KRAJINÁŘSKÁ STUDIE VYBRANÉHO ÚZEMÍ

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta KRAJINÁŘSKÁ STUDIE VYBRANÉHO ÚZEMÍ Diplomová práce Vedoucí diplomové práce: Vypracovala: Ing. Markéta Flekalová, Ph.D. Bc. Bohumila Hájková Lednice 2013

2

3 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Krajinářská studie modelového území vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici dne Bohumila Hájková

4 Děkuji vedoucí diplomové práce Ing. Markétě Flekalové, Ph.D. za věnovaný čas, odborné rady a inspirativní podněty. Dále bych chtěla poděkovat všem obyvatelům Rašova, kteří byli ochotni zapojit se do průzkumu veřejného mínění, zvláště pak panu starostovi Miloši Petříčkovi a Ing. Antonínu Špačkovi, bez jejichž spolupráce by nebylo možné uskutečnit participační část práce. Rovněž děkuji mé rodině a přátelům za trpělivost a všestrannou podporu.

5 OBSAH SEZNAM ZKRATEK...2 SEZNAM OBRÁZKŮ...2 SEZNAM TABULEK ÚVOD CÍL PRÁCE LITERÁRNÍ PŘEHLED Krajina Krajinné plánování Krajinný ráz, jeho ochrana a hodnocení Přehled metodických přístupů k hodnocení krajinného rázu Preventivní hodnocení krajinného rázu dle Bukáčka a Matějky Hodnocení krajinného rázu podle Salašové Hodnocení krajinného rázu podle Vorla Další metodiky Zapojování veřejnosti do tvorby životního prostředí a plánovacích procesů Účast veřejnosti jako předpoklad zajištění udržitelného rozvoje Výhody a nevýhody participace Způsoby zapojení veřejnosti METODIKA PRÁCE Postup práce Analýzy primární a sekundární krajinné struktury Metodika vymezení skupin typů geobiocénů Metodika vyhodnocení vývoje cestní sítě a rozptýlené zeleně Metodika land use Metodika ekologické zonace Metodika posouzení erozní ohroženosti pozemků Metodika vymezení pohledově exponovaných míst Stanovení ochranných pásem pohledových horizontů Metodika hodnocení krajinného rázu Metody práce s veřejností Vývoj participativního procesu (metodou pokusů a omylů) Metodika ECOVAST Identifikace znaků krajinného rázu pomocí fotografií VÝSLEDKY Lokalizace území a širší vztahy Primární krajinná struktura Geomorfologická charakteristika Geologická charakteristika Hydrogeologická a hydrologická charakteristika Pedologická charakteristika Klimatické podmínky Potenciální přirozená vegetace Geobiocenologická typizace Biogeografické členění Ekologické limity a rizika Sekundární krajinná struktura Historie Kulturní památky Vývoj urbanistické struktury Vývoj cestní sítě Vývoj rozptýlené zeleně Využívání území Rekreace Citlivost a únosnost území Terciární krajinná struktura Demografie Život v obci Místní názvy Ochranné režimy v území Územní systém ekologické stability Krajinný ráz Problémy a střety v území Návrh řešení Cílová kvalita krajiny očima obyvatel Péče o místa krajinného rázu Zvýšení prostupnosti krajiny Obnova stromořadí Protierozní opatření Územní systém ekologické stability Eliminace působení nevhodných pohledových dominant Třešňové slavnosti Partyzánská stezka Vycházkový okruh Poznej Rašov krajinu příběhů DISKUZE ZÁVĚR SOUHRN A RESUME SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ SEZNAM PŘÍLOH

6 SEZNAM ZKRATEK AOPK ČR Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky BPEJ bonitované půdně ekologické jednotky ČR Česká republika ČSOP Český svaz ochránců přírody ČSÚ Český statistický úřad HTÚP hospodářsko technická úprava půdy CHKO chráněná krajinná oblast IDS JMK Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje KPÚ komplexní pozemkové úpravy k.ú. katastrální území MKR místo krajinného rázu MŽP Ministerstvo životního prostředí OÚ obecní úřad PP přírodní park STG skupina typů geobiocénů ÚAP územně analytické podklady ÚHÚL Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem ÚSES územní systém ekologické stability ÚVTIZ Ústav vědeckotechnických informací pro zemědělství VGHMÚř Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad ZPF zemědělský půdní fond ZÚR zásady územního rozvoje SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 Lokalizace území v ČR Obr. 2 Širší vztahy Obr. 3 Širší vztahy pohledové vazby Obr. 4 Hypsometrická mapka (podklad ZABAGED) Obr. 5 Geologická mapa ČR - výřez Obr. 6 Hydrogeologická mapa ČR - výřez Obr. 7 Pedologická mapa (upraveno podle Půdní mapy ČR) Obr. 8 Mapka potenciální přirozené vegetace (Národní geoportál INSPIRE, upraveno) Obr. 9 Mapka ekologických limitů a rizik Obr. 10 Znak Rašova (KONEČNÝ, 2004) Obr. 11 Detail sídla - výřez z císařských otisků mapy stabilního katastru (ČÚZK) Obr. 12 Mapka antropické zátěže území Obr. 13 Poloha Rašova ve vztahu k přírodním parkům Obr. 14 Schéma ÚSES (podle ÚAP ORP Tišnov, 2012) Obr. 15 Vyhodnocení metody identifikace znaků krajinného rázu pomocí fotografií (sada fotografií viz Příloha č. 22) Obr. 16 Příklad meze s průlehem (PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005) SEZNAM TABULEK Tab. 1 Charakteristika klimatické oblasti MT3 (QUITT, 1971) Tab. 2 Srovnání využívání území - výměra Tab. 3 Demografické údaje (ČSÚ, 2012)

7 1 ÚVOD 2 CÍL PRÁCE Kulturní krajinu po staletí přetvářeli lidé v ní žijící. Svoji krajinu měli dokonale přečtenou. Znali ji z příběhů svých rodičů a prarodičů. Sami si v ní opakovaně četli při cestách do školy nebo při práci na poli. Až se ji naučili odříkávat nazpaměť jako modlitbu v kostele. (SKLENIČKA, 2011) V dnešním světě často pociťujeme relativizaci hodnot a ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Obracíme se ke všemu tradičnímu a znovu se učíme ocenit lokální kvality, jak ukazuje např. vzrůstající zájem o farmářské trhy apod. Ve světě neomezených možností hledáme, kam patříme. Jednou z cest, jak se neztratit sami sobě, je návrat ke krajině. Nejedná se jen o individuální magickou krajinu domova, jejíž optikou pak často posuzujeme všechny ostatní krajiny. Krajina je rovněž součástí národní identity. Do jisté míry je možno říci, že krajina vytváří jednu z charakteristik národa, přičemž zpětně krajina formuje charakter národa. (VALTR, 2006) Ani krajina však není nehybná a v dnešní době se proměňuje rychleji než kdy dřív. Krajina jako prostor, v němž žijeme, odráží dynamické změny společnosti a z logiky věci se tedy její vývoj nemůže zastavit v čase. Ovšem jak píše SALAŠOVÁ (2007), je i přesto účelné se při přetváření životního prostředí vždy alespoň na chvíli zastavit a porovnat mezi sebou kvalitu toho, co člověk odstraňuje, s kvalitou, kterou přináší. Součástí české kulturní tradice je vnímání krajiny jako veřejného prostoru. Ačkoli skutečnost zaznamenaná v katastru nemovitostí tomu často neodpovídá, je v nás zakořeněno, že krajina patří všem. Na rozdíl od jiných států (např. Velké Británie) jsme v České republice zvyklí na možnost volného pohybu v krajině, více méně nezávisle na vlastnických vztazích. Toto privilegium je však pouze jednou stranou mince. Za naši krajinu rovněž neseme zodpovědnost! A to nejen v pozici vlastníků, ale také v roli uživatelů. Jestliže tedy ke krajině přistoupíme jako k veřejnému prostoru, měli bychom k plánování koncepce uspořádání krajiny veřejnost přizvat. Už proto, že projektant jen stěží může být zároveň sedlákem či lesníkem. A koneckonců v dnešní době ani lidé v krajině hospodařící mnohdy nejsou jejími obyvateli. Skupina uživatelů krajiny je velmi různorodá a stejně tak pestrá je paleta jejich požadavků. Úkolem předkládané práce je sumarizovat poznatky o problematice krajinného plánování a ochrany krajinného rázu s důrazem na téma implementace Evropské úmluvy o krajině do plánovací praxe. V praktické části je proveden krajinářský rozbor modelového území. Zvláštní pozornost je věnována hodnocení krajinného rázu, zapojení veřejnosti do tohoto hodnocení v souladu s principy Evropské úmluvy o krajině a porovnání expertního a laického posuzování krajinného rázu. Výsledným výstupem je návrh změn využívání území a dalších opatření ve formě krajinářské studie, jež může sloužit jako podklad pro další stupně krajinného plánování, např. při komplexních pozemkových úpravách. Výsledky preventivního hodnocení krajinného rázu pak mohou zjednodušit a urychlit rozhodování orgánů státní správy ve věcech případných budoucích změn či záměrů, jež by mohly ovlivnit krajinný ráz v daném území. 3

8 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.2 Krajinné plánování 3.1 Krajina Ústředním tématem této práce je nepochybně krajina. Jedná se o pojem mnohovrstevnatý, z čehož plyne, že jej lze definovat mnoha různými způsoby např. z hlediska geografického, ekologického či percepčního. Můžeme říci, že téměř každý autor naplňuje pojem krajina jiným obsahem, promítaje do definice své profesní zaměření. A jak trefně upozorňuje SÁDLO (2008): Na krajinu neexistuje úhel pohledu, který by ji dokázal plně vysvětlit. Mimo jiné se nabízí celá řada poetických variant formulace pojmu, jako např.: Krajina je to, v čem v daném čase a prostoru existujeme spolu se všemi živými organismy, a to, v čem se mohou rozvíjet naše vztahy a v čem se mohou projevit všechna silová pole od gravitace po lásku. (MIKOLÁŠEK, 2000) V každém případě však v praxi nelze opomenout definici uvedenou v 3 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, která praví, že krajina je část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky, a reprezentuje tak ekologický přístup k problematice. Evropská úmluva o krajině, jež vstoupila v platnost roku 2004, definuje krajinu jako část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů. Tím se do popředí dostává percepční přístup zdůrazňující úlohu místních obyvatel, jejichž přání a požadavky mají být zohledněny v cílové charakteristice krajiny. Důležitou roli místních obyvatel můžeme pozorovat už v samotném původu slova krajina, neboť GOJDA (2000) uvádí, že tento termín pochází ze starogermánštiny a ve středověku označoval pozemek, obhospodařovaný jedním rolníkem. Krajinou se tedy rozuměla pouze ta část světa, jíž vnímal jedinec hospodařící na konkrétním kousku země. Co se nacházelo za horizontem tohoto prostoru, byla již jiná krajina. Jak už bylo naznačeno v úvodu práce, úroveň porozumění krajině se může značně lišit. SÁDLO (1994) krajinu přirovnává k interpretovanému textu. Krajina je v jeho pojetí jako otevřená kniha a textu v ní může každý čtenář porozumět zcela jinak. Záleží na jeho znalostech i zkušenostech, na jeho kulturním zázemí apod. Některé kapitoly v knize krajiny můžeme pochopit prostřednictvím studia map a jiných podkladů. A některé jevy dokáží interpretovat pouze místní obyvatelé. Ratifikací již zmíněné Evropské úmluvy o krajině (3. června 2004) se Česká republika zavázala k tomu, že zavede krajinnou politiku zaměřenou na ochranu, správu a plánování krajiny. V souladu s hlavními myšlenkami Evropské úmluvy o krajině mají být zavedeny také postupy umožňující účast veřejnosti, místních a regionálních orgánů a jiných zainteresovaných stran do provádění této krajinné politiky. Krajina má být rovněž začleněna do státní politiky územního a urbánního plánování a také do ostatních politik, jež mohou krajinu ovlivňovat. Krajina je totiž Evropskou úmluvou o krajině uznána jako důležitá součást kvality života lidí, klíčový prvek blaha jednotlivce i společnosti a významná součást evropského přírodního a kulturního dědictví, jež přispívá k upevnění evropské identity. Plánováním krajiny Evropská úmluva o krajině rozumí činnosti s výhledem do budoucna, které mají za cíl zvýšení hodnoty, obnovu nebo vytvoření krajin. Krajinné plánování však v České republice nebylo doposud legislativně ukotveno. Částečně je zahrnuto do územního plánování. Zákon 183/2006 Sb. o územním plánování a stavebním řádu (resp. zákon 350/2012 Sb., kterým se mění zákon č.183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé související zákony) definuje cíle územního plánování ( 18) vytvářet předpoklady pro výstavbu a udržitelný rozvoj. Důraz je kladen na účelné využití a prostorové uspořádání území. Má být chráněna krajina jako podstatná složka prostředí života obyvatel a základ jejich totožnosti. Nelze však ztotožnit krajinný plán s územním plánem, neboť krajinné plánování svůj obsah buduje daleko výrazněji na poznatcích krajinně ekologických, příp. geografických a je zaměřené na řízení procesů a vztahů v krajině z hlediska jejího optimálního využívání při současném respektování potenciálu krajiny a zachování její ekologické rovnováhy. (NEPOMUCKÝ, SALAŠOVÁ, 1996) Krajinné plánování tedy představuje vyšší hierarchickou úroveň nadřazenou územnímu plánu. Identifikuje potenciál a stanovuje limity krajiny z hlediska využívání člověkem, hledá optimální řešení využití krajiny, přičemž ani jednu složku nepreferuje. Krajinný plán v tomto pojetí by měl sloužit jako zásadní podklad pro územní plánování. Dnes jeho funkci v omezené míře nahrazují územně analytické podklady stanovující hodnoty a limity využití území. Do budoucna by bylo žádoucí legislativní ukotvení vznikající metodiky Strategického plánu krajiny, jejímž cílem je vytvoření kvalitního a komplexního podkladu pro rozhodování v území v duchu požadavků Evropské úmluvy o krajině a podpora obecné ochrany krajiny a péče o ni. (SALAŠOVÁ, 2009) 4

9 3.3 Krajinný ráz, jeho ochrana a hodnocení V již zmiňovaném zákoně č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny je rovněž ukotvena definice krajinného rázu, jímž se rozumí zejména přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti. V 12 dále čteme, že krajinný ráz je chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, mohou být prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině. Jak je z uvedené definice patrné, krajinný ráz je výslednicí působení mnoha faktorů a dotýká se řady oborů, jako jsou ekologie, urbanismus, zemědělství, geografie a další. Vyžaduje tedy interdisciplinární přístup. Doposud nebyl vydán obecně závazný právní předpis, který by podrobně stanovoval, jakým způsobem má být ochrana krajinného rázu realizována. Je však zřejmé, že abychom mohli hodnoty krajinného rázu chránit, potřebujeme tyto hodnoty nejprve identifikovat a posoudit jejich význam. Charakter krajiny je utvářen souborem znaků a jejich vzájemným uspořádáním. Vnímáme ho především vizuálně, ale uplatňují se i ostatní smysly. Je nasnadě, že jakékoli pokusy o hodnocení krajinného rázu naráží na problém subjektivity. Na rozdíl od mnoha jiných charakteristik krajiny, jako je např. geologická stavba nebo klimatické podmínky, nelze krajinný ráz objektivně změřit. Jak však poukazuje VOREL (2007), určité soubory znaků (rysů krajiny) a jejich uspořádání vzbuzují určité předvídatelné reakce pozorovatelů. Jsou to všeobecně přijímané znaky nebo rysy estetické atraktivnosti krajiny a jedná se o určité kulturní vzory, osvojené v průběhu dlouhé doby a odlišné pro různá kulturní prostředí. KUPKA, VOREL (2010) toto tvrzení dokazují výsledky průzkumu provedeného ve spolupráci se studenty, kteří hodnotili vizuální atraktivnost vybraných krajinných scén. Vzhledem k jisté volnosti výkladu, kterou umožňuje současná česká legislativa, vznikla od roku 1992 řada metodik, jejichž autoři se svorně snaží najít nejlepší způsob opakovatelného a transparentního postupu hodnocení krajinného rázu. Z nejčastěji publikujících tvůrců metodik pouze SALAŠOVÁ opakovaně (2007, 2010) zdůrazňuje nutnost zapojit do hodnocení krajinného rázu veřejnost. Žádná ze současných nejpropracovanějších českých metodik však možnosti práce s veřejností v konkrétních dotčených lokalitách nezohledňuje. Čestnou výjimku v tomto ohledu tvoří práce dvojice KLÁPŠŤOVÁ, KLÁPŠTĚ (2010), jež v praxi vyzkoušela zapojení místních obyvatel do procesu posuzování krajinného rázu pomocí zahraniční metodiky ECOVAST (SPIEGLER, DOWER, 2006). Ukazuje se tak, že implementace Evropské úmluvy o krajině do prováděcí praxe je zatím opravdu v začátcích. Na počátku ochrany krajinného rázu, jejíž potřebu deklaruje zákon, stál kauzální přístup založený na posuzování vlivu nejrůznějších záměrů a změn v území, jako je například umisťování staveb, na krajinný ráz. V takových případech institut krajinného rázu mnohdy funguje jako záchranná brzda, jež umožňuje zachování stávajících hodnot. Druhou možností, po níž vznikla poptávka v souvislosti s novelou stavebního zákona z roku 2006, je preventivní posuzování krajinného rázu. Výstupy takového hodnocení jsou součástí územně analytických podkladů a mají sloužit jako jedno ze základních východisek v procesu územního plánování a usnadnit činnost orgánů státní správy v oblasti managementu příslušných území. Je důležité zdůraznit, že každá krajina má svůj charakter. Ochranu krajinného rázu tím pádem nelze omezit pouze na esteticky hodnotná území, zvláště s přihlédnutím k životu místních obyvatel. Zároveň je nutné si uvědomit, že ochrana krajinného rázu nemusí vždy nutně představovat konzervaci krajinných struktur. Konzervační přístup se uplatňuje zejména tam, kde do dnešních dob zůstaly zachovány tradiční formy hospodaření, sídelních struktur, architektonických znaků aj. Tedy především na území chráněných krajinných oblastí, které reprezentují významné kulturní hodnoty vázané na konkrétní místo. Ve zvlášť opodstatněných případech lze uplatňovat rekonstrukci historických krajinných struktur. Tato finančně velmi náročná alternativa připadá v úvahu prakticky jen pro opravdu významné a jedinečné krajinné prostory. Jako příklad mohou sloužit komponované krajiny jako Mikulovsko či Lednicko-valtický areál. Na většině území České republiky však posuzování krajinného rázu vede k vytvoření odrazového můstku pro další tvorbu. Jak už bylo zmíněno v úvodu, v důsledku měnících se nároků společnosti je krajina kontinuálně přetvářena. Poznání vývoje daného krajinného prostoru a identifikace historických stop v území se mohou stát inspirací pro novou podobu krajiny. Touto cestou mohou vznikat také mantinely (regulativy) pro další rozvoj území, sloužící jako preventivní nástroj ochrany cenných lokalit či jednotlivých znaků. Ne všechny historické stopy v krajině, jako např. členění pozemků po spádnici či scelené lány polí, jsou však hodny následování. (SALAŠOVÁ, 2010) 5

10 3.4 Přehled metodických přístupů k hodnocení krajinného rázu Tato kapitola představuje stručné shrnutí principů hlavních českých (a některých zahraničních) metodických přístupů k problematice hodnocení krajinného rázu. Ačkoli souběžně vzniká několik odlišných metodik, v podstatě se přístupy všech českých autorů navzájem ovlivňují a jejich práce se do jisté míry prolínají. Příkladem budiž Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz, jenž vznikal v širokém kolektivu autorů (VOREL, BUKÁČEK, MATĚJKA, CULEK, SKLENIČKA, 2004). Legislativní nevyjasněnost problematiky a názorová pluralita nemusí být nutně na škodu. Ostatně jak již bylo řečeno, v hodnocení krajinného rázu se vždy uplatňuje i subjektivní postoj hodnotitele. SALAŠOVÁ (2007) uvádí, že jednotná metodika není nutná. Jako podstatnější vidí úkol vypracovat standardizovaný postup hodnocení. První vlaštovkou v tomto směru jsou v České republice Metodické listy AOPK ČR, jež definují obsahovou náplň a formální stránku studií preventivního hodnocení krajinného rázu CHKO Preventivní hodnocení krajinného rázu dle Bukáčka a Matějky Jedná se o metodiku, která vznikla z popudu Správy CHKO v roce Publikována byla poprvé v roce 1998 pro potřeby Správy CHKO a o rok později ji autoři představili v rámci konference Péče o krajinný ráz cíle a metody. (BUKÁČEK, MATĚJKA, 1999) Původním cílem bylo vytvoření podkladu pro péči o velkoplošná zvláště chráněná území, konkrétně tedy o CHKO. Posléze byla metodika dále upravována, aby mohla být použita i pro jiné oblasti. Zároveň došlo ke změnám v územním plánování (viz zmiňovaná novela stavebního zákona z roku 2006 a změna obsahu ÚAP ve prospěch krajinného rázu), jež bylo nutné reflektovat. Momentálně autoři připravují aktualizovanou verzi, která byla zatím částečně prezentována na konferenci Aktuální otázky ochrany krajinného rázu konané roku Metoda hodnocení krajinného rázu je založena na prostorové a charakterové diferenciaci krajiny a klasifikaci typických znaků vytvářejících její charakter. (BUKÁČEK, 2010) V centru pozornosti stojí identifikace a ochrana pozitivních hodnot tedy charakteristik, které jsou výraznými atributy přírodní a estetické kvality krajiny. Zároveň se snaží v závěrečné návrhové části eliminovat charakteristiky, které tuto kvalitu snižují. Připravovaný metodický postup hodnocení se člení na celkem deset kroků. Zde budou stručně nastíněny hlavní části postupu. Nejprve je (podle potřeb hodnocení) vymezeno a charakterizováno sledované území. Často vychází z politických hranic (kraj, okres apod.), které však vesměs nerespektují skutečné přirozené hranice v území. (Autoři metodiky poukazují na nutnost zohlednit širší souvislosti.) Následuje diferenciace na územní jednotky oblasti a místa krajinného rázu. Jejím cílem je rozdělení území na spojité celky, které se vzájemně odlišují svým charakterem. Vymezené jednotky jsou dále popsány z hlediska přírodních podmínek území, historického vývoje krajiny a současného stavu. Charakteristika územních jednotek zahrnuje také údaje o prostorových vztazích, měřítku krajiny aj. Těžiště hodnocení leží v identifikaci znaků charakteristik krajinného rázu, přičemž znakem se rozumí složka nebo určitý prvek, jev či rys krajiny spoluvytvářející její krajinný ráz. (BUKÁČEK, 2010) Každý znak je pak posuzován z hlediska významu, projevu, cennosti a četnosti. U jednotlivých znaků se tím definuje míra jejich uplatnění v krajině a jejich vnímání. Metodika pracuje také s tzv. indikátory zvýšených hodnot krajinného rázu, jimiž jsou již dříve vymezená chráněná území, památkové zóny apod. Na základě provedeného hodnocení jsou následně identifikovány pozitivní hodnoty a dále pak znaky snižující tyto hodnoty a citlivost krajinného rázu. Poslední krok pak představuje návrh pravidel (podmínek) ochrany krajinného rázu. Ochranné podmínky jsou formulovány jako výčet doporučení a limitů, jejichž prostřednictvím je možné zajistit ochranu pozitivních hodnot krajinného rázu. Dále lze (nepovinně) stanovit doporučení k eliminaci negativně vnímaných znaků a také navrhnout odstupňovanou ochranu dle hodnot krajinného rázu Hodnocení krajinného rázu podle Salašové Metodika hodnocení krajinného rázu doc. Dr. Ing. Aleny Salašové vychází z dlouholeté činnosti na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzitě v Brně a odráží přístup krajinářské architektury k problematice. Zároveň se inspiruje v zahraničí, především ve Velké Británii (Swanwick) a na Slovensku (Jančura). Prvním krokem posuzování krajinného rázu je diferenciace území na základě odlišného charakteru krajiny. Při vymezování rozdílných jednotek se hodnocení zaměřuje na identifikaci typických a diferenciačních znaků krajiny. Tento proces vyžaduje detailní rozbor primární, sekundární a terciární krajinné struktury, přičemž při vyhodnocení je kladen velký důraz na vývoj struktur v čase. Výsledek pak představuje mapa typů a/nebo areálů (specifických jednotek) krajinného rázu. SALAŠOVÁ (2007) poukazuje na hierarchické uspořádání krajiny a nutnost provázat hodnocení krajinného rázu s měnícím se měřítkem krajiny a tedy i jinou úrovní detailu. (Nejčastěji pracujeme 6

11 s úrovní národní, regionální a lokální.) Diferenciace území probíhá ve dvou krocích. Nejprve je provedena analýza od zeleného stolu tedy shromáždění relevantních geografických podkladů, jejich překrytí přes sebe a předběžné vymezení typů a/nebo areálů. Následuje terénní průzkum, při kterém jsou sledovány percepční charakteristiky, formuluje se popis charakteristických jednotek a ověřuje se diferenční rozhraní všech vymezených území. Při terénních průzkumech jsou používány záznamové archy (tabulky) navržené speciálně pro zkoumané území. Nedílnou součást terénního průzkumu tvoří fotodokumentace a také kresebné záznamy krajiny. V dalším kroku je prováděno posouzení významnosti znaků, jejich jedinečnosti, estetické hodnoty krajinných scén aj. Zde SALAŠOVÁ (2007) upozorňuje na nutnost zapojení větší skupiny posuzovatelů, a sice odborníků i laiků, aby bylo dosaženo co možná největší objektivity hodnocení. Výsledkem je hodnotové vyjádření kvality krajinného rázu. Závěrečný krok vymezení citlivosti území ke změnám krajinného rázu a stanovení hranic únosnosti předpokládaných změn - představuje již předstupeň návrhu územních opatření a regulativů Hodnocení krajinného rázu podle Vorla záměru. Důležitou roli v hodnocení hrají referenční body jako vyhlídková místa, vstupy do území apod. V opodstatněných případech, např. při větším dosahu akustického vlivu, lze dotčený prostor adekvátně zvětšit. Druhý krok představuje vlastní hodnocení dotčené krajiny. (Tuto část lze aplikovat při preventivním posuzování krajinného rázu.) Nejprve se provádí analýza přírodních podmínek. Jedná se zejména o těchto pět hlavních složek: topografickou, geologicko-pedologickou, hydrologickou, atmosférickou a biotickou. Následuje analýza kulturních a historických charakteristik. Ty jsou často velmi úzce provázány a lze je tedy posuzovat najednou. Metodika (shodně s metodikou Bukáčka a Matějky) pracuje s pojmem identifikátor hodnot. Tím se rozumí hodnoty již chráněné stávající legislativou, jako např. významné krajinné prvky, památné stromy, skladebné prvky ÚSES či městská památková zóna apod. V třetím kroku je na základě analýz dotčeného krajinného prostoru provedeno posouzení vlivu záměru na krajinný ráz, a to popsáním míry zásahů navrhovaného záměru do tzv. zákonných kritérií krajinného rázu. (Viz 12 zákona č. 114/1992 Sb.) Podle vyhodnocení závažnosti a četnosti zásahů do jednotlivých znaků a rovněž podle významu, projevu a cennosti těchto znaků je pak stanoven posudek o únosnosti navrhovaného záměru z hlediska vlivu na krajinný ráz. Kolektiv autorů kolem doc. Ing. arch. Ivana Vorla, CSc. vytvořil metodický postup pro posuzování vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. (VOREL et al., 2004) Tento postup, resp. jeho část, lze využít také při preventivním hodnocení. Princip metody tkví (podobně jako u Bukáčka a Matějky) v prostorové a charakterové diferenciaci krajiny. Hodnocení je rozděleno na dílčí samostatně řešitelné kroky, přičemž velký důraz je kladen na objektivizaci hodnocení, jíž má být docíleno použitím standardizovaných postupů. Oproti jiným autorům klade Vorel velký důraz na estetickou atraktivnost krajiny jakožto předpoklad vzniku estetických hodnot. Estetická atraktivnost je dána způsobem vymezení vizuálně vnímané scény (svahy, pohledové horizonty) a také výrazností a specifickým charakterem jednotlivých prvků tvořících krajinnou scénu. Jestliže vzniká nezaměnitelná a rozlišitelná konfigurace, lze předpokládat vznik estetických hodnot. Estetická atraktivnost krajiny je dále podpořena přítomností harmonického měřítka a harmonických vztahů v krajině. (VOREL, KUPKA, 2009) Při kauzálním hodnocení je prvním krokem popis navrhovaného záměru (stavby, činnosti, změny využití území) z hlediska možného ovlivnění krajinného rázu, aby mohlo být jasně určeno, co je předmětem hodnocení. Na základě popisu záměru lze vymezit potenciálně dotčený krajinný prostor. Velikost dotčeného prostoru ovlivňuje jednak charakter záměru a jednak charakter krajiny. Dotčený prostor se běžně vymezuje převážně podle vizuálních kritérií pomocí bariér očekávané viditelnosti Další metodiky Míchal a metodické doporučení AOPK ČR Ing. Igor Míchal, CSc. stál u zrodu Metodiky pro hodnocení krajinného rázu AOPK ČR (1998). Původně mělo sloužit jako podklad pro konkretizaci zákona 114/1992 Sb. ve formě prováděcí vyhlášky, k čemuž však doposud nedošlo. Vzhledem k tomu, že by závazný metodický návod neměl předjímat obecně závazný právní předpis, jak poukazuje MÍCHAL (1999), byl konečný výstup samotnými autory nazván metodickým doporučením, což do jisté míry tlumí předpokládanou závaznost výstupu. Na tuto práci později navázalo vytvoření Metodických listů AOPK ČR č. 8 (2008, 2012), jež definují standard obsahové náplně i formální stránku studií preventivního hodnocení krajinného rázu. Metodické doporučení se zabývá jak kauzálním, tak preventivním hodnocením krajinného rázu. MÍCHAL (1999) považuje celoplošný podklad ve formě preventivního hodnocení krajinného rázu za odrazový můstek pro expertní posuzování konkrétních případů. Podle zmiňovaného 7

12 metodického doporučení (MÍCHAL et al., 1999) je takový dokument potřebný pro objektivizovaný výkon ochrany krajinného rázu. Nad vytvořeným expertním hodnocením by se měla zahájit diskuze se zapojením široké veřejnosti, orgánů státní správy, občanských sdružení a odborníků v oblasti architektury a urbanismu, zahradní a krajinářské tvorby, přírodních věd, výtvarných umění, zemědělství, lesnictví aj. Neboť klíč k přesvědčivému hodnocení nespočívá v deskriptivních charakteristikách, ale v odhalení toho, jak se mění intersubjektivně uznávané hodnoty (především přírodní a estetické). (MÍCHAL, 1999) Tedy jak se objektivní charakteristiky krajiny (fyzickogeografické a historické) proměňují v hodnoty pro uživatele. Vlastní hodnocení krajinného rázu zůstává expertní záležitostí. Princip hodnocení lze stručně shrnout následujícím způsobem. Je potřeba vymezit místa a oblasti krajinného rázu, v nich identifikovat hodnoty, stanovit význam zjištěných hodnot a následně principy jejich ochrany. MÍCHAL (1999) dále zdůrazňuje, že ochrana krajinného rázu nemá být pouze konzervace a napodobování historických prvků. Cílem v žádném případě není beze zbytku vyloučit novou tvorbu. Löw a míra dochovalosti krajinného rázu Jako zásadní problém ochrany krajinného rázu vidí doc. Ing. arch. Jiří Löw stanovení míry ochrany v konkrétním území. Přičemž krajinný ráz zaslouží vyšší ochranu tam, kde je dobře dochován, nebo tam, kde je zvlášť užitečný, nebo tam, kde nejméně překáží jiným aktivitám, nebo tehdy, je-li jeho určitý typ vzácný, nebo tehdy, přejí-li si jej ti, kteří v něm žijí a jimž území patří. (LÖW, 1999) Krajinný ráz vychází z trvalých ekologických podmínek a je dále dotvářen lidskou činností. Jedná se tedy o soubor typických znaků, které jsou lidmi vnímány a identifikují pro ně určitý prostor, přičemž různé kombinace typických znaků vytvářejí různé typy krajinného rázu. Metodika hodnocení krajinného rázu doc. Löwa je tedy založena na typologickém přístupu. Nejprve jsou určeny typy krajinného rázu (relativně velkoplošné) a jejich charakteristika.typické znaky (např. reliéf, struktura a uspořádání kultur, sídelní struktura) jsou rozděleny na hlavní a doplňkové. Následuje vymezení základních krajinářských celků tj. individuálních pohledově spojitých prostorů, jež jsou vymezeny pohledovými bariérami. V každém základním krajinném celku se porovná soubor typických znaků příslušného krajinného typu se skutečností. Tím se stanoví kategorie dochovalosti krajinného rázu. Zároveň se vyhodnocují i individuální znaky jednotlivých krajinných celků. LÖW (1999) rozlišuje čtyři základní kategorie dochovalosti krajinného rázu: výjimečně dochovalý, dobře dochovalý, částečně dochovalý a málo dochovalý krajinný ráz. 1 Z těchto kategorií pak vychází stanovení způsobu ochrany. Jančura Diferenční metoda identifikace charakteristického vzhledu krajiny V duchu Evropské úmluvy o krajině zdůrazňuje doc. Ing. Peter Jančura, Ph.D. potřebu zachovat rozmanitost prostředí (krajiny) jako předpoklad pro zachování rozmanitosti kulturní. Proto analogicky s druhovou ochranou, jak ji známe z ochrany přírody, uvádí, že také krajinný typ může být výjimečný, vzácný a ohrožený podobně jako chráněný druh. (JANČURA, 2007) Abychom mohli přistoupit k ochraně, je nejprve nutné identifikovat, které vlastnosti krajinu v tomto směru zhodnocují, čím je dán vznik regionálních specifik krajinného rázu. Proto navrhuje Diferenční metodu identifikace charakteristického vzhledu krajiny. Za základní identifikační (diferenční) jednotku je považován znak (charakteristický rys krajiny), jenž je nositelem informací o krajině. Krajina se pak projevuje jako soubor charakteristických znaků. (Přičemž opakovatelná kombinace vlastností krajiny představuje krajinný typ.) Metodický postup se skládá ze tří základních kroků. Nejprve jsou provedeny přípravné práce (studium podkladů a sumarizace známých faktů o primární, sekundární a terciární krajinné struktuře.) Následuje identifikace, diferenciace a třídění charakteristických znaků vzhledu krajiny neboli krajinného obrazu. (Krajinný obraz je vnějším projevem geografických podmínek, vztahů a procesů krajinné struktury.) V tomto kroku se pracuje s metodou vyhodnocení panoramatických pohledů, jež se soustředí na posouzení reprezentativní přítomnosti znaků, jejich kombinaci a kontext. Třetí krok se zabývá hodnocením krajiny. Přitom se uplatňují mimo jiné tato kritéria: originalita, autenticita, ojedinělost (až endemický výskyt), stáří, vizuální soulad prostředí, symbolický význam místa a identita místa. Stejně jako ostatní autoři se i Jančura zabývá objektivizací hodnocení, do nějž však z logiky věci vždy vstupuje i subjektivní faktor, jejž nelze eliminovat. Člověkem vnímaná krajina je nejen souborem racionálních poznatků, ale také emoční odezvou. (JANČURA, 1999) Základem hodnocení 1 Autor však nestanovuje, k jaké časové vrstvě se vztahuje při určování míry dochovalosti. Obecně se tento pojem jeví jako poněkud problematický. Zdá se, jako by krajinný ráz tvořily pouze historické prvky. Avšak každé území má svůj charakter, jehož hodnota se neodvíjí pouze od jeho historické původnosti. Není také cílem krajinný ráz pouze konzervovat nebo rekonstruovat historické struktury. 8

13 by tedy měly být objektivní parametry. Subjektivní parametry pak lze zařadit podle možnosti jejich objektivizace. (Např. výstupy mentálních map.) směrnic, podkladů pro další plánovací procesy nebo přiznání statutu krajině (v podstatě stanovení ochranného režimu). Posuzování charakteru krajiny směrnice pro Anglii a Skotsko Z popudu orgánů ochrany přírody a krajiny The Countryside Agency (v Anglii) a Scottish Natural Heritage (ve Skotsku) vznikla směrnice Posuzování charakteru krajiny (SWANWICK, 2002), jež shrnuje poslední poznatky z dlouholetého hodnocení krajinného rázu (v britské terminologii charakteru krajiny) a vydává nové doporučení pro všechny, jejichž činnost ovlivňuje tvář krajiny od orgánů státní správy přes developery až po jednotlivce. (Při hodnocení charakteru krajiny je tedy vysoce žádoucí zapojení všech zájmových skupin do procesu posuzování.) Směrnice Posuzování charakteru krajiny má být nástrojem pro plánování v duchu myšlenek udržitelného rozvoje. Není jejím cílem zabránit změnám, jež ovlivňují krajinu. Jedná se o pomůcku pro rozhodování na základě důkladného poznání krajiny. Poukazuje na to, že krajina je založena na vztahu mezi lidmi a místem. Není vnímána pouze vizuálně, ale je také nositelkou myšlenek a vzpomínek, zprostředkovává asociace a vzbuzuje nejrůznější pocity. Respektuje, že lidé si krajinu cení z různých důvodů, ne pouze z hlediska klasického konceptu krásy a estetiky. (SWANWICK, 2002) Metoda pracuje s dvěma základními pojmy, a to s typy krajinného rázu a areály krajinného rázu. (Viz také metodika doc. Salašové.) Typy krajinného rázu jsou relativně homogenní území, která vykazují určitou podobnost kombinace přírodních podmínek. Jsou opakovatelné. Jedná se o obecný termín. Příkladem jsou např. ploché říční nivy, vřesoviště apod. Pod pojmem areál krajinného rázu se skrývají jedinečné územní jednotky konkrétní příklady typů krajinného rázu. Např. niva Dyje. (SALAŠOVÁ, 2005) Směrnice navrhuje hodnocení v šesti krocích, rozdělené na fázi klasifikace a hodnocení krajiny. Nejprve je třeba stanovit rozsah podle účelu prováděného hodnocení, neboť od něj se odvíjí volba měřítka a úrovně podrobnosti hodnocení. Následuje shromáždění podkladů o území, překrytí mapových vrstev a vymezení typů/areálů krajinného rázu. Při terénním průzkumu se ověřují závěry předchozího kroku a doplňuje se hodnocení estetických a percepčních charakteristik území. Dalším krokem je finální klasifikace na typy/areály krajinného rázu (vytvoření mapy), popis těchto jednotek a identifikace jejich klíčových charakteristik. Fáze hodnocení krajiny zahrnuje rozhodnutí o přístupu k posuzování a finální krok vytvoření posudků. Je nutné stanovit míru všeobecnosti posudku a kritéria objektivizace. Výsledné posudky se pak budou lišit podle záměru posouzení. Může se jednat o vytvoření krajinných strategií nebo 3.5 Zapojování veřejnosti do tvorby životního prostředí a plánovacích procesů Účast veřejnosti jako předpoklad zajištění udržitelného rozvoje V této práci tolikrát zmiňovaná Evropská úmluva o krajině nebyla v době svého vzniku bleskem z čistého nebe, jakkoli zavádění jejích principů do praxe postupuje v českém prostředí jen pomalu. Evropská úmluva o krajině je jedním z výsledků současného trendu, který nastolila Mezinárodní konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro v roce Na konferenci byl přijat dokument Agenda 21 - globální strategický a akční plán celosvětového společenství pro dosažení udržitelného rozvoje. Udržitelným rozvojem, tak jak ho definuje zpráva Komise OSN pro životní prostředí a rozvoj z r. 1987, rozumíme takový rozvoj, který zajistí potřeby současných generací, aniž by bylo ohroženo splnění potřeb generací příštích a aniž by se to dělo na úkor jiných národů. (MŽP, [online]) V kapitole 8 Agendy 21 čteme, že celkovým cílem je zlepšit nebo restrukturalizovat rozhodovací proces tak, že jsou do něj plně integrovány sociálně-ekonomické i environmentální otázky, a zajistit širší účast veřejnosti na rozhodování. Myšlenky Agendy 21 nemohou být uvedeny v život bez zapojení místních úřadů. Zmíněná širší účast veřejnosti má být zajištěna právě díky spolupráci s nimi, neboť lokální úřady jsou úrovní státní správy, jež je lidem nejblíže. (viz kapitola 28) Proto vznikla tzv. místní Agenda 21, jež představuje praktickou aplikaci principů Agendy 21 v komunitní praxi. (MŽP, 2005 [online], MŽP, [online], Agentura Koniklec 2002 [online]) Druhým důležitým dokumentem, jenž deklaruje účast veřejnosti v rozhodovacích procesech, je Mezinárodní úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v otázkách životního prostředí tzv. Aarhuská úmluva z roku (V České republice byla ratifikována v roce 2004.) Aarhuská úmluva uznává právo na zdravé životní prostředí. Není přesně stanoveno, jakým způsobem má zapojování veřejnosti probíhat. Jako minimum však vidí poskytování 9

14 informací o životním prostředí, neboť vychází z předpokladu, že je-li veřejnost informovaná, má zájem se zapojit. (MŽP, Zelený kruh [online]) Výhody a nevýhody participace ze zahraničí i České republiky ukazuje, že díky zapojení veřejnosti mohou vznikat kvalitnější projekty, realizace na míru šité potřebám uživatelů konkrétních míst. Kromě toho se posiluje důvěra v orgány státní správy a rovněž vztah občanů k místu. (Viz řada příkladů realizací veřejných prostranství ve spolupráci s místními, kde na rozdíl od klasických projektů nedochází k ničení mobiliáře apod. A to dokonce i v případě problematických lokalit a sociálně vyloučených skupin obyvatel. Pro participaci tedy hovoří nejen výsledné posílení místní komunity, ale i šetření nákladů.) Jak je z výše uvedeného zřejmé, existuje pro zapojování veřejnosti jistý ideový a právní základ. Realita v českém prostředí však často pokulhává. (A ani v zahraničí nepostupuje vše hladce.) Spravedlivě je však nutné poznamenat, že ne vždy je chyba pouze na straně mechanismů veřejné správy. Zatím jsme se, jak se zdá, nevyrovnali s dědictvím minulosti, kdy nebylo žádoucí projevit vlastní názor. Zájem o věci veřejné se v české společnosti vyvíjí postupně. A od formulace stanoviska je mnohdy ještě dlouhá cesta k vlastní aktivitě. Zatímco spolupráce s veřejností na úrovni plánování veřejných prostranství v sídlech je už poměrně častým jevem, byť ve srovnání se zahraničím má ČR ještě co dohánět, do plánovacích procesů v extravilánu zatím občané příliš nevstupují. Důvodů může být (kromě nezájmu obou stran) několik. Krajina je složitý systém a její plánování klade nároky na odbornost a vyžaduje interdisciplinární přístup. Navíc procesy územního plánování a komplexních pozemkových úprav jsou časově náročné, což může vést k ochládání zájmu občanů v průběhu procesu. Proč vůbec usilovat o spolupráci s veřejností při plánování krajiny? Ze zkušeností z projektů v intravilánu lze vyvodit následující závěry: Uživatelé dotčeného prostoru, jímž může být samozřejmě i krajina, jsou experty na využití místa, v němž žijí. Jejich zapojení do plánovacích procesů tedy zkvalitňuje rozhodování. Velký přínos participace popisuje DRÁBKOVÁ (2005): Možnost vyjádřit se, ovlivnit a tedy spolurozhodovat, je chvílí, kdy se rodí osobní vztah k místu. Takto zainteresovaní občané se pak více zajímají o dané místo a pečují o něj. Z této spolupráce, byť je její realizace časově náročnější než klasické čistě expertní postupy, může pak profitovat sama státní správa. Jak píše JONES (2007): Efektivita participace je odvislá od toho, v jaké míře řídící orgány dovolí opravdové zapojení veřejnosti a různých zájmových skupin. Poukazuje také na zjevný rozpor úřady na jedné straně participaci potřebují, neboť souhlas veřejnosti je důležitý pro uskutečnění záměrů v území, na straně druhé se zapojení veřejnosti obávají, neboť celý proces se tak stává méně kontrolovatelný. Může klesat míra odbornosti a zcela jistě se prodlužuje doba trvání. (PRETTY (1995) cit. podle JONES (2007)) S přihlédnutím ke zjevným nevýhodám lze konstatovat, že participace nemá nahradit stávající oficiální rozhodovací procesy. Je však jejich nezbytným doplňkem. (JONES, 2007) Řada zkušeností Způsoby zapojení veřejnosti Proces participace veřejnosti v záležitostech správy věcí veřejných může probíhat různým způsobem. V zásadě lze rozlišit čtyři stupně participace podle míry zapojení veřejnosti. Nejnižší úrovní je poskytování informací. Následuje poskytování informací s možností zpětné vazby. Třetí stupeň představuje zapojení veřejnosti formou konzultace, kdy samospráva naslouchá občanům. Vrcholem pomyslné pyramidy pak je skutečné partnerství čili plánování společně s občany. (MAREK et al., 2005) Uvedené členění však přirozeně není definitivní, proces lze odstupňovat různými způsoby. Např. PRETTY (1995, cit. podle JONES (2007)) uvádí širší (sedmistupňovou) škálu míry participace. Od tzv. manipulativní participace, jež je vlastně nepochopením celé myšlenky a jakousi zástěrkou, přes pasivní formy, konzultace a interaktivní plánování až po nejvýše postavenou vlastní iniciativu, jež se snaží o změnu nezávisle na vnějších institucích. Také ZACHRISSON (2004, cit. podle JONES (2007)) rozlišuje (na osmistupňové škále) mezi pouhým usmířením či ukonejšením veřejnosti, které se přiznává poradní právo, partnerstvím obou stran (veřejnosti a oficiálních orgánů) a delegováním moci na komunitu. Ostatně praxe ukazuje, že cesta k úspěšné realizaci myšlenek Evropské úmluvy o krajině nezačíná na úřadech, byť jejich podpora je poměrně zásadní, stejně jako legislativní opora a příznivé politické klima. Úspěchy slaví aktivity vyrůstající zdola, tedy od samotných obyvatel. Jako příklad může posloužit činnost řady občanských sdružení, která prostřednictvím činností v krajině zároveň aktivizují místní komunity. (Prezentováno např. v rámci semináře Lidé a krajina II, duben 2013, výstupy k nahlédnutí také na webových stránkách umluvaokrajine.cz) Zvlášť na venkově dosud znatelně pociťujeme důsledky socializace zemědělství a odtržení lidí od půdy, od hospodářské činnosti v krajině a tím i od péče o ni. Posílení identifikace obyvatel s místem, kde žijí, může být jednou z cest, jak podpořit rozvoj venkova a krajiny. 10

15 JONES (2007) ovšem zdůrazňuje, že do procesu demokratizace krajiny má právo zasáhnout širší skupina lidí, ne pouze místní obyvatelé. (Zapojení opravdu široké veřejnosti se zastoupením nejrůznějších úhlů pohledu nese ovoce v duchu známého víc hlav víc ví.) Pro označení jednotlivých zájmových skupin se vžil anglický termín stakeholder. JONES (2007) uvádí, že stakeholdery, jejichž hlas má právo být slyšen a zohledněn, jsou nejen vlastníci pozemků a místní obyvatelé, ale také návštěvníci území, příslušníci menšin a přistěhovalci (včetně nelegálních, kteří nemají oficiální práva). Zájmové skupiny se přirozeně v každém území profilují odlišně. Na základě zkušeností (převážně ze svého domovského Norska) navrhuje JONES (2007) řadu způsobů, jak zvyšováním povědomí občanů o krajině vytvářet předpoklady pro participaci. Jedná se např. o informační kampaně, výstavy, publikování informací v médiích a na internetu (viz právo na informace deklarované Aarhuskou úmluvou), prezentace možných scénářů vývoje krajiny, udílení cen zdařilým projektům (a jejich popularizování), naučné stezky, organizované procházky s výkladem o přírodních zajímavostech či historii území, prezentace vývoje krajiny pomocí srovnávacích fotografií a pořádání workshopů přímo v terénu se studenty Standardně je v českém legislativním prostředí ukotvena možnost uplatnit (v zákonem stanovených lhůtách) v územně plánovacích procesech své námitky. Platí pro dotčené vlastníky pozemků a staveb a zástupce veřejnosti (zmocněného stanoveným počtem občanů). Veškeré územně plánovací dokumenty jsou veřejně projednávány. V procesu pozemkových úprav jsou zájmy veřejnosti (resp. jen vlastníků) hájeny voleným sborem zástupců. 11

16 4 METODIKA PRÁCE 4.1 Postup práce Pro vytvoření předkládané práce byl zvolen následující sled jednotlivých kroků. Prvním byla teoretická příprava a vypracování rešerše. Součástí prvního kroku byl také výběr metodiky pro hodnocení krajinného rázu. Následoval výběr modelového území. Po konzultaci s vedoucí práce jsem zvolila katastrální území obce Rašov na Tišnovsku. Dále bylo třeba shromáždit relevantní dostupné informace o území, především mapové podklady, aby bylo možné provést analýzu primární, sekundární a terciární krajinné struktury. Byly využity následující mapové podklady: - Základní mapa ČR 1: ZABAGED (digitální geografický model ČR v podrobnosti Základní mapy ČR 1:10 000) - Státní mapa odvozená 1: letecké snímky z let 1953, 1976, 1991 (VGHMÚř, 2012) a 2010 (ČÚZK, 2010) - turistická mapa 1: Geologická mapa ČR 1: Hydrogeologická mapa ČR 1: Půdní mapa ČR 1: Základní vodohospodářská mapa ČR 1: Mapa radonového rizika z geologického podloží 1: Historické mapy I. a II. vojenského mapování (oldmaps.geolab.cz) a císařské otisky stabilního katastru (archivnimapy.cuzk.cz) Dále bylo pracováno s daty z informačních portálů geoportal.gov.cz (Národní geoportál INSPIRE), (Katalog mapových informací o lesním a mysliveckém hospodářství ČR), ms.sowac-gis.cz (Mapový projekt Vodní a větrná eroze půd ČR), up.kr-jihomoravsky.cz (Geoportál územního plánování JMK), eagri.cz (Veřejný registr půd LPIS). (Některé z vrstev byly použity prostřednictvím WMS serverů.) Byla využita také územně plánovací dokumentace: ÚP Rašov, ÚAP Tišnov (gis.tisnov.cz), ÚAP Blansko a ÚAP Boskovice. Na základě prostudovaných podkladů byla provedena geobiocenologická typizace území, vymezeny ekologické limity a rizika, provedena analýza pohledové exponovanosti území a ohrožení pozemků vodní erozí. Dále byla vypracována analýza vývoje cestní sítě a rozptýlené vegetace. Rovněž byla zpracována mapa historického land use. Mapy byly vytvořeny v prostředí programu ArcGIS Následovaly terénní průzkumy, jejichž výstupem bylo mimo jiné aktualizování mapy současného využívání území a především identifikace znaků krajinného rázu. Po této přípravě jsem přistoupila ke kontaktování veřejnosti za účelem jejího zapojení do hodnocení krajinného rázu. Jakožto naprostý externista ve zkoumaném území bez jakýchkoli vazeb na místní obyvatele jsem se nejprve obrátila na Obecní úřad obce Rašov. (Více v podkapitole 4.4 Metody práce s veřejností) Výsledky participačního procesu jsem porovnala se svými předchozími závěry a zahrnula jsem je do závěrečného posuzování krajinného rázu. Hodnocení krajinného rázu jsem pak spolu s výsledky ostatních analýz použila jako podklad pro stanovení hodnot a problémů v řešeném území. Z toho vzešel výsledný návrh uspořádání krajiny, jenž si klade za cíl podpořit a ochránit stávající hodnoty a vyřešit identifikované problémy. Návrh je prezentován jednak formou mapového výstupu, jednak jsou navrhovaná opatření zkreslena do série panoramatických vyobrazení. Panoramatické kresby autorky byly počítačově upraveny v Photoshop 7.0 CE. 4.2 Analýzy primární a sekundární krajinné struktury Metodika vymezení skupin typů geobiocénů Skupiny typů geobiocénů (STG) byly v modelovém území vymezeny na základě převodu ze souboru lesních typů (ÚHÚL) a BPEJ dle metodiky LÖWA et al. (1995). Výsledek byl zkorigován dle terénních průzkumů. 12

17 4.2.2 Metodika vyhodnocení vývoje cestní sítě a rozptýlené zeleně Analýza vývoje cestní sítě a rozptýlené zeleně byla provedena na podkladě historických leteckých snímků z let 1953, 1976 a 1991 (VGHMÚř, 2012). Podkladem pro zhodnocení současného stavu byla data ZABEGED, zkorigovaná podle terénních průzkumů. Pro každé z hodnocených časových období byla vypracována zvláštní datová vrstva, v níž je evidováno, zda prvek v daném roce existoval, či nikoli. Liniová a plošná rozptýlená zeleň byla hodnocena zvlášť Metodika land use Jako základní podklad pro analýzu současného využívání území byla využita data ZABAGED. Tyto údaje byly zkorigovány podle leteckých snímků (ČÚZK, 2010), informací z Veřejného registru půd LPIS a podle terénních průzkumů. Pro srovnání byla vyhotovena mapa historického využívání území. Jako podklad byly zvoleny císařské otisky map stabilního katastru. V obou výstupech byly vymezeny následující kategorie: Plošné Liniové Zástavba Cesty Lesy Liniová vegetace Orná půda Vodní toky Trvalé travní porosty Sady a zahrady Vodní plochy Ostatní plochy v sídlech V mapě současného land use se dále uplatnily kategorie park a hřbitov Metodika ekologické zonace Cílem ekologické zonace je vymezit v prostoru plochy s různým stupněm odolnosti nebo zranitelnosti. Byla použita metodika KUČERY (2001), prováděná ve třech krocích. První krok vychází z posouzení trvalých ekologických podmínek a nalezení limitujících faktorů. Výstupem analýz primární krajinné struktury je vyhodnocení vhodnosti území pro nejrůznější možnosti využívání prostoru člověkem. Území je rozděleno do pěti ekologických zón na plochy bez regulace, limity okrajové (nižšího stupně), limity omezující (vyššího stupně), rizika podmiňující (nižšího stupně) a rizika vylučující (vyššího stupně). V dalším kroku je hodnocena zátěž daná současným způsobem využívání území. Míra antropického zatížení území byla rozčleněna do tří kategorií na mírnou zátěž, střední zátěž a vysokou zátěž. Mírná zátěž byla přiřazena lesním komplexům, extenzivním sadům a trvalým travním porostům na menších plochách. Středně zatěžující jsou v řešeném území produkční louky na velkých plochách, intenzivní sady a menší plochy orné půdy (většinou políčka v návaznosti na zahrady). Jako vysoce zatěžující způsob využívání území byla hodnocena zástavba a plochy orné půdy. Překrytím vrstvy limitů a rizik se zátěží území lze získat údaje o citlivosti a únosnosti území. Ekologická zonace tedy vymezuje území s rozdílnou kvalitou, různými vlastnostmi a diferencovanou odolností vůči stresovým faktorům. KUČERA (2001) Metodika posouzení erozní ohroženosti pozemků Pro výpočet potenciální vodní eroze byla použita metoda RUSLE (Revised Universal Soil Loss Equation), pomocí níž lze stanovit dlouhodobou průměrnou roční ztrátu půdy z pozemku vodní erozí. Jejím základem je univerzální rovnice Wieschmeier-Smith ve tvaru: G = R*K*L*S*C*P [t.ha -1.rok -1 ] Kde: G = průměrná roční ztráta půdy R = faktor erozní účinnosti deště K = faktor náchylnosti půdy k erozi L = faktor délky svahu S = faktor sklonu svahu C = faktor ochranného vlivu vegetace P = faktor vlivu protierozních opatření (PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005) 13

18 Výpočet byl proveden v prostředí ArcGIS Jako vstupní data byla použita mapa současného využití území (land use), dále mapa BPEJ a digitální model terénu. V úvahu byly brány pouze plochy ZPF, z nichž byly vyjmuty cesty a liniové vegetační prvky, které narušují dráhy soustředěného povrchového odtoku. Hodnoty jednotlivých faktorů byly stanoveny přibližnými metodami, výsledek je tedy pouze orientační. Faktor erozní účinnosti srážek R závisí na četnosti výskytu srážek, jejich kinetické energii, intenzitě a úhrnu. Průměrná hodnota faktoru R pro ČR činí 20 MJ.ha -1.cm.h -1. (JANEČEK, et al., 2002) Tuto průměrnou hodnotu lze dále upravit dle regionu. Pro výpočet byla použita hodnota faktoru R = 22 MJ.ha -1.cm.h -1. (PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005) Faktor erodovatelnosti půdy K, resp. náchylnosti půdy k erozi, je definován jako odnos půdy v tunách z 1 ha standardního pozemku na jednotku dešťového faktoru R. Jeho hodnota závisí na půdních vlastnostech (zrnitost, propustnost, obsah organické hmoty apod.) a lze ji přibližně stanovit podle hlavních půdních jednotek bonitační soustavy půd. (PODHRÁZSKÁ, DUFKOVÁ, 2005) Tzv. topografický faktor LS vyjadřuje vliv sklonu a délky svahu na intenzitu eroze, přičemž intenzita eroze se zvyšuje se vzrůstající délkou a vzrůstajícím sklonem svahu. Hodnota topografického faktoru pro přímý svah se určí ze vztahu: LS = l 0,5 d /(0, ,0097s + 0,000138s 2 ) Kde: l d = nepřerušená délka svahu s = sklon svahu (%) Sklon svahu (v %) byl vypočítán pomocí nástroje Slope. Pro výpočet délky svahu byly použity nástroje Flow Direction a Flow Lenght. Vegetační pokryv chrání půdu před účinkem dešťových kapek a zpomaluje rychlost povrchového odtoku. Faktor ochranného vlivu vegetace C tedy závisí na hustotě a pokryvnosti porostu v době přívalových dešťů. Nejlépe půdu chrání travní porosty a jeteloviny, nejhůře naopak širokořádkové plodiny. Faktor C se určuje pro konkrétní osevní postup včetně období mezi střídáním plodin. Pro výpočet byly použity průměrné roční hodnoty faktoru C. Byly rozlišeny pouze dva typy kultur trvalé travní porosty a orná půda. Pro trvalé travní porosty byla použita hodnota C = 0,005. Pro bloky orné půdy byla hodnota faktoru C stanovena podle klimatického regionu (dle BPEJ), pro příslušný klimatický region tedy C = 0,204. (TOMAN et al., 2002) Nebyly podrobně zohledněny osevní plány jednotlivých hodnocených bloků orné půdy. Všechny zjištěné faktory byly vynásobeny v závěrečném výpočtu dle úvodní rovnice pomocí nástroje Raster Calculator. Přitom v řešeném území nejsou uvažována žádná protierozní opatření, je tedy počítáno s faktorem P = 1. Tato hodnota představuje nulový vliv. Výsledek byl porovnán s přípustnou ztrátou půdy dle metodiky ÚVTIZ 5/1992. (DUMBROVSKÝ et al., 2004) Metodika vymezení pohledově exponovaných míst Pohledová exponovanost vyjadřuje, do jaké míry je krajina vystavena vnímání většiny pozorovatelů. Je dána jednak charakterem krajinné scény a jednak návštěvností hodnoceného prostoru. (KUCHYŇKOVÁ, 2009) Vstupní vrstvy výpočtu provedeného v prostředí ArcGIS 10.0 byly digitální model povrchu (tj. digitální model terénu zohledňující zároveň alespoň přibližně výšku lesních porostů) a vrstva pozorovacích bodů. Jako místa pozorování byly využity stávající cesty. Tato vstupní vrstva byla upravena na základě provedených terénních průzkumů a ve výpočtu byly zohledněny pouze cesty ve volné krajině poskytující výhled na řešené území. Nebyly zahrnuty cesty uvnitř sídla. Pro výpočet pohledové exponovanosti ze vstupních vrstev byl použit nástroj Viewshed Stanovení ochranných pásem pohledových horizontů Ochranná pásma pohledových horizontů byla vymezena jako vertikální obalové zóny podle digitálního modelu terénu v prostředí Arcgis Vzhledem k tomu, že se jedná o pohledové horizonty lokálního významu, byla zvolena výška ochranného pásma 10 m. Při terénních průzkumech byla zjištěna místa výhledu a z těchto bodů pak byly vymezeny pohledové horizonty. Vzhledem k množství vyhlídkových míst a členitosti terénu se při výpočtu ukázalo, že ochranná pásma pohledových horizontů by pokrývala v podstatě celé území. Proto byly na základě předchozí analýzy pohledové exponovanosti vybrány pouze nejvýznamnější pohledové horizonty a výpočet byl opakován. Stanovení ochranných pásem pohledových horizontů v prostředí ArcGIS 10.0 proběhlo v několika krocích za použití nástojů Cell Statistics a Euclidean Allocation. Výsledky výpočtu byly ručně zkorigovány. 14

19 4.3 Metodika hodnocení krajinného rázu Pro expertní část hodnocení krajinného rázu jsem jako východisko zvolila metodiku Bukáčka a Matějky, původně vypracovanou pro Správu CHKO (BUKÁČEK, MATĚJKA, 1999), včetně nejnovějších úprav (BUKÁČEK, 2010). Tuto metodiku jsem zvolila především proto, že byla vypracována právě pro potřeby preventivního hodnocení, tedy k dalšímu využití v územním plánování, a velmi důkladně se zabývá problematikou identifikace a klasifikace charakteristických znaků. Upravený postup: 1. Vymezení řešeného území, základní charakteristika 2. Vymezení dotčených oblastí krajinného rázu (ověření příslušnosti k oblasti krajinného rázu) 3. Identifikace znaků krajinného rázu 4. Identifikace znaků krajinného rázu místními obyvateli 5. Klasifikace znaků krajinného rázu (stanovení významu, projevu, cennosti a četnosti) 6. Vymezení míst krajinného rázu 7. Vyhodnocení výsledků a návrh pravidel (managementu) neboť rozdílná území vyžadují i jinou ochranu a management. Nemá tedy smysl členit území takovým způsobem, aby sousedící oblasti krajinného rázu vykazovaly stejné znaky. Je zřejmé, že oblasti krajinného rázu jsou vymezovány tak, že na sebe navazují a celé území je jimi souvisle pokryto. Oblasti krajinného rázu se běžně vymezují pro větší územní jednotky, jako jsou např. kraje. Toto individuální členění by mělo být vedle typologického členění součástí zásad územního rozvoje kraje. BUKÁČEK (2010) uvádí, že seriózní vymezení oblastí na úrovni obcí a katastrů nelze provést. Proto v rámci této práce nebylo provedeno vymezení oblastí krajinného rázu. Bohužel ZÚR Jihomoravského kraje neobsahují individuální členění krajiny. Navíc byly 21. června 2012 zrušeny rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Jako východisko pro zařazení území do oblastí krajinného rázu tedy byly využity přírodní parky. Vzhledem k tomu, že předmětem ochrany u přírodních parků je právě krajinný ráz, posloužily tomuto účelu relativně dobře. Identifikace znaků krajinného rázu Na základě rozborů a terénních průzkumů byly identifikovány znaky krajinného rázu a vytvořen jejich obrázkový katalog. Jedná se o sadu piktogramů vyhotovených černobílou ruční kresbou, jež zjednodušenou formou přehledně prezentují znaky krajinného rázu. Jako vodítko pro naplnění všech kategorií posloužil jednak seznam charakteristik krajinného rázu uvedený v metodice BUKÁČKA A MATĚJKY (1999), dále pak osnova dle metodiky ECOVAST a také pracovní listy pro terénní pozorování a popis krajiny podle ŽALLMANOVÉ (2003). Vymezení řešeného území Vymezení řešeného území respektuje politické hranice správního celku. Byl proveden rozbor přírodní, kulturní a historické charakteristiky území. (viz kap. 5 Výsledky) Přirozeně bylo řešené území zkoumáno i z hlediska širších vazeb. Identifikace znaků krajinného rázu místními obyvateli V další fázi proběhla spolupráce s veřejností. Podrobný popis použitých metod obsahuje kapitola 4.4 Metody práce s veřejností. Výsledky provedeného kvalitativního průzkumu byly porovnány s expertní identifikací znaků krajinného rázu. Vymezení dotčených oblastí krajinného rázu Metodika Bukáčka a Matějky klade velký důraz na diferenciaci na územní jednotky. Rozlišuje oblasti a místa krajinného rázu. Oblastí krajinného rázu se rozumí výřez určité krajiny s charakteristickým estetickým, přírodním, historickým či jiným projevem, který je odlišitelný hranicí. Hranici může tvořit horizont, přírodní i umělé prvky. (BUKÁČEK, CULEK, 2009) Jedná se o větší celky (o rozloze kolem 100 km 2 ) a při jejich vymezování se vychází především z míry odlišnosti území od okolí. Charakterová odlišnost je zásadní pro další využitelnost členění území na oblasti, Klasifikace znaků krajinného rázu Všechny pozorované znaky krajinného rázu byly dále rozčleněny do kategorií a vyhodnoceny podle jejich významu, projevu, cennosti a četnosti. Významem se rozumí podíl dané charakteristiky v celkovém výrazu krajiny, resp. sledovaného území (krajinného celku), a stanovuje se ve třech stupních: 15

20 Zásadní Jedná se o dominantně zastoupenou charakteristiku, jež určuje vymezení krajinného celku. Spoluurčující Dává základní obsah vymezené oblasti či místu. Odstraněním takové charakteristiky by došlo ke změně celkového výrazu KC (bez změny jeho vymezení). Doplňující Nezanedbatelná charakteristika působící jako doplňující prvek. Každý identifikovaný znak se dále vyznačuje projevem. Projev může být pozitivní (kladné působení v krajinné scéně) nebo negativní (rušivé či cizorodé působení), příp. neutrální. Cennost znaku posuzujeme na škále jedinečný význačný běžný. Při hodnocení cennosti je nutno stanovit, s jak velkým územím znak porovnáváme. Zda v rámci celého státu, kraje apod. Pro konkrétní hodnocení byla uvažována referenční oblast část Jihomoravského kraje severně od Brna. Četnost upřesňuje výskyt daného znaku, který může být ojedinělý, lokálně rozšířený příp. velmi častý (zahrnující celý prostor). 2 (BUKÁČEK, 2010) Vymezení míst krajinného rázu Poté, co byly identifikovány a vyhodnoceny jednotlivé znaky krajinného rázu, byla vymezena místa krajinného rázu. Místem krajinného rázu se obecně rozumí nejmenší hodnocený prostor, který je relativně homogenní a z většiny pozorovacích stanovišť pohledově spojitý. Jedná se o prostor, v němž se výrazně projevuje nějaký významný nebo pozitivně vnímaný znak krajinného rázu, nebo se vyznačuje koncentrací většího množství méně významných znaků. Místa krajinného rázu jsou vymezována z pohledu ochrany pozitivních hodnot v území a vytváří ochranný prostor určitého charakteristického rysu nebo jevu krajiny (např. místo dochované historické urbanistické struktury sídla). Není nutné, aby celé hodnocené území bylo souvisle pokryto vzájemně navazujícími místy krajinného rázu. jakým způsobem je zachováno či podpořeno jeho působení. U vybraných znaků jsou navrženy způsoby eliminace jejich negativního působení. 4.4 Metody práce s veřejností Vývoj participativního procesu (metodou pokusů a omylů) Cílem participační části práce bylo seznámit se s názory místních obyvatel na krajinu v okolí Rašova, zahrnout je do hodnocení krajinného rázu a následně reflektovat ve finálním návrhu. Prvním krokem bylo logicky navázání kontaktu s místními obyvateli, a to zprvu oficiální cestou prostřednictvím obecního úřadu. Po konzultaci s panem starostou Milošem Petříčkem jsme se dohodli, že se zapojím do připravovaného dětského dne (červen 2011) s vlastní disciplínou týkající se krajiny. Bohužel první kontakt s veřejností nepřinesl očekávané výsledky. 3 V kooperaci s místostarostou Ing. Antonínem Špačkem bylo v září 2011 uspořádáno setkání s veřejností, na němž měla být provedena identifikace znaků krajiny pomocí metodiky ECOVAST. Akce proběhla s notným okleštěním původního metodického postupu. Vzhledem k tomu, že se na setkání dostavili pouze čtyři účastníci, bylo zhodnoceno, že použitá forma není efektivní. (Svým dílem jistě přispěla také nedostatečná propagace, kdy jsem se hodně spoléhala na podporu ze strany OÚ na úkor vlastní iniciativy a přímého oslovení občanů.) Pro získání dalších názorů na krajinu byly vytipovány klíčové osoby (např. kronikář, místní malíř) v území a jednotlivě osloveny za účelem průzkumu veřejného mínění. Zvolenou formu dotazníku s otevřenými otázkami se však při setkáních nepodařilo udržet. (Výjimku tvoří část dotazníků zodpovězená prostřednictví u.) Výstupem byla série řízených rozhovorů, přičemž vyhodnocení výsledků průzkumu se (dle očekávání) ukázalo jako problematické. Vyhodnocení výsledků a návrh pravidel Výsledný výstup představuje přehledná tabulka, v níž je zaneseno, jakým způsobem je ke každému konkrétnímu znaku přistupováno a jak se s ním dále pracuje v celkovém návrhu. Tedy 2 Autoři metodiky uvádí pro četnost škálu ojedinělý-lokálně rozšířený-běžný. Pojem běžný se tak objevuje jak při hodnocení četnosti, tak cennosti. Vzhledem k této duplicitě byl výraz běžný nahrazen v posuzování četnosti výrazem velmi častý, aby nedocházelo k významovému mísení mezi četností a cenností. 3 Dětský den je v Rašově tradiční akcí, které se účastní prakticky celá vesnice, přijíždí také příbuzenstvo. Akce se jevila jako ideální příležitost pro neoficiální seznámení s obyvateli a slibovala možnost prostřednictvím dětí vyvolat diskuzi na téma krajina okolo Rašova. Volba disciplíny (skládání obrázku - fotografie Rašova - na čas) se však ukázala jako ne zcela vhodná, neboť mě zajištění hladkého průběhu na stanovišti natolik zaměstnalo, že nevznikl prostor navázat kontakt s rodiči dětí, příp. je jakýmkoli způsobem zainteresovat do tématu. Alespoň jsem si však touto aktivitou naklonila zastupitele pro další spolupráci. 16

21 Zároveň byly využity některé doplňkové metody jako kreslení mentálních map a identifikace charakteristických znaků pomocí fotografií (viz níže), jež měly sloužit především jako pomůcka pro jasnější formulaci názorů. Celkem bylo do průzkumu zapojeno 8 osob, z toho 2 prostřednictvím u, neboť se nám nedařilo najít vhodný termín pro schůzku, a s 6 respondenty proběhlo osobní setkání. Sběr odpovědí byl prováděn od října 2012 do dubna Metodika ECOVAST Metodika identifikace krajiny ECOVAST (European Council for the village and small town, čili Evropská rada pro vesnici a malé město) vznikla v Anglii a jejími autory jsou Arthur Spiegler a Michael Dower (2006). Evropská rada pro vesnici a malé město byla ustanovena v roce 1984 k ochraně venkovského dědictví a rozvoje venkovských komunit napříč Evropou. Vytvoření metodiky identifikace krajiny je reakcí na Evropskou úmluvu o krajině, jež klade důraz na hodnotu všech krajin a jejich význam pro místní obyvatele. Autoři poukazují na to, že abychom mohli chránit kvalitu naší (lokální) krajiny, musíme jí nejprve porozumět a rozpoznat, čím je charakteristická. (Tedy co vytváří jejího ducha a dává nám pocit domova.) Dále autoři navrhují, aby hodnocení krajiny prováděli sami občané, čímž lze mimo jiné snížit náklady státní správy na expertní hodnocení a v neposlední řadě podpořit zájem obyvatel o jejich krajinu. Předkládaná metodická příručka má občanům toto hodnocení usnadnit. Metodika byla ověřena v několika regionech ve střední Evropě a např. v Rakousku byla přijata jako základ Akčního plánu pro žáky i dospělé pro krajinnou identifikaci Rakouska. Na základě metody ECOVAST bylo vymezeno 58 krajinných jednotek známých jako Rakouský krajinný registr. (KYSELKA, 2007) V České republice metodiku v mírně upravené formě využili KLÁPŠŤOVÁ, KLÁPŠTĚ (2010) při zapojení veřejnosti do procesu zpracovávání studie na území obcí Kocbeře a Choustníkovo Hradiště (Královéhradecký kraj) v souvislosti s plánovanou trasou rychlostní komunikace R11. Základ metody tvoří pracovní list s krajinnou matricí rozdělenou na deset tématických vrstev, jež slouží jako osnova k určení charakteristických znaků krajiny. Oproti standardním expertním postupům je pracovní list řazen od terciární po primární krajinnou strukturu. Předpokládá se ovšem vyplňování od čísla jedna, tedy netradičně zdola nahoru. Řazení reflektuje pořadí, v jakém na sebe jednotlivé vrstvy ve skutečnosti nasedají. 10. Pocity a asociace (duch krajiny) 9. Historické prvky (hrady, zámky, archeologická naleziště, ) 8. Ostatní antropogenní prvky (průmysl, doprava, turistika, ) 7. Domy a osídlení (tvar domů, použité materiály, ) 6. Zemědělství a lesnictví 5. Pokryv území (vegetace, biotopy, planě rostoucí rostliny a volně žijící živočichové, ) 4. Půda 3. Tvary reliéfu 2. Klima 1. Horninový podklad Hodnocení je prováděno v několika krocích, přičemž autoři doporučují, aby bylo realizováno v menším týmu několika lidí, ideálně vedeného někým, kdo má již s metodou zkušenosti. V týmu mohou lidé sdílet své dojmy a postřehy a dosáhnout tak kvalitnějšího výsledku. Nejprve probíhá teoretická příprava, v níž mají účastníci za úkol nastudovat informace o daném území, jako např. o geologickém podloží, klimatických podmínkách, historii území apod. (Tyto informace mají účastníkům pomoci lépe porozumět charakteru krajiny.) Zároveň obdrží dobrou mapu v odpovídajícím měřítku. Dalším neopominutelným krokem je terénní průzkum, při kterém nesmí chybět návštěva vyhlídkových míst, z nichž lze dobře přehlédnout krajinnou scénu a uvědomit si krajinné přechody. Na základě terénního průzkumu jsou ověřeny hranice zkoumané krajinné jednotky. Důraz je kladen na pěší pohyb, i když není vyloučeno využití jiných dopravních prostředků (v závislosti na velikosti území). Součástí terénního průzkumu je průběžné zaznamenávání dojmů jak písemnou, tak obrazovou formou (skici, fotografie). Rovněž lze použít např. diktafon. Doporučené je zaznamenávání výrazných lokalit do mapy. Po terénním průzkumu následuje sumarizace nabytých poznatků. Nejprve každý sepíše a představí ostatním znaky, které identifikoval, přičemž znaky již třídí do matrice dle krajinné amfory. Poté účastníci společně vyřadí duplicity. Dále jsou znaky posouzeny z hlediska jejich významu. Každý obdrží osm nálepek či barevných špendlíků a přiřadí body vybraným charakteristikám dle vlastního uvážení. Lze přidělit všechny body jedné charakteristice nebo je rozdělit mezi více znaků. Poté jsou znaky rozděleny do čtyř kategorií dle významu: dominantní, silný, střední a nízký. (Podobný postup lze případně použít také pro pořízené fotografie a skici.) 17

22 Výsledkem je zpřesnění hranic krajinných jednotek provedené na základě definovaných dominantních znaků krajiny. (SPIEGLER, DOWER, 2006) (KYSELKA, 2007) KLÁPŠŤOVÁ, KLÁPŠTĚ (2010) metodiku mírně modifikovali a celý proces rozdělili na dva navazující kroky. Jako první proběhlo plánovací setkání, na němž byl společně vytvořen soupis problémů k řešení, hodnot, příležitostí (možností rozvoje) a hrozeb. Na základě proběhlé diskuze a práce s mapovými podklady byla krajina předběžně rozčleněna na krajinné jednotky pro další hodnocení. Na závěr setkání byly občanům rozdány pracovní listy pro hodnocení krajiny jako podklad pro domácí přípravu. Po plánovacím setkání následovala exkurze v okolí obce, jejíž trasu určili sami účastníci. Výsledky z pracovních listů byly přeneseny do společné hodnotící tabulky a její obsah byl v průběhu akce korigován. Metoda byla zvolena jako podpůrný prostředek pro vlastní řízený rozhovor a navození atmosféry. (Některá setkání probíhala mimo Rašov a většina z nich mimo vegetační období.) Vedlejším efektem pak mělo být ověření autorských hypotéz o tom, jaké znaky krajiny jsou pro místní obyvatele nejdůležitější. Zároveň je výběr fotografií jednoznačný, a tedy dobře hodnotitelný. Usnadňuje respondentům slovní formulaci charakteristických znaků. Pro setkání v Rašově bylo zvoleno sobotní odpoledne. Místo konání zajistil OÚ poskytnutím prostoru zasedací místnosti. V plánu byla krátká procházka po okolí a následné vyplnění pracovních listů jednotlivci a společné vyhodnocení. Byla zcela vynechána předchozí teoretická příprava, již měly suplovat materiály o území nachystané pro setkání (mapy historického a současného stavu krajiny, fotografie apod.) Hned v úvodu akce jsem narazila na problém, kdy účastníci odmítli vyrazit na procházku, ačkoli byla inzerována. Procházka tedy byla operativně nahrazena fotografiemi. Ostatní části už proběhly dle plánu. Účastníci se pouze zdráhali kreslit mentální mapy, ale po přemlouvání se úkolu zhostili a tato aktivita (spolu s vyznačením oblíbených míst do standardní mapy) podnítila další diskuzi, mimo jiné o budoucí podobě krajiny Identifikace znaků krajinného rázu pomocí fotografií Při osobních setkáních s místními obyvateli byly použity fotografie jako pomůcka pro hodnocení krajinného rázu. Jednalo se o sadu třinácti fotografií reprezentujících charakteristické znaky a krajinné scény modelového území. A to typické i specifické. Respondenti měli za úkol vybrat pět fotografií, v případě velké nerozhodnosti bylo povoleno šest, jež podle jejich mínění nejlépe vystihují krajinu Rašova. Fotografie byly zhotoveny autorkou na základě její předchozí expertní identifikace znaků krajinného rázu. 18

23 5 VÝSLEDKY Obr. 2 Širší vztahy 5.1 Lokalizace území a širší vztahy Modelová oblast, jíž je katastrální území obce Rašov, se nachází na severu Jihomoravského kraje v okrese Brno-venkov, asi 35 km severně od Brna, a spadá do správního obvodu obce s rozšířenou působností Tišnov. Obr. 1 Lokalizace území v ČR Obec je součástí dobrovolného svazku obcí mikroregion Lomnicko, jehož centrum leží ve 4 km vzdáleném městysu Lomnice u Tišnova. Lomnice a její páni už od středověku hráli důležitou roli ve vývoji této oblasti. Předpokládá se, že kolonizace území byla iniciována založením cisterciáckého kláštera Porta coeli v nedalekém Předklášteří u Tišnova. Obec s 219 obyvateli (údaj z roku 2011) leží v nadmořské výšce 510 m n. m. Rozloha řešeného území činí 955 ha. Území se nachází se na jihovýchodním okraji Českomoravské vrchoviny a v širších souvislostech je pohledově vymezeno na západě hlavním hřbetem Sýkořské hornatiny s dominantou vrchu Sýkoř (704 m n. m.), na východě pak západním hřbetem Adamovské vrchoviny, přičemž tyto vizuální hranice dalece překračují hranice řešeného katastrálního území. Rašov leží stranou od významných dopravních tahů v regionu, jako je např. železniční trasa Brno Nové Město na Moravě nebo silnice I. třídy 43 Brno - Svitavy, ale přesto je poměrně dobře dostupný. Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje zajišťuje relativně dobré dopravní spojení hromadnou dopravou do Lomnice, Tišnova, Blanska a Brna. (Dojezdový čas do Brna při využití IDS JMK činí cca 1 hodinu a 15 minut.) Mikroregion Lomnicko se mimo jiné vyznačuje výskytem dochovaných historických krajinných struktur a vysokokmenných sadů. Vzhledem k silné zemědělské tradici v k.ú. Rašov došlo i zde za minulého režimu (jako i na většině míst ČR) ke scelování pozemků. Krajinný ráz k.ú. Rašov byl v rámci mikroregionu těmito procesy nejvýrazněji pozměněn. V době, kdy jsem začala tvořit předkládanou diplomovou práci, stála obec před zahájením procesu zpracování komplexních pozemkových úprav. Vznikla tak možnost, či spíše naděje, že by výsledky práce a především postřehy místních obyvatel, jež měly být v práci zaznamenány, mohly být zohledněny a dále využity v praxi. Rašov v současnosti není ohrožen záměry, jež by mohly výrazně ovlivnit tvář krajiny a kvalitu života v obci. U místních tedy nevzniká žádná nutkavá potřeba zapojit se do plánovacích procesů, jež se dnes často pojí se snahou zabránit realizaci změn, s nimiž občané nesouhlasí. (Jako příklad může sloužit návrh nové trasy pro rychlostní silnici R 43 o necelé dvě desítky kilometrů jižněji, jejíž potřebu pociťuje celý region, ale nikdo ji nechce na svém zadním dvorku.) Dalším důvodem, proč jsem si vybrala právě Rašov, byla velikost komunity, jež dávala poměrně reálnou šanci na proniknutí k místním lidem. V neposlední řadě hrála při volbě roli také samotná krajina, jež vykazuje kvality, které si zaslouží ochranu. 19

24 Obr. 3 Širší vztahy pohledové vazby Geomorfologická charakteristika V řešeném území hraje významnou roli utváření reliéfu. Rašov leží na východním okraji Sýkořské hornatiny. Západní a jihozápadní část území tvoří hluboce zaříznutá potoční údolí přítoků potoka Besének. Směrem na východ klesá dynamika reliéfu a území má charakter ploché pahorkatiny. Za východní hranicí k.ú. Rašov prochází severojižním směrem série zlomů uvozující sníženinu Boskovické brázdy. Nejníže položená místa řešeného území se nachází v údolí Besénku v nadmořské výšce 370 m n. m. Nejvyšším bodem řešeného území je Vrankovský les (620 m n.m.) ležící severovýchodně od obce. Systém: Hercynský Provincie: Česká Vysočina Subprovincie: Česko-moravská soustava Oblasti: Českomoravská vrchovina Geomorfologický celek: Hornosvratecká vrchovina Podcelek:Nedvědická vrchovina Okrsek: Sýkořská hornatina (LACINA, 2007) Obr. 4 Hypsometrická mapka (podklad ZABAGED) 5.2 Primární krajinná struktura Krajina je utvářena ve třech základních hierarchických úrovních. Rozlišujeme tzv. primární, sekundární a terciární krajinnou strukturu. Primární krajinnou strukturou rozumíme tu složku krajiny, jež je nejméně ovlivněna působením člověka. Jedná se především o soubor abiotických faktorů (a jejich vzájemných vztahů) utvářejících území, jako jsou např. geologické podloží, reliéf, klimatické charakteristiky. Do primární krajinné struktury řadíme také původní vegetaci. Vzhledem k tomu, že na území České republiky se původní, člověkem neovlivněná, vegetace prakticky nenalézá, nahrazujeme ji údaji o potenciální vegetaci. 20

25 5.2.2 Geologická charakteristika Obr. 5 Geologická mapa ČR - výřez Horninové podloží řešeného území je relativně homogenní. Tvoří ho převážně starohorní a prvohorní přeměněné horniny, přičemž převládají ortoruly a pararuly. V hluboce zaříznutých údolích na některých místech vystupuje skalnaté podloží až na povrch. Ve sníženinách jsou ruly překryty fluviálními a deluviálními písčitohlinitými sedimenty z období čtvrtohor. Na severozápadním okraji obce se nachází výchoz krystalických vápenců. Geologickou zajímavostí v území je výskyt opálů. Jejich ložisko bylo objeveno v Rašově při průzkumných vrtech v roce 1992 a dnes je chráněným ložiskovým územím. Vzácné minerály lze v současnosti nalézt rozplavené na některých polích u Rašova. V roce 1956 byla zjištěna přítomnost uranové rudy a byla zde také krátce prováděna těžba. (Podle výpovědí místních obyvatel se zde dokonce jednu dobu uvažovalo o zřízení radonových lázní.) Výskyt radonu v geologickém podloží dosahuje v řešeném území na více než polovině jeho rozlohy až 3. stupně rizikovosti (na škále 1-4). Při používání místních zdrojů podzemní vody je tedy třeba toto riziko zohlednit a provést příslušné technologické úpravy, aby mohla být použita jako pitná. (CULEK, 1995) (Geologická mapa ČR, Mapa radonového rizika z geologického podloží) Hydrogeologická a hydrologická charakteristika Z hlediska hydrogeologie je území homogenní. Leží bez výjimky v oblasti puklinových kolektorů s nízkou transmisivitou hornin. Jedná se pramennou oblast. Západní a jižní část k.ú. je odvodňována přítoky Besénku a Lubě do řeky Svratky. Severovýchodní hranice k.ú. je tvořena Křížovským potokem, který již spadá do povodí řeky Svitavy. Území tedy leží na rozvodí dvou významných moravských řek Svratky a Svitavy. Přímo obcí Rašov protéká potok Chrastová, do něhož je vyvedena kanalizace. (Za obcí se nachází čistička odpadních vod.) Vzhledem k charakteru vodních toků nedochází na území k povodním, není stanoveno záplavové území. Záplavy mohou být způsobeny přívalovými srážkami lokálního charakteru. Jak se ukázalo v minulosti, takové události způsobují rozsáhlejší škody především na dolních částech toku. (Např. rozvodnění potoka Besének v Šerkovicích po průtrži mračen v roce 1986.) V řešeném území se nachází celkem tři rybníky - dva ve volné krajině, jeden v centru obce. Tento návesní rybník je momentálně vypuštěný a byla zahájena jeho obnova. Slouží mimo jiné jako požární nádrž. Jako zdroj pitné vody pro obec slouží studna hluboká 80 m, jež se nachází v nivě levostranného přítoku Kozárovského potoka severozápadně od obce. V lokalitě Staré Rašovy je situován vodní zdroj sousední obce Zhoř. Dále je zde (v lokalitě Rybníčky) momentálně nevyužívaný vodní zdroj zemědělského areálu. (PALACKÁ et.al., 2006) (Hydrogeologická mapa ČR, Základní vodohospodářská mapa ČR) 21

26 Obr. 6 Hydrogeologická mapa ČR - výřez Obr. 7 Pedologická mapa (upraveno podle Půdní mapy ČR) Klimatické podmínky Pedologická charakteristika Řešené území leží v mírně teplé oblasti MT3 (QUITT, 1971). Okraje území zasahují do inverzních poloh v potočních údolích. Dlouhodobá průměrná teplota činí 6-7 C. Co se týče půdních podmínek, je území rovněž homogenní. Převažují zde kambizemě. Pouze na sedimentech v potočních nivách se vyskytují gleje případně stagnogleje a pseudogleje. Více než polovina půd je středně až silně skeletnatá. (CULEK, 1995) (Pedologická mapa ČR) Tab. 1 Charakteristika klimatické oblasti MT3 (QUITT, 1971) Počet letních dnů Počet dnů s průměrnou teplotou 10 C a víc Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrný počet dnů se srážkami 1mm a více Srážkový úhrn ve vegetačním období Srážkový úhrn v zimním období Počet dnů se sněhovou pokrývkou

27 5.2.6 Potenciální přirozená vegetace Geobiocenologická typizace Dle NEUHÄUSLOVÉ et al. (1998) se řešené území nachází v oblasti potenciálního výskytu černýšových dubohabřin (Melampyro nemorosi-carpinetum). Severovýchodní část řešeného území zasahuje do oblasti bučin s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphilli-fagetum). V černýšových dubohabřinách ve stromovém patře převládá dub zimní (Quercus petraea) a habr (Carpinus betulus). Častou příměs tvoří lípa (Tilia cordata), dub letní (Quercus robur), jasan (Fraxinus excelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides) a třešeň (Cerasus avium). Keřové patro tvořené mezofilními druhy bývá vyvinuto pouze v prosvětlených porostech. Bylinné patro tvoří taktéž mezofilní druhy (např. Hepatica nobilis, Melampyrum nemorosum, Asarum europaeum). Ve stromovém patře bučin s kyčelnicí devítilistou dominuje buk (Fagus sylvatica), přimíšeny jsou javor klen (Acer pseudoplatanus), jedle (Abies alba) a smrk (Picea abies). Keřové patro prakticky chybí, naopak bylinné patro bývá zapojeno souvisle. (K typickým druhům patří např. Dentaria enneaphyllos, Galium odoratum, Galeobdolon montanum). Obr. 8 Mapka potenciální přirozené vegetace (Národní geoportál INSPIRE, upraveno) Geobiocenologická typizace zohledňuje tři faktory (vegetační výškový stupeň, trofickou a hydrickou řadu), které předurčují, jaký typ společenstva by se vyvinul na daném stanovišti poté, co by zde ustala činnost člověka. Řešené území se nachází převážně ve 4. (bukovém) výškovém vegetačním stupni. Na svazích jižní expozice je zastoupen 3. (dubobukový) vegetační stupeň. V údolí Křížkovského potoka pak stupeň 5. (jedlobukový). Převažuje hemi-oligotrofní trofická řada (AB). Nejvíce rozšířený je hydrický režim normální (3). V řešeném území převládá STG Fageta abietino-quercina (4 AB 3), tedy jedlodubové bučiny, s dominantním zastoupením buku (Fagus sylvatica) a příměsí jedle bělokoré (Abies alba) a dubu zimního (Quercus petraea). Na jižně exponovaných svazích by se bez zásahu člověka vyvinuly typické bučiny (4 B 3 Fageta typica). V terénních depresích podél vodních toků lze předpokládat přítomnost olšin vyššího stupně (4 BC 5b Alneta superiora), na něž na svazích navazují bučiny s javorem (4 BC 3 Fageta aceris). Na vápencovém výchozu severozápadně od obce by se pravděpodobně vyvinuly lipové dubové bučiny (3 BD 3 Querci-Fageta tiliae). (VIEWEGH, 2003) (MLATEČEK, ZAHRADNÍČEK, 1999) Biogeografické členění Z biogeografického hlediska lze řešené území zařadit do provincie Středoevropské listnaté lesy, Hercynské podprovincie a Sýkořského bioregionu. Bioregion se vyznačuje velkou biodiverzitou danou také vlivem údolních fenoménů. Dle CULKA (1995) je zde zastoupena převážně běžná fauna východního předhůří Českomoravské vrchoviny Ekologické limity a rizika Převážná část řešeného území má horninový podklad tvořený rulami, jež považujeme za stabilní podloží. Rovinaté a mírně zvlněné části území na rulách jsou hodnoceny jako plochy bez regulace, vhodné pro nejrůznější druhy aktivit. 23

28 Limity nižšího stupně jsou v řešeném území příkré svahy na rulách, limity vyššího stupně jsou deluviální sedimenty na svazích. Jako rizika nižšího stupně jsou vymezena dna potočních niv s fluviálními sedimenty. Rizika vyššího stupně, tedy rizika vylučující jakoukoli činnost člověka, se v řešeném území nenachází. Obr. 9 Mapka ekologických limitů a rizik 5.3 Sekundární krajinná struktura Sekundární krajinnou strukturou rozumíme současný pokryv zemského povrchu, jedná se tedy v podstatě o hmotné projevy lidské činnosti v krajině. Do sekundární krajinné struktury tedy řadíme využívání území člověkem (tradičně např. zemědělství, lesnictví, nověji rekreaci) a také kulturně historické památky Historie Pro lepší pochopení vývoje sekundární struktury krajiny je důležité uvědomit si historické souvislosti. Proto je v následujících řádcích alespoň stručně nastíněn historický vývoj území. První písemné zmínky o Rašovu pochází z roku Předpokládá se, že obec vznikla v souvislosti s rozvojem hornictví, zvláště těžby stříbra, v kolonizačním období ve 13. století. Oblast však byla osídlena již dříve. Severovýchodně od dnešního sídla se nacházela zemědělská osada. Byly zde nalezeny úlomky keramiky, přičemž nejstarší pocházejí z 12. stol., nejmladší z 15. stol. Není zcela jasné, proč tato osada zanikla. Je možné, že byla vypálena za války. Její poloha však jistě nevyhovovala později příchozím horníkům, kteří založili osadu novou, jež byla blíže dolům. Nové sídlo patrně zlákalo i obyvatele původní osady, kteří s sebou přinesli i název Rašov. (Kronika obce Rašov 2002 [online]) Obec byla až do poloviny 19. století součástí lomnického panství a po Lomnici byla druhou největší sídelní jednotkou v panství. Silná vazba na Lomnici byla upevňována i později, neboť Lomnice byla tzv. střediskovou obcí, a přetrvala až do dnešní doby. Okolnosti vzniku Lomnice nejsou zcela jasné, nicméně nepřímo je písemně zmiňovaná v roce 1281 jako sídlo pánů erbu křídla. Tehdejší rod pánů z Lomnice byl jednou z větví rodu Tasovců a patřil k významné moravské šlechtě. Největší rozmach panství nastal v období vlády rodu Serényiů, původem z Uherska, jehož příslušníci panství spravovali až do roku (ŠŤASTNÝ, 2007) Přírodní podmínky na území lomnického panství, zvláště výrazně členitý reliéf, příliš nenahrávaly rozvoji zemědělství. Právě Serényiové se zasloužili o rozvoj řemeslné výroby. Roku 1700 byla v Lomnici ustanovena židovská obec, jejíž členové se stali hlavními hybateli textilního průmyslu v městečku. (Přítomnost židovského obyvatelstva v Lomnici je ovšem nepřímo doložena už v roce 1571.) (KONEČNÝ, 2007) Velká část panství byla zalesněna, přičemž lesy byly zdrojem stavebního materiálu a dříví na otop. Energii potoka Besének využívalo několik pil a mlýnů. V údolí Besénku byla umístěna také tavírna rudy (německy Schmelzhütte, dodnes se dochoval název Šmelcovna). Pro území lomnického panství byla typická drobnozrnná mozaika políček vzájemně oddělených liniovou vegetací, někdy také kamenicemi. Charakteristické byly vysokokmenné ovocné sady. V porovnání s ostatními obcemi lomnického panství se Rašov vyznačuje méně členitým terénem. Proto se zde více než v jiných částech území rozvinulo zemědělství, byl zde zřízen dokonce panský dvůr. Na zemědělskou tradici bylo navázáno po roce 1948 se změnou režimu. Rašova se ve srovnání s ostatními obcemi původního lomnického panství - výrazně dotkla socialistická reforma 24

29 zemědělství. Plochy orné půdy byly sceleny a zanikla řada rozptýlených vegetačních prvků. (Pamětníci vzpomínají, že ještě v 80. letech 20. století bylo v katastru vytrháno na 3000 stromů.) Kulturní památky Význam Rašova v rámci lomnického panství dokládá mimo jiné také stavba kostela Sv. Jakuba. (V ostatních obcích se nachází pouze kaple menších rozměrů. Výjimkou je samozřejmě samotná Lomnice s barokním chrámem Navštívení Panny Marie a také kostel Sv. Stanislava nedaleko Osik, sloužící většině okolních obcí.) Sv. Jakub je patronem horníků, a tak se stavba dodnes odkazuje k hornické tradici Rašova. Kostel měl původně také obranou funkci. Nejprve vznikla věž, ke které byla později dostavěna loď. Podle obecní kroniky je kostel připomínán v roce 1341, předpokládá se však, že je starší. Naproti kostelu stávala fara, Rašov byl tedy samostatnou farností. Od roku 1510 je již zmiňován v souvislosti s lomnickou farou a až dodnes patří Rašov k lomnické farnosti. Dnešní kostel byl na místě původní stavby zbudován v roce Po roce 2001 prošel důkladnou rekonstrukcí. Obyvatelé Rašova jsou právem hrdí na kostelní zvony, které patří k nejstarším na Moravě (1496 a 1497). Symbol zvonu se objevuje také na erbu Rašova spolu s dubovým listem, jenž byl ve 13. století znakem stříbra. Erb je proveden v kombinaci bílé a červené barvy, tedy v barvách Moravy. (Autorem erbu z roku 2004 je Stanislav Konečný.) nová školní budova naproti kostelu, neboť stávající již nedostačovala počtu žáků (až 124) a nesplňovala hygienické požadavky. Krajina v okolí Rašova je doslova poseta křížky. S množstvím těchto drobných sakrálních objektů se opět nemůže měřit žádná z okolních vesnic. Kříže jsou vesměs kamenné (převažuje mramor) a nesou tělo ukřižovaného Krista. Jsou umísťovány na křižovatkách cest, některé z nich jsou doplněny stromem. V extravilánu se uplatňuje jírovec maďal (Aesculus hippocastanum). Podobu kříže má i památník padlým ve světových válkách umístěný v centru obce a obklopený dvěma vzrostlými lípami (Tilia cordata). (Kronika obce Rašov 2002 [online]) Vývoj urbanistické struktury Základ sídelní struktury Rašova se vyvinul ve směru západ - východ v údolí podél potoka Chrastová a cesty z Lomnice směrem na Černou Horu jako návesní silnicovka. (VAŘEKA, FROLEC, 2007) Hlavní komunikace se v Rašově rozdvojila a v prostoru vymezeném dvěma cestami vznikla poměrně rozsáhlá vřetenovitá náves s dvěma rybníky a kostelem. Po obvodu návsi byla situována jednotlivá stavení. Trakty těchto tradičních selských usedlostí byly sestaveny do čtverce a vytvářely uzavřený dvůr. Na domy navazovaly zahrady a pole. V těsné blízkosti sídla se tak vytvořila pásová záhumenková plužina, na polích vzdálenějších od vlastního sídla se zformovala plužina traťová. Na východním okraji Rašova byl umístěn panský dvůr statek lomnických pánů. Obr. 10 Znak Rašova (KONEČNÝ, 2004) Obr. 11 Detail sídla - výřez z císařských otisků mapy stabilního katastru (ČÚZK) Vedle kostela je situována budova bývalé školy, dnešní sídlo obecního úřadu a zároveň místního hostince. Škola byla (dle farní kroniky) zřízena v roce Roku 1893 byla zbudována 25

30 Obec se nejprve rozrůstala podél hlavní komunikace ve směru západ - východ. V průběhu 20. století pak došlo k postupnému zastavování vnitřního prostoru obce, až v podstatě zanikla náves. Ze dvou rybníků, které původně byly uvnitř obce, se dochoval pouze větší dolní rybník, který je v současnosti vypuštěn. Na západním okraji obce vzniklo několik objektů soukromého rekreačního bydlení. V současnosti se obec rozrůstá podél hlavní komunikace směrem na východ. S přihlédnutím k budoucímu rozvoji obce je třeba hledat vhodné plochy pro novou zástavbu, aby byl uspokojen zájem o stavební parcely a zároveň zůstal zachován stávající obraz sídla Vývoj cestní sítě Jak již bylo uvedeno, obec Rašov vznikla podél dopravního spojení mezi Lomnicí a Černou Horou. Trasa této komunikace zůstala zachována v podstatě dodnes. Další důležitou spojnicí byla cesta z jihu na sever, od Tišnova přes Jamné směrem na Kunčinu Ves až do Lysic. Původně cesta severním směrem začínala v Rašově na hrázi dolního rybníka. Do dnešní doby zůstal v těchto místech zachován segment úvozové cesty se stromořadím ovocných stromů. Současná komunikace směrem na Kunčinu Ves (tzv. lysická cesta) se od hlavní trasy do Lomnice odpojuje ve východní části obce mezi kostelem a panským dvorem a za vesnicí využívá staré trasy začínající u dolního rybníka. Směrem na jih do Jamného vede polní cesta v trase původní komunikace. Tuto hlavní kostru komunikací doplňovala hustá síť polních a lesních cest. Jak je zřejmé z historických leteckých snímků, při scelování pozemků v 50. letech 20. stol. zanikly některé polní cesty a pak už nedocházelo k výraznějším změnám. Vznikla pouze nová komunikace k obsluze budov JZD. Síť lesních cest se od 50. let 20. stol. pravděpodobně příliš nezměnila. Mapové podklady bohužel neumožňují provést v lesních porostech důkladnou analýzu. Podle výpovědí místních obyvatel však i v lesích absentují některé cesty, neboť dřívější hospodaření nebralo ohled na vlastnické hranice pozemků. Obecně lze říci, že cestní síť byla v minulosti hustší, což bylo dáno drobnější pozemkovou držbou, kdy bylo možné krajinou postupovat také po hranici jednotlivých políček Vývoj rozptýlené zeleně Z porovnání císařských otisků map stabilního katastru ( ) a historických leteckých snímků (1953, 1976, 1991) se současným stavem využívání krajiny je zřejmé, že k nejvýraznějším změnám sekundární krajinné struktury došlo právě v oblasti rozptýlené zeleně v krajině. V důsledku členění orné půdy na drobná políčka, jejichž hranice byly tvořeny mezemi (původně většinou travnatými, případně doplněnými stromy, často ovocnými), měla sekundární krajinná struktura charakter drobnozrnné mozaiky. Za socialismu se však meze staly nežádoucím symbolem soukromého vlastnictví a jako takové byly v 50. letech 20. století rozorány. Další vlna změn v krajině proběhla v Rašově v 80. letech v rámci HTÚP, kdy byla hromadně kácena stromořadí podél cest a vytrháno velké množství ovocných stromů. (Dle pamětníků až 3000 kusů.) Zanikla tak řada sadů v extravilánu, např. v lokalitách Padělky, Vrchy a Bořiny. Náhradou za tuto ztrátu, jež se podepsala nejen na tváři krajiny, ale také na duších obyvatel, byl v roce 1972 založen obecní sad (z polokmenů třešní a švestek) v lokalitě Vinohrady. Zároveň se rozrostly sady v těsné návaznosti na sídlo. Pro území jsou typické především liniové vegetační prvky meze a stromořadí ovocných stromů, dále pak zmiňované vysokokmenné sady. Jiné formy rozptýlené zeleně (jako např. remízky či solitérní stromy) nejsou výraznou měrou zastoupeny. V řešeném území se nachází pouze jediný solitérní strom, a to třešeň u chátrajícího vodojemu JZD Využívání území Porovnáme-li mapu historického ( ) a současného land use, můžeme konstatovat následující: výměra lesa oproti minulosti vzrostla, naopak klesla výměra orné půdy, především ve prospěch trvalých travních porostů. V zásadě se však způsob využití území výrazně nezměnil, pomineme-li již zmiňovanou změnu struktury pozemkové držby. Tab. 2 Srovnání využívání území - výměra kategorie land use (ha) 2013 (ha) lesy 465,06 485,74 orná půda 404,83 307,35 trvalé travní porosty 58,27 100,81 sady a zahrady 17,79 48,07 zástavba 1,41 4,14 vodní plochy 0,27 0,67 ostatní 7,37 8,22 26

31 Na zhruba polovině pozemků ZPF dnes hospodaří soukromý zemědělec z Rašova, druhou polovinu obhospodařuje akciová společnost ZEAS Lysice. V osevních plánech obou subjektů se uplatňuji především úzkořádkové plodiny, jako např. obilniny (pšenice, žito, ječmen) a řepka. Dále se zde pěstuje jetel červený, len olejný, ostropestřec mariánský, hořčice a také luskoobilné směsi a osivové trávy. (PAROULEK, 2013, ústní sdělení) Část ZPF je zatravněna, zvláště některé plochy problematické z hlediska vodní eroze. Zemědělskou tradici Rašova připomínají budovy bývalého panského dvora (hraběcího statku). Dnes jsou ovšem ve vlastnictví brněnské firmy SHAW, s.r.o. Jedná se o slévárnu speciálních odlitků, která si v Rašově zřídila zkušebnu modelových odlitků. (POKOJ, 2013, ústní sdělení). Do těsné blízkosti panského dvora byly situovány novější budovy JZD. V porovnání s budovami panského dvora nepůsobí v krajině výrazně disproporčně, jako tomu často bývá. Rušivě ovšem působí použité materiály a především jejich světlá barva (zvláště na plochách střech). Co se týče lesního hospodaření, je důležité poznamenat, že velká část lesů v okolí Rašova je soukromá a že se o ně opravdu starají soukromníci. (Na rozdíl od orné půdy, kterou vlastníci pronajímají, a je tedy zachováno původně socialistické členění bloků.) Část lesů je také v majetku kláštera Porta coeli. (ÚHÚL, [online]) V území se nachází celkem tři rybníky, z toho jeden soukromý (tzv. Zemanův rybník, založený v roce 2002). Obecní rybník na návsi je momentálně vypuštěný a připravuje se jeho obnova Citlivost a únosnost území Jak je zřejmé z mapy ekologické zonace, provozovaný způsob hospodaření v řešeném území je poměrně racionální a respektuje přírodní danosti. Převážná většina vysoce zatížených ploch je lokalizována v zóně bez regulace. Naopak problematická území s limity a riziky jsou většinou zalesněna. Problémem jsou pouze odhalené zorané konce údolních niv a umístění sídla ve svahu na deluviálních sedimentech. Obr. 12 Mapka antropické zátěže území Rekreace Z hlediska rekreace má řešené území spíše průchozí charakter. Přes Rašov vede červená turistická stezka z Lomnice do Kozárova a dále do Lysic. Na hrázi začíná zeleně značená stezka směřující přes Jamné do Tišnova. Samotný Rašov nenabízí žádné turistické lákadlo, jako jsou např. židovská čtvrť a stezka Járy Cimrmana v Lomnici, kozárovská rozhledna Babylon nebo zámek v Lysicích. Nepochybně však Rašovská krajina poskytuje příjemný prostor jak pro pěší chůzi, tak pro cyklistiku. Je možné navštívit místní hospodu, v letních měsících lze využít nabídku občerstvení v rašovském parku. Jsou-li v zimě dobré sněhové podmínky, nabízí se možnost běžeckého lyžování. V Rašově se dále uplatňuje také chalupaření a chataření. (Několik objektů soukromého rekreačního bydlení vzniklo na severozápadním okraji obce.) Pro zájemce je zde i možnost ubytování na Statku U Pepíka. V lesích mezi Rašovem a Kozárovem se ukrývá skautské tábořiště, využívané pravidelně od roku (KONEČNÁ, 2013, ústní sdělení) 5.4 Terciární krajinná struktura Jako terciární krajinnou strukturu označujeme socioekonomické jevy nehmotné prvky, zájmy a vztahy, jež se projevují také v prostoru. Jedná se např. o nejrůznější ochranná pásma, ale také myšlenkovou kostru krajiny (příběhy a legendy, tradiční zvyky, duchovní rozměr krajiny) aj. 27

32 5.4.1 Demografie školka. Vzhledem k tomu, že nesplňovala hygienické podmínky, zanikla později i ta. (Budova v majetku obce je dnes bez využití.) (PETŘÍČEK, 2013, ústní sdělení) První spolehlivé údaje o demografických poměrech městečka a panství Lomnice pochází z 1. poloviny 19. století. V roce 1837 je na panství uváděno celkem 4407 obyvatel, z toho 990 žilo v Lomnici. (KONEČNÝ, 2007) V územní plánu Rašova (2006) je uvedeno, že v roce 1868 žilo v obci 440 obyvatel. Od poloviny 19. století pak počet obyvatel vykazuje klesající tendenci. Podle posledních údajů žije v obci 219 obyvatel. (ČSÚ, 2012 [online]) V současnosti se začíná situace pomalu obracet a vzrůstá zájem o bydlení v Rašově. Jsou však již obsazeny všechny stávající domy a ze strany vlastníků není ochota prodávat pozemky na stavební parcely. (PETŘÍČEK, 2013, ústní sdělení) Zdá se, že pro řadu lidí V obci je k dispozici obchod, ve večerních hodinách hospoda a v letních měsících občerstvení v parku. V parku (na tzv. výletišti s lavičkami a tanečním parketem) poblíž panského dvora se příležitostně konají společenské akce. Spolkový život obce zajišťuje Sbor dobrovolných hasičů, Myslivecké sdružení Rašov-Dubí a Spolek chovatelů drobného zvířectva. Hasičská zbrojnice poskytuje prostory místní knihovně. V centru obce se nachází tenisový kurt. Kromě tradiční svatojakubské pouti na konci července se v Rašově pravidelně konají další akce jako dětský den, myslivecký ples, pálení čarodějnic, ostatky (masopustní průvod) a turnaj v malé kopané a tenise O rašovský pohár. (POKOJ, 2007) moderní komunikační technologie a snadná dopravní dostupnost zmírňují nevýhody života na venkově, které jsou vyváženy mimo jiné zdravějším životním prostředím. V souladu s obecným trendem v České republice i obyvatelstvo Rašova stárne a snižuje se počet obyvatel v produktivním věku. Přitom více než polovina ekonomicky aktivních obyvatel za prací dojíždí mimo Rašov, nejčastěji do Tišnova. Tab. 3 Demografické údaje (ČSÚ, 2012) Rok Stav 1.1. Narození Zemřelí Přistě- hovalí Vystěhovalí Přírůstek přirozený Přírůstek migrační Přírůstek celkový Stav Místní názvy V místních názvech je zakódováno mnoho o minulosti rašovské krajiny. Zmiňovaná původní osada se nacházela v místě, jemuž se dodnes říká Staré Rašovy (nebo také Staré Rašovské). Nedaleko odtud se nacházela další osada Vrankova Lhota. Jak již bylo uvedeno, vznik dnešního Rašova je úzce spjat s hornictvím. V území již nenajdeme patrné známky této činnosti. Svědectví se však dochovalo v názvech řady lokalit. Stříbro se těžilo v lokalitě U Jam. (Horníkům se dříve říkalo také jamníci. Identický původ má i název nedaleké vesnice Jamné.) Další naleziště stříbra bylo v lokalitě Stříbrný důl (dnes také označována jako Stříbrný díl). Železná ruda se těžila V Dolech a ve Smržově dole. V místě nazývaném Milířiska se pálilo dřevěné uhlí. A v lokalitě Vinohrady byly dříve vinice. V obecní kronice je uvedeno, že založení vinohradu má přímou souvislost se vznikem farního kostela. Vzhledem k rozloze viniční půdy (15 ha) se však lze domnívat, že vinice byly spíše majetkem lomnických feudálů. V Rašově se nachází také dvě místa, kde podle jejich názvů v minulosti pravděpodobně došlo k bojům. Jedná se o lokality V Bojískách a V Bušcích. (Někdy bývá název chybně opisován jako V Budčích (nebo také V Bučí). Podle rašovského kronikáře byly bušce moždíře předchůdci Život v obci dnešních děl a sloužily např. k plašení koní. Není však zcela zřejmé, v jakém období se zde mělo bojovat. Výpovědi místních se také různí. Podle některých se zde válčilo za třicetileté války, jiní V Rašově již cca třicet let nefunguje škola a děti dojíždí denně do Lomnice. (Ještě v roce 1980 fungovala jednotřídka alespoň pro třídu.) Školní budova byla později nějaký čas využívána jako datují boje až do období válek napoleonských. (Kronika obce Rašov 2002 [online]) 28

33 5.4.4 Ochranné režimy v území Co se týče přírodních hodnot, nenachází se v řešeném území žádné velkoplošné ani maloplošné zvláště chráněné území. Je zde evidován pouze jeden registrovaný významný krajinný prvek, a to VKP Rašovská lada teplomilné společenstvo vázané na výchoz krystalického vápence jihozápadní až západní expozice. Dále jsou zde zastoupeny VKP chráněné ze zákona lesy a vodní plochy. VKP Rašovská lada byl registrován v roce V místě byl dříve těžen krystalický vápenec, stopy původního lomu jsou dodnes patrné. Již v roce 1935 byla tato lokalita vymezena J. Šmardou jako místo výskytu teplomilných rostlin. Roku 1966 zde A. Hrabětová-Uhrová zjistila výskyt hořečku brvitého (Gentianella ciliata). V květnu 1997 byly jako dominantní druhy zaznamenány ovsík vyvýšený (Arrhenantherum elatius), krvavec menší (Sanguisorba minor) a šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata). V době registrace VKP zde byly evidovány roztroušeně rostoucí dřeviny, především borovice lesní (Pinus sylvestris) a habr obecný (Carpinus betulus). Byl zde zjištěn také výskyt jalovce obecného (Juniperus communis). (MLATEČEK, ZAHRADNÍČEK, 1999) V současné době se velmi rozšířily náletové dřeviny, dochází k útlaku jalovců a mizení společenstva teplomilných lad. V intravilánu obce se nachází pět vzrostlých exemplářů lip (Tilia cordata), které jsou chráněny jako památné stromy. Řešené území leží na rozhraní dvou přírodních parků PP Svratecká hornatina a PP Lysicko. Posláním přírodního parku je ochrana krajinného rázu při současném umožnění únosného turistického a rekreačního využití oblasti. PP Svratecká hornatina, vyhlášený roku 1995, charakterizuje pestrá mozaika lesů, luk, pastvin a polí, často členěných rozptýlenou dřevinnou vegetací. Typické jsou vysokokmenné ovocné sady. Díky členitému reliéfu se v údolních zářezech výrazně uplatňuje klimatická inverze. Je zachována vysoká lesnatost s významným podílem přírodě blízkých až přirozených listnatých porostů. (Atelier Fontes, 2004 [online]) Pro PP Lysicko, vyhlášený v roce 1994, je ve srovnání se Svrateckou hornatinou příznačný méně dynamický reliéf, krajina působí klidnějším dojmem. Jedná se o harmonickou kulturní krajinu s celkově pestrou strukturou využití. (Atelier Fontes, 2004 [online]) V k.ú. Rašov jsou na několika místech evidovány bonitně cenné půdy I. a II. třídy ochrany, jež lze vyjmout ze ZPF pouze v mimořádných případech. (PALACKÁ et al., 2006) Dále jsou v území stanovena ochranná pásma vodních zdrojů. Vrt, z nějž je pitnou vodou zásobována obec, má stanovena ochranná pásma I. a II. stupně. Stejně tak vodní zdroj v lokalitě Staré Rašovy, jenž zabezpečuje pitnou vodu pro sousední obec Zhoř. (PALACKÁ et al., 2006) V k.ú. se také nachází chráněné ložiskové území opálů. V minulosti zde byla také těžena uranová ruda. V dostupných mapových podkladech však tato naleziště nejsou jednoznačně lokalizována a vymezena jejich ochranná pásma. Další ochranné zóny jsou stanoveny pro hřbitov a čističku odpadních vod. Obr. 13 Poloha Rašova ve vztahu k přírodním parkům k.ú. Rašov vyznačeno růžovou barvou 29

34 5.4.5 Územní systém ekologické stability Krajinný ráz Páteř ÚSES mikroregionu Lomnicko tvoří regionální biokoridor kopírující částečně tok potoka Besének (podél západní hranicek k.ú. Rašov). Biokoridor pak dále pokračuje východním směrem přes lesní komplexy na jihu katastru. V samotném řešeném území se dále nachází pouze části lokálního ÚSES, a to především v lesích a podél vodních toků. U lokálního biocentra kolem rybníka Žízňák není biokoridor kompletní, územní plán obce (PALACKÁ et al., 2006) navrhuje doplnění chybějících částí biokoridoru. Dokumentace jednotlivých stupňů územního plánování neuvádí jednoznačné údaje o prvcích ÚSES. (Jednotlivé vrstvy se mírně liší v zakreslení polohy a rozlohy prvků.) Proto bylo vyhotoveno schéma ÚSES pro širší vztahy. Dále je jako východisko použit územní plán obce (PALACKÁ et al., 2006). Ze schématu je zřejmé, že zemědělská část krajiny není v současné do ÚSES zapojena. Obr. 14 Schéma ÚSES (podle ÚAP ORP Tišnov, 2012) Zařazení do oblastí krajinného rázu Jako vodítko pro vymezení oblastí krajinného rázu byly použity stávající přírodní parky. Pro území Jihomoravského kraje nebylo dosud provedeno hodnocení individuálních krajinných jednotek. V ZÚR JMK je uvedeno pouze typologické členění krajiny. Jak již bylo uvedeno, řešené území se nachází na rozhraní PP Svratecká hornatina a PP Lysicko, přičemž hranice je vedena podél komunikace. Tato skutečnost už sama o sobě vybízí k přezkoumání, neboť dopravní tahy většinou nejsou místem, kde se radikálně mění krajinný ráz. Rozhodně tomu tak není v případě řešeného území. Vzhledem k tomu, že se zkoumané území z hlediska krajinného rázu jeví jako homogenní, byla hranice mezi PP v oblasti k.ú. Rašov přezkoumána a na základě analýzy geologických a hydrogeologických podmínek spolu s analýzou geomorfologických poměrů, sekundární struktury krajiny a pohledových vazeb byl její průběh adekvátně změněn. (viz Příloha č. 8) Hranice byla posunuta východním směrem na pohledový horizont a zároveň do oblasti tektonických zlomů mezi Sýkořskou hornatinou a Boskovickou brázdou. Řešené území je tedy součástí jediné oblasti krajinného rázu, jenž se v podstatě shoduje s vymezením PP Svratecká hornatina. V oblasti Vrankovského lesa (na severovýchodě k.ú.) je vedení hranice oblasti krajinného rázu řešeno ve dvou variantách. V první variantě je hranice položena do údolí Křížovského potoka. Ve druhé variantě vede po horizontu a v podstatě kopíruje hranici rozvodí Svratky a Svitavy. Pro potřeby preventivního hodnocení krajinného rázu se přikláním k variantě 1, jež vychází vstříc současnému vymezení správních jednotek. Domnívám se, že je to pro další využití praktičtější a zároveň akceptovatelné z hlediska krajinného rázu, neboť uvnitř lesa jsou změny charakteristik v podstatě nepozorovatelné. (Samostatné vymezení oblastí krajinného rázu není vzhledem k velikosti řešeného území předmětem této práce. Pro účely preventivního hodnocení krajinného rázu v rámci krajů doporučuji dále přezkoumat hranice stávajících PP. Mohou být dobrým odrazovým můstkem pro rozčlenění krajiny na individuální jednotky, v řadě míst však hranice PP kopírují stávající komunikace. Jako vhodnější se jeví stanovení hranic podle pohledových horizontů.) 30