíše jako na institut, který se může uplatňovat v jakémkoliv odvětví lidského života a vraťme se zpět do oboru práva, respektive práva občanského procesního. Každé lidské jednání v jakékoliv oblasti či v jakémkoliv oboru činnosti je ovládáno určitými zásadami a principy, které tvoří podstatu tohoto jednání. Pokud má být toto jednání považováno za jednání relevantní či morální, musí mít v těchto principech základ a oporu, musí na nich stát a z nich vyplývat. Vezměme si jako příklad běžné chování člověka ve společnosti. Bez ohledu na to, o jakou společnost se bude jednat, bude základem uplatnění jedince v takovéto společnosti jeho chování v mezích určitých pravidel slušného chování. A právě pravidla slušného chování, pravidla v souladu s všeobecně uznávanou morálkou, jsou zásady a principy, na kterých ono chování lidského individua stojí. Pokud by jednotlivec tato pravidla nerespektoval a naopak jednal v jejich přímém rozporu, může mít takové jeho chování neblahé důsledky pro jeho další existenci v určité společenské skupině, ze které může být v krajním případě vyloučen. Stejně jako existence člověka v rámci jeho běžného občanského života v určité společnosti je neodlučitelně spojena s určitými pravidly, zásadami a principy chování a v případě porušení těchto zásad jsou s tím spojeny konkrétní důsledky, tak i v rámci 7

8 procesu dokazování existují takovéto specifické zásady a principy, na základě a v rámci kterých dokazování jako proces probíhá a pokud jsou tyto zásady porušeny, jsou i s tímto porušením spojeny specifické důsledky. Procesní zásady při dokazování můžeme tedy považovat za technická pravidla, na základě kterých probíhá dokazování, a které jsou základem pro postup soudních orgánů a účastníků řízení při dokazování, základem při hodnocení důkazů jako výsledku procesu dokazování. Jsou to principy, které celý proces dokazování zaštiťují, sjednocují a provázejí od počátku do konce. Nejedná se však v žádném případě o instituty novodobé, neboť již ve starověkém Římě byla při dokazování aplikovaná např. zásada volného hodnocení důkazů. S procesními zásadami při dokazování úzce souvisí také poučovací povinnost soudu, která se postupem času stává alfou a omegou civilního procesu. 4 Z toho důvodu bude v rámci mé diplomové práce pojednáno také o poučovací povinnosti soudu, a to jak obecně, tak i s odkazem na platnou právní úpravu a soudní praxi. Dále nebudou vynechány ani důležité instituty týkající se zásady projednací, kterými jsou povinnost tvrzení a povinnost důkazní a břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a jejichž nesplnění může být zároveň příčinou uplatnění poučovací povinnosti soudu. Procesní zásady při dokazování mají neopomenutelný význam pro civilní proces jako celek, a to zejména z toho důvodu, že proces dokazování bývá označován jako páteř civilního procesu. 5 Z toho důvodu si nelze představit řízení probíhající u civilního soudu za podmínek, že by se procesní zásady při dokazování přehlížely a dokazování by probíhalo s nimi v rozporu. K jejich aplikaci dochází vždy, za všech okolností, a to zpravidla způsobem, kdy se na jednotlivé metody žádný ze subjektů civilní řízení výslovně neodvolává. Ačkoliv tedy dochází k aplikaci jednotlivých zásad při dokazování zpravidla nevýslovně a mlčky, je jejich význam nenahraditelný. Právě význam, důležitost, neopomenutelnost a nenahraditelnost jednotlivých procesních zásad při dokazování byla hlediskem pro zpracování této oblasti jako tématu mé diplomové práce. Mojí motivací je téma zpracovat v rámci daného rozsahu pro práci typu práce diplomové co nejpodrobněji a v souvislostech se soudní praxí a zájmem 8

9 zabývat se jednotlivými zásadami v kontextu s dokazováním jako s významnými instituty civilního procesu. Cílem mé práce tak je zaměřit se na procesní zásady při dokazování nejen jako na téma teoretické a popisné, ale jako na instituty, který jsou součástí platné právní úpravy a zjistit, jak hluboce a detailně jsou pozitivně právně upraveny. Současně zjistit, jak velký vliv která procesní zásada na proces dokazování má, v jakém řízení a v jaké podobě se zásady aplikují a jak intenzivně se v průběhu dokazování uplatňují. 9

10 2. Dokazování Jak již bylo řečeno v úvodu této práce, dokazování tvoří základ civilního procesu, bez kterého by nebylo možné v civilním procesu postupovat směrem k vydání pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí, neboť v rámci dokazování se soud seznamuje se skutkovými poznatky, týkajícími se každé sporné, případně nesporné záležitosti. Dokazování je postup soudních orgánů, který probíhá na základě existujících procesně-právních předpisů a který se rozpadá do několika charakteristických částí. Právě v těchto různých fázích se uplatňují jednotlivé konkrétní procesní zásady při dokazování. Charakteristické je pro ně to, že ne všechny se uplatňují ve všech fázích dokazování, ale naopak, pro konkrétní část důkazního řízení se aplikují konkrétní principy dokazování. Samotné dokazování lze rozdělit do čtyř fází: 1. navrhování, označování důkazů 2. obstarávání důkazů 3. provádění důkazů 4. hodnocení důkazů Ad 1) Navrhování či označování důkazů, resp. důkazních prostředků je fáze, ve které může kromě účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení důkaz navrhnout i jiný subjekt řízení. 6 Charakteristické pro toto procesní stadium je účastníkova povinnost tvrzení a povinnost důkazní a stejně tak i břemeno tvrzení a břemeno důkazní a uplatnění jedné z dvojice principu projednacího a principu vyšetřovacího, podle toho, zda se jedná o řízení sporné či nesporné. Ad 2) Druhou fázi dokazování nazýváme obstarávání důkazů. V tomto okamžiku vyvíjí soud činnost směrem k tomu, aby bylo možno nařídit jednání a přistoupit k jeho provedení a uplatní se zde princip jednotnosti řízení či princip koncentrace řízení. Ad 3) Třetí fáze procesu dokazování bývá označována jako provádění důkazů, které je svěřeno do rukou soudu. 10

11 Ad 4) Poslední fází důkazního řízení je pak hodnocení důkazů, které je stejně jako fáze předchozí svěřeno výlučně do pravomoci soudních orgánů. V tomto stadiu se uplatní další dvojice principů, a to dvojice volného hodnocení důkazů a legální teorie důkazní a dvojice principu materiální pravdy a principu formální pravdy. Občanský soudní řád nedefinuje, co je dokazování a není ani jednoznačně možné říci, co je předmětem dokazování. Zároveň zcela úmyslně neposkytuje taxativní výčet důkazních prostředků a kromě zákona, který upravuje postup subjektů civilního řízení při dokazování, upravují tento postup i procesní zvyklosti. Lze tak vytvořit jakousi definici dokazování, která ale svou oporu v zákoně nemá: Dokazování je právem a procesními zvyklostmi upravený postup soudu a účastníků, jehož účelem je získání poznatků důležitých pro meritorní či jiné rozhodnutí soudu nebo pro další procesní postup soudu nebo účastníků. Soud může získat pro rozhodnutí nebo pro další svůj procesní postup podstatné poznatky i jinak než dokazování, pokud tak stanoví zákon. 7 Výklad o dokazování je velmi stručný i přes to, že samo dokazování je velmi rozsáhlým tématem, které by vydalo na samostatnou práci. Oblast, kterou se zabývá má práce je jiná, nicméně stručně zmínit podstatu dokazování jsem s ohledem na vázanost procesních zásad při dokazování na samotné dokazování považovala za nutné. 11

12 3. Procesní zásady při dokazování a jejich popis Procesní zásady při dokazování zastupují jednu část základních principů civilního procesu. Právní principy občanského práva procesního můžeme dělit na skupinu principů řádného fungování justice a na tzv. odvětvové principy, kterými se budu dále podrobně zabývat. Odvětvové principy jsou principy, které se uplatňují v jednotlivých fázích dokazování, a které tvoří proti sobě stojící dvojice. Na základě toho, která zásada z každé dvojice zásad se v procesu uplatní, je vytvářen charakter civilního procesu. 8 Mezi odvětvové procesní zásady civilního procesu řadíme: - zásadu dispoziční a zásadu oficiality - zásadu projednací a zásadu vyšetřovací - zásadu volného hodnocení důkazů a zásadu legální teorie důkazní - zásadu jednotnosti řízení a zásadu koncentrace řízení - zásadu materiální pravdy a zásadu formální pravdy Základní procesní zásady jako takové můžeme mimo jiné rozdělovat i podle toho, z jakého důvodu civilní soudní řízení ovlivňují. Právní věda zná dva základní přístupy k této problematice, jedná se o přístup pozitivistický a přístup iusnaturalistický. Podle toho, který přístup je uznáván, je za platný právní princip považován pouze takový, který je zakotven v platném právu či naopak i taková zásada, která v platném právním řádu zakotvená není, avšak je obecně uznávanou společenskou hodnotou. V rámci přístupu pozitivistického lze procesní principy dále rozlišovat na základě toho, zda jsou v právním řádu upraveny předpisy nejvyšší právní síly, tedy předpisy ústavními, či předpisy nižší právní síly, běžnými zákony. Součástí této práce bude v souladu s přístupem pozitivistickým zároveň i exkurz do platné právní úpravy, abych na ní demonstrovala, jak jsou jednotlivé procesní zásady při dokazování v občanském soudním řádu koncipovány. Proto je třeba hned zpočátku říci, že základním právním předpisem procesní zásady při dokazování v civilním 12

13 procesu upravujícím je zákon č. 99/1963Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zásada dispoziční a zásada oficiality První z dvojice zásad je dvojice, která nemá na fázi dokazování v civilním řízení vliv, přesahuje tak částečně téma mé diplomové práce, a proto o těchto zásadách stručněji. Tyto zásady neurčují charakter procesu v souvislosti s dokazováním, ale určují charakter civilního soudního řízení jako celku. Podstatou jejich existence je stanovení, jakým způsobem který ze subjektů civilního soudního řízení vykonává na toto řízení svůj vliv. Přičemž se jedná jak o vliv na zahájení takového řízení, tak na jeho celý průběh. Mohlo by se jevit jako nesprávné řadit zásadu dispoziční a zásadu oficiality mezi principy vztahující se k dokazování, nicméně vzhledem k tomu, že jsou úzce spjaty se zásadou projednací a zásadou vyhledávací a nemohou být uplatňovány samostatně, je třeba provést při výkladu o zásadách týkajících se dokazování též výklad o těchto zásadách Zásada dispoziční Zásada dispoziční je procesním principem, při jehož uplatnění dochází k procesním úkonům v civilním soudním řízení díky projevu vůle účastníka řízení, který disponuje jak celým civilním soudním řízením, tak zároveň i předmětem každého takového řízení. Tato zásada znamená, že civilní soudní řízení je zahájeno a dále je v něm postupováno pouze na základě projevu vůle konkrétního účastníka řízení, který je jediným subjektem oprávněným k dispozici s řízením a to jak již bylo řečeno, jak s řízením samotným prostřednictvím např. podání žaloby, zpětvzetím žaloby, tak také s předmětem řízení. Účastník řízení, který v řízení uplatňuje svůj právní zájem, tedy uplatňuje tento svůj zájem v souladu s existencí principu dispozičního a prostřednictvím dispozičních procesních úkonů, které mu k tomu občanský soudní řád dává. 13

14 V této souvislosti je však třeba zmínit určitou výjimku z této zásady, protože kdyby byla dodržována ve své nejčistší podobě, musel by být každý úkon soudu vyvolán a iniciován některým z účastníků řízení. Takový postup by však znamenal neúčelné vedení řízení a dával by účastníků řízení do rukou mocné zbraně k jeho zdržování. Proto je třeba říci, že také v rámci soudního řízení, v kterém se uplatňuje zásada dispoziční, soud postupuje po zahájení takového řízení z moci úřední a není třeba, aby jej účastníci řízení svými podněty neustále posouvali do dalšího procesního stadia Zásada oficiality Princip oficiality je v přímém kontrastu k principu dispozičnímu a je pro něj charakteristické to, že při jeho uplatnění probíhá soudní řízení ne z vůle účastníků řízení, ale z vůle soudu, resp. z úřední povinnosti soudního orgánu, která je stanovena zákonem. V tomto případě je civilní řízení zahájeno bez návrhu účastníka řízení a soud stejně tak bez návrhu účastníka řízení v tomto řízení posupuje dále podle toho, jaké možnosti mu k tomu dává platná právní úprava Platná právní úprava U problematiky zásady dispoziční a zásady oficiality je třeba na prvním místě uvést ustanovení týkající se zahájení řízení a průběhu řízení. 79 a 81 o.s.ř. Podle ust. 79 o.s.ř. a v souladu se zásadou oficiality se řízení zahajuje na návrh, který týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným, nazývá se žalobou. Na druhou stranu, avšak stále v souladu se zásadou oficiality, může být dle ust. 81 o.s.ř. řízení zahájeno i bez návrhu v případech v tomto ustanovení textu zákona výslovně stanovených, případně tehdy, připouští-li tuto variantu zákon. 100 odst. 1 o.s.ř. Jakmile je řízení zahájeno, postupuje v něm soud i bez dalších návrhů tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta. 14

15 V tomto odstavci jsou vyjádřeny 2 ze základních zásad při dokazování. V první řadě je zde prolomena dispozitivnost sporného řízení zásadou oficiality (soud postupuje i bez dalších návrhů), když v návaznosti na toto ustanovení říká ust. 101 odst. 2 o.s.ř., že nestanoví-li zákon jinak, pokračuje soud v řízení i v případě nečinnosti účastníků řízení. Dále je zde uplatněna zásada jednotnosti řízení - zákon nestanoví přesné pořadí jednotlivých úkonů v průběhu řízení, nýbrž toto pořadí je stanoveno soudem vždy v závislosti na průběhu řízení. 9 O zásadě jednotnosti a koncentraci řízení bude pojednáno dále. Celé řízení sporné je ovládáno zásadou dispoziční, což plyne mimo výše uvedená ustanovení také z Listiny základních práv a svobod. Níže uvedený článek je jedním z ústavních pramenů vztahujících se k základním zásadám při dokazování. Čl. 36 LZPS Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto ustanovení dodává zásadě dispoziční vyjádřené v 3 a 6 o.s.ř. větší váhu tím způsobem, že se jedná o ústavně-právní úpravu. Obdobným způsobem je zásada dispoziční vyjádřena též v 5 ZSS a 4 ObčZ. Zásada dispoziční však nemá vliv pouze na způsob zahájení řízení, ale na celý průběh řízení, kdy v souladu se zásadou dispoziční, mají účastníci řízení možnost ovládat celé řízení prostřednictví dispozičních procesních úkonů, disponují potom jak řízením jako takovým, tak zároveň předmětem řízení. Mezi nejvýznamnější dispoziční procesní úkony můžeme zařadit např. kromě výše uvedené žaloby změnu či zpětvzetí žaloby, vzájemnou žalobu, návrh na zahájení výkonu rozhodnutí atd. Kromě ust. 100 odst.1 o.s.ř. zasahuje do dispozitivnosti sporného řízení také ust. 103 o.s.ř. 15

16 Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Podmínkami řízení rozumí občanský soudní řád takové podmínky, za kterých může soud rozhodnout ve věci samé. Bez jejich splnění nemůže být v civilním procesu rozhodnuto, a proto zákon soudu ukládá, aby zkoumal dostatečnost podmínek řízení nejen při zahájení řízení, ale zároveň i kdykoliv v jeho průběhu včetně opravných řízení, a to z úřední povinnosti Zásada projednací a vyšetřovací Jak již bylo uvedeno výše, je zásada projednací a zásada vyšetřovací úzce spojena se zásadami dispoziční a zásadou oficiality. Úzká spojitost vyplývá z toho, že až zásady projednací a vyšetřovací jsou zásadami, které se uplatní čistě v průběhu dokazování a ne ve fázi civilního řízení, která dokazování předchází. Na druhou stranu zásada dispoziční a oficiality jsou zásady, které se v dokazování samostatně neuplatňují a uplatní se pouze ve spojitosti s těmito zásadami. Jestliže zásada dispoziční a oficiality vypovídá o tom, který subjekt v průběhu řízení disponuje řízení, potom zásada projednací a zásada vyhledávací vypovídá o tom, který ze subjektů má právo a povinnost předkládat a navrhovat skutečnosti rozhodné pro posouzení skutkového stavu, tedy skutečnosti, na základě kterých je v civilním soudním řízení vydáváno soudní rozhodnutí. V případě, že se jedná o soudní řízení, které je zahájeno na základě dispozičního úkonu účastníka řízení, na základě návrhu na zahájení řízení, je takovéto řízení kromě zásady dispoziční ovládáno též zásadou projednací, tedy zásadou, že soud rozhoduje na základě skutečností, které mu účastníci řízení předložili a naopak, pokud je řízení zahájeno z moci úřední, soud si skutečnosti, které vypovídají o skutkovém stavu věci, opatřuje sám a nespoléhá se na jejich označení účastníky řízení. Není tedy možné, aby v řízení, které bylo zahájeno podáním žaloby, bylo omezeno právo účastníka navrhovat a označovat důkazy. Na druhou stranu 16

17 za situace, kdy může být řízení zahájeno z moci úřední i bez návrhu, není opět ani zde vyloučeno právo účastníka řízení uvádět rozhodné skutečnosti. I ve dvojici zásad projednací a vyšetřovací však dochází k jejich průlomu a k tomu, že neexistují v čisté podobě. Zákon umožňuje, aby za určitých okolností soud provedl i jiné, než účastníky navrhované důkazy, pokud potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo a jejich provedení je zároveň nezbytné ke zjištění skutkového stavu a to i tehdy, jedná-li se o řízení, které je ovládáno zásadou projednací Zásada projednací Zásada projednací je principem, který umožňuje účastníkům řízení, aby v průběhu dokazování v občanském soudním procesu označovali skutečnosti týkající se skutkového stavu a předkládali důkazy, které označené skutečnosti prokazují. Jedná se o procesní instituty typické pro dokazování před soudem, a to o povinnost tvrzení a povinnost důkazní a břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Tato zásada však jde ještě dál v tom smyslu, že se nejedná pouze o účastníkovu možnost tyto skutečnosti a důkazy uvádět, ale v intencích povinností tvrzení a povinností důkazní o jeho povinnost s tím důsledkem, že nesplnění těchto povinností a dále nepředložení příslušných důkazů v rámci břemene tvrzení a břemene důkazního povede k tomu, že soud rozhodne bez zohlednění těchto okolností, protože pokud mu nejsou účastníkem sděleny, nedozví se o nich. V závěrečné fázi sporu tak může dojít k rozhodnutí v neprospěch tohoto účastníka. Instituty povinnost tvrzení a povinnost důkazní, stejně tak jako břemeno tvrzení a břemeno důkazní, jsou instituty, které hrají v průběhu dokazování velkou roli, a proto je třeba zmínit se o nich podrobněji. Hned na začátek je však třeba zdůraznit, že se jedná o instituty sporného procesu, které nemají své místo v procesu nesporném, ovládaném zásadou vyšetřovací. 17

18 Povinnost tvrzení, povinnost důkazní Soud vydává v civilním řízení sporném své závazné meritorní rozhodnutí na základě skutečností, které účastnící řízení v průběhu řízení označí a na základě důkazů, které budou v průběhu takového řízení provedeny, a kterými budou účastníci řízení schopni prokázat své tvrzené skutečnosti a přesvědčit soud o tom, že jsou takové skutečnosti pravdivé. Již v ustanovení občanského soudního řádu týkajícím se zahájení řízení jsou povinnost tvrzení a důkazní obsaženy. Ustanovení ust. 79 o.s.ř. říká, že návrh na zahájení řízení musí kromě jiného obsahovat také vylíčení rozhodných skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává. Tak je tedy žalobci hned zpočátku uložena logická povinnost, aby kromě toho, že uvede, čeho se v řízení domáhá, uvedl také to, proč se vydání určitého rozhodnutí domáhá a prokázal důvody, proč je jeho nárok oprávněný. Pokud by k tomuto nebyl žalobce již na začátku řízení vyzván, neměl by soud k dispozici žádné podklady, na základě kterých by si mohl o předmětu sporu učinit názor a na základě kterých v řízení pokračovat, provádět dokazování a ve finále též rozhodnout. Současně však povinnost tvrzení a povinnost důkazní netíží pouze žalobce, ale i žalovaný je povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaný je na výzvu soudu povinen vyjádřit se k žalobě a k nároku, který je vůči němu takovou žalobou uplatňován, k čemuž má soud k dispozici specifické prostředky, o kterých bude pojednáno dále. Pokud je žalovaný soudem vyzván k tomu, aby se k žalobě vyjádřil, může se vyjádřit nejen tak, že žalobní nároky popře. Pokud se vyjádří v tom smyslu, že uvede konkrétní skutečnosti, kterými žalobní nároky popírá, vzniká také jemu povinnost důkazní a tedy povinnost tyto tvrzené skutečnosti podložit důkazy. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou tedy povinnosti, které mohou tížit obě dvě sporné strany a se kterými jsou spojeny další důsledky. Pokud žalobce či žalovaný svou povinnost tvrzení či povinnost důkazní nesplní, nedozví se soud, jaké rozhodné skutečnosti svědčí ve prospěch té které strany sporu, pokud se tyto skutečnosti nedozví, nebudou mu ani prokazovány a prokázány a soud je při svém 18

19 rozhodování nezohlední. Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou instituty, které slouží účastníkům řízení k uplatňování svých nároků a soudu k tomu, aby měl příležitost seznámit se s okolnostmi sporu, se skutečnostmi, které strany sporu považují za pro spor rozhodující. Je tedy nutné chápat je spíše než jako povinnost stran sporu jako jejich privilegium. Poučovací povinnost soudu Poučovací povinnost je spojena s poskytováním potřebných informací stranám sporu o jejich právech a povinnostech 11 a souvisí s povinností tvrzení a povinností důkazní. Je obsažena mimo jiné v ust. 118a o.s.ř., avšak podle tohoto ustanovení je nutno ji již od počátku považovat za speciální poučovací povinnost ve vztahu k ust. 5 o.s.ř., kde najdeme poučovací povinnost obecnou. 5 o.s.ř. Soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Poučovací povinnost souvisí s tím, že soud je povinen mimo poznávání skutečností důležitých pro své rozhodnutí a vlastního rozhodování, jak plyne z ust. 6 o.s.ř., poskytovat účastníkům řízení také součinnost 12, která spočívá mimo jiné právě i v poučovací povinnosti soudu. Toto ustanovení ust. 5 o.s.ř. tak obecně stanoví povinnost soudu poučovat účastníka řízení v jeho průběhu o jeho procesních právech a povinnostech, protože soud musí zabezpečit, aby procesní pravidla byla osobám zúčastněným na řízení známa a aby je správně chápaly. Obecná poučovací povinnost je dále rozvíjena u jednotlivých procesních úkonů v určitých konkrétních fázích civilního řízení (např. ust. 114b odst.5, 114c, 118b odst.2, 119a o.s.ř.). Původní znění ust. 5 o.s.ř. upravovalo obecnou poučovací povinnost soudu velmi široce a docházelo tak k tomu, že účastník byl poučován nejen procesně, ale také hmotně právně, což bylo ve své době považováno za rozpor se zásadou nestrannosti soudu a v rozporu s kontradiktorním charakterem civilního procesu sporného. 13 Následně bylo účinností zákona č. 519/1991Sb. omezeno poučování čistě na poučování účastníka procesně-právně a tehdejší praxe byla přikloněna k závěru, že 19

20 poučení o hmotném právu není přípustné. To bylo významným krokem k tomu, aby soud obecně nezasahoval do hmotně-právní oblasti účastníka řízení a takovému účastníku v podstatě předem neoznámil, jakým způsobem hmotně-právně situaci posuzuje a tedy jakým směrem se za stávajících okolností bude ubírat jeho rozhodnutí ve věci. Za takové situace sice byla stoprocentně dodržována nestrannost soudu, na druhou stranu zejména ve složitých případech docházelo k situacím, kdy rozhodnutí soudu byla pro sporné strany velmi překvapivá a nepředvídatelná, a kdy soud vyjádřil svůj názor na věc poprvé až v rozsudku. V takových situacích pak zpravidla docházelo k podání odvolání a k právní argumentaci až v odvolacím řízení. Odvolací soud se však v souladu se zásadou dvojinstančnosti dokazování před soudem druhého stupně bránil a důsledkem bylo zrušení takového rozsudku a vrácení věci k doplnění dokazování u soudu prvního stupně, což znamenalo významné průtahy v řízení. 14 Velkou novelou o.s.ř. zákonem č. 30/2000Sb. pak bylo toto čistě procesní poučování opět prolomeno a napříště je soud povinen poskytnout hmotně-právní poučení tam, kde mu to zákon výslovně ukládá. 15 Tak se v současné době za aktuálně platné právní úpravy praxe přiklání ke stanovisku, že hmotně-právní poučení ze strany soudu je zejména v komplikovaných věcech potřebné ještě před ukončením dokazování a to k tomu, aby mohly strany sporu vnést do řízení svá skutková a právní stanoviska. Současně s koncentrací řízení a se skutkovým stopstavem pro uvádění nových skutečností, je pak vždy spojena i hmotně-právní poučovací povinnost soudu. 16 Z toho je tedy zřejmé, že ačkoliv má hmotně-právní poučování soudu i svá negativa, jeho pozitiva převažují zejména v souladu s tím, že právní úprava civilního řízení směřuje k tomu, aby v rámci řízení nedocházelo k zbytečným průtahům, čemuž může vhodné poučení účastníků řízení napomoci. Smysl obecné poučovací povinnosti je spatřován v tom, že pokud klade zákon poměrně vysoké nároky na účastníka řízení a na jeho chování v průběhu řízení, mělo by jim odpovídat důkladné poučení ze strany soudu. Na druhou stranu však má být poučovací povinnost koncipována a sjednocena tak, aby se účastníkům dostávalo poučení jen tehdy, když se ocitají v situaci, kdy poučení potřebují, a současně tak, aby se i obsah poučení vztahoval k situaci, v níž se právě ocitají

21 Obecná poučovací povinnost je mimo ust. 5 o.s.ř. obsažena také v ust. 118a odst. 4 o.s.ř.: Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných procesních právech a povinnostech, to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem... I zde se jedná o nejobecnější úpravu poučení pro situace, které nejsou normovány zvláštním procesním ustanovením. 18 Takto koncipovaná obecná poučovací povinnost se však nebude vztahovat na účastníka řízení, který je zastoupen, neboť u něj lze oprávněně předpokládat, že jeho právní zástupce procesní právo zná a procesní poučení proto nepotřebuje. 118a o.s.ř. Speciální poučovací povinnost podle ust. 118a o.s.ř. je vybudována na objektivní principu, z čehož na základě Rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne sp.zn. 26 Cdo 1559/2007 plyne, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li potřebné poučení účastníku poskytnuto, ačkoliv se tak z objektivního hlediska mělo stát, došlo k porušení tohoto ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je tak navždy postiženo vadou, což platí i v okamžiky, kdy o tom poznatky vyšly najevo až v řízení odvolacím. 19 Toto nesplnění poučovací povinnosti soudem je pak důvodem pro podání dovolání dle ust. 241 odst. 2 písm. a) o.s.ř. 118a odst. 1 o.s.ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Tato speciální poučovací povinnost navazuje na nesplnění povinnosti tvrzení účastníka řízení, kdy úplnost skutkových tvrzení v žalobě a ve vyjádření k ní soud posuzuje na základě své předběžné právní kvalifikace skutkového děje. Jestliže tak soud dospěje k závěru, že účastníci řízení dostatečně nesplnili svou povinnost tvrzení, tak je v zájmu předvídatelnosti soudního rozhodnutí poučí o jejich možnosti doplnění, kdy bude toto poučení spočívat buď ve výzvě k doplnění tvrzení, nebo v poučení o co má tvrzení doplnit, případně o následcích, které nastanou, když výzvě nevyhoví. 20 Toto poučení však rozhodně nespočívá v tom, že soud bude účastníku řízení jakýmkoliv způsobem radit, jak tvrzení doplnit, resp. co tvrdit. Účastník řízení má tzv. dotvrzovací 21

22 povinnost, kdy soud se může pouze vhodně dotázat na určitou, pro případ relevantní skutečnost. Hmotně právní poučení podle tohoto ustanovení je třeba poskytnout již v okamžiku, kdy jeho potřeba vyjde najevo. Důsledkem nesplnění této výzvy pak může být neúspěch takového účastník v celém sporu. Příkladem může být situace, kde žalobkyně pozůstalá sestra původního nájemce, za splnění dalších zákonných podmínek (byt nepatřil do SJM), žaluje majitele nájemního bytu o určení přechodu nájmu tohoto bytu. Uvádí, že v předmětném bytě žila v den smrti původního nájemníka s ním. Nicméně již neuvede, zda má či nemá vlastní byt, což je zákonnou podmínkou pro určení přechodu nájmu bytu. Takováto situace je situace, kdy soud účastníka řízení vyzve k doplnění skutkových tvrzení s tím, že nebude-li výzvě vyhověno, bude žaloba na určení zamítnuta. Při nařízeném jednání by však zásadně neměla nastat situace, kdy soudce zjistí, že účastník nevylíčil rozhodné skutečnosti. Pokud k tomu však dojde, jde zpravidla o pochybení ze strany soudu, neboť tomu mělo být předejito v rámci přípravy řízení, které má být zásadně připraveno tak, aby bylo možno ve věci rozhodnout při jediném jednání a skutková tvrzení by tak měla být v této fázi řízení doplňována jen velice výjimečně a odst. 2 o.s.ř. Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností, postupuje přitom obdobně podle odstavce 1. Podle již zmíněného ust. 6 o.s.ř. postupuje soud v součinnosti s účastníky tak, aby mezi nimi byly spolehlivě zjištěny skutečnosti, které jsou mezi nimi sporné. Takováto součinnost však může být skutečně splněna pouze tehdy, když strany řízení vědí, kam úvahy soudu směřují a proč, neboť kromě toho, že budou zásadně odlišné názory obou sporných stran na předmět sporu, mohou se od sebe navzájem lišit i skutkové a právní úvahy sporné strany a soudu. 22 Smyslem tohoto ustanovení je zájem soudu, aby opět v souladu s předvídatelností soudního rozhodnutí, upozornil účastníka řízení na to, že jeho posouzení případu je odlišné od posouzení účastníkova. Účastník řízení zpravidla při 22

23 svém přednesu skutkových tvrzení tato tvrzení pouze nepřednáší, ale konstruuje určitou skutkovou situaci, která vyplývá z jeho jednostranného pohledu na věc. Může se však stát, že soud na stejnou věc pohlíží z jiného úhlu pohledu, různým tvrzením přikládá různou váhu a ve výsledku by bylo jeho rozhodnutí postaveno na odlišném právním posouzení tvrzených skutečností. Proto toto zákonné ustanovení, které je čistě hmotněprávní poučovací povinností, umožňuje soudu vyzvat účastníka, aby vylíčil potřebná skutková tvrzení, která budou reagovat na jeho právní názor. Lze tak říci, že poučovací povinnost podle tohoto ustanovení má původ v odlišné hmotně-právní kvalifikaci uplatněného názoru soudem a odst.3 o.s.ř. Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného dokladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Takto koncipovaná poučovací povinnost je však v rozporu se zásadou projednací a s povinností důkazní, neboť je povinností účastníka řízení předložit důkazy k prokázání jím tvrzených skutečností důkazní povinnost účastníka řízení nezačíná poučením soudu v průběhu jednání dle ust. 118a odst.3 o.s.ř., je to naopak jeho poslední možnost, jak jeho dosud nesplněnou důkazní povinnost napravit. Z občanského soudního řádu však vyplývá, že účastník řízení je povinen splnit svou důkazní povinnost již v průběhu přípravy jednání. Jestliže byl účastník řízení k jednání řádně předvolán a v tomto řízení měl být soudem podle ust. 118a odst. 3 o.s.ř. poučen o povinnosti splnit svou důkazní povinnost, avšak k takovému jednání se nedostavil, není zde žádný důvod, aby pouze za účelem poučení takového účastníka bylo toto řízení odročeno. Na takového účastníka se nahlíží jako na účastníka řádně poučeného, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu české republiky ze dne , sp.zn. 28 Cdo 1537/2008. V tomto ustanovení jde opět o zřejmý rozpor s kontradiktorním charakterem civilního procesu, kdy soud je v podstatě povinen upozornit účastníka na to, že neunáší své důkazní břemeno a vyzvat jej, aby se pod následkem prohry sporu napravil a tím jej opět hmotně-právně poučit. Takto však soud poučuje pouze jednu stranu řízení, zpravidla tu stranu, která v průběhu řízení nepostupuje v souladu se svými povinnostmi 23

24 a dochází tak k rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Současně se jedná o poučovací povinnost v průběhu jednání před soudem, a tak je pravděpodobně, že minimálně jedno jednání bude zmařeno. 24 Pro shrnutí je třeba ještě zdůraznit, že na rozdíl od poučovací povinnosti obecné dle ust. 118a odst. 4 o.s.ř., která je poskytována pouze účastníku řízení, který není zastoupen, je poučení dle ust. 118a odst. 1 3 o.s.ř. směřováno i vůči účastníku řízení s právním zástupcem a tuto lze splnit i tím způsobem, že poučení bude poskytnuto zástupci účastníka s procesní plnou mocí. 25 Zároveň je také na místě doplnit, že poučení soudu podle 1.a 2. odst. ust. 118a o.s.ř. se týká nenaplněné povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti na rozdíl od odst. 3., kde se jedná o nesplnění povinnosti důkazní. Břemeno tvrzení, břemeno důkazní V návaznosti na povinnosti tvrzení a důkazní je třeba vyložit i břemena tvrzení a důkazní, přičemž alespoň teoreticky lze břemeno prokazovat až poté, co účastník skutečnost ve svůj prospěch tvrdil. 26 Účastník má tak v řízení povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a jeho zodpovědnost je i to, aby se tyto jím tvrzené skutečnosti soud také opravdu dozvěděl. Pokud své břemeno tvrzení tzv. neunese, může to mít opět neblahé důsledky pouze pro něj. Důsledkem neunesení břemene tvrzení bude to, že dojde zároveň k neunesení břemene důkazního, když soudu nebudou předloženy důkazy, které by měly tvrzené skutečnosti prokázat. Pokud však nejsou žádné skutečnosti uvedeny, nelze označit důkazy, které by je podpořily a tak nemůže ani soud rozhodnout o tom, který z navrhovaných důkazů provede či neprovede. Proto stejně tak jako následky nesplnění povinností tvrzení a důkazní, tak i neunesení těchto břemen bude k tíži toho, kdo je neunesl a bude mu proto hrozit ztráta sporu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní má v českém právním řádu dvě polohy. Jde o právní normy, které rozdělují břemeno tvrdit a dokazovat mezi žalobce a žalovaného v tomto ohledu se hovoří o objektivním břemenu tvrzení a prokazování 27, které není samo o sobě břemenem, ale spíše souhrnem pravidel, které se promění ve skutečné břemeno teprve v okamžiku zahájení soudního sporu. 24

25 Subjektivním břemenem je potom konkretizované objektivní břemeno a k jeho přeměně dochází ve chvíli, kdy žalobce podá návrh na zahájení řízení, čímž mu vzniká naprosto konkrétní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti, které svědčí v jeho prospěch. Občanský soudní řád rozeznává dva druhy takových skutečností. Jedná se o tzv. základní skutečnosti a rozhodnutí určující skutečnosti. Za základní potom označujeme ta základní fakta, která musí mít soud k dispozici v okamžiku zahájení sporu, která musí být součástí žaloby a žalobce tak zároveň musí naplnit již v době podání žaloby tuto část břemene tvrzení. Břemeno k uvedení pro rozhodnutí určujících skutečností vzniká účastníkům až na základě výzvy soudu podle ust. 118 a odst. 1 o.s.ř. nejpozději před meritorním rozhodnutím soudu musí tento upozornit účastníka, kterému hrozí ve sporu prohra, na takový možný výsledek. Tím tomuto účastníkovi vznikla tzv. dotvrzovací povinnost, kterou pokud nenaplní, spor prohraje. Na základě toho potom lze subjektivní břemeno tvrzení dále dělit podle procesního důsledku, ke kterému povede subjektivní břemeno tvrzení základní a dotvrzovací, jehož nesplnění tedy povede ke ztrátě sporu. 28 Se subjektivním břemenem tvrzení souvisí velmi úzce institut tzv. substancování, popsání pro rozhodnutí soudu podstatných skutečností 29, viz. dále. Substancování skutkových přednesů stran Substancováním rozumíme hodnocení přednesů stran sporu z hlediska jejich určitosti. Jedná se o účinný nástroj oslabování vázanosti soudce na skutkové přednesy stran, protože k nedostatečně substancovaným, tedy k nedostatečně určitým skutečnostem, soud nebude přihlížet. Soudce je dokonce oprávněn, pokud považuje určitou skutečnost za natolik neurčitou a nedostatečně substancovanou, že není jednoznačně způsobilá být předmětem dokazování, k takovéto skutečnosti nenařídit žádné dokazování. Spolu s neunesením břemene tvrzení a břemene důkazního podlehne strana ve sporu také tehdy, pokud bude soud považovat její skutkový přednes za nedostatečně substancovaný. Soud pak bude v řízení pokračovat tak, jako kdyby se tento přednes vůbec neuskutečnil

26 Zásada vyšetřovací Od zásady projednací se zásada vyšetřovací liší zejména v tom smyslu, že se zde neuplatňují povinnost tvrzení a důkazní a břemeno tvrzení a důkazní. Účastníci řízení jsou i v tomto řízení oprávněni označovat rozhodné skutečnosti a předkládat důkazy, ale povinnost a břemena leží na bedrech soudu, jehož povinností je věc řádně prošetřit. 31 Zásada vyšetřovací se až na nepatrné výjimky vztahuje pouze na řízení ve věcech nesporných, a to prakticky ve všech věcech nesporného soudnictví i v případech, kdy je zahájení řízení ovládáno zásadou dispoziční a věc může být tedy projednána pouze na návrh. V souvislosti se zásadou vyšetřovací (a zároveň i druhou z dvojice, zásadou projednací) hraje významnou roli i předmět řízení, resp. otázka, co je předmětem sporu. V nesporném řízení vedeném v souladu se zásadou vyšetřovací, v tzv. inkvizičním procesu, bývá předmět řízení stanoven v návrhu na zahájení řízení či v usnesení soudu o zahájení řízení spíše rámcově a v průběhu řízení je postupně zpřesňován. Důležité je odpovědět na otázku, zda objektivní meze právní moci soudního rozhodnutí mohou být v nesporném řízení užší než předmět řízení. Např. v řízení o určení výživného pro nezletilé dítě by se rozhodlo o výši takového výživného na základě výše přiznaných příjmů povinného a nevzaly by se v úvahu další vedlejší příjmy povinné strany, které tato neuvede. V souvislosti se zahraniční praxí lze položit otázku, zda by v závislosti na pravomocném rozhodnutí o výši výživného pouze na základě neúplných informací bylo možno podat návrh na novou úpravu výživného s ohledem na nepřiznané příjmy povinného. Zda by tedy mohla nastat situace, kdy by rozhodnutí na základě neúplného skutkového stavu nebylo překážkou věci rei iudicatae, protože právní moc by byla užší než předmět řízení a nabylo by jí pouze rozhodnutí vydané na základě skutečností, jež byly soudu známy v době projednávání věci. Tak by následovalo nové usnesení soudu o zahájení řízení v téže věci či nový návrh na zahájení řízení ze strany účastníka řízení, čemuž by původní pravomocné rozhodnutí nebylo překážkou

27 S uvedenou teorií však nelze souhlasit, neboť by byla v přímém rozporu se zásadou vyšetřovací, která předpokládá, že při soudním jednání budou bez ohledu na procesní iniciativu stran soudem zjištěny všechny skutkové okolnosti důležité pro posouzení věci, a to z úřední povinnosti soudu Platná právní úprava Základním ustanovením občanského soudního řádu, které stanoví, jakým způsobem soud zjišťuje skutečnosti a okolnosti rozhodné pro jeho rozhodnutí o meritu věci, je ustanovení 120 o.s.ř. 120 o.s.ř. Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Tato úprava respektuje zásadní rozdíly mezi sporným a nesporným řízením 34, když pro sporné řízení je charakteristické to, že na účastníku řízení leží povinnost tvrzení a povinnost důkazní a důsledky nesplnění této povinnosti nese pouze ten účastník, který tuto svou povinnost nesplnil. Současně je důležité uvědomit si, že soud není povinen provést všechny účastníky navrhované důkazy, ale sám se rozhoduje, které provede, zejména s ohledem na to, jak jsou které důkazy pro věc rozhodné, jak mohou směřovat ke zjištění skutkového stavu a zda není jejich smyslem pouhá snaha o prodlužování sporu delším dokazování. I v tomto okamžiku se tak v řízení sporném již projevuje princip vyšetřovací. V nesporném řízení je nadto stanovena další povinnost soudu podle ust. 120 odst. 2 in fine o.s.ř., podle kterého je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Toto ustanovení tedy vystihuje zásadu vyšetřovací charakteristickou pro nesporné řízení. Avšak i ve sporném řízení ovládaném zejména zásadou vyšetřovací je tato zásada částečně prolomena a doplněna principem vyšetřovacím. 27

28 120 odst. 2 o.s.ř. Nejde-li o řízení uvedená v odst. 2 (řízení nesporné), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. V takovémto případě je soud oprávněn bez ohledu na to, že se jedná o sporné řízení založené na principu projednacím, provést tedy i jiné důkazy, avšak pouze za podmínky, kdy jejich provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu. Nejedná se o možnost soudu libovolně doplňovat a provádět důkazy v případě, kdy je podle jeho názoru jejich provedení vhodné, ale žádný z účastníků jej nenavrhl. Musí zde být dána jejich potřeba ke zjištění skutkového stavu, který nebyl zjištěn prostřednictvím důkazů navržených účastníky Soudní doznání a nepopírání Instituty soudní doznání a nepopírání jsou instituty vybudované na základě zásady projednací a na principech formální pravdy 35 a jsou pozitivně-právně upraveny v právních řádech různých cizích zemí. Naše právní úprava tyto instituty nezná, nicméně je třeba je v souladu s výkladem o zásadě projednací uvést a zamyslet se nad tím, zda by nebylo vhodné, učinit je součástí českého právního řádu. Nejedná se zajisté o instituty nejvýznamnější a nejnezbytnější, ale protože se do nich promítají sporné otázky zásady projednací, výklad bez jejich alespoň částečného rozboru by byl neúplný. 36 Soudní doznání a nepopírání jsou instituty, které se uplatňují mimo jiné v právní úpravě dvou našich sousedů, v právní úpravě Rakouského civilního řádu z roku 1895 a Civilním soudním řádu Spolkové republiky Německo z roku Lze je charakterizovat jako procesní úkony účastníka řízení, jejichž účinky se uplatňují jako právní domněnka u soudního doznání, resp. fikce doznání u nepopírání skutečností. 37 Pohleďme tedy na právní úpravu rakouskou a německou, na pojem a předmět soudního doznání, na jeho jednotlivé druhy, na možnosti jeho uplatnění a případného odvolání a na jeho účinky. Stručně potom také na právní úpravu soudního nepopírání. 28

29 Rakouská právní úprava Podle rakouského civilního soudního řádu (ZPO) je soudní doznání jednostranné prohlášení před soudem, kterým se strana shoduje se skutkovým tvrzením odpůrce. Je to tedy procesní úkon, kterým strana sděluje své informace o tvrzených skutečnostech. K jeho uznání není třeba jeho přijetí druhou stranou a předmětem mohou být pouze skutečnosti, nikoliv práva a právní vztahy. Rakouský ZPO rozlišuje doznání soudní a mimosoudní, kdy soudní doznání je procesní úkon v průběhu ústního jednání před soudem a mimosoudní je takové doznání, které nesplňuje některé znaky předepsané ZPO má pak povahu pouhého nepřímého důkazu a soud jej na základě své volné úvahy hodnotí jako ostatní nepřímé důkazy. Soudní doznání v Rakousku může být výslovné, ale zároveň může být také pouze vyvozováno z okolností, že strana ve svých přednesech výslovně nepopírá skutková tvrzení odpůrce, ani nepřednáší vlastní tvrzení protikladného obsahu. Nelze jej však v žádném případě vyvodit z pouhého mlčení. Soudní praxe považuje soudní doznání za institut, prostřednictvím kterého je určitá skutková okolnost postavena mimo spor hned na začátku ústního jednání se stranami, kdy se sporné strany v podstatě shodnou na tom, které skutečnosti učiní nespornými, a které tak nebudou předmětem dokazování. Specifickým druhem je tzv. anticipované doznání, díky kterému může procesní strana předem doznat skutečnosti, které jsou jí nepříznivé a o nichž předpokládá, že odpůrce je teprve později přednese. Účinky tohoto doznání však nastoupí až v okamžiku, kdy odpůrce nesoucí břemeno tvrzení a důkazní, přednese potřebná skutková tvrzení, na nichž zakládá své právní stanovisko. Dalším zvláštním druhem je doznání tzv. kvalifikované, jehož podstatou je, že odpůrce dozná skutková tvrzení pouze částečně. Zvláštním případem kvalifikovaného doznání je potom tzv. motivované popírání, kterým strana přizná uplatňovanému nároku zcela jiný význam, když se soudní doznání vztahuje pouze na některé skutečnosti, které samy o sobě nepostačují ke vzniku nároku uplatňovaného žalobou. 29

30 Soudní doznání může být uplatněno kdykoliv v průběhu ústního jednání před soudem prvního stupně až do vynesení konečného rozhodnutí a dále také v odvolacím řízení až do jeho ukončení, tedy až do právní moci rozhodnutí. Doznané skutečnosti lze odvolat pouze zcela výjimečně a za zvláštních předpokladů pouze v řízení před soudem prvního stupně do ukončení ústního jednání, ne pak již v řízení u odvolacího soudu, neboť by to bylo v rozporu s principem neúplné apelace. Takové odvolání doznání však účinky doznání ještě neruší a je ponecháno na volné úvaze soudu, zda a případně v jakém rozsahu prohlásí původní doznání za neúčinné. Skutečnosti, které byly soudně doznány, je soud povinen položit za skutkový základ svého rozhodnutí a takové skutečnosti nesmí být dokazovány. Pokud soud doznané skutečnosti přesto podrobí dokazování, dopouští se procesního pochybení. Takové pochybení by však bylo možno napadnout pouze tehdy, pokud by mezi skutečnostmi doznanými a skutečnostmi zjištěnými procesně-právně nepřípustným dokazování byl rozpor, který by byl způsoben pochybením věcné povahy nebo nesprávným hodnocením důkazů. Pouhá okolnost, že při dokazování došlo k odchýlení se od obsahu soudního doznání, tedy není důvodem ke zrušení takového rozhodnutí. ZPO vylučuje uplatnění účinků soudního doznání ve sporech ovládaných zásadou vyšetřovací, a to z toho důvodu, že soudní doznání může zabránit pravdivému zjištění skutečností a vedlo by tak k rozhodnutí na základě zásady formální pravdy. Stejně tak je doznání zcela neúčinné ohledně skutečností obecně známých, jakož i skutečností, které je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti. 38 Německá právní úprava Německá právní úprava je v základech totožná s úpravou rakouskou, a proto uvedu zejména momenty, ve kterých je institut soudního doznání v Německu odlišný od rakouského pojetí. Soudní doznání je i v německém ZPO koncipováno jako jednostranné prohlášení strany, že pro ni nepříznivé tvrzení odpůrce je pravdivé a tedy nesporné. Prvním významným rozdílem mezi oběma právními úpravami je úprava kvalifikovaného doznání a motivovaného popření. V německém právu spočívá hlavní 30