K O ČKY NA D ÁLNÉM V ÝCHODĚ

Transkript

1 K O ČKY NA D ÁLNÉM V ÝCHODĚ Kočky samozřejmě neměly své výsadní funkce a postavení pouze v Číně nebo v Japonsku. Podíváme-li se na názvy plemen dnešních ušlechtilých koček, najdeme hned několik odkazů na státy Dálného východu, ať už jde o kočky siamské (Siam byl 11. května 1939 přejmenován na dnešní Thajsko; v letech zase na Siam a poté opět na Thajsko, to aby se to nepletlo), barmské (Barma, neboli dnes správně Republika Myanmarský svaz) či birmy (posvátné kočky z Barmy). On je totiž Dálný východ a zejména poloostrov Západní Indie domovem mnoha předků dnešních ušlechtilých koček. 0-1 Siamská kočka s lilovými odznaky (Wikipedia Commons; autor: Karin Langner-Bahmann) Vikulka, CZ ~ 1 ~

2 Historie států jako Thajsko nebo Barma (resp. správně Myanmnar; dál ale budu uvádět opět název Barma, který je kočkám bližší) nesahá do tak vzdálených dob jako dějiny Číny nebo Japonska. Zadní Indie byla poloostrovem pokrytým hustými pralesy, v těch nejstarších dobách to nebylo nejvhodnější místo pro to, aby tu vznikly prastaré civilizace. Nejstarší státy na území dnešního Thajska vznikly na jihu někdy na přelomu letopočtu. Z 3. století už našeho letopočtu pochází první zmínky o civilizaci Dváravatí a jejích městských státech. Už tehdy tu byl hlavním náboženstvím buddhismus. Postupně sem pronikaly různé vlivy okolních kultur až ve 13. století vzniklo několik států, z nich nejvýznamnějšími byli Lanna a Sukhothai. Druhý zmiňovaný, Sukhothai, získal v oblasti časem převahu nad všemi ostatními státy a dnes je považován za první stát, z něhož se později vyvinul Siam. I když historické thajské (a předthajské) písemné prameny zmiňující se o kočkách chybí, dá se předpokládat s ohledem na silný vliv Číny, že kočky tu měly postavení obdobné tomu v Číně, tedy, že byly považovány za prospěšná domácí zvířata, chránící zásoby potravin před hlodavými škůdci. V roce 1350 se v centrální části dnešního thajského území zrodil stát Ajutthaja (Ayudhaya). Panovníci tohoto původně státečku se ukázali být dobrými politiky i válečníky a tak se jim postupně podařilo ovládnout široké okolí, včetně stát Sukhothai. Na konci 14. století vznikl na severovýchodě stát Lan Sang, dnešní Laos. Pro milovníky koček je však tím nejdůležitějším státem Thajských dějin právě Ajutthaja, stát, který existoval po 417 let (až do roku 1767), který byl centrem obchodu. Obchodní cesty odtud vedly na území dnešního Vietnamu, do Číny a říše Hunů (do Mongolska a Tibetu), do Persie A s buddhistickým vyznáním se tu víceméně v míru střetl hinduismus. O tom bude ale řeč později. Za zakladatele státu Ajutthaja je považován první král U Tong. Jeho osoba je dosud opředena nejasnostmi, pravděpodobně šlo však o kupce, kterému se právě tady začalo Vikulka, CZ ~ 2 ~

3 dařit a získával tu stále větší a větší vliv. Během 417 let existence státu se na jeho trůně vystřídalo na 33 panovnických generací. Roku 1511 založili nedaleko za hranicemi státu Portugalci pevnost Malacca a hned následně byla vyslána diplomatická mise vedená Duartem Fernandesem ke dvoru tehdejšího krále Ramathibodiho II. Tak byly navázány první obchodní styky Ajutthaje s Evropou. Podobně postupovali roku 1592 Holanďané, hned po nich Britové a Francouzi. S Evropany sem přišlo samozřejmě i křesťanství a nové průmyslové technologie. Evropské obchodní společnosti tu využívaly poměrně levné pracovní síly a tak tu houfně rostly různé manufaktury, továrny Jenomže z Evropy sem přišly i boje velmocí o nové kolonie. Po několika krvavých letech, kdy jednoho násilím odstraněného panovníka střídal druhý, však v osmnáctém století přišla doba míru a rozvoje. Dařilo se umění i literatuře. Vznikly jedny z nejstarších a pravděpodobně vůbec nejstarší knihy o kočkách. 0-2 Wat Chaiwatthanaram - historické jádro Ayutthaye (Wikipedia Commons; autor: PlusMinus) Vikulka, CZ ~ 3 ~

4 Roku 1765 do Ajutthajy vnikla ze severu a východu spojenecká barmská vojska o síle více než mužů. Většina velkých měst kapitulovala. Jen hlavní město Ajutthaya bylo obléháno více než 14 měsíců. I ono však padlo v dubnu Nepřátelská vojska město vydrancovala a vypálila. Ukrýt se podařilo jen zlomek z uměleckých klenotů a písemností. Ajutthaya byla v troskách. 0-3 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 4 ~

5 V Národní knihovně v Bangkoku dnes několik ze zachráněných děl z Ajutthaye mají. Patří mezi ně i knihy Smud Khoi, jakési leporelo. Není to tedy kniha klasická, v které by se obracely jednotlivé listiny. Je to spíš pruh papíru zpřehýbaný do tvaru knihy, tak jak to dnes známe právě z leporel nebo i obyčejných letáků. A jedna z těchto knih se týká koček. Kniha, která se dnes nachází v Národní knihovně v Bangkoku, obsahuje s největší pravděpodobností ručně malované kopie obrázků koček z jiné knihy, která nese název Kniha kočičích básní (Cat book poems; tato kniha je prý dnes dobře ukryta a střežena na bezpečném místě v hlavním městě Thajwanu, veřejně vystavované jsou vždy jen její kopie) a její stáří je odhadováno někdy brzy po vzniku Ajutthaye jako státu, tedy po roce Bangkokská kniha je o několik set let starší. Podle dochovaných vyprávění ji vytvořil vysoce postavený mnich Somdej Phra Buddhacharn Buddhasarmahathera na pokyn krále Ramy V. Najdeme v ní kočky vyobrazené tak obratně, že není pochyb o tom, o jaká plemena jde: siamské kočky, barmské kočky, koraty a mnohé jiné. Podívejme se na ní blíž, začněme od začátku, úvodními verši: Klaním se vám s hlavou v rukách namísto květin, kadidel a zlatých svící. Pro Vás se pokusím popsat druhy koček, jak se o nich vypráví v mýtech a legendách. Všechny kočky byly stvořeny dvěma zkušenými Heremity: kočky, které nosí štěstí, byly stvořeny Ka-La-I-Ko-Te tím s dobrým původem a ohněm v očích. Jen pro úplnost, kočky s ohněm v očích jsou kočky se žlutýma nebo oranžovýma (zlatýma) očima. Dál se dozvíme leccos o sedmnácti druzích dobrých koček (koček, které nosí štěstí) a šesti špatných kočkách. I když se verše v originále rýmují, do češtiny se ve verších přeložit nedají. Jde o jakési první standardy různých kočičích plemen. Vikulka, CZ ~ 5 ~

6 První kočka, zvaná Nin-Rad: Kočka černá jako uhlí, má černé tělo, zuby, oči, drápy, jazyk, všechno je černé, její ocas je tak dlouhý, že se dotýká hlavy. 0-4 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 6 ~

7 Druhá kočka: Její krk, břicho, uši a ocas jsou tak bílé jako je bílá bavlna. Její packy jsou bílé, její oči zelené, její jméno je krásná a její tělo je černé. 0-5 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 7 ~

8 Třetí kočka zvaná Su-Pa-Lak nebo Thong Daeng ( měděná ; barmská kočka): Nádherný vzhled s nejlepšími tvary, vybarvená jako měď, tak je tato kočka krásná. Světlo v jejích očích je jako zářící paprsek, ochrání tě před vším nebezpečím, zachrání tě od zla, a přinese ti štěstí. 0-6 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 8 ~

9 Čtvrtá kočka jménem Gow-Theem ( s devíti znaky ): Má na krku, zádech a u ocásku skvrnu, dvě na ramenou, dvě na předních tlapkách, a celé její přední packy musí být černé; na devíti místech musí být černá, zbytek jejího těla elegantně bílý. 0-7 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 9 ~

10 Pátá kočka nese jméno Ma-Laid nebo Dok-Lao: Kočka Ma-Laid má stejnoměrnou barvu: její kožich je jako květ trávy pampass, hladká a jednotná; začátek každého chloupku má barvu obláčku, a její oči jsou jako kapka rosy na květu lotosu. Kočka Mal-Ed má tělo v barvě Doklao, srst má hladkou s kořínky chloupků jako obláčky a špičky chlupů v barvě stříbra. Oči září jako kapky rosy na listu lotosu. 0-8 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 10 ~

11 Šesté kočce se říká Sam-Sart ( modře grošovaná ): Na celém těle jsou chlupy černé a bílé: tělo je lehké a pružné, ocas se zužuje a je velmi krásný, její oči jsou jako světla světlušek, plná tekutého zlata. 0-9 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 11 ~

12 Sedmá kočka se jmenuje Ra-Ta-Ne Gam Phon ( krystal ): Podle jejího jména, tato kočka má srst barvy lastury, říká se jí ratane gmphon. Na prsou má černý pás, a její oči jsou jako zlato Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 12 ~

13 Osmá kočka nese jméno Wi-Chi-An-Maad ( diamant ; možná jde o siamskou kočku): Horní část tlamičky, ocas a všechny čtyři tlapky a uši, na těchto osmi místech je černá. Oči jsou barvy červeno zlaté, kočky zvané Wichianmaad mají kožich bílý Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 13 ~

14 Devátá kočka, Ni-La-Chak: Její jméno popisuje její překrásný vzhled: její kožich je černý jako křídla havrana, kolem krku má skvrny čistě bílé. Velkou pozornost je třeba věnovat takové kočce Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 14 ~

15 Desátá kočka, zvaná Mu-Li-Laa: Tato kočka je zvána Mulilaa, její uši jsou bíle vyšívané, její oči a kožich barvy žlutých chryzantém, a ocas a nohy, tělo a hlava, všechno je černé Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 15 ~

16 Jedenáctá kočka se jmenuje Gro-Wen nebo An-Maar ( smutná ): Kočka zvaná Grob-wen má bílou srst, kolem očí má chloupky černé, jako kdyby právě zemřela. Na zádech má znak smutku, vypadá překrásně, jakoby politá inkoustem Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 16 ~

17 Lon: Dvanáctá kočka se zvel But-Se-Weis nebo But-Ta- Butse-weis má bílou srst od konečku nosu po špičku ocasu. Tato kočka je vzácná. Její oči jsou jako zlatý prach zasazený do topazu Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 17 ~

18 Třináctá kočka je zvána Kra-Jork: Kočka jménem Kra-jork má kulaté tělo, kožich je černý, bílou srst má kolem tlamy: vypadá jako vznášící se obláček. Její oči mají barvu zlaté mízy Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 18 ~

19 Čtrnáctá kočka se jmenuje Singh-Hasep ( požírač lvů ): Singh-hasep má černý kožich s bílou kolem tlamy, bílý pruh má kolem krku a bílý má i konec nosu. Její oči mají barvu gamboge. Gamboge je výraz používaný v Indii a přilehlých státech pro tmavě hořčicově žlutou Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 19 ~

20 Patnáctá kočka je zvána Garn-Waek: Černě oděná je kočka zvaná Garn-waek. Její oči mají barvu jasně zlatou. Na hřbetu nosu má bílou skvrnu tak precizně vybarvenou, jako by jí namaloval malíř Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 20 ~

21 Šestnáctá kočka se jmenuje Ja-Too-Bot ( čtyřnohá ): Ja-too-bot má krátkou srst. Chloupky jejího těla jsou černé jako by byly vybarvené inkoustem. Její nohy jsou bílé. Její oči jsou žluté, žluté jako ty nejžlutější květiny Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 21 ~

22 A sedmnácté kočce se říká Korn-Ya-Ja: S krásnou černou srstí po celém těle, od krku, břicha, nohou A oči barvy rozkvétajícího žlutého květu. Tato kočka se zve Kornyaja. Její tlama a ocas jsou zúžené a její nohy jsou tak půvabné, jako ty lví. Kočky těchto sedmnácti vlastností, to jsou ty správné, žádoucí. Přinesou Vám slávu, čest a prosperitu, budete bohatší a bohatší, dokud budete mít některou z nich Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 22 ~

23 Těch špatných koček, koček nosících smůlu je celkem šest. První je Tupphalaphet (slabost): Bílé tělo, oči jako žvýkací betel, když se smísí s krví. Odnese vám všechny ryby každou noc, tato kočka je slabostí a problémem Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 23 ~

24 Druhá kočka se jmenuje Phan Phayak nebo také Lai Seua ( tygří plemeno ): Tygří kočka má tělo pokryté tygřími pruhy. Kožich vypadá jako zmáčený a plný rýžových plev, Oči a uši slizké, hlas jako jekot duchů, který svolává na celou zemi záhubu Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 24 ~

25 kůže. Třetí kočka nese jméno Pisaat ( přítel ): Takoví přátelé nosí zlo, dávají život a své potomky jedí, bez výjimek. Zalomený ocas jako had zkroucený, s drsně vypadajícím kožichem, bez masa, jen kost a 0-23 Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 25 ~

26 Čtvrtá kočka se zve Hin Thot ( špatný kámen ): Krutý špatný kámen, takovou má pověst. Dává život, ale všechna koťata jsou už v lůně mrtvá. Jejím domovem je zlo, nebezpečná a zkažená, špatné věci se stávají tomu, u koho přebývá Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 26 ~

27 Pátá kočka se jmenuje Korp Phlerng ( žhář ): Lehává v sýpkách a schovává se v kůlnách. Lidé se jí vyhýbají a utíkají před ní pryč. Jak její jméno říká, její zlovolný charakter je skrýší pravého zla Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 27 ~

28 Poslední, šestá, kočka je Nep Satian ( nebezpečí ): Se svým zlým jménem, šťastná ve strádání, se znamením zla na ocase. Mění se v pěti bizarních podobách zla. Nedržte takové kočky přivedou váš domov k záhubě Smud Khoi Vikulka, CZ ~ 28 ~

29 Na rozdíl od dobrých plemen koček, ty špatné znamenají pro svého pána jen smůlu, chudobu a opovržení. Takové kočky se nemají chovat, Nechte je jít a ani nepomyslete na jejich přijetí, praví kočičí kniha v závěru. Tak vedle sebe existovalo sedmnáct dobrých a šest špatných koček Roku 1782 se Siam díky vojevůdci Tak Sinovi vymanil z područí Barmánců, ale záhy byl prohlášen za nepříčetného, zlikvidován a na trůn byla nastolena dynastie Rattanakosin (Čakrí). Hlavní město se přestěhovalo do Bangkoku. Během vlády této dynastie se podařilo nastolit příměří a později i mír se sousedními barmskými kmeny, vznikla Barma jako státní území, a své konečné podoby dosáhly hranice jak Barmy a Siamu (pozdějšího Thajska), tak i dalších států. Samozřejmě už tehdy existovalo v Zadní Indii více států: Laos, Khmerská říše z níž se později vytvořily státy jako Kambodža nebo Vietnam, Annam ležící ve střední části Vietnamu, či Tonkin. Zmiňme se alespoň velice stručně o dějinách zemí kočkám zasvěcených, zemích, která mají svá vlastní plemena: Barma a Tonkin. Prvním barmským státem bylo království Pugam existující v 11. až 13. století našeho letopočtu. To svádělo boje s Mongoly. Neúnavní Mongolové Pugam dobyli a nadvádu nad ním drželi až do 17. století, kdy se karta obrátila a v následných válkách trvajících až do poloviny 18. století získali převahu opět původní obyvatelé Barmy. Boje tehdy zasahovaly většinu území Zadní Indie, o tom, že barmská vojska byla záhubou thajského království Ajutthaja už jsme se zmínili. V 18. století se začaly v Zadní Indii projevovat koloniální choutky evropských mocností, které vyústily roku 1824 v první britsko-barmskou válku, v letech ve druhou a roku 1885 ve třetí. Barma se tak dostala pod nadvládu Velké Británie. V roce 1930 žila v Rangúnu kočička jménem Wong Mau. A ve stejné době žil ve Spojených státech amerických, Vikulka, CZ ~ 29 ~

30 0-27 Barmská kočka (Wikipedia Commons; autor: Sergey Lubov) konkrétně v San Franciscu, jeden psychiatr, doktor Joseph Thomson, který si Wong Mau nechal z Rangúnu dovézt domů, jako svého mazlíčka. Wong Mau se stala základatelkou dnešního plemene barmská kočka. Roku 1937 se Barma stala britskou korunní kolonií. Britové s sebou přinesli průmysl, lepší infrastrukturu, znalosti a samozřejmě i křesťanství. Vnucování nové víry samozřejmě vedlo k odporu původních obyvatel proti Britům, za druhé světové války se mnoho Barmánců postavilo do řad okupačního Japonského vojska a proti Britům aktivně bojovalo. Už před válkou sílil vliv Barmské komunistické strany, po válce se však vlády ujala lidem podporovaná (politická strana) Liga, která 4. ledna 1948 vyhlásila nezávislost a země získala nový název Barmský svaz. Postupem času však sílily rozpory mezi Ligou a Barmskou komunistickou stranou, které vyústily až v občansku válku, Vikulka, CZ ~ 30 ~

31 která trvala de facto až do roku 1990 (tehdy se konaly první demokratické volby). Následně se Barma stala Myanmarem. Dějiny Tonkinu jsou nepoměrně stručnější. Tonkin je území nacházející se v severní části dnešního Vietnamu. Na severu už sousedí s čínskými provinciemi Jün-nan a Kuang-si, na západě s Laosem. V Tonkinu se nachází i nejvyšší hora Vietnamu Fan Si Pan. V éře kolonizace se stal Tonkin jedním ze správních území Francouzské Indočíny (Francie tu získala nadvládu v letech ). Tehdy byl Vietnam rozdělen na tři území: severní Tonkin, střední Annam a jižní Kočinčinu. Tonkinská kočka vznikla křížením koček barmských a siamských. Cílené křížení a řízená plemenitba Tonkinských koček probíhala sice v Kanadě, ale popud k ní daly s největší pravděpodobností poznatky cestovatelů, kteří v Tonkinu mohli budoucí výsledky svého snažení vidět na obyčejných pouličních kočkách Tonkinská kočka (Wikipedia Commons; autor: Chatterie de l'esprit d'edenvane) Vikulka, CZ ~ 31 ~

32 Podobně jako v Barmě Britové, dopadli Francouzi ve Vietnamu. Během 2. světové války Vietnam obsadilo Japonsko a po válce a kapitulaci Japonska vyhlásil vietnamskou samostatnost věhlasný (nebo nechvalně známý) Ho Či Min. Následovalo období válek, nejdříve Indočínská válka s Francií, která skončila v roce 1954 bitvou u Dien Bien Phu, což znamenalo jednak definitivní konec jakéhokoliv vlivu Francie a jednak rozdělení Vietnamu na dvě části rozdělené 17. rovnoběžkou. Následovala válka Vietnamu s USA a 2. července 1976 opět spojení Vietnamu. Nechme ale války válkami, lidé nikdy zvířatům život na planetě neulehčovali a je naprosto jedno, pro jakou myšlenku se války vedly. Všechny zmíněné státní útvary mají jedno společné, hlavním a nejrozšířenějším náboženstvím tu byl, a i přes snahy Evropanů v minulosti stále je, buddhismus. Téma o kočkách a buddhismu jsme už v předcházejících kapitolách nakousli, nyní je načase podívat se na něj pořádně. Předchůdcem buddhismu a zároveň i jeho současníkem (i v dnešní době) byl a je hinduismus. Hinduismus není, ostatně stejně jako buddhismus, náboženství v pravém slova smyslu, jde spíše o soubor pravidel, podle nichž má jedinec žít, podle nichž se má chovat, aby dosáhl toho či onoho cíle. Stopy lidského osídlení v Indii pocházejí z doby let před naším letopočtem, tedy někdy z doby končící poslední doby ledové. První trvalá osídlení vznikala mezi lety před naším letopočtem, kde jinde než podél toku řeky Indus. Po roce př. n. l. vznikla v oblasti tzv. Harappská kultura, jejíž lidé ovládali výrobu mědi, bronzu, olova či cínu. Harappská kultura zanikla z neznámých důvodů, někdy mezi lety před naším letopočtem a během dalších čtyř set let jej zcela nahradila kultura Védská. Její název vychází z názvů posvátných textů, které jsou jedněmi z nejstarších literárních záznamů vůbec. Védská kultura trvala více než tisíc let a právě během této doby vznikaly první indické Vikulka, CZ ~ 32 ~

33 náboženské směry. Podle védského náboženství byly uctívány jako bohové přírodní síly. Z védského období pochází i eposy Mahábháráta a Rámájana, jazyk indických vzdělanců sanskrt, první opravdu velká města a mnohé další vymoženosti. Na území současné Indie tehdy existovala celá řada menších států, povětšinou v nížině mezi řekami Indus a Ganga.. Hinduismus měl vzniknout někdy v polovině prvního tisíciletí před naším letopočtem, postupně, z původního védského náboženství (védského vědění). Zda tomu tak skutečně je, nevíme. Existuje totiž druhá varianta vzniku hinduismu, podle níž někdy kolem 2. tisíciletí před naším letopočtem měl kmen Árjů v Indii dobýt a zničit existující a vyspělou civilizaci a náboženství této původní civilizace spolu se sloučením se vlivů Árjů mělo dát vzniknout hinduismu. První varianta se může zdát logickou, druhou podporují některé nové archeologické nálezy z Indie, kde se našly zbytky prastarých měst, které měly vybudovanou už velice pokročilou infrastrukturu včetně podzemní kanalizace. Ať už tak či onak, kolem 1. tisíciletí před naším letopočtem počal úpadek nejvyšší společenské vrstvy bráhmanů. Ten vedl ke vzniku různých hnutí a škol, které si náboženství počaly vysvětlovat po svém, a tak vznikl například džinismus nebo buddhismus. Buddhismus samotný je jakousi směsí mezi náboženstvím a filosofií. Vymyslel jej Siddhártha Gautama Buddha, někdy v pátém století před naším letopočtem. Legendy o Buddhově životě, respektive o jeho narození a úmrtí se liší, údajně se měl narodit roku 564 nebo 563 př. n. l. a zemřít 13. října 484 nebo 483 př. n. l., nebo (podle théravádové tradice) žil v letech před naším letopočtem. Buddha měl být princem jednoho z královských rodů, rodu Šákjů. V mládí, až do 29 let, žil pohodlným životem, v přepychu, dokonce se i oženil a zplodil syna Ráhula. Někdy v té době začal vnímat utrpení chudých lidí kolem sebe, utrpení fyzické i duchovní a proto se rozhodl, že se bude snažit najít cestu, která jej z onoho utrpení vyvede. Tu Vikulka, CZ ~ 33 ~

34 měl objevit ve věku 35 let a dalších 45 let pak předával své učení všem zájemcům. Osvobození od utrpení je jednou z hlavních myšlenek buddhismu, těmi dalšími byly osobní zkušenost, iluzornost vlastního já a cesta k probuzení. Ve zkratce jde o to, že všechny jevy jsou iluzorní, stejně jako sny. Všechno pomíjí. Z toho všeho se Buddha snažil vymanit, protože všechno bude muset jednou opustit. Proto musel dosáhnout nirvány, stavu, kdy se zastaví celý koloběh znovuzrození. Tehdy se člověk zbaví svého já a zbaví se všeho utrpení, které provází celou lidskou existenci. Aby člověk mohl nirvány dosáhnout, musí postupovat po cestě k probuzení, po tzv. ušlechtilé osmidílné stezce každý člověk se musí snažit chápat, myslet, říkat pravdu, soustředit se Podle Gautamova učení se všichni buddhisté musí řídit pěti hlavními pravidly: zdržet se zabíjení a zraňování živých bytostí, zdržet se braní věcí co nejsou dávány (nekrást), zdržet se nesprávného sexuálního chování, zdržet se zraňující a nepravdivé mluvy (nelhat, nepomlouvat), zdržet se zneužívání omamných prostředků. Jak hinduismus, tak buddhismus jsou založeny na úctě ke všemu živému, tedy i ke zvířatům. Zatímco podle legend hinduistů má každý správný věřící alespoň jednou za život chovat kočku, buddhismus už ke kočkám tak vstřícný není. Legendy o Buddhovi a kočkách totiž nevyznívají zrovna v kočičí prospěch. Měly to být pouze kočky a jedovatí hadi, kdo neplakal, když Buddha zemřel. Navíc měly být kočky vyhnány z nebes poté, když se proti Buddhovi vzbouřily. Důvody takové vzpoury se uvádí hned dva: prvním je nevyhovující krmení, druhým to, že kočky odmítaly opouštět klíny svých páníčků, aby páníčci mohli meditovat. Snad i proto kočky v nejslavnějších eposech jako Mahábháráta a Rámájána nevystupují. S kočkou domácí je spjat pouze velký Hevajra, někdy uváděný také pod jménem Heruka. Hevajra je jedním z hlavních yidamů. Yidam, nebo jinak také Ishta-deva je forma Vikulka, CZ ~ 34 ~

35 0-29 Hevajra, kresba z Tibetu z 18. století (Wikipedia Commons; volná licence) Vikulka, CZ ~ 35 ~

36 bytí vyvolaná meditací. Heruka má funkci v podstatě stejnou, s tím, že je jakýmsi specialistou na nedělitelnou blaženost a prázdnotu bytí. Zobrazován bývá tak, že sedíc ve svých šesti pravých rukách drží hrnek, v němž je slon, kůň, mula, býk, velbloud, člověk, jelen a kočka, někdy se uvádí, že je v hrnku i krysa nebo jiné malé zvíře. V levých rukách drží další nádobku, v níž jsou bohové Varuna (bůh vody), Vayu (bůh vzduchu), Agni (bůh ohně), Prithvi (bohyně země), Chandra (bohyně měsíce), Surya (bohyně Slunce), Vasudhara (bohyně zdraví a života) a Yarna (bohyně smrti). Lvi jsou na tom v buddhismu přeci jen lépe než malé kočky. Tzv. historický Budha, Budha Shakyamuni je někdy zván jako Shakyijský lev (Shakya je jméno klanu či rodiny, z něhož pocházel). Žil pravděpodobně někdy v šestém století před naším letopočtem. Svojí přezdívku dostal proto, že do Indie přišla jeho rodina z centrální Asie, jak Peršané říkali, ze země, kde lvi stále řvou. Pravděpodobně byl lev i symbolické zvíře tohoto kmene. Budha Shakyamuni je nejčastěji zobrazován sedíc na lvím trůnu. Díky této pověsti je lev téměř ve všech zemích s Budhou poměrně úzce spojován. Už velice dlouho předtím, a nejen v Asii byli a vlastně dodnes jsou, lvi spojováni s generály, panovníky a dalšími vůčími osobnostmi. To se projevuje i v symbolice různých kultovních předmětů. Lví trůn Budhy Shakyamuni není výjimkou. Lvů je na něm hned osm, čtyři v každém rohu podstavce, čtyři další drží lotosový květ, na kterém je umístěn už samotný trůn. Lev je také jednou z názorných pomůcek při učení buddhistické filozofie. Lvi obecně potřebují velké množství čerstvého masa. V mnoha příbězích lvi vystupují jako krvelačné a vždy hladové šelmy, i když to ze zoologického hlediska není pravda. Jak už bylo řečeno, buddhismus je hlavně o překonávání utrpení a hlad je jedním z těchto utrpení. Navíc velké množství snědeného jídla je považováno za kořeny všech rozkoší dalších utrpení, které je nutno také překonat. Vikulka, CZ ~ 36 ~

37 0-30 Votivní stéla s vyobrazením Buddhy na lvím trůně, Dnes se nachází v Museum Rietberg v Zürichu (Wikipedia Commons; autor: Andreas Praefcke) Na mnoha výjevech tak můžeme vidět boha Shivu, jak pokládá nohu na hřbet lva, nasedajíc na svého bílého býka Nandiho. Takový výjev má symbolizovat vítězství ducha Shivy nad hladem, jeho pokoření a překonání. A překonání chuti k jídlu a hladu je základem pro přemáhání dalších neřestí a jednou z podmínek k úspěšnému sebeovládání. A jen pro Vikulka, CZ ~ 37 ~

38 úplnost, lev z takových výjevů má i konkrétní jméno, resp. jména: Ventru nebo Kumbhodara. Slovo lev se v jazyce sanskrt vyslovuje simha. V mnoha a to i českých pohádkách se cirkusoví a pohádkoví lvi jmenují Simba, toto jméno má tedy kořeny právě v sanskrtu. V Pandžábu se sanskrtské slovo simha vyslovuje jako singh. Singh je poměrně častým příjmením u členů indické rodiny, či kmene Sikhů. Mezi nositele příjmení Singh patří i významné osobnosti. Kromě hned několika králů Srí Lanky to určitě může být Nain Singh Rávat ( ), který ve službách Britského impéria jako jeden z prvních prozkoumával himálajské oblasti. Jeho zásluhou byla objevena a zmapována cesta z Tibetu do Nepálu, či různé tibetské řeky. Zaměřil zeměpisnou polohu Lhasy a určil její nadmořskou výšku. Se vším mu pomáhal jeho bratr Kišen Singh. Jarnail Singh Bhindranwale (12. února června 1984) byl vůdcem sikhské náboženské organizace Damami Taksal. Svého času se pokoušel neúspěšně založit samostatný sikhský stát. Mezi slavné sportovce určitě patří zápasníci Mahabir Singh (nar. 1. září 1964) a Kartar Dhillon Singh (nar. 7. října 1953). Oba zápasili ve volném stylu, Mahabir obsadil na Olympijských hrách v Moskvě v kategorii do 48 kilogramů páté místo, o čtyři roky později v Los Angeles v kategorii do 52 kilogramů šesté místo. Kartar Dhillon startoval hned na třech olympijských hrách. V roce 1984 v Los Angeles obsadil sedmé místo v kategorii do 100 kilogramů. V roce 1982 vybojoval stříbro na hrách Commonwealthu, v roce 1978 ještě bronz. Jedním z nejoblíbenějších sportů v Indii je bezesporu pozemní hokej. Jednou z největších postav tohoto sportu vůbec je Dhyan Chand Singh (29. srpna prosince 1979). Za reprezentační tým Britské Indie se třikrát stal vítězem olympijských her (1928 v Amsterodamu, 1932 v Los Angeles a 1936 v Berlíně), nastřílel 40 branek ve 12 olympijských zápasech. Jeho kariéru však ukončila 2. světová Vikulka, CZ ~ 38 ~

39 válka. Na jeho počest vyhlásili v Indii den jeho narození 29. srpen dnem sportu. O oblíbenosti příjmení Singh může svědčit i sestava týmu pozemních hokejistů z Indie na Olympijských hrách v Mexiku v roce Indie skončila bronzová v sestavě: Rajendra Christy, Gurbux Singh, Prithipal Singh, Ajitpal Singh, Balbir Singh I, Balbir Singh II, John Peter, Harbinder Singh, Inder Singh, Tarsem Singh, Munir Sait, Perumal Krishnamurthy, Harmik Singh, Balbir Singh III a Inamur Rehman. Tygr pak byl zvířetem zasvěceným bohyni jménem Durga. Bohyně Durga byla jakousi patronkou či matkou vší přírody a ztělesněním její energie Bohyně Durga na tygrovi ( Trustees of the Brisith Museum) Vikulka, CZ ~ 39 ~

40 Jejím druhem byl Shiva, který nosil tygří kůži. Důvod vysvětluje jedna z legend. Shiva se kdysi potuloval lesem nahý a svojí krásou uchvátil nejednu manželku tamějších obyvatel. Když některé ženy začaly opouštět své manžely, muži se domluvili, že je potřeba se Shivy zbavit za každou cenu. U lesa vykopali velkou a hlubokou jámu a do ní vyčarovali velkého a hrozivého tygra. Shiva však tygra zabil a z jeho kůže si vyrobil oblečení Tygří kůže tak má značit spojení Shivy s nadpřirozeným světem Meditující Shiva sedící na tygří kůži neznámý autor, kresba z doby kolem 1820 (Wikipedia Common; volná licences) Vikulka, CZ ~ 40 ~

41 Mýtus o Shivovi přežil dodnes. Mnozí, kteří vyznávají jeho názory a řídí se jeho pokyny při tantrických cvičeních, hledají spojení s tygry. Už se samozřejmě nepoužívají tygří kožichy, ty nahradily tkané koberce. Existují hned tři druhy vyobrazení na takových kobercích: první imituje vzor tygří srsti, druhý zobrazuje šťastného tygra, nebo tygří pár v lese a na třetím jsou jen jakési abstraktní tvary připomínající tygří pruhy. Všechny takové pravé koberce se dodnes vyrábí ručně pouze v Tibetu a Nepálu. Buddhistické učení říká, že Budha se zrodil pětkrát v podobě člověka a coby bůh má přes různých podob. V jednom z oněch lidských životů se Budha narodil jako nejmladší ze tří princů jedné šlechtické rodiny. Když mu bylo pět let, vyšel si jednou se svými bratry hrát do lesa. Cestou ale narazili na zraněnou tygřici s pěti malými tygřaty. Tygří matka byla moc slabá na to, aby se o koťata dokázala sama postarat a tak Budhovi starší bratři jí odešli sehnat něco k snědku. Malý Budha sám zůstal nedaleko tygřího úkrytu a hlídal. Během čekání přemýšlel. Mají bratři právo zabít jiné stvoření jen proto, aby nakrmili jeho masem tygra? Sám dospěl k závěru, že ne. Našel si tedy keř s trny a ulomil z něj větvičku. Trny si zaryl hluboko do krku, až mu začaly vytékat pramínky krve. Svojí krev Budha dal pít tygřici i koťatům, aby získali sílu. Fakticky jim však odevzdal celé své tělo. Při tom se Budha modlil: jsem schopen dočasně pomoci, zaženu jejich hlad Ať tito tygři díky mé krvi, mému tělu, ať se znovuzrodí jako vyšší formy života, abych je mohl začít učit jak se vymanit z koloběhu vší marné existence. Díky Budhovi a jeho modlitbě se pět tygřat později znovu narodilo jako lidé a právě oni se stali prvními a jedinými přímými lidskými studenty Budhy. V podstatě shodný příběh pochází z Tibetu, ze sbírky příběhů s názvem Sutra o moudrých a pošetilých, a namísto Budhy v příběhu vystupuje princ Mahasattva. Vikulka, CZ ~ 41 ~