MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie. Koncentrační tábory: Antropologické aspekty. Bakalářská práce

Transkript

1 MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta Ústav antropologie Koncentrační tábory: Antropologické aspekty Bakalářská práce prof. PhDr. Jaroslav Malina, DrSc. vedoucí práce Iva Poláčková autorka práce Brno 2011

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a s použitím literatury uvedené v seznamu literatury. Iva Poláčková. Chtěla bych poděkovat především vedoucímu mé bakalářské práce prof. PhDr. Jaroslavu Malinovi, DrSc. za cenné rady, připomínky a čas. A v neposlední řadě také doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc. a Mgr. Tomáši Machalíkovi, Ph.D. za poskytnuté informace. 2

3 Obsah 1. Abstrakt Klíčová slova Pohled do historie koncentračních táborů Búrské války Povstání Hererů a Namů v německé Jihozápadní Africe Německé koncentrační tábory Eutanazie Pokusy na lidech Japonské koncentrační tábory Gulagy Začátek 2. světové války a evakuace táborů Život v gulagu Internační tábory Americké japonské internační tábory Německé a italské americké internační tábory Závěr O autorovi Slovník důležitých pojmů Rejstřík Použitá literatura

4 1. Abstrakt Obsahem této bakalářské práce je srovnávací studie o vzniku a historii koncentračních táborů. Koncentrační tábory vznikají zejména v době válečných konfliktů, kdy jsou do nich soustřeďováni lidé podle různých kritérií (etnických, náboţenských, politických a jiných). Cílem těchto táborů je odloučení lidí od zbytku společnosti a moţnosti manipulace s nimi. Pozornost bude věnována koncentračním táborům během 2. světové války, zejména německým a japonským koncentračním táborům, v nichţ byly prováděny antropologické, eugenické a jiné experimenty. 2. Klíčová slova Pokusy na lidech Jednotka 731 Vivisekce Gulag Internační tábory 4

5 3. Pohled do historie koncentračních táborů Koncentrační tábor je místem, které slouţí k soustředění větší skupiny obyvatelstva podle nejrůznějších kategorií (etnických, politických, náboţenských apod.). Věznění lidé jsou zde umisťováni bez řádného soudu či jiného právního důvodu. Koncentrační tábory rozlišujeme do několika kategorií, od čistě separačních, přes pracovní aţ po likvidační, vyhlazovací tzv. tábory smrti. Poprvé můţeme pouţít označení koncentrační tábor pro internační tábory na Kubě v průběhu války za nezávislost ostrova na Španělsku na konci 19. století. V letech generál Valeriano Weyler zaloţil několik internačních táborů pro obyvatelstvo vesnic a menších měst. První takový tábor byl v Pinar del Rio západně od Havany. Samotný termín koncentrační tábor je spojován s druhou búrskou válkou ( ) v Jiţní Africe. V letech byly koncentrační tábory také budovány v německé Jihozápadní Africe během povstání Hererů a Namů. V některých z nich se jiţ v té době prováděly pokusy na lidech. Nejlépe popsané jsou nacistické koncentrační tábory ( ). Avšak i jiné mocnosti prosluly svými koncentračními tábory. Od 20. let 20. století budoval Sovětský svaz pracovní tábory tzv. gulagy. Za 2. světové války se na území USA taktéţ nacházely koncentrační tábory pro osoby japonského a německého původu. V této práci bych se ráda zaměřila na koncentrační tábory v době 2. světové války, zejména na německé a japonské koncentrační tábory, v nichţ byly prováděny antropologické, eugenické a jiné experimenty Búrské války Búrskými válkami označujeme války za svobodu mezi oběma jihoafrickými republikami Búrů (Jihoafrická republika vyhlášena roku 1852, Oranţský svobodný stát vyhlášen roku 1854) a Britským impériem. Búrové, označovaní téţ někdy jako Afrikánci, jsou potomci holandských přistěhovalců a francouzských hugenotů trvale ţijící v oblasti jiţní Afriky od 2. poloviny 17. století. Tyto války byly dvě. První búrská válka propukla v roce 1880 a skončila v březnu roku 1881 poté, co Británie akceptovala búrskou samosprávu pod britským dohledem. Druhá búrská válka začala v říjnu roku 1899 a skončila v květnu roku 1901 vítězstvím Britského impéria. Klasická válka, v níţ Britové utrpěli několik menších 5

6 poráţek, byla nahrazena guerillovou válkou ze strany Búrů. Britové pod vedením Fredericka Robertse ( ) na ni odpověděli taktikou spálené země. Vypalovány byly hlavně búrské farmy, protoţe tyto farmy poskytovali búrským bojovníkům moţnost zásobení jídlem, materiálem a ošetření zranění. V té době se na farmách nacházely především ţeny a děti, které se tak náhle ocitly bez přístřeší. Tyto ţeny a děti byly soustředěny do tzv. uprchlických či vládních táborů. Jednalo se o první masové tábory moderního typu, kde bylo zadrţováno velké mnoţství civilistů bez prokázání odpovídajících trestných činů. Tyto tábory byly vybudované na území Kapské kolonie i na území obou búrských republik. Jejich kapacita byla mnohonásobně překračována. V letech v nich bylo koncentrováno přes osob. Z rasové segregace byli v separátních táborech umístěni příslušníci domorodých etnik. Podmínky v těchto uprchlických táborech byly nevyhovující a postupem času se zhoršovaly. Sociální zařízení neexistovala, ve většině stanů nebyly ani postele. Potraviny byly pouze na příděl. Tyto příděly byly odstupňovány podle toho, zda internovaní patřili k tzv. bensoppers (těm, co uposlechli vládních výzev a vzdali se), anebo k tzv. bittereinders (jejich muţští členové stále vzdorovali britským silám se zbraní v ruce). Lékařská péče neměla ţádnou úroveň, v důsledku toho se v separátních táborech vyskytovaly epidemie planých neštovic, úplavice a spalniček. Výsledkem pak byla vysoká úmrtnost (3/4 všech úmrtí byly děti). Tábory byly rozpuštěny aţ po mírových jednáních, která probíhala od března 1902 aţ do 31. května 1902, kdy byla uzavřena tzv. pretorijská dohoda o míru. (Machalík 2006, s ; Machalík 2007, s ) 3.2. Povstání Hererů a Namů v německé Jihozápadní Africe Povstání Hererů a Namů v německé Jihozápadní Africe proti německým kolonizátorům můţeme označit jako první genocidu 20. století. Povstání propuklo začátkem ledna 1904 a definitivně byli Hererové poraţeni v březnu Příčiny, které vedly k tomuto povstání, byly hospodářské, společenské, politické, vojenské i filozofické. Avšak nejvíce viditelné byly hospodářské faktory. Podmínky pro získání území německými kolonizátory od původních majitelů, byly značně nevýhodné pro původní majitele území. Roku 1897 zasáhla zemi vlna sucha, která vedla k nepříliš bohaté úrodě. Následně se vyskytla epidemie dobytčího moru, která nejvíce zasáhla dobytek domorodého obyvatelstva (aţ 60 %), jelikoţ stáda 6

7 německých farmářů byla postupně naočkována. Nakoupením očkovacích vakcín pro svůj dobytek se původní obyvatelé ještě více zadluţili německým kolonizátorům. První výstřely padly v Okahandje severně od Windhooku. Hererové byli hůře vyzbrojení, avšak na druhou stranu byli lépe pohybliví v důsledku znalosti terénu. V bitvě u Hamakari, která trvala dva dny, došlo 13. srpna 1904 k totální likvidaci hererského vojska. Zbytek zdecimovaného kmene se vůdci Hererů Samuelovi Maharerovi ( ) podařilo převést přes poušť do britského Bečuánska (dnešní Botswana) a část se jich stáhla na území portugalské Angoly. 2. října 1904 byl vydán tzv. Vyhlazovací rozkaz, který vojákům expedičního sboru (tzv. Schutztruppe 1 ) ukládal nemilosrdně pobít všechny Herery v oblasti. Tento rozkaz byl pokusem o konečné vyřešení problému domorodých obyvatel. O den později se vůdce kmene Namů Hendrik Witbooi ( ) rozhodl na popud vydání tohoto rozkazu vyhlásit povstání proti německým kolonizátorům. Hererům a Namům, kterým se nepodařilo přejít do exilu, byl jejich majetek zabaven, a byl rozdělen mezi německé osadníky. Následně byli tito lidé internováni v koncentračních táborech. Po celém území německé Jihozápadní Afriky (dnešní Namibie) bylo zřízeno mnoţství koncentračních táborů, které byly obehnány ostnatým drátem či ostrým křovím. Tyto tábory svým myšlenkovým zázemím, organizací i vnitřní strukturou značně připomínaly nacistické tábory vzniklé po nástupu nacistů k moci v Evropě. Největší z nich byly zaloţeny ve Swakopmundu (provozovaný ), Okahandje, Windhoeku (roku 1906 v něm bylo internováno cca vězňů), Karibibu a Lüderitzu (během dubna 1907 zemřelo téměř vězňů, z toho Namů). Tyto tábory byly koncipovány jako tábory pracovní, avšak některé svým krutým zacházením s internovanými měli jasně vyhlazovací charakter, tzv. tábory smrti např. tábor na Ţraločím ostrově u Lüderitzu, který byl provozovaný v letech Lüderitz se nalézá v dnešní jiţní Namibii, je obklopen pouští a oceánem. Poblíţ přístavu leţí Ţraločí ostrov, který byl z pevniny velmi špatně dostupný. Koncentrační tábor byl umístěn na vzdáleném konci tohoto malého ostrova. Vězni zde byli vystaveni silným 1 Jádro bylo tvořeno německými důstojníky a vojáky. Často byly tyto jednotky doplňovány o domorodé vojáky či ţoldnéře z jiných afrických zemí. Avšak existovaly i jednotky sloţené čistě z německých vojáků, např. v Jihozápadní Africe. 7

8 povětrnostním podmínkám po většinu roku. Aţ 80 % internovaných osob se nikdy nevrátilo. V důsledku koncentrace velkého mnoţství lidí na malém území, nedostatečného lékařského ošetření, chabých hygienických podmínek a kaţdodenní otrocké práce (na stavbách silnic, ţeleznic, v jihoafrických dolech, na farmách německých osadníků apod.) za minimálních přídělů potravin, které se sestávaly z hrsti nevařené rýţe, vody a trošky soli, se v táborech velmi rychle šířily epidemie, zejména pak tyfus. V některých případech byly na zadrţovaných prováděny pseudovědecké experimenty slouţící k obhajobě principů eugeniky, která měla potvrdit správnost závěrů o rasové nerovnosti. Následně byla jejich těla i jejich části odeslány na prozkoumání do Německa, kde byla prezentována vědecké veřejnosti. Jejich ostatky se také porovnávaly s kosterními ostatky opic, jako demonstrace důkazu příslušnosti k niţšímu vývojovému stadiu lidstva. Německý vědec Eugen Fischer ( ) prováděl v těchto koncentračních táborech pokusy na vězních, zejména na dětech Hererů a míšenců (matka z kmene Herero a německý otec). Tyto experimenty zahrnovaly sterilizaci, injekce viru neštovic, tyfu a tuberkulózy. Studoval 310 dětí míšenců, na kterých prováděl měření hlavy a těla, zkoumání očí a vlasů. Později se Fischer stal rektorem Berlínské Univerzity. Jedním z jeho prominentních studentů byl i Josef Mengele, později známý jako Anděl smrti, který prováděl pokusy na ţidovských dětech v Osvětimi-Březince. Koncentrační tábory byly zrušeny roku Toto období přeţilo pouze 20% veškeré populace Hererů (z populace osob přeţilo pouze cca osob) a polovina všech Namů (přeţilo cca osob). Avšak celkovou velikost obou populací před povstáním nelze přesně doloţit. 8. srpna 1906 ztratili původní obyvatelé právo vlastnit půdu a dobytek. Toto právo v září roku 1907 ztratili pod vlivem rasové doktríny i bílí farmáři, kteří ţili ve společné domácnosti s domorodou ţenou 25. ledna 1907 byl přijat nový zákoník, který ukládal povinnost domorodému etniku nosit číslovaný kovový přívěsek a sluţební kníţku, do které byl zaznamenán pracovní poměr. Pracovní povinnost byla jiţ od sedmi let věku. Ti, kteří neměli stálé zaměstnání, byli posíláni na nucené práce. Následovala i jiná omezení jako např. dohled nad porodností, nad výběrem jmen pro své potomky atp. (Machalík 2006, s ; Machalík 2007, s ) 8

9 4. Německé koncentrační tábory Koncentrační tábory vzniklé v Evropě za vlády nacistického Německa, patří k nejlépe zmapovaným. První koncentrační tábor byl otevřen 22. března 1933 v Dachau. Ten se stal vzorovým táborem pro později budované koncentrační tábory. Do prvních táborů, kterými byly improvizovaná vězení (opevněné zámky, bývalé káznice), byli zavírání političtí odpůrci nacistického reţimu (komunisté a sociální demokraté), ale také společensky diskriminovaní jedinci (homosexuálové, asociálové). Oficiálním účelem těchto táborů bylo začlenění těchto společensky nepřizpůsobivých osob zpět do německé společnosti prostřednictvím práce. Jednalo se o pracovní tábory. V následujících letech tvořili mezi vězni nejpočetnější skupinu evropští Ţidé, Romové, váleční zajatci a příslušníci jiných okupovaných národů na základě rasové ideologie. Propuštění z těchto táborů bylo teoreticky moţné, avšak v průběhu války to bylo téměř nemoţné. Zejména pak z toho důvodu, ţe se otrocká práce vězňů stala velkým zdrojem příjmů pro organizaci SS. Mnohé pracovní tábory se časem přeměnily na vyhlazovací tábory. Ale i poté, co v lednu 1942 bylo schváleno konečné řešení Ţidovské otázky, bylo zaloţeno několik nových táborů s jediným účelem, a to usmrtit co největší počet lidí. Některé tábory spojovaly oba účely, pracovní a vyhlazovací (např. Osvětim). Tábory nefungovaly jenom jako zdroj levné pracovní síly, ale mnohé se staly místem, kde se prováděly pokusy na lidech. Ţidé a Romové z okupovaných zemí byli nejprve deportováni do shromaţďovacích a průchozích táborů tzv. ghett. Tyto ghetta byla pouze přestupní stanicí do vyhlazovacích táborů. Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno. Byl zaloţen v prosinci 1941 a lidé zde byli vraţděni v pojízdných nákladních autech tzv. dušegubkách. V roce 1942 vznikly další vyhlazovací tábory v Sobiboru (v provozu od května 1942 do října 1943, zavraţděno lidí), v Treblince (v provozu od července 1942 do srpna 1943, zavraţděno lidí), v Belţci a v Březince. Zde byli lidé vraţděni v plynových komorách. Tábory se nacházely na volném prostranství. Byly většinou obdélníkového půdorysu, kvůli dobré přehlednosti. Jestliţe se v místě plánu výstavby tábora nacházely budovy, obyvatelstvo bylo donuceno se vystěhovat, budovy byly zničeny a materiál z nich byl pouţit na výstavbu. Tábor byl obehnán plotem s ostnatým drátem, který byl v noci pod proudem vysokého napětí. V rozích tábora se nacházely stráţní věţe s kulomety a světlomety, které v noci osvětlovaly celý tábor. Přes den byly povětšinou prázdné, 9

10 protoţe stráţe hlídkovali kolem celého tábora. Areál táborů byl rozdělený na zóny, které oddělovaly personál a vězně. Dalšími částmi, které byly odděleny ostnatým drátem, byly nemocniční revír, izolace pro nakaţlivě nemocné, laboratoře SS lékařů, táborové vězení a tzv. zóny smrti, které se zprvu nacházely mimo tábor. Krematoria byla vybudována v blízkosti tábora. Do této zóny měli povolen přístup jen členové zvláštního komanda, nosiči mrtvol a topiči. Zpočátku byly tábory spravované místními jednotkami SA, Všeobecnou SS a ojediněle i policií. Později převzaly kontrolu nad táborem jednotky SS. Táborová správa se dělila podle úkolů na pět oddělení. První byla komandatura. Z její moci bylo vyňato druhé oddělení, kterým bylo táborové gestapo. Třetím oddělením byla takzvaná ochranná vazba. Ta byla určena pro sféru vnitřního sluţebního provozu a pracovního nasazení. Pod čtvrté oddělení spadalo materiální vybavení tábora a páté oddělení bylo určeno pro zdravotnictví. Uvnitř táborů se kromě baráků nacházely vězení, dílny, kanceláře, popraviště, kuchyně, zásobárny, prádelny, umývárny, dezinfekce a další. Budovy správy tábora se nenacházely v táboře, avšak byly v jeho blízkosti. Stráţe byly ubytované v kasárnách, zatímco důstojníci ve vlastních domech. Všechny bloky byly stejné a kaţdý blok měl přidělené číslo. Existovaly dva typy bloků. První blok byl rozdělený na dvě křídla, obytný a spací prostor. Obytný prostor tohoto bloku byl vybaven stoly, lavicemi, stoličkami, skříňkami a kamny. Nacházela se zde koupelna a záchod. V místnosti na spaní se nacházely dvou aţ třípatrové ţelezné nebo dřevěné postele se slamníky. Druhým typem bloku byl barák z tenkých dřevěných prken a střechou z lepenky. Byly zde pouze třípatrové dřevěné postele a u vchodu záchodové kbelíky. Vězni byli na blocích ubytování podle národností a pracovních komand. Na blocích musel panovat pořádek. Mezi povinnosti patřilo zametání a drhnutí podlah, leštění stolů a skříní. Okolo bloků se musela zametat či válcovat cesta a plely se záhony. Od roku 1936 byli vězni v koncentračních táborech rozděleni podle důvodu věznění pomocí barevných trojúhelníků a jiných označení. Trojúhelník se nacházel na levé straně prsou a na pravé nohavici spolu s číslem vězně. Kriminálníci měli zelený, asociální osoby černý, emigranti modrý, Cikáni nejdříve hnědý a později černý, političtí vězni dostali červený trojúhelník, Ţidé nosili šesticípou Davidovu hvězdu a v poslední řadě cizinci, kteří měli na červeném trojúhelníku počáteční písmeno své národnosti. Pokud se v cípu trojúhelníku nacházela černá tečka, jednalo se o vězně z trestných čet, podezřelí z útěku 10

11 měli na zádech i na prsou černobílý terč a vězni z tajných transportů byly označeni širokým černým pruhem, na zádech kříţem, po jehoţ stranách bylo NN a stejně tomu bylo i na nohavicích. Od této klasifikace se odvíjelo to, na jakou práci byl vězeň zařazen, kde byl ubytován, jaké oblečení dostal či jestli mohl dostávat balíčky z domova a mít jiná privilegia. Na úplně spodní hranici byli Cikáni, Ţidé a příslušníci východních slovanských národů. Nad nimi stáli vězni z okupovaných území, kteří se dělili podle národnosti. Poté byli političtí vězni a nejvýše stáli vězni s označením nějaké sociální úchylky (Svědkové Jehovovi, komunisté apod.). Hierarchie panovala i mezi vězni na jednotlivých blocích. Na vlastní postel, skříňku, slamník měla právo pouze táborová aristokracie (němečtí a rakouští kápové, písaři). V čele kaţdého bloku stál jeden anebo dva táboroví starší, kteří zodpovídali za všechno, co se tam děje. Úkolem blokového personálu bylo rozdělování jídla, šatstva, opatřování přikrývek, pomoc nemocným apod. Měli právo i na pravidelnou hygienu a mohli si také pravidelně měnit prádlo. Svým rodinným příslušníkům nemohli vůbec psát sovětští občané, Ţidé, Italové, Řekové a na konci války všichni, kteří pocházeli z osvobozeného území. Ti, kteří měli povoleno zasílat dopisy, museli psát v němčině a maximum bylo dva dopisy za měsíc. Taktéţ mohli dostávat dva dopisy za měsíc a později také balíčky se šatstvem a potravinami, které mohly být vedením tábora zabaveny. Všechna korespondence byla cenzurována. Kaţdý vězeň prošel stejným přijímacím procesem. Po příjezdu, po případné selekci, byli donuceni se svléknout, následně byli oholeni po celém těle a poté nahnáni do sprch, kde na ně tekla buď ledová anebo vařící voda. Následovalo přidělování oblečení. Úplně nakonec probíhala registrace v kanceláři, kde kaţdého opatřili číslem a přiřadili na blok. V průběhu války, v době, kdy se rozšířily epidemie, byli nově příchozí před přiřazením na blok po dobu dvou aţ třech týdnů v karanténě. Kaţdý den začínal probuzením sirénou anebo pískáním ve čtyři hodiny anebo o půl páté ráno. V zimě o hodinu později. Před apelem bylo maximálně půl aţ tři čtvrtě hodiny na ustlání postelí, úklid bloku, oblečení se, snídani a vyhledání latríny. Po sčítacím apelu následovalo seřazení se do pracovních komand a odchod na pracovní stanoviště. Vše se dělo v poklusu, za neustálého řvaní a bití. Pracovnímu komandu velel kápo, který podléhal příslušnému veliteli SS. Velká pracovní komanda měla jednoho většího kápa a více menších kápů a předáků. Ti byli osvobozeni od práce, jejich úkolem bylo dohlíţet na práci a popohánět vězně. Přestávka byla pouze v poledne na oběd. V létě končila pracovní doba v 17:00 nebo v 18:00, v zimě se pracovalo do setmění. V táborech, ve kterých se pracovalo na směny, byla aţ dvanáctihodinová pracovní doba. 11

12 Po práci následovaly stejné úkony jako ráno, pouze v opačném směru, tedy návrat do tábora, sčítací apel, který se zejména v zimních měsících stal vyhlazovacím apelem (lidé byli nuceni stát v mrazech po několik hodin, byli poléváni studenou vodou). Pouze nedělní odpoledne bylo volné. V prvních dnech po nástupu do tábora zaţil vězeň hlad. Pokud byl odkázaný jen na táborovou stravu, začal ztrácet síly jiţ po několika dnech. Začalo mizet svalstvo, ţivotní funkce pracovaly na minimum, zpomalil se pulz, sníţil se krevní tlak, i tělesná teplota, dech se zpomalil. Lidé trpěli například edémy z hladu, i zápaly plic. Kvůli velké koncentraci lidí na malém území, nedostačujícím hygienickým podmínkám a sníţené obranyschopnosti docházelo k tomu, ţe vězně postihovaly epidemie tyfu, úplavice a jiných onemocnění. Rychle se šířil také svrab. Jen někteří lidé byli vzati do karantény. Ostatní, a byla jich většina, byli necháni svému osudu nebo byli usmrcováni injekcemi do srdce či našli smrt v plynových komorách. Vězni se snaţili proti nemocem bránit různými prostředky. V noci hubili vši, proti průjmu pouţívali uhlí pálené z chlebových kůrek atd. Proti epidemiím byly dělány opatření aţ v době, kdy se nakazil někdo z vedení tábora. Do té doby byla správou tábora úmrtí vězňů vítána. Jestliţe nějaká epidemie propukla v plné síle, tábor byl uzavřen, práce ustala a vězni byli zanecháni svému osudu. Osoby tzv. ţivé mrtvoly se nazývaly musulmani. Byly to pouhé kostry potaţené zvadlou, pergamenovou kůţí napadenou svrabem. Oči měli zapadlé v důlcích, jejich pohled byl tupý, na nohou a stehnech se jim tvořily edémy. Musulmani se pohybovali pomalu, trhaně a téměř mechanicky. Trpěli průjmy. Vycházel z nich pronikavý zápach. Ztráceli paměť, schopnost koncentrace i vzpomínky. V původních nacistických koncentračních táborech byla kapacita mnohonásobně překračována. Počet obětí koncentračních táborů je téměř 10 miliónů lidí Eutanazie Jiţ po nástupu nacistů k moci začalo probíhat vraţdění choromyslných a nevyléčitelně nemocných v nově zřízených ústavech pro eutanazii. Z počátku byli vraţděni pomocí injekcí (např. injekce skopolaminu, barbiturátů), ale kvůli velkému mnoţství lidí bylo rozhodnuto pouţít kysličník uhelnatý. Proto byly v těchto ústavech zřízeny plynové komory a krematoria. Do těchto komor, které byly maskovány jako sprchy, mohlo být najednou umístěno dvacet pět aţ padesát osob. Plyn byl do komor naháněn rourou z tlakové nádoby. Proces bylo moţné pozorovat dobře utěsněným oknem 12

13 anebo kukátkem. Hlavy byly zavraţděným často uříznuty a odeslány do anatomických ústavů, kde slouţily ke studiu choromyslných mozků. Eutanazie se týkala i dětí. Těm byly sniţovány příděly jídla, coţ vedlo k oslabení organismu a jejich následné smrti v důsledku různých onemocnění. Popřípadě umíraly na následky léčby, kdy jim byl uměle přivozen zápal plic. Na dětech probíhaly procesy eutanazie aţ do konce války. Eutanazie na dospělých byla zastavena 24. srpna 1941 poté, co se program stal veřejným tajemstvím a u obyvatel to vyvolalo strach, ţe bude později eutanazie rozšířena i na jiné skupiny obyvatel (staré osoby, zraněné vojáky apod.). Do tohoto data si vyţádala tato akce přes německých občanů. Poté co byl program ukončen, byla část personálu, která se podílela na tomto programu, poskytnuta ke konečnému řešení Ţidovské otázky anebo k vraţdění práceneschopných vězňů koncentračních táborů. Tito lidé zde znovu slouţili jako personál. (Proctor 2009, s ; Scharsach 2001, s ) 4.2. Pokusy na lidech Pokusy nebyly pouze záleţitostí jednotek SS, ale na pokusech se podílely i německé armádní, státní a vědecké instituce. Zprvu slouţily pokusy na vězních z koncentračních táborů k vojenským účelům. První fáze lékařských pokusů zahrnovala operace na vězních, na kterých se zaučovali lékaři SS. Z důvodu velké potřeby chirurgů na frontě. Na tyto pokusy byli vybíráni nově příchozí vězni, kteří byli v dobré fyzické kondici. Nejvíce lékařských pokusů bylo provedeno v koncentračním táboře Dachau. Koncentrační tábor Dachau Mezi první pokusy na lidech v koncentračním táboře Dachau patřila včasná diagnóza onemocnění rakovinou. Tímto výzkumem byl pověřen dr. Sigmund Rascher. Měl provádět pravidelnou kontrolu krevního obrazu doţivotně vězněných lidí v táboře, aby se výskyt rakoviny podchytil v jejích začátcích. Jelikoţ byla tuberkulóza nejčastějším onemocněním v koncentračních táborech, byla dne 1. března 1941 v koncentračním táboře Dachau zřízena pokusná stanice k výzkumu tuberkulózy pod vedením dr. Rudolfa Brachtela. Tato stanice měla tři oddělení. Na prvním oddělení probíhalo normální léčení, které zahrnovalo klid, kalcium, silikáty, kodein, pneumotorax i chirurgické zákroky. Těmto vězňům byl zvýšen denní příděl jídla (300 g chleba, kousek másla, ¼ l mléka). Na druhém probíhala homeopatická léčba. 13

14 Ta zahrnovala opět klid, různé prášky, čaje a stejný příděl jídla jaký byl u první skupiny. Poslední třetí skupina byla kontrolní skupinou bez přídělu léků, bez chirurgických zákroků a bez zvýšených přídělů jídla. Pravidelně byl těmto vězňům prováděn rentgen, krevní obraz a byla jim kontrolována váha. Zprvu byli do kontrolní skupiny řazeni i zcela zdraví lidé, na kterých byly následně prováděny chirurgické zákroky (odstranění pravého bráničního nervu s následným zavedením pneumotoraxu, jednostranná či oboustranná resekce ţeber) a byl na nich také sledován účinek medikamentů. Chod této výzkumné stanice byl ukončen na přelomu let 1941 a V táboře však zůstaly přístroje a zůstaly zde i zvýšené příděly jídla pro nemocné tuberkulózou. Proto byly podmínky k léčbě tohoto onemocnění v tomto zařízení mnohem lepší neţ v jiných koncentračních táborech. Od druhé poloviny února 1942 do druhé poloviny května 1942 byly v táboře prováděny tzv. výškové pokusy v podtlakové komoře. Podtlaková komora byla rozdělena na tři části, a to na obsluţnou místnost, velkou podtlakovou komoru k pokusům na skupině osob a místnost pro jednu pokusnou osobu. Byly zkoumány podmínky letu aţ do výšky 21 km (jak se chová organismus při dekompresi, při seskoku padákem apod.). Tyto pokusy byly prováděny na deseti aţ patnácti kriminálních vězních. Průběh pokusů byl zdokumentován. Bylo např. zjištěno, ţe létání do výšky 11 km je moţné s pouhým přívodem kyslíku, od 12 km je nezbytná přetlaková komora či oblek, při dekompresi ve výšce nad 13 km dochází ke ztrátě vědomí a je nutné katapultování se. (Zámečník 2003, s ; Zámečník 2009, s ) Na výškové pokusy navázaly pokusy podchlazovací, které prováděl dr. Rascher. Hlavním cílem těchto pokusů bylo vyhledat nejvhodnější způsob zahřátí lidského těla po prochladnutí a zároveň ověřit teorii, která tvrdila, ţe nejúčinnější záchranou takto promrzlých lidí je rychlé intenzivní prohřátí (např. teplou koupelí). Tahle teorie byla následně potvrzena. Dále se mělo tímto typem pokusů zjistit, které orgány jsou nejdříve paralyzovány a co je hlavní příčinou smrti. A nakonec také vyzkoušet jaké jsou optimální moţnosti ochrany proti studené vodě. Vězni v letecké kombinéze a plovací vestě byli ponořováni do vody o teplotě od 2 C do 12 C. Někteří vězni byli ve vodě ponecháni aţ o své smrti, jiní byli vytaţeni a byla na nich zkoušena různá záchranná opatření. Bylo zjištěno, ţe po podchlazení krku a týlu, teplota klesá rychleji a nastává smrt. Do 35 C klesá teplota pomalu a poté prudce. Od 31 C dochází k zakalení vědomí, od 30 C k hluboké narkóze z podchlazení. Smrt nastávala při poklesu tělesné teploty mezi 27,2-25,7 C. Průměrná délka ţivota ve studené vodě byla maximálně sedmdesát minut. Tato doba se však pouţitím oděvů chránících proti chladu zdvojnásobila. Teplota 14

15 však i po vyjmutí z vody stále klesala patnáct i více minut. (Zámečník 2003, s ; Zámečník 2009, s ) Byly prováděny i pokusy se suchým prochlazením lidského těla, avšak z důvodu mírnějších klimatických podmínek v Dachau, byly tyto pokusy převáţně prováděny v koncentračních táborech Osvětim a Lublin. Opět se osvědčilo rychlé ohřátí. Některé osoby však dostaly horečku a trpěly omrzlinami. Vedením malarické pokusné stanice v koncentračním táboře Dachau byl pověřen dr. Claus Schilling, který od roku 1905 do roku 1936 působil jako šéf oddělení tropických nemocí v Institutu Roberta Kocha v Berlíně. Pokusy prováděl od února 1942 aţ do poloviny března Během této doby bylo infikováno malárií aţ vězňů. Jednalo se zejména o politické vězně, polské duchovní a koncem války i o invalidy. Pokusná stanice malárie se skládala z kanceláře a laboratoře, malou místností na chov komárů se stálou teplotou 22 C a lůţkovým oddělením. Pokusné osoby měly být dobrého zdravotního stavu, nesměly jiţ dříve prodělat malárii ani syfilis, proto jim byly zvýšeny příděly jídla. Vězni byli rozděleni na skupiny a byli naočkováni různými očkovacími látkami a následně byli infikováni malárií. Infikace se prováděla nitroţilní injekcí virulentní krve, podkoţní injekcí sporozoidů vypreparovaných ze slinných ţláz infikovaných komárů anebo přímým poštípáním těchto komárů. Tento pokus se stal prakticky bezvýznamným, z důvodu existence velkého mnoţství kmenů malárie. (Zámečník 2003, s ; Zámečník 2009, s ) Vězni dále podstupovali pokusy s pitím mořské vody. Konrad Schäfer, lékař ve štábu berlínského Výzkumného ústavu pro leteckou medicínu, vynalezl odsolovací postup. Zároveň bylo letectvu nabídnuto sladidlo Berkatit, které překrývalo slanou chuť vody. Sedm dní před začátkem pokusu dostávali vězni jídlo podle letecké normy. Poté dostali balíček pro ztroskotance (obsahoval tabulku čokolády, dextropur, deset aţ dvanáct sušenek). Tento balíček vydrţel tři dny. Vězni byli rozděleni do pěti skupin. První skupina dostávala půl litru mořské vody upravené Berkatitem denně, druhá jeden litr mořské vody upravené Berkatitem, třetí dostala vodu upravenou podle Schäfera, čtvrtá neupravenou mořskou vodu a pátá nedostala ani jídlo ani vodu. Kaţdý den ztráceli vězni aţ jedno kilo na váze. Byli kaţdodenně váţeni, byla jim odebírána k analýze krev, moč a výkaly. Vězňové nekomunikovali, leţeli apaticky na lůţkách. Kdyţ se myla podlaha, vězňové padali na zem a sáli z ní vlhkost. Tyto pokusy byly předčasně přerušeny. (Zámečník 2003, s ; Zámečník 2009, s ) 15

16 Také zde probíhaly pokusy s různými léčbami flegmóny (hnisavého zánětu měkkých tkání) a jinými zánětlivými procesy různého druhu. Oběťmi byly hlavně katoličtí duchovní a řádoví bratři různých národností. Také se zde prováděly experimenty s očkovacími látkami a s léky proti ţluté zimnici, tyfu, paratyfu A a B, choleře a záškrtu. Koncentrační tábor Ravensbrück Pokusy byly v tomto koncentračním táboře prováděny na zdravých, mladých a odolných vězeňkyních. Hlavním úkolem bylo prověření účinnosti sulfonamidů při léčení plynné sněti a jiných infekcí běţných ve válečné chirurgii. Pokus spočíval ve vytvoření rány na lýtku, do které byla dána gáza nasycená bakteriemi v různých kombinacích. Následně byla rána zašita. Do některých ran byly vkládány dřevěné třísky, střepiny skla a rozmělněná celulóza. Protoţe se nedařilo vyvolat plynnou sněť odpovídající válečným podmínkám, bylo nařízeno vyvolat zranění střelnými ranami. Prováděné pokusy vyvolávaly vysoké horečky a nesmírně bolestivé hnisavé záněty. (Zámečník 2003, s ; Zámečník 2009, s ) Na podzim roku 1942 byly zahájeny ortopedické pokusy. Polským děvčatům byly drceny kladivem kosti na malé kousky a následně byly tyto kosti skládány zpátky, některým byl vyříznut kousek holenní kosti, a poté byl vsazen na jiné místo, byly odstraněny kousky fibuly, odloupána okostice anebo odstraněny svaly a nervy. Jedné vězenkyni byla vyoperována lopatka, která byla úspěšně transplantována pacientovi, který přišel v důsledku rakoviny o lopatku a klíční kost. (Zámečník 2009, s ) Koncentrační tábor Natzweiler Pokusy na lidech v koncentračním táboře Natzweiler-Struthof, který leţel poblíţ Štrasburku, začaly v květnu Byly zde prováděny pokusy s bojovými plyny. Fyzicky zdatní vězni byli čtrnáct dní před začátkem pokusu stravováni z kuchyně SS. Poté jim bylo na nadloktí naneseno určité mnoţství yperitu. Po deseti a více hodinách se objevily rány podobné spáleninám. Vězni trpěli bolestmi a někteří oslepli. Dále byli tito vězni vystavováni účinkům yperitu v plynové komoře. I v tomto případě byly účinky podobné. Lidé, kteří zemřeli, měli nejčastěji rozleptány vnitřnosti, hlavně plíce. Pokusy byly konány i na německých kriminálních vězních, ale především byly prováděny na příslušnících tzv. méněcenných ras (Ţidé, Cikáni, Slované). Pokusy s očkováním proti skvrnitému tyfu probíhaly v tomto koncentračním táboře ve spolupráci SS a Luftwaffe. 16

17 Koncentrační tábor Buchenwald V Buchenwaldu bylo zřízeno Oddělení pro výzkum virů a skvrnitého tyfu. Skvrnitý tyfus je přenášen vešmi. Vězni byli rozděleni na několik skupin, které byly následně očkovány různými očkovacími látkami a zároveň byly infikovány skvrnitým tyfem. Pro zjištění zda je virus účinný, byli infikováni vězni, kteří před tím nikdy nebyli očkováni proti skvrnitému tyfu a zároveň i pár vězňů, kteří slouţili jako zásoba čerstvé infikované krve. Skvrnitým tyfem se nakazily i naočkované osoby. Některé očkovací látky neměly ţádný účinek, některé alespoň zmírnily průběh nemoci. Imunní byli jen ti lidé, které jiţ tyfus prodělali. (Zámečník 2009, s ) Koncentrační tábor Osvětim Na bloku 30 bylo zřízeno rentgenologické pracoviště, na kterém podstoupilo muţů a ţen ve věku let sterilizaci vlivem vysokých dávek záření. Ozáření genitálií trvalo pět aţ osm minut. Pokusné osoby utrpěly popáleniny různého stupně, trpěli akutními záněty pobřišnice, hnisáním, vysokými horečkami a zvracením. Změnily se jim rysy obličeje (vytvořily se vrásky, kůţe ochabla) a změnilo se i jejich drţení těla. Pár dní po ozáření byly ţenám odstraněny vaječníky a muţům varlata. Ty byly následně odeslány do laboratoře k zjištění, zda byla tkáň vaječníků a varlat ozářením zničena. (Zámečník 2009, s ) Další metodou sterilizace u ţen bylo vstříknutí roztoku formalinu s novokainem do dělohy. Tato metoda měla přivodit slepení vejcovodů. Následně byla ţenám aplikována kontrastní látka, aby se rentgenem zjistilo, zda jsou vejcovody neprůchozí. A nakonec byl experiment uzavírán praktickou zkouškou, kdy některé ţeny podstoupily umělé oplodnění, a u některých se jejich neplodnost zkoušela přirozenou cestou s vybranými muţi. Tento experiment byl prováděn pod vedením dr. Carla Clauberga na bloku 10. Po uprchnutí z Osvětimi, před blíţící se Rudou armádou roku 1944, pokračoval v těchto pokusech v koncentračním táboře Ravensbrücke. (Zámečník 2009, s ) Na bloku 10 byly také prováděny pokusy s hledáním drogy pravdy (barbituráty, deriváty morfia, meskalin) a s aglutinací. Při těchto pokusech byla vězňům vstřikována krev odlišné krevní skupiny. Pod vedením profesora anatomie Johanna Paula Kremera byl prováděn výzkum hladovění. Ten si nechal přivést musulmany přímo na pitevní stůl. Zaznamenal si jejich jméno, věk, datum příchodu do tábora a ztrátu hmotnosti. Následně jim byla aplikována injekce fenolu přímo do srdce. Ihned poté začala pitva. 17

18 Osvětim slouţila také jako pokusná stanice pro studenty medicíny. Kdyţ se nenašli nemocní vězni, kteří by potřebovali operaci, tak se vybíralo mezi zdravými jedinci. Testovaly se na nich nové léky farmaceutických podniků. Nejznámějším doktorem v Osvětimi byl Josef Mengele. Nejvíce se zajímal o dvojčata, trpaslíky či obry. Zejména na dvojčatech prováděl pokusy s barvou očí a vlasů. Do očí jim byly vstřikovány různé chemikálie (např. metylénová modř). To vedlo k těţkým zánětům, slepotě a někdy i ke smrti. Zkoušel transplantovat oční bulvy z jednoho dvojčete druhému, odstraňoval jim kusy kůţe a sešíval je zády k sobě. (Lifton 2008, s ) Pro anatomický ústav Říšské univerzity ve Štrasburku bylo rozhodnuto vytvořit sbírku ţidovských skeletů. Osoby byly vybrány v koncentračním táboře Osvětim. Poté byly převezeny do koncentračního tábora Natzweiler, kde byly zplynovány. V další fázi byla jejich těla převezena do anatomického ústavu Říšské univerzity ve Štrasburku. Po přiblíţení spojeneckých vojsk ke Štrasburku, padlo rozhodnutí o rozčtvrcení a spálení těchto těl v krematoriu. (Zámečník 2009, s ) 5. Japonské koncentrační tábory Po celém Mandţusku bylo vybudováno několik tajných japonských armádních zařízení pro biologický a chemický výzkum a vývoj biologických zbraní během druhé čínsko-japonské války a 2. světové války. Největší komplexy se nacházely v Ping-fanu, Čchang-čchunu a Nankingu. V posledních dnech války byly tábory zničeny. Zařízení, které nebylo moţné odvézt zpět do Japonska, bylo taktéţ zničeno. Všichni vězni byli zabiti. Byl i eliminován počet dělníků. Většina byla zabita injekcí kyanidu draselného. Pouze hrstce z nich se podařilo přeţít. Jednotka 731 Největším koncentračním táborem byl komplex deseti vesnic v Ping-fanu. Nacházel se 24 km jiţně od Charbinu v Mandţusku v severovýchodní Číně, které bylo v té době okupované Japonskem. Tento koncentrační tábor, označen jako Jednotka 731, byl pod vedením Dr. Šira Išia. Pro civilní obyvatelstvo bylo toto zařízení maskované jako pila. Jednotka 731 působila od roku 1932 do roku Rozkládala se na 6 km 2. Vzdušný prostor byl nad táborem pro civilní letectvo uzavřen. Oblast Jednotky 731 byla střeţena 18

19 japonskou vojenskou policií (Kempei), vojenskou policií kuangtungské armády a místním četnictvem. Jednotka se dělila na 8 oddělení. Sekce I byla výzkumná sekce, kde se prováděly výzkumy s patogeny moru, cholery, tyfu a paratyfu, úplavice, sněti slezinné, tetanu a vozhřivky a byla odpovědná za vedení budov 7 a 8. Sekce II byla experimentální sekcí. Sekce III byla známá jako Jednotka epidemické prevence dodávek vody. Od roku 1944 byla tato sekce určena pro výrobu kontejnerů na biologické bomby. Sekce IV byla výrobním oddělením pro vlastní útvar. Sekce V slouţila k zaučení a výcviku nového personálu. Sekce VI se zabývala administrativou, sekce VII vyráběla bomby a materiál pro produkci patogenů, který skladovala. Sekce VIII byla zdravotním střediskem pro personál tábora. Na území Jednotky 731 se nacházelo 150 budov. Byly to hlavní štábní budova, administrativní budovy, laboratoře, noclehárny pro civilní dělníky, skladiště zbraní, chlévy pro pokusná zvířata, stáje, pitevna, vězení pro lidské pokusné objekty, farma se skleníky, elektrárna, tři krematoria a dokonce i rekreační zařízení pro personál Jednotky 731. Areál tábora byl obklopen pět metrů vysokou cihlovou zdí s ostnatým drátem o vysokém elektrickém napětí a vodním příkopem. V táboře se nacházelo několik stráţních věţí. Byly zde čtyři brány, jiţní pro Išiovy muţe, západní slouţila jako nouzový východ, severní brána a východní brána byly určeny pro čínské pracovníky, kteří zde pracovali. Tito čínští dělníci pocházeli z chudých poměrů, většina z nich byla negramotná. Při svém příchodu i odchodu do tábora byli podrobeni prohlídce. Pracovali sedm dní v týdnu. Dělníci po celou dobu své práce byli hlídáni, nesměli hovořit o svých úkolech s dělníky z jiných pracovních čet. Aţ třetina dělníků zemřela na následky těţkých pracovních podmínek a ţádné zdravotní péče. 95 % vězňů v této Jednotce byli Číňané a Korejci, jak civilisté, tak i vojáci, zbylých 5 % byli převáţně osoby z jihovýchodní Asie, Tichomořských ostrovů a malý počet vězňů představovali Spojenečtí váleční, zajatci z 2. světové války. Byli to běţní zločinci, protijaponští partyzáni a političtí vězni. Na vězních byly prováděny biologické a chemické pokusy. Do pokusů nebyli zahrnuti jen dospělí muţi, ale i ţeny a děti. Vězni určení k pokusům byli vězněni v budovách číslo 7 a 8, jinak označovaných jako Ha a Ro. V budově 7 byli drţeni muţští vězni, v budově 8 vězni obou pohlaví. Pokusné osoby byly nuceny pojídat různá jídla a pít nápoje nakaţené choroboplodnými zárodky. 19

20 Následně byl zkoumán vliv choroboplodných zárodků na vznik nemocí jako jsou břišní tyfus, paratyfy A a B, skvrnitý tyfus, tularemii, infekční ţloutenku, plynatou sněť, tetanus, choleru, dyzenterii, vozhřivku, spálu, brucelózu, klíšťovou encefalitidu, černý kašel, pohlavní choroby, tuberkulózu, salmonelózu, omrzliny a další onemocnění. Patogeny těchto nemocí byly vězňům aplikovány buď injekčně, nebo v potravě (např. čokoláda s náplní bakterií antraxu). Takto se zjišťovalo potřebné mnoţství nutné k infikování nepřítele a k vytvoření infikovaných bomb. Ty byly svrhávány z letadel. Do oblastí, které nebyly okupovány Japonci, byly svrhávány infikované potraviny a ošacení. Nic netušícím dospělým a dětem byly tady dávány infikované potraviny a sladkosti. V květnu a červnu 1940 se zde experimentovalo s cholerou. Bylo vybráno 20 vězňů mezi 20 a 30 lety. Osm osob bylo naočkováno vakcínou vyrobenou na ultrazvukovém zařízení, osm vakcínou vyrobenou normální cestou a čtyři osoby nebyly naočkovány vůbec. Po dvaceti dnech byli donuceni vypít mléko nakaţené cholerou. Osoby, které byly naočkovány ultrazvukovou vakcínou, nevykázalo ţádné známky cholery, zatímco osoby, které nebyly naočkovány vůbec a některé naočkované normální vakcínou onemocněly a zemřely. Lidé se stali lidským terčem k testování granátů z různých pozic a vzdáleností. Oběti byly připoutány ke kůlu a následně na nich byly testovány chemické, biologické a výbušné zbraně. V oblasti města An-tu od června roku 1941 do roku 1944 byli vězni připoutáváni ke kůlům, následně nad nimi létala letadla a shazovala bomby, které obsahovaly smrtelné mikroorganismy. Cílem bylo najít nejefektivnější způsob šíření nákazy. V lednu 1945 byla deseti čínským vězňům zakryta hlava a záda speciálními kovovými pláty a silnou bavlněnou látkou. Nohy a kyčle zůstaly odhaleny a byly zasaţeny bakteriemi sněti infikovanými střepinami z bomby. Vězni zemřeli na následky poranění a infekce do deseti dnů. Podobné pokusy probíhaly i na nic netušícím civilním obyvatelstvu. V srpnu 1942 letadlo nad čínskou vesnicí Čchung-šan ve východní Číně rozprášilo bakterie moru. Po dvou týdnech začaly umírat krysy a následně propukla horečka přenášená blechami. Japonské oddíly následně zapálily domy zasaţené morem. Ti, kteří vyhledali pomoc, narazili na japonské zdravotnické asistenty, kteří hledali oběti pro své pokusy. Na následky této morové epidemie, která trvala dva měsíce, zemřelo ve vesnici 392 obyvatel. Blechy nakaţené morem, infikované oblečení a jiné věci byly svrhávány z letadel na pole, blízko vesnic, měst za účelem rozšíření nákazy různých 20