Diplomová práce. Postavení cizinců a osob bez státní příslušnosti v pracovněprávních vztazích. Jana Daňhelová

Transkript

1 Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra pracovního práva a sociálního zabezpečení Diplomová práce Postavení cizinců a osob bez státní příslušnosti v pracovněprávních vztazích Jana Daňhelová Akademický rok 2011/2012

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Postavení cizinců a osob bez státní příslušnosti v pracovněprávních vztazích zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

3 Děkuji vedoucí mé diplomové práce JUDr. Janě Komendové, Ph. D. za odborné vedení, věcné podněty a cenné rady. Dále děkuji svým rodičům a přátelům za pomoc a morální podporu, kterou mi poskytli při psaní mé diplomové práce i během mého celého studia.

4 POUŽITÉ ZKRATKY ZP, zákoník práce Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů ZPC, zákon o pobytu cizinců Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů. ZOZ, zákon o zaměstnanosti Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů TrZ, trestní zákoník Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů LZPS, Listina základních práv a svobod Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, jak vyplývá ze změny provedené zákonem č. 162/1998 Sb. ČR EU EHP MPSV MV SFEU Česká republika Evropská unie Evropský hospodářský prostor Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky Ministerstvo vnitra České republiky Smlouva o fungování Evropské unie

5 Úvod Přehled právní úpravy zaměstnávání cizinců Mezinárodní právní úprava Právo EU Vnitrostátní právo Definice cizinců z hlediska pracovněprávních předpisů Právo na práci, na rovné zacházení a zákaz diskriminace Vymezení pracovněprávních vztahů Prvky pracovněprávního vztahu Subjekty Objekt Obsah Druhy pracovněprávních vztahů Pracovní poměr Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Pobyt cizích státních příslušníků na území ČR Pobyt občanů EU/EHP/Švýcarska a jejich rodinných příslušníků Přechodný pobyt Trvalý pobyt Pobyt cizinců a osob bez státní příslušnosti Přechodný pobyt Trvalý pobyt Předpoklady pro legální výkon práce na území ČR Zaměstnávání občanů EU, jejich rodinných příslušníků a jim naroveň postavených cizinců Zaměstnávání cizinců Povolení k zaměstnání Zelená karta Modrá karta Změny pracovněprávních vztahů cizinců Návaznost na povolení k zaměstnání, zelenou kartu a modrou kartu Změna pracovněprávního vztahu jako nelegální práce Skončení pracovněprávního vztahu cizince Skončení pracovněprávních vztahů vzniklých na základě dohod... 50

6 8. 2. Skončení pracovního poměru cizince Rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu Trest vyhoštění Uplynutí doby elegální práce cizinců Důsledky pro zaměstnance Důsledky pro zaměstnavatele Kontrola Státní úřad inspekce práce Agenturní zaměstnávání Závěr Resumé Seznam použitých zdrojů... 74

7 Úvod Tématem této diplomové práce je zaměstnávání cizinců a osob bez státní příslušnosti. Zaměstnávání cizinců a osob bez státní příslušnosti není zakotveno v jednom právním předpisem, ale naopak se jedná z pohledu právní úpravy o téma široké. Nejde totiž zdaleka pouze o samotný pracovněprávní vztah mezi cizincem a zaměstnavatel, ale této skutečnosti předchází vstup na území ČR, získání potřebných povolení, jak k pobytu tak k práci, následuje dodržování povinností vyplývajících z umožnění práce na území a případné důsledky nedodržení těchto povinností. Zaměstnávání cizinců jako téma své diplomové práce jsem si zvolila proto, že je velice aktuální a zajímavé. Stále více lidí se stěhuje do zahraničí za prací, sňatky mezi osobami různé státní příslušnosti nejsou neobvyklé a vzhledem k stále větší globalizaci se svět stále více promíchává. I proto je nutné mít kvalitní právní úpravu, na jednu stranu pro ochranu domácí trhu práce a stanovení podmínek pro výkon práce cizinců, na druhou stranu umožnit cizincům práci u nás a obohatit náš pracovní trh například o další odborníky ve svém oboru nebo o poctivě pracující zaměstnance, kteří nepohrdnou prací, jež není pro české občany žádoucí. Cílem mé diplomové práce je podat přehled o postavení cizince v pracovněprávních vztazích, o legálních předpokladech, které musí splňovat pro výkon práce na území ČR a o specifických institutech týkajících se zaměstnávání cizinců. V úvodu práce nejprve vymezím právní úpravu, jak vnitrostátní, tak mezinárodní a unijní, která se vztahuje k zaměstnávání cizinců. Dále si definuji pojem cizinec, který není v právní úpravě chápán jednotně. Jiné osoby totiž považuje za cizince zákon o zaměstnanosti a jiné zase zákon o pobytu cizinců. Následně se budu zabývat pracovněprávními vztahy, jejich jednotlivými prvky a druhy pracovněprávních vztahů. V dalších kapitolách se budu zabývat jednotlivými předpoklady pro výkon legální práce na území ČR. Nejprve jsou to podmínky pro vstup a pobyt na území a následně podmínky pro výkon práce. Hlavní podmínkou pro výkon legální práce na území ČR je platné povolení k zaměstnání (existují ale i osoby, u kterých se nevyžaduje). Povolení k zaměstnání může být vydáno buď v podobě povolení k zaměstnání jako takového, nebo v podobě zelené nebo modré karty, které jsou relativně mladými instituty v oblasti zaměstnávání cizinců. Po vymezení pracovněprávních vztahů a podmínek, za jakých do nich mohou cizinci vstoupit, se budu zabývat následky změn takového pracovněprávního vztahu. Změna pracovněprávního vztahu totiž vyvolává důsledky na platnost povolení 7

8 k zaměstnání, činnost konaná na základě změny pracovněprávního vztahu je považována za činnost konanou v rozporu s vydaným povolením. Svá specifika má u zaměstnávání cizinců také skončení pracovněprávního vztahu. U cizinců totiž zákon připouští kromě klasických způsobů skončení ještě další tři skutečnosti vedoucí ke skončení pracovněprávního vztahu. U této kapitoly je třeba mít na paměti, že úprava skončení pracovního poměru se, na rozdíl od jiných společných institutů, nevztahuje na práce vykonávané na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, což může mít v krajních případech při neinformovanosti zaměstnavatele až trestněprávní důsledky. Na závěr práce se budu věnovat nelegální práci, jejím důsledkům, jak pro zaměstnance, tak pro zaměstnavatele, a výkonu závislé práce cizinců v rámci agenturního zaměstnávání. Na konec se pokusím zhodnotit současnou právní úpravu zaměstnávání cizinců a navrhnu změny de lege ferenda. Toto téma je vzhledem ke své rozsáhlosti jen málokde komplexně zpracované. Odborná literatura a články se ve většině případů zaměřují pouze na určité okruhy a oblasti, ale ne na zaměstnávání cizinců jako celek. Během zpracování své diplomové práce budu vycházet z české právní úpravy, případně z příslušného práva EU a z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána. Od své diplomové práce očekávám, že podrobněji seznámí s problematikou zaměstnávání cizinců a jejich postavením v pracovněprávních vztazích z pohledu legislativního i praktického, popíše a přiblíží aktuální stav úpravy a přinese nové náměty na možnou úpravu. 8

9 1. Přehled právní úpravy zaměstnávání cizinců Mezinárodní právní úprava V rámci mezinárodního práva mohou být vztahy mezi subjekty upraveny pomocí obyčejů nebo nejrůznějších smluv. Mezinárodní smlouvy jsou označeny například jako smlouva, úmluva, pakt, ujednání nebo dohoda, toto označení však není podstatné a volí si ho přímo strany dané smlouvy. Český právní systém používá jako formu recepce mezinárodních smluv inkorporaci. Inkorporace spočívá ve vtažení smluvní normy mezinárodního práva do vnitrostátní právní sféry, aniž by přitom ztrácela formu mezinárodního práva. Pouze se jí propůjčují účinky vnitrostátního práva (vnitrostátní obecná závaznost). 1 Inkorporace se provádí na základě recepční normy, kterou je čl. 10 Ústavy. Podle tohoto článku jsou součástí právního řádu mezinárodní smlouvy, ke kterým dal Parlament souhlas, kterými je Česká republika vázána a současně jsou vyhlášené. V případě rozporu mezinárodní smlouvy a vnitrostátního zákona se použije mezinárodní smlouva. Významným mezinárodním dokumentem týkajícím se pracovních vztahů je Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Smluvní strany se zavázaly usilovat o rozvoj a dodržování práv uznaných v Paktu. ejde tu tedy o strohý mezinárodní závazek, ale spíše o tzv. měkké právo, které smluvní strany realizují postupně podle svých materiálních finančních i lidských možností. 2 Pakt ve svém článku 6 stanoví, že smluvní strany uznávají právo na práci a zavazují se učinit potřebná opatření k ochraně tohoto práva. Právo na práci v sobě obsahuje právo každého na příležitost si vydělávat na živobytí prací, tuto práci si každý sám svobodně vybere nebo případně následně přijme. Dále státy podle Paktu uznávají právo každého na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, tedy spravedlivou odměnu, stejnou mzdu za stejnou práci, bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky, stejné příležitosti pro všechny, co se týká možnosti povýšení, a v neposlední řadě nárok na odpočinek, dovolenou nebo rozumné vymezení pracovní hodin. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech zavazuje smluvní strany k uskutečňování práv formulovaných v Paktu bez jakéhokoli rozlišování mimo jiné podle rasy, národnostního původu, rodu nebo jiného postavení. 1 MALENOVSKÝ, J. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. opr. a dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s POTOČNÝ, M., ONDŘEJ, J. Mezinárodní právo veřejné: zvláštní část. 6., dopl. a rozš. vyd. Praha: C. H. Beck, s

10 Evropská sociální charta, číslo 14/2000 Sb. m. s., platná pro Českou republiku od , je závazná pro ČR jen v rámci vybraných ustanovení. Tato ustanovení jsou vyjmenována ve Sdělení Ministerstva zahraničních věcí číslo 14/2000 Sb. m. s. Charta si hned v první části určuje za cíl dosažení takových podmínek, za jakých budou moci být naplňována vymezená práva a principy. Stejně jako v Paktu je jedním z těchto principů příležitost každého si vydělávat na živobytí, právo na spravedlivé, bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky nebo spravedlivou odměnu. Státní příslušníci smluvní strany Charty mají právo vykonávat výdělečnou činnost na území jiných smluvních států, smluvní státy mají povinnost podle článku 19/4, kterým je ČR vázána, uznat právo svých příslušníků opustit domovský stát a vydělávat si v jiném členském státě. Ve výčtu principů, pod č. 18, je v této souvislosti stanoveno, že přijímající státy jsou povinny poskytnout příchozím pracovníkům z jiného smluvního státu stejné podmínky jako svým občanům, omezení podmínek je možné pouze z vážných důvodů hospodářských nebo sociálních. Tento princip však zůstává pouze principem, který není rozveden v závazné části. Podle čl. 20 Charty se smluvní strana zavazuje část I (tedy i principy) považovat za deklaraci cílů, tedy jakési stvrzení a potvrzení, kterých se budou snažit docílit všemi vhodnými prostředky, avšak z nedosažení neplynou žádné důsledky. Česká republika je vázáná také Úmluvou o právním postavení osob bez státní příslušnosti, která je vedena pod číslem 108/2004 Sb. m. s. Osobou bez státní příslušnosti je taková osoba, kterou žádný stát nepovažuje za svého občana. Taková osoba má povinnost dodržovat zákony v zemi, ve které se právě zdržuje, a na druhou stranu má právo na stejné zacházení jako mají cizinci v této zemi, pokud však tato úmluva neposkytuje příznivější zacházení. V článku 17 týkající se zaměstnání je zakotveno právo vykonávat placené zaměstnání, kdy smluvní státy budou jednat s osobami bez státní příslušnosti co nejpříznivěji, minimálně ne méně příznivě než s cizinci. Podle článku 24 jsou státy dokonce povinny zacházet s osobami bez státní příslušnosti stejně jako s vlastními občany ohledně pracovní doby, práce přesčas, placené dovolené nebo minimální věkové hranice pro zaměstnání. Co nejpříznivější zacházení poskytované za stejných okolností cizincům v případě práva na zaměstnání je zakotveno i v Úmluvě o právním postavení uprchlíků, č. 208/1993 Sb. m. s. 3 Český helsinský výbor: Evropská sociální charta [online]. [cit ]. Dostupné z: < 10

11 území. 6 Právo svobodné volby podnikání a právo pracovat je v právu EU zakotveno Právo EU Právo Evropské unie je nadřazeno právním řádům členských států, dělí se na právo primární, sekundární a judikaturu, tyto oblasti se navzájem prolínají. Primární právo představují tzv. zakládací smlouvy, smlouvy o přistoupení, akty předvídané zakládacími smlouvami a Listina základních práv EU. 4 Sekundární právo tvoří směrnice, nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Směrnice je určena členským státům, aby v duchu určité směrnice změnily vnitrostátní úpravu týkající se dané oblasti prostředky zvolenými podle vlastního uvážení a dosáhly tak výsledku stanoveného ve směrnici. Pokud tak státy neučiní v dané době a pro občany plyne ze směrnice příznivější úprava, mohou se občané této pro ně výhodnější úpravy, tedy směrnice, dovolávat. Naproti tomu nařízení jsou přímo závazná pro všechny občany členských států, nevyžadují vnitrostátní provedení a jsou přímo aplikovatelné. Rozhodnutí jsou pak závazná pro subjekty, kterých se týká, ať už jsou to členské státy, orgány nebo osoby. 5 V rámci EU je zaveden tzv. volný pohyb osob, zboží a služeb. Speciální úprava v rámci volného pohybu osob je pak pro volný pohyb pracovníků, což znamená jednak vstoupit na území jiného členského státu za účelem hledání zaměstnání, dále pobývat na tomto území během výkonu zaměstnání a po jeho skončení i právo setrvat na daném v Základní listině práv EU v článku 15, podle kterého je právo pracovat rozděleno na tři kategorie fyzických osob. Každý (bez ohledu na státní příslušnost) má právo pracovat a vykonávat zvolené nebo přijaté povolání. Každý občan Unie může navíc svobodně hledat zaměstnání, usadit se a poskytovat služby v kterémkoli státě EU. A nakonec státní příslušníci třetích zemí mohou pracovat na území EU a mají právo na stejné pracovní podmínky jako občané EU. Smlouva o fungování EU se zabývá volným pohybem pracovníků v článku 45 a násl. Článek 45 zavádí volný pohyb pracovníků v Unii, jehož součástí je i nediskriminace pracovníků, občanů EU, podle státní příslušnosti, tedy zákaz jakéhokoli jiného zacházení z důvodu jiné státní příslušnosti mezi občany EU. Pracovník je samostatným pojmem práva EU, není sice přesně definován, ale judikatura charakterizuje pracovníka jako příslušníka ke členskému státu EU nebo státu EHP, tento pracovník skutečně vykonává 4 Svoboda, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, s tamtéž. s článek 45 SFEU 11

12 práci, dostává za ni mzdu a je řízen jinou osobou po přiměřenou dobu. 7 Právo na práci zde představuje právo ucházet se o práci, pohybovat se po Unii za prací, pobývat a případně zůstat na území členského státu z důvodu výkonu zaměstnání. Výjimku tvoří pracovníci ve veřejné správě, na které se článek 45 nepoužije. 8 Předpisy práva EU vztahující se k problematice zaměstnávání cizinců jsou: Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie Nařízení Evropského parlamentu a Rady 810/2009/ES, o kodexu Společenství o vízech (dále jen Vízový kodex ), Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů EU na volný pohyb Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES, o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí Směrnice Rady 2009/50/ES, o podmínkách pro vstup a pobyt státních příslušníků třetích zemí za účelem výkonu zaměstnání vyžadujícího vysokou kvalifikaci Směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě Vnitrostátní právo Základem vnitrostátní úpravy zaměstnání na území ČR je bezpochyby Listina základních práv a svobod. Listina je součástí ústavního pořádku ČR. V části čtvrté týkající se hospodářských, sociálních a kulturních práv je zakotveno, že každý má právo na svobodnou volbu povolání, každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a za tuto práci má právo na spravedlivou odměnu. Obzvláště důležitý pro mou práci je odstavec 4 článku 26 Listiny, ve kterém je stanoveno: Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince. 9 Ač je tedy v Listině také zakotven zákaz diskriminace, na základě tohoto článku je nutné si uvědomit, že rozdílné podmínky pro zaměstnávání cizinců nejsou 7 Svoboda, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, s tamtéž 9 čl. 26 odst. 4 LZPS 12

13 znakem diskriminace, nýbrž jakési přednosti vlastních občanů před cizinci v oblasti získávání zaměstnání. Jedním ze zákonů týkajících se cizinců je zákon č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců). Kromě stanovení podmínek pro vstup a pobyt cizinců upravuje také povolení k pobytu za účelem zaměstnání a obsahuje podrobnou úpravu zelených a modrých karet, které představují povolení k pobytu a povolení k zaměstnání v jednom. Zaměstnávání cizinců upravuje z. č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti). Část čtvrtá tohoto zákona se zabývá zaměstnáváním zaměstnanců ze zahraničí. V jejich ustanoveních jsou uzákoněny povinnosti zaměstnavatele v podobě informační povinnosti, dále úprava povolení k zaměstnání a evidence občanů EU a cizinců. Zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákoník práce) použijeme ve vztahu k cizincům v případě realizace samotného zaměstnání cizince na území ČR. Dalšími zákony, které mohou být použity při výkonu zaměstnání cizince na území ČR, jsou následující: Zákon č. 221/2003 Sb., o dočasné ochraně cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o dočasné ochraně cizinců ), Zákon č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád ), Vyhláška Ministerstva vnitra č. 461/2008 Sb., kterou se stanoví seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou oprávněni požádat o vydání zelené karty (dále jen vyhláška č. 461/2008 Sb.), Vyhláška Ministerstva vnitra č. 429/2010, stanovící výjimky z povinnosti cizince požádat o vízum nebo povolení k pobytu na místně příslušném zastupitelském úřadu (dále jen vyhláška 429/2010 Sb.), a další. 13

14 2. Definice cizinců z hlediska pracovněprávních předpisů Cizinec je definován v zákoně č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), kde v 2 odst. 2 je cizincem fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. V rámci této práce ovšem budu pracovat také s vymezením cizince podle pracovněprávních předpisů, a to jednak podle zákona č. 435/2004 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákon o zaměstnanosti) a podle zákona č. 262/2006 Sb. ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen zákoník práce). Zákon o zaměstnanosti se zabývá v části čtvrté zaměstnáváním zaměstnanců ze zahraničí. V 85 tohoto zákona je stanoveno, že za cizince se pro účely zaměstnávání zaměstnanců ze zahraničí podle tohoto zákona nepovažuje občan Evropské unie a jeho rodinný příslušník. Rodinný příslušník občana Evropské unie je potom charakterizován v 15a zákona o pobytu cizinců. Rodinným příslušníkem občana Evropské unie je tedy jeho manžel, rodič, jde li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, dále jeho dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela Evropské unie a nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné a sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie. Zákon o pobytu cizinců v 15a odst. 3 rozšiřuje použití ustanovení týkajících se rodinného příslušníka občana Evropské unie i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že je příbuzným občana EU, pokud ve státě, jehož je občanem nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt, žil s občanem EU ve společné domácnosti nebo pokud je občanem EU vyživovaný nebo pokud se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat bez osobní péče občana EU. Dále se obdobně tato ustanovení použijí v případě cizince, který má s občanem EU trvalý vztah obdobný rodinnému, a žije s ním ve společné domácnosti. Za cizince se podle zákona o zaměstnanosti také nepovažuje rodinný příslušník občana České republiky. V 180f zákoníku práce se stanoví, že pokud je v zákoně použit pojem manžel, manželství nebo dítě manžela, rozumí se tím i partner, partnerství, dítě jednoho z partnerů nebo dítě svěřené do péče partnera. Za partnera se považuje osoba, která vstoupila do úředně potvrzeného společenství dvou osob stejného pohlaví. Osoby, které nejsou cizinci podle zákona o zaměstnanosti, mají stejné právní postavení ve vztazích podle zákona o zaměstnanosti jako občan České republiky. Z uvedeného vyplývá, že za cizince se v právních vztazích upravených zákonem o zaměstnanosti považují osoby, které nejsou občanem České republiky nebo Evropské unie 14

15 ani rodinným příslušníkem těchto občanů, tedy osoby z tzv. třetích zemí a osoby bez státní příslušnosti. Pro právní vztahy upravené zákoníkem práce platí úprava vymezení cizinců podle zákona o pobytu cizinců, tedy že cizincem je každá fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Toto vymezení se použije například u skončení nebo změny pracovního poměru. 15

16 3. Právo na práci, na rovné zacházení a zákaz diskriminace Právo na práci patří mezi základní lidská práva. Jde o sociální právo zakotvené jak v Listině základních práv a svobod, tak v mnohých mezinárodních dokumentech, kterými je Česká republika vázána. Za zmínku stojí například Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech nebo Evropská sociální charta. Listina zaručuje právo na práci v hlavě čtvrté. Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Do sporu se však staví na jedné straně právo každého na práci a rovné zacházení a na straně druhé přísnější podmínky vstupu cizinců na český trh práce. Odchylnou úpravu pro cizince totiž připouští sama Listina přímo v článku 26 garantujícím právo každého na práci, kdy tato odchylná úprava může být stanovena pouze zákonem. Jaký je tedy poměr práva na práci a rovné zacházení v protikladu k Listině a jejímu článku 26 povolujícím odchylnou úpravu pro cizince a k zákonům tuto odchylnou úpravu realizujícím? Rozdílné zacházení k cizincům založené zákonem je dáno rozdílným právním statutem osob ze třetích zemí, kdy je domovský stát oprávněn chráněn a jaksi nadržovat svým státním příslušníkům. Stát tak chrání vlastní trh práce přednostně pro své občany. Cizí státní příslušníci mají slabší vztah k danému státu než vlastní občané a je přirozené, že cizí státní příslušníky může tento stát znevýhodnit, pokud se však nejedná o zásah do jejich základních lidských práv, který by byl protizákonný. U cizinců žádajících práci v ČR jde například o to, že nejprve je pracovní místo nabídnuto českým stáním příslušníků a jim na roveň postaveným osobám, co se týká vztahů založených na základě ZOZ, a teprve potom je nabídnuto cizincům. Zaměstnavatelé ale nesmějí nabízet zaměstnání na základě diskriminačních požadavků či po uchazečích vyzvídat informace, které jsou zařazeny mezi možné diskriminační důvody. Co se týká diskriminace cizinců v oblasti zaměstnání, je v českém právním řádu nejdůležitějším právním předpisem této problematiky zákon číslo 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších právních předpisů, (dále jen antidiskriminační zákon). Antidiskriminační zákon zpracovává příslušné předpisy Evropských společenství a v návaznosti na Listinu základních práv a svobod a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu, blíže vymezuje právo na rovné zacházení a zákaz 16

17 diskriminace ve věcech a) práva na zaměstnání a přístupu k zaměstnání, b) přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, c) pracovních, služebních poměrů a jiné závislé činnosti, včetně odměňování, V těchto vztazích má každá fyzická osoba právo na rovné a nediskriminující zacházení. Při posuzování případné diskriminace cizinců však musíme mít na zřeteli, že antidiskriminační zákon se nevztahuje na vztahy související se vstupem a pobytem cizinců na území České republiky. Jako diskriminační důvod však tento zákon ve výčtu důvodů zmiňuje národnost 11, ale už ne státní příslušnost, tento výčet lze považovat za taxativní. Antidiskriminační zákon tedy jako lex specialis neupravuje diskriminaci z důvodu státní příslušnosti. Oproti tomu diskriminační důvody uvedené v Listině jsou vymezeny demonstrativním výčtem, šlo by tedy toto vymezení v rámci jiného postavení rozšířit například i o státní příslušnost, ale problém je spíše v tom, že tyto diskriminační důvody se vztahují jen na základní práva, kdežto právo na práci je právem sociálním a je otázkou, zda lze sociální právo považovat za tzv. základní právo. 12 Rovné zacházení a nediskriminace jsou také upraveny v zákoně o zaměstnanosti. Stejné právní postavení mají ve vztazích podle ZOZ zaručeni občané ČR, občané EU a jejich rodinní příslušníci, ač nejsou občany ani ČR ani EU. Pojem rodinného příslušníka blíže vysvětluji v kapitole 2. Definice cizinců. Ostatní fyzické osoby, které nemají stejné právní postavení, mají právo na tzv. rovné zacházení. Toto rovné zacházení je povinen jim zajistit zaměstnavatel. Dříve bylo v ZOZ považováno rozdílné jednání z důvodu státního občanství za diskriminaci, novelizací však došlo ke změně 4 ZOZ, který nyní odkazuje na antidiskriminační zákon, co se týká diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání. Podobně jako v ZOZ je upraveno rovné zacházení i v zákoníku práce. Podle 16 ZOZ jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoli diskriminace. Zákoník práce dále také odkazuje na antidiskriminační zákon, co se týče vysvětlení pojmů a především stanovení případů, kdy je rozdílné zacházení přípustné, a právních prostředků ochrany v pracovněprávních vztazích. Ve vztazích podle zákoníku práce nepovažuje za diskriminaci takové jednání, které ač je rozdílné, je podstatné pro výkon práce, nebo se jedná o opatření, které má za cíl odstranění a předcházení jiného rozdílného zacházení. 10 antidiskriminační zákon 11 národnost je příslušnost k určitému národu, jeho kultuře, historii, zvykům, kdežto státní příslušnost je příslušností k určitému státu, státní příslušnost představuje vztah mezi státem a jeho občanem 12 ŠTEFKO, M. Vysílání zaměstnanců do zahraničí, Praha: C. H. Beck, s

18 Diskriminace na základě státní příslušnosti je zakotveno v primárním právu EU. Zrušení jakékoli diskriminace na základě státní příslušnosti je zakotveno v čl. 45/2 SFEU a je součástí volného pohybu pracovníků po EU. V přístupu k zaměstnání, při nabídce zaměstnání, uzavírání smluv mají všichni příslušníci členských států EU právo na stejné zacházení bez diskriminace. Za diskriminaci na základě státní příslušnosti se ale nepovažují požadavky na jazykové nebo profesní znalosti. 13 Z mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána je třeba zmínit Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který ale ve svém výčtu diskriminačních důvodu také neuvádí státní příslušnost. Pakt připouští v čl. 4 omezení práv poskytnutých státem v souladu s Paktem na základě zákona do té míry, aby tato omezení byla slučitelná s povahou těchto práv. Pakt dále nezná v případě práva na práci možné omezení na základě např. stability ekonomiky státu a umožnit tak státům stanovovat limity pro vstup cizinců na trh práce. a druhou stranu obecný princip zákonného omezení práv garantovaných Paktem zakotvený v čl. 4 umožňuje, aby při zachování smyslu chráněného práva, bylo toto právo omezeno právě a výlučně zákonem. a základě zákona je tak právo na práci v ČR poskytováno v závislosti na existenci či neexistenci českého státního občanství a dále pak na druhu povoleného pobytu v ČR pro cizince. 14 Státní příslušnost tedy není, kromě primárního práva EU pro občany EU v členských státech EU, nikde považována za diskriminační důvod. Jak se tedy může diskriminovaný cizinec bránit? Cizinec bude muset za důvod své diskriminace označit jiný důvod než je státní příslušnost, nejblíže se nabízí národnost. Sice pojmy státní příslušnost a národnost nejsou totožné, ale jsou si velmi blízké a například v případě cizince z Ukrajiny lze předpokládat, že s největší pravděpodobností bude tento cizinec národnosti ukrajinské. Stát si mimo jiné neuvedením státní příslušnosti jako diskriminačního důvodu hlídá svůj trh práce pro své občany. 13 Svoboda, P. Úvod do evropského práva. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, s Čížinský, P. Právní rámec postavení cizinců v ČR, kap. Pracovněprávní ochrana. [online], Praha: Poradna práva, 2000 [cit ], s. 9. Dostupné z: < 18

19 4. Vymezení pracovněprávních vztahů Zákoník práce vymezuje pracovněprávní vztahy jako vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli nebo vztahy kolektivní povahy související s výkonem závislé práce. V této kapitole se budu zabývat pracovněprávními vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatel při výkonu závislé práce. Pracovněprávní vztahy jsou regulovány pracovním právem, legislativní rámec stanovuje zákoník práce a případně občanský zákoník, který lze použít v případě neaplikovatelnosti zákoníku práce, avšak i při užití občanského zákoníku zůstávají závazné zásady pracovně pracovněprávních vztahů vymezené v zákoníku práce. Zákoník práce stanovuje zákaz použití občanského zákoníku pro pracovněprávní vztahy, co se týče smlouvy ve prospěch třetí osoby, ustanovení o zadržovacím právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy, o společných závazcích a právech, o smlouvě s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky. 15 Základními zásadami uplatňovanými pro pracovněprávní vztahy jsou následující: zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, uspokojivé a bezpečné pracovní podmínky pro výkon práce, spravedlivé odměňování zaměstnance, řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace Prvky pracovněprávního vztahu Základními prvky každého právního vztahu jsou subjekty, objekt a obsah, pracovněprávní vztahy nejsou výjimkou Subjekty Subjektem pracovněprávního vztahu je jeho účastník disponující způsobilostí k právům a povinnostem v rámci tohoto vztahu a současně je adresátem norem pracovního práva. Subjekty pracovněprávních vztahů je zaměstnanec a zaměstnavatel. Zaměstnancem se rozumí fyzická osoba, která vykonává pro zaměstnavatele závislou práci. Zaměstnancem, nositelem práv a povinností a způsobilosti k právním a protiprávním úkonům v pracovněprávních vztazích, se může stát osoba starší 15 let. Subjektivita zaměstnance se tedy odlišuje od občanskoprávní subjektivity. Spolu 15 4a ZP 19

20 s podmínkou minimálního věku 15 let musí zaměstnanec před nástupem do práce splnit další podmínku, tou je ukončení povinné školní docházky. Zaměstnanec má tedy způsobilost k právním úkonům v pracovněprávních vztazích dovršením 15. roku, je oprávněn uzavřít například pracovní smlouvu, den nástupu do práce ale nesmí předcházet dni, kdy ukončí povinnou školní docházku. Výjimkou stanovené věkové hranice 15 let je činnost osob mladších než tohoto věku v oblasti umělecké, kulturní, reklamní nebo sportovní v mezích ustanovení ZOZ. Zaměstnavatelem může být fyzická nebo právnická osoba. Fyzická osoba jako zaměstnavatel má způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích již od narození. Spolu s 18. rokem života vzniká způsobilost fyzické osoby jako zaměstnavatele nabývat práva a brát na sebe povinnosti vlastními právními úkony. Právní subjektivita zaměstnavatele-právnické osoby je upravena občanským zákoníkem. Podle 18 OZ jsou právnickými osobami sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon. Právnická osoba vzniká dnem, kdy je zapsána do obchodního nebo jiného rejstříku, spolu s účinností tohoto zápis pak může nabývat práva a povinnosti. Zaměstnavatelem je běžně i Česká republika, v pracovněprávních vztazích za ni pak jedná a práva a povinnosti vykonává příslušná organizační složka Objekt Objektem pracovněprávních vztahů je výkon závislé práce zaměstnance pro zaměstnavatele. Už z pojmu výkon závislé práce vyplývá, že objektem pracovněprávních vztahů nebudou jednotlivé úkony, ale dlouhodobá opakující se činnost konaná za odměnu, mzdu nebo plat. Závislou prací rozumí zákoník práce v 2 takovou práci, která je vykonávána osobně zaměstnancem jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů, zaměstnanec a zaměstnavatel jsou v nerovném postavení, práce je vykonávána na náklady zaměstnavatele a na jeho zodpovědnost. Ač je v 3 ZP stanoveno, že závislá práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, za který je považován pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, ustanovení 307a ZP tento výčet rozšiřuje i na výkon závislé práce v rámci agenturního zaměstnávání. Agentura práce uzavře se svým zaměstnancem smlouvu a dočasně jej přiděluje k výkonu práce u jiného zaměstnavatele. 20

21 Obsah Obsahem pracovněprávního vztahu jsou práva a povinnosti subjektů tohoto vztahu. Tato práva a povinnosti upravuje zákoník práce, můžou však být upravena i jinak, než je zde stanoveno, za předpokladu, že zákoník práce odchylnou úpravu výslovně nezakazuje nebo z povahy jeho ustanovení toto nevyplývá. Ustanovení 363 obsahuje výčet ustanovení, od kterých se lze odchýlit pouze ve prospěch zaměstnance. Zákoník práce chrání zaměstnance mimo jiné také tím, že dovoluje případnou odchylnou úpravu práv a povinností zaměstnance pouze na základě smlouvy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, v ostatních případech lze stanovit odchylnou úpravu i vnitřním předpisem. Ustanovení, od kterých se nelze odchýlit se nazývají kogentní neboli závazná, subjekty mají povinnost se těmito ustanoveními řídit, nelze je smluvně vyloučit a jsou tedy obsahem pracovněprávního vztahu bez přihlížení k případné rozdílné smluvní úpravě mezi subjekty. Zaměstnavatel je podle 37 ZP povinen do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru zaměstnance informovat o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, neobsahuje-li tyto informace pracovní smlouva. Jedná se o například o druh a místo výkonu práce, délku dovolené, týdenní pracovní dobu a její rozvržení nebo informace o odměně za práci. Povinnosti jednoho ze subjektů v pracovněprávním vztahu na jedné straně odpovídá také povinnost druhého na straně druhé. Povinnosti zaměstnance vykonat přidělenou práci odpovídá povinnost zaměstnavatele mu za tuto práci zaplatit. Zaměstnavatel je povinen vytvářet zaměstnanci vhodné pracovní podmínky, přidělovat mu práci, zaměstnanec je povinen tuto práci vykonat v pracovní době na pracovním místě a dodržovat jiné povinnosti vyplývající z pracovněprávní smlouvy Druhy pracovněprávních vztahů Pracovněprávní vztahy lze dělit podle různých kriterií. Podle předmětu pracovního práva dělíme tyto vztahy na individuální a kolektivní. Individuální pracovněprávní vztahy se dále dělí na základní a odvozené pracovněprávní vztahy. 16 Základním individuálním pracovněprávním vztahům se budu věnovat níže. Za odvozené se potom považují takové vztahy, které souvisejí se základními, vytvářejí předpoklady pro realizaci základních pracovněprávních vztahů, chrání základní pracovněprávní vztahy před jejich porušením a 16 GALVAS, M.; Pracovní právo. 2. Aktualit. A dopl. Vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s

22 postihují případy porušení základních pracovněprávních vztahů... Odvozenými pracovněprávními vztahy jsou právní vztahy v oblasti zabezpečení práva na zaměstnání, kontrolní vztahy vznikající při kontrole nad dodržováním pracovněprávních předpisů a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a odpovědnostní vztahy. 17 Jak už bylo výše zmíněno, závislou práci lze vykonávat pouze v základním pracovněprávním vztahu, za který je považován pracovní poměr, právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, služební poměr příslušníků ozbrojených sil a pracovněprávní vztahy soudců, státních zástupců, pracovní vztahy členů družstev atd. 18 Výkon závislé práce mimo pracovněprávní poměr je považován za nelegální práci a hrozí za něj sankce. Pracovní poměr je užíván pro úpravu dlouhotrvajícího a stálého výkonu práce, kdežto vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jsou spíše dočasné a nepravidelné, někdy nazývané jako vztahy doplňkové. Zákoník práce přímo v 74 stanovuje, že zaměstnavatel má zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Cizinec i osoba bez státní příslušnosti jsou oprávněni vykonávat závislou práci v rámci jakéhokoli druhu základního pracovněprávního vztahu za předpokladu, že splnili všechny podmínky pro uzavření takového vztahu na území České republiky. Základními podmínky je povolení k pobytu a povolení k zaměstnání, o kterých bude pojednáno v následujících kapitolách Pracovní poměr Pracovní poměr vzniká smlouvou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, volbou nebo jmenováním. Ve všech případech jsou budoucí zaměstnanec i zaměstnavatel v rovném postavení. Je na nich, jestli do vztahu vstoupí a můžou si dohodnout vzájemná práva a povinnosti (ale musí respektovat kogentní normy). Následně v samotném pracovním poměru už se ale jedná o vztahy nadřízenosti a podřízenosti, kdy je zaměstnavatel oprávněn ukládat zaměstnanci povinnosti, což vyplývá se samotné podstaty výkonu závislé práce. Blíže se budu zabývat pracovním poměrem založeným pracovní smlouvou. Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Nezbytnými náležitostmi pracovní smlouvy je vymezení druhu práce, místo výkonu této práce a den nástupu do práce. Dnem, který je v pracovní smlouvě určen jako den nástupu do práce, vzniká pracovní poměr. Jak 17 tamtéž 18 tamtéž 22

23 již bylo uvedeno v kapitole o obsahu pracovněprávních vztahů, zaměstnavatel musí písemně informovat zaměstnance o právech a povinnostech vyplývajících z pracovního poměru, jestliže tyto údaje neobsahuje pracovní smlouva a je povinen tak učinit do jednoho měsíce od vzniku pracovního poměru. 38 ZP vymezuje povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele vyplývající z pracovního poměru. Zaměstnavatel je dále povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem. Zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru Dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr Pracovněprávní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce (dále jen dohody), jsou vztahy doplňkovými. Užívají se při sjednání práce dočasné, nepravidelné. Zákoník práce jim nevěnuje z daleko takovou pozornost jako úpravě pracovního poměru. Jednak je to z důvodu jakési podřadnosti oproti pracovnímu poměru a jednak z důvodu použití ustanovení pro pracovní poměr na dohody. Dohody musí být uzavřeny písemně. Na dohody se vztahuje úprava pro výkon práce v pracovním poměru s výjimkou 19 : převedení na jinou práci a přeložení; dočasné přidělení; odstupné; pracovní doba a doba odpočinku; výkon práce však nesmí přesáhnout 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích; překážky v práci na straně zaměstnance; dovolená; skončení pracovního poměru; odměňování (dále jen odměna z dohody ), s výjimkou minimální mzdy a cestovní náhrady. Dohoda o provedení práce se uzavírá maximálně na 300 hodin v kalendářním roce, přičemž tato doba je maximální celková doba výkonu práce zaměstnancem v kalendářním roce, ať už v rámci jedné nebo více dohod. Ke zvýšení celkové doby došlo novelou zákoníku práce účinnou od 1. ledna 2012 a zákonodárce si od této změny slibuje častější ZP 23

24 využití tohoto typu pracovněprávního vztahu. Zmíněnou novelou také došlo k zavedení povinného uvádění doby, na kterou se dohoda uzavírá, v této dohodě. 20 V pracovněprávním vztahu založeném dohodou o pracovní činnosti nesmí rozsah práce v průměru překročit polovinu stanovené týdenní pracovní doby. Rozsah pracovní doby je spolu se sjednanou prací a stanovením doby, na kterou se dohoda uzavírá, podstatnou náležitostí této dohody. 20 Fetter, R.W. Dohoda o provedení práce nově od Epravo [online], vydáno [cit ]. Dostupné z: < 24

25 5. Pobyt cizích státních příslušníků na území ČR Pramenem právní úpravy pobytových režimů je zákon o pobytu cizinců. Stanovuje rozdílné podmínky pro pobyt cizinců, za které jsou podle tohoto zákona považovány všechny osoby, které nejsou příslušníky ČR. Rozdílně však zachází s občany EU/EHS/Švýcarska a jejich rodinnými příslušníky a jinak pak s cizinci ze třetích zemí. Působnost tohoto zákona se však na základě 2 ZPC nevztahuje na cizince, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu formou azylu nebo doplňkové ochrany, a azylanta nebo osobu požívající doplňkové ochrany nebo pobývá na území na základě zvláštního právního předpisu upravujícího přechodný pobyt cizích ozbrojených sil na území nebo požádal Českou republiku o udělení oprávnění k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany na území, a také se nevztahuje na cizince, který pobývá na území na základě uděleného oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany, pokud tento zákon nebo zvláštní právní předpis nestanoví jinak. V cizineckém právu evropských státu existuje několik pobytových stupňů, kterými jsou krátkodobý, dlouhodobý a trvalý pobyt. V České republice však v roce 2000 došlo k legislativním změnám, které měly za následek vznik přechodného pobytu, který v sobě obsahoval jak krátkodobý tak dlouhodobý pobyt. Česká republika má tedy následující pobytové stupně: přechodný pobyt a trvalý pobyt. Přechodný pobyt v sobě pak zahrnuje pobyt bez víza, krátkodobá a dlouhodobá víza, diplomatická víza a zvláštní víza. 21 Na základě stupně pobytu lze odvodit i stupeň integrace cizince co se týče práv, která jsou s danými stupni pobytu spojena. Spolu s délkou pobytu se cizinec stává držitelem více práv, od krátkodobého pobytu, přes dlouhodobý a trvalý pobyt až k největší míře práv spojené se získáním státního občanství Pobyt občanů EU/EHP/Švýcarska a jejich rodinných příslušníků Občanem EU je občan jednoho ze členských států EU. V rámci celé EU se uplatňuje tzv. volný pohyb osob, který dovoluje volně pobývat na území celé EU jednak občanům EU a stejně tak občanům EHP, tedy navíc občanům Islandu, Lichtenštejnska a Norska, a Švýcarska (pro všechny budu dále používat jednotné označení-občané EU) 23. Tyto osoby mohou pobývat na území ČR bez povolení k pobytu. Při hraniční kontrole jsou 21 RÁKOCZYOVÁ, M., TRBOLA, R. (eds.). Institucionální podmínky sociální integrace cizinců v ČR I. Brno: Barrister & Principal, s tamtéž, s zákona o pobytu cizinců 25

26 pak povinny předložit cestovní doklad nebo jiný doklad, kterým prokáží svou totožnost. V případě, že se občan EU chystá strávit na území ČR více než 30 dnů, musí tuto skutečnost ohlásit odboru cizinecké policie příslušnému podle místa pobytu cizince 24. Při pobytu delším než 3 měsíce si občan EU může zažádat buď o potvrzení o přechodném pobytu, nebo o povolení k trvalému pobytu. Stejně jako občan EU podléhá ohlašovací povinnosti také jeho rodinný příslušník, který není občanem EU. Ohlásit se musí stejně jako občan EU odboru cizinecké policie do 30 dnů od vstupu na území v případě, že zde hodlá strávit více jak měsíc. Pokud však občan EU, jehož jsou rodinnými příslušníky, v ČR nepobývá, je cizinec povinen ohlásit se již do 3 dnů stejně jako jiné osoby ze třetích zemí Přechodný pobyt Je li cizinec občanem EU a hodlá zde pobývat déle než 3 měsíce, může na našem území pobývat bez víza nebo v případě zájmu si může požádat o vydání potvrzení o přechodném pobytu. Spolu s žádostí musí být kromě cestovního dokladu doloženo také pojištění a zajištěné ubytování. Pokud však občan EU ohrozil bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušil veřejný pořádek, ministerstvo vnitra mu potvrzení o přechodném pobytu nevydá. Povolení k přechodnému pobytu se vydává na předpokládanou dobu pobytu občanu EU, ne však na více než 5 let, toto povolení může být po uplynutí dané doby prodlouženo. Rodinný příslušník občana EU podává svoji žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka EU. Na rozdíl od samotného občana EU je to jeho povinností. Kromě náležitostí uvedených u žádosti občana EU musí také doložit, že je rodinným příslušníkem občana EU. Dále může rodinný příslušník, který není občanem EU, pobývat na území ČR, jestliže bude cestovat s nebo za občanem EU, jehož je rodinným příslušníkem, na základě žádosti a udělení krátkodobého víza, tuto žádost může podat až na hraničním přechodu Trvalý pobyt Povolení k trvalému pobytu je vydáváno občanovi EU na jeho vlastní žádost při splnění některé z následujících podmínek uvedených v 87g ZPC. Občan EU může žádat o trvalý pobyt, pokud žije na našem území alespoň 5 let nepřetržitě nebo jestliže končí 24 Odbor azylové a migrační politiky: Služby pro veřejnost [online]. MPSV, vydáno [cit ]. Dostupné z: < 26

27 v zaměstnání nebo podnikání a vykonával tuto činnost nejméně 12 měsíců na našem území a současně zde pobýval alespoň 3 roky, a má nárok na starobní důchod nebo předčasný starobní důchod. Dále má právo si zažádat o trvalý pobyt občan EU, který skončil zaměstnání, podnikání nebo jinou výdělečnou činnost, protože mu vznikla invalidita třetího stupně a pobývá na území ČR nejméně 2 roky (tato doba nemusí být splněna za situace, že dotyčný má přiznánu invaliditu třetího stupně z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání). Trvalý pobyt bude také přidělen občanovi, který sice pracuje v jiném členském státě EU, ale vrací se nejméně jednou týdně do ČR, kde byl předtím alespoň 3 roky zaměstnán nebo vykonával jinou výdělečnou činnost a po tuto dobu zde nepřetržitě pobýval, nebo je li dotyčný mladší 18 let a je zde svěřen do náhradní výchovy. Nepřetržitý pobyt je pobyt na území s nepřítomností maximálně 6 měsíců za rok nebo případná delší nepřítomnost je zdůvodněná plněním povinné vojenské služby nebo závažnými důvody (těhotenství, onemocnění, studium, pracovní vyslání), kdy nepřítomnost občana může být až jeden rok v kuse. Občan pobývající na území ČR z humanitárních důvodů, z důvodů zvláštního zřetele hodných, nebo protože jeho pobyt je v zájmu státu, má taktéž právo na udělení povolení k trvalému pobytu. Rodinný příslušník občana EU je oprávněn žádat o povolení k trvalému pobytu, jestliže na území strávil nepřetržitě 5 let nebo 2 roky za podmínky, že alespoň jeden rok je rodinným příslušníkem občana ČR nebo EU, který zde má trvalý pobyt. Bez podmínky nepřetržitého pobytu může být vydáno povolení takové osobě, která je pozůstalým po občanovi ČR, který měl v ČR trvalý pobyt nebo pozůstalým po občanovi EU, jestliže splňuje požadavky uvedené v 87h písm.d). Občan třetí země, který je současně rodinným příslušníkem občana EU mající v ČR přiznán trvalý pobyt, je oprávněn požadovat spolu s žádostí o povolení k trvalému pobytu také status dlouhodobě pobývajícího rezidenta EU, který se uděluje na žádost a za splnění stejných podmínek, jaké se vyžadují u trvalého pobytu. Kromě cestovního dokladu a dokladu o splnění podmínek potřebných k vydání povolení k trvalému pobytu je žadatel povinen doložit, že má zajištěné ubytování. Zajištěným ubytováním se rozumí byt nebo dům ve vlastnictví žadatele nebo v jeho oprávněném užívání. Žádosti o povolení nemusí však být vyhověno vždy, i když jsou splněny výše zmíněné podmínky. Ministerstvo žádost zamítne, jestliže žadatel obchází zákon, mohl by ohrozit bezpečnost státu, je nežádoucí osobou nebo například když ohrožuje veřejné zdraví. 27

28 Zákon o pobytu cizinců počítá i se situací, kdy je nutné, aby povolení k trvalému pobytu bylo zrušeno či zaniklo. Povolení bude zrušeno, jestliže o to držitel sám požádá, dále v případě, že držitel ohrožuje bezpečnost státu, veřejný pořádek, obcházel zákon, aby toto povolení získal, nebo jestliže se držitel povolení nezdržuje na území ČR déle než 2 roky Pobyt cizinců a osob bez státní příslušnosti Každý cizinec, který není občanem EU, je povinen se do 3 pracovních dnů po příjezdu do ČR ohlásit na odboru cizinecké policie. Tuto povinnost nemají cizinci, kteří se již ohlásili u ubytovatele Přechodný pobyt Zákon o pobytu cizinců stanovuje v 17, že cizinec může pobývat na území přechodně bez víza, na základě krátkodobého víza uděleného podle přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství, na základě dlouhodobého víza, povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k přechodnému pobytu, nebo na základě výjezdního příkazu. Právním předpisem upravujícím postupy a podmínky udělování víz pro průjezd přes území členských států nebo předpokládané pobyty na tomto území nepřesahující tři měsíce během jakéhokoli šestiměsíčního období 26 je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009, o kodexu Společenství o vízech (dále jen vízový kodex). Spolu s účinností vízového kodexu přestala platit ta ustanovení zákona o pobytu cizinců, která upravovala krátkodobá víza. Vízový kodex je součástí nových pravidel vyplývající z naší účasti v EU, která zavedla tzv. Schengenský prostor, který představuje soubor území států přistupivších k schengenskému prostoru, ve kterém neexistují vnitřní hranice a lze se v něm volně pohybovat. Krátkodobá víza upravená vízovým kodexem jsou označována jako schengenská víza a doba 3 měsíců pobytu během 6 měsíců po sobě jdoucích jako pravidlo 90/ Bez víza smí na území ČR pobývat cizinec z takového třetího státu, který je uveden v nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i ZPC 26 článek 1 odst. 1 vízového kodexu 27 Ministerstvo zahraničních věcí ČR : Obecné informace [online]. [cit ]. Dostupné z: < 28