PRÁVNÍ DĚJINY. PhDr. Mgr. Miloslav Kovář současnost

Transkript

1 PRÁVNÍ DĚJINY PhDr. Mgr. Miloslav Kovář současnost

2 ÚSTAVNÍ VÝVOJ SMĚREM K PRÁVNÍMU STÁTU ( ) Ústavní vývoj historických českých zemí v letech se odehrával na pozadí významných historických událostí. Vzhledem ke své geografické poloze ve středu Evropy byl československý stát těmto historickým proměnám vystaven v podstatě bez jakékoli vnější ochrany, což se pochopitelně výrazně podepsalo i na ústavním vývoji naší země.

3 V ústavním vývoji lze vypozorovat dvě hlavní tendence: 1) snahu o postupné integrování katalogu základních lidských práv do ústavního pořádku, 2) snahu o posílení demokratické legitimity státu postupným vyvažováním jeho jednotlivých mocenských složek. Ústavní vývoj let lze rozdělit na pět období: období od revolučního roku 1848 do vzniku Československa ( ), období tzv. První republiky ( ), období okolo II. Světové války vč. prvních poválečných let ( ), období nesvobody v rámci komunistického režimu ( ), období od Sametové revoluce do zániku československé federace ( ). období od vzniku samostatné ČR v roce 1993 do současnosti

4 Revoluce roku 1848 v českých zemích, dubnová ústava Masové projevy nespokojenosti s vládou probíhaly již od poloviny 30. let. Kritika státního a společenského zřízení byla dosti rozšířená. Když se v jiných evropských zemích začaly počátkem roku 1848 rozvíjet násilné akce, propukly i u nás bezprostředním ohlasem na vídeňské bouře byly březnové události v Praze. Rakousko však touto vlnou bylo zasaženo sekundárně. Šíří se z Francie. Hnutí zde dočasně vytvořené spojují antiabsolutistické požadavky. Druhý směr požadavků se nazývá antifeudalismus, který chce odstranit hierarchicky uspořádanou společnost. Prosazují se různá národní hnutí. Národní zájmy se začínají srážet s antiabsolutismem a antifeudalismem. Roku 1848 se opozice chopily občanské vrstvy. S koncem stavovského rozdělení společnosti přichází dělení podle vlastnictví, ale i vzdělání. Hodně se uplatňují právníci.

5 Český program se začíná formovat na ilegálních shromážděních. Na 11. března 1848 byl pražskou inteligencí svolán veřejný tábor lidu do Svatováclavských lázní. Byla to první politická schůze v našich dějinách. Pražané zvolili užší pracovní společenství Svatováclavský výbor. Ten zpracoval návrh požadavků vůči vídeňské vládě. Toto shromáždění mělo výrazně nacionální charakter, objevovaly se v něm náměty na přestavbu mocnářství na bázi federalismu. Svatováclavský výbor byl tedy pověřen zpracováním první pražské petice.

6 13. března 1848 propukly bouře ve Vídni. Kancléř Metternich se vzdal své funkce, s ním padla celá vláda, císař jmenoval nové vedení státu. Nepokoje se rozšířily po celé monarchii. V Uhrách se sněm vzbouřil a vypověděl poslušnost panovníkovi Maďaři začali připravovat samostatný stát. Vláda volí taktiku uklidňování pomocí příslibů. Na konci března ( ) byla panovníkovi předložena druhá pražská petice. Odpovědí na ní byly znovu přísliby. Sněm byl přislíben. Dosud přehlížené Zemské gubernium (místodržitelství) začalo jednat s členy Svatováclavského výboru. Byl vytvořen společný orgán - Národní výbor pražský. Začal fungovat a zasedli v něm členové starého výboru a vyslanci Zemského gubernia.

7 Na Moravě od začátku března 1848 zasedal moravský zemský sněm. Pod vlivem zpráv se i zde projevují snahy o reformy. Poté, co vláda přislíbila svolání sněmu, ztratily autoritu dosavadní úřady. Stále ve větším počtu se obyvatelstvo obrací na Výbor s podporou reforem. Národní výbor začal fungovat jako nejvyšší státní orgán. 8. dubna 1848 přišla odpověď z Vídně na druhou pražskou petici, tzv. Kabinetní list. Jednalo se o příslib reformy zemského sněmu a přistoupení na způsob volby do sněmu, tzv. úsilí o novou českou ústavu. Volby měl připravit Národní výbor. Byly stanoveny na začátek června 1848, ale nedošlo k nim, neboť na závěr Slovanského sjezdu v Praze vypukly 12. až 18. června 1848 tzv. Svatodušní bouře.

8 15. března 1848 se panovník prohlásil za konstitučního císaře. Jeho moc měla být omezena ústavním dokumentem. 25. dubna vláda vydala první ústavní listinu, která měla uklidnit dění. Tato a další jsou převážně oktrojované ústavy (až prosincová není). Jedná se o tyto ústavní dokumenty: dubnová neboli Pillersdorfova ústava vydaná 25. dubna 1848, návrh Kroměřížské ústavy z listopadu až prosince 1848 a ledna až února 1849 nebyl přijat, Stadionova ústava vydaná v březnu 1849, Schmerlingova ústava vydaná v únoru 1861, prosincová ústava vydaná v prosinci 1867.

9 9. Ústavní vývoj posledních desetiletí Habsburské monarchie ( ) Politické události roku 1848 proti absolutistickým vládním režimům, se nevyhnuly ani Habsburské monarchii, kde proces vyústil v přijetí Prosincové ústavy z roku a) Dubnová ústava (1848) Císař Ferdinand I. ( ), který na sklonku roku 1848 předal moc svému synovci Františku Josefu I., přislíbil císařským patentem ze dne 15. března 1848, že vydá ústavu a provede volby do říšského sněmu. V dubnu 1848 vyhlásil císař první z tzv. oktrojovaných ústav, která se stala známou pod názvem Dubnová neboli Pillersdorfova ústava. Zůstala pouhým projektem, jelikož nikdy nenabyla platnosti. Umožnila však svolání ústavodárného říšského sněmu, který zasedal od 10. července roku 1848 nejprve ve Vídni, později v Kroměříži, kde byl začátkem března 1849 z popudu císaře ve snaze nastolit absolutistické mocenské poměry rozehnán.

10 b) Březnová ústava (1849) Druhou z rakouských oktrojovaných ústav, která byla vyhlášena v březnu 1849 císařským manifestem prakticky současně s nařízením rozehnání Kroměřížského sněmu, se stala tzv. Březnová neboli Stadionova ústava. Tato ústava v porovnání s Dubnovou ústavou opět posílila postavení panovníka, tím že zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii na čele s císařem, který měl vykonávat zákonodárnou moc spolu s dvoukomorovým Říšským sněmem, zatímco výkonná moc měla být výlučně v jeho rukou. Ústava zaváděla jednotné státní občanství pro všechny obyvatele říše. Obsahovala i základní katalog lidských práv a zrušení jakékoli formy poddanství.

11 c) Bachův absolutismus Ústava včetně základních lidských práv ovšem nebyly v praxi respektovány. Rakousko naopak spělo zpět k předrevoluční formě vlády. Tento vývoj byl završen prohlášením o obnovení absolutistické formy vlády na samém konci roku 1851 prostřednictvím tzv. Silvestrovských patentů, které znamenaly jednak zrušení Březnové ústavy včetně občanských práv, jednak zavedení centralistické organizace státní moci v čele s císařem. Následující téměř desetileté období, které započalo přijetím Silvestrovských patentů, bylo později označeno jako tzv. období Bachova absolutismu, podle tehdejšího ministra vnitra rakouské vlády Alexandra Bacha.

12 Vzhledem k zhoršující se hospodářsko-politické situaci i rostoucímu tlaku po obnovení ústavnosti dochází již v druhé polovině padesátých let 19. století k úpadku bachovského centralismu. Proces obnovy ústavního života je dovršen vydáním tzv. Říjnového diplomu na podzim roku 1860, v němž se císař František Josef I. zříká neomezené formy vlády a v Rakousku v podstatě znovu nastoluje demokratičtější poměry. Tento krok znamená návrat k parlamentarismu. Provedení diplomu mělo být uskutečněno prostřednictvím nové ústavy, jejichž přípravou byl pověřen ministr říšské frankfurtské vlády A.Schmerling.

13 d) Únorová ústava (1861) Nová, v pořadí již třetí rakouská ústava byla vydána koncem února 1861 opět jako oktrojovaná ústava a vstoupila do povědomí jako tzv. Únorová neboli Schmerlingova ústava. Za základní zákonodárný orgán ústava zakotvila dvoukomorové Říšské zastupitelstvo, které se členilo na horní, panskou sněmovnu, jejíž členy, tzv. péry, jmenoval císař na doživotí, a dolní, poslaneckou sněmovnu, v níž zasedali poslanci delegováni zemskými sněmy. Na zákonodárné moci se podílel i císař, který byl současně hlavou moci výkonné.

14 Součástí ústavy bylo zřízení patnácti zemských sněmů a zároveň zavedení tzv. kuriálního volebního systému, na jehož základě se od voleb v roce 1861 obsazují zemské sněmy, které volí následně ze svého středu poslance Říšské rady. Kuriální volební systém spočívá v rozdělení voličů do tzv. kurií. Volební právo ještě není všeobecným volebním právem. Bylo omezeno pouze na členy kurií, jimiž mohli být jen muži + virilisté. Ústava posílila odstředivé tendence Maďarů, což vedlo k jejímu zrušení v roce 1865 a k následnému rakousko-uherskému vyrovnání a přijetí poslední z rakouských ústav v roce 1867.

15 e) Prosincová ústava (1867) Definitivním završením ústavního vývoje Rakouska bylo přijetí v pořadí čtvrté rakouské ústavy v prosinci roku 1867, která dostala název Prosincová ústava. Sestávala z celkem pěti základních zákonů a platila na území monarchie až do roku Šlo o ústavu řádně schválenou zastupitelským sborem, tedy Říšskou radou. Hlavní ústavněprávní změnou, bylo tzv. rakouskouherské vyrovnání v podobě rakousko-uherského dualismu, tj. rozdělení dosavadní monarchie na dvě části, Rakousko a Uhersko. Nově vzniklý státní útvar dostal název monarchie Rakousko-Uherská. Ústava z koncepce dvoukomorové Říšské rady, která se členila na panskou, horní sněmovnu a poslaneckou, dolní sněmovnu. Prosincová ústava opětovné zakotvila občanská práva. Zavedla tzv. Říšský soud jako ústavní soud celou monarchii.

16 f) Vývoj volebního práva na sklonku Habsburské monarchie Významné reformy volebního práva. Zavedení volebního práva do zemských sněmů v roce Poslanci zemských sněmů ze svých řad delegovali své zástupce do Říšského zastupitelstva. Do sněmů se volilo na základě kuriálního volebního systému podle tzv. censů. V roce 1873 došlo k zavedení přímých voleb do Říšské rady. Díky tzv. Taaffeho novele volebního řádu došlo v roce 1882 k rozšíření volebního práva i na méně majetné občany. Čeští a moravští poslanci požadovali počátkem sedmdesátých let 19. stol. v Říšské radě podobné výhody jaké získali Maďaři. V tzv. fundamentálních článcích z roku 1871 usilovali o česko-rakouské vyrovnání rozdělením monarchie na tři části. Nevyslyšení jejich požadavků vyústilo ve výše zmíněné opuštění Říšské rady v letech

17 Tzv. Badeniho reforma volebního práva v roce 1896 rozšířila dosavadní systém čtyř kurií o další pátou kurii, v níž se nepožadoval majetkový census. Členem této kurie se stala vrstva dělnictva Vývoj volebního práva byl završen zrušením dosavadního kuriálního systému v roce 1907 a zavedením všeobecného volebního práva do poslanecké sněmovny Říšské rady. Aktivní volební právo získali všichni muži starší 24 let, pasivní volební právo pak všichni muži starší 30 let, a to nezávisle na jejich majetkových poměrech. Ženy a příslušníci ozbrojených složek i nadále nesměli volit. K rozšíření volebního práva i na ženy dochází přijetím Československé ústavy v roce 1920.

18 Správní a soudní soustava po roce 1848 Klíčový podnět k vytvoření nové struktury byl Patent o zrušení poddanství a roboty Dvoukolejnost veřejné správy Roku 1848 byla zrušena poddansko-vrchnostenská správa. Vrchnostenské orgány byly státem pověřeny dočasným výkonem správy, která byla postupně nahrazována nižšími složkami státní správy. Nové uspořádání správy muselo připustit účast obyvatel na řízení státu. Zároveň byla nutná též centralizace, kterou stát nechtěl opustit. Vzniká tak rakouský model dvoukolejnosti veřejné správy, tzn. správy odvozené od státu, panovníka = správa zeměpanská, později i politická spolu se samosprávnou ideou postupně dotvořenou do tříinstanční podoby.

19 1. zeměpanská správa červenec 1849 až konec roku vrchnost vykonávala správu na státní útraty rok 1850 až 1855 nejnižším obvodem byl politický okres vyšším územní obvodem byl územní obvod kraje nejvyšší územní obvod byla země zastoupená místodržitelstvím. rok 1855 až 1868 nejnižším obvodem byl smíšený okres vyšším územní obvodem byl územní obvod kraje nejvyšší územní obvod byla země. po roce 1868 na nejnižší správní úrovni je obnovena činnost okresního hejtmanství odděleného od soudnictví; vyššími správními celky jsou místodržitelství.

20 2. samosprávní linie A) obec a) obecní výbor: usnášející orgán, b) obecní představenstvo: exekutivní orgán, c)purkmistr (pak starosta): volen z obecního představenstva. B) okres a) okresní zastupitelstvo, b) okresní výbor, c) okresní starosta C) zemská samospráva Od roku 1849 se datuje počátek nové soustavy správních orgánů, první zákon, který se tímto zabýval, byl Obecní zákon. V 50. letech jsou vydávány další předpisy buduje se veřejná správa, jejíž výstavba je dokončena asi roku V té době fungoval tento model:

21 Úroveň Státní správa Samospráva Vláda - ministerstvo vnitra I. Země Místodržitelství (např. v Praze) Zemské sněm (v čele maršálek) Zemský výbor (výkonný orgán) II. Okres Okresní hejtman přenesená pravomoc Okresní zastupitelstvo Okresní výbor (výkonný orgán) vlastní pravomoc III. Obec Obecní výbor Obecní představenstvo Starosta

22 Úroveň Státní správa Samospráva Vláda - ministerstvo vnitra I. Země Čechy, Morava - Místodržitelství Slezsko - Zemská vláda Zemský sněm (v čele maršálek) Zemský výbor (výkonný orgán) Kraj mezistupeň 1850 až Krajské vlády 1855 až 1860/62 - Krajské úřady II. Okres 1850 až Okresní hejtmanství 1855 až Smíšené okresní úřady 1868 až Okresní hejtmanství Čechy - Okr. zastupitelstvo, Okr. výbor Morava, Slezsko - Okr. silniční výbor, Starostenský sbor III. Obec Obecní zastupitelstvo (Obecní výbor + Obecní představenstvo)

23 Veřejnou správu tak tvořila soustava státních orgánů a soustava samosprávných orgánů. Základ správní problematiky je spojen s nějakým územním celkem Rakousko se rozdělovalo na země (provincie), tedy Čechy, Morava, Slezsko, byly zemskými celky. Každá země měla své správní centrum (Praha, Brno, Opava). Země se dělila na okresy. Těch bylo několik druhů území Čech se rozdělovalo na politické okresy, které se nekryly s územím samosprávných okresů. Existovaly též soudní okresy. Okresy se dále rozpadaly na obce (města, vesnice, městysi). Státní správa na úrovni zemí byla zastoupena místodržitelstvím. V jeho čele stál státní úředník, zpravidla vystudovaný člověka šlechtického původu, který byl prodlouženou rukou vídeňské vlády. Místodržitel řídil politické okresy, v jejichž čele stál okresní hejtman (představitel státu v okrese). V územním obvodu kraje existovaly krajské vlády, v jejichž čele stál krajský prezident. Byly podřízeny přímo ministerstvu vnitra a měly kompetence předbřeznových gubernií.

24 Samospráva slouží jako prostředek k prosazování českých zájmů. Byla vytvořena proto, že koncepce úplné centralizace státní vlády byla nerealizovatelná vzhledem k finančním důvodům. Stát nemohl dělit státní správu dál, než byl okres, protože by nezaplatil úředníky. Obyvatelé usedlí na určitém území obvodu měli přirozená práva, aby si mohli některé veřejné záležitosti, pokud to zákon výslovně stanoví, spravovat samostatně. Tato skupina lidí tvoří korporaci (samosprávu). Samospráva je založena na územním a korporačním principu práva. Uplatňuje se svobodná volba svých zástupů ke spravování věcí týkajících se lidí ve svazku, volné přijímání i odmítání dalších členů do svazku, právo na vlastní jmění a jeho spravovaní. Při rozhodování samosprávných orgánů se uplatňuje princip veřejnosti, právo bezpečné či pořádkové správy.

25 Stadionovo obecné zřízení vydané jako prováděcí předpis ke druhé ústavě 20. března 1849 bylo základem pro samosprávu. Březnová ústava předpokládala i vyšší složky samosprávy (i stát byl samosprávní jednotkou). Každé sídliště, které se nachází na zemském povrchu musí být součástí obce, případně to musí být osada příslušná k obci a musí do ní patřit (až na císařská sídla). Lidé v obci jsou obecní občané a obecní příslušníci. Každý byl občan a mohl mít s jinou obcí příslušnický poměr. To však neplatilo pro statutární města. Existovala dvojí příslušnost obcí: přiznaná pouze zákonem, vlastní, přirozená a kompetence přenesená. V obcích byly zvláštní orgány pro výkon kompetencí: obecní výbor: nejširší kolegiální orgán volený obyvateli na 3 roky; usnášející orgán, obecní představenstvo: exekutivní orgán, purkmistr (pak starosta): volen z obecního představenstva; má k ruce radní, kteří ho zastupují.

26 Státní správa má dozor dohledu nad samosprávou. Usnesení obecního výboru lze pozastavit, pokud je protizákonné nebo by mohlo obci způsobit škodu. V období neoabsolutismu vyžadovali šlechtici privilegované postavené. Jejich snahy vyvrcholily v roce 1860, ale neúspěšně. V období neoabsolutismu nastal konec účasti veřejnosti na samosprávě. Samospráva jako taková ale zůstala zachována. Roku 1859 byla vydána nová celostátní úprava, která však nevstoupila v platnost. Roku 1862 došlo k nové regulaci samosprávy. Byl vydán Rámcový obecní zákon, na jehož základě vznikly zákony o samosprávě. Roku 1864 byla vydána úprava obecní, která stanovovala rozdíl mezi občany a přespolními. Občané se dělili na ty s domovským právem a na obecní společníky. Volební právo v obci uplatňuje majetkový census a dále jej měli virilisté.

27 V letech 1862 až 1864 vznikla ne ve všech zemích vyšší samosprávná složka = okresní samospráva. Na úrovni okresů existovalo okresní zastupitelství. Z těchto orgánů byl volen starosta. Samosprávné okresy měly přenesenou kompetenci a vlastní kompetence. Samospráva vznikem okresů vytvořila samostatný a na státu málo závislý systém zájem o stálé rozšiřování vlastních kompetencí samosprávy. V čele samosprávy stál v zemi Zemský sněm, od únorové ústavy orgán sdružující volené představitele země. Jeho práci řídil zemský maršálek. Výkon usnesení prováděl Zemský výbor složený z placeného aparátu.

28 Samospráva je vítaná českým společenským životem. Trvalé finanční potíže se projevovaly až dokonce monarchie. Stát musel samosprávu dotovat. Po vzniku samostatného českého státu samospráva zůstává na obecní úrovni - trpí slabostí. V období neoabsolutismu se projeví první změny. V nejnižší správní instanci = okres se od roku 1855 spojí správa a soudnictví vznikají tak smíšené okresy. Zvětšil se také počet krajů, a to v Čechách na 13, na Moravě na 6 a Slezsko není děleno. V čele krajů jsou místo krajských vlád krajští představení. Roku 1860 na Moravě a 1862 v Čechách kraje jako územní jednotky fungující od 13. století zanikají (poté znovu vzniknou v roce 1949, na počátku 90. let zaniknou a znovu se objeví až v roce 1999/2000). Po prosincové ústavě je Rakouská správa definitivně upravena zákonem č. 44/1868. Je obnovena činnost okresního hejtmanství odděleného od soudnictví. Počet okresů se po roce 1868 také mění, a to v Čechách je jich 89, na Moravě 34 a ve Slezsku 7. Roku 1908 se jejich počet ještě jednou mění, a to v Čechách na 98, na Moravě jich zůstává 34 a ve Slezsku se počet okresů zvyšuje na 9.

29 Vyššími správními celky jsou místodržitelství. Od roku 1868 však může přenášet část své agendy na složky, které v zemi řídí, ale neděje se tak pravidelně. V Čechách se model po roce 1868 akceptoval bez problémů, ale Němci byli proti. Chtěli obnovení krajského zřízení ve stavu z 60. let. Existoval zde v tomto ohledu trvalý tlak, který vyústil na jaře roku 1918 v nařízení ministerstva vnitra, jímž bylo v Čechách zřízeno 12 krajských obvodů, z toho 7 českých, 4 německé a 1 samostatný obvod Praha. Obnovila se i krajská vláda. Ta měla zahájit svoji činnost , ale nedošlo k tomu. Po roce 1848 byla správní soustava završena ministerstvem vnitra. V neoabsolutismu z něj byl vyčleněn Nejvyšší policejní úřad a vzniká Policejní ministerstvo (Kempas), které bylo roku 1867 zrušeno.

30 Věcná příslušnost orgánů státní správy a samosprávy Vláda se snažila mít důležité otázky stále pod kontrolou, proto bylo samosprávě ponecháno pouze to, co bylo nezbytně nutné. Samospráva se dala též velmi dobře kontrolovat sloužily k tomu finanční prostředky, které stát samosprávným celkům přiděloval. Úkolem státní správy bylo provádět zákony. Okresní hejtman organizoval volby, řídil práci četnictva, vedl tiskový dozor, dozor nad spolkovou činností a nad shromažďováním občanů, na starosti měl náboženské věci, dozor nad matrikami (evidence obyvatelstva byla v rukou církve), odvádění branců, pošty, telegraf, zdravotnictví, V 50. letech měli okresní hejtmani nejen správní, ale i soudní pravomoc. Soudní a státní správa byla spojena. Soudci podléhali okresnímu hejtmanovi. V 60. letech došlo k oddělení. Rozhodující podíl na moci mají tedy státní úředníci (místodržitel, okresní hejtman). Věci samosprávné jsou svěřeny Zemským sněmům, případně okresním zastupitelstvům. Samospráva byla finančně závislá na státní správě.

31 Samosprávná obec měla dohled nad silnicemi a cestami, zajišťovala dopravní cesty, pečovala o bezpečnost osob a majetku, spadala pod ní policie polní a potravní. Obec rozhodovala o udělování domovského práva a o čestném občanství. Obec také hlídala dodržování správných mír a vah, také měla dozor nad námezdně pracujícími lidmi (čeleď). Samosprávné orgány se nesmí zabývat věcmi politické povahy, těmi, které patří do státní správy. Na okresní úrovni byla doménou samosprávných orgánů údržba silnic a cest, tzv. okresní silnice. Pečovaly též o zdravotnictví zakládaly špitály, chudobince. Na úrovni zemí, měl Zemský sněm na starosti správu zemských (císařských) silnic, budování a správu nemocnic (z prostředků vybraných v rámci země).

32 Obec plní jednak vlastní úkoly, ale také když to potřebovala státní správa (hejtmanství), zajišťovala tzv. povinnost v rámci přenesené pravomoci plnit tyto úkoly samostatně, nebo pomáhat v jejich plnění. V praxi rozdíl mezi vlastní a přenesenou působností nebyl, byl ale z právního hlediska, když se někdo chtěl odvolat k vyššímu stupni správy. Obec byla přirozeným svazkem existujícím na určitém území. Byla vybavena právy fyzických osob, právní subjektivitou. V samosprávě se jednotlivé korporace realizovaly více bez zásahu státu. Často se tomuto typu správy říká dvojkolejná správa. Stále existovalo krajské zřízení. Tato soustava existovala do konce Rakouska-Uherska (1918). Byla převzata do ČSR, ve 20. letech byla reformována, existovala i v době okupace.

33 Organizace rakouského soudnictví Do 1. července 1850 fungoval systém Josefa II. Od této doby však došlo k vytvoření nového systému soudnictví. Rakousko stálo na jednotnosti soudní soustavy. Jen vojenské soudy byly separátní. Soudnictví bylo postátněno (do roku 1848 byly i územní vrchnosti soudní obvod). Neovlivnitelnost zevnitř i zvenku byla dána principem nezávislosti soudců a soudů. Praktikuje se princip veřejnosti a ústnosti soudního řízení, ten však v 50. letech zaznamenává ústup. V trestních věcech byla veřejnost a ústnost doplněna principem obžalovacím. Byl tak zrušen princip žalobce = soudce. Roku 1873 došlo k návratu k porotnímu soudnictví. V Praze a v Brně existovaly vrchní zemské soudy.

34 Základní jednotkou byl soudní okres, kde působil okresní soud a okresní soudce, který fungoval na základě samosoudcovského rozhodování. V letech 1850 až 1855 vznikly tzv. okresní soudy 1. třídy. Tyto soudy byly sborové. Roku 1855 byly přeměněny na vyšetřovací soudy pro zločiny a přečiny a roku 1874byly definitivně zrušeny. Mezi lety 1855 a 1868 došlo ke spojení soudů do smíšených orgánů spolu se správou, ale 1. září 1868 došlo již k trvalému oddělení soudnictví a správy. Správní a soudní obvod není po roce 1868 stejným územním obvodem. Soudní okres se kryje se samosprávným okresem, jsou-li v zemi zřízeny. V praxi existuje politický okres a v něm 2 až 4 okresy soudní, které jsou samosprávními jednotkami. Od roku 1855 fungují tzv. Sborové soudy 1. stolice. Jedná se o soudy 2. instance. Jeden Sborový soud je zřízen pro obvod 15 okresních soudů. Dále jsou při nich zřízeny porotní soudy, které nejsou organizačně samostatné. Porota rozhoduje o vině a o trestu rozhodují soudci. Vláda může porotní soudy dočasně či natrvalo suspendovat. Porotní soudy zvažují trestní skutky směřující k trestu smrti nebo trestu vyššímu než 5 let a delikty tiskové (k tomuto účelu byly v roce 1848/1849 zřízeny).

35 Jako třetí článek fungují od roku 1855 v Praze a v Brně vrchní zemské soudy. Jedná se též o Sborové soudy 2. stolice, zpravidla s 5-ti člennými senáty. V roce 1850 vzniká ve Vídni z Oberste Justizstelle Nejvyšší soudní a kasační dvůr. Rozhodování je tříinstanční, s výjimkou mezi lety 1850 až 1855 v trestních věcech, kdy je pouze dvouinstanční. Od roku 1869 byly zřizovány živnostenské soudy, které však pravidelně fungují až od roku Rozhodují pracovně-právní spory. Skládají se z předsedy, který je profesionálním soudcem a zástupců zaměstnanců i zaměstnavatelů. Od roku 1875 funguje Nejvyšší správní soud pro všeobecnou kontrolu správního rozhodování, nucené zastoupení fyzických i právnických osob advokátem. Téměř každé rozhodnutí bylo přezkoumatelné. Dále existovala také státní zastupitelství a notářství.

36 Náboženské poměry Do roku 1848 funguje systém Josefínského církevního zákoníku. Ten byl založen na Tolerančním patentu. Dominantní postavení měla katolická církev. Systém fungoval na principu jedné dominantní církve, jedné tolerované a dalších trpěných (např. Židé). Z toho také vycházela síť věřících. Člověk musel být příslušníkem katolického kultu nebo členem evangelistů. Přestup z katolické církve byl ale možný jen po 6-ti týdenní přípravě. Od roku 1848 se objevuje snaha vyrovnat postavení jednotlivců. Snaha o zrovnoprávnění věřících, a to na základě nařízení č. 107/1849 ř.z.. Byla zrušena šestinedělní lhůta pro změnu náboženství. Stačilo svobodné rozhodnutí učiněné před 2 svědky, kteří mu nemohli bránit. Tento úkon vyžadoval minimální hranici 18 let. Zanikly také všechny poplatky od nekatolíků katolíkům. Ohlášky se uplatňovaly jen v evangelických kostelech a při smíšeném manželství v obou kostelech.

37 Pod č. 151/1849 byl vydán Patent o individuálních právech a svobodách, který připouští výkon evangelického náboženství jako veřejný. Toto pak zrušily Silvestrovské patenty, přičemž náboženská páva byla zachována. V roce 1851 se stát sblížil s katolickou církví vznikla smlouva mezinárodněprávní povahy mezi papežem Piem IX. a císařem zvaná Konkordát č. 195/1855. Platil pro území celé říše, ale po pádu absolutismu se jej Uhry zřekly. Stal se právním základem obnovy vlivu katolické církve v rakouském státě v podobě před nástupem Josefinismu, tzn. zrušil Josefinismus i podstatnou část předpisů té doby. Veškerá ustanovení, která odporovala Konkordátu byla zrušena.

38 Císařským patentem č. 185/1856 byla zrušena platnost příslušné části občanského zákoníku o právu manželském pro katolíky a byly zavedeny předpisy církevní (hmotné manželské právo). Spory manželů se řešily před příslušnými církevními (konzistorními) soudy. Školství základní (obecné) a střední bylo vydáno pod dozor katolických institucí. Výuka většiny předmětů byla podrobena konfesnímu vlivu. Začátkem 60. let liberální proudy volaly po obnovení ústavnosti, kritizovaly Konkordát a chtěli jej vytlačit. V letech 1863 až 1867 pak došlo k vyjednávání o Konkordátu. Až prosincová ústava přinutila vládu a císaře z Konkordátu vycouvat. Články 15 až 17 zákona č. 142/1867 vedly k tomu, že Konkordát je v rozporu s ústavní normou. Předpis říkal, že každému je v monarchii zaručena svobodná víra vědomí a svědomí (čl. 14), každá zákonem uznaná církev má právo na veřejný výkon, spravuje se samostatně a je podřízena říšským zákonům (čl. 15). Rakousko muselo ústavu provést, a to vedlo k nepřímé derogaci Konkordátu. Tak se stalo řadou květnových zákonů: řada: zákony 47 až 49/1868, řada: zákony 50 až 51/1874.

39 Zákon č. 47/1868 obnovoval partie občanského zákoníku pro katolické věřící a obnovil příslušnost státních soudů pro manželské spory. Také připustil podpůrnou možnost uzavírání manželství před úřady (okresním hejtmanstvím). To bylo provedeno zákonem č. 50/1870, tj. byla dána možnost uzavírání sňatků osobám bezkonfesním. Zákon č. 48/1868 se týkal školy a církve. Církve mají vliv pouze na vyučování náboženství a na dozor nad tímto vyučováním a také na obsazování učitelů. Ostatní předměty jsou na církvi nezávislé. Veřejné školy jsou přístupné všem bez ohledu na náboženství. Každá církev však mohla zřizovat vlastní školy. Zákon č. 49/1868 o interkonfesních vztazích ulehčoval možnost přestupu někdo se pak mohl díky chybě stát bezkonfesním a nemohl tak uzavřít sňatek před církví uzavírání sňatků před úřady (ty vedly vlastní matriky; jinak byly vedeny matriky církevní a od roku 1849 mohly vést matriky také evangelíci). Dále tento zákon upravoval střetové momenty různých náboženství, problematiku určování náboženství dětí (do 7 let jej určují a mohou měnit rodiče; od 7 do 14 let je dítě v trvalém

40 Zrušením 768 obecného zákoníku občanského,který stanovoval odpadnutí od křesťanství jako důvod k vydědění, zmizela skutková podstata svádění k odpadnutí z křesťanství i šíření bludného učení, které je v rozporu s křesťanstvím. Jako problematická se jevila také otázka pohřbívání. Církev vlastnící hřbitov nemohla odepřít pohřbení jinověrce, vlastnila-li na daném hřbitově rodina hrobku. Církve nemohly odmítnou tzv. slušné pohřbení. Termín bezkonfesní se nejvíce používá v Čechách a byl zde také použit poprvé. Bezkonfesnost však byla považována za negativní jev. Změnou ústavních poměrů v letech 1848/1849 se změnila také terminologie. Uznané církve jsou ty legální církve, které byly původně tolerované, resp. jedna dominantní. Neexistoval žádný předpis, který by umožňoval vznik nových církví. Koncem 50. let byly určité malé náboženské skupiny zakázány.

41 Ještě než byla vydána druhá řada zákonů, Rakousko 30. července 1870 mezinárodněprávní Konkordát vypovědělo, přičemž využilo situace na 1. Vatikánském koncilu konaném roku 1870, kde bylo vyřčeno dogma o papežské neomylnosti tato změna na jedné smluvní straně dala Rakousku možnost smlouvu vypovědět. Zákony č. 50 a 51 zrušily Konkordát vnitrostátně. Zákon č. 50/1874 upravoval vnější poměry církve katolické a stává se obecnou úpravou o postavení katolické církve až do roku Vychází ze státní výsosti. Zákon podřizuje církev státním zákonům. Kanonická norma platí na státním území jen tehdy a potud, pokud byla výslovně převzata nebo připuštěna státem. Zákon č. 51/1874 upravoval otázku příspěvků k náboženskému fondu. Stanovoval systém, kde a jak brát prostředky na krytí potřeb katolické církve. Obecně měli duchovní v Rakousku dobré postavení. Měli charakter veřejného úředníka, a to když učili, uzavírali sňatky, vedli matriky apod. Stát pečoval o jejich hmotné zajištění pokud nestačilo to, co dávala církev. Od roku 1855 funguje kongruální systém. Byly dopláceny částky pro duchovní do hranice slušné obživy stanovené těmito předpisy.

42 Zákon č. 68/1874 řeší problém, zda mohou vznikat nové náboženské společnosti (pro nekřesťanské kultury; v té době pro Židy) a církve. Umožnil vznik nových konfesních útvarů. Nakonec vznikly jen dva: roku 1877 Náboženské společnost starokatolíků (ti se nepodrobili dogmatu o papežské neomylnosti), roku 1880 Ochranovská církev bratrská (hlásí se k předbělohorské době). Roku 1890 byl nově upraven izraelský kult. Došlo k legalizaci islámu zákonem č. 159/1912, který platí do listopadu Tím se reaguje na anexi Bosny a Hercegoviny. Došlo k napojení církví na státní finance. Katolická církev (řecko i římsko) byla kongruální, tzn. individuálně placená. Ostatní církve byly dotační eventuelně subvenční a dostávaly jednorázové částky pouze pro ústředí. Otázka bezkonfesnosti vyvolala v Rakousku vznik hnutí zvaného Bartošek, které prosadilo spolkovou formu organizace bezvěrectví, která byla blokována.

43 Vývoj státu a práva ve 2. polovině 19. století Do roku 1860 právo vytváří panovník. Od roku 1861 jej vytvářejí kolektivní orgány, tj. celostátní parlament a zemské sněmy, ale i panovník, avšak omezeně. Právo je obsaženo v jedné celostátní oficiálně publikované sbírce Říšský zákoník = ř.z.. Funguje od 1. července 1849 až do zániku monarchie, tj. do vydání zákona č. 1/1918, kterým se vytvořil obdobný publikovaný zdroj práva nového českého státu. K Říšskému zákoníku existoval Doplňkový svazek (1. číslo bylo vydáno od nástup F. J. I. - do ). Druhým oficiálním publikačním zdrojem jsou zemské zákoníky, které vychá. Co se týče otázky jazykové, bylo mezi lety 1849 až 1852 určeno 10 jazyků, v nichž byl právnický text uveden autenticky (i čeština). Se zrušením březnové ústavy však vzala tato úprava za své a zpětně byl, jde-li o ř.z., od jara 1852 za autentický jazyk stanoven jen jazyk německý. V zemských zákonících se texty norem uváděly v němčině a v zemském jazyce. Od roku 1870 začal být ř.z. neoficiálně publikován i v češtině. Jeho znění však bylo neautentické a neobsahovalo všechny ročníky.

44 Právo se vyučovalo i na pražské PF a od roku 1848 bylo prosazeno, že některé předměty se budou vyučovat česky. Státní zkoušky se však skládaly v němčině. V letech 1848 až 1918 přibývá orgánů, které právo aplikují, zejména správních a justičních - státní zastupitelství. Až do roku 1851 byla přípustná aplikace oboujazyčná. Dělila se na vnější řeč, tj. v jaké formě se aplikuje vůči tomu, kdo se na daný orgán obrací a v jaké formě se mu dostane odpověď; a vnitřní řeč, tj. uvnitř úřadů a mezi nimi. V roce 1851 byla stanovena vnitřní řeč pouze v němčině. V češtině zůstává řeč vnější. Tímto způsobem vzniká jazykové právo. V roce 1897 a 1898 byla Bádeniho jazykovými nařízeními zavedena rovnoprávnost mezi vnější a vnitřní řečí, a tím byla stanovena obligatorní dvojjazyčnost úředníků. Roku 1899 byla provedena reforma, která stanovila, že úředníci nemusí ovládat češtinu. Je také stanoveno, že někde lze použít jen němčinu. Až do konce monarchie není stanoveno, že němčina je úřední jazyk, ale je to jazyk běžný (Říšská rada, armáda, nejvyšší soudy, železnice, delegace apod.). Samosprávní orgány si mohou vybrat řeč, v níž budou úřadovat.

45 Struktura právního řádu po roce 1848 Přibývá předpisů veřejného práva, zejména norem upravujících ústavní právo. Po roce 1848 přestává platit dosavadní struktura právního řádu založená na principu personality. Právní řád se rozpadá na jednotlivá právní odvětví, které se vztahují k fyzickým osobám bez ohledu na jejich postavení. Dochází k rozmachu práva správního jakožto práva exekutivy. Neexistují rozdíly v přijímání zákonů u ústavních zákonů jde pouze o jejich označení. Objevují se normy týkající se individuálního postavení občanů státu, jejich práv a svobod, a v rámci nich zejména normy práva spolčovacího, shromažďovacího a koaličního. Všechna tato práva byla přislíbena již v ústavě z roku Roku 1852 se objevuje první obecná norma upravující právo spolčovací. V praxi však byla realizována pouze zčásti. Platila jen ustanovení o spolcích výdělečných č. 134/1867, která upravovala režim dělení, vzniku, působení a zániku spolku. Spolky vznikají samostatně. Po jejich vzniku se zašle oznámení orgánům správy (místodržitelství), které jej posoudí a spolek buď povolí nebo jej zakážou. Na takový zákaz se směla uplatnit stížnost k ministrovi vnitra.

46 Objevuje se také nová úprava procesních předpisů, a to jak v oblasti civilního, tak i trestního práva. Nejprve byl však upraven proces správní. K oddělení civilního a trestního procesu dochází již v roce Trestní proces byl až do roku 1848 inkviziční. První procesní řád trestní z roku 1850 nevydržel. Definitivní procesní předpis č. 119/1873 byl vydán až roku 1873, který stanovuje 3-instanční řízení a upravuje problematiku opravných prostředků. Po roce 1873 je zakotvena zásada ústavnosti a veřejnosti řízení, zásada volného hodnocení důkazů atd. Dočasně existovaly i porotní soudy. Výkon vazby nebyl započítáván do výkonu trestu. Kauce existovala pouze pro bohaté. Civilní soudní řízení se dlouho řídil Obecným soudním řádem josefínským z roku Roku 1895, resp byl nahrazen jurisdikční normou, soudním řádem a exekučním řádem. Řízení bylo 3-instanční. Mezi 1. a 2. instancí se uplatňovalo odvolání a proti jejímu rozhodnutí byl přípustný tzv. rekurs. Řízení před 1. a 2. instancí bylo ústní, u nejvyššího soudu pak písemné. Orgány správy tak měly moc nařizovací (normotvornou), soudní a výkonnou.. Od roku 1875 rozhodoval Nejvyšší správní soud v případech, kdy někdo tvrdil, že mu bylo ublíženo na právech nezákonným opatřením či rozhodnutím správního orgánu. Takovouto stížnost musel podepsat advokát.

47 Trestní právo V oblasti trestního práva hmotného byl roku 1852 vydán nový Trestní zákoník č. 117/1852. Jednalo se o přepracovaný zákoník z roku Došlo zde k definitivnímu oddělení práva trestního hmotného a procesního. Byly zde rozděleny 3 skupiny delikvence: zločiny, přečiny a policejní přestupky. Politické organizace si mohly vlastní vyhláškou na svém území učinit něco trestným, i když to v zákoníku uvedeno nebylo. Platil až do roku 1950, byl málo pozměňován. Významné změny se dočkal roku 1867, kdy z něho byly vypuštěny feudální přežitky, byly definovány nové zločiny, přečiny a přestupky. Platil jen pro civilní obyvatelstvo (pro vojáky a další ozbrojence platil Trestní zákoník vojensky a Trestní řád vojenský umožňují tělesné tresty, o kterých rozhodují příslušní velitelé). Na začátku Bachova absolutismu byl vydán také nový Trestní řád utužil a omezil podmínky uplatňování občanských práv a svobod.

48 Roku 1854 byl vydán zákoník č. 96/1854 ř.z. upravující pravomoci správních orgánů, tzv. výpraskový patent. Hlavním smyslem byla ochrana státu, jeho zřízenců a zájmů. Pod intenzivní ochranu se dostává panovník, a to proti fyzickému (trest smrti) i verbálnímu (1 až 5 let) útoku. Chráněn je také bývalý panovník, ale i nikdy nevládnoucí příslušníci Habsburské dynastie. Dále stanovuje formy trestů, a to trest smrti, trest odnětí svobody a doživotní trest. Zde se rozlišovalo mezi tzv. žalářem, kde byli umístěni odsouzení s trestem odnětí svobody od 6 měsíců do 20 let a tzv. vězením. Původně byly stanoveny i tresty bitím, a to mužů holí a žen a dětí metlou. Tělesné tresty byly zrušeny roku 1867, ale tento zákon zůstal dál v platnosti a byl převzat i do ČSR, kde platil až do roku Dalšími tresty byly pokuta, propadnutí majetku, ztráta práva a již zmíněné vězení do 6 měsíců pro přečiny a přestupky.

49 Roku 1855 byl novelizován zákonem č. 89 a doplněn o uzákonění donucovacích pracoven pro nezaměstnané a zákonem č. 90, jímž byly zřízeny tzv. robotárny, kam mohli být až na dobu 3 let umístěni trestanci, kteří byly z vězení propuštěni. V roce 1886 byl vydán zákon č. 98, o soudnictví ve věcech trestních, jež se zakládají na snahách anarchistických a zákon č. 134 proti obecně nebezpečnému užívání třaskavin, přijatý podle uherského vzoru.

50 Hospodářsky významné zákony Byly vydány - Železniční řád, Horní řád, Směnečný řád, Šekový řád, Živnostenský řád (1859), Obchodní zákoník (1862). Obchodní zákoník definoval pojem kupec, obchodník, kdo se jimi a jak může stát. Upravoval formy ekonomického sdružování do kapitálových asociací a obchodní rejstřík. Dále upravuje akciovou společnost, komanditní společnost, komanditní společnost na akcie a veřejnou obchodní společnost. Společnost s ručením omezeným byla obsažena ve zvláštním předpise z roku V rámci živnostenského práva byly upraveny ekonomické aktivity. Živnostenský řád z roku 1859 obsahoval úpravu pro malovýrobu a malopodnik a vztahoval se dokonce i na továrny

51 Soukromé právo Rakouský Všeobecný občanský zákoník z roku 1811 platí i po roce Byl dotčen zrušením poddanství, a to především v oblasti děleného vlastnictví. Část nemovitostí tak přestává být vlastněna na základě děleného vlastnictví a sedláci získávají celé vlastnictví. Mezi svobodnými vazby na děleném vlastnictví zůstaly až do let 1867 až 1869, kdy byly lenní vztahy zrušeny tzv. alodifikačními zákony. Nedotknutelnost vlastnictví byla narušována, neboť veřejný zájem začíná být dominantní. Soukromé zájmy tak musely ustoupit za náhradu zájmům infrastrukturním jako např. stavbě železnice, silnic, vodních cest apod. V civilním právu se objevují nové formy odpovědnosti. Právo stavby bylo odděleno od práva úpravy pozemků (supreficies solo cedit). Část soukromoprávních vztahů byla vydělena a upravena samostatně v obchodním zákoníku. Další novely jsou z let 1914, 1915 a 1916,která byla nejrozsáhlejší. Dotýkají se každé části i práva osob. Sledovaly snahu o přiblížení se k německému občanskému zákoníku z roku 1900.

52 Problémy veřejného politického života Česká politická reprezentace se výrazněji projevila v roce 1848/1849. Od roku 1850 je na české politické scéně ticho. Cílem byla obnova českého feudálního státu a prostředkem k jeho dosažení koncepce označovaná jako úsilí o dosažení českého historického státního práva. Projevem českého historického státního práva je Palackého austroslavismus. Rakousko mělo být přetvořeno ve svazek národnostně spravedlivě rozdělených států. Po obnovení ústavnosti se k těmto idejím přidává šlechta. Mluvčím skupiny historické šlechty je Jindřich Klam Martinic. Skupina šlechticů chce obnovu státního práva jen pro české království, ne pro celou Korunu. Na podzim roku 1848 vystupuje proti německá reprezentace. Brání se oživení historického českého státu i státní kvality českého království a usiluje o územní rozdělení Čech na území německé a české = Konstituční spolek. Po roce 1861 vstoupili čeští reprezentanti do Říšské rady s nadějí, že by české právo mohlo být reflektováno a aby si vynutili federalizaci monarchie na základě historické právní jednoty. Poté začalo škodit uherské úsilí a roku 1867 se Uhrám podařilo získat samostatnost rozpad na Rakousko-Uhersko.

53 Češi se snaží prosadit státoprávní program český. 22. srpna 1868 byla na českém zemském sněmu vydána Česká deklarace. Jednalo se o protest proti rakousko-uherskému vyrovnání. Státní právo české je nezadatelné, nezrušitelné a nepromlčitelné. Vztah k monarchii je pouze smluvní a každá změna může nastat jen novou smlouvou mezi českým králem a politickým českým národem. Zůstal požadavek na rakousko české vyrovnání boj o české státní právo. Již dříve existoval samostatný český stát, a proto má být obnoven v rámci říše. Radikální politikové se opírají o učení přirozeného práva každý člověk, který se rodí svobodný, má právo rozhodnout se, v jakém státě chce žít. Žádá trialismus státu. Třetí mají být země Koruny české. K Deklaraci se připojili poslanci moravského zemského sněmu (Slezsko ne). Docházelo k veřejným srocením = tábory lidu vláda byla nucena přijmout zákon o výjimečném stavu. Na straně Vídně se objevuje snaha o dohodu s Čechami. Bylo zahájeno jednání. Vláda uzavřela s českou reprezentací dohodu o tzv. fundamentálních článcích (celkem 18). 10.října 1871 byly schváleny českým zemským sněmem (při absenci německých poslanců) a současně byl schválen vládní návrh nového volebního řádu do českého zemského sněmu a zákon o ochraně národnosti.

54 Fundamentální články uznávaly rakousko-uherské vyrovnání. Přinášely kvazitrialistické řešení. Jiné postavení se přiznává pouze českému králi jako výraz autonomie z dob Předlitavska, ale ne Koruně. Měl nastat zánik Říšské rady a část jejích kompetencí měla přejít na nově vytvořený senát a část na Kongres delegátů zemského sněmu. Tyto instituce však neměly podobu státních orgánů. Členem celostátní říšské vlády měl být Český dvorský kancléř. Spravovat měl záležitosti zbylých zemí Koruny. Panovník se navíc zavázal, že se nechá korunovat českým králem. Fundamentální články však nebyly naplněny, neboť Uhry a Prusko byly proti. Panovník přenesl v říjnu 1871 jednání na půdu Říšské rady, čímž krachuje český program, neboť na radě se účastnili poslanci s velkoněmeckým cítěním. Česká politika zůstávala po událostech kolem Fundamentálních článků v rezistenci. Jedna strana se roku 1874 rozpadá na dva proudy: mladočechy a staročechy. Po roce 1871 je vedena tzv. drobečková politika. Soustředí se na drobné věci, které lze na Vídni získat, např. roku 1882 rozdělení univerzity na českou a německou apod. Roku 1879 se čeští poslanci vrací do Říšské rady. Vnitřní poměry v Čechách a na Moravě se snaží o nalezení míry koexistence Čechů a Němců.

55 Roku 1890 proběhl poslední pokus Staročechů o dohodu s vídeňskou vládou tzv. Punktace. Byl to pokus o českoněmecké vyrovnání v rámci Čech. Obsahovaly řadu dohod v různých oblastech (zemědělství, školství, obsazování soudů apod.). Byly hodnoceny jako kapitulace staročechů. Opouští se jazyková rovnoprávnost. Z českého území se vyhrazují dvě, a to česko-německé a německé. V praxi však byly dodrženy jen některé body. Snahy o vyrovnání poté pokračovaly, ale k žádné dohodě již nedošlo. V 90. letech přibývá řada stran, např. národně-katolická, agrární, radikálně-politická a radikálně-státoprávní, která jako jediná vyznává ideu českého státu mimo Rakousko a tento problém je mezinárodního charakteru a jako takový by se měl řešit. V Čechách česko-německého vyrovnání dosaženo nebylo, ale v roce 1904 k tomu došlo na Moravě. Byly přijaty 4 zákony zvané Moravská pakta, jimiž se měnil mechanismus vytváření a obsazování moravského zemského sněmu změna kuriálního systému. Ve Slezsku je až do roku 1918 převaha německých poslanců v zemském sněmu.

56 České společnosti chybí ve druhé polovině 19. století přirozený vztah ke státu. Rakouský stát je vůči českému etniku státem odcizeným, i když mu neklade překážky. I tak ale existuje samostatné zastoupení českého etnika v mezinárodních organizacích vedle Rakušanů a Uhrů (např. v mezinárodním olympijském výboru, mezinárodních sportovních svazech apod.). Existuje tedy rozpor mezi rozvojem české společnosti, který graduje a státoprávní bezvýznamností. Nelze hledat odpovědnost českého etnika vůči Rakouskému státu. Obecně všechna státoprávní řešení narážela na národnostní soupeření česko-německé, které se vytvořilo v roce 1848.

57 g) POLITICKÁ SPRÁVA A ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 1. PANOVNÍK byl nad právem, moc výkonná byla císařem vykonávána prostřednictvím ministrů a jim podřízených úředníků císaři patří výlučné právo velet armádě a rozhodovat o válce a míru tzv. společné záležitosti zahraniční věci armáda a finance se dostaly pod přímou kontrolu císaře

58 2. VLÁDA dvorské úřady absol. státu byly 1848 přeměněny v ústavní ministerskou radu ministerstvo zahr. záležitostí císařského domu, ministerstvo vnitra, spravedlnosti, války, kultu a vyučování po r se min. rada skládala z ministerstev, která byla řízena osobně ministry a ti odpovídali za veškeré jednání ministerstva. Min. rada rozhodovala sborově = dohoda s ostatními ministry. Po vydání tzv. prosincové ústavy 1867 byli ministři sice odpovědni především císaři (on je jmenoval i propouštěl), ale zároveň byli odpovědni i parlamentu = císař nemohl vládnout bez ministrů. Důležitou součástí rakouského st. aparátu byl tzv. úřední žebříček hl. kategorie úředníků a jejich úřední hodnosti.

59 3. PARLAMENT národní shromáždění, Říšská rada rakouský parlamentní systém zakotven základním zákonem, který tvořil základ prosincové ústavy parlament se skládá ze 2 sněmoven : poslanecká a panská sněmovma rozhodování obě sněmovny si byly rovny, panská měla právo VETA (odmítnutí) návrh zákona musel projít oběma sněmovnami

60 h) ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVA 1. Země - po r zemská místodržitelství, zemští místodržitelé zastupovali císaře při slavnostních příležitostech, zastupovali zájmy vlády vůči zem. sněmům a měli rozsáhlé pravomoci v oblasti policejní v otázkách bezpečnosti byli podřízeni ministerstvu vnitra 2. Kraje v Čechách 7 krajů (Praha nebyla součástí kraje) Morava 2 kraje, Slezsko 1 kraj v čele krajský prezident. Krajská správa = mezičlánek mezi kraji a okresy. Kraje se zodpovídaly přímo ministerstvu. Tato forma z r nebyla nikdy v plné míře uskutečněna a např. v r byly v Čechách krajské úřady zrušeny.

61 3. Okresy nejvyšší složka st. správy v čele s okresními hejtmany (v Čechách 79 okresů, Praha tvořila samostatný okres, Morava 25, Slezsko 7) a) Okresní hejtman staral se o bezpečnost, veřejný pořádek a evidenci obyv. k dispozici měl odborný úřednický aparát dbal na vyhlašování a provádění zákonů b) Okresní hejtmanství v čele okresní hejtman, v sídle každého polit. okresu c) Politický okres byl rozdělen na několik okresů soudních 4. Statutární města nebyla součástí polit. okresů, ale tvořila sama zvláštní okres např. Praha, Liberec, Brno, Olomouc, Frýdek, Opava

62 Ch) SOUDNICTVÍ A JUSTIČNÍ SPRÁVA Správa soudnictví Císařským, nařízením z r byly schváleny základy nové soudní organizace, která fungovala od r Správa soudnictví byla svěřena ministerstvu spravedlnosti. Nejvyšší soudní úřad byl přeměněn na Nejvyšší soudní a kasační dvůr; již mu nepříslušely fce správní. Organizace: ministerstvo spravedlnosti nejvyšší soudní a kasační dvůr vrchní zemské soudy zemské soudy okresní soudy

63 R změna sloučení soudnictví se správou v období bachovského absolutismu. Soudy zemské byly přeměněny v krajské soudy. I. INSTANCE okresní soudy, obvod jejich působnosti se nazval soudní okres II. INSTANCE krajské soudy, přejímaly odvolání od okresních soudů. Od krajských soudů se bylo možnost odvolat k vrchním zem. soudům III. INSTANCE nejvyšší soudní a kasační dvůr.

64 Nejvyšší správní soud 1875 prováděl kontrolu nad zákonností výboru, správy a byl složen ze soudců z povolání Říšský soud rozhodoval o porušení polit. práv; předseda, místopředseda, 12 členů; jmenováni doživotně císařem Živnostenské soudy řeší spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci

65 i) Mezinárodní vývoj na přelomu 19. a 20. století Od konce 70. let převládají hospodářské problémy, probíhají dělnické bouře. Mezi jednotlivými státy se prohlubují rozdíly. Rakousko-Uhersko se hospodářsky vyvíjelo poněkud opožděně za západoevropskými státy. Od konce 80. a v 90. letech se formuje Trojspolek. Základ tohoto vojenského seskupení položilo roku 1879 Německo a Rakousko- Uhersko. Později se připojila Itálie. Roku 1904 vzniká Trojdohoda = Anglie, Francie a roku 1907 přistoupilo Rusko. Vznikly tak dva tábory silných států, které později proti sobě stojí za světové války.

66 Na území Rakouska-Uherska se projevují hospodářské a sociální rozdíly mezi národy. Některá území jsou industrializovaná jiná zaostalá (Čechy x Uhry, Rakouské země x jihoslovanské země). Rakousko-Uhersko se snaží uplatňovat vliv na Balkáně (cesta k ropným zdrojům na Blízkém východě). Roku 1878 obsadilo Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu a roku 1908 její území anektovalo, tj. připojilo jako integrální součást svého území. V letech 1912 až 1913 probíhaly Balkánské války Turecko jako spojenec Trojspolku se snažilo posílit svůj vliv v Černé Hoře, Bulharsku, Srbsku. Království srbské bylo vojensky a politicky spojeno s Ruskem. Vídeňská vláda v mezinárodní sféře útočila na Srbsko. V roce 1914 byla připravena 1. světová válka.