Teorie Základy informačních technologií

Transkript

1 Teorie Základy informačních technologií

2 OBSAH 1.OSOBNÍ POČÍTAČE HARDWARE POČÍTAČE...4 Disková paměť...4 Diskety...4 CD-ROM...5 Klávesnice...5 ZOBRAZOVACÍ SOUSTAVA...6 Monitor...6 Tiskárna...6 Scannery OPERAČNÍ SYSTÉM PROGRAMY...8 Uživatelské aplikace...9 Zdroje programů KOUPĚ POČÍTAČE A UVEDENÍ DO CHODU...10 UMÍSTĚNÍ POČÍTAČE A PRACOVNÍ PROSTŘEDÍ...10 UVEDENÍ POČÍTAČE DO CHODU ULOŽENÍ INFORMACÍ V POČÍTAČI...11 Adresáře...12 Zálohování souborů ZAPOJENÍ POČÍTAČE DO POČÍTAČOVÉ SÍTĚ...13 PŘIPOJENÍ UŽIVATELE K SÍTI...14 SDÍLENÍ TISKŮ A TISKÁREN MULTIMÉDIA...14 TECHNICKÉ VYBAVENÍ PRO MULTIMÉDIA INTERNET A KOMUNIKACE...15 Služby internetu...16 Připojení k internetu VIRY A OCHRANA PROTI NIM...17 Typy virů a možnosti nákazy...17 Zjišťování počítačového viru...18 Ochrana proti počítačovým virům...18 Postup při napadení počítače virem

3 1.Osobní počítače bychom mohli všeobecně charakterizovat jako zařízení na zpracování informací. Pojmem informace je míněn záznam libovolného druhu: textový, číselný, grafický nebo zvukový. K lepšímu přiblížení funkce osobních počítačů si uveďme několik nejdůležitějších činností, které může počítač vykonávat: 1. Zpracování textů: Nesporně nejčastěji prováděná činnost na osobním počítači. Počítač však nefunguje jen jako inteligentní psací stroj, nýbrž také umožňuje práci s textem, do velké míry automatizovat a provádět rozsáhlé manipulace s vytvořeným textem. Kromě psaní běžných dokumentů, jako jsou dopisy, faktury, smlouvy atd., jsou počítače schopny provádět i profesionální typografické práce, např. tvorbu novin, časopisů a knih. 2. Výpočty: Počítače se široce používají k nejrůznějším výpočtům v oblasti vědy, techniky a ekonomiky. V běžném životě se používají např. pro účetnictví, fakturace atd. 3. Grafika: Zpracování obrázků na počítači sahá od jednoduchého kreslení pro děti až po náročné výtvarné práce a zpracování fotografií. 4. Evidence a statistika: Vzhledem ke své schopnosti pojmout a zpracovat velké množství údajů jsou počítače široce používány jako elektronické kartotéky nejrůznějšího druhu. 5. Informační zdroj: Elektronicky zpracovávané informace jsou výhodné zejména tam, kde je zapotřebí údaje rychle vyhledávat. Příkladem mohou být jízdní řády, jazykové slovníky, sbírky zákonů nebo rejstřík firem. 6. Výukové programy: Spojení textu, obrazu a zvuku je možné využít např. při studiu cizích jazyků. Na rozdíl od kurzů televizních však počítače umožňují komunikovat se žákem klást mu otázky a vyhodnocovat odpovědi. 7. Hry: Spojení textu, obrazu a zvuku a interaktivní komunikace jsou využívány u různého typu her. Kromě přihlouplých stříleček existují i hry inteligentní a užitečné, rozvíjející logické schopnosti. 8. Komunikace: Propojení počítačů prostřednictvím počítačových sítí se využívá pro sdílení a výměnu informací elektronickou poštou a dalšími způsoby. 9. Elektronický obchod: Pomocí počítačové komunikace se nabízí katalogy zboží a provádí se jejich objednávky. 10. Řízení: Počítače se široce využívají v průmyslu, medicíně, výzkumu, dopravě a v řadě dalších oborů lidské činnosti k samočinnému řízení procesů a výrob. Počítač v tomto případě funguje jako řídicí centrála. Pravidelně sbírá potřebná data, vyhodnocuje je a vysílá povely řízenému zařízení. U osobních počítačů se běžně používají dva anglické termíny. Pojem hardware znamená počítač po konstrukční stránce, tedy zapojení elektronických součástek, které jsou schopny údaje zpracovávat. Počítač sám o sobě, jako hromada elektroniky, nám však není mnoho platný. Aby byl schopen s počítačem pracovat i běžný uživatel bez speciálního školení, je třeba nejprve do počítače vložit počítačový program soubor instrukcí a informací, který funguje jako prostředník mezi člověkem a počítačem. Počítačové programy, které umožňují počítač využívat, se označují souhrnným názvem software. Je třeba zdůraznit, že obě složky počítače, tedy hardware a software, nemohou existovat jeden bez druhého a že jejich vývoj jde ruku v ruce. Teprve vývoj software umožnil, aby byla práce s počítačem dostupná i pro normální smrtelníky a přestala být výsadou úzkého okruhu otrlých jedinců. 3

4 2. Hardware počítače Osobní počítače jsou dnes vyráběny důsledně jako stavebnicové a jejich součásti jsou unifikovány. Je proto možné sestavit počítač na míru podle potřeb zákazníka. Podle konstrukčního provedení se osobní počítače dělí na stolní a přenosné (notebooky). Mezi oběma typy osobních počítačů je rozdíl v použitém monitoru a v napájení (notebooky se mohou napájet ze sítě nebo z vestavěných akumulátorů). Základní části osobního počítače: Procesor procesor (operační jednotka) je ústřední součástkou počítače. Výkonnost procesoru se udává taktovací frekvencí, počítanou v jednotkách MHz (1 MHz je milion taktů ze sekundu). Zvýšení taktovací frekvence vede ke zvýšení rychlosti a výkonnosti procesoru. U počítačů PC se používají převážně procesory kompatibilní se standardem firmy Intel. Počítače Aplle Macintosh jsou vystavěny na procesorech Motorola. Výrobci procesorů jsou firmy Intel, AMD, Cyrix, Texas Instruments, IBM, Motorola. Intel Pentium III se vyrábí na taktovacích krekvencích 500 MHz 1 GHz. Intel Pentium IV se vyrábí na taktovacích frekvencích 1,3 GHz 1,7 GHz. Paměť RAM s procesorem je spojena operační (primární) paměť počítače, umožňující zaznamenávat zpracovávané údaje. Základní jednotkou paměti je jeden bit, obsahující binární informaci (0 nebo 1, ano nebo ne). Jednotlivé bity jsou spojeny do bytů (slabik), které mají délku 8 bitů. Např. při práci s textem jeden byte obsahuje právě jeden znak textu. Velikost paměti se udává v jednotkách kb (zhruba 1000 bytů), MB (zhruba miliarda bytů). Operační paměť dnes prodávaných počítačů má kapacitu 32 MB a výše, u starších modelů se setkáváme s pamětí menší. Operační paměť umožňuje čtení i zápis a označuje se zkratkou RAM (z angl. Random Accesss Memory). Je schopna uchovávat údaje pouze v době, kdy je počítač napájen elektrickým proudem. Po vypnutí síťového vypínače se celý obsah paměti RAM ztratí. Paměť cache paměť typu cache (český ekvivalent neexistuje) je speciální druh paměti se zvlášť rychlým přístupem, která je zapojena mezi paměť RAM a procesor. Má velikost několika desítek kb a slouží jako mezisklad informací mezi pamětí RAM a procesorem. Použitím paměti typu cache výkonnost osobních počítačů výrazně stoupla. Paměť ROM paměť ROM je speciální druh paměti, ze které je možné pouze číst (ROM je zkratka z angl. Read Only Memory). Na rozdíl od operační paměti RAM jsou údaje v paměti ROM uloženy trvale i po vypnutí počítače. V paměti ROM jsou uloženy instrukce pro start počítače. Procesor a uvedené druhy paměti jsou uloženy na jedné desce, zvané základní deska (angl. Motherboad). Disková paměť k trvalému uložení programů a zpracovaných dat je určen pevný disk, zabudovaný v počítači. Na rozdíl od operační paměti, která se označuje jako primární a uchovává data pouze dočasně, je disk pamětí sekundární a uchovává data i po vypnutí počítače. Pevný disk má velkou kapacitu: u nových počítačů několik GB, u starších počítačů stovky MB. Malá část pevného disku je určena pro katalog dat, zapsaných na disku. Tato část disku je pro zápis běžných dat nepřístupná a nazývá se tabulka FAT (File Allocation Table). 4

5 V každém osobním počítači je jeden základní pevný disk, označovaný písmenem C. Pro zvýšení kapacity diskové paměti je možné do počítače přidat další pevné disky, označované písmeny D, E atd. Diskety disketová jednotka funguje jako malý pevný disk, jen s tím rozdílem, že paměťové médium je vyměnitelné. V osobních počítačích se používají diskety o průměru 3,5 palce s kapacitou 1,44 MB. Disketová jednotka se označuje písmenem A. Ve starších počítačích se ještě můžeme setkat s disketovými jednotkami o průměru 5,25 palce s kapacitou 1,2 MB, označovanými písmenem B. Diskety se používají k výměně údajů mezi dvěma počítači a k archivaci dat. V dřívějších dobách se diskety používaly rovněž k distribuci uživatelských programů; dnešní programy jsou zpravidla tak rozsáhlé, že se k jejich distribuci používá optický disk CD-ROM. Výhodou disket je snadná manipulace a nízká cena. Nevýhodou je pomalé čtení a zápis a rovněž poměrně nízká spolehlivost. Diskety je třeba chránit před prachem a vysokou teplotou. Novou disketu je nutno před použitím naformátovat; při formátování se zkontroluje povrch diskety a vytvoří se tabulka FAT pro zápis dat. To obstará speciální program, který je k dispozici v každém osobním počítači. Dnes se většinou prodávají diskety již zformátované, nicméně pokud každou novou disketu naformátujeme, máme jistotu, že je bezvadná. Formátování se používá i u použitých disket, kdy se celý obsah diskety vymaže a povrch diskety znovu zkontroluje. Na disketě je možné běžně provádět čtení i zápis. V případě potřeby je možné disketu mechanicky zablokovat proti zápisu a vymazání dat. To se provede tak, že se na zadní straně diskety uvolní druhý čtvercový otvor. CD-ROM zařízení CD-ROM připomíná disketu, ale pracuje na principu optického záznamu informací. Čtení z nosiče se provádí pomocí laserového paprsku. Z vyměnitelného CD disku je možné pouze číst, avšak na rozdíl od diskety je záznam stoprocentně spolehlivý, nosič má velkou kapacitu (okolo 640 MB) a čtení probíhá daleko rychleji. CD nosiče se dnes běžně používají k distribuci programů, her a informačních kompletů. Na CD discích je možné zakoupit řadu výukových programů, jazykových slovníků, obchodních a technických informačních celků a např. i Ottův slovník naučný. Klávesnice k zadávání údajů do počítače slouží klávesnice. Na první pohled připomíná psací stroj, obsahuje však podstatně více kláves. Kromě běžných kláves s písmeny, číslicemi a ostatními znaky klávesnice obsahuje ještě klávesy určené k obsluze počítače. Nejdůležitější z nich jsou: 1. Klávesa ENTER je určena k potvrzení údajů zapsaných do počítače. U psaní textu znamená přechod na nový odstavec textu. 2. Klávesa Esc je umístěná vlevo nahoře, je určena pro stornování zadaného příkazu. 3. Klávesa Shift slouží především k přepnutí z malých písmen na velká a pro horní sadu znaků. 4. Klávesa se zpětnou šipkou (na některých klávesnicích označená slovem Backspace) je určena pro mazání napsaných znaků. 5

6 5. Klávesy Ctrl a Alt umístěné vlevo dole, samy o sobě nevyvolávají žádnou akci, ale ve spojení s písmeny se používají k rychlému zadávání příkazů do počítače. Klávesnice osobního počítače je zpravidla použitelná ve dvou verzích: pro češtinu a pro angličtinu. Znaky české a anglické klávesnice často bývají na klávesnici barevně odlišeny. Myš pro pohodlnou obsluhu počítače, pracujícího s grafickými programy, je určena myš. Je to elektronické hejblátko, jehož pohybem po vodorovné ploše se vyvolá pohyb grafického ukazatele (kurzoru) na monitoru. Vhodným pohybem myši můžeme na monitoru nastavit ukazatel na požadovaný obrázek, nápis nebo na jiný objekt. Na myši jsou umístěna dvě nebo tři tlačítka. Pro obsluhu programů mají význam pouze levé a pravé tlačítko; prostřední je používáno pro hry. Jedno klepnutí levým tlačítkem je určeno pro označování prvků a objektů na monitoru, poklepání levým tlačítkem pro spouštění akce (běh programu, prohlížení a práce s daty apod.). Pravé tlačítko slouží k vyvolání nabídky s příkazy, které můžeme spuštěnému programu zadat. Pro správnou funkci myši je potřeba používat speciální podložku pod myš. Pohybovat myší přímo po desce stolu není vhodné: kurzor se těžko nastavuje na požadovaný objekt a pohybem na nerovné desce stolu se myš ničí. Zobrazovací soustava zobrazovací soustavu, jejímž úkolem je obrazová komunikace mezi vámi a počítačem, tvoří zobrazovací adaptér a monitor. Zobrazovací adaptér karta osazená elektronickými obvody se nazývá zobrazovací adaptér. Základní vlastností adaptéru je velikost paměti, do které se musí vejít obraz monitoru, jenž je tvořen maticí bodů, rovnoměrně rozložených na obrazovce při co největším počtu barev. Čím je počet bodů vyšší, tím je obraz kvalitnější. Pro hustotu bodů se používá termín rozlišovací schopnost. Rozeznáváme rozlišovací schopnost 640 x 480, 800 x 600, 1024 x 768, 1280 x 1024, 1600 x Minimální velikost paměti je 1 MB, pro náročnou práci s obrazem je třeba alespoň 2 MB. Monitor k zobrazení informací z počítače je určen monitor. U stolních počítačů je monitor obdobou televizní obrazovky. Velikost obrazovky monitoru se udává délkou úhlopříčky v palcích. Běžné monitory mají velikost úhlopříčky od 14 do 19 palců a jsou zpravidla barevné. Rozlišovací schopnost a paleta zobrazitelných barev je u kvalitnějších monitorů na úrovni běžného televizního přijímače. Monitor v přenosném počítači (notebooku) je konstruován odlišně a pracuje na principu tekutých krystalů obdobně jako displej kapesní kalkulačky nebo mobilního telefonu. Ve srovnání s klasickým monitorem je plochý, daleko menší, ovšem kvalita zobrazení je nižší. Tiskárna ke grafickému výstupu z počítače je určena tiskárna. Může být zapojena přímo do osobního počítače nebo se může využívat pro více počítačů prostřednictvím počítačové sítě. V dnešní době se používají tři základní typy tiskáren: 1. jehličkové tiskárny pracují na obdobném principu jako elektrický psací stroj. Psaní obstarává psací hlava s jehličkami a barvicí páska, 6

7 2. inkoustové tiskárny využívají tiskové hlavy s jednou nebo více tryskami, kterými se stříká barva na papír, 3. laserové tiskárny tisknou pomocí laserového paprsku, kterým se barva natavuje na papír. Srovnání jednotlivých typů tiskáren je v následující tabulce: Jehličková Inkoustová Laserová Kvalita tisku horší lepší nejlepší Rychlost tisku menší menší vyšší Tisk obrázků ne ano ano Možnost kopií ano ne ne Barevný tisk ne ano ano, ale drahé Hlučnost velká malá malá Tisk na samostatné papíry s podavačem ano ano Tisk na nekonečný papír ano jen někdy ne Cena nižší nižší vyšší Další přídavná zařízení kromě uvedených částí osobního počítače se používají ještě další zařízení, která jsou méně běžná a k počítači se musí dokoupit zvlášť: Scannery se používají ke snímání obrazu nebo textu, vytištěného na papíře, který je převeden do elektronické podoby. Scannery bývají zpravidla doplněny speciálním programem pro zpracování textu, který je schopen vytištěný text z papíru přečíst a rozeznat jednotlivá písmena. Plotter je kreslicí zařízení, umožňující rýsovat obrázky a výkresy vytvořené počítačem. Karta Smart Card je malé elektronické zařízení velikosti kreditní karty, které obsahuje paměť odolnou proti úmyslnému poškození. Umožňuje ochranu soukromých informací a je používána pro různé formy digitální identifikace včetně kryptografických klíčů a certifikátů. 3. Operační systém Abychom mohli využívat počítač k nějaké činnosti, je třeba mít k dispozici odpovídající počítačový program. Otázkou je, jak zařídit, abychom mohli počítačový program vůbec spustit. Tento problém na osobním počítači řeší operační systém. Jedná se o speciální program (přesněji řečeno soubor programů), který se automaticky spustí po startu počítače a který umožňuje s počítačem komunikovat. Operační systém nám tedy umožňuje vykonávat zejména tyto činnosti: 1. Spouštět další programy (psaní textu, kreslení, hry atd.), kontrolovat a ukončovat jejich činnost. 2. Komunikovat s počítačovou sítí, pokud je na ni počítač připojen. 3. Řídit práci klávesnice, myši, monitoru, tiskárny a ostatních přídavných zařízení. 4. Kopírovat, mazat a provádět další operace s daty uloženými v počítači. 5. Nastavovat způsob práce počítače. V dnešních osobních počítačích se zpravidla používá operační systém Windows, vyvinutý firmou Microsoft. Tento systém se vyskytuje ve třech verzích: Windows 95, Windows 98 a nejnovější verze je Windows Mezi těmito verzemi není zásadní rozdíl ve vzhledu a 7

8 obsluze počítače (s dřívější verzí Windows 3.11, která se od používaných verzí lišila vzhledem i obsluhou, se dnes setkáváme již jen výjimečně). Systém Windows je grafický, proto povely pro počítač nemusíme vypisovat pomocí klávesnice, nýbrž vybírat z nabídky obrázků nebo povelů na monitoru. Systém Windows je důsledně počeštěn, práce s ním je do velké míry intuitivní a nejsou potřeba žádné hlubší znalosti o fungování počítače. Při práci počítače zabírá jádro operačního systému stále část paměti. Ostatní programy zahrnuté do operačního systému jsou spouštěny podle potřeby. Operační systém je trvale zaznamenán na pevném disku. Po zapojení počítače do sítě je ovšem zapotřebí, aby se nejprve spustil sám operační systém. To obstará program zapsaný do paměti ROM a označovaný jako BIOS (Binary Input Output System). Práce počítače po jeho zapnutí má následující fáze: 1. Spustí se BIOS. 2. Provede se kontrola operační paměti a kontrola, zda jsou zapojena všechna potřebná zařízení (disk, klávesnice, disketová jednotka atd.). 3. BIOS se pokusí najít operační systém na disketě. 4. Pokud není disketa vložena do disketové jednotky, hledá operační systém na pevném disku. 5. Po nalezení operačního systému na pevném disku, nahraje BIOS do operační paměti jádro operačního systému a předá mu řízení. Instrukce pro nahrání operačního systému jsou na pevném disku umístěny ve zvláštní oblasti disku, zvané boot sektor. 6. Pokud je počítač zapojen do sítě, operační systém vyvolá přihlašovací dialogové okno. 7. Operační systém zobrazí potřebné obrázky, volby a další informace na monitoru a čeká na příkazy uživatele. Opětovné nastartování počítače, a tím i spuštění operačního systému od začátku je možné provést i v průběhu práce počítače, zejména tehdy, když chybou programu nebo uživatele počítač zatuhne. V takovém případě jej nevypínáme síťovým vypínačem, nýbrž zvolíme následující postup: 1. Stiskneme současně klávesy Ctrl + Alt + Del. Prvním stisknutím této klávesové kombinace se vyvolá dialogové okno Windows s názvem Ukončit program. V tomto dialogovém okně můžeme ukončit běh programu, který zlobí. 2. Dalším stiskem kláves Ctrl + Alt + Del se provede restart počítače, tj. ukončí se všechny činnosti a provede se startovací sekvence od začátku. 3. Pokud počítač zatuhne natolik, že nefunguje ani klávesnice, je nutné restartovat počítač stiskem tlačítka Reset na tělese počítače. Pokud před zapnutím nebo restartem zapomeneme v počítači disketu, operační systém se hledá na disketě, a protože se operační systém na disketě nenajde, počítač hlásí chybu. Toto startovací pořadí (disketa-pevný disk) není nesmyslné, jak by se na první pohled zdálo. Kdybychom si totiž nešťastnou náhodou operační systém na disku vymazali, je třeba jej znovu na disk nahrát. K tomu je ovšem počítač třeba nastartovat, a pokud to není možné pomocí pevného disku, musí se to provést z diskety. Proto systém Windows umožňuje vytvořit speciální startovací disketu, pomocí které je možné spustit počítač i tehdy, kdyby operační systém na pevném disku chyběl nebo byl poškozen. 8

9 4. Programy Po startu operačního systému se konečně dostáváme k možnosti spustit program pro vlastní práci na počítači. Některé jednoduché programy jsou přímo součástí operačního systému Windows, důmyslnější program je zapotřebí dodatečně dokoupit a na počítač nainstalovat podle pokynů výrobce. Počítačové programy můžeme podle použití rozdělit do čtyřech skupin: 1. Operační systémy jsou základním komunikačním rozhraním mezi počítačem a člověkem, opicí, medvědem a dalšími živými tvory. 2. Aplikace jsou uživatelské programy, určené pro praktickou práci běžného uživatele. Sem patří programy pro tvorbu textů, grafiky, evidenci a zpracování dat, výpočty, komunikaci apod. 3. Utility jsou pomocné programy. Provádí např. pomocné práce s daty, kontrolu počítače, zda neobsahuje viry, kontrolu disket a disků, formátování disket apod. 4. Vývojářské nástroje jsou programové systémy, pomocí nichž lze vyvíjet další uživatelské aplikace. Uživatelské aplikace Nejpoužívanějšími uživatelskými aplikacemi jsou nesporně programy používané v kancelářské praxi. Sem patří programy pro psaní a práci s texty (textové editory), programy pro výpočty a přípravu tabulek (tabulkové kalkulátory) a programy pro záznam, evidenci, třídění a zpracování dat (databázové systémy). Protože se tyto činnosti často prolínají, je nutné, aby uvedené programy byly schopny spolupracovat a vyměňovat si potřebná data. Např. tabulku s výsledky, které spočítáme, chceme vložit do textu napsaného textovým editorem. Operační systém Windows umožňuje tuto výměnu informací provádět několika různými způsoby. Proto se uvedené kancelářské programy, vyvinuté jednou firmou, zpravidla sdružují do kompletu, nazývaného programový balík. Nejrozšířenějším programovým balíkem pro kancelářskou praxi je komplet Office, vyvinutý firmou Microsoft. Tento komplet zahrnuje následující programy: Word: Textový editor pro práci s texty. Excel: Tabulkový kalkulátor. Access: Jednoduchý databázový systém pracující uživatelsky (bez programování), určený pro menší evidence a zpracování dat. PowerPoint: Program pro tvorbu prezentací. Pomocí tohoto programu můžeme vytvořit sérii obrazovek (obdoba diapozitivů), které lze pak z počítače promítat přímo na plátno pomocí speciálního promítacího přístroje. Outlook: Víceúčelový program, určený pro práci s elektronickou poštou, vytváření adresářů s adresami, telefonními čísly apod. a k plánování činností. Kancelářský balík Microsoft Office je rozšířen po celém světě, není však jediný. V České republice se prodává kancelářský balík 602ProPC Suite, vyvinutý českou firmou Software 602, který zahrnuje zejména programy 602Text (textový editor), 602Tab (tabulkový kalkulátor), 602Photo (program pro práci s obrázky a fotografiemi). Ze záplavy dalších nejrůznějších programů, které se dnes pro osobní počítače nabízí, uveďme některé další oblasti: Počítačová grafika prezentace programy, které slouží ke zpracování grafických výtvorů a fotografií za účelem grafické prezentace, tvorby reklam apod., se souhrnně označují jako programy typu desktop publishing. V České republice je poměrně rozšířen program 9

10 CorelDraw, určený pro tvorbu počítačové grafiky, a program Adobe Photoshop, určený pro zpracování fotografií. Ekonomika a účetnictví v současné době je na trhu řada původních českých programů určených zejména pro zpracování účetní a ekonomické agendy v malých a středních firmách. Projektování programy určené pro projekční práce ve stavebnictví, architektuře, strojním, elektrotechnickém a chemickém inženýrství se označují zkratkou CAD (Computer Aided Desing) počítačem podporovaný návrh). Projekční programy umí často pracovat i s třírozměrným obrazem. V České republice je široce používán projekční program AutoCad. Zdroje programů Některé programy (zejména menší) jsou šířeny volně, ostatní je třeba zakoupit v prodejně se softwarem. Zakoupením programu získáme balíček obsahující CD nosič s programem a uživatelskou příručku pro použití programu. V balíku se softwarem je také licenční ujednání, obsahující instalační číslo, kterým se uživatel identifikuje. Součástí licence je závazek nešířit program dále. Kromě legálního prodeje softwaru se vyskytuje také softwarové pirátství, což je nelegální obchodování s počítačovými programy. Koupí legálního softwaru získáme následující výhody: 1. Máme stoprocentní jistotu, že se jedná o originální ověřený produkt bez virů. 2. Pokud se můžeme prokázat licenčním číslem, máme zdarma přístup ke všem konzultačním službám, které poskytuje výrobce softwaru. 3. Pokud se na trhu objeví nová verze programu, můžeme ji snadno zakoupit s výraznou slevou. Volně šířené programy jsou dvojího druhu: a) Freeware jsou volně šířené programy bez jakýchkoliv poplatků. b) Shareware je volně šířený program, ale omezený časově nebo možnostmi. Pozaplacení zpravidla poměrně malé částky obdržíme plnou verzi. Programy patřící do kategorie freeware a shareware je možné získat nejlépe z internetu nebo z počítačových časopisů. Nejrozšířenější český počítačový časopis Chip má v každém čísle jako přílohu CD nosič se řadou zajímavých volně šířených programů. 5. Koupě počítače a uvedení do chodu Při úvahách o koupi nového počítače si musíme nejprve položit otázku, k čemu chceme počítač využít. Pro běžné kancelářské práce stačí standardní, levnější model. Pokud chceme na počítači zpracovávat grafické práce nebo jej použít ke hraní náročnějších her, musíme volit výkonnější model. Zvýšení výkonnosti počítače dosáhneme zejména ve třech parametrech: 1. Rychlejší procesor. Pro běžnou kancelářskou práci v podstatě postačí libovolný procesor třídy Pentium, pro náročnější grafiku je třeba procesor výkonnější, tj. s vyšší taktovací frekvencí. 2. Větší operační paměť. Běžné kancelářské počítače mají paměť okolo 32 MB až 64 MB. Pro vyšší výkonnost musíme volit paměť aspoň 128 MB. 3. Větší pevný disk. Zatímco pro práci s texty, účetnictvím, evidencí apod. zpravidla postačí disk o velikosti několika GB, grafické soubory jsou značně velké, a proto je lépe volit disk s vyšší kapacitou (10 GB a výše). Pro grafickou práci je rovněž zapotřebí volit pečlivěji zobrazovací adaptér (grafickou kartu) a typ monitoru. Pro zobrazení textu postačí běžná grafická karta a standardní monitor s úhlopříčkou 15 palců. U náročnějších grafických prací je třeba mnohdy volit výkonnější grafickou kartu s vyšší kapacitou paměti (alespoň 16 MB) a monitor, s obrazovkou okolo 17 10

11 palců a vyšší rozlišovací schopností. Takovýto monitor je však zařízení technicky značně náročné, a proto je nutno smířit se s poněkud vyšší cenou. Při koupi počítače je nutno se také rozhodnout, zda jej koupit nový, nebo z druhé ruky. Pokud nás láká druhá možnost, je třeba uvážit, že (kromě chybějící záruky) hraje u osobních počítačů značnou roli velmi rychlý technický vývoj. Použitý model, který je v okamžiku koupě již starý, může být za několik dalších roků zastaralý natolik, že nejnovější software na něm bude fungovat s mizernou výkonností, nebo nebude fungovat vůbec. Umístění počítače a pracovní prostředí Počítači škodí přílišné teplo a prašný vzduch. Na zadní straně počítače je větrák, sloužící k ochlazování pevného disku. Proto by se počítač neměl umístit vedle topení a pro dobré větrání musí být zadní strana počítače volná. V místnosti, kde je počítač umístěn, bychom měli udržovat čistotu. Počítač a monitor by měly být napájeny ze stejné zásuvky (nejlepší je napájení monitoru kabelem přímo z tělesa počítače). V zásuvkovém okruhu, do kterého je zapojen počítač, by neměly být zapojeny výkonné spotřebiče jako např. elektrické topení nebo pračka. K pohodlné práci s počítačem je třeba vzít v úvahu i jeho vhodné umístění z ergonomického hlediska. Záření monitoru namáhá zrak, proto je nutné správné osvětlení místnosti. U moderních monitorů je záření podstatně omezeno (jsou označeny slovy Low Radiation). Před starší monitory je vhodné umístit polarizační filtr. Na monitor nesmí dopadat přímé sluneční světlo, protože se od obrazovky monitoru odráží a silně dráždí zrak. Je třeba dbát také na vhodnou výšku stolu s klávesnicí a vhodnou polohu klávesnice. Pro pohodlnější psaní má klávesnice vzadu nožičky. Jinak dojde snadno k namožení svalů v zápěstí a nepříjemným bolestem. Uvedení počítače do chodu Počítače se dnes běžně prodávají s nainstalovaným operačním systémem Windows. Proto stačí propojit jednotlivé součásti, zapnout síťový vypínač, a počítač je připraven k práci. Uživatelské aplikace (např. kancelářský balík Microsoft Office) je ovšem třeba koupit zvlášť a do počítače nainstalovat. Instalace uživatelských programů je jednoduchá a provede se zpravidla tímto postupem: 1. Do jednotky CD-ROM vložíme nosič s instalačními soubory programu. 2. Na nosiči spustíme dvojitým kliknutím myší instalační program (většinou má název SETUP.EXE). 3. Po spuštění instalace se na obrazovce monitoru zobrazí průvodce instalací, který nás při instalaci povede krok za krokem. 6. Uložení informací v počítači Informace, uložené na pevném disku počítače, na disketě nebo na nosiči CD-ROM, jsou uspořádány v podobě souborů. Soubor je obecně vzato skupina informací, která má svůj název a ve které je přesně definováno, jak a kde jsou informace na nosiči umístěny. Seznam souborů na paměťovém médiu (disk, disketa, nosič CD-ROM) je zapsán v tabulce FAT, která je na nosiči umístěna v oddělené části. Tabulka FAT si u každého souboru pamatuje především název souboru, jeho délku, umístění na nosiči a datum a čas, kdy byl soubor vytvořen nebo naposledy pozměněn. Soubory používané osobním počítačem je možné rozdělit do několika kategorií: 11

12 1. Programy jsou soubory instrukcí a příkazů, co a jak má počítač při určité činnosti (např. psaní textu) dělat. 2. Informační soubory jsou využívány programem, samy neobsahují výkonné instrukce, avšak program bez nich nemůže správně pracovat. 3. Systémové soubory jsou údaje potřebné pro start počítače a správnou funkci operačního systému. 4. Datové soubory (často označované také jako dokumenty) jsou údaje vytvářené pomocí uživatelských aplikací: texty, obrázky, tabulky, kartotéky apod. Jako uživatelé budeme pracovat takřka výhradně s poslední skupinou souborů. Pro název souboru na počítači platí následující pravidla: 1. Název se skládá z individuálního jména souboru (volitelného libovolně) a přípony, která se může skládat nanejvýš ze tří znaků a je od názvu oddělena tečkou. 2. Podle přípony operační systém pozná, o jaký typ souboru se jedná (např. přípona EXE charakterizuje programy, přípona DOC texty vytvořené programem Word apod.). Přípona se k názvu souboru zpravidla přidá automaticky. 3. V názvu souboru je možné použít libovolné znaky. Tečka je nevhodná, protože odděluje příponu. 4. V názvu se nerozlišují malá a velká písmena. V tomto bodě systém Windows trochu mate: v seznamech souborů je název uveden tak, jak jej napíšeme (tj. počítač při zobrazení názvu respektuje malá a velká písmena), avšak uvedeme-li stejný název souboru s velkými písmeny, počítač jej považuje za jeden a týž soubor (např. Dopis, dopis a DOPIS je totéž). 5. Délka názvu je maximálně 255 znaků. 6. Starší operační systémy včetně starší verze Windows omezovaly délku názvu na 8 znaků. Pokud se pokusíme do počítače se starší verzí Windows (např. verze 3.11) nakopírovat soubor s dlouhým názvem, operační systém odstraní všechny mezery, odřízne prvních 6 znaků a přidá znaky ~1 (například název Faktura číslo 12/2000 by se zkrátila na Faktur~1. Je však třeba upozornit, že podobné zkrácení názvů mohou provádět i některé utility pro práci se soubory, např. kompresní programy, které běžně fungují i pod systémem Windows 95 a vyšším). Adresáře Protože je na pevném disku uloženo velké množství souborů (mnohdy i několik desítek tisíc), musí být nějakým způsobem rozděleny. K tomu slouží adresáře neboli složky. (Pojem adresář se používal běžně v dřívějších dobách. Po zavedení systému Windows 95 se zavedl termín složka. Jedná se o totéž, přičemž s pojmem adresář se můžeme setkat i v mnoha příručkách vydaných po zavedení systému Windows 95). Adresář neboli složku můžeme chápat jako přihrádku, do které se umísťují soubory. Některé soubory mohou být uloženy i přímo na disku mimo adresář (zde se používá termín hlavní nebo kořenový adresář, v počítačové hantýrce termín root ). Adresáře (složky) je možné vnořovat do sebe; jestliže např. na disku C vytvoříme adresář Faktury, je v jeho rámci možné vytvořit adresáře Leden, Únor, Březen a dále např. v rámci adresáře Leden adresáře Praha, Plzeň a Brno. Adresáře, které jsou vnořeny do jiného adresáře, se nazývají podadresáře nebo podsložky. Adresář, ve kterém je vytvořen podadresář, je vůči podadresáři adresářem nadřazeným. Strukturu adresářů je možné zobrazit graficky programem Průzkumník, který je součástí operačního systému Windows. Struktura připomíná stromeček, ve kterém jsou jednotlivé adresáře (složky) chápány jako větve. V počítačové terminologii se skutečně používá termín adresářový strom. 12

13 Některé adresáře vytvoří operační systém automaticky (např. při instalaci softwaru), jiné si musíme založit sami. Pro práci s adresáři a pro ukládání dokumentů do adresářů je vhodné dodržovat následující pravidla: 1. Jména adresářů volíme libovolně, avšak bez přípony. 2. Adresáře pro umístění datových dokumentů můžeme vytvořit přímo v kořenovém adresáři disku a potom v nich vytvářet podadresáře. 3. Datové dokumenty, které při práci vytvoříme, bychom zásadně neměli míchat s programovými a systémovými soubory v jednom adresáři. Proto žádné datové dokumenty neukládáme přímo na disk C (do kořenového adresáře neboli rootu, do adresáře Windows (kde je uložen operační systém) ani do adresáře PROGRAM FILES, kde je zpravidla uložena většina programů. 4. Pokud je na počítači instalován komplet Microsoft Office, vytvoří se automaticky prázdný adresář DOKUMENTY, určený pro ukládání textů a ostatních datových dokumentů. Zálohování souborů V datových souborech, vytvářených na počítači, je zpravidla uloženo mnoho cenné práce. Mnohdy platí pravidlo, že cena informací uložených v počítači je vyšší než cena počítače samého. Proto je nutné cenná data zálohovat a zabránit tak jejich zničení při poškození, krádeži nebo zavirování počítače. V nejjednodušším případě je možné zálohovat soubory na diskety. Protože diskety mají omezenou kapacitu, zpravidla se přitom využívá speciálních servisních programů, označovaných jako programy kompresní. Tyto programy jsou schopny vytvořit z několika datových souborů jediný, jehož velikost je ve srovnání s původními soubory výrazně menší. S takto komprimovanými daty není možné přímo pracovat, je však možné je z téhož programu dekomprimovat zpět. Ke spolehlivějšímu archivování rozsáhlejších dat slouží zvláštní disketové jednotky, zvané ZipDrive, s kapacitou okolo 70 MB. Tyto jednotky se montují přímo do počítače nebo se vyrábí jako přídavná zařízení. Pro archivaci dat ze sítí se zpravidla používají páskové jednotky, kdy se informace zaznamená na magnetickou pásku. 7. Zapojení počítače do počítačové sítě S výjimkou počítačů pracujících v domácnostech je větší část osobních počítačů zapojena do počítačové sítě. K zapojení počítače do sítě je třeba jej vybavit deskou s převodníkem dat, označovanou jako síťová karta. Jádrem počítačové sítě, obsahující síťový software, je výkonný počítač nazývaný server. Ostatní uživatelské počítače připojené k síťovému serveru tvoří pracovní stanice. Propojení několika počítačů pracujících v rámci jedné instituce tvoří lokální síť. Jednotlivé sítě jsou často dále propojovány mezi sebou. Toto propojování má v současné době globální charakter, a tak je možné se připojit i k počítači pracujícímu na druhém konci světa. Vzniká tak celosvětová počítačová síť. Spojení počítačů do lokální sítě přináší zejména tyto výhody: společné využívání diskové kapacity serveru, společné využívání tiskáren, výměna informací mezi pracovními stanicemi, usnadnění a urychlení informovanosti účastníků sítě, 13

14 sdílení a využívání společných dat umístěných na serveru, jednotná instalace programů na všechny pracovní stanice, provedená ze serveru. Připojení počítače k celosvětové počítačové síti rozšiřuje možnosti počítače mj. o následující služby: elektronickou poštu, připojení k internetu, výměnu dat se vzdálenými partnery. Spojení počítačů do sítě má však i své problémy, mezi které patří například následující rizika: vyřazení počítačové sítě z provozu ohrozí chod instituce daleko více než výpadek jednoho izolovaného počítače, cenná a důvěrná data, umístěná v počítačové síti, je třeba chránit před nežádoucím proniknutím zvenčí, po počítačové síti se mohou snadno šířit počítačové viry. Do počítačové sítě se nespojují jen standardní osobní počítače. Jako koncové stanice mohou fungovat i jednoúčelové pracující zařízení. Jako příklad veřejně pracujících počítačových sítí je možno uvést soustavu bankomatů, výpůjčky ve velkých knihovnách nebo prodej a rezervace jízdenek a letenek. Připojení uživatele k síti K připojení do počítačové sítě je zpravidla třeba se identifikovat jako oprávněný uživatel. V běžných počítačových sítích se tak děje pomocí uživatelského jména a hesla, které síťový operační systém vyžaduje. V jednoúčelových veřejných sítích je identifikace oprávněné osoby často důkladnější, např. v soustavách bankomatů se používá identifikační karta spolu s přístupovým kódem. Sdílení tisků a tiskáren Společné využití informací na serveru spočívá v tom, že se některé adresáře na serverovém disku nadefinují jako sdílené. Tím se k nim umožní přístup i z jednotlivých pracovních stanic. Některé síťové systémy (např. rozšířený systém Windows NT) umožňují, aby se jako sdílený nadefinoval adresář libovolného počítače zapojeného do sítě. Potom může jako server vystupovat kterýkoliv z propojených počítačů. Sdílení adresáře s daty může být nadefinováno jako úplné, kdy mohou jednotliví uživatelé v adresáři zapisovat i mazat soubory, nebo jako sdílení pouze pro čtení, kdy je možné soubory ve sdíleném adresáři pouze číst. V systému Windows se pro přístup k informacím v síti může použít aplikace Okolní počítače. Jednotlivé pracovní stanice však bývají většinou nastaveny tak, že se na nich sdílené adresáře zobrazí jako další diskové jednotky, označené např. písmeny D, E atd. Těmto dalším diskovým jednotkám se říká síťové disky. Kromě adresářů mohou být jako sdílené nastaveny i tiskárny. To umožňuje, aby jednu tiskárnu mohlo využívat více uživatelů. Jednotlivé datové soubory, určené k vytištění, se řadí do tiskové fronty a postupně se tisknou jeden po druhém. 8. Multimédia Pod pojmem multimédia se u osobního počítače rozumí spojení textové informace s obrazem a zvukem. Na rozdíl od pořadů pro videopřehrávače je možnost ovlivňovat běh multimediálního programu; této vlastnosti se říká interaktivita. Na osobním počítači, který je vybaven zařízením pro multimédia, je možné přehrávat např. CD nosiče s hudbou nebo se 14

15 záznamy televizních pořadů. Interaktivita však umožňuje mnohem více, tedy komunikaci uživatele s multimediálním pořadem a určování jeho průběhu. Multimédia jsou proto využívána především pro výukové programy, kde je počítač schopen se podle potřeby vrátit zpět, a pro hry, kde je komunikace uživatele s počítačem nezbytná. Technické vybavení pro multimédia Základem multimediálního programu je digitální záznam animovaného obrazu a zvuku na počítači. Soubory s obrazem a zvukem jsou velmi rozsáhlé. Proto se k jejich záznamu používá CD-ROM, a počítač tedy musí být vybaven dostatečně výkonnou jednotkou CD-ROM. Pro zvlášť velké objemy dat (filmy, video) se místo CD-ROM používá mechanika DVD (digitální videotisk), která má cca 20x vyšší kapacitu než běžné CD. Je dražší a vyžaduje výkonný počítač. I v případě, kdy se pro práci s multimediálním programem použije jednotka CD-ROM, všeobecně platí, že výkonnost počítače (především rychlost procesoru a velikost paměti) by pro kvalitní funkci multimediálního programu měla být vyšší než pro běžnou kancelářskou práci. Pro přehrávání multimediálního programu je dále zapotřebí vybavit počítač zvukovou kartou, která umožňuje zpětně převést digitalizovaný záznam na zvuk. Zvukový výstup ze zvukové karty se může vést do sluchátek nebo do soustavy reproduktorů, vybavených přídavným zesilovačem. Pokud je počítač vybaven mikrofonem, zvuková karta umožňuje i nahrávání vlastních zvuků. Součástí softwarového vybavení zvukové karty je také syntetizér, který je schopen provádět uživatelské skládání zvuků nahraných v počítači. Pro obsluhu počítačových her se kromě klávesnice a myši často používá pákový ovladač (joystick). 9. Internet a komunikace Značná část celosvětové počítačové sítě, o které jsme se zmínili v kapitole o sítích, je vytvořena tak, aby byla všeobecně využitelná. Jednotlivé počítačové sítě, vzájemně propojené, se ovšem musí mezi sebou domluvit, tj. být schopný si navzájem vyměňovat informace. To není nijak samozřejmé, protože ve světě pracuje mnoho různých typů počítačů, používajících dokonce i různé operační systémy. Pro přenos informací mezi počítačovými sítěmi musí proto existovat přesně dohodnutý formát, v jakém se data posílají a který jsou schopny přečíst i počítače jiného typu. Tento způsob výměny dat se nazývá protokol. Před požadavek vyvinout univerzálně použitelný způsob přenosu dat mezi počítači a sítěmi různého původu byly poprvé postaveny vysoké školy na severoamerickém kontinentu. Jejich počítačové vybavení bylo značně různorodé a neměly dostatek finančních prostředků na to, aby se mohly vybavit jedním typem počítačů pro vzájemnou komunikaci. Protože se tato cesta ke vzájemné výměně dat mezi počítači ukázala jako velice perspektivní, rozšířila se velmi rychle po celém světě a začala se používat prakticky ve všech oborech lidské činnosti. Takto všeobecně využitelná globální síť počítačů se nazývá internet. Způsob komunikace a výměny dat pomocí internetu je velmi pohodlný, a proto se široce používá i u lokálních sítí. Taková síť, která pracuje se stejnými možnostmi a službami jako internet, avšak jejíž rozsah je omezen jen na jeden podnik nebo společnost, se označuje jako intranet. Internet je nejrozšířenější a univerzální systém celosvětové výměny informací, avšak není jediný. Pro speciální účely, kdy se požaduje vysoká spolehlivost, utajení a zabezpečení 15

16 přenášených dat, se vyvinuly i jiné síťové systémy, používané např. v bankovnictví, pojišťovnictví, dopravě atd. Služby internetu Po připojení počítače na internet získáme přístup k řadě možností a služeb, které síť internetu poskytuje. Hlavní možnosti internetu, používané v každodenním životě: Elektronická pošta. Prostřednictvím internetu funguje celosvětový systém elektronické pošty, který umožňuje komunikovat s kterýmkoliv účastníkem, který je k internetu rovněž připojen. Pomocí elektronické pošty je možné posílat vzkazy, dopisy, ale i rozsáhlé soubory dat a počítačových programů, které jsou k zásilce připojeny jako příloha. Přístup k síti WWW. Mnoho počítačů připojených k internetu je veřejně přístupných a jsou na nich umístěny tzv. WWW stránky. Pod pojmem WWW (World-Wide-Web) se míní univerzální informační systém fungující v internetové síti. Podstata systému je v tom, že všechny informace jsou zaznamenány speciálním univerzálním jazykem HTML, který není grafický, nýbrž znakový. To umožňuje výměnu informací mezi počítači různých typů a teprve po výměně dat se tato data opět převedou do grafické podoby. Pro čtení dokumentů vytvořených v jazyku HTML slouží speciální programy, zvané prohlížeče. Dnes se všeobecně používají především dva: program Microsoft Explorer, který je součástí systému Windows, a program NetScape Navigator. Základním prvkem souboru prohlíženého na WWW stránkách je hypertextový odkaz. Je to odkaz vytvořený barevně odlišeným nápisem nebo obrázkem, který představuje vstup na další část souboru, do jiného souboru nebo i na další WWW stránku, umístěnou na jiném počítači. Na WWW stránkách je možné nalézt záplavu nejrůznějších informací, např. zprávy o počasí, sportovní zprávy, obsah novin a časopisů, burzovní zprávy, ceníky a katalogy výrobků, novinky o výpočetní technice a volně šiřitelné programy, informace o volných pracovních místech, informace poskytované státními institucemi atd. Elektronický obchod. Prodej a koupě různého zboží prostřednictvím internetové sítě se stále více rozmáhá i v České republice. Zpravidla se přitom využívá WWW stránek, kde se nabízejí ceníky a katalogy nejrůznějšího zboží spolu s možností si je objednat elektronickou cestou. Placení objednaného zboží se děje pomocí elektronického platebního příkazu, pokud má zákazník tuto službu své banky k dispozici, nebo na dobírku. Veřejné přístupné služby. Pod pojmem veřejné přístupné služby se míní přístup k počítačům uchovávajícím informace, jež jsou přístupné pro veřejnost. Sem patří např. přístup k různým informačním databankám, katalogu knihoven, informačním systémům veřejných institucí apod. Značná část těchto informací je přístupná pomocí WWW stránek, v síti internetu však pracují i jiné informační systémy. Připojení k internetu Způsob připojení počítače k internetu závisí především na tom, zda je počítač zapojen do sítě, nebo ne. Pokud je počítač součástí sítě, která je propojena s okolním světem, je přístup k internetu zpravidla zajištěn již samotným připojením počítače do sítě. Potom stačí pouze nainstalovat program pro elektronickou poštu a přístup k internetu vyzkoušet. U počítačů, které nejsou do sítě připojeny (např. počítače v domácnosti), je postup složitější. Spojení izolovaného počítače s internetovou sítí se realizuje tak, že se počítač propojí s počítačem některé firmy, která poskytuje internetové služby. Poskytovatel internetových služeb se nazývá provider. V první řadě je tedy zapotřebí uzavřít s některým providerem smlouvu o připojení k internetu. 16

17 Spojení izolovaného počítače s počítačem providera se děje pomocí běžných telefonních linek. K propojení počítače s telefonní linkou je třeba mít modem, tj. zařízení, které přenos umožňuje. Modemy se vyrábí jako externí (připojované k počítači zvenku) nebo jako interní, zabudované přímo do počítače. Modem není běžnou součástí počítače a zpravidla je zapotřebí jej zakoupit zvlášť. Pro připojení počítače k internetu je dále zapotřebí mít odpovídající programové vybavení, umožňující využívat internetových služeb. Jsou to především programy pro elektronickou poštu a prohlížeče WWW stránek. Pro elektronickou poštu je nejrozšířenější program Microsoft Outlook, který je zařazen do kancelářského balíku Microsoft Office. Jiným softwarem pro elektronickou poštu je například program Pegasus, který je k dispozici volně na internetu. Při prohlížení WWW stránek můžeme použít program Microsoft Explorer, který tvoří součást systému Windows. 10. Viry a ochrana proti nim Počítačový virus je program, který může infikovat jiné programy tím, že k nim přidá vlastní kopii. Touto infekcí se může virus šířit v počítači nebo v síti tak, že si uživatelé infikují vlastní programy. Každý infikovaný program se stává nositelem viru, a tím se infekce šíří. Jakmile se spustí infikovaný program, začne na počítači vyvíjet nějakou nepříjemnou nebo škodlivou činnost. Některé viry se projevují pouze žertovnými nápisy na obrazovce, na obrazovce začnou padat písmenka, obrázek na obrazovce se zobrazí vzhůru nohama, občas něco přeběhne přes obrazovku nebo počítač začne pípat. Jiné skupiny virů způsobují zpomalení běhu systému, nebo i zhroucení systému, což je často doprovázeno pískáním, blikáním obrazovky nebo zamrznutím klávesnice. Opravdu nebezpečné viry mohou přímo ničit soubory (datové i s programem), mohou ničit boot sektor disku (obsahující informace potřebné pro start počítače) nebo FAT tabulku a mohou označovat sektory na disku jako vadné. Některé viry se dokonce pokoušejí poničit hardware počítače, například se snaží zničit monitor tím, že naprogramují grafický adaptér do režimu, který monitor neumí zpracovat, a tím může dojít k poničení monitoru, jiné se mohou pokusit rozkmitat hlavičky disku tak, že si škrtnou o povrch disku, a tím jej poničí atd. Kromě počítačových virů se ještě vyskytují programy nazývané trojské koně. To je zpravidla atraktivní program, který kromě své viditelné části má ještě část škodlivou. To může být pro uživatele značně nepříjemné. Na druhé straně se trojský kůň nemnoží, a proto stačí vymazat program, který ho obsahuje. Doufáme, že vás uvedený přehled vyděsil natolik, že budete patřit mezi ty rozumné uživatele osobních počítačů, kteří problematiku virů nepodceňují a snaží se před nimi svůj počítač chránit. Typy virů a možnosti nákazy Lidská zlomyslnost vytvořila velmi mnoho různých počítačových virů. Z hlediska ochrany uživatele proti jejich působení můžeme nejčastěji se vyskytující viry rozdělit zhruba do třech skupin: 1) Viry obsažené v programech. Tento typ virů se schová do některého souboru s výkonným programem (přípona EXE nebo COM). Pokud program spustíme, začne se virus množit do dalších programů a vyvíjet škodlivou činnost. 17

18 2) Viry napadající boot sektor. Tento typ virů se usazuje v boot sektoru na pevném disku, a tím se aktivuje při každém startu systému. Výsledkem je, že někdy nelze nakažený počítač ani nastartovat. 3) Viry napadající dokumenty. Tento typ virů se s oblibou usazuje např. v šablonách pro tvorbu dokumentů Wordu. Výsledkem je poničení textů, které jsme ve Wordu vytvořili. Způsobů, jak si zavirovat počítač, je několik a záleží na typu viru. U virů obsažených v programu se nákaza začne rozšiřovat v okamžiku, kdy spustíme infikovaný program. Zdrojem těchto virů bývá podezřelý pirátsky kopírovaný software a zejména počítačové hry. Viry napadající boot sektor se do počítače dostanou zpravidla z infikované diskety, kterou omylem ponecháme v disketové jednotce při zapnutí nebo restartu počítače. S rozšiřováním internetu se začaly objevovat nebezpečné viry rozšiřované elektronickou poštou. Značně zákeřné jsou viry napadající dokumenty. V takovém případě postačí, aby byl infikovaný dokument otevřen (např. Wordem), a neštěstí je hotovo. Obzvláště příhodným prostředím pro šíření viru jsou počítačové sítě. Jakmile se virus objeví na některém počítači zapojeném do sítě, situace začne připomínat jesle, kde mají všichni caparti jeden společný dudlík a jeden z nich dostal angínu. Pokud tedy pracujeme na počítači zapojeném do sítě, musíme být zvlášť opatrní. Zjišťování počítačového viru Pokud je počítač nakažen virem, začne se často chovat podivně. Mezi tyto příznaky mohou patřit například následující jevy: nevysvětlitelná zhroucení systému, při startování programů se objevuje zpráva Not enough memory, při běhu programu se objevují neobvyklá chybová hlášení, programy, které dříve pracovaly bez problémů, nelze spustit. Tyto příznaky jsou varovné, nemusí být však samy o sobě ještě důkazem přítomnosti viru. Proto je nezbytné používat kvalitní antivirový program, který dokáže přítomnost virové infekce zjistit. Kromě zahraničních produktů jsou v České republice v prodeji dva kvalitní antivirové programy domácí výroby: program Avast pražské firmy Alwil a program AVG brněnské firmy Grisoft. Protože se zejména na internetu objevují stále nové viry, jsou antivirové programy pravidelně (několikrát do roka) aktualizovány. Pokud máme antivirový program legálně zakoupen, není problém získat aktualizační soubor v prodejně, kde jsme program zakoupili, nebo si jej zkopírovat z internetu. Ochrana proti počítačovým virům Prvním krokem při ochraně proti virům je prevence. Tím není samozřejmě možné riziko nákazy zcela vyloučit, ale je možné jej aspoň výrazně omezit. K důkladné ochraně proti virům samozřejmě patří spolehlivý antivirový program. Do preventivní ochrany proti virům patří zejména tyto kroky: 1. Při každém spuštění a restartu počítače je třeba se přesvědčit, zda jsme v disketové jednotce nezapomněli disketu. Tím se chráníme proti virům napadajícím boot sektory. 2. Nepoužíváme podezřelý software, získaný z bůhvíkolikáté ruky. 3. Zvláštní opatrnost je třeba věnovat počítačovým hrám. Ty se zpravidla kopírují přes řadu počítačů, a tím se riziko nákazy zvyšuje. Je nutné také počítat s tím, že mnozí herní pařani nemají o antivirové ochraně valného ponětí, nebo na ni nedbají. Jejich počítače potom připomínají akvárium, které se různými viry jen hemží. 18

19 4. Všechny diskety pocházející zvenku je třeba před kopírováním otestovat antivirovým programem. Tuto zásadu je třeba dodržovat bez jakýchkoliv výjimek! Podle Murphyho zákona o virech je zavirována právě ta disketa, u které jsme na kontrolu výjimečně zapomněli. 5. Celý pevný disk je vhodné pravidelně kontrolovat antivirovým programem. 6. Moderní antivirové programy mají schopnost pracovat také jako stálá (rezidentní) ochrana. Po zapnutí počítače se automaticky spustí kontrolní program, který průběžně testuje kopírovaná data, zda neobsahují viry. 7. Zvlášť opatrní musíme být při práci s elektronickou poštou. Pokud obdržíme zásilku s přílohou (např. dokumentem napsaným ve Wordu), je třeba upozornit na to, že dokument uložený v zásilce není umístěn na pevném disku našeho počítače, a antivirový program jej proto nezkontrolujte! Pokud takovýto zavirovaný dokument otevřeme rovnou v programu pro elektronickou poštu (což tyto programy umožňují), spolehlivě si nakazíme počítač. Proto správný postup je dokument přímo v poště neotvírat, nýbrž jej kopírovat na náš disk, poté jej zkontrolovat, zda neobsahuje viry, a pokud je vše v pořádku, otevřít jej. 8. Prapodivné internetové zásilky, které do našeho počítače připutovaly elektronickou poštou od záhadných odesílatelů, je třeba považovat za podezřelé. Pokud obsahují jako přílohu programy (soubory s příponou EXE), je rozumné takovou zásilku rovnou vymazat a vychvalovaný program nespouštět. 9. Jestliže se ve sdělovacích prostředcích objeví zprávy o šíření nebezpečného viru (např. virus I love You ), je vhodné se podívat na WWW stránku firmy, od které máme antivirový program. Tam se najde zasvěcená informace. Postup při napadení počítače virem Jestliže se v počítači i přes všechnu opatrnost objeví počítačový virus, první a základní zásada zní: NEPANIKAŘIT! I když je nakažení počítače virem záležitost nepříjemná, antivirové programy si s ní zpravidla dokáží poradit. Platí však, že neuváženými akcemi můžeme věci značně uškodit. Postup závisí především na tom, je-li počítač zapojen do sítě, nebo ne. Pokud zjistíme přítomnost viru v zaměstnání, kde je náš počítač součástí sítě, je třeba udělat dvě věci: 1. Vypnout počítač (síťovým vypínačem) 2. Uvědomit správce počítačové sítě Vypnutí počítače je nutné, protože virus může být přítomen v operační paměti a před odstraňováním viru z pevného disku je třeba jej z paměti vyhubit. Sehnat informatika odpovědného za provoz sítě, je rovněž nutné, protože po síti se virus šíří velmi rychle a není vyloučeno, že je nakaženo více počítačů. Další postup při likvidování viru v síti převezme na svá bedra zpravidla správce počítačové sítě. Pokud zjistíme přítomnost viru v domácím počítači, můžeme počítač vypnout a zavolat odborníka, nebo se pokusit vyřešit problém vlastními silami. U druhé možnosti záleží náš postup na typu nákazy. Pokud antivirový program zjistí, že je napaden jeden nebo více souborů, ale sám operační systém je v pořádku (počítač nastartuje normálně a test paměti, provedený antivirovým programem na počátku jeho činnosti, nehlásí přítomnost viru), stačí postupovat podle pokynů antivirového programu, které se objeví na monitoru v okamžiku, kdy program zjistí infikovaný soubor. Zpravidla máme k dispozici jednu ze dvou možností: 19

20 1. Vyléčení souboru je možné provést tehdy, je-li antivirový program schopen virus ze souboru odstranit. Vyléčený soubor můžeme při další práci bez obav používat. 2. Odstranit infikovaný soubor je nutné tehdy, jestliže antivirový program je sice schopen virus identifikovat, ale není schopen jej odstranit. Pokud je počítač zavirován natolik, že je napadena i operační paměť (což nahlásí antivirový program hned na začátku své práce), nebo není možné dokonce normálně spustit operační systém, je zapotřebí provést důkladnou dezinfekci celého počítače. K tomu potřebujeme dvě diskety: 1. Startovací disketu počítače. Je-li počítač infikován rozsáhleji, je třeba jej znovu nastartovat z čistého, bezvirového prostředí. Jinak si budeme počínat jako člověk, který myje podlahu v zablácených bagančatech. Tuto startovací disketu vyrobí systém Windows již při instalaci nebo dodatečně. Instalační disketu zajistíme proti zápisu a bedlivě uložíme. 2. Záchrannou disketu s antivirovým programem. Antivirový program je nainstalován na pevný disk. V této podobě slouží ke kontrole disket a pevného disku. Pro vyhubení virů je však nutné tento program spustit z diskety, která je zaručeně bez virů. Vytvoření záchranné diskety je jednou z pomocných služeb antivirového programu. Po vytvoření záchranné diskety ji zajistíme proti zápisu a uložíme. Kompletní dezinfekce zavirovaného počítače má tedy tyto kroky: 1. Vypneme počítače ze sítě. 2. Do disketové jednotky vložíme startovací disketu a opět zapneme počítač. Tím se spustí operační systém z diskety. 3. Do disketové jednotky vložíme záchrannou disketu s antivirovým programem a program spustíme. Program najde infikované soubory a podle typu viru je vyléčí, nebo odstraní. 4. Po ukončení práce antivirového programu počítač vypneme, znovu jej zapneme standardním způsobem a spustíme antivirový program z disku. Pokud je vše v pořádku, je dezinfekce provedena. 5. Protože se při rozsáhlejším zavirování počítače mohou vymazat i některé programy, je často nutné uživatelský software znovu nainstalovat. Jestliže byl počítač infikován některým virem napadajícím dokumenty Wordu, je pravděpodobné že se infikovala i základní šablona Wordu pro vytváření nových textů. V takovém případě je třeba infikovanou šablonu vymazat. Standardní šablona Wordu je uložena v souboru NORMAL.DOT, který je umístěn zpravidla na disku v adresáři Program Files\Microsoft Office\Sablony. K vymazání tohoto souboru můžeme použít například program Průzkumník. Při dalším spuštění Wordu program automaticky vytvoří šablonu novou, která je bez virů. 20