10. srpna c 2002 Intellectronics. Abstract. 1 natura@eri.cz, WWW:

Transkript

1 Gymnázium Tachov, seminář 10. srpna 2003 Německý nacismus (2) Jiří Svršek 1 c 2002 Intellectronics Abstract Temnou kapitolou světových dějin byl německý nacismus. Přestože od konce 2. světové války uplynuje téměř 60 let, nacistická ideologie mezi určitými skupinkami mládeže má stále větší oblibu. Společným jmenovatelem všech těchto neonacistických skupin je zoufalá neznalost toho, čím německý nacismus skutečně byl. 1 natura@eri.cz, WWW:

2 References [1] Colloti, Enzo: Hitler a nacismus. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, Praha 10, Praha Z italského orig.: Hitler e il nazismo, nakl. Giunti a Casterman, Překlad z italštiny: Josef Hajný. ISBN: [2] Beierl, Florian M.: History of the Eagle s Nest. A complete account of Adolf Hitler s alleged Mountain Fortress. Verlag Anton Plenk, Berchtesgaden, Berchtesgaden, PO box Koch-Sternfeld Strasse 5. ISBN: nd English Edition, Summer [M1], [X1] [3] Adolf Hitler, Monology ve Vůdcově hlavním stanu Aurora, Praha ISBN: překlad: Jethro Spencer McIntosh z něm. orig.: Adolf Hitler, Monologe im Führerhauptquartier , Albrecht Knaus Verlag, Hamburg, 1980 [4] Butler, Rupert: Černí andělé. Historie zbraní SS. Nakl. Columbus spol. s r.o., Slovinská 9, Praha 10, Praha Z angl. orig.: The Black Angels, nakl. Arrow Books, Londýn Překlad: Ivan Ryčovský. ISBN: [5] Burger, Adolf: Ďáblova dílna. V padělatelském komandu koncentračního tábora Sachsenhausen. Nakl. Svoboda. Praha, ISBN: [6] Posner, Gerald L.: Hitlerovy děti. Synové a dcery pohlavárů Třetí říše o sobě a svých otcích. Nakl. Lidové noviny, spol. s r.o., Hellichova 5, Praha 1. Praha, ISBN: X. Angl. orig.: Hitler s Children. [7] Moulis, Miloslav: Sto dní na vrcholu moci. Edice Archiv. Mladá fronta, Praha [8] Tomášek, Dušan: Konfidenti. Orbis, Praha ISBN: [9] Irving, David: Norimberk. Poslední bitva. Grafoprint Neubert, ISBN: z angl. orig.: Nuremberg: The last battle. Focal Point Publications, London [10] Verlag Anton Plenk, Berchtesgaden. Viděno: [11] Beyond the Pale. Nazism and the Holocaust. Viděno: [12] Beyond the Pale. Nazism and the Holocaust. Viděno: [13] history Turnbull University of St. Andrews. Viděno: [14] Letter sent by the President to the Chancellor of the German Reich, Adolf Hitler, April 14, Viděno: [15] The White Rose. Viděno:

3 6 Počátek druhé světové války V letech 1938 a 1939 se připojením Rakouska, obsazením Sudet a vznikem Protektorátu Čechy a Morava uskutečnila první etapa programu nacistů na obsazení Evropy. Vytvoření Velkoněmecké říše vyžadovalo především uspokojení územních požadavků Německa. Jak se později ukázalo, tyto územní požadavky měly pouze zakrýt skutečné a mnohem dalekosáhlejší cíle nacistů. V okamžiku vyhlášení Čtyřletého plánu dostaly expanzivní cíle Německa konkrétní podobu. Obnovení vojenské suverenity Německa, kterého bylo dosaženo porušením Versailleské smlouvy, nebylo pouze otázkou mezinárodní prestiže Německa, ale předpokladem aktivní fáze německé zahraniční politiky. V únoru 1938 ve velení wehrmachtu a ve vedení ministerstva zahraničních věcí byli lidé oddaní nacistickému režimu. Například v zahraničním odboru byl nahrazen konzervativní Konstantin von Neurath (později říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava) diplomatem nacistického typu Joachimem von Ribbentropem. Německo sehrálo aktivní roli v evropské politice již v roce 1936 intervencí ve španělské občanské válce. Stále zjevnější bylo spojenectví s fašistickou Itálií, které rychle vedlo k porušení rovnováhy mírových smluv v Evropě. Mnichovská dohoda byla možná jen díky společnému postupu Německa a Itálie, stejně jako toto spojenectví sehrálo klíčovou roli při anexi Rakouska. Itálie v té době prožívala těžkou izolaci v důsledku svého tažení v Etiopii. 5. listopadu 1937 Hitler na setkání s veliteli wehrmachtu předložil řadu hypotéz předvídajících vojenský zásah při řešení německé otázky nejpozději do let 1943 až Německá otázka byla otázkou německého životního prostoru. Obsazení Rakouska a zničení Československa bylo jen prvním krokem expanze Německa směrem na východ v rámci strategie postupného obsazení Evropy. V květnu 1939 byl vytvořen Ocelový pakt, který soustředil zájem Itálie na oblast kolem Středozemního moře a Třetí říši tak uvolnil také prostor v podunajské Evropě. Německo-sovětský pakt z 23. srpna 1939 chránil Německo před nebezpečím vedení války na dvou frontách, neboť Hitler očekával aktivní vojenskou účast Francie a Anglie při německém útoku na Polsko. Stejné taktické důvody vedly Sovětský svaz, který byl vázán válečným konfliktem s Japonskem v Mongolsku, k uzavření dočasného příměří s Německem. Heslo Neuordnung Europas (Nová Evropa) bylo využíváno zejména propagandou pro zastínění dobyvačných cílů Třetí říše. Po porážce Francie v červnu 1940 se zdálo, že wehrmachtu nemůže nic zabránit v dobytí Evropy. Před předpokládanou kapitulací Anglie se nacistické vedení rozhodlo upřesnit pojem Nové Evropy. Nejvíce se v tomto směru angažovali ministr propagandy Joseph Goebbels a ministr hospodářství Walther Funk. Joseph Goebbels se pokoušel rozvinout specifickou ideologii nacismu. Třetí říše se měla stát pořádkovou mocností v Evropě, protože Hitlerův stát se jevil jako dědic a obnovitel imperiální velikosti. Po pádu Francie Goebbels prohlásil Anglii za vykořisťovatele pevninské Evropy, aby ospravedlnil připravovanou agresi. Po útoku na Sovětský svaz ideologie Nové Evropy získala antibolševický charakter a Třetí říše byla prezentována jako jediná hráz proti bolševické infekci. Říše se představovala jako jádro velké koalice národů povolaných k boji proti bolševicko-asijskému nebezpečí. Walther Funk šířil propagandu programu Grossraumwirtschaft (Hospodářství velkého prostoru) pod vedením Třetí říše. Nešlo jen o podřízení evropské ekonomiky nacistickému Německu, ale také o metody jednání s jednotlivými státy a národy. Například Francie měla mít téměř privilego- 2

4 vané postavení pod vedením Říše, zatímco státy střední, východní a jihovýchodní Evropy měly být koloniemi bez průmyslu jako zdroj pracovních sil a potravin. Průmyslová a finanční moc Německa měla ovládnout ekonomiku celé Evropy. Finanční a materiální zdroje evropské ekonomiky měly proudit do Německa jako vládnoucího centra. V Nové Evropě měly splynout všechny rasistické, geopolitické a vojenské principy nacistického Německa. Na jejich základě byla vytvořena nová hierarchie států, která malé státy odsuzovala k zániku nebo do role pouhého otroka. K tomu se připojila tvrdá hierarchie národů a ras. Jedním z principů nového uspořádání Evropy byl princip nadřazenosti germánského národa známý jako Herrenvolk. Tento princip ospravedlňoval a zdůvodňoval nadvládu německého národa ve všech oblastech. Již nebylo nutné ospravedlňovat antisemitismus, rasismus, antislavismus a nepřátelství k etnickým skupinám, případně k lidem označovaným jako minderwertig (méněcenní), ke kterým se řadili homosexuálové, cikáni, asociální živly a další lidé neslučitelní se společenskými a kulturními požadavky panské rasy. Princip nadřazenosti německého národa se setkal s jistým ohlasem snad jen v zemích západní a severní Evropy (Francie nebo Norsko), ale byl naprosto odmítnut v zemích, které byly nacisty určeny k likvidaci nebo k otroctví. Válečný útok proti Polsku 1. září 1939 otevřel cestu pro uskutečnění projektu Neuordnung Europas (Nové Evropy). V Polsku byly použity metody, jimiž se měla uskutečňovat násilná integrace zemí Evropy. Situace v okupovaném, násilně rozděleném a státně rozvráceném Polsku napovídala, jakým způsobem bude Třetí říše postupovat proti ostatním státům. Polský národ měl ztratit svoji národní a kulturní identitu a měl být pouhým zdrojem pracovní síly pro Německo. Pro práci nepoužitelní obyvatelé byli postupně likvidováni jako nepotřebný odpad. Na příkladu Polska se jasně ukázalo, že likvidační politika používaná jednotkami wehrmachtu a oddíly SS nebyla vázána na obranný charakter. Válka vystupovala jako očistný nástroj v rukou německého panského národa při styku s méněcennými národy a rasami. Třetí říše se vydala cestou genocidy a její válka byla válkou vyhlazovací. Vůdcův hlavní stan, v poledne host: říšský vůdce SS Heinrich Himmler (..) Na východní území nesmíme pustit německé kantory, jinak ztratíme rodiče i děti. Ztratíme všechen lid, protože ty nabiflované vědomosti jim budou k ničemu. Nejlíp bude naučit je jen posunkovou řeč. Místní rozhlas je seznámí s tím, co mají vědět, hudbu budeme vysílat neomezeně. Jen se nesmí naučit duševní práci, nesmíme jim dovolit tisknout! Jak se tam projevilo požehnání evropské kultury? Vznikem duchovního anarchismu! Nejšťastnější budou tito lidé tehdy, když je necháme v klidu. Jinak si vychováme nejzarytější nepřátele! (..) [3] Vůdcův hlavní stan, v poledne Válka se vrátila k prapůvodní formě svého bytí: namísto války národů se vede válka o prostor. Původně nebyla válka ničím jiným než bojem o místo k obživě. Dnes jde zase o přírodní bohatství. Podle vůle Stvořitele patří tomu, kdo si ho vybojuje. Stěhování národů začalo na Východě. Od nynějška však budou národy proudit ze Západu zpět na Východ. Odpovídá to principu přírody, aby se bojem prosadil výběr. Zákon přežití žádá neustálé zabíjení, aby mohlo žít lepší. Křesťanství je vzpourou proti tomuto základnímu zákonu. Provedeno do důsledků by vedlo k pěstování méněcenného. (..) [3] 3

5 Cílem obsazení řady částí Evropy nebylo pouze prosadit řídící a kontrolní moc Říše, ale především prosadit germanizaci území na východ od Říše. Toho bylo možno dosáhnout pouze vyhnáním obyvatel těchto území dále na východ nebo jejich fyzickou likvidací. Zcela stejná politika vyhlazování jako v Polsku byla použita na okupovaných územích Jugoslávie a Sovětského svazu. Německo ničilo celé národy a rasové komunity ve jménu ideologie, mocenských zájmů a rasové výjimečnosti nezávisle na tom, zda obyvatelé okupovaných zemí vystupovali nepřátelsky vůči německým vojskům. Vyhlazování obyvatel Polska, Jugoslávie a Sovětského svazu nebylo důsledkem iracionální slepé zuřivosti, ale propracovaného plánu. Tento plán mimo jiné obsahoval předpisy pro zacházení s partyzány a zajatci. Germanizace Nové Evropy měla největší rozsah koncem roku 1942 před osudnou porážkou Paulusovy armády u Stalingradu. Velké Německo, rozšířené o východní a jihovýchodní Evropu, zahrnovalo anektovaná území Polska (Gdaňsk, východní Prusko a Varmic), Belgii (Eupen, Malmedy), Lucembursko, Francii (Alsasko-Lotrinsko) a Slovinsko. Kolem těchto území byla celá řada území s různým statutem: Území přímo podřízená Německu: Generální gouvernement Polsko, Protektorát Čechy a Morava, severovýchodní území okupované Francie, okupovaná Belgie, část Jugoslávie po anexi Slovinska rozdělená mezi Německo a Itálii, uměle vytvořený stát Chorvatsko a Srbsko, Řecko, okupovaná území Ukrajiny a Ruska. Vazalská území se zdánlivou státní suverenitou: Dánsko, Norsko, Holandsko, vichistická Francie (od listopadu 1942 obsazená). Spojenci Trojdohody: Itálie (od příměří 8. září 1943 okupována Německem), Finsko, Rumunsko, Maďarsko (obsazené v březnu 1944), Slovensko a politické satelity Říše. Většina okupovaných území byla drancována a vykořisťována, zbavena národního a státního charakteru. V konečné fázi měla tato území sloužit politickým a ekonomickým zájmům Říše. Jako obranný val mezi Evropou a Asií měla Německu posloužit území určená ke germanizaci prostřednictvím vysídlení původních obyvatel a přestěhováním tzv. branných rolníků z původní Říše. Vysídlení obyvatelé měli být většinou fyzicky zlikvidováni nebo měli sloužit jako otroci panské rase. Některá území byla řízena loutkovými vládami kolaborantů, které byly nejen důsledkem nového řádu vnuceného Říší, ale také příznakem hloubky kořenů fašismu a nacismu v Evropě. Některé nacionalistické skupiny doufaly, že nacistické Německo obnoví ztracená národní práva zneuznaná mírovými smlouvami po první světové válce. Nacistická Třetí říše ale neměla sebemenší zájem pomáhat porobeným národům, protože neuznávala principy rovnosti mezi národy. 7 Na vrcholu moci Až do léta 1941 řada Němců vnímala válečné tažení jako příjemné a bezplatné výlety po Evropě. Německo dosáhlo norských fjordů, starobylých holandských měst, řecké Akropole v Athénách i slavné Eiffelovy věže v Paříži. Expanze německého nacismu začala v roce 1935 získáním Sárska, v roce 1936 obsazením Porýní, v roce 1938 anexí Rakouska a českých Sudet. V roce 1939 Německo získalo 4

6 Protektorát Čechy a Morava a po bleskové válce Polsko. V roce 1940 německá vojska pochodovala ve Francii, Belgii, Dánsku a Holandsku. Na jaře 1941 se Německo zmocnilo Jugoslávie a Řecka. Přípravy na přepadení a zničení Sovětského svazu začaly již koncem roku Podrobné směrnice plánu Barbarossa schválil Adolf Hitler v přítomnosti generálů Wilhelma Keitela a Alfreda Jodla 18. prosince Někdy v této době (přesné datum není známo) Říšský vůdce SS Heinrich Himmler svolal své nejbližší spolupracovníky na hrad Wewelsburg, kde jim oznámil přibližný termín zahájení operace a Hitlerovo rozhodnutí vyhladit po jejím úspěšném ukončení 30 miliónů Slovanů a Židů na těchto územích. V rámci příprav na operaci Barbarossa Heinrich Himmler navštívil 1. března 1941 koncentrační tábor Osvětim (Oswiecim), kde se měl začít stavět vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau. Hitler označil válku proti Sovětskému svazu za válku dvou světových názorů, v níž bude třeba použít co nejtvrdších postupů. 30. března 1941 si generál Halder do svého deníku poznamenal, že úkolem ve válce proti Sovětskému svazu bude zničit vojsko a stát rozbít. Bolševismus se rovná sociálnímu zločinu a proto půjde o zničující boj. Klíčovým dokumentem o válečných a poválečných plánech Německa ve východní Evropě byl Generalplan Ost. Říšský vůdce SS Himmler pověřil 24. června 1941 nástinem tohoto plánu profesora berlínské univerzity dr. Konrada Meyera-Hetlinga, který první verzi plánu předložil již 15. července Himmler byl zřejmě zaměstnán důležitějšími úkoly a s profesorem se sešel až 27. ledna 1942, kdy mu předal nové podrobné směrnice, podle nichž Meyer-Hetling vypracoval druhou verzi plánu. Ve druhé polovině roku 1941 vznikla v centrále Gestapa Hlavního bezpečnostního úřadu Říše RSHA (Reichssicherheits- hauptamt) jiná verze plánu Generalplan Ost. Tato verze po válce nebyla nalezena a její obsah známe pouze z poznámek dr. Ernsta Wetzela, vysokého úředníka ministerstva pro obsazená území. Hitler ale jevil větší zájem o práci dr. Meyera-Hetlinga. Na jaře 1942 dr. Konrad Meyer-Hetling předložil Právní, hospodářské a územní zásady výstavby východu. Podle jeho návrhu měly být na dobytých územích zřízeny říšské župy a uvedl dokonce jejich názvy: Ingermannland (oblast Leningradu), Gotengen (oblast Krymu a Cherson), Memel-Narew (oblast kolem Bialistoku a západní Litva) atd. Tyto nové župy měly být spojeny s říší dálnicemi, kdy jedna měla směřovat ke Stalingradu, jižnější na Krym. Autor dále naplánoval na dálnicích opěrné body zhruba po sto kilometrech. Veškerá půda měla být svěřena správcům SS a rozdělena jako léna osídlencům. Někteří historikové se domnívají, že tyto plány mohou pocházet přímo od Hitlera, který se těmito vizemi rád zabýval. Germanizaci celého území Meyer-Hetling plánoval na období asi 15 let, opěrná města měla být germanizována do 25 let. Ve své práci se Meyer-Hetling nezmiňuje o hromadném vysídlení nebo o vyhlazení původního obyvatelstva. Ale určuje, že např. v župě Ingermannland se má počet původního obyvatelstva snížit z 3,2 miliónu obyvatel na 200 tisíc lidí. Generalplan Ost, který vznikal v Hlavním bezpečnostním úřadu Říše RSHA, o němž se příliš neví, byl dokončen zřejmě v únoru Počítal s germanizací celého Polska, pobaltských republik, Běloruska, západní Ukrajiny a menší části Ruské federace. Mělo být vysídleno asi 31 miliónů lidí a na územích mělo zůstat jen 14 miliónů původních obyvatel. Ernst Wetzel ve svých poznámkách ale uvedl, že by mělo být vysídleno 46 až 51 miliónů lidí. Zachovala se také mapa východní Evropy, na níž jsou vyznačeny říšské komisariáty Ostland (dnešní Litva, Estonsko, Lotyšsko, Bělorusko a západní Ukrajina), Ukrajina (Volyňsko, Žitomir, 5

7 Kyjev, Charkov, Voroněž, Dněpropetrovsk, Stalingrad, Saratov), Kavkaz (Kubáň, Kalmycko, Stavropol, pohoří Kavkazu, Gruzie, Arménie, Azerbajdžán) a říšský komisariát Moskva (Moskva, Gorkij, Vjatka - oblast od Kirova po Archangelsk a západní Sibiř, Perm, Kazaň a Ufa). Říšské komisariáty měly podle mapy být rozděleny na generální komisariáty, jejichž správci by byly většinou vysocí důstojníci SS. Když německý wehrmacht dosáhl na východní frontě prvních úspěchů, nacisté začali realizovat své plány kolonizace. Závěry z jednání u Hitlera 16. července 1941 uvádějí, že Německo nesmí své cíle prozrazovat, ale musí se řídit taktickými hledisky. Německo musí zdůrazňovat, že bylo nuceno území obsadit, aby se zajistila jeho bezpečnost před bolševickými hordami. Přitom bude pokračováno ve vysídlování, ale nesmí být nic prozrazeno o cílech a úmyslech Říše. Adolf Hitler, Heinrich Himmler, Reinhard Heydrich a Joseph Goebbels své plány na likvidaci a zotročení celých národů stále zdokonalovali. V roce 1941 v rámci nacistické teorie o podlidech (Untermenschen) Hitler řekl svým generálům:... nemusíme je ovládat jen silou. Důležité je to, abychom byli nad nimi pánem jako krotitel nad zvěří. Podčlověk je zdánlivě zcela stejné stvoření jako my, s rukama, nohama, rozumem, očima, ústy. Ale ve skutečnosti je to strašlivá zrůda, má podobnou tvář jako člověk, ale duševně a citově stojí hlouběji než kterékoliv zvíře. Má v sobě strašný chaos nejprimitivnějších vášní. Je to podčlověk. V roce 1941 se nacistická propaganda o podlidech rozběhla naplno. Na ulicích se objevily plakáty, v novinách články. V roce 1942 vyšla v Berlíně brožura s nákladem 3,8 miliónu kusů, která byla ihned přeložena do řady jazyků. V létě 1942 tiskový orgán SS Das Schwarze Korps napsal, že úkolem nacismu není pouze germanizovat východní země, ale postarat se o to, aby v těchto zemích žili skutečně lidé německé krve. 23. října 1941 se Adolf Hitler domníval, že válka na východní frontě je již vítězně rozhodnuta. Vrchní velitelství branné moci (OKW, Oberkommando der Wehrmacht) vydalo rozkaz, podle něhož po vítězství wehrmachtu nad Rudou armádou a Sovětským svazem bude 49 divizí rozpuštěno a vojáci přejdou do zbrojního průmyslu. Ale již 28. listopadu 1941 bylo plánované snížení počtu divizí zrušeno. Válka na východní frontě se začala poněkud jinak, než si nacisté představovali. [7] 8 Holocaust a genocida Vyvraždění miliónů Židů a dalších neárijských lidí v období Holocaustu je největším zločinem proti lidskosti v celé historii lidstva. Holocaust umožnila kombinace několika faktorů: úplné ovládnutí moderních represivních nástrojů státu totalitním režimem nacistické strany, aktivní spolupráce nebo pasivní souhlas širokých vrstev německého obyvatelstva s nacisty, spolupráce nacistických a fašistických režimů a kolaborantů na okupovaných územích a hluboce zakořeněné antisemitské smýšlení ve všech křesťanských zemích Evropy. Ztráta základních lidských hodnot v německé společnosti byla způsobena vleklou politickou a hospodářskou krizí 20. let 20. století. Zahraniční politika Německa se po začátku 2. světové války orientovala na území ve střední a východní Evropě s cílem osídlit tato území výlučně etnickými Němci a vytvořit oblast označovanou jako Vaterland (Otčina). 12. března 1938 bylo anektováno Rakousko, v říjnu 1938 došlo k připojení sudetských území Československa na základě Mnichovské dohody. V březnu 1939 bylo území Československa rozděleno na Protektorát Čechy a Morava, který byl přičleněn k Říši a na Slovenský stát s fašistickou loutkovou vládou. Německá armáda začala okupovat také část území Litvy. 6

8 Svoji významnou roli v zahraniční politice Německa sehrál také Pakt o neútočení uzavřený mezi Německem a Sovětským svazem v Moskvě 23. dubna Tajná doložka paktu obsahovala územní nároky Německa a Sovětského svazu a její část byla naplněna po útoku Německa na Polsko 1. září O dva týdny později Rudá armáda se souhlasem Německa obsadila východní Polsko, okupovala část západního Běloruska a západní Ukrajiny, čímž stanovila nové hranice Sovětského svazu. Západní část Polska s městy Danzig, Poznaň, Lodž a Katowice byla začleněna do Německa. Střední část Polska s městy Varšava, Lublin, Krakow a Lvov se stala Generálním gouvernmentem. Ze 3,3 miliónů Židů v Polsku se na Německem okupovaných územích ocitly asi 2 milióny lidí. Koncem září 1939 jednotky SS provedly násilné přesídlení asi 600 tisíc Židů z připojeného západního Polska do Generálního gouvernmentu. Židé byli soustředěni do ghett, koncentračních táborů, v nichž čekali na konečné řešení. Mobilní jednotky SS Einsatzgruppen, které postupovaly za wehrmachtem, dostaly za úkol očistit území Polska od Židů. [X2], [X3] V evropských zemích okupovaných Německem na jaře roku 1940 byl postup nacistů vůči Židům mnohem obezřetnější, než v Polsku. Na podzim roku 1940 podle Norimberských zákonů bylo v Norsku, Dánsku, Belgii, Lucembursku a Francii registrováno půl miliónu Židů. Židé byli vyloučeni z veřejných služeb a došlo k omezení jejich občanských práv. Postup proti Židům na západoevropských a severoevropských okupovaných územích byl stejný jako v Německu v letech 1933 až Židé byli postupně separováni a izolováni od společnosti. Nežidovští občané na okupovaných územích byli přesvědčováni ostrou antisemitskou propagandou. Později byli Židé násilně deportováni do ghett a transitních táborů, odkud byli deportováni do vyhlazovacích táborů na území Polska. Během války na Balkáně v roce 1941 Německo využilo aliance s fašistickými režimy v Itálii, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Chorvatsku k persekuci 1,6 miliónů Židů jihovýchodní a jižní Evropy. Na většině okupovaných územích bývalé Jugoslávie, Řecka, jižního Ruska a Ukrajiny osud Židů závisel na postoji režimů těchto zemí k vyhlazovacímu nacistickému programu. S výjimkou Itálie němečtí nacisté nezískali od svých spojenců přímou podporu k masové deportaci Židů z jejich území. Fašistické vlády těchto zemí určitým způsobem zabraňovaly masové deportaci Židů ze svých území. Tato situace se ale radikálně změnila v letech 1943 a 1944, když Německo zahájilo okupaci území svých bývalých spojenců. [X2], [X3] Po útoku nacistického Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 došlo k rychlé okupaci největší oblasti židovského osídlení v Evropě. Na území připojených Sovětským svazem od září 1939, baltských států, východního Polska, Bessarabie a Bukoviny, žilo 1,91 miliónu Židů. Na územích Ukrajiny, Běloruska a části území Ruska okupovaných Německem žilo asi 2,16 miliónu Židů. Asi 1,5 miliónu Židů před příchodem německých okupačních vojsk uprchlo. Více než 2,5 miliónu Židů bylo uvězněno a 90 procent z nich bylo soustředěno v asi 50 městech. Asi měsíc před útokem Německa Sovětský svaz byly vytvořeny mobilní pohotovostní oddíly SS Einsatzgruppen, jejímž úkolem bylo očistit okupovaná území od Židů a Slovanů. Tyto jednotky se skládaly z příslušníků SS, SD, německé tajné policie Gestapo a místních přisluhovačů na okupovaných územích. Heinrich Himmler nechal zhotovit brožuru Untermensch (Podčlověk), z níž se příslušník SS dozvěděl, proč nelze Slovany považovat za lidské bytosti: Při letmém pohledu je podčlověk po biologické stránce naprosto stejným dílem přírody jako člověk - má ruce, nohy, oči, ústa i jakýsi mozek. Ve skutečnosti se od něj diametrálně liší; je to strašlivá zrůda, karikatura člověka s rysy podobajícími se lidské bytosti, avšak s intelektem a morálkou hluboko pod úrovní kteréhokoli zvířete. Takový tvor je puzen temnou změtí nespoutaných zvířeckých vášní: neovladatelného sklonu k ničení, primitivního chtíče a nestydaté sprostoty. [4] 7

9 Na okupovaných územích se příslušníci jednotek SS dopustili masových zločinů proti lidskosti: poprav sovětských válečných zajatců a zločinů na místním ruském a židovském obyvatelstvu. Jak wehrmacht postupoval k východu směrem k Moskvě, jednotky SS Einsatzgruppen provedly očišťovací akce v řadě obcí od v linii až po Leningrad, Oděssu, Simferopol a Rostov na Donu. V prvních pěti měsících okupace jednotky SS Einsatzgruppen zavraždili každý měsíc více než 100 tisíc Židů, celkem půl miliónu lidí. Do listopadu 1941 na okupovaných územích žilo kolem 2 miliónů Židů. Druhá fáze proběhla z daleko větší silou. Podílelo se na ní asi 250 tisíc příslušníků SS a řada místních přisluhovačů. Židé byli násilně deportováni do ghett, kde byla prováděna jejich selekce na osoby určené k bezprostřednímu zabití a na osoby určené k nuceným pracím. Od roku 1942 byla ghetta postupně rušena a zbývající Židé v nich byli postříleni. Do konce roku 1943 bylo takto zavražděno asi 900 tisíc Židů. Jednotky SS pokračovaly ve své činnosti a zbývající Židy na okupovaných územích násilně deportovaly do vyhlazovacích táborů. 9 Koncentrační pracovní, vyhlazovací tábory a nacistické barbarství První koncentrační tábory vznikly brzy po nástupu nacistů k moci v Německu v rámci represivních opatření proti nepřátelům Třetí říše. Jeden z prvních koncentračních táborů vznikl v Dachau nedaleko Mnichova v roce Koncentrační tábory nebyly důsledkem nějaké degenerace nacistického režimu, ale organickou součástí systému ve snaze ovlivnit proces poslušnosti a discipliny německého lidu. Před 2. světovou válkou lidé nebyli do koncentračních táborů posílání kvůli odpykání trestu na základě pravomocného rozhodnutí soudu, ale obvykle proto, aby nemohli škodit režimu. Politická policie dostala právo zatknout kohokoliv, kdo třeba jen vzdáleně vzbuzoval podezření, že nesouhlasí s režimem. Heinrich Himmler měl rozsáhlé pravomoci podpořené institutem předběžného zadržení (Schutzhaft), který policii umožnil zadržet občana na neomezeně dlouhou dobu. V roce 1938 rozšířením moci Gestapa byli do koncentračních táborů deportováni tzv. asociálové. Vznikaly tábory nucených prací, které souvisely s vytvořením hospodářských podniků SS, kde se pracovní síla měla využívat. Po anexi Rakouska v roce 1938 se působnost Gestapa rozšířila a také se zvětšil počet koncentračních táborů přičleněním tábora v Mauthausenu nedalo města Linz. Do té doby již existovaly tábory v Dachau, Sachsenhausenu, Buchenwaldu a Flossenbürgu. Po Křišťálové noci v listopadu 1939 byli do koncentračních táborů odesílány desetitisíce Židů, což předznamenalo funkci těchto táborů při konečném řešení židovské otázky. V květnu 1939 byl otevřen ženský tábor v Ravensbrücku. Začátek 2. světové války znamenal změnu poslání a zvýšení důležitosti koncentračních táborů. V té době žilo v Německu ještě asi 200 tisíc Židů. Již v předchozích pěti letech vedení táborů získalo autonomii uvnitř nacistického režimu. Tábory byly jasným důkazem likvidace právního systému v Německu. Uvnitř SS vznikl specializovaný sbor určený pro dozor v koncentračních táborech, jednotky Totenkopf (Smrtihlav). 8

10 V zimě roku 1941 nacistické vedení začalo uskutečňovat nový rozsáhlý plán na vytvoření vyhlazovacích táborů na okupovaných územích Polska a na násilnou deportaci a likvidaci všech Židů v těchto táborech smrti. Původní metody, jako hromadné popravy zastřelením, vyhladovění a nucené práce, se nacistům jevily jako málo účinné a značně pomalé. Nacisté si kladli za cíl vyhladit celou populaci Židů na okupovaných územích. Zahájení 2. světové války přineslo zvýšenou persekuci Židů, protože definitivně padla možnost emigrace. Na okupovaných územích střední a východní Evropy žily milióny Židů. Temné výhrůžky nacistů o zničení hebrejské rasy nebylo možno považovat za propagandistická hesla. Od března 1941 nacisté začali používat termín konečné řešení (Gesamtlösung, Endlösung). Ale již od poloviny září 1939 se připravovaly v oblastech okupovaného Polska masové přesuny Židů s cílem je soustředit ve vybraných oblastech, což bylo prvním krokem k vytvoření židovských ghett. Tato ghetta byla nacisty chápána jako dočasné řešení židovské otázky. Realizace konečného řešení byla svěřena říšskému vůdci SS Heinrichu Himmlerovi, který se v té době stal také komisařem pro konsolidaci německé rasy. V Lodži (přejmenované na Litzmannstadt) byli Židé vyloučeni ze zásobování potravinami ještě před jejich deportací do ghetta. První masové přesuny Heinrich Himmler nařídil 30. října 1939 v rámci deportace polského obyvatelstva z území bývalého Polska. Bylo postaveno nebo přestavěno šest vyhlazovacích táborů: Auschwitz-Birkenau (Oswiecim), Belzec, Chelmno, Lublin-Majdanek, Sobibor a Treblinka. 2. ledna 1941 na základě tajného rozkazu Reinharda Heydricha, šéfa bezpečnostní služby SD, byly koncentrační tábory zařazeny do tří skupin. Do první skupiny patřily tábory Dachau, Sachsenhausen a Osvětim I. Do druhé skupiny patřily tábory Buchenwald, Flossenbürg, Neuengamme a Osvětim II. Do třetí skupiny patřily vyhlazovací tábory Mauthausen, Majdanek a později také tábory Auschwitz-Birkenau (Oswiecim) a Bergen-Belsen. [5] Po ofenzívě wehrmachtu padli pod kontrolu nacistů také Židé ve Francii, Belgii a Holandsku, předtím také v Norsku a Dánsku. Ve Francii řada Židů poznala francouzskou kolaboraci s režimem nacistického Německa. Židé byli shromažďováni do tranzitních táborů a nákladními vlaky transportováni do vyhlazovacích táborů na území Polska. Masové deportace Židů z těchto území probíhaly až do ledna 1945, kdy byli transportováni Židé z Maďarska do tábora Auschwitz-Birkenau. Lze se oprávněně domnívat, že již v době příprav útoku na Sovětský svaz byla otázka úplné fyzické likvidace všech Židů rozhodnuta. Speciální jednotky SS a SD Einsatzgruppen v několika týdnech zmasakrovaly stovky tisíc Židů. Z protokolu konference ve Wannsee z 20. ledna 1942, které se zúčastnili šéf RSHA Reinhard Heydrich a Adolf Eichmann, odpovědný za židovskou selekci, je známo rozmístění Židů v okupované Evropě určených k likvidaci. Šlo celkem o více než 11 miliónů lidí. Příkaz o konečném řešení (Gesamtlösung) židovské otázky vydal Heydrichovi 31. července 1941 Hermann Göring. Na základě tohoto příkazu začalo systematické využívání koncentračních táborů pro vyhlazování židovského obyvatelstva. V září 1941 byly v koncentračním táboře v Osvětimi poprvé provedeny masové popravy v plynových komorách. Projektantem plynových komor byl SS-Brigadeführer Dr. Ing. Hans Kammler, který byl šéfem oddělení C Hlavního úřadu hospodářské správy SS a později zajišťoval výrobní 9

11 program rakety A-4 po stavební stránce [9]. Od této chvíle likvidace Židů probíhala průmyslovým tempem a technologií. Velitel tábora v Osvětimi Rudolf Höss o tom zanechal svědectví. Hlavní vyhlazovací tábory byly zřízeny na okupovaných územích Polska: Chelmno, Belzec, Treblinka, Sobibor, Osvětim, Majdanek. Deportace Židů vyvrcholily na jaře a v létě roku 1942, kdy do těchto táborů přijížděly z celé okupované Evropy pravidelné transporty. V březnu 1942 začala velká vlna deportací Židů ze Slovenska, v červenci 1942 z Paříže, Amsterdamu a z varšavského ghetta, kde bylo soustředěno nejvíce Židů ve střední Evropě. 16. října 1942 začala deportace z Říma, v dubnu a květnu 1944 z Maďarska. Kromě těchto deportací do vyhlazovacích táborů docházelo k vraždění popravám při průchodu oddílů SS a wehrmachtu okupovaným územím. Židů nebo k masovým V dubnu a květnu 1943 došlo k povstání ve varšavském ghettu. Bylo krutým způsobem potlačeno oddíly SS s pomocí kolaborantských jednotek Ukrajinců a Lotyšů, jejichž antisemitská zuřivost dávala tušit, kam až mohou lidé ve své zběsilosti klesnout. Vedení tábora v Dachau se stalo modelem brutálního zacházení s vězni. Pro vězně platil tvrdý a absurdní disciplinární řád, provázený svévolným psychickým týráním a fyzickými tresty, brutálním terorem proti bezbranným lidem. Jediným proviněním vězňů zde často byla jen jejich existence. Uvnitř koncentračních táborů existovala přísná hierarchie moci. Po roce 1936 byli do koncentračních táborů odeslání také kriminální zločinci, jimž se obvykle svěřovalo vnitřní řízení táborů. Vytvořil se tak vztah mezi katem a bezmocnou obětí, atmosféra strachu a vzájemného udávání, což ještě zhoršilo soužití mezi vězni. Zavedení rozlišovacích znaků pro různé kategorie vězňů (červený trojúhelník pro politické vězně, růžový pro homosexuály, zelený pro kriminální zločince, černý pro asociály, fialový pro Svědky Jehovovy, žlutý pro Židy) mělo zabránit vzniku solidarity mezi vězni a odpovídalo klasifikační logice nacistů. Po roce 1940 koncentrační tábory začaly vznikat také na okupovaných územích a postupně se měnila jejich funkce. Většina z nich začala fungovat rovněž jako tábory pro zajatce. Počet vězněných v koncentračních táborech radikálně vzrostl také v souvislosti s válečnou psychózou. Kromě toho vzrostl počet vykonaných trestů smrti, což mělo zvýšit zastrašovací účinek táborů. V roce 1942 došlo k další změně funkce koncentračních táborů. V březnu 1942 byly koncentrační tábory podřízeny hospodářskému vedení SS, které se potýkalo s nedostatkem pracovních sil. Zhoršující se zásobovací podmínky bývaly v táborech často řešeny fyzickou likvidací určitého počtu vězňů. Práce vězňů se většinou soustředila na leteckou výrobu, jak tomu bylo např. v podzemních dílnách koncentračního tábora v Buchenwaldu. Ve válečných letech vznikly koncentrační tábory vybavené plynovými komorami s oxidem uhelnatým a ve vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau s otravným plynem Zyklon B (hydrogenkyanid), vyráběným německou firmou IG Farben a českou firmou Draslovka v Kolíně. Tato jedovatá látka je ve zmíněné české firmě vyráběna dodnes pod názvem Uragan D2. Pro pálení mrtvých těl byla postavena krematoria. Existovaly koncentrační tábory, v nichž byli 10

12 lidé mučeni a zabíjení brutálním a nelidským způsobem, zničující prácí nebo lékařskými pokusy, které zde z pověření SS vykonávali různí, často sadističtí, pseudovědci a lékaři. Auschwitz-Birkenau byl vedlejším táborem tábora v Osvětimi. Osvětim (polsky Oswiecim) leží asi 30 kilometrů jihovýchodně od města Katowice. Vyhlazovací tábor Birkenau ležel v bažinaté krajině nedaleko obce Rajsko. Celý komplex byl rozdělen na ženský, rodinný, mužský a cikánský tábor. Ke spalování mrtvol se používala čtyři krematoria a v roce 1944 spalovací jáma. Ve dřevěných barácích o délce asi 40 metrů bylo ubytováno asi 400 až 600 vězňů. Voda byla pouze na několika místech mezi bloky. Všude byla značná nečistota, která byla zdrojem různých nemocí včetně skvrnitého a břišního tyfu. V Birkenau se prováděly experimenty na lidech pomocí očkování vybraných vězňů. V nemocničním bloku se prováděla selekce a oslabení pacienti byli posíláni do plynových komor. [5] Nejubožejšími tvory v táboře Birkenau byly ženy. Měly dohola ostříhané vlasy, chodily ve špinavých cárech hadrů a dozíraly na ně německé prostitutky, které byly označeny černým trojúhelníkem jako asociální živly. Sadismus těchto dozorkyň se projevoval také tím, že vězeňkyně byly týrány hladem a žízní. [5] Život vězňů závisel na rozhodnutí SS-hauptsturmführera Dr. Josefa Mengeleho, který vystudoval medicínu, získal doktorát filozofie u antisemitského profesora T. Mollisona, a v roce 1937 začal pracoval v Ústavu pro výzkum dědičnosti, biologie a rasové čistoty ve Frankfurtu. V květnu 1937 Mengele vstoupil do NSDAP, v roce 1938 se stal příslušníkem SS. V roce 1940 vstoupil do Waffen-SS a jeden rok pracoval v úřadu SS pro rasy a přesídlení, kde zkoumal rasovou vhodnost Poláků. V polovině roku 1941 byl přeložen na Ukrajinu a v roce 1942 byl zraněn, za což byl vyznamenán Železným křížem prvního stupně. Nakonec byl převelen nazpět k Otmarovi von Verschuerovi do Frankfurtu. Ten ho přivedl k práci v koncentračních táborech. V květnu 1932 Mengele odjel do Osvětimi. [6] Selekce se kromě Josefa Mengeleho účastnili také další lékaři, SS-Obersturmführer Dr. Fritz Klein, lékař ženského tábora SS-Hauptsturmführer Dr. Entress Friedrich Karl Hermann, SS- Obersturmführer Dr. Thilo Heinz, SS-Obersturmführer Dr. Johan Paul Kremmer a další. [5] Na jednu stranu vyřadili vězně určené do plynových komor, na druhou stranu ty, kteří měli ještě naději. Ženy pracovaly v různých komandech, při stavbě silnic, při odklízení trosek, při polních pracích vždy deset hodin denně. Jejich strava byla složena z odvaru kávy, v poledne z jednoho litru tuřínové polévky a pak ze tří set gramů chleba a kávy. Většina žen kvůli nečistotě, podvýživě a vysilující práci brzy onemocněla skvrnitým tyfem. Kdo nebyl ráno schopen nastoupit do práce, byl přemístěn do bloku smrti, sběrného místa pro plynové komory. Ve svých posledních okamžicích života tyto lidé strašně trpěli ranami, kopanci, hladem, žízní. [5] Oběti selekcí nastoupily v táboře Auschwitz-Birkenau přímo z rampy na nádraží do nákladních aut, které je odvážely ihned k plynové komoře. Za posledním vozem jel sanitní vůz, v němž ale neseděli lékaři, ale příslušník SS, který dohlížel na přepravu plechovek s Zyklonem B. Když po několika minutách kolona vozidel zastavila před plynovou komorou, příslušníci SS pomáhali lidem při vystupování. Dokonce je upozorňovali, aby vystupovali z nákladních vozů pomalu a opatrně. Pak jim oznámili, aby se odebrali do koupelny, kde se mají osprchovat před přijetím do tábora. Většinou nic netušící lidé vstoupili do místnosti, která měla kapacitu až tisíc osob, v níž museli odložit své šaty. Pak dostali kousek mýdla a ručník. Z této místnosti vedly schody dolů do jiné místnosti, kde byl u stropu větší počet sprch. Nejprve do této místnosti byly poslány ženy se svými dětmi, pak za nimi následovali muži. Mezitím 11

13 některý příslušník SS vystoupil na plochou střechu a vysypal obsah plechovky s Zyklonem B do kanálu ve stropě, který ústil do sprch. Vzduch v místnosti byl vlažný, aby se mohl kyanovodík rychleji šířit. Během pěti, nejvýše deseti minut byli všichni lidé usmrceni. Po asi deseti minutách byla spuštěna ventilace, která jedovatý plyn odsála. Do místnosti nastoupili vězňové ze zvláštního komanda, jejichž úkolem bylo shromáždit odložené věci a mrtvým ostříhat vlasy. Speciální skupina vězňů a zubních techniků vylamovala mrtvým lidem zlaté korunky, které se pak shromažďovaly a přetavovaly do zlatých cihel. Tyto zlaté cihly se odesílaly do Říšské banky v Berlíně. Mrtvoly byly spáleny v krematoriích, čtyřech dlouhých budovách s vysokým čtverhranným komínem. Celkem v Birkenau bylo 12 pecí s 48 spalovacími komorami. Zpopelňování mrtvol trvalo 15 minut. Takto mohlo být během 24 hodin provozu spáleno asi 9000 lidí. Přesto kapacita pecí nestačila a mrtvoly byly páleny také na velkých hranicích. [5] V noci z 8. na 9. března 1944 bylo v Birkenau povražděno a spáleno 3792 nevinných československých občanů, kteří sem byli převezeni z ghetta v Terezíně. [5] Odhaduje se, že koncentračními tábory prošlo asi 20 miliónů lidí. Na systému koncentračních táborů, od dohledu nad transporty až po zodpovědnost za jejich existenci, řízení a vraždění, se podílelo asi kolem miliónu Němců. Dodnes zůstávají nezodpovězeny otázky, kde se v těchto lidech vzala taková bestialita, proč se tolik lidí podílelo na vraždění, kam zmizelo svědomí a zodpovědnost za své činy. Násilí nacistického režimu se neomezilo pouze na koncentrační a později vyhlazovací tábory. Pronikalo celou společností Třetí říše. Počátky lze najít již v červenci roku 1933, kdy byla zákonem umožněna sterilizace, došlo k odsouzení duševních chorob a fakticky byla umožněna segregace a likvidace fyzicky a mentálně postižených lidí. Koncem roku 1939 byla schválena euthanasie nikoliv na základě svobodné volby, ale na základě rozhodnutí, což později v letech 1940 a 1941 umožnilo fyzickou likvidaci chovanců psychiatrických léčeben. Takto bylo zabito asi 120 tisíc pacientů, dokud režim nebyl donucen podobné akce zastavit v důsledku vlny protestů ze strany církví. Stejně mizivým smyslem pro hodnotu lidského života se vyznačovalo chování výkonných orgánů na okupovaných územích, kde docházelo k masovému vyhlazování Židů. Podle nacistické ideologie byl lidský život neárijského jedince považován téměř za bezcenný. Němci byli nacistickým režimem přesvědčováni o vlastní rasové nadřazenosti, díky níž řada z nich věřila, že jsou chráněni před trestem za jakýkoliv krutý čin, pokud byl ospravedlněn zájmem Říše. V Polsku byla zničena národní kultura, došlo k uzavření všech škol, odstranění univerzitního vzdělání, omezení gramotnosti. Barbarsky byly ničeny národní hodnoty a obyvatelé Polska se stali pouhými otroky německých pánů. Fyzicky byli zlikvidováni Židé a významní představitelé polské národní kultury. 1. srpna 1944 vypuklo varšavské povstání, jemuž velel generál Bor-Komorski. Po dvou měsících zuřivých bojů za podpory dělostřelectva a letectva bylo varšavské povstání krvavě potlačeno. Na polské straně padlo 180 tisíc lidí. 30. září 1944 povstalci složili zbraně. Hitler ale chtěl povstání využít k roztržce mezi Sověty a Poláky. Vzbouřenci byli považováni za zajatce a byli umístěni do zajateckých táborů a nikoliv do koncentračních vyhlazovacích táborů. Rudá armáda se zastavila na Visle. Stalin přenechal Němcům starost o likvidaci varšavského povstání. 12

14 Během krvavého potlačení varšavského povstání nacisté mimo jiné vypálili dům a zcela zničili knihovnu a osobní dopisy významného polského matematika Waclawa Sierpinského ( ). Sierpinski později popsal tyto tragické události ve své přednášce na Jagellonské univerzitě v Krakově v roce Uvedl, že jeden z jeho nejstarších studentů Stanislaw Ruziewicz byl v červenci 1941 nacisty zavražděn. Vynikající matematik a učitel profesor Jan Kazimierz byl z Univerzity ve Lvově propuštěn. V roce 1943 byl nacisty zavražděn jeden z vynikajících Sierpinského studentů Stanislaw Saks, který byl asistentem na Varšavské univerzitě a stal se jedním z předních expertů na světě v teorii integrálů. V roce 1942 byl nacisty zavražděn další z Sierpinského studentů Adolf Lindenbaum, který byl vynikajícím autorem prací o teorii množin a asistentem na Varšavské univerzitě. Zavražděn byl také Schauder. V důsledku války a válečných útrap zemřeli Sierpinského kolegové Dickstein a Zaremba. Sierpinski uvedl, že více než polovina matematiků, která přednášela na polských akademických školách, byla nacisty zavražděna. Polská matematika ztratila řadu špičkových a potenciálních odborníků v teorii množin a topologii. Nacistické barbarství způsobilo nenávratné materiální ztráty. Byla vypálena knihovna Varšavské univerzity, který obsahovala několik tisíc svazků časopisů, matematických knih a tisíce přetisků matematických prací různých autorů. Téměř veškerá vydání časopisu Fundamenta Mathematica (32 ročníků) a deset svazků Mathematical Monography bylo zcela spáleno. Soukromé knihovny všech čtyř profesorů matematiky Varšavské univerzity a řada rukopisů jejich prací bylo během nacistického běsnění spáleno. [X4] 6. června 1941, ještě před napadením Sovětského svazu, nejvyšší velení wehrmachtu vydalo rozkaz zastřelit politické komisaře Rudé armády, kteří padnou do zajetí. Likvidace sovětských válečných zajatců měla zasáhnout nejen řídící kádry sovětského státu, ale měla změnit demografickou strukturu Sovětského svazu, aby se umožnila jeho germanizace. Sovětští zajatci byli vystaveni hladovění a nemocím, zacházelo se s nimi hůře než s hospodářskými zvířaty, protože byly režimem považováni za méněcenné a nežádoucí. Pro střední a východní Evropu byl přijat Generalplan Ost, který byl vypracován koncem roku 1941 a v průběhu roku Tento plán byl spojen s plány na konečné řešení, kdy mělo dojít k fyzické modifikaci vztahů mezi národy okupovaných oblastí východní Evropy. Generalplan Ost vycházel z územních zisků směrem na východ od Říše rozbitím Polska a zničením Sovětského svazu jako státu. Cílem bylo zajistit rozsáhlé územní zisky a budoucí bezpečnost Německa směrem na východ. Plán předpokládal eliminaci původního obyvatelstva a přesídlení germánského obyvatelstva na nová území, která by tvořila hranici německého impéria s Asií. Vůdcův hlavní stan, večer hosté: říšský ministr dr. Todt, gauleiter Sauckel (..) Domorodci? Začneme je prosívat. Rozkladný židovský živel zcela vyloučíme. Dojem, jaký jsem získal na Bílé Rusi, byl lepší než na Ukrajině. Do ruských měst nepůjdeme, ta musí kompletně vymřít. Zde nemusíme mít výčitky svědomí. Nebudeme se vžívat do role chůvy, vůči těmto lidem nemáme vůbec žádné povinnosti. Vylepšit obytný dům, vychytat vši, německé učitele, noviny? Ne! Raději zavedeme rozhlas, zcela závislý na nás. Jinak ty lidi jen naučíme rozeznávat dopravní značky, aby nám neběhali pod auta! Svoboda pro tyto lidi znamená, že se budou mýt jen ve svátek. Když přijdeme s mýdlem, nezískáme jejich sympatie. Museli by změnit způsob myšlení. Máme jen jeden úkol: germanizaci přesídlením Němců. Na domorodce se budeme dívat jako na Indiány. Kdyby tito lidé nad námi zvítězil, buď nám Bůh milostiv. Nenávist? Ne, tu neznáme; jednáme jen racionálně. Oni však jednají z komplexu méněcennosti poraženého. (..) [3] Vůdcův hlavní stan, večer 13

15 (..) Jih Ukrajiny, zvláště Krym, musí být osídlen výhradně Němci. Je pro mě velmi snadné odsunout tamní obyvatelstvo kamkoli jinam. Německý osadník bude ozbrojeným sedlákem, k tomu přidám vysloužilce, ať jsou spřízněni jakkoliv. Tím získáme poddůstojnický sbor, který potřebujeme. V budoucnosti budeme mít stálou armádu o síle 1,5 až 2 milióny mužů. Odchodem dvanáctiročáků budeme mít každým rokem k dispozici 30 až 40 tisíc vysloužilců. Jim dá Říše, pokud jsou ze selského rodu, k dispozici plně vybavený statek. Země nás nestojí nic, musíme jen postavit dům. Tuto usedlost si selští synkové, jimiž chci zemi zabydlit, koupí svou dvanáctiletou službou; poslední dva roky se už budou připravovat na rolničení (..) [3] Vůdcův hlavní stan, noc z 8. na , noc z 9. na , v poledne, večer, noc z 10. na (..) Budovatelé Říše budou bydlet v krásných domech. Německé úřady a služebny budou sídlit v překrásných budovách, guvernéři v palácích. Okolo služeben vznikne všechno, co je zapotřebí. Kolem měst bude ve vzdálenosti 30 až 40 km založen prstenec krásných vesnic, spojených s nejlepšími dálnicemi. Dál bude následovat jiný svět, v němž necháme Rusy žít, jak chtějí. (..) (..) Zabereme jen tu nejlepší půdu. Bažiny nebudeme osidlovat. Můžeme tam postavit ohromná vojenská cvičiště o rozlohách 350 až 400 km, s řekami a všemi překážkami, jež příroda staví do cesty vojsku. (..) [3] Vůdcův hlavní stan, noc z 19. na (..) Ukrajina a Povolží se jednou stanou obilnicemi Evropy. Budeme tam sklízet mnohonásobek toho, co na této půdě roste nyní. A přitom Rusko za cara se svými 170 milióny lidí nikdy netrpělo hladem. Evropu budeme zásobovat i železem. Když Švédsko jednoho dne nebude chtít dodávat, dobrá, vezmeme rudu z Východu. Belgický průmysl může své levné výrobky denní potřeby měnit za obilí z těchto oblastí. Můžeme vzít naše chudé dělnické rodiny například z Durynska a Krušných hor a dát jim velké prostory. (..) [3] Uskutečnění tohoto plánu počítalo s obdobím asi třiceti let. Desítky miliónů lidí se měly stát součástí tohoto procesu, který počítal z fyzickým vyhlazením všech Židů a dalších minoritních skupin, s přesuny slovanského obyvatelstva, s obsazením takto uvolněných území germánským obyvatelstvem. Cílem bylo vytvořit novou demografickou mapu střední a východní Evropy a vytvoření nové sociální hierarchie. Generalplan Ost nikdy nebyl definitivně dopracován a nemohl být realizován až do konce, protože 2. světová válka se porážkou wehrmachtu u Stalingradu dostala do nové fáze. Ale část, kterou se Německu podařilo uskutečnit, dostatečně potvrdila jeho konečné cíle a záměry. Jednou ze zásadních nezodpovězených otázek svědomí lidstva zůstává, proč nikdo, kdo měl k tomu moc, nezasáhl, aby genocidu zastavil. Vědomí událostí za německé okupace bylo sice přibližné, ale dostačující. Žádná mocnost na světě nemůže pro sebe požadovat mírnější rozsudek obhajobou, že o ničem nevěděla. Znepokojující je domněnka, že zásahům proti vyvražďování Židů bránily mocenské zájmy nebo strategické kalkulace. Podle odhadů zpracovaných vítěznými mocnostmi a předložených norimberskému tribunálu bylo německými nacisty zavražděno asi šest miliónů Židů. Pozdější odhady na základě údajů sbíraných po desetiletí uvádějí rozmezí od 5,3 miliónu do 6 miliónů lidí. 10 Kolaborace s nacisty Temnou stránkou dějin všech okupovaných zemí byla kolaborace řady lidí s německým režimem. Podíl na konečném řešení státními a civilními úřady a řadou jednotlivců byl motivován ideologickým souhlasem s rasistickou politikou nacistou, jednak politickými nebo hmotnými výhodami a 14

16 také strachem a zbabělostí. V západní Evropě kolaborovalo s nacisty asi 125 tisíc lidí. Ve východní Evropě sloužilo v jednotkách zbraní SS (Waffen-SS) v letech 1941 až 1944 zhruba 200 tisíc lidí. Většina obyvatelstva okupovaných územích, pokud se aktivně nepodílela na zločinech nacistů, přinejmenším nacistické zločiny pasivně tolerovala. Všechny formy kolaborace s nacisty a podílu na persekuci Židů měly jeden společný faktor: hluboce zakořeněné antisemitské tradice v křesťanské Evropě, které potlačily lidskou solidaritu s touto skupinou obyvatel. V západní Evropě během německé okupace fungovaly všechny civilní orgány státní a místní správy. Na shromažďování a násilné deportaci Židů se podílela místní policie a zaměstnanci železnic. V Norsku, Dánsku, Holandsku a Belgii příslušníci nacistické strany sehráli významnou roli při arizaci židovského majetku. Kolaborantský režim v neokupované části Francie zde prosazoval antisemitskou politiku a vyhověl stupňujícím se požadavkům nacistů na persekuci a deportaci Židů. Fašistické režimy na Slovensku, v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Chorvatsku a Itálii se držely vlastní antisemitské politiky. Ale později pod tlakem nacistického Německa se také začaly podílet na konečném řešení. Na okupovaných zemích Sovětského svazu byl německý wehrmacht částí obyvatelstva a církvemi zprvu vítán jako osvoboditel od komunistické nadvlády. Zřejmě z tohoto důvodu se německé správě podařilo získat podporu místního obyvatelstva při realizaci konečného řešení židovské otázky. V Estonsku, Litvě, Lotyšsku a na Ukrajině se asi 300 tisíc lidí podílelo na persekuci Židů buď v pomocných jednotkách, v armádě nebo v jednotkách SS. Řada z nich se přímo podílela na vyvražďování Židů nebo pracovala ve vyhlazovacích táborech. [X2], [X3] V Protektorátu Čechy a Morava tajná státní policie Gestapo (Geiheime Staatspolizei) vytvářela sítě konfidentů s cílem zničit nebo alespoň narušit ilegální hnutí odporu proti nacistickému režimu. Zrádci, udavači a provokatéři se najdou v každé době. Totalitní režimy nacismu a později komunismu povýšily činnost konfidentů na nástroj a instituci. Konfidenti měli svá občanská povolání a svou činností ve prospěch režimu získali často značné finanční a další výhody. Odpovědět na otázku, proč se z člověka stává konfident, není jednoduché ani jednoznačné. V některých případech to byl strach z persekuce, z pronásledování, z fyzického a psychického mučení, v jiných touha po zisku nebo po dobrodružství. Konfidentem za nacistické okupace se člověk obvykle nestával z vlastní vůle. Většinou se zpočátku více či méně intenzivně účastnil odbojového hnutí a teprve po dopadení a zatčení Gestapem nevydržel psychický a fyzický nátlak. Gestapo takové lidi aktivně vyhledávalo, protože tito lidé znali organizaci podzemního hnutí, místa schůzek, ilegální byty a lesní úkryty, měli mezi členy odboje své přátele a známé, znali spojení a často i hesla. Ale především měli důvěru členů odboje. Člověk, který nikdy v odboji nepůsobil, mohl jen těžko do něj proniknout. Za zřejmě nejvýznamnějšího ideového odpůrce nacismu lze považovat komunistické hnutí. Protikomunistický referát pražské úřadovny Gestapa řídil Heinz Jantur, který byl v roce 1942 za věrné služby vyznamenán maršálem Keitelem válečným křížem se zkříženými meči. Protikomunistický referát byl umístěn ve čtvrtém podlaží Petschkova paláce. Po vzniku Protektorátu Gestapo vyšlo především z předpokladu, že komunisté převezmou metody odboje především od německých komunistů, kteří za nacismu již déle než pět let pracovali v hluboké ilegalitě. Nacistům bylo jasné, že bez dobře organizovaných konfidentských sítí nedosáhnou cíle. Proto již na podzim roku 1942 věnovali získávání konfidentů a na jejich instruktáž značné prostředky. 15

17 Za zrádcovskou činnost dostávali konfidenti Gestapa podle svého významu a úspěchů odměnu ve formě peněz a naturálií. Kmenoví důvěrníci (Vertrauenspersonen) dostávali stálý plat ve výši 1000 až 4000 korun. Kromě nich vedlo Gestapo v evidenci tzv. spolehlivé osoby (Gewährspersonen), kteří byli používáni pouze k určitým jednotlivým akcím a dostávali za ně odměnu. Konečně Gestapo vedlo v evidenci informátory (Auskunftspersonen, později I-Personen), kteří v různé míře pracovali pro Gestapo nebo byli zapojeni v odboji a nedobrovolně byli využíváni Gestapem. Celkový počet konfidentů a zrádců nebyl v Protektorátu Čechy a Morava zanedbatelný. Nebýt konfidentů, sotva by tajná státní policie Gestapo dosáhla takových úspěchů v boji proti českému podzemnímu odboji. Všechny totalitní režimy nutně potřebují své konfidenty a státní policii. Čím více demokracie pronikne do státního systému, tím méně mají konfidentské sítě naději na přežití. [8] 11 Hnutí odporu Metodické vyvražďování miliónů lidí v období Holocaustu probíhalo během krátkého období dvou a půl roku. Útěk nebo nějaká obrana Židů proti deportaci do pracovních a vyhlazovacích táborů byla prakticky nemožná. Židé byli vyzváni, aby se dostavili na určité shromaždiště obvykle v místě svého bydliště s tím, že budou přesídleni do pracovních táborů východní Evropy. Po příjezdu do vyhlazovacích táborů nově příchozí Židé neměli do poslední chvíle žádné informace o svém budoucím osudu. Mimo vyhlazovací tábory jednotky SS používali metodu překvapení, kdy Židy zabíjeli na místě. Hnutí odporu se tak omezovalo na obcházení byrokratického aparátu při registraci a deportaci Židů. Odvážní odpůrci nacistů Židy ukrývali a získávali pro ně falešné doklady, aby se takto zabránilo jejich deportaci. Při těchto akcích byla nezbytná spolupráce mezi židovským a nežidovským obyvatelstvem. Odhaduje se, že tímto způsobem bylo zachráněno asi 100 tisíc židovských rodin a samotných dětí. Když hnutí odporu v západní Evropě vůči nacistické okupaci v roce 1943 zesílilo, většina jeho aktivit se soustředila především na záchranu Židů před jejich deportací do vyhlazovacích táborů. Významné studentské hnutí odporu vzniklo v polovině roku 1942 v Německu. Počátkem roku 1943 se iluze o neporazitelnosti Německa rozplynula. Bitva u Stalingradu skončila 31. ledna 1943 porážkou a zajetím zbytků 6. Paulusovy armády. V té době malá skupina studentů, většinou z Univerzity v Mnichově, začala otevřeně vystupovat proti nacistickému režimu. Studenti tvrdili, že válka je prohraná, že úspěchy nacistů ve 30. letech jsou pryč a že na rukou nacistů lpí krev vražděných Židů. Vůdcem studentského hnutí byli student medicíny Hans Scholl (25 let) a jeho sestra Sophie (21 let), studentka biologie a filozofie. Hans Scholl v roce 1933 vstoupil do Hitlerjugend, ale brzy byl otřesen barbarstvím a nehumánností nacistů. Lidé, kteří nikdy nežili v totalitním režimu, těžko chápou jak obtížné a zejména nebepeznečné bylo organizovat odpor proti vládě. Nacistická moc podobně jako později komunistická moc byla organizována zhora dolů. Udržet si dobré zaměstnání, získat lepší postavení nebo jiné výhody znamenalo být členem nacistické strany NSDAP. Po nástupu nacistů k moci byl nedůvěryhodný nebo dokonce podezřelý každý, kdo nebyl členem NSDAP. Řada Němců a později také řada lidí na okupovaných územích spolupracovala s tajnou státní policií Gestapem a donášela různé informace o svých spolupracovnících, sousedech, známých nebo dokonce přátelích a příbuzných. Kdokoliv nějak vystupoval proti režimu, mohl se brzy dostat do vážných problémů. Během vlády Třetí říše bylo více 16

18 než 5000 Němců popraveno jen kvůli tomu, že udělalo vtip na Vůdce nebo poslouchalo rozhlasové vysílání z Velké Británie. Studenti Hans a Sophia Schollovi, jejich přátelé Willy Graf, Alexandr Schmoller a docent filozofie mnichovské univerzity Kurt Huber vytvořili v Mnichově skupinu Bílá růže. Tito lidé byli motivováni svým náboženským přesvědčením a vůlí očistit jméno německého národa. Od roku 1942 vyvíjeli informační aktivitu protestů tím, že rozšiřovali letáky, v nichž volali po reformě celého politického systému. Na rozhraní let 1942 a 1943 skupina otevřeně vyzývala k sabotáži německého válečného úsilí. V létě 1942 většina studentů medicíny z Univerzity v Mnichově odjela na tříměsíční studijní cestu na ruskou frontu. Mezi nimi bylo také několik členů hnutí Bílá růže. Na frontě viděli hrůzy války a neuvěřitelná zvěrstva Němců páchaná na Židech. Byli svědky bití a mučení Židů a od vojáků se doslechli spolehlivá svědectví o masových vraždách. V listopadu 1942 se studenti vrátili do Německa. V únoru 1943 bavorský gauleiter (oblastní vůdce) Paul Geisler měl na Univerzitě přednášku. Mimo jiné prohlásil, že německé studentky by místo mrhání času studiem měly dělat děti pro Říši a dodal: Pokud některá z dívek pro nedostatek krásy nemůže najít partnera, osobně každé najdu některého ze svých pobočníků. Když se poté některé dívky pokusily z přednášky odejít, byly okamžitě zatčeny Gestapem. Sourozenci Schollovi byli zatčeni v polovině února února byli postaveni před nacionálně socialistický lidový soud (Volksgerichtshof). Tento soud se zabýval výlučně případy zrady Vůdce a nacistické strany. Předsedou soudu byl Roland Freisler, schopný právník a obdivovatel Vůdce. Freislerovy výstupy v soudní síni se díky filmovým záběrům staly dodnes hrůznou legendou. Na obviněné a obhájce během procesu řval a zastrašoval svědky. Pro svoji povahu byl označován jako zuřivý Roland. 22. února 1943 v Mnichově Roland Freisler předsedal procesu s Hansem a Sophií Schollových a s jejich přítelem Christophem Probstem. Všichni byli obviněni z velezrady. Po čtyřech hodinách soudního procesu všechny odsoudil k trestu smrti. Ještě téhož dne byli popraveni pro potupu setnutím hlavy. O týden později Roland Freisler předsedal dalšímu procesu se členy skupiny Bílá růže. Obviněni byli Willi Graf, Alexander Schmorell,profesor Kurt Haber a další. Freisler začal znovu řvát na obviněné a neumožnil jim se hájit. Huberův obhájce na začátku jednání povstal, vykřikl Heil Hitler! a zeptal se soudce, zda se jako loajální Němec může vzdát případu. Před ukončením jednání se soudce pokusil prokázat vinu třem hlavním obviněným. Na profesora Hubera Freisler zařval: Já neznám žádného profesora Hubera nebo doktora Hubera. Znám pouze obviněného Hubera. On nená právo být Němcem. Všichni tři hlavní obvinění byli odsouzeni k trestu smrti. O několik měsíců dříve Gestapo rozbilo tajnou organizaci Rote Kapelle, která byla jednou z nejlépe vybavených skupin v ilegalitě. Přesto nevzniklo žádné hnutí lidového charakteru. Jiná situace byla ve východní Evropě. Zde nacisté postupovali mnohem rychleji a brutálněji. Celé židovské komunity byli násilně odděleny od ostatního obyvatelstva bezprostředně po dobytí území wehrmachtem. Navíc čistě židovský odpor v ghettech a táborech se setkával jen s velmi malou podporou zvenčí. Většinou šlo o ozbrojené útoky a revoltu proti jednotkám SS, masové útěky z táborů a partizánský odboj. Uvádí se, že asi 20 tisíc Židů bylo členy partizánských skupin. [X2], [X3] 17

19 12 Totální válka a porážka První měsíce 2. světové války se vyznačovaly zostřením kontrolních mechanismů nacistického režimu, aby se zabezpečila přiměřená úroveň zásobování potravinami. 3. září 1939 byla vydána řada nařízení s cílem maximalizovat válečné úsilí a zachovat vnitřní soudržnost nacistického režimu. Nepřátelský rozhlas byl považován za nástroj lživé propagandy a proto jeho poslech byl přísně zakázán. Nařízení obsahovala řadu ekonomicko-sociálních opatření, jejichž cílem bylo jednak zvýšit efektivitu výroby a jednak zajistit obyvatelstvu určitou životní úroveň. Tajná státní policie Gestapo díky rozšíření pravomocí mohla zatknout každého, kdo byl třeba jen podezřelý z nepřátelských postojů vůči Říši. Policejní režim, propracovaná propaganda a obezřetná sociální politika sloužily k získání souhlasu s válkou. Válka si vynutila řadu opatření, jako byl přídělový systém potravin a prodloužení pracovní doby, pro která si nacistický režim potřeboval vynutit souhlas obyvatel. Z počátku nacistické Německo bylo soběstačné jen částečně. Po vypuknutí války téměř po celou dobu jejího trvání Německo využívalo zdrojů z okupovaných území. Omezování spotřeby nebylo v Německu okamžitě znatelné. Daleko citelněji se projevila mobilizace pracovních sil, kdy většina mužů byla povolána do armády. Došlo k masovému zavádění práce žen v zemědělství a v průmyslu. Tím se změnila role ženy, kterou jí nacistický režim původně přisuzoval. Negativní vývoj války a hluboké materiální ztráty na východní frontě vedly k další mobilizaci pracovních sil. 27. ledna 1943 byla vyhlášena pracovní povinnost pro muže od 16 do 65 let a pro ženy od 17 do 45 let. V roce 1944 dosáhla zaměstnanost žen téměř poloviny všech zaměstnanců. 2. prosince 1943 byla nařízena také pracovní povinnost mládeže. Souhlas obyvatelstva s nacistickým režimem závisel především na faktorech sociální a politické soudržnosti. Ideologie národní pospolitosti (Volksgemeinschaft) zde sehrála významnou roli. Goebbelsova propaganda denně útočila na obyvatelstvo s cílem udržet nezbytnou podporu nacistického režimu. Když na jaře 1942 zesílila nad Německem letecká válka a řada německých měst byla poničena bombardováním, Goebbels se snažil u postižených obyvatel vyvolat pekelnou nenávist a fanatickou odhodlanost zničit nepřítele. 13. ledna 1943 u příležitosti 10. výročí nástupu nacistů k moci Joseph Goebbels vyhlásil v berlínském sportovním paláci heslo totální války. Válku prohlásil za válku národní obrany. Prvořadým úkolem každého říšského občana se stalo vydat všechnu svou energii a schopnosti ve prospěch válečného úsilí. Samotné Německo nikdy nepoznalo ozbrojený odpor vůči moci nacistů, jako tomu bylo v řadě okupovaných zemí Evropy. Přesto uvnitř Německa existovala opozice, která ale nikdy nenabyla rozměrů hnutí odporu kvůli rozsáhlému represivnímu aparátu. Většina obyvatel Německa třeba jen mlčky souhlasila s režimem, což přispělo k izolaci aktivních opozičních skupin. Tyto skupiny vznikaly v prostředí zakázaných politických stran, především komunistické a sociálně demokratické, kolem vysoce postavených osobností státní administrativy, kolem významných důstojníků wehrmachtu, kteří si uvědomovali sebevražednost války a kolem některých církví. Mobilizace všech zdrojů pro válku zostřila represe proti zvýšenému možnému výskytu disidentů a proti šíření protiválečných nálad. Když se válka začala protahovat, narůstaly nevyhnutelně oběti, které muselo obyvatelstvo režimu přinášet. Bombardování německých měst, kapitulace Paulusovy 18

20 armády u Stalingradu, velké ztráty na životech, to vše vedlo k nedůvěře ve sliby režimu. Lidé začali oprávněně pochybovat o smyslu a oprávněnosti války. V lednu 1943 kapitulovala Paulusova 6. armáda u Stalingradu. Konfidenti Gestapa hlásili, že občané (Volksgenossen) příliš neprojevují pochopení pro strategickou důležitost Stalingradu, že nechápou nutnost obětování německých vojáků a že nechápou, proč nebyl nařízen bleskový ústup. Objevilo se obecné přesvědčení, že Stalingrad znamená obrat ve válce a někteří dokonce v něm viděli začátek konce. Ve srovnání s nadšenými ovacemi bezprostředně po útoku Německa na Sovětský svaz došlo k zásadnímu obratu. Občané již netvořili kompaktní národní pospolitost (Volksgemeinschaft) a opatření k mobilizaci pracovních sil byla přijímána skepticky. Lidé byli přesvědčeni, že narůstají rozdíly v tíži nesených obětí jednotlivými sociálními vrstvami. Vyšší vrstvy si svá privilegia uchovaly. Ženy z nižších vrstev zajímalo, zda manželky pohlavárů nacistického režimu (Prominenten) se s nimi podělí o stále větší sociální a ekonomické omezování. Výsledkem byl rozpad německé společnosti, které již nestačila propagandistická hesla národní pospolitosti. Gestapo každý rok zatklo několik tisíc odpůrců režimu. V roce 1941 bylo uvězněno více než 11 tisíc lidí podezřelých z aktivit nebezpečných režimu, v roce 1942 bylo uvězněno více než 10 tisíc lidí. Ke každodenní skutečnosti patřil pohled na deportované Židy, kteří byli nakládáni do transportních vlaků. Deportovaní, totálně nasazení, civilní osoby a váleční zajatci často společně odklízeli sutiny v bombardovaných německých městech. Řada lidí nechtěla vidět skutečnou povahu věcí, ale na druhé straně bylo hodně těch, kteří začali nacismus chápat jako urážku lidství. Otevření druhé fronty vyloděním spojeneckých vojsk 6. června 1944 v Normandii zahájilo konečnou fázi 2. světové války. Třetí říše se dostala do kleští otevřených na západní frontě spojenci a na východě neustávající ofenzívou Rudé armády. Německo postupně ztratilo všechna dobytá území a nakonec bylo nuceno se bránit na svém území. 20. července 1944 generál Claus von Stauffenberg umístil ve Vlčím doupěti (Wolfschanze) v Hitlerově generálním štábu bombu, která měla Vůdce zabít a vrátit wehrmachtu svobodu jednání, dát signál k přechodu moci a otevřít cestu k jednání o příměří. Neúspěch atentátu byl dílem náhody. Nacistické vedení si uvědomilo, jak je rozsáhlá síť spiklenců, kteří z různých důvodů viděli v odstranění Hitlera a nacistů jedinou cestu, jak zabránit nevyhnutelné katastrofě. Reakce režimu byla tvrdá. Již 8. srpna 1944 byli zvláštním lidovým soudem odsouzeni k trestu smrti téměř dvě stovky lidí. Sám Hitler si pozval kata a osobně stanovil podrobnosti procedury: chci, aby byli pověšeni, jako se věší dobytek na jatkách. To se i stalo a na Vůdcův příkaz byl celý průběh poprav v berlínském vězení Plotzensee natáčen. Ještě téhož večera si Vůdce nechal film v kancléřství předvést. Kruté represe postihli tisíce lidí a velice pádná byla také odveta samotného Hitlera, který se cítil wehrmachtem podveden a zrazen. Proto velení vojsk předal do rukou svých věrných stoupenců. Heinrich Himmler byl jmenován říšským ministrem vnitra, Joseph Goebbels převzal zodpovědnost za vedení totální války. Režim prožíval poslední úspěchy díky použití raketových zbraní Vergeltungswaffe (odvetné zbraně) V2 (rakety A-4) vyvinuté v Peenemünde na pobřeží Baltského moře, které byly namířeny většinou na Velkou Británii. Spáchal poslední zločiny na vlastním obyvatelstvu tím, že poslal na frontu šestnáctileté chlapce a nejstarší ročníky shromážděné v tzv. Volkssturmu. Adolf Hitler nařídil odpor do poslední kapky krve a chtěl učinit z Německa spálenou zemi, podobně jak wehrmacht učinil při ústupu z okupovaných území. Heinrich Himmler vydal rozkazy pro evakuaci koncentračních táborů na východě, což způsobilo smrt stovkám tisíců lidí při pochodech smrti. 19