ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ. Eva Pořádková

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva Diplomová práce ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ Eva Pořádková 2007 "Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Alternativní formy soužití zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.". Eva Pořádková

2 Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé diplomové práce doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za její cenné rady a připomínky, ale hlavně za ochotu a vstřícnost, se kterou ke mně během zpracování této práce přistupovala. 2

3 Seznam použitých zkratek ZOR OZ Listina ABGB TZ TŘ SZP NZP CC PACS SOHO ZM SJM ZRP ESLP NOZ DDR BRD BGB LPartG Zákon č. 64/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů Usnesení představenstva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce Code civil Občanský pakt solidarity Sdružení organizací homosexuálních občanů Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, ve znění pozdějších předpisů Společné jmění manželů Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství Evropský soud pro lidská práva Nový občanský zákoník Německá demokratická republika Spolková republika Německo Německý občanský zákoník Německý zákon o zapsaném životním partnerství 3

4 OBSAH SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK... 3 ÚVOD... 6 I. POJMOVÉ VYMEZENÍ RODINA MANŽELSTVÍ Historický exkurz Současná úprava manželství v právním řádu ČR VZTAH DRUHA A DRUŽKY (NESEZDANÉ SOUŽITÍ) HOMOSEXUALITA, SOUŽITÍ OSOB STEJNÉHO POHLAVÍ Homosexualita a homofobie Postoje společnosti k homosexuálně orientovaným jedincům Fáze procesu prosazování práv homosexuálů II. ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ ZÁKLADNÍ MODELY NIZOZEMSKÝ MODEL MANŽELSTVÍ Nizozemí Belgie Španělsko Velká Británie MODEL REGISTROVANÉHO PARTNERSTVÍ Dánsko Norsko Švédsko Island Finsko Slovinsko Švýcarsko FRANCOUZSKÝ MODEL OBČANSKÝ PAKT SOLIDARITY Francie NEREGISTROVANÉ SPOLUŽITÍ (NESEZDANÉ SOUŽITÍ) SHRNUTÍ III. REGISTROVANÉ PARTNERSTVÍ V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR ANEB OD POKUSŮ K REALITĚ HISTORIE CESTY ZA REGISTROVANÝM PARTNERSTVÍM V ČR Prvotní snaha o řešení problematiky osob stejného pohlaví rok První ucelený návrh zákona o registrovaném partnerství rok Poslanecký návrh rok Vládní návrh rok Návrh G-ligy rok Vládní návrh rok Poslanecký návrh rok Shrnutí AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA Obsah zákona o registrovaném partnerství Vznik partnerství Neexistence a neplatnost partnerství

5 Zánik partnerství Práva a povinnosti partnerů Promítnutí nového institutu do ostatních právních předpisů Vztahy partnerů k dětem, problematika adopcí Shrnutí IV. NESEZDANÉ SOUŽITÍ V PRÁVNÍM ŘÁDU ČR NESEZDANÉ SOUŽITÍ A RODINNÉ PRÁVO (ZOR) NESEZDANÉ SOUŽITÍ A OBČANSKÉ PRÁVO (OZ) NESEZDANÉ SOUŽITÍ V PRÁVU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ NESEZDANÉ SOUŽITÍ V NĚKTERÝCH DALŠÍCH PRÁVNÍCH ODVĚTVÍCH SHRNUTÍ V. NOVÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK A POHLED DE LEGE FERENDA OBECNĚ K NAVRHOVANÉMU OBČANSKÉMU ZÁKONÍKU NESEZDANÉ SOUŽITÍ V NOVÉM OBČANSKÉM ZÁKONÍKU ZAPSANÉ PARTNERSTVÍ DE LEGE FERENDA SHRNUTÍ VI. ALTERNATIVNÍ FORMY SOUŽITÍ V NĚMECKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ OBECNĚ STRUČNÝ POHLED DO MINULOSTI ÚSTAVNÍ OCHRANA ZÁKON O ZAPSANÉM ŽIVOTNÍM PARTNERSTVÍ Vznik a zánik životního partnerství Práva a povinnosti partnerů podle LPartG Další práva a povinnosti Srovnání s českou právní úpravou POSTAVENÍ NESEZDANÝCH PARTNERŮ SHRNUTÍ ZÁVĚR RESÜMEE POUŽITÉ PRAMENY PŘÍLOHA

6 Úvod Otázka jednotlivých forem soužití a jejich právní ochrany je v současné době navýsost aktuálním tématem, a to nejen v České republice, kde byl v loňském roce po téměř patnáctiletém úsilí schválen kontroverzní zákon o registrovaném partnerství 1, ale i v ostatních, zejména vyspělých, státech světa, kde dochází k postupnému začleňování alternativních forem soužití do právních řádů daných států. Zvýšená aktivita zákonodárců v této oblasti je dána zejména změnami, které nastaly v rodinném soužití ve druhé polovině 20. století. Postupné snížení počtu uzavřených sňatků a naopak zvýšení rozvodovosti, nárůst počtu dětí narozených mimo manželství, stále častější existence dlouhodobého soužití muže a ženy, aniž by usilovali o vstup do manželství, stejně jako nezřídka se vyskytující soužití osob stejného pohlaví, to vše přimělo zákonodárné sbory zamyslet se nad nutností přijmout odpovídající právní úpravu, která by poskytla právní ochranu rovněž jiným než manželským soužitím. 2 Je to také téma, které se týká v podstatě nás všech, neboť člověk není tvorem samotářským, ale tvorem společenským, tedy tvorem, který je předurčen k tomu, aby jeho život byl spojen se životem ostatních lidí. Jakou formu soužití s ostatními si zvolí, je ponecháno na jeho volné úvaze, ovšem ne vždy a ne všechna soužití jsou společností a zejména právem podporována nebo alespoň tolerována. Ivo Možný v této souvislosti podotýká, že od dob, kdy se ustavila párová rodina, žádné lidské společenství si nemohlo dovolit nechránit toto křehké uspořádání vztahu jistou hrází soukromí, aniž by je zároveň ponechalo bez soustavné sociální kontroly. To, co se v něm za hrází intimity odehrává, je přece bytostným zájmem celé pospolitosti, neboť na tom záleží její reprodukce, a tedy celé příští bytí či nebytí. 3 Postoj k alternativním formám soužití a jejich právní zakotvení souvisí s tradicí, kulturou a hodnotami, které daná společnost vyznává. Dnešní společnost se v názorech na dané téma značně odlišuje. Je zcela pochopitelné, že jiný postoj k této problematice budou zaujímat lidé na různých kontinentech, jež prošly odlišným historickým vývojem, nebo lidé vyznávající různá náboženství. Nelze však přehlédnout fakt, že v názorech a postojích se liší i lidé, žijící ve stejném státě, ba dokonce lidé pocházející z jednoho rodiště. Jedni jsou zcela radikálními odpůrci 1 Zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství (ZRP). 2 Problematice jiných forem soužití lidí byl také věnován Evropský kongres, konaný v červnu 1997 ve Vídni, který nesl název Living Arrangements and Family Structures Facts and Norms. 3 Možný, I. Moderní rodina (mýty a skutečnosti). Brno: Nakladatelství Blok, 1990, str

7 jakýchkoliv jiných forem soužití než je klasický svazek manželský, jiní se k dané věci staví zcela opačným směrem a jakékoliv alternativy vítají s otevřenou náručí. Vedle takto vyhraněného smýšlení lze nalézt i nemalé množství osob, které se staví do neutrální pozice ať již proto, že si neutvořili postoj žádný nebo proto, že jsou vnitřně rozpolcení a nedokáží s jistotou říci, co považují za jednoznačně správné. Cílem mé diplomové práce bude zjistit a kriticky zhodnotit stav českého zákonodárství v otázkách rodinného soužití, ať už se jedná o manželství, nesezdané soužití či registrované partnerství. Tento stav bude v průběhu celé práce konfrontován se zahraničními právními úpravami, a to převážně zemí vyspělých, v menší míře však i zemí zaostalých. Zmíněná konfrontace však bude pouze namátková, neboť v této práci není místo pro její detailní rozbor. Podrobněji bude pojednáno pouze o úpravě alternativních forem soužití v německém právním řádu. Důvod výběru právě této země spočívá v menší míře v tom, že se jedná o našeho geografického souseda a poznání jeho právní úpravy týkající se problematiky alternativních forem soužití pro nás může být prospěšné například v situaci, kdy český občan naváže kontakt a začne žít s německým státním příslušníkem, což se vzhledem k blízkosti této země jeví jako velmi pravděpodobné, na rozdíl od zemí vzdálenějších. Druhým a podstatnějším důvodem je to, jakým způsobem je v Německu úprava alternativních forem provedena. Zákonodárci zde totiž zvolili podobný způsob úpravy jako u nás, když pro legální svazky stejnopohlavních párů přijaly samostatnou normu a v ní detailně upravují každý jednotlivý právní následek, který je s tímto institutem spojen a to na rozdíl od severských zemí, kde je volena forma generální klauzule odkazující na právní následky manželství. Detailnějším zkoumáním se pokusím zjistit, zda je zmiňovaná německá úprava dokonalejší a důslednější a zda by tedy bylo dobré nechat se jí inspirovat či naopak. Rovněž postavení druha a družky je v tomto státě částečně srovnatelné s naší právní úpravou, nesezdané soužití zde totiž stejně jako u nás není komplexně upraveno a práva takto žijících osob jsou dílčím způsobem zakotvena v jednotlivých předpisech. Kromě aktuálně platné právní úpravy se vrátíme krátce také do minulosti, ať už půjde o vývoj právní úpravy manželství nebo o historii legislativních návrhů registrovaného partnerství. Rovněž nesmíme zapomenout na úpravu de lege ferenda, které je věnována samostatná kapitola. Pokud je potřeba definovat pracovní hypotézu, pak ji formulujme velmi obecně a široce a to tak, že náš právní řád je v otázkách rodinného soužití značně nedokonalý a také roztříštěný. Vždyť jen samotné manželství je upraveno hned na několika místech 7

8 našeho právního řádu (jako příklad lze uvést nesmyslnost oddělené úpravy společného jmění či bydlení v občanském zákoníku místo v zákoně o rodině). Registrované partnerství, ač podle mého názoru patří mezi rodinněprávní vztahy, je upravováno samostatným zákonem a pokud jde o nesezdané soužití, to není komplexně upraveno nikde. Pokud jde o nedokonalost, tím je myšlena zejména zcela nepropracovaná a nekoncepční úprava registrovaného partnerství a dále rovněž to, že právní úprava jaksi zaostává a patřičně nereaguje na měnící se pojetí rodiny a současné trendy ve způsobu soužití dvou osob (jako příklad je možné uvést možnost společné adopce pouze manžely). Tato práce se snaží odkrýt ony legislativní nedostatky a nepřímo tak chce poukázat na to, že daná problematika by si zasloužila komplexní legislativní přepracování. V jednotlivých kapitolách práce se také pokusím zhodnotit nesporná pozitiva naší právní úpravy a nastínit možná řešení zjištěných nedostatků. Co se týče použitých metod, pak je třeba říci, že při zpracování práce byla použita zejména metoda komparativní čili srovnávací. Tuto metodu však, stejně jako žádnou dílčí metodu, nelze používat samostatně, ale pouze v souvislosti s metodami jinými, a proto bylo dále použito metod logických, ať již se jedná o metodu abstrakce, která spočívá v myšlenkovém odlučování nepodstatného a zachovávání a uspořádávání podstatného, či o metodu analytickou. Nemenší význam zaujímá i metoda historická, neboť ta nám umožňuje sledovat vývoj nejen právní úpravy, ale i společenských názorů a postojů v čase a tím nám umožňuje lépe pochopit stav současný. 8

9 I. Pojmové vymezení 1. Rodina Rodina patří k nejstarším člověkem vytvořeným sociálním útvarům (je dokonce starší než stát) a zároveň se o ní hovoří jako o nejsoukromější lidské instituci. Pro vývoj lidského rodu má nezastupitelný význam. Veškeré historické pokusy nahradit rodinu jinou společenskou institucí selhaly. 4 Rodina zaujímá nepostradatelné místo také v životě jednotlivce. Stává se totiž jedním z hlavních výchovných činitelů. Rodiče se pro děti stávají největší přirozenou autoritou a měli by je proto naučit správným modelům chování a jednání. Přenáší tak na jedince tradiční vzorce chování typické pro kulturu dané země či oblasti. Uvnitř rodiny se rovněž vytváří osobní, citové vazby. Kvalita těchto vazeb a potažmo veškerých vztahů v rodině i způsob výchovy pak významně formují osobnost mladého člověka. Vzpomínky z dětství a na dětství, a to jak ty radostné, tak i ty traumatické, si s sebou neseme celý život. Rodina stojí vlastně na pomezí mezi individualitou jednotlivce a davem, který utváří společnost. Chrání tak člověka jak před nátlakem společnosti, tak také často i před ním samým. Kvalita rodinného prostředí a výchovy má rovněž rozhodující vliv na delikventní chování mladých lidí. Rodinu můžeme z obecného hlediska charakterizovat jako skupinu osob, které jsou navzájem spojeny manželskými nebo příbuzenskými vztahy a společným způsobem života. 5 V prvopočátcích jejího vzniku se jednalo zásadně o velkou skupinu osob, o tzv. tradiční velké rodiny (vícegenerační), starající se o své předky a potomky a žijící s nimi v jedné domácnosti. 6 Dnes je takový obraz rodiny vzácností, vyspělému světu vládne model rodiny nukleární. Jiná definice říká, že rodina vytváří skupinu nejméně dvougenerační a představuje specifickou formu soužití osob dvou pohlaví, 4 Např. kolem roku 1968 mnozí mladí lidé začínají odmítat autoritu a instituce, které ji ztělesňují. Za takovou instituci považují i rodinu, a proto zakládají tzv. komunu, kde je všechno včetně dětí společné. Komuny se objevují v Dánsku, Nizozemí, Anglii, Belgii i Německu a řada sociologů tehdejší doby v nich viděla budoucnost s tím, že rodina v podstatě zanikne. Záhy se však ukázalo, jak moc se mýlili. 5 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str I. Možný však ve své knize Moderní rodina (mýty a skutečnosti) tvrdí, že tato tzv. tradiční velká rodina nikdy neexistovala. Původní význam slova rodina byl údajně spatřován ve společenství lidí, kteří spolu bydlí a společně hospodaří, přičemž podléhají jediné autoritě hlavě rodiny. Nejednalo se pouze o pokrevní příbuzné, ale o všechny osoby v domě, tedy například i o otroky, služebnictvo, atd. 9

10 osob, které vzájemně uspokojují své sexuální, psychické i materiální potřeby. 7 S tímto pojetím rodiny bych si dovolila polemizovat, neboť rodina v dnešní době nevzniká pouze na základě společného soužití dvou osob různého pohlaví. Pokud jde o vzájemný vztah rodiny a jednotlivých forem soužití, pak můžeme říci, že základem pro vznik rodiny mohou být v podstatě všechny tyto formy soužití. Rodina tedy vzniká nejen na základě manželství, ale může vzniknout rovněž v situaci, kdy si pár žijící v nesezdaném soužití pořídí dítě. Právní řády některých států, jako např. Nizozemí či Španělsko, umožňují již také, aby rodinu utvořily osoby stejného pohlaví, které vstoupily do legálního svazku, a to tím, že si společně adoptují dítě, případě v situaci, kdy si jeden z partnerů přivede do tohoto svazku dítě z předchozího heterosexuálního soužití nebo umělého oplodnění. Jako rodinu chápeme v neposlední řadě také soužití jen jednoho rodiče s dítětem (tzv. neúplná rodina), typicky půjde o matky samoživitelky. Rodinu tedy automaticky netvoří lidé toho či onoho pohlaví, kteří spolu pouze žijí ve společné domácnosti, aniž by vychovávali dítě. Všeobecná encyklopedie Diderot (1999) pojímá rodinu jako původní a nejdůležitější sociální skupinu a instituci, která je základním článkem sociální struktury i základní ekonomickou jednotkou. Je založena na manželství či pokrevním příbuzenství (rodičovství, sourozenectví apod.). V širším pojetí na dočasném nebo trvalém společenství jednoho či více mužů s jednou či více ženami (polygamie), v nejužším pojetí na trvalém spojení jednoho muže a jedné ženy (monogamie). Členové rodiny jsou spojeni společným soužitím, vzájemnou morální odpovědností a vzájemnou pomocí. 8 Z této definice je patrno, že vychází zásadně z rodiny založené společenstvím osob dvou pohlaví, ať již polygamní či monogamní. Rodina založená na společném soužití osob stejného pohlaví je ponechána bez povšimnutí. Vlastní způsob rodinného sdružování a jeho právní formy nejsou neměnné (rodina se mění jak ve smyslu historickém, tak ve smyslu svého vlastního vývoje), stejně jako nejsou neměnné ani funkce, které rodina po věky plnila a plní v současnosti. Připomeňme si jen, že mezi základní funkce rodiny patří funkce materiální, reprodukční, výchovná a emocionální. Rodina se vytváří a mění v závislosti na vývoji společnosti, je jakýmsi citlivým odrazem společnosti jako celku. Působí na 7 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str Veselá R., Hrušáková M., Padrnos J., Schelle K., Zezulová J., Štefancová D. Rodina a rodinné právo: Historie, současnost a perspektivy. 2 vydání. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, str

11 ni faktory tzv. makrosystému (klima a geografické podmínky, v nichž rodina žije; společensko-ekonomická situace společnosti). Stejně jako celospolečenské události ovlivňují rodinu jako takovou, tak také ona sama a její problémy zpětně působí na společnost. Proto je současná podoba rodiny výsledkem dlouhodobého vývoje. V tomto kontextu je třeba říci, že rodina je vlastně sociální společenství, které je na právu nezávislé a právo předchází, a to na rozdíl od manželství či registrovaného partnerství, což jsou instituty právem vytvořené. Se změnou rodiny v čase mění se i postoj společnosti k rodině. V podstatě celé dvacáté století bylo ve znamení změn významně zasahujících podobu rodiny, někteří autoři v této souvislosti hovoří o tzv. krizi rodiny. Změny však nemusejí být nutně charakterizovány jako krize. To, co skutečně vytváří krize, je lpění na modelech, které se staly zastaralými. Současnou českou rodinu charakterizuje podle L. Šulové 9 především odklon od tzv. dítěcentrizmu (upřednostňování zájmu dítěte), výrazná pracovní angažovanost obou rodičů, snižování prestiže mateřství a rodičovství, snižování počtu dětí a nárůst tzv. alternativních rodinných soužití a dále také obecně malá víra ve stabilitu rodiny. Náš právní řád obecnou legální definici pojmu rodina nezná. 10 Z 2 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (ZOR), však můžeme dovodit, že za rodinu pokládá především rodinu založenou manželstvím. Nejedná se o nic neobvyklého, neboť ani v právních normách jiných států se s definicí tohoto pojmu příliš nesetkáváme. Pokud se však ohlédneme do minulosti, zjistíme, že např. Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 rodinu vymezoval, a to jako vztah mezi prarodiči a všemi jejich potomky. To, že rodina není v současné české právní úpravě nijak definována, je způsobeno zejména nejednotným nahlížením jednotlivých společenských věd na tento pojem. Důležité je také to, že rodina sama o sobě není subjektem právních vztahů. Nemůže nabývat majetek, dědit ani uzavírat smlouvy. To mohou pouze její jednotliví členové, kteří jsou subjekty právních vztahů. Za členy rodiny jsou z právního hlediska považovány osoby, které spolu žijí ve společné domácnosti a jsou tzv. osobami blízkými. Pojem osoby blízké vymezuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (OZ) v 116 tak, že se jimi rozumí příbuzní v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner. Jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by 9 Šulová L. Rodina funkční a dysfunkční. Právo a rodina, 2006, č. 1, str Rodinu vymezuje pouze zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o však o definici, která je použitelná jen pro tento konkrétní zákon. 11

12 újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. 11 K pojmu rodina má také velmi blízko pojem domácnost. Ten je definován v 115 OZ tak, že domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Domácnost tedy mohou tvořit jak manželé a registrovaní partneři, tak také druh a družka či homosexuální pár. Rodina je tedy základní a nejvýznamnější společenskou jednotkou a jako taková je hodna ochrany ze strany státu. Ochrana rodiny a rodičovství je zakotvena v Listině základních práv a svobod 12, a to v článku 32 jako součást hospodářských, sociálních a kulturních práv. Ve smyslu tohoto ustanovení je rodičovství a rodina pod ochranou zákonů. 13 Zvláštní ochrana je také zaručena dětem a mladistvým. Nesmíme však v této souvislosti zapomenout na článek 41 Listiny, jež stanoví, že určitých práv zakotvených v Listině se lze dovolávat pouze v mezích zákonů. Mezi tato práva patří právě i právo na ochranu rodičovství a rodiny. Mimo to zaručuje Listina každému právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2). Rodina je chráněna také na úrovni mezinárodní. Z mezinárodních smluv týkajících se problematiky ochrany rodiny připomeňme čl. 16 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 8 a 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 23 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Manželství 2.1 Historický exkurz Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 bylo převzato dosavadní občanské právo platné na území bývalé Rakousko uherské monarchie, a to zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého, tedy tzv. recepční normou. Na území dnešní ČR, tedy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly 11 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str Usnesení představenstva České národní rady č.2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (Listina). 13 Předchozí ústavy, včetně prvorepublikové, chránily vedle rodiny také manželství. Ústavní ochranu manželství lze v současnosti najít například na Slovensku. Z faktu, že naše Listina neosahuje ustanovení, které by stavělo manželství pod zvláštní ochranu, je možné dovodit, že v ústavní rovině není soužití ve formě manželství upřednostňováno před jinými formami soužití dvou osob. J. Haderka však v této souvislosti zastává názor, že naše Ústava je povinna manželství tuto zvláštní ochranu zaručit v rámci čl. 10 Ústavy, zvláště s dopadem čl.8 a čl. 12 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 12

13 manželské a rodinné poměry upraveny Všeobecným občanským zákoníkem rakouským z roku 1811 (ABGB). V té době vládl v rodině patriarchát, neboť vztahy mezi manžely a mezi rodiči a dětmi byly založeny na principu nadřízeného postavení muže, jemuž náležela tzv. moc otcovská. ABGB také nebyl založen na rovném postavení dětí, naopak zásadně rozlišoval mezi dětmi manželskými a nemanželskými (viz hlava třetí ABGB), což znamenalo, že vztah druha a družky byl v tehdejší době s ohledem na postavení dětí nežádoucí. V samotném ABGB o druhovi či družce zmínku nenajdeme, z jiných prvorepublikových předpisů se však dozvídáme o existenci tzv. družky života. 14 Od počátku roku 1950 byly rodinněprávní vztahy upraveny v zákoně č. 265/1949 Sb., o právu rodinném. Pod vlivem sovětské právní úpravy došlo tímto zákonem k oddělení úpravy rodinněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních. Byl to obvyklý legislativní vývoj rodinného práva koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let v tehdejších lidově demokratických státech střední a východní Evropy. Důvodem samostatné právní úpravy byla snaha oddělit rodinné vztahy jako vztahy typicky osobního charakteru od vztahů majetkových, upravených občanským zákoníkem. 15 Majetkové vztahy mezi manžely však prozatím zůstávají v zákoně o právu rodinném. 16 Velké pozitivum tohoto zákona lze spatřovat v tom, že zakotvil rovnost muže a ženy v manželství a rovněž zrovnoprávnil děti narozené mimo manželství. 17 To vypovídá o rostoucí toleranci k faktickému soužití dvou osob rozdílného pohlaví. Svého času byl poměr druha a družky dokonce zapisován do osobních dokladů občanů. Nový zákon č. 93/1964 Sb., o rodině, který nabyl účinnosti k , platí po řadě novelizací dodnes. Ze zákona byla vypuštěna úprava majetkových vztahů mezi manžely, která se stala součástí OZ, a to v podobě institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jenž byl později přeměněn na společné jmění manželů (SJM). 14 Např. nařízení č. 348/1919 Sb., o poskytnutí drahotních přídavků státním zřízencům; zákon č. 63/1918 Sb., o podpoře nezaměstnaných, nařízení č. 3/1919 Sb., o úlevách při plnění soukromoprávních pohledávek. 15 Tehdy zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. 16 Úprava rodinněprávních vztahů v podobě samostatného zákona přetrvala dodnes. Aktuální návrh nového občanského zákoníku však již počítá s opětovným začleněním rodinného práva do tohoto uceleného soukromoprávního kodexu. K tomu blíže viz kapitola V. 17 Jen pro srovnání, v právních řádech vyspělých evropských států jako byla Francie, Rakousko či Německo byla nerovnost mezi mužem a ženou v manželství zcela odstraněna až v 70. letech 20. století. 13

14 2.2 Současná úprava manželství v právním řádu ČR Manželství je jedním ze stěžejních institutů rodinného práva. Jedná se o tradičně akceptovanou formu soužití, která je považována za žádoucí předpoklad, nikoliv však podmínku pro založení rodiny. Je to v podstatě základní forma soužití, vedle níž vznikají ony alternativy, o kterých má tato práce pojednávat. Legální definice pojmu manželství je obsažena v 1 odstavec 1 ZOR, který říká, že manželství je trvalé společenství muže a ženy založené zákonem stanoveným způsobem. Odstavec 2 téhož 1 pak vymezuje hlavní účel manželství, kterým má být založení rodiny a řádná výchova dětí. Z tohoto, právně nevynutitelného ustanovení, lze dovodit, že právní řád preferuje rodinu založenou manželstvím, což se pak projevuje zejména ve sféře majetkové (institut společného jmění manželů, vyživovací povinnost, výhodné dědění ze zákona). Nutno však říci, že jde o ustanovení, které je již značně zastaralé a jeho setrvání v zákoně nemá opodstatnění, neboť lidé mají nejrůznější důvody, proč se rozhodnou uzavřít manželství (může se jednat o důvody sociální, zdravotní, společenské nebo i ekonomické) a zákon jim přece nemůže nařizovat, aby plodili a vychovávali děti. Mimo to je třeba poznamenat, že v současné době se rodí více jak dvacet procent dětí mimo manželství. 18 Návrh nového občanského zákoníku již z těchto důvodů od vymezování účelu manželství upouští. Toto obsolentní ustanovení se tak stává pouze argumentem odpůrců registrovaného partnerství, kteří tvrdí, že tento institut podobný účel postrádá, a tudíž že by homosexuální páry neměly požívat výhod, které jsou přiznané manželům, neboť ty jsou jim přiznány jen proto, aby napomohly dosáhnout zmíněného účelu. To by však logicky znamenalo, že manželství, které takový účel neplní, by měly být ony výhody odebrány, což pochopitelně nelze připustit, neboť by to vedlo k nerovnému postavení manželství s dětmi a bez dětí. Z legální definice manželství můžeme vyvodit, že jedním z pojmových znaků manželství (a patrně tím nejzákladnějším) je to, že může vzniknout jen mezi osobami opačného pohlaví, což principiálně vylučuje homosexuální partnery z možnosti uzavřít manželství. Dalším z důležitých pojmových znaků je zákonnost, což znamená, že vznik a zánik je přesně stanoven zákonem a lze ho tedy jasně určit, na rozdíl od vzniku a zániku nesezdaného soužití. Manželství vzniká souhlasným prohlášením muže a ženy před orgánem státu nebo státem registrované církve nebo náboženské společnosti. 18 To však ještě není nic proti zemím, jako např. Švédsko či Dánsko, kde již v roce 1983 se skoro každé druhé dítě (43 %) rodilo mimo manželství. 14

15 Zákon tedy skýtá možnost zvolit si mezi civilní a církevní formou sňatku. Toto prohlášení je potřeba učinit veřejně, slavnostním způsobem a za přítomnosti dvou svědků, což má institutu manželství jako trvalému společenství muže a ženy dodávat určité vážnosti, důležitosti a společenské prestiže. Podobný slavnostní způsob by si jistě zasloužilo i uzavření registrovaného partnerství, zákon o registrovaném partnerství s ním však povinně nepočítá, ale zároveň ho ani nevylučuje. Rovněž znak trvalosti nelze brát jako samoúčelný, ale je potřeba na něj pohlížet tak, že má snoubence vést k uvědomění si smyslu manželství a zodpovědnosti, kterou s sebou jeho uzavření přináší. Manželství jako institucionální svazek a rovněž samotní manželé požívají rozsáhlé zákonné ochrany, což však bohužel nelze říci také o registrovaném partnerství. V případě vztahu druha a družky je pak ochrana zcela minimální, ač by si vzhledem k rozšiřujícímu se trendu tohoto způsobu soužití jistě zasloužilo větší pozornost. O tom však více v kapitole věnované nesezdanému soužití. 3. Vztah druha a družky (nesezdané soužití) Od manželství jako jediného právem uznaného vztahu mezi mužem a ženou je třeba důsledně odlišovat faktické soužití muže a ženy, o němž právní úprava hovoří jako o vztahu druha a družky. Pro soužití druha a družky se běžně používá pojmu nesezdané soužití. 19 Tento pojem není v právním řádu ČR definován, to ovšem neznamená, že by soužití muže a ženy, kteří žijí manželským způsobem života, aniž jsou manžely, bylo právem zcela opomíjeno, nebo dokonce zakazováno. Některé právní předpisy, ne však ZOR, již s touto formou soužití osob opačného pohlaví počítají a upravují jeho důsledky ve sféře právní. Jedná se však pouze o některé relace (zejm. v právu sociálního zabezpečení), z analogického použití práv a povinností manželů pro vztah druha a družky vycházet nelze. Nesezdanému soužití je tedy poskytována nižší právní ochrana než manželství. Vzhledem k neexistenci legální definice pojmu nesezdané soužití či druh a družka, vypomáhá si právní věda obecným vymezením, a to takovým, že se jedná o muže a ženu, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby 20. Nelze si ovšem nevšimnout, že tato definice prakticky kopíruje legální definici pojmu domácnost s pouhou záměnou fyzických 19 Méně rozšířené jsou pak výrazy jako konkubinát, faktické manželství či faktické soužití. 20 Gregorová Z., Králíčková Z. Nesezdané soužití v právním řádu ČR, Právní rozhledy, 1998, č. 5, s

16 osob za muže a ženu. Tento jediný znak však vylučuje použití tohoto institutu rovněž pro osoby stejného pohlaví. Nesezdané soužití je také základem pro vytvoření rodiny. Takto založená rodina však zatím není považována za příliš žádoucí, neboť upřednostňovaným způsobem vytvoření rodiny je i nadále (přes zvyšující se počet nesezdaných párů) svazek manželský, který v našem právním prostředí požívá vysokého uznání. Výzkumy postojů opakovaně ukazují, že většina nejmladší generace pokládá život v manželství za nejsprávnější formu rodiny. 21 Ostatně ani sám zákon o rodině jiné formy rodiny než manželství neuvádí. To ale neznamená, že by rodina založená konkubinátem nebyla vůbec chráněna. Dokonce i strassburská judikatura 22 dovodila, že právo na respektování soukromého a rodinného života je nutné garantovat i rodině nezaložené manželstvím. Tedy i svazek muže a ženy, kteří neuzavřeli manželství, je nutné považovat za základ rodiny a obdobně jako rodinu jej chránit. 23 Ochrany vztahu druh a družka se týká také Doporučení výboru ministrů Rady Evropy č. 3/88, o platnosti smluv mezi osobami žijícími spolu jako nesezdané dvojice a jejich závětních dispozic. Ač se formálně jedná o nezávazný dokument, vzhledem k postavení Rady Evropy nelze říci, že by to byl akt bezvýznamný. Dokument se snaží docílit toho, aby smluvní ujednání nebyla považována za neplatná jako jsoucí contra bonos mores již proto, že smluvními stranami byly osoby, žijící spolu v druhovském či obdobném poměru. Je třeba zdůraznit, že žádný dokument Rady Evropy se nezastává vytvoření nějakého dublu k institutu manželství. 24 Pokud bychom chtěli zjistit, kdy vlastně nastal onen zlom, kdy došlo k odklonu od manželství jako instituce a naopak se u mnohých objevila touha žít spolu pouze na psí knížku, musíme se vrátit do druhé poloviny 60. let. V té tobě dochází v Evropě k všeobecnému poklesu porodnosti a o pár let později rovněž ke snížení sňatečnosti 25, zejména co se týče mladých lidí. Odborníci se nad tím tehdy příliš nepozastavovali, pokládali tuto situaci za zcela pochopitelnou a očekávatelnou a přisuzovali ji okolnosti, 21 Možný, I. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006, str Například rozsudek ze dne ve věci Kroonová a další proti Nizozemí, kde je výslovně řečeno, že pojem rodinného života uvedený v článku 8 se neomezuje pouze na vztahy založené na manželství a může zahrnovat i jiná rodinná pouta de facto, jestliže osoby spolu žijí mimo manželství. Podobně v případu Keegan versus Irsko dovodil Evropský soud pro lidská práva, že pojem rodiny není omezen pouze na vztahy mezi manžely, ale obsahuje v sobě i jiné faktické rodinné svazky, jestliže zúčastněné osoby spolu žijí, byť i mimo manželství. 23 Hrušáková, M., Králíčková, Z. České rodinné právo. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2006, str Haderka, J. F. Dopad norem Rady Evropy na moderní rodinné právo. Právní praxe, 1994, č. 9, s Např. ve Švédsku klesl počet sňatků z v roce 1966 na v roce

17 že lidé již nechtějí uzavírat sňatek v raném období své dospělosti, ale odkládají ho na pozdější dobu. Tato okolnost sice svou roli sehrála, v konečném důsledku však na počet uzavřených manželství neměla takřka žádný vliv, neboť začátkem 80. let se pokles sňatečnosti zrychluje a u řady mladých lidí se začíná objevovat nechuť k manželství. Sociologové jsou však ještě optimističtí a hovoří o tzv. mladickém soužití, čímž chtějí říci, že se jedná pouze o stav přechodný a nikoliv dlouhodobý. Tato jejich představa se však časem ukázala jako zcela mylná. Státy v Evropě se s tímto nově existujícím jevem vypořádávají různě. Francie pro nesezdané páry užívá pojmu konkubinát a vydává těmto párům tzv. osvědčení o konkubinátu, které jim umožňuje požívat stejných výhod sociálního zabezpečení jako manželům. Naopak v Německu tento jev zlehčují a ubezpečují se tím, že do manželství nevstupují pouze ti, kdo nechtějí mít děti. Celá Evropa podléhá dojmu, že lidé žijící tímto způsobem jsou šťastnější, soudržnější a stabilnější a na rozdíl od manželství u nich nedochází k tak častým rozchodům. Opak byl však pravdou, jak vyplynulo z později provedených průzkumů. Rozchod je u nesezdaných párů častější, možnost snadněji se rozejít je vlastně i jedním z rozhodných důvodů, proč se lidé neberou a žijí spolu bez dokladu. Ve východní Evropě, a tedy i u nás, se trend volného soužití o delší dobu zpozdil. Bylo to způsobeno vládou komunismu a zejména nedostatečnou bytovou situací. Důvod uzavření manželství byl častokrát čistě pragmatický snazší způsob, mnohdy také jediný způsob, jak získat byt. Ještě v roce 1990 konstatuje I. Možný ve své knize, že nesezdané soužití jako způsob párového života nenahrazuje řádné manželství a trvá v průměru jen rok před sňatkem. Hovoří se o jakémsi snoubeneckém soužití, které je pouze variantou cesty k manželství a nikoliv jeho alternativou. V 90. letech se však i u nás fenomén nesezdaného soužití trvajícího delší dobu a neaspirujícího na pozdější uzavření manželství začal uchycovat ve velkém. To dokládají i rozdílné výsledky ze Sčítání lidu, domů a bytů v ČR v letech 1991 a Počet kohabitujících párů se v tomto období zvýšil z 85 tisíc na 125 tisíc. Z výše uvedeného vyplývá, že můžeme rozlišovat dvě základní formy nesezdaného soužití: Manželství na zkoušku (jakési snoubenecké soužití) tento způsob soužití využívají především mladí lidé. Jeho cílem je zjistit, zda jsou schopni spolu žít, zda si umí vycházet vstříc a řešit společně problémy, které partnerský život přináší. Pokud se jim společný způsob života osvědčí, následuje uzavření 17

18 manželského svazku a pokud ne, mají jednoduše možnost se rozejít bez zdlouhavé procedury rozvodu, který by museli podstoupit, kdyby vstoupili do manželství rovnou. Tato forma nesezdaného soužití je v České republice častější. Faktické manželství v tomto případě půjde o společné soužití muže a ženy bez úmyslu uzavřít manželství. Tohoto svazku využívají hlavně lidé staršího věku, pokud již mají za sebou jedno či více neúspěšných manželství a nechtějí znovu nic riskovat, nebo lidé, kteří manželství jako zákonnou instituci neuznávají. Proč vlastně lidé tak často odmítají instituci manželství a hledají jiné možnosti společného soužití? Společné rysy jiného způsobu soužití spočívají zejména v odmítání ekonomické solidarity, která existuje mezi manžely, a dále je zde zjevná potřeba zachovat si dostatečnou míru volnosti a nezávislosti. Není to však jen otázka strachu z jakéhokoliv dlouhodobého závazku? Manželství totiž přináší osobám v něm žijícím jak určitá práva, tak také povinnosti. Nesezdané páry často usilují o to, aby jim byla přiznána také jistá práva a výhody, kterých požívají manželé. Je ale správné přiznat nesezdanému páru stejná práva jako mají manželé, aniž by měli zároveň povinnosti? Nebylo by pak manželství jistým způsobem znevýhodněno? Zkusme si také každý sám odpovědět na otázku, zda má vůbec smysl zřizovat pro osoby opačného pohlaví vedle manželství nový právní institut? Vždyť právě institucionalizace je to, co párům nemanželům na manželství vadí. Mimo to se říká, že pokud daná země upravuje jednoduchým způsobem rozvod manželství, pak nepotřebuje jakýkoliv jiný institut Homosexualita, soužití osob stejného pohlaví 4.1. Homosexualita a homofobie Homosexualita je v lékařském (psychiatrickém) a sexuologickém významu převažující nebo výhradní erotická citlivost (reaktivita) vůči osobám téhož pohlaví. Vznik homosexuální orientace je zřejmě multifaktoriální. Uplatní se velmi pravděpodobně činitelé genetičtí (známý homosexuální gen na raménku Y 26 Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva Instituty rodinného práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1999, str

19 chromosomu prokazatelný u většiny homosexuálních mužů), dále vlivy v době utváření sexuálních center mezimozku a velmi pravděpodobně také psychogenní vlivy ze sociálního prostředí prvních let života. V každém případě je však o budoucí heterosexuální nebo homosexuální orientaci rozhodnuto dávno před nástupem puberty, během níž se tato orientace již jen manifestuje. Není již uznávána někdejší teorie svedení, která předpokládala, že homosexuální orientaci lze navodit procesem učení. Vše nasvědčuje tomu, že homosexualitě nelze nikoho ani naučit, ani odnaučit. Z tohoto pojetí homosexuality je třeba vycházet při úvahách o právním zakotvení homosexuálních svazků. Tedy z toho, že je to něco daného a tudíž hodného zřetele i ve sféře právní. Homosexualita byla tradičně řazena mezi sexuální deviace, konkrétně jako nejtypičtější deviace v objektu. Mnoho lékařů se pokoušelo o její léčení. Mezi nejčastěji používané formy léčby patřila analytická a behaviorální psychoterapie včetně averzivní léčby a podávání halucinogenů (LSD). Stereotaktické zásahy k ovlivnění sexuálního života byly odmítány pro nejasný efekt a vysoké riziko poškození pacienta, podobně kastrace pohlavních žláz se s výjimkou období nacismu široce neuplatňovaly. V USA došlo k vyřazení homosexuality ze seznamu nemocí již v roce Podobný proces proběhl v roce 1992 rovněž v evropských zemích při přijetí desáté decenální revize Mezinárodní klasifikace nemocí, vydávané Světovou zdravotnickou organizací (WHO) v Ženevě. Jako zdravotní porucha od té doby zůstává pouze egodystonní homosexualita, tedy takové zaměření a cítění, s nímž jeho nositel není vyrovnán a smířen. Vyškrtnutí ze seznamu nemocí nebylo motivováno medicínsky, protože homosexuální orientace ze své medicínské, tedy biopsychologické podstaty člověku přece jen přináší mnohé nesnáze, které z ní činí medicínsky zapříčiněný hendikep (nemožnost odpovědného rodičovství a s tím související krize životního smyslu, nedokonalá naplněnost partnerských vztahů, jako jeden z činitelů partnerské nestability), tedy znamená poruchu sexuálního zdraví. Motivem tohoto vyškrtnutí byla spíše sexuálně politická snaha přispět k eliminaci nezdůvodněné společenské a právní diskriminace homosexuálních osob poukazem na jejich také normálnost. 27 Přesná čísla o procentuelním zastoupení gayů a lesbiček ve společnosti nejsou známa. Bohužel k určení přesného počtu homosexuálů ve společnosti není reálné 27 Brzek A. Sexuologie pro právníky. Praha: Karolinum, 1999, str

20 sestavit reprezentativní vzorek populace. Při odhadu výskytu homosexuálů ve společnosti jsme odkázáni pouze na studie provedené na nereprezentativních souborech jedinců. Proto se údaje jednotlivých studií značně liší. Výskyt homosexuálně orientovaných osob v populaci je udáván od 2 do 10%, nejčastěji 4%, popř. 6%. Podobná čísla však zatím neodpovídají výsledkům, kterých bylo dosaženo výzkumy v ČR. Zde byl proveden průzkum Weissem a kol.(1993-4), z jehož výsledků se přihlásilo k homosexualitě pouze 0,4% mužů a 0,3% žen. 1,4% mužů a 2% žen si nebyla jista. Tak malé číslo je dáno tím, že se stále velké množství lidí u nás stydělo v době průzkumu přiznat k homosexualitě. Hlavními důvody bylo: krátké trvání osvěty od roku 1989 a jen několik let trvající gay hnutí. Mnoho lidí si však svou orientaci nepřiznává ani samo sobě. Podobné průzkumy z té doby ze západní Evropy vykazovaly mnohem vyšší čísla. 28 Rovněž výzkum z roku 1998 (tedy již 9let po revoluci) provedený v ČR Weissem a Zvěřinou dospěl oproti roku 1993 k jen o něco málo vyššímu procentu zastoupení homosexuálů v české společnosti. Tehdy se k homosexuální orientaci hlásilo 0,3% mužů a 0,3% žen. Jisto si nebylo 2,2% mužů a 3,1% žen. Autoři výzkumu se domnívají, že mezi homosexuálně orientované jedince lze zařadit i valnou většinu těch, kteří si nejsou jisti, neboť se u nich bude pravděpodobně jednat o ego-dystonní homosexuální orientaci nebo o problematický coming-out (proces uvědomování a zveřejňování své orientace). 29 Nízké procento takto orientovaných osob slouží jako argument mnohým odpůrcům uzákonění homosexuálních svazků, kteří tvrdí, že nemá cenu přijímat zákony pro takto malou skupinu osob. K tomu bych řekla pouze tolik, že se jedná o otázku principiální, nezávislou na tom, kolika procent obyvatel se přímo týká. Lze totiž říci, že nepřímo se dotýká mnohem většího počtu osob, neboť spousta z nás má někoho blízkého, kdo je homosexuálně orientován, a tudíž i nám ostatním záleží na tom, jak kvalitní život mohou takové osoby vést. Ostatně i odpůrci by si měli uvědomit, že rovněž jich by se to mohlo v budoucnu týkat, neboť nikde není psáno, že jejich děti budou orientovány heterosexuálně. Označení homofobie poprvé použil americký režisér a psychoterapeut George Weinberg roku Ten ji definoval jako iracionální, věcně nijak nezdůvodněný strach z homosexuálních osob a jejich způsobu života, později jako iracionální 28 Kaňka P. Abeceda homosexuality [citováno ]. Dostupné z: 29 Weiss P., Zvěřina J. Sexuální chování v ČR situace a trendy. Praha: Portál, 2001, str

21 odmítnutí. Výraz se používá v široké škále významů od pouhých sklonů k negativním emocím přes názorové zaměření až pro označení zločinů proti homosexuálně zaměřeným lidem, po určitou dobu bylo používáno i jako označení nemoci Postoje společnosti k homosexuálně orientovaným jedincům Na rozdíl od osob rozdílného pohlaví, jejichž společné soužití mimo manželství bylo u nás zásadně tolerováno, bylo soužití osob stejného pohlaví před rokem 1989 považováno za morálně nepřijatelné. Nedalo se o něm otevřeně hovořit, natož jej jakkoli upravovat v právních předpisech. V současné době lze jak u nás, tak také mezi řadou států vysledovat zvýšenou míru tolerance k homosexuálním párům, což je dáno zejména uvolněním svobodného myšlení, vůle a mravů. Tyto státy zakotvují možnost pro osoby stejného pohlaví, aby spolu vstoupili do partnerství (eventuelně i manželství) a tím právně ošetřili svůj svazek. Vedle těchto (řekla bych pokrokových) států, je zde mnoho těch, kteří jsou v otázce registrovaného partnerství ještě zdá se rezervované a postavení osob stejného pohlaví právně neupravují, a to ani pozitivně, ani negativně. Jsou to obvykle státy s hluboce zakořeněným náboženským smýšlením a dále státy, které stojí na rozcestí, kterou cestu pro zavedení registrovaného partnerství do právního řádu zvolit. Oproti státům, které soužití homosexuálních párů respektují jako jednu z reálně existujících a veřejností tolerovaných forem soužití a které jim poskytují v případě registrace právní status a s ním spojenou řadu oprávnění, ale i povinností, existují v dnešní době ještě i státy, které považují homosexuální chování za jev negativní, a tudíž za jev hodný postihu. Proto se lze, pro mnohé z nepochopitelných důvodů, setkat se státy, ve kterých je homosexuální soužití trestně stíháno. Mezi tyto státy patří ve valné většině státy africké a některé státy asijské. Tresty za homosexualitu se pohybují od pokut, přes odnětí svobody s různou délkou trvání až po nejpřísnější trest, kterým je trest smrti. Podíváme-li se blíže na českou společnost a její názory na problematiku homosexuality, je třeba říci, že ač v posledních několika desetiletích došlo k liberalizaci postojů k této menšině a rovněž z hlediska práva je zakázána jejich diskriminace, nelze přehlédnout, že nepřátelské, diskriminační postoje vůči lidem s odlišnou sexuální orientací mají hluboké historické kořeny, a proto ve společnosti stále do jisté míry přetrvávají. Významná a rozsáhlá studie na téma Společenská diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, provedená v roce 2003, jen 21

22 dokládá, že litera zákona se zatím nestala živou součástí společenského vědomí. V této studii se potvrdilo, že příslušníci sexuálních menšin jsou ve větší míře vystaveni riziku násilných i verbálních útoků, setkávají se s diskriminací v zaměstnání a dalších oblastech společenského života včetně vlastní rodiny, přičemž tato diskriminace často zůstává skryta. Uveďme si jen namátkově některé konkrétní závěry, ke kterým autoři této studie dospěli. Nejčastější formou společenské diskriminace jsou slovní nadávky a útoky, které v této studii zažila více než třetina respondentů. Ač se jedná o relativně vysoké číslo, patří Česká republika v tomto směru mezi poměrně liberální země, neboť například v různých studiích provedených v USA uvedlo zkušenost se slovním obtěžováním 58-91% amerických respondentů. Zkušenost s násilnými útoky udává 15% respondentů, s diskriminací v zaměstnání 12% resp. a s obtěžováním v zaměstnání 25% resp. Zkušenost s diskriminací ve zdravotnictví pak uvádí 7% resp., stejně jako v případě diskriminace v místě bydliště. 30 Vzhledem k tomu, že podobný průzkum byl iniciován organizací ILGA-Europe i v ostatních státech, které vstoupily do EU ke stejnému datu jako ČR, můžeme shrnout, že klima pro život gayů a lesbiček v České republice je jedno z nejvstřícnějších v Evropě a možná i v celém demokratickém světě. Zajímavé jsou také výsledky průzkumu Evropské sekce Gallupova ústavu, který byl proveden v roce Průzkum se snažil zjistit veřejné mínění ohledně uznání sňatků gayů a leseb a adopce dětí těmito páry v rámci Evropy. V České republice na otázku, zda souhlasí s uznáním homosexuálních sňatků, odpovědělo 17% určitě ano, 33% spíše ano, 20% spíše ne, 28% určitě ne a 3% nevěděla. Celkově tedy souhlas vyjádřilo 50% z dotázaných. Česká republika tak stojí v žebříčku 30-ti evropských států, kde byl výzkum proveden na 12. místě, což lze podle mého názoru považovat za úspěch. Výsledky zachycující postoj české společnosti k adopcím budou zmiňovány níže Fáze procesu prosazování práv homosexuálů Z výše uvedeného je patrné, že reakce na homosexualitu se v jednotlivých částech světa velmi různí. Podívejme se nyní na jednotlivé fáze, tzv. tři významné 30 V dalším pak odkazuji na Procházka I., Janík D., Hromada J. Diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, 2003 [citováno ]. Dostupný z: 31 Podrobněji viz EOS Gallup Europe. Průzkum Evropské sekce Gallupova ústavu [citováno ]. Dostupný z: 22

23 hodnoty, o jejichž prosazení homosexuální muži a ženy i zastánci jejich práv usilovali 32. a) Dekriminalizace homosexuálního chování a jeho zrovnoprávnění s heterosexuálním v trestním zákoně Průkopníkem v této oblasti byla Francie, která jako první v roce 1791 zrušila trestnost homosexuálních styků a stála tak v čele tzv. první vlny dekriminalizace (pokud nepočítáme období liberalismu raného křesťanství a středověku, po němž následovalo represivní období související s upevněním světské moci církve). V této vlně došlo k odtrestnění homosexuálních styků v zemích jako Lucembursko (1792), Belgie (1792) či Nizozemí (1811). Druhá vlna přišla až na začátku 20. století (např. Sovětský svaz později zde však byla trestnost znovu obnovena) a třetí liberalizační vlna, jejíž součástí se stalo i Československo, se objevila v 60. letech minulého století a trvala v podstatě až do let devadesátých. Rok 1995 se stal významným mezníkem pro homosexuální páry v Albánii, Kypru a Moldávii. Dekriminalizaci doprovází obvykle stanovení stejného věku pro beztrestnost konsenzuálního pohlavního styku. Slovem obvykle chci naznačit pouze tolik, že v některých státech nestejné věkové hranice nikdy neexistovaly (např. Turecko či Itálie). Československo dekriminalizovalo souhlasné sexuální chování mezi dospělými jedinci konkrétně v roce K úplnému zrovnoprávnění homosexuálů a heterosexuálů v trestním zákoně to však ještě nevedlo, neboť trestnost homosexuálního styku s osobou mladší 18 let byla nadále zachována. Homosexuální styk byl rovněž trestný, pokud k němu došlo v souvislosti se zneužitím závislosti dané osoby, dále pokud šlo o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení (viz tehdejší 244 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném do ). Až zákon č. 175/1990 Sb. přinesl rozhodující změnu v podobě konečného a úplného zrovnoprávnění homosexuality na poli trestního práva. Tento novelizující zákon totiž zrušil zmiňovaný 244 TZ, čímž se zákonem tolerovaná věková hranice pro sexuální styk (homo i heterosexuální) ustálila na 15-ti letech Procházka I., Janík D., Hromada J. Diskriminace lesbických žen, gay mužů a bisexuálů v ČR, 2003 [citováno ]. Dostupný z: 33 Kvůli odlišné věkové hranici pro beztrestný pohlavní styk homosexuálů bylo donedávna ze strany Evropské unie silně kritizováno Rakousko. V srpnu roku 2002 bylo toto diskriminační ustanovení prohlášeno Ústavním soudem za neústavní a tím pádem došlo k jeho zrušení. 23