Vývoj zahraničně obchodní politiky ČR v souvislosti se vstupem do Evropské unie

Transkript

1 Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Obor: Mezinárodní obchod Název bakalářské práce: Vývoj zahraničně obchodní politiky ČR v souvislosti se vstupem do Evropské unie Vypracoval: Ondřej Peca Vedoucí bakalářské práce: PhDr. Eva Karpová, CSc.

2 Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které uvádím v seznamu použité literatury. Ve Světlé nad Sázavou Podpis

3 Děkuji PhDr. Evě Karpové, CSc. za rady a pomoc při zpracovávání bakalářské práce. Dále děkuji své rodině za podporu během celého mého dosavadního studia. 3

4 Obsah Obsah Úvod Společná obchodní politika Právní rámec a základní cíle společné obchodní politiky... 7 Úpravy celních sazeb... 7 Uzavírání celních a obchodních dohod... 8 Sjednocování liberalizačních dohod... 8 Vývozní politika... 8 Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu Mnohostranný obchodní systém Bilaterální obchodní vztahy Obchodně politická opatření Cla Kvantitativní omezení Dobrovolná exportní omezení Protidumpingová opatření Ostatní obchodně politické nástroje Obchodní opatření ve vybraných sektorech hospodářství Společná zemědělská politika Společná rybolovná politika Oblast finančních služeb Telekomunikace Elektronický obchod Obchodní politika ČR před vstupem do Evropské unie Obecná charakteristika Vztahy s ostatními zeměmi před vstupem Vztahy k členským státům Evropské unie Vztahy k ostatním třetím zemím Změny české zahraničně obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie Hlavní témata společné obchodní politiky Evropské unie v roce Mnohostranná jednání Bilaterální a regionální jednání Jednání o jednostranných opatřeních Jednání o používání obchodně politických nástrojů Závěry Seznam použité literatury Přílohy Příloha Příloha Příloha Příloha

5 1 Úvod Problematice Evropské unie se v posledních letech před naším přistoupením dostalo větší pozornosti nejen ze strany odborné, ale i laické veřejnosti. Občané České republiky, a to jak v roli podnikatelů, tak v roli zaměstnanců či spotřebitelů mohli během procesu našeho sbližování s Evropskou unií zaznamenávat mnoho změn. Přesto se domnívám, že informovanost české společnosti a všeobecné povědomí o důsledcích našeho vstupu do Evropské unie stále ještě není na takové úrovni, na jaké by mělo být. Přitom znalost důsledků má přímý vliv na schopnost co možná nejlépe využít našeho členství v náš prospěch a ovlivnit proces evropské integrace. Navíc si myslím, že správná prezentace výhod, které nám Evropská unie přináší, může ještě zlepšit image Evropské unie v očích veřejnosti. Někdo může možná namítnou, že po dvou letech členství se všechny pozitivní i negativní důsledky již projevily. Já se ale domnívám, že výhody plynoucí z členství jsou v prvních letech po vstupu dosti omezené, a že skutečné důsledky vstupu budeme moci pozorovat a také dostatečně ocenit až s určitým časovým odstupem. Zcela jistě jedna z nejzásadnějších změn se odehrála při realizaci zahraničně obchodní politiky vůči partnerským státům, které nejsou členy Evropské unie (vůči starým členům nebyla změna přeci jen díky Evropské dohodě tak razantní, protože probíhala postupně a dlouhodobě během 90. let minulého století). V minulosti používané nástroje české obchodní politiky cla, kvantitativní omezení, celkový dovozní a vývozní režim, zahraničně politicky motivované zakázky či nejrůznější obchodní smlouvy a dohody, nahradily smluvní a autonomní prostředky Evropské unie. Z tohoto důvodu jsou základní podmínky českých vývozců a dovozců shodné s podmínkami nastavenými pro obchodníky z ostatních členských států Evropské unie. Právě změnám v zahraničně obchodní politice ČR bych se chtěl věnovat v této práci. Abych ale vytvořil alespoň v rámci možností komplexní obraz dané problematiky, nemohl jsem se věnovat pouze jednoduchému vyjmenování změn, které vstup do Evropské unie přinesl. Jednu část práce jsem proto věnoval samotnému tématu Společné obchodní politiky, v dalším oddíle se zabývám zahraničně obchodní politikou ČR v předvstupním období. Právě využitím komparace těchto témat jsem získal určitý přehled o změnách naší obchodní politiky vyvolaných zapojením ČR do struktur Evropské unie, jejichž charakteristiku obsahuje čtvrtá část práce. V páté kapitole jsem chtěl jen stručně přiblížit obchodně politická témata, jimiž se Evropská unie zabývala v minulém roce (ať už to bylo při jednáních ve WTO, OECD či jinde), a do kterých již tedy mohla aktivně zasahovat také ČR. Společná obchodní politika je jedním z hlavních pilířů, na němž jsou postaveny obchodní vztahy Evropské unie s okolním světem. Mezi hlavní cíle této politiky patří podporovat ve spolupráci s WTO rozvoj mezinárodního obchodu (samozřejmě v zájmu členských států 5

6 Evropské unie) pomocí snižování celních bariér a prosazování vícestranných obchodních pravidel. Společná obchodní politika patří ke společně prováděným politikám vůči třetím zemím, z čehož vyplývá její nadnárodní charakter. Je také jednou z příčin současného dominantního postavení Evropské unie ve světovém obchodě. Zjednodušený průběh obchodování řídící se obchodní politikou Evropské unie ukazuje obrázek 1. Obr. 1 Společná obchodní politika vnější hranice DOVOZ ZBOŽÍ DODÁNÍ ZBOŽÍ EU 25 PŘEVZETÍ ZBOŽÍ VÝVOZ ZBOŽÍ intra-eu obchod Společná obchodní politika patří mezi nejstarší politiky a její vznik se vztahuje k samému zrodu společenství. To si od počátku kladlo za cíl vytvořit společný (a v současné době můžeme už říci jednotný) trh. V něm jsou odstraněny všechny bariéry pro volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, čímž se spojením dříve oddělených národních trhů vytváří rozsáhlý hospodářský prostor s mnoha pozitivními ekonomickými účinky. V současné době vytváří všech 25 členů Evropské unie největší obchodní blok na světě, který pokrývá téměř jednu pětinu veškerého světového obchodu. Pro obchodní politiku posledních let je příznačné především vytváření a zavádění vícestranných obchodních pravidel. To je rozdíl oproti počátkům společné obchodní politiky, kdy se společenství soustředilo zejména na liberalizaci světového obchodu. 6

7 2 Společná obchodní politika 2.1 Právní rámec a základní cíle společné obchodní politiky Evropská unie funguje na právním základě, který tvoří Smlouva o Evropské unii z roku 1993, později změněná v roce 1999 Amsterdamskou smlouvou a smlouvou z Nice, platnou od roku Obecně se uvádí, že Evropská unie stojí na třech základních pilířích. První pilíř tvoří tři společenství Evropské společenství (dříve EHS), Evropské společenství uhlí a oceli (platnost smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli vypršela a výrobky, které zahrnovala, nyní spadají pod společnou obchodní politiku podle článku 133 Smlouvy o založení ES) a Evropské společenství pro atomovou energii. Další dva pilíře tvoří společná zahraniční a bezpečnostní politika a spolupráce v policejní a justiční oblasti. Evropská unie je celní unií (odstranila tedy cla a jiné překážky omezující obchod mezi jejími členy a navenek vystupuje ve vybraných oblastech jako jeden celek). Obchodní politika realizovaná vůči třetím zemím je tedy politikou závaznou pro všechny členy Evropské unie. Protože se jedná o politiku společnou, došlo v této oblasti k přenesení působnosti národních států na orgány ES. Tato působnost je vymezena zejména článkem 133 (Společná obchodní politika) Smlouvy o založení Evropského společenství, který říká, že společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a obchodní ochranná opatření, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování 1. Hlavní společné zásady vhodně pojmenovává materiál publikovaný Úřadem vlády ČR 2 : Úpravy celních sazeb Společný celní sazebník je neváženým aritmetickým průměrem celních sazeb členských zemí a je závazný pro všechny členské státy. Každoroční úprava tarifů je podmíněna společným rozhodnutím. Sazby mají tendenci se postupně snižovat. Na počátku bylo rozmezí sazeb okolo % u hotových výrobků, % u zpracovaných surovin a 3 % u surovin. V současné době činí průměrná výše cla v Evropské unii např. na průmyslové výrobky kolem 3 %. Velká část dovážených výrobků, především surovin a polotovarů, je zproštěna dovozních cel. 1 Smlouva o založení ES, čl Společná obchodní politika Evropské unie, Úřad vlády ČR,

8 Uzavírání celních a obchodních dohod Pro uzavírání dohod je kompetentní Evropská komise, která vystupuje jménem všech členských zemí. Tyto dohody často obsahují obchodní zvýhodnění usnadňující zemím jejich přístup (často bezcelní) na trhy Unie. Dohody jsou závazné pro všechny členské státy. Vůči různým zemím postupuje Evropská unie dle svých specifických priorit, a to velice diferencovaně, selektivně, ale převážně velmi vstřícně. Sjednocování liberalizačních dohod Liberalizaci obchodu vůči třetím zemím dojednává Komise na základě pověření Rady. Členská země svůj dovozní a vývozní režim nemůže sama upravovat. Vývozní politika Unie nemá žádnou zvláštní politiku na podporu vývozu. Vývoz do třetích zemí se uskutečňuje volně (vyjímka: např. omezení vývozu strategické suroviny) Rozhodnutím kvalifikovanou většinou může také Rada omezit (např. z bezpečnostních důvodů) hospodářské styky s určitými zeměmi (viz např. sankce vůči Iráku či bývalé Jugoslávii) Unie sice nepoužívá jednotnou politiku na podporu vývozu, ale reguluje tuto oblast ve dvou případech: a) dotace vybraným odvětvím (ocelářský průmysl, výroba lodí a letadel, zbrojní výroba), které mají usnadnit jejich vývoz b) podpora zemědělství Obchodní obranná opatření v případě dumpingu a subvencování exportu Rámec těchto opatření je dán protidumpingovým kodexem GATT/WTO, kterým se Komise řídí. Komise zahajuje protidumpingové řízení, a to na základě stížnosti poškozených výrobců, nebo na základě vlastního rozhodnutí. V důsledku těchto opatření ztrácí dovážené zboží na trzích Unie svou konkurenceschopnost. Tato opatření se uplatňují zásadně vůči subjektům z nečlenských zemí. 8

9 Rozhodujícím orgánem pro provádění společné obchodní politiky je Rada, která rozhoduje na základě návrhů předložených Evropskou komisí. Jednotlivé státy nemohou svůj režim sami upravovat, návrhy týkající se společné obchodní politiky, doporučení k uzavírání mezinárodních dohod i vedení vlastního vyjednávání má na starosti Komise. Podle použitých nástrojů lze společnou obchodní politiku Evropské unie členit na autonomní a smluvní. Autonomní obchodní politika zahrnuje opatření, která uplatňuje Evropská unie nad rámec smluvních závazků. Patří sem společné vývozní a dovozní předpisy, ochranná opatření, opatření proti nekalým obchodním praktikám, kvantitativní omezení a zahraničně politicky motivované obchodní zakázky. Smluvní obchodní politiku představují smlouvy se třetími zeměmi o dovozu a vývozu zboží. Tyto smlouvy mohou mít jak dvoustranný, tak mnohostranný charakter Mnohostranný obchodní systém Mnohostranný obchodní systém je reprezentován Světovou obchodní organizací WTO. Evropská unie považuje WTO za důležitý článek světového obchodního systému a podporuje co možná nejrychlejší přistoupení dalších žadatelů o členství. Ve své politice v rámci WTO pak Evropská unie sleduje především cíl trvale udržitelného rozvoje provázaný s požadavky ochrany životního prostředí. Po rozšíření Evropské unie zůstala Česká republika a ostatní nové členské země členy WTO, ale respektují skutečnost, že členem WTO je současně se státy Evropské unie také Evropské společenství, a že za Společenství jedná Evropská komise Bilaterální obchodní vztahy Evropská unie rozvíjí své obchodní vztahy rovněž mimo WTO, samostatně s jednotlivými státy či skupinami států. Mezi nejvýznamnější patří: Preferenční obchodní dohody Evropské sdružení volného obchodu(esvo) Ekonomické vztahy Evropské unie s ESVO jsou ošetřeny v dohodách o volném obchodu mezi Evropskou unií a jednotlivými členy ESVO z počátku 70.let. Tyto dohody mají zcela specifický charakter. Mají sice povahu vnějších vztahů,ale po vzniku Evropského hospodářského prostoru(ehp/eea) jsou charakteristické mnoha společnými prvky s politikou jednotného vnitřního trhu. V současné době jsou členy ESVO čtyři země-norsko, Island, Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Na rozdíl od Unie není ESVO celní unií, nemá společnou obchodní politiku a každá členská země uplatňuje vůči třetím 3 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO,

10 zemím vlastní obchodní politiku. V minulosti ESVO posloužilo také jako jakási příprava pro ty jeho členy, kteří se rozhodli přejít do struktur Evropské unie. V současnosti jsou Norsko, Island a Lichtenštejnsko účastníky jednotného vnitřního trhu. Jsou ovšem velmi znevýhodněni tím, že se nemohou účastnit rozhodovacího procesu. Vztahy mezi Evropskou unií a Švýcarskem jsou založeny dohodou o volném obchodu z r.1972 a bilaterálními sektorovými dohodami, které se týkají volného pohybu osob, letecké a pozemní dopravy, vědecké a technologické spolupráce, zemědělství,aj. Evropské dohody V 90.letech byly základem spolupráce Unie se zeměmi střední a východní Evropy. Smluvní strany se mimo jiné zavázaly k vytvoření oblasti volného obchodu a k těsné spolupráci v dalších oblastech s perspektivou budoucího členství. Po rozšíření Evropské unie upravuje tento typ dohody již jen vztahy s Bulharskem a Rumunskem, jejichž přistoupení je plánováno na rok Asociační dohody 4 Vytvoření celní unie s Tureckem Euro-středozemní asociační dohody Stabilizační a asociační dohody s Makedonií a Chorvatskem Dohoda o obchodu, rozvoji a spolupráci s JAR Dohoda o hospodářském partnerství, politické koordinaci a spolupráci s Mexikem Asociační dohoda s Chile Dohoda o spolupráci s MERCOSUR Dohoda o spolupráci s Radou pro spolupráci zemí Perského zálivu Dohody o poskytování jednostranných preferencí Výhodnější podmínky při obchodování Unie poskytuje zejména rozvojovým zemím,ke kterým má užší vztah z důvodu historického vývoje. Vlastní politiku ovlivňuje velká skupina faktorů: geografická blízkost, zájem o politickou a bezpečnostní stabilitu v sousedících zemích, závazky vůči bývalým koloniím a závislým územím, hospodářská a rozvojová pomoc nejméně rozvinutým zemím aj. Dohoda o partnerství se zeměmi ACP (země Afriky, Karibiku a Tichomoří) z Cotonou 2000-původně se jednalo o bývalé francouzké kolonie, po vstupu Velké Británie se jejich počet rozšířil o bývalá britská závislá území

11 Všeobecný systém preferencí (GSP)-pomocí tohoto systemu poskytuje Evropská unie méně rozvinutým zemím zvýhodněný obchodní režim. Zboží těchto zemí se na jednotný trh dostává bezcelně(u citlivých výrobků existují kvóty) Další bilaterální vztahy 5 Vztahy s USA Základem vztahů Spojených států a Evropské unie jsou pravidla WTO. Ačkoliv se tyto velmoci ve svých názorech na globální problémy někdy neshodují, mají také mnoho společných ekonomických zájmů a sdílejí podobné hodnoty. Ekonomiky obou subjektů jsou úzce propojeny: kapitál pocházející ze zemí Unie tvoří podstatnou část zahraničních investic v USA, což platí také pro americký kapitál uložený v Evropě, Unie je největším dovozcem americké zemědělské produkce, vzájemně jsou hlavními obchodními partnery. Přesto a možná právě proto vznikají opakovaně obchodní spory a konflikty v nejrůznějších oblastech. Spojené státy dlouhodobě kritizují společnou zemědělskou politikou Unie, kterou označují jako diskriminační. Evropa ale odpovídá, že druhá strana také dotuje své zemědělství. USA se cítily poškozeny přijetím Španělska a Portugalska do Unie (1986) a hrozily obchodní odvetou. Americké výtky se také týkaly dotací na vývoj civilních letadel v Unii (projekt Airbus). V tomto případě bylo předmětem sporu údajné omezené možnosti podílet se na soutěžích o veřejné zakázky. Neshody se týkají také hovězího masa produkovaného v USA pomocí hormonů, které Unie odmítá dovážet. Unie také v minulosti ostře reagovala na ohlášené zvýšení amerických dovozních cel na ocelářské výrobky. Přes tato napětí se obě strany zasloužily o vznik transatlantického partnerství. Postupným odstraňováním překážek, které omezují pohyb zboží, služeb a kapitálu mezi nimi, se tak vytváří transatlantický trh. Poslední summit EU-USA v červnu 2004 přijal deklaraci, která upevňuje bilaterální ekonomické partnerství. USA zůstávají s více jak pětinovým podílem na celkovém obchodu Evropské unie jejím nejdůležitějším obchodním partnerem. Vztahy s Japonskem Zcela jiné problémy provázejí obchodování Evropské unie s Japonskem. Kvůli neustálému odmítání japonské vlády otevřít domácí trh a také silnějšímu konkurenčnímu postavení japonských firem vykazuje Unie s Japonskem dlouhodobě obchodní deficit. Objem exportu evropských výrobků v polovině 90. let tvořil pouze polovinu japonského vývozu do Unie. V roce 2005 byl již vzájemný obchod vyrovnanější. Hlavním tématem obchodních jednání s Japonskem je odstranění překážek, která omezují obchod a investice zemí Unie. Problém

12 obchodu s Japonskem se nalézá ve skutečnosti, že jeho vývoz je soustředěn do 3-4 strategických výrobků, v nichž má Japonsko vědeckou a technickou převahu. Od začátku 90. let se konají každoroční summity nejvyšších představitelů obou stran. Za úspěch byla považována dohoda o dobrovolném omezení vývozu japonských automobilů do zemí Unie. Na posledním summitu v Tokiu v roce 2004 se Japonsko a Evropská unie shodli na nutnosti vytvořit pevné strategické partnerství. Japonsko proniká na vnitřní trh Unie intenzivními investicemi do průmyslu, přičemž nejvíce japonských investic směřuje do Velké Británie. 2.2 Obchodně politická opatření Zahraničně obchodní politiku lze obecně popsat jako souhrn aktivit státu (vlády), kterými cílevědomě působí na zahraniční obchod své země 6. Jiní autoři píší o vlivu vlády na průběh obchodu 7. Cílem této vládní aktivity je úspěšný boj domácích subjektů o zahraniční trhy a také ochrana trhu vlastního. Podle toho co tvoří základ každého opatření, rozlišujeme autonomní a smluvní opatření obchodní politiky. Základ autonomních opatření nespočívá v mezinárodní smlouvě (dvoustranné či mnohostranné), ale v jednostranném rozhodnutí každého státu. Naproti tomu smluvní opatření obchodní politiky vznikají z nutnosti upravit konkrétní pravidla obchodování mezi státy. Jsou založeny na mezinárodní smlouvě, která určuje obchodně politický režim mezi smluvními stranami a která vymezuje opatření, jež může daný stát přijmout 8. Nejdůležitější nástroje společné obchodní politiky jsou vyjmenovány na obrázku 2. Obr. 2 Základní nástroje společné obchodní politiky 6 Dvořák, P.: Základy mezinárodní obchodní politiky. VŠE Praha Daniels, John D., Radebaugh, Lee H.: International Business (9th ed.). Prentice Hall New Jersey Dvořák, P.: Základy mezinárodní obchodní politiky. VŠE Praha

13 2.2.1 Cla Clo patří k základním a také nejstarším nástrojům obchodní politiky. Řadí se k opatřením autonomním tarifním. Nejobecnějším způsobem se dá popsat jako poplatek uvalený na dovážené zboží: Tarif je suma peněz, kterou platí dovozce vládě za možnost přivézt zboží do země 9. Tuto definici mohu doplnit o poznámku, že za určitých okolností je možné clo uvalit rovněž při vývozu nějaké specifické komodity (např. strategické suroviny). Výše smluvních celních sazeb na dovážené zboží je každoročně zveřejňována ve Společném celním sazebníku Společenství. Ten byl vytvořen po přechodném období (během něhož byla odstraněna veškerá dovozní cla a množstevní opatření) v roce 1968 jako nevážený aritmetický průměr celních sazeb všech členských zemí a každá členská země se jím musí řídit. Jakákoli úprava tarifů je závislá na společném rozhodnutí a není tedy v pravomocích jednotlivé země tyto tarify měnit. Jak již jsem uvedl výše, mají celní sazby tendenci se postupně snižovat. Významné snížení přineslo např. Uruguayské kolo jednání GATT (blíže viz Příloha 2). Prozkoumáme-li ovšem tuto problematiku podrobněji, zjistíme, že existují velké rozdíly ve výši cla mezi skupinami výrobků. Evropská unie se touto diferenciací snaží omezit dovoz výrobků, které by mohli ohrozit určitá odvětví a naopak podpořit dovoz produktů, které jsou pro Evropskou unii zajímavé (zejména suroviny, polotovary, zemědělská a zdravotnická zařízení a také na základě dohody o informačních technologiích většinu počítačů a telekomunikačních technologií). Odlišně přistupuje Evropská unie k tzv. citlivým výrobkům. Při jejich dovozu jsou vybírány vyšší celní sazby a v některých případech jsou zavedeny dokonce dovozní kvóty. Tato opatření se týkají produkce odvětví, ve kterých existují nevyužité a přebytečné kapacity a kde Evropská unie bojuje se strukturální odvětvovou krizí (textilní a obuvnický průmysl, loďařství, ocelářství, výroba automobilů). Největší ochranu poskytuje Evropská unie svým zemědělcům, i když také v této oblasti se Unie zavázala cla snižovat. Po jednáních Uruguayského kola musela Unie také odstranit tzv. pohyblivé vyrovnávací dávky u dovozu zemědělských výrobků a nahradit je clem Kvantitativní omezení Velká skupina kvantitativních restrikcí u dovozu průmyslových výrobků vznikla ještě v období před vznikem Společenství. Obhajoba těchto omezení odvolávající se na národní zájmy států nemá již v současné době při plně integrovaném trhu své místo. Existence jednotného trhu má za následek zrušení či harmonizaci těchto restrikcí. 9 Daniels, John D., Radebaugh, Lee H.:International Business (9th ed.). Prentice Hall New Jersey

14 Evropská unie zrušila na základě výsledků jednání Uruguayského kola svůj systém kvót vůči zemím WTO. Ty již tedy nejsou od počátku roku 2005 tímto systémem nijak omezovány. Kvóty jsou ale rozšířeny zejména při obchodování se zeměmi, které nejsou členy WTO. To se týká např. dovozů ocelářských výrobků z Ruska či Ukrajiny. V minulosti byly kvóty používány také v obchodě s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy Dobrovolná exportní omezení Jedná se o dohodu mezi dovážející a vyvážející zemí, v níž vývozce dobrovolně omezuje množství výrobků určených do země dovozce. Ve většině případů šlo při použití tohoto nástroje o vývoz z Japonska do Evropské unie, z dalších zemí Asie, ale i ze zemí jiných. Např. Japonsko omezilo v roce 1991 vývoz automobilů do zemí Evropské unie (dohoda platila do roku 1999 a nebyla obnovena). Dalším příkladem jsou Evropské dohody uzavřené s tranzitivními ekonomikami obsahující možnost omezit export v citlivých oblastech, jako je metalurgie, textilní průmysl a zemědělství či smlouvy se zeměmi Středozemí při limitování vývozu textilních výrobků Protidumpingová opatření Na základě čl. VI Dohody o založení GATT mohou poškozené země omezit dovoz zboží, pokud ho jeho dovozce prodává za nižší cenu než je normální cena na jeho domácím trhu, nebo pokud využívá vývozních dotací. Ochrana domácího trhu má podobu cla, které srovnává rozdíl mezi exportní a tzv. normální cenou. GATT umožňuje takový postup, pokud dumpingový vývoz způsobuje nebo hrozí způsobit materiální škodu určitému odvětví, nebo když se vážným způsobem zpomaluje vznik domácího odvětví 11. Zavedení tohoto opatření musí být oznámeno WTO. Zahájení antidumpingového řízení je svěřeno Evropské komisi, která tak činí na základě návrhu výrobce z Evropské unie nebo jejich svazu. Cílem je prošetřit údajný dumping a případné újmy nebo jejich hrozby komunitárním výrobcům. Podle výsledků šetření Rada buď uvalí antidumpingové clo na návrh Evropské komise nebo další šetření zastaví bez uložení opatření. Řízení musí být ukončeno do 15 měsíců od zahájení. Přehled antidumpingových řízení proti ČR z let je uveden v příloze Plchová, B.: Zahraničně obchodní politika ČR v procesu asociace s EU. VŠE Praha Dohoda o založení GATT 14

15 2.2.5 Ostatní obchodně politické nástroje Embargo, bojkot, importní kontrola Tato opatření bývají nejčastěji užívána z politických nebo bezpečnostních důvodů. Protože Evropská unie respektuje rozhodnutí OSN, připojila se svou obchodní politikou v minulosti např. k embargu vůči bývalé Jugoslávii či Iráku. V současnosti mají všechny země Evropské unie společný systém importních kontrol a zákazů vycházející zejména z ekologických, zdravotních, veterinárních a bezpečnostních požadavků Ochranná opatření (safeguard measures) Nezbytným předpokladem pro přijetí ochranných opatření je kromě zájmu Společenství podmínka, že dovozy jsou realizovány v takových zvýšených množstvích a za takových podmínek (především cenových), že to působí nebo hrozí způsobit vážnou újmu komunitárním výrobcům obdobných výrobků. 2.3 Obchodní opatření ve vybraných sektorech hospodářství V této části své práce bych se chtěl věnovat přiblížení obchodní praxe Evropské unie v určitých specifických oblastech. Konkrétně se jedná o oblasti zemědělské politiky, rybolovu, finančních služeb, telekomunikací a elektronického obchodu Společná zemědělská politika Společná politika v oblasti zemědělství byla v době vzniku Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1958 považována za základní pilíř evropské integrace. V tomto období nebyly totiž integrující se evropské státy ještě schopny pokrýt svou spotřebu zemědělských výrobků. Toho bylo dosaženo až počátkem sedmdesátých let. Zvýšila se životní úroveň zemědělců a ceny potravin se příliš neměnily. Základem společné zemědělské politiky byly tehdy tři základní principy: Vysoké zaručené ceny zemědělských produktů uvnitř EHS Ochrana vnitřního trhu pomocí celních sazeb Poskytování finančních podpor pro vývoz na světové trhy V současnosti se zemědělství (včetně lesnictví, lovu a rybolovu) podílí na celkové zaměstnanosti 4,3% ( v r. 2000). Nejvýznamnější odvětví představuje produkce mléka a hovězího masa. Evropská unie je soběstačná ve většině zemědělských produktů, které spadají do 12 Plchová, B.: Zahraničně obchodní politika ČR v procesu asociace s EU. VŠE Praha

16 společné zemědělské politiky. Naopak vyrobí evropští zemědělci některých produktů více než jsou spotřebitelé schopni vykoupit. Z tohoto důvodu představují zahraniční trhy velice důležité odbytiště pro domácí produkci. V r byla Evropská unie současně největším světovým dovozcem i vývozcem zemědělských výrobků. Na celkových vývozech Unie se zemědělské produkty podílely 6,2% a na celkových dovozech 5,7%. Hlavními nástroji společné zemědělské politiky jsou garantované společné ceny, realizují ji tzv. Společné tržní organizace (CMO) a financuje Evropský záruční a orientační zemědělský fond (EAGGF). CMO jsou čtyř typů a s každým typem je spojena různá úroveň přímé pomoci a podpory zemědělcům, případně je trh ponechán bez intervencí. V rámci společné zemědělské politiky dochází k neustálým změnám. V posledních letech byly např. sníženy garantované ceny obilovin a hovězího masa, bylo prodlouženo fungování cukerného režimu do roku 2006 a režimu mléčných kvót do roku Evropská unie disponuje velice propracovaným a složitým systémem pro dovozy a vývozy zemědělských produktů. Jestliže se domácí ceny dostanou nad úroveň cen světových a sníží se tak konkurenceschopnost evropských producentů, zvýší Evropská unie celní sazby jako zvláštní ochranné opatření podle Dohody WTO o zemědělství. Průměrné celní zatížení zemědělských produktů při dovozech do Evropské unie bylo v roce 2002 odhadováno asi na 16,1%. Obecně se dá říci, že nízká cla jsou u výrobků neprodukovaných v Evropské unii ( čaj, koření, káva), ale jsou vysoká na komodity produkované společnou zemědělskou politikou či vzniklé jejich zpracováním 14. Dalším hojně využívaným obchodně politickým nástrojem jsou vývozní subvence. Tímto způsobem se Evropská unie snaží prodat svou přebytečnou produkci. Používání těchto subvencí je omezeno Dohodou WTO o zemědělství, přesto je Evropská unie za svou zemědělskou politiku v ostatním světě velice kritizována. Díky vysoké míře ochrany a podpory zemědělcům je zemědělství nejchráněnějším sektorem Společenství 15. Od roku 1992 až v podstatě do současnosti prodělává společná zemědělská politika rozsáhlou reformu. Klíčovým prvkem reformy je zavedení jednotné platby vyplácené nezávisle na produkci (tzv. decoupling). Toto opatření by ve svých důsledcích mělo vést zejména k posílení tržní orientace zemědělství Evropské unie a ke snížení produkovaných přebytků. Dalším cílem reformy je odměňovat zemědělce za služby v oblasti životního prostředí, bezpečnosti a kvality potravin, omezovat byrokracii a podporovat rozvoj venkova jako celku. S tím souvisí např. podpora agroturistiky. 13, 14, 15 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO,

17 2.3.2 Společná rybolovná politika Vzhledem k tomu, že se tato oblast dotýká České republiky jen okrajově, budu se jí věnovat jen velice stručně a obecně. První společné aktivity v oblasti rybolovu spadají do 70. let 20. století. Ale teprve v roce 1983 byly položeny základy společné rybolovné politiky Společenství. Rybářský sektor zaměstnával v roce 1999 v Evropské unii asi 600 tisíc lidí. Největšími rybářskými mocnostmi jsou Řecko, Itálie a Španělsko. Produkce rybích výrobků v Evropské unii nedokáže uspokojit spotřebu a je proto nutné asi 60% ryb a rybích produktů dovážet. Podle smlouvy o založení Evropského společenství se rybolov zahrnuje do zemědělství. Cíle zemědělské politiky můžeme proto aplikovat rovněž na politiku rybolovu. Konkrétně jsou cíle vymezeny v článku 33 Smlouvy o založení Evropského společenství: Zvýšit produktivitu podporou technického pokroku a zajišťováním racionálního rozvoje výroby a optimálního využití výrobních činitelů, zejména pracovní síly. Zajistit tak odpovídající životní úroveň zemědělského obyvatelstva (včetně rybářů), a to zejména zvýšením individuálních příjmů osob zaměstnaných v zemědělství. Stabilizovat trhy. Zajistit plynulé zásobování. Zajistit spotřebitelům dodávky za rozumné ceny 16. Společná rybolovná politika má ještě navíc za cíl přispívat k ochraně a uchování disponibilních a dosažitelných živých mořských vodních zdrojů a zajistit jejich racionální a odpovědné využívání na odpovědném základě, v přiměřených ekonomických a sociálních podmínkách pro daný sektor, přičemž musí brát v úvahu důsledky svého působení pro mořský ekosystém a zejména potřeby jak producentů, tak spotřebitelů 17. Důležitým nástrojem společné rybářské politiky je společná tržní organizace pro rybolov. Organizace zahrnuje například společné marketingové standardy pro kvalitu, třídění, balení a označování dovážených čerstvých výrobků z ryb či podpůrný cenový systém, který stanovuje minimální ceny, za které je možné rybí výrobky prodávat 18. V současné době prochází společná politika rybolovu transformací, která byla zahájena v roce Jejím cílem je odstranit příčiny nadměrného rybolovu a zajistit trvalou udržitelnost rybolovu. 16 Smlouva o založení Evropského společenství 17, 18 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO,

18 2.3.3 Oblast finančních služeb Do finančních služeb se zahrnuje bankovnictví, do kterého patří všechny druhy úvěrových institucí, dále pojišťovnictví a také obchodování s cennými papíry. V posledních letech dochází k integraci evropských finančních trhů. Hlavním motorem tohoto procesu se stalo zavedení jednotné měny euro. V roce 2000 došlo k propojení pařížské, bruselské a amsterdamské burzy, čímž vznikla integrovaná platforma pro obchodování s akciemi, dluhopisy, deriváty i zbožím, tzv. Euronext. Později se zapojila také londýnská burza a vznikl druhý největší evropský trh s finančními deriváty (po Eurexu vzniklém spojením švýcerských a německých trhů). Přestože jsou burzy členských států stále národně orientovány, je trend integrace finančních trhů v Evropské unii zřejmý. Tento vývoj by měl přispět ke snížení kapitálových nákladů, zlepšení podnikatelského prostředí, a v konečném důsledku k posílení ekonomického růstu Telekomunikace Nové informační a komunikační technologie přispěly k dosažení vysoké efektivnosti evropských zejména velkých firem, a to jak ve vnitřní, tak ve vnější komunikaci ( vůči dodavatelům a zákazníkům). Důsledkem toho je i velice rychlý rozvoj elektronického obchodu. Základem programu, kterým chce evropská unie zajistit, aby informační společnost přinášela užitek firmám i spotřebitelům, je liberalizace a harmonizace sektoru telekomunikací a podpora rozvoje elektronického obchodování Elektronický obchod Zjednodušeně se může elektronický obchod charakterizovat jako nákup či prodej zboží přes Internet. V praxi se dá rozeznat elektronický obchod dvojího druhu: B2B a B2C. Rychlý nárůst využívání výhod elektronického obchodování firmami i spotřebiteli přinutil evropské zákonodárce k právnímu ošetření této nové oblasti obchodu. Byla vytvořena harmonizovaná pravidla pro subjetky podnikající v této oblasti, ošetřena byla problematika uzavírání elektronických kontraktů, internetové reklami a mnoha dalších. 19, 20 Společná obchodní politika. Právní rámec obchodování členských států EU s třetími zeměmi. MPO,

19 3 Obchodní politika ČR před vstupem do Evropské unie 3.1 Obecná charakteristika Před vstupem do Evropské unie se ČR samozřejmě účastnila mnohostranných obchodních jednání v rámci WTO. Jedním z úkolů pro naše zástupce bylo zajistit soulad výsledků těchto jednání s jednáními o podmínkách přistoupení k Evropské unii. Tyto dva procesy od sebe nelze zcela oddělit, protože se vzájemně doplňují při dosahování společného cíle, kterým je větší provázanost ČR se světovou ekonomikou, a to prostřednictvím jak globální, tak regionální integrace. Jelikož členství ČR v Evropské unii nebylo v časovém souladu s ukončením jednání ve WTO, byla nutná úzká spolupráce s orgány a členskými státy Evropské unie, aby nevznikly neshody v krátkodobých, střednědobých i dlouhodobých cílech. ČR se také snažila využít jednání WTO k vytvoření co možná nejpříznivějších podmínek pro převzetí společné obchodní a zemědělské politiky. Jistě jednou z nejdůležitějších součástí obchodní politiky každé země je problematika celních sazeb. V ČR byly celní sazby podrobně zpracovány a vydávány v celním sazebníku ČR. Základem pro tvorbu sazebníku byla Listina koncesí a závazků, která je součástí Marrakéšského protokolu Uruguayského kola GATT V tomto dokumentu byly určeny smluvně vázané celní sazby, které se během přechodného období každoročně snižovaly. Kromě povinností vyplývajících z Uruguayského kola obsahoval sazebník také snížení cel na základě přístupu ČR k Ministerské deklaraci o obchodu s výrobky informačních technologií. V souladu s deklarací byla k realizována poslední etapa snižování cel, takže bylo dosaženo zcela bezcelního obchodu. K systematickému třídění zboží se v celním sazebníku ČR používala tzv. Kombinovaná nomenklatura, která je kompatibilní se systémem třídění a označování zboží v Evropské unii. Zboží je rozděleno do 21 tříd a 97 kapitol. Každá kapitola se dále hierarchicky člení na čtyřmístná čísla, šestimístné položky a osmimístné podpoložky. Důležitou součástí celního sazebníku byly vedle jeho sazební a nomenklaturní části také stanovené měrné jednotky pro jednotlivé druhy zboží. Obsahem celního sazebníku byly všeobecné celní sazby, smluvní celní sazby a preferenční celní sazby. Všeobecné celní sazby jsou autonomní, na žádnou mezinárodní smlouvu nevázané vládní opatření. Používají se při dovozu zboží ze země, které ČR neposkytuje doložku nejvyšších výhod. 19

20 Základem celního systému členských zemí WTO včetně ČR byly smluvní celní sazby. Ty jsou dány mnohostrannou dohodou (GATT) a není možné je měnit podle potřeb jednotlivých států. Tyto celní sazby se používaly v obchodě se zeměmi, kterým ČR poskytovala doložku nejvyšších výhod nebo jednostranně zemím stanovených vyhláškou. Posledním typem jsou preferenční celní sazby. Všeobecný systém preferencí umožňuje jednostranně celně zvýhodnit zboží z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí. Tyto výhody byly poskytovány jen na některé druhy zboží. Jednou z příloh celního sazebníku byl i seznam rozvojových a nejméně rozvinutých zemí, kterým ČR poskytovala zvýhodnění v rámci Všeobecného systému preferencí. Celní sazebník obsahoval rovněž seznam smluvních celních kvót. Ty představují určité množství zboží, které může být dovezeno s nižší celní sazbou než je sazba smluvní. Smluvní celní kvóty se uplatňovaly při dovozu ze zemí, kterým ČR poskytovala doložku nejvyšších výhod nebo jednostranně zemím stanovených vyhláškou. Celní sazebník ovšem neobsahuje veškeré informace o preferenčních celních sazbách. Komplexní přehled jak tarifních, tak netarifních obchodně politických opatření byl vydáván formou Českého integrovaného tarifu. Kromě preferenčního zacházení se zbožím pocházejícím z rozvojových a nejméně rozvinutých zemí uplatňovala ČR rovněž preference podle dvoustranných nebo vícestranných mezinárodních dohod o oblasti volného obchodu. Ty umožňují vzájemné poskytování celních úlev, které vedou nejen k liberalizaci dovozu, ale významně také podporují vývoz. V roce 2002 se ČR řídila 9 dohodami o volném obchodu a jednou dohodou o celní unii 21 : Evropská dohoda upravovala vztahy s EU15 Dohoda mezi ČR a zeměmi Evropského sdružení volného obchodu (ESVO) Norsko, Švýcarsko, Island, Lichtenštejnsko Středoevropská dohoda o volném obchodu (CEFTA) ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Litvou Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Lotyšskem Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Estonskem Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Izraelem Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Tureckem Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Chorvatskem Smlouva o vytvoření celní unie mezi ČR a SR

21 Poskytování celních preferencí na základě dohody o volném obchodu či smlouvy o celní unii se vztahovalo pouze na zboží, které mělo původ ve smluvních stranách příslušné dohody. V každé z těchto dohod byla proto přesně stanovena pravidla, podle nichž se prokazoval původ zboží. V Evropské unii se původ zboží prokazuje průvodním osvědčením EUR1 nebo prohlášením na faktůře. Praktická realizace výhod zóny volného obchodu má podobu snížení cla při dovozu zboží z území smluvních stran, např. pro průmyslové výrobky (kapitola celního sazebníku) se uplatňovalo preferenční snížení na bez cla. Někdy je poskytnutí výhod omezeno jen na určité množství dováženého zboží formou tzv. preferenčních celních kvót. V podstatě se jedná o smluvní celní kvóty, které byly ale určeny jen pro dovoz ze zemí, s nimiž ČR prováděla zónu volného obchodu. V období před vstupem provedla ČR harmonizaci svého obchodního práva s právem Společenství. Byla přijata řada zákonů, nařízení a vyhlášek s celní problematikou. Po novele celního zákona z roku 2002 se česká celní legislativa stala kompatibilní s evropskou. To umožnilo českým celním orgánům i podnikatelům připravit se s určitým předstihem na vstup do Evropské unie. Do českého právního řádu bylo rovněž transformováno několik nejdůležitějších ochranných nástrojů obchodní politiky. Jednalo se o ochranu před dovozem dumpingových či subvencovaných výrobků. 3.2 Vztahy s ostatními zeměmi před vstupem Vztahy k členským státům Evropské unie Obchodní vztahy s Evropskou unií se v 90. letech minulého století řídily Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi ČR na straně jedné a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé. Byla podepsána , v platnost vstoupila a nahradila Evropské dohody mezi ČSFR a Společenstvími z roku 1991, které kvůli rozdělení federace nikdy nevstoupily v platnost. Obchodní část Evropské dohody obsahovala jak základní principy a obecné podmínky vzájemné spolupráce, tak konkrétní opatření a časový harmonogram liberalizace obchodu, jejichž cílem bylo vytvoření zóny volného obchodu do konce roku Od je obchod s průmyslovými výrobky plně liberalizován a pohybu zboží již nebrání žádná cla ani množstevní omezení. U obchodu se zemědělskými výrobky Evropská dohoda nepředpokládala plnou liberalizaci a odbourání cel. 21

22 3.2.2 Vztahy k ostatním třetím zemím ESVO Základní smlouvou upravující vzájemné obchodní vztahy se zeměmi ESVO byla Dohoda o volném obchodu mezi ČR a ESVO z roku Touto preferenční dohodou byly upraveny podmínky obchodu průmyslovými výrobky, rybami (včetně dalších mořských produktů) a vybranými zpracovanými produkty zemědělství (preference formou nulové či snížené celní sazby zemědělského komponentu cla). Pro ostatní zemědělské výrobky platila ustanovení bilaterálních dohod, které si ČR sjednala s jednotlivými státy ESVO samostatně. Od je vývoz i dovoz průmyslových výrobků plně liberalizován, tedy probíhá bezcelně a bez jakýchkoli omezení. Obchodní dohodou byly upraveny i některé otázky související s obchodem. Jednalo se o zadávání veřejných zakázek, podmínky hospodářské soutěže, omezování státního subvencování, ochranu duševního vlastnictví aj. Smluvní strany měly umožnit volný přístup k zadávání veřejných zakázek, ochrana práv k duševnímu vlastnictví měla probíhat nediskriminačně a hospodářská soutěž nesměla být narušována určitými státními zásahy SR a země CEFTA Členskými zeměmi Středoevropské dohody o volném obchodu byly ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko. Členství kandidátských zemí v CEFTA bylo ukončeno vstupem do Evropské unie. Stejně tak byla ukončena platnost Smlouvy o vytvoření celní unie mezi ČR a SR Ostatní vybrané země Česko-americké vztahy byly upraveny mezivládními smlouvami o hospodářské a obchodní spolupráci. Základním dokumentem byla Dohoda o obchodních vztazích mezi vládou ČSFR a vládou USA z roku Ta přiznávala naší republice doložku nejvyšších výhod. S Kanadou nebyl vzájemný obchod bilaterálně upraven a hospodářské vztahy se odvíjely ze závazků vyplývajících z Dohody o WTO. V předvstupním období vyvíjela americká strana tlak na další liberalizaci přístupu na náš trh. USA např. požadovaly snížení celních sazeb u zboží, u kterých byly celní sazby Evropské unie nižší než česká sazba. Další zemí, o které se dá říci, že s ní má ČR nadstandartní vztahy je Izrael. Základem těchto vztahů se v roce 1997 stala Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Izraelem. Díky ní byla oboustraně zrušena cla na dovoz průmyslových výrobků. (Pozn. Bohužel se v současné době probíhající blízkovýchodní krize a odhalených příprav dalších teroristických útoků nelze vyhnout ani tématu bezpečnosti. Právě skutečnosti, že ČR je možná největším izraelským spojencem v rámci Evropské unie, dále podpora politiky USA v Afgánistánu a Iráku a také fakt, 22

23 že Praha je považována za neoficiální centrum židovské kultury, by mohly mít za následek ohrožení ČR. V žádném případě nelze tuto hrozbu podceňovat.). S řadou dalších států měla ČR obchodní vztahy upraveny nějakou smlouvou. V případě Litvy, Lotyšska, Estonska a Turecka se jednalo o dohody o volném obchodu. S mnoha zeměmi Střední a Jižní Ameriky, zeměmi ACP, Afriky i Asie byly v minulosti podepsány obchodní dohody, v nichž bylo zakotveno reciproční poskytování doložky nejvyšších výhod v souladu s ustanoveními WTO. 23

24 4 Změny české zahraničně obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie Důsledky přistupování ČR do Evropské unie mají řadu podob a zasahují do nejrůznějších oblastí. Existují různá dělení těchto projevů vstupu, např. Witzová 22 rozděluje důsledky vstupu na politické, právní a ekonomické. Posledně jmenované dále dělí na makroekonomické a mikroekonomické. Já se budu věnovat zejména těm, které nějakým způsobem ovlivňují obchodní politiku. Ale protože se dá říci, že v této oblasti všechno souvisí se vším, zmíním se krátce také o důsledcích, které se zahraničně obchodní politikou na první pohled nesouvisejí. Budu se věnovat možnostem a nebezpečím, které vstup do Evropské unie přináší našemu podnikatelskému sektoru. Ve veřejné diskusi před vstupem do Evropské unie často zaznívaly argumenty odpůrců vstupu o ztrátě suverenity naší země a o bruselském rozhodování o nás bez nás. Ve věcech společně prováděných politik skutečně došlo k přenesení části rozhodování na orgány Evropské unie. Bylo by ale chybou považovat to pouze za negativum. Zároveň to totiž přináší možnost prosazování našich zájmů v rámci mnohem mocnějšího uskupení ve světové ekonomice. Záleží pouze na umění našich zástupců a jejich schopnosti prosadit české zájmy mezi společné priority Evropské unie. Oproti předvstupnímu období se také mění status obchodních vztahů se zeměmi Evropské unie, a to ze vztahů mezinárodních na vztahy vnitrounijní. Samostatně mohou členské státy sjednávat dvoustranné smlouvy (s jinými členskými státy nebo třetími zeměmi) jen mezivládního nebo meziresortního charakteru, zaměřené na jednotlivé oblasti hospodářské, vědeckotechnické a průmyslové spolupráce 23. V zahraničně obchodní politice tedy došlo k těmto zásadním změnám 24 : Přenesení části zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z parlamentu na Radu Evropské unie a Evropský parlament. Převzetí a provádění komunitárních obchodně politických právních předpisů a ukončení platnosti všech relevantních národních právních předpisů. 22 Witzová, I.: Důsledky vstupu ČR do EU. Ústav mezinárodních vztahů. Praha Strategie prosazování obchodně ekonomických zájmů České republiky v Evropské unii obchod a konkurenceschopnost. MPO,

25 Přistoupení k mezinárodním smlouvám uzavřeným Evropskou unií s třetími zeměmi a ukončení aplikace smluv s Evropskou unií a jakýchkoli dalších mezinárodních smluv s třetími státy, které nejsou kompatibilní s členstvím v Evropské unii. ČR si zachová své členství ve WTO, ale bude respektovat, že členem WTO je mimo členských států Evropské unie také Evropské společenství. Při ukončování platnosti národních předpisů a smluv měly státní orgány za úkol zajistit plynulý přechod na obchodně politický režim Evropské unie tak, aby nedošlo k poškození českých obchodně politických zájmů a ke ztrátě tradičních trhů a vazeb na všechny partnerské země. To bylo zajištěno včasným informováním jak státních orgánů, tak soukromoprávních subjektů zabývajících se mezinárodním obchodem o unijních pravidlech a předpisech platících v této oblasti. Většina zemí, se kterými máme uzavřeny preferenční obchodní dohody, se buď již stala nebo v budoucnu stane součástí Evropské unie, takže obchodní vztahy s nimi nebudou vystaveny žádným větším problémům. U ostatních obchodních smluv založených na doložce nejvyšších výhod je po ukončení jejich platnosti dbáno na to, aby české zboží nebylo diskriminováno z důvodu bezsmluvního vztahu. V případě obchodování s členskými státy WTO je toto nebezpečí prakticky eliminováno platností společné mnohostranné úpravy obchodně politických režimů v rámci WTO. Tyto změny se podle výše zmíněného dělení dají zařadit mezi právní, resp. politické důsledky našeho členství. Jaké jsou ale důsledky pro mezinárodní obchod? K odpovědi na tuto otázku jsem použil opět materiál Ministerstva průmyslu a ochodu 25. Při dovozu ČR ze třetích zemí dochází k těmto změnám: Uplatnění unijních a zrušení českých smluvních a preferenčních dovozních celních sazeb. Uplatňování unijních a zrušení českých opatření na ochranu trhu vůči třetím zemím a bezpečnostních opatření. Zrušení opatření Evropské unie na ochranu trhu proti ČR a přistupujícím státům a naopak zrušení opatření na ochranu trhu mezi přistupujícími státy. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. 25 Změny v oblasti zahraničně obchodní politiky v souvislosti se vstupem do Evropské unie. MPO, Oddělení obchodní politiky EU, Praha

26 Uplatňování unijních a zrušení českých autonomních opatření pro třetí země. Došlo tedy k převzetí celního sazebníku Evropské unie. To znamenalo u některých druhů zboží snížení celní sazby, u jiných druhů zvýšení (to platí zejména pro zemědělské komodity). Přestaly platit české celní předpisy, tj. celní zákon č. 13/1993 Sb. a základními právními předpisy se staly: 1. Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní zákoník Společenství (ve znění pozdějších nařízení), 2. Nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, obsahující ustanovení k provádění nařízení Rady č. 2913/92. Co se týká tzv. mimořádných opatření obchodní politiky přijmula ČR v souvislosti s přistoupením do svého právního řádu komunitární předpisy, které upřesňují podmínky pro přijímání ochranných, antidumpingových, protisubvenčních a obchod eliminujících opatření. ES přestalo využívat antidumpingových a ochranných opatření proti vývozům z ČR, které byly přijaty v předvstupním období. Změny při vývozu ČR do třetích zemí: Zatížení smluvními a preferenčními dovozními celními sazbami třetí země platnými pro Evropskou unii. Zatížení ochrannými, antidumpingovými a vyrvnávacími opatřeními přijatými třetími zeměmi proti Evropské unii jako celku (ne proti jednotlivým zemím Evropské unie). Opatření třetích zemí na ochranu trhu namířená proti dovozům z ČR zůstávají v platnosti. Uplatňování unijních a zrušení českých obchodně politických ustanovení mezinárodních dohod. Zrušení jednostranných výhod pro ČR poskytovaných USA a Kanadou podle Všeobecného systému preferencí. Vstupem do Evropské unie se český trh stává součástí Jednotného vnitřního trhu Evropské unie. Českým vývozcům se tak otvírá nový velký manévrovací prostor pro jejich podnikání (počet spotřebitelů v Evropské unii se zvýšil z 370 milionů na asi 500 milionů), ve kterém je zajištěn volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Ve sjednoceném prostoru se vytvářejí nové investiční příležitosti a roste rovněž konkurenceschopnost Evropské unie ve světové ekonomice. Základní principy volného pohybu jsou: 26