Zvláštní vydání školních novin u příležitosti oslav 120 let školy v Londýnské ulici. Praha

Transkript

1 Z Á K L A D N Í Š K O L A, P R A H A 2, L O N D Ý N S K Á let Londýnské Zvláštní vydání školních novin u příležitosti oslav 120 let školy v Londýnské ulici. Praha Londýnská očima Pavlíny Filipovské Povídání Pavlíny Filipovské Strana 2 Londýnská očima Arnošta Goldflama a jeho potomků Malý sociologický průzkum Arnošta Goldflama. Strana 3 Londýnská očima bývalých žáků Vzpomínky na rok 1992 a rok 2000 Strana 4 Duch Londýnské Povídka Alžběty Ambrožové z VIII.B Strana 5 My se tady máme rádi Velký rozhovor Pavlíny Wolfové s panem škoníkem Martinem Voráčem Strana 6-9 Babičko, vyprávěj Rozhovor redaktorky školního časopisu se svojí babičkou Strana 10 Cesta do Londýnské Jak do školy cestuje žák šestého ročníku Strana 11 Není škola jako škola, Londýnská je jiná! Zamyšlení Václava Fildy Nádvorníka, učitele z Londýnské Strana Dobré děti se vracejí Písemný film o filmu Milana Tesaře Strana 13 Ze zaprášených archivů Londýnské Co naši žáci a učitelé objevili v zaprášených archivech doma či ve škole Strana 14 Jak nás doběhly archivní dokumenty Reportáž o studentské recesi z doby první republiky sepsaná Monikou Cajthamlovou. Strana 15 Atributy školy Školní hymna, vlajka a znak Strana 16 Úvodní slovo ředitele školy Vážení a milí čtenáři, vítám Vás v tento slavnostní den v naší škole. Těší mě, že 120. výročí Základní školy v Londýnské ulici můžeme společně oslavit za účasti Vás všech žáků, rodičů, učitelů, bývalých žáků i přátel školy. Jsem rád, že jste si našli cestu do školy, která pro mne osobně hodně znamená. S naší Londýnskou jsem spojil více jak 25 let svého profesního života a získal jsem zde mnoho přátel. Tyto unikátní noviny vznikly z iniciativy rodičů a na jejich tvorbě se podíleli nejen oni, ale i absolventi, současní žáci a pedagogové, což si troufám napsat, že je pro naši školu symbolické a tento duch spolupráce činí Londýnskou tím, čím je. Přeji Vám, ať tyto listy zpříjemní dnešní den, či Vás potěší jako suvenýr ve Vašich domovech. Martin Ševčík Fotografie Martin Voráč strana 1

2 Londýnská očima Pavlíny Filipovské Píšu tyto řádky s mírnými rozpaky. Měla by to být vzpomínka. Bude to spíše vyznání a doznání. Musím totiž zabrousit hluboko do minulého století. Psal se školní rok a tehdy jsem poprvé překročila práh tohoto úctyhodného ústavu v Londýnské ulici 34. Najednou převratná změna! Přicházela jsem ze školy tehdy Národní z náměstí Míru, o jejíž prostory jsme se dělili s učni řemesla zlatnického. Bylo to prostředí odpovídající pobytu adolescenčních mladíků, kteří se s prvními náznaky budoucího knírku pod nosem vyrovnávali hlučností a poněkud neformálním chováním k interiéru i k nám, mrňatům s čítankami a malou násobilkou v brašnách. Taková mírná šikana jak by se dnes řeklo. působili dámy a pánové opravdového profesorského sboru. Vykali nám a my jsme si bez potíží odvykli oslovovat je soudruhy a soudružkami. Taková tajná dohoda a všichni ji respektovali. Jsem vděčná, že jsem tu potkala osobnosti, které naše vzdělání považovaly za vlastní poslání. To, že miluju mateřštinu a po celý život se s ní snažím citlivě a úctou zacházet to je zásluha této školy. To, že jsem dostala základy humanitního vzdělání to je zásluha této školy. To, že mi tu bylo krásně na duši a teplo po těle (díky obrovitým kamnům, do kterých z chodby přikládal pan školník) to je zásluha této školy. A najednou jsem přišla před školu, která ve mně budila úctu a obavy zároveň. Mohutná vrata, mosazná klika sotva na dosah. Závratně vysoké stropy, okázalé schodiště, důstojné sloupoví Nastupovala jsem do šesté třídy a s rozpaky nováčka stoupala po širokých schodech. Právě tehdy se ze mne, z dosavadní žákyně, stala studentka. A to všechno díky této úctyhodné budově. Tenkrát to ještě bylo Gymnasium, příští rok už Jedenáctiletka. Ale to nevadilo. Hlavně, že tu ještě Před pětapadesáti léty jsem se s ní po maturitě rozloučila, ale nezapomínám na ni. Vždyť ji navštěvují moje dvě vnoučata. Kéž na ni taky vděčně vzpomínají, kéž se na nich v dobrém podepíše tak, jak to vždycky uměla. K významným stým dvacátým narozeninám přeju všechno dobré, pedagogům hodně úspěchů v náročné a nedocenitelné práci, jejíž stopy si každý odnáší na celý život. Dá-li Bůh na shledanou při dalším jubileu. Pavlína Filipovská bývalá studentka gymnázia babička stávajících žáků strana 2 Fotografie: achiv Pavlíny Filipovské

3 Udělal jsem takový malý sociologický průzkum o škole v Londýnské. Respondenti byli dva, jedna žena, jeden muž. Žena tuto školu navštěvuje, je žákyní první třídy. Na otázky mé ankety odpověděla toto, (otázky budou jasné z odpovědí): 1. Jo, ve škole se mi líbí! L E T L O N D Ý N S K É 2. Změnu si nepřála žádnou, kromě cituji a jméno dotyčného zlobivého spolužáka D. nahrazuji písmeny XY: Aby XY nebouchal ostatní děti. 3. O paní učitelce E. K. se vyjádřila takto: Má černý vlasy, brýle, často nosí do školy sponku na vlasy jako takhle,...ukazuje... no a je hodná! 4. Na otázku, jakou pohádkovou bytost připomíná p. ředitel, pravila: Opravdu nevím, ale pan školník by byl trpaslík! 5. Na otázku jsou-li všechny školy takové, odvětila: Já myslím že ne, prostě si to myslím. Londýnská očima Arnošta Goldflama a jeho dětí Další dotazovaný byl muž, který již žákem není, je nyní v primě na gymnaziu. Odpovídal lakonicky, ale celkem se držel věci. 1. Ano, líbilo se mi tam, na to nejde víc říct. 2. Když jsem se tázal, co by si býval přál jinak, pravil spoře: Jo... tak nic. 3. O paní učitelce M. C.:...chytrá, hodná, spravedlivá, taky jsme si půjčovali knížky A připojil ještě tento zážitek, který mu utkvěl v paměti: Když jsem se s paní učitelkou hádal, jak se píše pomněnka... nebo poměnka? To už teď nevím... ale tenkrát jsem měl pravdu. Ale ona si to ověřila a uznala to a už se pak se mnou nehádala. 5. Ke škole uvedl: Dobrá atmosféra, kamarádi, učitelé, rozvrh, všechno dobrý! Jenom jsem neměl rád ty drátěný šatny. A já jsem si vzpomněl na mou školu v Brně před šedesáti lety. Na co vzpomínám a vzpomínám-li rád? Na něco ano. Například na mou paní učitelku Vymětalovou, se kterou jsem se na konci první třídy hádal, že se přece nejmenuju Arnošt, jak mi napsala do vysvědčení, ale Ríša, jak mi říkali doma. Pak na učitelku češtiny paní Kubrichtovou, se kterou jsem se láskyplně přel, na závody v parku, kde jsem tak tak doběhl a za odměnu mě po hlavě pohladil sám Emil Zátopek! (Proto asi tam nemám vlasy...) Jinak jsem sice nebyl prvních osm let špatným žákem, ale dosti často jsem vyrušoval, aspoň učitelé si to mysleli. Když totiž zjišťovali, kdo tu nebo onu lotrovinu provedl, já jsem vždycky zrudl, i s ušima, které planuly jako mé jméno, jenže ne zlatým, nýbrž rudým plamenem. A bylo to! Já jsem chodíval do školy tak trochu se strachem. Proto mám radost, když se naše děti do školy těší a chodí tam rády! Já jsem tam s nimi jedná se o oba dotazované v anketě chodíval a chodím vždycky rád. Oni tam totiž mají docela rádi i rodiče. Tak snad to tak i vydrží a vydrží to tam i ty učitelky a učitelé, za ty peníze, totiž. Zasloužili by si nejmíň dvakrát tolik! Tak ale aspoň hodně štěstí! Arnošt Goldflam tatínek žáků školy strana 3

4 Psát, alespoň tiskace a hrozně velkými písmeny, jsem uměla jakžtakž už od školky, také jsem to patřičně pyšně předváděla paníčelce při zápisu. Doteď si pamatuji svoji první učebnici na písmenka, kde hlavní roli hrála krásná princezna, a také velké desky vonící klasickou vůní levného čínského plastu, kam jsem si s nadšením zakládala poctivě vystřižená čísla a litery. Byly s kočičkou myslím, že na hlavě měla růžovou mašli a lízala si packu. Po zvládnutí tiskacích přišla na řadu písmena psací. Do jejich učení jsem se vrhla s nadšením, chtěla jsem taky psát tak krásně, jako psala moje babička, všude samé kličky a kudrlinky a vůbec. První cvičebnice byla modrožlutá a k mému velikému zklamání obsahovala sice spousty zakroucených linek určených k procvičování, ale žádné pořádné písmeno! První stránku jsem doma obrečela, nic nepomohlo ani voňavé pero Tornádo, které jsem dostala od rodičů, aby se mi dobře psalo. Zpětně viděno to ale nebylo zbytečné, nácvik perfektních obloučků a smyček se v průběhu let akorát transformoval do výplně nezáživných hodin, a tak okraje nespočtu mých sešitů zdobí zakroucené kličky, téměř totožné s těmi, které kroutilo mé sedmileté já a vypadá to překvapivě umělecky! Jak jsme u tabule skončili tři Vzpomínky na Londýnskou Jako jedno z posledních jsme se učili velké psací d. Střídali jsme se u nové bílé tabule, obřadně si předávali modrý fix a snažili se napodobit vzorné dé, které paní učitelka před chvílí pomalu a ve velkém napsala na levou půlku tabule. Když jsem přišla na řadu, suverénně jsem paní učitelku napodobila, leč značně nepřesně. Polila mě horkost, ale zařadila jsem se zpátky do řady k adeptům na druhý pokus. Mně to přece vždycky tak šlo! Nakonec jsme zůstali tři. Pokusy jsem už ani nepočítala. Chtělo se mi brečet. Ta zpropadená klička se mi prostě ne a ne povést, nevěděla jsem, jak je to možné, vždyť jsem měla velký vzor přímo před sebou a většina s p o l užáků to z v l á d l a n a p o p r vé, m a x i m á l ně napodruhé Když jsem nakonec s pocitem vítězství usedla zpátky do lavice, bylo na tabuli značně roztřesené, ale konečně správné písmeno. Dnes už kroužím správně, kličku udělám i poslepu, často ale vzpomínám, co jsem vlastně tehdy dělala špatně. Nela Vejvodová žákyně Londýnské v letech redaktorka MF Dnes Když mě rodiče poprvé vypravovali do školy, byla to velká sláva. Už podle toho, že táta kvůli cestě dlouhé dva bloky neváhal nastartovat naší brčálově zelenou Škodu 120. Porevoluční nadšení rodičů ale zhasila studená sprcha. V Sázavské, kam mne nasměrovalo místo bydliště, se za tak krátkou chvíli (psal se rok 1991) nic nezměnilo. Mé první angažmá ve vzdělávací instituci nemohlo dopadnout dobře. Paní učitelka nebyla s to pochopit, že jsem disgrafik, a tudíž se nikdy nenaučím psát tak, jak bylo dáno. Rodiče proto rozhodli, že půjdu jinam. Vybrali Londýnskou. Dobrá trefa. Já a mí noví spolužáci jsme se stali pokusnou třídou zkoušeli na nás nový systém vzdělávání, v němž byl kladen důraz na to, co člověku šlo, a na tom, na co člověk neměl vlohy, se tolik nebazírovalo. Nedostávali jsme známky, ale slovní hodnocení, které bylo nesporně výstižnější a z mého pohledu i milosrdnější. Ve třídě, která nesídlila ve škole, nýbrž v bytě upraveném na učebnu a hernu se navíc sešla prima parta. Za ty tři roky, co jsem chodil do Londýnské, jsem zažil to, co už se mi po zbytek vzdělávání nestalo. Do školy jsem se těšil. Naše paní učitelka Churáčková dokázala udělat školu hrou. Výsledkem bylo méně stresu a více hladu po vědomostech. O tom, že to funguje, svědčí mimo jiné i to, že si některé věty paní učitelky pamatuji dodnes, a rady, jimiž nás do života vybavila, uplatňuji stále. Spolu s rodiči a bratrem to byla právě ona, kdo byl vždy ochotný odpovědět na mé, jistě často hloupé, dotazy. Spoluvytvořila tak mou první představu o světě, a za to jí budu nadosmrti vděčný. To je totiž mnohem cennější než jakékoliv učivo. Petr Jemelka žák Londýnské v letech redaktor zahraniční rubriky Aktuálně.cz strana 4

5 Duch (v) Londýnské Alžběta Ambrožová VIII.B Chcete vědět, co jsem zač? Tak dobře: jsem duch. Nemrtvá, poltergeist, neklidná duše, která nikdy nemá šanci opustit místo, kde zemřela. Jsem navěky připoutaná k téhle prokleté budově a černá magie, která mě tu drží, je tak silná, že ji sama nikdy nepřekonám. Kdybych chtěla, mohla bych se lidem ukázat, třeba je i vyděsit, nebo se s nimi zkusit spřátelit, ale neodvážím se. Většinu času trávím na dívčích záchodech v prvním patře, protože můžu sledovat holky, které sem chodí, a poslouchat jejich rozhovory. Ale pokaždé, když je slyším, si bolestně uvědomuju, jak velký rozdíl mezi námi je. Žijeme konec konců v jiném století. Nevím, jak je to možné, ale je zřejmé, že o mně ví. A já v tu chvíli udělám to, co jsem za těch sto dvacet let neudělala ani jednou. Prostě se jí ukážu. Zděšeně vypískne, když se zhmotním ze vzduchu, třebaže v to nejspíš doufala. Kdo kdo jsi? Jsem Amélie. Ty jsi duch? Její zjevná duchapřítomnost (jak trefné) mě trochu zaskočí. Ano. A co má být? Jak o mě Je to rovných sto dvacet let, co jsem na téhle škole začala studovat. V čem jsem jiná než ty dívky, co sem chodí teď? Ve své době jsem se přece také zajímala o módu, o kluky, svěřovala si s kamarádkami tajemství Proč mám pořád dojem, že bych mezi ně nezapadla, ani kdybych měla tu možnost? V den stodvacátého výročí naší školy mám pocit, že mi něco uteklo. Jako bych měla jen jednu šanci, kterou jsem právě propásla. Jsem skoro ráda, že dokážu být neviditelná, a nemusím tudíž s nikým mluvit. Škola končí, je po vyučování, většina žáků odešla a já vím, že zase nastává ta nekonečná doba, kdy bude celá škola prázdná až na mě. Co bych teď dala alespoň za malou společnost! Dveře se otevřou, do místnosti vstoupí malá hubená dívka s pískově zlatými vlasy a azurově modrýma očima. Je moc hezká, ale obličej má plný slz. Nevypadá, že by sem přišla na toaletu. Spíš jako by potřebovala být sama, stejně jako já. Posadí se do rohu, opře se o topení a hlavu složí do dlaní. Je mi jí trochu líto, ale vím, že pomoct jí nemůžu. Jen bych ji vyděsila. Ona ale najednou zvedne hlavu, pomalu se rozhlédne, a pak potichu, jako by se bála, že ji někdo uslyší, polohlasem zašeptá něco, co jsem neslyšela skoro sto dvacet let. Moje jméno. Amélie? vlastně víš? No holky ze třídy říkaly, že prý na těchhle záchodech straší. Chtěla jsem se přesvědčit, co je na tom pravdy. Mimochodem, jmenuju se Lucie, vyhrkne a jen jsem ti chtěla říct nevadí mi, že jsi duch. Duchové jsou fajn. Poslyš, nepřipadáš si tu trochu osamělá? Já na tom totiž nejsem o moc líp. Jsem na téhle škole nová a zkrátka si myslím, že bychom mohly být kamarádky. Zářivě se na mě usměje a já se usměju na ni, přičemž poprvé za těch sto dvacet let prožívám něco, čemu se nejspíš dá říkat štěstí. Alžběta Ambrožová žákyně VIII.B strana 5

6 My se tady máme rádi Rozhovor Pavlíny Wolfové s panem školníkem Martinem Voráčem Školník pan Šesták tu kdysi topil kamny z chodby. Dle dosud žijících svědků (matka autorky, prezident Václav Klaus, Petr Uhl, Tomáš Ježek, rocker Petr Janda a další) se ho žáci obávali. Přeskočíme řadu dějinných událostí, instalaci ústředního topení a deinstalaci režimu a pak ještě několik let. A jsme v roce 2001, kdy se do veřejí školy postavil nový školník. Bývalý pastor, otec šesti dětí, muž, který dokáže obalit do strouhanky dva tisíce květáků. Martin Voráč, který ve škole bydlí, fotí, nad jídelním stolem má školní rozhlas, opravuje, zlobí se a, jak ví tu každé dítě, školník pozdraví, když uvidí tě. Jak jste do Londýnské přišel? To bude hrozně dlouhý! Co obnáší být dva roky u pecí? Deset třicetimetrových pecí, kde pod velkým tlakem a velkou rychlostí létal v rourách benzín a krakoval se. Jednotlivé složky toho benzínu se tím teplem oddělovaly. A na konci vycházel polyethylen a polypropylen. To vůbec nevím, o čem je řeč. Ale řekněte mi, co vy tam s tím, vy jste běhal okolo? Snažím se vystopovat průpravu pro školnictví v Londýnské. Dělal jsem venkovní obsluhu, s vysílačkou lezl po těch pecích a odečítal různé hodnoty. Náhodou to bylo Rodina školníka Martina Voráče Tak zkuste, do toho. Moji prarodiče tu žili pod Zvonařkou, otec se díval z okna na mašinky, když vyjížděly z tunelu, a za trest sem asi rok chodil do školy. Takže mám v krvi vztah k téhle části Prahy. Nicméně jsem pak osmnáct let bydlel ve Vršovicích a pak na mnoha dalších místech. Do školy jsem chodil do Křemencové na Střední průmyslovou školu chemickou, kde jsem studoval analytickou chemii. Byla to úplně stejná budova jako tato. To byste mohl být ale kriminalista v Miami a ne školník v Londýnské. No, to jsem i chvíli chtěl. Ale tehdy byli u policie samí prorežimní a mezi ně se mi nechtělo. Kriminálku Miami si ale pouštím doma jako kulisu, když něco dělám. Takže nejste kriminalista, ale divák kriminálek. A školník. No, než jsem se stal školníkem, to jsem šel ještě na vysokou chemickou školu, ale vydržel jsem tam jen dva roky. Zlobil jsem, pracoval v tamním filmovém klubu, kolem byla spousta hospůdek, skvělý život. Takže školu jsem nechal a vařil půl roku v menze. Pro dva tisíce lidí. Nejhorší zážitek byl obalovat dva tisíce porcí květáku. To muselo být senzační! Lepší než jít na vojnu, čemuž jsem čelil. Chtěl jsem se jí jakkoli vyhnout, podařilo se mi dostat se místo vojny na dva roky do Litvínova na petrochemii jako obsluha pecí. Manželka Michaela je večerní vrátná školy, ale na část úvazku pracuje v Ústavu hematologie a krevní transfúze a baví ji to a pořád se vzdělává. Nejstarší Voráč se jmenuje David. Hraje na housle, tak trochu bohém, dodnes bydlí s rodiči. Jonáš studoval kameru ve Zlíně, zemřel před čtyřmi lety. Šimon, který byl hodně živý, se dal na počítače, jeho specialitou jsou Apple produkty, naučil se japonsky, oženil se s Japonkou a rád by se odstěhoval do Japonska. Ondřej vystudoval hudební gymnázium, hraje na kytaru, dělal vychovatele v americké školce, teď se přestěhoval do Turnova sloužit v otcových šlépějích Bohu. Manuela, jediná dcera, nastoupila právě na farmacii do Hradce Králové a hraje na klavír. Poslední se narodil Benjamin a to přímo ve škole, v bytě školníka, u jídelního stolu, kde sedíme, pod školním rozhlasem, protože to Voráčovi nestihli do porodnice (na zadečku má inventární číslo :-). Chodí v Londýnské do čtvrté třídy, mohl by víc jíst a vstává ve čtvrt na devět. strana 6 fotografie : archiv rodiny Voráčů

7 úžasné, tam byl obrovský velín a ten řídil vysloužilý počítač z americké ponorky! To jsem do té doby neviděl. Ale se školnictvím to pořád nic nemá. Tam musel být kravál, ne? Takže jste mu tam třeba přivykl, ve škole se to o přestávce hodí. Bylo to dost hlučné, ale na školníka to pořád není dost. Přes den to bylo nesrovnatelně příjemnější než ve škole s tím řevem. V Litvínově bylo ale hlučno i v noci, když zpívali místní cikáni. Ty mám od té doby rád, ty jejich písně. A v Litvínově jsem si, mimochodem, taky vybudoval velikou knihovnu. Byl jsem v té době asi největší tamější inteligent, protože tam si všichni kupovali brak do práce, detektivky a rodokapsy a přitom v litvínovském antikvariátu bylo všechno Mňačko, Škvorecký, edice 69, všechno, co se nesmělo číst, to tam měli. A já to četl a dával do té své knihovny a byl jsem šťastný. Jako školník bych to možná mohl s velkou opatrností půjčovat. No, ale to jste pořád nebyl školníkem. Takže jsem to nepůjčoval, ale shromažďoval. Dva, možná tři tisíce svazků. Já v té době četl knížku denně. A byl jsem mladý. Jezdil jsem na vandry, byl jsem svobodný a divoký. Jako naši žáci dneska. Myslíte vandry, jako lžíce, usárna, kanady? No, to, co dneska pro děti dělá Skaut. Pár dětí tu ve škole máme, co mají usárnu, kanady, lžíci a jezdí pod širák. Vloni jsme byli s dětmi v Rumunsku a tam spali pod širákem všichni. Dokonce i paní učitelky Blaženka a Jarka. (Blaženka, nestorka sboru, která učí na Londýnské už 42 let, pozn. autora.) Bylo to úžasné. Takže vandry, to můžeme brát jako průpravu pro školníka v Londýnské. A co tvrdá vojna? Disciplína? Vy jste přece asi musel na vojnu, ne? Na pět měsíců, ale to byla pohoda, dělali jsme pražce na povrchovém dole. Museli jsme hodně odpočívat, mít holínky a dvojnásobné svačiny. Nikdo od nás nic nechtěl, byli jsme taková jednotka těch zlobivých a ze samopalu jsme stříleli jen jednou. Byla tam se mnou spousta intelektuálů a vlastně jsme si to užívali. Takže žádná vojenská disciplína. Tu teď asi musíte vyžadovat po dětech. To bych mohl zkusit, ale asi by to neklaplo. To sotva. (Školník ukazuje na zeď, odkud se ozývá hlas ředitele Ševčíka. Školní hlášení, pozn. autora) Vy žijete se školním rozhlasem v bytě!? No, jasně... (Martin Voráč něco vypráví, na diktafon se ale nahrává rozhlas, takže nevíme co, pozn. autora.) Neslyšela jsem nic z toho, co jste teď tři minuty říkal. Říkal jsem, že jsem po vojně nastoupil na podnikové ředitelství plynáren v Michli a (Znovu se ozývá školní rozhlas, dlouho hraje muzika, pozn. autora.) To je síla, takhle mít v bytě školní rozhlas (hlasitě do hudby, pozn. autora) Už jsme přivykli!!! (velmi hlasitě, pozn. autora) Takže? No a pak jsem nechtěl vstoupit do SSM, ROH ani KSČ, ani jít vítat soudruha Kim Ir Sena, což se tenkrát očekávalo a muselo. A pak jsem na Vánoce udělal křesťanskou nástěnku, protože jsem byl věřící, a tak mě v těch plynárnách různě trestali a nakonec mě sesadili a já dělal mistra několika dělníkům. Rozdal jsem v pondělí práci, oni pracovali a hlásili mně ve čtvrtek hotovo a já vyráběl samizdaty. Ale mezi tím už jsme se seznámili s manželkou Michaelou. Fotografie: Khalil Baalbaki strana 7

8 Kde? Byla studentkou té průmyslovky, kde jsem kdysi studoval. Rok jsem tam dělal asistenta. A lyžařského instruktora. Takže jste sbalil svoji studentku vlastně. Jo, na plese té průmyslovky. A pak se narodil první syn David a pak Jonáš. A pak byl najednou na cestě Šimon. A bydleli jsme v miniaturním bytě pod Zvonařkou a bylo nám to malé. Přestěhovali jsme se a pár let bydleli ve služebním bytě na Národní třídě. Začal jsem studovat biblickou školu při zaměstnání a pak přišla tzv. sametová revoluce, takže jsme u ní vlastně přímo bydleli. To bylo hezké období a já přijal od Boha povolání a šel jsem dělat pastora. pastor, svěřují se mi se starostmi, třeba když to někdy nejde s rodiči. V tomto smyslu jsem pastor pořád. Někdy jim umím i pomoct, třeba radou či útěchou. Tím jsem obdarován a ty děti to cítí. Takovej táta... Pastor dokáže i sám sebe ochránit, pomoci si? Určitě. Před čtyřmi lety nám umíral syn Jonáš. Na akutní leukémii. Neumím si představit, že bych na to byl sám, bez Boha. Asi bych se uchlastal, zanevřel na vše a na všechny. Zabilo by mě to. Ale měl jsem živou víru. Ne berličku, ale pomoc v Bohu. Nikomu to nevnucuji, ale je to obrovská věc. (další školní hlášení a my mlčíme, pozn. autora) Když umírá dítě je asi lepší být pastor než školník nebo cokoli jiného, jestli se to tak dá vůbec říct. Je důležité věřit. Doufat. Bojovat. Když jsme za Jonášem skoro denně jezdili do nemocnice do Brna a věřili, kromě Boha pomohly i děti ze školy, co o tom věděly, ráno přišly chytili mě za ruku, optaly se, ředitel, učitelé, ptali se, jak jsme na tom. Pomáhali nám. Byli s námi. Nedopadlo to dobře, Jonáš umřel, ale my jsme z toho celého vyšli posíleni, hlavně ve vztazích. Díky mému zaměstnavateli Bohu. Ale taky těm lidem tady v Londýnské okolo nás. Takže i mému pozemskému zaměstnavateli. Bojovali jsme dlouho, přežili jsme to a hodně nás to stmelilo. Víme, kam Jonáš šel a že se s ním setkáme. Co dělá pastor? Pastor pomáhá druhým, vede je, sytí... Chodil jsem i do věznic, domovů důchodců, pracoval s narkomany, bezdomovci... Sloužíte lidem, kážete evangelium, pomáháte, dáváte potravu Božího slova, když třeba dochází síla, naděje......anebo dostanete špatnou známku... Anebo. Prostě pomáháte lidem přežít. Služebník na dvacet čtyři hodiny denně. A konečně jsme u toho, proč jste školník. Je fakt, že tu také sloužím skoro dvacet čtyři hodin denně. Někdy i v sobotu a v neděli tu na mě zvoní a taky při večeři, někdy je to i otravné. A Boha, to je fakt, se možná děti dovolávají, když dostanou poznámku, Bůh je pro ně asi spíš citoslovce. Ale některé cítí, že jsem Takže to shrňme, život vás hodně vyučil. Nejen k tomu, abyste byl skvělý školník. Naučil jsem se od všeho něco, ve všech situacích se vždy něčím obohatím. Od jednoho dělníka jsem se naučil leccos udělat rukama, práce všeho druhu. Pak jsem třeba taky jezdil na hory, topit na chatu a tam jsem byl za byt a stravu a naučil jsem se tam dobře lyžovat a dokonce to vyučovat. A spousta práce s duší díky pastorování mě vyučila. A po roce 1989 jsem poprvé dělal chvíli školníka, namísto vojenských cvičení, na Veselé škole na Praze 1. Pak jsem si to ještě zkusil i v hudební škole na Spořilově. A jsme v Londýnské! Měli jsme tenkrát už pět dětí, bydleli v paneláku a čtyři z nich na něco hrály. Na trubku, na bicí, na klavír a na strana 8 Fotografie: Khalil Baalbaki

9 housle. Nebyli jsme v domě proto oblíbení. Soused na nás mlátil smetákem do oken a nikdo k nám nechtěl chodit na návštěvu. Bylo to neúnosné. A já v té době dělal tajemníka Unie rodičů a ta měla pracoviště v učebnách školy v Uruguayské ulici. A já sem chodil pro poštu a jednou pan ředitel Kotal vyšel z této chodby, v níž tehdy bylo skladiště. A já říkám:... jé, vy tady máte prázdný byt, koukám! Já bych se sem nastěhoval a dělal školníka, víte, to je trochu můj sen. A on řekl: Tak jo, vás já znám, vám důvěřuji! Během pár dnů jsme se stěhovali. (školní hlášení, pozn. autora) Takže vy si tu plníte sen. Stal jste se školníkem! Já jsem školník, moje žena na částečný úvazek vrátná v Londýnské. Je to sen. (smích) Čtyřikrát, pětkrát nás někdo zvedne od večeře, školní rozhlas v bytě, řev. Jo a náš poslední syn Benjamin to má do vyučování přes chodbu a chudák vůbec neopouští školu. Co máte na zdejších dětech rád? Že jsou dětmi, to je samozřejmé. Že jsou veselé a radostné. A když jsou ještě ve věku, kdy se s nimi dá ještě mluvit, tak to je skvělé. Kdy se s nimi už mluvit nedá? Asi je to klišé. Ale rok od roku se to pozorovatelně zhoršuje. Když ještě chodí do družiny, dá se s nimi mluvit o různých tématech. Ale pak, jak dorostou věku klubu, nějak se to všechno stáčí k počítači a mobilu. Když nejsou počítač ani mobil, jde se domů. Ale jo, s dětmi se dá mluvit, jen je to o motivaci a o čase, který my dospělí často nemáme nebo dát nechceme. Čím vám nejvíc lezou na nervy zdejší žáci? Nejvíc když něco ničí. Když se tu udělá něco nového a druhý den je to zničené. To mi vadí. To je pořád dokola. A pak mi hodně vadí, když jsou na sebe zlí. Myslím ale, že ve srovnání s jinými školami jsme na tom velmi dobře, hodně nadprůměrně. Co říkáte tomu, jak vypadají, jak se oblékají, češou? Sledujete to v čase... Někdy je to asi trendy, někdy to vypovídá o tom, že na sebe chce ten človíček upozornit, že je třeba problém někde v rodině, v sebepřijetí. Já to někdy chápu, někdy je mi z toho smutno. Modré hlavy, kraječky, kalhoty u kolen. Tak to se mi samozřejmě moc nelíbí, ale na druhou stranu si člověk uvědomuje, že by na tom vlastně nesešlo, kdyby jim kvůli tomu něco nehrozilo. Že když jdou pak ty slečny po ulici, ti nesprávní si jich všímají a může to být nebezpečné. Na druhou stranu, když jsem byl mladý, byl jsem taky rebel. Jen to bylo v šestnácti, sedmnácti, ne ve dvanácti. Čím to? Další klišé, doba je rychlá. Ale víte co? Taky seriálová. Když třeba začala Ordinace v růžové zahradě, tak si na to děti v klubu hrály. Čtvrťáci si hráli na operace do všech podrobností a mluvili tak, že jsem se i červenal. Ostatně, i rodiče jsou takoví, jaké jsou trendy ve společnosti, odrazem toho, kam ta společnost spěje, a obrazně řečeno i toho, na co se kouká v televizi. Tak už jsme probrali žáky, rodiče, zbývají učitelé. Jací se vám ti místní zdají? Chodil jsem, tak jako vy, do školy za jiného režimu. Ze základky si ani nic moc hezkého nepamatuji. Vyjma dvou výrazných učitelských osobností, které tam byly umístěny za trest z politických důvodů. Oni dva byli odlišní, ostatní šedé myši. I když na mou třídní nezapomenu. To byla šílená baba, kovaná komunistka. Pěkně jí říkáte. Tady, v Londýnské, je často těžké rozeznat od pohledu, kdo je učitel a kdo žák. Mně se to tedy líbí. Vám? Je to trochu divočina. Je to to, co se mi tu líbí, oni jsou ti učitelé tady jeden jako druhý zapálení do těch svých předmětů, projektů, mají rádi ty svoje děti a snaží se s nimi být kamarádi. Je to úžasné. I když na mě, staršího člověka, je to někdy až moc. Ale rád se na tom podílím, pokud ta divokost žáků způsobená nadšením z této školy a jejích učitelů nevede k ničení zařízení záchodů. Ale víte, co je zajímavé, že přestože tady v Londýnské je to volnější, oproti jiným školám ty děti jsou fajn, oceňují to, jak pěkně se s nimi zachází. Mají spousty příležitostí být zlé, ale nejsou. Nikde se neděje nic špatného, se šikanou jsem se tu za ta léta nesetkal. Je to tu svobodné až rodinné, a to je práce učitelů, vychovatelů, ale i ostatních pracovníků školy a funguje to. My se tady máme rádi. Je to zvláštní, ale zdá se, že je to tak. To je největší deviza Londýnské. Pozn. školníka: co do množství slov a myšlenek značně zkráceno. Kdo mne zná, rozumí :) Pavlína Wolfová novinářka, rozhlasová reportérka matka žáků školy strana 9

10 Redaktorka školního časopisu udělala profesionální a odsobněný rozhovor se svou babičkou, která chodila před lety do stejné školy jako sama autorka. Eva Kubínová rozená Jiříková zažila Londýnskou jako tzv. jedenáctiletku i devítiletku. Dobrý den, paní Kubínová, děkuji, že jste si udělala čas na rozhovor. Vy jste chodila do Londýnské v letech , zažila jste školu jako jedenáctiletou i devítiletou, jaký byl ten přechod a co všechno se tím vlastně změnilo? Já jsem chodila od roku 1958 do Belgické ulice. Tam měla vlastně škola pobočku pro první stupeň, zároveň školní jídelnu a družinu, byla tam i malá tělocvična. Potom nastala změna, v roce 1961, kdy jsem byla ve čtvrté třídě, kdy se škola stala Základní devítiletou školou v Praze 2 - Vinohrady, Londýnská 34. Nijak se mě to jako dítěte ani nedotklo a ani jsem to nijak nezaznamenala, výuka prostě probíhala dál a bylo to pořád stejné. Takže, kdy jste vlastně začala chodit do budovy v Londýnské 34? Začala jste tam chodit až na druhý stupeň, protože škola měla budovy vyhrazené pro první a druhý stupeň zvlášť. Prvňáci a druháci chodili do Belgické a zbytek prvního stupně chodil zase do budovy školy v ulici Wilhelma Piecka (dnes gymnázium v Korunní). Jak tehdy v ypadalo v yučování? Jaké bylo známkování? Přibližte nám prosím, jak to tehdy všechno probíhalo. Zní to asi divně, ale do školy jsem chodila hrozně ráda. Pracovní týden byl dlouhý šest dní, což je pro dnešní generaci asi nepředstavitelné. Vzpomínám si, že jsme na prvním stupni psali násadkou a inkoustem, který byl v kalamáři v lavici, a seděli jsme s rukama za zády. V první třídě jsme dostávali svačiny od školy, byly v ní pitíčka, ovoce Také k nám pravidelně docházel lékař, který nás i očkoval. Ráda také vzpomínám, jak jsme na prvním stupni byli celý měsíc na ŠVP v Hoře Sv. Kateřiny, bylo to tam skvělé! Hodnotili nás normálně známkami, a když byl někdo hodný, dostával i razítka hvězdiček. Hodně se tehdy hlídala i kázeň o přestávkách, učitelé obecně přísně řešili chování žáků v jejich osobním hodnocení, které bylo mnohdy přehnané. Jaké všechny předměty se vám objevily v rozvrhu? Byly k dispozici nějaké mimoškolní aktivity? Ve čtvrté třídě se nám k normálním předmětům jako je ČJ, matematika apod. přidala i ruština, z čehož jsme byli nadšení, ale jinak žádné velké změny oproti dnešním předmětům nebyly, maximálně se jinak jmenují. Na prvním stupni jsme navštěvovali hodně Dům pionýrů L E T L O N D Ý N S K É Babičko, vyprávěj Rozhovor Anny Jahodářové z VIII.A se svojí babičkou v Grébovce. Na druhém stupni přibyly zájmové kroužky přímo na škole, já osobně jsem navštěvovala praktikum z biologie, kde jsme pitvali žáby a krysy. Dále se škola věnovala hlavně sportovním činnostem, probíhaly soutěže mezi pražskými školami v atletice, gymnastice a míčových hrách, Londýnská vyhrávala soutěže obecně, ale vynikala hlavně v gymnastice, většiny úspěchů dosáhla díky pí uč. Jechové, která učila tělocvik a všem se hodně věnovala. Také jsme vystupovali na spartakiádě, kde měla škola obsazené první řady Strahovského stadionu. Když porovnáte budovu školy v Londýnské, co všechno se změnilo? Ani nic moc, jenom přibyl výtah, topilo se v každé třídě v obrovských kamnech. Tělocvičnu měla v budově v Belgické ulici a v aule se jako teď pořádaly různé oslavy. Škola neměla vlastní jídelnu, ale chodilo se do Belgické, kde byla i kuchyně. Když se ještě topilo uhlím, mívali jste i tzv. uhelné prázdniny, chtěla bych se zeptat, jestli bylo zameškané vyučování nahrazováno na úkor nějakých jiných volných dnů? Moc si na to nevzpomínám, ale děti uhelné prázdniny vždy uvítaly a každý si je užíval. Nijak se to nenahrazovalo, ale neměli jsme jarní prázdniny, měli jsme dlouhé pololetní a uhelné. Myslíte, že se Londýnská svým přístupem k žákům lišila od ostatních škol i za vašich školních let? No, to se nedá moc říct, kvůli politické situaci, protože tehdy se všechno bralo úplně jinak. Ale vždy patřila mezi nejlepší školy v Praze. Moc vám děkuji za rozhovor a vaši ochotu, moc dobře se mi s vámi spolupracovalo! Taky děkuji a nashledanou! Anna Jahodářová žákyně VIII.A strana 10

11 Cesta do Londýnské Andreje Kontry ze VI.A Vystřídal jsem 3 školy a Londýnská je zatím jasně nejlepší (především proto, že je tady spousta chytrých lidí). Jezdím už pět let stejnou trasou. Většinou mám chuť spát až do deseti a zlobím se na budík. Jsou ale dny, kdy letím z postele jako pomatený a moje myšlenky směřují bez snídaně rovnou do školy. Bydlíme na Petříně hned vedle rozhledny a každé ráno sjíždím na koloběžce z kopce na Újezd. Když prší nebo padá sníh, bývám často dole úplně mokrý. Ale ve dnech, kdy se mi chce do školy, mi ani mokro až za ušima morálku nijak nesnižuje. Problém je, že člověk večer nikdy neví, jestli ráno bude ten dobrý nebo ten špatný den. Dole pod kopcem následuje jízda tramvají, kde si často dávám šlofíka. Vlastně závidím některým spolužákům, že bydlí hned vedle školy. Je ale fakt, že pár lidí dojíždí hodně zdaleka. A to je v Londýnské zajímavé: že sem chodí děti ze všech možných koutů světa. Většinou se do školy těším samozřejmě spíš než na učení na kamarády, na holky a tak podobně... Učení mě ale taky někdy baví to se musí přiznat. Kdyby byla celý týden jen výtvarka a tělocvik, tak bych se vůbec nezlobil. :-) Jen by nám někdy měli učitelé více naslouchat, když se jedná o nějaký spor. Ale celkové shrnutí je jasné hodně mě to tady baví. Andrej Kontra žák VI.A Není škola jako škola, Londýnská je jiná! pohled Václava Fildy Nádvorníka Možná mnoho z nás přemýšlelo o slovech školní hymny a o tom, zda jsou pravdivá. Vybral jsem si pro své zamyšlení úvod jedné sloky. V čem je vlastně Londýnská jiná? Vždyť to, co děti dělají na naší škole, není možná až tak zvláštní. A co teprve my, učitelé? Vždyť jenom učíme. Je to opravdu tak jiné, jak se říká v naší hymně a jak občas slýcháme od nových žáků a rodičů? Na Londýnskou jsem poprvé přišel v roce 2000 jako civilkář, který se na škole staral o počítačovou síť. Jediné, co mi můj předchůdce sdělil minutu před tím, než nadobro odešel ze školy, byla lakonická věta: Hlavní heslo je ****** a starej se. Sedl jsem si do mediatéky a začal zjišťovat, o čem je tato škola. Záhy jsem dostal klíče, abych mohl do práce chodit i mimo vyučování a realizovat své představy o tom, jak by mohly počítače na škole fungovat. Po nějaké době jsem přicházel s nápady, jak ve škole zřídit síť, a dalšími inovacemi a vždy mi bylo umožněno mé představy realizovat. Vzpomínám, jak jsme pro prvňáky (nyní stojí na prahu dospělosti) připravovali každý měsíc sobotní putování za strašidly. Prostě několik kantorů mělo nápad a chuť něco pro děti udělat a ono to šlo. A hlavně ono to nebylo nic zvláštního, jednoduše to byl způsob, jakým se na Londýnské pracovalo. Čas postupoval, ale ta možnost realizovat prostřednictvím rozličných aktivit i sám sebe zůstala. Bohužel přibylo byrokracie a papírování, ale ani to nás neodradilo organizovat pro naše děti mnoho zajímavých akcí. Ale zpátky k mé základní otázce: fotografie Martin Voráč strana 11

12 V čem jsme jiní? S kantory (a tím myslím učitele, vychovatele i asistenty) vyjíždíme každý rok v srpnu na takové soustředění. Jeden by si myslel, že se jedeme pobavit a popít. Nebudu zastírat, že večerní zábava není časově omezená a záleží jen na dotyčném, kolik vydrží. Ale co je důležité tři dny opravdu tvrdě pracujeme. Společné dílny střídají práce v týmech, a když je u oběda a večeře trochu času, opět řešíme, co pro děti v nadcházejícím školním roce vymyslíme. Jsem nyní již v pozici toho služebně starého učitele a zástupce ředitele. V srpnu na výjezdu učitelů tedy v šest večer stávám ve dveřích jídelny a prosím kolegy, aby už přestali pracovat a šli se najíst. V čem jsme jiní? Žáci školy nejsou pro nás haranti, zmetci, sígři, ale jsou to naše sluníčka, zlatíčka, děti... Označení není tak důležité, ale chápeme je jako naše se vším všudy. Jací jiní by mohli být, vždyť na ně myslíme mnoho hodin a trávíme s nimi tolik času? V čem jsme jiní? Rozhodně nejsme kantoři chodící do práce od osmi do dvou s tím, že pracuji jen do výše svého platu. Není výjimkou ve škole potkat učitele v sedm ráno, jiní odcházejí kolem páté (a často s pracovními plány na večer). V čem jsme jiní? Máme na škole vynikající pedagogy, kteří pracují na zvláštní vlně. Ač mnohdy si určitě zabrblají, tak ve skutečnosti ochotně svým kolegům vyjdou vstříc a udělají vše pro děti, vše pro Londýnskou. Kolik času učitelé stráví při přespání ve škole a co času věnují akcím mimo vyučování. Přetahují se a dohadují, kdo o prázdninách pojede s dětmi na tábor. Samozřejmostí je, že když kantor onemocní, první věc, co udělá, když se zmátoří z horeček, je, že odešle přípravu pro své suplované hodiny. Na sportovních turnajích bývají naši učitelé nejhlasitější a mnoho medailí je, mimo skvělých sportovních výkonů našich dětí, částečně určitě zapříčiněno jejich nasazením. Když někteří přijdou s novou metodou učení, přesvědčují intenzivně nás staré a jsem moc rád, že nás často přesvědčí. Přijďte se ostatně podívat do hodin našich učitelů! Dosud jsem mluvil vlastně jenom o učitelích, ale jiní jsme hlavně v tom, jak pracují naše děti. Učitelské nadšení je nakažlivé a ani naše děti nejsou proti němu zcela imunní. Je to s podivem, ale ony se chtějí učit. Ne samozřejmě všichni, ale ve většinou to pravda je. Mnoho dětí se snaží o co možná nejlepší výsledky. Důkazy z mého deníčku: V mé hodině matfyzu při kontrole příkladů se z úst puberťáka (s nímž o týden později řeším, jestli bude mít ředitelskou důtku či nikoliv) ozývá jásot: Jo, mám to dobře..." Při předání vysvědčení řve třináctiletá puberťačka radostí, že má vyznamenání. Určitě byste našli další případy v agendě mých kolegů. Přesvědčuje mě i mnoho běžných každodenních zážitků s našimi dětmi, kdy na nich je vidět, že je práce baví, že něco chtějí dokázat. Jsem moc rád, že mám tu čest býti součástí Londýnské. Václav Filda Nádvorník zástupce ředitele školy strana 12 fotografie Martin Voráč

13 Dobré děti se vracejí Písemný film" o filmu Když nemáte děti, školy nemají smysl. Jsou to budovy, kam chodíte volit. Jenomže to není můj případ! Do školy v Londýnské chodí náš Tonda. Je mu devět let. Zrovinka teď, v únoru, slavil deváté narozeniny. Škola taky: sto dvacáté! Nápad natočit při té příležitosti několik filmových fejetonů o škole a jejích lidech, které by se daly vidět na školním kanále You Tube, dostal pan ředitel, a my, rodiče, kteří se motáme kolem médií, jsme se proměnili ve zpravodajský štáb, který kladl současným i minulým žákům, kantorům a ředitelům otázku, na kterou jsme dopředu znali odpověď - čím je Londýnská zvláštní? Před školou je plac, na který naše Máňa cestou z Rumunska (Rumunské) do Londýna (Londýnské) ráda čůrá, jako by i ona chtěla ukázat, že je v něčem hodně dobrá. Ten plácek končí zábradlím a před ním každý den před devátou ranní zastavují auta a z nich vybíhají děti. Ti vzadu netroubí, protože to nezdržují popeláři. Je to kolona rodičů, kteří se sjíždějí zblízka i z dálky na devítiletku, do které začala například rodina Hradilkova chodit poté, co se matka rodu dozvěděla, že tu školník dětem nevyhrožuje, ale prodává zmrzlinu. V současné době sem chodí už její devatenáctý /!/ člen. Za místním pedagogickým sborem léta putují zástupy Vinohraďáků i přespolních, a jestli je na nich něco zvláštní, tak hustá koncentrace kreativních lidí. Děti sem ráno poslepu vodí jejich maminky - nenamalované dívky, mezi nimiž byste hvězdy velkých pražských divadel rozhodně nehledali, duchem nepřítomní malíři, fotografové a pisálci. Jsem přesvědčen, že to není proto, že tahle škola je v módě, ale jelikož tak nějak intuitivně cítí, že jejich děti tu zažijí to, co by chtěli zažít sami: volnost, rozvoj, bratrství. Že se tu netlačí na pilu. Škole je sto dvacet let a my točíme krátké, narozeninové klipy. Největší zážitek? Jestli se k něčemu opravdu přesně hodí výraz sametová revoluce, pak to bylo počínání pana ředitele Kotala počátkem devadesátých let, když do Londýnské nastoupil s vizí, jež měla parametry vpravdě revoluční. První, co zrušil, vyprávěl nám, bylo zvonění, pak posunul začátek výuky na devátou a nedosti na tom, nakonec zrušil známkování. Anebo Jirka Lábus, který tu v aule poprvé hrál divadlo (což nám názorně předvedl, to by nebyl on) a bál se matematiky jako čert kříže. Anebo Meky Žbirka, jemuž Londýnskou vychodily dvě děti a kterého jsem se poťouchle zeptal, jestli děti zpěváka, který má anglické srdce a natáčí písně v Abbey Road, mohly chodit jinam. Tehdy se synem, který chodil snad do čtvrté třídy, složil hymnu, na jejíž akordy si před naší kamerou nakonec vzpomněli a dvojhlasně zazpívali text, který si tehdy napsali sami žáci školy. V kostce: je o svobodě a toleranci. Děda, když Toníka jednou týdně vyzvedává, z Londýnské vyděšeně prchá. Pravda, ráno a o přestávkách tu dokážou děti vyprodukovat stejný počet decibelů jako dobrý rockový koncert a tomu my, co jsme chodili o přestávkách po dvojicích v kruhu jako v base, rádi říkáme anarchie. Když jsem měl ještě játra normální velikosti a mohl pít alkohol, dost často jsem ráno těžce vydýchával kocovinu ta dvě patra vysokých schodů a v tom velkém akváriu v prvním patře vídával všechny svoje hříchy. A když už jsem vylezl na kopec, nerad jsem nechával Tondu v jeho třídě a vracel se hned zpátky dolů. Ne pro otcovský stesk, ale protože by mě taky bavilo vylézt si na dřevěné patro, zahrát si na piáno a povídat si s paní učitelkou Lenkou. Nevěřím, že děti odcházejí z téhle školy snadno. Paní Hradilková nám na kameru vyprávěla dojemný příběh jednoho ze synů či vnuků, který když přišel první den na gymnázium, bylo prvního září a on ještě v šest hodin nebyl doma. A když se ho maminka ptala, kde byl řekl: Přece ve škole. První den jste se učili do šesti? A kluk řekl: Byl jsem u nás, v mé škole, v Londýnské, kde a to už neřekl měl tolik let tolik zajímavé práce a kamarády a rodinu. Dobří holubi se prostě vracejí nejenom v dobrých českých filmech, ale taky v dobrých českých školách. Milan Tesař novinář a otec žáka 3. třídy fotografie archiv rodiny Hradilků strana 13

14 Ze zaprášených archivů Londýnské Výběr z kronik a dalších archivních materiálů Třicátá léta 20. století Katalogový list z roku 1905 Záznam v kronice z roku motto školního roku Seznam žáků školy z šedesátých let Ředitelna školy v sedmdesátých letech Dnešní ředitel školy Martin Ševčík v počátcích své pedagogické kariéry strana 14 fotografie: archiv školy a H. Bendlová

15 Jak nás doběhly archivní dokumenty Studentská recese z doby první republiky Při zběžné prohlídce archivních dokumentů školy jsme se s kolegyní Evou nemohly vynadivit. Na zažloutlých stránkách katalogových listů, hustě popsaných krasopisem se skvěla velmi podivná jména. Josef Privát, Karel Reparát, Karel Repetent, Jan Nemocný, František Vystoupil, Karel Převystoupil, a dokonce Vyhnanec Vladislav. Tehdejší student Vyhnanec byl vyloučen ze zdejšího ústavu pro krádež rýsovadla v ceně 250 Kč. Cože? Takový přísný trest? Zadívaly jsme se blíže do zápisků, které doprovázela jednotlivá jména a rázem jsme pochopily. Celý dokument jsme prostudovaly a zjistily, že se jedná o vtipně zhotovené tablo, či jinou recesi, tehdejších studentů, kterým se zřejmě chtěli rozloučit se svým učitelem a pobavit ho. Nahlédněte tedy i vy do časů dávno minulých a do hrátek studentů ze školního roku 1934/1935 a zasmějte se s námi. Monika Cajthamlová učitelka strana 15

16 Školní hymna Hudba: David Žbirka a Miro Žbirka Text: Lucie Stará, Zuzana Dudková, Linda Vranešičová, Jana Rumlová, Marek Šilpoch. Každá žačka, každý žák do Londýnské chodí rád, naši školu máme rádi, kantoři jsou kamarádi R: Je to škola Londýnská, ví to každé dítě, že tu zvonek necinká a školník pozdraví...když uvidí tě. Není škola jako škola, Londýnská je jiná přijmeme sem Rusa, Čecha, Slováka i Fina. R: Je to škola Londýnská, ví to každé dítě, že tu zvonek necinká a školník pozdraví...když uvidí tě. Je tu prima atmosféra, čas nám rychle pádí, ředitel i učitelé s námi kamarádí. R: Je to škola Londýnská, ví to každé dítě, že tu zvonek necinká a školník pozdraví...když uvidí tě. Devět roků to je dosti, vyrostou z nás osobnosti, vědomostmi vybaveni na život jsme připraveni. R: Je to škola Londýnská, ví to každé dítě, že tu zvonek necinká a školník pozdraví...když uvidí tě. Vlajka školy Znak školy Vydala: Základní škola, Praha 2, Londýnská 34, u příležitosti 120. výročí založení školy. Iniciátorka projektu: Pavlína Wolfová. Vedoucí vydání: Žofie Bromová, grafická úprava a sazba: Václav Nádvorník. Autoři příspěvků: Alžběta Ambrožová, Monika Cajthamlová, Pavlína Filipovská, Arnošt Goldflam, Anna Jahodářová, Petr Jemelka, Adrej Kontra, Václav Nádvorník, Milan Tesař, Nela Vejvodová, Pavlína Wolfová. Autoři fotografií: Khalil Baalbaki, archiv Pavlíny Filipovské, archiv Arnošta Goldflama, archiv rodiny Hradilků, Martin Voráč, archiv školy. První a jediné vydání, rozsah 16 stran, náklad 250 výtisků. Neprodejné. strana 16