Motto: Živ buď s rozumem, obejdeš se bez lékařů.

Transkript

1

2 Motto: Živ buď s rozumem, obejdeš se bez lékařů. Úvod, který nemusíte číst. Není o putování malebnou krajinou Českého ráje o Vánocích, ani o prvním letošním výletě na Nový rok s přáteli kolem Jičína, ale o zdraví. Do nového roku ve většině přání bylo napsáno hlavně hodně zdraví. Já si myslím, že jej většina z nás má; jen nás občas něco bolí, což je dobré. Je to jen signál, že něco neděláme dobře. O Vánocích jsem dostal mail od syna Štěpána s odkazem na zajímavý článek Jogín a komisař od biologa a filosofa Stanislava Komárka. Mimo jiné píše: polykáme antidepresiva, abychom zvládli náš krásný nový svět. Místo toho, abychom se sebou něco dělali. V té době jsem četl zajímavou knihu Jana Hnízdila Mým marodům, a tak jsem s chutí reagoval a synovi odepsal. Kdo bude chtít, může číst ještě dále. Na začátku knihy jsou Voltairova slova, vystihující paradox biologické medicíny. Lékař je člověk, který podává léky, o nichž ví jen velmi málo - k léčbě nemocí, o nichž ví ještě méně - lidem, o nichž neví vůbec nic. Je to půl roku, kdy jsem měl velké bolesti na plosce pravé nohy a za měsíc jsem sedmkrát navštívil chirurgii a absolvoval mnohá vyšetření a malé operace bez zjištění příčiny. Až na podiatrii v Hradci Králové mi sdělili stručně a jasně: zborcená příčná klenba. Příčina? Možná neúměrná zátěž. Léčení? Ve vašem věku snad ortopedické vložky do bot. A tak se učím s bolestí žít. Do Santiaga místo pěšky jsem jel na kole. Namísto umění žít s obtížemi, lékaři a medicínský průmysl chtějí bojovat proti nim pomocí drahých tablet. Přirozené problémy života nejsou chorobou, kterou by měl léčit doktor. Nechci, aby mým životem manipuloval doktor; říkal, co smím, co mám nebo nemám dělat. Od doktora žádám pomoc jak se uzdravit, a ne jak se léčit, jaké prášky mám polykat. Místo Wobenzymu si dám raději Plzeňské nebo Červený Tramín. Jan Hnízdil mluví v knize skoro z mé duše a tak se s vámi chci podělit o několik společných myšlenek, zásad či doporučení. Je to můj subjektivní pohled a vím, že ne každý s ním budete souhlasit a tyto řádky číst; je to ale vaše svobodná volba. 1

3 MUDr. Hnízdil mimo jiné píše: Nemoc je informací o tom, co děláme špatně. Bolí nás hlava, protože máme moc starostí; když nás bolí záda, naložili jsme na ně více; bolí nás srdce, něco na něm leží. Nemoc nepotřebuje léky, ale potřebuje změnit chování, což se lidem moc nechce a tak raději vezmou lék. Zde chci uvést, že v Jičíně, kde bydlím a který má jen obyvatel, je už více jak deset lékáren. Jen na pěší zóně, kde bývala jediná, loni byly otevřené další dvě a všechny prosperují! U mne je pro zdraví důležitý klid duše, laskavost k sobě i ostatním a hlavně pozitivní postoj k životu. Nemoc je často dána psychikou. Nejcennější lék nosí každý sám v sobě. Jsou to samo ozdravné schopnosti; je potřeba je najít a rozvíjet. Pro mne je nejlepší lázeňská léčba, rehabilitace, občas masáž, jízda na kole, vycházka v přírodě, plavání, dobrý spánek. Stárnutí je přece součástí života. Nejstarší jsou lidé, kteří nekouří, jí více zeleninu a ovoce, jsou střídmí v jídle, každý den jsou fyzicky aktivní. Pro mne je velmi důležitá má rodina, žití v kruhu přátel, radost ze života. Konzumní společnost neboli nekonečná spotřeba nikdy nenaplní vnitřní prázdnotu, nudu, osamělost, depresi. Být zdravý znamená např. vzdát se sobectví. Já ke své spokojenosti a zdraví kromě jídla, pohybu a kondice potřebuji přátele, lásku, dobré vztahy a příjemné životní prostředí. Věřte mi: Dlouho žil, kdo dobře žil. Vánoce 2014 I v a n Novoroční výšlap a vyjížďka 2015 Jak na Nový rok, tak po celý rok. A nyní stručně o Novoročním výletě, který navrhl pro kolaře kamarád Luboš Splítek po trase z Jičína na pět návrší: Jičín (276) - vrchol Veliš (322) poutní místo Loreta (412) Lochov (310) - Brada (420) vrchol Zebín (399) Jičín; asi 25 km. Na kolách jeli nakonec pouze Luboš a jeho kolega Antonín Jedlička, úspěšný reprezentant mistrovství světa na historických kolech; část cesty absolvoval ještě Pepa Kužel. 2

4 Skupina přátel hor (zleva Monika, Marcela, Mabel, já, Radka, Martin, Zlatka a Mirek, který na fotce není, protože fotil) absolvovala výlet pěšky na trase: Jičín Rybníček - Brada Prachov Lochov Holín Jičín; 12 km Příznivé počasí s teplotou mírně nad bodem mrazu nás provázelo po celou 3 cestu, kde jsme se často odměňovali dobrotami ze Silvestra a vánočním cukrovím. Výborné bylo předem zajištěné občerstvení na chalupě Bryknerových a musíme proto poděkovat Mabel i Láďovi za vzorný catering, kde pomáhala ještě Jitka.

5 Překrásná byla cesta přírodou poblíž Prachovských skal, kde byl poprašek sněhu a dokonce nás při příchodu na chalupu vítalo slunce. Sváteční pohoda vládla od samého začátku. Cesta zpět byla velmi rychlá, neboť jsme se těšili na přátelské posezení v našem sklepení u krbu, kde bylo možno využít i saunu a chutnat dobroty, které připravila Jitka. Velmi přátelská nálada byla po celý večer mezi všemi; přišel i cyklista Luboš. Příjemně se odpočívalo, a já cítil přátelské doteky štěstí. A tak chci poděkovat všem, kteří se zúčastnili; lepší zahájení nového roku jsem si nemohl přát. Francois Voltaire: Přátelství je tichý soulad mezi citlivými a čestnými lidmi. 4

6 Jizerské hory v zimě pokaždé jinak. Pěšky, na lyžích a na sněžnicích Jizerské hory jsou nejseverněji položené pohoří v České republice. Leží mezi Krkonošemi a Lužickými horami, nejvyšším vrcholem je Smrk 1124 m. V Jizerských horách jsou nejkrásnější lyžařské běžecké areály. Pro mne jsou stejně dostupné stejně jako Krkonoše; vlakem, busem a v létě i na kole. V pondělí konečně napadlo trochu sněhu a tak hned druhý den jsem se vydal vlakem na rekognoskaci terénu do oblíbených Jizerských hor. Ráno v půl osmé, v den tříkrálový, jsem cestoval přes Turnov, Železný Brod a Tanvald do Harrachova, kam vlak přijíždí v 10 hodin. Zážitkem je dříve ozubnicová dráha mezi Tanvaldem a Harrachovem z roku 1902, nejstrmější trať v Česku se stoupáním 5.8%, kde dnes projíždí moderní vlak romantickou krajinou, v tuto roční dobu často s obrovskými ledovými rampouchy v zářezu kolem tratě. Přestupoval jsem celkem 4x a v posledním vlaku jeli už většinou lyžaři, já měl pohorky. Zatímco lyžaři vystoupali na hraniční přechod do Polska, kde bývají upravené stopy směrem do Orle nebo Jakuszyc, já klesal za překrásného slunečného počasí bez větru lesem po červené turistické značce hlubokým prachovým sněhem k chatám na Mýtiny. 5

7 6. ledna úterý Harrachov ČD (740) Mýtiny (700) 1.5 km Nad Jizerskými prahy 7 km chata Pod Bukovcem (900) 8 km Kořenov (705) 14 km stopem Tanvald (465) - vlakem Valdice Jičín 17 km. Z Martinského údolí jsem začal stoupat po červené turistické značce podél řeky Jizery k chatě Pod Bukovcem, kde jsem navštívil své slovenské přátele Beu a Jožu, kteří zde provozují už delší dobu pronajatou chatu. Měl jsem pro ně vánoční cukroví, opožděný dárek od mé ženy. Známá, jindy pohodlná mírně stoupající cesta v Jizerském údolí byla tentokrát na Mýtinách zasněžená 15 cm vrstvou čerstvého sněhu, kde byly jen náznaky lyžařských stop, které však postupně zmizely. Vrstva sněhu se stoupající výškou se zvýšila na 25 až 30 cm a tak jsem vzpomínal na sněžnice či lyže, které mám doma. Potřebná doba se tak prodloužila z obvyklých 2 hodin o více jak půl hodiny, což mi vzhledem k překrásnému počasí a cestě, kde byly jen stopy od zvěře a velké šlápoty zřejmě od jelena, vůbec nevadilo. Ba naopak jsem si to moc užíval, když jsem před sebou viděl modrou oblohu a kopec Bukovou horu 1005 m vysokou. V místě Nad Jizerskými prahy se připojila zelená značka cesty z polského Orle, a to už zbývalo jen 500 m na prosluněnou louku s názvem Pralouka. Na obzoru už byly dvě chaty a parkoviště mnoha aut a první lyžařské stopy. Velmi milé bylo setkání s přáteli na chatě, kde mi nabízeli vše možné a nemohl jsem odmítnout 6

8 ani skleničku vína. Jožo mi nabídl odvoz k vlaku do Kořenova, abych stihl saunu v Jičíně s přáteli, což jsem odmítl. Chtěl jsem být co nejdéle v tomto překrásném prostředí sněhového království zalitého sluncem. 7

9 Po zasněžené silnici jsem se pěšky vracel do Kořenova na vlak, ale nebylo v mých možnostech stihnout odjezd ve 14 hodin. Naštěstí mi zastavilo auto s německou poznávací značkou a velmi sympatický Němec vracející se do Liberce, kde je na týdenní dovolené, mne svezl přímo na nádraží v Tanvaldu. Byl to mladší důchodce, též cyklista a turista z Görlitzu, často jezdí do Čech na dovolenou a je tu prý moc spokojený. Z Tanvaldu jsem se vrátil vlakem přes Železný Brod a Turnov v půl páté do Jičína, resp. vystoupil ve Valdicích. Odtud již pěkně osvětlenou lipovou alejí (jen jediná žárovka chybí na celé 2 km trase) jsem přišel do sportovního areálu, kde jsem se setkal s manželkou a Mirkem, a cestu tak spolu s nimi ukončil v pivnici Praha na Plzeňském. Super krásný den s příjemným zakončením; co víc jsem si mohl přát. Snad ve čtvrtek opět, ale na lyžích. 8. ledna čtvrtek Harrachov, ČD (740) - křižovatka Pod Dzialem Izerskym (876) 5 km Jakuszyce (886) 9.5 km Orle (825) 16.5 km Harrachov 22 km lyže; pěšky Valdice Jičín 3 km. Opět jsem cestoval ráno stejným vlakem v 7.33 hodin z Jičína do Harrachova, kde jsem vystoupil na konečné stanici v Harrachově v hodin. 8

10 Vystoupal jsem asi 500 m k česko-polské hranici, tam jsem si připnul lyže a stále lesem po upravené lyžařské cestě jak pro klasické lyžování, tak pro bruslení jsem mírně stoupal ke křižovatce lyžařských cest Pod Dzialem Izerskym, kde jsem odbočil vpravo do Jakuszyc. Zde je velký sportovní běžkařský a biatlonový stadion. Bylo zataženo s teplotou mínus 2 C, mírný vítr a ideální kvalita sněhu. Potkával jsem jen málo starších turistů - lyžařů a záviděl těm mladším, kteří mne bruslením předjížděli nebo míjeli; radost na ně pohledět. Sportovní stadion leží mimo les a silně zde foukal vítr. Proto jsem to rychle otočil a stejnou cestou jsem se vrátil na křižovatku a mírným sjezdem přijel do Orle. Je to bývalá sklářská osada s typickými stavbami. V místní hospůdce je možné se občerstvit u krbu i za české koruny. Po dlouhé době, co jsem na běžkách nebyl, jsem neběžel, ale spíše se šoural, a tak jsem 9

11 měl co dělat, abych se vrátil včas do odjezdu vlaku z konečné stanice v Harrachově v hodin. Necelá minuta zbývala do odjezdu, když jsem přiběhl s lyžemi v ruce v bořícím se sněhu přes koleje, kde stála moderní rakouská vlaková souprava Stadler připravená k odjezdu do Tanvaldu. Bylo to jen 22 km ve stopě, v ráji polských a českých příznivců bílé stopy, který jsem si více jak 2.5 hodiny užíval. V příjemně vytopeném, téměř prázdném vlaku jsem poobědval a v půl čtvrté odpoledne už vystoupil ve Valdicích, odkud jsem opět lipovou alejí už za drobného deště došel za kamarády do pivnice U Šuků a za hodinu už byl opět doma. Jedno pivo bylo dražší než cesta vlakem na hory a zpět. A těším se na třetí cestu do Jizerských hor, snad už v sobotu na sněžnicích. 10. ledna sobota Harrachov (740) hranice Polska (780) 1 km Orle 825) 7 km hranice ČR, Karlovský most 9 km Jizerka (890) 11 km Pod Bukovcem (900) 12 km Horní Polubný (760) 17 km Na Jitčino přání, abych podnikl výlet místo v pátek až v sobotu, jsem odjel ráno vlakem přes Turnov a Železný Brod do Harrachova, i když předpověď počasí nebyla příznivá; velké oteplení a silný vítr, až 110 km za hodinu. Správně jsem se rozhodl nevzít lyže, ale sněžnice. Za mrholení jsem vystoupil téměř z prázdného vlaku v Harrachově a vystoupal na rozcestí, kde už byla 10

12 dříve upravená trasa z Jakuszyc do Orle, ale dnes zavátá a hlavně velmi mokrá. Po 2 km jsem přišel k novému dřevěnému přístřešku, který byl ideálním místem pro nasazení sněžnic, což usnadňovalo další cestu lesem po polském území směrem na Orle. Sníh byl velmi znečištěn napadanými větvičkami po silném nočním větru a běžecká stopa byla neznatelná a rozmáčená od potoka vody podél cesty. Brzy drobný déšť ustal, ale mnoho vodních potůčků se změnilo v silné potoky až v malé vodopády, a v jednom místě dokonce ve velká jezera vody. 11

13 Potkal jsem za necelé dvě hodiny cesty na sněžnicích jen dva lyžaře. V osadě Orle byla vrstva sněhu všude tak rozmočená, že nezbylo nic jiného, než přejít vodou. Zde jsem litoval lyžaře nesoucí lyže v ruce a brodící se sněhovou kaší hlubokou více jak 20 cm. Trochu mi záviděli sněžnice, neboť kde byla cesta pod vodou, mohl jsem jít vedle ní hlubokým sněhem, a málokde jsem se propadl do sněhové břečky jako oni. Nekritičtější byla situace před novým dřevěným Karlovským mostem přes rozbouřenou řeku Jizeru, která tvoří státní hranici mezi Polskem a ČR. U mostu na polské straně stojí moderní dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého. Přecházel jsem i přes potok, přítok Jizery, jehož šíře byla asi 3 m a hloubka cca 40 cm. Navzdory návlekům přes boty jsem si pořádně nabral. Myslím, 12

14 že lyžaři toto místo nepřešli a museli se vrátit. Odtud jsem prudce stoupal do obce Jizerka a po levé ruce obcházel čedičový vrch Bukovec 1005 metrů vysoký. Malebná horská osada, což je asi dvacet horských chalup bývalé sklářské osady, se rozprostírá na Malé Jizerské louce uprostřed Jizerských hor. Kolem Jizerského muzea, což je bývalá škola, jsem přišel už na asfaltovou silnici u Panského domu a mohl sněžnice odložit do batohu. Ještě před tím jsem zastavil u auta ČT, jehož pracovníci zde uskutečňovali tři dny přenos z Jizerské padesátky. Kameraman TV pro sebe požádal o moji fotku na sněžnicích a pak mě vyfotil na můj foťák, a tak mám od profesionála na tento den památku i já. Cestou k chatě Pod Bukovcem se obloha postupně začala projasňovat, ale silnice 13

15 směrem na Kořenov byla značně zledovatělá. Místy byly však vyjeté koleje až na samotný asfalt, ale v nich teklo neuvěřitelné množství vody. Bylo ale mnohem bezpečnější jít potokem vody než po kluzkém ledu. Slunce postupně osvítilo krajinu před obcí Horní Polubný, kde je trochu omšelý kostel sv. Jana Křtitele. Teplota zde vystoupila na osm stupňů nad nulou! Vlak z blízkého Kořenova do Tanvaldu už ale odjel, a tak jsem se jej snažil dohonit stopem. Bohužel také z Tanvaldu odjel vlak o 7 minut dříve, než mne ochotný řidič přivezl na zdejší vlakové nádraží. Nezbylo nic jiného, než čekat v nádražní restauraci, naštěstí 14

16 nekuřácké, kde jsem sledoval sportovní přenosy v TV a popíjel mé oblíbené Svijanské pivo. Dokončil jsem návrat domů rychlíkem do Turnova, kde jsem přestoupil na osobní vlak směrem do Hradce Králové. Byl to náročný a zajímavý den a dobrá příprava za 9. ročník zimního přechodu hor, tentokrát v Javorníkách. Pokud budete číst tento deníček, budu v té době asi už na cestě vlakem po Slovensku, kam odjíždím na 12 dní. Děkuji za všechna vánoční a novoroční přání. V Jičíně I v a n Foto: z Nového roku Jitka, Mabel, Mirek, z Jizerských hor Ivan Jitka Press Jičín Copyright Jitka