Současné formáty pro záznam videa

Transkript

1 Bankovní institut vysoká škola Praha K101 Katedra matematiky, statistiky a informačních technologií Současné formáty pro záznam videa Bakalářská práce Autor: Jan Čermák Informační technologie Vedoucí práce: Ing. Bohuslav Růžička, CSc. Praha Leden, 2012

2 Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. Ve Žluticích dne Jan Čermák

3 Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Bohuslavu Růžičkovi, CSc. za věcné připomínky a rady při vedení práce.

4 Anotace Tato práce v první části popisuje historii filmu od objevu camery obscury, optických hraček až do vynálezu digitální kamery. Ve druhé části jsou popsány formáty pro záznam videa, komprese videa, kodeky a kontejnery. Třetí část této práce je zaměřena na rozlišení obrazu, 3D obraz a televizní normy. V poslední části jsou popsány způsoby šíření videa, zejména televizní vysílání. Annotation This thesis describes in first part history of film since the discovery of the camera obscura, optical toys until the invention of digital video camera. In second part are description formats for video recording, video compression, codecs and containers. The third part of this thesis is focused on image resolution, 3D image and TV standards. In last part are describes methods of video distributing, especially TV broadcasting.

5 Obsah ÚVOD HISTORIE A VÝVOJ TECHNOLOGIÍ PRO ZÁZNAM VIDEA Prehistorie filmu Camera obscura Laterna magica Optické hračky Nové umění Filmový pás Celuloidový filmový pás Standardy filmového pásu Vývoj kamer Filmová kamera Kamera pro analogový záznam obrazu Digitální videokamera POPIS A POROVNÁNÍ VIDEO FORMÁTŮ, KONTEJNERŮ A KODEKŮ Záznamové video formáty Formát DV Formát Digital Formát DVCAM Formát DVCPRO Formát Digital Betacam (DigiBeta) Formát HDV Formát HDCAM Formát XDCAM Formát AVCHD

6 2.2 Komprese videa Vzorkování barev Diskrétní kosinusová transformace Kompresní formát DV Kompresní formát MJPEG Kompresní formát MPEG Kompresní formát MPEG Kompresní formát MPEG Kompresní formát MPEG Kompresní formát Theora Bezztrátové formáty Video kodeky Kodek DivX Kodek XviD Kodek FFmpeg Bezztrátové kodeky Video kontejnery Kontejner AVI Kontejner MOV Kontejner MP Kontejner Matroska MOŽNOSTI ROZLIŠENÍ OBRAZU Standardní rozlišení SD Vysoké rozlišení HD D obraz Prokládání obrazu Televizní normy TV standard NTSC TV standard PAL

7 3.5.3 TV standard SECAM ZPŮSOBY ŠÍŘENÍ VIDEA Televizní vysílání Televizní vysílání DVB-T Televizní vysílání DVB-C Televizní vysílání DVB-S Televizní vysílání DVB-H Televizní vysílání IPTV Televizní vysílání na internetu ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH PŘÍLOHY

8 ÚVOD Bakalářská práce Současné formáty pro záznam videa vypovídá o vývoji technologií pro záznam videa od prvopočátků až po současné pole digitálních technologií. Cílem bakalářské práce je seznámení se s technologiemi pro záznam videa, vysvětlení pojmů kontejner, kodek, jejich využití v praxi, klady a zápory a také přehled různých možností šíření videa. V první kapitole se zaměřuji na prvopočátky vývoje technologií pro záznam videa od hříček se světlem, které umožnily camera obscura i laterna magica, optických hraček využívajících pohybu a zrakového vjemu k dosažení nového světového fenoménu filmu. Dále zde nastiňuji vývoj černobílého, později barevného filmového pásu a jeho standardy. V závěru kapitoly popisuji filmové kamery a také zařízení pro záznam videa, jako jsou analogové nebo digitální kamery. V další kapitole uvádím záznamové formáty, využívající pro záznam magnetické pásky, harddisky nebo optická média. Dále uvádím popis kompresí videa, kodeků a kontejnerů, jejich výhody a nevýhody při jejich aplikaci. Ve třetí kapitole probírám rozlišení obrazu, zahrnující standardní a vysoké rozlišení, druhy zobrazování 3D obrazu, důvody prokládání obrazu nebo televizní normy PAL, NTSC nebo SECAM využívané ve světě. Poslední kapitola obsahuje způsoby šíření videa, především v televizní technice. Konkrétně se zaměřuji na způsoby digitálního vysílání, kterým je DVB nebo IPTV a poté i streamováním videa na internetu. V závěru poukazuji na vznik a postupné zdokonalování technologií pro záznam videa, které jsou dnes každodenní součástí běžného lidského života. Upozorňuji na obsáhlou terminologii v oblasti digitálního videa. Také zde podávám stručný přehled možností rozlišení obrazu a způsobů šíření videa. 8

9 1 HISTORIE A VÝVOJ TECHNOLOGIÍ PRO ZÁZNAM VIDEA Umění filmu by nemohlo vzniknout bez vlastnosti lidského oka, jakou je doznívání zrakového vjemu, který se projevuje tím, že pokud odvrátíme zrak od pozorovaného předmětu, pak na desetinu sekundy si uchová naše sítnice jeho obraz. Při pozorování pohybujícího se předmětu se v našem oku překrývají dva obrazy (první, který jsme zachytili před desetinou sekundy a druhý, který vidíme právě v daný okamžik). Díky této vlastnosti si uvědomujeme jev pohybu. Bez této vlastnosti bychom viděli pouze několik set nebo tisíc statických obrazů, namísto plynulého pohybu Prehistorie filmu Camera obscura V 5. století př. n. l. čínský filosof Mo Ti popisuje vznik obrazu pomocí světla procházejícího malým otvorem. Mo Ti vypozoroval, že každý bod na povrchu předmětu odráží světlo všemi směry a také, že světlo odražené od spodní části předmětu vykresluje horní část obrazu a naopak. 2 S jiným zjištěním přichází ve 4. století př. n. l. řecký filozof Aristoteles. Všiml si, že světlo po průchodu hranatým otvorem vytváří na stínítku za ním světelné kolečko (vykreslený obraz Slunce), avšak nedokáže vysvětlit, proč nemá světlo na stínítku stejný tvar jako otvor, kterým toto světlo prochází. 3 V 10. století n. l. arabský fyzik a matematik Abu Ali al-hasan, známý též jako Alhazen, provádí experiment se svíčkami 1 Film 1. Němý film., HTML dokument [cit ], dostupný z: 2 Bakštein Zdenek, Camera obscura v praxi, HTML dokument [cit ], dostupný z: 3 Priesnitz Pavel, Historie dírkové komory, HTML dokument [cit ], dostupný z: 9

10 a s deskou s malým otvorem. Před desku postavil tři svíčky a sledoval obraz svíček vytvořený za deskou. Postupným zakrýváním svíček zjišťuje, že se světlo šíří přímočaře. 4 Výše uvedení badatelé nezávisle na sobě svými pokusy ukázali na fyzikální jev, bez kterého by nemohla vzniknout camera obscura, též dírková komora, kterou lze definovat jako jednoduché optické zobrazovací zařízení ve tvaru uzavřené skříňky či prostoru, v jehož jedné stěně je malý otvor, který na protilehlé stěně vytváří obraz vnějšího prostoru na základě přímočarého šíření světla. 5 Pouze Alhazen z uvedených badatelů využil cameru obscuru jako nástroj k bezpečnému pozorování zatmění Slunce. 6 Evropa však vynález camery obscury připsala františkánskému mnichu a filozofovi Rogeru Baconovi ( ). 7 Všestranně nadaný Leonardo da Vinci koncem 15. století zaznamenal do rukopisu Codex Atlanticus své studie perspektivy pomocí camery obscury. 8 Jiné použití camery obscury našel florentský astronom a matematik Paolo dal Pozzo Toscanelli, když roku 1475 vsadil do okna katedrály bronzovou desku s otvorem a využil tak světla procházejícího otvorem na podlahu k měření času a určení data Velikonoc. 9 Teprve v 16. století lidstvo dostalo úplný popis camery obscury. Některé zdroje uvádějí, že se o něj zasloužil neapolský vědec Giovanni Battista della Porta v roce 1558 uveřejněním v díle Magia Naturalis. 10 Z jiných zdrojů se dovídáme, že popis a nákres camery obscury vytvořil holandský astronom Gemma Firsius. V knize Radio Astronomica et Geometrica již v roce 1545 popsal své pozorování zatmění Slunce, kde využil camery obscury. 11 V následujícím století byla camera 4 Bakštein Zdenek, Camera obscura v praxi, HTML dokument [cit ], dostupný z: 5 Balihar David, Co je dírková komora, HTML dokument [cit ], dostupný z: 6 Turpin Ben, Příběh starý jako lidstvo samo, HTML dokument [cit ], dostupný z: 7 Štefan Radim, Základy fotografování, HTML dokument [cit ], dostupný z: 8 Balihar David, Co je dírková komora, HTML dokument [cit ], dostupný z: 9 Bakštein Zdenek, Camera obscura v praxi, HTML dokument [cit ], dostupný z: 10 Svatoňová Kateřina, Camera obscura, HTML dokument [cit ], dostupný z: 11 Priesnitz Pavel, Historie dírkové komory, HTML dokument [cit ], dostupný z: 10

11 obscura vylepšena pomocí čočky, která zvýšila jas obrazu. Samotný termín camera obscura pochází od německého matematika a astronoma Jana Keplera, který roku 1620 vynalezl i přenosnou verzi tohoto přístroje. 12 Camera obscura se v různých provedeních vyráběla v dalších stoletích. Od malých přenosných krabiček se přecházelo k výstavbě domků s otvorem ve stěně, které plnily funkci atrakce. Postupem času poklesl zájem o tento způsob zábavy, jelikož camera obscura nenabízela možnost konkrétní obraz trvale zaznamenat. Umožňovala pouze spatřovat opakovaně stále tentýž obraz. 13 S myšlenkou nastálo uchovat obraz přišel francouzský chemik Joseph Nicéphore Niepce, když roku 1826 zhotovil první dochovanou fotografii Pohled z okna metodou, kterou nazval heliografie. 14 Vznik fotografie je často chybně spojován s francouzským vědcem a malířem Jacquesem Louisem Mande Daguerrem, který objevil jinou metodu uchování obrazu, tzv. daguerrotypii. 15 Camera obscura se tak stala základem konstrukce fotoaparátu Laterna magica Nápad promítání libovolného obrazu na různorodý povrch se patrně zrodil roku 1420 v knize Johannese de Fontany, ve které publikoval obrázek s mnichem, držícího lucernu 12 Bakštein Zdenek, Camera obscura v praxi, HTML dokument [cit ], dostupný z: 13 Priesnitz Pavel, Historie dírkové komory, HTML dokument [cit ], dostupný z: 14 Sýkora Milan, Vznik fotografie, HTML dokument [cit ], dostupný z: Heliografie, nejstarší ze způsobů jak zachytit obraz účinkem světla. Jeho autorem byl v roce 1822 bývalý francouzský důstojník J. N. Niépce. V dírkové komoře vystavoval účinkům světla zinkové a měděné postříbřené desky pokryté slabou vrstvou asfaltu. Exponované snímky vyvolával ve směsi petroleje a levandulového oleje, ve které se asfalt na neosvětlených místech rozpouštěl. Takto zpracovanou desku stačilo vložit do kyseliny, která vyleptala nechráněná místa. Na zbylé linky byla nanesena barva a deska mohla být otištěna. Heliografie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 15 Ševelová Irena a Tichá Anna, Historie fotoaparátu a fotografie, HTML dokument [cit ], dostupný z: Základem daguerrotypie jsou měděné či stříbrné destičky, jejichž povrch je pokryt vrstvou jodidu stříbrného, sloučeniny citlivé na světlo. Po exponování snímku jsou destičky vystaveny působení rtuťových par, které fungují jako vývojka. Takto získaný obraz je nakonec ustálen v roztoku obyčejné kuchyňské soli nebo thiosíranu sodného. Hadrava Lukáš, Kořeny fotografování najdeme u daguerrotypie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 16 Balihar David, Co je dírková komora, HTML dokument [cit ], dostupný z: 11

12 se svíčkou uvnitř a okýnkem s motivem ďábla držícího kopí. Podle některých zdrojů pravděpodobně nástroj sloužící k zastrašování lidí. 17 První přístroj k promítání obrazu, nazývaný laterna magica, popsal v 17. století německý jezuita Athanasius Kircher. Při svých pokusech obrátil princip camery obscury tak, že do temné skříňky umístil svíčku se zrcadlem, které odráželo světlo otvorem ven. V otvoru byl průhledný materiál s libovolným motivem otočeným vzhůru nohama, který se promítl na stěnu. Obraz na stěně byl tak správně natočený. 18 Laternu magicu v roce 1659 vylepšil vlámský fyzik a astronom Christiaan Huygen. Vylepšení spočívalo v osazení přístroje čočkou, která promítaný obraz učinila jasnějším a čistším. 19 Iluzi pohyblivých obrazů s laternou magicou navodil až v 18. století belgický fyzik Etienne Gaspard Robert. Při veřejném promítání využíval dýmu, na který promítal obrazy duchů i historických osobností. Vlněním dýmu pak postavy ožívaly. Tak jako u camery obscury i u tohoto přístroje postupně klesal zájem diváků o tento druh zábavy. Zájem diváků se přesouval k optickým hračkám, které dokázaly věrněji navodit iluzi pohybu s pomocí doznívání zrakového vjemu Optické hračky Optické hračky, přístroje s ručně malovanými obrázky či s fotografiemi, charakterizují další vývojový stupeň technologií pro záznam videa. Jednu z prvních hraček představoval thaumatrop (viz příloha obr. č. 1), což je vlastně jednoduchý kotouč se dvěma vzájemně se doplňujícími obrázky. 21 Prvním na líci, např. obrázek klece a s druhým obrázkem na rubu, např. ptáka. Při rychlém otáčení kotouče kolem osy pak vzniká dojem jediného obrázku, v tomto případě ptáka v kleci Koláček Michal, Mobilní projektory - obecný pohled a výčet modelů, HTML dokument [cit ], dostupný z: 18 Turpin Ben, Příběh starý jako lidstvo samo, HTML dokument [cit ], dostupný z: 19 Film 1. Němý film., HTML dokument [cit ], dostupný z: 20 Turpin Ben, Příběh starý jako lidstvo samo, HTML dokument [cit ], dostupný z: 21 Thaumatrop, HTML dokument [cit ], dostupný z: 22 Sadoul Georges. Dějiny světového filmu od Lumiéra až do současné doby, Praha : Orbis, 1963, s

13 Postupem času vznikají další hračky založené na principu ručně malovaných obrázků (nejčastěji běžné činnosti ze života, např. cválající kůň, tančící lidé) a točivého pohybu. Hračky tohoto typu se těšily velké popularitě, avšak stále nepřekonaly svůj nedostatek, že v daný okamžik mohl pohyblivé obrázky sledovat jediný člověk. Jednou z takových hraček byl fenakistoskop (viz příloha obr. č. 2). První verze fenakistoskopu se skládala z jednoho disku, na kterém byly po obvodu vyřezány otvory a z druhé strany nakresleny obrázky. K této první verzi bylo potřeba zrcadlo, abychom v něm po roztočení disku přes štěrbiny viděli odraz obrázků. Nevýhodu použití zrcadla v první verzi odstranila vylepšená verze fenakistoskopu postavená na principu dvou disků na jedné ose. V prvním disku jsou vyřezány otvory a druhý disk je pomalován obrázky. Po roztočení obou disků najednou, vidíme skrze štěrbiny pohybující se obrázky. Roku 1834 přišel anglický matematik a učitel William George Horner s vynálezem zvaným zoetrop (viz příloha obr. č. 3). Tento vynález, optická hračka v podobě bubnu, má po obvodu otvory a uvnitř opět řadu obrázků. Po roztočení bubnu vidíme např. cválajícího koně. Zoetrop byl výjimečný tím, že v daný okamžik mohlo pohyblivé obrázky sledovat více lidí z několika úhlů. 23 Další optickou hračkou, která přinášela lidem zábavu, byla flip book. 24 Podobný princip jako flip book využívala hračka mutoskop (viz příloha obr. č. 4). Zde ale jednotlivé stránky neotáčel člověk, ale stroj. 25 V roce 1912 bratři Lumièrové sestrojili přenosnou osobní verzi mutoskopu s názvem kinora. 26 Její výhodou byla také možnost vyměňovat v ní knihy. Důležitou roli, která také vedla ke vzniku filmu, sehrál přístroj zvaný praxinoskop (viz příloha obr. č. 5) sestrojený roku 1877 francouzským vědcem a vynálezcem Charlesem Émilem Reynaudem. Praxinoskop nevyužíval štěrbin, přes které se muselo dívat, ale zrcadel, a tak mohlo pohyblivé obrázky sledovat více lidí najednou. Reynaud však později svůj vynález ještě zdokonalil tím způsobem, že dokázal obrázky 23 Hrnčiarová Lucia, Optické hračky 19. storočia, HTML dokument [cit ], dostupný z: 24 Flip book je soubor kombinovaných obrázků na jednotlivých stránkách malé knížky, které při rychlém otáčení dávají iluzi pohybu a vytvářejí animované sekvence bez pomoci stroje. Fouché Pascal, History, HTML dokument [cit ], dostupný z: 25 Hrnčiarová Lucia, Optické hračky 19. storočia, HTML dokument [cit ], dostupný z: 26 Auguste a Louis Lumièrové byli syny Antoina Lumiera, majitele továrny na fotografické výrobky. Poté, co vystudovali technickou školu La Martiniere, se stali otcovými spolupracovníky. Než se začali věnovat filmu, zasloužili se o významné technické poznatky na poli fotografie a dosáhli značného finančního úspěchu. Neděla Jiří, Bratři Lumierové, vynálezci kinematografu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 13

14 promítat na zeď pomocí další soustavy zrcadel. 27 Veřejnosti začíná svá představení promítat v prvním optickém kině v Grévinově muzeu v Paříži. 28 Přístroj se těšil obrovské popularitě, protože byl velmi rozdílný od všech předchozích hraček. Jeho popularitu však zanedlouho převzali bratři Lumièrové se svým novým vynálezem kinematografem přístrojem, sloužícím jako kamera, promítačka a kopírka zároveň. 29 Kinematograf byl poháněn ručně točením kliky. 30 Používal perforovaný (děrovaný) celuloidový film, který se posouval pomocí podavače za optikou přístroje, kde se jednotlivá políčka zastavila po dobu expozice. 31 Rychlost promítání byla 16 snímků za vteřinu, což je minimální rychlost pro to, abychom vnímali plynulý pohyb Nové umění Datum 28. prosince 1895 se zapsalo do dějin kinematografie. Tento den Louis a Auguste Lumièrové provedli (v pařížské kavárně Grand Café) pomocí svého převratného vynálezu kinematografu své první veřejné filmové představení. Promítali několik krátkých, přibližně minutových, filmů. 33 Historicky prvním filmem se stal Odchod dělníků z továrny, poté následovaly další snímky, jmenovitě např. Příjezd vlaku na nádraží, Pokropený kropič, Rodinná snídaně a další. 34 Bratři Lumièrové prvenství v kinematografii získali především dokonalostí jejich kinematografu, který si vzal ze všech jiných vynálezů to nejlepší, a také 27 Hrnčiarová Lucia, Optické hračky 19. storočia, HTML dokument [cit ], dostupný z: 28 Bratři Lumièrové - první archiváři pohybu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 29 Hrnčiarová Lucia, Optické hračky 19. storočia, HTML dokument [cit ], dostupný z: 30 The Lumière's Cinematographe, HTML dokument [cit ], dostupný z: 31 Peres Michael, Focal encyclopedia of photography, HTML dokument [cit ], dostupný z: forated+celluloid&source=bl&ots=szo6bamf1v&sig=cfureisltztt4_4proqr1sv5vny&hl=cs&ei=sae2tpp ubkxt4qsp6ozdaw&sa=x&oi=book_result&ct=result&resnum=10&ved=0cgeq6aewcq#v=snippet&q=p erforated-celluloid%20film&f=false. Exponovat znamená, vystavit citlivou vrstvu fotografického materiálu působení světla. Klimeš Lumír, Slovník cizích slov, Praha : SPN, 1981, s The Lumière's Cinematographe, HTML dokument [cit ], dostupný z: 33 Bratři Lumièrové - první archiváři pohybu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 34 Káčerek Antonín, Bratři Lumierové, HTML dokument [cit ], dostupný z: 14

15 díky promítání vícečlennému publiku. Na první představení byla zaplněna pouze čtvrtina kapacity kavárny Grand Café, avšak během jednoho týdne se z kinematografu stala senzace a diváků rychle přibývalo. 35 Bratři Lumièrové však nebyli prvními, ani jedinými vynálezci, kteří dokázali promítat film v podobě, jak ho známe dnes (s reálně zachycenými postavami a objekty). Ve stejném roce v Německu bratrům Lumièrům konkuroval vynálezce Max Skladanowsky s bratrem Emilem, kteří předvedli přístroj bioskop. 36 V berlínském varieté Wintergarten promítali první veřejné, patnáctiminutové filmové představení s osmi scénkami. 37 Německý bioskop byl však složitý na ovládání a seřizování, protože pracoval se dvěma projektory s dvěma totožnými filmy, kdy oba projektory směrovaly na stejné místo na plátně a clona před nimi střídavě zakrývala jeden i druhý projektor. 38 Dvěma projektory chtěl Skladanowsky vyřešit blikání filmu, protože dokázal nasnímat pohyb rychlostí pouze 8 obrázků za sekundu. Promítaný film však stále blikal a tuto překážku nedokázal Skladanowsky vyřešit. 39 Ve Spojených státech amerických se pokoušel o prvenství, v tomto závodu s časem, prosadit vynálezce Thomas Alva Edison. Sestrojil jeden přístroj pro natáčení kinetograf a druhý přístroj pro zhlédnutí natočeného filmu kinetoskop. Podívaná však byla přístupná v daný okamžik jen jednomu divákovi, protože kinetoskop nepromítal film na plátno, nýbrž se na něj muselo dívat kukátkem dovnitř kinetoskopu Bratři Lumièrové - první archiváři pohybu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 36 Tamtéž. 37 Káčerek Antonín, Max Skladanowsky, HTML dokument [cit ], dostupný z: 38 Tamtéž. 39 Urgošíková Blažena, Počátky kinematografie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 40 Tamtéž. 15

16 1.4 Filmový pás Rozmachu filmového průmyslu významnou měrou pomohl objev plastů a s nimi spojeným celuloidem. 41 Pro zachytávání skutečnosti již přestal vyhovovat světlocitlivý papír, který byl pro toto použití velmi nepraktický. Začal se tedy hledat jiný materiál, který by byl průhledný jako sklo, pružný, nerozbitný a lehký jako papír. 42 Všechny tyto vlastnosti splňoval již výše zmíněný materiál celuloid, který roku 1856 objevil anglický vynálezce Alexander Parkes. 43 Ale teprve roku 1884 přišel zakladatel společnosti Kodak, George Eastman, s nápadem vytvořit z něj první celuloidový fotografický film. 44 Fotografové byli z nového materiálu nadšení, ale ne na dlouho. Celuloid se jim v aparátech kroutil a mnoho fotografií bylo díky tomu nepovedených. Tento problém dovedl amatérského fotografa a kněze Hannibala Goodwina k myšlence rozstříhat ploché filmy, slepit je a zatočit do role jako filmový pás. K tomu si sám vytvořil přístroj, do kterého takto upravený celuloid vložil. Film byl uvnitř přístroje dokonale napnut a nekroutil se. Tento vynález si roku 1887 nechal patentovat. Za necelý rok Goodwin zjistil, že firma Kodak jeho vynález používá ve svých nových přístrojích, a proto firmu zažaloval. Jejich spor trval dlouhých 26 let a nakonec dal soud za pravdu v té době již zesnulému Hannibalovi Goodwinovi Celuloidový filmový pás Celuloidový filmový pás se skládá ze dvou částí, a sice z podložky a emulze. Do roku 1960 se používala podložka z nitrocelulózy, od které se muselo ustoupit, protože její zápalná teplota činí pouhých 130 C a velmi často docházelo ke vznícení filmového pásu při projekcích i skladování filmového materiálu. Dnes se používá podložka z polyesteru. Další částí filmového pásu je emulze. U černobílého filmu je tato vrstva složená z krystalů 41 Filmové fotoaparáty, HTML dokument [cit ], dostupný z: Celuloid je směs nitrocelulózy a kafru, jedna z prvních plastických hmot. Používal se na plošné průhledné výrobky a výlisky. Klimeš Lumír, Slovník cizích slov, Praha : SPN, s Filmové fotoaparáty, HTML dokument [cit ], dostupný z: 43 Plasty, HTML dokument [cit ], dostupný z: 44 Filmové fotoaparáty, HTML dokument [cit ], dostupný z: 45 Kodak co znamená toto magické označení v historii fotografie?, HTML dokument [cit ], dostupný z: 16

17 halogenidů stříbra (nejčastěji bromid stříbrný), rozptýlených v organické želatině, která zabraňuje spojování rozptýlených krystalů. 46 Při dopadu světla na krystaly dojde k fotochemické reakci, přičemž výsledek této reakce není okem viditelný. Jedná se o tzv. latentní (skrytý) obraz. Aby byl obraz viditelný, musí se vyvolat za pomoci chemikálií. Působením chemikálií se halogenidy stříbra redukují na kovové stříbro, jehož množství je přímo úměrné množství světla, které na krystaly dopadlo. 47 Na místech, kam dopadlo větší množství světla, vznikne tmavý obraz, na místech méně osvětlených, vznikne světlý obraz. Tímto způsobem vznikne černobílý negativ. 48 Pozitiv se z filmu získá tak, že se negativ promítne na papír potažený tenkou vrstvou fotografické emulze a ten se zpracuje ve vývojce a ustalovači stejně jako film. Postup vyvolání pozitivu je naprosto stejný jako u negativu. Světlá místa na pozitivu odpovídají tmavým místům negativu, která odpovídají světlým místům fotografovaného předmětu. Takže pozitiv zobrazuje přesně to, co jsme fotografovali. Vyvolání pozitivu může probíhat už v částečně osvětlené místnosti červeným světlem. Červené světlo má totiž ze spektra viditelného lidským okem nejmenší frekvenci a tedy i jeho fotony mají nejmenší energii. Proto nehrozí velké ovlivnění zpracovávaného materiálu. 49 Barevný film spočívá na podobné technologii jako černobílý film. Liší se především v jednotlivých vrstvách (viz příloha obr. č. 6). První vrstva zajišťuje ochranu proti poškrábání, druhá vrstva chrání nižší vrstvy před ultrafialovým zářením, třetí vrstva je emulze citlivá na modré světlo, následuje žlutý filtr, pohlcující všechno zbylé modré světlo, pátá vrstva je emulze citlivá na zelené světlo, šestá vrstva je emulze citlivá na červené světlo, dále je součástí protiodrazová vrstva, která má za úkol zabránit odrazu světla zpět na emulzi a poslední vrstvou je podložka. Jednotlivé emulze navíc, na rozdíl od černobílého filmu, 46 Filmová surovina, HTML dokument [cit ], dostupný z: 47 Měska Martin, Charakteristické vlastnosti filmů I., HTML dokument [cit ], dostupný z: 48 Tamtéž. 49 Reichl Jaroslav a Všetička Martin, Černobílý film, HTML dokument [cit ], dostupný z: 17

18 obsahují molekuly barviva. Při vyvolávání barvivo nabývá příslušné barvy na jednotlivých emulzích (žlutou v modré vrstvě, purpurovou v zelené vrstvě a azurovou v červené vrstvě) Standardy filmového pásu Nejpoužívanějším rozměrem filmového pásu v minulosti i v současnosti je 35mm film. 35 mm značí šířku pásu a samotný rozměr okénka pro záznam obrazu je mm. 51 Tento rozměr pásu, ale také systém perforace čtyř otvorů na jedno políčko po obou stranách, vymyslel americký vynálezce Thomas Alva Edison. 52 Při promítání se filmový pás pohybuje vertikálně. Obraz na filmovém políčku vyplňuje vždy celou šířku políčka, ale nemusí vyplňovat jeho výšku z důvodů různých poměrů stran, kterých se od Edisonova formátu objevilo několik, ať už bez zvukové stopy nebo s ní. V případě zvukového filmu se zvuková stopa nachází na straně filmového pásu, mezi okénkem pro obraz a perforací. Formát udává poměr mezi šířkou a výškou obrazu. Edisonův formát, nazývaný akademický, má poměr stran 1,37:1. Výška obrazu na okénku u tohoto formátu činí 16 mm. Dnes se již s tímto formátem prakticky nesetkáme. Pro další představu uvádím výčet z mnoha formátů, kterých je využíváno. Jedním z nich je širokoúhlý formát obrazu, který má poměr stran 1,66:1 a obraz je výškově oříznut na 13 mm. Ještě více širokoúhlý formát, s ořezem obrazu na 11,5 mm je formát 1,85:1. Velice populárním formátem se stal Cinemascope s poměrem 2,35:1. Obraz obsazuje celou plochu okénka. Při natáčení i při promítání musí být na objektivu válcová 50 Reichl Jaroslav a Všetička Martin, Barevný film, HTML dokument [cit ], dostupný z: 51 Rozměry filmového pásu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 52 History of sub 35 mm Film Formats & Cameras, HTML dokument [cit ], dostupný z: Perforace znamená děravění. Klimeš Lumír, Slovník cizích slov, Praha : SPN, s

19 čočka, tzv. anamorfická předsádka. 53 S vývojem televize se objevují další formáty, dnes známé jako 4:3 (poměr 1,33:1) a 16:9 (poměr 1,78:1). 54 Dalším rozměrem filmového pásu, využívaným spíše pro domácí, avšak někdy i pro profesionální účely, je 16mm film. Ten byl vyvinut jako alternativa k 35mm filmu, jehož výrobní náklady byly poměrně vysoké a řada amatérských kameramanů si jej nemohla dovolit. 16mm film může být bez zvukové stopy, kdy je perforace pásu po obou stranách, nebo může být se zvukovou stopou s perforací pouze na jedné straně. Velikost okénka pro zachycení obrazu je 10,26 7,49 mm. 55 Třetím standardem filmového pásu je pás určený výhradně pro amatérské účely, který nese označení 8 mm. Existuji dva druhy 8mm pásu. Prvním z nich je Normal 8mm film, který má rozměr okénka 4,80 3,50 mm. Záznam probíhá bez zvuku. Jeho zvuková stopa se obvykle nanáší až po vyvolání filmu. Druhým standardem je Super 8mm film a rozměr okénka je 5,96 4,22 mm. Super 8mm film může být bez zvukové stopy i se zvukovou stopou. Oba 8mm standardy mají perforační otvory pouze na jedné straně pásu, přičemž druhý jmenovaný má sice menší otvory, ale naopak kvalitnější záznam díky většímu políčku. 56 Zvláštní standard tvoří zatím nejdokonalejší 65/70mm film IMAX kanadské společnosti Imax Corporation. Pro natáčení se používá 65mm film a pro distribuční kopie se využívá 70mm film. Jedno filmové okénko obsahuje na obou stranách 15 perforačních otvorů a samotné okénko má rozměry mm, což znamená, že jeho plocha je přibližně 10 krát větší než plocha 35mm filmu. 57 Poměr stran 1,346:1 je velice podobný akademickému 53 Formáty obrazu 35 mm filmu, HTML dokument [cit ], dostupný z: Anamorfická předsádka je optické zařízení, připevněné na kameře nebo na projektoru. Při natáčení stlačuje šířku obrazu na šířku filmu (výška obrazu se nemění), při promítání s anamorfickou předsádkou se obraz opět rozšíří, aby se dosáhlo širokoúhlého efektu; při použití 35 mm filmu se dosahuje širokoúhlý obraz, ve kterém má šířka a výška poměr 2,35:1 (Cinemascope). Gašparovičová Alena, Malý slovník filmových pojmov, HTML dokument [cit ], dostupný z: 54 Kubečka Petr, Spletitý svět formátů obrazu, HTML dokument [cit ], dostupný z: 55 Materiály vhodné k digitalizaci, HTML dokument [cit ], dostupný z: 56 Tamtéž. 57 Filmový pás, HTML dokument [cit ], dostupný z: 19

20 formátu (1,37:1), takže se vlastně nejedná o klasický širokoúhlý formát. U systému IMAX však klasický širokoúhlý formát nahrazuje obrovská promítací plocha, která je v kinosálech IMAX od podlahy ke stropu a od jedné zdi ke druhé, tedy přibližně m (největší promítací projekční plocha měří dokonce 29,5 36 m a najdeme ji v kině IMAX v australském Sydney). 58 Samostatnou částí systému IMAX je šestikanálový zvuk o celkovém výkonu přibližně 12 kw. Film tohoto systému neobsahuje zvukovou stopu. Samotný zvukový záznam musí být do kin dodáván zvlášť. Nejdříve byl zvuk dodáván na 35 mm širokém magnetickém pásu, nověji na CD nosičích a nyní na DVD nosičích. Poté se musí zvuk nahrát do počítače, aby se mohl synchronizovat s obrazem, což se provádí pomocí START okénka na filmovém pásu, na který se nastaví počátek zvukové stopy. 59 K dokonalému obrazu musí být systém IMAX vybaven výkonným světelným zdrojem. V případě tohoto systému se používá vodou chlazená xenonová výbojka o příkonu 15 kw. 60 Tak jako v současnosti probíhá digitalizace televizního vysílání, probíhá i digitalizace kin. 61 Pokud nedojde k digitalizaci kin, může být v blízké budoucnosti znemožněn přístup diváků k novým filmům, které budou distribuovány pouze na digitálním nosiči. 62 Digitalizací se nahrazuje klasický filmový pás digitálními nosiči v podobě přenosných harddisků (HDD), na kterých jsou distribuční kopie filmů. Kina, která se k digitalizaci rozhodnou, musí vyměnit stávající promítací techniku za novou. Jedná se především o projektor, který je schopen promítat obraz v požadované kvalitě a server (v tomto případě tzv. Media Block), na který jsou ukládány filmy z přenosných HDD. Děje se tak hlavně z důvodů výrazně nižších pořizovacích nákladů distribučních kopií. Dalším důvodem je možnost zavedení 3D (trojrozměrných) projekcí v klasických kinech a v neposlední řadě také promítání filmu s nekomprimovaným zvukem, kdy v jednom distribučním balíčku může být zvuková stopa 58 IMAX, HTML dokument [cit ], dostupný z: 59 Zvuk, HTML dokument [cit ], dostupný z: 60 IMAX, HTML dokument [cit ], dostupný z: Xenonová výbojka: světlo je vytvářeno elektrickým výbojem mezi dvěma elektrodami, které se nacházejí ve skleněné trubici naplněné xenonovým plynem, rtutí a halogenidovými částicemi. Xenony I - co o nich víme, HTML dokument [cit ], dostupný z: 61 Digitalizace kin v ČR Informace o přechodu na digitální projekci obrazu a zvuku, HTML dokument [cit ], dostupný z: 62 Tamtéž. 20

21 v originálním znění, tak i dabovaná. Pořadatelé si pak mohou zvolit, jakou verzi v kině přehrají Vývoj kamer Kamera je nástroj pro rychlé zachytávání statických obrazů, dnes nejčastěji rychlostí 24 snímků za sekundu (24 fps frames per second) u filmových kamer nebo 25 a 30 fps u analogového a digitálního záznamu obrazu. Následnou projekcí stejnou rychlostí vzniká dojem plynulého pohybu. Historii kamer můžeme rozdělit do tří etap (viz níže uvedené kapitoly: Filmová kamera, Kamera pro analogový záznam obrazu a Digitální videokamera) Filmová kamera První etapa kamer se začíná formovat s příchodem celuloidového filmového pásu. 65 Princip záznamu spočívá v pozastavování filmového pásu před objektivem na dobu potřebnou pro exponování snímku. 66 Profesionální filmové kamery používaly (a dnes ještě používají) 35mm, popř. 16mm film a pro amatérské účely se požíval 8mm, popř. 16mm film. Práce s filmovým materiálem je velice zdlouhavá. Musí se nechat vyvolat, ručně střihat, lepit, popř. digitalizovat. Většina amatérských nahrávek u 8mm filmu, tedy do příchodu formátu Super 8 mm, byla bez zvuku. Někteří amatérští kameramani tento nedostatek řešili přehráváním zvukového hudebního doprovodu s komentáři z magnetofonu, který se s obrazem musel synchronizovat Digitalizace kin v ČR Informace o přechodu na digitální projekci obrazu a zvuku, HTML dokument [cit ], dostupný z: 64 Co je to kamera?, HTML dokument [cit ], dostupný z: 65 Tamtéž. 66 Reichl Jaroslav a Všetička Martin, Filmová kamera, HTML dokument [cit ], dostupný z: 67 Sedlák Pavel, První část - od filmových kamer k analogovým videokamerám, aneb trocha technologie a historie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 21

22 1.5.2 Kamera pro analogový záznam obrazu Druhá etapa vývoje kamer, tzv. analogových, započala s příchodem magnetické pásky. Páska je vyrobena nejčastěji z polyesterové fólie, na níž je z jedné strany nanesena magnetická vrstva. Zápis na magnetickou pásku provádí zápisová magnetická hlava, která podélně, či příčně zmagnetizuje magnetickou vrstvu na konstantně se pohybující pásku pod hlavou. Páska může být navinuta na kotouči nebo uvnitř kazety. 68 Aby byla páska využita co nejvíce, byla vyvinuta šikmá záznamová stopa pro ukládání obrazu a zvuku. Zvuk je zaznamenáván do podélné stopy na kraji pásku. Později se začal dvoukanálový zvuk zaznamenávat i do šikmých stop. 69 Pokud by se obraz ukládal do jedné podélné stopy, bylo by pro záznam nutné pásek převíjet VELMI rychle a kapacita magnetických pásů by byla VELMI malá. Dík šikmým stopám dosáhli vývojáři potřebné rychlosti záznamových hlav pro záznam vysokých kmitočtů, při rozumně pomalém posuvu pásu. 70 Původní analogové kamery využívaly snímacích elektronek, tzv. digitronů. Snímaná scéna se přes objektiv promítá na fotoelektrickou vrstvu snímací elektronky. V elektronkách dochází k transformaci obrazové informace na obrazový signál pomocí fotoelektrického jevu. Existují dva druhy snímacích elektronek. Jedny jsou tzv. neakumulační, u kterých se obrazový signál vytváří pouze v době snímání obrazového elementu. Uplatňují se především ve studiové technice při snímání z filmového pásu. Druhým typem snímacích elektronek jsou tzv. akumulační, v nichž je obrazový signál akumulován po dobu trvání expozice jednoho snímku. Z akumulačních snímacích elektronek byly využívány např. superortikon (využívá vnější fotoelektrický jev, tzv. fotoemise), vidikon, kvantikon, rezistikon (využívají vnitřní fotoelektrický jev, tzv. fotokonduktivitu) apod. Vývoj obrazových snímačů pokročil a dnes se využívají především monolitické snímače CCD (Charge Coupled Device) a CMOS (Complementary Metal Oxide Semiconductor). Jejich výhodou, oproti snímacím 68 Tišnovský Pavel, Magnetické paměti pro trvalý záznam dat, HTML dokument [cit ], dostupný z: 69 Sedlák Pavel, První část - od filmových kamer k analogovým videokamerám, aneb trocha technologie a historie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 70 Tamtéž. 22

23 elektronkám, jsou především malé rozměry, nízký příkon, velký výstupní signál a malý výstupní odpor. 71 Monolitické snímače převádějí světlo na elektrické impulzy pomocí fotocitlivých buněk (pixelů) na jejich povrchu. Čip CCD nemá v okolí buněk žádnou elektroniku a signály z jednotlivých buněk postupně odcházejí do řídící elektroniky. Naproti tomu čip CMOS má u každé buňky jednoduchý elektronický obvod, který se stará o přenos a zesílení signálu do řídící jednotky. Světlocitlivá plocha u CMOS čipů je proto menší než u CCD, což se z počátku projevovalo v kvalitě výsledného obrazu, zvláště při natáčení za špatných světelných podmínek. Technologický vývoj jde však stále dopředu a dnešní CMOS čipy se vyrovnají, či dokonce převyšují, technické parametry CCD. 72 Nad každým pixelem, kterých je na jednom čipu několik milionů nebo desítek milionů, se nachází barevný filtr, tzv. RGB filtr (Red červená, Green zelená, Blue modrá). Ten má za úkol rozdělit dopadající světlo na jednotlivé barevné složky, takže na každý pixel dopadne jen jedna základní barva. Pixely se na čipech sdružují po čtveřicích (z důvodu efektivnějšího využití plochy snímače), kdy je každý pixel citlivý na jednu základní barvu a čtvrtou barvou je opět zelená (některé firmy nahrazují tuto druhou zelenou např. modrozelenou, pro lepší vnímání barev čipem). Na čipu jsou tedy čtveřice barev červené, modré a dvě zelené a právě jedna čtveřice tvoří jeden obrazový bod (pixel) na obrazovce. 73 Záznam obrazu pomocí analogových kamer spočívá v tom, že světlo dopadá přes objektiv na obrazový čip CCD, nebo CMOS, převádějící světlo na elektrický signál, který je následně posílán do magnetické zapisovací hlavy. Ta na magnetickou pásku do šikmých 71 Říčný Václav, Obrazové snímače a televizní kamery, HTML dokument [cit ], dostupný z: Emise elektronů z látky, na kterou dopadá elektromagnetické záření, se nazývá fotoelektrickým jevem. Při vnějším fotoelektrickém jevu jsou elektrony uvolňovány z vodivostního pásu kovů a samotný krystal kovu opouštějí. V polovodičích pak může docházet pod vlivem elektromagnetického záření k uvolňování elektronů z elektronových obalů atomů. Tyto elektrony zpravidla samotný polovodič neopouštějí, pouze zvyšují jeho vodivost. Pak hovoříme o tzv. vnitřním fotoelektrickém jevu. K fotoemisi elektronů dochází bezprostředně po dopadu elektromagnetického záření, a to bez ohledu na jeho intenzitu. Fotoelektrický jev sehrál fundamentální roli při formulování základů kvantové teorie světla. Fotoelektrický jev, HTML dokument [cit ], dostupný z: 72 CCD, nebo CMOS - srovnání technologií, HTML dokument [cit ], dostupný z: 73 Snímací čip, HTML dokument [cit ], dostupný z: 23

24 stop zaznamená přijatý signál. 74 Páska ve videokamerách byla zpočátku v klasických videokazetách VHS (Video Home System) nebo ve vylepšeném formátu Super VHS s lepším obrazem a lepšími předpoklady pro kopírování. Později se formát kazety zmenšil na VHS C (Video Home Systém Compact), Video 8 nebo jeho nástupce Hi8. S menšími formáty kazet přišly i menší amatérské videokamery. 75 Magnetická páska má však jednu velkou nevýhodu, kterou je tzv. sekvenční přístup k datům. To má za následek dlouhou dobu k nalezení požadovaných informací. Když je páska dlouhá několik set metrů a data jsou uložená např. uprostřed nebo na konci této pásky, může vyhledávání trvat i několik minut. To platí jak pro analogový záznam, tak i pro digitální záznam na magnetickou pásku. 76 Další nevýhoda této technologie spočívá v úpravách videa, konkrétně v jeho střihu. V počátcích se natočené video pouze nahrálo na videokazetu VHS a v neupravené podobě se přehrávalo. Navíc byl systém VHS konstrukčně navržen tak, aby kopírování mezi videomagnetofony snižovalo kvalitu záznamu. Kdo měl v úmyslu natočené video stříhat a upravovat, musel nějakým způsobem nahrát analogové video do počítače. Jednou z možností je A/D (analogově-digitální) převodník, který převádí analogový spojitý signál na digitální, se kterým umí počítač pracovat. 77 Druhou možností je převod pomocí digitální kamery, která má analogové vstupy a zastane tak práci A/D převodníku. A/D převod videa z takovéto kamery znamená tedy poměrně zdlouhavý postup, navíc převodem dochází ke ztrátě kvality obrazu. 78 V nedávné době se však popularita analogových videokamer přesunula na digitální videokamery Digitální videokamera Historii vývoje kamer završuje třetí etapa, která započala s vývojem digitálních videokamer. Ty pracují na podobném principu jako analogové kamery, ale s několika málo 74 Reichl Jaroslav a Všetička Martin, Videokamera, HTML dokument [cit ], dostupný z: 75 Sedlák Pavel, První část - od filmových kamer k analogovým videokamerám, aneb trocha technologie a historie, HTML dokument [cit ], dostupný z: 76 Hobza Otakar, Paměťová média: Magnetické pásky, HTML dokument [cit ], dostupný z: 77 Analogová versus digitální kamera, HTML dokument [cit ], dostupný z: 78 Čáslavský René, Analogový zdroj videa, HTML dokument [cit ], dostupný z: 79 Co je to kamera?, HTML dokument [cit ], dostupný z: 24

25 rozdíly. Součástí digitální kamery je vestavěný A/D převodník, který převádí analogový signál z obrazového snímače (lepší kamery mají tři obrazové snímače, každý pro jednu barvu) na digitální signál pro další zpracování v procesoru kamery. Hlavní úlohou procesoru v kameře je zpracování a následné komprimování přijatého digitálního signálu a tento zkomprimovaný signál posílat na záznamové médium. Prvním médiem v digitální kameře byla magnetická páska, na kterou se však ukládá signál v digitální podobě, následovala média, jako např. HDD (Hard Disk Drive), paměťová karta, DVD (Digital Versatile Disc) a další. 80 Velká výhoda digitálních kamer je snadný a rychlý přenos videa (kromě páskových médií, u kterých přenos dat do počítače trvá stejně dlouhou dobu jakou má záznam) do počítače bez ztráty kvality obrazu a nezkresleně jej rekonstruovat, protože se přesouvají již digitalizovaná data v podobě nul a jedniček. Další výhodou je miniaturizace kamer, zvláště těch, které používají jako záznamové médium paměťovou kartu. Nevýhodou některých levných digitálních kamer jsou pak vysoké stupně komprese obrazu Sedlák Pavel, Digitální videokamery a jejich funkce, HTML dokument [cit ], dostupný z: 81 Co je to kamera?, HTML dokument [cit ], dostupný z: 25

26 2 POPIS A POROVNÁNÍ VIDEO FORMÁTŮ, KONTEJNERŮ A KODEKŮ Následující část uvádí podrobnější popis fungování komprese zaznamenávaného signálu, která přináší výhody oproti zastaralým způsobům, ale nese i řadu problémů, se kterými se musíme potýkat a také zevrubný popis video formátů, kontejnerů a kodeků. 2.1 Záznamové video formáty Z předešlé kapitoly je zřejmé, že filmový pás lze rozčlenit na filmy s různou šířkou (tzv. formáty). Stejně lze nahlížet i na digitální video, které využívá specifických formátů pro záznam videa. Digitální kamery mohou obraz ukládat na různá média ve formátech DV, Digital 8, DVCAM, DVCPRO, Digital Betacam, HDV, HDCAM, AVCHD atd Formát DV Jedná se o první komerční formát využívající digitálního záznamu obrazu, jak naznačuje zkratka DV (Digital Video). Na vývoji formátu spolupracovalo zpočátku 10 firem, mezi nimiž nechyběly Sony, JVC nebo Panasonic. Později se k nim připojilo přibližně 50 dalších firem. Formát DV využívá k záznamu páskových kazet o šířce pásku 6,35 mm. Kazety jsou označovány jako minidv, DV nebo DVC (Digital Video Cassete) a liší se mezi sebou tvarem. Komprimovací algoritmus byl pro DV stanoven DCT (diskrétní kosinusová transformace) s kompresním poměrem 5:1. Datový tok je konstantní 25 Mb/s. Rychlost posuvu pásky je 18,81 mm/s. 83 Rozlišení bylo u DV vybráno stejné jako televizní standard PAL s rozlišením pixelů s 25 fps nebo rozlišení pixelů s 29,97 fps používané televizním standardem NTSC v USA a Japonsku. Hlavní výhoda DV spočívá 82 Long Ben, Schenk Sonja. Velká kniha digitálního videa, Brno : CP Books, 2005, s Dvořák Jiří, Digitální video, HTML dokument [cit ], dostupný z: Datový tok udává množství dat, které mohou trvale protékat přes příslušný spoj. Obvykle se měří v bitech za sekundu. Long Ben, Schenk Sonja. Velká kniha digitálního videa, Brno : CP Books, s

27 v bezztrátové přenositelnosti dat, ale nevýhodou je dlouhý přenos těchto dat, tzn. jak dlouhý je záznam na pásce, tak dlouho se budou data přenášet Formát Digital 8 Formát vyvinula firma Sony, která se po nástupu formátu DV nechtěla vzdát výrobních linek na stávající analogový formát kazet Hi8. 85 Jedná se tedy o magnetický metalický pásek o šířce 8 mm a je používán převážně v amatérské sekci. Datový tok (bit rate) činí 25 Mb/s (megabitů za sekundu) a jako komprimovací algoritmus se využívá DCT stejně jako u DV. 86 V kamerách formátu Digital 8 lze používat i kazety typu Hi8, avšak se zkrácenou dobou nahrávání vlivem rychlejšího posuvu pásky (28,7 mm/s) Formát DVCAM Formát je dalším přínosem od firmy Sony, avšak určený pro poloprofesionální až profesionální sféry. Rychlost posuvu pásky (28,215 mm/s) je zde vyšší než v případě DV, ale stále nižší než v případě formátu DVCPRO. Kvalitativní rozdíl mezi tímto formátem a formáty pro amatérské využití spočívá především v pevnějším pásku a širší záznamové ploše. Také kamery pro tento formát jsou konstruovány lépe, aby vyhověly profesionální sféře, jsou tyto přístroje osazovány lepšími objektivy i většími snímacími čipy. Datový tok 25 Mb/s i komprimovací algoritmus DCT je shodný s DV i Digital Formát DVCPRO Další z řady profesionálních formátů je formát DVCPRO, tentokrát ale od firmy Panasonic. Tento formát využívá větší šířku záznamové plochy než konkurenční DVCAM, čímž je záznam spolehlivější a zároveň má rychlejší posuv pásky (33,82 mm/s). Datový tok 84 Komerční formáty videa a TV, HTML dokument [cit ], dostupný z: 85 Dvořák Jiří, Digitální video, HTML dokument [cit ], dostupný z: 86 Long Ben, Schenk Sonja. Velká kniha digitálního videa, Brno : CP Books, s Dvořák Jiří, Digitální video, HTML dokument [cit ], dostupný z: 88 Tamtéž. 27